Uáááá! Po dlouhý době víkend bez dcery - jela totiž na školku v přírodě. Ostatní rodiče mi jistě dají dají za pravdu, že občas příjde vhod nečekat, nebýt stále ve střehu, prostě se nestarat
Vyrazil jsem tedy se ženou užít si víkend. V sobotu do Českého ráje, poznávat krásy naší vlasti (Valdštejn, Trosky, Hrubá skála, Humprecht) a v neděli přesun do Jičína.
Tam na mě čekala Jičínská 50. Vloni už jsem to absolvoval, takže lehké povědomí o trati bylo. Oproti loňsku protažení trati o pět kilásků, ale zas vynechání rychlého a nebezpečného sjezdu. I tak jich tam zbylo dost a dost :) Taky oproti loňsku, kdy policajti a zaváděcí vůz protáhli balík městem, pak se zastavilo a naostro odstartovalo, to letos pustili rovnou. Takže jsem v klidu protáčel nohy, kontroloval řazení a tak, a když jsem viděl na místo ostrého startu, bylo už čelo na horizontu prvního stoupání.. No co, bedna už to nebude
V noci pršelo, takže po cestě spousty louží a bláta, zvlášť ty sjezdy byly hustýý.. Na první velkej kopec Bradlec se mi jelo výborně. I na ten druhej – Kumburk to šlo, hodně lidí sem tam předjel. Pak následoval sjezd, spíš technickej, po louce, mezi pařízkama a šutrama schovanýma v trávě a ve stoupání na poslední obrkopec Tábor už mi začínalo docházet..
Tušil jsem, že je zle a cpal do sebe gely v domnění, že mě z nejhoršího vytáhnou. Vytáhly, ale asi na deset minut. Pak zas nohy ztěžkly a připomněly, že přepálit začátek se nevyplácí. No jo, ale kdo by odolal tempu chlapíka v prestižích. Vždyť šlo o prestiž! :) Takže mě pomalu a jistě začali dojíždět a předjíždět ti, kterým jsem v kopcích ujel...
Nic, nic, žádný lamentování – nespad jsem, nepích jsem, hezky se svez a chvilkama i zazávodil. Příští rok pojedu zas.
