Akce Rytířov 2013

Akce Rytířov patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2013-03-16.

:: Mapa a profil :: Diskuze :: Foto

Historie: 2012

• Jean – Rytířov 2013 – místo kde se z mužů stávají chlapci
  
  Nabitý týden, diskuzi sleduji jen poočku a nikterak se nezapojuji. Dle příznivé slunečné předpovědi mám program na sobotu jasný – skupinová terapie s jedinci obdobné diagnózy. Páteční pohled na diskuzi mi do hlavy nasazuje červa – v malém počtu to bude proti větru pěkná řehole, ale noty od trenéra hovoří o možnosti upravení trasy, takže v devět vypadnout z práce, koupit a připravit zásobu houstiček a jít se na to pořádně vyspat.
  
  Po ránu to těch vrstev bude chtít nabalit raději více, takže chytám sekeru hned na začátku a Kolíkáče nechávám mrznout na kruháku Zajetá trasa směr Brandýs přes Běchovice, kde nabíráme Šemíka, kterému se za čekání také omlouvám. Manko mírně stahujeme, ale i tak k Záložně přijíždíme ve chvíli, kdy Kapr mizí na obzoru a jede nám naproti v domnění, že jedeme od Mstětic. Za ranní komplikace si sypu popel na hlavu, ale aspoň jsme u Záložny stihli pořídit první foto.
  
  Nevypadá to, že by dorazil další účastník zájezdu, takže vyrážíme ve čtyřech s tím, že Šemík nám bude dělat společnost „jen“ do Mělníka. Při nájezdu na hlavní na Kostelec se proti nám řítí Orlík, nenechá nás v tom a otáčí to naším směrem, takže 4+1, vláček dostává další vagónek a v Orlíkově případě pořádnou lokomotivu Zanedlouho nastupuje na špic a prvně nám ten den ukazuje jak je důležité míti Orlíka. Po ránu byla kosa, to nezapřu, takže mi chvíli trvá než chytnu tempo a zvládnu prokrvit prsty jak u dolních tak horních končetin současně. Vzpomínám jaké teploty panovaly loni, kdy jsem jel bez rukavic. Tehdy jsem měl po ránu ruce červené, dnes by to byla spíš barva modrá možná i zelená. Ale na to bych si musel sundat rukavice, abych to zjistil, což nemám v plánu. Chvilkové ukázání se na špici předá patřičný impuls pumpičce, která zajistí transport krve do všech míst. Od té chvíle už panuje tepelná pohoda.
  
  V Mělníce se rozloučíme se Šemíkem, který má namířeno do Žatce, no taky si na samotku ještě užije. Ve čtyřech jedeme jen chvíli, v Liběchově se přidává další trénující pacient z Mělníka, který už také dvě hodiny točí nohama, opět 4+1. Ve Štětí přichází na benzínce první kafíčko a připravená houstička. Nově příchozí je místa znalý a doporučuje úpravu trasy přes Drahobuz, Liběšice, Horní Vysoké a dále po loňské trase. Z Liběšic začínáme stoupat vzhůru, před námi se tyčí kopeček jménem Sedlo, se svými 726m způsobuje mírně svíravý pocit v oblasti dutiny břišní, snad se cesta tímto směrem nestáčí. K tomu se ostatní účastníci začínají rozvzpomínat, že se vlastně jede po trase Pěnivé Důvy a přidávají hlášky typu, kde se má blít doleva, kde ti to nesmí ujet, kde nastoupil Malina… Naštěstí i já pátrám v paměti, že jsem touto cestou už loni jednou jel a vím co mě ještě čeká. Za Horním Vysokým, jak už název napovídá máme něco nastoupáno, sněhu kolem přibývá a dokonce i sem tam něco na silnici, nablýskané kolo dnes po návratu nebude.
  
  Duo Ka+Ko vyhodnocuje, že i když je ještě kalendářní zima, teplota pod nulou, kolem deset čísel sněhu, že by to chtělo přiložit pod kotlem a vzdalují se v dáli až zmizí za horizontem padáku do Verneřic. To už opět jedeme po loňské trase a na západ od nás vystrkuje růžky Buková Hora. Ve Verneřicíh Kapr tradičně shání trofej v podobě TZ, ale tentokrát bohužel neúspěšně Za Verneřicema padne rozhodnutí pořídit společné foto s Bukovou než nám zmizí za kopcem. Kolíkáč začíná laborovat jak postavit kolo do škarpy, aby do profilace sedla svého švýcarského klenotu umístil telefon a pořídili jsme foto na samospoušť a to ještě tak, aby Buková Hora byla na fotce vidět. Zde nám Orlík podruhé ukazuje jak je důležité míti Orlíka a navrhuje pořídit foto z mostu, který stojí asi deset metrů od nás Třetí důkaz o tom jak je důležité míti Orlíka na sebe nenechává dlouho čekat. Kolíkáč se při instalaci telefonu do sedla prošel sněhovou závějí, což se brzy ukázalo jako nemoudré a sám Kolíkáč to glosoval slovy: „Pan Time asi nečekal, že s tim budu chodit ve sněhu“. Orlík ze svého batohu vytahuje otvírací nůž a kufry čistí od nabaleného sněhu. Sněhu na silnici před Rychnovem začíná přibývat a jízda vyžaduje zvýšené obezřetnosti. Povrch na silnici bych nazval zimní variantou Strade Bianche.
  
  Z Rychnova průdký sjezd a za chvíli jsme u poslední odbočky ke stoupání na Rytířov. Cedule oznamující, že se vozovka v zimě neudržuje v sobě skrývá cosi zlověstného. No jo, tak hold uděláme foto u směrovky na Rytířov na křižovatce a nebudeme to lámat přes koleno. Nahoru by to možná šlo, ale dolu by to byla klouzačka po zadku. Fotím Kolíkáče se zasněženou cestou na Rytířov jako důkaz, že to nahoru prostě nešlo… když v tom najíždí Orlík s lehkým převodem a hle jde to… další vlaštovka Kapr, pak Jean a Kolíkáč. Jen poslední pacient z Mělníka měl asi lehčí diagnózu než my, takže to vyhodnotil tak, že pojede pomalu napřed a sjedeme ho cestě do Ústí. Hlavně pravidelný kruhový pohyb, žádný prudký záběr nebo zadek ustřelí, to se daří téměř až k ceduli Rytířov, kde už pořizuje foto Kapr s Orlíkem. Pochvíli doráží i Kolíkáč, který poslední metry absolvuje jako pěší turista. Co se ještě před chvílí zdálo jako pěkně hloupý nápad, bylo přehodnoceno jako „dost dobrý“, prostě jako malý kluci Kolíkáč se do dětství vrací i ve vzpomínkách a po roce opět vyslechneme, co všechno tu nestálo, kde naopak stály táborové chatky… Pořídit vrcholové foto, uskutečnit telefonát s Bobkem, který je dost trhaný díky špatnému signálu, ale to podstatné zaznělo – jsme tu, Rytířov opět po roce dobyt. Konec srandy, teď se musíme dostat dolu. První metry raději pěšmo, procesí jako pacienti na ozdravné vycházce, pak už nasednout a šup dolu. Kolíkáčova procházka měla za následek, že pan Time byl opět nepoužitelný, ale tentokrát opravdu poctivá vrstva zmrzlého sněhu. Všichni jsme se smíchem za břicho popadali, Kolíkáč hýkal, že se někde musela utrhnout lavina. Orlík se dal opět do práce a brzy jsme byli připraveni na sjezd k Labi. Sjezd docela výživný, škoda jen, že člověk musel koukat, kde je jaká ledová plotna, místo aby se mohl kochat zříceninou hradu Vrabinec či jinou přírodní krásou v okolí.
  
  Podél Labe to do Ústí uteklo, dokonce se chvíli zdálo, že jedeme po větru. V Ústí další benzínka a hurá dál. Za Ústím rozšiřujeme počet opět na 4+1, ale nikoli tak, že dojedeme mělnického pacienta, ale přidává se k nám protijedoucí Kill Bill a i on se stává skvělým tahounem. Je odsouhlasena další zkratka přes kopeček od Sebuzína. Je tomu dva týdny, kdy jsme tu byli s Vitasem, ale dnes se jede volněji, není čas na hrdinství. Z Litoměřic ať máme změnu jedeme přes Terezín. Před námi se už rýsuje Říp, prolítnout Roudnicí a vyškrábat se do Krabčic, kde je dohodnutá další benzínka. Zde už jedu co to jde, ale i tak je to málo. Hold je poznat, kdo má naježděno, moje konto v kilometrové bance nepatří zrovna k těm nejbohatším. Byl jsem fresh, to nemohu říst. Jediný motor je vidina benzínky a nějakého žvance. A taky že jo, benzínková bageta do mě padá jako nic. Kolíkáč si dává také a libuje si jak mu šmakuje, což mi připomíná pro mě legendární Malinovu hlášku: „Jsem ve stavu, kdy bych sežral cokoliv a přišla by mi k chuti i houska namazaná hov….“, tak to byl dnes i můj případ. Naštěstí bageta zabrala a byl jsem schopen znovu usednout do sedla, pravda jestliže jsem do teď táhnutí špicí moc nedal, tak od této chvíle už vůbec ne. Vždycky tak minuta slávy v duchu hesla, že i snaha se cení a rychle se schovat do závětří.
  
  Před Mělníkem se odpojuje Kill Bill a kolem zámku mi pod kotlem už duo Ka+Ko zbytečně nezatápí a volně zdoláme i tento úsek. Společně ještě projedeme Tišice a pak už loučení s Kaprem a Orlíkem, kteří pokračují na Brandýs. Jižní větev to stáčí na Kostelec, kde do sebe raději preventivně dostanu magnesium, nerad bych se jako loni v Uhříněvsi procházel podél krajnice a zaháněl křečovou vílu. V Běchovicích si dopřáváme ještě jednu benzínku, kde vytahuji svůj trumf – poslední houstičku, ta chutnala. Uhříněves projíždím bez nutné servisní procházky a když zdoláme i poslední stoupání ke kruháči u Shellky, slunko se už začíná schovávat za věžáky. Pěkně to trenér načasoval, doma pěkně za světla. Rozloučení s Kolíkáčem a poslední stovky metrů na samotku.
  
  Možná byla hloupost vyjíždět ráno v takovém mrazu, o jízdě zručnosti ve stoupání na Rytířov ani nemluvě, vydat se v malém počtu na takovou štreku, když nemám pořádně naježděno, ale důležité je, že hlava je spokojená a člověk si to neskutečně užil. A když už jsme dnes byli ti malí kluci, tak platí, že kdo si hraje nezlobí. Abecedně: Kapr, Kolíkáč, Orlík – díky a při další turistice zase ve vláčku.