Akce Rampušák 2012

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-06-23.

Nejdelší varianta má délku 180 km.

:: Propozice :: Mapa + profil - krátká :: Mapa + profil - dlouhá :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Dreamer – Jak jsem s Kejvalem sjizdel TOP10
  
  Pocasi na letosniho Rampusaka slibovalo krasne letni pocasi, idealni teploty kolem 24st, takze z Prahy vezmu snad poprve na maraton jenom kratky-kratky i Jirus s kterym jedu se divi ze mam nejaky maly batuzek :D Dorazime vecer, povinna vecere se Slapkami, ale dlouho se tam nedrzuju, preci jen jsem spis vlk samotar a stejne se mi uz chce spat :)
  
  Rano vstavam, obloha zatazena, na radaru u Brna srazky hmm ze by to zase bylo jinak?! Ale nee, cestou na start se projasnuje a startujeme pekne za jasneho pocasi. Z konkurence je to asi kompletni Lawi, jinak je ucast o neco slabsi, tim ze se ve stejny termin jeden UAC a Mistrovstvi Republiky a koneckoncu i SUAC :) Takze po startu pekne jedu na nejaky paty sesty pozici, i nasledny sjezd pekne v cele, je nas balik tak 80 lidi.
  
  Prvni kopec ktery se jede selektivne jsou Vyprachtice, po nem uz nas je jenom tak 40-50. Sjezd a serpentiny k polske hranici se ale jedou normalne takze to davam nekde na 10. pozici az uplne dole se nechavam predjet vic lidma protoze je jasne ze tady mi to neujede :) V Polsku v mirne klesajicim profilu se chvilemi jede velmi volne, pak opet curaci pauza no hruza, je videt ze Lawi tu nema konkurenci a tak si z toho asi udelaji takovej delsi UAC :) Zacina byt docela horko, sice vezu krome bidonu jeste 0,5l ve flasce v zadni kapse ale i tak si zacinam rikat jestli to dneska bude stacit. Bidony se tu nepovadaji pouze kelimky ale berte ho na prvni obcerstvovacce v 30kmh rychlosti :)
  
  Navic hned za ni se jeste pred samotnym kopce na Cervnou horu v Polsku zacina nastupovat tak to asi bude veselo, proste je to UAC, po rovine pianko, do kopce srot :) Nejak to hakuju, ale jede se dal a je tu samotny kopec. Vim ze ma cca 400m prevyseni takze sleduju nadmorskou vysku na Garminu, nic ostatni neresim. A neni ani cas, jede se tempo vzadu jeste slysim odkaslani Kolikace a citim ze tam je i Jirus. Ale pak se trosku prislapne a to je pro vetsinu lidi konecna. Je nas tam tak 20-25 max. Jsme nekde 200 vyskovych metru pod vrcholem. Boli to fest, ale drzim se. Jeste asi jednou nebo dvakrat se neprijemne prislapne ze mam problem ale vydrzim a poslednich 100 vyskovych uz se jede zase tempicko, takze na vrcholu Cerny hory jsem pekne v prvni dvacitce, do sjezdu preventivne najizdim z nejaky 5. pozice. Pak se sice propadam protoze sjezd se docela jede, ale dole tam jsem po par prislapnutich.
  
  Pak se opet moc nejede, takze piju, geluju, jedu v baliku. Prichazi kopec na Kladske sedlo, cesta je neuveritlne rozbita a plna sterku, v lese, mezitim slunce nic moc videt neni. Kopec je to mirny asi 4-5 procent max, takze to jedeme cele na velkou placku, teda aspon ja, rychlost je 25-30kmh ne mensi. Par lidi asi taky odpada takze nahore uz je nas tak 18-19. Super, do dalsiho sjezdu opet jdu zepredu, takze dole opet v pohode, ale tenhle sjezd mel jen asi dve serpentiny a pak uz rovinka v podstate zadne zaludne zatacky.
  
  Mezi 100. a 115. km nasleduje takovy nudnejsi usek kde jsme opet moc nejeli nikdo moc nestridal. Takze jsem porad docela odpocaty ale poprvy si rikam jak s vodou, Lawi vesele odhazuje prazdne bidony do prikopu, ja susim jeste jeden skoro plny, no ale 70km pred nami to bude asi blby :) Prichazi kopec na Zlaty Potok a zde se rozhoduje zavod aspon z meho pohledu. Odjizdi 10. lidi vc. Vitka Novaka to me mrzi na toho jsem si veril ze bych mohl dojet s nim. V pulce kopce maji naskok asi 100m kdyz se konecne odhodlam zkusit je dojet, protoze tech 5-6 lidi co zustalo se mnou uz na to evidentne nema. Takze jedu sam srot, na vrcholu kopce porad vidim balik i auta tak tech 100-150m prede mnou, prekerni situace. Proste jsem si rekl ze to zkusim ze z kopce treba zase zvolni, jako jsme tak cinili doposud. Kopec dolu teda jedu s rozumem ale snazim se snizit ztratu. bohuzel dole je ztrata stejne nebo i vyssi. Pouze jeden borec z te desitky odpadl a toho dojizdim.
  
  V tom se zezadu prititi BMC velka postava a to je Lubos Kejval, byvaly profik. Prohuci kolem se slovy jedem sjedeme jee :) Ja se haknu, ten co jsem ho sjel nereaguje :) No prima tak jedeme ve dvou. Kejval fakt jede jako dabel sam bych takhle proste nikdy nejel. Problem je ze chce abych taky stridal. Delam to spis propagacne proste na tohle nemam figuru ani zkusenosti. Dalsi problem je ze tu prvni devitku mam porad na dohled nejakych 200-300m, mozna min. Takze Kejval porad chce sjizdet ja za nim trpim i v haku :) Tohle cele se deje asi 15km az do Stitu, kdy se ve dvou snazime sjet celo! Jeste pri odbocce na Studanky je vidime, ale je tam obcerstvovacka a ja chci ukoristit aspon kelimek iontaku. To se mi dari, na Kejvala uz kaslu at si jede treba do pekel :) Pak se ohlizim a vidim za mnou skupinku v dalce. Takze uplne zvolnim v klidu dopiju iontak, zbytky z flasky na zadech, opet dam gel a cekam.
  
  Jsem sjet a jedu dal s klukama jako je Vit Muzik, Jiri Riha a dalsi. Je nas sest. Jsem ohromne rad ze jsem pockal, protoze Kejvala podle me stejne sjedeme. Nasleduje zvlnenych 20km udolim pred poslednim kopcem. Na konci zvlneni mame Kejvala, asi se na to uz vykaslal protoze odpada po chvili i z nasi grupy. No a na me prichazi pomala ale pliziva krize. Chybi mi voda, v bidonu mam na dne, posledni zbytky jsem vypil nekde v na zacatku prvniho kopce, ktery ma 300m prevyseni. Menim strategii a cil je dojet s temahle peti lidma do cile nebo aspon na vrchol kopce. Ze nebudu spurtovat to jsem si skoro jisty. Hodne me to boli ale nahore tam jsem s nimi. Vim ze pak ale kopec jeste pokracuje takze na druhem vrcholu jsem stale s nimi. Osudnym se mi stava treti a posledni hup, kde nastoupi Vit Muzik a tohle uz nedavam, nereagoval jsem a hned mi to ujelo. Akorat nejakej ten Polak taky odpadl ale preci jen ma jeste par sil navic. No jeste ze uz je jenom sjezd dolu, mam uz opravdu dost, ty sily co jsem vyplytvam tim ze jsem pulku Zlateho Potoka jel intenzivnejs nez ostatni a pak tech 15km stihacka s Kejvalem ted proste chybi. Sjezd tedy uz ani moc neslapu jen tak na udrzbu, aby me nikdo zezadu neodjel ale nikdo tam neni. Jsem dole, odbocka do kopce a cil, no hura! Davam hned dva kelimky vody a hned je to po chvili lepsi! :)
  
  Celkove jsem fakt spokojeny, s celem jsem byl dele nez jsem cekal, jedine co muze mrzet je ze jsem mohl spurtovat o 10.misto kdybych neudelal tu taktickou chybu s Kejvalem, ale to jsou kdyby, zase jsem moudrejsi o cennou zkusenost! Rampusak se povedl, pocasi dokonale, jen skoda ze nepodavaji bidony, jezdit o TOP10 bez podpory a bez moznosti zastaveni uz je uz dost na hrane :)
  
  
• Ivča – Rampušák 2012 – další pokračování souboje Ivča x Petra
  
  Po Sudetech, kde jsem viděla, jak mě Kotlářovi sjíždí, když jsem zůstala sama. Jsem kontaktovala Mika, který byl na závod přihlášený, zda by nejel se mnou. Domluvili jsme se na společné jízdě a vyrazili do Koutů. V pátek jsme se ještě jeli se Šeříkem projet. Na chvíli zašli na večerní tiskovku a do chrupoše. Ráno vyrážíme na start. Pěkně svítí sluníčko, tak to vypadá na konečně super počasí. Na náměstí se rovnáme vedle sebe tak už jako tradičně Strejda, já, Fousáč, Mike, Lenka Bartošová, Yetti, Kotlářovi a mnoho dalších. Startovní výstřel a úprk do kopce. Tento způsob startu mně moc nevyhovuje. Raději se chvíli rozjedu a potom do kopce. Už na vrchu kopce mám co dělat Péťu uviset. Dnes žádné moje překvapení na startu nebude a budu ráda, když je uvisím. Ve Výprachticích jsem dost v háji a všichni kromě Lenky přede mnou. Strejda zůstává s námi a snaží se nás dotáhnout do skupiny s Kotlářovými. Lenka se záhy chytá a skupinu si sjíždí a já stále nemůžu přesvědčit nohy, aby šlapaly. Strejda roztočil ve sjezdu nohy a pokusil se nás před vjezdem do Polska dotáhnout zpět. Před koncem serpentým nás jako dělová koule předjíždí Yetti a je hned o malinko veseleji, Přece jen ve 3 se pojede lépe. Na jednou koukám jako by se skupina přibližovala. Mike trochu úřadoval a kazil tempo Kotlářovým. Strejda se mě zeptal, zda mám sílu na dotažení a tak jsem zabrali a dotáhli skupinu. Jede nás cca 13. 3 RONAL, 4 VŠ, Lenka a pár nabalených závodník. Celou skupinu diriguje Luboš Kotlář. Občas se jede opravdu turistické tempo, ale nějak mi to nevadí, aspoň se mi nohy vzpamatují. Pěkně společně projíždíme rovinatou částí Polska. Doplníme zásoby v bufetu a začínáme stoupat. Moje hlava zase nebere, že bych měla 12 km stoupat a tak se modlím, kdy zase vypadnu z balíku. Cca v půlce nás předjíždí závodníci z krátké a strhávají sebou Mika. Nevadí. Je tu ještě Strejda. Na 8. km stoupání dostává Lenka malou krizi a odpadá. Strejda zůstává s ní a Luboš Kotlář nás začíná honit, ať zrychlíme, aby se Lenka nedotáhla. Musím se jich držet zuby nehty, abych nejela sama, ale kupodivu se nohy chytají a zůstávám ve skupině. Na dalším bufetu na nás čeká Mike. Hůrá, ale co to, Petra nezastavuje a jede s kolegou dál. No nazdar, měla jsem v plánu pojíst. Stačím nabrat jen ionťák a sprint za Petrou. Ještě že tu je Mike. Na hlavní silnici před Kouty se pokouší Luboš o únik, ale Petře se to nelíbí. Tak jsme svědky malé rodinné přestřelky. Na posledním bufetu je naordinována čůrací zastávka. Musím se tomu smát. Celou dobu co Kotlářovi pozoruji, tak mi to připomíná „profi“ cyklistiku. Podávání bidonu, jídla, dirigováni tempa balíku, … a teď i čůrací zastávka. Připadám si jako na Giro. Je to zajímavý taktický boj. Jen jsme s tím s Mikem moc nepočítali.Vyrážíme na posledních 40 km. Zatím nohy jakžtakž šlapou, tak přemýšlím, jak se asi spurtuje po maratonu do cíle. V životě jsem tuto techniku neprováděla. Tato myšlenka byla bohužel předčasná. Druhé ze stoupání ukázalo, že je na tom Petra lépe a metr po metru nám ujíždějí. V údolí se nám to díky Mikovi podařilo sjet, ale poslední kopec byl rozhodující. 5 min zásek byl docela dost. Nedá se nic dělat. Musím ty nohy do těch kopců nějak přemluvit, aby jezdily lépe. Petře gratulace za super výkon v závěru závodu.
  Všem klukům děkuji za spolupráci, byli jste skvělí
  
  
  
• Kolíkáč – 10.Ramp s bramborou
  
  Netradičně nemusíme řešit co na sebe, předpověď je přímo cyklistická, takže co nejméně na sebe, ale za to do kapes co nejvíce, jestli se vše zadaří podle plánu, tak skupina stavět na bufetech určitě nebude. A tak ke slovu přichází obligátní plastová flaštička do zadní kapsy, gely, suky, tyčinky pod nohavice kalhot, no připadám si jako vánoční stromeček. Na náměstí mě odchytává hodně významný člověk a to Marek Rýznar, bez něj a jeho táty a jejich nadšení by asi Rampušák již nebyl. Strašně si přeji ještě jednou se s ním dnes potkat a podat si ruku na pódiu, ale znáte to, malá chybička a všechno může být jinak.
  Oddělené starty, hned do kopce, žádná tlačenice a stresové situace, to je prostě skvostný pořadatelský začátek Rampa. Hned po startu se na čelo propracuje Mirek Zbuzek a ukazuje letošní nový dres CK Záluží, pak se již tempa ujímá Líba Janoušek a pomalu nám roztahuje plicní sklípky. Krásně jsme se rozdýchali a blížíme se k Výprachticím, odkud začne první cedník, kopec na Hoblovnu. Před rokem jsem se překulil do Polska s čelem, letos též nesmím zaváhat, držím se stále vcelku v pohodě v Top20. Před Hoblovnou trošku poodskočí Treml, za ním „brácha“ Milan Sýkora, a již se tempo navyšuje, safra kluci, to jste nám neměli dělat, tak hezky se jelo . Začíná mě to bolet, s těmi nejlepšími již nedokáži držet krok a pomalu se propadám. Safra toto bolí , ale horizont je hodně blízko, Jirus povzbudí, Dreamer kousek přede mnou, musím, musím! Sjezd od Čenkovic, rychlé esíčko a nájezd na hlavní na Červenovodské sedlo, jo povedlo se, jsem tam! A zase pošetřit co nejvíce wattů, napít se a připravit se na alpský sjezd od Červené Vody. No prořídli jsme fest, jestli je nás 30-40, tak je to moc, já hlavně sleduji nějaké mírné šediny vylézající z pod přileb, to jsou moji soupeři . A hele Robert Kleiner tady třeba není, Indiána vidím, hlavně Robert Skřeček z KC Brno je mým průvodcem, kdo tu jede v kategorii V40. No jestli takto vydržím, tak vysněné Top5 by mi nemělo uniknout. Jsme v Polsku, ojedinělý únik „bráchy“, který je ale hned sjet a pak se jede pocitově hodně vlažně, i když ručička tachometru je stále k 50km/h. Vysmátý Čert se vyptává na Léňu, je mi smutno, že tu není, ten by si to tady zase užíval. S Vítkem Novákem taky probereme pár důležitých věcí, Jirus vypráví o svém vodáckém víkendu, no prostě pohoda, klídek, tabáček A co čůraní? Ale jo taky bude… Ale hned po něm přichází šok, zezadu přilítne hodně početná grupa, kde na špici zrovna operuje náš Olin. No těbůh, takže jedeme na novo, to sem přistálo taky určitě pár veteránů
  První bufet tedy nebude vůbec v klídku, nesmím pustit přední pozice, blížící se kopec Černá Hora, rozhodující síto Rampušáka nic odpouštět nebude. Když zrovna jedu špic a chci odstřídat, tak se zprava prořítí raketa Zahradník a začíná odjíždět. Jo chytře vymyšlené, hned za bufetem za to vzít, třeba si toho nikdo nevšimne. Mám cukání v nohách mu skočit do háku, ale než se rozhodnu, už se valí přese mne další aspiranti na vítězství …Únik je zažehnán, ale tempo se navýšilo, na mém tempomatu se rozsvítil varovný červený nápis ŠROT. A dlouho tam ještě svítit bude, vždyť jsi sliboval, že tu necháš všechno, tak jeď! Uff toto bolí, snažím se sledovat borce V40, teď to vypadá, že jedu na 2. fleku, Honza Strapek je prý jasný vítěz, a taky to teď dokazuje. Stále očekávám útok Indiána, ale on prý blázen jel ještě ve středu časovku na MČR v Púchově, takže nemá asi moc sil na rozdávání … Ještě jedna zatáčka, ještě jedno přitvrzení sklonu, ještě jedno nepatrné zrychlení a už to prostě nejde, taky hlava vysílá pokyn nohám, za sebou máš Jiruse, Indiána, Roberta Skřečka, cyklistika je spravedlivá, těch Top 20 prostě musíš pustit, včetně skvěle jedoucího orange Dreamera. Nemizí rychle, ale každým šlápnutím se zvětšuje mezera mezi námi, děsivý to pocit …
  Svěsit nohy, přepnout si na budíku ze slova ŠROT na TEMPO, soustředit se a zformovat se do nějaké grupy a v ní vydržet, a hele vypadl před námi ještě „brácha“, Jirus přiváží zezadu další lidi, jo 10 by nás mohlo být, Indián tu není, ani Robert Kleiner, vydrž, vydrž! Jsme nahoře, přichází nebezpečný sjezd, již včera večer jsem s hrůzou zjistil, že jsem se zapomněl připojistit do Polska, takže se staženým zadkem a mými sjezdařskými schopnostmi se ani nemůžu divit, že mi to začíná šeredně ujíždět. Až v cíli se dozvídám, že měli ještě na dosah čelní balík a chtěli ho sjet. Ve sjezdu jsou zatáčky plné štěrku, v každé je regulovčík s vřískající píšťalkou a jejich pronikavý zvuk a absence pojištění mi mačká brzdy ještě více než obvykle. No prostě dole v zatáčkách již přestávám vidět svoji grupu, nadávám si, ale nedá se nic dělat, sjezdy prostě v této části startovního pole se jezdí hodně na hraně. Ale je tu ještě jeden borec za mnou, vysoké carbon ráfky jen hučí, zkoušíme střídat, na displeji znova nápis ŠROT, moc mu platný nejsem, moje špice spíše zdržují, ale naštěstí po výjezdu z vesnice je vidíme, asi už vzdali stíhání čela a pomalu se přibližujeme.
  Jsme zpět, ale není mi vůbec do zpěvu, žádný odpočinek se nekoná, nedokáži se srovnat v tempu skupiny, jakoby mi stále nastupovali a já je musel sjíždět, něco je dnes špatně nebo dobře, jedu v té správné grupě? Rozbitá silnice mi vůbec nepřidává, napít se a najíst se musím nutit a přesvědčovat, jsem přilepen k obloukům a ne a ne se jich pustit. A další kopec je tu, tam se mi paradoxně jede lépe, i když na silnici chvílemi hledáme asfalt, kamínky odstřelují od kol, rozepnutý dres, vlající za mnou, ale stejně se nedokáži prodrat až dopředu, abych určoval rychlost a určoval si optimální stopu, spíš vlaju na ocase a mlátím se v dírách. Kladské sedlo, jsme znovu v CZ, přežil jsem to, pojištění nebylo třeba, teď již mohu začít konečně závodit Ale kde na to brát síly? Stejně zase ve sjezdu ztrácím, i když to již není až tak hrozivé jako v Polsku. Ale zase nápis KAŠE u mě na budíku, to je děs, takhle blbě se mi dlouho nejelo, mírný sjezd a furt ve střehu, aby mi to necuklo. Dostanu se i na špic, ale moc jim platný nejsem, hned se pakuji dozadu. Bufet znovu prolítneme, tady se prostě nestaví, „brácha“ Milan předvádí ekvilibristiku, když si chycený kelímek leje do bidonu, za jízdy, bez držení, v ostrých zatáčkách… Ve skupině se vůbec nemluví, jen s Jirusem na sebe párkrát houkneme, jaký se jede peklo … Krize se prohlubuje, křeče se vznáší ve vzduchu, peru do sebe obsah zadních kapes, dres jsem z důvodu ventilace již nechal stále rozepnutý, bidony začínají hodně rychle vysychat … jak dlouho ještě vydržím? Brácha radí, vytoč nohy, vytoč nohy… ale copak se to dá, furt jsem jako na gumě a ujíždí mi to!! Blíží se Zlatý Potok a moc nevěřím, že s nimi zůstanu dál, ale přeci pak následuje rovina do Štítů, tu musíš jet v grupě, jinak tě zezadu sjedou.
  Potok, vyhlášený zabiják z Rampa, točím a točím, jediné, co mě drží při životě, je myšlenka, že i ty ostatní to musí bolet, to přeci není možné … S Jirusem bojujeme na ocase, ale jsme v kontaktu, křeče se zatím nekonají, nahoře zkouší odjet „brácha“, ale je to jeho labutí píseň, jelikož po sjezdu již s námi není, zradil ho defekt. Naopak já si do klikatého a rozbitého sjezdu najíždím na první figuře, nesmí mi to ujet, byla by to hrozná škoda. A tempo neupadá, zase se točíme v bláznivém kolotoči, mě ale krize nepřešla, srabácky jen špice prolézám a někdy i vynechávám … Štíty, bufet, zase projíždíme bez zastávky a drápeme se na Horní Studénky, doprovodná auta borců by potřebovali dostat za uši, najíždí do skupiny a narušují její kompaktnost, safra to nemůže borec zůstat vzadu za grupou a tam si to v klidu přebrat? To sjíždění děr bere hrozně sil, já vím, měl jsem být vepředu, kde to je klidnější, ale nějak nemám z čeho brát .
  To bude propadák, poslední nekonečný kopec přes Cotkytle, to nebude ta paráda z minulého roku, kdy jsme ve 4 odjeli skupině, letos budu rád, když to domrskám do cíle v bezkřečovém stavu. Ale to přeci nejsou myšlenky člověka co má šanci na stříbrného Rampušáka, Roberte prober se!! Ale nejde to, před Cotkytlí nás čeká ještě Hoštejn, který mě ždíme jako citrón, v grupě jedou dva veteráni, Robert Skřeček je nad 50 let, ale ti dva moji soupeři jsou na tom o poznaní lépe, asi by to bylo i hodně nespravedlivé a museli by být právem naštvaní, kdybych jim v posledním kopci ujel, tahali mnohem více. Ale to oni teď nevědí, jak na tom jsem, koukají po mně, čekají, co vymyslím, ale jsem marný, zase mi to ujelo a tak před Cotkytle ještě jedno neplánované sjíždění skupiny spolu s Robertem Skřečkem .
  Musím to zkusit, uvidíme, třeba se stane nějaký zázrak, vydolovat poslední zbytky morálních i fyzických sil. Fouká nepříjemný bočák, jsme naskládáni přes celou silnici a ukrajujeme metr po metru stoupání přes Cotkytle. Křeček mi již očuchává levé lýtko, bidony chrastí, finále letošního Rampa je tu! Vytrousili jsme Roberta Skřečka, ale dva veteráni stále pevně drží při sobě + další asi 3 borci a u nich i skvěle jedoucí Jirus, kde ten bejk bere síly!? U mě se naplňuje krutý, ale spravedlivý osud, musím si vystoupit a jet svoje tempo, levé lýtko začíná hodně stávkovat, pomalu začínám mávat, a navíc se ještě trochu zrychlilo, když zahlédli dres BMC Luboše Kejvala.
  A je to tady, během chvíle jsem v ráji, konečně mohu jet podle sebe, nikdo nikde okolo mě, krásné výhledy a mě se v hlavě začíná převíjet ten 10-ti letý časosběrný dokument s názvem Rampušák… Sjíždím nádherným sjezdem směrem k cíli, poslední zacvakání duálů, zvednout zadek, běžící a fandící Šutřík okolo mě, cílová brána mě vítá a s ní i pak následné pódium s Markem, Rampušákem, vílou Kačenkou a bramborou…
  
  
• Mirek – Oznámkoval bych se chvalitebnou :-)
  
  Rampušák- forma nic moc, tak jsem si to jel hlavně užít. V pátek večer pohoda v hospůdce, spal jsem celkem dobře. Na startu v první lajně, vyrazil jsem nějak svižněji a najednou deset metrů před balíkem, tak jsem si tam chvilku užíval cvakání fotoaparátů a pak zalezl První kopec relativně v pohodě, jsem v první dvacítce, ve sjezdu pak ztrácím. Kopec přes Výprachtice ze začátku celkem dobrý, jedu kolem 180 tepů, to je taková hranice, kterou jsem schopen delší dobu vydržet. Pak se ale trochu zrychluje a to nejsem schopen akceptovat. Pomaličku odpadám a loučím se s vidinou přejetí Červenovodského sedla a dojetí až po kopec do Polska v balíku. Škoda, na konec kopce scházelo 1,3km, ale na víc nebylo. Na Červenovodské sedlo ještě honíme skupinu před námi, dojíždíme je až ve sjezdu do Červené vody. Pak už klasika, rovinky v Polsku jedeme asi v deseti lidech, nikoho před sebou nevidíme, ale balík nebyl daleko, Olin groupe tam ještě dojela, když balík čůral a Olina jsem ještě zahlídl ve stoupání na Červenovodské sedlo. Kopec na Černou horu s převýšením přes 500m jedeme celkem přijatelně, neodpadám a nahoru dojíždíme skoro všichni. Následný sjezd dolů jedu na jistotu, trochu v serpentinách se štěrkem ztrácím a ujíždí mi to i dole, rozbitá silnice s dírama ve stínu není nic pro mě. Dole tedy asi 300m ztráta, ale skupina moc nejede a bez problémů se tam vracím. Další kopec na hranice se nic moc neděje, jede se jenom tempo, cítím se dobře, tyhle mírné kopce mi sedí, tak zkouším trochu přitvrdit muziku a ostatní potrápit, ti na mně ale kašlou a jedou si v klídku svoje Tak jenom přejíždím zpět do ČR jako první a následný sjezd si můžu užívat na prvním fleku. Ve Starém Městě stavíme všichni na chvilku na bufetu pro pití a mažeme dál, docela se střídá a jede. Kopec na Zlatý potok už naší skupinu naděluje. Tempo jede Martin Vala, za ním vrchařka Hanka Doležalová, pak já a Honza Bílek. Mám toho docela dost, na moment už se na to chci vykašlat a počkat na ty za mnou, ale nakonec jsem to přežil a dál jedeme ve čtyřech, ostatní jsme tam nechali. Hanka nestřídá, v tom větru s její váhou nemá na rovinách šanci, tak se točíme ve třech, občas dojedeme nějakého odpadlíka, ale delší dobu se s námi nikdo neudrží, jedeme docela slušně. Bufet ve Štítech nestavíme, kopec na Horní Studénky opět jede Martin Vala, ostatní jsme rádi že visíme, ale nahoře jsme pořád čtyři. Dál se točíme ve třech, ke konci před Tatenicema už toho má asi Honza Bílek dost a občas vynechává, tak už spíš jen ve dvou. Já už jsem taky dost okoralej, ale chci dojet alespoň pod poslední kopec, věřím, že nás nikdo nedojede, jedeme totiž hodně slušně a v posledním kopci klidně odpadnu. V nájezdu do kopce jedu první, trochu sil ještě je, ostatní na tom nejsou líp a tak to celé táhnu já. Honza někde v půlce kopce odpadá, Hanka spolehlivě visí, ta v kopci zkrátka neodpadne, očekávám atak Martina, ten se dneska jevil v kopcích nejsilnější, ale má toho už dost, jak v cíli říkal, tak byl rád že to za mnou vydržel. Nahoru dojíždíme tři, Hanka už ve sjezdu jede na pohodu, já dojíždím s Martinem dolů společně, spurt do cíle se nekoná, nechává mně jet. V cíli vzájemné podání rukou a poděkování, tak to má být. 45.flek z asi 100 lidí, 179,4km, 5:48, průměr 31km/h. Oproti loňsku to bylo trochu svižnější, všechny kopce jsem jel rychleji, na Zlatém potoce jsme byli o deset minut rychleji než loni a i celkový průměr mám o 1km/h lepší, tak celkem spokojenost. Oznámkoval bych se chvalitebnou Aby to bylo na výbornou, tak bych musel dojet se skupinkou s Olinem, která dojela 6 minut před námi, na víc momentálně není. Večer už tradiční posezení v Herolticích v hospodě, bez toho by to nebyl ani Rampušák
  
  
• Strejda – R-A-mpuš-A-k 2012
  
  Priznam se, za zatím veskere letosni hromadaky pro mne byly spise trápením, tak nevedel jsem, co mam od Rampusaka cekat. Ve stredu si davam poslední ani ne prilis vyziny trenink a jsem uplne vyrizeny. Když jsem se tak zhuntoval po 2,5 hodinach zkladni vytrvalosti s jednim tempovym intervalem – Rampusaka proste nemohu zvladnout. Pak se to pomalu lepsi, v patek odpoledne se mi uz zda, ze by to mohlo i vyjit.
  Rampusak ma obrovskou vyhodu, ze se startuje hned do kopce. Takze hned po startu se to roztřídí, a není duvod se snazit za kazdou cenu uviset nejake skupinu, na kterou nemas a jen te to hned na zacatku vystavi. Co se tyce skupiny A, nechávám tomu na zacatku volny prubeh, ono se to nejak zformuje. A na konci prvniho kopce uz se to rysuje. Yettiho ztracime hned, Fousac nezvlada Vyprachtice, a az se zacina stoupani na Cervenovodske sedlo, odpadávají Ivca a Lenka. Pekny zacatek :). Vystupuji a snazim se je nejak podporit. Lenka nakonec tu krizi zvladne a dotahne se zpatky, ale my s Ivcou skupinu difinitivne ztracime. Pripravuji v hlave krizovy scenar, jet 30 km přes Polsko po rovinkach jen ve dvou nebude zadny med, ale zvladneme to. Ve sjezdu se přes nas riti Yetti. Nu, vyborne, ve trech uz to bude o dost lepsi. Stridame se, tocime a kupodivu zaciname stahovat naskok te skpiny před nami. Zrejme se jim vůbec nechce jet a tak uz na konci Cervene Vody jsme zpatky v baliku. Uff….. Parada. Do prvniho bufetu jedeme pekne schovany, i když spici se taky nevyhybame. Pamatuji si, ze ještě před prvnim bufetem musim vypit oba dva bidony a aspon dvakrát se najist. Vsechno se dari. S Yettim se domlouvame, co udelame v kopcich, pokud odpadne nejaka z holek. Jsem rozhodnuty zustat s tou poslední, at uz to bude Ivca nebo Lenka, Yetti souhlasi. Do kopce se jede docela kecačka, je nas kolem 10, tempo udava dvojice Kotlarovych a nemaji zrejme duvod to hrotit. Az do chvili, kdy Lenka dostane mensi krizi. Tady uciteji prilezitost se zbavit jedne ze souperek a razantne pridaji. Holt, je to závod. A tak jedeme s Lenkou a Yettim. A to nam uz vydrzi do konce. V kopci Yetti vždy torsku ztrati, ale pak ve sjezdu to s prehledem dozene.
  Po navratu do ČR dojizdi nas pocetna skupina z kratke. Je to obrovska klika, protože skoro 20 kilometru (a 10 z toho proti vetru) se vezeme velmi svizne. Ke konci to docela boli a jsme skoro radi, ze prichazi stoupani na Zlaty potok, kde se konecne muzeme odpojit. Ve stoupani zacinam citit, jak se bliži krec. Ale dari se to rozhýbat. Pak navrhuji další rovinku do Stitu si posetrit, at nam pak nescházejí sily v poslednich kopcich, nikdo mne neodporuje, a tak jedeme svizne, ale nehrotime to. Snazim se porad pit a pravidelne jist, krece ustupuji a jede se mi vyborne. U rozdeleni trati ani nezávidím tem, co odbocuji doprava :).
  Porad cekam, ze prijde krize, nebudou sily, ze rezignuji na to vsechno, zacnu si klast standardni otazku: „potrebuji tohle vůbec?“. Ale dneska to proste mne mine. Poslední kopec se mi jede dobře, az do konce nemusim zvolnit. Lenka jede vyborne, neztraci kontakt. Yetti je trosku pozadu, ale co se da delat, loni tomu bylo prave naopak :).
  Do cile dojizdime ruka v ruce, pocit z marathonu mam vyborny. Tak letos kolo ještě neprodam :).