Akce Beskyd Tour 2024

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2024-06-29.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Roadcycling

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023

• Kapr – Oranžový sen stále nekončí
  
  Do Beskyd se s Janou těšíme celý rok, vloni to nevyšlo, takže letos jsem se těšil dvojnásobně. Samozřejmě přes frgály Palačov. Nejsem spisovatel a nebaví mně psát, tak jen střípky.
  V pátek nádherné mega týmové rozjetí na krátké trase a zprasit si Mambu.
  Na start chodím dycky zepředu k Bédovi, letos má absenci, ale zastoupil ho Technik. Letos se tam ještě po mně nacpalo hodně lidí. Na Bílý Kříž celkem pohoda, několikrát přibrzdit a přitom myslet kolik lidí vzadu lehne. Sjezd za profesorem Uličným. Na první stojku s bezpečákem a potom na hranici za voči uhákovat Vláďu, Kolíkáče a Pavla. Na Kelčák jsem chtěl víc dopředu, ale jel se takový šrot, že jsem z balíku vypadl dávno před Hluchankou, ale Vláďa je pořád kousek přede mnou. V Bílé si Vláďa vystupuje ze skupinky a čeká na moji grupu. Defekt Žába a Vláďa hlásí, že asi budu mít superdomestika. Kolem přehrady až pod Smrček jsem zabudovaný ve skupině. Vypadávám první, jel jsem s borci kam nepatřím, Vláďa odjíždí a před nejprudší 11% stojkou přijede Žába, je tady moc brzy, to už ho asi neuvidím. Registruji, že jede s Vláďou a věřím, že ve vracečce po sjezdu budu s nimi. Žába zapíná motor a vezeme se k hotelu Ráztoka. Vladimír občas ve sjezdu vypadne, ale v pohodě se vrací. Na začátku Pusteven o serpentinu výše povzbuzuje Lukáš. No to je něco, takže na bufetu Pustevny na mně budou čekat 3 Šlapky!!! Jede se mně dobře, teplo akorát, piju dle plánu, dopíjím druhý bidon a dávám půlku suku. Nahoře mně Jana dává plnou láhev, nechá doplnit druhou, vezmu banán, napiju se a hurá do sjezdu. Po chvilce mně neuvěřitelnou rychlostí míjí Luke. Po serpentinách čeká Vláďa a na kruháku u Zavadilky Luke se Žábou, který zapíná turbo a valíme pod Soláň. Nikdo se nás ani nesnaží hákovat a někde si vystoupil i Vláďa. Soláň, kluci se mně ptají jak to chci, je mi to jedno, umím jet i sám a tak pomalu odjíždí na kecačku do sedla. Pod vrcholem úžasná vzpruha od Kolíkáčovic holek a Vladimír je se mnou. Nahoře vypít dva kelímky a abychom neztratili vousáče, tak hlásím, že jedu poslední. Lukáš odvětí, Kapře to nechceš…Závěr sjezdu do Karlovic letíme v oranžový lajně až mně dojetím zvlhnou oči. Na kruháku doleva, Žába opět dráždí turbo a Vláďa na to kašle. Užívám si luxusní hák, který jsem poctivě trénoval v zimních výletech a byl přesvědčený, že v závodě se s Žábou nikdy nepotkám. Nikdo nemá nárok ani pomyslet naskočit do expresu. Kasárna jsou hodně přísný, peklo na zemi, jedu hranu aby kluci nahoře neusnuli, poprvé v tomhle kopci vidím turistu tlačícího kolo a on to Nemi, chvíli jede s klukama a potom opět po svých, to je hustý, váží 50 kilo i s kolem. Říká že nemá nohy ani hlavu, hecuju ho ať přepne hlavu a jede se mnou, daří se. Bufet Kasárna plení pět ŠLAPEK, to je neuvěřitelný. Oranžová grupa odjíždí, jsem v rauši, řvu jako pominutý a málem brečím štěstím. Do Makova bohužel ztratíme Vláďu, velká škoda, na Bumbálku nás už nesjel. Stoupání na přechod je příjemný a hákový, poslední dva kiláky dávám velkou, lížu Žábovo zadní kolo a nahoře křičím, že to máme za sebou. 10 do cíle je naprosto luxusní záležitost, jen škoda Nemiho. Greenhorn nechává dva metry odlep a je vykázán na samotku. Během soboty vystudoval vysokou cyklistickou. Do Bílé letíme kosmickou rychlostí, ale mrzí mně, že jenom ve třech.
  Děkuju ŽÁBOVI, VLÁĎOVI a LUKOVI za čekání, pomoc a celkové domestikování. Děkuju Janě za podporu. Děkuju všem co přijeli za krásný víkend. Pivní pokec v Domovjance a večerní sýrobraní a vinobraní nemělo chybu.
  Pokud to půjde, tak za rok opět do Bílé.
  
  
  
• Kolíkáč – Jubilejní Beskyd Tour!
  
  Týden po Beskydu, ale mám ho furt v hlavě. Jel jsem ho pět a půl hodiny, ale kecali jsme o něm už možná deset hodin. Kolik příběhů a zážitků dokáže přinést maratonská bitva. I po těch letech. Letos jubilejní 30.ročník celkem a můj 19.ročník na dlouhé trase. Mít na to materiál a sílu, tak bych si chtěl o tom natočit celovečerní časosběrný dokument. Asi by neměl vysokou návštěvnost, ale pro mě by to byl životní film. O cyklistické vášni, které se nic nevyrovná. Navíc sdílená těch 22 let s oranžovým maratónským snem, který letos zažilo 13 Šlapek. To hřálo u srdce, páteční roztočení nohou, sobotní závod a večerní tiskovka, to byla jedna velká týmová jízda! Děkuji Šlapky, že vás mám!
  Ani nejsem letos nějak nervózní. Dlouholetý sen o pódiu nějak zabíjí velká konkurence v mé kategorii a moje klesající výkonnost. Raduji se z toho, že mohu po minulém roce vůbec jezdit a nějak smysluplně se gumovat a nabírat formu z minulých let nemám chuť a sílu. Vlastně nikdy jsem nebyl tréninkový typ, který dodržuje předepsaná čísla, tak se nesmím divit, že jsou borci, co jim život začal až po 50 a jezdí o mnoho lépe než já.
  Balík, který se sešel na startu v Bílé nepamatuji, a tak Bílý Kříž je slušná loktovačka. Vůbec to nemám v hlavě se cpát dopředu, stále věřím, že se to na Slovensku jako vždy sjede. Takže jsem tak kolem TOP100 a tam už je to pěkná brzda plyn. Borec zezadu nalítne do mého zadního kola, ale ustál jsem to. Hákuji Vláďu a Nemiho a před sjezdem řvu, ať jedeme všichni na jistotu, že tady se nerozhoduje. Sjezd překvapivě v poklidu a čekám na levou točku, kde už to bude na široké silnici konečně o výkonnosti.
  Na hraniční přechod Konečná hákuji Pavla P., kolem mě stále Vláďa, Nemi a Kapr, na dohled Luke s HonzouB. Vláďa se začal starat o Kapra, já si hlídám Nemiho a Pavla. Konečně letíme dolů do Turzovky, ale balík fuč i s Lukem, HonzouB, Žábou a Technikem. Nechce se mi věřit, že už kluky neuvidíme, když se na hranici zdálo, že jsme součástí balíku. Z pátečního rozjetí vím, že přijde zúžení a semafory, tam si je snad sjedeme. Ale kdepak! Naštěstí se jede lajna a točí se. Já zalezlý na konci a šetřím síly. Když se před námi zjevuje kolona doprovodných aut až někde u Vysoké nad Kysucou, tak je aspoň trochu vyhráno. Posunuji se před Luka s HonzouB, aby o nás věděli, že jsme zpět.
  Pravá na Kelčák a snažím se dostat dopředu. Ale jede se slušná palba hore Kelčovom. Za mnou to už praská, já hákuji Nemiho a Luka. V tom šrotu ostře na brzdy, jelikož před námi to lehlo. A znovu do plných. Jsem slušně popraven, a to nás čeká stěna Hluchanka alias Kelčák. Včera jsem to málem nevyjel a teď nejsem daleko se taky svalit do trávy. Pěkně ve dvojstupech to vyťapkat nahoru. Borci, co mají technické nebo fyzické problémy to dobře blokují. Řvu, ať jdou do trávy a uvolní cestu. Nemi sesedl a běží stejnou rychlostí jako my, co šlapeme. Ředitel závodu Libor Hrdina fotí a povzbuzuje Šlapky! Já mu odpovídám, že je boží, že to furt organizuje. Konečně nahoře! Vrháme se do sjezdu, který je plný štěrku a bahna od pátečních dešťů. Odvodňovací žlaby jsou další lahůdkou. Tak hlavně opatrně!
  Sjezd jsme bezpečně zvládli a skáču Lukovi do háku. Tohle bylo včera přání a teď je to skutečnost. Nechce se mi věřit, že to je pravda, že jsme přežili doteď všechny ty hrůzy. Řvu na Luka Je to sen!! Cítím za námi i HonzuB a Nemiho, tohle bude velká jízda, do které zapadá Pavel P. jako žolík do kanasty. Zatím se mi jede skvěle, ale zpětně u elektronické tužky vidím, že všechny segmenty jedu nejpomaleji v historii. Ale v závodě se vezu na závodní vlně a vnímám jen své spoluhráče. Skvělý jet v grupě, kde jsou 4 orange. Strašně mi to pomáhá a povznáší to cyklistiku do nebeských výšin.
  Luke se obětuje a jede přes Bílou famózní špice. Organizujeme skupinu a točíme kolotoč. Před Jamníkem sjíždíme grupu před námi. Míjíme bufet, tady není šance zastavit a vystoupit si z rozjetého vlaku. Pavel jde na špici, hákuji, chci mít dobrý výhled na ten rozdrbaný přejezd kolem přehrady. V krajnicích mimo hřiště bohužel náš Žába a Víťa Novák s technickými problémy. Letíme na hranici rizika, ty sjezdy jsou vlhké a uprostřed slizký mech, tohle není pro slabé povahy. HonzaB se taky rozparádil a s Lukem drtí špice, ty brdky pěkně štípou. Padáme od hráze na hlavní silnici. Tady jsem byl včera se svými holkami na výletě a představoval jsem si dnešek. A teď je to skutečnost a valíme tu přes 70 km/h.
  Jsme na hlavní, sáhnout po bidonu a zahlásit před ostrou levou, ať si všichni shodíme na malou. Jeden Polák mi děkuje, jo, Smrček začíná nepěknou rampou. Pavel jde tradičně do krajnice si odlehčit, náš Nemi odlítává dopředu, Luke mi jede tempo, ale pak se pakuje dozadu. Nakonec si vyhovím s HonzouB. Je to velká estráda, zpětně vím, že jsem spíše měl vypít oba bidony, než pokřikovat na diváky. Ale vedro zatím vůbec nevnímám, jsem v maratónském rauši.
  Do sjezdu z první pozice a dole na rovině se ohlížet, až si nás doskočí HonzaB a Luke. Před Maralákem Luke hlásí, že potřebuje čistou vodu. Mlsně obhlížíme zahrádky, jestli tady někdo nekropí hadicí a nezchladil by nás. Pokračuji dále s HonzouB a u hospody nahoře řvu, ať připraví čistou vodu pro kamaráda. On ten Luke snad zase se mnou na ty Pustevny nepojede… Jsme ve 3 kusech a letíme vstříc Ráztoce. Najednou je tu Víťa Novák a v háku má Luka. Asi mu dal vodu, Luke úplně obživl!
  Na Pustevny najíždím v háku za Víťou, který jede 36x13. Po chvíli zjišťuji, že tohle nedám, znovu mi vyhovuje tempo HonzyB, Luke tu znovu není. O serpentinu nad námi Nemi, řvu na něj z hecu, ať počká ... věřím, že se nám ještě bude hodit na přejezdech mezi kopci. Nemi to vezme doslova a pod vrcholkem zastavuje a močí v krajnici. HonzaB vzal do ruky kytaru a rozehrál vrchařský koncert. Střídám stavy, kdy se mi jede totálně blbě s euforickými, kdy sjíždíme pochcípané kusy. Honzovi hlásím, že bufet projíždím, že budu brát bidon od Jany. On chce a bude stavět.
  Začíná mě pálit chodidlo, kudla to není dobré znamení. Zjišťuji, že jsem šetřil s pitím a vypil jen jeden a čtvrt bidonu. Leju do sebe ten, co jsem dostal od Jany a cpu do sebe zadní kapsy a magnesium. Snad není ještě pozdě. Sjezd z Pusteven k Bečvě nejedu nejlépe a HonzaB mě přefrčí jak Pidcock. A za ním Pavel! Jsme asi v 7 lidech, ale doprava na dlouhou točíme jen ve 4. Takže na hlavní pod Soláň ve vláčku s HonzouB a Pavlem, visím vzadu a sbírám síly. Tahle vydržet, tak to bude sen! Hutisko-Solanec, jak příznačný název, chybí mi sůl jako sůl. Chodidlo pálí a pravá noha těsně před křečemi. HonzaB získal nového kámoše a klábosí s Pavlem. Já děsivě trpím! Odlep, zvednout zadek a zase si je doskočit. Křeče jsou tu, je to neodvratné, nic nepomáhá. Lámu to na těžký převod, stále ze sedla, jak si sednu křečují obě stehna. Jak závidím borci, co ještě jede s námi, který taky chvílemi odpadá, ale prý nemá křeče, ale jen mu došlo
  Apokalypsa! Nahoře čekají holky s bidonem, v tomhle stavu jsem se nechtěl u nich zjevit. Doteď nevím jak, ale jsem stále na kontakt na HonzuB a Pavla, asi nejedou a čekají ... Navíc před nimi někdo orange, asi Čespa. Předávka bidonů a banán do ruky, na bufetu ještě kelímek s vodou. Sjezd pomalu rozjíždím zkřečované nohy a vůbec nechápu, jak to dojedu … Kasárna, Bumbálka ... no ty wadooo. V Karolince za kruhákem koukám, že kluci čekají. Zvedám zadek a letím k nim. Nohy se vzpamatovaly? Díky HonzoB, že jsi to přibrzdil a já se ještě na chvíli mohl vézt na vaší vlně a ve vašem háku, byly to omamné chvíle a já věřil, že třeba něco zabralo a křeče už nepřijdou.
  Kasárna jsou tu, Čespa nás opouští a já hledám vyhovující převod. Bohužel křeče jsou tu zase, znovu hodně ze sedla, sednout si moc nemohu. Jenda hlásí, ať si najdu správný převod a jedu s ním. To se mu to říká! . Posílám ho pryč, anebo aspoň na bufet, ať mi nachystá bidon. Dost mě to ze sedla vyčerpává, a již nemám sílu akceptovat Honzovo a Pavlovo tempo. Vzdal jsem veškeré sny o pořadí, teď je pro mě prioritou se nějak domotat do cíle. Je konec. Tyhle stavy jsem dlouho neměl. Na bufetu jen od obsluhy bidon s vodou, nalít za krk, vypít a zahodit. Sjezd do Makova a výjezd na Bumbálku je parodie na cyklistiku. Nemám sílu to na budíku překlopit, aby to začínalo 2. Předjíždí mě borci a nejsem schopen hákovat. Žalostný to pohled. Cítím na zádech Lukův dech a jeho výkřiky hop hop hop, točíme. Beskyd tohle umí dokonale. Vedro a křeče, kolikrát jsem to na něm zažil. Ale jak se říká, kdo nemá křeče, tak do toho nedal všechno!
  Sjezd do Bílé je nekonečný. V cílové točce mě předjíždí nějaké šediny, ale mně už je všechno jedno ... kudla jen doufám, že to nebylo pódium. Naštěstí nebylo, byla to brambora a tu už mám! Moje milované a obětavé holky se na mě vrhají a lejou na mě vodu. Takhle vyřízený jsem nebyl ani nepamatuji. Mám strach se pustit kola a jít pěšky. Raději ještě motat volně nohama. Proti mně se řítí do cíle Žába, Luke a Kapr. Za chvíli Nemi, Vláďa a Laco. Tak to je krásná oranžová podívaná!
  Zatleskat Kaprovi, který to znovu dokázala a pozlatil svoji kategorii. Démon to je! Sedíme v Domovjance a pijeme pivo. To nejlepší pivo na světě. Neodolal ani Nemi, který hlásil, že nepije, ale dnes složil státnice, tohle se musí oslavit. HonzaB je jak utržený z řetězu. Ale zaslouží si to, za ty roky, kdy trpělivě bouchal na maratónskou bránu a letos jezdí famózně, a dokonce i s Pavlem! Líčíme si svoje letošní zážitky a nad námi v TV se promítá historie Beskyda. To jsou nezapomenutelné chvíle!
  Tiskovka, kde catering zajistil Strejda je nepopsatelná, to se muselo zažít. Stovky mini příběhů a detailů z dnešní bitvy léta vzduchem. Ale i velké vzpomínání s Lacem na doby dávno minulé. Toto uteklo! Ale jsem rád, že to pokračuje, že jsem znovu mohl být součástí tohohle velkolepého maratonského mejdanu! Děkuji všem!
  Loučíme se, jedu sám magickou letní nocí za holkami na ubytovaní, na tom báječném dopravním prostředku, za světla čelovky a s blikačkou, nasávám beskydský vzduch a cítím se jako král. Dal jsem totiž Beskyda a to se furt počítá!
  
  
• Luke – Beskydské peklo
  
  Bylo to hrozný a zároveň skvělý díky týmu, takže to vlastně stálo za to. Ale přiště si snad radši stoupnout někam na kopec s bidonama.
  Pateční doprava nic moc, ale vlastně jsem to kolem poledne projel dobře a po čtvrté už se chystám na rozjetí. Týmová symfonie, oranžovej vláček 10ti lídí a jeden růžovej Pepíno. Večeře a spát. No spát... Ubytování pěkný, ale na spaní to není, určitě ne náš pokoj. Takže příště asi jinak. Nebudu moc rozebírat eskapády HonzyB, ale na ničení soupeřů pracoval už od pátku
  Ráno teda úplně nevyspalej, navíc je mi od probuzení vedro. Piju, ale asi málo. Trochu se rozjet a na start. Je mi vedro už na startu, to v Beskydech nepamatuju. Nemám verano, protože v ní je horší sedlo a to na 5h nechci, takže klasická komboška. Konečně se rozjíždíme, úplně ze mě leje. Po startu zběsiej úprk za balíkem, ale nechci to hrotit, na slovensku se to sjede. Bohužel se nedaří dostat se moc dopředu a tak si užívám brzda plyn na Bílý Kříž. Silnice oslizlá a dost se smikuje. Dvakrát už to je jen o štěstí že dobrzdím mezi koly soupeřů, bez možnosti ovlivnit, jestli si přeložím nebo ne. Vidím HonzuB, Kapra, Žábu. Pořád jsem aspoň v půlce. Za mnou je občas slyšet Kolíkáč.Nechávám si trochu odlepa, ale hned se tam někdo cpe. Prostě fuj, je vidět, že je hodně lidí a žádná pohoda to teda není. Je tu hodně těsno, při tomhle počtu by asi měla střední trasa startovat jindy...
  Pak sjezd, naštěstí se jede rozumně, hned do kopce směr Konečná a musím trochu přišlápnout, abych měl balík na dosah. Ale jak tam dojedu, hned mi cuknou. Ale už jsem předjel Kapra a jsem kousek za HonzouB, tohle už mi neujede, tak víc v klidu. Ze sjezdu se posunu do grupy s HonzouB a nechám se dotáhnout do balíku. Jsem tam, opět ještě před Kruháčem a rovinou, takže pohoda. Včetně snědenýho prvního želé. Zatím teda top.
  Pořád je nás ale hrozně moc, a to chybí grupy s Kolíkáčem, Nemim, Vláďou a dalšími. Každý přejez a zůžení je brzda sprint, takže to zadarmo není. Ale lepší než to sjíždět zezadu, jak pak říkají kluci. Všichni nakonec před odbočkou ale jsou v balíku a jede se na Kelčák. A docela svižně, nabírám Kolíkáče a nějak tak lepíme vznikající díry. Pak si trochu uvolnit nohy, udělat kolem sebe místo a hurá nahoru. Letos extra pomalu, ale nechci se moc přibližovat k lidem přede mnou.
  Sjezd opatrně a dole počkat na Kolíkáče s HonzouB a zkusit sjet první větší skupinu před námi. Pár lidí se mi tam protočí, ale přijde mi to dost vlažný, tak se musím dost snažit. Větší skupina pak jede taky vlažně, ale to už se přizpůsobím, netřeba se tu usmažit hned. Nakonec dojedem do velký grupy a kolem přehrady pak klid. V jednu chvíli koukám, jak to Kolíkáč táhne, tak se teda pakuju na čelo a začínám operovat tam, ať se teda jede. Za mnou se to ale různě trhá a vrací, no prostě chaos. Ale aspoň to mám v klidu z čela a ne za lidma, kde zas ne všichni jedou úplně friendly.
  Vlastně spíš než závod je to boj o neustlání si a přežití, takže odškrtnuta další část a můžeme na Smrček. Kolikáč má spoustu řečí, včetně toho, že max 300W. Ale jede se tak 250... Necháváme odjet Nemiho, zkouším teda zvednout tempo ať jedeme pohromadě, ale jsem odignorován, tak se jdu napít a couvám dozadu. Držím si 5-10s co si docvaknu ze sjezdu a eliminuje mi to zbytečný přišlápnutí v prudší části a svěšení na rovinkách. Dopíjím druhý bidon... cože?!
  Sjezd v pohodě, akorát mě zdrží auto, takže dole ještě musím přišlápnout, abych dojel do grupy, kterou táhne Kolíkáč pryč. Asi si všiml, že nemám co pít a odepsal mě už na Smrčku. Holt prorok.
  Přesun pod Pustevny řeším jen kde sehnat vodu, koukám po zahrádkách, po bidonech, furt mi to odjíždí a propadám zoufalství. Nikde nic a pod Pustevnama už cítím, jak je problém točit nohama, soustředit se na sjezd a pod... Už jsem si to zažil, jak se v tomhle počasí dá dojít ke kolapsu, takže prostě končím. Nahoře sice bude bidon, ale já budu potřebovat tak tři, takže budu muset zastavit a stát tam delší dobu, takže je to jasný. Je konec.
  Stejně už sotva jedu, takže sklopím hlavu a sápu se nahoru pěkně ve vytrvalosti. Dojíždí mě Žába po defektu s Vláďou, Žába mi vesele dává zbytky z bidonu, jen to zasičí, ale přijde mi, že mám najedou aspoň trochu ostřejší obraz. Hustý. Silnice je zelená. Ještě hustší...
  Jsem nahoře, přebírám bidony, čekáme na Kapra... No tak to jsem potřeboval, nějakej rozumnej cíl, rozumným tempem do kopců a trochou týmové zábavy. Starám se hlavně o sebe, ve sjezdu mě pěkně ofoukne, hlavně mě chladí jak jsem se polil. Dole se formujeme do skupiny a valíme pod Soláň. Na špic mě nikdo nepouští, mám dost problémů sám se sebou. Občas se k nám někdo přidá, ale Žábovo tempo na rovině nikdo dlouho nevydrží. Vláďa si ztěžuje, ale moc to nevnímám, zpětně mě mrzí, že jsem asi mohl a měl na to trochu pomoc, dojíždění po sjezdech ho stálo hodně sil a já ho třeba z Pusteven jen minul, ale v tu chvíli jsem neměl vůbec mentální kapacitu starat se o někoho jinýho než o sebe. Tak pardon.
  Na Solání zase stavíme, už je to dost výletovací, sjezd na pohodu, jen ty roviny v podání Žáby jsou pro ostatní boj o přežití a totální šrot. Pod Kasárnama jsme za Žábou zas už jen já a Kapr, půl hodiny nikdo nic neřekl, tak do kopce zas bude čas si trochu poklábosit. Nabíráme Nemiho, Žába mu dává rady do života "Jestli ti odjede i Kapr, tak seš v prdeli a zůstaneš tu sám." Svatá pravda, však ono to platí třeba i pro mě, že?
  Takže na jistotu před Kaprem, dát si tradičně koblih na bufetu. A můžeme pokračovat, Vláďa se vrátil, ale zase sjezd jeho na jistotu, spekulujeme o čekání, ale každej si spíš řeší svoje, naštěstí Bumbálka je háková, tak nás Žába vytáhne nahoru, sjezd je hodně žábavný, protože se jede (vlastně tam máme denní rekord). Zkouším vystřídat, ale vlézt na špic, kde se jede 70 není úplně sranda, ale prej to pomohlo, tak aspoň něco.
  Cíl, konec, uf. No tak to počasí mě dnes vytrestalo. Na druhou stranu vypít si bidony asi není úplně chyba. No měl jsem jet asi od začátku pomalejc tak, abych neměl tolik žízeň? Ale zase je to závod. A šetřit s pitím? No kdo šetřil měl křeče, tak to asi taky nechci. Prostě to nevyšlo, letos už bych na to měl být zvyklý ne. 4 maratony, 4 nevýsledky. Tak zas za rok...
  No ale nebylo všechno zlý. Kapr vyhrál, Strejda připravil luxusní tiskovku, každej měl co říct. Prostě paráda jako vždy a kvůli tomu na Beskyd stojí vyrazit, i když těch negativ bylo letos tak nějak nepřiměřeně moc.
  
  
  
  
  
  
  
  
  
• Nemi – Vysoká škola cyklistiky
  
  Jestli mi Sudety Tour přišly daleko, na Beskyd Tour byla štreka pátečním předprázdninovým provozem s uzavírkou kolem Brna nekonečná. Nekonečné jsou i místní kopce, já ale nedbal varování a trasu jsem nestudoval. To byla první v dlouhé řadě chyb, kterých jsem se dopustil a které se mi málem staly osudné. Účast byla hojná, jak co se týče Šlapek, tak celkově. Oproti loňsku údajně trojnásobná. V hromadném startu dlouhé a střední trasy se sešly stovky závodníků. Bohužel jsem s Kolíkáčem a Vláďou stál až zhruba v polovině koridoru. Po pár kilometrech jsme odbočili na úzkou lesní cestu na Bílý Kříž a nervozita pelotonu byla horší než na l’Etape. Jakmile někdo vpředu lehce přibrzdil, ten za ním přibrzdil více a vzadu se šlo do úplného zastavení. V lepším případě, protože pár lidí skončilo v lese. A to se jelo většinou směrem nahoru.
  
  Po hřebenu následoval dlouhý sjezd, kde jsem se bál ještě více. Asfalt byl mokrý, plný vyplaveného štěrku, místy bahno. Zatáčky naštěstí nebyly utažené, ale to jsem v té rychlosti a blízkosti dalších sebevrahů na Garminu neměl příliš času sledovat. Jel jsem pomaleji a ztrácel. Z kopce jezdit neumím. A do kopce taky ne, jak později zjistím.
  
  Konečně silnice, pro mě první možnost předjíždět. Do kopce přikládám pod kotel a dojíždím ztracené pozice k Lukovi a Kolíkáčovi. Sjezd a následná rovina po Slovensku jsou za odměnu. V dlouhém hadu s nepříliš velkým úsilím letíme a někde před odbočkou na Kelčovské sedlo dojíždíme přední balík. Začíná to stoupat, ale široká silnice, krásně hladký asfalt a zdánlivě svěží nohy lákají k tomu jít více dopředu. Dojíždím Žábu se ségrou. Před sedlem je stěna, kde vyhodnocuji, že než jet šrot 6 km/h, bude lepší kolo tlačit. Tentokrát to vyšlo, ztratím jen pár míst. Ale prolomil jsem tabu, které mi hlava v druhé polovině závodu nehezky vrátila.
  
  Na průjezd kolem Starých Hamrů si prakticky nevzpomínám, tak to asi bylo v pohodě. Bohužel hotelová wifi mě nedovolí se podívat do mapy, natož na street view, abych si oživil vzpomínky, které se milosrdná paměť snaží co nejrychleji vytěsnit. Jisté je, že jsem se na sluníčku v kombinéze Brios už docela pekl. Dres do horka sice mám, ale ne v týmových barvách, což je další chyba.
  
  V kopci na Smrček jdu dopředu, zjevně až moc. Kolíkáč zkušeně zůstává pozadu a já nahoře vyjíždím sám. Nakonec ve dvou přijíždíme na úpatí velkého kopce. Ptám se kolegy, jestli to jsou Pustevny, protože to je jediný místopisný název, který před závodem znám. Ano. Máme sice už přes půlku kilometrů, ale to nejtěžší teprve před sebou. Stoupám proto pomaleji na nejlehčí převod. Ten kopec je nekonečný, kolem Prahy nic takového natrénovat nejde. Mám asi tři čtvrtiny za sebou, když se zezdola ozve Kolíkáč: „Nemi, počkej!“ Odpovídám, že počkám nahoře, kde chci nabrat vodu. Ale po pár stovkách metrů si říkám, že by mi vlastně docela bodlo si na chvilku odpočinout, zastavuji a odlehčuji si. Velká chyba. Kolem nečekaně brzy projíždí skupina s Kolíkáčem a HonzouB. Trvá mi ještě dost dlouho, než se zase vyškrábu na kolo. Doufám, že se nic neděje, že se přinejhorším sejdeme nahoře. Na Pustevnách je ale pusto. Nabírám tekutiny a sám mířím dolů. Je mi jasné, že skupinu nemám šanci sjet. Jedu zase sám a chytá mě deprese. Už to je jen nahoru a dolů. Hlavně nahoru.
  
  Na Soláň se ještě jakž takž vyškrábu, ale na Kasárna úplně rezignuji, sesedám z kola a dlouho tlačím, i když to není žádná stěna. Kolem projíždějí Žába s Lukem a Vláďou a diví se, co to vyvádím. Za nimi na mě volá Kapr, ať nasedám. Vidím v tom poslední šanci, jak přežít a dojet do cíle, tak uposlechnu. Na nejlehčí převod se Kaprovi nejdříve vzdaluji, tak zase sesedám, nechám se předjet a zase nasedám. Na občerstvovačce první trojice čeká. Ještě je to pár set metrů na vrchol a pak sjíždíme dolů. Vláďa se ve sjezdu odpojuje. Následuje hákový kopec na Bumbálku pod taktovou Žáby. V tempu to vyjedeme. Nevšimnu si, kde přesně je horizont. Další velká chyba. Z metrové díry za Kaprem jsou najednou dva metry a než stihnu zareagovat, je jich tam pět. Žába rozjíždí z kopce peklo a já nemám šanci to dojet. Do cíle tedy zase sám, ale naštěstí již jen z kopce.
  
  Byl to pro mě nejtěžší závod v životě. HonzaB mě utěšuje, abych cyklistiku nepověsil na hřebík. Jestli se chybami člověk učí, tak jsem vystudoval další vysokou školu.
  
  Celkově 67. místo z 157, 28. v kategorii.
  
  
• Technik – Utrpení co si budu dlouho pamatovat
  
  Napsat report po letošním Beskydu je povinnost. Byl to jeden ze závodů, na který jen tak nezapomenu. Celý je to pro mě jinak než obvykle. Být v místě závodu už den předem, mít čas na přípravu, rozjet se s týmem, popřemýšlet o taktice a nechat si poradit od zkušenějších borců. V noci se nevyspat… Okna do silnice a bez závěsů, světlo o půl5 a postel vedle dveří na hajzlík, se který má ještě dneska HonzaB nevyřízený účty.
  Všechno bylo jinak, něco pomohlo něco míň, ale byl to zážitek.
  Takže pěkně popořadě, ale žádná velká stylistika to nebude. Prostě jen tupej popis zážitků a dojmů
  Co čert nechtěl, během předzávodního rozjetí se skvělou týmovou atmosférou se mi podařilo rozstřelit přesmyk. Jakmile mě ale dojel Pokustón Laco, okamžitě a jakoby samozřejmě přiskočil a poskytl famózní servis jak na Letouru. Zkušeně vyrovnal přesmyk a provizorně sešrouboval. Na ubykaci po rozjetí pak ještě pokračoval v kouzlení a díky němu se tak další den můžu vůbec postavit na start. LACO díky!!!
  Večer taktická porada při večeři… Kapr je někdo!!! Takže jeho rady si beru k srdci. Tak nějak všechno, co říká dává smysl. Co bude zítra cílem? … Je to závod? Tak asi zkusím dojet co nejlíp. Jasně na začátku se nemusí spěchat, protože na Slovensku se to sjede. Ale chce se mi to sjíždět? Nebo si chci hlídat pozici kousek za čelem a neplýtvat silama? Na Kelčák musíš najet zepředu, jinak tam někdo spadne a budeš tlačit až nahoru. Ale jak se tam dostat, aniž bych se dostal na limit dřív než ten kopec vůbec začne? Musím bejt ve předu, o tom to je.
  Takže když se s Kaprem ráno rozjíždíme, zatočím do koridoru už 20 minut před startem… No a protože je Kapr ten někdo, tak mu tam pochopitelně musím podržet fleka.
  Na Bílý Kříž tak nadohled za čelem v relativním klidu. Jen držet stopu nepanikařit na brzdách a zavírat prostory. Dolu zase držet lajnu ve dvojstupu a objet několik lidí co maj trochu strach a jedou nevypočitatelně.
  Na Konečnou už to trochu kousne, ale rozjezd za horizontem pošetřím síly bez spurtu. Jak se to pořádně rozjede, hned se zařadim ke špici a občas i vyplavu na úplný čelo. Po chvíli kolem proletí Čespa a hezky si drží pozici. I když na můj zašívací vkus trochu moc návětrnou. Pořád čekám, kdy uvidím Žábu, který večer v hospodě sliboval, že se bude držet mý zadní galdy… Nic, zase si jede svojí pohodu a jedinej kdo blbne u špice jsme my s Čespou.
  Takže jsme pod Kelčákem a tempo postupně graduje, všichni se cpou dopředu. Čas od času si s někym brnknu o řídítka, ale hlavně v klidu a soustředění. Pár lidí to psychicky nezvládá a histerčej.
  Kelčácká stojka je pak rychle za náma, a to bez nějakýho velkýho překyselení, i když v jednu chvíli jsem už myslel, že to půjdu pěšo. To když se tam začali lidi motat a sesedat. Nakonec jsem se tam nějak zázračně protáhl. Nahoře jedu s Víťou Novákem. Velkej úspěch. Bohužel Víťa pak v Bílý staví asi s defektem.
  Jak tedy dál? Vše jde přesně jak předpověděl Kapr. Dole v Bílý se formuje skupina, párkrát se protočit, ale netahat. Než přijde kopec od přehrady jsme bezbolestně s čelem. Od přehrady pak opatrně a nepřepálit i když je to krátký, ale už začínám cítit svý limity. Je nás tak 40 až 50 a já jsem někde v poslední čtvrtině. Chlácholím se, že to není tak hrozný, když jedu hned za číslem 1. Teď to ale hodnotím jako chybu. Možná jsem měl od přehrady víc přitopit a jet to víc z čela. Za každou zatáčkou a hupem musím vsadit, abych dolepil díru. Místo abych si v balíku odfrknul, tak mi pomalu dochází…
  Vím, že na Smrčku se rozhodne, kam odpadnu. Proto smrček hned odspodu naplno. Jedu na bolest. Skupinu, která mi cukla, docvakávám z posledních sil. Au. Zpětně vidím, že výkonově byla tohle moje labutí píseň.
  Pustevny už jedu - jak by řekl Žába - vytrvalost. Odjíždí 3 lidi a za horizontem se přižene velká skupina. Říkám si hurá, bude se s kým svézt. Dole na křižovatce, ale všichni vesele točí vlevo na střední trasu. Naštěstí 2 poslední to říznou za mnou, a tak jedeme ve třech a já dál trpím. Když na mě přijde řada, zkouším taky potáhnout, ale moje špice jsou s přehledem nejslabší. Nebýt na Pustevnách coca-coly od Alice, težko bych na Soláň uvisel. V dolní sekci za ostrou pravou už visím za nudli a chytám díru. Nakonec ale zase asi na morál - nebo sám nevim jak - uvisim a na kopci zase skvělá týmová podpora a já děkuju za bidon!!!
  Před Kasárnama už si na nic nehraju a nestřídám. Je to trapný, ale nutný. Citím se hrozně, ale když už jsem to protrpěl až sem, tak teď to už nepustím. Dojíždíme Poláka co mi frnknul na Pustevnách… Na bufetu se přidá ještě jeden padesátník. Na Bumbálku ale jede úplně jinou ligu a mizí. Já zůstávám s Ondrou Vávrou, který odtáhl většinu závodu od Pusteven. Hlásí, že má dost. Bylo mi blbý mu odjet, když jsem mu 30km nevystřídal. Přehoupneme se přes Bumbálku a pěkně si to roztočíme. Za chvíli máme Poláka a točíme ve třech. Dostávám ze sebe poslední zbytky energie. Když vidíme první baráky v Bílý, chytnu svojí první životní křeč do stehna a do cíle se už jen doplazím bez ambicí na špurta.
  V cíli se mě ujímá okamžitě strejda a hned podává pívečko. Asi je na mě vidět, že jsem totalKO. Mně pak trvá ještě 20 minut než začnu trochu vnímat. Po jídle pak už jen zabalit baťůžek a střihnout si ještě 50km za rodinou.
  Jak to zhodnotit? V posledních letech jsem vždycky po závodech pokňourával, že odpadám do skupin, kde jsou jen horší lidi. Tentokrát to bylo ale jinak. 70km jsem makal, abych vydržel co nejdýl s čelem a odpadl s dobrýma lidma. Když se mi to ale jednou trochu povedlo, odměnou mi bylo, že jsem už jen trpěl a trpěl. A díky tomuhle utrpění si tenhle závod budu pěkně dlouho pamatovat.
  
  
  
• Vláďa – Když se věci s..ou, teda nejdou podle představ
  
  
  Až na orange zpestření bylo asi všechno špatně...
  
  - pár dní předem už děsný vedro i v noci. Pravidelně se budím někdy ve 4 ráno, hodinu až dvě jsem vzhůru a pak znovu usínám
  - už předem jsem dost unavenej (a to byl recovery week)
  - páteční cesta, rozjetí a pokec se povedlo na jedničku
  - bohužel nespaní se opakuje i v noci před Beskydem (a nemůžu to svádět na pokoj)
  - ráno ještě víc jak praštěnej než předchozí dny - začínám mít fakt dost
  - jak vyjedu na kole ven, něco mi pos*re rukavici - hlavou mi bleskne, že se to dneska s*re už od rána
  - potkáváme Nemiho - ptá se na spodní vrstvu pod aero komboškou - vzpomínám jak jsem tu málem zkolaboval na prvním Beskydu, když jsem se oblíknul úplně stejně a to ráno tenkrát byla o dost větší kosa - osobně volím Verano
  - v koridoru na celkem OK místě, ještě odbíhám očistit rukavici do Domovjanky
  - před nájezdem na Bílý Kříž se dostávám skoro na konec balíku
  - čtyřikrát to okolo mě padá, ve chvíli, kdy na slizu dobržďuju tak tak se přepínám do módu jedu výlet, na tohle nemám
  - chvíli jsem se v balíku ještě propracovával bez úsilí dopředu, ale ve sjezdu dojíždím zase na konci (mokro, blátíčko, ...)
  - na hlavní se mi povedlo nějak doplácat ke Kolíkáčovi a Kaprovi, ale v tom množství lidí to zdaleka nebylo zadarmo, nakonec se nám ve skupině povede vrátit těsně před odbočkou na Kelčák do balíku. Mám dost, v hlavě to dneska vůbec není
  - Kapr hlásí, že teda dneska rozhodně šlápnul
  - Kelčák jsem netušil, že jde vůbec jet tak pomalu
  - po sjezdu zbytečná chyba - doskakuju do předchozí skupiny jen abych si následně vystoupil a čekal na Kapra
  - kolem přehrady už to ke konci fakt bolí jak musím Xkrát dolepovat do skupiny po sjezdech a technických pasážích
  - na Smrček ambiciózní nájezd skupiny, aby si z toho pak všichni vystoupili - jedu s Kaprem, nahoře si dávám odlep, abych ho ve sjezdu nebrzdil
  - Kapr dostává k ruce Žábu po defektu, na Pustevny jedu s ním v klidu - nedokážu si vůbec představit, že bych je jel jako vloni, cestou nahoru potkáváme Luka na pokraji kolapsu
  - na Pustevnách totálně odpadám - tvrdě platím za první dvě hodiny znásobené vedrem, ploužím se dolů
  - dole dovážím ještě Kapra k Žábovi, nemám už ani na to Žábu hákovat na rovině
  - začínám dělat Zagorku
  - před Solání si na tajňačku vystupuju , aby mě kluci nechtěli vláčet s sebou, nahoře je ale dojíždím, Kapr to organizuje tak, abych s nima uvisel sjezd.
  - to všechno proto, abych si nakonec na nakloněné rovině zase vystoupil a zase je dojel nahoře na Kasárnách na občerstvovačce a zase si s nima užil pár kiláků pohromadě
  - ve sjezdu je nechávám jet a už je nedojíždím
  - všem díky za společnost, trpělivost a tak
  - Kaprovi obdiv co všechno vydržel - na Kasárnách poskakoval jak čertík v krabičce a všechny okolo hecoval ať jedou
  - po dojezdu odcházím na pivo - trochu se probírám
  - náladu zlepšuje Strejdovo tiskovka, která byla stejně báječná jako vloni - díky moc!
  
  Každopádně za rok zase znova
  
  
• Žába – Výlet se starťákem
  
  Asi karma za mé posměšky na téma starťák před L'Etape. Mám starťák už v úterý před tréninkovým žávodem Koloděje. Startovka do poslední chvíle chudá, Technik možná nestíhá zmizet včas z práce. Luke v háji koleno. Nervózně lavíruji, jestli nejet náhodou woheň na Veloklasik.
  
  Naštěstí jsem plány nezměnil, oranžovou čtveřici v Kolodějích doplní Kolíkáčova pojistka a před Strašínem nabíráme LukyDana. A parádně jsem si zatrénoval od nekonečných temp po maxima přes horizonty. Díky bando!
  
  Středa protočení nohou po propocené noci, ve čtvrtek si nedokážu sbalit, protože nechci kolo ani vidět. Odjezd do Beskyd je naštěstí až v 9 ráno, takže zvládám sbalit před odjezdem a beztak všechna důležitá rozhodnutí tlačím před sebou.
  
  Vzít závodní galusky a mít klid do sjezdů nebo jet na tréninkových pláštích s těžkými dušemi a dojet závod i při nepřízni osudu? A jak vlastně závod pojmout? Celou zimu jsem trénoval abych mohl jezdit marartony s Lukem a Vláďou a oni mě teď na maratonech nechtějí
  
  Při rozjetí padlo rozhodnutí na trénikové pláště, beztak mám pomalé převody. Číslo dávám na verano kombinézu. Nájezd do druhého kola rozhodne jak závod pojmout. Od Luka dostávám cenné taktické rady. První dva kopce nemá smysl jet, přesun na Slovensku balík vždy spojí. Vláďa nabádá jet Kelčskou stojku z čela, Kapr nenechat si odjet balík v ostrém stoupání kolem přehrady.
  
  Nabrífovaný jdu spát dřív, je vedro a ve čtyři světlo. Ráno je spousta času, ale přesto nestíhám a rozjetí je spíš jen kontrola kola než probuzení metabolismu. V koridoru stojím celkem vepředu, ale další příchozí se řadí vepřeději. Startovní pole je obrovské, nervózní, moc ambiciozní. Autobus v protisměru hned za Bílou je skoro katastrofa. Snažím se nepropadat, ale pořád někdo řve "zprava", "zleva". Balík nahuštěný na úzké cestě a schodovité stoupání v první třetině zavání pádem a ve druhé třetině pole se padá. Má to i výhody, poškubávání, nastupování a brždění funguje jako parádní rozjetí. První klesání je jak z hororu. Silnice porostlá slizkým mechem, bahno a střídání suchých a mokrých úseků. Bohužel si vezu mozek, tak ztrácím desítky pozic.
  
  Stoupání na Konečnou jedu maximálně threshold a nechávám čelo jet. Na horizontu jsem ve druhé skupince odtržené od balíku. V prudké části lehnu na rámovku a na sedátko se vracím přesně uprostřed dvou skupin. Míjím Kolerta ukončujícího čůrpauzu, dovoz do balíku je pojištěný. Ale spíš táhnu Kolerta já. Rychle docvakneme skupinku před náma a pokračujeme za balíkem. Kolert se na špicích rozhodně negumuje a nechává se střídat i ségrou. Ale v balíku jsme celkem bezbolestně ještě před zůžením a tak si užíváme kvalitní paniku uprostřed balíku.
  
  Při přesunu s Lukem uznáváme, že je balík extrémně nervózní a že to bude ve stojce na Kelčák špatný. Jenže se docela jede a napasovat se úplně dopředu se mi nechce. Tak holt v přípravě před stojkou jedu zase threshold, balík řídne, natahuje se a prostoru bude dost. Kdyby to nelehlo ve zůžení ještě před kostelem. Takže znovu rozjezd a teď už threshold nestačí na rozumnou pozici. Stojka se vůbec nejede, lehké převody přijdou vhod a navíc je sucho a můžu cukání jet ve stoje. Za horizontem ve sjezdu je dost prostoru a tak jedu podle sebe. Ve sjezdu nabaluji korálky před sebou a v Bílé nás doletí trojíce ambiciózních závodníků a letíme stíhat balík.
  
  Nájezd do druhého kola. Je rozhodnuto, mám dobré nohy, takticky zatím na jedničku. Jde se závodit! V ostrém stoupání kolem přehrady dojíždím velkou skupinu už bez profíků. Paráda, mám obrovskou chuť závodit. Baví mě to a navíc mám výkonovou rezervu, takže mě nenechají hned v prvním kopci a třeba vydržím tempo až do cíle. Metu 5 hodin mám pořád v hlavě.
  
  Pssssssst! Drnc, drnc, do prdele to je můj defekt
  
  Vystupuji si z půlky balíku a postupně mě míjí všichni. Defekt opravuji nekonečných 7 minut, leje mi z přilby, olejovaný řetez je fakt na prd. Nechci opravu zkazit, to by se ve sjezdu mohlo hodně nevyplatit.
  
  Zpátky nasedám už jen na výlet. Jedu svižně, ale nejedu přes hranu. Uričtě někoho dojedu třeba na Pustevnách. Mám čas se kochat úžasnou krajinou. Ale v nájezdu na Smrček mi Garmin ukazuje, že Vláďa je za zatáčkou. Je hodný že na mě čeká!
  
  Oh, jak jsem byl domýšlivý. Vláďa veze Kapra. S pokorou svěsím nohy a jdu dovézt Kapra pro zlato. Baví mě to, pokec s Vláďou a Kaprem, vyzkouším občerstvovačky. Cestou na Pustevny dojíždíme polomrtvého Luka bez vody. Dávám mu svůj bidon a jedu se napít nahoru. Už si začínám připadat jak štamgast než zavelí Kapr k odjezdu.
  
  Vláďa vyráží do sjezdu dřív, takže dole nemáme s Lukem ani čas na točenou zmrzlinu. Konečně mám prostor být k užitku. Skládám se na řidítka a jedu pěkné tempo. Luke za mnou trochu trpí, aby dopřál pohodlí Sukesovo trojky. Jsem asi moc nadšený, protože se na rovince před Solání ozývá remcání. Tak tedy Z2 a stejně se do našeho vláčku nikdo z předjetých závodníků nechytá.
  
  Až v cíli mi došlo, proč ze Soláně chtěl jet Kapr sjezd s Vláďou ... alespoň chvíli mohl svěsit nohy. Pod Kasarne jedeme pěkně a Vláďa si vystupuje. V kopci doploužíme pěšího Nemiho. Dobrou radou ho vracímě zpět do sedla a nahoře odjíždíme z občerstvovačky ve čtveřici.
  
  Sjezd pod Bumbálku bez Vládi, dojede nás ve stoupání. 2% závěr stoupání jedeme 30 a za horizontem tam dávám vše co zbylo. Nemi se poučil, že se díry ve šlapavých sjezdech nevyplácí a ostatním to dalo nejrychlejší čas dne.
  
  Kapr je zlatý o 10 minut, takže mělo smysl mu tahat rovinky, všichni jsou mrtví, vaření, dehydrovaní, já mám hlad a kapsy plné nesnězených gelů. 

Ideální základ pro famózní tiskovku po závodě. Strejda se překonal a nastavil laťku opravdu vysoko. Vybrané lahůdky a skvělá pozávodní atmosfera. V tomhle CK Vinohradské Šlapky vedou týmovou soutěž rozdílem třídy.

Miluji Beskyda. Ačkoliv druhý rok po sobě není výsledek zapsaný v tabulkách oslnivý, dojel jsem přesně podle předsdtav. Snad jsem si ten kámen pod kolo nehodil sám