Luke –
Mezi nebem a kopcem
Druhej den to vždycky jede líp. Teda určitý výjimky by se asi našli, třeba když je super horko a už první den se člověk vyndá tak, že sedí hodinu na pivu a vlastně neví o čem se tam mluvilo. No nic, třeba budu mít za týden na Kitzbuheleru taky vedro, tak je třeba si zvykat. A ideálně i s tím, že se zkusím neugrilovat hned v prvním kole a nějak tu teplotu těla uřídím až do konce, dyť nejlepší je dlouhý pečení.
Projet okruh, pozdravit se, postavit si auto k trati tak, že v případě že (teda spíš až) dojde pití, aby se dal snadno z kufru vyndat novej bidon. A jde se na start.
Vlastně jsem nějak mimo, moc nevnímám, musím se ptát, co že říkali o tom startu a dokonce mi ani nevadí **** se do bloku zepředu, když vzadu už stáli další vlny. Prostě divný už od začátku. Ostrej start bude až pod kopcem, takže část kola za autem, sice v tempu, ale pohoda. Rozbitou polňačku si dávám s megaodlepem a je mi jedno, kde budu startovat, dyť do kopce to je stejně fuk.
Vyrážíme tedy vlažně, žádný úprk se nekoná, až po chvíli se přikládá. Technik z čela, celou dobou brousil nárazník zaváděcího auta, já apaticky vzadu a překvapivě i Žába a ptá se co s tím dnes uděláme. No nechci mu řikat, že já asi nic, ale mám takovej pocit, jak kdyby mi chtěl něco naznačit. Balík se začíná trhat, zaměřím Jardu Halíka a další, co jsem s nima už párkrát jel... to by tak mohla být grupa pro mě. A nebo ta potom, ono by se taky nic nestalo, zklamání už bylo letos dost, tak si nechci dávat žádný cíl.
Žába zůstává se mnou a prý se moc necítí a můžeme to objet spolu, což je eufemismus pro "dnes ti to chci udělat hezký", což je eufemismus pro... no však vy víte, co tím myslím. Uchvácen myšlenkou, že se mi příští hodiny dostane tolik pozornosti, nechávám Halíka a spol. "vyvětrat", dyť to přece Žába sjede a aspoň do kopce nemusím jet přes závit. Na rovince pak zalézt do háku velikosti XL a nechat se protáhnout přes cíl pod kopec znova. Cestou jsou sice 4 nebo kolik brdků, ale co si pamatuju, tak valíme furt 45+ a brdky se projeví jen anomálií na Garminu, kdy watty lezou někam přes 350W.
Druhý kolo je tu coby dup, Halíka a spol. jsme nesjeli, ale furt je vidíme a asi 10 lidí fakt točilo, takže to docela chápu. Kopec vyjedeme, dokonce vidíme i grupu před Halíkem, kde typuju Technika a valíme dál. Dvě kola utekli, anomálie na Garminu se dostává k 380W, ale jinak se jede fajn. Skupiny před námi se promíchaly a explodovaly, mě začínaj bolet nohy a děsí mě představa co bude dál, tak kopec potřetí už trochu zvolňuji. Nahoře ale vše při starém, začínám si rozumnět i se zdejší občerstvovačkou, kde beru vždy kelímek vody a polejvám se.
Žába začíná znát místní zatáčky, což dále zvyšuje náročnost dnešního výletu, protože pokud já projedu zatáčku za 2 a Žába za 4, tak je třeba nástup jen asi 400W abych byl bezpečně v háku. Od 4.kola už já jezdím všechno na jedničku, Žába za 2 a nástup 400W nestačí. Taky ty brdky jsou v každým kole o 30W těžší, asi čeká, kdy si zařvu moc. Po dvou hodinách k tomu už moc daleko nemám, ale nechci prostě zdržovat v těch hákovacích pasážích.
Další kola to je pořád to samý, nikdo s náma nejede. Což je dáno tím, že lidi s mojí výkonností maj v tuhle chvíli tak půl hodinu ztráty, protože prostě nejedou motorkou. A lidi co vyhnili vepředu, tak ty předjíždíme takovou rychlostí, že se většinou ani nepokusí nás háknout. A když se pokusí, tak jim stejně na nejbližším horizontu nastoupíme a ujedem. Vypadá to tak snadně. Jo a anomálie na Garminu v brdkách už začínají 5kou. Bomba!
První bidon vydržel 3 a půl kola, druhý 2, nechvám si na občerstvovačce doplnit jeden do dalšího kola. A taky už mám fakt dost, tak si Žába ztěžuje, že jsem nějak zticha. No popravdě už vidím jen tu tlustou čáru před sebou, béžový bočnice a řetěz napnutej k prasknutí. Zacvakat ořech jsem snad dneska ještě neslyšel. Vznáším se mezi nebem, kde se lítá neskutečnou rychlostí a tak bezbolestně, a kopcem, nebo spíš peklem, kde radši jen čumím tupě do asfaltu, protože nechci vidět Žábovo otáčení a tázavý pohled, kdo je tady teda vrchař...
V sedmém kole dostávám na občerstvovačce kofolu a v kombinaci s vidinou cíle to je tak opojné. Přichází první náznak Žábovi lidskosti, teda ne, že by mu to přestávalo jet, ale lehce se přidusil tyčinkou. To by se dvouválci nestalo... Dojíždíme duo Kopr, Rubáš, nechci se jim do toho plést. Ale stejně je pod posledním kopcem necháváme. Ale Rubáš si to nějak rozmyslel a vrací se už bez Kopra. A poodjíždí. Mě ani nenapadne se do toho motat, ale s Žábou se nějak vzdalují. Vůbec mě nenapadlo, že by Žába nahoře nepřibrzdil a nepočkal na mě, tak to neřeším a jedu si svoje, ale nahoře koukám, že si jedou zvesela pryč.
Jako upřímně v tu chvíli jsem fakt naštvanej a připadám si jako nějaká odkoplá milenka. Po sedmi a půl kolech, tolik jsme toho prožili a teď mě opustí pro nějakou... a ještě k tomu starší a tlustší. Jako obrovská dehonestace, a ještě si musím dojet do cíle sám. Samozřejmě nikdo za mnou ani přede mnou, tak je to jedno, ale...
Ne, ve finále to bylo naprosto luxusní svezení, Technik s Žábou to nakonec dali na bednu, já zůstal 4., což z 16 lidí v kat. není vůbec špatný. Jinak když pak koukám do výsledků a vidím ty dojezdy po jednotlivcích s odstupy v řádu minut, tak to asi byl fakt extrémně těžkej závod. Jinak příjemný zjištění je, že se mi povedlo se neuvařit a dojet to tak nějak se ctí.
Technik –
Asi ještě furt blouznim
Čtu Lukův report a chechtám se jako blázen… „To by se dvouválci nestalo“ to mě v souvislosti s Žábou dostalo…
Žábu si vezu v autě cestou na start. Po cestě ještě při průjezdu exitem u Průhonic prozvoníme Luka, že má 5 sec na rozhodnutí jet s náma… Prej ne, už má naloženo a jede si sám. Šlapka.
Po registraci stíháme prohlídku trati. Masakr motorovou pilou. Žába říká, že se na to chce vysrat, ale přes cvakání zubů na tankodromu mu skoro není rozumět. Tak tohle je fakt hnus fialovej… Sorry kluci z TFD, Rudo, Kuře, Camrdo, nic osobního, mám vás rád :D
Kopec 170m převýšení se v půlce utahuje na něco kolem 10%. Hezký. Je mi jasný, že tohle setrvačností nepřeletím. Takže hlavně to nepřepálit a na horizontu tam naložit a docvaknout grupu před sebou. To je plán na začátek a pak se uvidí, jak se nohy roztočí po včerejších radovánkách v Nepolisech. Kapr věštil, že to bude nejlepší výkon.
Na startovnim roštu čekám 10min před startem už plno, ale kupodivu není problém se přisrat dopředu a ještě tam podržet fleka Lukovi… Ten ale postavil kolo na zadní a nasadil takovej ten pohled do nekonečna... Všichni najednou uskakovali a místa tak bylo hafo i bez mýho přičinění. Říkám si asi hypoglykemickej šok, snad to po ionťáku přejde.
Start zacvaknu za 0,1145 sec. Rekord! Díky tomu jsem hned za zaváděcím vozem. Jedeme přes dva hupy na tankový cvičiště a já pořád těsně za autem. Ostrej start je tak pro mě z pozice 1, takže se ani nemůžu pokusit někoho rovnou háknout a tak se cedim a cedim. Začnu rozumně a snažim se stupňovat tempo. Hlavně nechcípnout. Podařilo se. Na horizontu docvakávám grupu před sebou na 174 tepech. Tak to má vypadat. Kde je sakra Žába? Snad to nezabalil. Poprvé v životě mi computer ukazuje číslo W. Tak nakonec to dorazilo i k Jakoubkům do jeskyně. Úvodní kopec jen prudká pasáž za necelých 5 min na 386W. Celej kopec i s táhlym horizontem a finálním útahem 350W. Dobrý nebo špatný? Netušim, ale jedu s lidma, který jsem obvykle vídal jen na startu. Třeba takovej pan Adam Tůma. Vždycky o kategorii až 2 lepší je tu.
První a druhý kolo se jede celkem v tempu, ve 3. se znatelně zvolní a dolítnou nás 2 skupiny. Ve čtvrtym kole je mi tak jasný, že bude selekce. Bere se za to a zůstáváme cca v 8-9 lidech. Naopak 5, 6, 7 kolo se jede hodně pomalu. Jó bejt tu Žába, ten by to tak nenechal. To bychom měli minimálně o 5 minut lepší čas… A nebo bych tam zůstal s křečema ležet u silnice… V 6. si nás na jednom z horizontů otestuje nástupem Tůmič. Watty letěj někam k 900 a všem už dochází. Já mám z tý trati pořádnej repsekt. Po sobotní nepolisce se bojim křečí a nebejt v každym kole kelímku na občerstvovačce, asi bych to nedal.
V nájezdu do 7. kopce za to bere Tůmič znova. Vidina 15 km na samotku je tak silná, že odletí způsobem, že ho na konci kopce už ani nevidíme. Bez něj se v 8. kole nejede už vůbec. Všichni melou z posledního. Do 8. kopce vyrazí junior 2007 s dresem Mapei, docvakává ho Jarda Halík. Já volím zase stupňovaný tempo a uvidím na co to bude stačit. Hodně to rvu už ve stoje jako za mlada. Minulej tejden jsem se tak dostal z křečí, tak to zkoušim zas. Jarda na konci prudký části vadne a já se pomalu přibližuju. V posledním útahu před Kozmicema tam naložim a docvaknu. Jarda hlásí, že není soupeř, že je 50ník. Klobouk dolů, ale závod je závod. Před sjezdem do cíle je brdek, který se hodí na nástup, tak to zkusim a frčím do cíle.
Hned se jet k autu polejt vodou a trochu vytočit s ostatníma. Říkám si… Předem mnou byla grupa tak 15-20 lidí, to by mohlo stačit tak na 5. místo v kategorii. Jedu si to prohlídnout, čumim na výsledky a nechce se mi věřit. Galapředstavení doplňuje Žába 3. místem a Luke bramborou.
Co k tomu dodat. Dědka jsem měl v kalendáři zaškrnutýho jako jeden ze 3 vrcholů sezóny a po tom, co jsem problil Posázaví, to byl vlastně vrchol léta. Nebyl to Dědek tak, jak ho znám z před 10 let. Tehdy to byla masovka o 150+ lidech. Dneska ve výsledcích jen 64 lidí. Možná se lidem nechtělo na rozbitou trať, možná byli na dovolenejch. Ale když by mi někdo řek že budu bednit na Železnym dědkovi, nikdy bych nevěřil… Už v reportu miunlej tejden jsem psal něco o splněnym snu. Nevim, co psát teď. Asi ještě furt blouznim.
Žába –
zábava na nedělní dopoledne
Podzimní vlna závodů se pěkně rozjíždí. Po těžkém Posázaví a Králi Šumavy mám v kalendáři pro jistotu dva závody za víkend. Na rovinkách Nepoliské stovky jsem nezazářil a závod vyzněl spíš jako rozjetí na Železného Dědka. Ráno jedu s Technikem na start, těším se a chci si spravit chuť.
Dorazíme včas, dobře zaparkujeme, vyzvedneme čísla a připravujeme kola. Přijíždí Luke od auta někde na trati a jdeme se rozjet. Šok střídá pochopení proč postarší traťák stojící vedle našeho auta říkal, že by tuhle trať na silničním kole nejel. 1200 metrů klesání pod kopec dne je prakticky nesjízdné. 4 vsrstvy záplat na rozpadající se, 3 metry široké, polní cestě. Tohle v balíku nejedu. Mít tu vlastní auto, naložím kolo a jedu pryč. Vážně zvažuji, zda si nenakliknout kilčo po okolí.
Po startovním výstřelu se jede za zaváděcím autem přes zvlněné pasáže za Teplýšovicemi. Pohodička, žádná strkanice a vlastně zábavně svižně. K tankodromu se najíždí krokem, nechávám si obrovský rozestup a dobře dělám. Z meze se vynořil závodník s kolem plným trávy snaží se zapasovat zpět na rozbitou asfaltovou pentli mezi poli. Proboha, proč jedeme tudy!
Ostrý start přichází pod kopcem dne, zatápí se postupně. Jsem tak nějak v první třetině, nemám zrovna bezpečáka a nohy tuhnou. Rychlé rozhodování co s tím, poslat tam všechno a třeba chytit nohy z nebes ve druhém kole? Nebo dělat společnost Lukovi. Vycouvat mi šlo samo, bohužel dolepit 3. odjíždějící skupinku Luke nezvládl.
V hlavě se zrodil plán na dopoledne. Potáhnu zvlněnou část na doraz, kopce mimo červená čísla a tankodrom na jistotu. První kolo na rovinkách podlahu Luke pohodlně akceptuje v pěkném háku, ale horizonty nechutnají. Nechci prudit při nedělním dopoledne, také by mohl přijít někdo mladší, rychlejší a vrátit mi to i s úroky. Kolo za kolem jedu rovinky pořád pěkně svižně, horizonty můžu podržet víc a víc. S přicházející únavou až na svůj doraz. Luke se kompletně oklepal ze smrti po prvním kopci. Dojeté skupinky luxusně odpáráváme. Nástup v kopci a odlet na horizontu. To je boží. Zatáčky začínají být hladší, jen mám strach měnit stopu mezi jednotlivými koly. Ale přestřídání v nájezdu na tankodrom mě vlastně i baví. Nálet 58 km/h do 120° pravé zatáčky. Já zbytečně venkem, Luke ideální stopou vyjíždí 3 metry přede mnou. Chvíli si odpočinu za Lukem v rozbitém sjezdu. Bomba, fakt si jízdu ve dvou užívám. Jen teamové rádio nějak ztichlo.
Kolem 7. kola nahlas přemýšlím, jestli jsem se nepřecenil. Normálně mám strach z rovinek za kopcem. Hltám tyčinku a málem se udusím. Bez dechu odpadám a Luka dojíždím 2 kilometry následujícího klesání. Těsně před koncem kola nás předjíždí zaváděcí auto, znovu tlačím na pilu. Přeci nedostaneme kolo! Průlet cílem máme s brutálním fanděním patřící absolutním vítězům. Boží. Zaváděcí auto nám z nějakého důvodu zůstává a trochu mi rozráží vzduch. Jedu doraz. Luke drží v háku. A trojice padesátníků za ním.
Táhnout někoho cizího se mi vůbec nelíbí, ale nějak nejdou urvat. Až v posledním kopci odpadají. Jenže Rubáš se dotahuje zpět a jde dopředu. Takhle ne! Zkouším co mám vlastně ještě v nohách. Luke to určitě zvládne, občerstvovačka za 400 metrů, za kilometr auto, za 5 km cíl.
S Rubášem vyjedeme nahoru, pak se chvíli přetahujeme. Ve sjezdu nemám nárok ujet, zatáčky jedu snad i v ideální stopě, pak nástup. V dalším klesání je znovu na zadním kole. Nechávám toho, dostanu pochvalu za pěknou špic a sjíždíme do Teplýšovic. Jedu v klidu, nechci se tlačit dopředu před závěrečným esíčkem. Ale za esíčkem najednou Rubáš zvedá zadek do spurtu. Hmm, dokážu stáhnout 10 metrů díru a předjet ho? Vezmu za to, nechám se nasát do háku, překvapivě mám perfektní převody a čáru přeletím o 10 cm dřív.
Musím říct, že teamová projížďka s číslem na řídítkách je víc než sólo kilo. A navíc jsem si odvezl domu pytlík arašídových křupek za 3. místo. Bohužel to beru jako vizitku upadající legendy než ocenění sportovního výkonu. Ale co, neděli jsem si užil a Luke si mě v telefonu nezablokoval
::
Propozice ::
Celkové výsledky ::
Diskuze ::
Foto