Kolíkáč –
Vercajk je potřeba kontrolovat!
Tondáno El Grande a jeho záliba ve Flahute. Hořice a již 10.ročník Tour de Kolonožka Classic. A Šlapky tam ještě nebyly. Tohle mě láká. Navíc Pekelné lesy naznačily, že by výkonnostně mohl být kolem mě i letos zase týmový parťák, který dokáže jet pro druhé. A tohle týmové sdílení mě stále tak na tom přitahuje. Luke ještě ve čtvrtek projede trasu a až na pár šotolin a kostek je to prý sjízdné, takže rezolutně sděluje: jedemeeee!
Sukes mě v luxusním čase dováží na prezenci. Svojí jízdou naznačuje, že by to mohl být dnes letecký den. Projedeme si cílový brdek a Tondáno už to odpaluje. Prvních 20 kilometrů bude za zaváděcí motorkou, tak jedeme v kecacích dvojičkách. Přejet hlavní silnici, odlehčit si a jdeme na to. Trasa nahraná na řídítkách, tak jen čumět po šipce a cpát se dopředu. Kostky, úzké silničky a stezky a blíží se první sektor po štěrkové cestě. Na špici s Honzou Kulhánkem, který jako znalec trati radí, držet pozici. Vyjeté koleje, všichni chtějí pěkně vidět, tak se to hobluje i škarpami. Volím pravou stopu a slyším syčivý děsivý zvuk. Kdopak to asi je? Safra, ten předek mi nějak divně plave! No do háje! To jsem já! A nejsem sám. Zvednuté ruce a sunutí se do krajnice je tu jak na běžícím páse. Dnes je konec…
Jen jsem schoulen do klubíčka a čekám nějaký náraz zezadu. Naštěstí to přeletělo přes, prach opadl a zjišťuji situaci. Předek na zemi, tenhle pohled prostě nechceš! Ale co, duše a bomby máme, opravíme a nějak to domydlíme. Ze servisního bidonu vysypu opravný materiál, montpákou sundat plášť, vyndat duši, nandat duši, jo, docela mi to jde. Bombičku držím v ruce a hledám napouštěcí hlavici na ventilek. Safra, kde je? Že by mi ji vítr odnesl do příkopu? No ty wado, já ji snad nemám! Až teď na mě padá ta hrůza, že nemám mobil, vůbec nevím kde jsem, a v tom závodním ohozu mi začíná být docela kosa…
Naštěstí opodál se mordují 2 borci s defektem, tak u nich vyprosit pumpičku a něco tam narvat. Ale ventilek je docela krátký, tak to jde ztuha. No nic, více tam nedáme, ale stejně díky kamarádi! Sbalit si fidlátka a rozvážně se rozjet na poloprázdném předku. Tak takhle jsem to fakt nechtěl! Kostkový úsek přejíždím a v dáli uvidím auto, do kterého se pakuje další závodník. Nemáte pumpu? No jasně máme! Tak to rychle narvat co to jde a hurá, můžeme závodit!
A docela to začalo bavit, bude to hezká časovka a třeba ještě někoho sjedu, hlavně už nemít defekt. A hlavně to nejdůležitější, jako by za mnou stál Léňa a já slyšel jeho hlas: Každý závod musíš dojet, nic nevzdávat, vždyť jsou za to body do Šlapky roku. Zimu jsem odehnal a užívám si trasy, ani nevadí menší bloudění v Jaroměři, aspoň jsem si ji pěkně prohlédl. Stejně tak Kuks zdolán přes hlavní pěší magistrálu, tu změnu na FB jsem již nějak nezachytil. Mají to tady pěkné, neznámá krajina a roztomilé vesničky . Rozhodující kopec závodu, kde se to nadělilo tam někde vepředu u čela, mně na samotku moc vrásek nepřidá. Ale nečekal bych ho tady. Pak už letět vstříc Hořicím a snažit se držet ručičku wattmetru přes 300. A představovat si, že se to třeba někdy ještě letos bude hodit, až osamoceně budu dojíždět nějaký maraton...
V cíli už je všechno předáno a pogratulováno nejlepším, tak jen poděkovat Tondánovi za to setkání a trasu. Luke barvitě vypraví svůj hrdinný boj v přesile Unlimited, který nakonec parádně zvládnul. Tak jen ponaučení pro příště, ten servisní vercajk je potřeba kontrolovat!
Luke –
Bez duše, ale dobrý!
To se tak pár týdnů předem zjeví na stravě trasa závodu a člověk zase poznává nepoznané. Klasika v Hořicích, po kostkách i štěrku? Zajímavé... Kolíkáč natěšen, soupeři hlavně z Unlimited také. Já váhám, nikde nechci zrakvit sebe, nebo kolo, ale ve čtvrtek se trhnu z práce a se západem slunce od Gotharda píšu Kolíkáčovi zprávu: je to v poho sjízdné, jedu!
A v sobotu stejné parkoviště zalité poledním sluncem nás vítá, stejně jako dalších 40 šrotuchtivích cyklistů. Unlimited kam se podíváš, k tomu Dan Polman a Kuba Hák... konkurence naprosto dostačující. Úvod za zaváděcí motorkou a až do čůr pauzy za státovkou se nezávodí. No moc mě těch 20 km nebaví, ale chápu, že by to bylo se státovkou v závodním pojetí asi velký rodeo. Takhle se začíná na pěkný asfaltce za vesnicí v belgickém stylu a Kolíkáč je hodně aktivní. Já se rozhodně nechci nikde větrat, tady se nevyhrává. První kostky pěkně pade z mírného kopce, ani to nedrncá. Pak se ještě chvíli blbne, ale už se blíží první šotolina. Měla by být easy, ale je důležitá, protože pak jsou těžký kostky a věřím, že tahle kombinace to může roztrhat. Nájezd na štěrk moc nedávám pozičně, takže jsem cca v půlce. Následuje totál chaos, míjím jezdce zprava, zleva, samej defekt, občas odpadlík. Držím levou stopu, v pravo couvá Kolíkáč, sakra snad ne defekt. Mě se jede dobře, jen se modlím, ať to Vittorky ustojí, jinak bezduše jedou famózně. Pak nájezd na panely, otočit se a je nás možná půlka, Kolíkáč pryč, Sukes pryč. Sakra! Ale není moc čas to řešit, přejezd a těžký kostky na Smiřice. Drtím 330W, ale jak to mírně stoupá, tak jedeme sotva přes 30. Pole se ale dál trhá, mě přijde docela snadný tu být a pomalu se sunu vpřed. Nakonec odjíždíme možná v 10 lidech. Když se hodně svěsí, jdu na špic, ale spíš jen abych projel vesnici v klidu a po odstřídání si prohlídl, co zůstalo. Samý Unlimited, Dan P. a Kuba H. a ještě pár evidentně dobrých lidí. Já naprosto bez odpovědnosti za posun grupy se klidím na konec. Moc se nejede, tak je čas prohodit pár slov s kluky z Unlimited, než to zkusí Honza Kulhánek, což nás trochu zrychlí, ale samozřejmě to má očekávaný výsledek. Na závorách v Jaroměři stojíme pár minut, takže nás doletí skupina odpadlíků včetně Tondána nebo Sukese, ale následující kosty - šotka - brdek - kostky nás zase spravedlivě rozsadí tak jak to bylo před chvílí. Pak se nic moc neděje i když tempo už mi nepřijde tak výletní. Jede se dost po úzkých stezkách, takže člověk spíš pořád nějak vlaje. Po sjezdu po louce se to zas trochu rozpojí, ale jen na chvilku. Přichází Kuks, kde to bezhlavě všichni napálí. Asi jsem spal, takže to pak hasím za 500W a na horizontu jsem s čelem, ale očekávaný padák kolem zámku se nekoná, místo toho se stoupá dál po šotolině a to už teda vlaju na chvostu a moc se mi to nelíbí. Visím ale za Honzou K. a tak se uklidňuju, že nám to neodjede. Na asfaltu jsme taky za chvíli zpět. Nějak rychle je tu ale nějtěžší kopec dne z Žírce, zase se začíná zběsile a když vidím 4ku na začátku, tak vím, že to až nahoruje nepůjde, tak se radši krotím. Rozpadne se to, tuším Hák + Polman, pak +- 5 lidí, pak já, za mnou Honza K a dál vidět není. Ono možná zbytek zůstal už u Kuksu, ale to mi dochází až při psaní reportu. Přijde mi, že na horizontu musím zapadnout do té nějvětší grupy, ale to se úplně nedaří, protože oni samozřejmě vidí úvodní dvojku... Nakonec musím konstatovat, že jsem to tady solidně podělal, měl jsem duši vypustit, ale být tam, protože dál se přežít dalo. Takhle z horizontu vidím lidi jak se naháněj a já mám 30s na čelo... Vědom si selhání a toho, že jsem v kopci nenechal vše, následuje trest, že to holt musím zkusit sjet. Což jde dost blbě, když ta trojice přede mnou chce zase sjet úplný čelo. Nakonec vidím, jak se v jednom brdku už skoro spojí a vypadá to jako konec nadějí, ale nakonec vypadne Vláďa Kloz a někdo z Carla-Kupkolo. Měním tedy cíl, Vláďu doženu poměrně záhy a jen se ptám, jestli ještě pojede, prohodí něco jako, že snad/možná, ale za chvíli začíná střídat, což se hodí, protože jedu vcelku zostra už docela dlouho. Carla už střídat nehodlá, ale před lesem před Hořicema je čelních 5 stále na dohled, i když by museli začít taktizovat, aby nám dali šanci. To se neděje, i tak mě hřeje ten pocit, že jedu už 20 km +- stejně jak skupina 5ti lidí. Do Hořic na čele a stejně tak do cílového kopce, Vláďa ještě přitopí, Carla asi už závodit nebude. Mě se teda taky moc nechce, ale musím zvednout zadek a nakonec zjišťuju, že to ještě docela jde a s náskokem si dojíždím pro 6-tý místo, takže snad výbuch v kopci odčiněn... Ale je to takový divný s tou výkonností. No uvidíme, jak se to vyvine, do Mamuta daleko.
V cíli pak čekačka, přijede Sukes, stihnu koupit zdejší trubičky, ať taky něco přivezu domů, ale Kolíkáče se nakonec taky dočkáme. Potvrzuje defekt a přidává storky s bombičkama, pumpou, blouděním, no to bude asi dlouhej report...
I tak ale věřím, že se to líbilo každýmu, pěkný počasí, pěkná krajina, co víc si přát, tak snad ještě něco Tondáno vymyslí, tohle bylo správně ujetý.