Konec stydlivosti, vezeme maillot jaune by Svijany, tak se postavit pěkně do první brázdy s Kaprem a jde se na to. VLKovo zaváděcí auto se stane mým magnetem a stejně jako před týdnem na Rampovi si úvodní kopec vyjíždím osamocen špici, neskutečný pocit, že nejde nikdo přese mě. Necháme ho vyvětrat, probíhá asi největším favoritům v hlavách, ale já se musím v klidu rozjet, pořádně se rozdýchat, ať jsem připraven na vrchařské peklo, které nás dnes čeká. Před startem byl hodně stres s rozvozem regulovčíků, nic jsem nestíhal, tak mám obavy, že to dnes moc nedopadne. Ale je to zatím skvělé, horizont úvodního kopce je stále můj a nechce se mi svěšovat nohy, navíc za chvíli přijde děravý úsek, chce to být stále vepředu. Proletěli jsme vesnici a drtíme magnet na nejvyšší bod trati, stále se držím v popředí, díry se jedou pěkně ohleduplně v lajně, každý ví, že tady se rozhodovat nebude.
Sklouznout se tobogánem v Otročiněvsi a další magnet před námi, jsem nějaký napumpovaný, nechat velkou a zjistit, že jim pomalu začínám mizet. Baví mě to, nohy jedou, ještě za zatáčkou za to zaberu více, ať jim zkusím zmizet, ale kopec se pěkně utahuje, ne, toto je jen bezcenné mrhání silami, čeká tě přes 50km s převýšením přes 1000m, zklidni se
. Průjezd Nižborem je bezproblémový, tady je neutrální zóna a všichni ji ctí. Stradonice a jejich retardéry a pak před začátkem Zdejciny skvělý zážitek, kdy se jede zase šrot v lajně, kamínky odstřelují, prach se víří, ruce bolí, to je to pravé Strade Bianche!
Pak si jen shodit na malou, vzadu naládovat, co se tam vejde a pomodlit se, ať to s nimi vydržím. A zatím to jde, tempo určuje především Míra Kakač s naším Kaprem, který se vrátil ve velkém stylu, bez známky nějakého výpadku! A k nim se přidává i navrátilec Pepa Vejvoda, Petr Dix a Standa Vohník, serpentiny se blíží ke svému závěru a já pomalu, ale jistě ztrácím, no do háje, přišlo to hodně brzy, ani jednu Zdejcinu jsem s nimi nedal. Ještě se k nim přicucne Jirka Dobrovodský a zdá se, že je vymalováno, ale je tu ještě se mnou Joník a Standa Hájek, přisál jsem se za ně a přes vesnici jedeme šrot díky ZIPPovi Joníkovi, přeskočit retardéry, uáá jsou na dosah, ještě se protočíme a máme je... uff, tak to bylo o fous. Před dírami ze zadu ještě přilítne Jirka Sekera, Zbyněk Vondra, Mižour a i vedoucí muž UAC Jarda Rendl. Takže znovu, lépe a radostněji
Přestal jsem blbnout s dlouhými špicemi, jsem vyléčen, další Zdejcina bude asi pro mě konečná
.
Scénář se opakuje, ale jak jsme se shodli s Kaprem v cíli, další Zdejciny se již jely o kapánek přijatelněji, takže jsme si to začal neskutečně užívat. Vidět ty vyhlášené vrchaře při práci, dovolit si jít dopředu a chvilku jim potahat špic, to bylo jako v nejkrásnějším snu, toto, kdyby mi někdo řekl před pár lety, tak se mu vysměji. V serpentinách vždy necháme Joníka, Jirku Sekeru, Mižoura, ale před dírami jsou zase famózně u nás a Jirka pak roztáčí wattové peklo přes Stradonice pod Zdejcinu.
A jsou tu poslední, rozhodující serpentiny, na rovině mi již nepříjemně cuká v lýtkách, a tak když se s námi Jirka loučí se slovy: „Tak počkejte na mě v cíli 5 minut“, já mu jen odvětím, že mě bude určitě někde ve škarpě míjet, jak tančím s křečovou vílou. Čekám peklo, drtivý nástup, který zachytí 2-3 lidi a my ostatní se budeme jen plížit bez motivace do cíle. Ale nic takového se nekoná, na špic si vleze 68 kilový Standa Vohník a za ním jak kačeři na provázku se vezou ostatní. Pak to ještě zkusí Pepa Vejvoda, i Míra Kakač, ale vše pochytáno, Kapr stále skvěle vepředu, já čekám nějaký zásek do lýtek, ale zatím to překvapivě jede a jede, takže když se najíždí na cílový magnet, nevím, jaká buňka v mozku ten signál vyslala, ale prsty na levé ruce tlačí na řadicí páčku, přes lanko se ta síla přenáší do přesmykače, který posouvá řetěz na 53 zoubků, zadek se zvedá a já míjím Joníka, Standu, Pepu, ty wogo i ten Jirka byl k poražení, kdyby ta čára byla o pár metrů dále! Potvrzuji zlatem žluťáka v CKKV Hobby Cup a jako bonus beru bronz v UAC!
Endorfinová sprcha padá z cyklistického nebe, letí mi hlavou všechny ty zimní pumpy s kafíčkem, ty objemové výlety, ty kolodějské dýchánky, pro tyto chvíle to všechno mělo cenu, trenére staříku, moc a moc děkuji! Teď jen obavy, jak to udržet, laťka je hodně vysoko a dolů se padá velmi snadno...
A speciální poděkování a velké ANO, ANO Diablovic družině, za to, že mají tolik sil k pořádání takových skvělých matchů!!!
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto