Akce Mamut Tour 2011

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-05-14.

Nejdelší varianta má délku 203 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Výsledky týmy :: Roadcycling :: Foto Prochisport :: Foto Přerov
Foto Tomaskory :: Foto :: Foto Honzis :: Foto zaváděcí auto :: Report M.Hajzler :: Report S.Prokeš

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• D!ablo – Lovci mamutů
  
  ... čti reportáž...
  
  
• Dreamer – Mamut 2011, spokojenost s vykricnikem
  
  Pro ucast na Mamutu jsem se rozhodl az v prubehu tydne, nebot predpoved pocasi vypadala slibne, kdyby melo prset, tak bych urcite nejel, lonsky Krusnoton uz opakovat nemusim :) V zaloze jsem mel jeste take krasny a vyzivny SUAC ve Strakonicich. Nakonec padla volba na Mamuta, preci jen uz mam neco letos najeto, v "treninku" taky rad jezdim 150+ trasy, takze proc si nedat Mamuta, kdyz to byl s Tatry Tour jediny zavod serie 53x11 ktery jsem jeste nejel?
  
  V patek odjizdeme s Astralem z Prahy zrovna kdyz se hraje semifinale v hokeji, coz me trochu mrzi, no ale moje zavislost na kole pokrocila do takovych vysin, ze jsem ochoten i toto obetovat :) Na D1 se pokousim naladit na iphonu stream hokeje v aplikaci CT4 Sport, ale jelikoz tam neni 3G, ale pouze Edge, tak se obraz seka a tak to radeji vzdavam, ale i tak hezky pokus, verim ze za par let uz to nebude problem. V Prerove se ubytovavame ve Stavarove, jsem prijemne prekvapen, pokoj sice strohy, ale koupelna skoro lepsi nez v 3* hotelu v Turecku :)
  
  V sobotu rano vstavame kolem 6h ranni hodiny, diky Astralovi ktery chytre vzal mini rychlovarnou konvici si muzu snad poprve na maratonu udelat snidani skoro jako doma, takze nalada je primerena, zadny stres, tak to ma byt. nejak v 7:30 vyjizdime na ven, jedu uz v kratkem, sice je trochu zima, ale budu to muset tu hodinu vydrzet. Nasleduje rozjeti na cca necelou pulhodinku a kratce po 8h uz stojime na startu. Start je posunut o 15min coz se mi moc nelibi, stat skoro 45min bez pohybu, no nic neda se nic delat.
  
  Po startu se jede hodne nervozne, nebo spis ja se citim prekvapive nejiste a nervozne, nevim vubec cim to je. Asi je to dane poctem ucastniku, startovalo se s kratkou, vsak to znate. Zahy po startu kousek prede mnou nekdo pada, vidim ze ot je nekdo ze Slapek (az pak jsem zjistil ze Olin), tesne pred timto padem jsem zmenil smer a jel po leve krajnici. Tahle udalost mi na klidu nepridala. Kostky se projizdi v pohode, cekal jsem ze to bude vetsi drama, proti Prasilskym kostkam na Sumave je to pohoda. Hledam zachytne body, protoze vidim ze jsem porad pomerne hluboko v baliku, prede mnou dokonce nejaky holky. Zaregistruji Honzise a Lenu a tech se hodlam drzet.
  
  Prvni vyjezd na Tesak redukuje pole, hlidam si Honzise, chvili mozna premyslim jestli nejet uplne na krev a nesjet jeste par lidi ale jelikoz tu trat jedu poprve a porad je pulka kvetna a ne plna sezona, nechci jet bezhlave, takze pak trochu zvolnuji a jedu za Honzisem. To je mozna to co mi vycita Lena v reportu, ale jinak verim ze jsem tempo drzel :) Ve sjezdu pak opet nekde sjizdime hlavni balik, pamatuju si jsme museli predjizdet vlevo doprovodne vozy v protismeru, opet jsem jel radsi az vzadu a holt si musel par mezer docvaknout ale slo to.
  
  Kopec na Hadovnu si moc nevybavuju, snad jen to ze jsem se nahore zeptal "to byly ty Grapy ?" a nekdo asi Honzis mi odpovedel ze ne, ze tohle byla prochazka ruzovym sadem a Grapy prijdou za chvili :) Kazdopadne Hadovna pole nadelila a uz nam zde celo samozrejme ujelo. Pocitove se mi zatim jelo dobre, do kopce jsem si tam smrdlal s kompaktama lehci prevody a tim ze nebylo horko tak nebylo potreba ani moc pit, takze sily ubyvaly primerene a dalo se jet slusne.
  
  Pak nasledoval sjezd, kde to vetsina strihala hlava nehlava, no takze jsem si to samozrejme nechtel nechat ujet a malem se mi to stalo osudne. Tahla levotociva zatacka hned na zacatku klesani me zacala vynaset do prave skarpy navic tam stal nejaky chlapik, tak tak jsems se mu stacil vyhnout. To me dostatecne vylekalo a pak jsem uz jel opatrne i za cenu ze mi x lidi predjede. To mi mozna zachranilo pred zamotanim se do padu, ktery si muzete prohlednout na fotkach na roadcycling.cz, ano jde o tu nehodu na kladach ve sjezdu z Hadovny. Slysim kousek prede mnou brzdeni, smyk po sterku a pak uz jen vidim jak se uprostred vozovky objevi bezvladne telo. Se stestim se mu vyhybam, pribrzduji a skoro zastavuji, to same dela prede mnou Lena. Ohlizim se a za mnou uz stoji par kluku. Mam chut take zastavit, protoze tohle vypada vazne. Pote vyhodnocuji situaci ze kdyz uz u nej nekdo stoji, ja tam budu houby platny, mluvim s Lenou a jedeme nakonec dal. Kazdopadne vim ze to bylo trochu sobecke a klidne jsem mohl zastavit, jenze stejne bych nevedel co tam delat, nikdy jsem nicemu takovemu pritomen nebyl.
  
  Dole volame na poradatele at zavolaji zachranku. Po teto zkusenosti me zavod opravdu prestal bavit a premital jsem proc tohle vlastne mam zapotrebi, proc se nejezdi vice bezpecne, proc startuje kratka s dlouhou zaroven, atd. Jedeme ale dal, nasleduji Grapy. Tezky kopec ala Kochanov, jen bez mista na odpocinek. Tocim 34x25 a prede mnou to lame na tezky prevod Honzis. Postupne nasi skupince zlehka odjizdi, nechavam ho byt, protoze ujizdel i na Hadovne a pak jsme ho z kopce sjeli. Nekde tam mi asi odjizdi i Michal Chadim z Roadcycling, ktery byl do te doby pro me dalsi zachytny bod. Ve sjezdu se zformuje pomerne pocetna skupinka 10-15 lidi, tak si rikam ze Honzise urcite sjedeme. Pak prijizdime na 2. obcerstvovacku, kde to vypada ze vsichni stavi, nez ale stacim popadnout aspon dva kousky melounu, vsichni krome Leny jsou pryc! Rikam si wtf, jak je to mozny? No nic rezignovane s Lenou vyjizdime a ja si rikam ze to neni prece mozny si to nechat takhle ujet! Pak zahledneme na brdku skupinku a diky Lenovi se tam nakonec dotahneme, ale bylo to opravdu o fous!
  
  Nakonec nam to zase tak moc nepomohlo, protoze prislo deleni trati a na dlouhou nas odbocuje jenom par, je tam Michal Skopecek, Jirka Zarybnicky a par dalsich. Jedeme si svoje, na me se jede mozna az moc pohoda, no ale nejsem blazen abych tady tahal na spici nejak vyrazne vic, takze drzim krok a aspon jsem mel cas zregenerovat a najist se a napit. Prichazi druhy Tesak a tam malem smete dodavka J. Zarybnickeho, ktery tedy opravdu pada, bere s sebou Michala Skopecka. Ale i pres osmu na prednim kole se mu dari vratit se do nasi skupiny za coz ma obdiv. Na treti obcerstvovacce uz stavime, doplnuji bidony a v tom se pririti Kolikac s dalsi skupinou! Nema vodu ani jidlo, tak mu od obojeho neco malo davam. Je pravda usek po deleni trati mezi 100-135 km jsme opravdu nejeli nijak rychle a sam jsem tak cekal ze nas nekdo sjede.
  
  Pak nas tedy pokracuje pocetna skupina, na Lazech Kolikac opet trochu odpada, ale je to opravdu bojovnik a vraci se, coz se mi hodi, protoze aspon upozornuje na nebezpecne useky na trati, ten sjezd z Lazu byl myslim taky hodne rozbity. No a pak uz se blizi konec, v poslednim kopecku na 184 km nam jeden ze skupiny odjizdi na cca minutu, ale skupina cca 12 lidi vzorne strida a tak jej sjizdime. 3km pred cilem zkousim nastoupit, protoze po rovine do cile v protivetru jedem pouze cca 30kmh. Pri mem nastupu zrychlim az nekam k 42-44kmh a rikam si ze to me nemuzou sjet. Chybna uvaha, sjizdi me, ale jsem rad ze jsem to zkusil :) V samotnem Prerove zlehka nastoupim jeste jednou, ale nenechaji me, hlavne Jirka Zarybnicky si to hlida, ktery nakonec vyhrava i cilovy spurt.
  
  S vysledkem jsem spokojen, i kdyz dluzno dodat, ze toto byl muj prvni maraton kdy jsem neprijel do cile uplne vycerpany, takze mozna jsem mohl byt ve skupine s Honzisem, ale to jsou kdyby a na to se nehraje :) Pocasi vyslo, prset zacalo az pro prijezdu do cile. Presto si vsak dalsi ucast na Mamutu priste budu dost rozmyslet, protoze ta nervozita v baliku mi opravdu vadila, zrjeme je to tim ze je kveten a jen malo lidi je "vyjezdenych". Presto to vsechno jsem rad za ucast, nejaky prinos a efekt do dalsiho rozvoje by to melo mit. A na zaver diky Honzisovi, Lenovi a v posledni tretine Kolikacovi za prima doprovod!
  
  
• Honzis – rychlej Mamut
  
  Start se posunul o 15min kvůli náporu při registraci. Stáli jsme sice za páskou, ale před ní se postavilo asi 80lidí, což jsem tak nějak čekal. Úvod nervózní, loktovačka, brzdy, flekovačka, necítím se dobře. Kostky se letí, já jsem dost vzadu. Naštěstí eliťáci pod hupem chčijou, tak se moc nejede. V brdkách před Bystřicí p/H. se to furt mele, já sotva vlaju kdesi na stém místě a už se těším na kopec, který se zpočátku taky nejede. Je tady Léňa, Kolík, kecám s Dreamerem, pohoda. Michal Skopeček couvá dozadu, my též, jakmile ti vepředu trošku přitlačili. Je tam aspoň 60lidí, já se nechci zrakvit, jedu si svoje - 39/19, 39/21. Dreamer je stále u mě, na horizontu to trošku roztáhnu, ve sjezdu se ale hnedka cedím dozadu. Kritický provizorní mostek jsme zvládli, pak se sjedeme ve stoupání na Troják. V padáku ke Kašavě se to mastí, až dojedeme kolonu doprovodných aut a předjížděním protisměrem se docvakneme zase do čela. Zase není o krušné okamžiky nouze. Stihnu se aspoň trošku napít a vysát gel. Stojka se jede v pohodě, 39/21, pak klid ke Frýštáku. Vabroušek kecá s nějakým triatlonistou – tady jedeš kopce rychle, ve sjezdech nic a po rovině taky nic, teď mám tep 96. Já juknu k sobě a tam vidím 129 … Ale je fakt, že jsem neměl svěšíno jako železný muž ze Zlína. Hadovna nás konečně odděluje od čela. Jedu 39/21 s Léňou a Kolíkem, necítím se špatně a ta Madona do kopce docela frčí. Následuje sjezd, který zrovna nemusím, takže opatrně. Jeden mě přelítne a v táhlé pravotočivé zatáčce ho to vyneslo ven, na štěrku nešlo zabrzdit a napral to do složených klád. Jeho kolo se vymrštilo do mé stopy a já už se viděl v kotrmelcích. Minul jsem bicykl o centimetry a opatrně dojel dolů, kde jsem říkal regulovčíkům, že si jeden ustlal. Naprosto volně pokračuju pod Grapy. Sním Pikao a docela mě nakoplo. Takovej levnější a větší karbolek. Zezadu přijede zase orange duo. Začátek v Rusavě si tam poklidně vylámu, vzpomenu na Drásala a musím říci, že na silničce jsou Grapy „v pohodě“, na bajku to je děsnej vopruz, jak to nejede. Nechám 39/23, abych nejel na kašpara a vsedě jedu nějakých 10-11km/h v nejprudších pasážích. Tatík fotí, tak mu ještě řeknu o nehodě a už stíhám borce přede mnou. Je z toho i fotka na roadcycling, super! V lese dojedu myslím Slavíka z OD Morava a pár dalších, občas jedu i na velkou, třebas ten závěr 53/21. Pak sjezd do Bystřice, kde se valí k 70km/h, ale to není má doména a hned ztratím několik vydobytých pozic. Ostrá levá, teď nebo nikdy – nechám pilu, přejedu zpátky několik cyklistů a už vidím grupu s Robertem Kleinerem. Kopec je moc krátký, nestíhám to. Na horizontu 53/17, úplnej šrot přes 180tepů , makám i ve sjezdu a v krátkém brdku je ze sedla docvaknu ve stavu značně zdeklasovaném. Na 80km takhle blbnout! Ale vyplatilo se, teď se vezu, na bufetu čapnu 2gely, kus melouna a kelímek ionťáku. Plný bidon dám do košíku a ve třech frčíme k rozdělení tratí, kde nás jeden opustí. Taky bych docela rád jel už do cíle. Pokračujeme ve vopruz brdkách a díky chcaní skupinky před náma si „nestavěče“ docvakneme zpátky. Vida, v devíti to zase jede mnohem líp. Robert pěkně wattí na Zippech, jsou tady i dva z KC Brno, taky s wattmetry, jeden z Pinarella, docela slušná sestava. V rámci možností točíme a já stihnu aspoň sníst margotku a napít se. Průměr skoro 33km/h je super, teď jen aby nedošlo. Před Tesákem dost tahám, ostatní se šetří a jak najedeme do prudšího úseku ke studánce, tak jsem rázem předposlední. Oops! Zkusím se nějak zmátořit a točím 39/23. Nahoře za to trošku vezmu na 21ku a podaří se mi dolítnout k Robertovi, který dle zvyku má na Tesáku svůj vlastní bufet a z ukryté igelitky vytáhne bidony a proviant. Dolů se to mastí 53/11, Troják dám na velkou a riskuji projetí bufetu, páč v grupě s Robertem a dvěma z KC Brno to tak pěkně jede. Akorát nevim co budu pít \ , mám asi 0,3l, vyschlo v hubě a do dalšího bufetu přes hodinu jízdy… Ve sjezdu vlaju, ale zuby nehty se mezi rychlíky držím. Pak točíme a máme na dohled uprchlíky z Tesáku. Jedeme furt šrot, aspoň já, kolem mě hučí Zippy a rve se 53/12,13. Před Lázy trošku voraz. Schodovité stoupání jedu 39/23, Robert tvrdí muziku a my za ním vlajeme. Chadim z KC Brno visí jen tak tak. Sjezdík je dost hrana, docela se bojím, ale jsem stále s nima a už si to šineme k bufetu. Z doprovodného auta KC Brno vysomruju minerálku. Aspoň to. Dám gel, na regulérním bufetu čapnu půl banánu a kelímek ionťáku za jízdy. Docela akrobacie. Svištíme po hrbatých silničkách, v každém brdku lámačka ze sedla, ale kilometry naskakují krásně. Poslední kopec za Paršovicemi už dávám s vypětím všech sil – směšných 39/21, naštěstí Robert už nejede takovou hranu a dokonce sjedeme jednoho trénuj-chytráka z Alltrainingu. Do střídání se moc nezapojuje, takže je nás sice pět, ale spíš formálně. Od Chadima si cucnu ionťáku, dopiju ten svůj, dám poslední gel a věřím, že to už nějak doklepu. V Pavlovicích letíme dolů a už tu jsou kostky, kde mám co dělat. Před náma ještě jeden borec, kterého sjíždíme za cyklokrosem v obci Prosenice. Ani se nás nechytá, nebo spíš nechce a větrá kus za náma. Točíme 34km/h na větru a už tu je Přerov. V zatáčce to balí Chadim, vepředu spurt, který vyhrává Alltrainingář, pak Černý z KC Brno, Robert a já jako 47. Zásek 28minut je povzbudivý, ale taky jen za 130km. Dobře, že trať byla kratší, 202km v půlce května fakt stačilo
  
  
  
• Kolíkáč – Vana plná endorfinů
  
  A zase v tom lítám, jako každý rok se sám sobě divím, že do toho zase jdu, ale znovu jsem se přesvědčil, že maratony jsou pro mě neskutečný zážitek. To velké setkání oranžistů, večerní tiskovky, společné ubytování, večerní usínání, ranní starťáky, to vzájemné hecování a sdělování si dojmů, bez toho si sezónu nedokážu stále představit. Že prostě stojí za to přes zimu něco najet a stát se součástí toho pestrobarevného představení, zdolávat procenta sklonu, sjíždět balík, pracovat pro skupinu, když má člověk sílu nebo prožívat krize a plandat na jejím chvostu, a když se souhrou všech okolností zadaří, tak se na 200km koupat v endorfinové lázni! A letošní Mamut, to byla prostě pecka!
  Příprava na Mamuta mě absolutně nevyšla, víkend před závodem, jsem kvůli začínající rýmě a dutinám závodně vynechal, navíc mě ještě do svých spáru dostal zubař, což moc optimismu nedodávalo. Přál jsem si vylepšit alespoň o fous čas z minulého roku (6:44h.) a svézt se s někým od nás. Sice jsem Léňovi slíbil, že mu odtáhnu Mamuta, ale to bylo spíše sci-fi prohlášení, ještě jsem si živě vybavoval, jak s ním bolela Břežanská Osma. Ale třeba to klapne s Olinem nebo s Dreamerem, i když ten už má taky letos více kilometrů… no uvidíme.
  Stavíme se do první lajny a přejeme si mnoho úspěchů, ťukáme si s bidony s heslem „Na to se napijem!“ Ve slušný mlýn z lidských těl a bicyklů se proměnil začátek maratonu, kolem 480 účastníků namíchaných ze všech tras se snaží dostat co nejvíce dopředu, aby uviseli co nejdéle. Na okraji Přerova již za sebou slyším zvuk padajících kol a těl, ale není radno se otáčet, jen věřím, že to nebyl někdo od nás. Je to slušný stres, stále se brzdí a zase rozjíždí, spálená guma ze špalků se nad námi vznáší a už letíme tradiční kostky a první brdky. Jede se mi vcelku dobře, nakonec jsem zvolil krátkou variantu oblečení a udělal jsem dobře, jen možná ten nátělník z Moiry je příliš, zpocené břicho nemám rád . Stále visím na ocase čelního mega balíku, trochu mě rozhodil bidon, když jsem si vytáhl omylem špunt a zůstal mi mezi zuby a hned mi naskočila díra, ale pod Tesákem jsem stále ve hře a dokonce mi hlava jasně vysílá příkaz, nacpi se co nejvíce dopředu, ať se máš kam propadat. A hele Léňa, Dreamer, Honzis, Jirka Zárybnický-Jirus, to jsou borci, s kterými by byl sen se zase sklouznout. Hákuji Léňu, který při pravém okraji bere jednoho závodníka za druhým, skvělý pocit, dva oranžové dresy za sebou, to nabíjí. Pod vrcholem Tesáku, možná zbytečně opouštím svůj magnet, hlava říkala, neblbni, Léňa Tě utaví. Mega balík se rozerval, nějak jsem si vsugeroval myšlenku, že jsem díky Léňovi předjel Dreamera, a tak stále čekám, kdy mě šumavský patriot dojede. Řítíme se asi ve 20 lidech přes Troják a první bufet, kde čapnu banán a už se spouštíme přes Držkovou po vyžehleném asfaltu. Jsem tak nějak i rád, přeci jen v těch 20 lidech se jede bezpečněji, ale před stojkou v Kašavě je to tu znovu! Předjíždíme kolonu doprovodných aut a v té nechutné stojce máme jako na dlani ten neskutečný hrozen kymácejících se těl. Vydrápeme se nahoru a znovu do plných, všichni okolo mě se snaží znovu zabudovat do hlavního balíku a kličkujeme mezi doprovodnými auty.
  Začátek Hadovny a jsme zpět u čela, vyrážíme vstříc tomuto velikánu, který nechybí na žádném ročníku Mamuta, i když poslední dva roky je o dost dříve. Nádherný asfalt, krásná příroda a já stále vyhlížím, zda-li se přede mnou nezjeví orange dres Léni a nebo naopak ze zadu nepřilítne Dreamer. Nic takového se nestalo a spouštíme se dolů, nechávám si bezpečnostní mezeru, je to úzká cesta navíc s naplaveninami, ale koleje od aut jsou dobře vyjeté. A do háje, najednou přede mnou shluk sklánějících se postav a uprostřed mezi nimi nehybně ležící závodník se zkrvaveným obličejem . Nehezký to pohled, nohy jakoby mě zdřevěněly a nechtělo se jim dál. Na nájezdu na hlavní řvu na regulovčíky, ať zavolají sanitu a zkouším se z toho rychle oklepat. Sjíždím si skupinku a trochu regeneruji, brutální Grapy už jsou totiž cítit ve vzduchu. Napínám lanko od přehazovačky co to jde, největší 27 zubový pastorek je zase po dlouhé době v permanenci, vzpomínám na svého dvorního mechanika Fandu Vokyna, jak mi kolo dokonale připravil a já si můžu stěžovat jen na své nohy, že tak pomalu tahají. Ale jsme na tom všichni stejně, tyto kopce podle mě nepatří do silniční cyklistiky, je to jen atrakce pro diváky… Já mám ale atrakci těsně nad sebou, je tam Léňa, sice je mi jasné, že to jsou tak 1-2 minuty, ale dodává mi to sílu. Kroutíme se jak užovky nahoru, ale stále nás překvapují další a další procentové schody, které vytahují z těla mnoho energie. Konečně na hlavní silnici a spouštíme se do Bystřice pod Hostýnem, tam hned na začátku doleva přes brdky k prvnímu bufetu, před námi bohužel nikdo, Léňa asi hodně rychle práskl do koní, ale když se otáčím, jako bych zahlédl za sebou Dreamera, on si bohužel nevzal orange dres, ale možná by to mohl být on. Je tu bufet, jedu asi ve 20-ti lidech, ale zastavuje jen jeden , sice mi už jeden bidon chrastí suchem a druhý je načatý, ale já poprvé dnes zariskuji, nenechám si to přeci ujet a začleňuji se znovu do skupiny. Začínám ale podvědomě šetřit s pitím, což se mi ještě dnes vymstí, ale zatím si šlapu v klidu na rozdělení tratí a těším se, jak si to domrskáme v tolika lidech pod druhý Tesák. Ale jaké je moje zděšení, když z 20 lidí to ohneme jen ve třech na dlouhou! .
  No to je síla, veškerá moje závodní morálka se někam ztratila a já jen tupě hákuji a představuji si, jak na Tesáku ležím ve škarpě bez vody a bez jídla. Naštěstí ale mám ještě gely, natlačím do sebe ty zubní pasty a snažím se trochu rozpohybovat, tady bych chtěl poděkovat borci z Koloshopu, který skvěle tahal a i druhému borci z IVT, já jsem těch špicí moc nejel, a jen díky těm dvěma jsem se nějak dopravil do Rajnochovic, kde nás ale sjela asi 5-ti členná grupa, kde jel vítěz nad 50 let Novák a hlavně nezmar Pavel Sovák, to mi hned zvedlo náladu, konečně nějaká spřízněná duše . Problém ale nastal s pitím, kterého si mi už kriticky nedostávalo a Tesák před námi … Borci ze skupinky mají za sebou auta s pitím a tak začínám žebrat, a hle z jednoho auta už sosám z naplněného bidonu, ale bohužel je to jen čistá voda, ale stejně, díky moc! Jeden Anticramp už jsem spolkl, ale i tak mě Tesák začíná pěkně trestat za můj risk s vynecháním bufetu. Duo Novák-Sovák určuje tempo grupy a já začínám prožívat nejhorší okamžiky letošního Mamuta, křeč v pravém stehně je tu a já skáču ze sedla do sedla, měním převody a zkouším křeč rozehnat. A bohužel skupinka se pomalu vzdaluje, leju na stehno vodu z bidonu a dávám druhý Anticramp, nechápu, kde se to ve mně vzalo, ale nějaká vyšší moc mi říkala, musíš je uviset, a já točil a točil, a trpěl a trpěl, a když se to konečně narovnalo, naládoval jsem tam velkou a zpátky se přisál. Hůůů, začínám cítit i žaludek, jeden banán a jen gely, to není pro mě, na Trojáku prostě musím zastavit a dát alespoň rohlík. Stejně už zase nemám pití, hold tu grupu asi pustím, nedá se nic dělat
  Tak si vlastně začínám vyčítat i ten Tesák, mohl jsem si klidně zvolnit, když už s nima dál nepojedu. Borec z IVT je na odpis, loučí se s námi, že je mu zle a bufet se přibližuje. Zděšeně ale koukám, jak od stánku mizí orange dres Léni a hned za ním Jirus, ty wogo kámo, nedá se nic dělat, ty prostě musíš jet dál, chytám tedy jen banán a sjezd jedu jako magor, najednou žaludek přestávám cítit, zapomínám, že nemám pití a v kapse suším poslední gel, ještě 60km do cíle, čeká nás další brutal kopec Lázy, ale já jak kdybych finišoval do cíle, touha kukat za Léňou a Jirusem je neskutečná. Jsme ve čtyřech, Novák, Pavel Sovák a ještě jeden a v táhlém klesání máme jako na dlani grupu asi o 10 lidech, kde jede i Léňa s Jirkou.
  Blížíme se do Ratiboře, vesnice, odkud pochází moji předkové, a já zažívám famózní pocit, s Pavlem jsme se proměnili v motorky a každým metrem se přibližujeme ke skupině. Jsou nadohled a to mě podrž, on je tam i Dreamer, tak to je neskutečný mazec! Řvu blahem, ale hned si začínám uvědomovat svoji prekérní situaci s jídlem a pitím, ale je tu Dreamer, který mě zachraňuje, už chlemtám jeho bidon a žeru suk. Díky kámo, moc díky! Připadám si jako v cíli, vznáším se na vlně euforie, Jirus si stěžuje na křeče, Léňa na záda, jen Dreamer je tak nějak v pohodě . Ale odbočka na Kateřinice a Lázy je tu, není čas na hrdinství, teď to bude boj o holý život. Dreamerovi sděluji, že je hodně pravděpodobné, že tu v kopci někde zůstanu, až se do stehna znovu zakousně křeč, tak jestli vydrží s jedním bidonem… Ale zkusím to, uvidíme, většina už je taky docela okoralá, Michal Skopeček má v nejprudších pasážích taky velké problémy, vybavuje se mi loňský rok, jak jsem tady s RiCem a Jirusem plný síly a energie básnil o těch výhledech do čarokrásné krajiny, letos jen tupě čumím do asfaltu a modlím se za konec tohoto pekla. Bolí to bolí, ale nějakým zázrakem se křeč umravnila a zalezla někam do pozadí a neomezujeme mě. Je to ale divný pocit, stále čekám, kdy se mrcha ozve, je to takové čekaní až Vám vypnou proud. Je to nekonečné, stále nahoru a dolů, a to nahoru jsou stojky jako kráva, naprosto devastujicí o jetí nějakého tempa.
  Ale vše jednou končí a přichází hodně nebezpečný sjezd, který jedeme docela na hraně, tady by se sebemenší chyba zle trestala. Jsem s nima, hurá, přežil jsem to, teď už bych byl za hlupáka to nedotočit do cíle. Blíží se poslední bufet, který zase jen prolítneme, chytnu rohlík a kelímek s ionťákem, mám docela problémy to nějak zpracovat, takže poslintaná řídítíka budou památkou na tyto chvíle. Poslední kopec, ale je hezky jezdivý, žádná děsivá procenta sklonu, to se mi líbí. Odjel nám borec z Koloshopu, ten, co to hodně odtáhl před druhým Tesákem, ale když se po kopci srovnáme a zorganizujeme předpisový kolotoč, je po několika kilometrech zase náš. A přichází chvíle, kvůli kterým stojí za to trpět, koupu se ve vaně plné endrofinů, dokonce dostojím slibu, co jsem dal Léňovi na Břežanské Osmě, že mu odtáhnu Mamuta, no nebyl to celý Mamut, ale minuta to byla! Začínám sledovat i čas strávený na trati a začíná se rýsovat, že by 6:30h. mohlo padnout. Kostky, jéje toto dnes uběhlo, přes 6 hodin jsem vlastně nedal nohu na zem, nesesedl z kola, teď se jen bez následků promotat zahrádkářskou kolonií, projet se štěrkem a šotolinou a dlouhá rovina je před námi. Klukům jasně naznačuji, že do spurtu nejdu, dnes byli lepší jak já a jen souhrou šťastných náhod jsem mohl strávit závěr s nimi, oni stavěli na dvou bufetech a pak mě zachranili před žízní a hladem. Dreamer laškuje před cílem několika nástupy, zase je škoda, že nemá orange dres, vypadalo by to efektně, kdyby on v úniku a my dva s Léňou kotvící ostatní .
  Je to tam, 6:30h. padlo, další cenný maratónský zápis do mé historie, blahopřejeme si navzájem a užíváme si cílové pocity… a do prdky, Olin v civilu, to nevěstí nic dobrého, úplně vidím, jak tu takhle stál Rainy před několika lety, ale naštěstí od něj, má Olin jen pár odřenin, i když ty probroušené klouby na prstech ruky asi není žádná hitparáda, tak to byl on v tom lese hned na začátku , bejku, ať se to rychle zahojí!
  Začíná se do mě dávat zima, těším se na jídlo jako snad nikdy, nasoukat do sebe rýži s masem a v mírném deštíku dorážíme do ubytovny a rychle do vařící sprchy. Po cílovém pivku a minerálce se mi začíná chtít na malou, až teď si uvědomuji, že jsem od rána nebyl, a safra pěkně to pálilo a kousalo . Dojíždí kluci, už déšť chytli v plné síle, ale všichní září spokojeností, vždyť odjetý Mamut, ten se počítá!
  
  
• Léňa – Srdcová záležitost v Přerově
  
  Mamut, je pro mě velká srdcová záležitost. Tuto vazbu mi způsobil Iceman. Když jsem se seznámil se šlapkami, znal jsem jen bikové maratony, krátkého Krále a moravského Beskyda. Při zimních vyjížďkách roku 2007 mi zejména Iceman začal básnit o Mamutu, jak je to super závod, popisoval mi krásu Tesáku, prostě mě zaujalo nejen to vyprávění, ale také ty skvostné názvy: Slavkov, Tesák, Hadovna, ještě jsem musel překonat psychickou obavu ze vzdálenosti přes 200km a mohl jsem v roce 2008 vyrazit na svůj první opravdový maraton, Mamuta.
  Další dva roky jsem se z různých důvodů nemohl do Přerova vydat, tuto zimu někdy v prosinci jsem se definitivně rozhodl, že i kdybych měl v roce 2011 absolvovat jen jediný závod, bude to Mamut. Toto mé rozhodnutí ještě povzbudilo zimní trénování s vítězem tohoto závodu Tomášem Čerem. O motivaci bylo postaráno, celou zimu jsem proto jezdil v jakémkoliv počasí tréninky všechny přes 100km, tělo se začalo přizpůsobovat, kila mizet, nohy sílit, až jsem byl překvapen, co vše se změnilo sebevědomí rostlo a začal jsem myslet, že bych mohl jet Mamuta na umístění v TOP 30. Jenže už v březnu začalo mít všechno první trhliny, práce bylo stále více, kola méně, k tomu vyčitky, že když už mám volno tak jsem na kole a ne s rodinou. A jak to u tohoto sportu bývá stačilo pár vynechaných nebo zkrácených tréninků a výkonnost a vytrvalost šly dolů. Ještě na prvních závodech to docela šlo, ale už jsem cítil, že se to stále zhoršuje, nejméně jsem se dostal na kolo měsíc před Mamutem a můj poslední trénink, který jsem absolvoval 6dní před závodem s Malinou, mi ukázal, že to nebude takové jak bych očekával. Nabral jsem svá kila zpět, vytrvalost se omezila jen na necelé tři hodiny, prostě veškerý optimismus vymizel, své cíle jsem upravil na TOP 50, ale i to bylo nakonec smělé….
  Mým cílem, který jsem Všem presentoval bylo být na čele Mamuta aspoň pár sekund, dokonce jsem byl i s Tomášem domluvený, že mě na špici doveze abych si tu slávu mohl užít, k tomu směřovala veškerá startovní taktika, stát v první lajně! Stavím se s Kolíkáčem, Dreamrem, Olinem, Diablem, Honzisem hned za pásku což nám bohužel nezaručilo první lajnu, ale tak desátou.
  Odstartovalo se dost nervózně, vystrčil jsem lokty, nechtěl jsem se moc cedit a spíše jsem vyhlížel Tomáše, ke kterému se dostat, bylo velké dobrodružství. Jenomže, když mu říkám ať mě teda vytáhne na špici, jen odvětí: Tak jeď! a ukáže mi tu nervózní masu před sebou…. Hm fajn, tak je to jen na mě. Nalezl jsem si do levé škarpy a pomalu se sunu dopředu, v nájezdu na hlavní za Prosenicí mi napomáhá široká hlavní silnice, kde se balík drží vpravo, díky tomu jej celý beru a řadím se do první řady závodu! Kolem mě to je samej Kolokrám. Na špici mi chybí předjet jednoho člověka, když se chystám na své okamžiky slávy, vystřelí z balíku dva borci, sakra, kdyby odjeli povedu tak maximálně balík, nedá se nic dělat jedu za nimi. Když je docvaknu jen tak letmo kontroluju rychlost atakující 60km/h, vjíždíme na kostky, roztáčíme kolotoč, balík za námi pěkně roztažen, jeli bychom i rychleji, ale brzdí nás auto pořadatelů, které jede tak pět metrů před námi a ne a ne zmizet, borci z naší trojky po chvíli svěšují nohy a díky tomu jsem v úniku sám! Ještě párkrát protočím nohy na ŠPICI ZÁVODU, a pak se plně uspokojen vracím do balíku, kde mě pohlcují Kolokrám, Pinarello a další nabušenci.
  První brdky se jen letí, v mém okolí se nejčastěji pohybuje Trefná z Alltraining – Lawi a Tomáš z Focusu Znojmo. Pohyb v balíku je nebezpečný, stále musím brzdit, nastupovat, být opatrný, všichni chtějí být ve předu tak jedou jak hovada. Přeci jen už mám splněno, nikam se nehrnu a cedím se. Mé cedění zastavuje až Honzis, kterého si nechci nechat odjet, vystrkávám lokty a hlídám si jej. V nájezdu na Tesák začínají odpadat první korálky, Honzis jede jetelně, ještě se k němu přidává Dreamer, který teda jede nevyrovnaně, nejdřív na pohodu, pak pár stovek metrů hranu a pořád dokola, ještě jsem s ním nikdy nejel, proto toto akceptuju první stovky metrů, ale když už se s ním seznámím, jedu si své, sleduju jen Honzise, který jede rovnoměrně a ve výsledku se na vrcholu sjíždíme všichni tři pohromadě. Čelo, které čítalo tak osmdesát lidí je pryč a ve sjezdu začíná harakiry stíhačka. Borci na špici to roztáčí na rychlost přes 70km/h, dojíždíme první doprovodné vozy a díky této adrenalinové rychlodráze v serpentýnách jsme v údolí před Kašavou opět v první skupině. Nedá mi to a jedu pozdravit Tomáše, který je v družném rozhovoru s Netíkem z Kolokrámu. Jen se usměje a odvětí: Ty jsi ještě tady? Jo, bylo to povzbudivé. Taky se rýpnu,co tady dělá, proč není na špici, prý jede jen jako domestik na Petruše. Po těchto pár větách s rakeťákem se zase vracím ke svému magnetu Honzisovi.
  Vjíždíme na Hadovnu, hned na začáku mi je jasné, že tady definitivně čelo odjede. Nejedou zase takovou hranu, možná by i šlo je uviset, ale máme před sebou ještě 150km a jet tady krev by byla sebevražda. Přilepím se na zadní plášť Honzise, který to rve na těžký převod, stále má rezervu ještě dvou převodů za společnosti lehce točícího Dreamra. Tady si prvně ujasňuju, že budu rád, když s těma dvěma dojedu do cíle a TOP 50 bude ještě boj. Ve sjezdu z Hadovny se někteří šílenci pouští do stíhací jízdy, několikrát musím hodně přibrzdit abych mohl někoho pustit, nejvíce agresivně jede šílenec z KC Brno s bílým číslem, který mě málem vyvezl do trávy. Po pár zatáčkách se odehrává událost, kterou ještě před sebou uvidím dost dlouho. Slyším za sebou. Jedu zleva! Uhýbám v zatáčce do štěrku a opět kleju, co to je za šílence, poznávám Marcela z týmu Basso, jede tak sedmdesát a blíží se prudká zatáčka vpravo, ve které jsou vyjeté jen tenké asfaltové koleje jinak hlína a štěrk. Marcel začíná pozdě brzdit a tím se nevejde do zatáčky, jen vidím jak se řítí na hromadu pokácených stromů na levé straně silnice, naposledy mačká brzdy a díky tomu přelítává kolo a zády trefuje horní klády, od kterých se odráží do dalších klád, které už bezvládné tělo odmrstí na cestu, ihned začínám brzdit s myšlenkou pomoct. Naštěstí když už skoro stojím a dívám se dozadu už u Marcela stojí minimálně tři cyklisté a jeden z nich nejspíš volá záchranku, je zbytečné abych se vracel, pokračuju v šiku dále. Ještě se na sebe s Dreamrem podíváme a zbytek sjezdu sjíždíme krokem. Prvnímu regulovčíkovi na hlavní silnici hned hlásíme ať okamžitě volá záchranku. Uff, byl to otřesný pohled, jen si říkám aby přežil.
  Do Grapů ani nemluvíme. Honzis nám odjel tak o 400m a trvá pěkných kilometrů než si uvědomí, že by na nás mohl počkat a nemusel se větrat sám. Grapy jsem poznal bezpečně, přivítali nás snad 19% sklonem mezi domy. Tento sklon není vůbec o rychlosti, prostě jde o to, to jen vyjet. Honzis nám začíná pomaloučku odjíždět, nějak to neřeším, počítám s tím, že si jej ve sjezdu sjedeme. Kopec to je opravdu pekelný. Krávy, které mijíme se určitě diví, co tady děláme na silničních kolech, turisti co jsou na vysokohorské procházce nám tleskají a místní šamanka nám pod vrcholem zvoní kravským zvoncem, prostě nádhera, nedá mi to a musím se pokochat výhledem, až je mi líto, že tuto přednádhernou scenérijí opouštíme tak brzo a tu nejhnusnější část si musíme prožít v tmavém, hnusném lese, kde lišky dávají dobrou noc.
  V dalším zvlněném úseku cesty nás stále nahání nějaký borec v dresu Kolokrámu ať střídáme a jedeme pořádnej kolotoč, později se z něho vyklube účastník trasy 120km! Jo to jsou přesně ty úseky, kde mě štvalo, že startujeme společně s krátkou tratí. Honzis je v trapu ani jej nevidíme, to jsme prokaučovali.
  Přichází druhá občerstvovací stanice, je nás asi dvacet a začínáme se domlouvat, zda-li stavíme, skoro jednohlasně, že ano. Když přijedu na občerstvovačku, která se skládá snad jen ze tří stolů sháním se po pití, které je bohužel jen na jedné straně a ještě jen pár kelímků. Nacpu do sebe jen meloun, banán do kapsy, k pití nemám nárok se dostat, podávám bidon paní za stolem, která asi moc bidonů nedoplňovala, za tu dobu než mi jej naplnila byla celá naše grupa pryč! Dreamer měl nejspíš stejný problém, protože jsme zůstali sami dva a skupina v nedohlednu. Nadávám si jak jsem to prokaučoval a mám chuť se na vše vykašlat, Dreamer jde na špici s tím, že je sjedeme. Vím, že to je beznadějné, jich je dvacet a my dva. Jen se vyvážím a nadávám si, ale Dreamer je neoblobný, přesvědčuje mě ať to zkusíme a když na prvním brdků naší skupinu vidím v dáli, jdu do toho! Dreamer mi rozjel tempo, pak jsem jej vystřídal a jel totální šrot, začínali jsme se dost přibližovat, tak jsem ještě přidával, Dreamer začínal ztrácet, zvolnil jsem, nechtěl jsem jej ztratit, naštěstí grupa moc nejela a po pár kilometrech jsme byli tam! Stálo mě to hodně sil, které mi budou určitě někde chybět, jsme jen na stém kilometru…
  Musím si oddechnout, tak se pár kilometru jen vezu, bohužel svezení bylo krátké, protože po oddělení borců ze střední trasy zůstáváme v pěti, Michal Skopeček, Láďa Treml z Trénujem chytře, Jirka Zárybnický, borec z Veloservisu a my dva s Dreamrem. Ještě nejsem vzpamatovaný ze stíhačky, jedeme pořád nahoru, dolů po rozbitých cestách, proti větru, zažívám si svou krizi. Ještě, že nejedeme nějakou hranu, třicet nejedeme snad ani z kopce. Pravidelně střídáme všichni, nejvíce se na špici zdržuje Treml. U mě se krize jen prohlubuje, záda se také hlásí o své slovo a začínám přemýšlet, že skupinu opustím, ještě ke všemu se začínáme blížít ke druhému Tesáku. Naštěstí někdo navrhl čůrací pauzu, ta mi přišla k duhu.
  Nájezd na Tesák je příjemný a díky stromům není moc cítit vítr, kluci drží zezačátku snesitelné tempo kolem 25km/h díky tomu se dá jet počáteční rovná část na pohodu. Před prvním ztopořením Tesáku se proti nám vyřítí dodávka se dřevem dost velkou rychlostí až smete Jirku zrcátkem k zemi, který sebou bere i Michala. Naštěstí se klukům nic velkého nestalo a po pár stech metrech zase pokračují s námi. Na vrcholu Tesáku vidím doprovod Ládi Tremla jak mu nabízí bidony s pitím, které odmítá, ale mě by se hodily, tak jim hážu svůj šlapkovský bidon a prosím o jejich, který dostávám, díky, už jsem byl na suchu. Začínal se blížit hlaďák, málo tekutin, žádné jídlo, občerstvovačku na Trojáku jsem se chystal vzít útokem. Při příjezdu na občerstvovačku jsem jen vyhlížel jídlo, pití jsem měl díky doprovodu Tremla, během té skoro minuty jsem do sebe narval rohlík se salámem, chleba se salámem, šáteček, do kapes tři banány a do pusy ještě rohlík. Pro rychlejší zažívání jsem to chtěl ještě zapít, ale Dreamer už hlásil odjezd. Pusu jsem měl narvanou rohlíkem, tak jsem si tu vodu do pusy aspoň nalil, bohužel skoro vše vyteklo ven. Ve sjezdu nám Michal hlásí, že za námi je skupina, která nás brzy sjede. Což se také v údolí děje.
  Ani ve snu by mě nenapadlo, že v ní bude Kolíkáč! A holomek je tady, žíznivý, hladový, ale je tu s námi a nevypadá moc prošitě. Stala se z nás více než dvacetičlenná grupa, která se ztenčila ve stoupání na Lázy, ale od posledního kopce na 180km, jsme se krásně sjeli a roztočili skoro až do Přerova předpisový kolotoč, který je k vidění na Tour. Krátké špice, rovnoměrné tempo kolem 40km/h, nádhera.
  Na metě 3km před cílem se začíná taktizovat a kolotoč končí. Nejdříve nastupuje Dreamer, na pohled má dost sil, nechávám jej tedy jet, sice nemá týmový dres, ale je náš. Kolíkáč se usazuje na špici naší skupiny a kotví, společně se mnou. Bohužel Dreamer přestal odjíždět a vzdálenost mezi ním a námi se spíše ustálila. Toho využíl borec z Veloservisu, který vystřelil za Dreamrem, šel jsem mu hned do háku, Dreamra jsme jen minuli, mě se nechtělo pokračovat dál, Veloservisák zvolnil a zase se čekalo až na metu 1km před cílem, kde nastoupil Jirka Zárybnický, opět jedu za ním, ještě se kolem nás mihne borec z Koloshop, Veloservisák, Dreamer a Treml. V poslední zatáčce před cílem, házím těžší převod, beru postupně, Tremla, Dreamra, Veloservisáka, ale na vítězného Jirku a borce z Koloshopu už nemám. Takže v cíli třetí naší skupinky.
  Cíl být na špici cyklomaratonu jsem si splnil, nezajel jsem ani do TOP 50 (nakonec 55. místo), mrzí mě to, prostě výpadek v tréninku a další věci mi neumožnil zajet lépe. Bylo to mé aktuální maximum. Jsem rád, že jsem byl ve skupině s Dreamrem, Honzisem u kterého mě mrzí, že jsme si jej nechali ujet a samozřejmě závěr s Kolíkáčem. Pocity mám nejen díky tomu pádu, který jsem bohužel viděl v přímém přenosu dost smíšené.
  
  
  
  
  
• Mišutka – 53x11 marathon cup díl 1 - Mamut Tour
  
  Na Mumuta jsem se vypravil již v pátek ráno. Ubytování jsem si zařídil u kámoše v Holešově, což je 20 km od Přerova. Obvykle v autě hudbu neposlouchám, tentokrát jsem ovšem docela v depresivní náladě z toho, že nemám natrénováno v kopcích a hlavně delší trasy. Tak si dodávám kuráž při dechovce od Mettalicy jen Nothing else matters vynechávám, protože je taková discofilní Ručička na tachometru neklesá pod 150 km/h, tak jsem za 2:30 na místě.
  
  Sobota ráno. Přijíždím na vyhrazené parkoviště krátce po 7:00. Po složení kola a převléčení se jdu podívat, kdo už tu ze Šlapek je. Po chvilce potkávám Diabla, Josefa, Mika a Laca. Chvíli debatujeme a poté, co se Diablo vrátil po delší době z toalety, se jdeme zařadit do pelotonu.Chvíli přemýšlím kam si mám stoupnout ale když Diablo zabručí do vousu, že skupina "B" stojí v první lajně, tak jdu s ním. Zde už je výsmátý Kolíkáč, Olin, Honzis a černý kůň závodu vytuněný Léňa. Start se odkládá a před nás si ještě stoupají rádoby amatéři s CK Kolakrámy.
  
  8:45 start, masa se dává do pohybu. Je to tělo na tělo a jen čekám na první pády. Nečekám dlouhou po cca 5 km pádá někdo těsně před mé kolo, s vypětím všech sil strhávám doleva, těsně ho míjim ale nedokážu udržet balanc a pádám doleva. Naštěstí se opírám z boku o berany frajera vedle a od nich se odrážím zpět do osy. První kilometry jsou docela divočina, stále se jen zvedají ruce na výstrahu, že je vpředu nějaký problém. Po cca 10 km se to začíná trochu drolit. Chýtám skupinu asi s 15 borci. Jedem spolu až pod Tesák. Zde někdo odpadá ale na vrcholu se formujem zase do 15 člené grupy s korálky, které jsme posbíraly. V této sestavě jedeme až do Grapu, nebo jak se ten odporný kopec jmenuje. Zde je to opravdu těžké. Lámu kliky ale lepší převod než 39x25 nemám, přesto jsem nahoře z naši skupiny čtvrtý. Sjezd dolů je docela nebezpečný, štěrk, kůra od stromů, větve, bláto. Dole je nás už jen 10, přesto jedeme stále slušně a po chvilce docvakáváme skupinu šesti s dvěma holkama. Blížíme se k drůhé občerstvačce, domluvíme se, že na minutu zastavíme. Jsem rád, protože potřebuji dotankovat bidony.Pomalu se blížíme k dělění trati a já začal koukat, kdo má jaký podklad na svém čísle. Napočítal jsem 11, co mají žlutý podklad ostatní mají bilou a tak se domnívám, že žlutá jede dlouhou a bílá krátkou. Tato hypotéza mě naplňuje optimismem, že i po dělení tras nás bude stále docela dost. Jenomže při dělení nás na dlouhou odbočilo jen pět. Nejdříve jsem z nejistel, jestli jsem dobře odbočil. Po ujištění a vývrácení mé domněnky ohledně barev si lehce neslušně ulevim a odplivnu. Začal jsem chápat, proč se jelo takové tempo. Při 120 km bych se taky nešetřil. Zjištuji, že je nás opravdu pět. Jeden frajer z Kolokrámu, nejspíš Radim Skála nějaká holka z Alltrainingu a ještě jeden, co mi říká, že je prošitý. Střídáme se jen ve třech občas i ta holka, která jede velmi dobře. Pod Tesákem potkáváme dva borce z Alltrainingu jeden z nich je Vít Mužik. Ti už asi mají splněno, alespoň podle debaty s holkou chápu, že měli funkci domestiku. Domlouváme se, že na příští občerstovačce stavíme na dotankování bidonu. Kopec nahoru se nejede v žádném vražedném tempu. Na vrcholu dochází k situaci, která mi zvedla adrenalin v těle. Stála tam nějaká holka s bidonem. Stavím v domnění, že jde o tu občerstovačku. Zeptala se mě jestli nechci vodu a chci si vzít ten žlutý bidon s mamutem. Ona, že se můžu jen napít a ne si brát celý bidon. V ten moment jsem zjistil, že to není oficiální občerstovačka a co hůř ti moji tři kumpáni byli fuč. Proč mi neřekli, že tohle tohle není ta občerstvovačka. Letím za nima z kopce dolů a pak zase nahoru, kde je vidím u stánku s občerstvení. Bohužel už odjiždějí a já potřebuji nutně doplnit bidony. Další sjezd, ale už je nevidím. Vyhodnocuji situaci: jsem na 140 km, sám, padá na mě těžká krize a v břiše mě tlačí preclík, který jsem na té pravé občerstvačce nestačil ani rozkousat, tak jsem ho polkl celej. Jedu hlemýždí tempo, bolí za krkem a najíždím do dalšího stoupání na Lazy. Zde má krize dosahuje vrcholu. Předjíží mě i Lenka Sýkorova s třema frajerama a už nedokážu na jejich tempo reagovat. Přibliženě 300 m před vrcholem vystupuji. Je mi dost zle. Lehám si na okraj silnice a snažím se do sebe narvat dvě horalky. Přemýšlím co dál. Jsem pro mě sběrný autobus asi nedojede. Do cíle zbývá 50 km. Přemýšlím o tom, kdo ze Šlapek by mohl být za mnou. První mě napadne Diablo a on přibližně po 7 minutách dotáhl nějakou bandu s deseti korálky. Sedám na kolo a jedu. Následuje sjezd a po něm se formuje zpět do balíku. Přijíždím k Diablovi a říkám mu, že jsem prošitý. On mi řekne, že na to nevypadám a pohledne na můj převod, která zrovna tahám. Ještě dodá ať se jdu schovat. Nemusí mě dvakrát pobízet a řadím se doprostřed balíku. Ze začátku nejedeme nějak rychle, špici tahá Diablo s jedním, který to tu dobře zná. Tak nás upozorňuje, že je před námi ještě jeden kopec prý už je ovšem milosrdný. Pro mě už není milosrdný ani sjezd z Pradědu do Karlovy Studánky. Po zdolání tohoto milosrdného kopce občas pomohu Diablovi s taháním špice. Posledních 20 km se jede už docela dobré tempo a začínám věřit, že by jsme to mohli dát pod 7 hodin. Na posledních kilometrech najednou všichni ti, co se jen vezli dostali ohromné množství sil a tak nás většina v cíli přespurtovala. Moc to neřeším, jsem rád že to mám za sebou. Jdu složit kolo do auta a po chvilce se vracím. Hledám někoho ze Šlapek ale nikoho nevidím. Koukám na výsledkovou listinu a začíná slušně pršet. Lituji nešťastníky, který v tom ještě jedou. Nakonec sedám do auta a odjíždím.
  
  
  
• Radim – Velký chlupatý slon na vlastní kůži
  
  Tak jsme také jednou vyrazili na toho „Chlupatého slona“, aneb Mamut Tour v Přerově, konkrétně na dlouhou trasu (210 km, 3300 m převýšení) jsme byli přihlášení Přemek, Michal a já, pro střední trasu (120 km, 1850 m převýšení) se rozhodli Martin a také Robert Míl z KPO, se kterým jsem absolvoval cestu autem i nocleh v penzionu na pokoji. Nechci tady psát nic vysloveně sáhodlouhého, takže jen pár postřehů jako odkaz dalším generacím.
  
  Ráno bylo docela teplo, takže jsme startovali většinou krátký-krátký plus někdo (i já) maximálně návleky na ruce. Start samotný byl o 15 minut posunut na 8:45, čehož jsem ještě využil k odskočení si na malou, ale hned po startu se mi už zase chtělo, takže jsem to s tím zavodněním ráno asi trochu přehnal (vyřešeno až na 89. km za bufetem u křoví). Po startu bylo poměrně hodně kolizí i pádů, několikrát se zastavovalo téměř do nuly, a pak se zase o to víc šílelo při sjíždění čela, takže pod první kopcem v Pavlovicích byla tepovka už hodně nahoře. Tam jsem také naposled viděl Michala. Přemek byl tou dobou už hodně vpředu a Martin naopak někde za námi. Hlavní pole se tady pěkně roztrhalo, já zůstal trochu zpět v takové větší skupince a hned se přes nás začala valit doprovodná vozidla, jejichž řidiči se snažili proniknout za hlavní balík, kde měli patrně své ovečky. No nevím, ale myslím, že na amatérském závodě, za který tyto hromadné maratony pro širokou veřejnost považuji (možná, že už mylně?), by se toto povolovat spíše nemělo, ať si jede každý hezky za své. Navíc na těch úzkých silnicích, po kterých jsme v té době zrovna jeli, to předjíždění bylo kolikrát dost divoké, předjíždějící auto málokdy předjelo naší skupinu celou naráz, aniž by např. něco jelo proti nebo se cesta zlomila směrem dolů a do zatáček a cyklisté pak byli rychlejší, takže se pak buď cpalo mezi nás, nebo muselo dokonce zastavit (když se vyskytlo auto v protisměru). Jedno a to samé auto nás tak potom předjíždělo třeba 5x, než se mu to opravdu povedlo, což rozhodně nebylo optimální. V Bystřici pod Hostýnem čelo zpomalilo, takže na úpatí prvního většího kopce na Tesák jsme jej zase dojeli, což mělo mj. za důsledek, že jsme tu kolonu aut, která nás předtím předjížděla a pak jela pomalu za balíkem (celkem asi 20 až 25 aut), museli celou předjíždět zase zpátky. Moc dlouho jsme se ale z dojetí balíku neradovali (fyzicky se to vlastně povedlo jen čelu naší skupiny, mně samotnému ani ne), stoupání na Tesák (38. km) pole roztrhalo hned znovu a definitivně.
  
  Musím říci, že stoupání na Tesák (společně s menším navazujícím kopcem na Troják – 42. km) bylo jedno z mála, které se mi opravdu líbilo, sice dlouhé, ale ne zase tak prudké, prostě dalo se najít vlastní tempo a jet (také jsem tady předjel docela hodně lidí a byl to určitě můj největší posun vpřed během celého závodu). Pak se mi ještě docela líbilo následné stoupání na Hadovnu (66. km) po úzké lesní silničce, ale s dobrým povrchem a na Tesák z druhé strany (od Rajnochovic, kde jsme předjeli Vítka Mužíka a jeho kolegu z Alltraining/Lawi), trochu mi to tady připomínalo krkonošská stoupání po asfaltkách typu Černá hora (do druhé serpentiny). Ostatní velké kopce se mi ale vskutku moc nelíbily, třeba takové Grapy (72. km) s až 20% sklonem. Krajina je tam sice moc hezká, ale spíš tak na výlet na biku na kašpárka, ne tam závodit na silničce. Převod 39x25 byl na ten kopec opravdu krutě málo, takže místo závodění začal nekonečný boj o každou úvrať a rychlost klesala místy i pod 7 km/h - prostě takový šumavský Kochánov. K tomu k dokreslení jedna příhoda: Po úvodní stojce z Rusavy a následném mírném narovnání stoupání povídám vedle jedoucímu kolegovi (st. č. 153 – Petr Michalák, Vinohradské šlapky): „Tak nahoře ještě asi nejsme, ale doufám, že hůř už bylo!“. Po chvíli vyjíždíme z lesa a před sebou jako na dlani vidíme stoupat barevné dresy soupeřů po silničce prakticky přímo po spádnici do prudkého kopce, jehož konec není vidět: „Aha, tak malá změna, hůř teprve bude!!!“. A obdobné to bylo i ve stoupání na Lázy (158. km), tady to sice nebylo tak prudké, ale v této fázi závodu byl už jízdní projev dost podobný, navíc v závěru kopce byla na asfaltu dost vysoká vrstva šotoliny, takže se k tomu ještě přidaly i problémy s adhezí.
  
  Povrchy silnic obecně zde byly vesměs spíše horší kvality, opravdu bezproblémových úseků abys pohledal, zejména tedy ve druhé polovině závodu (po rozdělení střední a dlouhé trasy), kdy o dobrý asfalt byla vysloveně nouze a neustálé drncání unavovalo jak stroje, tak ještě více jejich jezdce. Terén v závěru by se sice dal charakterizovat už jen jako mírně zvlněný, jenže když se z jedné vlny do druhé nemůžete kvůli nerovnostem na silnici ani pořádně rozjet, tak to přestane brzy bavit. Kdyby se jednalo o jeden dva úseky, tak neřeknu, ale tady to bylo víceméně o 50 km v kuse, kola pod jezdci neustále všelijak drncala a rachotila, což mi přišlo na maraton už opravdu trochu silná káva a omlouvám se tímto závodu Beskyd Tour, že jsem jeho závěr loni v reportáži tak haněl. Ten bych teď po Mamutovi bral jako procházku růžovým sadem, resp. jako takové malé zpestření na posledních 10 km!
  
  A teď něco pro skupinu z Bunyoly 2010, která kvůli pohledu na hezký dívčí zadeček neváhala nechat kamaráda osamoceného napospas osudu a silnému větru na zbývajících 35 km návratovky do hotelu: někde na 82. km jsme totiž s naší skupinkou sjeli trojičku, ve které byla i Terka Trefná a ten hezký zadní pohled jsem si pak mohl dopřávat dalších zhruba 75 km (čili tak 2,5h jízdy), než mi ve stoupání na Lázy ještě s jedním „Kolokrámistou“ ujela (tou dobou už jsme z naší původní asi dvanáctičlenné a následně po rozdělení tras pětičlenné skupinky zbyli vpředu jen tři). Tak to abyste příště věděli, že kdo si počká, ten se dočká! Asi 20 km jsem jel potom sám a na poslední občerstvovačce jsem se pak schválně zdržel trochu déle, než tam asi po dvou minutách přijela zezadu další pěti členná skupinka a v ní Lenka Sýkorová, takže se v kochání dalo pokračovat až do cíle. Takže asi tak.
  
  Posledních asi 30 km jsem opakovaně cítil náběh křeče do pravého stehna a vystupňovalo se to asi 2 km před cílem v lese, kde to zakousalo opravdu fest a plný náběh křeče jsme oddálil opravdu na poslední chvíli. Na závěrečný nástup těsně za cedulí Přerov (celou dobu jsem si říkal, že až uvidím ceduli Přerov, tak už to bude v pohodě, no a on hned za ní udělá někdo nástup!) jsem už proto reagoval pouze symbolicky, takže nakonec ve skupince čtvrté místo. Celkově na dlouhé trase z toho bylo 77. místo (z celkem 135) v čase 6:51:00 (průměr 30,7 km/h), Přemek 40. (čas 6:07:12, průměr 34,3 km/h) a Martin na střední dosáhl na pěkné 93. místo (z celkem 211) v čase 3:46:47 (průměr 31,7 km/h). Michal, kterému od startu nebylo dobře, nakonec místo původně zamýšlené dlouhé absolvoval také střední verzi (rozhodnout o volbě trasy se dalo až v průběhu závodu) v čase 4:08:34, což stačilo na 142. místo (průměr 29,0 km/h). Nejlepšího výsledku ovšem dosáhl Robert, který na střední trase vybojoval výborné 6. místo v čase 3:16:52 (průměr neuvěřitelných 36,6 km/h)!
  
  S umístěním i časem tedy mohu být relativně spokojený, ale jinak musím říci, že zrovna tento mararton mne příliš nenadchl. Místo cyklistických kopců spíše krváky a kvalita povrchu silnic vesměs velmi problematická. Pochvalu naopak zaslouží občerstvovačky (sice žádné velké hody, ale všechno důležité bylo vždy nachystáno v dostatečném množství a obsluha byla rovněž příjemná), regulovčíci na křižovatkách (při průjezdu křižovatkami jsme nezaznamenal žádný problém) a také občasní diváci, kteří dokázali hezky povzbudit. Každopádně to byl další velký zážitek.
  
  
• Strejda – S pohledu skupiny A
  
  Plan na letosek znel jednoduše a jasne: sestavit poradny tym a zajet to pod 8:15, coz by pro mne oproti lonsky znamenalo zlepseni o 17 minut. Predbezna sestava skupiny znela: Lenka, Laco, Fenix, ja a taky ještě chlap, kterého jsem zalanaril na cyklodiskuzi.cz, přezdívaný Ječminek Maselnik. Při večerní tiskovce se dari zlomit i Fousace, ze pojede s nami taky. Slusna sestava. Na horni trubce ramu mam nalepeny papirek, kde jsou vypsane hlavni kopce a moje lonske casy na vrcholcich. Jen tak, pro informaci :).
  Na startu nezvykle hodne lidi. A hned se jede tradicni startovni spurt. Nervozita, někdo pada, kazdy se tlaci dopredu a snazi se aspon nekoho udrzet. Loni jsem při této prilezitosti hodne ztratil a i znervózněl. Letos je to o poznani lepsi, snazim se drzet Fousace, dobře vim, ze on ty starty umi. Po cca 15 km se to trosku zklidňuje a zjistujeme ztraty a nalezy. Ze zamyslene sestavy jsme tu tri: ja, Laco a Fousac. Min, nez jsem cekal, ale nic se neda delat. Závod se vlastne zacina.
  Po par kilometrech necekane sjizdime Pedro a za další chvilku je s nami i Fenix. Panecku, to se nam pojede! Z pocatku se mi jede docela dobře, Laco a Fousac se mne obcas snazeji umravnit, a mají pravdu, on je to závod strasne dlouhy. Ve stoupanich se snazim drzet nejakou komfortnejsi kadenci, abych nemusel lamat to prilis silove a tak zpravidla na vrcholku skupince trosku poodjizdim. Zase nejsem nejak dobry sjezdar, a tak ten naskok vyuzivam k tomu, abych sjezd prekonal v klidu. Dole jsme zase všechny pohromade a slapeme jako hodinky.
  Tesak poprve: dobře se jede, nahore jsem o 2 minuty driv, nez loni. Dobry zacatek.
  Hadovna: na zacatku stoupani na silnici lezi rozjety had. Laco nadava proste. Je mi to az trapne, ponevazd mame ve skupine holky. Trapne je mi do chvili, nez jedna s holek (s kratke trati) se taky zapojuje do diskuzi a je sprosta stejne jako Laco. Nahore jsem o 5 minut driv, nez loni. Vypada to slibne.
  Grapy: Prasarna, prasárna, prasárna. Ale na rozdil od lonska vyjedu to bez zastaveni. Naskok se zvysuje na 6 minut.
  Pak na rovince Foucas zacina mit problémy. Parkrat spomalujeme, jednou ho dotahuji do skupiny. Ale na bufetu uz je rozhodnuty, ze dal s nami nejede. Skoda, do dalšího kopce mame skoro 35 km, skupina tu je hodne prospesna.
  Dojezd pod Tesak podruhe jedeme docela ostre, ale unosne. Ty nekonecne brdky jsou vysilující. Když konecne prichazi stoupani na Tesak, je to skoro vysvobozeni. Nahoru se mi jede zase dobře, na vrcholku uz mam zlepseni oproti lonsku něco malo přes 12 minut.
  Lazy: V pulce stoupani prichazi krize, která mne uz neopusti az do konce. Prestavam stridat, taha téměř vyhradne Pedro. Nicmene nahore naskok se zvysuje na 14 minut. Sakra, to vypada, ze tech 8:15 by mohlo vyjit.
  Ale osud nam to nepral: defekt ve skupine, zastavujeme se a oprava trva rovnych 5 minut. Povzbuzeni dela chlap ze vsi, který nam donese velkou pumpu, at to mame rychle opraveny.
  Na poslednim kopecku naskok se nam stensil na 10minut, ale i tak je to dobry. Zrovna zacina pomalu prset. Pak je z toho regulernij slejvák. Totalne ztrácím moral. Nejede mi to. Kostky – utrpeni. Za Prosenicemi se naposledy zarazuji na spici a tahnu z posledního. Pak na spic vyjizdi Laco a mirne nastupuje. To uz nedokazu reagovat a skupina mi odjizdi. Rezignuji, a jedu vicemene v klidu. V cili jsem o 13 minut lepsi, nez loni. Zvlastni. Rozdil je skoro nepatrny… ale o kolik vic sil mi to stalo, je az zarazejici. Zrejme kazdych 5 minut na tehle trati je obrovska změna.
  Hlavnim tahonem skupiny byl tentokrat Pedro. Kbyby nekdy zase nahodou rozhodl jet s nami – bereme te obema rukama, budes kapitan. Laco se obrovsky zlepsil. Az na par drobnych krizi jel jako hodinky. Fenix – kapitola sama o sobe. Ma muj obdiv a uznani. Jen malo kdo takhle umi drzet ve skupine a makat, makat, makat.
  Tak za rok to snad zase zvladneme.