Akce Běh Hvězdou - BEH 2013

Akce Běh Hvězdou - BEH patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2013-03-24.

:: Propozice :: Diskuze :: Trasa :: Foto :: Celkové výsledky

Historie: 2012

Hlavní závod na 8 km bude doplněn o závod dětí na 100 metrů, start v 10:45h.

• Léňa – Skalpy jsou doma!
  
  Běh Hvězdou to je Sousedovic a Robinovic dítko, které se v našem kalendáři postupně vrývá stále hlouběji a hlouběji. Hodně mi to připomíná starý PRS a POS, kde nešlo o zdolání soupeřů z jiných týmů, ale spíš zaříznout co nejvíc šlapek!
  První ročník mě bohužel minul už ani nevím proč, ale už od minulého roku jsem byl rozhodnutý, že si další ročníky nenechám ujít. O motivaci se mi postaral především Gejza, kterému jsem se chystal vrátit porážku z Českého Brodu, kde jsem věděl, že na něj mám, ale i tak mi to pěkně natřel. Dát Kuřete samozřejmě byla taky pěkná motivace, v posledních letech začal spíše běhat než jezdit takže žádná selanka mě nečekala.
  Na start se vyvážím autmo za Kolíkáčem v háku s celou mou rodinkou bohužel jen jako fanoušky, přeci jen teplota kolem –6 a dolečující rýmy nebyly ty správné faktory proto, aby se závodu zůčastnili aktivně.
  Před startem si s Kuřetem, Mírou a Rikym dáváme pro zahřátí jeden okruh, přeci jen znát trať je výhoda a ikdyž si říkáme, že si to dáme v pohodě tak je jasné, že to bude na krev a v tom stavu je dobré znát trať.
  Startuje se s desetiminutovým zpožděním, protože to naše zahřívání se nějak protáhlo. Hned od startu nám mizí Riky alias Usaim Bolt na delších tratích, nikdo ani nereaguje. Hlídám si jen Gejzu od kterého očekávám, že to napálí stejně jako v Brodě, kde jsem si ho nechal odběhnout a v neustálém očekávání jeho odpadnutí mi prostě utekl, proto držet se za ním za každou cenu! Gejza taky hned po první zatáčce na ledu za to bere, hmm tak to bude bolet, jdu za ním! Naštěstí po dvoustech metrech zvolnil skoro až do klusu, takže jsme se zase pěkně zařadili do chumlu ve kterém byl Kolík, Míra, Camrda a Kuře. Tempa se ujíma Kuře, nevím jak je na tom, ale jeho pozdrav z facebooku, kde se pochlubil časem mírně nad 41min na 10km, byl doklad jeho dobré kondice a úpřimně se svým osobákem na stejné distanci o dvě minuty horším jsem měl spíše respekt, proto ho nechávám volit tempo a jen se vezu do mírného kopečku, který je celý proti větru. Tempo je snesitelné, moc nebolí mám jen strach, že Gejza odpočívá a pak mi někde zrychlí což mě jako dieslu nesedí, jdu tedy na špic a volím tempo, kterým bych chtěl běžet celou trať. Slyším z hluboka funícího Kolíka, který je samozřejmě samá hláška a vůbec se divím, že běží s námi takovým tempem po těch jeho včerejších větrných 202km na kole, to já bych na jeho místě ještě ležel na kapačkách…
  Jak si tak běžíme po super označené trati od Robina, musíme se vyhýbat lidem se psy, jedna skupinka je, ale tak početná, že nevím kudy jí oběhnout tak následuje má srážka s paní, naštěstí to oba ustáváme a já se cedím na chvost našeho kvarteta.
  Tempa se opět ujal Kuře, za sebou má Míru, pak se veze Gejza, mě se běží fajn, ikdyž s fuňícím Kolíkem za zády to není žádná hitpadáda. Po překonání zledovatělého přeběhu následuje rovný, tvrdý úsek, který nás vede k místu startu si říká Kuře o odstřídání způsobem, který Kolík komentuje: Kuře ty rozháníš prdy? Jdu tedy Kuřete vystřídat, aspoň mě rodinka uvidí ne na špici závodu, kde běží Riky, kterého už dávno nevidíme, ale na špici šlapkovského balíku.
  Do druhého okruhu vbíhám na úžasné druhé pozici s chrty v zádech. Trať nám začíná rozmrzat, takže běžíme spíše blátem, nohy těžknou, ale vím, že nesmím zvolnit. Protahuju krok což mě bolí a jen doufám, že tím někoho odpářu. Za sebou slyším stále dupání, ale už neslyším funění! Fajn někoho jsem na té bahnité rovině nechal. Následuje úsek mezi stromy, kde se dá využít setrvačnosti a prodloužení kroku, protože vítr je v zádech, terén proměnlivý a to mi jde. Nechávám tedy svému tělu volnost ať se plácá co nejdelšímy a nejrychlejšímy kroky dál. Z ničeho nic už neslyším žádné dupání, ohlížet se nechci, prostě plavu dál a soustředím se na to abych nezvolňoval. Po dalším zmrzlém přeběhu cítím protivítr a jen čekám až se to trio, které za sebou cítím kolem mě prožene, přeci jen můžou se střídat a tím si něco pošetřit.
  Ale přeci to jen tak nevzdám, nezvolňuju a v cílové rovince druhého okruhu se poprvé otáčím jak to za mnou vypadá, v tom mžiku jsem zahlédl Gejzu a Míru! Safra ti mě dají jako malinu, začíná mi docházet a to mám před sebou ještě jeden okruh. V náběhu do posledního okruhu se málem srážím s Robinem, který si vybírá k zachycení momentky jediný bahnitý úsek, kterým lze oběhnout zledovatělý náběh na bahnité stoupání, naštěstí vše proběhne hladce jen přicházím o skvělou fotku. Bahno je stále hlubší, začínám se stále více a více bořit, boty podkluzují snažím se vybrat co nejméně bahnitou stopu, čímž ztrácím rychlost i sílu, běžím totální krev, je mi jasné, že jestli mě tady nedoženou bude to už dobré, mezi stromy už jen setrvačností uvisím.
  Jo zvládnul jsem to, jsem na pevném povrchu a za sebou nikoho neslyším, vypadá to velmi dobře, úsek po větru běžím co to dá, už to není tak živé, ale už se nešetřím šahám do rezerv, před sebou vidím oranžový dres! Přemýšlím kdo to může být, napadá mě Kocour, ne ten ne, že by Balu, který si to dává na samotku, protože dorazil pozdě? Ne ten to taky není, mozek už moc nemyslí spíš začínám bojovat s tím, že ještě nesmím začít oslavovat Gejzův a Kuřete skalp, jak říká Roger Federer, zápas se vyhraje až po posledním míči, myslet si to dříve znamená, zápas prohrát! A to se mi po takovém průběhu dnešního závodu nesmí stát! Vyháním tedy všechny vítězné myšlenky z hlavy a jen se soustředím na cestu před sebou, nohy mě už moc nenesou, chtěl bych zvolnit, ale strach s dostižení mi to nedovoluje. Je jasné, že kdyby mě tady někdo doběhl dal by mě ikdyby šel pěšky. Po zdolání ledového přeběhu se soustředím na zdolání mého oranžového magnetu, ve kterém rozeznávám skvěle běžící Kolíkáčovu drahou polovičku. Šlapu do toho co to jde, ale už to je spíš parodie na běh, pro jistotu se otáčím jestli tam někdo je, ne nikoho nevidím, zvažuju, že přejdu do chodu abych si ulevil, ale obava z toho, že to už nerozběhnu je větší, dotlačím to tedy silou vůle ještě do cílové rovinky, kde mě nohy neposlouchají a přejdou si do chůze sami, Soused na mě volá, že ještě nejsem v cíli, to vím, ale už nemůžu běžet nechejte mě užít si ten báječný pocit! Nakonec ještě Souseda poslechnu a do cíle vyklusávám s úžasným pocitem získaných skalpů. Lepší zakončení běžecké sezóny jsem si nemohl přát, děkuji Robine, Sousede.
  Závěrečná tiskovka v místní hospůdce o čajíčku a česnečce byla příjemná, dostali jsme krásné diplomy, děti nezmrzly žena také ne.
  Těším se na další ročník kde už budu muset obhajovat dnes získané skalpy!