Akce Břežanská osma 2013

Akce Břežanská osma patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2013-05-01.

Nejdelší varianta má délku 36.5 km.

:: Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto I :: Foto II

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012

• Bigmig – B8 poprvé s Manuelou DiCenta
  
  report
  
  
• Kolíkáč – ...móóóc!!!...
  
  Když na mě minulé září vytáhl Kapr informaci, že by chtěl jet se mnou B8, byl jsem docela v šoku. Ale zároveň to ve mně probudilo motivaci do najíždění kilometrů, a tím pádem se ho pokusit až tolik nebrzdit. Bylo mi jasné, že bez kozy to za ním v háku nedám ani náhodou, a tak vznikla akce „parodie na kozu“, starý rám z bývalého zimáka ještě není úplně do šrotu, ale vše ostatní je na něm na odpis. Kontaktuji týmového mechanika Bobka, který je ale bohužel zdravotně indisponován, a tak si vše do své režie bere obětavý a zručný Kapr. Vyzvedne mého zimáka u Bobka, s hrůzou prý koukal na to monstrum, prosolené, zaprášené a ověšené blatníky a zástěrkami, z toho má být koza, kterou má dotáhnout na stupně nejvyšší? Staví se u Vitase, který pomůže časovkářskými řídítky, a doma ve své dílně stvoří veledílo. Ještě jednou moc a moc díky! Bohužel moc společných jízd na kozách nevyšlo, a navíc Bášť mé časovkářské sebevědomí srazila hodně hluboko. Ani vysoké ráfky od Bobka a kapka od Mlhoše k ničemu nepomohla, ba naopak, no připadal jsem si hodně trapně... narozdíl od Kapra, který se dostal do časovkářské extáze a kosil všechny napříč všemi kategoriemi. Ty woe to bude průšvih.
  A najednou se den D přiblížil, ještě v úterý si jedeme Osmu projet, Kapr na jednici a já na koze, stejně mu nestíhám, navíc v první zatáčce do Břežan mě to taky pěkně vynese do protisměru, aspoň dobrá zkušenost... Na diskuzi je všem jasno, kdo je hlavní favorit, toto vůbec nemám rád, raději překvapím, než něco potvrzovat.
  Stojíme na startu, přijel Adam, který mě drží za sedlo, ano ten Adam, se kterým jsem jel svoji první Osmu v roce 2003, jak příznačné a dojemné! Start, uff moc těžký převod, nemůžu to roztočit, Kapr se poprvé otáčí co se děje, už jsem ho dolítl, retardér přeletíme a do první točky si hlavně dobře najet, a zase plný plyn, ostrá levá, jdeme na brzdy, Kapr jede neskutečně agresivně, takhle ho vůbec neznám, prolétli jsme okolo Kaprovic holek, Kapr se zase otáčí, jo já vím, zase tam mám díru, ale lepím, lepím co můžu Retardér hop a zalehnout do nástavců, huááá to je let, absolutně nejsem schopen něco registrovat okolo sebe, bidon je šíleně daleko, křečovitě se držím hrazdy a mydlím to za bílým Duratecem. Díra, naskočila malá díra, takhle brzo? Zařvu moc, Kapr trhne hlavou a zpomalí, hop jsem tam, a zase šrot, těším se na ten magnet za Velikou Vsí jako nikdy, tam si snad trochu dáchnu... Předboj, lehčí převod, naklopit kolo doleva, hop ze sedla a zase díra jako vrata, móóóc!! Šílený, čekal jsem všechno, ale toto je naprostý očistec, huba se mi zalepila slinami, helma přestala tlačit na uši, cítím jen ukrutné pálení stehen, kopec, kopec, ať přijde kopec a trochu zpomalí... Nééé, leží furt v těch nástavcích, magnet nemagnet, brdek nebrdek a já nejsem schopen se srovnat, musím ze sedla, ale na nějaké předjetí vůbec není pomyšlení, jsem rád, že visím za nudli. Odolená Voda a v dáli dvě orange postavičky, to není možné, že by už Léňa a Technik? Znovu nejsem schopen akceptovat Kaprovo tempo a řvu móóc! Trochu zpomalí, ale stejně se žene jak rozzuřená saň za prvním zákuskem dne. Vidina, že je za chvíli předjedeme, mě trochu vrací optimismu a zapomínám na tu bolest. Ale nejsme ani v půlce, rozbitý úsek letíme, nejsem schopen nic víc sledovat než zadek Kapra a věřit, že vybere tu správnou stopu, dokonce když ráfek někdy zazvoní, tak mě to uspokojuje, jako kdybych všechno chtěl zadupat do země. Kapr řve jako o život a povzbuzuje Léňu s Technikem, v technickém úseku v Břežanech znovu zaostávám a po výjezdu směr Baštěk předjíždíme Myšáka se VSidem. Kapr stále drtí špic, absolutně nemám nárok a ani chuť mu postřídat, jen visím a visím. Před Baštěkem najednou vpravo Léňa, který taky drtí špic, co to jde, po ostré pravé Kapr znovu přikládá a nejprudší část B8 je před námi. Znovu ale jen visím a visím, ani v kopci nejsem schopen trochu potáhnout, ale pohled na stopky mě naplňuje, pod 27 minut to Kapr dal! Ani nevím, jestli se více těším, až zase lehnu do nástavců anebo si zatancuji do kopce, spíše se mým přáním stává, ať to peklo konečně skončí. Hold v hromaďáku by člověk již dávno zamával, ale tady to prostě nejde. Druhá osma se ale pro mě jako zázrakem stává rájem, Kapr se již konečně umoudřil a jede tempo na hranici mé únosnosti a já si to začínám neskutečně užívat. Na rovinách sice stále nemám nárok postřídat, ale v tom háku již tolik netrpím, nohy se možná teprve rozjely a mě v hlavě začínají letět všechny ty zimní výlety, že to prostě mělo cenu, chce se mi i zařvat: „Karle jedeš vstříc zlatému snu!“ ale raději držím hubu a krok, abych to nezakřikl Sjíždíme jednu dvojici za druhou, Kapr se vždy přiblíží nenápadně zezadu, aby na úrovni zadku dvojice zařval povzbuzující hlášku, no někteří to málem neustáli a pěkně se lekli Magnet za Velikou Vsí a konečně přichází moje chvíle, jdu před Kapra! Nohy z nebes, tahají jako o život, no bodejť by ne, když se doteď flákaly Odolena Voda dostává šťávu hned odspodu, kdy míjíme Iceho, Ivču, Bigmiga, Miki ... v kopci zase před Kapra a gumuji se do bezvědomí. Endorfiny z nás stříkají, ani nevnímám rozmydlený úsek a jedu již těsný hák za vodní galuskou s vědomím, že sladký cíl je na dosah. Baštěk a poslední brdek dneška, konečně to Kaprovi můžu aspoň jednou oplatit, jen sykne mooc A pak již společný spurt, vymáčknout ze sebe poslední wattíky, protnout pomyslnou pásku a za ní poplácat po zádech tu lokomotivu, která mi připravila pekelně sladké chvíle!
  Přičichl jsem k něčemu, co je pro mě zatím hodně vzdálené, bylo to neskutečné časovkářské řemeslo, které Kapr předvedl, obětoval se pro mě, a na to se prostě nedá nikdy zapomenout ... Karle, máš to navždy u mě, slovem díky se to bohužel nedá vyjádřit.
  
  
  
• Léňa – Prostě oranžové!
  
  Břežanská osma byla mým druhým vrcholem sezony. Za cíl jsem si dal dát tuto klasiku průměrnou rychlostí minimálně 40km/h. Je to závod dvojic takže jsem potřeboval k sobě nějakou lokomotivu, která mi v tom hodně pomůže. Za posledních pět let jsem vystřídal pět parťáků, každý měl něco do sebe, s každým se mi podařilo srazit čas o něco níže, ale na vysněnou hranici 40km/h to nikdy nestačilo.
  Už od října jsem si pečlivě vybíral parťáka. Hledal jsem především ve výsledcích posledních závodů. Myslel jsem i na staříka Kolíkáče, který mi ujel na Řevničáku, ale tam bylo pravděpodobné, že se domluví se svým dvojčetem Kaprem nebo dá na klasiku a sveze se se Šemíkem. Myslel jsem i na Malinu, ale u něj člověk nikdy neví jestli bude mít volno, ale hlavně jeho velký odpor k časovkám mi dával tak 10% šanci. Díky podzimu se na scéně objevil po roce Technik. Na závody vlétl s minimem kilometrů a hned začal dojíždět s Kolíkáčem! To by tak mohla být lokomotiva pro mě! Po Řevníčáku jsem si ještě nebyl jistý, ale jeho výborné výsledky na Sázaváku a v Peci byly jasné signály proč tohoto rakeťáka oslovit. K mému překvapení Technik ani moc neprotestoval, nehledal výmluvy a přikývl.
  Fajn parťáka jsem měl, ale taky osm kilo nad cyklolimit, skoro půl roční pauzu a tak o dvě až tři třídy horší kondici než rakeťák. Čekala mě perná zima….
  Zima díky oranžovým soustředěním nejen ve středočeském kraji proběhla dle plánu, intenzity a sílu jsem začal trénovat poměrně brzy, takže jsem se začal stále méně a méně obávat, že bych rakeťákovi nestačil. První zkouška Ještěd dopadl tragicky, takže jsem si nejdříve naordinoval týden klidu a pak znovu objemy s magnety na velkou. Nohy sílily, kila šly zase dolů, jenže zase nastalo období kdy jsem musel být více v práci a během týdne jsem měl čtyři kila zase zpět. Bášť ukázala, že to není ono. Nálada mi šla opět hodně dolů a do osmy chyběly něco přes tři týdny. Takže zase objemy, Koloděje, kompenzačky na cestách do práce a zpět, váha opět dole, síla na dobré úrovni. Ale jak se to stává opět zasáhla vyšší moc, týden před osmou k nám do republiky během jednoho dne vlétlo Jaro v plné síle což pro mě jako celoživotního alergika a astmatika znamenalo tři dny zánět spojivek, oteklá sliznice z nosu vodovod, stížené dýchání, záchvaty kašle, nemožnost spánku. Prostě týden, kdy jsem na kolo nevlezl a lékarnu nezavřel. Jenže vrchol je vrchol a to se nevzdává, ikdybych se tam měl udusit!
  Při rozjíždění cítím, že to nebude úplně ono, tak nevím co čekat, no nic jsem rozhodnutý jet přes bolest jak to nejdál půjde. Díky chladnějšímu počasí můžu normálně dýchat, takže vše ok stojím s rakeťákem na jeho nové Venge raketě v 11:43 na startu.
  Máme domluvu, že od startu to rozjedu tím nastavím tempo a to pofrčíme celou časovku. Jenže se mi nedaří dobře zacvaknout tak to rozjíždí Technik, po dvou stech metrech tepu 180 a mám co dělat chytit hák, safra to začíná dobře… Sjezd v Panenských Břežanech začíná nejhůř jak to jen jde. Do první zatáčky najíždím vnitřkem, takže musím hodně brzdit až mi podklouzne přední kolo a jen díky náhodě nepadám, ale musím vycvaknout a rázem mám tak sto metrů díru, Technik si to šine bez šlapání do druhé zatáčky, musím spurtovat až do zatáčky kde zase prudce brzdím, zatáčky klopím jako Valentino Rossi nebo náš Bobek a jen se modlím aby mě kontíci udržely na silnici, ve vesnici se Technik otáčí jestli tam jsem, jo právě jsem jej docvakl a začíná nám větrná rovina do Předboje, kde to chce letět. Z Technika cítím, že by chtěl abych to zezačátku rozjel, jenže mám 185 tepů a nejsem schopný fungovat, jdu do háku a věřím, že to Technik rozjede. Tlačí co to jde, jedeme něco přes 45km/h v háku to jde, ale stále nejdu pod 180, Techniku ještě vydrž!!! Technik drží, nechávám ho ještě dalších dvěstě metrů, kdy mi už jasným zpomalením dává najevo, že by rád vystřídal, jdu tedy mezi stromy poprvé na špic, nemůžu se srovnat s převodem, dát lehčí nechci, protože bych si rozhasil v protivětru posed a težšší dávat nemá smysl, protože nás čeká vlnka a magnet do lesíka před Předbojem. Točím tedy to co tam mám, nemám vůbec ten svůj švih, tepu hodně nad 180, ale to neřeším, vím, že špice musím jet na krefff. Magnet vyjíždím dost na sílu, tady jsem si měl shodit, jen slyším Technikovi Zippy jak šumí pod jeho jízdou ve stoje. Do Předboje vjíždí na špici Technik, jede se mi fakt špatně, mám obavy, že to dlouho nevydržím, rozhoduju se, že začnu točit lehčí převody abych se dostal do tempa. Magnet z Předboje, který se dá jet stále kolem 40km/h rozjíždí Technik, střídám jej před zvýšením sklonu silnice, přeci jen ty horizonty trénuju celou zimu a Technik si trochu pošetří na mírný sjezd, kde to musí letět.
  Rakeťák to rozjíždí mírně nad 50km/h, vím, že tady musíme jet aspo’n 60km/h tak jdu před něj, ale jakmile vykouknu z háku je mi jasné, proč nejedeme 60km/h, pěkně fouká, ale nedá se nic dělat už jsem na špici tak to tam rvu co to dá, zase netočím, ale škubu pedály a to nás čeká dvoukilometrový úsek, který je stále mírně do kopce. Začínám cítit další problém, ve výjezdu z Velké vsi toho mám plné zuby, Technik jde na špic, mám co dělat háknout se, ale díky zvýšenému sklonu silnice a větru jsem tam a můžu si odfrknout, bohužel ne na dlouho. Technik neshazuje, ale jde do stoje, točí frekvenci okolo 60ot a za tím se nedá jet na hrazdě v háku, jdu tedy dopředu, ale jen na chvíli. Technik se na špici vrací dobrých 200m před vrcholem druhé vlny a cestou mi říká něco ve smyslu: A nahoře to pořádně rozjeď! Už nevím co jsem odpověděl, ale asi něco ve smyslu, že se zbláznil, nohy kyselý, tep málem 190 to dokáže rozjet jen pár lidí a já to nejsem. Technik to chápe a za horizontem to rozjíždí sám, nejspíš je taky pěkně vyšťavený tak tempo není nějak závratné, na vystřídání nemám, jedu schovaný a dávám se dohromady. Do Odolené vody se mi už najíždí lépe, ve stojce do Dolínku jedeme tempo, které se dá akceptovat a nebýt děr v silnici, jistě bychom se pěkně prostřídali aniž bych musel z hrazdy. Poprvé vidím před námi Myšáka s Vsidem!
  Už se k nim moc nepřibližujeme, protože se více soustředíme na správnou stopu mezi dírami v lese ve sjezdu do Panenských břežan a jak jsem v tom hledání optimální stopy slyším za sebou nějaký řev, otočím se a vidím nějaké oranžové dresy, Kapr s Kolíkem! Sakra co tady dělají? Už teď? Kolík visí?! Visí! Borci! Řev se opakoval nebylo mu moc rozumět tak nevím jestli to mělo znamenat : Bacha jedem! Něco jiného, ale jdu raději ke straně což znamená do děr, přestávám šlapat a čekám až se převalí vlna tsunami. Nejdříve se mihne Kapr na hrazdě s úsměvem a dvacet metrů za ním Kolíkáč na řídítkách s takovým zvláštním, křivým úsměvem s pěnou u pusy. Technik zavětřil a vydal se vstříc staříkům, jedeme časovku dvojic tak jdu za ním. V Panenských Břežanech se sjíždíme neplánovaně také s Myšákem a Vsidem. Pro tři dvojice začíná být silnice do Bášťe dost úzká. Myšák s Vsidem jdou hned do háku Kolíkovi, říkám si: Kluci neblbněte, diskvalifikuji nás! Jenže síla oranžové lokomotivy v úseku kde to je proti větru je silnější, než striktní dodržování pravidel. Jenže já na to nemám svědomí, jdu ke straně, přihodím si a jdu stíhat Kapra, Technik za mnou ihned vyráží, ještě před Báští jedu s Kaprem rameno na rameno (vůbec nechápu, že o mě nevěděl…), dávám si jak prase a to nás čeká kopec do Klíčan. Vzdávám to, pouštím před sebe Technika a jen vytáčím nohy v háku za ním. Duo staříku Kapr – Kolíkáč nám v Báští ujíždí a na hlavní před Klíčany mají tak sto metrů náskok. Vsida s Myšákem už nevnímám.
  V kopci se zbytečně tavím na těžký převod, Technik jede jako brus tak se opět přibližujeme ke staříkům a na vrcholu před vjezdem do druhého okruhu už jsme zase za nimi. Křičím na Technika ať je nechá jet, nevím jestli mě slyšel, ale zvolnil a stařící nám poodjíždějí.
  Do druhého okruhu najíždím s vědomím, že průměr 40km/h nepadne, nejsem moc čerstvý a že bychom jeli rychleji než v prvním okruhu to nevidím jako reálné. Sjezd do Břežan se mi tentokrát jede lépe, do první zatáčky najíždím ze široka, proto nemusím ani brzdit, Technika mám za sebou což je také motivace jet přesněji výborně na rovinu mám pošetřeno, ale s novou zkušeností a to: Technikovi to na rovinách jezdí náramně není třeba jít před něj, když vyloženě netahá nohy z bláta. Z Břežan tentokrát rozjíždím tempo já, nemusím nic sjíždět jedu si svou kaši, Technik mě střídá za zatáčkou mezi stromy, díky tomu rychlost vůbec neklesá a táhne nás až do Předboje, celý úsek jsem neviděl na Technikovi sebemenší problémy, točil náramně, držel tempo a já jsem v háku dobře pošetřil. Z Předboje jdu na špic, točím frekvenci jistě nad 120ot a díky tomu nás převádím přes první vlnu, která ani nebolí a přitom jedeme 40km/h, v údolíčku mezi vlnami před sebe pouštím Technika, který roztáčí svou raketu zase o pár kilometrů rychleji, jo už jsem to pochopil, takhle to pojedeme! Najíždíme na dlouhou rovinu před Velkou vsí, kde jsem v prvním kole šel nesmyslně na špic, ale tentokrát to nechávám celé na Technikovi a je mi jasné, že jakmile vyjedeme z vesnice půjdu na špic já. Vesnicí nás Technik protáhnul velmi svižně a díky háku za ním, jsem docela čerstvý a dle plánu jdu ve výjezdu na špic kde zůstávám až na vrchol před Odolenou vodou, že jedu absolutní podlahu nemusím říkat, cítím, že by to chtělo shodit, ale nejdu přes bolest, vypínám vlákna, která bolest převádí do mozku a jen se soustředím na frekvenci šlapání, která musí být stejná buď a nebo. Na vrcholu mi Technik hlásí, že si potřebuje orazit, až teď si uvědomuju co jsem mu provedl, nechám ho tahat dobrý kilometr proti větru na rovině a v nájezdu do kopce založím a jedu krefff jak se asi tak mohl za mnou cítit….. Ještě, že je to takový borec a dal to! Jasně, do Odolené vody točím jen tak aby to bolelo snášenlivě. Vlastně teď přichází úsek, kde bych měl a taky tak činím zase tahat více já, přeci jen Technik už odvedl ohromné penzum práce a je také na řadě aby si orazil.
  Od Dolinku už točíme pravidelně bez dlouhých špicí, jedu prostě pořád kreff, jen v háku zvolňuju na kaši a v Bášti mě při pohledu na náš čas mrzí, že se nám bohužel nepodaří jet průměrem nad 40km/h. Škoda, ale ve hře je stále velmi dobrý čas, takže do toho jdu na plno a cílový kopec si pěkně dáváme a do cíle dojíždíme bok po boku v čase 55:46h.
  Cíl tentokrát nesplněn o 0,73km/h, rok od roku je ten cíl blíž a blíž. Tentokrát byl opravdu blízko, ale kdyby…… ale na to se nehraje. Cíl tedy nesplněn ale co se nestalo? Dojeli jsme si s Technikem pro třetí místo v kategorii do 80 let! Naše první životní bedna! Úžasné, krásné prostě oranžové! Techniku díky!!! Miluju tě!!!!
  
  
  
  
• Radim – Břežanská osma (CKKV) aneb poprvé pod hranici jedné hodiny
  
  Report