Akce Zlaťák 2019

Akce Zlaťák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2019-08-06.

:: Flyby :: Diskuze :: Foto

Historie: 2006 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Dreamer – Pozlaceny Zlatak
  
  V pondeli vecer beru na posledni chvili dovolenou na utery, rusim planovaneho zubare, protoze i kdyz s ohledem na blizici se Krusnoton to treninkove nedava zadny smysl, srdci neporucis a nechci si nechat ujit tenhle epicky vylet z Prahy na Zlate Navrsi, nekam skoro do 1500mnm a vic nez 300 km delkou, pokud jedete primo z Prahy. Letos si to okorenim tim, ze ani nejedu metrem na Haje a tak vyrazim presne v 5:14, k snidani stiham jen pulku vcerejsi tunakove bagety, ale kapsy si plnim vsim moznym, takze to snad bude v pohode. Na kruhaci prvni koralky, postupne nabirame dalsi, dohromady je nas kolem 13ti statecnych a mirime vstric Krkonosim. Pocasi preje, ranni prehanka se nam vyhnula, pred Nymburkem v udoli sice neni nejtepleji, ale 17st se s navleky da a proti lonskym 12st je to pohoda. V novem cervenem zaloznim dresu se mi taky jede hned od rana az podezrele dobre, na to ze jsem v pondeli byl behat.
  
  Postupne se otepluje, navleky jdou dolu, presto mi prvni bidon vydrzi asi 4h. Probiha druzna diskuse, vsak jsem se s kluky nevidel vic nez mesic. V Jilemnici pauza pred kopcem, Profesor by uz daval pivo, joo asi nevi co nas ceka. Bobek tvrdi muziku na cele, Kapr, Strejda, Basko vyrazi s predstihem na zavecerne vic nez 20km dlouhe stoupani. Postupne je dojedeme, ja si docvaknu Bobka, zahy spolecne oblozime dvojici na elektrokolech. Cekam co bude, ale Bobek si takticky vystupuje v Miseckach. Mne se jede dobre, rezerva tam jeste je, ale pot ze me kape, i kdyz se teplota postupne snizuje. Zaverecny usek si uzivam, mijet spaliry turistu je fajn, nekdo dokonce i zatleskal. Prekvapeni nahore, Iceman s fotakem v ruce! Rychle se obleci, teplo tu tradicne neni. Za par minut dorazi Kapr, Bobek, skvele jedouci Luke a dalsi, vcetne Otase, ktery to nakonec dal az nahoru. Par spolecnych fotek a valime dolu, do tepla.
  
  Pribyva mraku, ale zatim neprsi. Deluxe obed v Jilemnici, menu s kafem za 100 kc, co vic si prat? Kluci davaji i pivka a hned je to v pelotonu znat na nalade. Tak hlavne opatrne, provoz tu odpoledne docela je. Prichazi prvni kapky, ale vzdy se vetsimu desti vyhneme. Je ale porad dusno kolem 27st, takze dalsi pauza v tradicni cukrarne na nejakou tu prasarnu se hodi. Defekti Otas, ale to je dobre skore na to kolik nas bylo. Odpojuje se Strejda s Pepinem a my jedeme dal. Trochu mokra silnice, ale to nas nerozhodi, byt unava stoupa. Bobek s Kaprem odtahnou na zaver skvelou spici, nez se odpoji. Pak uz je to jen na nas, co jedeme na Jizo, ale ve spolecnosti Kolikace, HonzyB, Profesora, Otase a Baska to utika i tak rychle. V Uvalech prohlasim, ze jsem konecne taky prositej, jeste aby ne, kdyz mam v nohach vic nez 300km. Zaver nejak domotame po cyklostezkach, zvladneme jeste rozluckove foto a ja si to pak v poklidu dotocim pred byt, abych o par km posunul svuj dosavadni rekord 333 km.
  
  Jak jsem byl v pondeli na vazkach, jestli jet, uvnitr jsem vedel, ze kdyz pojedu, je to to spravne rozhodnuti. Bajecna spolecnost, idealni pocasi a krasna trasa s ikonickym stoupanim na Zlate Navrsi, tohle muzete zazit jen jednou za rok a jen v nasem cyklistickem teamu!
  
  
• Luke – Jak jsem jel jen 200 km
  
  Když jsem se loni ke konci léta vracel z kola přes Petříkov domů, z ničeho nic se kolem mě přehnala banda cyklistů, zahučelo to jak když vás předjíždí kamion a já málem úlekem málem skončil ve škarpě. Pár z nich mělo oranžové dresy a u těch co se spurtu na ceduli nezúčastnily jsem stihl přečíst "Vinohradské šlapky". I oni se ovšem přehnali neuvěřitelně rychle a zmizeli. A já si tehdy myslel, že jsem ve formě, mířil jsem na 4000 km za rok a říkal si, že další rok dám aspoň 6000 a budu fááákt hustej.
  V lednu jsem nesměle napsal zprávu prostřednictvím zdejšího formuláře a za pár dní náhodou potkal Kolíkáče s Icemenem na zimácích pod Petříkovem. 20 minut pokecal, hodil tam jednu propagační špic a šel se z toho vzpamatovat. Oni ZDV, já totál šrot. Pak přišli zimní výlety, pro mě vlastně vrchol minulé sezóny, největší intenzity a Ještěd. Prvních 200 km. Naprostá pecka a já si vypsal do kalendáře všechny další vyjíždky a nahlásil si volno v práci.
  Ale proč to píšu. Na Zlaťák sem si nevěřil, max tak z Jičína, nebo z Nymburka do Jilemnice a tam počkat. Rozhodně ne takovej kopec. A teď mě mrzí, že jsem dal "jen 200". Najeto už mám letos 8000 km a navíc se mi jelo, jak jsem si myslel, že bych mohl jezdit za dva tři roky, když na sobě budu makat. A přitom stačilo tak málo, napsat tady do toho formuláře nějakýmu "Robert Sýkora - Kolíkáč" něco jako: "Ahoj, jsem totál loser a rád bych se k Vám přidal a byl o něco menší loser". Tak trochu odbočka, ale nějak jsem se si to musel zrekapitulovat, abych ten dnešek vlastně pochopil a vstřebal.
  
  A jak to tedy bylo? Okolnosti mi nakonec tříkilo nenadělí a tak začínám v Nymburce, zpětně to hodnotím asi jako lepší variantu, ale mrzelo to. Ale zase jsem rád, že vůbec jedu.
  Nakonec ve třinácti lidech parádní společnost, jede se pohodové tempo jen občas se dělíme, sice nefouká, ale démon rychlosti je mrcha... Je krásně, řekl bych tak akorát. V hlavně mám ten Nymburk, jen 200, a tak se nechci šetřit (a už sem řikal, jaká je to pro mě změna v přístupu? ). Někde za Sedlištěm se silnice poprvé zvedá, Kapr jde na špic a peloton poprvé dnes zmlkne. Nahoře se ale tradičně čeká, tohle byla jen první ochutnávka. Ještě pár jich přijde, ale v podstatě to dnes nemá žádný význam. Finální kopec bude úplně jiná kategorie. Silnice se ještě několikrát narovná a tak je čas pokecat s dalšími účastníky zájezdu. Užíváme si ty výhledy, malebné vesničky a třech roubenkách a všeobjímající klid a pohodu. V Jilemnici bufet, ale nic nejím a jen si loknu coly, zkušení velí do kopce co nejlehčí. To mě letos docela jde. Pár lidí vyráží dřív, my formujeme grupu B, nebo A, nebo C, v tom se doteď nevyznám.
  Z Jilemnice je to ještě nějakou dobu podél řeky, ale z jednoho procenta stoupání se stávají dvě, pak tři. Ale pořád je tu HonzaB, který se prý necítí, ale pro mě jede super tempo. Dojíždíme Profesora který v odjeté skupince polaškoval s Bobkem, aby zjistil, že je Marcel Kittel. To už tu ale vlastně nikdo další není. Dreamer nám odjel a zbytek si vystoupil. HonzaB nás s Profesorem odveze až k parkovišti v Dolních Mísečkách, kde předjíždíme Pepína, který taky jede moc pěkně a Marcel Kittel si vystupuje a čeká na grupetto. Já už taky moc dlouho nevydržím a jedu si radši svoje. Ale HonzuB pořád vidím a to mi říká, že nejedu zas tak zle. Horní Mísečky a jsme zase spolu, ale nejede se mu moc dobře a tak pokračuju sám. Tady už je to stejně jedno. Chybí 400 výškových metrů a ty ubíhají překvapivě rychle. V dáli dres Road Mongolia prozrazuje Baska a je tu další motivace nepolevit. Když ho dojedu zbývá 200 výškových. Proplétám se davem turistů, někdo by si to prý rád dal, ale radši dolu. Oponuji, že dolu si to člověk neužije, ale nevěří mi. Starší pár se klidí z cesty se slovy, to je dobře, že ty mladý sportujou. To jsem zvědav, co budou říkat až pojede Oťas. Pár lidí i zafandí, předjedu dvě děti na e-kole, který hlásej, že i na střední pomoc to je klidu, ale táta, že jim prej zůstal někde dole... a už je tu poslední zatáčka a vrchol. Tam Iceman v roli hlavního kameramana celé Tour. Pro média a sponzory si tedy ještě nastoupím, ať jsou pěkný obrázky a pak už vydýchat v závětří Vrbatovy boudy. Za chvíli přijíždí zbytek, takže je čas na hromadné foto a sešup na oběd.
  Nejdřív raději pomalu, proplétačky mezi turisty nemám rád, ale z Horních Míseček už nás plně ovládá démon rychlosti. Trochu mi to odjíždí, ale Lapierra dvakrát pobízet nemusím a Garmin hned ukazuje hodně přes 70 km/h. Proženu se skupinou a přede mnou už jen Bobek. To vyprovokuje i zbytek a letíme vstříc Jilemnici. Jak přejde úsek se špatným asfaltem, rozjíždí se pěkný peklo. Všem svítí oči a ten malý kluk v nich, nevím jestli se závodí, ani kde je cíl, ale nedá mi to se nepřidat. Jede se totál hrana, průměrný watty skoro jak do kopce, akorát tam nebyli ty špice 500W. Tady se i menší díra už sjet nedá, takže nakonec před Jilemnicí, už jen ve čtyřech... úplně zbytečný, ale byla to sranda.
  Pak luxus oběd, držím se radši Kofoly, na pivo si nevěřím, ale v některých jen zasyčí. Těstoviny naladí, ale rozjezd je trochu těžší. Naštěstí cíl splněn i jsme si zazávodili a tak je již tempo poklidné, vlastně to najednou strašně rychle uteklo a jsme v Libáni. Větrníky došli, ale paní tam má stroj na točenou zmrzlinu a to nemůžu odmítnout. Teď nejhorší úsek cesty, kdysi silnice, teď asi cvičiště silničářských učňů k záplatování. Záplat je tu spousta, ale nenavazují, překrývají se, rozpadají se. No chtělo by to tu uspořádat mistrovství ŘSD. Zbytek už je po stopách výletu na Trosky a v Krchlebách točím na Nymburk. Oťas na rovinách ožil a tak se vydává vstříc prvnímu tříkilu, stejně jako Profesor. Velká Gratulace, mě to snad čeká za rok. Protože Zlaťák, ten už mám zas v kalendáři.