Akce Sázavák 2024

Akce Sázavák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2024-04-27.

Nejdelší varianta má délku 74 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Garmin :: Strava :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Poděkování :: Foto :: Flyby

POZOR ZMĚNA! Vzhledem k rekonstrukci silnice a výstavbě vodovodu v Hradci jsme nuceni upravit letošní trasu v jejím závěru. Z Ondřejova jedeme přes Hradové Střímelice až do Stříbrné Skalice, kde na náměstí odbočíme doleva směr Konojedy, Oplany a stoupáme nahoru k cíli, který je na začátku parkoviště, kde byl start.

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Grep – Slepá mapa ve východním bloku
  
  Sázavák, jelikož nejsem úplně závodní typ a v oboru nemám takový přehled, tak mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, že se nejedná o Posázaví. Posázaví jsem už jednou jel musím uznat, že kopci se vyrovná Křivoklátsku, které je spíše můj lovný revír.
  Jelikož propozice zněli jako něco, co bych mohl přežít, jsem začal o startu uvažovat.
  V sobotu ráno jsem splnil manželské povinnosti (čti, umyl okna v půl bytě) a dovolil si zažádat o opušťák a 100,- odměnu za pěkně vyleštěné parapety. Více než hodina na přímém slunci s IRONEM v ruce mi jasně napověděla, že dnes italská móda povoluje krátký-krátký o proti předchozím norským dnům.
  Cesta na start, do míst, kde jen vím, že teče prý nějaká známá řeka a je tam mnoho vesnic o kterých všichni mluví jako, že znají pomalu i jména starostů, pro mě bylo tvrdé vhození do východního pražského bloku.
  Na startu se to začalo hemžit 60kg twiggy tyčinkami s příchutí pomeranče. Všichni formičkově stejní a rozeznat se je dalo, jen podle kola. Jediná Žába v balíku přečuhuje výškou a hmotností, nepřipomínající vrchařskou kostru.
  Pro mě vyloženě horská etapa jasně stanovuje limity. Držet se co nejdýl v balíku a pak všem vysvětlit, proč jsem shořel.
  Měl jsem opravdu obavy ze startu, zda se přemotivovaní jedinci nepokusí bláznit hned v prvních metrech a smotáme se ještě před první ostrou pravou zatáčkou. K mé velké radosti byl balík složen z jezdců, kteří ví, že by to byla pěkná blbost, to jede v klidu až na příšernou část do Janovic, kterou opravdu nesnáším. Rovný, rozmlácený, větrný úsek, plný nervozních aut. Balík jede kompaktně a autům nezbývá než pochopit, že předjíždí velký autobus.
  Za Janovicemi ztrácím přehled, kde na světě jsem a můj další popis bude jak tenká čára do slepé mapy ČR.
  V předu se pár kousků pokusilo o únik ještě před jakýmkoliv kopcem. Tyto jezdce jsem si za nesmyslnou akcí zařadil do kategorie Hvězdná pěchota. A kupodivu nakonec nedojeli o moc lépe než já.
  Balík se začal formovat a já udělal zásadní chybu, která rozhodla o mém pořadí a úspěšně se zařadil do Hvězdné pěchoty. Věděl jsem, že kopce teprve přijdou a já se zbytečně dostal na špic kontrolovanou Žábou.
  90kg vrchař týmu Šlapek svou pozici nechtěl opustit a přiložil ještě s jedním jedním borce v předu pod kotel. Viděl jsem, jak se mi to na bočáku pomalu trhá. Jediná šance je odstřídat. Pokynu nějakému uniformnímu oranzovému kostlivci za sebou a nic. Zkusím ještě jednou a nic. Vyjedu co nejvíc na vítr ke středové čáře, aby měli za mnou šanci. Kupodivu se všichni za mě statečně schovali a zase nic. Říkám OK, Žábu nechám dojet si pro bednu a zpomaluji. A zase nic, nikdo nejede. Mačkám dost Grepové šťávy, svěšuji nohy a nechám Žabodvojci jet. Řadím se na konec balíku a trochu šeřím. Poprvé se ohlížím a vidím, že balík není až tak veliký jak jsem si myslel a za mnou je jen několik hlav. V zápětí přichází něco, čemu všichni říkají Kácov. Proč to nevím, asi nějaké místo na mé prázdné mapě. Najednou se to cele rozjelo a ja na chvostu koukám jak Grep v prázdné přepravce, kde všichni jsou. Vidím jak Tomáš Cupl propadá do zadu a nechápu co se děje. S Kanaďanem po boku se pokoušíme chytit máloo skupinu před námi, kde je Kolíkáč, Nemi a ještě tak dva další jezdci. Tuhle stíhačku jsem vzdal, protože jsem věděl, že kopce teprve začínají a jet 5min 480W, jak mi později Kanaďan vyprávěl, jsem nechtěl a věřil, že si najdu skupinu za sebou. Omyl, jezdci mé výkonosti byli roztroušeni po trati v předu i vzadu, bez možnosti složit nějaký pěkný GangBang. 20min jsem jel sám na dohled skupiny, kterou Kanaďan s vypětím sil dotáhl, než mi zmizeli úplně. Celou dobu se to dělo i za mnou. Skupina 4 borců za mnou mě ne a ne dotáhnout. Výhodu by to sice velkou nemělo, protože kopce stejně každý jede za své a z kopců serpentinami jsem ocenil vlastní stopu, ale morálně by to povzbudilo. Raději jsem měl ale bezpečák a následovala tedy samotka přes několik kopců, několik vesnic, několik skopců...bystrý čtenář jistě nahlédne, kde to asi bylo...já ne. Nakonec se Martin Klícha ze stíhací skupiny za mnou utrhl a pomalu mě sjížděl.
  V jednom nejmenovaném vrcholku kopce jsem na něj nakonec počkal a chvilku to táhli spolu. V dalším nejmenovaném kopci jsem potřeboval na vrcholu orazit a zpomalit. Jeho 60kg mužné tělo ale kopec moc nezaměstnalo, tak jel dál a pomalu se mi metr co metr vzdaloval. Na rovinách naopak mé dynamičtější 80kg tělo zase náskok stahovalo, ale rovin, považovaných u mě pod 4% stoupání, bylo jak šafránu. Pak přišla v jedné vesnici ostrá levá, mluvil o tom Kolíkáč na startu, takže další bystrý čtenář doplní mou slepou mapu, jsem zahlédl Hulise. Martin Klícha ho ještě před cílem sjel, já už nedostal dost rovinových šancí. Takže pořadí zůstává a dojíždím do cíle s radostí dobře umytých oken, skvělým tréninkem kolem té slavné řeky, překonání příšerné části do Janovic bez ztráty kytičky a nepoložení se na stěrkových sjezdech.
  Počasí přálo náramně, organizátoři nedostali pokutu a puding byl.
  Za mě super časovka jednotlivců, masakr v balíku zejména v hojných sjezdech, krásná krajina a velké dík organizátorům a doprovodným vozům za černou práci, která není nikde vidět, ale je nesmírně důležitá pro běh každé akce.
  Čerstvě vymačkaný Grep děkuje za pěknou sobotu a opravdu se nenakrájí z výsledků co měl. Jel to pro radost a více šťávy do kopců prostě nebylo. Amen.
  
  
  
• Hulis – Zmrtvýchvstání
  
  Počasí se začíná zlepšovat, zima ztrácí svou sílu a vypadá to, že nás už konečně nadobro opustí. Její následky a následky své lenosti a dloooouhého zimního spánku na sobě stále cítím víc než dost. Podařilo se mi získat PR, o které jsem vůbec nestál a to vidět na váze číslo 75!!! Pohled do zrcadla byl alarmující. To bude parádní závodní sezona… Dva dny před Sázavákem lezu na váhu, která mi ukáže 71,6kg. No, žádná hitparáda to není, ale alespoň to není 75… V nohách letos cca tak 2,3k km… Posledních 14 dní bídný počasí, u nás na severu opět dokonce i se sněžením, takže jsem byl na kole 2x… Vůbec se na závodění necítím, ale s vidinou té předpovědi se na víkend neskutečně těším. Profil mě děsí, protože moc dobře vím, co za lidi na Sázavák jezdí… Nechci odpadnout hned někde po startu a pak se plácat někde sám… Dal jsem si cíl dojet v baliku alespoň do Uhl. Janovic, cokoli dál beru jako úspěch…
  
  Jelikož závod startuje až ve 14h, ráno vstávám v pohodě bez budíku. V klidu vše připravuji. Před obědem ještě holím nohy. Pak vše s Daffym naházíme do auta a valíme směr parkoviště, kde už je poměrně slušně narváno. Vidím dresy, který mi přidělají pár vrásek na čele, ale nestresuji se. Vím, že na to dnes nemám a jdu si to prostě užít a opálit se… S Daffym dávám krátký rozjetí v cílovym kopci a pak se vracíme k parkovišti, kde už se všichni srovnávají na čáru. Pár slov k trase od Kolíkáče a jde se na to. Úvodní metry patří právě Kolíkáčovi, který to vede v klidu do první ostré pravé nebezpečné vracečky, kde nás i stihnou vytroubit první protijedoucí auta. Krásně nám to začíná. Sjíždíme do Oplan, což je můj první a zároveň největší strašák, aby mě to nevyklepalo už tady… Naštěstí se to jede v klidu a kousek před koncem jedu vedle Daffyho, tak si dělám srandu, že zatím tu jsem, tak je to dobrý… Prohodíme pár slov s tím, že plánujeme jet se uklidit někam dozadu. Při výjezdu na hlavní se dostávám dopředu vedle Čespy. Zatím se nikomu moc nechce, takže je stále čas žvanit. Po chvilce zalehnu, že zkusím balík trošku rozpohybovat, ale když se otáčím, zjišťuji, že za mnou nikdo nejede. Nepříjde mi, že jedu nějak extra ostře, takže pokračuji v nastoleném tempu, abych roztočil nohy. Chvílema se dostávám poměrně blízko k zaváděcímu autu, což na jednu stranu pomůže a uleví, ale na druhou stranu doufám, že si toho Turista všimne a přidá. Vyloženě brzdit se mi kvůli tomu nechce. Po krátké době samotky vepředu mě dojíždí Čespa, který okolo mě prolítne jako raketa a říká, ať jedeme. Že to zkusíme alespoň do Janovic, kde to bude po větru. Když vidím, že je tu sám, skáču mu do háku a výrazně zrychlujeme. Nešťastné chvíle s autem se opět opakují… Jsou úseky, co jsou ok a jsou úseky, kde jedeme nalepení za autem… S tím nejsem úplně spokojenej, tak svěšuji a nechávám Čespu pokračovat samotného. Hlavou mi bleskne, že to možná nebylo nejchytřejší řešení. Možná jsem mohl dojet dál a brdek za Janovicema si vyjet v pohodě s bezpečákem. V rámci fair play se ale nechávám balíkem dojet ještě před Janovicema a uvidíme, jestli těch pár wattů s Čespou bude teď chybět. Když jsem jel minulý rok zaváděcí auto já, tak se to tu už dělilo, takže čekám, co se bude dít dnes. Lehce se zrychluje, ale nic co by nějak extra bolelo, takže mám radost, že jsem právě splnil svůj stanovenej cíl. Po brdku to pár jedinců zkouší, celé se to natahuje do lajny a začíná se závodit. Připadám si jako abstinující alkoholik sedící na baru zírajíc na rozlitého panáka. Po chvilce odolávání už to nejde dál, sahám po panáku a vypiji zbytek obsahu. Po prvním kontaktu alkoholu s jazykem a následnym polknutí se v mozku opět spouštějí dlouho uspané chemické reakce a procesy. Zorničky se roztahují, alkohol postupně prostupuje tělem. Ten hřejivý pocit v končetinách je neuvěřitelně návykový. Najednou chci víc, potřebuju víc...!!!! Pořád se se Žábou motám vepředu kolem špice. Už ani nevim, kdy naposledy jsem si takhle užíval každý šlápnutí, každej metr závodu. Za poslední sezóny to bývalo jen tupý dupání do pedálů, ježdění po půlce Čr a honění bodů do poháru. Pak následný deprese, proč to dycky odjíždí a že budu mít o 20 bodů míň… ) No nic, zpátky k závodu. Žábovi se povede ve dvojici odskočit od baliku. Skáču tedy jen do háku a jedu druhý flek. Po chvilce mi týpek ukazuje, ať střídám… Nevidím jediný důvod proč se tady šrotit a sjíždět týmový parťáky, ať už Žábu nebo někde vepředu ještě Čespu, který by mohl vytvořit vepředu oranž duo a pomoc si… Je tu další výzva ke střídání, stále nereaguji. (po přečtení reportů na webu zjišťuji, že to byl Grep, který se o mě v jeho reportu docela opíral… Njn, sice už jsem o něm z vyprávění nebo reportů slyšel, ale bohužel neznám a jak nevidim oranž dres nemám důvod pomáhat… ). Konečně se to přes zajisté n*sraného Grepa a mě převalí. Chytám opět hák nyní pravého rychlejšího pruhu… Když vidím, že má Žába už docela slušný náskok, zkouším za to vzít sám, že bych k nim zkusil doskočit. Ale kde pak, ostatní mi nedali ani metr, takže to začínám opět betonovat. Nechápu, jak je to možné a kde se to ve mně bere, ale dnes mám nohy z nebes… Padáme ke Kácovu, kde začíná už o poznání zajímavější kopec… Začíná se přikládat pod kotel, už to není tak příjemný jako doposud, ale nohy z nebes stále fungují a stále dokážu hlídat pozici okolo TOP 10… Všechno jde relativně dobře do té doby, než se začne blížit konec stoupání, kde to ještě trošku utahuje… Na cca posledních 500m kopce už jsem na limitu, vím, že je to jen kousek, takže se hecuji a i když pomaličku couvám balíkem furt nejsem poslední. Což už neplatí při odbočce doprava, plápolám kousek za skupinou a zkouším ji docvaknout. Škoda, že nekončí kopec u odbočky, to bych tam ještě zůstal, ale následný minidloubáček před sjezdem už jsem prostě nedal, spíš hlavou… Když se vzpamatuju z toho, co jsem to právě vykouzlil a nechal si odjet balik na který chybělo pár metrů, znovu zakládám a ždímám se z kopce. Je to fakt na kousek. Rozhodně nejsem nejlepší sjezdař v baliku, ale na moje poměry jedu sjezd docela hranu, ale k baliku se nepřibližuji ani o metr… Není se čemu divit, když tu po závodě padaly KOMy z kopce… Následnej kopec se smiřuji s tím, že je konec a zvolňuji. Před Divišovem mě dojíždí Kolíkáč se svojí skupinou, ale bohužel nejsem schopnej se znovu dostat do tempa, takže se na moc dlouho nesvezu. Od Divišova jedu sám do Třemošnice, kde mě nabírá Nemi. Začíná se projevovat malej nájezd km a žádný kopce a intenzity před závodem. Místo nohou z nebes už cítím jen bolest. Nemi jede parádně, rád bych mu pomohl a vystřídal, ale sotva za ním visím. Je to tu pořád nahoru. Konečně se dostáváme před Vodslivy, kde to bude kousek z kopce… Nutně si potřebuju vorazit, jenže kdepak… Nemi je proti a musím jet i z kopce, aby mě tu nenechal. Dole v Choceradech chytáme kolonu aut za autobusem, což mi vůbec nevadí, že musíme skoro zastavit a proplejtat se mezi autama. V kopci na HP mě Nemi vyklepává hned v úvodu, kde začala moje sólo jízda až do cíle. Sice to bolí, ale zatím je to bez křečí, tak se snažím jet aspoň trošku v tempu. Od Skalice předemnou daleko nikdo, za mnou v dálce jeden sólista, který mě nakonec v cílovém kopci ještě skáče. Tam už prostě nebylo z čeho…
  
  Letošní Sázavák pro mě bylo takový zmrtvýchvstání. Po dlouhých měsících je to zase tu a opět v tom lítám!! Co víc si přát než v prvním závodě skončit 9. z 9. a bejt s tim spokojenej… Teda cože? Hulis nejsi nemocnej?? Nee, vážně, výsledek špatnej, ale vzhledem k okolnostem s tim, co jsem předvedl a zajel v první půlce spokojenej bejt musim… Dneska prostě na víc nebylo. Každopádně jsem motivovanej dál makat, zhubnout další kila a do příštích závodů se zas někam posunout a dojet s čelem o kousek dál… Díky všem, kdo jsou nějaký způsobem se Sázavákem spojený…
  PS: tradice se mají držet, takže po závodě klasicky s Daffym zapíjíme moje narozky. Padlo několik pivsonů a flaška rumu, spát jdeme asi v půl 4 ráno! Na regeneraci si myslim, že ideální… To je ta moje amatérská cyklistika, viz. report Rytířov…
  
  
  
  
  
• Kanaďan – Nálada i forma jak výškový profil - nahoru a dolu
  
  Po dlouhé době zase na startu závodu. Večer u mapy usuzuji, že vzhledem k zubatému výškovému profilu od sebe nebudu očekávat žádné umístění, ale přemýšlím jak bych se nejužitečněji zapojil do týmové práce Šlapek. Nejlépe bude něco zkusit v první, rovinatější části trasy neboť nevím jak dlouho se dokážu udržet v těch na mě celkem dlouhých kopcích a hlavně už teď je mi jasné, že mi to nejspíš odjede v jednom ze sjezdů kroutících se do údolí jak užovka stromová.
  
  Ráno po startu jsem příjemně překvapen jak rychle se mi vrací reflexy jízdy v závodním balíku a celkem bez namáhání se dostávám do pozic kde chci být, kde se cítím bezpečně, šetřím energii a vidím co se děje na špici. Pohoda ale náhle končí na 4. km, hned po prvním malinkém brdku. Padá mi řetěz při přehazování na velký tác. Zkouším to nahodit za jízdy, ale řetěz je mimo z venkovní strany, příčí se o přesmykač a jednou rukou to prostě nejde. Takže si zastavuji, balík mi odjíždí a mě bleskne hlavou, jestli se na to tedy úplně nevykašlat. Při nahazování řetězu si vzpomínám na slavné heslo z RKP blogu, když ještě psával o závodění: "There will be chaos, keep pedaling." No tak jo, tak to jdu sjet. Balík naštěstí moc nejede a za chvíli je na dohled, ale všichni víme, jak neuvěřitelně pomalu se taková díra zalepuje když je na to člověk sám a v protivětru. Mě to vyšlo na nějakých 8 minut kolem 400W. Na zbytek cesty k Uhlířským Janovicím jen tak parkuji v balíku a přemýšlím co dál. No, zatím jsem se užitečností pro tým opravdu nevytáhl. Moje situace se zhoršuje při prvním sjezdu od Zbizub pod Kácov, přestože jsem si schválně před sjezdem vyjel do přední části balíku, jen sleduji jak mi to z kopce vodjždí. Na sjezdy silnic které neznám jsem prostě úplně marnej. Ke konci sjezdu mě míjí Vláďa a zve mě do háku abychom to zalepili. Bohužel Kácov se už jede celkem ostře a moje nohy momentálně odmítají jít do velkých intenzit. Tak to stálým tempem alespoň sjedu ke druhé skupince asi pěti jezdců s Kolíkáčem a Nemim, kde už zůstanu. Nemi nás bohužel brzy opouští, zato Kolíkáč jede famózně. Po pár chvilek krize mi jeho neuvěřitelně houževnatá jízda dodává zpět motivaci, ok pěkně si to švihnem až do konce, ať posbíráme co nejvíce odpadlých korálků. Moje sjezdy jsou pořád tragédie, ale tuhle skupinu si už prostě vodjet nenechám. Kousek před Skalicí se najednou ocitáme s Kolíkáčem sami, někde jsme poztráceli zbytek. Tak jo, až do cíle. V posledním kopci se mi ještě daří docvaknout další trojici jezdců a jak se blížíme k cíli, je jasné, že se začíná taktizovat na spurt (haha, o 15?? místo, ale co, dáme si to pro srandu). Nejdřív se nechám vyvézt na špici, ale nevadí mi to, myslím že je ještě čas z toho vymanévrovat. To se mi daří jen částečně, v momentě kdy si vynutím střídání do toho někdo šlape a já musím spurtovat ze druhé pozice. Bohužel na háku si vyvážím mladého závodníka z CTW, který mě na cílové čáře dává o půlku kola.
  
  Celkově z toho mám rozporuplné pocity: Mrzí mě že týmu jsem byl celkem k ničemu a ten spurt jsem měl zajet líp. Naopak, těším se z toho že jsem to dohnal po té smůle se spadlým řetězem a z famózní jízdy s Kolíkáčem. Užil jsem si to. Doufám, že v příštích týdnech se trochu dám dohromady s těmi sjezdy, to byl vždy můj problém, hlavně v první půlce sezony. Velké díky všem co se podíleli na organizaci a gratulace těm co stáli na bednách čí k tomu dokázali přispět!
  
  
• Kolíkáč – Mělo to kvalitu!
  
  V úterý naposledy v sedle, práce mě zavalila, priority si ne a ne nastavit, ve čtvrtek mi píše Radek V., že je Hradec na semafor, tak tohle ještě scházelo. Luke nezklame a domluvené lajnování na páteční večer klapne, budu mít na to nádhernou vzpomínku, projet si trasu autem, vymyslet náhradní cíl, vidět tu jarní přírodu, přemýšlet na každém brdku, jak se tady budu zítra gumovat, a do toho safari vůkol, samý zajíc a srna, a přitom sedět ve vyhřívané sedačce a kecat jen o cyklistice, díky Luku za pomoc!
  Turista a Sukes nabídnou pomoc se zaváděcími auty, moje holky připraví čísla, pudink a mně jen v hlavě šrotuje, co je ještě potřeba, aby to klaplo, jelikož předpověď počasí je po těch hrůzách přímo fantastická. Ještě mini ceny pro vítěze, karton vody do cíle a dorazit na lesní parkoviště. Tady už to žije! Prezence frčí bez problému, domluvit auta, regulovčíky a konečně začít taky přemýšlet o tom, že chci jet, že to zase chci zažít.
  Takže totálně studenou nohou si stoupnout před balík, zahlásit pár info a rozjet se k Oplanům a otevírat tak 32. ročník Sázaváka. Srdce v krku, jedu si svoje tempo a jen čekám, kdy se to kolem prožene. Ale z úcty mi to nechají dovést až k první ceduli, pak 3 jdou přes, ale do sjezdu přes Oplany jsem znovu na čele a volím si ideální stopu. Taky tady už jsem v černých snech viděl, jak odpadám a odsuzuji se k časovce. Ale ne, dnes se naštěstí nejede , Oplany přejety s čelem, sjezd a křižovatka na hlavní skvěla ohlídána, tak můžeme valit na Janovice. Hulis odjíždí do úniku, orange nemusí jet, za Benátky se zvedá Čespa a dolítává Hulise a vzdalují se, i když to zaváděcí auto Turisty je nějak podezřele u nich blízko
  Jedeme proti větru, tak se moc nejede, občas taky zakotvím vepředu, ale pak už zalezu dovnitř balíku a šetřím síly na Mitrov. Janovice znovu parádně ohlídané, a v bočáku to mydlíme na, asi pro mě rozhodující, magnet. Ale světe div se, čumím na svoje nohy jako puk, já neodpadám, naopak ještě mám na to, to v závěru podržet a v točce přes vesnici se propracovat do předních linií, kdyby to náhodou prasklo. Ale nic nepraská, asi se moc nejelo
  Do Kácova to ale možná bolí více jako do Mitrova, protivítr a klesavý profil, to chce být dobře zašitý. Před serpentinovým sjezdem by to chtělo být zase vepředu, ale nějak se tam nejde dostat , Martin Klícha to odpojuje, tak ještě před něj a dospurtovat si z kopce za Pepu Vejvodu a jistit tak ocas balíku. Ale to je špatně, je to natažené a přes most přes Sázavu zase ve šrotu, abychom si ještě čuchli. Ale kopec se hned jede, a to je konečná, vystupovat. Grep, Pepa Vejvoda, Thomas Cupl, Kanaďan, tohle by nemusela být špatná grupa. Ale moje nohy se chytly a chtějí více. To jsou opojné stavy, silně cítím, že zase závodím! Zvedám zadek a chci posbírat to, co ještě vypadne před plakátovacím stromem na odbočce směr Zdebuzeves. Točíme s Pepou, fouká zase nepříjemně zleva, občas přiloží i Thomas. A hele Nemi a Michael Mullen. Tak tohle dostává neskutečný grády, v hlavě vymeteno, dávám do toho všechno a letíme k Blanici. Jó a Kanaďan tam nezůstal, je tu s námi, tak to je další povzbuzení!
  Nádherný sjezd, tohle se nikdy neomrzí, řvu na kluky, ať nám to neodjede, jsem ve slušným tranzu. Naštěstí nezapomínám pít, jeden kouzelný bidon ve mně a k Rybičkám mi to zase pocitově letí. Neskutečně si to užívám, po těch problémech s vlastním tělem, když už jsem tomu nevěřil, že tohle zažiju. Dojeli jsme Hulise a Tomáše M. z CTW a nahoře zle přitopí Thomas, až mi málem uříznu obě nohy, ale znovu skvěle ohlídaná křižovatka a povzbuzení od holek mi vleje do těla další příval energie a pokračuji dále. Navíc před námi na dohled ještě Vláďa a Přemek Kuchař, to by byl další sladký bonbonek, tak hlavně vydržet a točit a točit . Do Divišova tvrdí muziku Kanaďan, do Třemošnice se nějak nejede, asi ten rozbitý asfalt, ale brdek z ní nahoru k Ostředku zase znovu štípne. Dávám si jako zvíře, chytám díry, které ale postupně sjíždím, kudla, tady nesmím odpadnout…
  Podařilo se, ohlídanou hlavní jsme přehopkali a letíme sjezdem přes Vodslivy, pro moji asi poslední sirku. Trochu nervózně křičím na Sukese a holky, ať jedou hlavně do cíle na výsledky, tu starost, aby to klaplo, mám stále v sobě… Kdo ví, jak to dopadlo s pudinkem, jestli to někdo odchytl, to jsou myšlenky na začátku Chocerad a nohy stávkují. Jaksi jsem se bohužel hluboce zamyslel a celá grupa mi odjela . Stehna na hranici křečí, tohle už bude jen přeprava do cíle… Přejedu HP krokem, ale co to?
  Nějak jsem se zázračně vzpamatoval, vítr do zad tomu napomáhá, zakládám velkou a letím do odpadlíků, co jsou vidět v dáli přede mnou. Uááá to jsou zase stavy, začínám přemýšlet o pódiu v kategorii, přede mnou je určitě Jarda Halík, Čespa a pak? Michaela minu jak patník u cesty, ano, on je přeci v mé kategorii, stejně tak Tomáše M. a jsem u Kanaďana, na kterého řvu pojď, pojď, točíme, točíme.
  Rozbitým sjezdem přes Střímelice, docvakl si nás jen Tomáš M., Michael tam zůstal, uááá to by mohl bronz zacinkat. Skalice a u krajnice s defektem Olda N., velíme levá, směr cíl. Kanaďan se vzpamatoval, a ještě si docvakavá Pepu, a teď koukám, že to howado tam dalo KOM! Já už v háku za Tomášem, kde to ale slušně bolí, ale naštěstí to nohy podrží až do cíle!
  Safra, já si to moc a moc užil, takhle nějak jsem si to přál, zase intenzivně cítit, že závodím, i když někde v hloubi pole, ale furt ve skupině nebo ve dvojici, jo takhle to má vypadat, takhle to mám rád. Je to pro mě velké povzbuzení, stejně tak vidět spokojené závoďáky v cíli a na vyhlašovaní, kteří si to užili! Díky, že jste všichni přijeli, mělo to kvalitu!
  
  
  
• Nemi – Vstávat a cvičit
  
  Dva týdny od Rytířova jsem se skoro nepohnul a nabral dvě kila. Vytrvalost nabraná z výletů je pěkná, ale závodní intenzity chybějí. S myšlenkou, že nejlepší trénink na závod je závod, tedy vlastně „vyjížďka“, bez ambicí poprvé navlékám oranž kombinézu.
  
  Do Uhlířských Janovic se jede podle očekávání relativně v poklidu, pominu-li některé motoristy, kteří pro náš koníček nemají příliš pochopení. Závod začíná v dlouhém stoupání od Kácova. Zpočátku držím pro mě šílených 5 W/kg, ale v závěru watty padají a tepy stoupají na 179. Kopec zvolní, ale hlava ani nohy nedovolí, abych docvaknul vzniklou mezeru. V prudším závěru kopce se připojuji do skupinky s Kolíkáčem a Kanaďanem. Je tu i Thomas Cupl, tak si říkám, že na tom snad nejsme tak zle. Sjezd Zdebuzevsí jedu za Kanaďanem, který je kupodivu ještě opatrnější než já. O co v zatáčkách zpomalíme, o to musíme v rovinkách dotahovat, takže si moc neoddychneme. Následuje další kopec od Blanice. Chvíli se držím, ale potřebuji zvolnit a vystupuji.
  
  Od té doby, tedy prakticky půl závodu, jedu téměř sám. Ohlížím se, za mnou nikdo. Za Divišovem zahlédnu v dálce Hulise, kterého dojedu v Třemošnici. Spolu pokračujeme do Chocerad, kde nás zdrží kolona aut za autobusem. V kopci z Chocerad se ohlížím a Hulis nejede, tak pokračuji sám, protože před sebou vidím dalšího cyklistu. Před Ondřejovem ho dojíždím a zjišťuji, že nemá startovní číslo. Prohodíme pár slov a loučíme se, když on pokračuje po kostkách vzhůru a já odbočuji na Hradové Střímelice. Ve Stříbrné Skalici vidím konečně jednoho odpadlého závodníka, kterého bez boje předjíždím a do cíle dojíždím sám na 22. místě z 41.
  
  Bobek na dálku z Šandovky komentuje můj výsledek jako „propadák“. Nezbývá než vstávat a cvičit! Omlouvám se všem, kteří ode mě měli velká očekávání, a chlácholím se tím, že mám ještě celou kariéru před sebou. Počasí se náramně vydařilo a bylo to pěkné. Šlapky byly vidět v úniku i na bedně. Snad příště nebudu jen do počtu.
  
  
• Radim – Sázavák aneb taková první jarní vlaštovka
  
  Bylo pěkně, sluníčko a akorát tak na krátký-krátký, tak jsem vyrazil na starého dobrého Sázaváka, i když v trochu jiném kabátě, než jsem ho znal z dřívějších let. Zapomenut už je start v Úvalech, nyní se začíná na lesním parkovišti nad Hradcem a Posázaví je tak mnohem blíže, přesněji už jsme v něm hned na startu. Mám to na start necelých 15 km, což je tak akorát na nějaké rozjetí, v hlavě mám, že bych to spíš radši objel jen jako kvalitní trénink, ostatně jako vyjížďka je akce i označena, ale když vidím, že se rozdávají startovní čísla, a hlavně kdo všechno přijel, tak je mi jasné, že to ve skutečnosti bude normální závod. Potkávám se s Davidem Markem (Agro Kolín) a Tomášem Bartošem (HIC), takže aspoň dva výkonově podobné parťáky bych tu do začátku měl, a hned se domlouváme, že kdyby nás to jako náhodou hned na prvním kopci (Oplany) vyklepalo, tak na sebe počkáme a pojedeme spolu. Trochu mám obavy, aby to v balíku nelehlo hned asi kilometr po startu v ostré pravé na křižovatce na Klíčích, ale ještě předtím tam balík celkem drsně vytroubilo nějaké auto v protisměru, tak se tam najelo asi trochu opatrněji a bylo to v pohodě. V pohodě to bylo následně ještě do dolíku do Oplan, kam jsem najížděl poměrně na konci, ale bylo to stejně jedno, protože jak se to na výjezdu ze vsi zvedlo, tak už jsem tam prostě nebyl a s tím bych nic neudělal, ani kdybych tam snad najel ze špice. Před sebou pak krásně vidím, jak se z kompaktního pole odpojily ještě tak dva tři korálky, jinak jede celý balík v klidu dál a v reportech si pak ještě přečtu, jaká to prý byla pohoda a že se moc nejelo ... no tak dobře, mám na tohle holt trochu jiný úhel pohledu. V posledním korálku před sebou rozeznávám celkem s jistotou Tomáše, David byl už při nájezdu ještě kousek za mnou, takže se dá říci, že plán nám vyšel poměrně dokonale a už v údolí na Komorce jsme zase pěkně pospolu.
  
  Jedeme tedy ve třech, ale o tempo se stará hlavně Tomáš, já tak v mezích možností David naopak téměř vůbec a když už tam vleze, tak jede hned snad o 4 km/h rychleji, což nám zbylým dvěma moc nepomáhá. V Benátkách dojedeme jednoho ve světlém dresu (myslím do žluta), chvíli jede s námi a asi dvakrát se protočí celkem slušně na špici, ale pak v horizontu na Staňkovice zůstává nazpět a už jej neuvidíme. Z Uhlířských Janovic na Mitrov se to jede v režii Tomáše, před námi je vidět dvojička, která se v kopci rozpojuje, a my ve vsi přibíráme do skupiny Petru Zůnovou, zatímco její ještě před chvíli souputník Pavel Vojta si drží stále stejný náskok, tzn. že jej na rovině vůbec nevidíme. Fouká to tu nepříjemně proti nebo šikmo proti, tak už se docela těším do Kácova, že tam to začne bolet aspoň na férovku na kopec a ne kvůli nějakému neustálému větrání se. Hned na mostě je vpředu zase Tomáš, kterému se snažím držet za jeho zadním kolem, ale mám toho celkem plný brejle a v duchu si říkám: "Sakra on to chce jet opravdu takhle celý až nahoru?". Někde tak v polovině kopce začínám chápat, že asi opravdu chce, chápe to asi i David s Petrou, kteří už se odpojili, jenom já tam tak nějak plápolám s odlepem 0 až 5 m a myšlenkami na to, že do cíle je to celkem vzato ještě pěkně a přes několik dalších kopců daleko. V polovině kopce se to naštěstí chvíli srovná, i já se trochu srovnám a v té poslední pasáži už si Tomáše odjet nenechám, ale že bych se cítil kdo ví jak skvěle po těle, to zrovna říci nemohu. Ve sjezdu přes Zdebuzeves a Radonice se snažím něco zregenerovat, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože hned od mostu přes Blanici už se koukám Tomášovi opět na záda a v kontaktu už to co? No v kontaktu už to do háje zelenýho není! Ještě než se zanořím za první serpentinou do lesa, tak vidím, že na most akorát najíždí David, tak si říkám dobrý, že kdyžtak pojedu s ním. Tomáš mi tady pěkně odjel, ale pak před Šternovem na mě čeká, tak mu říkám, že nemusel a místo toho si spíš měl zkusit docvaknout dvojici před námi, která je občas v kopci tak o minutu a něco vidět. Místo toho nás dojíždí zezadu David, takže jsme už zase tři, jen Petra už tam někde zůstala, škoda. Přes Divišov celkem v klidu, pak na Třemošnici to většinou vedu já, v kopci dojíždíme nejprve Sergeje Medveděva z Vinohradských šlapek, ale to stále není ten jezdec s blikajícím Garmin radarem, co ho po očku sledujeme už odněkud z Benátek, toho naopak už spíš teď nevidíme vůbec. Kousek před horizontem ještě dojíždíme Lenku Bartošovou, která vyjížděla ještě před oficiálním startem, ale sveze se s námi jen chvilku, pak jsme zase ve čtyřech. Před podjezdem pod D1 jede Sergej z první pozice na Ostředek, ale zakřičíme na něj a celkem to rychle to pochopil a otočil se. Do Chocerad v klidu a z nich už to trochu bolí, ale naštěstí zjišťuji, že jak kilometry přibývají, tak že se mi jede oproti ostatním souputníkům spíš lépe. Za HP pak oznámím, že teď by to chtělo tam dát velkou a trochu zabrat, což tedy udělám, ale moc se ke mně nikdo nepřipojil, tak pak u hřbitova pod Ondřejovým spíš čekám, kdo se ke mně přidá, což nakonec udělají postupně všichni, dokonce i Tomáš, který začal mít problémy s křečemi a už několikrát se loučil, ale nakonec si to zase vždy dojel - tohle se mi na něm líbí.
  
  Do cíle se letos jede přes Skalici, tam jsme ještě pohromadě, nejprve zůstává zpět David, já si naopak vlezu dopředu a snažím se jim to ještě trochu znechutit, ale celkem mě už nechali jet bez boje, před sebou ještě vidím dvojičku a celkem rychle se k ní přibližuji, ale jsou to dva jezdci v dresech CTW, co se zřejmě už jen vyjíždějí po závodě, protože mě nechali projet celkem bez povšimnutí. Naopak na předposledním horizontu se vedle mě najednou objevuje David, který to ještě nezabalil! Skáču mu do háku a hned ještě před posledním horizontem mu zkouším nastoupit, což se povedlo a pár metrů tam k dobru je, ale určitě jsem nečekal po předchozím průběhu v kopci, že se tady s nám budu ještě v samotném závěru takhle gumovat! V cíli tedy z naší outsider miniskupinky nakonec těsně první před Davidem, Garmin ukazuje hodnoty: 73,5 km, 1178 m nastoupáno, čas 2:36:26 h, avg 28,18 km/h, max 65,03 km/h, kadence 71/111, tepy 166/190, z toho 1:55 h v Z4 a 43 min v Z5, no zkrátka úplně pohodová vyjížďka to nebyla, spíš pěkná kaše od startu do cíle. V cíli ještě počkat na vyhlášení, málem sežrat skoro celej pudink pro vítěze HP, kterej si ovšem jen tak decentně lízl, zatímco mně kdyby to neurvali od huby, tak kdoví, jak by celá ta mísa dopadla! Díky pořadatelům za organizaci, trasa v mém oblíbeném Posázaví je to pěkná, hlavně že na trase nebyly žádný Rataje a podobný nesmysly s kostkami (po těch se jelo jen asi tak 10 m pod Ondřejovem), akorát teda by se to mohlo jet aspoň do Janovic trochu pomaleji, i když to ti lepší ze svého pohledu asi i jeli. Nakonec i s cestou na start a domů to bylo slušných 115 km v celkem pěkném skoro letním počasí.
  
  Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/11277029409
  
  
  
• Vláďa – Podruhé vstoupit do stejné řeky
  
  Ve středu balím trénink v půlce a jen motám nohama domů - jsem úplně KO, asi na mě dopadá zpátky pekelný víkend.
  
  Čtvrtek a pátek pokračuju v motání nohama a snažím se nějak dospat a odpočinout. V pátek večer se to pomalu lepší. Bohužel korunu všemu nasazuje mizerný spaní.
  
  Ráno pomalu chystém věci, v plánu mám vytáhnout na kolo nejdřív v poledne Epidrena a Jezinku a pak přes Strašín směr start.
  
  Ježdění v Posázaví miluju - vlastně to jsou nejbližší kopce co tu mám - i když nejbližší vlastně znamená se někam skoro hodinu sunout, na druhou stranu vůbec nemiluju velkej balík.
  
  Na parkovišti už je rušno, zdravím Orange kumpány a lehce ještě protáčím nohy, projet si aspoň kus cílového stoupání a už je tu start. Až do Janovic se jede celkem v klidu, Hulis se větrá před balíkem, Čespa spěchá k němu. Žába se majestátně tyčí u špice a kolem je vlastně dost oranžovo. Nikam se moc nehrnu, na závod nemám dneska moc hlavu, což velkou část cesty znamená, že se trochu větrám, ale zas aspoń nemusím moc řešit předjíždějící a protijedoucí auta. Na nějakou ohleduplnost se tu moc nehraje, prostě nakonec vždycky někdo udělá místo, většinou teda já. Za Oplanama El Prezidento spokojeně hlásí, že je v balíku, za Janovicema znovu prohodíme pár slov.
  
  Za Kácovem bohužel první velká chyba - zůstávám moc vzadu a musím lepit díru akorát pod nájezdem do kopce. Naštěstí nahoru se jede docela lidsky (i když Nemi to v jednu chvíli komentuje slovy - kam všichni jedete?), takže nahoře jsem pořád tam.
  
  Žába se s někým vzdaluje v kopci balíku, já zůstávám ve skupině s Daffym a pomalu si začínám malovat, že bych mu konečně mohl trochu někde pomoct v rámci týmové taktiky.
  
  Ve sjezdu na špici Viki a Radkem, znají to tady jak svoje boty, takže to zrovna na pohodu není.
  
  Bohužel ve sjezdu druhá chyba - přibržďuju, abych houknul na týpka co hodil kotrmelec do pole. Ale vstává a hlásí, že OK. Klasicky moc nemám koule na to hrotit sjezd, zejména když každou chvíli jede auto. Takže tam bohužel nakonec zůstávám. V dalším stoupání dojíždím Sparťana. Tak nějak se točíme. Docela divně - po rovinkách moc nejede, v kopci celkem jo. Sjezd nemá o moc lepší než já. Párkrát se ohlížíme a za námi skupinka, ale kupodivu se nepřibližuje.
  
  Doufám, že se dostaneme do sjezdu do Chocerad před nimi, abych mohl jet v klidu. To se nakonec i daří. Nechávám kolegu odtáhnout HP (mám zrovna trochu náběh na křeče), pak se střídáme. Kupodivu skupinka za námi se vůbec neblíží a tak nakonec dojíždíme do Skalice pořád sami dva. Tam necháváme jeden korálek u cesty, jeden na silnici a jeden si bohužel nakládáme na záda.
  
  Cestou do cíle se pořád točíme s kolegou ze Sparty, nijak netaktizuju a pak už to prostě jen dojížídím. Popravdě jsem trochu doufal, že je z jiné kategorie, bohužel nebyl. Takže mě oba míjejí v cíli, kde nemám koule poslat do postávajícího balíku.
  
  Trasa se mi celkově líbí víc než ta původní z Úval, kterou jsem jel poprvé v roce 2018 a už nikdy jsem znovu jet nechtěl kvůli bezpečnosti (a dneska to bylo s bezpečností jak vstoupit znovu do stejné řeky).
  
  Celkově je to o dost náročnější (citace Žáby - nemůžete chtít, abych byl na bedně, když si vyberete tak blbou trasu) a to nejen na nohy, ale i na sjezdy. Tím pádem je i jasný, že nic moc lepšího na ní nikdy nezajedu. Dojezd do cíle mi osobně nesedí kvůli bezpečnosti a za mě osobně by chtělo ho asi případně trochu doladit, aby se hned za čárou nehromadili lidi (a protijedoucí auta) - možná posunout na vrch posledního kopce a u parkoviště jen řadit lidi, kvůli pořadí?
  
  Každopádně patří velkej dík všem, co to pomohli dneska zorganizovat - k Turistům, Kolíkáčům, Lukovi za značení a Sukesovi za řízení provozu křižovatek.
  
  No a z Žáby se nám prostě stal vrchař .
  
  Díky všem za svezení a gratulace všem bednařům.
  
  Jen nevím, jestli do týhle řeky chci vstoupit znovu.
  
  
  
• Žába – Domácí závod
  
  Domácí závod, to není jen tak. To jsou velké plány, velká očekávání. Ač nemám žádnou veleroli v týmové taktice, co s vrchařem v rovinatém dojezdu, mám starťák dva dny dopředu.
  
  Kolíkáč objednal výluku na vlakové trati, báječné počasí a maximálně nadupané startovní pole. CTW v plné palbě, Lenner motors vystavují nové dresy, spousta známých tváří z prvních závodů.
  
  Rozjezd si bere pod taktovku Kolíkáč, balík po prvním varování od protijedoucího auta pěkně natažený a kocháme se krásami Posázaví. Proti větru se nikomu nechce na špic, docela se táhneme a začíná mi vadit zašívání docela hluboko v balíku. Poposkakuji dopředu a za chvilku tréninkově odskakuje Hulis před balík. Oranžoví pokrývají pár pokusů o sjetí. Konečně se něco děje!
  
  Bohužel Turista v doprovodném autě nechává Hulise zapadnout za kufr dodávky, to není dobré. Čespa se zvolna rozjíždí a mizí za Hulisem. Soupeři nereagují, nebo se jim nechce přeskakovat několik bránících Šlapek. Také zapadl za auto a záhy společně mizí z dohledu.
  
  Zůstal jsem vepředu a lepil pokusy o odjetí. Hodně se zvedlo tempo, ale žádné opravdové nástupy. Na jednu stranu mě náramně bavilo nechávat makat soupeře, na druhou stranu jsem neměl dobrý pocit z nečistého úniku. Po pár km se Hulis vrátil do balíku, bylo mu blbé jet za autem, Čespa tam zůstal.
  
  Ještě před prvním pořádným kopcem mi dilema vyřešil Olda. Založil na špici přísné tempo, já v jeho háku musel trochu máknout. V hlavě mám krásnou představu balíku nataženého do dlouhatánské lajny, ale byli jsme sami 200 metrů před balíkem. Olda nečekal střídání, ale tohle začalo vypadat jako pěkný základ úniku.
  
  Musím mu střídat, aby měl motivaci na mě počkat v prvním pořádném kopci. Nevěřil jsem, že Čespa vydrží v sólo úniku do cíle bez auta (a pokud by zůstal za autem, tak je to jasné DSQ). Na horizontu do šlapavého klesání Oldovi střídám, ale něco se nepovedlo a jedu sám. Buď jsem ho nechal větrat moc dlouho nebo jsem naložil moc. Oldův pohled na věc: "Pak to na škarpě zkouším já, odvážím sebou Jirku Jiřince, kterej předpokládám že nebude střídat.. a když se rozhodl ve šlapavým sjezdu do Kácova vystřídat, odjel mi asi osmdesátkou, no co už 🤷".
  
  Stalo se, pokračuji sám. V ostřejší části sjezdu mě brzdí Sukes, po závodě se vymlouval na pomalé auto, ale já viděl jen jeho pomalé BMW. Bezpečák do stoupání z Kácova jsem naštěstí neztratil. V kopci nasazuji snesitelné tempo, balík se neblíží, jen malá skupinka. V půlce kopce si nastupuji jako 4. do perspektivního úniku (Janovský a Kobli s Davidem z CTW). Ve stojce před horizontem Janovský zrychlí, Kobli se trochu rozčiluje proč blbne. Asi závodí, ale tady nám nezdrhne! Za kopcem pořádně s Koblim makáme a polehku se přibližujeme. Následující sjezd Zdebuzevsí dávám KOM, poučený z loňského odpadnutí, a do dalšího stoupání pěkně pohromadě. Už dole odpadá mlaďas z CTW, ve třech letíme houpavou částí.
  
  Tempo je brutální, stojky bolí. Doprovodné auto s Čespou je jako magnet. V posledním brdku před sjezdem do Choderad nevydržím a dvojice mě trhá. Závěr stoupání bojuji tak na půl žáby, nevyvolávám berserkera, nesmím se odpálit, čekají mě ještě 2 kopce a za mnou se určitě letí. Věřím si, že díru docvaknu v klesání. Nedocvaknu, je tam pár rovinek a na jistotu projetých zatáček ... v lepším případě dál neztrácím 🥵.
  
  Tentokrát mám hlavu opravdu nastavenou na závodění. Ondřejov jedu v osobním rekordu. Předjíždím Čespu, puding je v háji, ale jedu o 3. místo celkově. Dvojici jsem před sebou mám jako červený hadr. Za sebou nikoho nevidím, ale tuším jak mi dýchají na záda.
  
  Poslední kopec je tvrdý boj, kilometr houpání před cílem dlouhé utrpení. Z první řady sleduji taktizování před spurtem, skoro jako z televize na velodromu v Roubaix. Krásná podívaná jak vystřelili z kopce do cíle. Bohužel než se vyškrábu přes horizont, je po spurtu. Třetí místo jsem si vydřel a mám z něj vlastně radost. Stejně bych jako týmový vrchař nevěděl jak hodit kolo přes cíl.
  
  Skvělý domácí hnoják, za mě perfektně zajištěné křižovatky, luxusní počasí a vlastně parádní kvalita silnic. Řidiči se nerozčilovali víc než normálně, Policie nenasadila hřebové pásy. Jen incident s únikem v háku doprovodného auta nechal šrám na dobré pověsti klubu a bohužel ovlivnil průběh závodu v můj prospěch. Bez toho by se asi neletělo hned na rovinkách a soupeřům by zbylo víc odhodlání do kopců, kde bych byl bez šance.