Cancellara – Vartovská spolupráce
Na Bělči to bylo super, po startu přišel první kopeček a cítila jsem, jak mám zatažený stehna z Doks, ale zmáčkla jsem se a rozjela to. Pak už se mi jelo parádně, ikdyž mrholilo a občas i nějaké ty kapky deště spadly. Vytvořili jsme skupinku Já, Alča a jeden chlapík. Za sjezdem na Nižbor byla prudká levotočivá zatáčka, jela jsem ve předu a všimla jsem si značky až na poslední chvíli, jela jsem moc rychle, takže kdybych zatočila tak tam hodím tlamu. Tak jsem to přibrzdila a jela rovně a udělala rychlou otočku, ale Alča s chlapíkem mi popojeli o pár metrů. Tak začalo první stíhání za nimi ve stoupání na Dřevíč. V druhé půlce kopce je dotahuji a jedeme zas společně, pak sjíždíme Vencu Hrachovinu, který je zničený též z Doks, tak už jede volněji a přidává se k nám. A začíná teamová spolupráce Alča versus Venca. Snažíme se pravidelně střídat a jedeme celkem slušné tempo. V druhém kole ve sjezdu na Nižbor mi poodjeli, zpomalila jsem protože silnice jsou kluzké a já jsem nechtěla riskovat, že se někde rozplácnu. Správně už konečně odbočuji z Nižboru směr na Dřevíč a začíná druhé stíhání Alči a Venci, dotahuji si je ve třechčtvrtinách kopce. Na tepák radši nekoukám, protože jedu velmi svižné tempo. Vjíždíme do třetího kola a je mi jasné, že mi budou chtít opět ujet ve sjezdu, protože v kopcích se mi jede skvěle. Snažím se to drtit ve sjezdu jako oni, ale silnice jsou mokřejší a tak mi to klouže a nebrzdí. Už mám zase ve sjezdu mezeru, jsem to ale poseroutka! Tak začíná třetí stíhání do Dřevíče, mám je na dohled, přibližuji se, ale objevuje se tam ještě jeden chlapík z Varty a teamová spolupráce Vartovských členů je nad moje síly. Rvu to na těžkej převod, ale sama proti ním nemám šanci. Ale nevzdávám to. Chlapík co jel s námi někde odpadl a široko daleko nikdo, kdo by mi je pomohl sjet, mám je kousek na dohled. Ale nedaří se. Tak si dávám ze Dřevíče posledních pár kilometrů jako časovku na samotku a do cíle dojíždím sama. Takhle mi ujet ve sjezdu, no teda!...já si příště na tu Vartu posvítím :o) Tak jsem dojela nakonec třetí. Na první Andreu Babůňkovou jsem měla ztrátu cca 11 minut a na Alču cca 1 minutu. Byl to super závod, škoda, že to počasí zas nevyšlo. Vyhlašování proběhlo v kulturním domě, jen mě i Alču zamrzelo, že všichni z kategorie mužů dostali pohárky a my ženy ne. Raději bychom tu věcnou cenu (tričko, bidon a tyčinky) vyměnili příště za pohárek :o) Jinak s výsledkem jsem spokojená 1 hod 54 min, prům. tep 171, prům. rych. 28,8 a závod jsem si moc užila :o)
Léňa – Okruh a konec
Bělečské okruhy jsem ještě nikdy nejel. Po více než týdenním výpadku, kdy jsem neseděl na kole vinou střevní virózy, jsem měl obrovskou chuť závodit. Dny kdy jsem byl na sucharech již minuly, a když už jsem nestihnul Doksy musel do Bělče.
Počasí bylo celý týden na draka, ale sobotní ráno ukázalo, že závodit půjde. Vydávám se kolmo na start, ale pak mi na zádech zavrní telefon a tam sms od Atamana s nabídkou odvozu. Neváhám stočím to na Opatov a hurá do Bělče.
Na startu se cítím velmi dobře, nic mě nebolí , není zima, Bobek s Alánkem kolem mě prostě pohoda. Postrádám jen Jirku z HH a Rendu, který se brodí na MTB Králi (ještě, že tu nebyli). Odstartovalo se na pohodu, brdek vůbec nebolí, ve sjezdu jedou všichni opatrně připomíná mi to takové to výletování. První brdek, který přichází ihned po sjezdu, začíná ostrou pravou zatáčkou mi poprvé zvedá tepy tam kde by měly být při závodě. Po brdku vjíždíme do lesa, kde začíná být silnice mokrá, držím si před sebou díru abych dobře viděl a mohl rychle reagovat na případné kolize. Musím říct, že povrch je naprosto super bez dir, valíme to přes 50km/hod a nemusím ani šlapat. V mém okolí se pohybují kluci z Endurainingu, zvlášť na Zbyňkovi je vidět, že jede v silné kompenzaci. Bobek řádí na špici, Alánek si hlídá čelo zprava. Přichází sjezd, je mokrý, jedu tedy jak připosra.. .. čímž samozřejmě ztrácím a v místě kde sjezd přechází v kopec mám tak 50m díru. Naštěstí si to sjíždím relativně snadno kopeček, ale nekončí má tak 2km, jede se kolem 20km/h a musím se pořádně mačkat abych neulítnul. Při vjezdu na vrchol první části 4km kopce si musím trochu ulevit, propadám se na chvost. Při pohledu na druhou, stejně dlouhou, ale prudší část kopce mi není zrovna dobře. Asi po dvou minutách mi není dobře už ani fyzicky, jogurt s musli, který jsem měl k snídani se začíná hlásit o slovo, nohy se přestávají točit a nechápu co tady blbnu v prvním kole? Bobek s Alánkem jedou v pohodě na čele, zvlášť Bobek, který to tahá J. Napadá mě myšlenka opustit tento balík, při pohledu do zadu, ale nikoho nevidím! No nedá se nic dělat, musím makat a držet se. Zmáčnul jsem v sobě všechny zbytečky, při zběžném pohledu na tepák vidím 198 tepů, v balíku zůstávám. Uff, následný magnet se jede po větru, dá se uviset. Už jen brdek před sjezdem na hlavní do Bratronic, cílový brdek a vjezd do druhého okruhu.
Od konce kopce jsem si stačil odpočinout, nohy se začaly točit v pohodě, zvedá se mi morál, určitě se u mě jednalo jen o momentální indispozici. Kopeček do Bratronic opět nebolí, ale ve sjezdu opět ztrácím. Do ostré stojky najíždím opět se ztrátou, tentokrát, ale už balík nedojíždím v poklidu, ale s vypětím všech sil. Na vrchol nám zbývá ještě 300m a už jedu max., je jasné, že dnes to prostě nejede. Tato informace se mi dostala i do části mozku, která se rozhoduje zda-li ještě jet nebo se na to vykašlat a byla vyhodnocena jako: vys… na to, vole! No a závod pro mě skončil. Zůstal jsem naprosto sám a před sebou 65km…..
Ze začátku prostě jen točím, piju a cpu do sebe suky. Začíná pršet, no prima. Zvažuju zda-li jen dojet do cíle a být poprvé DNF. Nad tímto přemýšlím až do brdku před Bělčí, kde se ke mně zezadu přiřítí Honza Novák z Královic, který má hroznou chuť jet. Je to nadšenec J. Zásadní věc, která mě přiměla pokračovat byla: min. 70 bodů do šlapky J.
O závodění už opravdu nešlo, k tomu začalo už dost pršet, jet v háku naprosto nešlo, brýle si mi po vjezdu do lesa začaly mlžit, viditelnost byla tak dva metry a to jsem viděl jen modrý flek (Královický dres). Jedu tedy na slepo. Z prvních dvou okruhů vím, že to není rozbité, pokračuju bez obav a v naprosté slepotě asi 7km až do sjezdů, kde už má neschopnost rozpoznat silnici od lesa začíná být nebezpečná. Jedeme už ve třech a nerad bych někoho sundal. Musím tedy zastavit, sundat dioptrickou vložku a brýle vysušit. Není to zrovna super, ale už vidím své přední kolo. Sjezd jedu skoro pěšky, ale říkám si: Jsi živitel rodiny, jedeš jako poslední, nezab se! Kluky jsem si v pohodě docvaknul v kopci.
Novák nám stále káže o tom jak máme jet, vyjednává o tom, že když mu neujedeme v kopci tak nám potáhne roviny, prostě je sranda J. Mě a borcovi od baterek fakt o nic nejde nemáme s tím žádný problém, dokonce si to užívám. V kopci Honzovi občas vypomůžu postrčením (některé šlapky ví o čem mluvím…..) ,když přijde rovina, jde na špic Honza s prohlášením: A teď Vám ukážu za co mě v Královicích platí! Opře se do pedálů a opravdu šineme si to něco nad 40km/h, jo baví mě to. Na konci 4km stoupání nás dojíždí čelo druhého balíku.
Špic táhne Kapr za ním Kakač, Radek, Vitas, další dva a za nimi tak 5m Krob. Krása, vždycky jsem chtěl vidět ty naše dva rakeťáky v akci. Na první pohled je vidět, že Radek s Kaprem moc nespolupracují, spíše vůbec, Kapr je poctivá lokomotiva a tahá. Naše trojice se za ně zahákne a jsem rozhodnutý, že se jim do jejich práce nebudu míchat a budu jet pozorovat jejich práci. Blíží se do cíle takže moc nejedou jen „taktizujou“ tzn. Nikomu se nechce moc tahat, slyším Radka jak je tím dost rozladěn, ale nic se nemění. Kapr tahá nejdéle ostatní se jen protáčí a Krob vše sleduje s odstupem 5 až 10m. Před brdkem do Bělče očekávám, že za to někdo vezme a spustí peklo, ale spíš se všichni připravují na spurt. Tady kdyby za to Kapr vzal s Radkem za zadním kolem určitě by urvali první flek! No nic, jen vidím jak Krob dává velkou (jedu hned za ním) a nějaký malý pastorek, zvedá se a bere všechny zleva. Pak mi už všichni zmizí z dohledu tak nevím jak vše dopadlo až za cílovou čárou mi Kapr reportuje, že dojel šestý a Radek čtvrtý. No kluci, škoda. Kdyby jste si Vy dva daly dohromady můžete se na těch prvních místech střídat, zvlášť kdyby se Kapr více vozil a méně tahal! (to byla jen taková vsuvka z poznatků několika posledních km druhého balíku).
My s klukama nabereme ještě jednoho z příchozích a ve stejném scénaři (kopce pomalu a pomoc Honzovi, roviny tahá Honza) absolvujeme zbylá dvě kola. Musíme být nějaká poslední skupinka, protože na křižovatkách v posledním okruhu už nikdo nestojí. Z Béčka jsem v naší mini skupině sám , ale nedá mi to a u cedule Běleč házím velkou, vyhrávám bezvýznamný dojezd naší skupiny. V cíly je už v civilu Bobek (to jen potrhuje bídu kterou jsem jel), pořadatelé sbalily cílový koridor, vzpomínám si na report Kolíka o červené lucerně.
Jo dnes to bylo špatné, je až neuvěřitelné jak s tělem dokáže zatočit malá viróza. Takovou bídu jsem jel snad jen minulý rok na Králi. Opravdu uvažuju o přehodnocení svého závodního programu. Ale nespadnul jsem a mám určitě 70 bodů do šlapky! J
Atamanovi musím poděkovat za odvoz.
RiC – Greenhorn na UACu
Tak mě zase jednou popadly objevitelské touhy a vyrazil jsem do světa na zkušenou. Mám na mysli ten cyklistický svět. Vybral jsem si Bělečské okruhy z UACu.
Budík zvoní ve 4:00 abych stíhal Brněnského Draka do Prahy. Tam přijíždím v 7:30 a měním vlak za Strejdovo auto. Krásně to všechno vychází. Původní plán byl, že pojedu ze Zličína po vlastní ose, ale Strejda mi nabídl odvoz, což bylo v dešti mnohem, mnohem příjemnější.
Závod se jel na 18 km okruhu. Moje kategorie jela 3x, což v souhrnu dalo kolem 56km. Okruh byl zvlněný s jedním delším, asi dvoukilometrovým kopcem a jednou stojkou.
Do závodu jsem nastupoval s obavami. Za poslední dva týdny jsem měl jen dva tréninky. Takže jsem byl nerozježděný a měl jsem strach, že hned ztuhnu.
Krátké rozjetí a v 9:40 startujeme. Mám drobné problémy našlápnout pedál. Následně začínám spurtovat, abych byl co nejvíc vpředu. K mému velkému překvapení se bez větších obtíží dostávám až k čelu, kde vydržím dost dlouho. Naprosto nerozumě se větrám na špici a přemýšlím kde se stala chyba. Jedu vcelku pohodu a jsem na špici. Něco není v pořádku. Skutečný stav věcí mi došel až za Nižborem, kde začínalo dvoukilometrové stoupání. Zatímco ostatní pošetřili síly, já z honění si trika zkapal a postupně se propadal až na konec balíku. Na vrcholu jsem to ještě z posledních sil sjel, ale už jsem věděl, která bije. Balík se dělí a první okruh ukončuji ještě s druhou skupinou. První skupina už je nenávratně v tahu.
Druhý okruh pro mě začíná ztrátou ve stoupání z Bělče. Ještě je docvaknu, ale ve stojce v Bratronicích jsem definitivně odpárán. Mám ji na dohled a snažím se ji sjet. Samozřejmě marně.Ve stoupání za Nižborem jedu sám a svoje tempo. Jaké jiné, že? Na vrcholu jsem dojet další skupinou, s kterou už vydržím až do cíle. Vcelku spolupracujeme, i když tempo je nepravidelné. Začíná lehce mrholit. To by nebylo až tak zlé. Větší paseku dělá voda ze silnice odstřikující od ostatních. Za chvíli jsem mokrý. Zima ale není.
Třetí okruh už se mi jede lépe. V kopcích se sice trápím, ale výrazně nezaostávám. Příjemné zjištění. V hlavním kopci okruhu se celkem bez problému držím ve skupině a pomalinku se propracovávám i do čela. Kopec je za námi a poslední stoupání ke křižovatce, kde odbočujeme do Bělče. Tempo se přiostřilo. Ještě s jedním ze soupeřů se ho v následujícím sjezdu snažíme zvýšit. V předchozích stoupáních jsem měl dojem, že většina už toho má dost. Ve skupině byli jeden nebo dva soupeři, kteří ještě byli aktivní, ostatní mi už nepřipadali nebezpeční. V cílovém kopci jsem na špici a snažím se zvýšit tempo v naději, že to roztrhám. Nevím, jestli mi to vyjde. S hromadnými dojezdy nemám zkušenost. Tohle vlastně bude můj první.
Takže drtím tempo co to jde a stále kontroluji, jestli někdo nenastoupí. Na značce 100 m se o to jeden pokouší zleva. Zachytávám se a společně se blížíme k cíli. Jenže tak dvacet metrů před cílovou čárou mi dojde a je mi jasné, že ho nedám. Kontroluji situaci za sebou. Nikým neohrožován svěšuji a projíždím cílem a následně i koridorem.
Pěkný závod. Strategická chyba bylo větrání na špici hned v prvním kole. Nebýt toho, možná jsem mohl uviset druhou skupinu. Zas tak moc mi nechybělo. Stejně tak mohla být na vině absence tréninku v předcházejících týdnech. Těžko soudit. Rozhodně nelituji své účasti na závodě.
Ještě bych rád poděkoval Strejdovi. Jednak za výborný teplý a čerstvý čaj po závodě, a hlavně za dopravu. Moc mi tím usnadnil cestování a zbavil mě spousty starostí. Strejdo díky.
