Akce Kamenné Mosty 2022

Akce Kamenné Mosty patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-02-19.

:: Trasa :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2021

• Luke – Epochální výlet pana Broučka na Most ze 14.století
  
  Trošku scifi, tak to radši sepsat hned, zítra tomu možná už sám nebudu věřit. Celý týden na sobotu svítí obrázek sluníčka, jaro je tu, počasí se vylepšuje. Ani na chvíli to rosničky nezpochybní. V pátek najednou, že Mosty ne, radši Litoměřice, snad kvůli větru. Já už vidím, jak Kapr skáče z mostu do Hostačovky a teď tohle? Kouknu na aladina a ten hlásí 9 m/s. Matně pátrám, kolik bylo na Peruc, 7, 8? Metr sem, metr tam. Popíchnu whatsapp, pak se aladin zaktualizuje na 12 m/s a já už radši mlčím. Ve finále čekám, že se to odpíská. Ani mi to moc neva, stejně mám práci, půjdu spát kdo ví kdy a vstávat kvůli kilu se mi ráno chtít nebude. Nakonec ale prezident velí Mosty!
  Ráno prezident píše, jeďte si sami. Nevěřím a čekám ho na T i se zbytkem bandy. Místo toho Turista (moc rád ho zas vidím) na jednici (to už nevidím tak rád, ale co). Pak se přiřítí jížo, bez Profesora, bez Kolíkáče, za to s Jirkou Jiřincem (na jednici, au). Valíme po větru do Koloděj, Oťas to rozjíždí tak, jak před týdnem v Dubči skončil, ale Kolíkáč a jeho "Běchovice, Běchovice!" nejsou slyšet. Chjo. Je asi 5 stupňů, teplo a fouká příjemně do zad. Do Koloděj letíme chvílema přes 50, prý jak když se bojíš, že ti to odjede už u Kostela. Nehvizdy - Mochov máme průměr 56 a uhákovat Jirku je fakt náročný. Díky tomu jsme pak na srazu o 5 minut dřív. Ivča hlásí, že Kapr psal, že Mosty určitě nejede, někdo navrhuje Pardubice, někdo Choceň, Bobek jede na Vysočinu a doráží Kapr, že Lito... Když už to vypadá, že se schodnem aspoň na tom, že po větru a pak vlak, Mlhoš prohlásí, že vlakem určitě nejede. Vypadá to, že se nikam nepojede, chce se mi spát a nejradši bych zalez do postele, ale ta už je povážlivě daleko. Nakonec asi jediný rozumný řešení je se držet trasy a ono to nějak dopadne. Šance, že kvůli jízdě zpět proti větru někdo umře je malá a jak říká moje babička: "Když nejde o život, jde o..." no znáte to, babičky...
  Vyrážíme po větru, v klidu, jede to samo. Zatím se rozebírá, jak moc rychle jedeme a jak moc pomalu se budeme vracet. Prý pojedem patnáckou, nebo tak něco. Taky se furt mluví o vlaku a Mlhoš se bojí, aby to nemusel jet zpět "na Mlhoše". Po pár km se stáčíme na bočák a řečí je ještě víc. Chybí Kolíkáč a jeho pozitivní motivační hlášky. Zkouším to místo něj, ale na "To bude zpátky super až budem úplně prošitý." se nikdo nechytá. Asi sám nemám to správné nadšení pro bolest a útrapy. Vzpomínám, jak jsme jeli Košice a nějak si nedovedu představit, že by to dnes mohlo být horší. Dyť nebude mlha, sníh, déšť, místo toho svítí sluníčko, je teplo... Přesto je v balíku ticho a skoro pohřební atmosféra. Uznávám, že letět po rovinách 50 a muset přibržďovat do zatáček je trochu nezvyk a vlastně to je docela děsiví. 55 sem snad na rovince ještě nejel nikdy. Díky větru cesta docela utíká, snažím se držet watty a tepy dole. To Turista s Bobkem si to užívají naplno. Mineme Pečky a jedeme po letošní trase Košic. Bobek zase hlásí kostky Velim jako segment. Říkám si, že na to kašlu, ale když se všichni kolem zvednou, mám strach, že mě tu nechaj. Jak se jede skoro 50, tak to ani nedrncá a pomalu se propracuju do čela. Pak už se definitivně vařím, holt už je moc teplo a jak jedeme po větru, tak se solidně přehřívám. Taky hned v dalším kopci zjišťuju, že jsem sice do teď nehrábl, ale když musím, tak se mi nejede teda kdo ví jak skvěle. To pak bohužel trvá už zbytek výletu, kdo ví, jestli nedostatek spánku, nebo to horko... Ale po odpočinkovém týdnu mě to docela překvapilo.
  Vracečka z hlavní a odbočka na Kamhájek ukazuje, že fouká o něco víc než na Košice, ale to jsme čekali. V kopci hákuju Oťase, který dole řešil problém s řazením, ale v klidu si docakne Kapra... já aspoň nahoře maskuju svoji marnost předstíráním, že jim jedu špic. Z Křečhoře stejně jako loni cyklostezkou mezi poli na Kolín. Výhled Ultra HD, 8K, euforka. Ale nikdo neřve nádhera. Ach jo. Pak přes Kolín, podél hlavní po stezce, která bohužel zmizí a musíme asi kilák po hlavní. S větrem v zádech to je naštěstí na chvíli, ale pak točíme na vedlejší a vichr se připomíná. Stoupáme na Kaňk, já zase s Ivčou, Kaprem a s Oťasem, aspoň je čas pokecat. Tam nic extra nevidíme, tak příště asi jinudy. Padáme do Kutný Hory, ještě jeden brdek a brzdíme u Barbory na fotku. Bádáme proč takovou velkou budovu postavili mezi spoustou malejch stavení, ale asi na to nepřijdeme. Doplnit trochu energie a je tu další dějství. Další brdek, chvíle tance ve větru, ale pak se náš směr zase shodne s větrem a letíme dál. Jo tohle mě baví, i když na tom nejsem kdo ví jak. Dneska je extra daleko vidět, takže si užívám těch výhledů. Močovice, Žáky, Tupadly, jedeme proti loňské trase. Přejet hlavní na Havlbrod a cíl výletu se blíží. Sjezd do údolí z téhle strany je spektakulární, jen vítr nám ho neúměrně zkracuje a Turista si ztěžuje, že se tu musí brzdit jak v Alpách. Dneska to je celé nějak mimo realitu.
  Kamenné Mosty dobity a pak že to nepůjde. Foto a hned do vedlejších Žlebů, kde je pumpa, pochybného vzezření. Ale pití, jídlo tu mají, dokonce i kávostroj. Vše co wobjížděči potřebují, takže je nám fajn, hlavně na sluníčku. Když konečně dojíme, vlajky na pumpě svěsí jak Luke v Podmokách. No né, ono přestalo fučet! Vyrážíme, ale zázrak se samozřejmě nestal. Fučí dost, ale nejedeme přímo proti, docela si vyhovíme, vyrovnáme a míříme na Týnec nad Labem. Občas někdo něco prohodí, ale jinak je fakt dnes hrozné ticho. Martin pěkné tahá, pak Mlhoš vypadá, že na špici už zůstane až domů. Snažím se tam občas taky vlézt, ale přijde mi, že mi buď fouká nějak víc než jim, nebo mám místo zástěrky padák. No fakt je ten, že to tam dnes prostě není. Nevadí, stejně mě to dneska baví, krajina pěkná, sluníčko, co víc si přát (jo, kdyby někdo vypnul ten větrák, no...).
  Do Týnce to docela šlo, bočák, občas odpočinek po větru, uteklo to. Projeli jsme i trať Šandovky, ale doufám, že tolik foukat nebude. Z Týnce pak po trati Žíželický 70, zavzpomínat na náš orange únik. Tady už to je často proti větru, ale občas les, občas kopec, co nás schová. Na špici to je ale tvrdá robota. Turista se loučí, že přeci jen ho ten vlak nadchnul. Stejně je frajer, že s náma vyrazil. Jsem rád. Loni nám dost chyběl a s ním ty výlety máji prostě ten T-faktor.
  Ve Velkém Oseku zas trochu oddechu od větru, rychlost stoupá. Stočit to ale proti větru je někdy těžší, než se zdá, naštěstí cyklostezka široká, tak se vejdeme. V Libicích kolem hradiště a schovat se do lesa směr Poděbrady. Další příjemný oddech, a ještě poslední vydechnutí na pumpě v Poděbradech.
  Tady už je jasné že to dojedem, ale už je těžký se zvednout a jít zase fárat (z němčiny od slova Fahrrad). Dál je to jasný jako facka, přímo po starý, přímo proti větru. Po 7 hodinách fučení větru kolem hlavy už mi hlava vypíná. Nejdřív jsem si pochvaloval, jak myšlenky zmizeli a je jen tupé hákovaní nebo držení tempa na špici. Ale tahle mindfulness vydržala jen pár minut a najednou je myšlenek všude kolem... V kombinaci s poryvy větru mám co 20 metrů díru, kterou musím zalepit. Ne že by se nějak extra jelo, ale morál trpí. Přitom nohy jedou, ne kdoví jak, ale jedou. Čas se rozpadá do úseků, Martinova špic, Ivči špic, moje špic, Oťasova špic... pak jsem asi usnul, zase se probral a Oťas byl furt na špici, asi tak 3x dýl než já. Mezi tím furt lepím díry, co mi naskakujou. Mlhoš ještě přitápí před Velenkou, prej že zpět pojedem 15... v lese stylově přes 30, mezi poli 22-25... Přišla řada na Kapra a ten mi tluče do olovnic jeden hřebíček za druhým. Taková rozlučková. Ivča s Martinem se loučí, Kapr valí dál. 480 W stojí vrátit se do háku a v Mochově už sotva zahuhlám něco na pozdrav.
  Přijíždí bílé prezidentské Berlingo a nabírá mě do háku. Prý se mi to zdá, ale jsem fakt vyřízenej a jinak bych na špici pod Kozovazy nedojel. V kopci marně čekám na náznak slabosti a možnosti trochu ubrat. Oťas jede jak brus a na hoře hlásí, že už mu trochu pocukávaj nohy... No, co všechno mě pocukává, to radši neřeším. Dál už to je pak především o Mlhošovi, kterej je dnes zase nesmrtelnej. Já si jedu ve svým světě, co minuta mi to odjíždí, tak to zase lepím, koukám všude kolem, hlava prostě už dojela. Mlhoš nás odtáhne do Uhříněvse, a ještě to se mnou vezme na Průhonice, kde se mu to zas snažím trochu vrátit. Loučíme se, domů kousek, slezu, odemknu, opřu se o kolo a když se za mnou konečně zavřou dveře... to je ráj, to ticho, hučení větru zůstalo venku. Nevím, jestli jsem si někdy tolik vážil střechy nad hlavou, zdí, oken a dveří. Jsem totál vyřízenej, strhanej, ale šťastnej. Fakt jsem si to užil, bavilo mě to (ok, poslední hodinu jsem nevnímal) a nevadilo mi, jak to bylo těžký. A že bylo. Obdiv, jak jste to všichni wobjeli. Jen ten prezident tomu chyběl a tak jeho slovy: Díky, jste dobrý!