Akce Rampušák 2014

Akce Rampušák patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2014-06-21.

Nejdelší varianta má délku 175 km.

:: Propozice :: Mapa + profil - krátká :: Mapa + profil - dlouhá :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Report Standa Prokeš

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013

• Camrda – Tak tohle byl velkej punk!
  
  Ne, že bych byl nějakej zvrhlík, mám dokonce své zásady (snažím se nejezdit za deště atp…), ale tohle byl fakt mazec. Na služebku vyjíždím už ve středu ráno, doufaje, že o víkendu bude krásně, beru si sebou i kolo a odhodlání absolvovat svůj první maraton.
  
  Středa dopadá podle plánu a já ve čtvrtek ráno z Ostravy frčím na poradu k našim slovenským bratrům. Porada plynule přešla ve večerní posezení a některé spory s kolegy zkouším přepít, nedaří se, zkouším to víc, nejde to, hlava dobrá, ale nohy se nějak motají, skoro upadnu, ještě nějaké menší extempore a jdu raději spát…
  
  Probouzím se v pátek dopoledne, druhou část porady jsem zaspal, to není dobré, ale vím, že dnes se to beze mne obejde, ostatně nebyl jsem sám, kdo se dopoledního radění se neúčastnil. Oběd, malá procházka a vyjíždím směr Orlické hory. Na hranicích dávám přestávku, stahuju poštu a pro jistotu checknu předpověď. Norové jakžtakž v pohodě, ale skyfly to vidí hodně černě, to ne, zpátky na nory, kolik bude stupňů, tak tohle vidím bledě! Volám Icemu rozhodnutý celou akci odpískat. Iceho jsem zastihl zrovna na cestě v autě s Kolíkáčem a věřte nebo ne jejich přesvědčovacím metodám by neodolal nikdo. Mračna na diskuzi raději prolítávám jen zběžně.
  
  Ocitám se ve Štítech, prezentace a jdeme se ubytovat, přemýšlím o tom, jestli kocovina, kterou mám, bude jednodenní, či dvoudenní. Na pokoji skvadra snů. Na manželský Ice s Kolíkáčem, vedle mě Mlhoš, dál Bobek a taky Ivča, večer doráží Mike, který pro jistotu přespává v jiném pokoji. V noci spím špatně, dost se potím a nejde mi zabrat pořádně. Po páté hodině ranní si to začnou štěbetat Kolíkáč s Icem, protože evidentně musí co nejdřív probrat své zážitky ze společně strávené noci, Mlhoš se k nim přidává napříč tomu, že se mnou si toho moc neužil. No nic jde se vstávat. Nějak mě nenapadlo, že ráno nebudeme mít snídani, takže jsem na suchu. Zachraňuje mě Kolíkáč dvěma houskama, Mlhoš rohlíkem sýrem a šunkou – ještě jednou díky.
  
  Oblékáme se, začínám tušit, že z téhle šlamastiky se už nevyvlíknu a začínám přemýšlet jak mi je (pořád nic moc) a zdali by náhodou nebylo lepší se připojit k Ivče, být tady aspoň k něčemu užitečný a prožít si maraton se skupinkou šlapek a možná mít i odpoledne důvod ke společné oslavě. Víc než to, že si něco dokážu jízdou o samotě proti větru, mě baví víc ta skupina a třeba i ten pocit, že jsem se podílel na úspěchu někoho jiného. Zkusím odstartovat a za pár km se uvidí, dopředu nepoletím a sběrákem mě najdou.
  
  V kopci ze Štítů zjišťuju, že na kole je to celkem fajn, žaludek se srovnává a pocit z jízdy je parádní. Ve Výprachticích ještě vidím kousek před sebou Kolíkáče, ale před Čenkovicema pro mě tempo začíná být na hraně a já se bojím toho, že když se tady pořádně zmáčknu, nevyjedu ani na Šerlich. Navíc korálků, které vypadávají z balíku je teď celkem dost, tak by to mohlo dát na slušnou skupinku. Potkávám se s Olinem a jsem rád, že tu nebudu ze Šlapek sám. Je tu sjezd do Jablonného a já si připadám, jak když skočím šipku do vody. Párkrát šlápnu, zalehnu na řídítka a vše kolem začíná jen svištět, kola hučí, zalehlý a bez šlapání předjíždím spoustu borců, kteří točí jak o život. Kolo sedí, řídítka mám pevně v rukou… Ja, schmeckt gut!
  
  Jsme v Jablonném a skupinka se zformuje, tempo přijatelné, takhle nějak jsem si to představoval. Za Kunvaldem zjišťuju, že s námi jede taky HonzaB, paráda (teda pro mě, pro něj nejspíš ne). Snažím se pohybovat někde kolem čela skupinky, což mi psychicky strašně pomáhá, do toho mě přijede poplácat záda Olin, takže další vzpruha – moc díky. Čeká nás Luisino údolí a ve skupince už začínám mít vytipovaný favority, kterých je třeba se držet. Nejvíc mi sedí mlaďák na krásným Bianchi v dresu Belkin. Vyšvihanej, krásnej posed, technika, prostě nádech profi cyklistiky i ve skupince v hloubi pole. V Luisině údolí jede krásný tempo, který mi maximálně vyhovuje, jedeme svižně, ale nijak se nehoním, krásně se mi za ním jede na 2. fleku. Sjezd do Deštného a jedeme Šerlich, v něm začínám dneska poprvé trpět a tyčit si cíle. Říkám si, že vydržet se skupinkou by bylo dobré alespoň na Komáří vrch a když pánbů dá, tak pod Petrovice. Nahoře mi asi o 50 m odskakuje 5tice borců, všichni staví na bufetu. Stavím také, doplňuji lahve a honem za nima, aby mi neujeli a nemusel jsem je nějak strastiplně docvakávat. Ještě vidím Olina, jak si na bufetu dává pořádně do nosu a říkám si, že nás určitě docvakne. Bohužel se tak nestalo a byla to škoda, myslím, že ke konci by byl výbornej tempař a podle minimální ztráty, se kterou přijel po osamocené jízdě do cíle na tom byl z nás asi nejlíp.
  
  Se skupinkou pokračujeme dál, občas někoho ztratíme, občas někoho nabereme. Sny se mi ale začínají plnit. Komáří vrch, zdolán - první přiliv endorfinů. Nepříjemné stoupání ze Zemské brány do Petrovic zdoláno ve skupince, neuvěřitelné. Sjezd do Mladkova si opravdu užívám a mám další obrovský přiliv endorfinů, myslím na to, jak je všechno super (ale fakt všechno…). Před bufetem v Mladkově zjišťuju, že mám jeden plný bidon a ještě 3 tyčinky tak nestavím a ve stojce směrem do Lichkova lehce vytáčím nohy a čekám až se všichni sjedeme, protože dalších minimálně 12 km se skupinka bude hodit.
  
  Do Králík udržujeme slušné tempo a pravidelně střídáme. V Králíkách se ptám HonzyB, jak to vidí. No prý jsem se ani ptát neměl. Ono jet s roztrženou a sešitou rukou není žádnej šlágr a já stopro vím, že bych tohle nedal.
  Ve stoupání na Hedeč se začínáme trhat, přičemž mi ujíždí nějací 2-3 borci (v té mlze co vidím už to jde stěží poznat). Snažím se držet tempo, další endorfiny jsou tady. Hlavně ve sjezdu dávat pozor. Najíždíme pod Jeřáb a poslední kopec. Začínám si připadat fakt mimo, už jen proto, že si před tím kopcem připadám fakt malej a ten kopec se mi začíná měnit v obra co nade mnou mává křídly a já s ním jdu bojovat. Po tom nejhorším úseku dojíždím jednoho z borců, co mi odskočili, nehákuje mě. Na hladkém asfaltu to zkouším rozjet, nabírám rychlost a nejednou je tu vrchol. Z toho obra co nade mnou mával křídly je na jednou malé holátko, kterýmu svýma spocenýma rukama jedním stiskem řídítek zakroutím krkem (jak říkám, takhle sjetej jsem nebyl už minimálně 12-13 let).
  
  Sjezd jedu opatrně a dávám se do kupy. Kus před odbočkou na hlavní dojíždím Look_ase, říkám si, že je to super, jeho časovkářské schopnosti se budou na posl. pár km hodit. Zkouším ho předjet a vyprovokovat k nějakému kočkování, bohužel na to nereaguje, škoda, ale asi si s balíkem užil svý. Krátce po odbočce na hlavní dojíždím Czendu, ten už odpovídá a jedeme. Chvílema mám neskutečný pocity síly a všemoci. Plánuju, jak si v cíli zašpurtuju (když jsme to projížděli s Malinou, dal jsem stojku ve Štítech na velkou). Tahám špice, vždycky, když mi začne docházet, Czenda odstřídá, mám pocit, že nám to fakt šlape, snažím se do toho dávat fakt max. Cca kilák před cílem se mi udělá špatně a já mám pocit, že tam sebou fláknu na asfalt, dojíždíme pod kopec a já přemýšlím, jestli by se nedal vyjet setrvačností. Nedal… Do cíle dojíždím silou vůle, stojím, odepínají mi čip, číslo, poslední příliv endorfinů – Jsem Vládce Orlických hor, říkám si v duchu. Když to vyprchá, dojíždím ke Kolíkáčovi, Kaprovi a Jirusovi, kteří se ani jeden nezasmějí tomu, když se jich zeptám, jestli se byli vyjet… Buďto se fakt vyjet byli a nebo jedou v něčem jinym…
  
  
  
• Kolíkáč – Velké červnové setkání
  
  Užít si Rampušáka se vším všudy, to bylo pro mě letošní přání, zkusit dojet s čelem do Luisina údolí, pokusit se naladit na stejnou výkonnostní notu skupinu B a dát tak vzpomenout minulému roku, kdy to na Beskydu, Krušnotonu a Králi tak skvěle klaplo.
  Cesta do Štítu s Icemanem v autě a Pantátou s Kaprem v druhém autě v háku neměla chybu, vzpomínky se jen sypou a starťák si pěkně proháníme žilami. Po květnové nepovedené mamutí číně dávám raději stravu z domova, v Herolticích je vše při starém-novém, podkrovní pokojíček je pro nás připraven a je parádně zrekonstruován i se sociálním zázemím. Počasí je jako na houpačce, chvíli slunce, aby do toho přišla pěkná průtrž. Chudák Camrda, který jezdí jen za sucha . Tiskovka, probrat taktiky a drby ze společnosti a jde se do hajan.
  V sobotu již v 5:13 začíná Ice chrastit lžící a dává si první nálož těstovin, za oknem zamračeno, ale dle všech radarů a Norů by voda neměla přijít. Za to ale teplota se má pohybovat spíše v jarních hodnotách, než by se slušelo na první letní den. Beru na sebe osvědčenou sestavu z Vysočiny, tzn. návleky, vestu a dres a na nohy premiérově Jirusovu hřejivku, kde toho moc nezbylo, jelikož si náš elitní jezdec oholil nohy a musel si je nějak zahřát!
  Náměstí ve Štítech, pravidelně již 12. rokem koukám na kostel, na první zatáčku s napětím, jak to dnes dopadne. Stále se toho člověk nedokáže nabažit, letos 21 Šlapek na startu, stále to pro mě má neskutečné kouzlo. Navíc poslední dva roky se zadařilo i výsledkově a tak jiskřička naděje doutná i dnes, uvidíme, jestli ji dokáži rozdmýchat v pořádný oheň, anebo ji něco sfoukne a uhasí…
  Oranžové pěsti ťukají o sebe, odpočítávání startu, cvakání zámků na tretrách a vzhůru do dalšího dobrodružství. Hezky zvolna na malou roztočit nohy, do úniku jde Tomášek, co vyhrál Zlaté kolo, já letos nemám nějak odvahu, přece jenom konkurence okolo mě je o hodně větší než před rokem a tak není čas na hrdinství. Takže se usídluji asi v 5. řadě dnešního prvního kopce, a až cedule změny kraje, která signalizuje, že vrchol je blízko, mě zapíná potřebné watty a jdu na špic, ten následný sjezd je dole zúžen panely, tak si to chci v klidu projet. Povedlo se, skvělý pocit, otevírám první listy 18. ročníku Rampušáka na špici čelního balíku!
  Po trychtýři se zase trochu schovat, veledůležitý kopec Hoblovna se blíží letos hodně rychle, jelikož nepadáme až do Lanškrouna, ale jedeme rovnou na Výprachtice, rozdrbaný úsek a již je tu esíčko, u kterého včera v autě úplně slintal Iceman, že tohle přesně miluje. Kouknout se o serpentinu dolů a vidět ten balík, je to dobré, jsem stále vepředu. Prohodit pár slov s Víťou Novákem, zkontrolovat Jiruse, Kapra, Look_ase, ano, vše podle plánu, jen trochu HonzaB mi tu chybí…
  Hoblovna se z mého pohledu nejede žádná vražda, až vršek, kde je komplet nový asfalt se zrychluje, až mě začne pálit břicho, už už se začínám propadat, když se i tempo okolo mě zvolňuje, no uff! Takže sjezd od Čenkovic letět za Michalem Košem, ó jak jsem o něm hltal reporty na KPO, když drtil své soupeře na maratonech kolem roku 2002. Hoblovnu jsem tedy dal podle plánů, ale neklidné spaní mi spíše naháněl následný sjezd do Jablonného, takže hup přes hlavní a dostat zase dopředu a pilovat to dolů 53x11. Hurá, daří se, předstartovní záměry dostat se s čelem do Luisina údolí nabývají reálných rozměrů.
  Velkolepý zážitek vidět toho pestrobarevného hada, jak si sviští údolím. Zůstalo nás kolem 40 hlav, teď neudělat nějakou chybu a dobře pošetřit síly na big momenty! Moc se nejede, stále čekám, že zezadu přilítne nějaká grupa, Mladkov se prolétl, někdo možná chytl banán nebo kelímek, já se o nic nepokoušel, v té zimě jsem toho zatím moc nevypil ani nesnědl. Kaprovi padá řetěz, trochu ho postrčím, ale naštěstí ho hned vrátil na potřebné ozubení a chrochtáme si do dalšího brdku za Mladkovem.
  Jirus nám hlásí, že ho Zahrada pochválil za oholené nohy, no nerozluční kamarádi z Mamuta, a jak tak koukám na Jiruse stále u špice, chce na to navázat i dnes. My s Kaprem spíše v zadních pozicích, jsou okamžiky, kdy se musí přišlápnout, ale jinak se jede opravdu klídek, Look_as ani nemůže využít tu kosmickou helmu . Zrovna když říkám Kaprovi, že by mohl zařídit proslulé močení čelního balíku, je to tady, obsazujeme krajnice a hromadně si ulevujeme. Tak jedno trápení mám za sebou, pak ještě stále řeším problém s plným nosem, teče mi z něj jak z kohoutku a nerad bych někoho pokropil. No, uteklo to nějak rychle a paní Luisa je na obzoru, preventivně dávám gel, magnesium, bidon pomalu dopíjím. Stále se již pozvolně stoupá a stále balík roztažen po celé šíři silnice v kecacím módu. Víťa to glosuje, takhle by to mohlo vydržet, já s Kaprem si ještě říkáme, že by se to teď chtělo nacpat více dopředu, tam někam k Jirusovi, když už je bohužel pozdě…
  Zadky se zvedají a ručičky wattmetrů letí rychle doprava. Do háje, toto bolí, Kapr s Indiánem kousek přede mnou, musím, musím, ale dnes nejsou nohy z nebes, zběsile řadím, ale stejně mi to ujíždí. Přese mě jde Košík s Béďou Průchou, ale nejsem schopen zrychlit, teď i Look_as to mydlí za Kaprem rychleji než já. Konečně se to překlápí do sjezdu, narvat tam velkou a jít přes Look_ase, musím stále vidět oranžový bod, zadek Kapra. Sjezd jedu jako magor, jsem až překvapen, že mi duo Kapr+Indián neodjíždí, oční kontakt tam je, teď to jen potvrdit v úvodu Šerlichu a dolítnout si je.
  Ouhááá, když mám pořádně zabrat, pravé stehno se hlásí, že takhle na něj nesmím zhurta, jinak se kousne. To snad není možný, Kolíku, teď je ten big moment a ty kolabuješ! Michal Koubík+1 jde přese mě, těch se tak chytnout, ale nejde to, kuwaááá! V dáli vidím tu vypečenou grupu, tu, o které sním a párkrát se to v minulosti i podařilo se v ní svézt. Míla Švehla, Jirus, Kapr s Indiánem a navíc dnes i taková jména jako Košík, Víťa Novák, Petr Pavel, no nic se nedá dělat, můžu tak jedině věřit v zázrak, že by přibrzdili u bufetu. Evžen Šmatlák jde přede mě, no vyklubal se z něj skvělý vrchař, a až Smejky je mým magnetem, ke kterému se přisávám a k bufetu ho neopustím. Šerlich je letos pěkně dlouhý, nejede to, nejede, stehno stále stávkuje, jak jdu ze sedla, hned mi dává o sobě vědět. Do háje, tak jsem se těšil do kopců a teď prožívám neskutečný muka a frustraci
  Ale z toho bahna mě vytahuje, jako již několikrát, něco oranžového, co je na bufetu, ty wado, Kapr!! Hlas se mi chvěje, jen zařvu banán, ochotná obsluha ho podá a spouštím se dolů ze Šerlichu. Kapr po chvíli připlave a začneme tvořit jádro asi 8 členné grupy. Hlásí mi ale nemilou věc, že 5 veteránů je před námi, a tak od této chvíle to je již pro mě hodně smutná přeprava do cíle . Co je mi divné, že tu s námi není Smejky, až pak v cíli se dozvídám, že nechutně padl ve sjezdu ze Šerlichu Look_as též nepřilétl, ale na to, že jel prvního Rampušáka, jel parádně, vézt se s čelem až na Luisu, ty wado co bych za to před pár lety dal!
  Komáří Vrch, dole si shazuji řetěz, ale přítomnost Kapra mě přisává zpět, a trpím a trpím. Evžen z CFC se proměnil v neskutečný motor, vybavuje se mi Dreamer a naše spanilá jízda tady před rokem, dnes to je neskutečné trápení, furt díra a lepím a lepím. Sjíždíme do Rokytnice a přes Haničku a Zemskou Bránu nás naštěstí žene vítr, stále plápolám, neschopen nějakého zrychlení, radost žádná . Za Čihákem se zrychluje, grupa se štěpí, pozadu zůstává i Pavel Popiolek, já nějakým zázrakem chytám trochu druhého dechu a zůstáváme ve čtyřech.
  Sjezd do Mladkova to je cyklistická paráda, na bufetu Kapr staví, ale Evžen z CFC Kladno a Daniel Veselý z Kolokrámu to mastí dál, chvíli počkám na Kapra a pak ještě s jedním Polákem je začínáme sjíždět. Bohužel moje špice to je parodie, hned se šteluji dozadu, a když na jednom magnetu před Králíky Polák zrychlí, tak mu Kapr vypadne z háku a je vymalováno! Konec, zase výlet jako na Mamutu, kecáme vedle sebe, a jen pozorujeme, jak se Polák dotáhl na dvojičku před námi. Je to škoda, Veselý totiž v závěru ještě našeho Jiruse skočil na pásce!
  Ale v tuto chvíli je nám to šumák, motáme se na Zlatý Potok přes Orlici, nějak zase není morálu na zrychlení, on ten můj stav je stále žalostný. V závěrečném stoupání na Sv. Trojici dojíždíme někoho z BMC, též značně okoralého. Z letargie nás probouzí zvuk motoru za námi, doprovodné auto a před ním Pavel Popiolek! Boj o 7. místo ve veteránech se znovu začíná rozhořívat, dokonce po najetí na skvělý asfalt cítím, že snad i závodíme Kapr mě vysílá dopředu, ať s Pavlem odjedu, že on si to již dojede sám. Rezolutně odmítám, vím, že když půjdu před Kapra, že se určitě hákne, a taky že jo, famózní sjezd si duo Ka-Ko užívá za zády reprezentanta Pavla. Řvu na Kapra, zlatý Rampušáku vítej!
  Ale režisér dnešního velkofilmu si ještě pro nás naplánoval nemilé překvapení. Při vjezdu do Červené Vody Kapr hlásí defekt. Zastavujeme, Kapr rychle vyměňuje, já si vycvakávám a při postavení se na zem, se mi do celé pravé nohy zakusuje parádní křeč. Do toho si močím na levou tretru, neschopen korigovat svoje pohyby, no pro kolemjdoucí rodinku to musel být zážitek, tatínek určitě říkal, podívej synáčku, jaká je ta cyklistka krásný sport! Kapr díky bombičce již má správné PSI, teď jen upevnit zpět podsedlovou brašničku …
  No nakonec ztráta 5 minut, pár jezdců nás předjelo, naštěstí nikdo z kategorie 50+, můžeme si teď naplno vychutnávat jízdu zlatého šampiona. Anebo ještě nějaký zádrhel? Jo, včela si vybrala jako úl Kaprovu helmu a ďobla ho přímo do čela! V rychlosti přes 40km/h. si sundává přilbu a vyhání ji pryč, dojíždíme borce z krátké, kterého vybízíme k hákování a míříme do Štítů. Tady ještě jedna milá příhoda, před Štíty vlezu iniciativně na špic, ale po 5-ti sekundách se tam vrací Kapr se slovy, že jedu hrozně pomalu. No vždyť jo, těch jeho předchozích 48 km/h. jsem pěkně stlačil pod 40
  Cílový hup, borec z krátké nekompromisně vystupuje z háku a na velkou obkládá duo Ka-Ko. Ale těm to evidentně nevadí, hází tam malé placky a štelují se do pozice za ramena a zdolávají tak poslední metry Rampušáka 2014!
  Pro mě osobní zklamaní, nohy se zasekly na konci Lousi a spodek Šerlichu byl konec. Strašně mě štve, že jsem to zkazil skupině B, a vlastně díky mě se rozpadla. Naštěstí mě z totálního bahna vytáhl Kapr, který počkal na bufetu. Brácho, byl to sen, ani nevíš, jak si toho vážím! Bez Tebe by to byla procházka po dně, takhle jsem se dál smažil ve vlastní šťávě na ocase vzniklé grupy a bojoval o naději... závěr by pak nesepsal žádný režisér, to umí jen maratonská série, která nás tak stále přitahuje! Bylo mi poctou projíždět za ramena se zlatou Šlapkou cílem! Díky brácho za ty chvíle!
  A Heroltice? To již byla večerní paráda, tradice zůstala nepřerušena, oranžový duch lítal nad námi a potutelně se uculoval, jak mu to zase vyšlo, to velké červnové setkání, plné zábavy, velkých výkonů, kamarádství a soudržnosti!
  
  
• Mirek – Jubilejní desátý Ramp
  
  Úvodní kopec se moc nejede, tak tam v klidu jsem, ale pocity nic moc, což se naplno ukazuje na Výprachticích. Tragedie, nejede mi to ani trochu, trápím se a magnetem se mi stává Radim Skála a Michal Vlasák ze Sokola Veltěž, tak se na konci kopce ještě trošku koušu a díru na ně se mi daří smáznout. Letos jsem si zapnul mobil a záznam pak nahrál na Stravu, tak mám alespoň ponětí, jak to jelo čelo. V každém kopci dostávám slušnou nakládačku, například na Výprachticích to byly dvě minuty na nejlepší. Loni jsem tenhle kopec jel o minutu rychleji podle HACu, to by mě letos zařadilo do lepší skupinky, kde bych si asi tak přál být, ale nebylo na to. Následný sjezd do Jablonného v klidu přežívám na konci skupiny, za Jablonným ještě stojíme asi dvě minutky na šraňkách a pak asi ve dvaceti lidech jedem dál. Až do Zdobnice na 65.km je to v klidu, kopce jedeme přijatelně, hodně fouká proti anebo z boku, tak se spíš zašívám, na špici potahám tak třikrát, taky je nás tam hodně, tak co bych se trápil. Lousino údolí už znamená selekci, hodně se to roztrhalo, Šerlich to nadělil ještě víc, ale z bufetu odjíždím celkem včas a ve sjezdu ještě s někým dojíždíme asi čelo naší bývalé skupiny. Dole se pak ještě docvakne zázračně Radim, na bufetu se opozdil, ve sjezdu jsem ho za sebou neviděl, taky říkal, že to hoodně bolelo. Další kopec přes Komáří vrch trpím, dole mi ještě padá řetěz, musím zastavit a díru pak bolestivě lepit. Tři lidi nám v kopci odjíždí, my je ve čtyřech zkoušíme stíhat, já tam spíš visím silou vůle a nahoře na ně máme zásek asi 40s. Dál je máme furt na dohled, střídáme spíš stylem, že špici jede ten, kdo na to zrovna má, ale tempo je celkem slušné. Jsem rád, že jedu s Radimem, když jedu v anonymní skupině, tak mě to většinou tolik nebaví. Až v kopci na Adama nám skupina před námi definitivně mizí z dohledu a v Mladkově na bufetu se i naše kvarteto rozpadá. Na Králíky už jedu jenom s Radimem, pak ještě čekáme na jednoho za námi, abychom to netahali jen ve dvou. Kolega to ale za Králíkama asi zabalil, tak Zlatý potok jedu zase jenom s Radimem, domlouváme se, že už pojedem v klídku jenom tempo, aby nás zezadu nikdo nedojel, že bychom někoho dojeli my, se mi zdá scifi. Na konci kopce ztrácím, ve sjezdu ztrácím ještě víc, na začátku posledního kopce přes Vysoký Potok na mě Radim trošku čeká a pak bojujeme spolu dál. Překvapivě před sebou máme lidi a pomaličku předjíždíme jednoho za druhým. Kopec je to vskutku pekelný, hlavně ten rozbitý 12% úsek mi dává hodně zabrat, ale pár pozic získáváme, v závěru kopce se povrch z katastrofálního mění na úplně luxusní asfalt, sklon se taky mírní a já chytám druhý dech. Najednou se mi jede úplně fantasticky, odjíždím i Radimovi, nahoře mám na jejich asi čtyřčlennou skupinku tak minutku k dobru. Říkám si, že do sjezdu se bude hodit a dole mě stejně dojedou, ale ani v Červené vodě je za sebou nevidím, tak jedu dál. Kdyby byl Radim sám, tak čekám a dojedu s ním společně do cíle, ale další lidi si do spurtu přivezt nechci. Dávám si jako blázen, na tepáku 165-170, až se se musím smát, jak se tady kvůli xx místu gumuju, pár lidí z krátký míjím jak patníky u silnice a překvapivě si náskok držím až do cíle. Jak Radim říkal, tak se točili, aby mě sjeli, ale odolal jsem. Čas podle stopek 6:07, celkově 63./120., ale čipy nějak nefungovaly a pár lidí včetně Radima zatím ve výsledcích není. Výkon rozpačitý, začátek katastrofální, ale nakonec jsem se pěkně svezl, závěr jsem si i užil a tak si můžu odškrtnout jubilejního desátého dlouhého Rampušáka. Výsledek je řekl bych přímo úměrný tréninkovému usilí a hmotnosti Víkend povedený, v neděli ještě s Mírou, Olinem a Mlhošem na vyjetí na Dlouhé stráně.
  
  
• Olin – Rampušák s Chorusem (a s bagrem za krkem)
  
  Jsem rád, když můžu napsat report, který je i o něčem jiném, než jen o závodním úsilí, předjetých soupeřích a zařazovaných převodech, prostě když do toho našeho závodění vstoupí i nějaký zábavný prvek. Už se mi podařilo takto objet závod s uraženými řidítky nebo si přidat k nezáživným 210 km dalších 40 km jako turistickou přirážku. Však i minulý Ramp jsem absolvoval s dvojnásobnou kaskadérskou vložkou, naštěstí bez úhony. Pro tentokrát jsem zařadil hudební vložku.
  
  Protože jsem za letošní jaro stihl zlikvidovat již dva řetězy, což mi odrovnalo i kazetu, tak jsem na poslední chvili před Rampušákem pořídil novou, ale už jsem ji nestihnul zajet doufaje, že ji zajedu závodem. Hned ráno při rozjiždění před startem budím svými chřastivými zvuky oprávněnou pozornost a Kolíkáč mě odkazuje na servismana Bobka, který konstatuje, že je sjetý malý převodník a že to přestane chrastit, když pojedu na velkou. Tak bezva, aspoň budu první, kdo vyjede Šerlich tak s převodem cca 25/53 - odhaduju tak s kadencí 6 ot/ min.
  
  Kašlu na to a po startu dávám pochopitelně malou. Jede se rozumně, držím se někde vpředu, Kolík, Jirus kolem mě, tak aspoň chvíli se s nimi projedu, sleduju tázávé pohledy kolem a občas vysvětluju spolujezdcům, proč jsem tak hlučný a už se mi předem promítá, jak se dočtu po závodě v reportech, jak ve špici při stoupání za Štítama jel v balíku kr…., který si ani neuměl seřídit přehazovačku. Jako amatérský hudebník musím podotknout, že zvuk byl opravdu pěkný, rytmický, natahováním řetězu při pravidelné kadenci kolem 80 ot připomínal bluesový rytmus. Ale to nikdo během závodu neocenil.
  
  No nic, Štíty dobrý, držím to, Výprachtice dobrý, ale už to nedržím, Hoblovna mě lehce cedí. Ve sjezdu do Jablonného se sjíždíme do skupiny s Honzou B a na Mladkov je nás tak kolem 15, chvilemi se mi zdá, že to moc nejede, tak to zkoušim zrychlit, ale klídek, rychlých chvilek přjde ještě dost.
  
  V přední části naší skupiny registruju oranžový dres, seznamuju se tady s Camrdou, který jede na krásném kole naprosto předpisově a chválím ho za skvělé tempo. Je mi jasné, že na bufetu v Mladkově nesmím zastavit, jinak je vymalováno, beru za jízdy akorát banán. Pitím šetřím, je vcelku zima – kolem 10 st, takze moje spotřeba tekutiny je o něco menší než obvyklých 1 l/hod, tak to vypadá, že s dvěma 2l bidony na Šerlich dojedu. Počasí nevlídné, sychravo, větrno, dušuju se, že s touhle skupinou vydržím, vůbec se netěším na jízdu na samotku. Ale to mi nebude přáno. Rozhlížím se po svých soupeřích ve skupině a zjišťuju, že tak špatné to se mnou asi ještě nebude, neb měli skoro všichni oholené nohy – jen já ne.
  
  Kolem Zdobnice v nájezdu na Luisino údolí se jede slušně, ale furt v pohodě, až si říkám, kdy to stoupání na Luisu přijde a koukám, najednou jsme nahoře. Vím, že sjezd je nic moc, tak nechávám kluky jet dopředu a docela mi ujíždějí, což se v nástupu na Šerlich uzkazuje jako docela klíčová chyba. Nejsem sice úplně vzadu, ale na špici naši skupiny už při nájezdu ztrácím cca 100 m doufaje, že to sjedu. Houby, nesjedu nic a na bufet dojíždím, když hoši odrážejí pryč. Jsem na suchu, doplňuju, oba gely došly, marně se sháním po nových a oznamují mi, že letos žádné nemají, lehce jsem přepočítal, no tak zbytek dojedu na mysli tyčinky. Nacpu do sebe, co můžu, ať už z toho závodu něco mám, kolem sviští různobarevné dresy, naposled zahlédnu HonzuB, jedu tak 200m za ním, ale s plnou pusou a a kapsama ho nemůžu ve sjezdu docvaknout. Pod kopcem začínám svoji grupu na těch vlnách konečně vidět, ale nepříjemné úseky v protivětru mě zpomalují a začínám to vidět bledě. Doufám alespoň v Komáří vrch, že hochy sjedu, kde je také zahlédnu v zatáčce při nájezdu do stoupání. Ale letos se mi Komárka nejede vůbec dobře, kilometry o samotě mi na náladě nepřidávají a začínám přecházet do turistického módu. Tak se aspoň vesele zdravím s pěšími turisty na Komárce, kteří mi přejí hodně úspěchů. No díky, to už letos asi nebude.
  
  Počasí mi na náladě nepřidává a pořád nejsem schopný nikoho sjet, občas pár borců z konce krátké. Na bufetě v Mladkově mi sdělují, že skupina přede mnou je tak 10 min, paní se směje, že už je tímpádem nesjedu a ať si tedy pořádně užiju aspoň na jejich bufetu. Tak jsme se společně zasmáli, přejíždím stojku na Lichkov a naštěstí do Králík není protivítr, tak to i na samotku vcelku jede.
  
  O mírné oživení samoty se mi tady postaral alespoň bagr jedoucí směrem na Králíky stabilní rychlostí 35 km/hod., kterého dojíždím a chvíli řeším morální dilema, zdali ho mám v této rychlostí hákovat nebo ho předjet a v rychlosti 38 km/hod si nechat jet bagr v háku. Volím za bé a následujících několik km směrem na Králíky ho slyším pořád chrochtat někde za zády. No aspoň neslyším tu svoji přehazovačku.
  
  Stoupání na Zlatý potok si užívám v turistické náladě, nahoře si dávám občerstvovací pauzu a to by v tom byl čert, aby mě někdo nesjel. No konečně, hoši jsou tady a na Jeřáb stoupáme již v cca 6-ti lidech, poznávám tady část naší původní skupiny, asi z rozdělení ze Šerlichu. Ožívám, začíná mě to zase bavit, ač je první 2 km asfalt docela děsivý, zbytek stoupání a sjezd naprosto luxusní.
  Na rovinkách kolem Červené vody už jedeme standardní předcílové tempo – 40-50 km/hod., rozhlížím se po svých soupeřích, a snažím se poznat, do jaké patří kategorie, párkrát odstřídávám, odhaduju, že na pokus o sprint do kopce ještě nějaké síly mám, ale pár km před Štíty mě chytne do noh parádní křeč, tak si říkám, hlavně to ve zdraví dojet. Lehce se taktizuje, párkrát někdo zkouší ujet, v nájezdu do zatáčky do Štitů jsem druhý, ale nic extra neplánuju. Borec přede mnou nasadí slušné tempo a ulítne mi tak na 30 m, v tom nejprudším kopci před náměstím zpomaluje, přejíždím ho a na pásce mám ještě jednoho mlaďocha, ale jako obvykle již sotva otočím klikou. Za cílem oranžová grupa, Honza B i Camrda úspěšně dojeli. Radost, spokojenost? Asi jo, hlavně že žijem. Tedy, dokud šlapem.
  
  
  
• Radim – Rampušák aneb s Tony Martinem jsem v závěru nepočítal
  
  Reportáž (www.sokolveltez.cz)