Akce Krušnoton 2010

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2010-08-07.

Nejdelší varianta má délku 226 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Roadcycling :: Petr Novák :: Foto od Iva :: Foto :: Report :: Report Jura

• D!ablo – Jak dojet devátý...
  
  ... na "tom nejtěžším" závodě
  
  
• Dreamer – Krušnoton alias Povodňoton
  
  null Profil zde
  Blbnul vyskomer, nastoupane metry nesedi, tepak jsem radeji nebral :)
  
  Report:
  Budicek ve 4h, pohled z okna aha sucho, zapinam comp, aha blizi se srazky na radaru, no fuj. V 4:45 me nabira Kolikac a vyrazime smer Teplice. Nez tam dojedeme zacne prset. Pri startu v 7h uz spis leje nez prsi. Obleceny jsem dobre vc. plastenky, lepe to neslo. Par borcu vc. MZ jede v kratkym dresu bez navleku na ruce. Po startu se jede spis turisticky, spis nez s jizdou resi kazdy techniku jak se vyhnout proudum vody. Po projeti jednoho hlubokeho brodu se zacina trochu zavodit nastupuje se a balik se trha. Jeste jsem tam ale na vetru a lijaku je zahy peloton na mensi skupinky.
  
  Pred prvnim vetsim kopcem Decin - Maxicky nejak blbe shodim z velke na malou placku, nacez mi pak nejde zpet nahodit velka. Prepada me zoufalstvi, co budu delat? :( Jede se ten kopec, stojka poradna, tak jedu na malou, do kopce to jde. Ptam se par lidi jestli nevi co s tim, pry mam neco s lankem asi, ale balik kvuli me cekat samozrejme nebude :) V hlave mi srotuje, jak objedu dalsich 170 km na malou placku, tj. na nejtezsi mozny prevod 34x11. Asi blbe. No nicmene jsme na kopci, hazu vzadu porad dolu, az skutecne jedu z mirneho kopecka 34x11. Da se s tim jet tak do 35-40kmh, pak uz to zacina byt problem. Porad mi je divny proc to nejde na velkou, presmykac se normalne hybe zleva doprava ale asi tomu kousek chybi. Jedu dal a stale to zkousim a hle, asi na desaty pokus tam mam velkou placku! Bomba, tak ted hlavne neshodit malou! :)
  
  Jed se dal, z kopce bych samozrejme na malou nestacil. Jsou tam ale porad takovy vselijaky brdky a ty pro zmenu teda lamu furt na velkou, jdu az na 50x21, kdy uz slysim jak trochu drhne retez, dal to nehrotim. Dal zjistuju ze diky zkrehlym prstum a plastence (kterou jsem si vcera koupil) pres dres je problem vyndat jidlo ze zadnich kapes. Jednou mi vyndal banan MZ, diky moc za to. Hlad me nakonec prinutil dokazat nejake jidlo vyndat, bohuzel jsem vyndal gel s neodlepenou folii :) Ale pak se mi darilo uz vytahnout tu tycinku, tu spravny gel. A prisla i obcerstvovacka, takze jsem chytil dalsi bananek a to me trochu zklidnilo.
  
  Nasleduje kopec na Naklerov, kde nas dojizdi po defektu Malina a odjizdi nasi skupine kde je asi 8 lidi, opravdu respekt za takovy vykon! Pak se sjizdi do Krupky, sjezdy jsou fakt peklo, moc to nebrzdi, potoky vody pres cestu, ale jakoze fakt potoky! Regulerni MTB misty, navic je zima ve sjezdu, bojim se trochu o holy zivot popravde v techto momentech.
  
  Pod Krupku jsem to nak dolamal na velkou placku a po ujisteni ze uz stoupame na Komari Vysku, tj. nejvetsi kopec maratonu, shazuji na malou. Kopec je to fakt docela brutal, pocasi nepocasi. Jedeme ale rozumne, neni kam moc chvatat, takze me to az tak nevycerpalo. Nahore u Cinovce uz zase lamu pro jistotu brdky na velkou, neb cekam sjezd. Na Cinovci obcerstvovacka, kde nas dojizdi celo asi 10 lidi z kratke, par lidi od nas vyrazi za nimi, my jeste chvili doplnujeme zasoby a dal jedeme asi v 5 lidech.
  
  Nasleduje dalsi hnusny sjezd v proudech vody a pak stoupame na dalsi velky kopec, Dlouha Louka. Tady nas dojizdi druhy balik kratke trasy vc. napr. Michala Chadima. Kolikac tam ma taky nakyho kamose, takze pry pojedeme s nima a nesmi nam ujet. Tempo lidi z kratke je dost vysoke, ale zase aspon zavodime do kopce na krev. Trha se tim nase parta a odpada MZ. Nahore ale odpada i Kolikac, protoze to prepalil ja mu to rikal :) Jedu dal s jednim borcem z kratke a s T. Papezem z Messengeru. U obcerstvovacky na Flajich nas Kolikac ale zas dojizdi, byl pozadu tak o minutku jenom nastesti. Jedeme podel Flaji a pak nasleduji dlouhy kopec dolu do Litvinova. Jsme tam a jelikoz uz nemusim na dalsi velky kopec ktery byl puvodne v planu, zaciname byt optimisticti. Dole je preci jen tepleji, ani tolik neprsi, zaciname si rikat ze je vlastne docela pekne :) Na velkou se mi vzdy dari vzdy radit stylem "nejmensi pastorek a 10-15x zkusit nahodit velkou", takze zacinam doufat ze to vydrzi do cile.
  
  Nejak to ale uz vetsinou lamu vse na velkou, ovsem pak prijde kopec na Lukov a to je docela peklo, takze tam hazu malou. Po vyjezdu nahoru, kde opet zacne lijak nebo spis prutrz mracen, nasleduje strasidelny sjezd lesem dolu, kolem nas rozboureny potok, na ceste listi, bahno, tekouci vody, rozbita asfaltka, proste to nejlepsi na zaver, opet jsem se bal popravde o holy zivot. Tady chytit defekt nebo pad, tak nevim, asi se rozbrecim. Pak ale vyjedeme z lesa na normalni asfaltku a najednou vidime ceduli 10km Teplice. Dva kluci co jeli s nama ale spatne zabocili, tak za nimi posilame motorku co nas doprovazela aby jim to rekli. Jedu s Kolikacem dal, jeste jsou tam asi 2 brdky neprijemny uz to davam v euforii na velkou, sjedem do Teplic a je to. Respektive neni, trat nas vede snad pres pulku Teplic po vsemoznych ulickach, trochu zvlastni dojezd! :) Ale nakonec jsme tam a je tu cil, ufffffff, mise splnena!
  
  Pri normalnim pocasi by to byl krasny zavod, kopce jsou opet jine nez na Sumave nebo v Beskydech, narocne to je asi jako dlouhy Kral Sumavy. Organizace super i kolem 20. mista pred nami po vetsinu trasy jelo blikajici poradatelske auto nebo motorka. Zavod beru jako zivotni zkusenost, samozrejme to byla ptakovina to jet, o tom zadna. Presto to za to rozhodne stalo, pocity tedy celkove skvele a tak to ma byt.
  
  
• Kolíkáč – Vodní peklo
  
  Má vůbec cenu popisovat něco, co se ani popsat nedá? Ten kdo si to neprožil, to asi nemůže pochopit, zpětně si říkám, že jsem měl ohromné štěstí, že jsem se dopravil do cíle bez větších problémů…
  Je sobota, 4:30h., startuji z Jižňáku za sucha vzhůru do Teplic, nabírám Dreamera, jede, tak to vypadá, že moc vody dnes nezažijeme, on je na déšť opatrný . Hned ale do mě hučí, že dnes to proprší celé, a po výjezdu z Prahy začíná jemně mžít, aby se do Teplic spustil regulérní přívalový déšť. Parkujeme u stadiónu, stěrače nestíhají, proběhneme na prezentaci, okolo nás už staré známé tváře, blázni, co si nenechají ujít žádný z maratónů, počasí nepočasí. Vedle nás parkuje se svým Transitem Jirka Zárybnický, tradičně spí v autě, dnes ale prý od půlnoci nezabral, vodní bubnování do střechy mu to nedovolilo. Sedíme v autě, připícháváme čísla, přední sklo je zalito proudy vody, zevnitř zamlžené dechem od našeho starťáku
  6:40, jdeme do toho, beru dres, vestu, návleky na ruce a kolena a návleky na tretry, stále věřím, že tradiční jedenáctá hodina rozhodne a v závěru pojedeme za sucha a tepla. Sedáme na kola a během vteřin jsme mokří durchum durch, na náměstí se krčíme pod římsami domů a jen přítomnost ostatních dodává sil a morálu. Kolem 85 borců se chystá vyrazit na 1.ročník Krušnotonu, mezi nimi asi nejpočetnější zastoupení odhodlaných oranžistů, trasu nám zkrátili o 30km, docela je mi to takhle po ránu i líto, ale v závěru jsem moc rád, za moudré rozhodnutí pořadatelů. Start je oddělený, což je skvělá věc, hned po startu se jede, i kvůli počasí, tempo na rozjetí, na zahřátí promočených těl, na zvyknutí si na všude přítomné potoky vody. Po chvíli se u mě největším problémem stávají brýle, které se zevnitř mlží a zvenku jsou neustále sprchovány od kol před sebou. A přichází první lahůdka na trase a to brod, ďolík na hlavní silnici je zalit neskutečně velikou louží, koukám, jak se do ní noří borci přede mnou, voda dosahuje ke šlapacím středům, no nedá se nic dělat, jdu také do toho. A hned za brodem nástup, balík se začíná trhat a navíc fouká proti, první kruté terezíny jsou tu. V dlouhé lajně se krásně nahazujeme, ale v té závodní euforii, zatím vodu vůbec nevnímám, teď je hlavní uviset. Ale roviny a mírné magnety se zatím jedou hodně pomalu, a tak není problém, větším oříškem jsou sjezdy, přece jenom můj pud sebezáchovy je větší než většiny ostatních, brzdnou plochu ráfků tedy dostatečně často vysušuji, než začnou aspoň trochu brzdit.
  A jsou tu první defekty, bohužel jeden má i Malina, dnes to nebude jen o formě, ale hlavně o štěstí, díry jsou zality vodou a na silnici je spousta naplavenin. Blížíme se k Děčínu, po sjezdu do Libouchce nám naskočila díra na balík, Míra Zbuzek zahajuje stíhací jízdu, člověk si pomalu začíná zvykat, že pláště vcelku slušně drží i v těch 2-3cm vody, takže to mastíme k 50km/h. a v Děčíně je balík náš. První procentové stoupání na Maxičky, jsme na 50.km, tady se člověk cítí mnohem bezpečněji, silnice je o hodně sušší než na rovinkách. Kopec se mi jede parádně, to rozjetí od startu tomu hodně napomohlo, no a na horizontu už se formujeme do naplánované grupy, tzn. Olin, Dreamer, Míra, Jirka Zárybnický a k nám se připojuje ještě pár dalších, docela točíme špice a společně si ťukáme na helmy, co jsme to za magory, že jedeme v takových sračkách… Bohužel Olin chytil defekt zadku, Dreamer zase řeší problémy s přesmykem, já jen s hrůzou čekám, co potká mě. Sjeli jsme další 3 kusy a pokračujeme zamlženou, neustále se zalévající krajinou dál. Sjezdy se proměnily v ruskou ruletu, sebemenší chyba, ale i scházející potřebný kousek štěstí by se proměnili v tragedii, instinktivně se držím na dohled kluků, abychom si pak na rovinách sjížděli společnými silami grupu, ve které jsme jeli.
  Smekám před pořadateli, každá křižovatka ohlídaná, okolo nás se pohybuje motorka, v té hrůze okolo nás je to moc příjemné. Dalším velkým problémem se pro mě stává jak se najíst, sáhnout do zadních kapes je pro zkřehlé ruce nadlidský výkon, navíc je potřeba se stále držet pevně oběma rukama řídítka alias kormidlo a udržovat tak správný kurz své loďky pod sebou. Naštěstí mám v bidonech malťák, který mě udržuje při životě a lovení bidonu není až tak velký úkon. Stoupáme na Nakléřov, stále asi v 8 lidech, tempo není bůhvíjaké, na všech je cítit ta deka způsobená počasím. Odjíždět z grupy zase nemá smysl, to vzájemné utrpení se snáší přeci jen lépe . Dojel si nás bojovník Malina, škoda, zrovna v kopci, kde mu nemáme šanci sekundovat a pomoci ve stíhací jízdě. Na hřebenech začínám pociťovat citelný chlad, navíc to ještě umocňuje pohled na Míru jedoucího úplně v krátkým ...
  101.km a zase stoupání, tentokrát na Komárku. Sil dostatek a po předešlém sjezdu jsem pěkně prokřehlý a potřebuji se zahřát, usazuji se tedy na čele skupiny a stoupáme stále výše a výše. Trochu si nás popletli a myslí si, že jsme čelo krátké trati, takže jedeme za zaváděcím vozidlem a na prémii si nás zapisují, pěkný pocit jet na čele .
  Druhý bufet, rvu do sebe rohlíky, ale úplně mě bolí čelisti od kousání, všechno je správně ztuhlé . Přehnalo se přes nás čelo krátké trasy, kde poznávám Roberta Míla, někdo se k nim zahákl a přeletěl následující rovinatější část, my si počkáme na další grupy A zase stejný scénář, ve sjezdech ztrácím, nic nevidím, většinou se orientuji podle Dreamerovi bílé pláštěnky, na rovině se znovu seskupujeme a přichází Dlouhá Louka. Dole hlásím, že grupu, která si nás sjede z krátké trati, už musíme zahákovat a pokusit se domlátit to s nimi do cíle. Ve skupině to jen posměšně zašumí, ale když se tu zjeví celé KC Brno i s Jurou, tak mi to nedá a zapojuji si do jejich tempa. Vidím ukazatel Dlouhá Louka 4km, safra, to bych mohl s nimi vydržet, navíc je to pozvolné serpentinové stoupání, což mi vyhovuje. Dreamer též hodil háček a tak si dáváme pěkně do těla. Bohužel jsem netušil, že Dlouhé Louka je pěkně dlouhá a v závěru pěkně kolmá a stoupání končí až daleko za vesnicí. Těch 14% mi leze ušima a samozřejmě odpadám od krátké trasy a nohy se úplně zastavují, hlava přestává fungovat a jen tak se mlátím ze strany na stranu a jedu kolem 6-7km/h. Tak to byla tedy kravina, roztrhala se celá naše grupa, je tu sice Dreamer, ale ten má více sil a hltá tu mlhu, déšť, zimu a vítr mnohem snadněji a pomalu odjíždí. No nic počkám na Jirku a Mirka a moc se jim omluvím… Ani mi to nedělá problém, ten kopec je nekonečný, je tu Jirka, ptám se na Míru, prý ho za sebou neviděl, tak hákuji aspoň jeho a kalíme to na 152. Km, kde je bufet. Jedeme ještě s Jarou z KC Brno, pěkně točíme a tak na bufetu zase spatřujeme bílou pláštěnku Dreamera. Nacpat se co to jde, ještě hlídám neprostupnou mlhu za sebou, jestli se v ní náhodou nezjeví Míra, ale nakonec tedy pokračujeme ve 4 lidech, jede s námi ještě Tomáš Papež (Messenger-KCR).
  Objíždíme přehradu Fláje, apokalypsa dostoupila vrcholu, je mi zima, v duchu děkuji pořadatelům, že už nás neženou dál na Mníšek a trasu zkrátili. Sjezd do Litvínova přes Klíny už trpím jako zvíře, tak dlouhý sjezd jsem snad v životě nejel, od ráfků se už mále jiskří, jak jsou obroušené. V Litvínově je tepleji a i přítomnost kluků mě dodává sil, že to snad zvládneme. Navíc si nás sjel jeden borec z krátké, který je vyložený rovinář a krásně nám to potahá. Zase začínáme rádoby závodit, magnety na velkou a hned se zase sprchovat v háku za tahounem. Bohužel na posledním bufetu jsme si ho nechali ujet a tempo zase polevuje, navíc jsou tu pro nás nachystané další lahůdky v podobě Lukova a Černčic, kde procenta sklonu jdou přes hodnotu 10. Jirka s Tomášem jsou na tom lépe, ale zdá se, že i na nás čekají, na Černčice ještě hecuji Dreamera, ona ta síla v nohách ještě je, ale hlava už to moc nepobírá, myšlenky už mám v útrobách zimního stadiónu, kde pod vařící sprchou budu stát klidně i hodinu, jen ať už jsme tam, proboha!
  Ale letošní Krušnoton si nechal asi nejvíce adrenalinu až na sjezd do Lelova, zpětně nechápu, že jsem neslezl z kola, to už nebyla jízda na kole, to byla divoká řeka, kterou známe z aquaparků. Asfalt jsem neviděl, jelo se korytem řeky, mezi větvemi a listím... tak to bude zapsáno navždy v mých vzpomínkách. Ale přežili jsme to a v Žalanech Jirka s Tomášem jedou rovně, kdežto šipka nás vede ještě doprava do Rtyně. Naštěstí je tu doprovodná motorka, která jede za nimi, aby je správně navigovala, s Dreamerem si dáváme poslední kopec ze Rtyně, pak ještě hákujeme jednoho z krátké trasy a kličkujeme Teplicemi k vytouženému cíli. Nezbývá nic jiného než se chytnout kolem ramen a projet nafouklou branou, promočení, zdevastovaní, ale šťastní…
  Stále prší, od rána nepřestalo, ale v luxusních sprchách na stadionu, už se dobře kecá a vzpomíná, co jsme dnes zažili… Tak za rok, při slunečném Krušnotonu, dorazte všichni, obětaví pořadatelé si to zaslouží...
  
  
• Malina – Žádné třeba, žádné kdyby...
  
  Právo být na mě naštvaní Vám neberu, neb jsem byl asi jediný kdo veřejně prohlašoval, že pršet může. Dokonce, že déšť je výhodou. Omlouvám se. Jsem zapomněl u definice deště udat parametry - intenzita a délka trvání. Řídící systém defaultně nastavil všechny veličiny na max. hodnotu.
  
  V pátek večer na prezenci jsem zaslechl názor, že by v Krušných horách mohl zítra někdo zavřít kohoutek. Kohoutek tam vůbec nebyl, natož aby ho někdo přivíral. To na okraj k počasí. Kdo tam byl nemusí nic číst. Kdo nebyl, tak jednou až bude celosvětová povodeň, nebudou auta a bude se jezdit jen na kole, má smůlu - nebude mít natrénováno.
  
  Vstávám v 5 hodin, dávám snídani, telefon s Astralem a kolem 6:15 před Teplicemi pod střechou benzínové pumpy se mimo liják oblékám společně s Astralem do elasťáků. Parkuji na Benešově náměstí, kousek od startu, kde mě po chvíli potkává Vítek Novák a společně se jedeme zařadit do roštu. Roštu na maraton poměrně dost prořídlého. Při dešti na startu si uvědomuji, že pršet bude celý den v horách určitě. Pár sekund před startem ještě uvolňuji místo Olinovi, který zapomněl čip. Start. Po 100m jsem mokrý. První celkem stojku po kilometru už jedu celý promočený. Ještě je docela tma. Pro jistotu jsem vzal prvně transparentní skla, ale brýle moc nerozjasňují a vše mi v tom vodním pekla splývá. Ze šlapek jsem zatím potkal jen Diabla a z favoritů jen Jakuba Svobodu a Petra Nováka. Začíná se stoupat z Chlumce. Po projetí rybníka - louže přes celou silnici dlouhá několik metrů, se trochu odpoutá Svoboďák a za chvíli se už jede lajna po tom magnetu. Z čehož odjíždí Říha, Libor Janoušek a Michal Šupol. Snažím se to vše hlídat, abych pak nějak nezůstal vzadu jak to na maratonech bývá zvykem, ale do tohohle nejdu. Kousek za Velkým Chvojnem, cca na 30.kilometru jedu v klidu špici. Projíždím jednu z milionu louží, v které ale podezřele mizí přední a poté i zadní kolo. Ihned známý "papiňákový" zvuk. Odevzdaně ukazuji doleva a jdu měnit. Foukám trochu více, abych měl aspoň trochu menší pravděpodobnost, že za chvíli píchnu zase. Vztekle hodím ještě montpáky na blízkou zahradu. Nosili už smůlu a Renda Jelínek bude mít o čem psát. Vymočím se.
  
  Jsem snad úplně poslední. Ihned vymyšlím plán, že dojedu někoho ze Šlapek, vyjedu si Maxičky, Nakléřov a z Krupky zamířím do Teplic, opřu kolo o nejbližší popelnici, nabourám nesmrtelného Rapida a prohraju vše v kartách v nejbližší hospodě 4. cenové kategorie. Do víru reality mě vrací až první prudký sjezd, kde míjím někoho s defektem na Pinarelu, a kde zjišťuji, že brzdy i přes tu vodu celkem brzdí. Zasmykuji před policajty, kteří mě posílají na Jalůvčí doleva. V první stojce vidím, jak v tom maratonci stojí, jak v zelí. Promotávám se. Z Jalůvčí kopec ještě pokračuje a opět dávám docela dost jedinců. Pod Sněžníkem, zde jsou při pěkném počasí luxusní výhledy, dojíždím Astrala - nabízím spolupráci, ale vzhledem k odchylce rychlostí je moje otázka k němu bezpředmětná. Na bufetu v Tisé nestavím a spouštím se dolů do Libouchce. Chce se zabít, řekl by kolemjdoucí. Brzdím až před hlavní. Na hlavní dojíždím Diabla a Pinkavu, na tom rajčatovém kole. Říkám: "Nazdar!". Víc jsem nemohl nabídnout. Přes dálnici nechám velkou. Sice si brousím nohy, ale když už se vidím při tom pokeru Na Růžku, tak je mi to jedno. Začíná stoupání na Nákléřovský průsmyk. Od počátku prudké, i upřímné - je tu vrch. prémie, tak jsem jsou tu informace, kolik zbývá do konce, pokud to tedy nesebrala voda. Dávám trojici a dojíždím první kompaktnější skupinu. Gorily v mlze. Rozeznávám Kolíkáče. Prohodím pár slov. Tenhle člověk bude vtipkovat, ikdyž mu snad shoří byt. Zaslechnu ze skupiny ještě hlas Dreamera a Míry Zbuzka. Odjíždím. Počasí na hřebeni opravdu pro fajnšmějkry a silnice i za prémií stále stoupá. Mlha, déšt voda, vítr, kolo a já. Nikdy v životě jsem se necítil osamělejší. Přichází dlouhý sjezd přes Telnici. Vím, kde je zatáčka na brzdění a kde ne, takže dojíždím dalšího borce a za serpentýnou mu hned v nástupu srabácky odjíždím. Pak nic, jen tempo do Krupky. Zde psychický zlom - chci jet na Komárku!
  
  Komárka mě už nemá ničím překvapit. Bolí i na dvojku v autě. Na těch 6-ti kilometrech stoupání předjedu 3 lidi. Na vrcholu mi řeknou, že mám půlku trati za sebou a, že "když šlapu, tak žiju". No nevím, měli bychom vymyslet nový slogan, alespoň pro případy typu Krušnoton 2010?! Ve Fojtovicích, po projetí rybníka co je na silnici, dojedu prvně někoho s kým se alespoň na pár kilometrů svezu. Poví mi, že trénuje na dlouhý triatlon v Kanadě a, že se bojí ve sjezdech. Já na oplátku, že jsem skoro místní a, že jsem píchnul. Výřečný moc nejsem, to tedy ne. Začínám mít trochu dost a kombinace déšť, vítr, mlha mě taky moc nehřeje. Později v cíli dáme řeč. Fajn chlapík. Po bufetu na Cínovci, kde beru banán a prst namočený v misce soli, je po chvilce sjezd. Dle předpovědi chlapíka ztrácím. Ve škarpě někdo pumpuje. Je to Vítek Novák! No to mě poser! Lituji ho. Tenhle moment mě prvně nalomí to dojet - vidím, že v tom nejsem sám. Je tu sjezd do Hrobu. Znám to za sucha, luxusní záležitost, vyjma několika dír. Teď je to ještě lepší. Předjíždím auta, nemají pochopení. Na omluvu nemám čas. Opět jsem přilil benzín do ohně ve sporech řidič-cyklista. Dostávám se pomalu do Oseka. A je to tady. Říkám si, že se cítím celkem dobře. Vlastně hodně dobře. Začíná mě mrzet defekt, který mě obral o možnost závodění o přední příčky. Bylo by to na dlouhou polemiku, jak bych se cítil v Oseku za zadním kolem například Libora Janouška, nebo taky už ne. Je tu asi ta největší, z fyzického hlediska, překážka na trati - kopec na Dlohou louku. Opět znám nazpaměť. Dávám si na to Gutar a Magneslife. Nejsem těchto sr*ček zastánce, ale psychicky mě to nabudí. V serpentýnách mi řeknou, že jsem cca 15., a když k tomu dojedu Pavla Kuda a další dva maratonce začnu se smát, kdy mi řeknou, že jsem 1. a mám náskok x-minut. Vracím se do reality a ta je neúprosná - poslední kilometr kopce. Ve vesnici se silnice všemožně klikatí. Prudký to je, jak prase a nohy už lemrovatí. 25 pastorků je málo, tak v tom stojím a prosím konec. Na vrcholu, který prolítávám cca rychlostí 8 mi zahlásí, že jsem kolem dvanáctky.
  
  K Flájím se vesměs sjíždí. Projedu okolo někoho, kdo balí kolo a sebe do auta. Na Flájích beru plné bidony, půl-rohlík do pusy a Ivča od Astrala mi předává energy drink v plechovce. Tu dávám před Klíny a trochu se obávám, co ten hnus se mnou udělá. Ve sjezdu do Litvnínova jsem zalehlý. Opět to znám a vím, kde je třeba přibrzdit a kde nikoli. V Litvínově zahlédnu další závodníky před sebou. Už se mi tomu nechce moc věřit. Začínám podezřívat ten houbový ionťák, co mi nalili. V Lomu je docvakávám. Dojíždím je ideálně do roviny na Braňany. Je to Jirka Říha a Michal Šupol. Jedou už výletně zdá se mi, ale mě to vlévá adrenalin do žil. Přes brdky dojedeme se střídáním na posl. bufet. Ano střídáním! Jedu 180km časovku, abych si mohl konec maratonu zastřídat. Kluci na bufetu trochu parkují. Já skáču akorát do háku pětce co si to rozdává o vítězství na krátké trati. V první fázi je to docela vítr a pár kilometrů si zvykám než chytnu tempo. Je tu úsek Šťepánov-Lukov. Pekelná stojka. Nechávám si 4 trochu odjet, jeden už předtím nastoupil. Sjezd do Milešova bych mohl jet poslepu. Hned jsem zpátky ve 4ce. Pak přichází to peklo, co každý postřehl a projel. Nejdříve tankodrom v kopci, kde Robert Míl tahá jak ďas. Takové schody, chvíli stojka, pak skoro rovina - takto několikrát. Přéma Kuchař a Kamil Pražák jsou s nepatrným odstupem za námi. Ve sjezdu konec světa. Kdyby, tam v těch potocích na silnici plavali mrtví a observatoř z Milešovky, tak mě to ani náhodou nepřekvapí. Jeden odpadá, kvůli defektu. Pak už na morálku přes Rtyně a do Teplic, kde ještě závodíme na místo startu. Žili jsme - jeli jsme v domnění, že je tu cíl. Nakonec expediční jízda přes centrum. Policajti nám to tady jistí, tak jedeme zřejmě dobře. Ale pak blbě zatáčíme do cíle - k fotbalovému stadionu doprava. Mělo se jet rovně a pak až doprava. Do cíle tedy kluci spurtují o 2.místo na krátké trati z druhé strany cílové roviny. Já za nimi v klidu. No to musel být pohled. Po domluvě s organizátorem nám dali 2 minuty navíc. Hrozilo DSQ - to bych asi nevydýchal a vážně bych to kolo opřel o kontejner. Svůj výlet jsem uzavřel na 9. místě celkově a 3. v kategorii. Bude to znít jako klišé, ale mám pocit, jako bych vyhrál. Bojoval jsem spíš sám proti sobě, o to víc to hřeje na srdci. Tohle si budu pamatovat hodně dlouho.
  
  Vyvstávají otázky, jak by to vypadalo bez defektu. Třeba bych ten 1. flek do 29 let dal. Třeba bych se utopil. Třeba by mě na 200. kilometru předjel nějaký chudák, co na 30. kilometru píchl. Na "třeba" a "kdyby" se ale nehraje. Uvidíme příští rok. Jedno je jisté - počasí horší nebude.
  
  
• Mirek – Vodácké putování po Krušných horách
  
  Zase po čase brzké vstávání na maraton. Budík zvoní ve 3:50, ve 4:30 sedám do auta a vyrážím směr Teplice. V 6:00 bych tam měl být. U Berouna začíná pršet, míjím Prahu a lije víc a víc. Nějak pořád nechápu, co a proč to vlastně dělám. U Loun dostává časový plán vážnou trhlinu, objížďka. Do háje. Rozespalýma očima mžourám do mapy, buď můžu jet po vedlejších silničkách, a nebo to natáhnout přes Most, což je o cca 25km dál. Volím cestu po hlavní přes Most, orienťák po vesnicích s mapou v ruce bych teď po ránu nedal a časově by to asi vyšlo nastejno, stejně je takové šero, jak furt lije, že bych si v autě snad musel rozsvítit, abych na tý mapě vůbec něco viděl. Takže to peru dál na Chomutov a Most, auto v kalužích úplně ztrácí kontakt s asfaltem a volám Kolíkáčovi, jestli by mi nevyzvedl číslo, že nějak nestíhám. V 6:30 jsem naštěstí v Teplicích, moje první kroky vedou do kadibudky, kde mě zachraňuje Dreamer s toaleťákem, který tam chybí. Pak už převléct, dát dohromady kolo a na start. Když už mám klíče od auta schované v dresu, tak zjišťuju, že jsem nechal v autě návleky na ruce. Nechávám to být, stejně by se za chvíli nacucaly vodou a studěly by. Beztak určitě tak do dvou hodin přestane pršet a bude tepleji, vždyť už leje takovou dobu a jednou přestat musí, ne? Na startu jsem v 6:57, bylo to o fous. Ještě prosím jednoho spolumagora, který se taky v tom počasí postavil na start, aby mi připnul numero, pan Novák si vyřeší svůj problém s čipem zapomenutým v autě a můžeme vyrazit.
  
  Na výjezdu z Teplic je první brdek , jede se ale přijatelně, tempíčko jenom abychom se trošku zahřáli. Pak docela dlouho z kopce a já zjišťuju, že mi to vůbec, ale vůbec na vodě nebrzdí. Špalky už mají svá nejlepší léta za sebou, chybí tam ty odvodňovací drážky, takže než mi kolo začne alespoň trochu brzdit trvá klidně 200m. Docela problém. V balíku jedu na konci, dopředu se radši necpu, abych ještě někoho nesejmul a na rovině ten zásek vždycky musím sjíždět. Zatím se ale jede lidsky, tak to nedělá větší problémy. Asi na 20.km je první brod, za ním začíná docela dlouhý magnet a vepředu se začíná závodit. Fouká hodně z boku, na čele jsou naskládaní vedle sebe skoro přes celou silnici a my vzadu se to snažíme sjet. To už jedu docela hranu, když přede mnou někdo nechá díru, tak ho musím skočit a dojet si to. Takhle nakonec doskáču až do balíku, dozadu jsem nekoukal, ale pár lidí to určitě nepřežilo. Následuje docela dlouhý sjezd až do Děčína. Před tím ovšem ve sjezdu ještě v nějaké vesnici přejíždíme můstek, za ním Kolíkáč projíždí jednu z tisíce kaluží, ve které je ovšem schovaná past na mamuty. Rána (přední kolo), rána (zadní kolo) naštěstí neprorazil. Jedu za ním asi tři metry, ale jak se voda nad tou dírou zavřela, tak jsem si snad myslel, že ta díra už tam není. No debil, jedu naprosto stejnou stopu a vlítnu do té jámy taky. Naštěstí bez defektu. Pak sjezd až do Děčína, na mokru jedu opatrně, pěkně se to natáhlo, už jsem myslel, že nás odpárali, ale v Děčíně jsme tam zase zpátky. Než odbočíme na první vážnější kopec, tak je poprvé čas taky něco sníst. Ještě musím taky nakrmit Dreamera, který si schoval banánek do kapsy tak šikovně, že ho nemůže vyndat, musím mu ho ze zadní kapsy vyšťourat já a už odbočujeme na Maxičky, jsme na 45.km.
  
  Vydatný brdek, jen co je pravda. Necelých pět kilometrů, průměr 6% a maximum 17%. Čelo nám pomalu odjíždí, ale já se soustředím hlavně na Kolíkáče, Dreamera, Jirku Zárybnického, Olina. S nima se vydrápu nějak nahoru, ani to moc nebolelo. Nahoře je nás asi šest, před námi tři sta metrů další čtyři, takže se párkrát prostřídáme a za chvíli je máme. Je tedy nás cca 10 a jedeme dál. Bohužel tahoun Olin má defekt a tak se s ním pro dnešek loučíme. Dál vůbec netuším kudy jedeme, chčije, mlha, tak jenom tupě šlapeme do pedálů. Po sjezdu do údolí je tu další bonbónek na trase, 72.km, 5km stoupání na Nakléřov. Maximum je asi 15%, takže se tam na 39/25 docela kroutím, ale zatím to jde. Jak se tak rychlostí rychlejší chůze šineme nahoru, tak najednou je tu před tím defektící Malina. Prožene se kolem nás, vepředu u Kolíkáče jde na brzdy, prohodí s ním pár slov, pak zase prudce akceleruje a mizí v mlze. Nechápu. Už vím, proč nejezdíme vepředu…. Když se nějak vyškrábeme nahoru, tak je to opět stejné. Mlha, chčije, trpíme. Tachometr už dávno nefunguje a vedle na tepáku fungují jenom stopky. Alespoň mám nějakou představu o čase. Další sjezd do údolí už chytám slušnou díru, ty brzdy mě rozčilujou, do každé zatáčky musím pomaličku, protože netuším, jestli se neutahuje a v zatáčce už neubrzdím vůbec nic. Dole už se s klukama pomalu loučím, díra je fakt velká, ale ještě to zkouším sjet. Na hlavní silnici je to pořád mírně z kopce, dupu co to jde a mažu to určitě přes 60, protože na 53/12 a kadenci odhadem kolem stovky se pomaleji nejede. Po pár kilometrech se do skupinky vracím, ale bolelo to fest.
  
  Teď trošku zregenerovat při průjezdu Krupkou a najíždíme na stoupání na Komárku, 100.km, další z kopečků, který jsem si poznamenal do itineráře na představec. Necelých 6km s průměrem 9% a najdou se tam i 15% úseky. Jedu to opět na konci skupiny a cítím, že na tom už moc dobře nejsem. Kolíkáč diktuje tempo vepředu a já trpím vzadu. Ten kopec snad nemá konce. Docela by mě zajímalo, jak dlouho jsme to jeli. Nahoře opět psí počasí, chčije, mlha a pekelnej protivítr. Tuším, že jsme opět projeli pár brodů, pak krátké stoupání na Cínovec a za ním už stavíme na bufetu, ten první jsme projeli. Doplnit a vydat tekutiny, něco sníst a strčit do kapes, mezitím se kolem prožene čelo krátké trati. Pár lidí od nás odjíždí s nima a my pokračujeme asi v pěti. Míjíme CFCáka z Kladna Vítka Nováka, který se tam trápí s defektem a dalších asi 10km se trpíme ve větru, dešti, mlze na hřebenech, než opět sjedeme do údolí. Ve sjezdu se opakuje situace z toho předchozího, zase chytám díru a dole to musím sjíždět. Ještě se to podařilo. Už jsem značně okoralej a před námi je na 135.km poslední velký kopec na Dlouhou Louku. Skoro 7km s průměrem přes 8%. Hned na začátku mě začíná chytat křeč do stehna. Zkouším protahovat, střídat v sedle a ze sedla. Zatím se nějak držím, ale bohužel nás dojíždí druhá skupina z krátké trati a Kolíkáč velí jet s nima. Ze začátku jsem myslel, že si dělá srandu, ale fakt se k nim s ostatníma přidává. Tak na to už nemám, křeč pořád hrozí, musím vystupovat a jet si svoje. Tak to bude ještě trápeníčko. Lámu ten kopec asi docela směšnou rychlostí, sám samotinký, občas mě předjedou odpadlíci z krátké trati. Nahoře jedu kus s klukem z krátké, prohodíme pár slov, ale vůbec nemám na nic náladu, jsem nějakej nasranej na počasí a vůbec všechno. Je tu cedule Dlouhá Louka, jeden by si myslel, že už má kopec na sebou, ale houby. Procenta ještě přibývají, stromy kolem zmizely a nechutně to fouká. V závěru mám opravdu co dělat, abych to vyjel, na tu pětadvácu vzadu to bylo jen tak tak.
  
  Nahoře za prémií opět mlha, déšť, protivítr a jako bonus rozbitá silnice, takže ve výsledku ani z mírného kopce nejedu víc jak pětadvacet. Po chvíli se sjíždíme s dalším zoufalcem z dlouhé, ale ani nespolupracujeme, jedeme tři metry na sebou, stejně fouká ze všech světových stran, jenom do zad ne, schovat se do háku snad ani není možné. Kolega má sebou i doprovodné auto (divím se, proč v něm už dávno nesedí) a to mě pěkně rozčiluje, slyšet ho neustále za sebou. Chci ticho, klid a být sám v tom trápení. Za chvíli už jedu opravdu sám, ani nevím, jestli do toho auta fakt vlezl, ale ten den už jsem ho neviděl. Na bufetu u přehrady Fláje na 152.km beru jenom rohlík a nějakej perník, už ani nemluvím a koukám co nejrychleji zmizet. Vypadal jsem tam asi dost nepříjemně a naštvaně, tak se tímto milé obsluze, co tam kvůli nám v tom počasí půl dne mrzla, omlouvám.
  
  Pak se sjezd pod přehradu, ostrá levá a výjezd zpátky ke hrázi na druhé straně. Naštěstí se se změnou směru jízdy neotočil vítr, tak teď už je to po větru, ale leje pořád pěkně. Než začne sjezd do Litvínova mám čas přemýšlet, jestli to zabalím nebo dojedu. Kdyby nám to nezkrátili o těch 30km, taky bych asi dezertoval. Dolů do Litvínova je mi už docela kosa, třesou se mi ruce a tím se vlní celé kolo. Jedu pomalu, furt na brzdách, už pomalu nemám ani sílu v rukách. V Litvínově koukám po cedulích, ale naštěstí žádná demoralizující (např. Teplice 7km) tady není. Na stopkách čas asi 6:30, do cíle odhaduju tak 50km, tak se rozhoduju, že to ještě dám. Na hřebeny už nejedeme a tady dole je tepleji, dokonce už skoro neprší. Odbočujeme doprava směr České středohoří, je to mírně z kopce a tady už jedu čistou turistiku, koukám kolem na ty kopečky prapodivných tvarů, to jinde nevidím. No ale po pár kilometrech idylka skončila, najíždím do magentu, ale s opravdu mizerným asfaltem. Nejede to nejede, ještě že mi nechodí tachometr, alespoň nemusím sledovat ta směšná čísla ukazující momentální rychlost. Nějak se dohrabu na poslední bufet, beru jenom perníček a jedu dál.
  
  Před stojkou na Lukov mě dojíždí asi čtyři lidi, navíc se déšť opět proměnil v liják, který mi bere i poslední psychické síly bojovat. Nechávám je odjet, stejně by mě ve sjezdu odpárali, jedu si svoje tempo. Pak sjezd do Milešova a poslední vážnější kopec kolem Milešovky. Nejdřív po hlavní silnici, ale pak odbočujeme na šílenou stezku, tady už je to fakt na bajka, díry které nejsou pod vodou vidět, úzké je to, že když jelo proti auto, tak jsem musel pomalu zastavit u krajnice a ještě jsem dostal sprchu, protože při míjení vjel řidič zrovna do díry. To už mě nemůže moc rozhodit. Drápu se v tom lijáku nějak nahoru, po chvíli se alespoň povrch změní na úplně luxusní asfalt, dojíždím nahoru a je tu zlatý hřeb dnešního závodu, to zatím ještě netuším, sjezd dolů. Na silnici se valí potoky vody, všude klacky, kameny, vpravo pod silnicí rozbouřený potok. Celou dobu brzdím vší silou, kolo naštěstí víc jak 20 nejede, ale kdybych chtěl úlně zastavit, tak by se mi to asi nepodařilo. Ve sjezdu mě dali další asi čtyři lidi, ani nevím z jaké tratě a je mi to fuk, hlavně přežít. To se podařilo a tak už vyhlížím Teplice. Vůbec to neutíká, ale nakonec se tam nějak dopravuju. Po Teplicích, prý z důvodu nějaké uzavírky, ještě máme vyhlídkovou jízdu a pak konečně cíl. Čas 8:50 zásek na prvního hodinka a čtvrt, podle organizátorů 226km, mě to ovšem připadalo tak 300. Rychle do auta, utřít se ručníkem a do suchého, sprchu vynechávám, vody bylo dneska dost. Pak se pět minut třesu zimou v autě, nabalený do všeho co mám, leju do sebe kolu a dávám se trochu dohromady. Když už je líp, tak na kávičku, špagety, probrat dnešní zážiteček s ostatníma a po vyhlášení jak jinak než v dešti, zase autem k domovu.
  
  Ani se neraduju, že jsem to dokončil, ještě bude spousta času nad tou šíleností přemýšlet. Ale alespoň jsem si trať projel, osahal a jestli bude tenhle závod v dalších letech pokračovat, tak se znalost trati bude hodit. Jak to tak vypadá, tak jsem se vrátil zpět k mým maratonským začátkům na dlouhém Králi, tedy žádné závodění, ale boj s tratí, nějak to ujet, bez ohledu na výsledek
  
  Ještě nesmí chybět poděkování všem organizátorům, lidem na křižovatkách, na bufetech, v tom počasí to bylo hodně náročné i pro ně a zvládli to na jedničku. Při prvním ročníku nasadili laťku hodně vysoko, bylo to zabezpečené vynikajícím způsobem. Díky za všechny závodníky, za rok určitě dorazím znovu.
  
  Neděle. Víc než nohy mě bolí šlachy na obou zápěstí od brždění….
  
  
  
• Olin – (Skoro) Poslední Krušnohorec
  
  Už uběhlo dost vody od prvního ročníku Krušnotonu, ale vzpomínky na něho jsou poměrně živé a kapalné a stále v paměti, takže se rád o ně podělím. Přemýšlel jsem o vhodném názvu, jako např. Aquaton, s mírnou nadsázkou - Krušnohorský Ironman (chyběl už jen běh) apod…Nakonec jsem si vypůjčil název z legendární story Pepíčka Náhlovského Poslední Krušnohorec. V paměti mě uvízla jeho hláška při čtení uzlíků provázkového písma, kdy se Pepa najednou zasekne a říká, že krušnohorci hlavně pěstovali krávy. Proč? Protože narazil na velký uzlík - „uzlík jako kráva“. A myslím si, že tenhle Krušnoton byl opravdu pěkná k… uzlík.
  
  Týden předtím se mi Tatry jely docela dobře, takže z Krušnotonu jsem žádné obavy neměl. Jediné lehké podezření na mě přicházelo při sledování meteoradaru. Ale říkal jsem si, co, už mám snad něco najeto, takže mě nějaký deštík nerozhodí. Profil trasy, krásně symetricky vyladěný do oblouku se zářezy sjezdů a stoupání připomínající hubu plnou zubů, lehce naznačoval předtuchu o jaké vylamovaní zubů půjde. Škleb přímo zlomyslný.
  
  Do Teplic přijíždím den před závodem se souputníky z předchozích maratonů – Pavlem Sovákem a Romanem Čapkem, ubytováváme se v hotelu Almond a jak jinak, hory nás vítají v dešti a oparu. Pařák na závod to rozhodně nenaznačuje. Pavel sýčkuje věrohodnými zprávami ze serveru Medard, že to zítra na sluníčko nevypadá, spíš bude pršet. A možná trochu víc, než to vypadá. Povečeříme, pokecáme, naláda dobrá, pohoda přiměřená. Ti dva mě na pokoji nechtějí (jak jinak, když mají dvoulůžák ) tak si užívám komfortu ve vlastním dvoulůžáku za původní cenu. Prší. Jdeme spát. Ráno budíček před pátou, vykouknu ven. Prší. Jdu kouknout na hochy, jestli vstávají a jsou v pohodě.
  
  Kolem půl sedmé vyrážíme na start. To už se střídají vlny deště a lijáku, ale furt ve mně něco doufá a přemlouvá mě, že to bude v pohodě. Přeci není možný, aby pršelo celý den, stačí, když z desetihodinoveho maratonu proprší 4-5 hodin, pak přeci oschnem! Jen je potřeba trochu šlapat . Na startu známé tváře, choulíme se pod stříškami okolních domů a START. Přejíždím startovní čáru a nebyl bych to já, kdybych si začátek něčím nezpestřil. Nechal jsem si na hotelu čip. Co teď? Dojet na hotel – naberu půlhodinovou sekeru, to ne, tak dojíždím za čárou k bariéře a pořadatelům a domlouvám se, aby mě vzali i bez čipu. Chvíli to řeší, jo, že mám jet, že o tom budou v cíli vědět. Ale to už dávno peleton odfrčel, takže ho začínám sjíždět. Moje úvodní předsevzetí, nejet začátek na max, bere ihned za své. Peleton tak cca po 20 min dojíždím, docela zahřátý, naštěstí se nejedou žádné pecky. Po projetí úvodního rybníka (viz foto v 53x11) na hlavní silnici někde za Teplicemi se začíná nastupovat a jde do tuhého. Začíná mi docházet, že s mým oblečením jsem to asi lehce podcenil – krátká moira, krátký dres, pláštěnka pochopitelně chybí. Jsem kompletně mokrý, návleky z rukou mi sjíždějí, vypadám s nimi a sdlouhými vlasy jak šampaňským zmáčená barová tanečnice . Život mi zachraňuje igelitka z Alberta, kterou jsem si stihnul nacpat po vzoru profíků pod dres přes prsa.
  Stoupání na Maxičky přijde vhod na zahřátí, nasadil jsem zbaběle sadu 13x27, ale blahořečím si, jede to. Balík si odjel, s Kolíkáčem, Jirkou Zárybickým, Mírou a dalšími vytváříme celkem slušně jedoucí skupinu, hlavou se mi honí různé myšlenky, tělo zatím šlape, psychika začíná být nalamovaná představou – „nedejbože, abych zůstal v téhle mizérii na samotku, to pak bude rychlá smrt“. Chvíli si chrochtám, jak to pěkně jede a pak je to tady. Chytám defekt zadního kola. Kluci odjíždějí, já se zkřehlýma rukama pokouším v mokru lepit – blbost – po chvíli zahazuju duši, dávám novou. Dofukuju a mažu dál. Morálka už je trochu nalomená, ale viděl jsem, že defektoval i Malina, defektuje i kupa dalších lidí, tak to přece nevzdám. Nevím, kde to bylo, někde ve městě o kus dál, pamatuju si to tím, že to byl vzácný okamžik, že liják přešel v pouhý déšť a sluníčko problesklo na několik milisekund, jen se pamatuji, že v úseku cca 1 km stál na pravé straně silnice snad každých 20 m nějaký nešťastník s defektem.
  
  Po pár kilometrech dojíždím skupinu s Pedrem a Lacem, ve stoupání kolem prosviští Malina a zase děsný sjezd - díry jsou plné vody, takže chvílemi jde docela o život. Ve sjezdu v rychlosti si na pravé straně u nějakých garáží všímám postávajícího Pavla Sováka – samozřejmě s defektem. Tak toho to taky postihlo. Kilometry ubíhají, liják nepřestává, chytám pár jedinců, ale v okamžiku, jak se slibně vytváří menší skupinka, je to tady zas – prolitnul jsem nejakou dirou a v zadnim kole je dira jako vrata. Zastavuju v nejake vesnici u domku, sundávám zadní kolo a jmu se spravovat. Jenže už jsem dost kvalitně promrzlý a ruce se mi klepou jak ratlikovi. Nemám novou duši, tak lepím. Po chvíli (spiš pár desitek minut) se mi podaří zázrakem duši slepit a nafukuju pod úsměvným dohledem lidí z domku – ani grog mi nenabídli Ale jak se mi klepou ruce a tudíž i pumpička, daří se mi po chvilce ulomit vnitřní jehlovitou část ventilku a všechno je v … Duše letí do popelnice, další nemám. Co dál, jsem mokrý, zmrzlý a všemi opuštěný a ke všemu jako na potvoru asi o 100 m vpředu postává regulovčík a mává na mě. To jako mám vzdát??? Rezignovaně skládám kolo a jdu mu naproti. Ujdu pár metrů a v tom kolem mě sviští můj anděl strážný – sám Pedro z Popradu. Olin, potrebuješ dušu? No jasně!! Ožívám, nejdřív se bráním, Pedro říká, že správný maratonec má mít dvě tak mi jednu dává a maže dál. No sláva!! Tak teda opět nafukuju, ale marně, ruce už mě moc neposlouchají a i lidé z domku, ač doposavad představení sledovali zpoza oken, mi jdou vstříc do deště a jestli jako něco nepotřebuju. Jo, horký čaj a postel, říkám si pro sebe. Ne, stačí kompresor – všímám si milionového auta v garáži. S panem domácím to chvíli zkoušíme propojit, ale nedaří se, někam odbíhá, zkoušíme nějaké nástavce. Marně, v garáži rozehřívám, beru pumpičku a nakonec úspěšně nafukuju.
  
  Vyrážím do toho blázince a najednou si uvědomuju, že to snad sice dojedu, ale je jasné, že jsem úplně vzadu, a že pojedu totálně sám. Když to nasčítám odhadem, tak sekera musela dělat snad 40 min, možná hodinu. Vidina dojezdu na samotku mě sil nepřidává, tak razím, modlím se, už aby přišel nějaký kopec a zahřál jsem se. Nakléřov ještě ujde, ale ve sjezdu si všímám zajímavého úkazu na předním kole – totálně vibruje. Tak to tady ještě chybělo, defekty jsem vyřešil a teď mám z předního kola osmu. Tak zastavuju a koukám, prohlížím, kolo v pořádku. Jedu dál a najednou si uvědomuju, že to dělají moje ruce, které sotva cítím, jak jsou promrzlé. Za to, že pokračuju dál, taky vděčím skvělým pořadatelům, kteří stojí na každé křížovatce, nenadávají, co tam ten opozdilec ještě dělá, naopak povzbuzují, ač jim je samotným možná zima víc než nám.
  
  Zbytek závodu se odehrává ve standardním rytmu: do kopce se těším, ale už nemůžu, z kopce trpím jako zvíře, ale můžu, vlastně musím. Tam kde by se dalo ve sjezdu jet 60km/hod, jedu tak sotva třicítkou. Furt brzdím, v rukách křeč, sjezdy nekonečné. Snažím se pít, jíst – spíš gely, beru každou ½ hod polovinu a dokonce se poprvé na nějakém závodu těším na tu odpornou v hubě se rozlévající sladkou chuť. Na hřebenech se k lijáku přídává slušný vítr a mlha. Musím jenom potvrdit Malinova slova, že tak sám jsem si opravdu ještě nikde nepřipadal. Bodejť by ne, když jsem snad - asi - poslední Chvílema si říkám, jestli závod nezrušili, ale když občas dojedu k bufetu, mám radost, že můžu prohodit pár slov s těmi, co možná trpí víc než my, my aspoň šlapem, oni tam musí několik hodin v tom hnusu stát. Občas dojedu nějaké opozdilce asi z krátké trasy, ale každý jedeme svým turistickým tempem
  Ve stoupání na Komárku mám docela krizi, vzaly mě ledviny a musim snad každých 15 min zastavit a čůrat. Taže piju, zastavuju, čůrám a rozjíždím se - což je v 8% stoupání bezva V závětří jedné chaty na hřebeni na chvíli odpočívám a bufetuju, když v tom si mojí trosky všímá nějaký fotograf a fotí. No co na mě bylo fotogenického nevím, mokrý, oslintaný, naprosto bez radostného výrazu, mluvit jsem nemohl …no na těch fotkách mám bouli na tváři, jak se cpu, tak to nakonec vypadá, jak jsme si na Krušnotonu 2010 pěkně bužírovali .
  Registruju průjezd kolem přehrady Fláje a děkuji v duchu pořadatelům, že nám těch cca 30 km na Mníšek odpustili. Po sjezdu v Litvínově si zas chvíli připadám jako člověk, opět na pár vteřin přestává pršet, ožívám, zvláště když před sebou občas vidím nějakého zoufalce, těším, se že ho dojedu a prohodíme pár slov. Jo houby, buď jedinec není schopen mluvit nebo jedinec je cizozemec.
  Krajina se otvírá, už to vypadá na pozvolné kroužení k cíli, ale ten nejzajímavější survival zážitek teprve přichází. V nekonečném lijáku přichází pár posledních 10-15% brdků v odbočce na Černčice a do Lelova. Nechce se mi věřit, že tudy jel dnes závod, provazce lijáku ve větru mlátí stromama, kolem lítají větve, marně hledám silnici v proudech vody, říkám si kam to jedu, asi úplně do… , v potocích vody zahlédnu plavající bidon, už chudák chybí jen utonulý cyklista. Asi teda jedu správně.
  Začíná mi docházet, že povětrnostní situace se mění v povodňovou kalamitu a je docela možné, že závod už nikoho nezajímá a obhlížím se, kde se vynoří sběrák nebo vrtulník. Naštěstí v nekonečném dojezdu do Teplic nalézám ještě jeden bufet s několika otužilci, kteří se usmívají, jen ať pěkně makám, že už jenom 30 km. Vidina cíle zahřívá, posledních pár brdků a nekonečný exhibiční průjezd Teplicemi. Připadám si jako exot s naprosto nezaslouženou pozorností pořadatelů, děkuji a usmívám se na každé křižovatce a dojíždím do cíle. Už slyším hlas komentátora: A blíží se nám jeden z posledních závodníků.. povzbuzování. Napadá mě, že sesednu z kola, hodím ho na ramena a jako správný triatlonista proběhnu páskou s kolem na rameni. V tom mi dochází, že nemám čip. Tak nědělej ptákoviny, ještě tě disknou. Samozřejmě, že hlasatel si po projetí ihned všímá: Á tady nám projel závodník bez čipu. Vybíhám po schodech a hned vše vysvětluju. OK, všechno bude v pohodě a tak mi stanovují ručně odměřený čas těsně pod 10 hodin. To mě je teď úplně jedno. Hlavně do sprch, Pavel v civilu mi běží naproti, že měl taky několik defektů, nakonec zjišťuju že Roman dojel taky chvíli za mnou. Ve sprše jsem asi 2 hod, bezva večeře, pohoda, žiju.
  
  Díky moc všem pořadatelům za skvělé zabezpečení závodu, už jenom z toho důvodu pojedu příští rok opět. Bez kompasu, s nefungujícím cyklocomputeream a tepákem, nikam jsem nezabloudil a zdárně dojel do cíle.
  A na závěr Lacův okřídlený vtípek: Jede skupina cyklistů a ptají se najednou, jestli jedou správně. A jeden říká druhému: Člověče, asi jedem blbě. Proč? Opáčí druhý. No, Olin je před námi.
  Takže Laco neboj, jedeme správně.
  
  A hlavně velké diky Tobě Pedro za záchranu - duše
  Díky moc všem!!!
  
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 427x640 pixelů, Zobrazené rozměry: 427x640 pixelů
Název fotografie: Picture_297.jpg

 

Další fotografie