Parking, registrace, kafčo a jde se na to! Týmoví kumpáni umějí udělat tu pravou předstartovní atmosféru, protáhnout se dvířky do svého koridoru a bavit se Dreamerovými nadbytečnými módními doplňky. Dole stačí určitě krátký, nahoru beru dlouhý dres bez spodního trika, dlouhé rukavice nechávám v autě, jdeme přeci závodit nebo ne?
Orange pěsti pro štěstí a mastíme to v mega balíku na Ladronku. Jak je trochu volného místa, tak dopředu, dopředu. Dreamer, Kapr a Mlhoš jsou tu kolem mě, občas prohodit pár slov, to dodává odvahy. Přejet pár kolejí a před Hostivicemi se nacpat hodně dopředu. Levá, retardér, magnet do Sobína a pozdravit na dálku Diabla. Břve po hrázi rybníka, tady to trochu klouzne někomu přede mnou, ale ustojí to naštěstí. Zatím to překvapivě jede bez cukání, ani jsem nezaznamenal žádný smotek. Letíme v balíku, zdá se, že to je skoro zadarmo, ale waťák nelže a čísla se tam zjevují vskutku ďábelská. Padáme do Podkozí, tady to ještě chtělo se nacpat více dopředu, ale již nebylo moc prostoru, a tak sledovat záda Dreamera a Kapra, kteří jsou kousek přede mnou. Je to vlhké, ale jede se ohleduplně, kostky na mostku a jde se na první kopec – Podkozí.
Wattový průměr 370 mi dělá parádní záseky do plic a nohou, ale nedá se nic dělat, Kapr to rozjel ve velkém stylu a nechci tady zůstat. Soused a jeho rodina skvěle zafandí a nahoře mám slušně posekáno. Jak já ty první kopce nemám rád
. Ale jsem s Kaprem v jedné grupě, kde je i třeba Kamil Ackermann. Před námi skupina s Dreamerem a přes Chýňavu je snaha je sjet. Takže znovu kaše, která mi vůbec nechutná. Každé zaváhání se trestá, je potřeba si soustředěně furt gumovat držku
Samozřejmě je nesjedeme, ale někde jsme nabrali Jirku Ježka. Tak to se hned lépe jede s frajerem
. Běleč a vzpomínky na všechny její okruhy. Pak zase po trase Klikáčů, jo tady se odehrávaly velké bitvy. Je nás stále kolem 40, není radno se propadat dozadu, navíc, když se blíží pověstná myší díra. Takže zase dopředu a kontrolovat skvěle jedoucího Kapra, jestli stále drží krok. Klikatým sjezdem, který je místy vlhký spadneme do Zbečna a jdeme na Sýkořičák. Nějak mi ztuhly nohy, ale po chvíli se rozjíždí. Vepředu vzniká minigrupa i s Jirkou Ježkem, za mnou zůstává Kapr a já mám dilema. Kapr mi hlásil, že měl zdravotní problémy a že se dnes moc necítí, ale znáte ho … a mě nohy jedou, nejedeme na týmové hodnocení, tak doskakuji grupu s Jirkou a pomalu se loučím s Kaprem. Všem nám tady ukazuje záda rychlobruslařka Nikola Zdráhalová, ale na rovině si ji sjíždíme. A za chvíli mě štípe do zadku Kapr! Howadoooo!
Takže týmová párty pokračuje, jedeme v protisměru Bělečských okruhů a já v hlavě únik s Kakačem a Sekerou … jo kde jsou ty doby. Do Nižbora to ještě kousne v přísném brdku před sjezdem, tady už jsem zase na limitu. A dole na přejezdu trefuji jedinou díru a koleje přejíždím v místě, kde jsou nejvíce rozeklané, jo už mám pěkně dost. Naštěstí se trochu svěsilo, takže kolem vody je čas na pokec a zadní kapsy. Průjezd Berounem je fantastický, bariéry, do kterých buší desítky diváků, tohle peklo si je třeba užívat plnými doušky. Navíc, když v dáli před námi vidíme orange postavičku. Dreamer!
Karléééé, řvu na něj v začátku stoupání směr Hostim. Bohužel měním jednoho Karla za druhého, jelikož Kapr si vystupuje. Dreamer mi líčí svoje patálie s vypadlým oblečením a já chci s ním až do cíle. Bubovičák štípe, ale jakmile se propracuji blízko k čelu grupy, hned se mi jede nějak lépe. Trochu jsem zapomněl, že to nekončí v Bubovicích, ale je tu ještě menší brdek, který je potřeba poctivě překonat, abych do pokropeného sjezdu byl součástí skupiny. Zavzpomínat na Vítání Martina a promotat se Loděnicí, kde je povrch trochu tankodrom, a ještě je tu tunýlek, který snad nebude problém pro HonzuB, po zkušenosti z Alp. Křečci začínají okusovat nohy, tak vyprázdnit pomalu bidony. Do Úhonic to vyťapkat, i když to už docela bolí, ale přeci tady nevypadnu, cíl se pomalu blíží!
Nahoře bufet, trochu nešťastně v zatáčce, na čele aktivně pracuje Jakub Holuša, to my s Dreamerem vychytrale a srabácky okupujeme zadní pozice. Což se málem nevyplatí a za Sobínem v krátké stojce máme co dělat, se vrátit zpět. Tady mi i pomůže Kamil svojí špicí, díky moc! Uzavřený jízdní pruh jen pro cyklisty, tohle je věc, v kterou jsem nikdy nevěřil, že mohu zažít v Praze. Tohle je grande finále dnešního závodu, letíme po Plzeňské a najíždíme do stoupání kolem nemocnice Motol. Zase jsme si sjeli pár lidí, včetně Laca Šindeláře, nohy už mám na odpis, ale byla by škoda to tady zabalit. Přeci si nejezdil teď v týdnu ty dlouhé kopce jen pro nic za nic! Hákuj Dreamera!
A hele ono to jde! Horizont je náš a před odbočkou do Podbělohorské si dokonce musím přibrzdit, abych neťuknul do borce přede mnou. Odskočil nám Jakub, vím, že teď je většina na limitu, tak proč to nezkusit! Jó ono to jde! To jsou chvíle! Ucítit za sebou jen Dreamera, trhnout loktem, aby Jakuba sjel na těch pár desítkách metrů. Pak je tu ale bohužel zatáčka doleva znovu do kopce, trochu prokaučuji řazení a mám moc lehký převod a zezadu je tu zpět zase pár lidí. Ale tohle je poslední brdek, tady ještě vymáčknout poslední síly. Pár lidí jde přes, Jakuba nechávám za sebou a už jen zpovzdálí sleduji, jak Dreamer bojuje o první flek z této grupy...
Safra, pěkný závodění to bylo! Skvěle zabezpečená trať, na každé odbočce pořadatelé, policisti, hasiči, vesnice a stoupání obsypané fandícími diváky, tohle byla reklama pro silniční cyklistiku! Díky Kapře, že jsem to mohl zažít!