Zase si lížu přes týden pozávodní vesmírné rány a plánovaný Ještěd nevidím moc růžově. Ale jak se blíží víkend, tak nějaká vnitřní síla mě naznačuje, že výjezd na kuželovitou horu mi udělá dobře. Kamarádi taky nezklamou, v zimní výbavě s plácačkami až na zem se scházíme ve zhasnutých Sojovicích. Přijeli i borci od Hvězdy a nezdolná manželská dvojka Bartošových. Je to tak půl na půl, blatníci a bezblatníci, silnice oslintané a nahazující. Takže vepředu se točí zimáci s nadějí, že to snad oschne a nazpět to prostřídáme.
HonzaB v Jabkenicích poznává krutost místní dlažby a trefuje jámu s dvojitým defektem. Společnými silami to opravit a hurá přes Holé Vrchy. Nohy se mi točí dobře, žaludek se po týdenním trápení taky nějak uklidnil, jen trochu třeští hlava, ale stejně si to užívám
. Údolí do Českého Dubu ukazuje krásy podzimní přírody, občas slunce nasvítí to čarokrásné spektrum barev. Mraky nad hřebenem Ještědu ale naznačují, že to dlouho trvat nebude. A taky že jo. Za Dubem vodopád z nebe, Mlhoš to příznačně nazval, že na radar vypustil jeden nejmenovaný obchod svoje zelené mužíky. Tiskneme se k sobě ve dvojičkách, čekal jsem nějaké diletantské řeči, ale jedeme jako jeden muž a jedna žena vstříc vrcholu.
Byl to opravdu jen osamocený zelený skřet a za chvíli už voda z nebe nepadá. Ale to už jsou tu nejtvrdší procenta sklonu a v zimní výbavě se začínám pěkně potit. Ve třech jsme odskočili od roztrhaného zbytku pole. Mlhoš je při chuti, hecuje mě, že rovinatější části potáhne on a prudší prý já
. Tak to je hláška dne, já jsem na limitu, a ještě abych tahal. Zahlásím ať jedou, jestli mají chuť a síly. A zdá se, že mají! Odlítli jak rakety a já si točím svoji frekvenci s heslem, hlavně se moc nezpotit, a ať to moc nebolí.
Zimní bundu rozepnout a ventilovat a užívat si asi posledního dlouhého kopce sezóny. Kolik jich letos zase bylo? Krásné vzpomínky na všechny ty Mamuty, Beskydy, Krakonoše, Krušnohorce, Šumaváky a alpské velikány.
A tak mi v tom vzpomínání začínají předjíždět borci a já nejsem schopen háknout. V hlavě berlička, proč se vlastně hnát nahoru a tam pak mrznout při čekaní, to je lepší přijet poslední a hned se otočit dolů
Jóóó sezóna skončila. Rozřezáváme mlhu a mraky a nakonec nahoře malá odměna v podobě záblesku slunce a pak při sjezdu nádherně nasvícený Liberec.
To už jedeme s Palcem a jeho kamarádem a míříme rychle do osvěžovny v Osečné. Pytlíky na špičkách treter pod návleky plní svůj účel, užívám si oblečení a blatníků. Paní v konzumu zase tradičně nevěří, kolik lidí se k ní nahrnulo. Kapr hlásí už jen 70km, ale bude to v pěkném protivětru nebo v bočáku. Přes vojenský prostor si užíváme auto-liduprázdných silniček a chvílemi i nového asfaltu.
Teď se naplno projevuje síla skupiny, vyrovnat se do dvojiček, na špici chvíli obětovat pro ostatní svoje síly a pak se schovávat ve spásonosném závětří. To jsou chvíle. Nálada graduje, Sojovice se blíží, vzduchem se line vůně vynikající knedlíčkové polévky a koláčků.
Safra je to tam, pocit, za kterým jsme se hnali, překonali jsme svoji lenost, překonali jsme překážky, co nám letos přichystala příroda. Děkuji skupině, děkuji Kaprovic family, že to stále držíme!
::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Foto ::
Strava Flyby