Po sobotním souboji s rytířem a nejnižším bodem ČR v pondělí zlehka testuji Kapra, co úterní Mosty? Odpověď je jednoznačná, jedeme! Ať to není jednotvárné, upravujeme trasu přes Číhošť, která je hodně zajímavá. Leží tam střed ČR a odehrál se tam číhošťský zázrak. Stará garda Iceman a Mlhoš potvrzují účast a můžeme vyrazit. V Kostelci ještě kamarád od Bonza, který nám chvíli potáhne krásnou špic směr Janovice.
Vítr je teď naším spojencem, takže ošoupaná trasa do Zbraslavic uteče jedna báseň. V brdcích se snažíme trochu tlačit na pilu, přece jenom je už březen a srdíčka je potřeba rozpumpovat. Na náměstí tradiční lavička, sluníčko a pohodička. Z Bohdanče na nic nečekat a pořádně to rozbalit. Nohy se mi točí překvapivě dobře, a tak hup za kapřího Sejčka, který brdek jede ve velkém stylu. Pak ale přes něj a už si jen užívat slastného pocitu. Ale co to? Za mnou se ozývá: „ještě to nekončí!“ Mlhoš!
Dáváme si co proto a je nám oběma jasné, že ta cedule na horizontu – Třebětín, je pro nás v tuto chvíli cíl na Monte Zoncolan
. Krásný souboj galuska na galusku, věřím si, tak ještě trochu zatopím, ale Mlhoš kontruje a před cedulí se dokáže ještě zvednout, na rozdíl ode mne, který bezvládně motá kopytama! Fíha, pěkná práce Miloši! Snad za toto nepřijde EET někde před Prahou, až to budeme šněrovat proti větru!
Teď si ale užíváme zapomenuté silničky s krásným povrchem, Hlohov, Tunochody, jó tudy jsem jezdil směr Vysočina, trasu, kterou mě ukázal Bigmig. V jednom magnetu to skvěle podrží Iceman a nedá nám šanci, kam se ten kluk za pár měsíců zase dostal je neskutečný a inspirující!
Číhošť, střed ČR, další wobjížděcí meta dobyta, fotky, povznesená nálada a euforie! Pak omrknout, kde se udál číhošťský zázrak a letíme do Ledče. Tady už nás začíná trápit nepříjemný bočák od západu. Na pumpě nezbytná zastávka s tradičním café rituálem a pak novou trasou na most u Bernartic. Pohoupat se do Hulic po trase z minulých let a pak znovu změna, tentokráte motačka kolem dálnice do Střechova. Silničky bez aut, jen zlobivý Iceman, který je plný vrchařské extáze. Jsme na hlavní do Kácova, tady možná zase ve čtvrtek budeme vyzobávat jazykové skvosty. Teď stoupáme směr Zbizuby takovým stylem, až Iceman jede na svoji vlastní krev!
Do Ratajů těžká robota proti větru, ale to už jsme málem doma ne? Houby! Údolím kolem Sázavy, schovávačka před větrem, skalické kostky a vymrzlé údolí. Tady už známe každou díru a o to je to horší, EET přichází. Domů tedy nejkratší cestou, po vyžehleném asfaltu bez vrásek přes Říčany do Úhříněvsi.
Doukilo to nedá, schází mi 1 300 metrů, ale to dnes opravdu řešit nebudu. Čechy krásné, Čechy mé! Díky Šlapky oranžové, šlapky mé!
::