Akce Lysohorská 24 2012

Akce Lysohorská 24 patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2012-01-28.

Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto
Ivča, Míra 13 výstupů za 23:26 h, nastoupáno 9750 m, uběhnuto 130 km (poměr okruhů 6:7); 1. v kat, 5. celkově v MIX, 20. ve štafetách

• Ivča – Mých 24 h na Lysé hoře
  
  V prosinci jsem dostala tip na závod 24 h na Lysé hoře. Nejprve jsem na stránky koukala trochu pobaveně, ale nebyla bych to já, abych nešla vstříc další výzvě. Jít do kategorie jednotlivců mi přišlo moc odvážné, a tak jsem začala shánět parťáka. Během rozklusání před Hostivařským kamzíkem mi Míra vyprávěl, že by někdy zkusil 7BV (7 beskydských vrcholů) a tím si na sebe ušil ortel, protože logicky následovala moje otázka, zda nechce se mnou zkusit štěstí v LH24. Vyhecovali jsme se vzájemně tak, že už v úterý po závodě bylo vše zaplacené, abychom nemohli z této akce vycouvat. Uplynulo trochu času, ve kterém každý pojal přípravu po svém. Míra pravidelně trénoval s jižanskými běhnami, účastnil se závodů jak v běhu tak na běžkách a já kromě pár výběhů v Jestřábích horách odpočívala před plánovanou akcičkou. Co se týkalo očekávání a možného výsledku nebyla jsem si jistá ničeho. Doufala jsem, že vytrvalost mám za loňský rok vytrénovanou slušnou a pokud dopadne počasí (nebude foukat silný vítr), že bychom se do cíle dohrabat mohli. Na otázky našich fanoušků, jaká je taktika a kolikrát chceme na Lysou horu vystoupit, jsme většinou krčili rameny. Vnitřně jsme doufali, že se 10x z vrcholu hory rozhlédneme a že bychom byli moc rádi, kdyby to konečné číslo bylo 12x a okruh za 1h50. Co se týkalo otázky na umístění, tam jsem nevěděla vůbec nic o konkurenci a tak jsem si moc přála skončit někde okolo 5. místa v kategorii, což byla polovina.
  Ve středu před závodem jsme se na hodinku sešli a ujasnili si pár organizačních věcí a v pátek 27.1.2012 hurá do Beskyd. Míra nám poskytl azyl na své chaloupce v Ostravici, odkud jsme se byli zaregistrovat v Malenovicích a odkud jsme v sobotu ráno odjeli do hotelu Petra Bezruče, kde jsme měli ve 3. patře na 3-lůžkovém pokoji depo. Mít depo na pokoji se ukázalo alespoň pro mě lepší. Přece jen jsme měli možnost sušit oblečení a při přestávkách více klidu. Moc si neumím představit, že máme depo jako někteří na zemi (velikost prostoru 3x1 m) ve společenském sále hotelu. Takto jsem měla sebou 3 sady oblečení a nestíhalo proschnout a při přestávce jsem se mohla na postel natáhnout a nikdo mi neskákal přes hlavu.
  No nic depo zabydleno a hurá na start. Míra před 1¨é vyráží do Malenovic, kde startoval v 10 h závod. První kolo bylo o 4 km delší (právě kvůli startu v blízké obci) a tak na první kolo vyrazil Míra. Já ty startovní mačkanice nemám ráda a stavím se dozadu, což jsem nepovažovala v tomto typu závodu, kdy je vyšlapán chodník ve sněhu pro jednu osobu, za vhodné. Čekala jsem s foťákem před hotelem jako všichni ostatní z mixů, když přišel nějaký pořadatel a ptal se, co tam děláme, že první závodníci již kolem hotelu v jiném místě proběhli. Přeběhla jsem a Míra akorát probíhal. Držel se vepředu, což bylo moc příjemné vidět. S ohledem na to, že jsme ani jeden netušili, jak nám okruhy budou trvat, jsem raději po 1h30 čekala před hotelem. K velkému překvapení obou, jsem nečekala dlouho. Míra zaběhl první kolo po odečtení 4 km z Malenovic za necelou hodinu a půl, SUPER a zařadili jsme se na 3. místo v kategorii. Předávka čipu a vyrážím já. Kicbill Hang (trefný název pro stojku hned za hotelem a řekla bych, že nejprudší místo celého okruhu) byl dost výživný. K mému překvapení mi to stoupání docela jde, sice mám rozepnuté u krku všechny vrstvy, abych se moc nepřehřívala a snažím se jít co to jde. V mírnějších částech se snažím popoběhnout. Předcházím kupu lidiček a na oplátku mě předbíhají prestižáci, kteří celý kopec BĚHAJÍ (nechápu). Je naprosto luxusní počasí. Sluníčko, -7, téměř bezvětří a tak se můžu kochat nádhernými zimními výhledy. Naprosto ÚŽASNÉ. Po necelých 45 min JUPII první Lysá za mnou a rychle dolů. Nahoru jsem za sebou vytáhla jednoho chlapíka, který vybíhá dolu první a razí mi cestu ve špalíru turistů. Běží svižně a jeho tempo mi vyhovuje, tak se ho držím jako klíště. Díky nesmekům na botách brzdím minimálně, aby mě tolik nebolela stehna, ale je jasné, že seběhy budou náročnější než stoupání. V dolní části už není cesta pevná, ale pěkné oraniště hluboké cca 20 cm, tak se trochu trápím a chlapíka ztrácím. Než mi zmizel, tak poděkoval za hák na Lysou . První kolo za mnou a čučím na časomíru čas okolo 1h30. Posun na druhou pozici v kategorii. SUPER. Nechce se mi tomu věřit. Míra už je na trati a druhá runda se opakuje ve stejné režii jako první. Jen když se vracím, tak se začínám trochu děsit nasazeného tempa. Přece jen jsme měli v plánu 4 kola dát za cca 8 h a ne za 6.
  Třetí kolo v mém případě ukázalo, že krátké přestávky, které se skládají z výšlapu schodů do 3 patra (tam jsme měli pokoj), rozeslání sms o přežití, převlečení do suchého, sestupu do 1.patra do bufetu, občerstvení, výstup do 3.patra, převléknutí a odchod na předávku, jsou moc krátké a nohy si nestihnout odpočinout. Třetí kolo to začalo pořádně bolet a hlavně jsem bojovala s tím, co budu dělat ještě dalších 16 h v závodě, když už teď se motám jako stará bába. Kdybych neměla hole, asi bych se v tom hlubokém sněhu občas vyválela. Celý seběh jsem bojovala s tím, že musím Míru požádat, zda by vzal 2 kolo za sebou a já se pokusím prospat a doufat, že není konec závodu. Mé motání do cíle bylo tak žalostné, že se Míra se dvěmi koly sám nabídl. Za to mu moc děkuji Je mi ouvej. Kvůli mně neudržíme 1. místo a bůh ví, jestli pád žebříčkem nebude horší, ale tou dobou jsem spíš myslela na to, abych mohla dokončit.
  Tak honem 3 h na odpočinek. Nejprve rychle gulášová polévka, vánočka s džemem a šup do peřin. Fanklub jsem požádala o hodinku bez sms. Po probuzení se cítím zase ok. Tak doufám, že to vydrží, ale kolik kol? To jsem si vůbec netroufala odhadnout. Po povinném překontrolování povinné výbavy (ta probíhala v noci každou předávku) vyrážím na okruh. Jsem mile překvapená, že mi stoupání jde docela dobře a na výstupu předcházím asi 10 borců. Noční výhled z Lysé je jako z letadlo. KRÁSA. Dolů mi to běžet nejde, protože mě bolí křížové vazy obou kolen, ale rychlá chůze je OK a stále předcházím další. Kupodivu to takto neubírá moc sil. Okruh sice za 2 h, ale na pohodu. Ze začátku máme rezervu, tak pokud udržím stejné tempo do konce, je naděje na 13 výstupů. Závod si začínám užívat. Našla jsem svůj tempomat ;-). V cíli opatrně koukám do průběžné výsledkové listiny a je to stále tahanice o 1. místo. Zdá se, že tma a náročnost se promítá do sil všech dvojic. Před 11. výstupem Míra nabízí, že v případě potřeby vezme po 12. i 13. výstup. Necháváme tomu volný průběh. Pokud by byl čas na můj okruh, vím, že to zvládnu, ale čas začíná trochu tlačit. Občas trochu zmatkujeme na předávce (ztracený klíč od pokoje, nepředaný čip, …) a na 12. okruh vyráží Míra v 6 h, což je trochu na hraně. Míra je však BOREC, protože se zmáčknul k neuvěřitelnému výkonu a 12. okruh (svůj poslední) zaběhl lépe než ten první. Já odcházím do 13. okruhu s rezervou luxusních 30 minut. Celý okruh je v neuvěřitelné euforii. Mrzí mě, že dolu nemůžu běžet, ale i tak to je jedno, protože máme za sebou super závod.
  Mírovi moc děkuji za super zážitek. Budu mít celý život na co vzpomínat. Nemůže mi to zkazit ani fakt, že pořadatelé, kteří do té doby fungovali naprosto super, zazmatkovali a nezvládli slavnostní dekorování vítězů. Tak odjíždíme z hotelu Petra Bezruče bez medaile, bez podia a bez cen, ale naprosto šťastní a hrdí na svůj výsledek. Šlapkovské motto „Když šlapu, tak žiju“ se zarylo několika závodníkům do hlavy, protože bylo velmi výstižným mottem i tohoto závodu.
  
  Trocha čísel na závěr:
  + 13x výstup na LH v poměru 6x Iva, 7x Míra
  + „uběhnutých“ 134 km
  + nastoupaných a naklesaných 9750 m
  + 1. místo v kategorii
  + 5. místo v mixech
  + 20. místo v týmech
  
  PS: Všem vám děkujeme za podporu. Hlavně Kocourovi a Gejzovi, kteří nám zajišťovali informační servis, jak si stojíme ve výsledkové listině.