Bobek –
Austria-Italy
Méně znamená někdy více; 50km/h. Cedule která se dá potkat u několika křižovatek, obcí cestou na Vysočinu, i jinde. Podobně, méně, je na tom i začátek tohoto roku se závody a rychlost do té doby běžných životních záležitostí, díky stále omílanému viru. Avšak říká se, že neplánované akce jsou nejlepší akce, nebo, všechno špatné, k něčemu dobré. Tedy to co jsem plánoval, tak nějak samovolně odpadlo, a to co neplánoval, samovolně vyplynulo.
Podobně i letošní průzkum po Rakousku. Původně byl plán objet nějaký závod, ale z hlediska množství a nadmíru rychle přibývajících letošních km, shonu v práci atd. převládala chuť se na vše vyprdnout. Konec konců vyšlo i to týdenní volno, které bylo potřeba jen nasměrovat správným směrem a díky počasí využít výškou. Samosebou velkým lákadlem bylo moře, třeba i krátké svlažení, ale přednost dostal malý zapadlý kout.
1.den: V týdnu před po cca týdenní pauzičce roztáčím nohy po českých dědinách, s výhledem uvažovaných 800km, 6 denní aktivity. To narušuje jen lákadlo v podobně MČR v MB den před odjezdem, kdy stále nemám nic sbaleno a počasí je malinko ,,jako na houpačce". Nicméně směr je tak nějak jasný, navíc se během cesty potvrdil jako ideál. Po návratu z MB sleduji ze záznamu přenos MČR asi do 1:00 což narušuje plán odjezdu v ranních hodinách, pomalu balím a stále zívám. Petr Benčík vyprávěl během přenosu o zívání jako o soustředění se na situaci, což mi přijde úsměvné; stresík vše opustit s pár základními věcmi určitě je, navíc podpořen pozdním odjezdem a vyhlídkou vlahé podvečerní bouřky. Odjezd tedy ve 13h vlakem do Rybníku kde v 17h vylézám a přesunuji se do Vyššího Brodu. Kupuji něco ke sváče a v garáži místního elektromontéra vyčkávám než se přežene deštík. Ze zkušenost vím, že zadní 15l kapsa kvalitně splňuje funkci blatníku, stačí tedy doplnit kvalitnějšími návleky a pláštěnkou, aby se udržel příjemný pocit sucha. Proti plánovaným 150km ke Gmundenu, však stíhám jen 50 dolů k Dunaji. Cestou v Bad Leonfeldenu plením bankomat z důvodu otestování karty a nějaké té hotovosti, před dosažením nižší nadmořské výšky a vzdálenosti od hranic. Tento večer dávám za vděk Binderovým a jejich malému příjemnému zahradnímu rodinnému kempíku v Ottensheimu na břehu říčky Rodl, jejíž šumný splav stejně jako sklenička výborného bílého vína zahání celý večer chmurné myšlenky.
2.den: Ráno vylézám něco po 6h, bylo vlahé srpnové ráno, rosa, kopce Německého Lesa neboli Šumavy pěkně v mlžném oparu. Načínám pytlík rýže a něco před 8h vyrážím. Itálie a moře stále leží ve hlavě, pokud se tam chci rozumě dostat, druhý den/etapa bude vyžadovat přesun cca 200km do Zell am See. Děsím se jen zkratek a průjezdy měst, které mi ukazují mapy Seznamu. Navigaci není můj styl, s mapou tak nějak reflektuji co kde je kolem, které město, řeka, atd., nebo že mírně vlevo vedoucí silnice tě opticky stáhne vpravo a v menších vesničkách nebývá ukazatel směru, v brdcích kolem vidno že Dunaj se vzdaluje. Labirint u nás řečeno milionářské čtvrti je v okolí Welsu také pěknou pavučinou a výzvou, navíc některé odbočky už nejsou aktuální. Celkem pěkné nadmíru očekávání velké město. Průjezd trochu připomíná Palackého třídu Pardubice a dále návrat do nížiny. Podél říčky Traun do Gmendenu. Alpy tu o sobě dávají už pěkně vědět-viz.foto, komentář netřeba.
Gmunden plný lidí, hustá doprava, ale všude kolem je na co se dívat. Řidiči jsou doopravdy ohleduplní. Stezky využívám co to jde, o jejich kvalitě se není třeba zmiňovat, pouze, v případě přítomnosti většího množství štěrku nebo písečku a vlnek ze zálivů k přilehlým domům vynechávám. Přesto mě nikdo nevytroubí a i tak stále dává přednost a s respektem objíždí.
Zde je to první seznámení s Alpami, udivuje mě jejich ohromnost a styl. V kombinaci s přibývající oblačností budí respekt a uklidňuje jen profil trasy 200km s 2tis m up. Cesta do S.Aghaty je tedy celkem frekventovaná; tedy jsem rád, že v první výrazném stoupání (12%) po boku Dachsteinu výrazně opadá a nahoře už je celkem klid. Výrazně tedy opadá i tempo, značení zdali se dobře pamatuji v úvodu říká cca 3km, což mi připomene kopec za chalupou na Vysočině v délce 100m. Ha! Ve Sv. Martinu zdolávám druhé podobně dlouhé, zato mírnější stoupání a lahev jabkomrkvového džusu. Ale to už byla odpolední svačinka, Oběd byl dávno vyřešen ve Gmundenu, vzal za vděk Bille s teplým pultem, pěkně tučným plátkem krkovice a že bodla. Po malé pauzičce valím údolím dál ke Sv.Johanu. Tady mi dochází zdali se nejedná o místo kde se jezdila Mr.Masters, doprava zde razantně zhoustla, 3x - 4x oprovti Gmundenu. Jedná se o jedno auto za druhým, ale stále je přítomná ohleduplnost, a přilehlé stezky pro cyklisty jsou tedy fajn. Také začínají delší tunely kam cyklisté nesmí a stezky mimo ně působí fakt zajímavě. Za prvním delším tunelem nacházím starou zapadlou silničku v délce 10km kde potkávám jediné auto a párek mladých cykloturistů. Vše kolem půobí temně, oblačnost značně zhoustla, postoupil i čas, jsou místa kde musím sundat tmavé brýle. Posledních 20km do Zell proprší. Hned zkraje jezera na Bruckem je malý kempík který přitahuje pozicí v nezastavěné turistické oblasti, bez šumného splavu. Překvapí navíc domácími vajíčky. Šumný splav nahrazuje chrápající motorkář tak dávám za vděk i možnosti posunu bivaku o pouhých 10m. Únava jistě je, ale přes okolí se tolik nevnímá. Z druhé strany sousedící holky z ČR sdělují spousty informací. Např. že celý sever proprší. Zběžně shlédnu radar kde je vidět postupující oblačnost přes Polsko a potvrzuji, že následující dva, tři dny mají být slunečné, směr cesty ideální. Hrnek černého čaje dokreslí příjemný večer.
3. den: Povídat si s děvčaty je stále o čem i ráno. 6 domácích vajíček dodává síly, jen balení bagáže jde pomaleji, tedy vyrážím téměř v 10h. Před úvodem stoupání návštěva Billy, kupuji 2banány do kapsy, něco k pití. Za poslední křižovatkou rozjíždím interval, sjíždím holčinu na elektrokole, a před ní jedoucí mladíky. Hákuji, jedem asi 32, držím se v závěsu, do předu po chvilce rozhodně nejdu. U mýtné brány mě vítá piktogram 12% a km údaj. Řadím jasně malou pilku vzadu 28, držím 10km/h. Jede se pěkně a než o vzdálenosti člověk přemýšlí, v jaké výšce už to sakra je, jak to bude dolu brzdit a jestli odkapávající pot z čepičky pod přilbou neutopí cyclocomputer. Je zde opravdu velký provoz, tak jak jej popisují; výhledy vskutku skvostné, tak jak předpověď napovídala. Asi v polovině kopce mě dojíždí borec z KovoPraha a chce si povídat. Upravuji tempo na 8km/h a tak teda poměrně dlouho kecáme až dostávám chuť zlikvidovat banány v kapse. Samozřejmě jedu i ze stoje, jde to. Borec tedy říká že moc ne, proto nechávají bagáž dole a vracejí se zpět; jezdí tak do 100km proti mým 160 po 230km přesunu. Ale tentokrát nejedu na rychlost, ani čas. Tak se loučíme, v zálivu zltnu banány, dělám pár fotek a pokračuji. Musím říci že je to sakra kopec. S 15kg kolem přemýšlím, o kolik dříve se dá asi dosáhnout passa bez té bagáže. Konečně první top a sjíždím k jezírku kde mě překvapuje další stoupání k druhému nejvyššímu vrcholku s chladným tunelem.
Zajímavost: Celou cestu nahoru foukalo do zad, zde na odvrácené straně fouká proti... Pro aktuální stav nahoře na hoře použij fotogalerii – bez komentáře. Nasazuji návleky a vestu, a valím dolů, po chvíli přidávám návleky na nohy a vzpomínám na zimní čepičku jenž jsem nevzal, nadmořská výška a chlad jsou citelné. Dole v Heiligenblutu kupuji konzervu fazolí a tuňáka, banány a kolču. Valím dál, teď už to bude přeci celé z kopce jen malý brdek u hranice. Nicméně jsou tu nenadále dva pěkné brdky kolem 1000m.
- První, Iselsbergpass se ještě nechá pomalu vyjet, ikdyž se dostavují křeče, zvolňuji, vydýchávám, přeci jen ten Glock asi nebyl tak lehký. Za Iselsbergem ale točím vlevo na Stronach, Dolsach až z toho padáku začnou lézt oči z důlku, ufff, to bude makačka zítra nahoru... Typl bych to zde kolem 18%. Odměnou je rovinaté 15km údolí k Oberdrauburgu podél říčky Drau. Určitě se vyplatí jet po cyklostezce, přestože polovina je po šotolině - je pěkně zpevněná a vše kolem pastva pro oči, navíc v klidu bez aut oproti hlavnímu tahu na druhém břehu.
- Druhý, Gailbergsattel, překvapil více. Zde totálně došli síly, došlo i na hovězí guláš v mošně pod sedlem. Usedám na odpočívadle nahoře v 981m. Bylo zde krásně ticho, jen pár projíždějících aut oproti údolí předem; tak jako guláš lítal ze strany na stranu pod sedlem na Glocku, lítá do mě tady na lavičce. Kupodivu zde mají i košík. Mohlo být tak kolem 15h, slunce peklo, ale zastavení zde bylo jedno z nejklidnějších.
Konečně se začínají objevovat cedulky ,,Italia". Dole v Mauthenu už se to zdá relativně kousek, ale zmíněný brdek se projevuje pravým a nezapomenutelným názvem: Ploeckenpass/Via Monte Croce, 1357m (později se o něm zmíní i sám Kolíkáč). Funguje stejně krásně jako harmonie v hudbě-prima, subdominanta, dominanta s návratem k primě. Jeho kouzlo stojí za to projet z obou stran, nejhezčí úsek z celého týdne. Zde si jasně uvědomuji, že již nepřekvapím přejetím Zoncolanu z obou stran a následně v Paluzze zdvořilostně odbočuji vpravo přes Sella Valcalda 958m, do Ovara.
Zajímavosti: v tomto koutě, všude kolem, výrazný klid.
V Ovaru jsem v cca 19:30, kemp zavřený, místní tenisti mi dohazují penzion který vřele po tomto horském masakru přijímám. V penzionu však nikdo není a tel.nikdo nebere; slečna v sousedním obchodě radí své ubytování asi 4km daleko, ale neshledává můj pohled s libostí, tak volá sousedce která po chvilce přichází a zve mě dál ikdyž trochu zkoumavě, možná nedůvěřivě, pro jistotu sděluje cenu předem, ale už nejsem žádný student, pár km a kopců mám v nohou, laskavé slovo rád odměním. Kouzelný kraj, kouzelný večer pod bránou Zoncolanu s mísou salátu, skleničkou vína a pár lidmi kolem, jak obraz od Leonarda.
4.den: Během večera jsem zjistil, že jsem na zmíněném vršku Gailbergsattelu zanechal rukávky tak v koordinaci s počasím, přejezdu Zoncolanu, a Glocku z druhé strany plánuji návrat stejnou cestou. Paní domácí se hezky stará, připravila krásnou voňavou snídani i s voňavým čajem. Bohužel jsem ji ale v podvečer nestihl říci o indispozici, tak mlsám pršuto, výborný sýr a pro zajímavost zkouším kousek chleba který se nedá s naší Šumavou vůbec srovnat. Chudák kroasant a zbylé plátky chleba tak zůstávají bez vysvětlení opomenuty na talířku. Trošku se rozpovídáme o cestě, platím a loučíme se.
Zoncolan je zvláštní hora. Téměř není vidět, tajemná jako její skryté nepolevující stoupání a tunýlky před vrškem. Dreamera zajímal hlavně převod a jak se jelo s brašnami. I když to nebyl žádný šlágr, nejednalo se o Giro a dosažení jakéhokoli výsledku bylo nepodstatné; dalo se to vyjet, s 36/28 a 15kg, vícekrát ve stoje doplněno srabácky šňěrováním ze strany na stranu, nicméně stále vyjet a ne vyjít; musím konstatovat, chce se to vrátit a vyzkoušet bez brašen! Celých 8km připomíná nejprudší stoupání na Řípu. V budce na vrcholku kupuji pár náramků a přívěšků pro děti a Mílu Šturce. Čas letí, jako podobně letím dolů do údolí k Sutriu, pár fotek a svačinka v Paluzze dokreslí místní nezaměnitelnou atmosféru. Rovinu tu nalézám akorát v masném koutu prodejny, na řeznickém prkénku a uklidnění v pohledu na nádherně prosluněnou Via Monte Croce s tunýlky a serpentýnami skrytými v okolní zeleni a skalách. Atmosféra v tomto koutě je nepopsatelná, proto jen tak stroze, vše kolem by byla jen polemika.
Při návratu opět usedám nad Laas a baštím fazolky z Heiligenblutu které jsem přetáhl pře všechna tato okolní passa. Dnes je tu poněkud rušněji, ale jsem tu dříve a lavičku ještě zalévá ranní stín. Čerpám síly na nadcházející Dolsach ke kterému se komplet blížím po cyklostezce údolím Drau. Vynechávám zkratku přes Stronach a pomalu opravdu pomalu stoupám 8km nepolevujícím 6% k Iselsbergu kde vzdávám boj a zalézám do místní cyklokavárny. S ohledem na čas, nadmořskou výšku, předpověď na ranní teplotu a současnou únavu, stavím v campu na farmě již v Lassachu. Podobně zde také nabízejí domácí vajíčka, navíc klobásy atd., které zmizí z nabídky dříve než se stačím trochu upravit. Zavzpomínám na Jirku Malíka, posílám fotku jedné stěnky z údolí Drau která mi připomene jak říkal: Tatry jsou velehory. A jelikož Jirka to má nejen ve jméně, ale i v tom malíku, uléhám se západem slunce ani nečekám do tmy a přemýtám jak babička říká: na horách se dříve stmívá (viz. Foto západu slunce)
Zajímavosti: z Itálie se nechtělo, v tu chvíli nabídla klidnější a uvolněnější atmosféru.
5.den: V plánu poslední velikán, opět Glock, ale z druhé, tedy jižní strany a dostat se pokud možno k Salzburgu. Ráno je opravdu zima, řekl bych větší než v Tatrách v Lomnici kde bylo nějakých 6°. Zde bych srazil ještě 5°dolů a oceňuji investici do péřovky. Rychle do sebe nasoukám 6 vajec, několikrát rozehřívám prsty u nohou, rychle balím aby byl pohyb. Sluníčko se objevuje až v Heiligenblutu, tak je nutné se ještě párkrát vyzout a promasírovat prsty u nohou i přes stálé stoupání k úvodu strmého stoupání které je ale poněkud mírnější než z naší strany. Dnes ale o cca 2h dříve, doprava je tak mírnější (možná je to na této straně typické po celý den). Kousek za odbočkou fotím krásného Harleye v plné výbavě ,,toulavého vlka“ který už dávno přišel na to, že nejkrásnější ochlupení bude Alpínský drn na svahu těchto hor v noci pod hlavou. Pozdravíme se, v klidu pokračuji dál z posledních sil k passu. Na vršku se kolem proženou tři Bugatti. Nestíhám fotit, ale doháním je na parkovišti opodál. Každý kolem fotí a okukuje,a bodejť by ne. Celý tento kopec je v podstatě jedna velká výstavní síň. Malé rozloučení s nadmořskou výškou která se nezapře a sešup dolů; uteče jak nic. Nahoru opět valí průvod aut a cyklistů, rychlost párkrát lízne 80km/h. Nutno podotknout, že z Pohledecké skály dolů do Nového Města se nechá atakovat 84 s menším úsilím, nicméně ne v takové délce, po takový čas.
V Brucku doplnění energie opět v Bille, opět fazole a Tuňák. Vynechávám centrum Zell a volím jistě méně frekventované východní pobřeží See, za kterých se rozprostírá ,,nekonečné“ údolí řeky Saalach až k Salzburgu. Hned za Zellem volím nádherné ,,houpající“ vedlejšky přes Gerling, Ruhgassing k Saafeldenu, odkud střídavě, stezka/hlavní/vedlejší do Loferu. Odtud je nádherná stezka avšak šotolina, nicméně stojí za to ji projet, přestože na silničce s báglama to může působit exoticky. Odtud pochází i fotka kapličky s domečkem dělená cestou po louce. Klid ve městečcích tu tišší obchvaty zařízlé do tunelů. Mapy seznam tu mají problém naplánovat trasu pro silniční kolo, ale vše je krásně jetelné případně i po hlavní, pro cyklisty mimo tunely přes města. Před Bad Reichenhall volím cestu vlevo přes Karlstein, avšak doprava zde razantně neočekávaně zhoustla. Kdo ví, zdali by 1 vpravo byla/je méně frekventovaná… Celé údolí je takřka po rovině, atakuji 150km, únava pracuje a šum kolem tomu nepřidává (charakteristický je podjezd VPD), těším se z města pryč i když dole u řeky se naskytne pěkný pohled na pevnost Hohensalzburg. Druhá polovina města se jeví kratší a tak zanedlouho opouštím ruch velkoměsta podél dálnice přes Hallwang, Tiefenbach k dnešnímu cíli Wallersee. První kemp je ale údajně plný. Infotabulka hlásí provoz do 15h čemuž se usměju, nicméně paní z vedlejší restaurace mě osloví co si přeji. Když hlásím že bych rád jedno místo pro přespání na jednu noc, stroze odvětí že je vše plné, rezervované dopředu. Na dotaz zdali ostatní kempy jsou plné, odpoví že je plné vše a odejde.
Trochu mi docvakává, že jsem asi v místě štamgastů, a můj výraz po 170km není asi úplně to nej, případně český název na tričku neladí s mnou podaným německým dotazem. Smutně pokračuji dál a vzpomínám na transzávodníky kteří jedou dokud neupadnou do škarpy. V podobném duchu pokračuji dál a zkouším poslední kemp který působí dojmem chudých německých občanů, kteří přes léto pronajímají své domy a tak tráví léto v karavanu u vody. Vyjímkou je malý plácek který působí jako stanové místo, na kterém je pár lidiček, kteří se zájmem sledují kdo to přijel.
Hoch u baru hlásí, že místo na přespání bude a volá holčinu která to potvrzuje. Dostávám čip do sprchy a na záchod, nicméně nefunguje, bar i restauračku zavřeli než jsem se stačil převléct a trochu zaplavat v rybníce. Ufff… 19h, slunce ještě svítí na lavičku, trochu zaplavání a plážová sprcha maže vše nepodstatné. Dojídám jerky a cítm se jak u opravdického moře. I vzduch je tu teplejší a nechá na sobě znát, že takový vydrží do rána.
6.den: Trochu mlha, spíš opar. Zbývá 140km na hranici. Nejtěší očekávám stoupání na Šumavě, od Dunaje, ale úvod kolem Neumarktu až k Wolfseggu je ryzí Vysočina. Brdek dolu, brdek nahoru, -10/+10%. V Ottnangu kousek před Wolfseggem stavím ve Sparu, na pořad se dostává obyčejný salám. Na rýži ani fazole nemám pomyšlení, přikládám dva saláty Riomare. Samotný Wolfsegg mi připoměl Dřínov. Vesnička na úpatí brdku. Kdo by ji chtěl blíže prozkoumat, zastavit může zde:
https://mapy.cz/zakladni?x=13.6726637&y=48.1058442&z=17&source=osm&id=110242889&gallery=1
Odtud se krajina výrazně svažuje přes Grieskirchen přes Eferding jehož nivy připomínají zemědělské oblasti Sedlčánek, Přerova a Polabí vůbec.
U Dunaje, zhltnu saláty, pro Dreamera zhotovím fotku řeky. Po chvíli se dostavuje stařík se psem a začne co si vyprávět o sv.Martinu kam mířím, 15ti kilometrech. Odvětím jen že nerozumím a jedu z Alp na což pokývá hlavou. Za řekou v Aschachu vítá cedulka s logem 13%. Pozitivní je snad jen to, že zde, přes Dunaj není tolika mostů, tak nezbývá než začít poslední stoupání zpět k rodné hroudě, které utichá až kolem výšky 800m. Šumava se nezapře a s Alpami se nedá srovnat.
Vedro tedy je, obloha se pomalu zatahuje, bouřkové dusno houstne. V jedné vesničce prosím místního domorodce o bidon vody a již zbývá sklouznout do Leonfeldenu, přehoupnout se k hranici od které se volně padá do Brodu. Na návsi dávám pozdní oběd a přesunuji se do Rybníku, posledních 12km které se jeví nekonečné, na vlak o páté.
Shrnutí:
- Jednalo se o náročnější trip z hlediska výdeje; určitě to nezkoušejte (920km, 16tis m up, 6 dní)
- Z hlediska příjmu je na každém pahorku stánek s kokakolou, vozit sebou jídlo mimo kapsy dresu je zbytečné, avšak na naše poměry se obchody brzy zavírají (18:00), restaurace kolem 21h.
- Všichni se chovají slušně, ohleduplně. Vězení jsem žádné nepotkal. Přišlo mi, že by tam ani neměli co/koho dát, kromě sebe.
- Tráva se seká od krajnice až k lesu, nebo ke skále, proto bude Hořec jarní kriticky ohroženou květinou a nalézá se na našem území, nebo Mlok skvrnitý u nás ve Hřensku.
- Nabíječka na elektromobil je téměř na každém rohu i samotném vrcholu Glocku, za to elektrárny byli sporadicky dvě; větrníček u hranice s Itálií o výkonu ke spotřebě TV Šilelis, pod Salzem z vodopádu a kdesi opodál 3 větrníky.
- Krávy mají všude, lze se tedy domnívat, že obrázek na obalu je pravý. Bioplynové stanice jsem si nevšiml.
-velmi těžké bylo najít odpadkový koš, natož něco na tříděný odpad – skleněnou lahev od moštu.
-Pro technické údaje použij Stravu, Tomas Bobek 23.8.2020
- Kdo to nezvládl přečíst, můžu mu to odrecitovat na nějakém semináři s videoprojekcí dokreslenou hudbou.