Strejda –
Libusin 08
Tak Libusin.
1 etapa. Jelo se mi nejak dobre, tak jsem tak trosku porusil predpisy doktoru a jel jsem o neco vetsi tempo, nez to mam povoleno. Ale zase byl jsem to schopen udrzet po celou dobu. Ve vysledcich jsem spolehlive posledni, ale zase Kolbaba ma neskutecnou radost: dal mne 3 sekundy
2 etapa. Ke konci uvodniho stoupani jedeme asi ve ctyrech odsejpa se to celkem prijemne, stridame se, pred Smecnem rada prichazi na Kolbabu. Ten z niceho nic nastupuje, a po docela riskantnich manevrech mezi troubicimi auty nam ujizdi. Co blbne?! A jo, uz je to jasne, vidi pred name vetsi balik. A za chvili se na nej dotahujeme vsechny. Jsou to vesmes holky. A dari se nam drzet s nimi do konce prvniho kolecka. Zacina se dalsi stoupani, Kolbaba ztraci kontakt, mne se dari uviset. Na rovince mne uz zacina pripadat trapne, ze se vezu s holkami a nestridam, tak se cpu na spici a tahnu co se da. Jenze baliku veli pevnou rukou Zuzka Denigerova, dojidi mne a rika, at neblbnu a jedu v klidu, jinak se nam poztraceji dalsi lidi. Nu a ma naprostou pravdu, hned prichazi maly brdek, a ja po tom svem hrdinskem vykonu vubec nejsem schopny stacit. Skvirka se pomalu ale jiste zvysuje a po nejake dobe rezignuji na pokusy dotahnout se. Zbytek zavodu uz jen nejak tak doplazit. Predjizdi mne celo prvniho baliku, pak dalsi zavodniky, nejak se ani nepokousim zachytit. Zacinam premyslet, ze tahle sezona uz asi pro mne prilis dlouha, stava dochazi, a zda uz neni vhodne si dat podzimni odpocinek. Ke vsemu v cilovem kopci z niceho nic se kolem mne prolitne Kolbaba. Vecer po zavode se citim totalne vycerpany a ani se mi do te treti etapy nechce.
3 etapa. Z predchozich rocniku si pamatuji, ze treti etapa se jede v podstatne vetsim klidu. Taky vim, ze najeto mam dost, tak to bych mel mit vyhodu. Snad to dopadne nejak lip. A fakt. Holky si zase formuji vlastni balik , na zacaku uvodniho stoupani sice nam s Kolbabou trosku odskoci, ale ke konci stoupani je v klidu dotahujeme. Baliku zase veli Zuzka, a ten jeji pristup je mi velmi simpaticky. Rovinky se jedou v naprostem klidu, vicemene v kompenzacnim tempu, coz setri sily na stoupani. A to nam dovoluje udrzet balik pohromade. On ten zavod uz je stejne rozhodnuty jiz vcera a nema cenu se nejak prilis honit. Jedou pohromade snad vsechny holky z UACu a taky tri nejvetsi pomaliky od chlapu, a to ja, Kolbaba a Houska. Kdyz uz mne zacina byt jasno, ze se v tomhle baliku udrzim, najednou se ve mne rozleva takovy pocit blaha… A maximalne si to uzivam. To je snad odmena za celou sezonu trapeni na chvostu a o samote. Konecne jedu v baliku. A stacim. A muzu se i plnohodnotne zapojit do spolupraci. A navic, v jak krasnem baliku… Jedine nechapu, proc z cele te kolekci nadhernych pozadi zrovna ja musim mit pred sebou to houskovo :)). Jsem nejaky roznezneny a v zaveru se mi vubec nechce tenhle pocit kazit nejakym tim spurtovanim. Tuhle radost prenechavam Kolbabovi. Kral se blizi, a on si nutne potrebuje zvednout sebeduveru.
