Akce Soustředění na Jižní Moravě 2017

Akce Soustředění na Jižní Moravě patří do kategorie Soustředění. Datum: 2017-03-28.

28.03. - 02.04.2017 v lokalitě Ubytování Dyje :: Diskuze :: Foto 1.den :: Foto 2.den :: Foto 3.den :: Foto 4.den :: Foto 5.den

Historie: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016

• Kocour – Suše a bez emocí (...to asi úplně nepůjde)
  
  
  Takovéto čekání na den D, když se pomalu blíží očekávaná chvíle, vypne se PC, přesměruje mobil, myšlenky se definitivně upnou na cíl, kterým je boží soustředění s Vinohradskými šlapkami.
  No je to tady - středa odpoledne. Jsem pyšný na jakousi funkci domestika a objížděčům beru do auta slipy, kartáček, žrádlo a nabíječku (no dobře, pak ještě dalších asi 100 věcí).
  S Malinou frčíme a za tmy se potkáváme s Jeanem a Pájou u pana Kačera nedaleko Lokte. Rveme si pupky, opatrně pouštíme nějaké fórky, ale coby dup už ládujeme pokoje taškama, batohama a notebookama, v penzionu Dyje.
  Spousta známých, nějaké plánování, běhat nejdu, kliky dělám, spát decentně po půlnoci a ve čtvrtek ráno už spolu s dalšími nedočkavci jedeme vstříc Telči a objížděčům.
  Musí si to sednout, protože někdo jede kudlu, někdo kochačku, ale věřím, že to bude v pohodě.
  Oproti loňsku mám o 400 víc a těch +13h v sedle je znát. Prdel tolik nebolí, nohy drží, prostě jsem si řekl, že budu opatrný optimista.
  Risknu to a jedu se skupinou "A" do Telče, když to nepůjde snad někoho ukecám, aby mě potlačil.
  S klukama vřelé shledání, vypadají na pohodu a někteří jsou i poměrně teple oblečeni :)
  Do penzionu s menším zakufrováním, ale mě každá pauza vyhovuje. Leoš i Kapr mi párkrát pomůžou a já pomalu ale jistě vím, že sem nepatřím, že to je moc, když se jedou bombičky - bolí to a když se jedou bomby regulérně nestíhám.
  Večer zábava v plném proudu a padají návrhy na Vídeň. Prostě taková normálka v pátek na kávičku do Rakouska a to rovnou do hlavního města.
  Přijede Matulič a jsme v plné sestavě, neboť se ráno přidal i Ruda. Penzion praská ve švech a smějeme se jako blázni.
  Malina s Pájou staví stan a berou do trojky Jeana, zima nehrozí.
  Spánek posouváme ještě o chlup dál, takže jdeme spát okolo 01:00 a ráno vstáváme pro jistotu dřív. Počasí nám přeje a Turistu přesvědčuji, že do Vídně fakt nejedu, pojedu s Pájou na pohodu se skupinou B, včera osobák na silničce v podobě 165km, dnes je v plánu klidné kilo.
  Zadek bolí, ale po chvilce se to vždycky zasedne a jde to.
  Ty vole! Pája jede s klukama do tý Vídně, to je překvapivá informace na rozdělovníku v Rakousku!
  Tak já musím taky, hlídám si pozici a říkám si, jaký jsem hovado, že dokážu změnit poměr šance z 2/98 na 100/0.
  Přejedeme kopec a už jako italská veselá grupa cyklistů svištíme do Vídně. Fouká proti, ale jsem prakticky furt schovanej. U Dunaje euforie, pořváváme kochačkáááá, spousta turistů na cyklostezce a ještě předtím, jsme přežabkovali koleje s kolem na hrbu. Dochází mě voda a už se těším na nějakou občerstvovačku. Na zdymadle filmuju a následně chytám díru, pak nastává soukromá etapa proklínání, kdy mi kluci ujeli, ale po chvilce emočních vystřiků se konečně sčuchneme. Je to Tvoje chyba Kocoure, todle si musíš hlídat!
  Na to co se dělo během těch 40 minut jen tak nezapomenu .... (sám na ostrově jako Robinson Crusoe, pouze s naháčema, bez eura, bez karty, bez vody, bez šlapek, bez odezvy na telefonu, pouze to zoufalství v hlavě a hasnoucí naděje :) )
  Vídní se pložíme jako šneci, cestou k Prateru potkáváme hajzlíky s designem kokpitu vesmírné rakety a po milionu fotek jedeme žrát, jinak by to bylo s Honzou B k nevydržení a pak ... pak se jedou s větrem v zádech BOMBY.
  Jeden z milníků mých cyklistických zážitků. Sice jsem si při bloudění vypnul hodinky, ale i tak to vypadá na dvoukilo, tedy další osobák a pěkné kulaté číslo, které je pro někoho běžné a pro mě snové.
  A když se do kopce letí třeba 50km/h ve dvou synchronizovaných lajnách, když se vracíme přes Laa a ještě předtím stoupáme na konec Au. To je nezapomenutelné.
  Je to tam dvoukilo, pak 10km výklus bez vody, vymáchání si stehen ve studené Dyji, narvat do sebe co se dá. To je něco. Kluci jsou v euforii, Pája si dal taky první dvoukilo, Turista skoro neslezl ze špice, Kapr to šéfoval, Matulič si jel celou dobu s 15m odstupem a úsměvem (mimochodem všechno nejlepší!), Malina 400W.
  Hele to se ani nedá popsat, fakt! Já to sem jen tak házím a doufám, že mi to pak někdy zpětně dojde nebo že se vzpomenu, jaké to bylo. Ale už teď vím, že chci znovu!
  A to teprve začíná večer, lejeme vitamín aL-koh-ol, řveme jako paviáni, teda já určitě plus mám takový zadek. A jako bonus koupání s Malinou v Dyji, zima jako kráva, ale je to opojné. Druhá, třetí večeře a nekolik gáblíků.
  Ostatně děkuji všem kdo vařili a kterým jsem to úžíral a upíjel.
  Spát před třetí a před osmou vstávat, to je masakr. Doufám, že mi něco trochu probere a ono jo.
  Ono totiž docela fouká. Naštěstí se jede na pohodu jenom krátká etapa do Mikulova, ikdyž ten bočák dělá koeficient docela slušněj. Nikdo naštěstí nespadl, jenom bylo trochu emocí, když při zastávce někdo někoho nechtěně omočil. Kola lítala jako papíroví draci.
  20 Klausů na ploché dráze avšak Matulič říkal, že to je slabej odvar oproti Havaji a jel tudíž jako jediný rovně.
  V Mikulově klídek, dáme řízek s br salátem, jedovatě žlutou vodu, nekdo dortík, kávičky, zmrzliny. Okoukneme zámek, natáhneme se na lavičku a pak zpátky.
  To už s námi není Kapr, ten musel domů a do práce. Zpátky se jedou bomby po cyklostezce, ještě pořád fouká a já skoro spím jak jsem unavenej. No jo třetí den je kritický.
  Fotíme se u čápů nedaleko Jevišovky, tam jsem byl na kole s Ilčou a se Štěpánkem, když mu bylo 100dní a mám z této oblasti profilovku na VŠ :) Pravda ta je ještě o rok později.
  Yetti trochu hudruje, že na něj fouká, ale na druhou stranu taky rozjíždí pěkný gule.
  Quitova chvíle přichází a za elitou se vyváží a šlape jako ďas, je tu konec předposledního dne a koeficient toho orkánu, by jistě navýšil kilometráž ze 115km někam výš.
  Někdo jde na večeří, někdo poškádlit hadicí dvorce do Laa, já se jdu vyplavat za 35 kaček do Znojma a pak procházka vylidněným centrem na hradby s klukama. Obdivování místních dobře rostlých děcek ve výloze, západ slunce nad přehradou, svatej kostlivec v kostele.
  Večer oslava, respektive popřání Martinovi k 28 narozeninám (aspoň tak to prý říká již několik let děvčatům :) a žrací orgie, kdy sežeru co se přede mnou neschová.
  Odpadám brzo, asi okolo 23h, mám dost a ráno drsňáci odjíždějí v dalekou Prahu. Já to nechápu, já se tak maximálně přinutím na poklidné tempo a 65km na Hardegg a zpět. Je to tam fakt nádherný a tahle fantastická tečka za úžasným soustředěním je asi ta pravá.
  Díky Turistovi mám dočasně opravený výfuk a tak svištíme s Malinou do Prahy.
  Malina mi v autě sice dvakrat klimbne na rameno, ale kávička jako z Vídně nás probere a to je skoro vše přátelé.
  Níže výčet několika poznámek, ale není to vše a není to možná to nejdůležitější.
  Prostě bych potřeboval rozšířit paměť nebo počkat až se to vytříbí a sedne si.
  Nicméně napsat jsem to musel, to je moje milá povinnost.
  Díky šlapky, mnohokrát díky!
  
  
  * "Víš kde bych byl, kdybych měl tvoje nohy a mojí hlavu?!"
  * nula pádů (ten Pepy nepočítám), sem tam defekt.
  * Hardegg a rotvailer s blonckou.
  * Kaprovy vejce.
  * Turistovy nezapomenutelné špice.
  * neustálé porovnávání tepů s Tomášem.
  * Camrdova kůže na břiše, kterou Kolíkáč vydává za mega špek.
  * Matuličovy historky.
  * nekonečné výbuchy smíchu.
  * Koupání v Dyji pro otrlé.
  * Karl a jeho neustále nastavený nejtěžší převod.
  * Yettiho trasy
  * Atamanovy suché hlášky a poznámka o důtkách
  a další a další
  
  
• Kolíkáč – 2.den aneb Abfahrt nach Wien!
  
  Čtvrteční večer proběhl v poklidném tempu, většina doplňovala potřebné ionty točeným Mázem pod zkušeným dohledem našeho nejlepšího Ironmana Matuliče a k tomu se podávalo vynikající masíčko od šéfkuchaře Jeana. Když jsme odjížděli ve čtvrtek z Telče, tak mi Kapr furiantsky zahlásí, že bychom mohli v pátek dát Vídeň. No jasně, další dvoukilo ne? Já s díky odmítám. Ale vnitřně vím, že tam stejně pojedeme, protože tahle pomerančová partička je na tyhle nápady jako stvořená.
  Já se jen modlím, ať je mi ráno dobře, ať nemám nos zaplněný až po okraj. A světe div se je mi dobře a těším se na Dunaj! Vlastně celé ty 4 dny jsem žil v takovém zvláštním povznášejícím stavu, nic mě nebolelo, neobtěžovalo, ani jednou jsem nelitoval, že jsem jel. Počasí je zase jako malované, beru návleky na kolena, věřím, že dnes již ukáži kopýtka slunci. Sraz v 8:45h. a jako jeden muž jsme připraveni, prostě když legenda Kapr zavelí, všichni to ctí. Fouká skvěle, přímo od hlavního města našich jižních sousedů, takže pěkně se srovnat do dvoustupů a frčíme. Leoš ještě trefí jámu, tak první defekt, pak nekonečný brdek v Rakousku a vesnička Enzersdorf, kde se odděluje Quit, Ataman, Tom, Pepa, Yetti, Nick. Docela jim v tu chvíli závidím, sednout si někam na kafčo a užívat si tu letní nádheru. Docela obdivuji Páju s Kocourem, kteří po včerejší dardě jdou dnes do další pecky. Ale ve skupině to ubíhá jedna radost, HonzaB vesele šprechtí s jedním borcem, kterého jsme nabrali cestou a který si myslím, že jsme Italové. Hold Mistři UAC nooo!
  Dunaj nám už šplouchá na kola, v dáli vídeňské věžáky a moje prorocká hláška: „Hlídejte si každý svého souseda!“, ať se v tom velkoměstě neztratíme. Jedeme furt proti větru, teď již po krásných širokých cyklostezkách a obdivujeme místní veletok. Turista skvěle naviguje, takže to stáčíme neomylně do centra Vídně. Tady již úzké cyklostezky, a na jedněch semaforech, najednou Kapr zvolá: „Kde máme Kocoura?“. Aha, hlídejte si každý svého souseda! Rozjíždí se pátrací akce, telegrafista Pája zjišťuje lokalitu pohřešované osoby a 3-členné komando Turista, Pája, HonzaB se vydává pro mého souseda. Nakonec vše dobře dopadlo, Kocour nás obětavě filmoval a než stačil uklidit foťák, tak mu naskočila pěkná dírka na balík a v tom protivětru se to už sjet nedalo.
  Obdivujeme Katedrálu svatého Štěpána a udivujeme všechny kolemjdoucí a kolemjedoucí svojí nepřehlédnutelnou oranžovou silou. Takových Šlapek Vídeň ještě asi nikdy nezažila. Stále po cyklostezkách do Prátru, foťáky cvakají a pomalu začínáme cvakat i zubama, jaký máme hlad. Cíl je jasný, přepadneme nějakou nákupní stodolu na okraji Vídně. Valíme již s větrem v zádech přes dunajské ostrovy, přes nuda pláže, cyklostezky a v Bisambergu konečně oáza s nákupní taškou.
  Po doplnění paliva se rozjíždí bomby, vítr a Turistovy špice proměnili tuto část výletu v závod. Kdo vykoukne z háku je nemilosrdně ztrestán. Ale všichni se neskutečně drží a jedeme jako jeden muž. Skvělé asfalty, skvělé chvíle! Před vjezdem do Čech se ještě trochu pohoupeme v kopcích až řveme Au, ale pak to již zase letí. Dvoukilo je nadosah, někteří si ho ještě dojíždí, doběhávají a dokoupávají, já už jen vařící sprcha a cpu se vynikající Yettiho čočkovkou s celými cibulemi!
  Vídeň pořádně rozdmýchala kotel endorfinů v každém z nás a následující večírek se nese v duchu nejlepších tradic! Někteří borci jsou tak rozpálení, že se musí jít před spaním ještě zchladit do Dyje a pak si dát asi již šestou večeři. Čarokrásný to den, se vším všudy!
  "trasa"
  
  
  
• Kolíkáč – 3.den aneb protažený držky
  
  Po bouřlivých dnech a nocích přichází den odpočinkový. V plánu je dát si jen na pohodu Mikulov a zpět, bude to něco kolem stovečky. To ale nikdo netuší, že to bude možná nejnáročnější den, jelikož vítr se změnil v uragán. Je to boj o každý metr, silný bočák mává s našimi povadlými tělesnými schránkami. Doteď nechápu, že to nespadlo, že si nikdo nelízl o svého kolegu před sebou. Neskutečný řemeslo, fakt poklona všem! Před Laa to vrcholilo, hodně lidí se přiznalo, že měli strach, že je to sfoukne a podtrhne jim kola. Před Mikulovem to Kapr stačí na samotku domů, vodárna nečeká, voda musí téct. Zbytek obsadit v Mikulově hospůdky, kavárny, cukrárny …
  S Kocourem lezu do nějakého bistra, kde nabídka není moc světová, ale nakonec se nádherně zprasíme. Gulášovka+2 rohlíky, řízek+bramborový salát a zalito točenou žlutou limčou, to prostě mělo grády. Pak se vyšplhat nahoru na zámek, krásné výhledy, na chvíli lehnout na lavičku a už zase valit v mega grupě do Znojma. Vítr konečně začal pomáhat, někdy stačilo jen nastavit záda a letělo to bez šlapání k 50 km/h. Tradiční cyklostezka k čápům se ale občas zavlnila a ostrý bočák s námi znovu pěkně smýkal. Poslední kilometry znovu pěkně v závodním tempu.
  Večerní program se rozděluje, někdo na flák masa do Znojma, někdo do Laa do saun. Volím sauny a s prosoleným puberťákem Áťou si to užíváme naplno. Vše vrcholí v páře, kdy nám saunérka přináší pohárky s nějakou citronovou emulzí na tělo, ale vypadá to jako vaječňák, načež se Ataman ptá: „Trinken?“. Pak tam zůstáváme ještě s Quitem a hadicemi po sobě stříkáme jak malí kluci! Jooo Forever Young! Díky bejci! Pěkně jsme si to užili, a i dopravu, a to díky Quitově nové limuzíně, která ovšem nemá navigaci a parkuje jedině na VIP parkingu! Pak vzpomínáme s Mlhošem na minulý rok a cpeme se v restauraci U Bazalů, kterou nám doporučil Yetti. Posekaná těla si žádají žrací orgie. A to pokračuje i na penziónu, kde to dolaďuji Matulovičovým dortem s ohňostrojem, díky! A když dojde Máz, přichází na řadu ironmanova přenosná lednice. Sedělo by se sedělo, ale nedělní návrat přes Vysočinu se pomalu blíží. V jaké sestavě nakonec pojedeme?
  "trasa"
  
  
• Kolíkáč – 4.den aneb vrchol vobjížděčův
  
  Nakonec stejná sestava, která jela ve čtvrtek do Znojma, jede i nazpět. Bobek, Camrda, HonzaB, Karl a Mlhoš budou mými společníky. Dojemné loučení se Šlapkami před penzionem a vyrážíme vstříc Vysočině. Počasí je zase na jedničku, ranní slunce, ševelení řetězů, vyrovnané dvojičky, silnice bez aut, to je parádní start do nového dne. Celé 3 dny jsem srabácky šetřil, na špici se neukázal, do intenzit se nepouštěl. A tak teď sklízím, co jsem zasel, nohy se bezbolestně točí a absorbují do sebe další a další kilometry po té naší krásné zemi. Mydlíme to do Třebíče, malebná údolíčka se střídají s krátkými magnety. V Třebíči rozkopaný most, Bobek nás táhne přes lávku a kostkovanou židovskou čtvrť na krátkou modlitbu do baziliky sv.Prokopa. Při vstupu do majestátní stavby se z kůru rozezní sborový zpěv. Až z toho mrazí, jak mystické! Zvláštní, nezapomenutelná chvíle, Bobku dík!
  A už se kroutíme na nejvyšší bod dnešního vandru, trošku poškádlit Camrdu, ale opravdu jen trošku, letos pro něj opravdu nejsem důstojným soupeřem… Sjíždíme si jednoho postaršího borce, který nás zkušeně hákuje a zdoláváme tak společně kótu málem 700m. Ještě hákovat traktor, ale to už je cítit vůně od Bobkovi pohádkové babičky ve Věžnici. „Chlapci, máte tu vývar a gulášek!“ Znovu chvíle, které se hluboko zapisují do našich duší, tahle babička je fakt kouzelná Ještě se luxusně vyprázdním i se sprškou pozadí … no není na tom světě krásně? Babičko a Bobku znovu díky!
  Plná panděra protáhneme pod dálnici, překřížíme silnici, po které jsem pěkných pár let jezdil na Vysočinu a už padáme přes Polnou do údolí Sázavy. Camrda defektí, pár stojek nás ještě donutí shodit na malou, ale to už u pumpy v HavlBrodě dáváme mini piknik a Camrda dofoukává psy. Za Brodem další defekt, a to Mlhošův. Já antimechanik toho využívám a lehám si na louku, jó jaro vítej. Krásně se to houpe kolem Sázavy, jedeme už všichni ve stylu krátký-krátký, je to sen!
  Vlevo na kopci hrad Lipnice, sletíme do Světlé nad Sázavou a těšíme se do Ledče na tradiční nákupní stodolu. Kupuji jesenku a krém na ruce (na opalování ještě neměli skladem), jelikož lýtko se mi pěkně přismahlo tím jarním sluncem. Teď to jen nepoplést, jesenku do pusy a krém na nohy! Rozjařeně vyrážíme na výživné stoupání směr Zbraslavice. Znovu trochu poškádlit Camrdu, ale borovice nahoře je zase jeho!
  Pak už vobjížděcím tempem se hezky srovnat za sebe a užívat si nedělního odpoledne. Zbraslavice, Pivnisko a v Sudějove nabrat léčivou vodu. Z Janovic už jedeme bomby na první rozlučkové místo s Bobkem. Dojemná to chvíle…
  Safra je mi líto, že to končí, takováhle cyklistická nádhera se už asi nikdy nebude opakovat. Parádní počasí, příznivý vítr, romantická krajina a málem 800km za 4 dny s orange kamarády, to prostě nemělo chybu! Děkuji všem!
  "trasa"
  
  
  
• Kolíkáč – 1.den aneb vlašimský salát, křemešník, podloubí v Telči
  
  Do tréninkového deníku bych si mohl suše napsat. 4 dny Jižní Morava, na kole jsem seděl 28hod., ujel 783 km a nastoupal 7278 m. Ale o těch nic neříkajících číslech to vůbec nebylo. Bylo to o partě, o skvělých kamarádech a atmosféře, která dokáže přivodit pěkné stavy beztíže!
  Od Ještědu bojuji s dutinami a jsou i chvíle, kdy si říkám, že nepojedu, že to prostě nedám. Ale tělo je sviňa, to vždy slyším slova Quita, co pronesl před mým česnekovým Rampušákem, a jak se blíží čtvrteční ráno, je mi čím dál tím lépe . Předpověď počasí je přímo fantastická, ve středu narveme k obětavému Kocourovi propriety do auta a už nemůžu dospat, jak se těším na partičku vobjížděčů na kruháku.
  Pro mě mystické místo, kruhák na konci města, Mlhoš a HonzaB, stisknout si pravice, mejdan se rozjíždí. Na Téčku Camrda a Karl. Přesně na čas to valíme zadem na Říčany. Olivovka a Mukařov. Mraky aut, ale pak už Bobek a hurá směr Ondřejov. Na vše se zapomíná. V hlavě jen jaro, zapomenuté silničky a ubíhající krajina. A u mě trošku rýmečka . A tak rozum velí, žádný blbnutí, jen transportní etapa. Vždy když dostanu chuť na blbosti, vzpomenu si na nedělní Kostelec. Tam se bude rozhodovat. Budou to těžké 4 dny. Naštěstí dnes HonzaB jede v plné zimní výbavě, jelikož jarní a letní věci má již ve Znojmě. Takže na červenou lucernu skupiny jsme dva. Za Divišovem vzpomínáme na Fousáče. Valíme po hlavní, žádný zkratky bez asfaltu. Dáváme vlašimský salát a pak kolem Blaníku. Vítr je nám nápomocen, Camrda blbne s Karlem a Mlhoš se připojuje. Já a zimní bunda jedeme tempo Tohle miluji. Neznámou krajinou, cesta odněkud někam, nemuset se vracet na místo startu. Bobek vymyslel heroickou trasu, díky bejku! Neskutečný chvíle! A do toho to počasí a kamarádi kolem mě, kteří dokáží sdílet tu radost! Totální cyklistika! Pelhřimov a krematorium. Tady jsem taky nikdy nebyl. A pak Křemešník a Fousáčovy klamavé horizonty. Euforie, jedeme až nahoru k rozhledně. Nejvyšší bod celého zájezdu, 765 metrů nad mořem. Pak se pohoupáme a ještě jednou se ocitneme nad 700 metrů nad hladinou. Sletíme do Telče a na historickém náměstí velké oranžové setkání. Znojemská skupina je tu. Obsazujeme zahrádky v podloubí a rozjíždíme to na plné obrátky. Přísun energie je potřeba, jelikož nás čeká ještě 80km na ubikaci. Stal se z nás nepřehlédnutelný balík nadšení. Až z toho jde strach, když to valíme po hlavní silnici a někteří řidiči jsou opravdu bezmozci. Dačice a první kostka cukru, Jemnice a menší zakufrování. Zrovna na té odbočce jedu špic se zimní bundou, tak omluva za nadbytečné kilometry. Ale nikomu to nevadí, třeba Kocour s Rudou budou slavit svoje nejdelší švihy v životě. To ale ještě netuší, co je bude čekat v pátek! "trasa"
  
  
• Pája – Zítra jedem bomby
  
  Kdesi na Vlachovce, v místnosti do které se pomalu vtírá světlo se probouzí jeden z účastníků letošního soustředění. Již čtvrtou nocí se budí na poslintaném polštáři, totální únava, uvolnění, štěstí. Nemůže otevřít oči, má je zalepené ospalky. Trochu si je promne a snaží se zorientovat. Hlava je jinde, ta si pořád mele tu svou Znojemskou, oči však vysílají do hlavy jiný program. Po chvilce kalibrace se dávám dohromady a pak to přijde Ohh shit, dneska jdu do práce.
  Snažím se vstát, ale někdo se na mě v noci musel pěkně vyřádit. Bolí mě nohy jako snad nikdy. Dávám studenou sprchu, tu hlava zase odlítne do Dyje, tohle je jí povědomé. Sprcha nezabírá, čtu whatsapp co ostatní, všude se jedou stejný bomby. Zlomený srdce a tvrdá rachota. Dávám kafe, co sem umlel pro hipstera Jirku. Sjíždím fotky. Snídám chleba.
  Tu placentu, nechci chvíli vidět.
  Dneska startuju na ostro až ve dvě. Tak píšu ženě jestli nezajdem na oběd, je pro. Fajn. Oblíkám se, ale všechno mi trvá, nějak déle. Svěřuju se ostatním na whatsapp cituju sám sebe : "Jsem okoralej jak chleba co jsem měl ke snídani. Nohy dřevěný, na prd*li choroš. Hlava pořád hlídá díry. Oblíknu první ponožky co najdu, nepřijde mi na nich nic divnýho. Evča u oběda se ptá jestli to myslím vážně, že už bych se mohl chovat normálně, prý není dobrý nápad si brát šlapkovský ponožky k těmhle botám na první den do nové práce. Jedu na Hraboshe, ať všichni vědí, že jsem cyklista! "
  Dojíme oběd a mátožně si to šineme ještě do bistra na kafe. Obědnávám flatwhite, pořád to se mnou nic nedělá. Do toho píše Ataman, s fotkou a popisem, který mě pošle do škarpy.
  Evča koulí očima, když jí to ukážu, nějak tomu našemu humoru nerozumí.
  Už se mi to blíží. Vyrážím pěšky, není to daleko, s tím, že mě to snad probere.
  Z oběda jde akorát backoffice manažerka, tak mě nabírá do výtahu. Prý jak se mám, nepřiměřeně dlouhou vyčkávám z odpovědí. Nevím jestli mám být slušnej nebo upřímnej. Vyleze ze mě: "jsem takovej vyjetej". Neptá se, nerozvádím... Považuju za úspěch, že jsem se nezeptal jestli srala.
  
  Předá mě šéfovi, ten se omlouvá, že nestihli zařídit to a to a že byl na dovolené, tak že si musím trochu přizposobit místo, že mi nábytek přivezli dneska. Přemáhám se, abych nevypadal ožrale. Seberu veškerou soudnost a ptám se, kdeže jako teda mají šroubovák. Zasmál se, je to dobrý. Vyhrnul jsem si rukávy jakože do práce, vidím jak mi kouká na ruce. Neptá se, nerozvádím. (Poznámka redaktora, na pravé má splálený pruh na levé vypálené hodinky) Pak už ho moc nevnímám. Představuje mi kolegy, ale od druhého už nevím s kolika jsem si podal ruku, a na jakém oddělení to zrovna sem. Nedávám to. Z letargie mě probere, až když se mě ptá jestli můžu jet příští týden do Rakouska. Odpovídám žádný problém, a hlava už je zase v Laa a Vídni.
  
  Já vím není to report ze soustředění, ale víc ze mě dneska nevyleze. Jak mám psát o tom, jaký to bylo, když tam pořád jsem, to nejde na rozum, snad časem.
  
  
• Quit – Bylo to takové, že chci za rok zas!
  
  Musím se přiznat, letos jsem se bál, fakt bál, a hodně váhal, jestli jet nebo ne. Mám pocit, že nůžky cyklistiky se u nás stále více otvírají... ALE ! Naštěstí se občas umí i znovu sevřít. To tehdy, když se sejde dvacítka magorů na jižní Moravě. Sakra chlapi, napsali jsme další díl megaseriálu, který začal před mnoha lety jako alternativní program na ČT2 s vysíláním ve 23:50 a v posledních letech se z něj stal mainstream v hlavním vysílacím čase, před kterým běží kupa reklam...
  Jsem rád, že jsem odolal pokušení se na to vykašlat. Bylo to boží. Díky, že jste mi dopřáli tuhle poslední cyklistickou dovču v téhle době, nevím, co mě teď čeká a musím říct, že moc nemám motivaci jezdit po silnicích sám, ale jednou za čas si takhle zabláznit, to je bomba. Budu vzpomínat na balík šikmo jedoucích Václavů Klausů, Yettiho polívku a šílenou kadenci jeho krátkých noh, Kolíkův hurónský smích, Atamanovy suché hlášky, Malinovu pomoc v kopcích, Pájovu kustovnici v placentě, fičák padesátkou po návratu z Mikulova i ten dnešní při tradičním sjezdu z Hardegu do Retzu a taky na slečnu kastelánku na Hardegu... Všechny ty hodiny v sedle s bolavou prdelí a zády, ale v krásném počasí a na skvělých trasách s Váma, na to budu vzpomínat.
  Díky Vám všem hoši, bylo to takové, že chci za rok zas... :)
  
  

Fotografie