Magický červnový závodní trojboj TdF-Krakonoš-Beskyd odstartován ze Strahova. Moc toho před startem není co řešit, bude vedro, tak jen průsvitnou opalovací kombošku, dva bidony, magnesium do kapes, do baťohu pantofle na pasta party a hurá k největšímu stadionu na světě pěkně na kole roztočit nohy. Průjezd Prahou s Lukem a HonzouB, dává vzpomenout na doby minulé, kdy jsme takto jezdili často na závody anebo k tradiční jízdě od mostu. Praha prostě dnes patří cyklistům, ta brzká hodina nahrává menšímu provozu a ohleduplnosti. HonzaB veze pytlík na zádech s nápisem #jsem v balíku, sice říká, že dnes to jede jen jako trénink, ale aero úprava jeho startovního čísla naznačuje, že to bude všechno jinak. Stoupáme Hřebenkami, já v hlavě furt jarní problémy se svým kolenem-nohou, jestli vydrží závodní nasazení. Setkat se s Kaprem a nechat si u něj věci v autě, starťák se všemi lomcuje a zvyšuje se při té nekonečné tropické 15-ti minutovce v koridoru před startovní branou. Jsem strašně rád za kluky, že tu jsou, že to můžeme sdílet v tomhle týmovém opojení, tohle je nejlepší energo drink na světě. Ťuknout si i s Mlhošem a pozdravit Alfa, kteří stojí kousek za námi. Vinohradské Šlapky jsou prostě tady a vyráží do cyklistické balíkové vřavy!
Dávám si za cíl, mít stále na dohled zaváděcí auta, nepropadat se dozadu, prostě to nepodělat takticky hned na začátku. Do Hostivic na ostrý start se jede vcelku rozumně, i když jsou tu experti, co jezdí po chodníku a skáčou pak přes obrubníky zpátky do balíku. Překonali jsme nástrahy kolejí a dělících ostrůvku, kousek přede mnou stále Luke a Kapr a auto s majákem taky není moc daleko. Je to odmávnuto a odtroubeno, rázem se zrychluje a hned to před Hostivicemi někde vpravo ode mě jde k zemi. Chytnout se dole za řídítka a jet tvrdou robotu, jakmile se zjeví přede mnou mezírka, hned to tam poslat.
Je to omamné, zdá se, že nemusíme ani šlápnout, a přitom letíme stále nad 40. Až pak zpětně samozřejmě zjistit, že tohle není vůbec zadarmo, ale stojí to stejně za to, tohle se nedá jinde zažít
. Stále hlídám Luka s Kaprem, kteří jedou parádně pozičně, Unhošť kostky za námi a blíží se Horní Bezděkov a pak následný sjezd k prvnímu sítu trasu z Mosteckého Mlýna. Ještě se posunout dopředu, když v tom je vedle mě HonzaB, který to jede jen tréninkově
. No ty wadooo! Ale tohle dodává energii a odvahu, týmový kumpán na blízku, to je paráda. Povzbudit Kapra, bezpečně sjet do ďolíku a poslat tam první megašrot. Míjím postavičky, na dohled Luke, musím, musím. Ale už to pomalu praská, točka v Bratronicích, ostře na brzdy a znovu do plných. Je to natažené v lajně, gumujeme si držku, tady prostě nechci, aby to odjelo. Luke stále na dosah, ale spojené to moc není … Zase až zpětně vím, že tady jsem zbytečně mrhal silami, jelikož před rychlostní prémii v Žilině se zpomalilo a zezadu se přihnala velká grupa, včetně Kapra, který určitě zase ani nešláp
.
Ale tohle v tom zápalu boje prostě nejde moc realisticky vyhodnotit, navíc ta zkušenost chybí, že je tady přes 1000 závoďáku a zezadu mohou přijíždět stále dobré motory na sjetí. Bohužel když v Družci docvaknu Luka ve skupince a kolem mě se přežene Kamil Ackermann, tak na nic nečekám a hákuji ho. Takže zase další parádní zásek do nohou, Kamil mě dováží do další skupiny, která pak v Žilině je součástí čela. Ale jak jsem psal výše, všechno naprosto zbytečné.
Letíme na Lány, s Kaprem vedle sebe, jak opojné, stále vidět majáky zaváděcích aut, jóó za tohle se bude tvrdě platit v závěru. Kapr to glosuje, první hoďka za námi a 40 kilometrů odfajfknuto. Před Myší dírou si ve škarpě ulevuje Štyby, aby nás pak vyškolil ve sjezdu, kdy jen hladce proklouzne zase na své místo vepředu.
Na Alžbětu už konečně snad mezi svými rovnými, Luke se starostlivě ohlíží, a já si začínám hlídat Vencu Veselého, jel jsem s ním jednou od Hvězdy a vzpomínám, jak jsem ho těžce hákoval. Teď bude snad mým magnetem a soupeřem v M4. Valíme k Pustovětům, přes Nový Dům, po trase Klikáčů, kudla to je vzpomínek. Snažím se regenerovat, ale i na ocase grupy to párkrát nepěkně štípne. Lukovi ještě zahlásím, ať si najedeme více dopředu, že ten sjezd za nic moc nestojí. Romantické údolí, trasa, kterou jsme jeli v zimě na Rouvy, ale teď to nějak více drncá
. V krajnici mladej Šmíďák s defektem, safra to zamrzí. Probrzdit vesnici, podjet viadukt a jdeme na to. S Lukem nás jebla pejcha a myslíme si, jak tu grupu rozprášíme na prach. Jak bezmozci lezeme na špici a taháme to tam i s guru Štájou. Nahoře ztěžka vydýchat a prosít se dozadu, chacha, tohle nebylo rozmetání skupiny na prach, počítám, že tam nikdo moc nezůstal
Hlavně je tu stále Venca, který si to v pohodě vyjel dieselovým tempem, jak nám pak sděloval v cíli.
No nic, jedeme dále, Luke bere na bufetu bidon s vodou, dělíme se o něj, hlavně ochladit hlavu, za krkem a polít stehna, vedro se stupňuje. Sjezd do Městečka zakončený přejezdem, tak tohle jsem dolů asi nikdy nejel, naopak nahoru na Klikáčích nesčíslněkrát. A ten přejezd stojí za to, posloužil by asi dobře jako odrazový můstek na lyžích, ale na kole tohle prostě nechceš. Jen tak tak netrefuji betonovou podezdívku u plůtku místní zahrádky. Uff, oklepat se z toho a jít zase odpředu, dopředu. Znovu mě zachraňuje Kamil, který mě docvakává do skupiny. Chvíle na pokec s legendárním maratóncem a znalcem Šumavy, ptá se především na Dreamera, co s ním je…
Po chvíli se ale soustředit na vyhlášené stoupání kolem Křivoklátu. Najedu tam úplně bez síly, jen shodit na malou a točit a točit. Až po chvíli se chytnu, nohy začnou žít a já se pomalu zase vracím do střední části grupy. Luke hlásí, že má dost, já hypnotizuji zadní kolo Venci. A ten to vůbec nešetří. Začínám mít toho plný nohy, ale visím, visím a asi v 5 lidech jsme odskočili. Padáme do Zbečna, v zatáčkách zlověstné praská štěrk, takže jedu s respektem a mávám na Luka, který se řítí v grupě za námi. Tohle se zase nepovedlo, měl jsem více pošetřit, jelikož nájezd do Sýkořičáku je tu strašně rychle a já jsem totálně na kaši.
Tohle nechcete zažívat, jak horolezec, který stojí před horou sahající až do nebe, znovu úplně bez sil. Motám se nahoru, kotel diváků kolem dodává sil, Venca odjíždí s větší částí skupiny a já cítím tak nějak svůj konec. Ale je tu Luke, který si najel přede mě a ví, že tohle by ještě mohlo na mě zabrat. Týmový zadek, čumět jen na pastorky zadního kola z Průho a trpět a trpět. Bory šumí, vesnice Sýkořice řve mega kotlem fanoušků, plácnout si s těmi nadšenými davy, tak na tohle se prostě nezapomíná. A navíc před posledním hupem z vesnice, jsme zpět u Venci! Luku díky! A mě se najednou jede dobře, asi zpomalili … Rovinka na Luby je už znovu v tvrdé lajně, a já začínám věřit, že tohle už snad klapne, ale pro sichr magnesium, ještě to sděluji Lukovi, víš, kdybych náhodou měl křeče…
Jedeme proti Bělečským okruhům, jako by to bylo včera s Mírou Kakačem a Jirkou Sekerou… Teď se ochladit ve stínu lesa a kolem Dřevíče padat dolů. Lukovi zahlásit blbou točku v nejnižším bodě a projet ji naprosto tragicky. Grupa už o poschodí výše a já bezmocně plácám nohama. Jak mi ty změny tempa a sklonu nechutnají… A navíc co to? Že by křeče? Že by mě tahle grupa tady chtěla vysadit? Skáču ze sedla do sedla, střídám lehčí a těžší převod, ale na nějaké zrychlení a doskočení to prostě není
Oranžový záchytný bod alias Luke na konci skupiny se pomalu, ale jistě vzdaluje. Je konec…
Stavy, které tak nemám rád, ale prostě to k tomu patří, aby přišly někdy i ty opojné. Naprostá beznaděj a bezmocnost, nohy na odpis, neschopné trochu přitlačit, křeče naskakují ve stehnech a v lýtkách. Před mnou 2 borci, tak je zkusit doskočit a zjistit, že jsou nepoužitelní. Ještě jeden další přede mnou, ten by jakž takž chtěl jet, ale jsme na tom podobně. Bufet 1 km. Zastavím? Palačinky a pivo?
Tenhle rébus za mě řeší oranžová postavička stojící na konci švédského stolu. Luke! A řve, mám všechno, jeď! Znovu bidon za krk, na stehna, chladivá voda tak osvěžuje. A hákovat týmového kumpána! Tvrdé a nekonečné špice, tohle Luke přece umí. O tom jsme kecali celou zimu a ono se to teď splnilo. Je to sen, ale pro mě hodně bolavý sen! Roviny se dají, ale každé zvednutí sklonu jedu se sykáním. Sjezd do Podkozí si málem Luke vystupuje přes svodidla. Hrbatý asfalt prostě moc nebrzdí, když chvílemi lítáte vzduchem. Poslední stoupání na trase, pak už jen cílové kolem Motola. Není to u mě moc důstojné, ale nohy jsou prostě proti. Luke se stále otáčí, kde jsem. A nahoře na prémii kotel od Souseda s rodinkou! Plácnout si dlaněmi a dostat tak novou energii. Mazééc! Díky bejku!
V Hájku ještě čapnout bidon a vylít ho na sebe. Ještě s námi frčí ten borec, co byl před bufetem, kde čekal Luke, tak taky na chvíli potáhne. Letíme na Strahov, ale stejně zezadu nás někdo sjede. Prý jede za námi velká grupa. Pěkný! Já už jsem v transportním stavu, tak chci vyslat Luka s nimi. Ten nechce, stará se o mě jak o vlastního. Nezapomenutelný! Tak ta grupa má bílá čísla. Ve stoupání Motol nás má. A hele to je čelo krátké. Jsou nechytatelní, ale to se dalo čekat. Sukes povzbuzuje, ale mě už nic nevyprovokuje. Křeče i kolem kotníku, to je u mě novinka
Brdek kolem Spiritky už je fakt poslední, hážu to nejlehčí, co mám. Stejné jak na Pražskou. Luke znovu neúnavně hecuje, nechce, aby nás předjížděly černá čísla z dlouhé. Objet ještě stadion, zasykat si a pak za ramena do cíle. Co dodat?
Byla to díky Lukovi skvělá týmová jízda, jsem mu za to moc a moc vděčen, jen velká škoda, že to nemělo tu pódiovou třešničku, jelikož pak při shlédnutí výsledků scházela minuta na bronz! 3 dny od závodu a všechno to zase letí hlavou, jak to šlo udělat lépe. Ale to jsou ty kdyby
Po těch svých jarních problémech, když jsem to tlačil trochu přes závit asi musím být nakonec spokojen. Koleno nebolelo a nebolí, tak snad se to obrací k lepšímu a zase to bude bavit. A nakonec snad zůstane vzpomínka, že to byl skvělý a nezapomenutelný match a je potřeba pogratulovat soupeřům, co byli lepší. Atmosféra, zavřené silnice, neutuchající kotle fanoušků kolem trati, tohle jsem netušil, že někdy jako hobbík mohu zažít, takže pořadatelé máte velkou jedničku!
A hlavně se znovu poklonit před Lukem, že dokázal obětovat svůj výsledek pro týmového kumpána. Děkuji moc kámo!