Akce Hurá na Ještěd 2013

Akce Hurá na Ještěd patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2013-04-06.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Fotogalerie Léňa :: Fotogalerie Kapr :: Video Jonik

Sraz v plné cyklistické zbroji v sobotu 06.04. v 8:00h. - Podbrahy
Kdo se přiblíží autem, je možnost zaparkovat v Sojovicích u Kapra od 7:00h. Odjezd na kole od Kapra v 7:50h. do Podbrahy.
"Hurá na Ještěd" je výlet, žádný závod, minulý rok byl průměr 29km/h. Kdo si netroufá na celých 200km je možnost trasu zkrátit a vynechat stoupání na Ještěd. Jízda v balíku je ten nejlepší trénink před sezonou, zimni jezdci jedou spice, ten kdo zacina je schovan v zavetri... prijedte vsichni bez rozdilu výkonnosti!

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012

• Kolíkáč – Balíková symfonie
  
  Po Skvostech jsem slušně posekán, ve čtvrtek raději bez Koloděj, počasí stále šílené a na sobotu se to vůbec nevylepšuje, ale věřím rosničce Kaprovi, takže připravuji letňáka a svůj zadek na mrazivý průplach. Předehrou je ještě páteční pasení koz, Kapr se projevil jako zkušený manager a mechanik a připravil mi nástroj na časovky, díky moc, takže teď se již žádné výmluvy neberou a mám z toho pěkný vítr... Za hodinu jsme napásli 30km a nohy bolely stále, tak snad plánovaná večerní rodinná sauna nažene do žil tolik potřebnou energii. Ani nějak nemám starťák, letošní zima připravila již nějaká dvoukila, tak je člověk otupělý, ale stejně raději zaháním kacířskou myšlenku si to prásknout z Jíža a využívám italského odvozu Jeana. Již ráno v autě voní Jeanův bezlepko-gulášek a ještě více tak zvyšuje moje těšení se na podvečerní garážovou párty. Už aby jsme byli zpět! Vyrážím tak nějak ve stylu Nohavici „Děcka mají zmrzlé kosti a sáňkují už jenom z povinnosti“. Ale když vidíte, že s námi vyráží borec z Liberce, který přijel autem ke Kaprovi, objede s námi svoje první životní dvoukilo, v půlce je u svého bydliště a pak zase autem od Kapra nazpět, tak si tu atmosféru prostě musíte začít užívat. A když v Podbrahách vidíte v úžasu ten čekající pestrobarevný balík, v tom hnusném počasí, v 8 hodin ráno, tak se nedá nic dělat a lítáte v tom zase až po uši. Uff, to byly pocity!
  Léňa už to skvěle popsal, tak se skokem přesunu do Českého Dubu, do kterého jsme bezproblémově dolítli v tom nejbáječnějším uskupení na světě, v cyklistickém balíku, který dokáže zahnat veškeré chmury BMC už mazalo zpět, my najíždíme do prvního kopce, který je zahalen v hrozivé mlze, směr Domaslavice. Jedu tady premiérově, tak vůbec netuším, jak to bude dlouhé, nejdříve krotíme špici k pomalejšímu tempu, aby všichni stíhali, ale zdá se, že to nebude jen jeden magnet, domky na úbočí jsou hodně nad námi a okolo nich prý pojedeme, sděluje mi Mišutka, který tady jel již na podzim. Kapr zrychluje tempo, že prý bude fotit, v uších mi zní slova trenéra staříků, drž se kapří ploutve co to půjde a při každé společné jízdě, žádné flákání! Přání trenéra je mi rozkazem a již si chrochtám za zadním pláštěm naší Šlapky roku. To nenechá klidným ani ostatní a tak se drobíme na jednotlivce, vepředu zatím jedeme v 6 kusech. Kopec je to krásný, serpentiny mezi domky, ale začíná pěkně přituhovat, a jak kdyby jsme se chtěli více zahřát i naše rychlost se zvyšuje, škádlíme se jako malí kluci, což není po chuti Léňovi a po chvíli ho vidíme o serpentinu níže ... ha šetří se na Ještěd mi bleskne hlavou... Zkusím ještě parodii na nástup, ale neudržím nasazené tempo a poslušně parkuji zase ve skupině, přece jenom tam nějak méně fouká a je tepleji Kapr ještě před horizontem přiloží, aby pak seskočil u krajnice a začal fotit, já ztěžka vydýchávám nejenom nadměrné tepy z kopce, který jsme zdolali, ale i ten zamlžený pohled na okolní přírodu, která je zabalena do sněhové peřiny a silnice je chvílemi zúžena na projeté koleje díky sněhovým závějím. Tak to potěš, pravá zimo, vítej zpět! Bléé, ještě že jsem pod zimní bundu nandal dvě vrstvy, pomalounku sjíždíme dolů z Rašovky a kecáme s Léňou. Tak dnes Ještěd neuvidíme ani náhodou, mlha jako mléko, ani nevím, co nás hnalo dál, tady být sám, tak to balím na vlak. Přes tankodrom to domydlíme do Hanychova a začínáme stoupat k Ještědu, je to nádhera, ty orange svítivé dresy, jak si razí cestu tou mlhou, okolo nás ještě lyžaři a snowborďáci, kopec vlévá endorfiny do našich pochmurných duší a dává tak zapomenout na to, co je kolem nás, navíc střelec Chose, bez zimních kilometrů, nastupuje a odjíždí, má to atmosféru, která nakonec graduje odjezdem dua staříku Ka-Ko, kteří se před parkovištěm v sedle dávají takovou přednost, až málem spadnou ... Kapře, ty jsi tam byl o 2 cm dříve, ne já! S kafíčkem nás již očekává Luděk, nahoru k vysílači to je prý plné sněhu a ledu, ale dvěma borcům Salovi a zelenému BMC to prý nevadilo. My to vcelku rozumně vzdáváme, jízda nahoru by asi šla, ale dolů by to bylo horší, úplně stačí ten sjezd po vysolené silnici do Osečné, kdy se klepeme, jak ratlíci.
  Zpáteční cesta je pak v duchu balíkové symfonie, která umožňuje se všem šťastně vrátit do svých přístavů. Sice když v Mimoni u pumpy se dozvídáme, že nás ještě čeká 80km není většině do zpěvu, ale uteklo to strašně rychle a vytoužená garage party je tu....
  Po každé hostině je slušností poděkovat... tak tedy:
  Dekuji Bobkovi, ze vymyslel Hura na Jested, ze letos, navzdory tomu ze nemohl jet, dodal mily dopis a ceny, bejku, jel jsi s nama, urcite by se Ti to libilo, moc jsme na Tebe mysleli!
  Dekuji Kaprovi, ze znovu poskytl svoje zazemi, garazova party nemela chybu, navic ten 50-ti lety lak na rakve me jeste ted hreje a delaji se mi mžitky před ocima!
  Dekuji Jane Kaprove, za tradicne famozni koblihy, knedlickovou polivku, kafe a veskery servis, ktery nam poskytuje a trpi!
  Dekuji Jeanovi za excelentni gulage a za odvoz Made in Italy!
  Dekuji Lenovi za jeho letosni vrchol sezony!
  Dekuji vsem co dorazili, tech 18 hlav v tomto pocasi ukazalo, ze sezona opravdu stoji ve dverich!
  Davam zimni hadry do pracky s virou, ze je vytahnu az v listopadu, mavam dvoukilum a pumpam s jejich kafe automatama, bylo to prima, diky, bude se hezky vzpominat!
  
  
  
• Léňa – Příští rok jedu zas ať s Malinou nebo bez!
  
  Hurá na Ještěd je na první pohled pro všechny jen další šlapkovská akce (jak již napsal Jóňa ve svém reportu), ale pro mě to je monument, který pro mě znamená v celém roce nejvíc. Jsou to už dva roky, ale stále vidím jako dnes: Kroutícího, vzdychajícího Malinu v serpentýnách na Ještěd, pak ten pocit, ještě shodit a být pryč…..to se nedá nějak popsat to se musí zažít a jak jsem psal již v tehdejším reportu ikdyby to bylo jen jednou za život stálo to za to! Další středobod této akce jsou vyhlášené domácí koblížky paní Kaprové, kdo neochutnal, nepochopí, ale jsem si jist, že i tento rok si získaly další nové fanoušky.
  Celou zimu jsem směřoval k tomuto dni, ne jednou jsem to oznamoval na našich zimních výšlapech, kdy na mě všichni pokřikovali: Co blázníš je teprve leden! Ale já musel, viděl jsem před sebou jen ty Ještědské serpentýny. Výkonnost se mi pomalu, ale přeci jen zvyšovala, k tomu se přidala neplánovaná hmotnostní úspora přes 8kg, Malina valející se celou zimu v práci nebo na gauči, jo těšil jsem se moc. Aby vše nešlo jen tak lehce začaly se těsně před Ještědem kupit překážky. V práci jsem na termín Ještědu dostal směnu, kdykoli jsem měl volno, hlídal jsem nemocné děti nebo musel jet někam něco zařizovat. S tím vším šlo vše zase z kopce, málo kilometrů, za deset dní 5kg zpět, počasí bylo spíše horší než lepší, Malina se rozhodl nejet, začal jsem opět upadat do stavu bezmoci jako minulý rok.
  V práci mi pomohl kolega, takže jediné pozitivum, mohl jsem jet a těšit se aspoň na koblihy a další delux catering od Kapra s Bobkem (který se bohužel nezůčastnil kvůli zdravotnímu hendicapu….).
  Je sobota 6.4. 5:00hod, venku 0 stupňů. Čeká mě 200km s vyhlídkou toho, že na vrchol Ještědu nemusíme ani dojet kvůli sněhové kalamitě, ale stejně vstávám a razím to se zastávkou u Bobka pro ceny do Sojovic pěkně v teplíčku autem.
  Ze Sojovic vyrážíme s pětiminutovým mankem ve složení Kapr, Kolíkáč, Jean, Mišutka, Pupák, borec a já. Kapr nám hlásí, že v Podbrahách nás bude čekat Alf a Salo. Těšil jsem se ještě na CK Vitas tour a někoho třeba ze Sparta cycling academy. Jaké bylo tedy příjemné překvapení vidět pětici v červenočerných dresech BMC + další čyři nebo pět překvapení, nemusím popisovat, budeme pěkná skupinka, která nakonec čítala 18 hlav. Z Podbrah jedu na špici s Kaprem a to zejména z důvodu, abychom skupince ukázali jakým tempem by se měl dnešní výlet ubírat. Po zdolání prvního kopce přepouštíme špici do rukou kluků z BMC, kteří se pěkně trefili do našich not a nikam to neženou.
  První kilometry jsou na pohodu v závětří. V Benátkách nad Jizerou to je na 20km nám Jonáš hlásí první defekt dne. Čeká nás první zastavení, není to problém je přeci normální, že v tolika lidech na těch našich silnicích se něco, někomu stane. Ale jelikož Jonáš je v defektech Mistr a má v nich speciální nadání nekončí jen u jednoho defektu a po odstranění prvního, přidává v zápětí další. Vitas nás rezolutně posílá dál, nechává si u sebe jen svou čevenočernou družinu i s naším Smejkym, že nás dojedou. Nepochybujeme a razíme směr Boleslav, Mnichovo Hradiště.
  Zatím máme průměr něco přes 29km/h, vítr fouká proti takže je klídek a kecačka. Když přijíždíme do Mnichova Hradiště již vidíme jak nás celý Vitas tým čeká u stažených závor. Fajn je nás zase 18 s několika švýcarskými lokomotivami. Vlastně až do Českého Dubu se nic zvláštního neděje, jede se údržba tepu mezi 120 až 140 tepy, jedeme po rozstřílených silnicích, točí se, kecá se. A jak se pořád jede a nestaví tak můj močový měchýř má stále větší a větší potřebu mě upozorňovat, že ho mám. Díky tomuto mému vnitřnímu boji, jedu dobrých patnáct kilometrů tak abych se co nejméně dotýkal nohama břicha a začínám zvažovat myšlenky o rychlé úlevě to mě, ale po zhlédnutí teploměru kde vidím 2 stupně rychle přechází. Ještě, že je tady Kapr a povídá si se mnou. Jako můj zachránce se zjevuje Jonáš a navrhuje přestávku, jo, jo, jo jsem pro. Poprvé vytahuju foťák a pořizuju momentky. Vitas nám oznamuje, že zrovna dnes má jeho dcera 18 let a že by měl být doma na oslavě. Je to škoda, nejen proto, že jej ztrácíme, ale také proto, že odjíždí celé BMC uskupení, ke kterému se překvapivě přidává také Smejky, ještě že s námi zůstal Luděk.
  Jsme tedy štíhlejší o šest lidí, nejedeme ke 40km/h, ale spíše 35km/h to ale v balíku není moc cítit. Vzpomínám na lidi co nejeli, Icemena, kterého si vybavuju jak si to s námi tudy dva roky zpátky taky užíval, Pantátu, který by si chrochtal jaký to je krásný závod bez kopců, Bobka a jeho batůžek pojmenovaný po této klasice, Quita, kterého jsem už neviděl nepamatuju, Camrdu, který by jistě blahem brumlal, Technika na kterého se moc těším zejména na Břežanské osmě a doufám, že ho koleno přestane rychle trápit, jo chvílemi mi je i smutno. Jak si tak promítám všechny ty nepřítomné lidičky ani se nevšimnu, že jedeme nějakou jinou trasu, v Českém Dubu nepokračujeme po hlavní, ale stáčíme to někam doprava, kde to znají jen účastníci podzimního Ještědu. Mišutka začíná jak je jeho zvykem lamentovat, co že nás to čeká za dva kopce, že bude muset shodit poprvé velkou apod. Zaráží mě jen ta část jeho věty :.. čeká jí nás dva velké hrby… V Domaslovicích Mišutka hlásí : Tak tady to začíná, loučím se s váma.
  Při pohledu na tachometr, který mi ukazuje sklon 5% nechápu, proč by se měl s námi loučit. Jenže Mišutka měl pravdu, na pohled táhlý magnet začíná pěkně růst a mezi domy má i 14%. Kapr se začíná vyvážet dopředu s tím, že jde fotit. Ok tak jen sedím a čekám kam to až povede, jenže jakmile je Kapr před námi asi o 50m, vyráží za ním Kolíkáč, kopec polevil na 11%, ale nezbývá mi nic jiného než shodit o dva pastorky dolů a rychle za staříkem. Ještě se na nás nabaluje Salo na krosce, Luděk Kvapil a lehkonohý Tomas Sulc na zeleném BMC, hups a tepy mám 180, je jasné, že Kapr fotit nebude. Ještě se otáčím za sebe, ale tam už nikoho nevidím hm to je fajn. Kolík jen tak prohodí: Vede to tam až k těm chatkám v těch mracích?, Kapr je tiše odvětí: Jo vede, ale nekončí… Když zvednu hlavu vidím nad sebou tři serpentýny dál už nic, protože zbytek je v mlze. Kopec se začíná rovnat tzn. sklon jde pod 10% až na nějakých 6 až 7%, visím jak to jde, Kolíkáč tvrdí muziku, jakmile se zmírní sklon, shazuje a zrychluje, dávám ještě půl kilometru na mém maximu a pak pronesu tu větu: Já na to mrd**, hodil jsem vzadu 23 zubů a točil své, kvarteto mi začalo rychle mizet v mlze a zůstal jsem sám ve svém zatracení.
  Na vrchol mi zbýval ještě kilometr, kde kopec měl už jen 5%, ale i tak jsem tam musel dát kašpara s 25 zuby. Viditelnost nepřesáhla deset metrů, tak jen se neztratit. Silnice se najednou začala rovnat a přešla do 1% klesání a to jsem poprvé v dálce zahlédl oranžový dres Kapra jak tam sedí na rámu s foťákem v ruce a čeká na odpadlíky. Uff tak to mám za sebou, jen nevím kde jsem, kde jsou ještědské serpentýny nebo už jsme nahoře? Nevím, jen sundávám totálně zamlžené brýle a průměrnou rychlostí kolem 12km/h sjíždím po mokré silnici s ledovými jazyky, které se při teplotě kolem 0 stupňu jistě nebudou chovat jinak než klužce. Než sjedu úplně do údolí dojíždí mě biker Chose a další. Všichni se sjíždíme až za Prosečí pod Ještědem nejsou tu s námi jen Salo, Luděk z BMC a rakeťák Tomas, kteří jeli dál bez zastavení.
  Do Liberce jedeme krokem, silnice ani z dálky silnici nepřipomíná jsou to prostě krátery v zemi jen tak poházené po celé šíří pozemní komunikace. Začínám chápat proč v posledních kilometrech z tří aut, které jsme potkali byly všechny minimálně druhů offroad. Když míjíme ceduli Liberec je mi jasné, že typický Ještěd z Roztání dnes nepojedeme, ale poprvé si vyzkouším vyjet na Ještěd z druhé strany. Vůbec nevím co mě čeká, nad námi jsou jen mraky, jediný kdo to zná je Kapr, který nám vypráví o závodě Masters jak si tady dával.
  Sklon silnice vypadá strašně, ale má pouhých 8%, jedeme městem, takže musíme přejíždět namrzlé koleje od tramvaje, mineme hospůdku: Jsme tady s Vámi čerti (to jsem musel vyfotit) a když už jsme měl v ruce foťák, profotil jsem se až k první lanovce. Kolíkáče nejspíš mé focení moc nebavilo tak začal pomaličku, ale jistě přikládat pod kotel až mi jízda jednoruč přestala stačit a pořizování dalších fotek mě stálo víc a víc sil, hold foťák musel zase do kapsy, tepy nazpět na 180 a jen šlapat. Absolutně jsem netušil jak je to dlouhé, jestli se to ještě někde zvedne, prostě tady mi žádná taktika nepomohla, musel jsem jet co to šlo. Když už jsem si na to naše tempo zvykl nastoupil nám Chose a to totálně zdrcujícím způsobem, na který nikdo nereagoval, během chvíle měl na nás dobrých 20metrů, měl jsem 185 tepů takže jsem byl rád, že nikdo další tento útok neopětoval. Jenže Kolíkáč to dlouho nevydržel a hurá za ním. Docvakl Choseho jako nic a když jsem viděl, že v tempu nepokračuje, přišlápl jsem tedy a s Kaprem jsme si tyto dva výletníky dojeli. Nechtěl jsem zvolňovat z aktuálních 188 tepů tak jsem jel dál což Chose okomentoval: Tak se mějte! Chvíli jsme tedy jeli ve třech, Kolíkáčovi to ale nestačilo, vylezl z háku, přejël si na levou krajnici a zrychlil tak o 10km/h! Ani jsem nemrkl ono to v skoro 190 tepech ani moc nejde, Kolíkačovu výzvu přijal jen Kapr, který mě nechal zase samotného v mlze. Sklon nebyl větší než 6% ale i tak jsem nemohl jet rychleji než 15km/h, za mnou nikdo, vepředu jen mlha takže zase bezmoc a samota. To je tedy vrchol, jak sis ho představoval? Ne tak ani v těch nejčernějších snech. Věděl jsem, že Kolíkáč bude zlobit, ale ne že mi v Dubnu kdy je teprve na 50% své kondice takhle ujede, doufal jsem v Kaprovu únavu a nechuť tady moc závodit spíš jsem čekal, že mi ujede Honzis nebo někdo takový. No nic, na parkoviště pod Ještědem jsem dojel jako třetí (nepočítám trio Salo, Tomas, Luděk kteří jeli až vrchol daleko před námi).
  Na parkovišti nás čeká Luděk Kvapil z BMC, který je už dost promrzlý, hlásí nám, že jet výš je šílenství, je to tam samý led a mlha, panuje tedy rychlá shoda, dál nejedeme. Postupně dojíždějí další a další korálky. Ještě chvíli čekáme na duo které se vydalo až k vysílači, ale jsme už všichni totálně promrzlý až na kost tak nečekáme už dál. Následný sjezd beru jako boj o přežití. Ještě jsem pořídil fotku pro Dreamra aby viděl co na Kanárech určitě ve sjezdech nezažil, bílé stromy, metrové závěje, sněhové jazyky a hromady soli na mokré silnici. Do obličeje mi při rychlosti slabě přesahující 20km/h nestříkala voda, ale hrudky soli.
  Ikdyž jsem vyjížděl jako první tak v Roztání jsem mezi posledními. Je domluveno, že se čeká v Osečné, proto nezastavuju a užívám si rychlosti kolem 60km/h. Zima mi je pekelná, rukavice, které mě provázely při teplotách mnohem nižších naprosto bez chyb tentokrát nefungujou vůbec, ruce mám promrzlé, na těle mě studí Moira, prožívám teplotní peklo a v této rychlosti skoro bez šlapání se moc zahřát nedá. K tomu všemu máme ještě sraz v Osečné, kde se čeká skoro dvacet minut a to ještě nejsme všichni. Protože známý od Luďka nejel na Osečnou, ale na Liberec! Takže Luděk s Kaprem mu jedou naproti a my ostatní polárníci jedeme do Mimoňe na benzinku, kde náš další sraz.
  Hned po této domluvě zacvakávám do pedálů a jdu s Kolíkáčem na špic, touha zahřát se přebijí i strach z přehnaného tempa. Jedu co to dá, naštěstí vítr je mírně proti, takže jet ostřeji nemusí lidi v háku bolet, ale i tak slyším zezadu: Volněji! Sakra vy chcete abych umrzl! Kolíkáč mi po pěti kilometrech hlásí, že střídáme. Jen ho prosím a kdybych mohl tak i na kolenách: Ještě ne, ještě mi je zima! Kolíkáč mi vyhovuje a ještě to se mnou pár kilometrů drží. Jakmile začínám cítit prsty, jdu se schovat do závětří., Kolíku díky. V Mimoni jsme za pár minut, cestou se k nám připojují Luděk s Kaprem, kteří se svou misí neuspěli, protože s borcem se nepotkali, aspoň jim nebyla zima. Těsně před Mimoni mi už je zase pěkně teplíčko, jaká škoda, že musíme zastavit na benzince.
  Benzinku bereme útokem, kávy, čokolády, cola, tyčinky vše do nás padá jako do popelnic. Za dvacet minut dojíždí na benzínku i Luďkův kamarád, který se nám svěřuje jak to vzal na Český Dub, že se mu zablokla zadní brzda atd. Jsme rádi, že je tady a nemusí se zbývajících 80km plácat sám. Když se už chystáme odjet přijíždí také duo z vysílače Salo s Honzou na zeleném BMC. Jsou pěkně promrzlí tak ještě čekáme až se zahřejí kávičkou, což stařící využívají ke studování odborné literatury z Kolíkovi knihovničky (viz foto). Na kolo nasedám sice v teple ale po prvních metrech zase klepu kosu….
  Za Mimoní se mi vybavuje minulý ročník, kde na nás v těchto místech padaly kýble vody a my byli v euforií, tentokrát bojujeme jen se zimou. Vítr máme krásně v zádech, takže ikdyž už máme v nohách přes 130km jedeme stále mezi 30 až 40km/h, Kolíkáč s Kaprem se proměňují na chůvy a starají se o unavenější borce z unavených. Doksy, Dubá to mi splývá jen se letí, jsem-li na špici snažím si to co nejvíce užít, nohy sice brní, ale nebolí, vždy když mě to začne bavit nejvíce, zbrzdí mě hlášení zezadu: Moooc! Několikrát jsem na vážkách, zda-li neopustit teplo skupiny aspoň na tento úsek z Dubé do Mělníka si to pěkně prásknout na samotku sto metrů před balíkem, ale nechám si své chutě zajít a vždy zase shodím a poslušně se řadím do závětří kde se jede opravdu zadarmo.
  Za Mělníkem kolem 180km mě začíná bolet levé koleno, skoro při každém šlápnutí mi tak 5cm nad čéškou píchne, začínám hledat vhodné převody, ale bolest neustupuje. Takže poslední kilometry dojíždím více méně jen pravou nohou, levou jen se setrvačností točím a občas zkouším zatlačit, zda-li to píchání nezmizelo.
  Posledních 15km jedu na špici s Pupákem, který jede přesně dle mého gusta tzn. bez zrychlování nebo zpomalování. Za Hlavencem ještě hypnotizuju tachometr a čekám až přeskočí z číslice 199, číslice 200, což se děje před Podbrahy! Výborně první letošní dvoustovka padla. Po dojetí mě nohy krásně brní, koleno bolí jen na omak tak snad to bude do soboty dobré. Škoda nezdolání samé špice Ještědu, ale dnes by to byl nerozum na druhou. O tom, jaké jsem zažil zklamání sám ze sebe ve stoupáních kolem Ještědu jsem již napsal dost, takže teď už jen to dobré.
  Kaprova garáž je nejlepší zázemí, které existuje, kdo to nezažije nepochopí. Prostě si představte, že jedete sedm hodin na kole ve dvou stupních, dojedete domů ještě než dosednete máte na stole vynikající domácí vývar s játrovými knedlíčky, ještě než dolížete první talíř máte na stole domácí gulášek, ke kterému máte na výběr mezi několika druhy alkoholických a nealkoholických nápojů a jako třešnička na dortu jsou samozřejmě narvané mísy s koblihami, které nám připravit muselo zabrat nejméně půl dne a my je zlikvidujeme za 30 minut! Že je u Kapra teplíčko nemusím ani zmiňovat. Bobek nám připravil bohaté, skvělé ceny, do teď nechápu jak to dělá, že do nás tolik investuje, připravil čtyřstránkový elaborát, který nás pěkně pobavil, prostě na vše zlé se pak velmi rychle zapomene (nebýt tedy Kolíkáče, který mi tak co 5minut připomínal, že mě na to mém vrcholu sezony dal jako Malinu). No co dělat, příští rok jedu zas ať s Malinou nebo bez.
  
  Kapříku, Bobku díky moc.