Akce Peruc 2022

Akce Peruc patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-02-05.

:: Trasa :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Větře duj!
  
  Wobjížděcí šílenství vlezlo na mozek a nedá se to ničím vyhnat. A přitom do Kralup to nějak všechno bolí, nohy nejedou, hlavě se nechce, furt fouká, marně hledám nějaká pozitiva v tom vichru ze západního Německa. A přitom tu nějaké plusy jsou! Vidět na špici Profesora, jak si to užívá, to se málokdy vidí, nebo Ivča, která si to švihá na vysokých karbonech jako nic anebo před Kralupy nabrat legendu legend, Fousáče! Tohle jsou prostě nezapomenutelné chvíle, ale ty nej hity mají teprve přijít!
  Olovnice, Kamenný Most a v Ješíně sváča! Byla taková nehlášená, tak omluva, že někdo se nasytil již za jízdy a pak tam nevěděl co dělat. Já nějak neměl sílu něco za jízdy do sebe cpát, jen držet rodla a směr. Kapsy a termoska tak daleko! Luke trasu fakt vymazlil, za to mu patří velké díky, že tomu věnuje čas, pak jen stačí se plně oddat budíkům a jeho šipkám a pěkně do kruhu šlapat Pauza by měla pomoci, ale vítr nevypnula. Takže přes Hobšovice, kde se konal PRS a POS 2015 je to hodně na morál. 70 kilometrů z domova a jak říká klasik Líba, do 70 km to umí všichni, ale pak se to teprve začne lámat. Nejdříve odlétne s milosrdným větrem do zad spěšný rychlík Camrda a po chvíli ho následuje i Mnich s Oťasem. Škoda Mnicha, příště to chce více šetřit, nelézt na špic a jet furt v háku. Kapr jen zahlásí, že teď už je tady nejslabší on a hrdinně leze do levé návětrné škarpy a zabíráme tak celou šířku silnice, aby se tam všichni schovali. Cedule Vraný 3 km mi do nohou konečně vysílá potřebnou energii a nadšení. Teď chci být na chvilku já ten ledoborec, který bude rozrážet studený vítr. Jako bych slyšel Turistu, který nám vždy zle zatápěl na špici, chci jet prostě tak, aby to všechny bolelo
  Brána ve Vraném, vzpomínky na Vitase, který nás sem poprvé zavedl, brána do nové sezóny! Měl bych pošetřit, špice už bolí, ale opojení je veliké a chci to dorvat až k pomníku. Vítr duje, ale o to více je to epické setkání u sochy orla, Vlčáci a Pumpička! A na silnici od nich nápis „Kolíkáč 50“. Tak to bere za srdíčko a slzičky na krajíčku, díky moc kluci! Foto, houska a rychle na pumpu. Tam si dát do frňáku s Prófou tu nejlepší americkou limču všech dob, jó tady chutná všechno. Doráží hrdinný Fousáč, legenda, se kterou jsem dojížděl svého prvního dlouhého Krále. Vzpomínky padají jedna za druhou, jak se vše, tak nějak spojuje při tom oranžovém výročním roce. Vlajky vlají na Prahu, až se málem utrhnou, ale my dnes ještě chvilku musíme proti, směr Louny, vzdát hold jednomu nezapomenutelnému členovi, Šemíkovi a jeho víkendové haciendě v Počedělicích. Ale cestou tam dostaneme ještě parádně nafackováno od toho krutého vánku. No pěkně to v tom sjezdu se všemi zamávalo.
  Ale pak jsme otočili konečně kurz a kolem Ohře do Roudnice to byla silniční serenáda! Málem ani nešlápnout a na budíku to začínalo furt rychlostní 4. Nezapomenutelný! Pumpička bohužel díky technice nestíhal hákovat tu rozdováděnou grupu a ani Orlíkovi to moc nechutnalo. Do Mělníka už v bočáku, obdivovat Vlčáky, že to dají domů zase proti. Párek pohladil naše žaludky a začaly přicházet závěrečné wobjížděcí stavy. Orlík si raději sám prožíval svůj příběh, to Tomáš s Profesorem asi chtěli taky, ale my jsme jim to nedovolili. Skvěle jedoucí Kapr a Ivča zamířili do svých domovů a na Jižňák to už byl boj Tomáše a Profesora s mlhou před očima. Mlhoš a Luke si to užívali v nejvyšší kvalitě, krásně to objeli bez ztráty kytičky... Jó další ročník Peruce za námi, možná nejnáročnější, co kdy byl...
  Pocítil jsem to naštěstí v plné síle až doma v teple, takhle vyndanej jsem dlouho nebyl. Z vany jsem lezl po čtyřech rovnou do fotelu. Neměl jsem sílu udržet příbor nebo zvednout skleničku s afterdrinkem. Děkuji všem, co se o to zasloužili! Hluboká poklona před vašimi výkony, ten vítr byl megahustokrutopřísnej!
  
  
• Luke – Vyřazovačka na 200 km
  
  Po Košicích a pár kilometrech proti větru zavládlo v táboře přesvědčení, že proti větru to není žádnej problém. Oťas hlásí, jaká je to pohoda a já mám taky pocit, že horší než z Košic to nebude. A z Košic to byla docela pohoda. Jo proti letošní Peruci to byla pohoda, ostatně pohoda to proti tomu byla vlastně vždy. (Možná až na legendární hřbitov Podmoky.)
  Konečně to je letos bez spekulací, jestli se pojede nebo ne. Počasí jasný jako facka, účastníci taky, tam trochu v klidu proti větru a zpátky to poletí až do vany. Pohoda, idyla a já se připojuji v ďolíčku pod Petrovicemi akorát, když se prožene balík nadšených wobjížděčů. Je tu Profesor, Mlhoš, Tomáš, nechybí Mnich a samozřejmě velestálice Oťas a Kolíkáč. Pokračujeme bez zastavení po trase, nabíráme Camrdu. Xaverovský kopeček a hned mi to ujíždí. Přemýšlím, jestli čelo vůbec četlo propozice a ví kam jedeme a hlavně jak dlouho. Jedu si svoje a tím potěším zbytek výletu. Ještě aby ne. Nahoře dolepím ztrátu a pokračujeme dál, Camrda mě chce do dvojičky, což odmítám nedostatečně rezolutně a zahřívám se nad teplotu, kterou bych chtěl a které jsem se před chvíli snažil vyhnout. To kdo četl propozice zjistím v Radonicích, kde i když hlásím rovně, v mapě je rovně a Kolíkáč taky zařve rovně, všichni jedou doprava na Brandýs. Nakonec se poslušně vracím, ale asi tyhle novinky nikdo nemá rád. Přitom tak pěkný kostky, co nás čekají jsem viděl snad jen v televizi.
  Každá další odbočka pak začíná dotazy na číslo a počet hvězdiček daného sektoru, ale nic tak pěknýho už se neobjeví. Navíc se sobecky přiznám, že mě ty kostky pobavili a docela probudili.
  V Mírovicích se přidá Alf a Kapr a za chvíli i Ivča. Valíme přes Máslovice jako při Šlapu okolo Prahy a pod kopcem to Kapr rozjíždí jak před vrchařskou prémií. Camrda natěšeně kouká, kdo další chce být vrchařem. No včera jsem zrovna pár prudších nástupů zkoušel, tak proč ne? Zafungovalo to pěkně, naštěstí se nemuselo jet až nahoru, to bych asi neunesl, ale i tak pocit z nohou fajn. To jen posílí zdání, že to dneska bude v pohodě... V dálce se pak objeví postava jak z Posázaví nebo Klikáčů a on opravdu sám Fousáč. No to jsou věci.
  Prófa drtí špice, nějak mu ta jednice dává křídla, až ho musíme občas krotit. Kralupy konečně projíždíme bez bloudění a dohadů, následuje pěkný úsek, kde to ani moc nefouká, protože jsme krytí vesnicemi, nebo terénem. Alf se loučí, Mlhoš v Olovnici vyhrožuje, že tak můžou dopadnout naše nohy. Ještě snad horší, než místo nich mít olovnice, by byl Kamenný Most... Ale to už vylejzáme z údolí mezi pole a začíná robota. Rychlost přes 25 nejde, i přes ukázkové Terezíny tohle bere síly. O nemožnosti se pořádně napít a najíst ani nemluvě. Jo jíst a pít! Něco do sebe dostat zvládnu jen díky tomu, že si solidně dávám. V Ješíně stavíme, přestávka, dával jsem si kvůli jídlu zbytečně. Myslím, že Mnich to má podobně. Pak odjezd a Kolíkáč je sice jediná další osoba co četla propozice, ale stejně jede jinam. Chvíli se dohadujeme kdo má mapu a kdo v ní umí číst, ale mezi tím uplave Kapr s vidinou bezpečáku. Nakonec propluje skrz dle mapy neprůjezdné JZD, a tak si s ním dám ještě kriťas kolem Ješína, abychom se vrátili zpět do skupiny.
  Dál se hraje schovávaná s větrem, silnější kusy se hrnou dopředu, ale nesmí se to zase přehánět. V jednom brdku to otáčí Camrda, že dnes to asi průměrem 30 nedáme a nemá na to čas. V dalším brdku se jím inspiruje Mnich s hláškou, že už má (toho?) taky dost a otáčí se. Pravidlo číslo jedna: Když ti přijde, že jsi v prdeli. Podívej se kolem sebe, možná zjistíš, že seš ještě docela v pohodě. Než to, nebo cokoli jiného, stihnu říct, už ho vichr žene na Prahu. No ty jo.
  Po chvíli se otáčí Oťas, tak mu hlásím, že Mnich jel dom. Otáčí to taky, na přemlouvání není čas. Jen se otočí a letí čtyřicítkou pryč. Safra, to je solidní vyřazovačka. A to pod dalším horizontem hlásí Fousáč, že už si pojede podle sebe. Kolíkáč si to jde na špici s tím větrem vyřídit, což ne všichni euforicky vítají. Začíná se jet solidní kaše. Brána ve Vraným nás vítá, ale loučí se Orlík, prý na pumpu by už rád vlastním tempem. A máme tu novou disciplínu pro ZOH, vyřazovačka na 200 km. No naštěstí už se Peruc blíží, tak se ještě zmáčknout, zametat za skupinou a hlídat další dezertéry. Uf, zbytek drží, Ivča ukázkově roztočí nohy a na horizontu je tam tak akorát, aby jí to neodjelo. Tohle je vysoká škola cyklistiky!
  Konečně pomník, Vlčáci a Pumpička. Přivítání jak kdybychom právě přijeli z Vladivostoku. Vyfotit se a spěchat na pumpu. Tam tradiční občerstvení a natěšení na let domů. Ale letos ještě ne. Rozvášnéný kurzor v euforickém opojení přetahoval špendlíky po mapě a nalajnoval nám to skoro až do Loun.
  A tak kolem Oldřichova dubu dolů, nahorů a zase svádět bitvu s vichrem. Šlapat z kopce a jet přitom 25, to už je hodně na morál, očekávaná odbočka doprava stále nepřichází. Konečně Obora, nejzápadnější bod trasy, pravá a svěsit.
  A hele, ono se nemusí šlapat a jedeme 30, otočit nohama a už 40... Tohle je odměna, všichni si to užíváme. Navíc kvalitní asfalt a neméně kvalitní panorama. Ohře na pravo, vyhaslé sopky, totiž výrony, nalevo. Jenže to hrozně rychle uteče, za chvíli jsme v Roudnici. Na stezce kolem vody naštěstí letos moc lidí není. Míříme na Štětí a zadní přítlak nějak slábne. Od Štětí zas bočák, ale setrvačností pořád jedeme vcelku obstojně. Na špici už se ale točí čím dál tím míň lidí. Cítím, že já už se taky blížím limitu svého vodního sloupce. Vyškemrám na Kolíkáčovi, že jdem ze špice a pak se sobecky nacpu doleva do závětří, abych se v klidu mohl najíst a napít. Tohle normálně nedělám, ale hlaďák dělá z lidí sobce. Konečně zámek, Mělník. Rozlučka s Vlčákama a vzhůru dobít Mělnický brdek. Doklepat to na pumpu, vyplejtvat jednu junk food povolenku na zdejší párek, doplnit pití a jede se dál.
  Domů obligátní pajda. Teda kdyby se jsme se drželi trasy, tak víc, ale i euforičtí klikači dvoukil musí čelit realitě glykogenové deprivace. Tady přes Brandýs nikdo nepojede. Takže klasika přes Kostelec, na špic nelezu, když nemusím. Už mám hotovo. Nohy olovnice. Jak bylo to pravidlo číslo jedna? Rozhlídneme se kolem, špice na bočáku 230W, móóóc ozve se vzádu. Uf, pohoda, nejsem v prdeli! Fakt je, že k tomu nemám daleko, dnes to tedy zadarmo nebylo. Na špici se střídáme s Mlhošem, Prófa s Tomášem se střídají v tom, kdo vypadá zrovna hůř a Kolíkáč to celé diriguje. Přestože jsem rád, že už se nejede kdovíjaká podlaha, tak brdky pořád bolí. O to větší obdiv jak to dává Tomáš, kterého jsem takhle teda ještě neviděl, a Prófa, kterej vypadá, jak po deseti ipách, ale nešpačkuje a jede co je třeba.
  Neskutečnej zážitek. Mentální trénink. Euforické stavy. Nevím co k tomu dodat, snad jen ohrané díky!
  A jen tak pro ilustraci TSS posledních pár endurance tréninků:
  180 km rouvy Havaj - 175
  140 km Košice - 248
  160 km Štětí - 268
  212 km Peruc - 398
  
  
• Profesor – Stavy na kole jak po 10 ipách v hospodě
  
  Reportáž jsem nepsal už hooodně dlouho, že mám problém přijít na to jak se vkládá k akci.
  
  V pátek po směně nastavuji budíka na 6:30, abych stihl vypsat NBA střelce, nasnídat se a navlíct se do zimních hadrů. Nakonec se rozhoduji, že vemu jednici i když je lehce mokrá silnice, ale řikám si že vítr (až 10 m/s), který dnes všude předpovídali to rychle vyfouká. U Shellky se nás schází asi 5 kusů, na téčku se připojuje Luke a v Dubči Camrda. V Radonicích odbočujeme ze zajeté cesty na Brandýs a přes hodně hrubé kostky drncáme do Přezletic. V Mírovicích už čeká Kapr s Alfem, dáváme foto a valíme na Líbeznici, kde se připojuje Ivča. Ještě před Kralupami na křižovatce čeká legenda Fousáč. Do Peruce to nebude zadarmo, jelikož fouká západ, takze na rovinkach to je hodně znát na špicích. Za Kralupami ještě naskakuje do vlaku Orlík s obligátním batůžkem. Někde na 65km v brdcích začne ztrácet Mnich, který se zbytečně často větral na špici, na 70.km to vzdává a s ním se otáčí i Oťas a Camrda, který musí být do 13h doma. Škoda ho, mohl potahat špice, takhle už moc tahačů nezbývá - Rouvy mistri Kolikac s Lukem, Mlhos.
  Najednou se začne jet znatelně vyšší wattáž, Kolíkáč už není tak milosrdný - slova jako moc, o trochu míň se vytrácí z jeho slovníku. Brána ve Vraném a už je to jen 5km do Peruce, to už dám a pak zpátky po větru řikám si. Fotka u pomníku přehlídky spojených armád protinapoleonovské koalice před Bitvou národů u Lipska 1813 i s Vlčákem, Pistachiem a Pumpičkou. Na pumpě vyžuknem s Robertem litrovou pepsinu a obdivujeme vlající prapory. Letos je si, ale ještě zajedeme k Lounům, což znamená asi dalších 15km proti větru, na špici jedu 250w a rychlost je 20-22kmh, z kopce -3% Luke s Kolíkáčem na špici šlapou a jedeme 25kmh. V Počedělicích se otáčíme a hned se jede jinak, jedeme skoro pořád 35-40 po rovinách, sem docela často na špici, někdy možná až zbytečně dlouho - s Lukem sme tam skoro 10km, ale jede se mi docela dobře a hlídám si tepy, abych moc nechodil přes 150. Nejprve začne v brdcích odpadat Pumpička, pak Orlík, ale vždy na ně počkáme. Jede to tak dobře, že na 140km si uvědomuji, že to je 60km už bez jídla a měl sem si dát tu Margotku co si vezu v zadní kapse. Posledních 10km před Mělníkem už hypnotizuji svou mysl párkem na pumpě, na bočáku zažívám první krizi, když už nejsem schopný jet špic na větrné straně a stěhuju se dozadu do závětří. Na pumpě to už nezachrání ani mega hot dog a margotka, Kolíkáč kupuje litr džusu a dává mi půlku. Ještě vydíme Orlíka jak projede kolem pumpy, zase sme ho někde ztratili a on jel sám. Jak pronese Kolíkáč už jen pajda. Jooo ale pro mě hodně bolestivá, už jak se rozjedem cítím, že to bude utrpení - začíná mě bolet krk, navíc nás na hlavní opískuje ňákej retard ve starým bávu. Kolíkáč řekne pod se za mě schovat a já dalších 20 min hypnotizuju jeho zadní kolo. Tady už sem hodně dlouho nejel, moc už si to tady nepamatuji, jen vím, že to bude jeste kopcovaté u Prahy. Odpočítávám každych 10 pak 5km do cíle. Odpojuje se Kapr, pak Ivča. Odpadá Tomáš, čeká se, pak začnu odpadávat v brdku já, ale čeká se. Koukám jen tak metr před sebe, abych šetřil bolavý krk a snažím se jet v háku za každou cenu - musel to být hrozný pohled, Kolíkáč to několikrát komentuje, ale nezmůžu se už ani na odpověď. Sem docela rád, že jedu rovně a je mi jedno mi vše jedno. Někde v Kyjích cinkne dvou kilo a za námi je poslední významnější brdek, teď už je jasný, že domů dojedu.
  
  Neuvěřitelné od rána do večera na kole v skupině stejných magorů, který jedou celý den v zimě a větru do běžné populaci neznámé Peruce. Hodiny ukazují asi 16:30, to sem nečekal že to bude dnes tak dlouhé. Musím poděkovat za odtah z Mělnicka, takhle jetej sem nebyl na kole už hodně dlouho, je to skoro jako v hospodě po 10 ipách.