Gejza –
To byl fofr !
Předem reportu z Hýskovských okruhů se musím omluvit šlapkám, že jsem nejel v našem dresu, ale jelikož jsem měl pátečního tréninku našpiněn USPS dres jel jsem něm. Už v metru směr Zličín se to Šlapkami jen hemžilo. Z Vysočan jsem jel s Igorem a na Florenci přistoupil Petr. Po příjezdu na Zličín to vypadalo, že každou chvílí se z oblohy spustí provazy vody, ale naštěstí jsme až do Hýskova dojeli za sucha společně s Kolíkáčem a Šemdou, kteří na Zličín přijeli kolmo. V Rudné se měl připojil El, ale nějak nestíhal. Do hýskova jsme dojeli cca 1 hod. před startem a tam byl klid a čas na prezentaci pokec, trošku rozjetí a přípravy na závod.
13,10 hod vše vypuklo ... Po startu se nacházím na čele pelotonu a dokonce do Nižboru dojíždím na cca 4 místě, ale na první krosové vložce už se pohybuji někde prostřed a málem končím ve vozíku, který zde zapomněl nějaký motorista . Kolem mne se pohybuje Kolíkáč a El a tak s jich držím a pod první stoupání se držíme pohromadě. V bio modelu, který sestavuje KPO mi vyšlo, že bych měl být lepší do kopce a tak zkouším co je na tom pravdy. Šlape se mi dobře a i nejprudší část kopce zvládám v pohodě a Kolíkáče s Elem nechávám za zády. Na vrcholu se zdravím s Miki se slovy už jen dvakrát. Kolíkáč s Elem za mnou něco ztrácejí, ale jelikož nejsem dobrý ve sjezdech tak vím, že v Berouně mne sjedou a taky že jo. Úsek mezi Berounem - Nižborem šlapeme jak smyslu zbavený a v pravidelném střídání jedeme cca 40 km /h. S námi v asi 6 členné skupině kde jsme 3 šlapky, jeden borec z Kladna, ale hlavně Michal Stark, který je famózní a to co dokáže předvádět jen na jednu končetinu je prostě fantastické /Klobouk dolů/. Druhá Zdejcina a scénář se opakuje. Já opět odjíždím Kolíkáčovi s Elem, ale tentokrát ještě s jedním borcem, s kterým v Berouně konzultujeme zda jet nebo se nechat sjet skupinkou za námi kde je El a Kolíkáč. Na konci Berouna jsme opět kompaktní skupina o síle 6 mužů a míříme k 3 Zdejcine. Na začátku stoupání začíná pršet a na vrcholu na který nyní přijíždíme celá skupina pohromadě už lije jako z konve. Ve sjezdu jedu hodně opatrně a tak mi skupinka odjíždí a já do Berouna dojíždím osamocen. Naštěstí mi zbývá jen mírný sjezd do Hýskova a cílový kopec. Pod kopcem mne dojíždějí 3 první borci z I divize. S konečným čase dle mých stopek 1:47:07 s prům tepem 149 a max 170 jsem celkem spokojen.
Iceman –
Hýskovské okruhy
Hýskovské okruhy byly prvním letošním kláním v rámci UACu.Start byl stanoven na
jednu hodinu.V jedenáct se na Zličíně začalo oranžovět.Složení:Igor,Kolíkáč,
Šemík,Gejza,Diablo a já.Diablo se sice nedostavil fyzicky,ale během cesty na
start jsme si průběžne telefonovali,kde se k nám připojí.Připojil - v Hýskově
při prezentaci.Do startu nám zbývala necelá hodina.Zaregistrovali jsme se a po
roce se též přivítali s klubovým chirurgem Kolbabou.Též nechyběl jeho syn Vítek
a Miki,která ovšem přijela pouze povzbuzovat,šetříc síli na pondělní závodní
340 km dlouhou divočinu... Těsně před startem jsem ji sice zkoušel zlomit aby
každý ze 3 okruhů mi něco odtahala,ale nechtěla o tom ani slyšet. Aspoň jsem jí
tedy půjčil větrovku,aby naše královna neumrzla.
Odstarovali jsme přesně dle časového harmonogramu.K mému ůdivu tempo nebylo nijak
brutální.Celkem v pohodě celý balík pospolu dojel pod jediný,zato vydatný kopec,
na Zdejčinu.Vlastně ne celý balík.S neuvěřitelnou smůlou se potkal Šemík,
pro defekt neujel snad ani kilometr.Stoupání balík roztrhalo.Diablo,Kolíkáč i Gejza
zmizeli přede mnou,naopak zaostal Igor a Kolbaba.Popravdě jsem byl rád že mám před
nimy nějaký náskok.Tyhla dva jsem totiž po odpadnutí Šemíka považoval
za potencionální partnery v mé výkonostní skupině.Počítal jsem s tím,že v následném
sjezdu mě jak on tak Kolbaba snadno sjedou.Ten sjezd byl opravdu nepříjemný.
Nečistoty v zatáčkách,nekvalitní asfalt.V rychlosti kolem 50 km/h jsem z toho
sjezdu měl opravdový respekt.V Berouně jsem se zabudoval do osmičlenné skupiny.
Následná rovina do Nižboru se jela docela svižným tempem.Dost záleželo na tom,kdo
byl zrovna na špici,ale v průměru se rychlost pohybovala kolem 35 km/h.Nutno dodat
že ve skupině byly 3 děvčata z nichž jedna se až nápadně podobala populární
loňské 603
.Druhá Zdejčina mi nedělala zvláštní problémy.Celou dobu jsem se
pohyboval na špici skupiny.Chtěl jsem totiž být nahoře první a na tomto postu
absolvovat celý sjezd.Podařilo se.Nemuset si ve sjezdu hlídat soupeře,to je ve
,kdy mám plno práce sám se sebou,velký plus.Na výjezdu z Berouna se opět
celá skupina srovnala.Zde musím říci,že se pravidelně střídalo,byť někteří již
evidentně mysleli na 3 a poslední Zdejčinu.Největší kule jel jeden kluk bez čísla,
tipoval jsem ho na doprovod jedné z dam.Na rovině v Hýskově se naše skupina
rozrostla,dotáhl Kolbaba.Třetí Zdejčina byla pro mě nepříjemná.Hlavně z počátku
jsem měl pocit nerozehřátých svalů.Tou dobou již totiž vydatně lilo.Teplota
kolem 10 stupňu taky nepřidala mému organismu na pohodě.Jediná niť na mě nebyla
suchá.Ale podmínky byly pro všechny zřejmě stejné.Tempo výstupu na Zdejčinu
nebylo nijak ohromující.Ten kluk bez čísla byl ale vyjímka.Po celý kopec si
bez viditelné námahy udržoval 10m náskok.Nicméně mě nezajímal,ten se v cíli
počítat nebude.Tuhle skupinu jsem prostě chtěl vyhrát.Ten třetí sjezd byl fakt
blbej.Lilo jako z konve,brzdy jako bych neměl,zkrátka ,v Berouně jsem měl co
dělat abych se vrátil do balíku.Podařilo se.Až na 2 uprchlíky,kteří získali 50m
náskok.Očekával jsem zrychlení tempa,ale ostatní nejevili zájem.Pokud jsem
tedy chtěl vyhrát,a já chtěl,musel jsem si to sjet sám.Nechal jsem na tom dost
sil a po sjetí uprchlíků jsem si aspoň na chvilku orazil.Bohužel cílový brdek
přišel příliš brzo.Sice hned na začátku stoupání jsem se propracoval do popředí
skupiny,ale jedna z dam měla evidentně více sil něž já.Smířil jsem se s druhým
místem ve skupině a po dojezdu jsem sportovním gestem ocenil její kvality.
Neb mi opět vypadlo měřící zařízení,nechám se překvapit časem,ale pod 2hod by to
být mělo.I přes nepřízeň počasí si myslím,že jsme si to všichni parádně užili.
Kolbaba –
A co Zdejcina, pane Kolbaba?
A co Zdejcina, pane Kolbaba?
"Ďjó, Zdejcina..." , pan Kolbaba zabafal z fajfky, protáhl se na židli a přerovnal karty, " to nejni jenom tak. To nejni žádná sranda ani když máte hezky. To vám vede vodzdola do takový prudký stráně nad řekou jedna zatáčka za druhou a nahóru, pánové, nahóru tolik, že to chvílema až hezký néni."
"Tak jaká, pane Kolbaba?"
"U mě dobrá... A ten rok zrovná byla taková dlouhá zima, že eště koncem března všichni lýžovali a pořád místo kola na těch, tentononc, běžkách a holubi kolikrát ztuhli v letu a v Praze vychladly dva gaykluby."
"U mě taky dobrá. Neseš"
"Zelený. No a sotva sníh roztál a začaly závody, hned ten první vyměřili zrouna třikrát přes ten kopec Zdejcinu. A nebyl žádnej hic, jenom asi vosum stupňů a pršelo, takže byl čloujek razdva mokrej a špinavej"
"Flek !"
"A né jeden, pánové, za chvilku jsme byli durch. První kolo se všici drželi tak ňák pohromadě, jenže sotva přišel ten kopec, tak ty vepředu za to vzali a rvali to do kopce ..zkrátka..."
"Kule.."
"Jo, tak nějak. Prostě to nakopli a vepředu z těch Vinohradskejch šlapek......"
"Tak moment, pane Kolbaba, nechcete nám trvrdit, že jste jezdil s Vinohradskejma šlapkama"
" Nekecám, na mou duši"
" Leda tu píchlou. Pane vrchní, ještě tři .... Pan Kolbaba nás dneska zase krmí. Prej jezdil s Vinohradskejma šlapkama. A s Rolling Stones jste nezpíval?"
" Ne, vážně, chlapi. Tehdy to ještě nebyl profiklub. Ale ten rok byli na závodech početně nejsilnější a v každý skupince bylo aspoň jedno voranžový triko."
"Tak hrajem, nebo kecáme?"
"Hrajem. Zkrátka vzalo se za to a já koukám, že ňák zustávám vzádu a povídám si himlhergot, Kolbaba, ty kopce jsou ňák nalevačku. A nohy mě bólely fakt fest jako když vás chytí reuma a úplně nahoře stálo všelijaký to obecenstvo a vobčas někdo plácal a najednou vidím tu Hanku Ebrtovou, co mi dole povídala - teda Kolbaba, jestli v tomhle pojedeš, tak tě půjdu nahoru povzbudit, jenže teď povídá - to seš celej ty, skupina v háji a ty se usmíváš."
"No to je dobrý. Ona je taková..."
"Zvláštní. Rok nato jela na ten závod napříč Emerikou , co se jede od móře k móři a byla by ty ženský vyhrála a mezi chlapama by byla snad druhá za Forrestem Gumpem, jenže sotva dojela do cíle v El Ej, tak se otočila zpátky a než ji chytili, tak už byla zas někde v Arizóně a povídá to je blbý, ale vracet se už nebudu, takže skončila po tejdnu bez medajle na startu v Novym Yorku, že prej cestou ztratila ten lísteček s napsanou trasou."
"A jak to bylo dál ?"
"Jak to bylo.... zkrátka nahoře na kopci jsem byl z tý skupinky poslední, ale pak přišly ty serpentíny dólu do Berouna a to já pánové umim a dojel sem si ty dvě ďoučata z toho pražskýho Es Ö Es a povidám - holky, přece to tak nenecháme, ty si dojedem. A trošku sem to tam zvorganizoval jako na stavbě mládeže, jako - teď jedeš ty a ty se zařaď a ty si, Mařenko , rozmysli a tak všelijak podobně a sám sem šel příkladem a tahal špice a na rovině jsme to rozjeli..."
"Dvacet ..."
"Houby dvacet... čtyřicet!"
"Tak to ne, trumfy jsou zelený !"
"Tak třicet sedum. No a když jsme se konečně všichni tři dotáhli, povídám - teď si konečně odpočineme, ale ta šestsettrojka ukáže nahoru a já koukám, že jsme zase pod Zdejcinou."
"To jde za náma..."
"Jo, ale já jsem za nima nešel a nahoře koukám ztráta, takže nezbejvalo nic jinýho než zas napálit ten sjezd a tam jsme někde ztratili tu šestsetdvojku Lucku Kočí, ona je taková lehká a v tom sjezdu klesala zvolna jako holubí pírko a s tím se, pánové uznáte, skupina doject nedá."
"A vy jste se dotáh ?"
"Jo. V Berouně. Tam byla taková veliká křižovatka a odbočovalo se vlevo a hlídali to tam policajti, ale stejně všichni jeli vopatrně a tak si povidám - teď se ukažte, na co tu ste, kluci zelený a napálil sem to šedesátkou doleva těsně kolem nich a na mostě už jsem byl doma."
"Takže červený eso dodá?"
"Jo dodá. Dodal mi ten poslední kopec. Tam vám přišel takovej s prominutím chcanec že to bylo jako mokrym hadrem přes držku a s každou zatáčkou vejš to bylo horší a horší a ani nahoře už nikdo nestál, všichni se utíkali schovat a já sem zas zůstal kousek vzadu a tohle, pánové, tohle sem už nedohnal"
"A co, zklamání?"
"Ale né. To máte jako s mariášem, jednou to jde za tebou, jindy za mnou. Hlavně že si tak nějak zahrajem, žejo".
"Bať!"
"Takže zaplatíme a pudem. Příště nám budete vyprávět o tom Giru?"
"Tak tak"
"Tak dobrou noc, pane Kolbaba"
"Dobrou"
Mirek –
Hýskovské peklo
Hýskovské okruhy jsem chtěl pojmout jako kvalitní závodní trénink, nechtěl jsem se zničit, protože mě v pondělí čekala Posázavská 50 MTB a taky jsem nechtěl zničit kolo na polní cestě za Stradonicemi. Proto jsem v prvním kole najížděl na rozbitý úsek pod Zdejcinou opatrně, možná až moc, protože jsem se ocitl až úplně na konci balíku, za mnou už byl jen Hynault, který si přijel symbolicky objet jen jedno kolo a divil se, co tam dělám. V prvním stoupání jsem se posunul trochu dopředu, nahoře se utvořila asi 6ti členná skupinka, ve které byl i Radek, se kterým jsme kroužili společně s Kolíkáčem a Hynaultem na PRSu. Ve sjezdech jsem měl docela problémy se udržet, na začátku Berouna se to ale vždycky sjelo a pokračovalo se společně dál. Mezi Berounem a Nižborem se celkem pravidelně střídalo a rychlost se pohybovala mezi 38-40km/h. Druhé stoupání vyjíždíme celá skupinka v celku pohromadě, ve sjezdu se to taky neroztrhlo a tak jsem předpokládal, že se bude rozhodovat v posledním kopci. K poslednímu stoupání jsme od Hýskova jeli dost pomalu, každý už šetřil síly. V kopci jsme jeli kupodivu stále pohromadě, pod vrcholem jsem zkusil trochu zvýšit tempo, ale hned mi došly síly. Navíc začal foukat vítr a pořádný déšt. Do sjezdu jsem najížděl na druhém místě. V proudech vody mi kolo skoro nebrzdilo, všichni okolo mě jeli jako blázni a já se propadl až na úplný konec skupinky. Před Berounem jsem se ještě stačil naštěstí vrátit zpátky. Bylo jasné, že rozhodovat se bude až v Hýskově. V lijáku jsme přijížděli k Hýskovu, od předjíždějících aut jsem dostal několikrát pořádnou sprchu, ale to už bylo jedno, protože jsem byl úplně promočený. Teploměr na Hacu v tu chvíli ukazoval 7 stupňů. Když jsme přijížděli k přejezdu v Hýskově, tak akorát blikala červená světla a stála tam dvě auta, ale naštěstí akorát zhasly a auta odjeli. Ve stoupání odjeli Zach s Kubínem, já jsem ještě v serpentinách svedl souboj se Štěbetákem. Cestou domu za Hýskovem jsem se třásl zimou takovým způsobem, že jsem měl problémy udržet přímý směr, v Berouně jsem proto opět nasadil ostré závodní tempo, abych se trochu zahřál, ale na konci Králova Dvora mi došli síly už definitivně a domů jsem se spíše už doplazil, než dojel. Naštěstí jsem celou akci přežil ve zdraví a vy, co jste jeli doufám taky. Určitě na to hned tak nezapomeneme.
