Akce Beskydská sedmička 2012

Akce Beskydská sedmička patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2012-09-08.

Propozice :: Celkové výsledky :: Foto
cíllový čas 18:29:21 - 92 km, nastoupáno 4821 m, 4. v kategorii mix do 40 let, 7. v kategorii mix, 43. celkově

• Ivča – Čundr po Beskydech
  
  Po absolvování LH24 jsme se s Mírou rozhodli okusit další z Uherových extrémů a to Beskydskou 7. Jedná se o závod týmů přes 7 beskydských vrcholů (délka trasy hobby 92 km nastoupání 4821 m). Moje předsevzetí 3/4 roku cíleně na tento závod trénovat vzalo s cyklistickou sezonou za své. Čím víc se blížilo datum, tím víc se mi dělalo úzko, jak budu po takovém závodě bez přípravy zbitá a zda klouby takovou zátěž vydrží. Že jsem vytrvalec a mám pevnou vůli, to bylo asi jediné, čemu jsem věřila. Týden před závodem mě Míra uklidňoval, že to bude v pohodě, že z kola mám natrénováno dost. Z těch 7 výstupů jsem tolik strach neměla. V Dolomitech i Tatrách jsem si vyzkoušela, že nohy do kopců běhají slušně. Jak se poperu se sestupy byla velká otázka.
  Míra vše připravil a zařídil dokonale. Víceméně jsem do poslední chvíle mohla pracovat a v pátek ráno mě naložil a dovezl do místa startu. Ve Frenštátu jsme se zaregistrovali, jeli se k Mírovi na chaloupku ubytovat, malinko prospat a hurá zpět do Frenštátu k vlaku, který nás dopravil na místo startu do Třince. Do Třince se speciálním vlakem přepravovalo téměř 3000 účastníků závodu. V Třinci po slavnostním zahájení ve 22.40 jsme se za zaváděcí Tatrou Karla Lopraise vydali vstříc trati. Happenig 3000 lidí směřoval pod sjezdovku Javorový, která pořádně roztrhala celé startovní pole. Takový prďák bylo asi opravdu lepší nevidět. My s Mírou jsme pod sjezdovku prohřívali nohy mírným poklusem a tím se dostali do čelní skupiny závodu. Míra jako správný kapitán hlídal nejen tempo, ale i mě, zda jsem stále v závěsu. Já se snažila zuby nehty uviset jeho nasazené tempo. Světluškový „pochod“ (bylo opravdu moc zajímavé se ohlednout po průvodu 3000 lidiček, kteří vytvořili svými čelovkami světélkující cestičku po celé sjezdovce Javorový) směřoval po hřebeni k hoře Ropice, na které byla čipová kontrola. Během hřebenovky se seznamujeme s Pigi týmem, se kterým jsme se honili v lednu na Lysé hoře. Povídáme si zážitky z ledna a jdeme/běžíme ve skupince cca 30 lidí. Nejprve jsme překvapení z ostré zatáčky vpravo a později, že se připojujeme k hustému průvodu startujících, kteří hlásí, že koberec na Ropici je nahoře a sakra není nic lepšího než jít tupě za tím prvním V…m No nic mažeme na Ropici si pípnout a smiřujeme se se ztrátou, kterou odhadujeme na 30 min. Je to škoda, každý km na víc může být v cíli znát a 30 min není také málo. Z Ropice běžíme do bufetu na Morávce prakticky celou cestu. Před Morávkou máme kupu týmů zase za sebou.
  Já však se začínám trápit. Nestačím Mírovu tempu. Mám obavu, jak vše dopadne. Máme za sebou 1. kopec ze 7 a já toho mám jako po 6. Nálada se mi stále zhoršuje. Míra je stále několik metrů přede mnou a já se trápím tím, že jsem neměla na takový závod bez tréninku jezdit. Beze mě by byl stále s čelem, protože on se na rozdíl ode mě neflákal a poctivě trénoval. Stále si vybavuji Léňovu hlášku o tom, že je cyklistika spravedlivá a dodávám k tomu, že všechna odvětví sportu jsou spravedlivá. Stále doufám, že po půlce závodu to bude lepší. Bude světlo a kopce se začnou odečítat. Jediné, co mě utěšuje je fakt, že zatím tělo drží dobře a že je vše o hlavě a neschopnosti držet nasazené tempo. Trápení trvá celý výstup na horu Travný až do bufetu v Krásné. Celou cestu v sobě dusím slzy a nadávám si, že mi to patří. V Krásné o své krizi vykládám Mírovi. Ptá se mě, jak to vidím. Říkám, že to vydržím minimálně na Lysou horu, která je vstupenkou do tomboly. Po Lysé již bude také za polovinou závodu a já vím z kola, že mně druhé půlky utíkají rychleji.
  Z Krásné vycházíme turistickým/regeneračním tempem na Lysou horu. Ještě ke všemu začínám usínat za chůze. Super. Předchází nás tolik týmu. Hrůza. Potom nevím, co se přihodilo, jakoby se Lysé hoře mě zželelo a dává mi energii. Nohy začínají fungovat. Začínám zrychlovat a od již známých míst z ledna vystupuji docela slušně. Před výstupem získáváme pár pozic zpět. Pro mě je to povzbuzení jako hrom. Vrací se mi nálada. Před sestupem se pokochám výhledem na vesničky pod Lysou, které máme před sebou jako z letadla a hurá dolů. Jásám však předčasně, protože sestup začíná pěkně bolet. Nebolí mě svaly, u kterých jsem to očekávala, ale vazy v koleni. Hm to není dobré a postupně se zase začíná v hlavě usídlovat splín a špatná nálada. V Ostravici navrhuji najíst se v klidu a k polévce si sednout. Během jídla jsme se domluvili, že pokud to dál bude trvat, zkusím prášek na bolest, který měl sebou Míra od lékaře na svůj kotník. Koleno se nezlepšuje ani do kopce, tak na asfaltce na Smrček si beru záchranu. Při výstupu vzpomínám na jízdu s Pedrem a Žížu, který nás v tomto místě fotil na Beskyd Tour. Jojo jsem v těchto končinách letos již na třetím maratonu. Prášek zabírá rychle a nohy stoupají super. Od této chvíle stahujeme všechny ztráty. Do kopců jdeme strojové tempo a necháváme za sebou jeden tým za druhým. Dolů jdu opatrně. Nemá cenu riskovat. Cesty jsou na můj vkus kamenité až moc. Celý závod se konečně stává tím, proč se člověk tak honí. S Mírou si povídáme, smějeme se, … Jupííí už vím, že pokud se nestane nic nepředvídatelného, nepřijde zranění, že se cíle dočkám.
  Kocour nám píše, že jsme na Lysé byli asi 15. Na Pustevnách nám říkají, že jsme 7. Ani jsem si nemyslela, že po takové hrůze, kterou jsem v 1. 1/3 předvedla, bychom se mohli pohybovat na tak příjemných místech. Raději zůstáváme s nadhledem nad touto informací a jdeme si svoje. V kopcích jsme rychlý. Mám z toho opravdu radost. Je až neuvěřitelné v jakém tempu za sebou necháváme jednu dvojici za druhou. Před posledním kopcem potkáváme pár z naší kategorie. Kluk si zapřáhl holku na lano a táhne ji nahoru. Jdou dost rychle. Nedá mi to a byť už toho mám plné nohy zmáčknu se k tempu. Po rovině dvojici předchází. Přichází prudká stojka a kluk se zapřáhnutou holkou se drží jako klíště. To snad ani není možné. Snažím se držet nasazené tempo a doufám, že to déle vydržím já. Najednou za zády slyším holku „ve výtahu“ jak hlásí „zmírni já už nemůžu“ JUPII ještě tempo držím, abych si udělala náskok do sestupu. S blížícím se cílem mi začíná být všechno jedno. Už dávno mám na obou nohách puchýře, asi nebudou úplně ok některé nehtíky, ale pocit že budeme ve Frenštátu a budeme mít za sebou 92 km je super. Ještě stále předcházíme dvojice, které se plouží tak, že mi je jich líto.
  Hurááááááááááá Frenštát. Ještě průchod alejí jako slavobránou, přejít křižovatku, pravotočivá zatáčka a 200 m běh cílovou rovinkou. JE TO TAM 92 km, 4821 m nastoupáno, cílový čas 18:29:21 Trpělivost a bojovnost nám vynesla 4. místo v kat mix do 40 (98 týmů), 7. místo v kat. mix celkem (270 týmů) a 43. místo ze všech 970 týmů.
  Pro mě třetí maraton v této krajině. Po euforii nabité LH24, po oranž galapředstavení na Beskyd Tour tento závod, který byl pro mě závodem dvou tváří. Jasně mi ukázal, že bez přípravy se na takovéto akce nechodí, ale za svoje odhodlání a bojovat jsem mohla okusit i tu euforii nabitou druhou část závodu, kdy můj výkon byl slušný.
  Velkou poklonu skláním Mírovi, který má opravdu formu jako hrom a s lepším parťákem by na tom byl o moc lépe.
  
  
  
• Míra – Honzíková cesta Javorový-Javorník
  
  B-7, jak ji nazval organizátor je to takový čundr přes Beskydy. Ono čundr 92km přes 7 vrcholů na jeden zátah - pěkná výzva.
  Po tom co jsem z Ivčou úspěšně absolvovali LH24 jsem nadhodil jestli to nechce zkusit se mnou na B7, ani nijak neprotestovala, stejně prý tušila že bych ji přemlouval. Kdo jiný by šel, než ten - tá co vydrží závod co závod jet na kole 10h.
  Já trénoval běh, Ivča kolo a hurá do bezvědomí. V pátek ráno cesta z Prahy do Frenštátu na registraci a pak na Ostravici na chatu. Vydatnou obědovečeři a odpočinek.Ale odpočívej před takovým nášupem. Já byl nabuzen že nešlo ani ležet. Na večer autem zpět do Frenštátu a odtamtud speciálním vlakem do Třince na Start. Při přesunu 3000 lidí z nádraží na náměstí nezasvěceni mysleli že jde o nějakou demonstraci. Po zaznění české hymny a požehnáni od kněze v 22:40start a VZHŮRU DO HOR.
  Před prvním kopcem, přesněji sjezdovkou Ivča souhlasí že dáme na zahřáti lehký klus. Vše jde dobře, dav se roztrhal tak to není ani žádný masakr. Jdeme své tempo. První vrchol, hurá. Po hřebenu to frčí. Ale prd, ve svižném tempu kecáme s ostatními až borci před námi začnou pochybovat o trase, správně. Tam kde se už většina valila z dalšího vrcholu dolu, my a dalších asi 30dvojic se drápe zpět na kopec pípnout čip, 4km na víc, jeden kopeček a ztráta 35min.Na začátku to naštve. No nic, snažíme se to dohnat a tak běžíme tmou zalitými Beskydy.
  Při stoupání na Trávny přichází krize, a to je jen 20km, obava co pak? Ivče říkám ať jde podle sebe a nenechá se mnou do něčeho tlačit. Při stoupání jdeme jak pochod mrtvých. Na Ivče je vidět krizka a i já bojuji se spánkem, tělo a nohy šlapou, ale oči se klíži. Při chůzi do kopce zjišťuji že jde spát. Vrchol a zase dolu, to už jen jdeme a ani se nesnažíme běžet. Dole pod Lysou si na 10min. sedneme, něco sníme a vzhůru do kopce. Děs, vůbec to nejde, ale v půlce kopce jako když do nás kopne, tempo vzroste, začneme si povídat a ono to opět jede. Nám už známy úsek, stojka ( z LH24) je pro nás malina. Dolu opatrně a v Ostravici teplá vynikající polívka. Po očku mrknu na ostatní borce, jsou na tom asi jako my, tak v poho. Půlka za námi, hned je to veselejší. Vrchol Smrk, krpál jak prase, měl jsem obavy ale zbytečně. Část trasy je vedená kolmo na vrstevnice, jak po schodech asi RUN UP závod, to nám paradoxně vyhovuje. Tady se ukazují Ivčiny cyklistické stehna zvykle na stoupáky. Na Smrku, leč je tam nádherný výhled ani nezpomalujeme a pádíme opatrně do Čeladne na polívku, ta už byla hnusná. Další stoupání. Ivča nasazuje temp, které mi vzalo dech a ostatním chuť závodit. Už sbíráme skalp za skalpem. Na Tanečnici nám říkají orientačně pořadí, moc tomu nevěřím, ale to dodalo Ivče ještě víc sil do žil. Dolu na Raztoku opatrně, samý šutr a zpět na Radhošť už zase jako stroj. Další dvojce jsme utavili. Sestup z Radhošťě na sedlo Piňďulu je nekonečný a už je to docela otrava, ale vidina jen jednoho kopce před námi nás žene s rozvahou dál. Konečně sedlo, hup přes cestu a na poslední vrchol. Před námi holka na laně, ale to jim na konec nepomohlo NÁM nestačili. Nabízím Ivče taky že ji vezmu na lano, ale její odpověď je jednoznačná, tak potupně přece nepůjde. Bojuje z přírodou i sama se sebou statečně. Poslední vrchol Javorník, pod nám je vidět Frenštát a do cíle cca 5km, ovšem 4km krpál dolů. Je cítit každý kámen. Konečně rovina, předbíháme (předcházíme) dvojce které vypadají jako by šli z války. Okraj města, jdeme alejí lemovanou plakáty od dětí zdejší školy. Poslední pravá a už v dáli VÍTĚZNÝ OBLOUK. Oba shodně souhlasíme že do cíle POBĚŽÍME. S velkým potleskem všech přihlížejících vbíháme do cíle, kde ještě výstup na pomyslnou horu. ŠTASTNÍ v čase 18:29:00, sice jen brambora která má ale pro nás cenu zlata.Takové bych jedl každý den. Pak už pivčo, hup do auta a na chatu do sprchy.
  Na závěr pár vět. VELKÝ obdiv před Ivčiným výkonem, na to že letos běžela naposledy se mnou na LH24 tak obdivuhodné. Snažil jsem se ji moc nehonit, ale hlavně ji při krizi povzbudit. Jestli se to povedlo to musí zhodnotit sama. Vzhledem k tomu že se mnou mluví tak asi ano. Jen doma mi řekli že mě měla přetáhnout hůlkou a ne se nechat honit jak ušák.
  Moto závodu: Vylez si na svou Ká-dvojku v Beskydech.
  Beskydská sedmička se tě neptá, co jsi dělal poslední měsíc, beskydská sedmička to ukáže, co jsi dělal po celý rok.
  
  Šlapky jsou hlavně o cyklistice, ale myslím že i takto zanechaná stopa v jiným sportu se cení.