Kolíkáč –
Poklona do Průho!
V sobotu odpískat Mosty, dýchací systém je zanesen, hlava třeští, nechce se někde zůstat na větru 100 kilometrů od vany. Tak nepohrdnout virtual světem, když se z toho tak snadno dá zalézt pod peřinu. V úterý se rozvášnit před monitorem na skupinovce: „zábava na kopcích, klid na rovinách“ a tajně pokukovat, že venku přichází pomalu jaro. Ve středu na jedničkách předvádí borečci od Drátů svůj nový matroš a já vypadávám z háku už na přejezdu dálnice v Újezdě. No paráda! Když chci přitlačit v průhonickém dloubáku, aby to znovu neujelo, začne mi z nosu téct krev. Finito hoši! Tampónuji a chci si jen volně pomotat nohama, a ne se nechat vláčet až někam na Habr. Kluci ale solidárně čekají a trpí mě v háku. Doma bolí celé tělo, chce to odpočinout. Ale copak to jde, když ve čtvrtek má být modrojas?
V autě probrat válečnou situaci a v Košicích u Tábora odstartovat další jarní let po Jižních Čechách. Připadám si ale jako v práci, že jdu zase hákovat, radost žádná, tělo se brání. Jaký to rozdíl oproti Lukovi, který si užívá každé šlápnutí! HonzaB vzal zimáka a stává se tak mučedníkem skupiny. Profesor bez problémů hákuje Luka na druhém fleku a taky si to užívá. Luke roztočil karbóny málem do závodního kvapíku, mně se nechytl wattmetr, ale nemám vůbec síly něco ťukat na budíku, jen tupě sleduji Honzovu zástěrku. Přeci tady na rovině od nich nemůžu odpadnout anebo řvát móc. Stejně ale plánuji někde nějakou zkratku, těch plánovaných 140 km je šíleně dlouhých!
Konečně pauza, waťák se chytnul, napít se z termosky a hurá zase hákovat! Špice je plně svěřena do Lukovi režie, dnes ho nikdo střídat nebude. Pomalu si začínám uvědomovat, jak je krásně na světě, jaké jsou tady hlaďounké asfalty a krajina jako z pohádky. Luke to skvěle naklikal, míjíme jednu lokalitu za druhou, kde jsme trávili s dětmi tradiční cyklo prázdninové pobyty. Power nezřídka začíná 3, hlavně ty mini magnety jsou pro mě hodně bolavé. Luke totiž jede jako Turista v dobách své největší slávy, ani metr zadarmo, obdivuji HonzuB, jak tam furt strká to své oblatníkované monstrum a Profesor stále s jasným dalekosáhlým rozhledem, žádný metr dopředu.
Těším se na pumpu, na bagetu, energeťák a na lavičku se sluníčkem. Konečně Tankstelle Chlum! Ale nemají bagety! Tak nepohrdnout perníkem a sušenkami, nesmí se nic podcenit, tenhle let se bude určitě tvrdě kasírovat v závěru. Průměr stále přes 32 a vypadá to, že ani po pumpě se svěšovat nebude. Stráž nad Nežárkou ještě zdokumentujeme a pak už zase v nekompromisní lajně za nezdolným diktátorem Lukem...
No hezky to uteklo 137 kilometru za 4 hoďky, na čerstvém vzduchu, v záři slunce, po exkluzivních asfaltech, po zapadlých silničkách bez provozu. A navíc já jen 3 minuty na špici, tak nezbývá než poděkovat do Průho!!
Luke –
Turistická jízdárna revival
A už v tom zase lítám. Předpověď hlásí přes 10 stupňů, sluníčko, vítr ustává. Napadlo mě Poohří, ale Aladin to vidí jinak, 13 stupňů kolem Třeboně, kvalitní asfalty a malý provoz, tomu se konkurovat nedá. Po 14 dnech se tak vracíme. Dokonce se objeví návrhy na jednice, HonzaB mlčí, tak že by?
Ve středu se vystřílí Sukes a Igor nakonec taky nejede. Takže tentokráte vyrážíme ve 4.
Sraz u hřbitova Košice, kousek od Soběslavi. Profesor v euforii ze symbolického startu, Kolíkáč defenzivně po včerejším roztočení nohou s Camrdou ( = vždycky je to závod, tak jsem se ani nedivil) a HonzaB sice obvykle halasný, ale s respektem jen tak vykukuje zpoza zástěrek, které se jako jediný rozhodl dnes vyvětrat. To já jsem nažhaven parádně. Po 14 dnech jsem zakončil martýrium s bezdušáky, včera poprvé vyvětral, zdvojnásobil počet bombiček, záplat a náhradních duší ("just in case") a vydal se testovat na pořádný výlet. K tomu nové sedlo #ChciBýtJakoTadej, takže je jasný, že to poletí.
Vím kudy, tak moc nečekám a jdu na špic, párkrát se to zhoupne a jsme v Soběslavi. Napojit se na starou Budějovickou silnici a valíme na jih. Ruta del Sol! Malorca! Počasí v topu. Každý tomu říká jinak, ale je to žrádlo. Terén na bývalé E55 je hodně zvláštní, vše vypadá jako rovina, jestli člověk jede opravdu po rovině pozná jen z toho, jestli jede zrovna 35. 30 je do kopce a 40 z kopce. Pocitově teda bezdušáky jedou mocně. Krásně drží tempo a magnety je nezastaví, ale možná jen fouká do zad, takže na hodnocení je brzo. Kluci sice hlásí mírný protivítr, ale fakt to jede nějak samo. Tak možná jarní euforie.
Do Veselý nad Lužnicí cesta uteče docela rychle, pak Horusice a Bošilec. Další neznámé rybníky míjíme, občas po hrázích, pěkná krajinka. Všechno okolo se začíná zelenat. Přichází první zastávka, Kolíkáč chce trochu ohledy na HonzuB, ale ten velí, že se má jet. Hákuje fantasticky na tom zimáku, do toho Prófa rozdováděnej a chce prý být co nejdřív na hřbitově v Košicích. Kola po těch rovinách jedou pěkně, tak by byla škoda si to neužít, takže pokračujem svižným tempem, tak akorát na to občas mrknout po okolí, ale jinak se spíš soustředit a užívat si to svezení. Kousek trasy je jak před 14 dny a je vidět, že s větrem do zad tu i zimák byl o poznání rychlejší. Novohradské hory a brdky v Rakousku na dohled, husté lesy před námi. Pomalu se stáčíme na východ a mizíme v lesích. Občas už foukne do zad, tak si trochu ulevím, přeci jen zkoušet HonzuB na zástěrkách přes 40 km/h by nebylo moc kolegiální. Ještě překonat hlavní na Velenice, projet Habr a je tu slibovaná pumpa. Bohužel stůl ještě není na plácku, kde svítí sluníčko, tak se uvelebit na nádržích z benzínem. Paní nás ještě pro jistotu upozorní, že bychom se neměli odpálit, ale sportovci naštěstí nekouří, takže i dál poletíme pevně spojeni se zemí pomocí karbonu a kaučuku. Počasí si skoro říkalo i o Magnum, ale radši jsem přibrzdil a dal jen Míšu a vlastní rohlík se salámem.
Dál už by to mělo být po větru na pohodu, ale rozdováděnej Prófa si dál žádá vodiče a minimálně 35 km/h. To se dá naštěstí po rovinách docela držet, takže úplně neprotestuju, ale ze sjezdů si rád ulevím. Čekám kdy to někoho přestane bavit a řádně přitopí, ale všichni jsou asi spokojeni. Fotíme se na mostě ve Stráži nad Nežerkou a pak ještě u cedule Mnich. Cíl už se blíží, pobaví nás vesnice Dírná, ale bez děr a pak už jsou vidět i cedule Košice. Nejedeme ale přímo, nýbrž přes jediný dnešní hodnocený kopec. Chtěl jsem vypsat vrchařskou prémii, ale než jsem to stihl ohlásit, zezadu se ozvalo moc, protože prý HonzaB vybrzdil Profesora. Jenda naštvanej, protože "ty vole segment" a asi si brousil zuby na blatníKOM. Zábava opravdu graduje a zbývá jen vytočit nohy z kopce do Košic. V rámci objektivity musím přiznat, že jsem byl většinu času na špici, ale ne tak, jak to démonizují ostatní, z většiny proto, že se nikomu nechtělo moc jet, ne že bych to někde rozvěšoval po kopcích. Ty tam dnes vlastně ani nebyli, takže ideální terén na zimní/jarní/malorcovské najíždění. I když na špici samozřejmě trochu v tempu, ale...
...Sebuzín se blíží.
Díky všem za hezký čtvrtek a pořád tak nějak věřím, že to nebylo naposled, že počasí nám ještě nějakou tu jízdárnu nadělí. Těším se moc.