Akce Mamut Tour 2013

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2013-05-11.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Výsledky týmy :: Foto :: Foto Žíža kompletní :: Report ČT ::

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012

• Jirus – Mamut-poprvé v orange
  
  Páteční cesta se trochu protáhla, pak ještě prezentace a ubytování, takže na tiskovku přicházím dost pozdě. Kolíkáč dojídá, Olin už láduje pohár, ostatní dopíjejí. Tak aspoň jedno pivko, ať se líp usíná a zpátky na pokoj. Jenže s tím usínáním to bylo horší. Okno do ulice a provoz jako blázen, na to u nás na vsi nejsme zvyklí. V jednu v noci beru ibuprofen a pak konečně usínám.
  Ráno jako vždy: co na sebe? Venku solidně prší, teplota kolem 10°C. Kolíkáče se neptám, ten by jel nejradši krátký krátký. Mažu hřejivku, beru návleky na nohy, na ruce, na boty, vestu. Nikomu se moc nechce jít se rozjíždět už ve třičtvrtě na osm, když podle zpráv z Prahy po osmé přestane pršet. Nakonec jdem a světe div se ani v půl deváté na startu pršet nepřestává. No ono ani v devět, v deset, v jedenáct, vlastně už asi nikdy nepřestane. V 8:30 tedy start. Jede se v pohodě, dopředu se necpu, dávám si pozor, aby mě někdo nesejmul až mu to uklouzne. Toho jsem za chvíli naštěstí jen svědkem a tak valíme dál. První brdky v klídku, první zvednutí tepovky přichází se stoupáním na Tesák. Kolíkáč si najíždí dopředu, já jsem spokojen zabudován v balíku. Ten se ale za chvíli začíná trhat a já jsem samozřejmě mezi opadajícími. V dálce před sebou vidím mizející orange helmu. Tak to teda ne, takhle brzo ne. Stálo to dost sil, ale nahoře jsem zase zpět a ve sjezdu se dostávám i před Jirku Ježka (ó jak jsem dobrej) téměř na špici . Pak už si to hlídám líp a při výjezdu na Hadovnu jedu bok po boku s Kolíkáčem. Najednou se zepředu z doprovodného auta začne ozývat, že si máme ve sjezdu dávat pozor a kdesi cosi. Tak se připravim na sjezd a ono nic. Auto zmizelo a kopec se začal ještě zvedat. Ale nakonec jsme nahoře a asi ani nijak neztrácíme. Sjezd je chuťovka hodná otrlého bikera. To bláto mám v uších ještě teď.
  No a je tady konečná. Teda co se týče mého pobytu v prvním balíku – Grapy. Házim 39-27 a lámu to co to dá, ale nemám na to. Nahoře jsme s Kolíkáčem sami, před námi dva borci, které v následných houpačkách docvaknem. Ve sjezdech se mi podařilo malinko poodjet a zkouším nejdřív ve dvou, pak ve třech sjet skupinku před námi. Ale oba borci jedou krátkou a ty před námi prý taky, tak to balim a čekám, až nás dojede grupa za námi, ve který je i démon Kolíkáč. Pak až na rozdělení tratí v pohodě. Cítím se skvěle střídám špice a mám pocit, že ostatní moc nejedou. Měl jsem se blbec šetřit, to nejhorší teprve přijde.
  A je to tu. Rozdělení tratí. Začíná stokilometrový koncert v oranžovém – Kolíkáč a já. Houpe se to, střídáme, sem tam nějaká poznámka, ale moc do smíchu nám není. Ty předchozí skoro čtyři hodiny v dešti se na nás podepsali, tedy aspoň na mě jo. Ono, když si člověk chce vzít něco z kapsy a nemůže tam dosáhnout, a když už tam dosáhne, nemůže nic nahmatat, protože má úplně zkřehlý prsty, a když už nakrásně nahmatá, tak to nevytáhne, protože se to všechno tak lepí, tak to na náladě nepřidá. O řazení ani nemluvim. Levá ruka to neumáčkne, takže přesmyk musim dávat pravačkou. A řetěz chrastí a nechce to tam skočit.
  V takovym stavu začínáme stoupat podruhý na Tesák. Zadírám, abych nezůstal sám, ale Kolíkáč mě tam nenechá. Nahoře už se těšíme na Troják na bufáč. Jo, rohlík se salámem a chleba se škvarkama. A frčíme dál. Teď to chvíli jede, ale Lázy tam prostě jsou a čekají. I my čekáme a těšíme se na ty výhledy. No prý to stálo za to, já teda nevim . Sjezd je fakt o hubu, brzdový spalky zůstaly už někde pod Tesákem, takže brzdim spíš očima. Před námi poslední kopeček nad Hubertem. Jedu už jen silou vůle. Všechno mi začíná zplívat : silnice, voda z nebe, voda z Kolíkačova zadního kola a snad i slzy. Pak už je to jak sen, chce se hrozně spát, pořád do sebe cpu nějaký gely, ale už nic nepomáhá. Vezu se v háku a jen chvílemi se snažím vystřídat.
  A je to tady. Posledních pár kilometrů. Rovinka, pak les, cedule Přerov, cíl 1km, cíl 400m… Branou projíždíme v objetí a je to za námi. Jak řekl Kolíkáč: cesta přes celou republiku, startovný, ubytko, nový řetez, nový špalky, od pondělky na antibiotikách, ale stálo to za to.
  Díky draku. Bylo to s Tebou super svezení a tešim se na další. Dík.
  
  
  
• Kolíkáč – Bronzový Mamut
  
  Déšť bubnuje do parapetu, ladíme radary, vzhlížíme toužebně k šedému nebi, dost bylo vody! Nic nepomáhá, vylézáme před ubytovnu a první kapky smáčí helmu, ramena, první dotyk suchého kola s loužemi ... rozjíždíme se krokem, nikdo moc nemluví, ale všichni víme, že do toho zase jdeme. Po sedmé na startu Mamuta, jsem totálně promočen, ale ani to nějak nevnímám, ta atmosféra a očekávání nějaký déšť odsouvá do pozadí. Výjezd v poklidu, nikdo neblázní, většina ví, kde je jeho místo, rozdělení startů tomu hodně prospělo. Nemám problém se dostat na špic a točit se vepředu, oranžový Jirus okolo mě, zimní sen je tu, skvělý pocit. Kostky jedu těsně za Jirkou Ježkem, nic nebolí, jede se pohoda, mám na každé zrychlení, takhle jsem si to přál . Ani první brdky se nestanou nějakým problémem a mastíme to vstříc prvnímu Tesáku. V Bystřici mi klepe na rameno Olin, paráda, tři orange načínají v hlavním balíku první vážnější stoupání.
  Menším trychtýřem se stane autobus, ale když zahlédnu v dáli v krajnici stojícího Žížu, dostávám do nohou impuls a letím na špic, aby mě zvěčnil. Teď se již hezky přikládá, ale stále visím a visím, Jirus si mě svým nezaměnitelným stylem dolítl a začínám věřit, že se naše maratónské pouto z minulých sezon neztratilo, ba naopak, ještě zesílilo, díky stejnému dresu. Sjezd z Tesáku a brdek k Trojáku, zase co nejvíce ke špici a zkusit něco chytit na bufetu. Hlavní pole se zredukovalo, je nás kolem 30-40 hlav, moc nepiji, nejím, musím se nutit, ať to neskončí průšvihem. Za Kašavou stojka na hlavní silnici, hlava funguje a drtím špici vedle Jirky Ježka, do sjezdu se vrhám na 3 fleku, za mnou ty nabušený zvířata, no co více si přát.
  Blíží se Hadovna, zase lovím zadní kapsy, musím cucnout gelu a přichází zbytečná ztráta pozice, jak kdybych se uchlácholil tím, že jeden z postupných cílů jsem si splnil a pod Hadovnou jsem s čelem.... a tak bohužel najíždím do prvních metrů tohoto kopce zezadu balíku, což je pěkná blbost . Jirus je tu taky, ale vepředu se nejede žádná vražda, klestíme si cestu mezi prvními odpadlíky, ale je to zbytečná energie navíc, kdybychom si tam najeli v TOP10 točíme poklidnější tempo. Už se to nadělilo, s Jirusem máme dostatek sil na zrychlení a před vrcholem posloucháme pro nás rajskou hudbu ze zaváděcího vozidla, které nás informuje, že sjezd je plný bahna od lesáků.
  Tak jdeme do toho, vybavují se mi vzpomínky na pád, kde skončil jeden borec v kládách, no mám pěkně stažený zadek a brzdím jak protržený. A navíc ze shora se začínají valit střelci, co to neuviseli a závodí z kopce, bahno nebahno. Tak na toto nemám žaludek, stále jedu s pocitem, jak se válím ve škarpě, tak snižuji rychlost hodně k nule. Lahůdkou je průjezd asi 2cm vrstvou bahna, které ohodí oranžové návleky na botech do hnědé barvy, no bikeři by měli radost. Stále naštěstí prší , takže jízdou pod Grapy část hnědého nánosu samovolně odstraňujeme . Ale mám problém, balík odjetý, takže se gumuji při sjíždění a bohužel se již znovu nedostanu do přednějších pozic a do první stojky najíždím zase na ocase. S Jirusem zase chytáme společnou řeč a jedeme slalom mezi vrávorajícími postavami, které drtí 23 zoubků . Do toho Žíža, který nás v tom zase nenechal samotné a fotí a fotí ... zaváděcí vozidlo není daleko, na rovině by sjetí byla otázka chvilky, ale v této stojce, která podle mého nepatří na silniční závod, je to zhola nemožné. Grapy melou jako kafemlýnek hlavní pole na částice, které se již nemají moc šancí spojit. Ještě se v lese pohoupeme a dáme pořádně zabrat řadícím systémům, ještě v dáli zahlédnu Mirka Švehlu, mého soupeře nad 40 let a následuje sjezd do Bystřice. I když to je již široká silnice, znovu nedokáži přepnout do režimu závod a jedu jak starostlivý otec od rodiny a ničím špalky. Jirus odjíždí, v každé točce se vidím ve svodidlech, všude potoky vody a naplaveného bordelu, zase jsi to woe prokaučoval. Jirus chytnul nějakou dvojičku, já naštěstí v grupě asi 8 lidí, ale jak tak koukám a vyptávám se, všichni jedou krátkou. Pomalu sjíždíme Jiruse, já stále vzadu, nestřídám, musím nabrat morální síly... Bufet proletíme a následující magnet trochu potahám, ať jsem u orange bojovníka rychleji.
  Rozdělení tratí a apokalypsa může začít, pouze dvě Šlapky odbočují, řveme nadšením či hrůzou, ani nevím, jak to nazvat, ale bylo to takové povznášející řvaní Vybaví se mi vzpomínka na Léňu, ten by tady byl určitě s námi a tahal by jako o život. Teď jeho roli přebírá Jirus a určuje tempo naší dvojice v této nezáživné části, kdy je to furt nahoru a dolů, jakoby bez konce. Dokonce si uděláme močící pauzu a pohlédneme do dálky za nás, kde nikde nikdo. Až před Tesákem se trochu vzpamatovávám, Jirusovi hlásím, že Mirek Š. by nemusel být daleko, a ten většinou o pódium jede, ale dnes počítám, že ještě několik 40-cátníku je před námi. Tesák se mi jede dobře, Jirus trochu zaostává, ale nemá cenu se dělit, vím, že by mě ve sjezdu zase docvakl, navíc roviny dnes jede parádně. Hecuji ho, pojď, nahoře bude Žíža a dám nám cucnout oranžové energie . Ale Žíža nikde, až po chvíli proti nám se z té mlhy vynořilo světlo a je to ON. Byl jak nějaký cyklistický bůh, který sestoupil z nebes, to plácnutí dlaněmi ještě cítím teď, jak ta voda vystříkla na všechny strany, z těch našich nacucaných rukavic.
  Na Trojáku vymočit, houska se sýrem a salámem, chleba se škvarkama, cpu to do sebe pod tlakem, horký čaj, dává se do mě pěkná zima a to nás ještě nečeká nic hezkého. Okolo nás se prořítí neúnavný Žíža, safra chlape, ty nějaký ten maraton musíš objet . Sjezd do Ratiboře, vísky, odkud pochází můj děda, začíná třesavka, dole znovu úřaduje Žíža a jeho foťák, a přichází Lázy. Gel, magnesium a jde se na to. Ale už je to trápení, rozpohybovat ztuhlé nohy, ruce nefungují, řadit je heroický výkon. Motáme se vzhůru, vzpomínky se linou, jak jsme tu s Ricem válčili, výhledy jsou tu nádherné, ta zeleň! Mlha, zima a nekonečný sjezd od Podolí, špalky již asi zmizly a jen jiskřičky od ráfků dávají tušit, že člověk brzdí Jirus po každém sjezdu čeká, tady ztrácíme minuty, prostě ty sjezdy jsou mojí slabinou. Vidina cíle nás žene vpřed, nějaké pořadí je mi ukradené, vana ve Stavařově to bude největší zasloužená odměna. Před Hubertem sjedeme jednoho Poláka, ale nemá šanci zalovit, pak ještě potkáváme dva zdecimované borce, co stojí v krajnici, teď mít defekt, to by byl pro mě šílený a neřešitelný průser. Z Lipníka po krásném asfaltu vlastně až do cíle, když člověk uvidí ceduli Přerov 14km, hned se mu jede lépe, i když podle tachometru to ještě 20km bude, ale to již dáme. V hlavě se mi zjevují všechny ty zimní tréninky v tom mrazu, větru, sněhu a začínám si to neskutečně užívat. Když jsme jeli třeba z Mimoně, pěkně trénovali sílu, jak že to říkal trenér staříků? Jirus skvěle visí a střídá, mám strach, že bude chtít spurtovat, jak je jeho zvykem, ale přijímá společný průjezd za ramena, jen říká, že musím jet vpravo, že levou ruku již nezvedne na moje rameno Cíl, konečně, zastavujeme u sportovní haly a z dáli se line: „ Právě dojely dvě Vinohradské Šlapky, Jiří Zárybnický a Robert Sýkora, který se umístil na 3. místě v kategorii!“ Ty wogo, Jirus, ty bejku, my to dali!
  Přibíhá Rainy s Olinem a potvrzují tu parádní zprávu. Rychle do vytoužené vany, na hromadě promočené hnědo-černé-orange hadry, kolo dostalo pěknou sodu, ale na to se teď nemyslí, podium hřeje... Michal Klasa, cyklista, na kterého jsem vždy letěl ze školy se dívat, když dávali Závod míru, mi gratuluje a dává na krk bronzovou placku Mamuta. Jirus, děkuji, z půlky je Tvoje!