Luke –
Průlet mezi alpskými velikány
Svézt se za odměnu mezi velikány, to už se stává dovolenkovou tradicí. Kufstein je brána do Alp a trasa vypadá spíš lehčí. Zvlášť když organizátor musí na poslední chvíli jeden kopec vynechat a zbývají dva kopce. Skoro si říkám, že to bude závod pro sprintery, a mě půjde jen o to udržet se v dobré grupě a pěkně se svézt. Ale...
Ráno místo 13 st. 8 a moc se mi na kolo nechce. Závod v krátkým je jasná volba, tak řeším jestli se neposunout autem, ale je to jen 16 km, nechci řešit parkování a časově to je snad horší než na kole. Beru vestu, rukavice a jedu. Pod kombošku lehký triko, na hrudník mi je fajn, zbytek mrzne. Ale v údolí je pěkně, na startu jde všechno dolů včetně toho trička, to jsem přehnal... sice není kam to dát, tak to zbytečné potáhnu, jenže v závodě pro spurtery to snad nebude tak zlý.
Start, nestojím ani vzadu ani vepředu, ale minuta než se rozjedu uteče. Borec si přeloží v 12 km/h rychlosti, sakra to mi nedělejte. Já sem nějakej vyděšenej a spíš s odlepem, po dvou km budeme půl hodiny stoupat, tak se nikam netlačím.
První kopec je tu, kdybych chtěl a mohl, tak se s čelem dalo, takže jsem to projel dobře, klid se vyplatil. Já si ale šudlám svoje watty a pomalu se sunu vpřed. Nohy vcelku poslušně točí, to se mi líbí. Míjím dvě slečny, co se vzájemně stínují, asi boj o jednu, vzápětí míjím další, ta má asi domestiky. Jinak kolem pořád dost lidí, takže dobrá motivace nesvěšovat. Po první půlhodině by z toho měla vypadnout grupa, kde pojedu až pod druhý kopec na 60. km.
Je svěže, vlhko, jsme v nějakém mraku, ale nahoru to je příjemný. Konečně jsme nahoře a začíná sjezd. Ten by mohl bejt mírnější a sušší, já se prostě bojím. Míjíme blikající motorku, kolo, borce co má hlavu na zemi a nohy pověšený na kamenný zídce, kterou snad netrefil moc rychle. Vedle další, ten aspoň leží normálně na zemi. Tak asi předefinuju ten strach ze sjezdu. Jsem posranej! Naštěstí zbytek se taky docela klidní, tak se to moc kolem mě nevalí. Poslední rovinka, všichni to pouští, tak se pomodlit a pustit brzdy. 75 km/h, to se mi nelíbí.
Konečně rovina, letíme podél řeky, v pár lidech začínáme točit, furt 50, pár vteřin a hop! Mám se vézt a šetřit, ale mě tohle prostě baví. Posbíráme pár lidí, míjíme další crash, ale už je to klidnější. Teda než se pořádně otočím. Je nás snad 40, panika velí držet se u čela a blížící se sjezd začít pokud možno v top 3. To se daří, protože kratší brdky mi evidentně jdou, nebo prostě nejsem línej se zvednout.
Sjezd do Kufsteinu je super, pár lidí mě předjede, ale žádná tragédie. Max 70, dalo by se míň, ale to bych chtěl asi moc. Dole mě ještě mine "největší rovinář, co jsem kdy viděl" a já půl minuty spurtuju aby mě neurval z háku. Dál docela valíme, motám se u špice, protože nějak nevěřím, že to nepopraská. Ale nepopraská. Letíme mezi zelenými loukami a alpskými velikány. Někde se ještě válí mlha, jinde už svítí sluníčko. Není vedro ani zima. Prostě ideál.
Občas někdo jede moc a pak málo. Když se takhle chvíli debatuje na špici, tak tam vlezu a vytáhnu jeden magnet, za což mi hned rovinář děkuje a vloží svojí 500W špic, že sotva hákujem. Stejne se to sjede, je nás snad 60, ale kdo ví, pořádně na konec vidět není. V jedný pěkný stojce to zas zkusím trochu očesat, ale po pár km je vše pohromadě a v tom počtu těžko říct, jestli tam třeba zůstalo 10 lidí nebo nikdo. Garmin ukazuje 10 km pod kopec, tak se zašívám a šetřím jako 90% lidí kolem. Uvnitř balíku se jede těžká pohoda, tak čekám wattovou explozi.
Nějaký 4 km do 10% je úvodní pasáž, pak se to pohoupe a slavnostně zakončí kilometr a půl dlouhou dvanáctkou. A odspoda se zas jede někde k 5ti w/kg. To by byla moje smrt, tak jedu trochu míň a uvidím co bude. Pár lidí odjíždí, dost parkuje, já se usadím na chvostu lepší třetiny toho balíku. K mému překvapení je tu i největší rovinář, podle mě furt musí valit aspoň těch 500W, možná víc. Pepan je proti němu jak po 3 letech pobytu v Dachau, tak nevím proč říká, že je tlustej. No chca nechca, musím přidat a rovináře nechat za sebou. Nahoře jsem se pěkně propracoval k čelu a po rovince jedu dál s vidinou menší grupy před sebou. Za chvíli mě ale přežehlí rovinář, za ním nikdo. Už už chci vynadat lidem co mám v háku, ale naštěstí borec řekne "I will do that" a za chvíli má fakt hotovo. Tak to se povedlo. Mezisjezd je nádhera, přehlednej, navíc se z každý točky spurtuje, tak to máme se vším všudy. Pak zmiňovaná dvanáctka, držím se u čela a hlavně dávám bacha abych měl v merku, a hlavně za sebou, rovináře. Toho kontroluju i z dalšího sjezdu, naštěstí to stíhám včas do dolní části, kde už mám větší šanci držet se mu v háku. Pořádně chceme jet ale jen v pár lidech, tak bohužel dost lidí ještě nalítá zezadu.
Balík furt letí 38-42, ale dalo by se asi i víc. Je tu i holčina co jsem míjel prvním kopci, ted burcuje špic a přitom do teď jsem ji neviděl. Takhle se to holt má dělat. Já se konečně zvládám najíst, což je prostě v Alpách pro mě problém. Do cíle už se ale asi nic nestane a na spurterskou tlačenku nějak nemám chuť, tak zbývá to dojet a nesmotat se... aaaaá neeeébo.
Na 95.km je 5% brdek, 2 km, nějaký ty rampy s 10% a nahoře maj fandit moje holky... tak si aspoň najedu na čelo. Aha tak nohy jedou, tak potáhnu špic. 300W furt nebolí, dá se víc, hele já sem odjel. Mám náskok, tak ve stylu TdF zastavím, dám Káje pusu a vrátím se do balíku. Jenže jedem jak hovada, tak to holky nestihli, no s průměrem 32 jsem nepočítal. Sakra a já mám náskok, že se tady budu větrat, pěkně dlouho. Aaaaá neeébo... z balíku někdo odjel, tak to zkusíme. Borec chvíli nestřídá, chápu, ale doufal jsem ve víc lidí. 25 km do cíle, to chcípnem ve dvou. Jenže borec si to nemyslí, první špicí naznačí, že to myslí vážně. Valíme 43 po rovině, kopce max co zbylo. A mě to začíná pekelně bolet. Borec si mě hlídá a dobře dělá, protože občas hák po odstřídání lovím hodně ztěžka. Tohle je dost přes závit, ale balík už není vůbec vidět, takže motivace nechybí. Když už jsem úplně mrtvej dojíždíme skupinu 6 lidí, takže se ještě mačkám a pak už jsou intervali mezi špicema o dost delší, tak se dávám docela dohromady. Jenže cíl už se blíží. Konec je docela technickej, po stezce a uličkami a mám trochu strach to tam posílat hlava nehlava. Kolega únikař odjíždí, solidárně nestřídám, zbytku se taky moc nechce. Chci to taky zkusit, ale už najíždíme do cílové rovinky. Posledních 500m, všichni na dlouhej spurt, mě se teda vůbec nechce a radši jsem to ohodnotil, že jsem si asi na posledních 20 km hrábl nejvíc a tenhle spurt vypouštím. O to víc si užiju potlesk a komentář v cíli.
V cíli nevěřícně čumím na průměr 32,7 km/h, tak ono se vlastně furt docela jelo. Každopádně nohy dnes dobrý, a ten únik ke konci to jen potvrdil. Tam jsem si teda hrábnul, náznaky křečí se dostavili, ale nekousli. Určitě to chtělo víc pít a jíst, ale zas nějak nebylo kde. Co říct k závodu, zdálo se mi, že to bude spíš komornější akce, ale nakonec přes 600 lidí málo není, 400 jela dlouhou. Zabezpečení tratí profi, auta odstavený, křižovatky zavřený a motorky kolem i když už jsme jako grupa nejeli ani o stý místo. Jako maraton to je hodně ambiciózní název ale pěknej, lehčí závod v Alpách, navíc 4h od Prahy, o tom budu příští rok zase přemýšlet. Vyhrála místní legenda a vysloužil profík Max Kuen, ve 4 to dali průměrem 38, takže se asi ještě můžu posnažit, no.