Po dvou vítězstvích v minulých letech, kdy se konkurence zalekla deště, jsem letos podlehl bláhové naději, že by se mohl report jmenovat: “Vítej zlatý hattricku!”
. To mi již od zimy vtloukal do hlavy Camrda a před Doksy i Kapr s Čespou, kteří jasně řekli: “jedeme na Kolíkáče!” Ó jak těžké udržet pozornost na běžné věci, když poslední květnový čtvrtek se blížil s parádní předpovědí počasí.
Největším problémem se stalo moje kolo, kdy hliníkové pouzdro šlapacího středu se přestalo mít rádo s uhlíkovými vlákny a naskočil tam parádní vakl. Z této šlamastiky mě velkoryse vytáhl Vitas, který mi zapůjčil svoje SLR02, díky moc! Navíc zpráva, že LAWI prý jede Lidice a já tak podlehl falešné iluzi, že teď už to půjde všechno jako po drátkách
. Prostě jako před rokem se na Romanově zvedneme, Čespa s Kaprem mi to odtáhnou a bude vymalováno. Ó jak bláhové, nic se nedá zopakovat, a v cyklistice platí stále dokola pokora, pokora, pokora. Ve čtvrtek ráno skype-tiskovka s Kaprem, a nemilá zpráva Líba jede! Aha, ono to tak jednoduché asi nebude. Ale oranžová lavina, která se začala valit do Třeboradic, mě zase úplně pohltila, navíc nejenom 14 mrkví na startu, ale z toho i 7 kusů v chatkách, jo dnes to musí klapnout! Ale v hlavě vzadu stejně hlodal červ pochybnosti, ale že to bude taková tragedy…
Start sice až před Všetaty, do té doby jen manifestační jízda, ale nic se nesmí ponechat náhodě, hezky vepředu s Kaprem a lososovým Čespou. To nikdy neomrzí, policejní maják umravňuje provoz, a Šlapky na špici tradičně spouštějí klapky tohoto velkofilmu, letos již 33. dílu. Kolo pode mnou jen řehtá, nohy se bezbolestně točí, a v hlavě jasné rozhodnutí, na velkou až pod Romanov! A tak Čečelice, ani nájezd na boleslavskou nejsou žádný problém, napít se, protočit se vepředu a ve sjezdu pod Řepín se ocitnout na špici, takhle jsem to přesně chtěl! Nalítávám na první figuře do bájného Řepína do první točky, jde přese mě Líba a za ním jako stín Kapr. Přisát se za toto duo a vzpomenout na Klikáče před rokem, kdy nám Líba připravil pekelné chvíle. Přichází esíčko uprostřed vesnice, Kapr shazuje na malou, já se začínám mlátit ze strany na stranu a s hrůzou vidím, jak na špici letí s úsměvem Čespa a mele nás jak maso na sekanou. Ta velká začíná moc a moc bolet, žádná lehkost, horizont strašně daleko, soupeři se valí přede mě a v hlavě panika, kámo, dnes to tam není! Žaludek se proměnil v pálivý kotel, sliny samovolně tečou po bradě, ruce odumřely, nohy se pomalu zastavují, ty wado, já snad s nimi ani nedojedu pod Romanov!
Naštěstí nahoře se trochu zvolnilo, Čespa se pro mě vrací s nabídkou zadního přítlaku, já jen zběsile na něj řvu, že mi stačí, když mě potáhne špic nazpět do skupiny. Dolítli jsme si je zpět, ale stále se nemůžu srovnat, pořádně nadechnout, potřebuji teď regenerovat a ne si furt dávat jako howado. Cucnout gelu, Kaprovi se svěřit, že jsem marnej, skvělého Jenču povzbudit a sdělit mu, co ho čeká a je tu Romanov.
Najíždím s Kaprem zase na špici do tohoto epického kopce, to jediné se povedlo… Čespa se pak na tu mojí tragédii nemůže dívat a tak potlačí, aby pak s lehkostí přeletěl celou grupu a zahlásil: “nebojte, nahoře počkám!” To je neskutečný, jaké monstrum z něj vyrostlo! A já se motám, motám nahoru, přede mnou asi 6 borců - Kapr, Jenča, Pepa Vejvoda, Petr Dix a 3 příchozí, no a někde v dáli kam už nedohlédnu, i rodící se rozhodující únik Čespy a Líby. Nakloněná rovina k prémii, tady mi to v minulých letech dávalo křídla, letos, jak kdybych si vezl na zádech 20-ti kilový baťoh, do toho Vitas z dodávky si mě vychutnává: “dávej, dávej, to si musíš sjet!“ Mobilizuji poslední síly, přeci pod dohledem této legendy Doks nesvěsím nohy, gumuji se nahoru v červených číslech, a stává se malý zázrak, do Mšena sjíždím ve skupině i s Kaprem a Jenčou!
A kostky! Nechat velkou a přeletět to s nimi. Prd, na velkou to nedám, musím shodit, do toho znovu Vitas: “musíš tam být s nimi, hned pak za to vezmou!” Ty wole Tome, vždyť já to všechno vím, jak jsou kostky důležité, ale letos to je marnost nad marnost! Krutá chvíle je tu, Kolíkáči, odjíždí to! Neskutečně frustrující pohled za kostkami, mizející grupa, sice jsem to ještě úplně nevzdal, ale už je to hodně jalové. Letím sjezdem, Vitas mě předjíždí a parkuje za skupinou, ještě je šance je docvaknout, před Lobečí přeletím Quita s Hraboshem a Radimem Skálou z 1. balíku, ale je to labutí píseň. V serpentině se nohy zastavily, předjíždí mě Jeff s Běhounkem, ale nejsem schopen hákovat a v magnetu do Nosálova mi oběma nohama projedou křeče až ke konečkům prstů.
Jáuuuúúú, to vypadá na pád do škarpy
Míjí mě Quit s Radimem, to musel být pro ně pohled
Pomalounku, polehounku roztáčím ty kůly, co trčí ze mě dolů, naštěstí jsem nemusel vycvaknout. Sparťan Viktor Krýda mi nabízí, že to již dojedeme spolu, nejsem proti, když ho uhákuji. A v tom marasmu se před námi zjevuje Quit, který měl problém v čespově zatáčce a Radim mu odjel. Hlavou projíždí myšlenka, cílem za ramena s Quitem, to snad bude malá náplast na letošní průšvih. Viktor nám odjíždí, ale já už dnes vzdal veškeré závodění, s Quitem prostřídáme, povzbudíme se a naplno si užíváme té máchovské krajiny a idyly. Ale za námi se blíží další zásek do mé pošramocené duše, Pistachio heleká, ty wado, Kolíkáči, co se stalo? Bejku, moc Ti to přeji, za to všechno co kolu dáváš, i za ty pistácie na stole a zapiš si to do svého deníčku, dal jsi Kolíkáče!
V cíli skvělé zprávy, máme na Doksech historicky prvního vítěze balíku díky Čespovi, Kapr bere zlato, Jenča stříbro. Kluci jeli jste famózně, díky Čespovi za podporu všeho druhu, ale jste letos jinde, nic se nedá opakovat…
Užít si vše na plný ceres, i ty prohry k tomu hold patří, i to že nám zavřeli tachovské Sluneční hodiny, nemůže pokazit party na terase. Že museli zhasínat v sále a zavírat tradiční mříž od baru, to snad ani nemusím psát. Byl to mejdan s bolavou ranní hlavou, ale pumpa a jízda ve veselém pomerančovém vláčku tomu dala zapomenout. Díky za další skvělý ročník, díky všem, kteří vzdali hold této cyklistické legendě!
::
Propozice ::
Plakát ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Report VLK