Akce První šlápnutí - PRS patří do kategorie UAC. Datum: 2012-04-15.
Nejdelší varianta má délku 57.5 km.
-
Honzis –
za 4km vymalováno ...
Včéra historický úspěch na běžeckém MČR v ½ maratonu. Tam to bez tréninku šlo, na PRSu se ale rozjela taková kudla, že ani nevím, kdy jsem přesně odpad. Vlastně jsem možná odpad už na čáře, páč u hřbitova jsem jen pozoroval natahujícího se hada, pak zvyšující se rychlost na tachometru, za účkem marně zkoušel vydržet spolu s rakeťáky a za Hostouní fóklo tak hezky, že se díra začala zvětšovat, fyzické síly ubývaly rapidně no a když došlo i na morální, tak z 20metrů bylo padesát a nezbylo než říci pá pá a zdekovat se za nějakýho vola, kterej potáhne. Stehna z olova, do cíle 53km, jsem na šrot … takhle jsem si svoji premiéru s numerem 65 (Loris Capirossi) nepředstavoval. Nic, popojedem. Je nás asi sedm, stádečko, jede se úplně na p**u, dávám si, páč jsem se vůbec nerozjel a po včerejšku mám stehna K.O. Balík se nám rapidně vzdaluje, kostky jedeme docela fest, ale pak zase nic. Je tu točič Léňa, Coleman ve starém SOSáckém dresu, sjíždíme Bobka – super. Bohužel další skalpy si nepřipisujeme, jen jedno Colnago jsme pohltili. Spíš počítám, že nás někdo dojede ze zadu. To se ale nekoná, asi jedou ještě větší h* než my. Fouká fest, rychlost občas klesá k turistice a možná by nám někteří túristé od Všetat i vodjeli … Třetí runda, pomalu se vzpamatovávám, ve čtvrté už si mohu dovolit pár hlášek při poklidném zdolávání stoupání, kdy je za mnou díra na kamión. Co dělaj, jim snad dochází? To mi po**r. Nadopuju se energy drinkem z Lidlu a počkám si na grupu, abych se kolem Lidic aspoň zašil. Do střídání se moc lidí nehrne, to si zas všici šetřej síly na špurta vo třicátou pozici, prestižáci. Kostky, najednou patřím k těm lepším a nahoře by se dalo snad i vodjet. Kopec - klídek, dočkej času. Poslední vopruz do Bělok, brdek 53/19 jen tak tempo, grupa se natahuje, jinak nic. Bočák u Lidic, z ksichtů ostatních to nevypadá na ukrutný špurt, ale vyhrát grupu asi půjde jen z první pozice, takže se rozhoduju zariskovat a dát Boonena. Zvednu se, 53/15, levá škarpa, díra, yes! Několik kohoutů za mnou se nesrovná, náskok narůstá, do cíle asi kilák a půl, to bude k* dlouhý. Vítr deptá, přejíždím doprava, ale ve vsi už se nechá jet. Neohlížím se, dupu, je to nadějný. Kolem jednoty přišlápnout, nohy táhnou, v dojezdu shodím na 15ku a trošku si spravuju náladu, nicméně přijet se zásekem 10minut je fakt ostuda.
-
Kolíkáč –
První letošní zkouška
První letošní zkouška, hodně jsem se těšil a zároveň i bál, podaří se uviset čelo staříků? Před startem jednou zaváděcí kolo s Kaprem, jsme rozechvělý, jako když v 15 letech jdete poprvé na pivo, málem nestíháme start, a tak zadní brázda to jistí. Ale vedle nás i Vitas s Bigmigem, tak se není čeho obávat
. Start, háčkuji Kapra a letíme po levé straně štěrk neštěrk a u hřbitova jsme hodně blízko špice, jen vydržet. Sjezd se letí, žádné ohledy či stařecká ostražitost, hezky zhurta nalítneme do prvního brdku, nohy jedou, beru i Radka, pěkný to pocit
. Za Hostouní vítr jako prase a díry jakbysmet. Uff to jsou rány, jen se dobře zašít, a hlavně se tlačit dopředu, dopředu... Běloky, špici okupuje Jirka Sekera, esíčko mezi domy a další dvojhrb před námi, moje ješitnost mě žene vpřed a táhnu balík, za sebou všechny ty nadupaný zvířata s nápisy BMC,SWEEP a já nevím co ještě ...no asi to byla blbost woe, měl si pošetřit síly. Rovina okolo Lidic v krutém terezínu, hoblují se zase škarpy, Tajč jede vytlačen do trávy, Kapře to je to poklidné tempo, o kterém jsi mi vyprávěl v zimě? Vlaju na ocase jak hadr na tyči, sebemenší zaváhání se trestá, už nás moc nezbylo, napít se z bidonu věc nemožná. Na kostky musíš najet mezi prvními, mi zní v uších, ale copak to jde, vypadá to, že to všem zní v uších, ale jsem tam mezi prvními, je to dobré, nahoře sice trochu díra, ale s vypětím všech sil si to sjedeme. Nabrali jsme Míru Zbuzka, který právě opravil defekt, hubu mám plnou slin, konečně jsem si lokl a zase děrované peklo, dvojhrb před Makotřasy již pěkně v závětří, šetřím drahocenné síly. Před Hřebčí znovu dopředu, ale už to není úplně ono, ale po kostkách jsem tam, ale u hřbitova již neeee, sice v háku za Tajčem a Švábem, ale před námi díra jako vrata, no do háje! Jsou na dostřel, ale byla by to hodně velká souhra náhod, kdybychom se ještě přisáli...
Nepodařilo se, moje blbost, zaváhal jsem po kostkách, tam to chtělo zabrat a dostat se zase dopředu, nedá se nic dělat, pěkně střídáme, Míra jede jako drak, sjíždíme si borce z prvního balíku. V cíli zásek jen něco málo přes 3 minuty, ale co je to platné, já chtěl dnes dojet tam vepředu... Kdo ví, jestli se někdy zadaří, sen žiju dál
-
Krojc –
Můj první silniční závod v životě
*Ráno a dopoledne před bojem:
V naději na dobrý výsledek jsem se v neděli ráno odebral s týmovou kolegyní Ivčou směrem do Hřebče :). Ale jak vím, rychlé ranní vstávání mě nedělá zrovna moc dobře, a tak jsem si do auta přibalil velkou plechovku s ranní kávou na oživení. Po příjezdu a do Hřebče byla potřeba se podílet na organizačních záležitostech v podobě lepení informačních cedulí s Kolíkáčem a výpomoci u závodu MTB.
*Pár chvil před startem:
Po splnění povinností jsem se převlečen v plné zbroji jel s Myšákem rozehřát. U hřbitova potkávám Mišutku, který na nás volá "Tady dneska skončím". Říkám si tedy, že tady optimismus evidentně nechybí. O pár chvil později stojíme v první lajně prvního balíku společně Léňa, Myšák, Kuře, Malina a Mišutka. Léňa mi dává cenné rady a instrukce jak zachovat chladnou hlavu a nebejt posranej z prvního závodu. Myšák radí, jak se udržet a Mišutka podléhá depresím, že to dneska bude pěknej mazec.
*Start!!!: Masa testosteronových šílenců vyjíždí do mírného stoupání směrem k "Hřbitovu". Už po pár set metrech začínám cítit tu sílu davu. Začíná to kolem mě svištět jak na D1. S praxí mlíčňáka se snažím "někoho" hákovat, leč dav je k neudržení a tak to stále kolem mě sviští jako na D1. Po pár set metrech padáme směrem ke Hřebči a hele já se stále ještě držím v balíku (zázrak!). V padáku mi však část nadějí bere cca 100m přede mnou pád závodníka, který se na asfaltu svíjí v bolestech. V tu chvíli se mi velká grupa vzdaluje a začínám nabírat ztrátu.
*Po prvním kole:
Ztráta po prvním kole je na vedoucí skupinku značná a začíná moje jízda na samotku :(. První kolo zajeto v průměru 32km/h, což na vzdory silnému větru není špatné, ale vzalo mi to hodně sil.
*Druhé kolo:
Ve druhém kole mě v kopci do Hřebče hákuje druhý balík v čele s Kaprem. Povzbuzování borců Kapr-Alf na mě nezabírá a i tato skupinka se mi vesele vzdaluje (tak někdy příště pánové :))). V tankodromu směrem na Běloky mi za zády funí další mašina a z ní na mě vykukuje pomocná ruka "Kolíkáče". Tímto díky alespoň za krátkě svezení v komfortní společností stařků. Do Makotřas je chvíli uvisím, ale vzápětí odpadám.
*Třetí kolo:
Totální šrot a beznaděj. Chytnul jsem se nějaké tříčlenné skupinky, ale cukry i tuky rychle ubívají :)). Smažíme si to šnečí rychlostí (avs. 29km/h). Po chvíli propadám totální fyzické únavě (proč jsem si jen nevzal ty tyčinky a carbosnacky, co jsem měl v batohu v sokolovně??? :o(-).
*Čtvrté kolo a páté kolo:
Kladu si za hlavní cíl, dojet! Přepadá mě panika, že došlo pití, panika, že mám hlad :). Mezitím se tříčlenná skupinka rozhodla zmírnit (že prý toho mají dost) a já se najednou ocitám před nimi oléééé! Ale do cíle stále dobrých 15km. Chvílema mě napadá, mám-li to za potřebí se takhle trápit :), ale řek jsem si, nejsi "sráč" a dáš do toho všechno.
Nakonec jsem to milí čtenáři zvládl a dojel v čase 2:05. Sice to není kdoví jaký výsledek, ale na pupkáče, který měl loni touto dobou ještě 116 kg to není špatný vysledek.
Po vstřebání tohoto sportovního zážitku si říkám, že můj první závod zvaný "PRS 2012" rozhodně nebyl mým posledním.
*Poselství:
Přátelé řítím se vstříc lepším zítřkům a už teď se těším na další akci!
Huráááá! :)
-
Léňa –
Mám parťáka
Na První šlápnutí jsem se jako již tradičně hodně těšil, byl jsem zvědavý s kým budu tento rok jezdit, zda-li někdo od nás zacelí díru po Kolíkáčovi, který přestoupil ke staříkům a bude mi dělat sparing v naší turistické skupince. Doufal jsem v přítomnost Technika, nikdo jiný mě úpřímně nenapadl, sice výkonostně by to nebyl problém, ale jsou tady ty hlavy…
Před startem si vzhledem k slušně zajeté časovce v Bášti dávám vysoké cíle v podobě dojetí s balíkem až do cíle, prostě zažít tete da la course! Že vše bude úplně jinak mě ani nenapadlo….
Na startovní rošt přijíždím asi pět minut před startem, řadím se ke Krojcovi a spol do první lajny, nohy jsou dobré, těším se na peklo a plánuju hned od startu ujet. Samozřejmě nemůžu nepoškádlit rakeťáky z Lawi teamu a jen tak ze srandy jim připomínám, že se stojí za startovní čárou a ne před a jen tak mimoděk prohlásím, že se těším na peklo, které chystají a budu pěkně hákovat zadní galusku rakeťáka s konvemi z Hostivic….jak bláhové…
Po odstartování přichází to čeho jsem se bál nejvíc, nezacvakl jsem napoprvé, abych někoho nesrazil, točím jen patou, že se zacvaknu při další otáčce, podaří se mi to až na kostkách, kde už jsem ve druhé polovině balíku, než se mi podaří roztočit nějakou normální frekvenci jsem tak desátý od konce, točím až někam nad 40km/h, ale moc se balíkem neposouvám, musím tedy jet absolutní krev, čímž beru tak dvacet lidí, bohužel nějaké vytočení se nechystá v prvním sjezdu si můžu skoro vytočit nohy z prdele, ale na víc než 68km/h to nedávám a chytám díru, těším se na brdek před Houstouni, kde se většinou zpomalí, jenže tentokrát do něj najíždím v rychlosti kolem 45km/h a jediné co se mi daří, tak dojet balík, který nezpomaluje! Jen tak na okraj stále jedu krefffff…Na horizontu o dva borce přede mnou se vytváří díra, začínám mít mlhu v očích, kašlu na bolest, vítr a jen šlapu, daří se ve sjezdu jsem zase tam, přes Houstoň se jede přes 50km/h, nohy mám úplně v čudu, mírně se sunu dopředu. Při výjezdu z obce se do nás opře protivítr jak sviň, shodím si abych mohl více točit, ale tím ztrácím kontakt, nedá se nic dělat vracím tam převod masochista. Škarpa je plná, musím jet na větru, bolí to, bolí, ale nepustím! Jenže borci přede mnou pustili díru 5m, 10m, 50m a konec. Když se ohlídnu co mám kolem sebe za lidi, je mi jasné, že jsem skončil, sám na to nemám, Honzis je ufon, ale to bychom za sebou museli mít aspoň 100km aby to dotáhnul, prostě to skončili ještě dříve než jsem se rozkoukal. Závodnické srdce pláče, ale srdce, které mě má rádo jásá, už nemusí pumpovat přes dvěstě tepů, může se vrátit do JZD.
Jak už to v těchto situacích bývá pravidlem,zbývá tak 2% šance na to, že se my odpadlíci dokážeme srovnat a jet jako cyklisti na závodě a ne jako stádo. Bohužel 98% je víc a jedeme naprosto nevyrovnaně. Zkouším kluky přesvědčit k pravidelným špicím a střídání proti větru, ale je to marné, je to marné. Tak mám aspoň čas podívat se na lidi, co tady jsou. Na špici poznávám neúnavného Honzise, na zimáku Colemana, nemluvného Milana Procházku jinak nikoho jiného neznám. V dalším okruhu v brdku před Houstouni nabíráme Bobka, kterého poznávám ale až tak po pěti kilometrech co jede s námi. Za prvé mě ani nenapadlo, že by byl vepředu a ani jsem si nevybavoval, že bych ho viděl na startu a hlavně měl červenou vestu BMC! Že by to byl můj UAC parťák? Uvidíme, jsem v očekávání, zda-li Bobka nepřepadne křečová víla, jak bylo zvykem v minulém roce.
Až do posledního kilometru se v naší skupince nic nedělo, Bobek se držel v pohodě, bylo na něm vidět, že ty jeho jarní dvojkila, přinesla ovoce a jel úplně v pohodě, což je příslib do dalších závodů a doufám, že mu budu příště stačit. Moc si nešlo povídat, vítr nám jakoukoli konverzaci rychle přerušil, šlo jen o to dojet bez defektu. Kilometr před Hřebčí se Honzis rozhodl k nástupu, nastoupil úplně ve stejném místě jako na POSu Kolíkáč, a tomu to nevyšlo, spoléhám na to, že je to brzo a nikam se neženu (kdybych si také vzpoměl na Grapy na Mamutu, kde mi Honzis taky odjel proto, že jsem si říkal, toho dojedeme) a nejsem sám. Tím nám Honzis dost poodskakuje a nikdo nechce jet. Když to roztočím, ostatní se jen vezou, kašlu na to a padám do našeho průměru, ještě nás prokrví Coleman jedním nebo dvěma nástupy, jinak se jen dojíždí. V nájezdu na kostky už je jasné, že Honzis to zvládl a naší skupinku vyhrál, abych to jen nedotočil, ještě se mačkám a beru jednoho borce před cílem, kde mi dochází, že být cíl o pět metrů dál tak mě skočí Bobek! Filuta jeden J.
Shrnu-li letošní PRS, tak organizačně se Diablovic týmu podařilo díky čipům zase posunout závod o třídu výš, čemuž odpovídá také kvalitní účast, sportovně mi ukázal kam patřím a objevil mi parťáka pro UAC, Bobku těším se!
-
Myšák –
Severní vítr je krutý
Vypadalo,že na letošní PRS si ten nahoře vzal dovolenou,ale nakonec se ho nás zželelo a přišel se na chvíli podívat a ty mraky a déšť rozehnal,ale tím moje spokojenost končí.
Na startu se řadím jako už pokaždé do první lajny spolu s Mišutkou,Léňou,Krojcem,Kuřetem a na kraji vidím Malinu a v druhý lajně Bonza.S Krojcem se špičkuju,kde nás čelo odpáře a krásně netušil,že to bude tak brzy.
Start chytám a hned se za to bere.Vše klaplo a já zabudován v balíku se řítím kolem hřbitova vstříc k prvnímu sítu do Hostouně.Jak jsem čekal hned po nájezdu do kopce se cedím do zadu a vše pomalu a jistě jde přede mě.Když mě míjí Léňa kousnu se a úspěšně ho hákuju.Naplněn euforií z toho v jaké skupině se nacházím mi nedochází,že jsem na tom nejhorším místě(co se týče větru) a v následné levotočivé zatáčce náraz bočního větru nemilosrdně ukazuje svoji sílu.Schovat se není kam,leda jet krajnicí,ale i tato stopa byla obsazená.Metr po metru mi skupina ujíždí.Celé Běloky i se svými hupy stále bojuji a mám skupinu pořád pár desítek metrů na dostřel.Svůj boj vzdávám někde před Lidicemi.Na samotku v tom větru je nesmysl a utaven se nechávám dojet skupinkou,kde je Mišutka a Bonzo.Spokojen se společností tak i tempem s nimi pokračuji až na občasné roztrhání a opětné sjetí skupinky prakticky celý závod.Musím říci,že letošní těžší podmínky zapříčily,že po celý závod jsem nebyl schopen sáhnout pro bidon či do kapsy pro banán.Udělat to znamenalo okamžitě být odfouknut větrem či díra vyrazila řidítka z ruky.
Klukům i přes jejich pesimismus to jede hodně dobře a musím jim poděkovat,protože mě několikrát zachránili,že jsem se mohl za ně schovat.Bohužel v posledním kole v hupu před Hřebčí asi díky absenci v doplňování tekutin přišel silný křečový zákus a já se musel rozloučit s myšlenkou na závěrečný spurt a nechal skupinu jet.
Po časovce v Bášti namlsán a spokojen se svým výkonem,tady musím říci,že tedy nic moc.Vymlouvat se na to či ono nemá cenu,zkrátka mi to nejelo.
::
Propozice ::
Mapa-MTB ::
Mapa-silnice ::
Mapa dojezdu silnice ::
Mapa, kde neparkovat s auty ::
Profil ::
Diskuze
