Akce Brdské dvoukolo 2007

Akce Brdské dvoukolo patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2007-09-29.

Nejdelší varianta má délku 67 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Celkové výsledky CKKV Hobby Cupu 2007 :: Fotogalerie CKKV :: Fotogalerie SOS

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Gejza – dva dobré skutky
  
  Brdské dvoukolo pro mne začal ráno tím, že jsem málem nikam neodjel, jelikož jsem nemohl nastartovat auto, ale nakonec mrcha chytlo a tak jsem v 09,00 mohl v Krči nabrat Qvita i s jeho obr kolem a vyrazit směr Halouny. Cestou jsme potkali několik spřízněných duší v čele s Kolíkáčem.. Po rychlé registraci a přípravě kola jsme vyrazili na start, kde zaznělo, že se jedná možná o poslední ročník což by byla škoda, neboť tento závod je jedna z podzimních klasik. Na Startu jsem zaslechl i slova, že je konec sezóny a možná se pojede z lehka, ale z tohoto krásného snu mě vyvedlo ihned tempo, které bylo nasazeno po startu. První stoupání jsem se držel docela dobře a stále jsem před sebou viděl i kolíkáče, kterého jsem nakonec sjel a utvořila se krásná skupina, ve které se jelo fantasticky. Bohužel na konci 1 stoupání na hradec se mi skupinka trošku vzdaluje a na vrcholu ztrácím tak 100-150 m. Vší silou se snažím tuto skupinu v klesání a následných rovinkách do cíle prvního kola sjet, ale i když jedu co to dá něco kolem 45-50 km za hodinu tak se mi to nedaří. Doufám, že se z druhého kola nestane časovka jednotlivců a tak vyhlížím zda se mi nepodaří sjet nějakého odpadlíka. V druhém stoupání na babu před sebou spatřuji cyklistu a k mému údivu zjištuji, že se jedná o Mirka Zbuzka, který nevypadá moc dobře a je dost prošitý. Chvíli jedeme spolu a kecáme když tom nás předjede vedoucí skupina druhého balíku. Sjedeme ke straně aby mohli v klidu projet a pokračujeme dále naším tempem k vrcholu. Cestou potkáváme Vítka, který má defekt a tak mu házím duši, v dalším úseku zase potkáváme Zbyňka Vondru z CKKV, který zase nemá pumpu a tak mu jí házím. V tuto chvíli, již ale Mirek ztrácí a tak se rozhoduji, že se pokusím dojet ještě někoho před sebou a vyrážím v před. Celou cestu již jedu sám a tak doufám, že už mě nikdo nesjede. Cca 500 m před cílem ve stoupání se otáčím a zjištuji, že se mi na záda rychle blíží jedna modrožlutá vosa z CKKV a tak se zvednu ze sedla a zkusím přidat PARÁDA odradil jsem jí od útoku a nekousla. V cíli jsem vyčerpán a spokojen s časem, který byl skoro o 20 min lepší než v roce 2005
  
  
• Kolíkáč – Brdská paráda
  
  Po pátečním ďábelském závodě v Křtinách, jsem v sobotu ráno přemýšlel, zda jet či nejet na start Brdského dvoukola na kole. Ale nakonec ráno Hanato potvrdil, že bude na Zbraslavi na náměstí, tak jsem neváhal a vyrazil. Dal jsem si obligátní rovinku okolo Chuchle, foukal pěkný protivítr, s Hanatem už debatoval HonzaA a tak jsme vyrazili zadem do Černošic, kde se okolo nás prořítil Libor Janoušek, že prý jede okolo řeky, ale my raději serpentiny nahoru a sjezd do Dobřichovic. Krásně jsme se zahřáli, což jsem pak kvitoval při samotném závodě. Ještě brdek z Řevnic nahoru a to už nás zdraví Gejza s Quitem z auta a na prezentaci U Paviána další závodníci.
  Cíl mám jasný, uviset Mirka a pak se uvidí, přece jenom jsem po pátku necítil úplnou pohodu. Řadíme se do balíku a hned po startu začínají ti nejlepší spurtovat do prvního kopce, ano spurtovat, museli jet snad ke 40km/hod., to my na to jdeme z námořnickou rozvahou a jedeme kolem 25km/hod., i tak je to na mne kaše, zuby nehty visím za Mirkem. Ale v lese nad Halouny najednou začínám zjišťovat, že se mi jede čím dál tím lépe, krásně se mi dýchá a nohy se točí, tak jak mají. Mirek se přesunul za moje záda a krásně visí, bohužel okolo nás není moc lidí, asi počasí odradilo většinu borců a tak přijeli jen ti nejodvážnější.
  Konečně jsme na vršku jménem Rochota a esovitým, úzkým a nebezpečným sjezdem to valíme dál. Jedeme s Mirkem ve dvojičce, před námi se utvořila grupa, kterou ale nemáme šanci v tuto chvíli sjet, a naopak před Stožcem nás dorazila skupina za námi, kde jede Gejza, Venca Cafourek a další. Hecujeme se s Gejzou a mokrým sjezdem sjíždíme pod Hradec, ostrá levá a už si to stoupáme na vrchařskou prémii, před námi je skupina, která nám odjela s Mirkem a je jako magnet. Tempo začíná roztáčet Venca, Mirek dnes není ve své kůži, ještě sice visí, ale je vidět, že bojuje sám se sebou, blíží se horizont, kde se kopec ještě více utáhne a Venca jde ze sedla a sjíždí skupinu, zkoušíme to s ním a povedlo se, dolů se už řítíme asi v 10 lidech, je to paráda, závodíme jako o život a dokonce jsme sjeli i Ondru Charváta, a tak podbrdská rychlodráha z Osova do Svinařů se valí kolem 50km/hod.. Pomáhá nám ještě vítr do zad, bohužel zjišťuji, že jsme někde vytrousili Gejzu a po odstřídání ze špice je nucen vystoupit i Mirek. Tak teď jsem zvědav na sebe, okolo mě samá zvučná jména a brdek na Rochotu ... no, zkusíme to.
  Vypnul jsem mozek a jen tupě točím nohama a visim a visim ... je to skvělý pocit, chytil jsem stejnou frekvenci jako Ondra a Venca a tak kopec rychle utíká, jsme nahoře, podařilo se, visim dál Daří se i dále a Hradec, kde odpadl Ondra, si sjíždím menší ztrátu a ve sjezdu si ještě s jedním borcem skupinu docvakneme a zase se vezeme v rychlíku. Cíl se kvapem blíží a jedou se kule, krátký špice, když v tom se okolo nás prořítí obživlý Ondra Charvát, musí jet snad k 60km/hod. Venca hned nastupuje, já hned za ním a jedu totální kaši, sjeli jsme si ho, je to dobré. Zvolnilo se, ale jenom na chvíli, protože se okolo nás prořítí další šílenci a to čelo II.balíku. A znova do plných, lámeme to na těžké převody a řítíme se k cíli. Najíždíme do posledního brdku a já cítím, že toho mám tak akorát dost, musím zvolnit, v tom kopci už na ně nemám nárok. Dojíždím tedy osamocen cílem, ale s vítězným pocitem, že jsem si dnes zajel překrásný závod s rekordním časem.
  Postávám v cíli a fandím dojíždějícím Šlapkám, pak se přesunujeme na představení k Paviánovi, kde hlavními herci jsou dnešní vítězové, ale i celoroční vítězové CKKV Hobby Cupu.
  
  
  
• Mirek – VPZ-VýjmečněPodařenýZávod
  
  Na Brdské dvoukolo jsem byl letos nucen vyrazit po nucené týdenní pauze bez kola. Naposledy jsem jel Klikáče nadopovaný paralenem, jelo se mi teda parádně, budu muset mrknout na seznam zakázaných látek jestli to fakt není dopink a v týdnu jsem se snažil doléčit nachlazení. Představoval jsem si, že se mi pojede stejně lehce jako před týdnem, ale skutečnost byla poněkud odlišná. Už cesta na kole na start mě měla varovat, v kopcích se plazím směšnou rychlostí a tep je nepřirozeně vysoko, ale na to nedbám a bez nejmenších pochybností se v Halounech v hospodě přihlašuju k závodu.
  
  Starty do kopce prostě miluju, okamžitě se jede hrozná kaše, jedem 25km/h a čelo nám stejně odjíždí, jediné co mě uklidňuje je to, že vedle sebe mám Kolíkáče, tak snad nejedu tak špatně. V lese kupodivu p?edjíždíme i Vencu Cafourka ze SOSu, to mi hlava nebere, bu? je nasra..., že musel těsně před startem měnit duši, nebo prostě jede od začátku s rozumem, ne jako já, co jsem začátek evidentně přepálil. Chvíli jedeme lesem sami s Kolíkáčem, ale za chvíli už nás dojíždí asi pětičlenná grupa na čele s Cafourkem a jede tam i Gejza. V kopci mám co dělat abych uvisel, nohy neuvěřitelně bolí, ale zatím se to daří a chlácholím se, že se to časem zlepší. Sjíždíme z hřebenů dolů a je tu stoupání na Hradec. Jedu ho na poslední pozici ve skupince, neskutečně trpím, jede se na můj vkus až moc svižně, kus před námi je totiž další skupina a tu se všichni snaží sjet. Opravdu se přibližujeme, těsně před vrcholem se nasazuje šílené tempo, na vrchol musím doslova vyspurtovat abych se udržel,na tepáku bliká 194, skupiny se opravdu spojují, ale já jsem úplně mrtvej. Ve sjezdu se držím na chvostu a snažím odpočívat, dole na rovině se jedou kule a já jenom bezmocně vlaju na konci. Asi všichni znáte ten pocit, když se snažíte držet ve skupině, která evidentně jede nad vaše možnosti, neustále máte na posledního 2-3 metry ztrátu a za žádnou cenu to nelze docvaknout. Tady to ještě umocňovala skutečnost, že se jede po větru a první nemá tolik práce s jízdou proti větru. Když se po chvíli dělá jakýsi pořádek ve střídání, první vždycky odstupuje dozadu, tak se stalo, že i já se dostal na špici. Moc dlouho se tam ale nezdržuju a ve stavu v jakém jsem se po odstoupení bohužel ani nestačím zaháknout na konec, po mě bohužel šel na špici Ondra Charvát a jeho tempo prostě nezvládám, zrovna to fouká trochu z boku a už nemám sílu díru sjet. Po pár vteřinách rezignuju a nechávám je jet.
  
  Za chvíli už je tu druhé stoupání do Haloun a ve mně hlodá myšlenka prostě slézt a zabalit to. Nakonec pokračuju dál, jedu pořád sám, naprosto volně, koukám po lese a houbařům do košíků, co si odnášejí domů za úlovky a neskutečně mě vytáčí ten rozbitý asfalt . Po chvíli se za mnou objevuje Gejza, který tu šílenost na vrcholu Hradce nevydržel, po pár stovkách metrů už jedeme spolu a kecáme. Gejza se ale do kopců takticky zbavuje přebytečné zátěže (nejdřív dává duši Vítkovi Novákovi a po chvíli zase pumpičku někomu z CKKV) a proto mi asi v posledním brdku v lese poodjel Absolutně nemám náladu ho dojíždět, tep mám tak 165 a šíleně mě bolí nohy, vzpomínám na Klikáče, kdy při 182 se mi do kopců jelo nádherně a tak druhé stoupání na Hradec jedu sám a sám. Dole po sjezdu pod Hradcem mě dojíždí Petr Okrouhlica z CKKV a trochu mě hecuje ať jedu s ním a že si alespoň do cíle zaspurtujeme a tak ve dvojici se blížíme k cíli. Už pár kilometrů před koncem mám pocit, že přední kolo je jakési měkčí, ale doufám že už to dojedu. Ve Svinařích v pravé zatáčce na křižovatce mám ale co dělat, abych to na poloprázdném kole vytočil, počítám, že z kopce s větrem v zádech jsme tam jeli tak 50, naštěstí jsem měl kliku a zvládl to. Za odbočkou do cílového kopce už ale definitivně zjišťuju, že do cíle to nedojedu a ničit materiál jízdou po prázdném kole v tomhle ohromně vydařeném závodě rozhodně nehodlám. Půl kilometru před cílem tedy ještě měním duši v předním kole a potom za parádního povzbuzování Kolíkáče projíždím cílem v čase 2:22, skoro 20 minut za loňským časem
  
  Nepovedený závod alespoň vylepšilo posezení v hospodě při vyhlašování výsledků ve společnosti oranžistů, díky. Za den najeto 131km, tak alespoň něco přibylo do deníčku
  
  
• Quit – MultiReport aneb Když už tak už
  
  Nikdy jsem tyhle reportáže nepsal, moje zážitky ze závodu mi jednoduše nepřišly tak zajímavé, aby mohly zaujmout ostatní... Dnes mi ale Kolíkáč píše, abych napsal o Dvoukole v Brdech... OK, zkusim to, odepsal jsem... Mohl bych napsat jen - hrůza s dobrým koncem, anebo začít trochu zeširoka... Volím druhou možnost
  Středa 8.8.: Probouzím se z narkózy po artroskopii kolene. Z kloubu mi trčí dren ústící do lahvičky plné krve. Noha začíná přicházet k sobě. Výsledek operace je dobrý. Meniskus není poškozen, byl mi jen odstraněn vazový srůst a diagnostikovány na můj věk extrémně měkké chrupavky. Doktor říká, že kolo je to nejlepší co mi může doporučit. Chrupavky ale musím začít silně krmit tím co potřebují, abych oddálil to, co mi na staré kolena hrozí... Mám začít pomalu koleno zatěžovat. Teď s ním ale skoro nepohnu, bolí to jak čert. V hlavě ale vidím jediný cíl, dojet aspoň krátkou na Králi. Víc mě nezajímá. Mám na to přesně měsíc.
  Sobota 8.9.: Sedím v cíli Krále na buzerplacu v Klatovech... Hrábnul jsem si, opět si uvědomuju, jak za ten rok vždycky zapomenu, co je to za hrůzu... Neumím si představit, že bych měl jet byť o 5 km víc. Za ten měsíc od operace mám najeto asi 400km, většinou lehkým terénem, všechno v nízkých tepech... Nic, kde bych mohl nabrat aspoň trochu síly na šumavské "děvky" typu Šimanov a Kochánov. Koleno je ale zcela v pořádku, jsem šťastný, náladu mi kazí jen to, že jsem v poslední fázi nepočkal na Míšu, která byla kousek za mnou... Já jsem ale jel svůj závod a šlo mi jen o to už konečně dojet do cíle... Pomoct ji jsem v tu chvíli fakt nedokázal...
  Úterý 11.9.: po noci strávené v autobuse Praha-Poprad stoupám s 20kg batohem do kopce v Západních Tatrách. Připadám si jako dědek. Jde se mi šíleně - lehce prší, v šustce se potím jak vrata od chléva, každý krok mi připadá jako malý Šimanov.. Čeká mě týden v horách, moc si to neumím představit.. Ale během pár dnů se to zlepšuje. Na konci týdne už toho ale mám opravdu plné zuby. Jsem nachlazený, mám opar, tělo bojuje... Po návratu mám hodně práce, na sport není čas, ale fyzický 5-denní odpočinek je asi na místě...
  Pondělí 24.9.: týden po návratu z Tater mě už konečně nebolí nohy, začínám cítit sílu a dobrou fyzickou kondici. Krátký, snad jen hodinový trénink dojížděný už za tmy, je snad mou nejpříjemnější cyklo-vyjížďkou v tomto roce... Je to krása, když člověk opět cítí radost z ježdění a krátké kopce vyjíždí s lehkostí... Mám pocit, že dokážu ulomit pedály z klik, ale krotím se... V pátek je krásný závod, ideální možnost přesvědčit se jak na tom opravdu jsem... Práce v IT je ale plná deadlinů... následující 3 dny trávím v práci 11 hodin, návraty po deváté večer... Nestačím ani omrknout kolo před závodem...
  Pátek 28.9.: Sedím v autě s Diablem a Kolíkáčem na D1 směr Brno. Déšť bubnuje na kapotu a proudy vody stékají po skle.. Takhle jsem si to nepředstavoval... Děláme srandu, že to otočíme... Ale nikdo z nás to nenavrhne opravdu... Kousek od nás jede Míša a taky George... Nebudem v tom sami, tenhle princip kolektivního utrpení je strašně uklidňující.. Na startu vídím i Laca a Pedra... Tuším, že by mohl být pěkný vláček... A taky že jo... Jede se krásně, opravdu se vrací forma, každé kolo je mi lépe.. V posledním už chci zkusit na co mám, a tak se aktivně biju v čele balíku... Aspoň mi tolik nestříká voda do tváře.. Nemám představu kde je cíl, ale vzhledem k tomu, že jsme větší skupina, napadá mě, že bych mohl poprvé v životě vyzkoušet, jaké to je spurtovat a změřit síly s ostatními na pásce... Sil mám dost a tak si věřím a skoro úmyslně se nešetřím... Nejsem přece na výletě... Kopce vyjíždím jako první. Konec kola, začínám makat, někde za rohem asi bude cíl... ALE co to... ?!? Kam nás to posílají..? CO je to sakra za stěnu??? A kde to jako končí...? Týpek vedle mě mluví o 24% za zatáčkou... Úplně ztrácím motivaci... Psychicky odpadám, nedokážu se už přinutit šlapat, navíc vedle mě někdo sesedá... Seru na to.. Jdu taky Ale už po dvou krocích si to vyčítám... Proč jsem to sakra vzdal...?? Ale nejde to vrátit...Už sem na zemi Když popadnu dech, znovu nasedám a volně dojíždím do cíle. Stydím se a rozčiluju najednou... Po chvíli mi Goerge spravuje náladu chválou mé jízdy a Kolíkáč navrhuje, abych si ji ještě více spravil zítra na Brdském dvoukole... Prý je to tam super... Vím, že jemu se nadá říci ne.., je to přece Prezident... A tak s tím pomalu začínám počítat...
  Sobota 29.9.:Pro jistotu volím možnost dopravy autem s Gejzou... mám trochu strach, že 140km, které by to celkem dalo, by mě po včerejšku zabilo... Na startu vidím milé tváře: Kolíkáč, HonzaA, Robin... S Robinem by to mohlo jít... Na Králi mi dal "jen" 10 minut... Ale času do startu je málo a já vůbec nejsem rozjetý... Start je do kopce a hned skoro 9km v kuse... To bude prdel, říkám si... A taky že jo... Vyjíždím pomalu, abych se nezahltil, dýchám jak lokomotiva...Jenže... Sofiina volba - jet pomalu a být v poho, ale nechat si všechny ujet...a pak jet sám? Anebo dřít s tepem v červených číslech a snažit se neudělat si díru. Jsem úplně poslední, senioři startují až za 10 minut... Musím jet. Robin má na mě možná 70metrů, ukrajuju kousek po kousku, je to nekonečné se k němu došlapat, ale povedlo se. Jedeme spolu, kopec se zmírňuje, já se vydýchávám... První sjezd a zase do kopce...Pak znovu... A najednou zcela odpadám, svěšuju nohy a jednu na kašpárka. Robin mě nahoře naštěstí čeká. Jaktože mě to dnes tolik bolí..?? Po dlouhém sjezdu vyjíždíme z lesa a přichází Hradec... Vypadá to nevinně, ale je to hrůza... Naštěstí Robin jede taky rozumně, vyjíždíme ho na pohodu... Druhá půle okruhu už mi jde mnohem líp.. Snažím se Robinovi vrátit pomoc v kopcích a jedu co to dá... Ale střídáme, rozhodně nejedu sám, Robin jede skvěle. Na rovině jsme vyrovnaný a sehraný pár. A je tu další kolo. Ze začátku to jde mnohem líp než v tom prvním, ale pak přijde ta krizovka z prvního a situace se opakuje... Hradec už jedu s hlasitým hekáním... - jako Šarapová nebo jiné Rusky v tenise Ten kopec snad neskončí... Robin si jede jako na výlet, jeho svítící tretry se mi mihají před očima jako světlušky, dívá se po houbařích a čeká na mě... Volám na něj, ať už jede, že ho jen zdržuju, ale on čeká. Jak já toho kluka mám teď rád... Konečně sjezd. Hltám proteinovou tyčinku a KarboŠnek, hodně piju a znovu ožívám. V háku se dostávám z krize a zase začínáme jet. Ale únava je už opravdu znát. V každém mini stoupání mi Robin ujíždí, jede na těžký převod, já musím řadit a tím ztrácím... Kdyby mi ujel, už bych to pomalu dojel do cíle, ale on je stále se mnou... Pořád mě motivuje, abych makal až do konce... "Žádnou bolest Rocky, necítíš bolest!!" Opakuju si pořád dokola a už se v podstatě jen vezu za Robinem a vnímám jen jeho oranžové paty a zadní galusku... Zatáčíme do cíle na Halouny, poslední kilák do kopce - do kopce... Znovu ho posílám aby jel, znovu mě neopouští a nutí mě neslevit z výkonu... 500metrů, 400, 300, doprdele ať už sem tam!!! Už vidím cíl a slyším křičící šlapky. Hekám jak stará bába KONEČNĚ. Padám na zem, ale mám skvělý pocit. Takhle jsem snad závod ještě nedojel... Slovo díky nemůže vyjádřit můj vděk Robinovi... Byl to skvělý trénink. Po chvíli se dávám do kupy. Je mi jasné, že to byla zbytková únava ze včerejška, která se projevovala jen v těch kopcích... Následuje posezení v hospodě, kolem je oranžovo, dávám si pivo a skvělý gulášek a endorfiny jedou.. Cesta zpět s Kolíkáčem, HonzouA a Hanato se slečnou rychle utíká. Jede se mi dobře. Kdyby byl závod zítra, asi by to bylo lepší...
  
  Těším se POS-derniéru. Myslím, že by to mohlo být parádní zakončení. Díky Šlapky, jste moc fajn lidi...!!!
  
  
• Robin – B2K v této podobě se jelo naposled!
  
  "brdské dvoukolo v této podobě se jelo naposled!"
  slova Pavla Chyského zněla mrazivě... jel jsem to poprvé a zároveň naposled? zatr sakr...
  ale to bylo až u paviána.
  předtím jsem to ještě odjel. na start jedu samozřejmě vozem (nejsem blázen, abych se proti větru hnal pětatřicet kiláku na start, dal pětašede co možná nejrychlejc a pak eště dojel domů..), registrace a na poslední chvíli na start s číslem v ruce. kolikáč mi ho sice připnul, ale pěkně lamentoval - asi sem ho vytrh ze startovního soustředění (sorry a dík ;)) nekonečnej kopec na úvod, paráda.. snažim se jet co nejvíc vpravo, abych chrtům nepřekážel, ale už u odbočky do lesa zjišťuju, že neni komu překážet.. čekám na dlouhána quita a spolu + marhi z kpo + ještě jeden vyjíždíme to nekonečno. následuje sešup, slalom mezi šiškama, dvakrát ostrá pravá a stoupáme na hradec, kde nám marhi navždy mizí v dáli.. sice ve dvojici, ale s větrem v zádech to pálíme na halouny, rychlost pod čtyřicet nejde ani při doplňování tekutin, jen svist plášťů a tiché vrnění řetězů... vtom svízd - čelo druhého balíku se okolo nás přehnalo, v něm i radek.. ani sme nestihli reagovat, natož se pověsit, jen jsme uhnuli a dál duo orange jede vstříc druhému kolu. ve stoupání je na quitovi znát santiny z předešlýho dne a zvolňuje. máme čas se kochat krajinou a ulovkama houbařů. i podél cesty vidim pár pěknejch kousků, ale na houbách tu nejsme! :)
  quit si doslova protrpí stoupák na hradec, ale po rovinkách už mu to zas jede. jednou se na diskuzi chlubil, že umí luxusní vajíčko a že se za nim nikdo neschová, ale kecal :D já se za nim vez, jak v pendolinu :) pochybuju, že jsem mu podobný luxus poskytnul, když jsem tahal já :) a je tu poslední stoupání, cíl na dohled a řvoucí šlapky - bomba!! naštěstí nás nikoho ze šlapek nepotkal defekt (a že jich bylo!) ani pád.
  před vyhlašováním výsledků pavel to "naposled" dovysvětlil: kvůli jelení říji se nebude smět do lesů. dvokolo ale prý zachováno bude, jen povede jinudy. tak se těšim... :)
  
  

Fotografie