Akce Krušnohorské peklo 2015

Akce Krušnohorské peklo patří do kategorie UAC. Datum: 2015-06-14.

Nejdelší varianta má délku 86 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2013 :: 2014

• Kolíkáč – Standu nerad pouštím před sebe :-)
  
  Závod je nejlepší trénink, ale chce se mi vůbec? Sám bych nejel, ale jsou tu carrot friends, kteří mě odvezou a snad naladí na závodní notu Vždyť letos máme ten UAC neskutečně rozjetý. Cestou na prezentaci v cílovém kopci míjíme organizátory, jak po včerejší vydatné bouřce lopatami čistí silnici od nánosů mokrého listí, no těbůh, to ten sjezd z Klínů bude mazec. Snad nás bude více jak 50 lidí a pojedou dva balíky, jak je psáno v propozicích.
  Startuje se hned sjezdem, docela rozbitým, tak si ho cvičně projet a po návratu zjistit, že je nás sice 160, ale pojedeme v jednom balíku . Narvat se drze dopředu, vyslechnout Linuse, že si galdy nafoukl jen na 8 PSI, aby mu lépe držely na mokru, já raději pomlčím o té mé rozžhavené pumpě do ruda, no bude to zase boj sjezdařských nervů, nechápu, proč to nerozdělili.
  Odstartováno, sjezd jsme zvládli a Čespa s Vikim-SWEEP a jedním LAWI jdou do úniku. Že by bylo rozhodnuto? Tři nejsilnější týmy mají odjeté borce, takže budeme brzdit? Kdepak, motorky LAWI nakoply svoje mašiny a již první magnety dělí startovní pole. Najíždíme na trasu Krušnotona, zaváděcí auto a cca 40-ti členný balík za ním, s hrůzou se otáčím a za mnou nikdo! Ale již nestíhám se prodrat dopředu, jede se šrot a v zatáčkách jsem rád, že za oči visím za posledními jezdci v balíku. Do háje, to chtělo být aspoň v půlce toho hroznu. Dlouhý sjezd do Litvínova, karbonová kola napraná PSI jedou jako zděšená, zkouším brzdy, které reagují jinak než na hliníku, do toho smrad spáleného korku a představa plné silnice mokrého naplaveného listí za každou zatáčkou. Já vím, výmluvy, ale jedu hrozně nejistě, v každé točce představy, jak jdu k zemi, kolikrát jsem to již viděl. Konečně kruhák dole v Litvínově, kolem mě asi 2 lidi a asi 100 metrů před námi Kapr s větší skupinou. Sjedeme si to?
  Snaha je, teď to frčí, ale i Kaprova skupina má motivaci v podobě čelního balíku. A ten podle fotek tahá náš Čespa . Tak to je situace! Jsou sice na dosah, ale je jasné, že do hlavního kopce nebudeme spojeni s čelem. Tak se soustředit a jet pravidelným tempem vzhůru, z balíku již vypadávají první korálky, dávám se tempově dohromady s Tomáš Tajtlem (Prodoli) a Janem Hruškou (SWEEP), o kterém si chvíli myslím, že to je Proky. Takhle vyjedeme nahoru a než začneme padat znovu do Litvínova, tak si nás sjede Standa Vohník. Uááá, tak teď to dostalo grády, pěkně si to musel dávat, když si nás sjel na samotku. Držíme při sobě i po sjezdu, ve stoupání však Standa začne laborovat s defektem, prý pojede napřed a nahoře to dofoukne. Opravdu zrychlí, ale hákneme se a on nám krásně tempově odtáhne další pekelnou hnusárnu . Nahoře jsme znovu pospolu, dojel si nás ještě Milan Miller a před námi se zjevil Jeff. Tak to by byl bonbónek! A Standa velí, nechám ho vyvětrat! No taktika se rozjíždí na plné obrátky, do sebe peru dostupné chemikálie ze zadních kapes a v pravém lýtku zažívám dosud nepoznané. Jak kdyby mi pod kůží rejdila nějaká žížala, nejdříve myslím náběh na křeč, ale ta se nedostavila, no zvláštní pocit…
  Jeffa jsme si sjeli a před hlavním stoupáním ještě nenápadný, ale o to bolestivější magnet. A v něm nastoupí Milan Miller a hákne ho Standa. A je ke vší smůle se zrovna pakuji ze špice dozadu a nedokáži reagovat! To snad není možné, Standu nerad pouštím před sebe . Velké soukromé finále je tu, najíždíme do posledního kopce, skupina rozprášena, Milan a Standa 100 metrů před další dvojičkou, kterou tvořím s Tomášem Tajtlem. Vydrží Standa tempo Milana, zatím to vypadá, že ano, ale Tomáš mě uklidňuje, neboj, on odpadne. Moc tomu nevěřím, navíc už sil mi moc nezbývá, Tomáš se stal mým tahounem. Ale když opravdu Standa odpadá, najednou do mě vchází energie, to podivné pohnutí, na které člověk čeká jak na smilování, jdu před Tomáše a rychlost zvyšuji o 1-2 km/h. a pomalu polehoučku se přibližuji ke Standovi. Ještě si na něj zařvu, počkej na nás! Odbočka na tu děsivou stěnu a já tancuji za zadním kolem Standy!
  Parádní chvíle, v to jsem již letos snad ani nevěřil. Ale Standa je lišák, nic nesmím podcenit, nechat síly až na závěrečný magnetický spurt anebo v té nejprudší části roztočit 39x28? Stezka obsypána diváky, vím, že tam nahoře určitě čeká Kapr s Čespou, i kvůli nim se ještě musím kousnout a zkusit Standu dát. První můj mini nástup zažehnal, asi nechtíc, překřížením mé plánované stopy, ale když uvidím hlavní silnici, roztočím nožky, co to dá! Uáááá, slast, nohy z nebes, konečně, konečně! Já vím, jedeme o nějaké 36.místo, ale pro mě to je, jako kdybych jel o vítězství. Otáčím se, Standa nereagoval, vychutnávám si přejezd lajny, mám chuť vyskočit z pedálů a jako Kulhec přenést kolo přes cílovou čáru…
  
  
• Pája – Rozum x hloupost
  
  Na závod jsem dorazil se slušnou časovou rezervou a tak se nebylo kam hnát. V klidu se převléknout, protáhnout, pozdravit kluky, projet se a před startem si odskočit. Startuje se hromadně oba balíky na ráz. Hned se to roztáhne na šířku silnice, v pravo je ta silnice samý výmol. Kdesi na půl sjezdu ještě z Hory sv. Kateřiny se ze zatáčky vyřítí auto a kluk vedle mě provede šáhne na brzdu a na předním provede ollie a naštěstí se zvládne vmáčknout doprava. Za tenhle trik by se nemusel stydět ani Macaskill. Domníval jsem, že znalost téměř domácí prostředí mi bude výhodou, ale tu "zkratku" jsem nikdy nejel a tak až v prvním kole jsem pochopil proč se tomu říká peklo. Odspodu jsem si bláhově myslel, že to dám na velkou "ach ty najivo" malá tam šla asi dvě zatáčky před zkratkou, a mít vzadu 29 zubů by mi dneska taky vůbec nevadilo. V prvním kole jsem tělo překvapil tak, že když jsem kouknoul na tepy rozhodl jsem se přepnout screen. Těch 200 mi bubnovalo v uších jak soukromej koncert Yamato, aspoň, že vstupné jsem měl zdarma... Ve druhém kolo jsem chvíli v balíku se třemi sparťany vč. Vlasty Firmana, nicméně jeden příchozí co je tam s námi, nám trochu kazil ten pěknej kolotoč, takže docvaknout větší skupinu před námi vypadalo chvíli jednoduše, a chvíli zas byli hrozně daleko, nakonec jsem se rozhodl za to trochu vzít, že se kluci přidaj ale nechali mě odjet. Tak jsem si přišlápl a skupinku nakonec dojel sám, za další cca 2 km nás ale sparťani doplnili, a já si říkal kolik zbytečné energie mě to stálo. Ve sjezdu do Litvínova jsem ztrácel, rovinka do Chudeřína abych je docvakl už trochu bolela. Druhé stoupání bylo takové, nijaké prostě prázdno, nohy jako z bláta do toho vedro jako prase a představa té stojky mi do hlavy pustila myšlenky v duchu proč to ty vole vlastně děláš. Zatím ale rozum tohohle našeptávače uzemňuje :" protože, že tě to baví". Nicméně když na to došlo a viděl jsem před, spíš nad, sebou skupinku ožralejch kteří to lámou z jedné strany na druhou. Po cca 200m se k nim přidávám a říkám, si už jenom jednou tohle nějak zmákneš pak za to vezmeš a jedeš vlastně pořád z kopce! Ne tak docela, každé menší zvlnění, ani brdkem bych to nenazval začíná bolet, a já si říkám zlaté grapy, ty se aspoň jedou jen jednou ! Prostě šlapnu pravou, levou, pravou, levou a to je všechno jen tak dál pořád dokola a za chvíli si dole. Poslední sjezd jsem si trochu utáhl uzáver od strachu a zalehl na štangli. S mou váhou to s kopce prostě nějak nejede. Serpentínky tu mám celkem projeté a tak si to konečně začínám zase užívat. Od kruháče v Litvínově se ale ozývá stará známá, co by chtěla kousat, paní křeč. Nedávám jí ale šanci shodím na menší a snažím se jí roztočit, za chvíli o ní nevím a jsem po posledním kopcem. Cestou nahoru ale potkávám ty co už jedou domu ! Tohle je tak dehonestující a frustrující ... Takže zase levá pravá... Když jsem naposledy najel do té zkratky zjistil jsem, že tam nejsou ani ti lidé, kteří doposud fandili a kvůli kterým by mi už sama ješitnost nedala abych z toho slez ale co teď ? Pohled na computer mě ale drtí, jedu téměř tak rychle jako bych šel. Tak si říkám, jeď tohle je výzva, kterou dáš. Přese mne se ale zespoda dostává jeden borec a já se už neperu ani tak s kopcem jako spíš sám se sebou. Už je to zas, proč to děláš, proč to děláš, ještě 300 m a zase proč to děláš, máš to za potřebí ,můžeš být někde u vody. Už se to zlomilo, tady už to půjde posledních 100 metrů, ještě mě někdo vošpurtuje, ale já už to mám na háku. Tady šlo o čest, ješitnost a kdo ví co další, třeba je to víra nebo prostě jen jinej druh sebemrskačtví. Teď ale sedím doma a po pravé ruce jedno zrzavý, a já z toho všeho mám neprosto nepřenositelnej pocit. Čím víc to bolí, tím víc to baví. Teď už vím proč to dělám.