Akce Král Šumavy MTB 2015

Akce Král Šumavy MTB patří do kategorie MTB závod. Datum: 2015-05-30.

Nejdelší varianta má délku 100 km.

Propozice :: Diskuze

Historie: 2001 :: 2002 :: 2003 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014

• Ivča – Bajková varianta Krále Šumavy
  
  V jedné ze zbrklých nebo jakých chvilek jsem se nechala ukecat na účasti na MTB KŠ. Startovné jsem raději hned zaplatila, protože bylo jasné, že až se proberu do reálného vnímání, že toto rozhodnutí padne za vlast Den D se blížil a já byla čím dál víc nervózni. Techniku MTB neumím, natrénováno nemám a tak vůbec netuším, jak takový svátek cyklistů zvládnu. Celý týden sleduji počasí, které by mělo být suché a teplé, tak aspoň něco. Celý tento podnik organizoval kamarád mimo okruh VŠ. V pátek svoji účast zrušil z důvodu nemoci své dcerky. Odjíždíme do Klatov bez něj, kde jsme ubytovaní jako obvykle, když ubytko zařizuje Koník. Na večeři jdeme do osvědčené hospůdky, kde již večeří Aqua, Šindy a Balů. Byť jsme nic neorganizovali, předzávodní tiskovka vyšla a ještě jsme zjistili, že spíme na stejné buňce. Jak je ten svět malý
  Ráno vyrážíme na náměstí. Je teplounko, Aladin sice hlásí odpoledne malý déšť, ale krátký - krátký a šustka do kapsy to jistí. Sluníčko pálí čím dál víc, tratě jsou po nočním dešti trochu měkké, ale jde to. Na prvním bufetu upouštíme vzduch ze zadního kola, aby mi lépe sedělo v blátě. Zatím se moc necítím, mám kolem sebe moc lidí a konec v nedohlednu. Po prvním bufetu se mi začíná jet dobře. Mám z jízdy radost a přestávám být v křeči. Některé kopce raději jdu, protože jdu rychleji, než někteří jedou a mám pocit, že šetřím síly. Přichází první brod, raději neriskuji koupel a kolo přenáším. Voda v botách docela studím, však ona na sluníčku uschne. Do kopce dojíždím některé cyklisty, kteří mě předjeli v místech, kde jsem jela pomaleji. Jenže se začíná zvedat vítr a přichází déšť. Už jsem na kole zažila déšť a zimu častěji, ale dnes je mi ukrutná zima a před námi 65 km. Z terénu se stává ring pro zápasy v bahně a některé úseky cesty vypadají jak pochod otroků (chybí jen pustit Verdiho arii) Do kopce zástupy bahňáků tlačí kola, botky mají obalené blátem, hlavy zastrčené mezi ramena a trať stále stoupá. Pokud náhodou se nakloní směrem dolů, z kol se stávají blátoboby a rychlost se oproti jízdě do kopce moc nezvyšuje. V duchu se obracím k Františkovi Šraitovi, zda by nám tam nahoře nedomluvil sluníčko. Chytá mě deprese, zlobím se sama na sebe, proč jsem se takto nechala přesvědčit na dlouhou trať. 70 km by úplně stačilo. Z 60-80 km to je trochu veselejší, snad proto, že už aspoň neprší, snad proto, že už se blíží cíl, ale stále mám v hlavě, zda mám dost sil, aby to do cíle stačilo. Tajný cíl dojet do cíle s časem 8 hod vzal za své s rozměklou tratí. A tak si říkám, že to je slušný trénink pro další jízdu na MTB. V duchu chválím kolo, že byť má na sobě bláta víc než samo váží, jede super a hle další brod. Vedle je lávka, tak to beru po ní, ale moc rychle jsem přehodila a řetěz se mi namotal dvakrát přes přední tác. Pěkně jsem to zakřikla. Mám kolem sebe pomocníka a ještě přispěchal pán ze čtyřkolky (ten teda spíš škodil a děsil, když chtěl používat síl místo trpělivosti) Rázem nás předjíždí všichni, které jsem do teď předjela. No škoda. Dojíždíme na poslední bufet. Teplý ionťák přišel vhod, do cíle už jen 20 km, tak už si nic neberu. Nedávám na rady moudřejších a jedeme dál. Na 90 km přichází hlad, a sakra, to přece vydržím, cíl už je skoro vidět. No komu není rady, tomu není pomoci. Musím říct, že silniční král je k cyklistům v závěru velmi milostivý oproti tomu MTB. Ten kopec na závěr, kdy už se téměř vidíte v cíli je opavdu luxusní. Když už kolo ani neutlačím, nezbývá než vytáhnout kapsové zásoby, najíst se a pokračovat. Kdy už se z toho mého nejedení na kole poučím. A vždy mi to potom lépe jede. Najednou se místo tlačení nechá i šlapat. František, jak by mě vyslyšel, posílá sluníčko. Poslední sjezd, louka a šup do cíle. V cíli jsem si postěžovala na počasí a nějaký pořadatel mi říká:“Paní, to víte, Šumava“ no asi měl pravdu. Mohlo nám i chumelit
  Čas a umístění nějak ani neřeším, jsem v cíli a to je hlavní. Poučení je několik, tak jen se jimi příště řídit ale dřina to v tom počasí byla pořádná. Musím přiznat, že tuto dřinu řadím rozhodně před tu na silničním Králi, tam přece jen jsou úseky, kdy si jeden protočí nohy, schová se a odpočine. To na MTB nebylo. Buď se šlapalo do kopců nebo hopsalo po kořenech dolů a nebo jelo blátem po rovině, kde si člověk říkal, zda vůbec jede . Ale oba dva krále mám ráda a pokusím se příště na toho bajkového natrénovat a zvládnout ho trochu s lepší hlavou, která dnes místy nefungovala.
  Pořadateli velký dík. Jako vždy nezklamali. Bylo to super.
  
  
  
• Jirus – Král šumavy-Kdo nezažil, nepochopí
  
  Tak je to tu zase. Král Šumavy. Kdysi můj první bikový závod, kdy jsem na krátké trase seděl u pangejtu v křečích a záviděl těm, co byli schopni ten kopec alespoň tlačit. Loni jsem na něj po několika letech, snad sedmi nebo osmi, vyrazil zas a dopadlo to o poznání lépe. Teda až na to pochroumané kolo, koleno a loket. Letos se těším, o nic nejde, jedu si prostě zablbnout v terénu.
  V pondělí před závodem kontroluju kolo, vše se zdá být v pořádku, jen ještě měřím řetěz a jejda 133,2 je asi moc, tak radši vyměnit. Ale chyba lávky, kazeta už je tak vymačkaná, že nový řetěz si ne a ne sednout a pěkně to střílí. Tak to je super. Dávám tedy zpátky starý, snad to bude držet. Ve středu to ještě projíždím po Brdech a vypadá to dobře. Po Králi to vyměním komplet.
  A je to tady. Celý týden víceméně nepršelo, takže trať bude celkem suchá a pojede se dobře. Těším se. Na závod vyrážím i s rodinou, tři fanynky, to by bylo, aby to nejelo. Ráno odprezentovat a rychle na náměstí. Počasí je super. S holkami pózujeme kamerám a fotografům. Pak už jen se postavit někam dopředu a čekat na startovní song od Manowar. Start. Mávám dětem a manželce a vydávám se na trať. Držím se ve předu cca 10. Místo, abych měl fóra až se najede do prvního kopce. Po asfaltu se jede pohoda, pak se zahybá na menší cestu, která se postupně mění v ještě menší, až je z ní jen lesní cesta s kalužemi, blátem a stále větším sklonem. Tempo roste a já se začínám propadat. Nevadí mi to. Ty co se dostávají přede mě jsou buďto lepší a stejně by mi dřív nebo později ujeli, nebo jsou horší, ale nevědí to, a až jim dojde, tak si je zase předjedu já. Takto jsem se dostal do cca desetičlenné skupiny, počítám tedy, že jsem mezi 20. a 30. místem. Takhle jedeme dál, střídáme se, někdo je lepší ve sjezdech, někdo v kopcích, já asi nejvíc po rovině. Blížíme se k prvnímu brodu v Nemilkově. Tam by na mě měli čekat moje fanynky a předat mi druhý bidon. Jsou tam skáču s kola a přebíhám na druhou stranu. Přeci to nebudu projíždět, abych si smyl olej ze řetězu. Přebírám pití zdravím se s dětmi, na polibky není čas, to už by se mi v kopci za brodem sjíždělo blbě.
  Pak jedeme dál, trochu jsme se potrhali, tedy spíš já se potrhal. Řekl jsem si, že si dál pojedu podle svého, protože ze sjezdů někdo jezdí jako šílenec, zatím co já na to jdu s námořnickou rozvahou a do kopce si pak vzájemně překážíme, podle toho, kdo se jak vyhybá kořenům a kamenům. Na cca padesátém kilometru si dojíždím asi čtyři z těch, co mi ujeli. Před námi je ten hnusnej kopec asi na Keply. Tady se dostávám dopředu. Nahoře je občerstvovačka, ale já samozřejmě nestavím. Když se ale ohlídnu, tak zjišťuji, že ostatní ano. Tím mi vzniká náskok asi 100 metrů. Co teď? Počkat, nebo to zkusit a jet skoro 50km do díle sám. No jak jinak, zkusím to. Přidám a jedu. Postupně se můj náskok zvyšuje, protože skupinku za mnou nevidím ani na delších rovinkách. V kopci před sebou vidím, jak se někdo pachtí nahoru a jak ho tam natáčí a fotí televize. Paráda natočí mě, jak ho dojíždím. Ale po tom co projel to balí a hrnou se do auta. „A co já“ volám na ně. Oni se smějou a říkají, že příště.
  Pak najíždím na asfalt za kontrolním kobercem, dojíždím borce, kterého ještě stihli natočit a začíná pršet. Nic moc, ale co se dá dělat. Borci ujíždím, což mi docela štve, protože se pěkně zvednul vítr, který je, jak jinak, proti. Tak jedu v lijáku a protivětru celý dlouhý asfaltový úsek. Potom prudká pravá a rozmočenou loukou vzhůru. Za chvíli vidím, jak na louku zahybá i skupina pronásledovatelů. Bodejť, oni se prostřídali a stáhli mě. Tak se kousnu a rvu to v průtrži dál. Po travnatém úseku se zahybá doleva do lesa, kde se proti mně řine bahnitý potok. V mžiku nic nevidím, tak sundavám brýle, abych opět nic neviděl a navít to pekelně bolelo. Dál už to byl jen boj s blátem. Do kopců to nepříjemně klouzalo a z kopců jsem jel nanejvýš opatrrrně. Místo, kde jsem loni letěl přes řídítka poznávám včas a dávám si o to větší pozor. Přežil jsem to a oddychl si. Když jsem přijel na druhý brod, tak jsem seskočil s kola hodil ho na bok a snažil se smýt maximum bahna, aby vše alespoň částečně začalo opět fungovat. Olej na řetězu už teď opravdu neřeším. Vše částečně funguje asi tak dva kilometry, pak už je to zase jako před koupelí. Vzadu to řadí bídně, vepředu to nemůžu zmrzlým palcem umáčknout a když se mi to podaří, tak to při příštím drncnutí zase spadne zpátky na kašpárka. No do cíle už to nějak vydržím. Asi už nikoho nedojedu, ale snad ani mě nikdo ne. Jo mezitím jsem opět asi dvakrát potkal kameramana, jak nasedá do auta a omluvně se na mě usmívá.
  Ale to už cítím, že cíl je v dohledu. Ještě mě jeden člověk předjel, ale já taky jednoho, takže na pořadí se mi už nic nezmění. Očekávám tak něco kolem pětadvacátého místa. Vyjíždím z lesa na asfalt, po kterém už jen bahnitá louka a cíl. A tady je moje chvíle. Po cestě jde kameraman, opět s kamerou přes rameno, ale jak mě vidí zapíná ji as úsměvem mě natáčí. Já mávám a jsem šťasten. Do cíle přijíždím s radostí. Rád bych obejmu děti, ty jsou radostí bez sebe, že žiju, ale objetí se brání. Když jsem pak viděl své cílové foto, tak chápu proč.
  Musím říct, že to stálo za to. Kdo to nezažil, těžko pochopí. Můj obdiv patří všem, co do toho šli a dokončili. Mě ve chvíli, kdy začala průtrž chybělo do cíle asi 40km, ale kdybych měl mít před sebou třeba 60, tak nevím nevím.