Jíťa –
Nejkratší závod v životě
V rámci sběru každého bodu do Šlapky roku mě zaujme sobotní dvojzávod Tour de Kozovazy. Přihlášen je Kapr, tak se těším, že to bude fajn akce v příjemné společnosti. Nakonec se hlásí i další a ve výsledku to vypadá na pěkné Orange zastoupení. Vzhledem k distanci 1km časovka a stejný 1km hromaďák přemýšlím něco najet předem i cestou zpět, ale zase se moc nezmastit před nedělní Radovesickou kostkou. Počasí slibné, parkuju v Benátkách a zjišťuji, že doma na koze zůstal Garmin s trasou, tak aspoň zapínám navigaci v mobilu.
Na startu všude stolky s bohatým občerstvením a spíš to tu vypadá jako na zahradní párty, než na cyklistickém závodě. Už se sjíždí další Šlapky, některé znám jen od vidění a nakonec je nás tu osm. Organizátoři se mě ptají, jestli tu máme dnes Šlapkovské soustředění, z týmů jsme zde jednoznačně nejpočetnější. Projíždím si asi 2x ten jeden kopec a vůbec netuším, jak takhle krátkou čásu vůbec jet. Asi ze sedla, kam to půjde, nad vesnicí se to srovná, tam je potřeba nechat si ještě sílu. Odstartováno a uteklo to dřív, než jsem si stačila vůbec zahekat. V zatáčce fandil a natáčel Kapr a nahoře zas já čekám na Nemiho a Smoldu ze své kategorie. Pak už startuje 3.kategorie, ty už fotím dole na startu a fascinuje mě Sparťanský časovkář na koze. Ne že bych na ní nejezdila ráda časovky do vrchu, ale na tak krátké trati, než bych to roztočila...ale nápad zajímavý. Jenže pak následuje hromaďák a vézt sem dvě kola kvůli 2 kilákům...
Po časovce jsme si zabrali týmový stoleček a hodnotíme, jak se nám jelo. Další část se startuje po balících, stojím s Nemim v první lajně, Smolda za mnou, asi má plán nás hákovat. Já mám taky plán uhákovat Nemiho aspoň do zatáčky, což se mi daří, ale pak už mi všichni silnější ujíždí, ale i tak dojedu solidně a čas i o pár vteřin rychlejší, než při časovce. Vyhrál Nemi s velkou rezervou, takže už teď to vypadá na skvělý úspěch, na který ještě naváže v dalším balíku nejrychlejší ze všech Barbánek. Skvěle si vede i VT, kterého též bedna nemine. Radost veliká z Orange úspěchu, při čekání na výsledky jsme nejen vidět, ale i slyšet. Gardenparty v plném proudu, tolik občerstvení jsem ještě na závodech neviděla. O co kratší trať, o to víc jídla asi... Na vyhlášení je však třeba si počkat, ale dnes Šlapky nikam ujet nemohou, obě kategorie ovládli Oranges a jsou za to odměněni (a obtíženi) spoustou výher, takže cesta k domovům na kolech je trošku oříšek. Mě veze ve zlatém kočáře Kapr až za Lysou, kde se v příjemném odpoledni loučíme, pak už musím sama, ale je to po větru, tak cesta do Benátek uteče. Náramně strávené odpoledne to bylo, moc ráda jsem zas viděla tolik Šlapek pohromadě, i když té cyklistiky bylo dnes spíš pomálu.
Nemi –
Veni, non vidi, vici
Časovkářský bůh Barbánek mě při sdílení lože na soustředění vábil, že mám taky jezdit. Obdivuji ty borce, co se dokážou zmáčkout a vyždímat ze sebe maximum. Jenže já jsem na sebe hodný. Intenzitám se vyhýbám, jak jen můžu, a tak preferuji co nejdelší tratě, protože ty mají ze všech disciplín nejblíže k pohodovým výletům. V neděli plánuji Radovesickou kostku, když ve šlapkovském kalendáři objevím akci s honosným názvem Tour de Kozovazy. Je to časovka jednotlivců následovaná závodem s hromadným startem. Délka tratě pouhých 910 metrů a převýšení 43 metrů. Tuhle legraci musím vyzkoušet.
Hezký výlet je už cesta z domova na start. Užívám si, že můžu jet pěkně pomalu, vždyť mě čeká závod! Scházíme se dokonce v osmi. Barbánek pochopitelně nechybí. Statný Kozovazák mi chytne sedlo, abych mohl zacvaknout, odpočítá pět vteřin a vyrážím na velkou. Začíná se prudší pasáží kozovazskými serpentýnami. Je to tak krátké, že je možné jet pořád naplno. Paradoxně obtížnější je výjezd z Kozovaz, kde se profil skoro narovnává. Tady je velmi snadné nepřeřadit na adekvátně těžký převod. Chybí mi tu soupeř. Možná by stačil alespoň avatar v Garminu. Než se naděju, je tu konec u strašáka strážícího obec Vyšehořovice.
Na hromadný závod se spolu s Jíťou stavíme do první lajny. Za námi Smolda. Všichni ostatní pojedou až ve druhém balíku 50+. Start, jehož atomové hodiny propojené s časomírou v cíli se zřejmě nesmějí zpozdit ani o vteřinu, trochu zdramatizuje protijedoucí auto, které na poslední chvíli uhýbá. Rozjíždím se jako na Rouvy, aby mi čelo neujelo. Neujelo. Na konci serpentýn se dívám, že jedeme jen dva. Fandící Kapr hlásí, že ten druhý už nemůže. A ejhle, placebo i nocebo efekty fungují. Já ještě trochu přidám a druhý to po chvilce vzdává. Za ostřejší zatáčkou musím dokonce přibrzdit, abych nevletěl do otevřeného kufru zaváděcího auta ke slečně kameramance. Jeď, jeď, křičím, ale pak se zase ohlížím a vidím, že už jet nemusím. S bezpečným náskokem si užívám svoje první vítězství v životě.
Nedokážu pochopit, že jsem podle oficiálních výsledků jel hromaďák rychleji než časovku, když jsem rovinatou část hromaďáku díky náskoku dost vypustil. Ale třeba jsem se více vybičoval v serpentýnách. Vidět nebo alespoň za sebou cítit soupeře je prostě něco jiného. Obdivuji časovkáře, že to zvládnou i s neviditelnými soupeři. Šlapky nádherně zazářily, když braly hned polovinu dospěláckých beden. Děti fasovaly klobouky, takže na vyhlášení šly dolů před absolutními vítězi Barbánkem a Jíťou. Díky a třeba zase někdy!
