Je 6.3.2014 a objíždíme krásy naší republiky, tentokrát to padlo na trasu Doks, s Kaprem si dáváme 2x Romanov a já se cítím dobře, nohy jedou, v hlavě se mi honí myšlenky na poslední květnový čtvrtek, jak to všechno dopadne…
Sezóna se rozběhla na plné obrátky a mě se nedaří, po každém závodě nacházím nějakou výmluvu. Těším se na kopce, ale k nim buď vůbec nedojedu, nebo vypadnu z té správné grupy někde ve sjezdu. A tak jak se blíží Doksy, začínám se upínat k Romanovu, jak kdyby to byl kopec, který rozhodne o této sezóně. A přitom to vlastně nesnáším, dělit sezónu na nějaké vrcholy, na nějaké A, B či Céčkové závody … ale uvnitř jsem cítil, že Doksy mi vlastně nejvíce vyhovují, přesně profil, který mám rád, prostě A závod, a kdo ví, jestli ne vrchol sezony!
A navíc ta tradice, atmosféra, které je z této legendy cítit, to vnímám na málokterém závodě. A ještě něco má v sobě Romanov, vždyť to byl kopec, pod který se vždy organizoval výkonnostně trochu nesourodý šlapkovský balíček, aby si všichni užili jízdy ve skupině a teprve odtud se začalo závodit. Jé to bylo plánování a těšení se se Šemíkem pod kaštany v Riegerových sadech…
Blíží se den D a počasí nám zase nepřeje, sice klikám co 5 minut na Nory, ale stejně vím, že nic nezměním a neovlivním, prostě v 15,30 budu stát u teplárny a baťůžek s věcmi bude v nějakém doprovodném autě. Tradice mám prostě rád! S Czendou si dodáváme odvahy v metru a nevěřícně vzpomínáme na minulý rok, že se situace opakuje. Ale cyklistika je venkovní sport, nedá se nic dělat, mokrý přírodní průplach je možná lepší než klimatizovaný lidský openspace. Nic se nezměnilo, vše stejné jako před 9-ti lety, kdy jsem jel poprvé, Jarmila zapisuje, VLK běhá okolo a zařizuje vše potřebné. Těmto dvěma a celému CKKV je nutné vzdát hold, že Doksy drží při životě v dnešní nelehké době. A oni je nejen drží při životě, ale povznáší díky čipům a skvělému zabezpečení trati zase o stupínek výše. Díky!
Letos i přes nepřízeň počasí dorazila konkurence, Vitas, Sweetivky, Paudera, Svobodin, vedoucí muž UAC Jarda Rendl a určitě i nějaké další překvapení … no nesmíme nic ponechat náhodě, s Kaprem a Čespou si ťuknout pěstmi pro štěstí a zavrtat se za zaváděcí auto, tam to tolik nestříká. Je to zase cyklistika nejhrubšího zrna, z nebe voda, ze silnice voda a do toho ještě duje protivítr. Ale ani jsem to nějak moc nevnímal negativně, přece jenom jsem se lépe oblékl než v Bělči, navíc vedla Kapra na špici, když roztáčíte nohy vstříc 32. ročníku Doks se musíte vznášet na vlně euforie, i kdyby sněžilo!
Policie zkušeně čistí prostor, auta zastavují u krajnice, safra aspoň někdy si člověk připadá, že silnice není jen pro auta, ale i pro náš koníček. Kostelec za námi, za přejezdem se to odtroubí a jde se na věc. S Kaprem pokračujeme v setrvalém tempu stále na špici, nikdo nejde přes nás, se vzpomínkou na Orlíka vytočíme esíčko ve Všetatech a hurá k Čečelicím. Furt špice, ty wado, nebudou ty síly scházet? Ale nejede se žádná kaše, i čečelická vracečka je dobita v oranžové barvě a první hup před námi. Stále bok po boku s Kaprem, zahřát ty promočené svaly, a zdá se, že centimetr po centimetru mi Kapr odjíždí. Do háje, není to tam, mi blikne hlavou, nesmím to tady pustit, boleslavská bude určitě bolet a je potřeba být vepředu. Zvednu zadek, jde přese mě asi 5 lidí, ale v mokrém sjezdu k přejezdu se znovu vracím za Kaprem na špici. Ale stále ještě není vyhráno, kostky, nájezd na hlavní, safra plíce pálí, vůbec se mi nejede dobře, ale jsem v té správné lajně, kterou táhne náš bijec Čespa. Hoblujeme krajnici, stříkáme si do tlam, nechápu, kde bere síly náš objev jara, já trpím v háku jako pes. Konečně se to uklidnilo a je čas zkontrolovat stavy, no je nás kolem 15 kusů, šineme si to letos netradičně objížďkou bez Řepína. Na špici se jen protočit a zapadnout zase do chumlu, nejlépe je za Vitasem a jeho zimákem s blatníky
.
Je to docela nekonečné, stále v protivětru, silnicí, kterou až tak neznám, i když jsem tudy párkrát v protisměru již jel. S Kaprem jsme vzadu v balíku, o tempo se starají jiní, tady se rozhodovat nebude
Konečně na staré známé trase a padáme do údolí. Sjezdy se jedou opatrně a za přejezdem doprava směr Kokořín se nejede už vůbec
. Doplnit energii, Paudera s Prokym si ulevují za jízdy, to Kapr si chce zastavit a seznamuje s tím celý balík. Nikdo není proti a obsazujeme krajnice, za námi kolona doprovodných aut zašpuntovala údolí. Tak to je teda mazec, to asi historie nepamatuje, hromadné čůrání balíku na Doksech! Odbočka na Kaninu, zezadu přijela Martina Růžičková se svojí skupinou, stále se moc nejede, Romanov se blíží. Tajč jde do mini úniku, úzké esíčko mezi domy, do toho bahnité překopy a už je tu vlevo rybník, za chvíli to začne, musím dopředu, dopředu. Dopředu jde ale Varta, ještě vydržet, ale když se za ním začíná vydávat Kapr, tak už musím, hop za Kapra, cedule Ráj, ještě si s námi zalaškuje Jarmila se svým zaváděcím vozem, ale to již začínáme mydlit legendární kopec.
S Kaprem vedle sebe, stejně jako v zimě točíme tempo na samé hraně naší snesitelnosti, staříkovská múza konečně sestoupila mezi nás, nohy z nebes, přetahujeme se o špic, chvíli je Kapr o pár decimetrů přede mnou, pak zase já. Zvláštní neuchopitelné spojení, stejně jako při našich výletech, taková lehkost mě provázela, ale v hlavě stále otazník, až se to přes nás převalí, bude dostatek sil na hození háčku? Atak zezadu ale nepřichází, poslední točka a nakloněná rovina k prémii, až teď slyším zezadu Čespu: „Jsme odjetí, mají na nás díru!“ Čespu? Ty wado, všechny jsem tady čekal, ale že tu bude Čespa, to tedy ne! Klobouk dolů, kam se dostal za pár měsíců! Dostávám odvahu se poprvé taky otočit a naskytne se mi božský pohled, fakt tam nejsou vidět! 3 Šlapky v úniku a s nimi ještě lišák Vláďa Paudera. Je to sen? Kolíkáči, probuď se! Teď nebo nikdy, narvat tam velkou, prémii chci pro sebe, a hurá do sjezdu, kostky rozhodnou. Řveme po sobě jako smyslů zbavení, kostky drtí na špici Kapr, za ním se gumuji s Vláďou a za sebou slyším Čespu. Kostky zdolány, tam, kde se před 2 roky zrodil únik Klímiče, Vládi a Kapra, tam se dnes žene vstříc pódiovým Doksům trio orange +1. To snad není možný, tři z jednoho týmu v úniku, to je z říše fantazie! Dole to byl Ráj a nahoře oranžové peklo!
Teď to jen vydržet, Kapr se stal motorem naší grupy, jeho špice jsou nejdelší a nejbolestivější, odbočka na Skramouš, ostrá levá, předjíždíme našeho Mika, který povzbudí, ještě se znovu otáčím, je vidět do serpentin, ale nikde nikdo!! Začínám tomu věřit, jen přemýšlím, jak to vykutálet v cíli s Vláďou, nejkrásnější scénář by byl, že bychom mu ještě někde odjeli, a ve třech za ramena projeli cílem
. Ale to už bychom chtěli moc, Čespa po každém odstřídání něco drmolí ve smyslu, že už s námi dlouho nebude, ale vždy kecá, stále předpisově drží bezvětrný hák. Lobeč zatahá za nohy, ale tady se musí jet, žádné slitování, ani nevím, jestli ještě prší, jestli je silnice mokrá, teď zpětně se mi zdá, že snad i svítilo slunce a ozařovalo vše do zlatova! Kapr řve: „To je sen!“, já jsem nějaký nemluvný, plně soustředěný, i mluvení by mi asi bralo síly
. Za Nosálovem ještě zamíchá s kartami osud, sjíždíme dalšího odpadlíka z mladého balíku, blíží se ostrá leva, zrovna jsem na špici a tak zvednu oba lokty na znamení nebezpečí, bohužel Čespa jedoucí na mém pravoboku uvidí jen pravý loket, což je pro něj znamením k vystřídání, přišlápne si, ale v tom je jasné, že na vlhké silnici tu zatáčku asi nedá a vypochoduje si na panelku, která pokračuje rovně. Aj, divná situace, týmový hráč mimo trať, sice bez pádu, ale bez možnosti se vrátit k nám, nemůžeme čekat, to by nás sjeli… omluva Čespo.
Tak již jen ve třech, dva ctihodní a jeden veterán, začínám si plně uvědomovat, že zlatá obhajoba je na dosah, zdá se mi to nějaké nekonečné, ale když mi kluci řeknou 8 km do cíle, hned je mi lépe. Ale osud si ještě krutě zahraje i se mnou. Za Žďárem mi zezadu lýtka hryzne křeč, která prostoupí do celého chodidla, a nejsem schopen zabrat. Aúúú, řev raněného býka, Kapr ještě starostlivě brzdí Vláďu, jestli se nevrátím, ale já si musím vystoupit, zvolnit, kdoví jestli ne i vycvaknout
. To by bylo hodně neslavné, takhle to propásnout, zběsile se otáčím, ale tam liduprázdno, jen dvě auta za námi. Uff křeč povolila, začínám stíhat vedoucí duo. Nesmím je spustit z očí, to musí být můj magnet. A jde to, docela se i přibližuji, začali asi taky taktizovat, vždyť jedou o zlato. Auto mě předjela, tak se mi tam teď motají na úzkých rozbitých silničkách, třeba je ještě dojedu a pomůžu Kaprovi před Tachovem. Ale nepodařilo se, mám je na dosah, ale mohu jen hlasitě povzbudit. Naposledy se ohlédnout a vidět to nádherné prázdno, zvednout pravou ruku zaťatou v pěst a přejet gumový zlatý veteránský koberec…
Vrhám se na Kapra s divokým rykem, jak po vítězné penaltě na mistrovství světa, koušu ho radostí do vesty, safra to jsou neskutečný chvíle! Bejku, tohle se vryje hluboko do našich myslí, takový nářez se nedá zapomenout! Za chvíli je tu Čespa, tak mu to taky vyšlo, mít bronzovou premiéru na Doksech, to je neskutečný, važ si toho!! Bereme baťůžky a frčím do sprch, furt jako kdybych tomu nemohl uvěřit, oslavné výkřiky se linou skrz Doksy a ze sprch v kempu tryská oranžová endorfinová lázeň! Uáááááá!! Pódium 32. ročníku Doks je obarvené do oranžova, trio z úniku ještě vyšperkuje bronzová Ivča, takže šlapkovský stůl je plný veselé nálady. V chatce zima, že ležíme v čepicích, ale stejně nemohu nějak usnout, málem celou noc prokecáme s Kaprem a stále šlapeme ten báječný sen, který nám přinesl poslední květnový čtvrtek … a hele v baťohu něco cinká, ne, to nebyl sen!!
::
Propozice ::
Plakát ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Report VLK ::
Foto Payan ::