Výpis reportů - 2025

Novoroční Cukrák

Kolíkáč – Nejkrásnější sport na světě

Co napsat? Novoroční Cukrák. Po kolikáté již? Letos zasažen můj dutinový systém a nechce se vůbec nikam. Ležet na divanu, čumět na 100 x okoukané pohádky, stůl se prohýbá pod náporem jídla a pití, které mi vlastně ani nechutná. V koupelně s hrůzou řvu před zrcadlem, že nám přibyla další vana. Musím. Kočárkárna, prach a špína a tam můj zimák... stírnout prach, máznout řetěz, nafouknout gumy a těšit se na mrazivé ráno v novém roce...
Budím se před budíkem a předsevzetí ranního cvičení a studené sprchy jakž takž splním. Z termosky se již kouří a z lodžie je nádherný výhled na vycházející slunce. Cítím vůni dálek, ale lesklé silnice to není vůbec můj šálek kafé. Jedu, jak kdybych na kole jel poprvé, zlehka točit v každé zatáčce. Luke se zjevuje jako přízrak ze slunečné záře nad Průho. Jo, to půjde! Valíme na Chodovec, kde to již hlaholí. Oranžová komunita, jak trefně poznamenal na VH HonzaB, znovu nezklamala. A HonzaB nezklame ani teď, se svojí tradiční 5-ti minutovou sekerkou. Cestou k ikonickému parčíku na Smíchově hypnotizuji naleštěné koleje, aby mi nezpůsobily nějakou bolístku. Vidět Hradčany a zařvat něco o nejkrásnějším městě na zemi. A v parčíku se utvrdit, že nejenom my děláme ten nejkrásnější sport na světě
Poplácat se do nového roku se známými tvářemi a vyrazit vstříc prvnímu kopci v roce 2025 možná ve 100 lidech. Lukovi je zima a dere se vpřed a kolem Chuchle se jede na špici oranžová lajna, kterou táhne náš černý Žába. Fouká proti, bolí mě to, ale visím. A u paty kopce si zašpásovat v červených číslech v mini úniku, který trval asi 5 sekund. Pak už se jen bezmocně propadat a jet tak, abych nepřekročil rosný bod a dutinový systém nedostal další nakládačku.
Oťas nezklamal a v kouzelném baťůžku veze pár bublinkových cukříků. Díky moc! Ťuknout si na zdraví a dát tradiční trasu přes Davli. Jo bylo to fajné, zase vás vidět ve skupině, tohle se prostě neomrzí! Jen prosíme příště ty blatníky se zástěrkami až na zem, někdo fakt vypadal jak po cyklokrose.
Ty svátky jsou děsivý, jak má člověk všechno doslova u huby ... lednice, ovladač, sedačka ... a někde hodně daleko aspoň ten trenažér. Tak snad to Cukrák zase nastartoval, tu nádhernou touhu být zase lepší, porazit své soupeře, svézt se ve vysněné grupě. Ať zase začne chutnat ta hnědá břečka z automatu někde daleko od domova. Ještě bych to chtěl s vámi zažít, ťuknout si pěstičkami, hákovat orange zadky a poplácat se po zádech v cíli v tom nej dresu na světě. Ale kudla s přibývajícím věkem je to nějak čím dál tím těžší...
Tak všem přeju v roce 2025 tu touhu, ať vám chutná kafé a ucítíte to plácaní po zádech. A hlavně ať jsme zdraví a v duši stále mladí!

Šlap okolo Prah(y)

Košice

Luke – Když se neřve moc

Taková vlastně dost nudná věc, že by to ani za report nestálo. Ale nikdo nepíše, tak aby to nezapadlo... Omluvenky létají vzduchem a jak kdyby největší objížděči nesebrali dost odvahy vydat se vstříc Košicím bez rádia či etalonu wobjížděcí rychlosti.
Letka z jíža mě nabírá v Královicích a valíme dál. Tempo tak akorát, kopečky se jedou, ale po loňsku na snahu zpomalovat skupinu rezignuju, beztak to nikdo neocenil. Ve Vykáni prázdno, ale pak se najde Martin a Šuby, víc nic. S Nemim na špici, na mě zbytečně moc, tak si jen odšrtávám dalšího s kým se na špice nepohrnu, hm. V balíku je buď ticho, nebo se řeší parní trouba. Snažím se aspoň občas vytáhnout z paměti nějakou kronikářskou kuriozitu, tak jak se ji pamatuju z let minulých. V téhle škarpě zůstal ten, tady byl úplně na hadry ten, Honzis to jezdí každej den už 50 let, a tady prezidentovi spadl řetěz, to bylo... no někdy těsně po válce...
Najednou už stoupáme na Vysokou a za chvíli tu budou Košice. Poprvé se trháme, ale nikdo si moc nezařve, proč taky, když tu vlastně každej má na to za horizontem dolepit. Jen Šuby už si u cedule doprovolně volí pomalou smrt v závějích. My dáme foto a valíme na pumpu. Která by sice být nemusela, ale všichni dávaj polévku a další 3 chody, takže se pěkně rozsedíme. Naštěstí se těch pár km letělo v závodním kvapíku, takže člověk dlouho vychladá.
Z pumpy nás nikdo nevyhodil, takže loňské extermpore o oklepávání klobás nemělo žádné následky, až na uvedení nové speciality. Klobásy s příznačným názvem Písečná zmije. Chudák HonzaB.
Na rozehřátí pak je v Janovicích naplánováno krátké kritérium, po kterém se už letí přímo do vany. Vláďa s Nemim akceptují Žabí tempo, takže cesta docela utíká. Křižujeme to tu prazvlášťně, ale v Mirošovicích aspoň vychází sluníčko. Až tady mi dochází, že trasa z loňska byla jaksi uzpůsobena západním větrům. Dnes fouká obráceně, tak se aspoň před větrem do zad schováme do lesů a údolí. Jede se pořád ideální tempo, akorát nějak v Sázavě zjišťuju, že bych něco snědl. Až na Vyžlovku ale marně vyhlížím deset vteřin, kdy se zvolní, bych sáhl do kapsy. Nevyšlo to ani na Vyžlovce, tak se aspoň zkouším napít z termosky. Díky tomu mi to ujelo ve sjezdu, jak jsem vykoukl na chvíli z háku. Sjíždím to až do Mukařova a přemýšlím, jak to vykoumat s tím jídlem. Tady už Žába naprosto ignoruje mapu, nebo vykřiky loučících se spolujezdců a valí furt po hlavní jak smyslů zbavený za svou milovanou troubou. Ještě jednou si zalepím pořádnou díru potom co se loučil Martin a my nejeli na Strašín, přežiju i Říčany, kde dokonce stojíme na červený. Vytáhnu tyčku z kapsy, ale než nasadím rukavici už se zase valí. Je to fajn, HonzaB to zalepil, ale fajn je to jen do doby, než se poprvé zakousnu. 350W se s plnou držkou fakt jet nedá a nejsem na závodě abych to tu plival. Ještě chvíli koukám, jestli se náhodou nikdo neotočí, ale to se neděje, tak se aspoň v klidu najím a točím domu. I tak toho bylo dost. Příště to chce mít holt nalepený tyčky na rámu a řidítkách, aby to člověk nemusel lovit v kapsách.
Stejná trasa jako loni a průměr o 2 km/h lepší, hold když se furt neřve moc, tak to i rychlejc uteče, no. :)

Peruc

Luke – Peruc?!

Sluníčko vychází, předpověď hlásí 10+, už ráno je 6. Vytáhnout wobjížděcí brašnu, ať je kam odkládat. Svačinu, bundu nechávám doma. Vyvětráme podzimní dres s památeční vestičkou ze Strade Bianche. Dyť ty bláho, měsíc a půl a je to tady... Na jížu tradičně natěšení tradiční wobjížděči, tradičně pozdní HonzaB s notama od prezidenta, kterej si válí šunky pod palmama. Dneska prý se musí rozumnějc, ať si to užijem všichni a tak. No let jak do a hlavně z Košic by nám asi ne všichni tolerovali. Mírovice jsme na čas, tak trochu pokecu. Zastávka kam sluníčko zasvítí asi až od příštího týdne, jo tady už sem tolikrát rozmrzal. Dneska to vše slibuje jiný zážitek, a nebo?
Vyrážíme, nabíráme Kapra, Ivču, Čespa na náhradním oři bez blatníků dnes nepomůže, ale ničemu to nevadí. Žába dávno zkalibroval wobjížděcí tempo s oblečením, jeho plamen plápolá na pohodových 250W a když Žába nemrze, nikdo si nemůže ztěžovat na tempo. A kdyby to snad někdo v brdku hecoval, je tu žlutý maják HonzaB, jak ze zwiftu, který nedovolí ručičce výkonu přelézt přes 300. Hoši v klidu se ozve pokaždé ještě než zvyšující se tempo stačí zatahat za svalové úpony ve stehnech. Plujeme Polabím za občasných chcacích přestávek, když to yellow beacon přehnal s pitím k snídani.
Kopec z Horních Beřkovic má HonzaB pod kontrolou, tažné koně posílá pryč a sbírá komplimenty friendly tempo. Pak už se stáčíme směr Mšené Lázně a Peruc. Skupina ale funguje bezvadně, jen to sluníčko jsme nechali u Prahy a tak se oranžový balík valí šedivou krajinou. Kdysi tu Kolíkáč prohlásil, že je to fakt hnusný, jen to většinou ani není vidět. Dnes to vidět je, ale hnusno je fest. Teplota dávno neroste, slunce prosvítá šedou peřinou jen tak aby snad neohřálo zmrzlou trávu u silnice. Poslední brdek a potřebuju se zahřát, tak si to procouvám až dozadu a těch pár km na pumpu si dám na samotku. Najíst se pak radši v pohybu a pokecat s Vlčákem. Mrznutí u pomníku pak bohatě stačí, teploměr ukazuje 4 stupně a nemám důvod mu nevěřit.
Zpět nefouká do zad, tak se jede normálně, zadnímu kolu moc nevoní brždění, tak ho šetřím, ale v té zimně se nemám odvahu podívat, co tomu je. A dobře že tak, doma je ráfek až na dřeň. V Kralupech ještě Oťasův defekt, ale to už se zas otepluje a dokonce se blíží i jasná obloha. Vystoupat poslední hnusnej magnet, ještě se problést masopustem v Máslovicích a zapózovat fotografům z novinky.cz. A už se to trousí do svých domovů, tolikrák ohraná trasa jede už tak nějak automaticky, pozdravy, pěstičky, díky a jste dobrý. Jo vlastně ten tu nebyl, ale žije to dál a to jde.

Kladruby

Grep – Sejdeme se u Kolína, ale v březnu už tuhle vypečenou hru nehraju.

První etapy pomerančových wobjizděčů 2025, se bud rušili, nebo jsem nemohl. Proto představa že z běžných, ale směšných 40km na ROUVY, půjdu do něčeho co má nad 100km, je představa bláhová.
V pátek se radím se Žábou, že Kolín bude moje meta. Srdíčko plesá, když i on váhá nad něčím delším než je Kolín a sám mi nabízí a nakliká kratší 150km trasu. Šance, že to se mnou otočí je sice malá, protože zastavit jeho rozhycovaný motor je těžké, ale šance tu je.
Snažím se ignorovat předpověď počasí, kdy ráno pocitovka hrozí na -5stC a přes poledne až sluníčko to nemá být lepší. Jediné co mě drží u myšlenky, je rozumný směr a síla větru. Večer dětem říkám, že si chtěli rozsvítit svíčku co si udělali a přinesli ze školy. Ptali se mě proč, tak jsem řekl, že zítra pojedu se Šlapkama ven, tak ať si zvykají tu svíčku každý rok zapálit.
Nahrávám do Sigmy jen trasu Kolín. S pomerančema jsem už zvyklý, ze držet trasu znamená porušit tradici. Nicméně já ji mám vesměs na cestu z5.
Večer připravuji 2mesice nejeté kolo a modlím se aby to jelo. Nabaluji jídlo a několik vrstev oblečení vc. dvojech ponožek a vyhřívaných rukavic.
Ráno píše Žába, že už se nudí a zda nechci objet ještě 1/2 Prahy než se potkáme na Kruháči. Do toho mě stresuje Nemi, že už se obouvá a já si teprve utírám zadek.
Od baráku to mám na Jížo do zahřívacího kopce samozřejmě vidím Nemiho blikačku už na horizontu. Tak jo, 400W než ho stáhnu, mi trocha zapramenilo vymydlený zadek a už to spolu táhnem na Kruhák.
Na kruháku dojíždí Modřanskou letku i Žába. Čekáme na Luka. Garmináci klikají vo 106, kde je. Prý 4km od nás a jede stejně divně a nevypadá to, ze jede za námi na Kruháč.
Začínají mi promrzat pěkně zpocené půlky a navrhuji, ze pojedu na Petrovice pomalu dopředu po trase, že mě sjedou. V Petrovicích ještě sundávám helmu a dávám nalezený lehce poletující igelitový Billa pytlík do průduch. Hlavička je pěkně v teple a můžu dál. Dojíždí mě Nemi, že se také zahřívá. Opět kontrolujeme kde je Žába a Luke. No vypadalo to jako člověce nezlob se. Každá figurka na mapě jinde, každý měl jinou mapu a času málo. Takže dlouhé bloudění a běžné špice na 40km/h nás s Nemim dovedli do Kounic. Tam už všichni netrpělivě a statečně čekali. Za čož jim děkuji, protože stahovat tuhle skupinu, to by bylo ještě na hodinovku.
Vejfuk mám rozžhavený do ruda tak z dynamiky sedám na špic se Žábou a sleduji, jak se za námi dělají předpisové dvojičky. Ranní bloudění a motání mi zaměstnalo hlavu natolik, že už mi Kolín nepřipadal tak daleko, nicméně vykřičník v hlavě, že buď jen 150km ke Kolínu a pojedu domu sám nebo 200km s pomerančema mě donutilo svěsit nohy a začít šetřit. Kotvím ve 3 dvojičce. Ani práce tady však není zadara, protože předoboční vítr to dal mé levé lajně sežrat. Pravá lajna si sice vychutnávala jízdu po krajnici, ale schovaná. Je to něco za něco.
Blížíme se ke Kolínu a silnice se mění v krásně položené Peršany, kdy radost z jízdy kazí jen 300W v háku Do brdků se zpomalí nebo počká kde se už nebojím sáhnout pro banán.
Průjezd Kolínem je takové semaforové poskakovaní a dostáváme se na výpadovku, kde to zase pěkně odsejpá.
S hrůzou v očích zjišťuji, že se musím právě teď a tady rozhodnout pro typ smrti. 150/200? Ostatní z Polabí to mají dneska kolem 150km, ti to dají z přehledem. Ale co Modřanská letka? Kalkuluji a říkám si, kdy jindy než dnes! Doma za mě jistě svíčku už zapálili, tak to tedy risknu na to dvoukilo. Nemi je parták vytrvalostní, ten mě tam nenechá a Žába také ne.
OK, jedu dál. Bedlivě sleduji železniční tratě kolem naší trasy, které mi dodávají jistotu, že nezhynu pod koňskými kopyty v Kladrubech.
Ticho v balíku je ohlušující. Ohlédnu se a v jednom brdku jsme už v poloviční sestavě. Kolíkáč a HonzaB nikde, tak porušuji rádiový klid, prozrazuji naši pozici a zařvu "Moooc"! Všichni kolem mě lehli na řídítka smíchy a slyším "nooo konečnéééé". Pěkně jsme se zasmáli, počkali a zase nasadili 35km/h
Poslední 1-2km do Kladrub byla neskutečně dlouhá nekonečně rovná cesta mezi ohradami s koňmi. Kapr něco pronesl o cukrárně a já, proč jedu v háku 350W. Pak jsem pochopil. Žába jede SugarLess, a slovo "cukr" ho donutilo podřadit a položit na řídítka.
Hospoda v Kladrubech nabídla pohoštění hodné Králu. Plév mrzne na pumě, šlechta má sekanou (z čeho asi v Kladrubech byla ? ) Teplé do břicha a maličko osušený oděv a jede se z5. Na špic se usazuje Dominik se Žábou. Zda se, ze Dominik má sily na rozdávání a pěkně Žábu hecuje. Balík ztichl žalem. Dojíždíme do Cidliny. Pár fotek a na soutoku s Labem nasedáme na cyklostezku. Rozrážíme kuželky co se tváří jako chodci a raději se vracíme z5 na silnici, kde je pro nás i ostatní chodce je bezpečněji.
Špice dostává kárání, za únorovou nekázeň v kopcích. Že se průměrná rychlost 35km/h na rovině, v kopcích nemá udržovat Po pravdě se svou váhou spíš malé brdky raději přeletím, než se s mým tělem tahat pomalu nahoru. Takže na chvilku zpomalíme, ale pak se zase rozjedeme do starých kolejí.
V Brodu se dělíme na Ty co mají do vany 10km a na ty co ještě 40km. Naposledy stavíme na odlehčení a dojezení všeho pro co jsme se báli do kapes sáhnout. Koukám zběžně na budík, 170km a třeštím voči na rychlost. Vyhrknu, "avg 30km/h wy howada!" Čespa dodá, "kluci já nechápu, že tu ještě jsem". Nemi se rozzáří "dneska ráno jsem si myslel, že se budu nudit jako na Přeuč!".
Poslední nacvaknotí do pedálů a razíme na panelákový Jížo horizont. V jedné zatáčce mě napadá vtip. "Víte co vznikne, když se rozseká zmrzlý cyklista? No přeci ledová tříšť." No nic... to se neujalo..5 jezdců se řadí do lajny a krájíme poslední km. Pěstičky na rozloučenou a Jížo je tu. Pak už jen padáme do Modřan a na budíku svití 206km.
Opět díky pomerančům za super výlet, který se jistě stane tradicí.
Nakonec si u domu říkám "1.ledna 100km, 1.února 200km....tyvl, v březnu už ale tuhle pěkně vypečenou hru nehraju!"
Altavista Grep

Luke – Sekaná

Potkali se u Kolína, teda dřív, ale málem vůbec. Večer kontroluju mapu na mapy.cz a plánuju si, jak se přidám v Uhříněvsi jako cestou do Košic. Nahrávám odkaz z Garmina co se tam objevil a řeším si svoje, nový ráfky, pláště, ještě doladit brzdu. Teda rozebrat zadní brzdu, abych z ní dostal ty nánosy prachu z posledních pěti let zimní břečky. Hodinu pak hledat jednu součástku, která se rozhodla proletět se po pokoji. Fakt super, takže tak tak spát...
A ráno ve stresíku oblečení, jídlo, no jedu. Před Uhříněvsí volá Žába, jestli jedu přes jížo, někdo mě tam napsal, no ale ne. Ladím tedy mapu, ale mapa mě znejistí, ale byla na Garminu jiná, proti směru než na mapy.cz? No ok, tak to musím vzít až do Klánovic... ale Nemi na displayi se blíží, tak asi jednou mapy.cz, jenže já už jsem v Netlukách, tak to stáčím na Královice. Tam ale zase Nemi pryč, jednou s Žábou trasu, co mám nahranou. Tak další otočka, mažu přes Květnici na Úvaly, nadávám na organizaci i na to, že Garmin group track ukazuje Žábu s Nemim 500m od sebe, přece nejedou každej zvlášť ne?
V Úvalech Žába, sám, ptám se na zbytek, prej Nemi s Grepem jeli napřed. No tomu už nerozumím vůbec ale co. V Kounicích zásek 20 minut, Nemi s Grepem dalších 5. Rezignuju na navigaci, ale překvapivě moje mapa nějak ukazovalo to, co se celý den jelo, tak fakt nevím.
Je nás dost, jede se příjemně, je zima, ale svítí sluníčko. Kecáme, nemrznu a užívám si to. Sem ta nějakej brdek, teď se dost divím, když vidím ty čísla, ale nikdo to neřešil a já to letos taky řešit nechci, ať se ozve, kdo potřebuje, nebo se ozvu, když to vidím. Nikdo nic nehlásí, tak se jede dál. Kamhájek, nějaký komentáře na ten kopec, ale je to rodiště Frištenského, tak tělo tuž, a hlavně makej už. Jsme nahoře, počkáme, počůráme a valíme dál. Krásný sjezdík do Kolína, jo to už jsme jeli. Než jsem vymyslel Kamenné Mosty, tak jsem se tu nikdy nezjevil, teď tenhle sjezd znám a když jsme jeli kolem kostela ve Velimi, měl jsem pocit, že kolem něj jedu asi tak po stopadesátý. Pak průjezd Kolínem a kolem nejdelších vlaků v republice, neskutečnejch aut na tom. Špice s Nemim, na mě chce jet moc, tak mu chvíli vyhrožuju Žábou, ale ten, když to slyší, tak se hned hlásí, že je mu zima. Pak se tedy zrychlí a já si jedu na dvojce to, co bych jel na špici. Značka ideál, jen Nemi má furt dlouhý kolo, až ho tam vystřídá Dominik.
Pak už jedu na dvojce to co bych jel na špici s Nemim, akorát se divím, že nikdo neprotestuje. Brdky jsou hodně přes 300 a ještě že žlutej maják je na dovolený. Z dvojky je mi to blbý, tak furt čekáme, kdy někdo prolomí mlčení a po pár brdkách se konečně ozve moc. Děkujume Grepe. (Pro zachování cti a pověsti je třeba doplnit, že to neřval kvůli sobě, což ale neřveme přece nikdy, že?) Pak se zas valí, tempo je hraniční Z2 pro mě v háku, ale holt buď blbě fouká, nebo se všichni extra zlepšili. Vlastně je to fajn, protože se zatáhlo a z běžnýho tempa by mi asi bylo trochu chladno. Kapr začíná řešit cukrárnu, ale nakonec najdem v Kladrubech hospodu. Překvapivě všichni prohlásí, že pumpy jsou mrtvý, ať žije sekaná a už se derou dovnitř. Pravda je, že byla dost dobrá a pěkně to po ní jelo.
Zpět zas Dominik a Žába, brdky na max, na dvojce pro mě hranice, ale v balíku ticho. Když jsem se po hodině nesměle zeptal Ivči, jak se jí jede, tak prej dobrý, takže asi mám problém já, laťka se posouvá. Naštěstí mě není zima nic, takže mě to baví komentovat z dvojky s Nemim. Když už se z toho stal vskutku kvalitní trénink, tak si i popíchnem, když náhodou tempo začne uvadat. Za Poděbradama Žába střídá a k Dominikovi se jde objetovat Nemi. Ale za Sadskou už se to rozpadá a my valíme na jížo už jen v 5ti. Jede se příjemně a nikdo neblbne, tak buď jsme nějak zmoudřeli, nebo to úplně zadarmo nebylo. Dokonce i stavíma za Brodem, abychom se v klidu najedli.
V Uhříněvsi se pak loučím a jen koukám, že máme průměr 30 a přitom nastoupáno 1100 metrů, na to jak jsme se courali Kolínem, v Kladrubech a podobně to je fakt přísný, ale trochu to vysvětluje, proč mi to v háku nepřišlo úplně zadarmo.

Žába – Zvlčelá žába v exkluzivní společnosti

Kladruby jsem začal naklikáním alternativní varianty "Kolín" na 5 hodin a upokojil Grepa, že to bude pěkné sobotní vyvětrání hlavy. V pátek se dozvídám, že v únoru se už dvoukila prostě jezdí. No což, ale Grepovi nebudu kazit večer ;-)

Mrazivý rozbřesk, jasná obloha, slunce zpozaobzoru osvětluje severní poklici ... v Peruci je hnusně prostě pořád. Ještě že už ji máme letos odmrznutou. Na kruháku postává jen Modřanská klika. Kolíkáč i HonzaB si vzali dovolenou z wobjíždění. Čekáme na Luka, napsaný je na kruhák, ale má podle Garminu sekeru 10 minut. Mrznoucí Grep prosí o zahřátí a tak s Nemim vyrazí napřed, s Lukem je doženeme. A tady se ukazuje chybka, Kladruby mají u akce dvě rozdílné trasy. Grep s Nemim vyrazili podle jedné trasy. Luke mě posílá pryč z kruháku, že nás potká na trase ... po které nejede ani on. Tak se snažím dojet Grepa s Nemim. Trochu bloudím ve zkratkách sídlištěm (díky HonzoB), prostojím pár semaforů. Začínám mít špatný pocit z termínu srazu v Kounicích. Alespoň mi není zima.

Garmin ukazuje 400 metrů za Nemim. Rozepínám bundu a přišlápnu. 800 metrů. Sakra, co tam ty dvě paka jedou! Docela valím, položený v přísně aero pozici, watty začínají čtyřkou, 2300 metrů. 🥵 Luke už jen 500 m ... čeká na křižovatce, ve dvojici je snad dojedeme. Rychlé pěstičky a dozvídám se, o dvou trasách a že Nemi jede celou dobu za mnou. Tak zapínám bundu a na kecačku jedeme do Kounic.

Tam už čeká 8 nahžavených objížděčů, po minutě dorazí Nemi s Grepem a hurá do Kladrub. Nechci chladnout, tak se zařadím s rozjetým Grepem na špic a jedeme. Jedeme docela dost. Grep to nešolichá, ale skupina neprotestuje. Občas to v kopci Grep trochu přehání, tak prostě trochu zvolním a Grep pochopí. U Kolína Grepovi dochází, že se neotáčíme a tak couvá na chvost. Chvíli jsem zapadl do háku, ale tam začínám chladnout. Luke mě pouští vedle Nemiho, a diriguje si tempo na horní hranici Z2. Luke rozbalil parádní rádio do úplně tichého balíku. Otáčím se, za mnou dokonale seřazné dvojičky, žádné mezery, famózní!

Krásná jízda a není mi zima.

A pak se to stalo, Nemi odpadá a vedle mě najíždí nováček wobjíždění Dominik a všechno je v háji. Moje celkem osvědčená taktika, že stačí dorovnat druhého ve dvojičce a občas naznačit že se jede moc nebo málo zcela selhává. Základní tempo máme místo 250 s Lukem, 270 s Nemim nebo 290 s Grepem nově 320 W.

Rozmrzání se zvrtlo na rozepnutou bundu. Na rovině balík neprostestuje, jen Luke vypnul rádio. Ani hlesnutí, jen šustění pneumatik, občas cvaknutí přehazovaček. Bohužel Dominik nereaguje na drobné couvání v kopci. Naopak přitápí s pocitem, že už nemůžu. Tak to ne!

Rovinky docela letíme, ale stoupání jdou přes 5 W/kg. Fakt přemýšlím, že budu muset nastoupit a trochu srazit hřebínek. Jenže do Kladrub jsou už jen roviny, tak ho musím zničit na rovině. Mít ještě pár km k dispozici...

V Kladrubech nepostáváme na pumpě, ale sedáme do hospody! Velké coly tečou proudem, škoda nenapečeného štrůdlu, pod stolem se vytahují gely. Já to dál zkouším bez cukru, zelňačka, sekaná, kafe na stojáka a hurá do mokré bundy. Máme tu jeden nedokončený souboj.

Tohle už nepůjde bez cukrů. Na šraňkách vytahuji první banán, po pár desítkách minut druhý. Bohužel, neodehrává se tu jen malý souboj, to je velká bitva. A soupeř má domu už jen 3 km, já ještě 50. Vzdávám se, mávám bílým praporem a couvám ze špice do balíku. 5 minut sbírám sílu na vytáhnutí posledního banánu z kapsy.

Omlouvám se wobjížděčům za strašidelný zážitek 180 km za 6 hodin s blatníky. Díky bando a těším se na další víkend.

Kamenné Mosty

Kolíkáč – Dvoj čento!

Tohle se zase povedlo. Naposledy jsem na tom venku seděl na Cukráku. Pak už jen zima a mráz a rušení výletů. Virtuální cyklistiku ve zpocené ložnici jsem pak vyměnil za poznávaní krás světa bez kola. Návrat s rýmečkou a velký otazník před sobotním výletem. Ale kamarádi mě hecují, že jen kvůli tomu reportu musím jet. Respekt mi nařizuje jednici pod sebe a do kapsy aspoň litr, ať mám na vlak nazpět. Kupa zimních hadrů v předsíni, jo kolik vzpomínek je do nich vepsáno. Před barákem vůbec nevím, která bije, jak kdybych na tom v životě neseděl. Ty wado to bude sranda.
Na kruháku Nemi, ze kterého se stal správný oranžový držák. Za chvíli Žába a HonzaB. Z kruháku z kopce vstříc dalšímu dobrodružství. Nohy se pomalu roztočily, oblečení funguje a já si to užívám. Cestou přistupuje Camrda a Luke a do Kounic se jede to správné objížděcí tempo. V zastávce u chátrajícího zámku se obejmout s bráchou a popřát si vše nej do nového roku, ó jak ten čas letí. Ivča na karbonech a za chvíli i VSid na jednici.
Po 1,5 hodině jsem na odpis a vůbec nevěřím, že někam dojedu. Krutý vítr proti ale naštěstí rozráží neuvadající mašina Žába, u kterého se všichni střídají. Až na mě, jedu sobecky na těch nejluxusnějších místech ve skupině. Kolín jsme šťastně překodrcali a i chvíli přenesli, ty šikmé koleje jsou lahůdkové.
Teď je tu tvrdá robota, vítr fouká snad ze všech stran. Ale v háku to jakž takž přežívám. Čáslav na dohled, Žleby, Ronov a Mosty na vlastní kůži. Krásné zapomenuté silničky. Letos jsou hitem hospody, tak si dát držkovku od robotické servírky. Vevnitř pravá wobjížděcí nálada, ale venku zjistit, že je slušná kosa. Naštěstí nás ale vítr konečně tlačí domů. Kapr bohužel tlačí svoji dvojku na vlak, vypadly mu totiž kuličky z předního kola, které má již 140 000 nalítáno.
Začínám pomalu věřit, že to díky kamarádům zase dám. Je to sen, stehna pálí, ale hlava se vznáší. Obloha se rozjasnila a slunce únorově hřeje. Hryzely a Krymlov, většinou krásné hladké asfalty, tohle prostě chceš. Z Říčan roztočit závodní kolotoč a v dáli cítit přicházející sezónu s číslem na zadku. A já dnes chci dvoj čento, když je tak blízko. Nohy vytočím s Lukem ještě do Újezda, aby to začínalo 2. Doma klasika, vana, polívka, pizza, vločky, pivo, buráky...a těšit se na nutellu před spaním. Děkuji orange dream týmu, jste boží!

Luke – Days of Our Lives

Týden se s týdnem sešel a je to tu další díl z naší nekonečné soap opery. Tak jde čas, nebo když šlapu tak žiju? Ono je to jedno, prezident hlásí návrat, tak to hned dostává epickou linku. Já jsem natěšen už od neděle, po minulých zkušenostech zas přebírám trasování, aby to nedopadlo jak minule. Týden se vleče, ale výlet neuteče.
Ráno šup do Uhříněvsi, kde po chvíli už haleká nadšený Kolíkáč, jinak klasika Žába na špici, Nemi, HonzaB a Camrda, kterého ale tipuju max na Kolín. Nálada jen kvete, sluníčko sice nesvítí, ale zase není slibovaný mráz. V Kounicích Kapr a Ivča a po chvíli nabíráme i Vsida. Do kopce se jede zbytečné moc, ale jinak se daří držet grupu pohromadě, na čemž má zásluhu především Žába, protože ze špice nesleze a přijímá maximálně návštěvy. První větší brdek před Plaňany Žába ukáže Kaprovi něco jako "zůstaň" a odjíždí na svůj interval, Camrda s Nemim se kočkují. Nabízím skupině zbylých něco pod 4w/kg, ale prý furt moc. Tak já nevím, takových možností mají a furt se něco nelíbí.
Pak dostanem možnost realizovat se na špici proti větru s Nemim, za to by aj pochvala od trenéra mohla přijít. Najednou je tu zas Křečhoř a pádáme do Kolína. Projíždíme městem jinak než před týdnem, ale stejně blbě. No co, na nádraží ještě stavíme a sháníme Grepa, ale prý je ještě ve vlaku a přidá se pak. Tady fakt hrozná zima a vítr ledovák. Vyrážíme dál, do Starého Kolína a pak konečně odbočujeme z trasy z minulého týdne. A po 10 km se Žába ptá, kdy přestaneme kopírovat trasu z minula... no vlastně je asi jedno kudy jedem. Ale ne, sluníčko se klube z mraků, v dálce už se rýsují Železné hory. Jen ten ksichťák dává na špici dost zabrat. Střídáme se s Nemim u Žáby, protože zbytek skupiny teď raději předstírá vlastní neexistenci. Konečně ukazatel Žleby, schovat se mezi stromy, do údolí. Dál už pomáhá členitost terénu. Žleby jsme minuly a já na mapách nenašel příhodný fotopoint, tak se fotíme v Ronově. Zdejší zámek už na fotkách nevypadal nic moc, ale realita předčila očekávání. Na druhou stranu tohle jsou autentické zážitky a ne poznávací zájezd, co stavý jen u naleštěných pamětihodností. Dál klikatou cestičkou na Kamenné Mosty, kde dáváme foto a bez vycvaknutí pokračujeme dál. Díky Žábo!
Ivča odpočítává km na bufet, Kapr už 100 km visí za oči za Žábou, všichni toho mají vcelku dost a zjišťují stav ostatních: "Kapře a ty seš v pohodě?" "Ne, hrozně mě bolej oči." Navíc je to smolař dne, protože se mu před bufetem ještě rozsypali kuličky. Ale aspoň si pak od robota nechal na naložit pořádnej burgr, aby nemusel vybírat jen vlaky s jídelním vozem. Světová svíčková sice došla, ale sekana byla skoro tak dobrá, jak minule od koní. Navíc ten zážitek, co udělá pár robotu s 8mi dospělejma lidma, to taky stálo za to.
Slunce už pěkně pálí a když nefouká, tak je i příjemně. A když se jede 40 po větru tak nefouká, takže je příjemně, jen teda místy není sranda držet formaci, takže s HonzouB občas trochu krotíme vášně. Vsida posedlo jaro, nebo co, tak občas poletuje kolem balíku, což možná pak Žába nazval méně poeticky, ale v danou chvíli jsem jen vůbec nechápal o co vlastně jde. Jinak jsme se krásně protáhli kolem Kutné Hory a v hrozném lese plném borčusu a písku žádný borčus a písek nebyl, jen luxusní asfalt. Stejně jako pomalu celý zbytek cesty. Jelo se vesele, poetika a vtípky se střídali. HonzaB držel prst na tepu doby, Kolíkáč si sháněl záplaty na džíny, Nemi kontroloval každý nástup a Žába - ten prostě furt jel. Vítr dozad většinou pomáhal, ale neškodil. Oproti minulým výletům byl asi nějaký nedostatek velešpicařů, protože mi přišlo, že se vyskytuju vepředu nějak víc často než bych chtěl. Horší bylo, že už to už taky moc nejelo, tak jsem jen čekal, kdy mě někdo ze špice vyhodí, připadně mi Žába nasraně odjede, ale ani to se nestalo.
Na Vyžlovce se najednou stalo cosi divného a z poklidného rozjímání v háku na chvostu balíku se stal trhaný binární přesun, kde 0 byla 0 a jednička někde mezi 350-400W. Jelikož tyhle bajty taky pěkně kousali, tak jsem jen skupinu v Mukařově dolepil, abych to Žábovi za mnou neodpojoval, rozloučil se a jel si dál po svém. Svižným tempem k domovu jsem začal přemýšlet, co se tak stane, když ti kamarádi hodiny a hodiny táhnou špic kamsi na výlet, ty jim vracíš stejnou mincí a najedou se jede stylem jako "hajzlové já vám to tahat nebudu, nebo vás to bude aspoň bolet". K mému překvapení jsme za chvíli zpět, respektive skupinu rovnou svým vlažným tempem objíždím, tak abych nebrzdil. Když jsem pak zas vystřídán, tak se jede pěkně, špic pořád v tahu, tak aby se i v zádu plynule točilo. Na rovině před Uhříněvsí pak už nevím, jestli ještě jedem Mosty, nebo Jičín-Poděbrady-Jičín, no solidní závěr to byl. Pěkně pokecat a domotat to domu. Hezký to dneska bylo.

Nový Bydžov

Kolíkáč – Zvonička ve Vysočanech

V pátek trochu laborovat s oblečením, jestli již náhodou nevytáhnout prodyšnější materiály. Ale HonzaB jasně velí, beru zimní bundu. Trvá mi to věčnost, než to na sebe nevléknu, ale Nemi překvapivě píše, počkejte na mě, tak snad nebudu poslední. V 8:05 doráží Žába, který si dal ještě nějaký ledový úsek po cyklostezce. Jo je furt únor a na budíku to začíná minusem. Tak hlavně teď, ať je od Luka naplánovaná trasa do sucha vyfénovaná. Sraz v Mochově, woježděnou trasou přes Kozovazy, kterou tak důvěrně známe, ale většinou v protisměru. Nabíráme i neavizovaného Vláďu, tak je hned o další motor navíc. Po staré poděbradské se již rozjíždí skupinový koncert, Čespa nás zvěčňuje u vyhořelého motorestu Ohio. Žába si jede na samotku svoje předepsané dávky, tak si špice dopřávají všichni podle chuti. Sluníčko svítí, ale ledový vítr z pravoboku duje nepěkně. Jsem rád za zimní bundu, stejně tak za toust s marmeládou, který zhltnu za Poděbrady. Pak se již plně oddat šipečce na budíku a hltat novou neznámou trasu. Luku, povedla se ti, děkujeme!
Těším se na pumpu, ale před tím ještě foto týdne u zvonice ve Vysočanech, tady zase velké díky Čespo za fotky. Před Bydžovem nás ještě probere docela hodně rozdrbaný úsek, ale zase zvonice stála za to. Stejně tak pumpa, kde tankuji plnou, jo není čas na hrdinství. Počítám, že nazpět s větrem v zádech to bude kvapík, tak nechci nic podcenit. HonzaB ještě chce odlehčit na kraji Bydžova, ale hlavní grupa už valí do vany. Takže se dělíme na dvě skupiny, zůstávám v té zadní, čekáme na HonzuB a pak stíháme čelo . Je jasné, že je nemůžeme sjet, Čespa hodně přikládá, Oťas hrdinně trpí v závětří a před Městcem najednou zjišťujeme, že už před námi nejsou vidět. Je mi to podezřelé, takhle odjet z dohledu nemohli, když tu najednou se přiřítí zezadu. Tak to byla pěkná kulišárna, ta se vám povedla Co ale není moc k smíchu je vítr, který moc do zad nefouká a zle nás stále trestá z boku. Takže levá lajna trpí, v pravé se dá trochu pošetřit. Do někoho již vjel závodní démon, takže některé špice jsou až móóóc! Staré cyklistické pravdy, se znovu potvrzují, ale potvrzuje se i soudržnost orange wobjížděčů, a tak do Prahy již vjíždíme ve správném bojovém šiku. Dnes ani na budík nekoukám, až po rozlučkových pěstičkách s kamarády koukám ve výtahu, že to dvoukilo zase padlo. Díky tahačům na špici, dnes to nebylo vůbec jednoduché!

Luke – Kaše bez sekaný

Na Bydžov jsem náležitě natěšen. Diskuse řve, co na sebe, jak se pojede. Přitom je to jasné, bude to stejné jako vždy. Žádný závod, obyčejná zimní vyjížďka, která se občas v závod zvrtne, stejně jako se občas závod zvrtne ve vyjížďku.
Ráno mrazivé tři stupně minus, startuju rukavice, snad sluníčko nezklame. A už to svítí, v Uhříněvsi se připojit k vlaku z jíža. Žába se šetří na svůj interval, tak se větrat na špici, ale aspoň mi není zima.
Z Mochova se pak rozjíždí boj proti větru, moc mi to na špici nechutná, což je hlavně způsobeno rychlostí klesající pod 30, místy u níž. Kde je ten Žába, sakra. Uklidit se ze špice, abych zrychlil skupinu, ale nefunguje to, jeden motor chybí, dalším se nechce, nebo prostě fučí moc.
Naštěstí přichází neokoukaná část trasy, někdo už v tom vidí polabské klasiky, ale já tu nenašel kilometr závodní trasy. Už jsou ale úseky, kdy nefouká proti a cesta začíná rychleji utíkat. Do Vysočan je to pak zábava a dřevěná zvonice, jako fotopoint výletu se taky povedla. Aspoň ve srovnáním se zámkem v Ronově.
Pak pumpa, kde pěkně vymrzneme a to svítí sluníčko. Letos to na žádný jarní vyjížďky zatím nevypadá. Než se člověk stačí zahřát, už se zas hlásí zastávka... Ani mě nenapadne přestat se hýbat a podobně je na tom alespoň půlka skupiny, takže jedeme napřed s tím, že se někde otočíme a pojedeme naproti. A nebo bychom se mohli schovat.
Myslíme si kdoví jaký náskok nemáme, ale sotva zalezeme za křoví u kapličky před Městcem, už je vidět zbytek. Po větru a z kopce jim to docela letí, až si říkáme, jestli je vůbec sjedeme. Rozjíždí se pěknej závodní kolotoč na terezínu, přesně jak to bylo v týdnu v TV z emirátů. Nemi špatně odstřídá a už marně loví hák, stejně tak Kapr se někde ztratil. Ale Žába se pro ně obětavě vrací, zatím co my si sjíždíme čelní grupu. Ty pohledy Kolíkáče do škarpy, kde nevěřícně sledoval, jak se za ním objevují další a další stíny si budu pamatovat dlouho.
Vítr sice dál pomáhá udržovat rychlost skupiny, ale ne tak její kompaktnost. Kdo si urve pravou lajnu je v pohodě, pokud se teda ještě vejde. Kdo je vlevo má to jak na špici, jen se za to vítr trochu víc cuká. No hezkej test fyzické i psychické odolnosti, aneb jak prohlásil HonzaB, někdy je prostě lepší jet si podle sebe na špici. Škoda, že nebyla sekaná, protože se jede pěkná kaše a teď je to takový suchý... A o tu dnes žádná bitva není, takže se tam taky objevuji poměrně často. Na to jaký prd budu jezdit v létě snad až zbytečně často.
Před Nymburkem testuje nohy Kolíkáč, zatím co přes nadjezd by mu to letělo, držet tempo až do města aby byl i happy end, už se mu nechce. Přes město jsme se trochu rozpadli, tak čekáme, dokonce se ztratil i Vláďa, kterej si na 360W ještě rozebíral termosku. Ale prý předtím stejně špačkoval, tak to nikdo ani nehlásil. Holt status velešpicaře má svoje stinné stránky.
Do Litole pak už v klidu, tam rozlučka s polabskou sekcí a valíme na jížo. Nějak mi chybí zastávka na jídlo, tak si vytrucuju chvilku u Mochova. Pak už jen pro mě neoblíbená hlavní a přes Jirny domů. Nejede se mi dobře, tak když vidím jak VSid nedrží tempo, tak se drze nacpu před něj, ať si to dál řeší někdo jiný, sorry no, někdy člověk musí myslet na sebe.
Bylo to ale zase moc fajn, tak se těším zas za týden. :)

Lukov

Luke – Lukov

Nějak mě to zas baví, těším se ven, na sluníčko, předpověď na neděli přeje. Čekal bych snad i přes dvacet lidí, ale i tak je nás dost. Jen velešpicaři chybí, tak se musím ukazovat na špici docela často. Motáme se směr Říp. Horní Beřkovice jsou dole a kdo chce prý může blbnout. Chci? Docvaknu si vedoucí trojku, takže asi chci. Tempo se stupňuje, párkrát potáhnu, Martin s Nemim si vystupují, já se nechám vytáhnout Alešem až nahoru. Tak asi na mě fakt leze jaro. :)
Pak se zas seskupíme a jedeme, bohužel to není jak loni nástup za každou zatáčkou, zrovna na to mám dnes náladičku. Neodpustím si aspoň provokaci na kostkách a spurt proti zajícovi. Vyprovokovat se nechá jen Nemi a Aleš, stejně tak jedeme ve třech na Lukov. Provokuju nástupama, ale když konečně dojedeme pod poslední horizont jsem docela hotovej a dalších pár minut vo2max odmítám.
Na pumpu už se pak jede v jarní euforii a vítr do zad místy naznačuje, že to bude ještě sranda.
Na pumpě párek, přestože byli i dotazy na nějakej grand restarurant, ale široko daleko je jen tahle pumpa. Donutit HonzuB nezdvojovat zastávky a už to valíme zpět a větrem v zádech.
Jedu na špici horní Z2, ale prý to vzadu není ono. Kdo je ale před Kaprem ten je v pohodě. Ivča občas špitne nezrychlovat, takže to není moc. Nechci přeci jen dostat lidi za mnou pod Z2, vzhledem k tomu že na špic se nikomu nechce tak by to mohlo být 100x počet lidi za mnou, klidně 1000 junk miles, teda kilometrů a to si na krk vzít nechci. Pak zkoušíme vracet lidi do skupiny s HoznouB a Alešem, ale úspěšnost máme 0%. Přitom HoznaB valí přísný špice, s Alešem rozšiřujeme hák, ale skupina vedená grepem se spíš vzdaluje. Skoro jako by ani nečekali.
To jsou ty slavný návraty s větrem v zádech. Pak už se jede na zimu hodně solidní tempo až do Prahy, Ivča to ale krásně dala a je vidět že forma bude. U mě snad taky, protože to dnes bylo tak nějak bezbolestný, když teda nepočítám ten převařenej Lukov. Jak řekl HonzaB, jeden z nejhezčích výletů, tak dík všem za společnost.

Trosky

Nemi – Motoroví oři z Brodu

Pravidelně píšu reporty jen ze závodů. Tradiční akce Trosky ale nabízí příležitost si trochu zazávodit v několika brdcích, kde se vyhlašuje vrchařská soutěž s cenou a navíc má vlastní plakát, čímž se ledasjaký závod pochlubit nemůže! Počasí slibuje nevšední zážitek. Ráno mrzne, ale po poledni na sluníčku teplota stoupá přes 20 stupňů (Garmin naměřil maximum dokonce 28), aby v podvečer zase strmě klesala. Oblečení je tedy docela oříšek. HonzaB si od manželky půjčil noviny se slevovými kupony, kterými si omotal všechny údy. Horkokrevný Martin Štěňha neřeší ani rukavice. Mně se vyplatilo si vzít jen dlouhý dres a pláštěnku. A co je hlavní, zimáky se zástěrkami všichni necháváme doma. Až na Standu Lišku, který statečně trpí na těžkém gravelu, bereme jednice, přinejhorším dvojice. Ten pocit je povznášející, letí to prakticky zadarmo a žádná únava není znát. Oficiální trasa začíná až po 40 kilometrech v Českém Brodě. První z bodovaných segmentů je za Sobotkou. Háknu se za Vláďu a doufám, že ho uvisím co nejdéle jako na Novoročním Cukráku. Jenže Vláďa dnes nezávodí. Zleva nás bere Kolíkáč, tak musím akcelerovat. Zprava Hulis. Garmin říká, že nám zbývá asi jen 30 výškových metrů a 900 metrů vzdálenosti, tak se Hulise ptám, jestli to odpovídá. Prý ano, tak říkám, že už je to skoro na spurt. V ten okamžik jsem netušil, že jsem přesně trefil hřebíček na hlavičku. Nastoupil jsem do svého tempa, ale po pár vteřinách mě Hulis nekompromisně obložil jako patník. Neskutečnými watty byl okamžitě o parník dále. Takže drama se konalo až o třetí místo, kde Kolíkáč zaskočil HonzuB. Na druhém bodovaném segmentu jsem se poučil a přiložil pod kotel hned na začátku. Tentokrát žádný spurt nebude. Z balíku opět odjíždíme s Hulisem. Vypadá skvěle, jeho hladce oholené a perfektně tvarované nohy jsou jak z dámského magazínu, ale v nejostřejším závěrečném brdku se projevuje jeho letos zatím skromnější nájezd. Soutěživost má ale vynikající, a tak se lehce kočkujeme i na dalších již nebodovaných úsecích. Z Rožďalovic Hulis bez přestávky sám táhne tvrdou lajnu skoro až do Brodu, kde nás čeká bohatá hostina v něčem, co vypadá jako JZD, ale ve skutečnosti tam mají jen motorové oře. Bylo to nádherné, díky všem účastníkům a hlavně organizátorům!

StandaF – Hostování na Troskách

Letos již počtvrté jsem si dovolil zpestřit zimní cyklosezónu „vyjížďkou“ s Vinohradskými šlapkami tentokrát na Trosky. Váhal jsem dlouho, rosničkami předpovídané sluneční paprsky hrozily, že doba hliníková s blatníky, bude nahrazena dobou karbonovou a kategorizace vyjížďka bude pouze pracovní označení. Zdviženým varovným prstem byla již čtvrteční aktivita Nemiho = „Nultá letošní silnička“, je to jasné, rakety se ladí. Navíc se v diskuzi objevil výkřik ZÁVODÍME, a pak plakát s vyhlášenou vrchařskou soutěží, to vypadá vážně. V paměti jsem ještě měl totální hlaďák z Nového Bydžova, ale přesto jsem se v pátek rozhodl, že pojedu a po příjezdu domů jsem došteloval polohu přesmykače, namazal řetěz a kolo jsem znatelně odlehčil o velkou podsedlovou brašnu, abych váhu obratem dohnal pitím v bidonech, které teď na cestách do / z práce nevozím. Zbývalo dořešit, odkud pojedu. Do Brodu na sraz to mám 24 km, do Sadské 29 km (38 km z Brodu) a do Nymburka 28,5 km (46 km z Brodu), to nechám na ráno, stejně jako výběr oblečení.
Vstávám cca v 6:45 hod a jako první kontroluji teploměr, ukazuje -3°C, do Brodu se mi nechce, to bych musel vyrážet chvíli po osmé a buď ráno mrznout nebo se odpoledne vařit. Využiji hlášení Kapra, že jede z Nymburka a přípravu směřuji již tímto směrem. Beru jen tretry bez návleků, krátké rukavice se slabými do nich a bundu s vestou. Slabé rukavičky a vestu podle teploty odložím. Bohužel nevím, kde udělali soudruzi chybu, místo srazu jsem si v hlavě změnil, ale časový plán ne. Vyrážím v 8:53 h, jedu v klidu, nějakých 28 až 29 km/h, přeci tam nechci dlouho čekat, abych nevychladl. Jak se mozek okysličil, začíná mi docházet, že jsem debil. Čas 50 min bylo do Brodu, ne do Nymburka !!! Přidávám, ale někde vzadu je mi jasné, že to už nemohu stihnout. V čase srazu 9:45h akorát míjím ceduli Nymburk, stavět a psát zprávu ať počkají, zamítám a smiřuji se sólo výletem. Na náměstí jsem v 9:50h a když vidím Kapra na lavičce, tak se mi ulevilo. Podle Flyby se v době mého příjezdu skupina akorát chystala přejíždět most přes Labe, to bylo hodně těsné. Letmý pohled na naleštěné stroje potvrdil, že čas zimáků skončil - Tarmac, Černá mamba, BMC, Tarmac,…. Stíhám sundat vestu a rukavičky, napiju se a s výkřikem „za vesnicí čůráme“ se vyráží.
Do doby než ze špice odstoupí Kolikáč a Kaprem se jede rozumně, pak už sestavu na čele balíku moc nestíhám sledovat, dokonce se ruší dvojice a jede se lajna a najednou jsem druhý za Martinem. Když odstoupí, tak hned drze kynu, že tahat nebudu a pomalu se cedím na konec. Kopce teprve přijdou a je třeba šetřit, rakety vpřed. Při průjezdu Řitonicemi si říkám, zda už není o týden později, ale zajímavých názvu bylo v okolí více, že by námět (Hubojedy, Drštěkryje, Střevač, Bukvice, Lavice, Zajakury, …). Po krátké zastávce v Sobotce (* - zámek Humprecht), kterou většina účastníků využila k odložení svršků a spodků se nezadržitelně blížila první vrchařská prémie a členové balíku se začali kontrolovat, cituji: Kde je Kapr? Ten jel napřed! Cože? Tyhle triky z devadesátek má holt zmáknutý, konec citátu. Jak se později ukázalo, nešlo o špinavé triky, ale jen o výběr vhodné pozice pro dokumentaci a díky tomu máme i pěkná videa, díky Karle. Souboj o zelený dres resp. pomerančový Isodrink se omezil na Nemiho s Hulisem, co brdek to nástup, pro zbytek balíku zbýval boj jen o třetí místo. Nástupy a snaha udělat si náskok měly na úseku změněné trasy za následek drobné kufrování (VláďaK byl skoro až v Prachovkách), ale úspěšně jsme se zase našli a od Lavice si toho moc nepamatuju. Dvacet kilometrů šrot, šrot, šrot až do Rožďalovic do cukrárny s velmi nepříjemnou vložkou, kdy jsme v Hřmeníně pod kopcem potkali kamion ve zúžení a místa vedle něj moc nezbylo, ale i díky lajně to dobře dopadlo. Cukrárna přišla vhod, doplnil jsem cukry a orazil jsem, abfááárt, pak ještě čůraní za vesnicí a zase šrot, žádné historky, kecání ve dvojicích, lajna a i napít se z bidonu bylo umění. Na computer jsem si dal mapu, nechci nic vědět, ani rychlost ani tepy (wattmetr nevozím), ale vesnické radary jsem vypnout neuměl – 38 až 42 km/h, furt. Na konci balíku to bylo jako na gumě, hlavně nechytit díru, jinak končím. Pořád jsem čekal, že ten za mnou zařve móóóóóc, ale on už tam nikdo jiný nebyl. Ručník jsem s sebou neměl, tak jsem pod Poříčany hodil na zem vestu (kecám, vypadla mi). Tady se ukázalo, že i na hosta se bere ohled, díky, půlka balíku počkala, až ji seberu a dotáhli mne do KSÚS na zasloužené občerstvení = vývar, lívance s domácí marmeládou, cukrem a tvarohem, mňam. Moc děkujeme.
Cestu domů už jsem s plným břichem dával ve svém tempu, ale cukrů bylo dost, nohy šly, tak jsem nejen dotočil požadovanou dvoustovku, ale při slušných nastoupených metrech jsem i udržel trojku na začátku průměrné rychlosti.
Hoši díky všem, jako osoba, která pouze jezdí na kole, většinou jen do / z práce, jsem na vašich vyjížďkách mohl ochutnat trochu cyklistiky, ale ani na své endurance silničce se nemohu pouštět do akcí, kde nájezd začíná trojkou nebo průměr leze přes 35 km/h. Těším se, že minimálně v Doksech se ještě letos uvidíme.
* - půlměsíc byl na vrchol věže umístěn až v 19. století jako připomínka údajného tureckého věznění zakladatele zámku odkaz

Strade Bianche

Luke – RideIntoTheLegend

Sem to už jednou jel, takže vím a znám, nebo o tom minimálně dokážu sáhodlouze mudrovat. Takže se těším a mám super plán jak to jako pojedu, skoro až tak kompletní, že snad i vím čísla lidí, kterým padnu na který rovince do háku.
To je samozřejmě blbost, ale bylo to docela jiný, než loni. To začalo už ve čtvrtek, kdy jak magor mávám rukama a řvu na Žábu, samo krátký krátký, ve woježděným sjezdu z Quirica, jaký je to cykloporno. A o hodinu a půl později sháním odvoz a ťapu s přehazkou v ruce do centra sehnat aspoň zmrzlinu, abych se zabavil. Zbytek dne a pátek pak neúspěšně sháním patku skladem po celým Toskánsku. Půjčuji si tedy Martiny Pinarello, přehodím kola, sedlo a představec a dělám z toho vlastně docela povedenej Strade speciál.
V sobotu mě Žába hned zkouší ze sjezdu, jak se mi točí 48z převodník, ale přestože kváká něco o 480W a 70 km/h tak mě neurve. No takovou blbost v neděli nikdo zkoušet nebude, tak snad cajk. Projedem jeden sektor, brod zmizel a přibyl most, samá pozitiva. Mimo to se necháme vyfotit při 9 wkg (nebo tak něco) u cypřišů a zkoukneme jak to jezdí profi. Nejlepší je asi to rally co jedou doprovodný auta. Když projede poslední elite, kterýmu dám hned žertovně přezdívku “lemra z vismy”, vyrážíme na trať. Tempo je skoro závodní, nevyřčený cíl je totiž dojet lemru.. to se daří až když chudák zastaví u někoho z jiného týmu s defektem, patrně v naději, že ho svezou na hotel. Žába se sice dušuje, že jsme ho sjížděli, ale minimálně nám dal fakt zabrat. V kontrastu s tím jak marně vypadal ve srovnání i s těmi ve 4té odpadlé skupině to je zajímavá srážka s realitou.
Nicméně rozjetí bylo fajn a tak hurá do závodu. Parkujem včas na pumpě před Sienou, na pohodu do centra, najít svůj blok - mám 4, Žába 6, je to podle času přihlášení. Jako loni sundávám vestu, je asi 9° C, tak ukázat kombošku, jen ty návleky na ruce to trochu kazí, ale i ty půjdou dolů.. a start, cca v 8:08 se hnu. Jede se opatrně, přijde mi, že nikdo moc nechce jet. Cpu se tedy doleva a rozjíždím si svoje tempo, první brdek, +20 míst na zahřátí, pak další.
Skoro si říkám, že nikdo nechce jet, ale najednou se objevují lidi, co si to samé asi myslí o mě. Není to ale moc uspořádáný, ne vždy se dá hákovat a ne vždy si sem jistej, že to chci. Brzda balíku a borec ve škarpě co se drží za rameno, přeci jen nedojet ani na první sektor není úplně cíl. Přijde mi, že těmi rozpaky kolem nejedu úplně jako loni, ale segmenty pak ukazuji opak, dle plánu dávám první gel před sektorem a tam to pak zapiju. Moc se nejede, to znám, co neznám je divná nejistota v sedle. Po chvíli je jasný, že se vyklepal štelovací šroub, tak stavím, trochu s tím laboruji a ztrácím snad sto míst. Naštěstí nářadím mám, to je pro podobný závod nutnost. Pak bohužel ještě posun sedlovky, protože sedlo mělo najednou trochu jinej sklon, tak další půl minutka pryč, ale nějak se tím nenechávám rozhodit.
Dál si valím svoje, ale lidí, co by mi pomohlo, samo ubylo, ono stejně je brdek co 2 km tak se cokoliv hned zas rozpadne. Otázka byla, jak se mi bez waťáku povede první větší kopec, ale to samozřejmě zůstane neznámé až do konce. O něco lepší jako loni to taky bylo, což bych ani netypoval.
To už bylo v rámci sektoru 2. Pak asfalt, docela lehká 3ka. Brdky všude a rozdělení trati. Tím už bylo aspoň na asfaltu většinou dost místa k předjíždění a občas jsem se svezl a našel si čas na jídlo a pití.
Povedlo se to před nájezdem na 4, z loňska vím, že je rychlej, ale dnes tu nemáme žádnej žabí urychlovač, tak to není takovej let, jedu to v zásadě za svý, ale bezpečně. Na konci si chytám menší grupu, z loňska vím, že asfalt je tak 700m, sotva se napít, ale každej metr v háku fajn. Ale ne, to si radši 3x nastoupíme. Takže piju tak tak před sektorem a hurá. Žádnejch 9 wkg jak včera to není, prostě jen držet tempo, přemýšlím spíš o sjezdu co přijde, tyhle probrzděný sjezdy mě stresujou, protože se jede pomalu a stejně se bojím. Ale zvládám to, držím se lidi kolem, co mají dobrý tempo a přes asfalt pak bezpodmínečně hák a gel. Napít a sektor 5, nejdelší a nejtěžší. San Martino, práce na skoro 20 minut, 3 brdky, v prvním sjezdu jsem poprvé skončil nesoutěžně v trávě, loni málem, letos travou projíždím taky. Přitom tu zatáčku člověk vidí, ale tipnout kdy začít brzdit, mi nejde a pak je tu strach zatočit. Ale dycky mám aspoň rezervu na tu trávu a nic se neděje. V dalším brdku už se ale děje, když mi přední kolo sebere vymletej kanálek a jdu k zemi. Občas v tv nechápu, co ty lidi ustojí, ale moje pravá noha, co se normálně snad ani první vycvaknout neumí, najednou hopsá tak dlouho, až se udržím nad zemí. Ani kolo nespadlo, tak ještě trochu škola nacvaknutí na stěrku ve 12% a valíme dál. I s touhle šarádou pr na sektoru, ale tady do toho možná kecal vítr, to nevím. Co ale vím je nutnost skupiny na další asfaltový přesun a gel.
Gel je, skupina je, ale nejede. Tak si jedu sám, pak přijede zlomyslná verze žáby a furt nám nastupuje, že nestřídáme. Přitom jsme mu ve 3 střídali, zbytek by se holt vezl, takhle si nastupujem. Když pochopí, že nás neutrápí, tak se zaměří na dojížděné jednotlivce a skupinky, kterým spurtuje kolem, aby se nehákli. No asi moc kudosů nedostal, grupa ho pak nechala jet a jelo se 50 m za nim. Asi nám ve finále zmizel, ale co.
Přišel nový sektor a ten se, no nepovedl. Nájezdová rychlost by mohla být tak 60, pak 12-18% dolu a pravá levá do pravého úhlu. Naštěstí tam aspoň pořadatel postavil bandu borců s fakt velkými červenými prapory. Mávali dost nekompromisně a tak se sjezd jel krokem, ale i tak jsem svíral nejen řídítka. Asi jak jet Výrovku dolu po štěrku a do zatáčky.. Následuje část kterou já i Tadej jezdíme zásadně sami, ovšem každej z jiného důvodu. Ja se teda ještě kousek popovezl, ale od dalšího sektoru Monteaperti už jsem se staral výhradně o sebe. Tady už nejsou sektory dlouhý, za to tam je vždy kopec. Colle Pinzutto i docela dlouhej je, jedu co zbylo, předjíždím asi jen mrtvoly z krátký, odpočítávám km, přemýšlím co ten poslední sektor. Už se blížím, Le Tolfe, prej snad ikonickej, no je poslední, tak jasně, že se tu asi dycky útočilo. Teda než Tadej zavedl nástupy 80 km před cílem.
A už to vidím, asi to nebude jen to, že je poslední, nějak jsem to loni vytěsnil? Stěna jak Vysoká Srbská, roadbook říká max 18%. V kopci davy lidí, ale spíš jdou než jedou. Ale netřeba se trápit, úplně rychle se nepřibližuji, tak snad časem uhnou. Nechci se vysilovat objížděním a vím že stačí jen křiknout destra nebo sinistra a chodec uhne, případně se rád zastaví a podívá, že to někdo jede. No jede, skoro ne. Vzhledem k stavu mému i okolí volím delší, ale přiléhavější slovo sinistra a objíždím všechny vlevo. Konec sektoru, sjezd do Sieny a ikona ikon.
Ale kdepak, Garmin má ještě na mapce pár brdků, někde se těch 2500m musí nabrat. Matně si vzpomínám na loňský dojezd a čekám náznaky křečí, ale jsem relativně ok. Snad jídlo, snad lepší zima? Garmin se vypíná, tak nevím jaký bude čas, nějak mi přijde, že bych mohl ještě přišlápnout, ale chybí tu trochu nějaký magnet, povědomá postavička, nebo motivace časem na Garminu. Rozjímání přeruší kývající se košík. Místo abych jel, tak přemýšlím, co s tím. Přemluvit se mi ho nedaří, urvat a zahodit nemůžu, když to není moje kolo, nakonec pod posledním kopcem stavím, aby nedošlo k nějaké nehodě v ikonické uličce. Ještě šroub třikrát ztratím, jak už mám vyklepaný ruce, ale nakonec najdu a zašroubuju. Akorát tak roztočit nohy a hurá, Santa Catarina, ty jo já se i těším. Do půlky si užívám 32x30, točím v sedě, předjíždím lidí. Pak se to ještě přihne, zvedám se a beru za to jak MVDP v roce 2022. No dobře, děleno 2, možná 3. Ale užívám si to, lidi řvou, pecka!
Pak ještě s odkrveným mozkem jedu směr pasta party, kde bylo zrovna víc cyklistů než na trase, ale dojde mi to, tak zpět, další mini ztráta a dojet si konečně pro tu slávu na náměstí.
Počkat na Žábu. Pasta party. Zmrzlina. Domů. Minestrone. Pecorino. Chianti Classico. Spát. Snídaně. Práce. Oběd. V krátkým do Pienzi na zmrzku. Večeře, sýry, kachní ragú, tiramisu, sangiovese. Asi chápete, ne?
Jinak bez wattů nevím kde pomohla skupina, kde vitr a kde sem byl fakt dobrej, takže těžko hodnotit. Snědl sem co sem chtěl a měl, čas o 2 minuty lepší, plus odhadem 3-4 minuty sem prostál navíc kvůli technickejm potížím a pocitově to bylo dobrý. Ale i kdyby ne, tohle je stejně tak trochu víc než jen závod, takže jsem si to hlavně užil. Jo a proti loňsku o dost prašnější, asi víc sypký sektory, snad i víc lidí a kolem ze začátku i dost lepších, že se mi s nima nechtělo jet, neb by to znamenalo hodně nástupů. A zase míň lidí, co by jeli moje tempo. A nebo už sem jen děsně vybíravej.

Ústí nad Labem

Bobek – Ve vzduchu je cítit vzduch klasik!

Padlo dnes cestou: co budeme dělat zbytek dne? Přestože ve vztahu k Jazykovým Skvostům příští víkend, i tak dnes nebyl komentář díky průměrné rychlosti daleko od věci. Napadají mě hned dvě věci, namazat se Opodéldokem, smolit pár řádků.
Včera trochu projet ať nad dnešní 2kilo nejdu přímo z oleje a když se chystá pěkné počasí, přehodit pláště a bez ostychu nachystat jednici. Lehce před 9 už soustružíme s Kaprem do Mírovic kde se schází početná skupinka, v 9 v 9ti. Trasa je taková základní, po hlavní k Doksanům, kam se necháváme unášet s pomocí větru v zádech, soptící v povzdálí nás vítají i se slunečními paprsky. Lehce přivoníme voňavé Ohře a už svištíme z Lovo po hlavní k Ústí do luxusní kavárny Moll, s předem nevynechanou tradiční foto pod hradem Střekov.
Napětí roste, na Sebuzin je předpis 13- Vyplácí se spořádat druhou soupravu chleba, jejíž tloušťka je v domácnosti HonziB vzácnost, trochu posedíme, Kapr po párku ještě zaskočí pro zákusek a už balíme. HonzaB zavelí až se vlajky napřímí a valíme pod hradem ke kruháči. Od začátku není o co stát, Kolíkáč má plán 13- dodržet a tak do toho jde hned z úvodu s plnou parádou. Nemi se na svém Grizzly cítí jako na palouku u trsu borůvek a hned jde po Kolíkáčovi. Jedeme kousek od sebe, jak kopec za Tlučení povolí, ještě si trochu dopnou rezonující řetězy, Nemi jako by hrábl do strun a Kolíkáč pěl známou melodii Don´t stop believin… Cítím se potlučenej jak Rocky Balboa, bez poháru.
Řadíme se u křížku jak kdo dojíždí a po chvíli se snášíme s krásným výhledem k Litoměřicům, odkud ve svižném tempu přelétáme na benzinku kde nikdo moc nechce stavět. Kapr láká na stěnku za mostem. Pochvíli už se na pumpě rozebírají regenerační nutelové krémy, napadá mě co vše se dělo s rajčaty! Při pohledu na barový pult si vzpomenu na Pavlova týmového kamaráda jak při návratu z Děčína doplňoval energii Kozlem a od tej doby jsme jej neviděli (v tom dobrém), myšleno tak, že snad se nejede taková sekera.
Balíme, vítr vyšel skvěle, až sem takřka do zad, až z Mělníka je to přímo na komoru. Od větru nás Kolíkáč přeléčí ,,Zoncolanem“ a zbytek šmrdláme ze zbylých sil.
Krásně uspořádané a vlastně prima otvírák Polabí. Ve vzduchu je cítit vzduch klasik, možná budeme ušetřeni Rytířov 300+?
Bezva švih, který by neměl uniknout ani menšinovým, hlavně většinovým sportovcům.

Nemi – Natěšení bruslaři

Zima se vrátila. Předpověď slibuje maximálně 6 stupňů, a tak volím zimní tretry. A protože zimní tretry mám pouze s SPD, vyrážím na El Clásico na gravelu se zástěrkami. Gravel s blatníky volí i HonzaB, jinak každý bere silničku. Cestou na start se setkávám s Tomášem, který si stěžuje, jak letos prakticky nejezdil, ale jak z jeho brutálního nástupu do brdku k Volze poznávám, o to více je natěšený. A není sám. Bobek sundal brusle, sednul na kolo, a tak se místo kecačky ve dvojicích desítky kilometrů za ním jede tvrdá lajna. Posilněni v pumpě se severskou přirážkou vyrážíme na zlatý hřeb, kterým je kopec nad Sebuzínem. Nenapadá mě nic lepšího než ostrou stěnu na začátku za kruhovým objezdem pěkně přepálit. Nahoru jsme vyletěli tři spolu s Kolíkáčem a Bobkem. Mám toho dost, ale Kolíkáč nastavuje tempo, a tak se ho snažím uviset. Prý že si ve volnějších pasážích pomůžeme. No, Kolíkáč mi pomohl. Bobek to někde prováhal a má odstup. Nakonec jsem si vyprosil remízu a dojíždíme v objetí, ze kterého bohužel není fotka, ale dobře si to uložím do paměti. Kolíkáč skvěle dohnal manko z Thajska, často je vidět na špici a na pumpě v Mělníku tentokrát tretry nesundává. Nečekaný bonusový závod se koná z Dolní Vinice na Záboří, tam kraluje HonzaB. Jsem spokojený, krásně jsem se vyšťavil, díky, kluci!

For bikes

Za jazykovými skvosty

Kolíkáč – Ty wado Jirus!

Na Skvosty se těším celý týden, jarní předpověď a plánovaná sestava je hodně lákavá. Korunu tomu nasazuje páteční cinknutí zprávy: „Nazdar Draku, jak to vypadá zítra u vás v ulici s parkováním?“ Jirus! Ty wado Jirus!
Jarní varianta oblečení, spodní dlouhé triko a dlouhý tenký dres a dolů 3/4 kalhoty. I tak je to opojné, jak je člověk hned lehčí. Jirus zaparkoval a valíme s předstihem společně na kruhák. Pak už jen chytit Žábův větrný stín a nechat se odvléct ke kostelu. Tam velké setkání a řinkot pěstiček. Zapnout budíky a jde se na to. Jirus přijel na pokec, ale jede se tvrdá lajna. Hold bláznivé Šlapky
Strašín doplňuje stavy, na 8 oranžových ohozů. To je pohled! Ošoupanou trasou spadnout do Chocerad a zkusit najít odpověď na otázku, kterou jsem v týdnu hodil do éteru, jestli dám Vláďu? Hákuji naše elitní duo Vláďa+Žába na legendární Vodslivy a zatím to jde! Opojné pocity vydrží za Vestec do prudší části, kde se lámu. Tak teď už to došmydlat aspoň za oči, ať mě zezadu nesjede krvelačný Jenda na zimáku. No nahoře to už chtělo dalekohled, ale bronz jsem udržel. A kopec si užili všichni, a tak v rozverné náladě míříme zadem na Divišov. Sukes je skvěle vyladěn, nenechává si ani centimetr odlepa a reaguje na každý únik
Padáme kolem Rybiček k další vrchařské záležitosti. Zdebuzeves. Luke ji tu jednou jezdil nahoru a dolů celý den. Nám bude stačit jen jednou, a já jdu hned do háčku za Žábu. Vláďa taky přijel zkoušet svoji matematickou úlohu o kadenci a wattech. A tak vydržet zase s nimi co nejdéle. Pěkně jim to odsýpá a já jdu po chvíli do kytek. Ale náskok mám a HonzaB je o pár toček níže. Krásný to kopec, v protisměru zdravíme slavistické duo. Nechci svěšovat a nechci HonzuB za zadkem. Takže to zase rychle uteklo a plakátovací strom obšťastňujeme fotem týdne. Grep skuhrá, je po nemoci a chce vlak z Kácova. Jirus chce foto pivovaru a kopec na Polipsy si konečně pokecáme. To je vzpomínek!
Vylepšili nám tady asfalty, a tak Krasoňovice jsou ještě krásnější. Pohodu nám znepříjemňuje protivítr, ale těšíme se na transfúzní stanici do Zbraslavic, kde to otočíme. Čestín a jeho med, co jsem si ráno dával. Kraj, kde člověk unikne dokonale víru velkoměsta a ročníku v občance. Zbraslavice s cedulí a s Kaprem. V konzumu sušenky a energeťák a rozvalit se na náměstí. Nálada rozpučela a dáváme poslední foto u Pivniska. Pak už se bude vycvakávat až na kruháku v Uhříněvsi. Vítr se do nás opřel a ručička tachometru atakuje povolenou rychlost v obcích. Tohle chceš. Bezbolestné stavy a let ve skupině kumpánů.
Díky borci za společnost, nemělo to chybu, a především díky Jirusovi, že nás takhle mile překvapil a poctil svojí návštěvou!

Sukes – Skvělá volba!

Skvělá volba, ideální počasí, kompaktní a rychlá oranž grupa, žádní objíždáci ale všechno poctiví švihaři , necítím se optimálně, jen jeden den na regeneraci, potřebuji optimálně dva, proto úvodní stojky, Vodslivy i Zdebuzeves defenzivně, nicméně Divišov mezi nimi za Žábou, jenž klasicky drtí špic a dávám si s ním v háku a jen ve dvojičce a potřebuji tento segment , na horizontu mi ještě zrychluje, ale mělničím a dávám, moc potřebná psycho podpora za tímto veleideálním somatohákotypem , do Zbraslavic rovněž za Žábou s Jendou dorážím na trojce a s odstupem od zbytku , jenž nenechává KOlikáče bez komentáře, to je fazóna Sukes, jo je a užívám si atmošku kompaktní grupy devíti lidí samo dvojičky okolo třetí pozice stíhám i šetřím a je třeba , posledních 50 km po větru a ze špice neslezou Žába s Vláďou KLozem a valí se 45+ stále , to je luxus, to je odměna za předešlé utrpení ve stovkách nastoupaných metrů, tohle miluji, proto tu jsem, nasávám jedinečnou atmošku a tolik motivující energii oranžletky doprovázené permanentním Robertovým doprovodným komentářem Nádhera, on se rozplývá nad tím množstvím oranž dresů, já nad tempem a profi chováním špicařů, jakmile malinko odbočíme vstříc bočáku, veleprofíci a stále ve dvojičce na špici okamžitě na střed a my za nimi terezíme a šetříme dále a dáváme a valíme dále a výjimečně někdo potřebuje, já ne!!!, dáchnout na 10 s se zvolní a valí se kompaktně dále, tohle na Mělníku umíme jen s převahou , ale dáme to a zas, tolik věřím , to je fantazie, to je týmový duch, to všichni kvitují, za srdce beroucí velepocit, i Hryzely se špicí, dávám si na maximum a na mě se nečeká, Krymlov kompaktně a PAráda, Fantazie a Nádhera prostě tradiční KOlodějárNA na konec, valit k Mukařovu 46 je za srdce beroucí vzpomínka na ty nezapomenutelné závěry Kolodějů, to neomrzí a nikdy a na závěr z Vojkova 50+, které završím a otřešničkuji svým nástupem a okupováním špice až k loučící se odbočce na Strašín a mávání a řvaní a mé slzení , dojetí, veleveleemočnení , ano jsem zase na šrot a to po všech stránkách. Díky moc a všem!!!

Kostelecké lesy

TdK Classic

Hurá na Ještěd

Kolíkáč – Tvrdá zimní robota

Letošní jarní Ještěd byl pro mě tvrdá zimní robota, od rána se mi jede neskutečně blbě, furt krátký kolo, furt se dolepovat do skupiny a furt to bolí
Na kruháku ultra wobjížděči HonzaB a Tomáš B. a hned se frčí. Tomáš je při chuti, Jenda se ještě neprobudil a já sotva lovím hák. Dáváme si Mstětice, kde překvapuje nový nadjezd nad železnicí a pak cyklostezkou do Toušeně. Přebrodit se přes rošty na lávce přes Labe a zamávat Káranské fabrice na vodu. Stíháme to jen tak tak, skupina již netrpělivě strečuje před Kaprovými vraty. Hurónské přivítání, zapnout šipku na displeji a mydlíme to na Mečeříž.
Je to furt do kopce a proti větru, přemýšlím, proč to dělám. Ale neznámé silničky po většinou pěkných asfaltech rozhání chmury. Kolem krásně nasvíceného Bezdězu do Bělé. Vláďa dostává pokyn od Sekyra group a odjíždí si někam do pryč. Já ztěžka hákuji ocas a každý magnet trpím. Ralsko nás vítá bránou pro zvěř, je to docela past pro cyklisty, ta kombinace kluzkých trubek a kufrů. Odměnou je ale parádní příroda, chtělo by se říci neposkvrněná, kdyby tady před nedávnem neprobíhaly tankové bitvy.
Teď se rozjíždí bitva o vysílač na kuželovité hoře, rukavice dolů a hákovat Nemiho. Vláďa nám asi odjel nadobro, takže o vítězi je dávno rozhodnuto. Nemi na jedničce mě dnes vůbec nechutná, tak se seju k HonzoviB a Grepovi. Rozepl jsem vrchní dresy a vařím si tak jen nohy v čapákové šťávě. Ale v hlavě to je, tyhle dva bych chtěl nechat za sebou. Dolní parkoviště, jsme stále pospolu, kolem skály a přichází nejtvrdší procenta sklonu. Grep se loučí, HonzaB mi ofukuje záda. Horní parkoviště, lidí přibývá, a to mě hecuje, proplétat se mezi nimi a cítit, že ještě trochu sil zbylo. Před tunýlkem pod lanovkou je rozhodnuto, HonzaB na těžkém zimáku mě konečně přestal ofukovat. Vymrzlý Vláďa a Nemi nás dokumentují a čekáme na ty největší hrdiny. Především Martin od Kapra, který sem vytáhl 111 kilo živé váhy, si zasluhuje velký respekt.
Společné foto, zateplit se a slítnout na pumpu v Dubu. Jsem v rozverné náladě a věřím, že se to konečně rozjede. Zabiju to ale gulášovkou a Rohozcem a začíná peklo. Na špici Vláďa, stále klesáme do Bolky, romantickým údolím, ale já vidím na každý zdi čerty. Vláďa asi po půlhodině odstřídá a já se pakuju hned s ním dozadu a už tam odtud nevylezu. Navíc se zatáhlo, tma a padající listí všude okolo, úplný listopad. Depka, a to máme na garden party ještě nekonečných 44 kilometrů. Trpím a nemluvím. Začínám kolo nesnášet a sonduji, do jakého auta vlezu. Nemiho vůz se jeví jako ráj na zemi. Před tím ještě tradiční exklusivní paráda pod pergolou. Omluva HonzoviB a Tomášovi B., že jsem s nimi nedokončil snovou JJJ Snad bude lépe Poklona Martinovi od Kapra, s jakou grácií to dal!

GF San Benedetto del Tronto

Luke – O sole mio

Když sedíš odpoledne na trenažéru, venku sr* a skoro tma, čučíš na Paříž - Nice nebo Adriatico a strašně jim závidíš, jak si závoděj v krátkým na sluníčku někde u móře… a najednou…Budík přetočenej přes 300 už hezkou chvilku, zvednout zadek a trochu se protáhnout, letmý pohled kolem, jak to vypadá před i za, při otáčení si toho všimnout, moře, kopečky, krásné jarní scenerie, nic tě netíží, ani ta vestička pro jistotu v kapse není. Je to tu, žiju si svůj zimní sen, jen ten horizont už aby se přiblížil. Plán byl tady nesvěřovat, jedu až nahoru, chci nejlepší možnou skupinu.
A je to tu, horizont, sjezd a závod vlastně začíná. Teda on začal už před půl hodinou, ale to nějak uteklo moc rychle. Stál jsem úplně vzadu, na hanbě jak by řekl Žába. Mohla za to absence bodů v jadranském poháru a nějak sem usoudil, že mi nestojí za to, to řešit. Řešilo se to ve WA skupině, stejně jako to jestli se nemá start o hodinu posunout, kdyby snad nedej bože bylo ráno mokro. Mokro není, dle Garmina 15°, většina lidi má jen návleky na ruce, ti víc z jihu občas nákrčník. Kdybych si vyhádal blok vepředu a nepřišel o půl hodiny dřív, asi bych stejně stál o max 3 řady vepředu. Po startu chci být v klidu a mírně se sunout vpřed, to se daří dokud nemrknu na watty začínající 4kou. Miluju tenhle závodní pocit. Snažím se klidnit a tak se sunu, hledám co nejvíc háku a snad chytře míjím davy lidí. Už sem docela dost v čele, určitě první třetina, ale ouha. Díra 20m, skupinově se to úplně nedaří, sám honit balík nechci. Pár lidí to zkouší nástupem, ale to je spíš kontraproduktivní. Imho se to dalo, ale nesešli jsme se myšlenkou. Z frustrace pak někdo vztekle odstřídá, hodí vlnu a jediná nebezpečná situace z celýho závodu přímo přede mnou si borec překládá. Uhýbám či to jde, ale ještě se tam musí vejít borec vedle, ten má padajícího přímo před sebou. Čas běží děsně pomalu, hlavou mi letí jak rozhodně nechci na asfalt, po 8km, v březnu! Přestanu uhýbat a opřu se do borce vedle, on se opře o mě a vejdeme se. Uf, ani sem nevěděl, že tohle umím. Pak se vystřídáme a jsme zpět v tom, co zůstalo ze stíhací skupiny.
Klid, poslední kilometr do prvního brdku, najíždíme tam a za zatáčkou už je čelo, respektive lidi co měli zabočil dojet s čelem pod kopec. Valím jak frajer co se vrací po defektu na čelo, je nás víc, tak je i jasná stopa a motivace nepolevit, když to začne bolet. Nahoře už popsaný první rozhled do krajiny a jde se na věc.
Zabudovat se do grupy, první gelík podle plánu. Čekám poklidný přesun pod další kopec, ale rozehrávají se barevné hry u nás nevídané. Bílí se sunou dopředu, modří uprostřed něco řeší, černí se pořád otáčí. A už se to skládá, občas veze někdo holky víc dopředu, někdo maká na špici, i nějaký veteráni tu mají podporu. Holek tu je snad 5, žádná není sama. Vědět kdo je kdo, tak to mám jak v TV, ale trochu se v tom ztrácím. Až sem přehlédl dělení tras a v rámci zachování si života jsem musel trochu přejet a pak si to chvíli sjíždět. Naštěstí se moc nejelo, tak jsem si to za pár minut sjel a pak si v klidu na ocase dal další gel, akorát před dvojicí brdků.
Jedu to pěkně zepředu, nemám úplně touhu odjíždět sám, ale čekám, že se to tu nadělí. Určitě ještě někoho sjíždíme, nikdo snad neodjel, brdky jsem přejel, sjezdy si klasicky užil z čela skupiny. Vlastně mě to dost baví. Točím na špici, ale třetí brdek je tu hned za kilák, ani sem nic nesnědl a vidět tu stěnu mě silně demotivuje. Tvl to není cyklistika, ale boj. Chvíli se to srovná, rozjedu se a chytím tempo. A další stojka. A znova. Tak to mě dost zabíjí. Nějak se dostanu nahoru, vlastně asi jako 3tí, dojedu ty dva a... předjíždí mě auto konec závodu.
Tvl cože? Potřebuju to vstřebat, Garmin ukazuje NP z říše snů, za mnou sotva hodina a tři čtvrtě, TSS 150, jako really? Fine Gara? Naštěstí to znamená jen konec plovoucí uzávěry, dostáváme motorku a křižovatky jsou furt hlídaný. Sjezd je zas můj a pak další 4 km pod kopec. Točíme, neflákám to, přeci jen předchozí kopec sem vyhodnotil tak, že kdo to vyjel hůř než já, je z něj závodní mrtvola. Jaký překvapení, když přijede skupina snad 15 lidí. 
Začíná příprava na další kopec, šmudlám si svůj sweetspot a říkám si, že takhle nějak má příprava na kopec vypadat, pěkně pod kontrolou, připraven zrychlit, žádný umírání předem. Sklon se zvedá, ale tempo ne. Tak to jsou všichni mrtví, nebo se domluvila jízda až pod poslední kopec? Jsem zvědavý tak přišlápnu, bez nástupu jen zvýším tempo o 20W, ale odjíždím ze skupiny sám. Co je? Vědí něco co já ne? Jedu si svoje, zvolna odjíždím, ale bude rovina, tak nemám ambice jet sám. Nahoře není sjezd, musím sám, ale jede mi to. Skupina pořád 5s za mnou. Dám si nakonec sólo sjezd, dole gel a uklidím se do grupy. Rychlý přesun a další kopec kdy se situace opakuje. V půlce zas odjíždím, chci se nahoře najíst a mít sjezd v klidu. Vyjde mít to akorát. Luxusní sjezd, nástup za každou vracečkou, jen tak protože mě to baví. Dokonce se mnou někdo chtěl jet, ale pak sem mu pláchl.
Dole ho nevidím, nikoho nevidím. Dle rozboru trasy tenhle úsek nemá smysl jet sám, 15km, minus procento, to nechceš, ale jede mi to, na garminu 44, začínám šrotovat jestli to nezkusit, ale přiletí balík snad 60. OK, aspoň sem nemusel přemýšlet dlouho. Prej si to mám tahat když sem v kopci blbnul. OK, nemam problém, jede se mi fajn, za chvíli si to ale zas přebere nějakej tým, já jen občas pomůžu, takže pohoda. Další gel a jsme pod posledním kopcem, pak už jen brdky. Nahoře maj fandit moje holky, tak se chci blýsknout, ale SS najednou už nestačí na čelo, vlastně ani FTP už nezaručuje pěknou fotku na čele, ale nehodlám se vzdát pěkného obrázku. Jedu pěknou hranu, pár borců stále očucháva zadní stavbu z obou stran. Ale ten pocit rozvěsit tu grupu snad o 30 lidech, ten za to stojí.
Nahoře lidi, holky až za horizontem, tak to ještě rozjet ať jsem prostě u nich první a jede se dál, je nás jen 5, na lokítek reaguje jen jeden. Do magnetu zas z čela, asi nejsem jedinej koho to bolí, jsme nahoře, na lokítky už hoši kašlou, jedu dál.
Prudká stojka a jak sem viděl, že se borec zvedá, tak jsem za to radši taky vzal, mám díru, tak to zkusím. Až teď sem si všiml, že dva jsou z jednoho týmu. Tady je sjezdík trochu na srdíčko a to sem tam nedal. Takže mě ti dva stejní sjeli. Vypadají jako rovináři, poslední brdek spíš hákovej, nemám na to zvednout zadek, tak jen jedu, co to dá, lámu je, ale nic moc náskok a těžkej sjezd před námi. Jeden mě rychle sjel, ještě ve sjezdu jde přes, nejede to prvně, tak mi to trochu pomůže. Čekám, že nepojede a počká na kámoše, tak jedu já, uvidíme. 6 km do cíle, co s tím. Ale borec mi vystřídá, přeci jen asi můžou přijet i další. Poslední 3 km už vypadá dost hůř než já. Cílová rovinka má snad 2 km, často tu končí Tirreno - Adriatico, teď je to naše. Kilák do cíle mi borec říká ať jedu, že v klidu, s tím bych i souhlasil, sám sem grupu rozdrbal, sám si chci vyhrát. Klidně v klidu. 100m do cíle se ale musím zvednout kvůli křeči, tak nakonec i spurt je. Dle fotek vlastně nechápu, že z té grupy se mnou zůstal zrovna tenhle, asi místní žába před důchodem.
No a pak se rozvalit u moře na sluníčku, to je zážitek sám o sobě. Přemýšlím jak to shrnout, určitě sem nezajel nejlíp, je březen, tréninkově to taky nebylo nej, když další závod je kdo ví kdy, ale ty jo, další zima za mnou a nějak to přece jen zas ještě rok bude jezdit. A hlavně, jako byla to fakt paráda. Přemýšlím, jestli se sem neodstěhovat příští rok na celej jadranskej pohár, ať mám lepší pozici na startu.

Mosty Želivka

Rytířov

Dreamer – Rytirov - La batteria e completamente ricaricata

Budicek v 5:55, kratce po zmene na letni cas, to uz musi byt v planu neco vyjimecneho. Je to bajny Rytirov, moje druha letosni venkovni jizda. Na kruhaci na Jizu Kolikac, za chvili HonzaB. Nemi a frcime do Kostelce. Tam se prida Luke, Kapr a to je prozatim vsechno. Pak se jeste prida Vsid a je nas sedm statecnych. Pumpa v Melniku, aby se Luke poradne rozehral a nasledne rozjel s Nemim po rovinach takove tempo do Usti, az se nam nase mala skupinka obcas rozpada. To vse v ostrejsim bocnim vetru. Co je ale hlavni, slunce nas provazi po vetsinu cesty od rana, sice je trochu schovane za mlecnymi mraky, ale arkticky mraz se zatim nekde pozastavil a tak to snad dnes bude ok co se tyce teploty. Nenechal jsem nic nahode a zimni obleceni mam, sice je misty teplo kdyz se taky propagacne objevim na spici, ale lepsi nez jet v zime.

Pumpa v Usti, kafe xl, flapjack, do toho mi po zkousnuti vypadne zubni korunka. Nenapadne si ji strkam do krabicky, aby si toho nikdo nevsimnul, jen HonzaB sbirajici sily po vcerejsi jarni vyjizdce to nad bagetou trochu komentuje. Co se da delat, mladsi nikdo z nas neni a tyhle dlouhe vylety jsou kazdy rok o neco vetsi vyzva. Vyrazime vstric Rytirovu, Z2 Luke jede furt spic, najede i do kopce, kde za to vezmu Nemi, ktery od rana nemysli na nic jineho nez tenhle kopec. Ja mam trochu odlepa, Kolikac taky prede mnou, ale postupne se propracuji do celni skupinky a v pulce kopce jednou dvakrat nastoupim. To co by na Rouvy nestacilo, tady staci. S Cespou by se asi jelo jeste o neco vetsi srot, ale i tak je to poctive az nahoru. Nemi s Lukem kousek za mnou a pak zbytek. Foceni letos neni u kasny, ale u krizku na zelene jarni louce v zavetri, kde slunce dokonce hreje, tohle je vrcholny zazitek dne!

Pak sice ztratime HonzuB na gravelu, coz je paradoxni, protoze zbytek jede po gravel ceste nahoru dolu k vysilaci Bukova Hora. Pak uz je asfaltka, ale misty jsou stojky ala Pancir, vsichni si to uzivaji. Fotka pod vysilacem, pak jeste dalsi u jine rozhledny. Jsou necele dve odpoledne a je cas k navratu do Polabi. Luke opet s Nemim tvrdi muziku, ja mam obcas co delat na chvostu baliku, ale tak mi to vyhovuje, schovavat se nepotrebuji a na spici bych takove tempo nejel. Posledni dnesni pumpa ve Steti, tady davam caj s citronem, tycinky z kapes a zbytek Coly po klukach. Opet dlouhy usek po rovine, ktery zadarmo neni, zvlast kdyz uz jsem prepnul do tradicniho modu dojet trochu s hladakem a dehydratovany (stacil mi jeden a pul bidonu a to kafe), ale je to dobra priprava na dlouhe vylety v lete. Jsme opet v Kostelci a nase puvodni ctverice miri na Haje. Slunce relativne vysoko, no co mi zbyva, musim na Modranskou. Do Vranneho je to zadamo s vetrem v zadech, ale o to tezsi je to nazpet. Nejede to, teplota pada pod 10 stupnu a jeste se k tomu na Garminu objevuji nesmyslne symboly pres celou obrazovku az se cyklopocitac nakonec restartuje. Nastesti trasa tam porad je a tak muzu z poslednich sil dotocit tenhle narocny, ale krasny vylet do kraju bajnych rytiru. Jeste jednou diky vsem, vsem to jezdi paradne. Venkovnim jizdam se stale nic nevyrovna a to je jedine dobre!

Wörthersee

Soustředění na Jižní Moravě

Velikonoční jízda Praha-Doksy

Sázavák

Hulis – Kdo se bojí, sere v síňi...

Tak jsme se konečně dočkali další závodní sezony. Otvírák v podobě Sázaváku je za námi. Na letošní Sázavák jsem se hodně těšil a to hned z několika důvodů. První a asi ten nejvýznamnější je ten, že na konci minulého roku jsem po pár letech změnil zaměstnání a od tohoto roku začal poprvé za celou dobu svého bytí tady jezdit do práce na kole, což i pro mě samotnýho je sakra zázrak. Nikdy bych od sebe nečekal, že budu schopnej vstát před 5h, oblíknout se a vyrazit na kolo a to i v těch extrémních mrazech. Což pro mě znamenalo celkem slušnej kontinuální přísun našlapaných km, takže se nohy začly ze zimního spánku probírat relativně brzy. Pořád to bylo ale jen dojíždění do a z práce. První srovnání s ostatními (respektive jen s Nemim – ostatní moc nezávodili) přišlo v podobě Trosek. Což byl první letošní delší švih, kde jsem taky netušil, co se mnou ta délka udělá. V kopcích jsem se ale cítil furt líp a líp, což se „potvrdilo“ týden před Sázavákem, kdy jsme si dali společný švih s Daffym. On má zatím letos prd naježděno, takže jako nějakej jasnej ukazatel formy jsem to nebral, ale i tak, zníčit Daffyho v kopcích se nepodaří jen tak někomu – mě osobně za posledních pár let určitě ne… O to víc jsem se na Sázavák těšil a byl zvědavej, co vlastně předvedu. Jestli opět odpadnu v prvním větším kopci jako loni (za Kácovem) a nebo jestli se něco změní. Přes týden ale čtu, že je na trase nějaká uzavírka a že se jede jinudy. Když vidím vzdálenost a profil, mám z toho hrůzu a říkám si, že to nemůžu přežít ve zdraví. To ale určitě není důvod, proč se nepostavit na start a neprásknout si to. Holt už předem počítám s tím, že přijedu pěkně popravenej a bolavej.

V den závodu neprobíhá žádná extra příprava. V diskuzi šlapek čtu, kdo jaký má starťáky, nespavost, formu nebo neformu a tak dál. Já zůstávám v klidu, z tý porce kilometrů mám sakra respekt a na start jdu s tím, že si jdu prostě jen zkusit mezi ostatní, jak na tom vlastně po celé té zimě po sólonajíždění jsem. Ač jsem se poslední dny cítil dobře, očekávám, že se štěstím vydržím první kopec za Kácovem, což už by byl z minulýho roku posun. Jsem ale přesvědčenej, že takovou porci závodních kopců nemůžu ustát a bude jen otázka v jakým kopci mě to vypne. Před startem se ani nikam nejedu rozjíždět, jen do sebe naleju nakopávač v podobně 330ml N1 a děj se vůle boží… Moc nás do závodu nevyjíždí, což není dobrý v případě, že odpadnu, nerad bych jel nekonečně dlouhou samotku. Po startu se poslušně řadím do lajny šlapek, který to po prvních metrech berou na sebe. První brdek v Oplanech se jede, řekl bych klidněji, než minulý rok. Což dokazuje i to, že Kolíkáč jedoucí kousek za mnou si stále povídá. Po nájezdu na hlavní se dostávám na čelo balíku a tak si říkám, že teď je ideální čas na to, se trošku rozdýchat a zahřát nohy. Zrychluju, tepy letí nahoru – držím to až do Benátek, kde svěšuju a nechám se střídat. Všechno by bylo ok, kdyby to samí udělali i ostatní, jenže bohužel pro mě jde na špic Žába a přikládá snad ještě víc… Mám co dělat, abych to po tý svojí krátký špičce vůbec háknul. Nikdy bych nevěřil, jak je to z Benátek na horizont (za odbočku na Horní kruty) tak sakra daleko… Tepy už se chvilku drží na mé kritické hodnotě a to okolo 180… Nadávám sám sobě jakej jsem vocas a že jsem na tu špici lezl, vážně mi to nechutná a hlavou mi běží představa, že tu snad svěsím nebo co… Nakonec jsem to sám nevím jak uhákoval, na rovince se vydýchal a srovnal, teď už snad bude dobře – vždy mi studený starty vůbec nechutnaly a měl s tím problémy a povětšinou jsem nebyl schopný v jakémkoli závodu přejet první kopec… V taháku před Janovicema letíme přes 40km/h ale to už jedu s naprostou lehkostí. Opět slyším Kolíkáče jedoucího někde za mnou, který to komentuje slovy: „To chceš“… Přijíždíme na Tčko a točíme pravou, je před námi první nevýznamný kopeček. Jedu asi na 4 pozici a jen čekám, jestli se bude něco dít. Jede se celkem klidný tempíčko, tak mi to nedá a na posledních asi 200m se zvedám a poodjíždím z balíku, aby si každý mohl zaklepat na čelo, co za geniální tah to byl… Samozřejmě jsem od toho nic nečekal, jen se ujišťuju, že ke mně čistě náhodou někdo z týmu nechce doskočit a svěšuju… Ve sjezdu do Kácova se to lehce natahuje, ale zatím zůstávám v klidu. Přichází můj osudový (první) kopec z minulého roku. Opět jen čekám, co příjde, když v tom kolem mě z levé strany prolítne Kolíkáč takovym způsobem, že mě vítr málem shodil do škarpy. Nechápavě to sleduju a řikám si, co asi má náš prezident za doktora Jestli se tohohle někdo chytne a pojede se tak až nahoru, tak je to asi konečná… Pořád se jede tempo, který mi nedělá zas takový problémy. Ale vím, že i minulý rok se to dalo a odpadl jsem až v závěru, který lehce utahuje, takže nebudeme předbíhat. Kopec poměrně rychle ubíhá a když se blížíme k závěru, míjí mě Daffy, který si vyjíždí dopředu. Mám radost, že ho tu vidím a říkám si, že na tom asi nebude tak mizerně, jak furt tvrdí. Mě se kupodivu jede furt super a v závěru si ještě lehce zrychluji a s Petrem Janovskym vyjíždíme na vrchol k odbočce s pár metrovým náskokem na skupinu. Nahoře ale opět kufruji, Petr se po mě tak podíval, nevím, jestli měl v plánu jet dál… Přichází sjezd, kterej se oproti minulýmu roku jede hodně solidárně. Ve stoupání v lese je to naposledy, co na čele vidím Daffyho. :-O Sjíždíme do Šernberka, kde začínáme stoupat na HP o horu pudingu. Do kopce najíždíme první společně s Nemim, který se mě ptá, jestli si pro ten puding jedu. Tak mu říkám, že to nemám v plánu. Někde okolo půlky kopce si zrychluje Petr Janovský a pomaličku se vzdaluje od skupiny. Chvilku nad tím přemýšlím, jestli s ním jet nebo ne. Nohy by na to asi byly, furt se cítím super, ale stále mě děsí ta představa, že jsme teprve někde okolo půlky závodu. Takže se mi nechce plašit, protože stále čekám, kde mě to vypne. Jedu si tedy tempíčko na čele skupiny, aby mi to bylo tak nějak pohodlný – na prémii tedy beru druhý místo, škoda, že za to se nic nedostává… Kousek za prémií odjíždí další korálek – ze stravy čtu, že je to asi „Ziky“ (doufám…, pokud to byl někdo jiný, tak se omlouvám, ale neznám místní elitu.). Já zůstávám v klidu a říkám si, že do cíle je to ještě daleko a že je určitě oba sjedeme. Někde Před Zalíbenou se otáčím, kontroluju stav skupiny a jsem zděšenej, kde všichni jsou… Do teď jsem se dozadu neohlížel a žil v tom, že furt jede hromada lidí. To, že nás pokračuje asi 7 mě celkem zaskočilo… Sjíždíme do Ratajů, kde už nás čeká legendární kopec na kostkách. Pod každej kopec sjíždím s obrovským respektem a očekáváním co se bude dít. Pořád mi příjde, že se vůbec nejede, ale ono je to jen logické vyústění situace, která pro mě / šlapky není bůh ví jak výhodná. Ze skupiny odjela dvojice z týmů Lenner motors a CTW cycling, to samí zastoupení je v naší skupině, takže tyhle 2 týpci nemaj nejmenší důvod k tomu šlápnout navíc, pokračuje to přes dva padesátníky, který celej závod nevystrčili hlavu z háku, pokračuje to přes Pepu Vejvodu, což je kat. 60+ kterej má pouze hákovat nejvyšší právo (ale i tak občas špicí prošel, když to na něj vyšlo) a končí to naším Nemim, kterej nevim, jestli se těch kopců a porce kilometrů děsí ještě víc než já a nebo se mu prostě nejede tak dobře. Ať už tak nebo tak, tak o něm ve skupině taky moc nevím… Což znamená jediný, co si neuděláš sám, to nemáš. Do Sázavy se sklouzneme tak nějak kolektivně a začínáme stoupat na Dojetřice. Prvních pár metrů rozjíždí Pepa Vejvoda, než jdu opět na čelo. Nehodlám se nijak rakvit, takže si nastavym takový tempo, aby mi to bylo „příjemný“ což je držet si tepy okolo 170 a prostě jet… Nečekaně mě nikdo nestřídá a nechávají mě jet. Za vsí si odstřídám a lezu do háku. Rázem se zpomaluje a já se dostávám s tepama pomalu na úroveň Z2… Když se vedle mě ocitne Nemi, tak mu řikám, že z toho máme ale nádhernej vejlet… No co, nedá se nic, tohle mě fakt nebere, takže po chvilce zas lezu na špici, ať alespoň necouváme… Při výjezdu z lesa vidíme vedoucí dvojici, jak už sjíždí do Chocerad a mě je jasný, že už se jede „jen“ o třetí místo, protože timhle stylem to určitě nesjedeme… Sjezd do Chocerad tak nějak normálka, kde začíná kopec na bývalou HP. Další porce metrů up, který jsem nucenej odtáhnout si sám… Za bývalou prémií mě už asi jen ze soucitu střídá borec z Lenner motors. Před Ondřejovem už začínám cítit, že se z nohou začíná vytrácet ta lehkost, s kterou jsem ještě před chvilkou jel… Už nemám v plánu nějak významně tahat, stejně už nás toho do cíle moc nečeká. Krátkej sjezdík, jedno esíčko před Hradovou Střímelicí kolem hřbitova, kam stejně opět najíždím první a jen se rozhlížím, z jaký strany to příjde… Nemůžu tomu uvěřit, když se nic neděje a nikdo nenastoupil. Poslední sjezd před Skalici, kde točíme levou, krátkej kousek v údolíčku, kde už všichni šetří a vůbec nejedeme… Jedu sotva 25km/h a stejně se nikdo nemá k tomu, aby mě předjel. Pod kopcem se mě ještě Nemi ptá, jestli je to na velkou, tak mu řikám že jo… Škoda, že pod kopcem už začínám cejtit nabíhající křeče. Hned od odbočky se Nemi zvedá a zrychluje, skočím mu do háku a děj se vůle boží, buď to nohy daj nebo se tu skácím do škarpy v křečích… Netrvalo ale dlouho a v zápětí zpomaluje, já se snažím jet dál, ale už je to těžce přes závit. Sice jsem furt na čele a vedu skupinu, ale každý šlápnutí už mě sakra bolí a jen doufám v to, že jsou i ostatní popravený, že bych to mohl dotáhnout na tempo… Ale bohužel, hodně naivní představa, celá skupina má celkem slušně pošetřeno, takže jim asi nedělá takovej problém, se zvednout a wobložit mě… Z naší 7mi-člený skupiny jsem za zádama teda nakonec udržel jen našeho Nemiho a kousek za ním jedoucího Pepu Vejvodu kat. 60+… zbytek mě vosypal… Takže nakonec beru 7. místo celkově a 2. v kat. 30+… Poslední kopec už pro mě byl bohužel navíc, ten třetí flek mě opravdu lákal, ale i tak super závod s pěknym výsledkem. Tenhle průběh jsem si užil podstatně víc než se 50km šetřit v háku na 300m dlouhej spurt na pásku… Navíc jak jsem psal v úvodu, dnešek jsem bral spíš jako test pro sebe, jak na tom po zimě jsem. Takže se tu veřejně omlouvám celému svému týmu za mé neuvážené a bezhlavé závodění. Týmový výsledek jsem trošku zazdil no… Holt jak se říká: „kdo se bojí, sere v síňi“… Kdybych z toho nebyl tak vyděšenej, možná jsem mohl na prémii odjet s Petrem a mohli jsme si vystřídat spolu… A i kdyby mě pak někde vočesal, což je pravděpodobný, možná jsem mohl sebrat bednu i celkově… Ale to je to známí kdyby………..
Každopádně díky za organizaci týhle legendy, že to stále ještě držíte a už teď se těším zas někdy někde v orange grupě…!!!!

Kolíkáč – ZAS raná cyklistika!

Ve středu projet trasu s HonzouB, autem se přiblížit na Ostředek. Jendovi zahlásit, že bych chtěl si to objet trochu svižněji, a tak mi na Chocerady odjede o parník a já jsem úplně bez síly. Nechápu, co tam budu v sobotu dělat. Pak v pekelném protivětru se motat do Janovic, kdy jet přes 20km/h. šíleně bolí a cyklistiku si solidně znechutit. V každém kopci mi Jenda natahuje solidně držku, Rataje kostky mě úplně odpálí. Dojetřice konečně hákuji a pošlu tam trochu energie, ale vůbec to nechutná. ZAS raná cyklistika, Jebuto … jo díky Ziky!
Ve čtvrtek se z toho sesypu, rýmečka, dutiny, no co jsem vlastně jiného čekal? Do toho organizační nervy, aby to aspoň trochu klaplo.V pátek konečně vyhrabat wattový pedály a namontovat na kolo. Furt nevím, jestli budu dělat řidiče zaváděcího auta anebo se pokusím zase po dlouhé době závodit. V hlavě mraky záložních plánů, stres, ale proto to asi stále ještě dělám?
Sergei, Martina, Katka a holky od Hulise mě zachraňují a posílají mě si nasadit to omamné závodní číslo. Účast početně slabá, ale o to kvalitativně vypečená. Úvodní přivítaní a rozprava a tradiční studenou nohou zaplout do oranžové skupiny, kde občas prosvítá jiná barva. Smolda nepřežil Oplany, já kecal s Jardou Halíkem tak dlouho, až mi došel dech a málem tam taky zůstal. Benátky se začne kroutit Ryba a mně to taky nechutná. Ryba odpojen, já plápolám na ocase a furt to začíná 4. Daffy za mnou, naskakuje mi už pár metrů, zařvu si moc, ale odezva žádná. Daffy se zvedá a doskakuje si to. Já už se smiřuji na gruppeto s Rybou. To brzo! Ty wado, já nedojel ani do Janovic! To bude v cíli sekera minimálně 30 minut!
Doteď nevím, kde se to ve mě zlomilo, ale zvedl jsem se, aby to začínalo 5. Full gas, zdá se, že grupa trochu zvolnila, pár aut za nimi, tak to tam poslat. Ruce se vysílením podlamují, total šrot … a kudla jsem zpět! Tak tohle neštíplo, tohle mega kouslo! A přede mnou se v klidu točí ponožky Jebuto! Jak příznačné!
Janovice, průměr málem 40 km/h., NP na budíku 290W, tohle jsou rozjezdy pro hvězdy, díky hoši! Tak teď Mitrov, to už bude konečná … nebo ne? Jde to, tady jsem se ve středu ploužil a teď letím mezi mistry svého řemesla. Tohle chceš! Řítíme se do Kácova, Luke mě dováží k čelu, ale stejně sjezd dost probrzdím, ale jsem s nimi, jsem v Kácově a mám splněno! Ještě si najet před grupu a vidět omamné prázdno, rozepnout dres, sundat rukavice a čekat, co se bude dít. Okolo se prohnala lajna, která je pro mě nechytatelná a z ní vypadl jen Jarda Karas. No potěš koště. Já chtěl jet aspoň se seniorem Pepíčkem! Ale ten zkušeně stoupá s nimi. Jarda to bezúspěšně zkouší doletět, máme je na dohled, ale tohle už je jiná liga…
Ale nesvěšuji, dnes je Sázavák, jarní ikona, 33.ročník, a já přijel přeci závodit! Děkuji, že mám wattmetr a chci si to s ním rozdat, chci, aby to furt začínalo 3! A věřit, že se do cíle přede mnou ještě nějaký odpadlý zadek zjeví! Zdebuzeves to je sjezd do reklamního šotu, tohle musí bavit. K Rybičkám Jarda hlásí křeče, a tak ho nechávám svému osudu. Co teď dál psát, když jedu na samotku? Prostě si užívám pocitu, že závodím na této parádní náročné trase. Kolik vzpomínek mi na ní vyskakuje…
Konečně Chocerady a u bývalé HP vidím blikačku a oranžový dres. U Střímelic už ho mám, je to Daffy. Pojď, ještě to zkusím spolu, pomůžeme si, chtěl bych to dát pod 3 hodiny. Ale pod Hradec už ho ztrácím. Poslední točky k pásce, užívám si dojezdu do oranžového cíle a objetí se svou drahou polovičkou…
Safra díky závoďáci, dnes u mě bez výčitek, odpadl jsem na výkonnost, ale i tak mě to překvapivě zase moc a moc bavilo!

Luke – Oranžová je dobrá ... barva

V týdnu mraky stížností na délku trasy a pak je to hotovo ani ne za 3 hodiny. Všichni tradičně v háji, mimo formu a tak. Moc nás není, 17 lidí z toho 9 šlapek, týmová taktika se neřeší, prý každý bude rád... Vlastě to chápu, sám nevím co předvedu, v hlavě mám případně aspoň pomoct Kolikáčovi na bednu, jinak si nikdo o nic neřekl, klasika, tradice.
Začíná se vlažně, tak se svezem před Benátky, tam ale Hulis a Žába zkouší skupinu, čímž vyřešili převahu šlapek a udělali z toho ferovku. Pak se to sice dává nějak dohromady, ale většina týmu bude beztak nepoužitelná včetně mě. Kolikáčovo vzdálené volání moc na tom nic nemění. Další fantastická žabí špic před Janovicemi, spokojeně v háku šetřím na 125% FTP a říkám si co tu dělám.
Brdek do Mitrova přežiju nějak na autopilota a před sjezdem do Kácova si aspoň vzadu vyzvednu Kolíkáče a jdem si budovat pozici. V 60 se loktovat o místo jak před Arenberskym lesem, to je fakt elitní highlight dne. Přitom jen serpentina a pak teda kopec. Bohužel se mi tam naloktoval Nemi a nechává čelo nesmyslně odjet, bez šlapek, takže 2x 700W abych tam byl. No co, aspoň sem roztočil nohy, že.
Kolíkáč pálí sirku hned u paty kopce, tak je mi jasný, že s nim asi nic moc nebude. Za chvíli už se jede. Jedna díra, druhá, nějak to lepím. Ke konci děruje i Nemi, ale jen nás použije k tomu, aby si vysvětlil. Taktika dobrá, ale chce to víc anonymně, takhle se příště mnou nepočítej. :)
Jsme skoro nahoře, dá se trochu zvolnit, nebo si udělat lepší pozici. Trenér psal šetřit, tak to na něj hodím. Jak jsem svěsil, nohy se úplně zastavily a zas se začlo jet. Nejsem schopen se z toho oklepat, takže pápá. No nechybělo moc, ale na to se historie neptá. Za mnou samozřejmě nikdo, Vláďa čeká na Zdebuzevsi, ale asi se mnou nechce mluvit, tak mi odjíždí jak u rybiček, tak ze Šternberka. Dojíždím ho až nad Ratajema, kde si teda aspoň dělám bezpečák před kostkama. Nahoře nabíráme Dafyho, Vlastně snová grupa, tak si ani nebudu stěžovat.
Respekt z Dojetřic mám, hlavně když Vláďa hlásí, že je v háji. Ale překvapivě mě nenatahuje držku, tak je vidět, že něco není v pořádku. Dafy se vypařil, nahoře už se moc nechce, ale těším se na Vodslivy. Beru to vážně, bezpečák na Ondřejov by se hodil. Dole ještě auto napříč silnicí, tak testuju drifting novejch GPček. Stojím, řidič řeší, aby se vešel do vrat, tak trvá než uhne. Ale stejně trochu náskok mám. Překvapení je, že Vláďu nevidím u bejvalý HP ani před Ondřejovem, tak asi musím dál sám.
Snažím se jet, ale škoda, že nikoho nevidím, asi ještě kousek bych přidat mohl. Sjezd fajn, rovina ušla a Hradec už jsem jen prostě vyjel.
Jako bylo to super, díky všem za organizaci, nemělo to chybu. Myslím že sem nezajel blbě, holt to nestačí, ale pro maratony by tam mohl být dobrý základ. Škoda, že týmově sem byl asi dobrej jen těm, co si vedou statistiku obloženejch šlapek, ale co, oranžová je aspoň pěkná barva.

Nemi – Kolo je zdroj radosti

Po soustředění zapomínám na regeneraci, ale na prvním závodu sezóny nemůžu chybět, zvlášť když je to domácí akce. Horší než loni, kdy jsem dojel jako předposlední Šlapka, to snad nebude. Ačkoli Garmin ukazuje 13°C, na startu drkotáme zuby. Sundat vestu a nákrčník a jedeme. Už za odbočkou na Oplany je zima ta tam. Žába nasazuje nekompromisní tempo, při kterém si všímám kopečků, kterých jsem si loni nevšiml. Po loňských zkušenostech se snažím sjíždět do Kácova zepředu, což se mi daří. Díky natáhnutí lajny mám tak v kritickém stoupání z Kácova bezpečák, který do dna využívám a hlídám si konec prvního balíku. Technický sjezd přes Zdebuzeves taky není odpočinkový. Jedu sice lépe než dříve, ale pořád to není úplně optimální a kvůli tomu musím za některými zatáčkami zbytečně intenzivně dotahovat. V dalším stoupání se už žádný šrot nejede, ale na oddych stále ještě není čas. Ve Šternberku Žábovi padá řetěz, a to je naposledy, co ho vidím. Prémii o pudink z přesvědčivého útoku vyhrává Petr Janovský. Nikdo ho nechce sjíždět, a tak pokračuje sám až do cíle. Totéž, ale až za horizontem aplikuje Petr Zikmund. Náš sedmičlenný balík do kopce jede slušné tempo, ale po rovině nikdo nechce být vepředu. Únikáři jsou tak v suchu. Hulis to ironicky komentuje jako pěkný výlet. Nečekal jsem, že bych jel v přední skupině, a mám přehnaný strach, aby mě někde nenechali. Kupodivu se i kopce jedou pořád celkem v pohodě, a tak všichni najíždíme do rozbitých cílových serpentin. Několik set metrů od čáry se všichni zvedají a ukazují, kolik pošetřili. Mně to hlava nedává, a tak bez boje dojíždím za Hulisem celkově 8. (3. v kategorii třicátníků). Nejsem si jistý, jestli mých průměrných 145 bpm je znakem únavy nebo nízkého sebevědomí, kvůli kterému jsem ze sebe nedostal více. Asi obojí a na obojím budu muset zapracovat. Snad bude časem lépe. Příčiny jsou mimo kolo, kolo je naopak zdroj radosti. Díky za krásný závod

Ryba – Budu závodit, budu trpět!

Jsem šťastný, že zase můžu plout v oranžovém vlaku jako tichá ryba. Přes tři roky jsem skoro vůbec netrénoval, jen jsem občas jezdil na kole se psy z nutnosti. Ke konci loňského roku jsem se trochu vrátil a díky VSidovi za zábavné segmentové závody.
Letos jsem najezdil do práce a z práce 1200 km, smutně projíždím Stravu, narazím na Lukův trénink a oznámení závodu Sázavák. Vzpomínky na sprint s Dreamerem, tréninky v Kolodějích… Sakra, to bylo fakt super. Chci se vrátit. Píšu Kolikáčovi, a on hned odpovídá. Jsem šťastný.
V sobotu ráno mi dochází, že kazeta 11-25 není pro moje nohy to pravé, měním ji za 11-32, ale až na startu zjišťuju, že mám krátký řetěz. Vytrhnout přehazovačku — to by ke mně sedělo, ale už mi je 41, měl bych dospět a nedělat hloupé chyby. Přijel jsem s předstihem, zkusil cílový kopec – 320 wattů šlo lehce, zvedlo mi to náladu, třeba se v balíku chvíli udržím.
Začali přijíždět ostatní účastníci. Byl jsem rád, že je vidím, ale ne tak nadšený z faktu, že šance v takové společnosti odpadnout hned na prvním kopečku se blížila k jedné. Dal jsem si cíl — dojet bez krize, projet celý závod od začátku do konce, vydat ze sebe maximum. Startujeme. Sjezd, první zatáčka, jedeme jemně, dokonce jsem si pomyslel, že zvládnu odjet i špic, ale… Vepředu začali “valit” tak, že jsem okamžitě spadl na konec. Dívám se na watty – 5 W/kg a to jedu v háku na 2% stoupání. Říkám si, že to musím zkousnout, ale nohy už to přestávají dávat. Bez tréninkových kilometrů můžu chytit křeče. Jet sám už na začátku závodu s křečemi – to je trápení. A taky trápení pro organizátory, kteří musí takového smolaře čekat. Rozhoduju se jet svoje tempo — a ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.
Dál jsem jen sledoval, jak se oranžový vlak vzdaluje. Nebylo mi to líto, bylo to zasloužené. Můj cíl byl minimalizovat ztráty a bojovat s vlastním wattmetrem. Všechny kopce jsem znal, ale i tak jsem jednou minul odbočku. Prudce jsem se otočil — a zablokoval řetěz, protože jsem měl přehazeno na krajní kolečka. Okamžitě jsem seskočil z kola a rychle to napravil. Všechno dopadlo dobře.
Celou cestu jsem si užíval krásu těchto míst — tady rozdával své vražedné špice Turista, tady jsme všichni společně letěli dolů. To je ten pravý požitek.
Nakonec jsem jel podle wattů překvapivě dobře — jsem spokojený.
Díky za závod. Rád jsem vás všechny viděl. Budu závodit, budu trpět.

Žába – Ostrý start sezóny

"Sakra, přes poledne Dráty nemůžu. Práce na celé odpoledne "
"Neboj, tobě práce končí na mostě v Kácově."

Pár dnů před zásadním rozhovorem se sportovním ředitelem, na konci soustředění v Dyji, se dozvídám o Sázaváku. To snad není možné. Hlava není nastavená na mé utrpení, nohy nejsou připravené rozdávat utrpení ostatním.

Čerstvé uzavírky vyšperkovali už tak brutální trasu posledních let. Parametry krátkého Krakonoše ... ideální hnoják na otevření sezóny. Vyplnil jsem kalendář závodů a ať se stará 🪓 ... volno, trocha svezení, trocha svezení, volno, rozjetí. Odtrénováno.

Propršený Velký pátek, spousta času na kvalitní starťák. Probíráme taktiku, účast týmu vypadá slibně. Líbí se mi nápad, že si mám užít zábavu do Kácova, trochu rozproudit krev a pak zaparkovat do grupeta. Poslední kopce nechám lehčím borcům.

S čistou hlavou se rozjíždím za Vláďou, který se snaží probudit během úvodních km závodu. Za ním na špic Hulis a docela se jede. No, proč ne. Když už tuhle taškařici organizujeme, tak ať se příchozí pobaví. Své špice neflákám, snažím se oranžové vyhánět do závětří. Všimli jste si, že u Benátek je kopec? Hulis ho všem píše za uši. Moje špic, když už je balík natažený jako nudle, tak přeci nenechám lajnu vychladnout. Šplhám hákovým kopcem a slyším moc? Odpadnout na 10. km bych fakt nechtěl. Chvilka vydechnutí a za horizontem tahají Lenneři, CTW se nefláká. Jen Šlapek se vepředu motá víc než by mělo

Přemýšlím, kdy že přijde ten Kácov. Vůbec se mi nechce končit. Nohy z nebes, hlava v zenovém rozpoložení. A průměrná rychlost přes 40 ... toho se nedá nabažit.

Holt se vzepřu sportovnímu řediteli. Beztak sám nevěřil, že tam opřu kolo o zábradlí. By se neptal, jestli na kácovský kopec bude stačit 5,4 W/kg. Sjezd před Kácovem se fakt letí. 65 km/h a stýská se mi po 54z převodníku. Dole skoro loktovačka o pozici na rovinku přes mostek.

Viki má asi velké plány na tohle stoupání. Letí jak šíp, za ním zašitý Nemi, já a asi celý balík napnutý jak struna. Kopec se začíná zvedat a Nemi nechává díru. V protivětru skoro zastavuje a Viki mizí. Tak to ne, to musím zalepit a vrátit Hulise s Vláďou do hry o zlato. 4 minuty se peru s Vikim než ho konečně dojedu. Teď by mě měl přeletět oranžový nástup! Chvilku přemýšlím Vikiho objet a pokračovat dál. Ale i kdybych tempo, ze kterého nejde nastoupit vydržel až nahoru, tak tam budu z týmu sám. S čerstvým Oldou, Zikim a Petrem.

Couvám dozadu a doufám, že se zformuje správný únik. Dopředu odjíždí Olda, Petr, Nemi a Hulis. Super, kotvím balík.

Jenže už dlouho před horizontem oranž dvojice odpadá a nejlepší sjezdař v balíku se polehku pakuje. Tak to prrr. Dotáhnu zpět skupinu a pak ještě lepím Nemimu díru na začátku sjezdu.

Sjezd Zdebuzevsí se tvrdě závodí a sníst gel je skoro nemožné. Před 2 lety mi to pod sjezdem ujelo, takže letos tam musím být. Kopec nad Šternberk se nejede a nevadí mi to. Sjezd kolem hradu mi přide dost na hraně, ale přeci se nepřipravím o horu pudingu!

A tady zábava končí

Pod kopcem mi při řazení padá řetěz. Viki mě chvíli tlačí, ale nedokážu jej nahodit za jízdy. Zastavuji, na 3. pokus řetěz nasadím, ale ztuhlé nohy už neroztočím. 25 km vidím balík před sebou, ale sólo na ně v takhle těžkých kopcích nemám. Vyházel jsem se do prázdna, cílové serpentinky jsou nekonečné. Brutální start sezóny.

Díky za organizaci, zajištění tratě, puding, soupeření. Bylo to velký.

Slatiny

Giro Sardegna

100 mil Českou Kanadou

Luke – DNF

Radši si to sem napíšu, kdyby mě náhodou zas někdy napadlo něco podobnýho. Ve čtvrtek mi není moc dobře, tak si přehodím trénink na pátek, abych to nepokoušel. V pátek mi je ráno fakt nanic, hodinky pocit potvrzují, ani moc dobře sem se nevyspal. Ale sobotní akce láká, tak úplně klidovej režim, jen polehávám, posedávám, udělám mraky věcí do práce, večer už se dost nudím. Je mi líp, usínám brzo, to by mohlo jít.
Vstávám, cítím se docela ok, akorát venku není světlo, co to? Aha, ono je půl 12 teprve. Divný, tak nic, zase spát.
Vstávám, není mi dobře, nikam nejedu, sakra půl 3. Spi!
Vstávám, půl 6. Hm, závod jsem písknul, tak co teď? Snažím se usnout nic, co budu dělat? Nevím. Není mi nejhůř, dám nějaký Z2? Petříkov... Ne!
Tak Jankov, tam sem letos ještě nebyl. Tvl to je 5 hodin, to už můžeš jet do Rosičky, ne? Půl 7, budík. Tak jedu? No co mám dělat, dyť to můžu dát jako výlet v Z2.
Vše je ready, takže za hoďku něco sem v Rosičce, dokonce dřív jak Žába. Trochu se rozjet, zima, tak se trochu přiobléct. Přitom je jak na Strade, ale nějak se na to necítím. Takže návleky, hore dole, vesnička a dlouhý rukavice. Děs. Zima. Start.
Docela se jede, chci se zahřát. Žába má řeči na tempo, ale půl kola pořád náskok. Zahřeju se a pakuju se dozadu. Všichni mají dost sil, tak se nevyráží moc Z2 tempem na 160 km. Ale zatím to docela jde, Čespa to začíná dělat těžký, Žába samo nemůže jinak. Brdek je v pohodě, ale setrvačností pak hlen ucpává plíce, nos i pusu, humus velebnosti. Sděluji svůj stav Žábovi, s tím, že po brdku potřebuju trochu času, abych se rozhodl jestli se udusím, pobleju, nebo to nějak vyřeším. V normálním příběhu by asi Žába pokýval hlavou, nebo tak něco, ale tady se nestane nic. Za chvíli ale nastupuje protože nám odjíždí borec z Dukly s dráhařskými předpoklady. Jak napotvoru to vidím půl století předem, takže mě automatika pověsí za Žábovu prdel. Já na 500W v klidu a v sedě, radši nechci vědět, kolik tam měl Žába, ale dolítneme za Duklu. Jsme odjetý ve třech, přitom já už nechci závodit. Borce za náma to sjíždění musí bolet, můj DS v hlavě řve na Žábu, ať jede, na co čeká? Proč doháje mučí na špici všechny z týmu do magnetu, a teď když konečně může jet, já bych to ani necítíl a za náma by se pár lidí muselo sakra dostat do červenejch, tak nejede? Vší silou držím pusu zavřenou, ještě tady provokovat, bych spíš byl rád, kdyby se nejelo.
Jsme zas pohromadě, teda v 9ti, další brdek, nahoře se sunu dozadu, čekám udušení na rovince. Ale Žába je kamarád, vleze na špic a prostě mě utratí. Akorát včas, protože se tam už dost lídí kroutilo a hrozilo, že neodpadnu sám a budu muset vysvětlovat, že na to čekám jak na smilování a dál chci jet jen Z2.
Takže samotka, nicméně prvotní intenzitky dost rozdráždili tu potvoru v nosohltanu, takže se tak střídavě dusím a dávím, poprvý přemýšlím, jestli to radši nezabalit, ale nakonec se to nějak uklidní. Takže jebuto.
Teda jebudo přijelo zezadu, Ziky a Olda si povídají, za nima visí asi 8 lidí, řadím se na konec a nabívám přesvědčení, že to prostě tady objedu na kecačku. Stavíme první fotopoint, dost na pohodu, chčije se, taková zimní klasika no. Roviny jsou v háku solidní plíseň, brdky se drží SS, to ještě dávám, bez dávení, ale postupem času jak se kluci ohřejou se to zvedne a to už mi nedělá dobře. Ne že by to bylo kdoví co, ale nahoře se pak člověk musí vytratit a udusit někde v povzdálí. To mě přestává bavit, navíc si vystupuju roviny, abych mohl jet aspoň to Z2 v pozvdálí za skupinou. Což mě ale taky nějak extra nebaví.
Kolem 60 km koukám, že nemáme ani průměr 30, přemýšlím jak dlouho to takhle pojedem. Mám spoustu času myslet na kraviny, takže si všimnu, že mě nepřirozeně bolí zadek, ruce, ramena... no nic co by se mělo dít na kole po 60 km.
Seznávám, že nejsem ready na 6 hodinové dobrodružství, i když je trasa krásná a přemýšlím jak to zkrátit. Stavím na jedné křižovatce, abych to promyslel, ale jak vycvaknu, začne se mě motat hlava, je mi faaakt blbě. Nemít kolo na opření, tak ležím. Odsunu se stranou a chvíli čekám, jestli se to zlepší. Nic. Přemýšlím komu zavolám, hm, Martině od Žáby bych mohl zkazit výlet, to tu dlouho nebylo. No nic lepšího mě nenapadne, ale volat asi chci v sedě na lavičce, tak nějakou hledám. A hele, támhle jedna je, u hřbitova... tvl jako fakt, jo? To není vtipný, to už tu bylo. Zjišťuju, že tam nedojdu, tak tam chci popojet. Trochu se bojím, abych si neustlal, ale paradoxne se na kole cítím líp jak na nohou.
Tak to je ovšem bizár roku, tak že bych aspoň dojel k autu sám? Zastavím, mrknu do mapy, abych +- věděl, zas na mě jdou mdloby, tak radši nasedám a vyrážím. Posledních 50 km už nepopíšu, bo sem jen koukal kolem, jak je pěkně. Buď sem měl štěstí, že foukalo furt do zad, nebo sem jel tak pomalu, že mi to jen tak přišlo. No průměr 25 spíš ukazuje na to druhý, i tak je to vlastně obdivuhodný, když sem wattama šetřil jak student na intru.
V autě pak 24 stupňu, 3 vrstvy a zimnice, doma naopak hicuju. A nejhorší na tom je, že kdybych ráno zůstal v posteli, tak mě celý víkend štve, že sem nejel. A teď babo raď!
A nakonec teda ještě jednou shrnutí: Závodit se nedá, když nemůžeš dejchat. Jo a když nemůžeš dejchat, tak nemůžeš ani jíst, takže 8 gelů v kapse je přesně o 8 gelů víc, než můžeš sníst. A bez toho fakt neujedeš 160. A jo, nemocný lidi maj bejt v posteli.
A ještě budu drzej a dám tady i pár rad pro fenomenálního vítěze. Tvl, když jedeš do cíle s 10 minutama náskoku, tak se čeká, že něco na pásce uděláš. Jako můžeš zastavit, poklonit se, vystoupit a vzít kolo nad hlavu. Můžeš třeba udělat nějak smyk, tríček, projet po zadním, po předním, mávat na všechny strany, nebo třeba jenom nudně roztáhnout ruce. Nebo se třeba jenom usmát. Ale neudělat nic? To bylo fakt překvapení.
A druhá věc, zas to trochu souvisí s těma 10 minutama. Pořadateli a soupeřům neřikej, vlastně radši nikomu to neřikej, že se nejelo, že to byla nuda a tak. Myslím, že 10 minut se nenajede hned, tak za těch 50 km se snad dá vymyslet něco, co se řekne v cíli...

Žába – Všechno špatně v Hadravově Rosičce

Po pohodovém Sázaváku se mi vůbec nechce loktovat v zimní bundě nájezd do prvního kopčeku na Pekle Severu. Předpověď dost tragická a z týmu nepojede nikdo další.

Luke pokládá na stůl UB Sto Mil Českou Kanadou. Jen musím slíbit, že budu hodný a pojedeme spolu. Dobrá, jako trénink na maratony to bude pěkné. V pátek vůbec nemám prostor na rozjetí, ale co, snad mi Luke neujede než se ohřeji při závodě. Připravuji Martině Pinarello a hledám jí vhodnou trasu.

Ráno je vše jinak, nakládám jen své kolo a 3 sady oblečení. Martina půjde na "procházku" a já nemám nejmenší tušení jak moc se hodlám ohřát. Luke včera zmínil rýmičku, ale na startovce je Olda a Ziki, borec z loňského kalupu, Čespa.

První kilometry si Luke zkouší jak se mu vlastně jede, docela valí, paráda. Postupně na špici předvádí vyšvihaná lýtka další borci, ale až Čespa závodí a dělá to těžké. Zůstalo asi 10 lidí co chce závodit. Sakra, to je hodně ostrá konkurence. Vycouvám za Lukem a blbý. Posílá mě pryč, že nemám brát ohledy a on si někde vystoupí. Smutně se vytratím dopředu a vůbec nevím co s načatými 160 km.

Z chmur mě vyruší nástup dráhaře Romana z Dukly. V klesání letí skoro nechytatelně. Ale vydržel to jen minutu a v první zatáčce nebezpečně panikaří. S ním 150 km jet v úniku nechci a na Luka nemám brát ohledy. Parkuji se do balíku, trénuji jízdu v háku a na špicích zkouším s kým odjedu.

Drama začíná na prvním fotopointu. Josef cvakne fotku za jízdy, Čespa rozbaluje piknik a rozčiluje se, že z fotopointů se jezdí společně. To se zvednou další a Čespa rudne. Já se svlékám a odjíždím poslední. Založím sjížděcí tempo, zařvu HOP na Čespu, ale nezpomaluji a neotáčím se. Obletím další dvě dvojičky a po chvíli obletím i drzého Josefa. Čespa se háknul a už pucuje Josefa. Dochází mi, že jsem odkryl své karty a tak to jdu dělat těžké i v ostrém stoupání, ať vypadám ještě děsivěji i pro lehčí borce. Čespa nastupuje, přijde mi že s ním bych mohl vážně odjet. Ale když on se na to za 10 km vysere a já pojedu kilo sám.
Po pár nástupech, kdy ho balík ignoruje vycouvá uraženě ze své špice, že on přeci střídat nebude. Aby v zápětí najel na špic a drtil tam 5 km, polovinu na samotce.

Vystřídal před koncem stoupání a já nebo Josef ho vystoupil z balíku. Pak Roman v klesání nabočáku popravil Lukáše + 1. V dalším magnetu rezignuje další dvojička a jedeme 3. První kilometry pořád v pěkném tempu.

...ale od 50. km začínám hrát hru o udržení tepů v Z2 zóně. Předbíhám ve frontě na špic. Přemýšlím, jestli jede ještě Luke. Že bych si počkal na pokec. Roman mi přijde, že rovinky šetří, aby přejel kopečky. A Josef prostě ví, že s Romanem neodjedu a sám proti dvěma žábám nemám šanci a drze mě nechává větrat jako předtím Čespu.

Proti loňsku jedeme pomalu. Luke mě nalákal na překonání loňského rekordu a to je už teď v háji. Navíc mám pocit, že takhle nás prostě musí dojet borci zezadu.

65 km do cíle má Roman krizi a Josef nasadí bolavé tempo v ostrém úvodu dlouhého kopce. Podržím intenzitu i v mírnější části. Nechává mě zase větrat. Nevěří, že bych chtěl jet 60 km časovku. Ale 2 hodiny mě děsí méně než spurt proti dráhařovi s Čespou.

Držím intenzitu i v nekonečném magnetu a připravuji se na 20 minutový boj s Romanem ve zvlněném klesání po větru. Jedu a bolí to. Musí to bolet, aby to bolelo i střídající dvojičku dvou mega žab s červeným hadrem před očima. Nevypínám blikačku, nebudu se přeci snažit schovat z dohledu. Prostě jim musím ujet.

Proti loňsku strašný čas. 4,5 hodiny a já jsem teprve na začátku posledního kopce. 5 km stoupání. Mám prázdné nohy. Abych vůbec něco jel, tak si představuji, že je vidím za vyjíždět za zatáčkou a snažím se ujet. No, původně to přeci byl trénink na maratony a nechci opakovat tu ospalou marnost z loňského závěru Mamuta.

Cíl, spurtuji a jsem zvědavý o kolik budu pomalejší proti loňsku, kdy jsem měl opravdového soupeře. Bohužel mého imaginárního kamaráda ostatní nevidí a tak nechápou mé zklamání z prohraného spurtu.

Krásná trasa, krásné počasí, prvních 50 km super soupeři. Velký obdiv Lukovi, který o rýmičce jen neplácá, ale opravdu chcípne na trati. Snad mi to takhle pojede i na Mamutovi.

Bike Power cup

Klepanda

Barbánek – Tahle jízda dnes předčila vše!

Plánovat já prostě neumím,ale Jičínskou ligu a některé závody jsem si objet chtěl moc,ale už před mnoha lety,kdy jsem byl ještě trochu cyklista 😅
Ale letos to vyšlo,Luk mě zaregistroval a Kapr prý kvůli mě pojede také 🙈 Já měl plán dojet autem třeba do Bydžova a odtamtud na start a zpět,ale vše bylo úplně jinak. Domluva, že se pojede ze Sojovic mi nahánělo hrůzu,ale prý v balíku na mě ani nafoukne, takže se nemám čeho bát 😅
Luk dnes píše, že leží s teplotou a Kapr, že je pracovně přetížen,tak mi zbývá Tomas "Bobek" Vobecky jenže ten si ještě odskočí k zubaři a po půl třetí můžeme vyrazit. Než přijel koukám do mapy a do Železnice to je 74,2 km navrhuji jestli se někam nepřiblížíme autem, natož mi odpoví vezmeme to zkratkou. Přejedeme Labe a už to palíme lesem,šotkami,panelkami 😅Pak už vesměs krásný asfalt a tvrdé špice Bobka 💪💪Pohoupat se krajinou,promotat se Jičínem a jsem u místa prezentace a startu. Super zkratka se vyplatila na Garminu mám 74 km😅😅Na startu se potkávají 🐷🐷 Barbánek a Petr ☢️ Cyklomagor ☢️ Jaderný úžasný kam se bez disciplíny člověk dokáže dostat 😅😅 Mě už je to celkem vše jedno,protože jsem pěkně okoralej. K Čongovi pro vodu, kolu,margotku a pěkně dolít bidon doplna. Bobek mi dává ještě rady, že věci do auta nemá cenu dávat a je dobré si vše vézt sebou, že to přináší štěstí, mě tahle rada přinesla úsměv na rtu,tyhle moudra prostě stojí za to 😅😅Potkat Camrdu,Čespu a jet pomalu ke staru.
17.44.30 hod mě rozhodčí vypouští, hned na úvod pěkně ksichťák. Vůbec nevím do čeho a kam jedu,ale prý to je zkrácené. Jelikož nemám waťťák ale jen tachák ,tak bych si přál aby to začínalo v kopci dvojkou po chvíli jsem byl rád,když to začínalo jedničkou a když přišla fáze kdy to začínalo nulou předjíždí mě juniorka 😅😅a pomalu mizí z dohledu 🙈No to jsou stavy, jediné co se mi teda povedlo probudit srdce do vysokých čísel ve kterém naposledy bylo v lednu na Rouvy 😅 Hlavou se mi nehoní ani kde je cíl,ale spíš jak se dostanu do Čelákovic 😅 Na horizontu, kde se to začalo lámat byl neskutečný vyhled do krajiny,pro tento pohled stalo za to sem jet 👌Naštěstí dojezd do cíle byl za odměnu z kopce,ale i tam mě jeden borec předjíždí .
Počkám na Bobka, který po dojezdu řekl,hele ten Jádro to nějak posral, když jsem ho předjel, já se tomu směju,ale zářez od juniorky zůstane hodně hluboko 😅😅Na vyhlášení se zásadně nečeká a jede se hned na terasu do Libáně na 🍻Krakonoše fakt za odměnu. Kousek po Libání začínají první křeče do stehen a tak křičím móóóóc,ale Bobek který se pomalu v mých očích proměnil na krásnou oranžovou 🥕 a já na Osla který ji pronásleduje při tvrdých špicích v tom větru vůbec nic neslyšel a tak jen koukám jak mizí, jenže Kamarád se otáčí a čeká. Chvíli se jeden pomaleji a zase přichází tvrdé špice a aby si to Osel zapamatoval,tak 🥕 zaléhá do časovkářského posedu aby to jelo ještě rychleji 😅 Přestávám pomalu vnímat jak se jmenuji,jsem vypnutej jak Španělské elektrárny😅 z toho vypnutí mě dostávají další a další křeče 😅V Milovicích mám úplně vymleto 😅Aby se neřeklo,tak i Osel jde na špici,ale odvádí tam takové malé špičky co nestojí snad ani za řeč 😅 Sluníčko už dávno zapadlo,konečně Lysá, Bobek najíždí zase na zkratky 😅😅super skoro nic nevidět a jen vnímat ten rachot a rány do rukou. Přejet Labe a za chvíli jsme u auta. Jsem KO kolo odkládám na neurčito 😅 Ještě jednou děkuji Bobkovi za dovoz tam,ale hlavně zpět 💪💪
Výsledky časovky mě vůbec nezajímají, protože tahle jízda dnes předčila vše.......

Bobek – Den to byl parádní

Ani druhá časovka nezapadne v zapomnění, klíč ke štěstí v ní našel kolega Barbánek. Protože dobrodružství mu není cizí a planá slova jsou neznámým pojmem, shodujeme se, že pro Gusto nebude troška písku a kamínků zkratkou do Lysé problém. Dle 7 minut zpoždění u kina a je zřejmé že časově nebudeme mít problém, průměr lehce na 30 je zárukou. Škoda jen, že zbytek osazenstva byl v pracovní a zdravotní tísni, nikdo víc se nepřidal.
V Libáni malý pokus dostat Barbánka na nejlepší zahrádku dne, ale v rukou mi končí Gusto. Trochu mu při záběru lupe v hl.složení a kola jsou pocitově líná.
Na startu máme 40minut mezeru a tak tuhneme za krásného počasí a šílené dopravní špičky. Objevuje se Camrda a to už letí Barbánkovi tou dobou u čonga povel: 3x Krakonoš! Nicméně chlapec se stále drží a vylézá jen s Colou a margotkami. Říkám si kam se poděl ten chlapec s kávou, dortíky, šampíčkem a pivíčky na stříbrném podnose...
Výkonnostně se dnes nikdo necítí, i když je opět famózní počasí, krátký krátký, výsledek, natožpak výhra nejsou podstatné. Nahoře v cíli se pokloníme Evě Drhové a můžeme frčet domů. každá minuta zdržení je na těsno soumraku.
Přehoupneme Podhradí, sklouzneme do Libáně a už na stůl spěchá omílaný Krakonoš s chlapcem z Humpolce v rukách milé servírky.
Je 19:30, trochu se line podvečerní chlad, zařadíme intenzitku na rozehřátí a už jsme v Prodašicích kde se drží špice stále neskutečných 38 stupňů k domovu. Za soumraku radši volíme gravel lesíkem, navíc zkratka pouhých 300m stojí za to.
Barbánek se ukázal jako skvělí společník, navíc má neskutečnou formu, a v JCL má co ukázat. Pouze v těch dlouhých přejezdech mezi vesničkami se trošku nudil, tempo by mohlo být malinko vyšší aby to více odsýpalo. Pohled do výsledkovky nestojí ani za řeč, ale den to byl parádní (celkově všichni časy asi horší ale jinak každý zajel své kam patří). Příští týden tedy volno, za 14 dní Mladějov, kde se asi pojede jiná kosa; ale to už na sebe jistě upozorní Kolíkáč a vyhajaný Luk.

Tour de Brdy

Lužecká šlapka

Kolíkáč – Podivná setrvačnost

Motivace na nule, připadám si jako stroj, který nějakou podivnou setrvačností dojíždí do konečné stanice, ze které už není návratu. Intenzity a závodní kilometry chybí, po Sázaváku se raději s radostí těšit na poznávání nových krajů na kochacích jízdách s manželkou.
Úterní Koloděje protáhly trubky a donutily mě přezout wobjížděcí hliník za závodní karbon. Pomůže to? Wattové pedály neměním, nechám si je pro kozenku na úterní Mladějov. Na týmové poradě se kujou tajný plány, naštěstí nedostávám žádné úkoly a jen si do hlavy nahrávám kód Ostroměř, Vidochov a brdek za přejezdem před Vrchlabím, chtěl bych dojet pod cílový kopec s čelem. Ráno si dát ledových 20 kilometrů na start, kdy marně posunuji teploměr do dvouciferných hodnot. Hnus velebnosti. Zapadnout do vyhřáté hospody a pokecat s klukama z Brodu. Energeťák navozuje závodní stavy a svlékám přebytečné svršky.
Pěkně týmově vybarvená grupa a silná konkurence slibuje dechberoucí závodní zážitek. Hned po startu za to bere Žába a Vláďa, ale borečci z konkurence nespí a jede se pekelný šrot. Díra nedíra, pěkně se gumuji a po dlouhé době vyháním z hlavy veškeré chmurné myšlenky a je tam krásně vymeteno. Přežil jsem to a ani starobydžovský nakopávač mě neodpojuje. Lukáš Gdula shazuje řetěz, aby si nás po pár kilometrech sjel, a jeho rudý obličej hovoří za vše. Na špici se jede nástup za nástupem, jeden bohužel pro Luka končí mimo hřiště. Já visím, vůbec se nezapojuji do dění vepředu. Waťák zůstal doma, ale prý ta úvodní půlhodinka byla hodně přes 3. Ostroměř si najet dopředu a hákovat olympionika. Silnice rozšvihané, naše barvy stále bojují u špice a já bojuji na ocase
Semafory nad Vidochovem dovolí vydýchat, aby se pak začalo zase jet. Hlavní silnice na Studenec, fouká bočák zleva, vpravo krásné výhledy na naše velehory, ale já jen zapíchlé oči na kolo před sebou, které gumuje pravou škarpu. Nemi si po virózce vystupuje, já letím v lajně za Žábou v KOMu k přejezdu v Dolní Branné. Přeletět borečky a vidět prázdno před sebou. Opojná chvilka, která brzy končí tlakovou vlnou začínající 6. Peklo na zemi! Odjíždí mi to i s naším Hulisem a Daffym a já jsem bez reakce. Vysápat se na horizont a očekávat zezadu naše mašiny Žábu s Vláďou. Háknout je a nechat se dovléci zpět k čelu. Ty wado, náměstí Vrchlabí a jsem s nimi, cíl splněn! Na Benecko už to mizí nadobro, jediné šedivé vlasy zpod helmy odpadly hned na začátku a já nějak nemám najednou s kým jet Ale bojuji, v dáli stále nějaké oranžové body, tak si užívám pravé vrchařiny. 300 m up je vlastně úplně směšných, když si vzpomenu, co nás čeká na začátku června s bájným Zoncolanem. Už teď z toho mám hrůzu, co tam budu dělat…
Ale jo, zase to bavilo, ten cílový pokec jsem potřeboval, stejně tak zpáteční cestu na řízek v týmovém oranžovém opojení, jo když šlapu, tak žiju, děkuji vám kamarádi za dnešek!

Luke – Neužitečnej...

Chtěl jsem být za užitečnýho idiota, ale byl jsem jen idiot. Tak nějak by to šlo shrnout. Psát po nemoci nemá moc smysl, protože skuhrání je takovej cyklokolorit, ale pár dní sem proležel a vlastně jsem ani jet nechtěl. Ne že bych nechtěl pomoct týmu, ale nikdo se nehlásil, že by něco chtěl zkoušet, nebo zajet dobrej výsledek. To už je skoro tradice a mě už se na takový akce ani moc nechce. Ale Vláďa s Žábou nakonec přijdou s tím, že by si dali nějaký delší únik. Trochu to proberem a naplánujem místo, kde to nikdo moc čekat nebude. Jo hned na startu. :)
Píšu to do WA, nikdo neprotestuje, tak se to stává jedinou oficiální taktikou. Úkol zbytku je kotvit a nikoho tam případně nepouštět. Já mám aspoň důvod přijet, přeci jen jako závaží ve skupině pár km fungovat můžu i bez výkonnosti.
Takže je tu start, genialita DS se potvrzuje :-P, a Žába s Vláďou dostávají zadarmo 20-30m, než to vůbec někdo zmerčí a další metry, než se začne něco dít. Ale moc slabejch kusů tu není, takže když si na špic vleze Kubičta, už moc daleko neodjíždí. Jede se tvrdá lajna, ale je jasný, že se to bude muset protočit, takže střídání na špici a nějaký snad Radim alias dres Rohozec, který se s tím nemaže. Ty bláho on to snad sjede sám... proč Žába trochu nepřišlápne řikám si. Teda jedem sice 45, ale už kluci už měli bejt pryč. Nakonec to vyhodnotím, že buď tam Radim dotáhne celej balík, nebo to rozpojím a aspoň jim založím pěknou grupu. Takže to pomalu rozpojuju a než to někomu dojde, má Radim 10m. Nakonec si toho všimne Kubišta a řeší to nástupem, to už se teda nemůžu zvednout, ale kde má oranžový závaží? To všichni spí? Za chvíli další unlimited a my nic. Tvl, tak to jsme dobře zbabrali hned na startu. Já už zavřenej a nemůžu nic. Tenhle průšvih nakonec řeší Lukáš Gdula a spojuje to vše do jednoho balíku. No prvni intenzita mi úplně dobře neudělala, ale znáte to, kdo nic nečeká, nebude zklamán, takže jsem v pohodě.
Čekám smrt v brdku ve Starým Bydžově, ale místo toho se spíš pohodlně protáhnu do čela. Zajímavé. Dál se jede naprosto neurovnaně. s oranžovou aktivitou, ale bez nástupů. Všímám si nervózního Petra Janovskýho a dochází mi, že tu není Lukáš Gdula. Po zhodnocení stavu je jasný, že je tu 12 lidí z toho 7 šlapek. Není na co čekat, závod to není dlouhý, tak kdy jindy rozebrat soupeře než teď. Nebo si věříme na poslední kopec? No já teda ne, takže objedu tým s pozorováním stavu a tím, že je třeba závodit. Žádnou aktivitu ale nevidím, tak jdu v prvním brdku příkladem. Bohužel teda to uteklo dost rychle a už jsou tu Smidary, což nevím. Tady se jede jinudy než vždycky, což vím, ale nevím, že už jsme tu, tak jen po paměti točím pravá, kde mě po nástupu docela vyleká pouť. Zbytek jede levá a já než se vzpamatuju a zjistím kde jsem a kudy dál... no a je to, pro mě konec, z2/ss do cíle na samotku a s napětím čekat, co se dozvím v cíli.
No pohled na tabulku výsledků u akce je tristní, tak co k tomu říct. Konkurence byla veliká, to jo, ale využívat ty počty v týmu se nám poslední dobou teda vůbec nedaří.

Nemi – Ani letos nejedu

Dlouhé období půstu mezi Sázavákem a Mamutem přerušuje jeden menší závod s tradičně silnou účastí Vinohradských šlapek. Jeden z těch, které jsem ještě nejel. Zdraví v týdnu předem účasti sice nepřeje, ale na poslední chvíli si říkám, že můžu překvapit kamarády a alespoň si prohlédnout trasu. Nejsem ani obeznámen s týmovou taktikou, která začíná hned na startu, ze kterého zkouší únik Žába s Vláďou, zatímco zbytek týmu chvilku přehrazuje celý pruh. Konkurence je však silná a naše nejlepší borce dobře zná, proto jim odjet nedovolí. Luke mě hecuje, že jsme nejsilnější (rozuměj nejpočetnější) a že tedy musíme tvořit závod a nastupovat. Jde příkladem a před Smidary nastoupí tak intenzivně, že si nevšimne, že se trasa stáčí vlevo. Nevrací se a pokračuje po alternativní trase. Ačkoli skupina pokračuje správně, je tam trochu zmatek, což je podle knihy Reading the Race, kterou mi Luke uložil jako povinnou četbu, ideální příležitost na attack. Tak zkouším zlehka odjet. Jak vidno, nejsem Žába, tak mě klidně nechávají a dobře dělají, protože po několika málo kilometrech, kdy tomu s vidinou ještě dlouhé cesty sám moc nedávám, to vzdávám. Zajímavější pokusy o tentokrát samostatné úniky předvádějí Žába s Vláďou. Tím můj příběh v zásadě končí, protože už jen parkuji vzadu s Kolíkáčem, kterému se tímto omlouvám, že jsem si s ním moc nepokecal, protože mi občasně vyšší intenzity čím dále, tím více přestávaly chutnat. Moje trápení o pár kilometrů navíc prodloužily dvě pauzy před semaforem a regulovčíkem kvůli dopravním uzavírkám, ale když jsem musel v silném protivětru před Studencem na chvilku založit nad 6 W/kg, můj tajný sen o tom, že se nechám dotáhnout do Vrchlabí, vzal za své. Rozloučil jsem se s Kolíkáčem a z poslední třetiny trasy jsem si udělal pěkný výlet na samotku. Velký respekt zaslouží Hulis s Daffym, kteří ačkoli mají letos najeto dohromady méně než já, statečně bojovali až do posledního kopce. Až ti budou mít čas jezdit, může se konkurence jít klouzat

Vláďa – Sportovní ředitel nařídil: Do úniku

Odpoledne před Lužeckou projet start jako přípravu na plánovaný únik s Žábou. Rozjetí je celkem fajn, cesty vypadají líp než pár týdnů zpátky, jenom ve Smidarech je špatně šipka.

Ráno klasické předzávodní kolečko, jakžtakž jsem se i vyspal a tak v 8:30 vyrážím na sraz s Žábou. Cestou přemýšlím po kolikáté už se takhle v květnu sunu směr Lužec - po desáté určitě, možná už i víckrát.

Projedeme úvodní úsek, nabereme director sportive, dorozjet se a hurá na start, všechno vychází na minuty. Ideál pro to za to vzít hned za první zatáčkou. Což je taky přesně plán. Otestovat jestli balík dává pozor a nenechá nás třeba jet. Benecko dneska není úplně cíl dne.

Jak jsme se domluvili, tak i uděláme, za zatáčkou Žába má asi 30m já nejdřív nenápadně a pak za to vezmu a hulákám na Žábu tak jedem. U lesa zahlédnu aspoň jednoho člověka za námi, ale nezvolňujeme. Odobočka na Starák, jeden borec jede rovně, my pokračujeme správně. Do Staráku ze špice, nechci se úplně zgumovat jako vžycky a jede se dál.

Ve Smidarech nás nějak podivně opouští DS, říkám si, že třeba jen realizuje plán nejet v balíku s Žábou... Jede se skoro pořád a tak tu je za chvíli Ostroměř, chvíli si jedu vzadu, Žába jako vždycky na špici.

Do brdku v Ostroměři se zase tlačím k čelu, lehce tam zavírám levou stranu Martinovi Kubištovi, aby nemohl nastoupit, ale nakonec se protáhne zprava zrovna ve chvíli kdy nastupuje Hulis a jedou spolu. Tady jsem se možná zbytečně gumoval. Chvíli se ještě jede, ale pak se zvolňuje po rozmlácených úsecích. To znervózní Žábu a tak v brdku uprostřed údolí nastupuje a odjíždí.

Dojíždíme ho na vrcholu dalšího brdku když Janovský a Gdula trochu přitápí. Do Bělohradu něco sníst, do Vidochova asi všichni chtějí žrát, což mě moc neba a tak ťukám na Žábu a jedu to až pod Vidochov ze špice. Tam mě přežehlí Žába, 310W mu bylo asi málo takže musím přitlačit na 400. Předemnou Kolíkáč + 1, ale týpek jede celou dobu ze zadu a má docela odlep čemuž moc nevěřím, takže holt ještě přitlačit a zůstat v grupě. Naštěstí se trochu zvolňuje s vidinou semaforů. Průjezd do Horky i za mě celkem ok, do Studence bočákové peklo. Další gel jako příprava na poslední kopec.

Do sjezdu najíždí Žába ze špice. V půlce si říkám, že je fajn, že jeho sjezdy nestresujou jenom mě, ale vlastně i celej balík. Janovský a někdo s ním za to berou a já to teda dotahuju, aby to nesjížděl Hulis nebo Daffy, kde doufám, že někdo z nich šetří na kopec. Tohle asi teda byla taky zbytečná chyba a hlavně těch 30 vteřin na 500W docela zabolelo a bylo to těsně před dvěma blitkobrdkama.

Mám dost, najíždím tam s tím, že dneska mám hotovo, jedu spíš aby se neřeklo. Ale grupa kotví takže to nakonec dotahujeme ještě zpátky.

Nájezd do Benecka spíš jako popíchnutí balíku na 330W, ale po pár minutách už toho mám dost a tak zbytek jedu sám, míjí mě Žába, někde míjím Hulise a před sebou hypnotizuju Daffyho.

Bohužel nahoře se necháme znervóznět ohledně motozávodů v Hořicích a tak měníme motlibičky a trubičky za týmovej koncert cestou zpátky přes Jilemnici.

Za Smrkovicema ztrácíme na chvíli Hulise a Daffyho, když dorazej tak trochu remcaj, tak zvolňujeme a jen dotáčíme nohy zpátky na řízek.

Boží den, všechno do sebe dneska zapadlo a pocity mnohem lepší než na Sázaváku. Díky bando, já si to užil!

Mladějov

Barbánek – Cyklistika bolí......ano bolí a mě obzvláště!

Po Klepandě jsem se oklepal a začal se připravovat na Mladějov 😅 14 dní pečlivě doplňují glykogen,abych měl palivo na časovku, transportní jízda bude na tuky, kterých mám víc než dost, paráda 👌 V hlavě mám blaze, protože cesta na start je o 20 km kratší, takže víc sil zbyde na závod 👌
Už obědem začínám zodpovědně s kuřecím stejkem a kuskusem,lehkost nadevše.
Od kina v Lysé jedeme ve čtyřech a Kolíkáče nabereme cestou, odpoledne jsem to věděl kde,ale teď mám prázdnou hlavu,ale to s cyklistikou nesouvisí 😅
Luk hned leze na špici a zalehlý na koze rozjíždí špice o kterých bych ani nechtěl,aby se mi zdálo 😅 tohle bude mít tak jepičí život, si říkám, jenže to kroutící se na koze mi připomíná housenku, já mám chuť ji zamáčknout,ale je mi jí líto, protože z housenky se může vykukovat krásný motýl. Z téhle se,ale vyklubal Netvor, který mi vypálil oběd snad 2km za Lysou ,tukový výpal přeskočil a začal mi drancovat glykogen z jater,no to snad né 😅😅po pár kilometrech si připadám jako mršina na které si ještě pochutnává svými špicemi,Sup (Bobek)😅😅 Cesta utíká pěkně to jako jó,ale za jakou cenu, to nemůžu vydržet.Jen, Kapr ani nešlápl co nám pak prozradil 😅V duchu se těším až nastoupí do vlaku, Kolíkáč a bude se starat o to ať pijeme, jíme jak jsem na to byl zvyklý z Rouvy,ale tady nebyl prostor na nic 😅 Ten byl na koze,tak rozparáděný ,že Supovi s Netovrem dodal další síly ničit Barbánka jen Kapr ani nešlápl 😅
Sobotka, konečně zastávka na náměstí na pivo,kofolu, sojovický suk.Po zastávce v tempu až do Mladějova.
Časovku si odjedu na své maximum i když výsledkově to je úsměvné,ale komu to vadí 😅
Kapr jel držet místo na náměstí v Sobotce ,my cestou za ním se kocháme výhledy na překrásnou krajinu 🤗 V Sobotce pivko probrat u stolu jak to bylo skvělý a za pár okamžiků začíná opět peklo na silnici. Hodný blížence mi radí vystup si,ale ten zlý říká budeš trpět sám hezky tady zůstaň 😅ale to jen do té doby než si Netvor se Supem řeknou hele teď se jede ten závod a Kolíkáč jim v tom napomáhá. To už má tělesná schránka jestli se tomu tak může říkat dává stopku a vystupuje si,Kapr semnou. Hoši až se vyblbnou,tak je dojíždíme a celý ten kolotoč začal znovu,teda na špici vůbec nelezu,tam úřaduje pořád stejné duo 😅 palba to je taková, že Kolíkáč štípe karbón o poleno na silnici 😢 naštěstí to odnesl jen materiál, který ho ale bezpečně dostává k autu po rozloučení s námi.Nějak jsem to celé ustál a Luk s Bobkem musí být šťastní, že nás do Lysé dostávají ještě před úplným západem slunce. Za to vám fakt díky 👌👌
To, že transport byl kratší o to víc byl intenzivní a já se bodu týden ptát sám sebe jestli na Jičínskou ligu vlastně ještě někdy pojedu......😅😅
Díky kamarádi

Bobek – Ustavičný cykloholismus tyto úterky!

14 denní oddych vzal za své a úterý opět prověřilo kondici Polabských adeptů na JCL. Na časovku jako takovou v popisu níže není brán patřičný důraz, avšak bez ní by to nebylo to, co dělá úterý tím správným dnem. Pouze ten dnešní, se namísto Krakonoše roznášel spíš Trautemberk; a v nadcházejícím závěru dne, polénka létaly jak v seriálu z něhož lze citovat:
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Tolik jedno staré přísloví. A tou pomyslnou jámou je v našem příběhu kus obyčejného polénka.
Tedy jsme se opět poučili, že nežádoucí objekty je nutné včas a dostatečně objíždět a ukazovat. Překvapivě nad rámec očekávání spolupracovala celá skupina, pouze byl patrný 1 snížený výkon díky zatoulané koze. A že je na co se těšit a proč zanedbávat pracovní nadšení. Celý tento měsíc je ve znamení všech obsazených úterý, s péčí o kozy... Ustavičný cykloholismus tyto úterky!

Kolíkáč – Astrální úterní víkend

Zase se těším na JCL. Na tu bezva hru na závodění. Lepší než nějaký Kingdom Come. Prostě se zase nasoukat do toho úzké elastické ulity, nasadit kapku, větrný štít, zalepit na neposedné koze všechny dírky a nabušit galdy na pořádný psíky. Ale hlavně se setkat s rozjařenou oranžovou bandou a sát z ní tu mladickou energii. Ty cesty tam a zpět jsou nej. Letět v lajně neojetou krajinou a řvát euforický hlášky, když ti zbyde trochu kyslíku na mluvení. Kluci totiž dokáží roztočit šílený peklo. Navíc když ten matroš pod námi je k tomu předurčen. A letos s námi lítá Barbánek! Toho kluka mám strašně rád, prostě srdcař!
V Sobotce na náměstí doplnit cukry s výhledem na zámek Humprecht. To jsou chvíle! Na záchodě se převléknout do kosmického obleku, který mi určitě přidá několik wattů navíc. Tohle k té hře patří. S Korďasem si večer přes WA odsouhlasit číslo 72 z minulého roku. Díky! Zapnout si budík asi o 30 sekund dříve, přidržet se nové exkluzivní startovací rampy a v 17:30 to tam poslat. Čumět na watty, aby to začínalo 3. A docela to snad i baví. Ale hlavně bolí. Brdek před otáčkou si myslím, že stojím, děsný, jak to nejede. Nazpět si zařvat na bráchu, který se toho zase nebojí a jde s kůží na trh. Tohohle si cením! Rubal kontejnery a stejně přijel.
V cíli si sdělit, že jsme všichni zajeli šíleně blbě. Ale o tom to přesně je, teď si to vynahradíme cestou zpět. V Sobotce ale nemůžeme vynechat ještě jeden výhled na Humprecht. Já tam málem nechám baťůžek s veškerými důležitými věcmi. Díky Bobku! Zpáteční let přerušuje poleno uprostřed silnice. Trefuji ho přímo na komoru a přední ráfek zlověstně cuká při brždění. Tohle se nemuselo stát. Ale je to jediná černá kaňka na tomhle astrálním úterním víkendu. Už teď se těším při vyplachovaní dutin konvičkou na další pokračovaní.

Sudomír

Bílovice

Radim

Barbánek – Je úterý 20.5.2025 a jsem úplně v hajzlu

Dlouhá časovka si žádá dlouhé rozjetí,ale že bude tak dlouhé a intenzivní jsem opravdu nečekal 😅
Dnes parkuji Pokojík na kolech u Smoldy,ale než jsem tam dojel,musel jsem koupit aero ponožky což se ukázalo jako klíčové a díky nim jsem Petr ☢️ Cyklomagor ☢️ Jaderný dal dvě vteřiny 😅😅
Se Smoldou vyrážíme ke kinu do Lysé a odtamtud s Bobkem a Lukem vyzvednout Kolíkáče v Křinci.
Mohl bych kopírovat minulé úterý,ale to by nebylo správné, protože dnes Bobek vytáhl svou zatoulanou 🐐a ta postupem času ze mě udělala trhací kalendář 😅 Ten malý pracant zalehlý na své ochočené 🐐 jede jako Howado,Luk si to užívá a Smolda se svou vysokou kadencí a ladností také 👌 Nejhorší je, že vím do čeho jdu a pořád tam lezu, bylo by snad milejší kdyby mi někdo řekl,hele di do Sparty 😅😅ale to né pořád vláčí sebou to těžké závaží 😅 Už víme proč Kolíkáč čekal v Křinci,on tam Luk má totiž babičku se kterou se setkává na náměstí,tak ji všichni pozdravíme a jedeme zase tento dojemný okamžik roztočit 😅 Někde na fajn silnici má Smolda defekt a pro mě první světlá chvilka tohoto výletu 😅 Pomáhám opravovat,ale schválně to zdržuji ať si odpočinu co nejvíce, škoda jen, že pán hned vedla nafoukal kolo kompresorem jinak by byla pauza o poznání delší 😅 Kolíkáč celou cestu propočítává kolik vteřin mu vezme ten prasklý ráfek kolem kterého proud vzduchu dělá neplechu 😅 Promotáme Jičín a jsem u otočky dnešní časovky,pak si celou část projdeme k prezentaci. Tam panuje dobrá nálada, máme to pár minut do startu,tak dáváme slíbený Kácov 🍻ten chutnal jako nikdy 😋A jen slyšíme,vy už máte odjeto jó, nasleduje smích 😅😅 Počasí je luxusní ,jedeme pomalu ke staru. Utáhnout tetry, helmu a víc nemá cenu. Dnešek je neskutečně vybičovaný duelem Jádro vs Smolda nechtěl bych vidět tu jejich komunikaci 😅 Kolíkáč z nás startuje jako první chvíli po něm já. No co si budeme povídat, srdíčko ťukalo jak má a výkon byl takový jaký má být. Šťastnej jsem byl, že mě nikdo nepředjel, cestou hecovat Kamarády na trati. Poslední kopec a cíl. Jedeme dát další Kácov a pak už musíme domů. Mě to Teda už nechutná, Kolíkáč se loučí,jede se s 🐐 podívat na mosty co nejsou a já začínám zažívat zase peklo na silnici. Do vyšší intenzity už se mi vůbec nechce a hlavně to bolí z kalendáře začínají trhat první listy,fakt šílený. Luk mě drží při životě a když už se zdá že šlapu a žiju,tak zase ty tvrdé špice mě posílají daleko za vláček. Říkám Lukovi hele jeďte a on mi s úsměvem odpoví vždyť my jedem 😅a zase mě dostává chvíli do hry za to ti moc děkuji! Jenže scénář se opakuje a další listy z kalendáře létají. Říkám si tohle já nemám za potřebí už fakt nebylo z čeho brát a tak všechny posílám pryč, jenže Smolda se mě ujal a vezl mě bezpečně k autu. Luk s Bobkem mizí v dáli. Od Mcel mám před sebou černo a Smoldy zadní galdu, kdyby se něco dělo asi bych neměl vůbec reakce něco dělat,ale vzpomínám si, kolik takových okamžiků už jsme zažil jen tupě čumět a soustředit se. Člověk se z nich nakonec oklepe,ale tohle bylo moc 🥵Do hry nebo spíše udržovacího módu mě dostává párek v rohlíku a redbull,Smoldovi dal křídla, jeho ladnost točení nohou a starání se o mě bylo famózní, také moc děkuji!!! V Poříčanech ještě do Alza boxu a pak poslední kopec k autu.
Bylo to z mého pohledu hodně náročné pracovní úterý, přitom měl být víkend 😅 Ani vteřinu jsem nebyl na špici a odnesl jsem to stejně pěkně.....😅
No co uvidíme jak za týden...... Díky za pěkné odpoledne a podvečer

Kolíkáč – Pětka-letka!

Mladějov s polenem a doma druhý den konvička do dutin. Venku je to na zimní bundu, vrcholky našich hor pod sněhem. Hlava plná vody, lomcuje se mnou nervozita z nadcházejících velkých bitev, ale na kolo sedá prach. Až po týdnu se odhodlám na další díl JCL, zkontrolovat bouchlý ráfek, posekat zahradu a vyrazit za kumpány. Setkání v Křinci a na vše se zapomíná. Jede se krutá lajna, pro Bobka už začal závod. Smolda defektí, aspoň chvilka na pokec. A pak znovu drtit diskem ten rozšvihaný asfalt směr Jičín. Už to tady konečně prosím opravte! Soběraz a hospůdka s hokejem a Kácovem, stejně jako před rokem. Na záchodě se převléct do kosmického oblečku a dát si jednoho zrzouna. Nálada jen kvete, Barbánek se Smoldou tomu dodávají pořádné grády. Letos jsem sám se sebou aspoň trochu spokojen, vydržím povětšinu časovky v aero pozici a nějak mi to ani nevadí. Sice mě pak celý týden bolí za krkem, ale jako bych tu bolest vyhledával. Chtěl bych to pod 21 minut, a to se nakonec i zadaří. I když jsem ten závěrečný magnet asi podcenil a chtělo to dříve zvednout zadek, jak pak vyprávěl Luke, že to tak udělal. Ale kdo ví, asi už mi v nádržích tam toho moc nezbylo. Poplácat se s orange pětkou-letkou po zádech, jak jsme to všichni zajeli a valíme zpět. Už nějak nemám v hlavě ty rozbitý silnice, a tak raději na samotku po hlavní na Kopidlno. Před Dymokury chybí tři mosty, dva jsem pěšky dal, ten třetí se musí objet objížďkou.
Safra celý týden jsem se cítil jak mokré hnijící dřevo a marně hledal nějaký podpalovač, abych zkusil zažehnout závodnický srdíčko. Ale po dnešku cítím, že by to ještě trochu hořet mohlo. Děkuji kamarádi!

Orlík

Kolíkáč – Polystyren z nebe!

Konečně po dlouhé době spím jak poleno a ráno se nedočkavě těším pod dráty. Předpověď vylepšili, odpoledne beze srážek, tak beru jen krátký-krátký. LukiDan už nervózně podupává, Jenda s tradiční sekerkou a čepičkou na hlavě. Držíme trasu a do Kameňáku to nějak rychle uteče. Sergei si nás nabral a začal si nás tahat jak koťata na provázku. Já s Mamutím respektem, furt utržený a ořezávající wattové špičky. Díky kluci za čekání! Profil solidně zubatý, přesmyk je furt v permanenci. Ale krajina luxusní, Povltaví je pro mě srdcovka. Vzpomínky na pomaturitní srazy, na sportovní týden na VŠ, jak jsme to dávali na Favoritech z Prahy. A pak závody DABA, které tady měly svoje trasy.
Sergei s LukiDanem se kočkují v brdcích, já s Jendou stále jedeme s Mamutí rozvahou. Konečně Vystrkov a zapomenuté silničky a foto s Orlíkem. Lehám na lavičku a vzpomínáme na Prófu. Luke u Sedlčan a jede nám naproti. Nabíráme ho u Kostelce nad Vltavou a nervózně sledujeme tu černou hradbu, která se na nás valí od západu. No kolem Lašovic už je to hodně zajímavé, ale bere nás jen pár kapek a zkušeně tomu ujíždíme do nákupáku v Krásné Hoře. Doplnit pupky a bidony a pak klasikářské řemeslo směr Sedlčany. Fouká do zad, už věřím, že to bude suchou nohou, ale před Neveklovem zjišťuji, že jsem se šeredně spletl. Kýble vody zeshora, už jen s HonzouB a Sergeiem a koupeme se až do Kameňáku. Cílem se stala vana a ten proužek nebe před námi, který snad signalizuje, že tam už neprší. Vzpomínky na Povodňoton alias Krušnoton 2010. Naštěstí je teplo, jak prohodil HonzaB.
Přejdeme Sázavu a je sucho. Pomalu schneme a loučíme se Sergeiem. Jesenice před námi a nad ní černý mráček. Z toho pršet nebude. Ne, nebude, jen bude padat polystyren. Polystyren? Jendo to jsou kroupy! Dopravní kolaps v potocích vody a já se jen tak tak vyhýbám střetu s autem. Uff tak to byla klika, už jsem se viděl na kapotě a chytla mě z toho parádní křeč do stehna. Kolem průhonické obory stále totální průplach, začínám dostávat solidní klepavku. Újezd a je sucho. Super. Šrot do vany, hlavně neprochladnout…
Ležím ve vaně a pára stoupá k bodovkám …. No vždyť to znáte... ale stejně to bylo parádní, ta krajina je tam kouzelná

Mamut Tour

Kolíkáč – V sobotu si to pojď užít!

Jo chci to! ... v sobotu si to pojď užít ... a já si to užil! Ve středu si roztočit a v závěru pořádně prolít a zamrazit nohy na Orlík. Zimou se klepat ještě ve čtvrtek a v sobotu ráno cítit bolest stehen. 2,5 hoďky v autě rozhánět starťák s Kaprem a HonzouB. Přemýšlet o letošní trase, kam až dojedeme s čelem. Radary musíme prý důstojně, aby i ten závěr proběhl důstojně, ale hlavně co? No Co? Jedeme si to užít!
S Rybou a HonzouB vlézt do první brázdy a vyťapkat tak první brdek Pavlovice bez ztráty kytičky. Balík valí směr první kopec, kolem mě týmoví hráči Nemi, Žába, Luke, Ryba a HonzaB. Silnice narvaná od krajnice ke krajnici, tráva leží, tohle se nedá jinde zažít. Radary si najet dopředu a držet 3 na displeji. Ale je to zoufale málo, nechytatelně odjíždí snad 60 borečků, včetně Žáby a Nemiho. S HonzouB a Lukem jsme chytli společnou slinu, Ryba chytá díru. Před námi na dostřel Kamil Ackermann, ten by nemusel odjet. Ale odjíždí... Nahoře formujeme grupu a daří se. Točíme!! Letíme snad 30 minut furt z kopce a nabíráme lidi, je nás kolem 20 kusů. Je mi šílená zima, krátký krátký, zalezlé slunce a silnice v údolí kolem řeky není moc dobrá varianta. Na odbočce z hlavní se nám tam motá pomalé auto a Luke musí jet chvíli nazpět, s HonzouB to kotvíme, aby se po sjezdu vrátil.
Cestou pod Foncky sjíždíme Kamila a jeho grupu, skvělý zážitek jet v tolika lidech. Foncky loket na loket, trpím, ale nahoře jsem s nimi. V plánu byl bufet, ale nikdo nestaví, jen Jenda, který si to hned rozmyslí a na Troják už je zase s námi. Takže jen chytnout bidon a letíme do Držkové. Tady slušné staveniště a mumraj, přebrodíme se prachem stavby a najíždíme, na pro mě neznámou, silničku. HonzaB řve defekt, a chce ode mě duši a bombu, která vězí v mé podsedlové brašničce důkladně přitažené stahovací páskou, to budu muset zastavit. Luke je ale lépe připraven a za jízdy ho zachraňuje svojí brašničkou, kterou jen zručně odepne.
Horizont štípne, pak sjezd, nakopnout se magnesiem a krystalem z bidonu a hit dne je tu! Grapy na seniorský převod 34x32 to je fakt lábuž, furt v sedle, jen občas protáhnout nohy. Bohužel ale ztrácím rychlost a skupinu. Luke ale mává ručičkou z vrcholu té hrůzy a dodává mi neskutečné orange síly, že v tom nejsem sám. Konečně se to srovnalo a letím zpět do grupy. Sjezd do Bystřice a stále asi v 15 kusech. Tohle je maratonský sen! Chytám slinu a podle budíku v posledním brdku útočím. Luke kotví a získávám si náskok. Ale zkusil jsem jen vábničku, jestli se někdo nechytí, dát ještě 17 km na samotku do cíle na to již nemám. Jak mě dojedou nastupuje Luke, a naopak já kotvím. Tak tohle funguje lépe. Kamil nepříčetně řve, ať mě tam nepouští k té špici, když nejedu. 150 kilometr a cítím, že fest závodíme. V tohle jsem už nevěřil. Tohle je poslední a závěrečná vrcholná epizoda dnešního lovu mamuta. A má to grády!
Bohužel Luke je nakonec dojetý asi 2 kilometry před cílem, velká škoda. Kostky Radslavice v klidu, pak to ještě zkusit, ale je to marné. Do závěrečné loktovačky se již nepouštíme, no málem to lehlo... ale stejně Luku díky! Letos se to moc a moc líbilo, bylo to jezdivé, svezl jsem se ve velké skupině a s týmovými kumpány a to je vždy skvělé a nabíjející!

Luke – Krátkej Mamut

Tak nám zabili Mamuta, vlastně se to stalo už loni, kdy neměl 200+. Letos trasu ještě zkrátili a hlavně zjednodušili. Ale ono to je stejně o tom, jaký si tu udělají závodníci, že? Jenže moribundus přišel a ne a ne odejít a najednou je tu Mamut a já v podstatě bez intenzit. Nečekám od sebe nic, vlastně se mi nechce jet, ale nechci podpořit úpadek českých maratonů ještě svojí neúčastí. Navíc oranž bude dost, tak to bude fajn akce, třeba i pokecáme.
Jen cesta s Žábou a Nemim jeho korábem (bez automatu :) ) by byla na dlouhej report. Defekt na Dogmě a moje neschopnost dořešit DT bezduše mě odsuzuje k jízdě na dvojce, ale rozumíme si. Na startu tak nějak v klidu a největší strach mám nesmotat se, až budem přeskakovat mrtvou kočičku na km 1. Naštěstí jí někdo uklidil.
Nestartuju moc zezadu, přijde mi, ale hned mi to ujíždí a lepím si to do balíku za svý. První varování a tak se radši sunu dopředu, kde bych se mohl intenzitám aspoň trochu vyhnout. První brdek se rozjíždí zlehka, ale minutka na 6,7 w/kg se do glykogenových zásob docela podívala. Ale tohle vylejvání glykogenu po kýblech jsme aspoň zkoušeli na soustředění, škoda že už je to dva měsíce... Pak rovinka, držet se v popředí a na sjezd si najet skoro dopředu. A skoro bylo málo, vůbec se mi ta rychlost a lidi kolem nelíbí. Navíc se to natáhne a 12,5 w/kg špička pěkně zalepí vznikající díru. Dál už mám naštěstí klid a až pod kopec držím pozici a stíhám dát i plánovaný gel. Super.
Pak jsem věděl, že odpadnu a ani jsem se nebránil. Přijel Kolíkáč s HonzouB a asi by chtěli abych jel s nima. Přijel i Ryba, ale pak zjistil, že mu asi ještě tak 1-2 tréninky chybí a zmizel. Ne moc, mě se vůbec nechtělo jet, tak jsem zkoušel, že bychom jako zvolnili a počkali na Rybu, ale prej ne. No nakonec byl za náma jen kousek, takže asi příště pojede s náma. A já nebudu mít na koho chtít čekat.
Před vesnicí už mám docela díru, přitom se dá zalepit, ale chci to? Kolíkáč s HonzouB se občas otočí, ale nevypadá to, že by chtěli čekat, přitom grupa drží jejich rychlost. Trochu panikařím, že bych to jel sám jak loni, tak zvedám zadek a jedu s nima. Nahoře si trochu dáchnu a na hlavní bychom teda asi mohli začít točit. Je vidět i větší grupa, kam by se mohlo dát dojet, ale to by chtělo umět jezdit kolotoč, mno.
V Potštátu předjíždíme auto, HonzaB na špici mále míjí odbočku. Zbytek se tam nějak skládá, ale borec vedle mě se lekne trochu štěrku a úplně to srovná. Já si můžu vybrat, mezi srážkou s borcem, autem v protisměru, nebo to úplně stočit na druhou stranu. To mě teda stojí skupinu, musím zastavit, otočit se a ty cenný watty co jsem ušetřil v kopci rozházet po okolí, abych dojel zpět do skupiny.
Ne že by se pro mě týmové komando vrátilo, ale aspoň slezli ze špice. Pak se vydýchávám a lámu nad grupou hůl s tím, že se stejně nejede a nepojede. Dva brdky, kde se jede, jinak plíseň a klid, občas 500W zbytečně. Pak přichází kopec z Týna nad Bečvou, kde se posunem s Kolíkáčem trochu dopředu a jede se to konečně tak nějak maratonským tempem. Pak docela v klidu pod Tesák/Foncky a dokonce před tím Kolíkáč zastaví celej balík na čůrání. Je nás možná ke 30, takže fakt docela bizár. Příprava pod Tesák asi poprvé v balíku, jede se to mnohem příjemnějc než za svý. Začíná mě nějak píchat v boku a tak nějak vůbec se nemám fajn, ale na kdo by tady odpadal. Teda ono ani není místo kolem jak si vystoupit. Za potokem se to trochu zvedne, tak využiju skulinek abych se dostal trochu víc dopředu, kdyby se začalo jet, ale nezačne se a zas to v maratonským tempu vyhopkáme až nahoru.
Následuje zmatek na bufetu, ale já stejně stavět neplánoval. Troják a užít si krátký serpentiny, kde projedu na čelo a dokonce trochu pláchnu. No tak aspoň něco ještě umím. Držím se u čela až do Držkový, kde řešíme kdo je jak v háji a kdo potřebuje půjčit bombičky. Bohužel se teda loučíme s HonzouB a navíc jako pojistku bez brašničky si mám hlídat Kolíkáče. Přitom před chvílí hlásil, že ho máme na Grapech nechat. Tak nevím.
Kopeček na pohodu a pak sjezd pod Grapy. Jak kdyby pár lidí toho mělo dost a mělo problém i na rovině, ale není moc čas, najíst a hurá nahoru. 2 lidi odjíždí, já si překvapivě klestím cestu vzhůru místo zametání na konci. Ono aby ne, takhle se to má jezdit a čekám na to 5 let. Prostě poslední kopce mají rozhodovat o výsledku, ne přežití. Držím na dohled ty 2 odjetý, ale nad loukou zvolňují a díra se extra nevytvořila. Vše je nadostřel, tak se spíš cedím dozadu, kdyby bylo potřeba pomoct Kolíkáčovi ze sjezdu, ale ten nakonec přiletí už kousek za horizontem a nic nepotřebuje. Naopak já mám pocit, že jsem asi mohl jet tu první část trochu konzervativněji, posledních pár stojek před nájezdem na hlavní už mi moc nechutnalo, no.
Sjezd tedy v klidu, zapracovat se do grupy v Bystřici a jde se závodit. Gruba trochu prožídla, ale pořád je nás dost. Někdo zkouší odjet, já to překvapivě snadno zalepím. Po další špici přišlápnu do protisvahu a ve 3 odjíždíme, plus teda domlouváme, že to zkusíme později. Přemýšlím, jestli mám takhle blbnout, nebo šetřit na nedělní závod, ale rozhoduje Kolíkáč, který ho to taky začalo bavit a odjíždí sám.
No chvíli se tam větrá, já hlídám čelo, trochu prudím, ale nechává se vcelku sjet. Jen když vidím, jak se všichni ztratili ze špice, tak mi to nedá a hned odjíždím. Bohužel sám, ale řikám si, že aspoň zas závodíme. Za mnou se to srovnalo, Kolíkáč úřaduje u špice, paráda. Jen teda mě nesjíždí, spíš odjíždím. A garmin ukazuje 18 km do cíle. Tvl tak to asi nechci ne? 16 a pořád mě nesjeli. 18 a ani nejsou vidět. Valím furt threshold, ze zatáček nástupy, brdky přitlačit, asi mě jako bolej nohy. Myslím si, že jsem blíž, ale nějaký magnet co jsem tu nečekal mě pěkně točí. Přitom místy už balík nevidím. Ale klesavá pasáž s protivětrem je přivádí zpět. Sjezd z Pavlovic mám ještě pár desítek metrů, ale je jasný, že mě smáznou. Před kostkama už poznávám, jak se nejede. Až tak, že za to zase zkouším vzít, zas nikdo se mnou, tak nic. Nohy na dranc, závod zítra asi můžu v klidu vynechat, stejně jako spurt o zatáčku do cíle. Užil jsem si to i bez toho, díky.
No a teď to hodnoť. 90 km mě to moc nebavilo, konec byl parádní. A byl parádní v zásadě proto, že to bylo kratší, bylo víc lidí a bylo to lehký, tak grupy držely pohromadě. Takže super, protože to bylo takový jaký to nemám rád. No paradox, ale stejně starej Mamut byl lepší. Jako všechno starý a když jsem byl mladší, prostě za nás... a jo, bude mi 40. Tak pardon za ty řeči a pozdní report. A zas někdy.

Nemi – Fantastické reminiscence

Budím se hodinu před budíčkem v 4:10 hod., přesto na místo srazu s Žábou dorážím o pár minut později. Nabíráme Luka a letíme vstříc prvnímu letošnímu maratonu. Na startu se tísní stovky lidí, a tak se ani nestihneme pozdravit se všemi týmovými kolegy, kterých se i v tak dalekých končinách sešlo požehnaně. Na sluníčku je hezky, ale proudící vzduch je studený, a když se zatáhne, je docela zima. Vhod proto přijde zahřívací brdek v Pavlovicích. Jak jsem později pochopil, tento maraton má jen dva pořádné kopce. Ten rozřazovací kolem Slavkova začíná po 15 kilometrech a má na délku 10 kilometrů. Po něm následuje ještě delší sjezd. Tam musím být, napadne asi každého závodníka. Nasazuji tempo, ale to ve stěnách úplně nefunguje a s vidinou ještě dlouhé trasy si nechávám odjet 40hlavý balík A. Nahoře se zformuje 25hlavý balík B, kde jsem spolu s Žábou, kterého opět potrápil spadlý řetěz. Ve sjezdu příšerně mrznu. Mám pocit, že se vůbec nejede. Vepředu točí pouze pár lidí. Do nějakého tempa se dostanu jen do brdků a při několika málo návštěvách špice, jinak regeneruji v Z1 a Z2. Uvažuji, že jsem se možná mohl zkusit kolem Slavkova ještě více zmáčknout a jet s někým, kdo chce závodit. Nemám proč se potit, a tak se mi už hodně začíná chtít čůrat. Jeden borec to řeší za jízdy, což bohužel neumím. Čekám do dalšího stoupání, kterému říkají Tesák. Jako bych slyšel Kolíkáče na Pustevnách. Na 95. kilometru zastavuji na nekonečné dvě (!) minuty. Snažím se balík dojet, ale nahoře nikoho nezahlédnu. Ani za mnou nikdo není. Nasazuji stíhací tempo a s nadějí se dívám za každou zatáčku. Jako kdyby nebylo jasné, že ve skutečnosti nejde o to dojet balík přede mnou, ale nenechat se sjet balíkem za mnou. Postupně míjím tři odpadlíky, kteří jsou tak KO, že se ani na chvilku nezkoušejí držet se mnou. A tak zbylých 60 kilometrů do cíle jedu úplně sám. Vzpomínám na svůj únik na Krušnotonu. Ale ještě jedna loňská vzpomínka mě chytla za srdce. Ikonický kopec zvaný Grapy. Při pohledu na pasoucí se krávy kolem úzké silničky s více než 10% sklonem jsem si připadal jako na Passo Manghen. A tady jsem si navíc mohl užít plácání rukama s několika skupinkami výletníků, kteří fandili, jako kdybych byl první na Giru. Prostě fantazie. I když to nevyšlo, jak bych si představoval, přesto mám z dneška úžasný pocit. Vždyť dosud jsem kromě Sudet všechny maratony na konci už jen dojížděl, ale tady jsem měl chuť jet pořád. A jako třešnička na dortu přišla zpráva, že kromě Kaprova stříbra v kategorii jsme i v týmech obsadili druhé místo.

RiC – Mamut - kolikáté?

Loňského Mamuta jsem si protrpěl. Málo kilometrů, málo tréninků, hodně tuku a kilogramů kolem pasu (a nejen tam). Co s tím? To jsem řešil po zbytek roku 2024.

Řešení se objevilo na podzim 2024 v podobě nového Gianta TCR. Ne že bych byl rychlejší nebo lehčí, ale dostal jsem chuť zase jezdit. Na podzim jsem toho moc nezachránil, ale zlepšila se nálada. Přidal jsem pár km v zimě a na jaře vyplnil přihlášku do Prosenic na Mamuta 2025.

Tolik kilometrů jako v dřívějších dobách jsem nenajel, ale bylo to rozhodně více než 2000 km, které jsem měl vloni. A hlavně, najel jsem pár delších švihů v kopcích. Jak jsem zjistil dodatečně, ne dost.
Pokračování...

Ryba – Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Snadné je psát report ze závodu, když se všechno povedlo. Ale vůbec se nechce, když se všechno podělá — když touha neodpovídá možnostem, když selhávají nejen nohy, ale i vybavení.

Ráno. Vzbudil jsem se v 5. Čtyři hodiny spánku — katastrofa. Šel jsem venčit psy. Manželka už s nimi nesmí — tahají a je těhotná. Venku je zima, ale jasno — to je dobrá zpráva. Snídaně. Varia a Táňa vstaly. Naložil jsem všechno do auta, v 7:30 jsme vyrazili na start.

Registrace, potřesení rukou. Všechno probíhá dobře. Vyjíždím na rozjetí — a nemám brzdy. Cože!? Nové destičky, brzdy odvzdušněné — pravá páčka se propadá, přední brzda vydává šílený skřípot, ale nebrzdí. Rychle se snažím odvzdušnit zadní brzdu, mám nářadí — podařilo se, ale někde to tahá vzduch, brzda zabírá až na třetí zmáčknutí. Ale to mě nevyděsí — několik let jsem jezdil ve starém Moskvichi z roku 1981, kde brzdy začaly fungovat až na desáté šlápnutí. Ale co s přední brzdou? Vyměnil jsem destičky, otřel kotouč — ale hned na prvním sjezdu mi došlo, že z přední brzdy mám jenom zvuk. Nakonec jsem to nějak ustál. Každý sjezd byl stres, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit: neuvěřitelný mentální trénink, 100% koncentrace.

Do startu 10 minut, nerozjetý, nervózní. Vidím, že prezident stojí v první lajně — stoupnu si vedle něj. Je to čest, stát v první řadě na startu v oranžovém dresu. Na Garminu vybírám trasu a… do prdele, nejde načíst. Můj noční můra: žádná mapa, žádné info o stoupáních, žádné brzdy. Totální průser.

Start. Jedeme svižně. Je skvělé startovat z první lajny — nemusím nikoho dojíždět. První kopec. Netuším, kde končí. Nohy necítím… Zdá se, že je to v pohodě, a najednou Kolikač zařve: „Mooooc!“ A jako by to byla kletba — vypne mě. Kličkuju přes cestu, zůstávám sám, nejlehčí převod, 130 wattů a nemůžu točit. A v hlavě: Nemáš trasu. Konec závodu. Ostuda.

Hledám motivaci točit dál — nic. Sním gel. Na displeji 200 wattů — dobrý. Slyším dech — nejsem sám. Míjí mě závodnice. Divné. Jede moc rychle na to, aby byla v takovém záseku se mnou. Asi defekt. To je motivace: ona potřebuje dohnat soupeřky, já dojet závod. A když ještě pomůžu — bude to super. Skáču jí na zadní kolo, dávám signál, že nejsem závaží — dej mi dvě minutky a budu makat. Začíná opravdový závod.

Makáme spolu, střídám, co to jde. Ale dostihne nás skupina šesti lidí. Myslím si, že je to posila, že se sehrajeme — ale oni dojedou a přestanou tahat. Vidím, že se to mojí parťačce nelíbí — jde na špic, rozjíždí to, vystřídá… a zase ticho. V každém brdku útočí, odskočí, ale pak ji dojedou. Na jednom kopečku zkusím nohy — pustilo to úplně. Je čas útočit — jsme přece v závodě.

Brdek. Všechno se opakuje. Holka útočí, mezera, já schválně jedu pomalu, ať si odjede. U vrcholu vystřídám, odskočím a dojedu ji. Odjíždíme spolu. Tvrdá práce, ale daří se. Po dvaceti minutách proti větru — a já nejsem zrovna jezdec proti větru. Vidíme, že nás dojíždějí — ne protože by přidali, ale protože moje střídání už stojí za houby.

Pak přijede týmové auto — její tým jí poslal pomocníka. Chápu: to je šance. Přidávám. Silný borec jde tahat, já se snažím neplést a trochu se zregenerovat. Brzy dojíždíme skupinu asi sedmi lidí. Jsem vzadu, síly ubývají a jsme teprve v polovině. Ale zaspal jsem — v té skupině jede soupeřka mojí kapitánky.

Začíná trhání, jsem poslední. Vidím, že jsem v záseku — a s nimi i ta soupeřka a její pomocník. Sakra, tuhle hru jsem začal, bylo by blbé to teď vzdát. Mám sílu to dojet, ale nechci jim pomoct… Můj vlak ujíždí. Blbý tah… nebo mám šanci?

Vystřelím, cítím chlapa za sebou, holka ztrácí. Jdu do toho. Ještě jeden nástup. Dojíždím. Povolím — a hned brutální křeč do levého stehna. Musím točit! Lehký převod, 100 kadence, dva gely a modlitba. Ztrácím kolo, ale točíme do kopce. Velké stoupání. Opřu se do toho — jde to. Tančit na kole umím. Nahoře dostanu ionťák. Pulsuje to, ale pomalu pouští.

Hotovo. Všichni dojíždějí. Všichni jsou unavení. Klid. Cíl. Manželka, dcera a nejmenší pes mě vítají.

Spousta hloupostí. Spousta emocí. Skvělí lidé. Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Žába – zbytečná poctivá příprava

Nová trasa úplně mění pravidla hry. O pořadí se rozhoduje v prvním kopci na 20. km. Kdo tam nebude na Radarech, tak tam nebude. Lámu si hlavu co s tím, prohlížím profil stoupání a zapisuji kolik sekund pojedu každou část stoupání a kolik wattů si můžu dovolit jet. Šílený čísla, ale měl bych se poblít až za kopcem.

Start, rozehřátí na rovince, krátký kopeček na vyzkoušení nohou, všechno ok, jede se podle plánu. Dlouhá příprava před rozhodujícím kopcem se jede překvapivě prd. Super, ušetřený kyblík glykogenu se bude náramně hodit ve druhé prudké části.

Pardon, kyblík glykogenu se hodí hned v úvodu kopce, jede se o 50 W víc než si můžu dovolit. Ale přeci si nevystoupím takhle brzo.

Prudká část se jede o 50 W víc než si můžu dovolit. Teď opravdu nepřekračuji plán a začínám se cedit dozadu. Pořád dobrý, pořád jsem v závodě. Kopec povoluje a hurá do druhé stojky. Hodil by se ten ušetřený kyblík glykogenu... Ztrácím pár metrů a můj plán začíná mít trhliny. V lehkém klesání jsem měl šetřit v háku na chvostu balíku. Místo toho mám 10 metrů díru a plíce v ohni.

Místo balíku musí stačit jen jeden borec, naštěstí založil neskutečně a dotahuje balík. Boží. Vlastně ne, vytuhnul a já to nechci vidět. Připustím si to až po pár sekundách, objíždím ho, házím velkou a hypnotizuji korálky na konci balíku pár metrů před sebou.

Zase to stoupá, na budíku to začíná 5 a já házím řetěz dolu. Úplně dolu. Stojím. Objíždí mě vytuhlý borec, dlouho nic, objíždí mě velká skupinka s Nemim. Štrůdl? Luke nikde, řetěz je zpět. Nohy se překvapivě zas rozjely a tak stahuji Nemiho skupinku a vytvoříme velký balík.

Sice to není to co jsem měl naplánované, ale i ve druhé skupině se jede závod. A docela zábavný závod. Nevisím polomrtvý za oči na konci balíku, ale většinu závodu určuji tempo. Ani chvilku se nejede víc, než bych chtěl. Občas zkusíme odjet, občas to prostě zastavíme a kecáme na špici. Ujet balíku plnému žab se mi nedaří a tak klídek až pod Grapy.

Tam přišlo zklamání. Odjíždí jen 3 ze skupinky a jeden je vlastně jen pár metrů předemnou. Čekal jsem spoustu rozsypaných korálků, místo toho za mnou jede nekonečná lajna. Neodpadl nikdo a to je super. Od 120. km si nastupujeme si na každém brdku a závodíme až na cílovou čáru. Nakonec je z toho krásný maraton.

Jičíněves-Slavhostice

Barbánek – Kurwadráááát,padesáááát!

Kurwadráááát,padesáááát 😅
Dnes takové smíšené pocity,ale trasa na start o 20km kratší,tak se připravuji opět na to intenzivní rozjetí 😅 Opět vyjíždíme od Smoldy,kde ještě před jízdou dostávám dvě láhve vína, ještě jednou móóóóc děkuji, Kamaráde. Sraz s Bobkem na Semické křižovatce,ale ten po dnešním HO není rozjetý a zřejmě i jeho 🐐 měla HO a taktéž nebyla rozjetá a nebo zase zatoulaná 😅 spadl mi kámen ze ❤️ když ho vidím na jeho Caňonu 😅 Vítr je k nám milosrdný a tak v Ostré,kde nabíráme Luka jsem moc rychle. Chvíli čekáme a pak už valíme za Kaprem a Kolíkáčem na sraz. Luk nás párkrát dostane do zóny 50 km a já si uvědomuji, že na kole je 50 sátka milejší než v občance 😅ale co aspoň jsem v té nejprestižnější kategorii mezi ⭐Po chvíli Luk hlásí defekt a jede zpět k autu, jaká škoda, ale když vidím stav jeho galdy,tak bych kolo ani do auta nedal,natož jel 😅S Kaprem a Kolíkáčem se setkáváme nakonec až ve Slavohosticích. Opět tu panuje příjemná nálada a první co slyšíme no Ty vaše reporty to je něco 😅 Prezentace, 🍻 s Kamarády a jede se na start. Dnes si chci časovku užít na maximum. Startovní rošt nabitý a jako jednička je Smolda a já hned dvojka, takže náš souboj bude zajímavý 😅 Mimochodem Smolda je můj parťák na časovku dvojic, takže naše výkonnost by měla být podobná. Jádro se tu předvádí s 🐐ale vůbec nás to nerozhodí 😅😅Smolda mizí a minutu po něm mě vypouští rozhodčí. Smolduv zadek chci vidět co nejvíce z blízka,ale hned první kopec po startu docela zaskočil 😅 Celá trasa příjemně houpavá po překrásném asfaltu 👌👌 Vidím Smoldy radar,ale ten se moc nepřibližuje 😅 hecneme se po otočce a to i s Bobkem, Kaprem, Kolíkáčem a já se soustředím na Smoldu, smažím se hupy pěkně přelítnout ve stoje s držením beranů dole,ale vůbec nic to nepřináší. Poslední brdek před cílem se zvedám protože vidím se zvednout i Smoldu což je takový zázrak 😅😅 Počkáme u startu na ostatní, dáme melého kozla 🍻 na cestu a jedeme zpět k domovům,kde nás doprovází z našich úst Visáči,Kurwadráááát,padesáááát 😅 😅 😅 V Městci se loučí Kapr s Kolíkáčem, který mě dnes svým úžasným výkonem bodově skočil 💪💪A my ve třech valíme do Nymburka kde se loučí Bobek. Pravidelné střídání nás celkem rychle dostalo k domovům a já si uvědomil, že když se jede s rozumem,tak ta cyklistika je i zábavná 😅😅V Chrástu dostanu štrůdl a pitíčko, které si Smolda dávat jen za odměnu, když odjede kilo a to se dnes stalo 💪💪
Děkuji ještě jednou všem za milá přání, které mi zpříjemnilo dnešní den 🥰 a za rozumné tempo na pátou JCL , kde opět plánovala příjemná nálada a hlavně počasí 👌👌

Praha-Doksy

Barbánek – S radostí se obětovat ☺️

S radostí se obětovat ☺️
PRAHA - DOKSY 43 ročník 👏

Obrovské poděkování všem co připravili pro nás úžasný den!!!! Jste HRDINOVÉ 👏👏👏

Snad v březnu, když jsem Káje pomáhal zprovoznit trenažér jsem ji řekl, že si společně můžeme dát Praha - Doksy. Myslím si, že tomu vůbec nevěnovala dlouho poroznost. Když o další týdny později vyjela ven s kolem, vypadlo to nadějně 👌 Zhruba 14 dní dohady,Kája tvrdohlavá já paličatý 😅 poslední rozhodnutí bylo, že nikam nepojede,ale , že mě odveze na start. Jenže psychologicky se dostaneme k tomu, že když mě přiveze na start a uvidí tu šou kolem,tak jí to akorát bude líto, takže se objevila na startovní listině a já byl šťastný! Opět jsem psychologicky vysvětlil jak to tady mám a jak to chci zažít. No prostě se obětovat a dovést ji k cíli 🤗
Počasí a nálada ve Všetatech úžasná a vesnice se plní cyklisty. Žádný starťák nemám,ale nervy mi pocuchal Smolda,za jeho nedochvilnost 😅 malém jsem jel i s jeho číslem 😅 nakonec měl Smolík štěstí 😅
Pár organizačních slov od Prezidenta a jde se na to. Balík se dal do pohybu a já moc dobře vím, jaké limity Kája má,můj úkol byl dobře ji chránit před 💨💨 který teda zlobil. V Řepíně povzbuzování od Standa Liska, který si tu jistě sušil vyprané hadry po středečním průplachu z práce 😅ale vidět ho móóóóc potěšilo! Užít si Kokořínské údolí a už stoupat na Románov,kde příval energie přichází od holek Kaprovic na vrchařské prémii 👌👌Pave ve Mšenu nebaví,ale patří to k této krásné trase. Před Lobčí zastávuji a půjčuji nýtovačku cyklistovi s přetrženým řetězem, Kája jela dál. Začínám stíhací jízdu a Káju dojíždím těsně před pivovarem v Lobči, dobře, že ráno Kolikac vinohradskeslapky·com zatloukl dřevěné dveře 43 hřebíky což nás donutilo jet dál do pěkného stoupání 👌 Naučený ze společných jízd nechávám Káju jet svým tempem a hned za horizontem to rozjíždím, vše jde krásně. Na Garminu už vidím posledních 5km což vypadá lépe než 50😅ale cesta do křoví je pěkně trnitá a stále lehce stoupá. Smolda na nás ještě počká, podpoří a pak už jede pryč. S posledními metry se Kája pere pěkně 👌 cíl 👏 Odevzdat číslo, poděkovat si a odjet na terasu za odměnu. Jídlo, pití, úžasné zákusky 😋famózní vyhlášení s nej moderátorem Filip Mikeš 🧡
Kája v top 5👏👏
Kapr 3💪💪
Úžasné pozorovat nadšení kamarádů jak se jim to povedlo a věřím, že všem kdo se zúčastnil se také líbilo 👌👌
Jediný negativní okamžik byl, když pořádající tým s velkým zastoupením zůstal jen v pár lidech na vyhlášení, protože velká část si neumí a nebo spíš nechce kompilovat život udělat něco jinak......ale to je můj pohled na věc!!!!
Já si terasu užil moc škoda jen, že to nešlo s noclehem😢Ale jinak se mi splnilo to co jsem si přál.....🤗
Krásný okamžik byl,když se otevřou dveře Forda ještě před odjezdem a Oťas nás zásobuje řízky 😋😋 Děkujeme i tobě 👌👌

Kolíkáč – Zase to klaplo!

3.ledna 2025 edituji první dokument Doksy_2025 a podle VLKova manuálu zasílám datovkou na policejní prezidium. Roztáčím tak kola, která se snad úspěšně zastaví v pátek 30.května až otevřu dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a zaleje mě hřejivý pocit, že to zase všechno klaplo. Že to naše dítě, které jsme s Kaprem společně převzali od VLKa stále žije a má se čile k světu!
Poslední květnový čtvrtek, nervozitou nemohu dospat, v 6 hodin naložit auto šipkami, cedulkami a sekerkou a vyrazit do Všetat na lajnovaní trasy. Je mokro, před chvíli přestal pršet, na zábradlí můstku u památníku připevňuji první startovací šipku. A hurá projet trasu, na Řepíně a Romanově zatlouct prémie, auta zastavují a zvědavě pokukují, co se tady chystá. Odpoledne tady profrčí legenda! Za Nosálovem se pořádně opotit, když skáču před vyfrézované úseky a kolem mě projíždí nakladač, co sbírá krajnice a hází na náklaďák. No tak tady to bude pěkný… Volat Kaprovi, ať ještě vytiskne info na prezenci o nebezpečných úsecích. L'Ultimo Chilometro a Cíl 100 m, poslední cedule a přát si, ať tu k večeru zažijí všichni opojné cílové endorfiny.
Odpolední Sokolovna klape jak švýcarské hodinky, máme to již nacvičené, RFC se svým kouzelným kufrem a naše holky jedou na plný výkon. Do toho mraky známých tváří, start VIP a před 16 h. dávat instrukce zaváděcím vozům a Policii. Už se to blíží, otec zakladatel VLK nám to odmávne, Lucka klepne na mobilu do tlačítka Start a Kolbaba poposedne v Tachově ve svém cílovém stánku.
Studenou nervózní organizátorskou nohou roztočit první metry 43. ročníku. Čečelice shodit srabácky na malou a točit a točit. Přejezd přelítnout a na kostkách trpět. Furt to začíná 3 a vůbec mi to nechutná. Hlavní Boleslavská v bočáku, jede se škarpa a lítá to kolem mě dozadu, jak na střelnici. Nechci to taky chytnout a zůstat sám. Furt full gas, tohle nesmím pustit. Konečně doleva a proti větru. Chvíle oddechu a bidon plný krystalu. Řepín marnost nad marnost. Odjíždí to stejně jako před rokem pod bedlivým dohledem mé manželky. To nechceš! Nahoře zoufale řvát točíme. Balík na dohled a chvílemi se i přibližujeme. Před Nebužely nabíráme další odpadlíky a letíme rozmláceným sjezdem do údolí. Chytil jsem ďouru a v údolí to zase sjíždíme do mini grupy, a zase balík na dohled. To je motivace. Úplně poblitý, NP přes 300w, ale jsme s nimi. Trochu si odfrknout a ucítit vůni ráje. Vzpomenout na Souseda s praporkem na křižovatce. Zkusím se mu předvést . Před Vojtěchovem odjíždím, Žába s Lukem to doufám kotví. Jó, do Ráje v úniku a po 200 metrech stoupání na Romanov zase na ocase čela. Kde jsou ty časy, když jsme to s bráchou podrželi až k prémii.
Teď se zoufale motám. Ale s přibývajícími metry se mi jede lépe a lépe, navíc, když týmový kumpán Luke mává ručičkou a hlasitě povzbuzuje. K prémii na velkou a šeptat Lukovi do ouška, jeď, co to dá! Huba plná slin a za Skramouší jsme s Pepou Vejvodou v grupě! Luku díky! Lýtka cukají, valím do sebe jeden bidon za druhým. Cíl se blíží, Luke hlásí, že jedu o prodloužené podium. Chytnout to dole, a poslat zbytek do cílového křoví. Bohužel tam toho už bylo hodně málo, a to pódium neklaplo.
Ale tohle mi už radost nemůže zkazit, skutálet se za Katkou do její zatáčky a dlouze se obejmout. Vyhlášení, terasa a všeobecná spokojenost. Navíc v záři slunce, což je malý zázrak při letošním počasí. Oranžový hlouček pulzuje radostí, škoda, že někteří chybí, tak snad za rok. S Kaprem do chatky a probírat každé vteřiny dnešního velkofilmu. Není mi vůbec zima, hřeje ten pocit, že ten náš slib z roku 2014 stále platí. Ráno si dát studenou sprchu na snídaňovou pumpu v Dubé, kde s motorkářem Oťasem dojídáme jeho zbytky řízků. Pak už se prohřívat až na Jižák, kde otevírám dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a …
Jo, na tohle jsem se těšil nejvíce, zase to klaplo, děkuji všem, co nám pomohli a těm, co si přijeli zazávodit!

Luke – Doksy na autopilota

Někdo mi drcnul do časoprostoru a je mi nějak těsno. Rozumněj, stíhám všechno a nic, letí to a přitom se nic neděje a všechno je stejný a úplně jinak. A do toho krásně zapadly Doksy. Nemám plán, nemám cíl, jedu protože Doksy, protože KaKo a protože abych žil, tak beztak musím šlapat.
Předstartem se ještě postarat o Žábu, kterej mě chce dnes trumfnout v timemanagementu, lípnout mu čip na helmu a šup do první lajny na start. 3, 2, 1. Jo to bylo rychlý. Čečelice z čela, pohodá. Byšice ne tak z čela, míň pohodá. Hlavní terezínky, rychle na čelo, nebo nebude pohodá ani náhodou. Na čele se to ještě spatlá, peklo nastává vždy jen na pár vteřin, kdo točí ani moc nestrádá.
Konečně odbočka na Řepín, Viky s Čespou si natahujou držku o to, kdo bude první ve sjezdu. OK, stačí mi bejt druhej, stejně jako většinu kopce. Pak mě to trochu zavře, až si řikám, že ten starší balík vůbec nejede a asi se budu muset vyloktovat ven a jet si pro prémii. No nakonec k tomu bylo dál než jen ostrý lokty, ale aspoň sem nahoře.
Za námi díra a v ní oranže helma. Takže čelo už jen já a Žába. No, tak ještě do Romanova mu můžu pomoct, tak se aspoň motám u čela, ale až pod Romanov je to přesun, že i Kolíkáč dojede a jde si hned uříznout nohy pod kopcem.
Já do půlky vcelku úspěšně hákuju a když to praskne tak si 5 lidí obhodím a dolepím se. To sem asi neměl dělat, protože v zápětí prostě shořím. OK, kolem jednotlivci, nohy zas pomalu bootujou po výpadku proudu. Do teď se mi jelo fakt dobře, tak je škoda to balit ne? Ale co s načatým odpolednem? Naštěstí viditelnost je dnes na Romanově obvzláště dobrá, tak vidím, že Kolíkáč neshořel a něco jede.
Na to, že mi to vcelku přísně odjelo dostávám geniální plán, všechny kolem nechám odjet, počkám na Roberta, a pak si je všechny sjedeme a uděláme pěknou grupu. A tak čekám, čekám.
Kolíkáč hned řve "pij co to jde" (viz foto), ale ne, asi řikal jeď. No prostě jedu, pár lidí poberu už ve sjezdu, kostky asi nikdo moc neuvisel, ale Kolíkáč se rád mučí, takže tam je. Pak si trochu zvolním do Žábovy zatáčky a hned zase do plných, protože se před námi zjevuje dres Sparty a Kolíkáč začal euforicky halekat. No co víc si přát při 400W na budíku. Nabereme Pepička a další boys a tím mám skoro splněno. Ještě sjedu asi dva lidi a pak už tam nejspíš fakt nikdo vypadlý není. Navíc mi nohy trošku připomněly, že to bylo tempo spíš na pár minut, než až do cíle. Každopádně grupu máme pěknou a tak se i chvíli svezeme. Nikdo ani nezlobí a tak mě překvapí, jak rychle se blíží cíl. Zkusím to párkrát natáhnout, ale krom explozí obou Čespových zapletenců to nic nepřineslo. A leadout do křoví s pokusem zavřít půlku lidí a umést Kolíkáčovi cestičku na terasu taky úplně nevyšel, ale i tak to byl fajny závod.
Pak v oranž grupě zpět na start, zastávka ve Mšenu, vím, že to nebyla terasa, ale i tak to bylo fajn. Holt někdy člověk frčí jen na toho autopilota a je rád, že je rád. A vlastně ještě že toho autopilota mám, dyť to bylo moc fajn. Tak zase za rok!

Nemi – Za rok budu Veterán

Loni jsem se tohoto závodu na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Ani letos to nebylo vůbec jednoduché. Ačkoli nebo možná právě proto, že závod začíná až pozdě odpoledne. A ne v Praze, ale až ve Všetatech. Nafouknu pláště a za chvilku slyším, jak mi bezduše povolila. Tmel je po třech měsících vyschlý. Není čas zkoušet vlastní nešikovnost, a tak emergentně sprintuji ke klukům z Bike emergency. Díky nim nakonec prakticky bez rozjetí po dlouhé cestě nekonečnými kolonami na Štěrboholské spojce a v Brandýse hledám pár minut před začátkem startovní pole před všetatskou sokolovnou. Nikdo nikde. Na náměstí potkávám Luka s Žábou, kteří se diví, kde jsem, když můj balík už vyjíždí. Ano, jsem tu poprvé a naposledy v prvním balíku, tedy mezi mladšími. Příští rok už budu v kategorii „Veteráni“. Ze Šlapek jsme v prvním balíku jen Hulis a já. Za minutu před výstřelem se řadím do první lajny. Trasa má pouhých 56 kilometrů, tak je jasné, že se pojede. Sice tu nejsou žádné dlouhé kopce, ale v tom bezodpočinkovém tempu to může odjet kdekoli, zvlášť když na otevřené silnici fouká takový bočák, že tvrdá lajna jede škarpou. Tajné přání vydržet s čelem na největší stoupání k Romanovu bere za své v brdku na Řepín. Chybělo jen pár desítek metrů, ale na to se historie ptát nebude. Nechávám se absorbovat druhou početnější skupinou. Chvíli se pěkně točíme, ale pak se střídání rozpadá. Mám podezření, že za to může taktika borců z Unlimited, kteří si nepřáli sjetí první skupiny, kde mají svého favorita. Než se zase nějak zformujeme, je první skupina z dohledu. Já tomu taky moc nepomůžu, když při své špici v Nebušelích špatně zahnu. Asfalt skoro celou cestu drncá (ke konci je na řadě míst úplně vyfrézovaný), tak to na nějaké pohodové svačení není, přestože jedeme celkem v poklidu. Ve stoupání na Romanov se mi zdá, že se nikomu nechce. Tak držím tempo a nahoře zůstáváme jen čtyři. Hulis bohužel mezi námi není. Hákuji mě dobře známého červeného Williera Davida Fanderlika, když to nekompromisně valí přes mšenské kostky, které mi vůbec nechutnají. Někdo odpadá, někoho naopak dojíždíme, ve výsledku jsme zase čtyři, z toho dva Unlimited. Čekám, jakou taktickou kulišárnu předvedou. David Fanderlik se nás chvilkami snaží setřást, ale neúspěšně. Nic týmového se kupodivu nakonec nekonalo. David Januška byl zřejmě rád, že se vůbec držel. Kdybych to věděl, tak bych asi něco také zkusil. Dopředu jdu, až když na Garminu vidím 300 metrů do konce a David Fanderlik prakticky zastavuje. Jenže ouha, trasa skončila a cíl je až za dalších 300 metrů v mírném stoupání. Kolem mě se proženou David Fanderlik s odpočatým Janem Knapkem. Na jejich spurtový souboj á la Hulis nemám nárok. Přesto jsem spokojený, že to dopadlo, jak to dopadlo. Bohužel nemám žádné rezervní oblečení, a tak jsem s ubývajícím sluníčkem vděčný Žábovi s Lukem, že nás s Hulisem transportují zpět k autu. Bylo to krásné a příště věřím, že budu mít čas na to si naplánovat také účast na vyhlášení a nejlépe i nocování, protože opravdovým vítězem závodu je Kolíkáč a všichni, kdo mu s organizací pomáhali

Pekusák – MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD

MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD

Kolíkač do mě před časem šťouchnul, jestli si to nechci zkusit…

No, jezdím teprve sotva třetím rokem, začal jsem s Cyklistikou až po padesátce, navíc jsem absolutní samouk a jezdím jen a pouze s mou statečnou ženou.

Takže jsem vůbec netušíil co mě v reálu čeká, nikdy jsem nejel ve vícehlavé skupině, neznám zvyklosti, žargon ani nejsem žádnej závodník.
Ráno naložím dvě kola, jedno cestou vyložím v Kokořínském dole, kde máme velmi časté útočiště a tedy i vím co mě bude čekat v Romanově, dorazím autem do Všetat, kde se hemží neuspořádaným pulsujícím pohybem pro mě nevídané množství cyklistů, všichni v mých očích profíci, parádní vybavení, klubové dresy, sebejistota, …. ale nenechám se zaskočit
Najdu tedy Kolíkáče, zapíšu se, dostanu obálku, netušíc zírám na čip na sedlovku i na helmu (hmmm… asi vážně závod ), oproti všem ostatním jsem v civilu, takže se rychle u auta převléknout (dlouhý rukáv nebyla dobrá volba), osondovat kolo a trochu se proskočit. Pak chvilku hledám start a zcela logicky se s respektem držím úplně vzadu a jen sleduji.
První balík odjel a za deset minut mě čeká můj první start do závodu. Kupodivu jsem klidný a těším se. Mám totiž pouze jednoho soupeře (sebe) a jediný cíl (prostě dojet).
A pak se to rozjede, jsem vážně poslední startující, ještě se zdravím s malým klučinou, co se přijel na svém kole podívat na závodníky a vyrážím !!
Nezahřátý, poslední startující, takže samozřejmě mi hlavní balík ujede a nemám šanci ho dohnat (a jelikož celkem fouká, tak velmi brzo mi dojde, že by to bylo lepší nervat se proti větru sám a občas se za někoho schovat), ale pár borců předjedu a před Byšicema se tak nějak ustálím v trojici (to už zase popadám dech jak jsem se snažil se chvostu pelotonu zcela marně přiblížit). Za chvilku se osmělím, vysvětlím že jedu prvně, nevnímám cyklistické signály a gesta, zjišťuji jak se držet “gumu na gumu”, ale do Řepína už to mám trochu osvojeno
Většinou ale táhnu já, jen občas se s kolegou prostřídáme, v závěsu trojice velmi statečně šlape holčina (pardon za oslovení, ale až v cíli jsem měl tu čest ).
Kostky v Byšicích, úsek po hlavní proti větru, odbočit směr Řepín, kupodivu to celkem furt jede a i když se peru s větrem, tak mám furt dost síly. Řepín už celkem prověří a tady už nohy trochu polevujou. Ale furt to jde a nadšení a adrenalin krásně fungují Je to prostě krása a já JEDU !
Pak drkotající sjezd z Nebužel, na což z vyjížděk s ženou nejsem zvyklý, že se prostě z kopce nebrzdí za žádných okolností Prolétnout Kokořínské údolí, kam se sice musím večer vrátit, ale teď mi hlavou běží, že se musím nachystat na Raječský kopec na Romanov, takže se zapatlám energetickým gelem a hurá na to. Kopec znám, ale jedu rozvážně, protože vím, že do cíle to je ještě kus cesty a nejsem na takové tempo úplně běžně zvyklý. A díky tomu jsem nahoře celkem bez větších problémů. Pomalu ale v klidu. Ale marně se otáčíme, kdeže je holčina, zkoušíme zvolnit a počkat na ní, otáčíme se ale nikde ji nevidíme, tak hurá dolů na Mšenské pavé. To miluju, naštěstí nahoru je to lepší než dolů
Po sjezdu k odbočce na Skramouš, za prudkou vracečkou vyšlápnu stoupání a až nahoře zjistím, že za sebou nemám kolegu, netuším kde jsem ho ztratil (přetržený řetěz, jak se dodatečně dozvím). A tak až do cíle jedu úplně sám. Lobeč, Nosálov, po sjezdu vyfrézovaná vozovka probudí mou pozornost no a pak už tahám nohy silou vůle (ikdyž mě těší, že mi to vlastně furt tak trochu jede ). A už si v duchu zpívám, v podvečerní krajině jsem sám, krásně ubíhá, rozhlížím se po okolních kopcích (Vrátno, Houska a hle Bezděz) a už ukrajuju poslední metry a jsem vítěz !!! Předjel jsem sám sebe a dojel do cíle
Krásný spokojený pocit. Sám vím, že jsem jel dobře, že jsem zajel co jsem mohl, nic jsem neošidil.

Vydejchat, vrátit číslo, naskenovat QR kód s online výsledkama, zavolat ženě tou dobou v autobuse směr Kokořín, najít v mapě místo vyhlášení, sklouznout se do Doks, kde si dám jedno zasloužený a navrch řízek, vyhlášení borců a je čas vzít uzlík na záda a vydat se zpět přes kopec do Kokořína.

No a tohle byl “MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD”, nikdy na něj nezapomenu


P.S.: Tak jak byl pro mě tento můj první závod neočekávaný zážitek, stejně neočekávaný obdiv mám k pořadatelům a všem, kteří museli přípravě a realizaci věnovat velké úsilí. Smekám před Vámi všemi organizátory a děkuji za skvělý zážitek, který jste mi umožnili
Díky a doufám v další ročník i svůj DRUHÝ závod

Radim – Praha - Doksy aneb chtělo by to trochu zhubnout!

Letošní 43. Doksy, moje 19., můj první hromadný závod na silničním kole v roce 2003, a na to se nezapomíná, sem prostě budu jezdit, dokud se trochu udržím v sedle. Letošní sezóna mi ale zatím nedala do rukou moc dobré karty, celá zimní příprava na sezonu byla mizerná, spíš tedy žádná, nadváha aspoň tak 5 kg, když si zkusím něco tak na 10 až 20 min zajet na čas, tak jsem horší spíš o minuty, než o sekundy, tedy očekávání jsem velká neměl, ale večer před závodem si představuji, že bych chtěl jet tak zhruba ve skupině s Pepou Králem a Hankou Doležalovou jako loni, akorát s tím rozdílem, že letos bych chtěl s nimi dojet až do finiše cíle, a ne se kousek před Ždírcem válet po asfaltu! Čtvrteční odpolední cesta autem na start, výjezd z města po Kbelské celkem peklo, ale pak už to celkem šlo, naštěstí jsem měl trochu rezervu, takže prezentace, sbalení a předání batohu na převoz do cíle, příprava - letos se mi dokonce nepovedlo hned ztratit své UAC číslo (325), krátké rozjetí, při kterém se potkávám s Pavlem Menclem (703, PCK Louda) - byli jsme s jeho skupinou loni na jarním kempu ve Španělsku, tak ještě si odskočit, ať pak při závodě necouráme, a už se zařadit hezky do startovního koridoru staršího balíku, ale první mladší balík už je pryč, ani jsme jeho start neviděli. Stojíme hned vedle rodného domku Jana Palacha, nikdy jsem si toho nevšiml, až letos jsem na to byl upozorněn, zajímavé. Při čekání se ještě pozdravit s Davidem Markem (Agro Kolín), s tím bych chtěl taky jet, nebo tedy nejlépe ještě kousek před ním, kdyby to šlo, a Milanem Štancem (310, CFC Kladno), ten mi asi ujede, celkem rychle to uteče a je tu start. Počasí ideální, okolo 20 °C, akorát tak na krátký-krátký, ale žádné vedro, akorát poměrně silný SZ vítr.

Do Čečelic tak nějak sice na chvostu balíku, ale v kontaktu, na úvodní rozřazovák nechávám vpředu velkou, ale samozřejmě mi to tam odjíždí, ani pořádně nevím kdo všechno, ale asi skoro každej, nahoře jsme dva, ve sjezdu tři, přes koleje to zvládnu nejsvižněji, takže přes Byšice kostky sólo a na výjezdu se přece jen horko těžko dotáhnou za zadní kolo Pepy Krále (505) a jednoho příchozího, na státovce dojíždíme Davida Marka (750) a Pepu Račáka v červeném dresu nějakého alpského závodu (741, Mělník), takže už v pěti, možná šesti, a zezadu přijede ještě Petr Smolík (CK Vinohradské šlapky), který je plný sil a jde hned do čela skupinky, což je pro mě asi dnešní osudový moment. Zaujme tam totiž nekompromisně pozici u pravé škarpy, fouká ostrý bočák zleva, tedy si za ním všichni poctivě gumujeme držky a každý jede pěkně čistě za své, konkrétně já za 185 bmp! Na horizontu mu to jede Pavel Mencl dopředu trochu vysvětlit, ale udělala se skulina, kam se schová jen jeden, ostatní mají stejně smolíka, tedy přesněji smolíka za Smolíkem. Před odbočkou na Řepín už toho mám plný brejle a jedinou mojí motivací vydržet je, že až se to za odbočkou stočí proti větru, tak předpokládám, že se nikomu nebude chtít jet, tempo trochu opadne a konečně budu moci trochu vydechnout. Skutečnost je však jiná, Petr Smolík pokračuje v neúnavném tempu dále, a já jak jsem už nějak vnitřně počítal se zvolněním, tak mi tam hned za křižovatkou naskočí díra 5 m a nejsem naprosto schopen s tím už nic udělat, jako vím, že bych asi měl, ale v tu chvíli prostě není kam sáhnout, šéfe, rezervy na nule, ještě jsem přitom trapně odpojil tři lidi za sebou, dva včetně Davida si to ještě doskočí, ale s posledním (červený Pepa) už tam zůstáváme a jen můžeme smutně pozorovat vzdalující se červená světýlka blikaček a radarů. Prostě mi to, jak se říká, vodjelo no! Na začátku stoupání na Řepín to odhaduji na ztrátu tak 30 s, ale nahoře už jsou daleko před námi a vytrousili jen jednoho (712, Jan Saidl), kterého pak za další vesnicí (Živonín) dojíždíme a jsme tedy alespoň ve třech. Křižovatka Nebužely vzorně zajištěná (ostatně jako i všechny ostatní), rozbitým sjezdem (změna trasy stejná, jako loni) do Koko údolí, a stále ve třech dál. Tahá nejvíc 712, já a 741 tam toho necháváme výrazně méně, ale jede se tak nějak rozumně, samozřejmě ale ztráta na ty před námi asi nadále průběžně narůstá, každopádně už je nikde nevidíme.

V Koko údolí je největší událostí asi linkový autobus napůl zapadlý vpravo do škarpy, jak k tomu došlo netuším, ale snad ho tam odtud nějak dostali. Před Rájem vyjde špice na mě, takže Romanov začínám zepředu, dole se to ještě trochu zamíchá, ale jak stoupání přitvrdí, ta se dostávám celkem bez boje do čela a tvořím si trochu náskok, jako neflákám se, ale nejedu ani úplnou totální hranu, a takhle někde už v poslední třetině kopce stojí auto, u něj dva diváci, a od nich ke mně letí velmi trefná poznámka, pod kterou bych se mohl z fleku podepsat, prý: „Chtělo by to trochu zhubnout, co?“. No pravdu mají, to je jasný, ale momentálně s tím neudělám nic. Nahoře na prémii mám na zbylé dva souputníky celkem náskok, takže si dám jedno magnesium, v klidu se napiju, k jídlu jsem si ani nic nevzal, a u prvních domů ve sjezdu už je mám pěkně za sebou, na kostkách jim zase v podstatě nechtěně cuknu, ale do kopce mi to prostě jede o něco lépe, takže se sjedeme až před ostrou vracečkou s křižovatkou na Skramouš. Dále už tak nějak víceméně pohromadě, nahoře v Nosálově nabíráme ještě jezdce s číslem 772 (Radek Švarc, Cyklo Fantoci), ve sjezdu jim zase trochu odjedu, ten se mi jel dobře, pak přes vyfrézované úseky to ale radši nijak nehrotíme a zase se to všechno zcukne. Je to vlastně už spíš taková pohoda, ani nahoru do Žďáru se nijak extra nejede, prostě už jde jen o poklidný dojezd do cíle. Někde okolo Ždírce dojíždíme ještě jednoho (765, Jan Saidl, KPC Praha), takže do úplného závěru jdeme v pěti. Přes poslední horizont to klasicky zkouším roznastoupit na sólo dojezd, případně s tím, kdo se přidá, a jako náskok z toho celkem je a možná by to šlo i udržet, kdyby tak nefoukalo z boku, a hlavně kdyby mi levé lýtko neztvrdlo během té chvilky jako kámen, takže nic, svého beztak celkem propagačního pokusu musím zanechat a zařadit se zpět poslušně do skupiny. Od poslední křižovatky tempo spíš upadá a když se v dálce objeví cílové křoví, tak mi přijde, že se skoro zastavuje, tož to tam vlevo pošlu a Pojďte mi chlapi hopa na dlouhýýýho špurta! Nakonec se dva zahákli a vzápětí mě pěkně wobložili, bo už asi po 150 m jsem byl úplně prázdnej a jen hypnotizoval pomalu se blížící se horizont, naštěstí zbylé dva to demotivovalo natolik, že už se příliš ani o nic nepokusili, takže nakonec třetí flek v naší skupince odpadlíků, přičemž přede mnou skončili zrovna ti aktivnější, co to na rovinách tahali určitě víc, než já, tedy to vyšlo docela spravedlivě.

Výsledný čas 1:56:55, průměr 28,9 km/h), vítěz za 1:33:46, ztráta 0:23:09, tedy hodně podobný výsledek jako loni (čas 1:52:27, ztráta 0:23:36), jenže loni to bylo s pádem a minimálně tak 5 min zdržení po něm, kdy jsme se sbírali ze země, rovnali si stroje i kosti a posledních 5 km jsem dojížděl na stojáka bez sedlovky, letos šlo vše bez podobných problémů, a přesto je výsledek takový, jaký je, no pěkně mi ta letošní sezóna hned v úvodu nastavila zrcadlo! Závod je to ale fakt pěkný, tím, jak je to z bodu A do bodu B, a ne nějaké okruhy, tak to má prostě svoje kouzlo, včetně posezení na terase v kempu Bílý Kámen, vyhlášení se snad rozeným moderátorem Kocourem, pokecem s ostatními, a pro ty nejpravověrnější i s noclehem a návratem druhý den zpět. Ten se mi tedy letos trochu protáhl, Kapr s Kolíkáčem se ranního mrholení nezalekli a vyjeli do něj, já ještě docela dlouho zevloval v chatce a vyjel až něco po půl jedenácté, ale jel jsem až na úplný začátek už prakticky za sucha. Díky všem, co tuto legendu amatérské silniční cyklistiky dál drží a pokud zdraví a stav dovolí, tak sem vždy rád přijedu, i když úroveň průměrného amatérského jezdce se už od toho roku 2003 posunula někam dost jinam, nebo tedy možná já se posunul, každopádně už tady šudlám stěží nějaké třetí housle, ale jsou to prostě Doksy, naše Doksy!

Jinak v mém starším balíku nakonec v dojezdu osmi členné skupinky, ve které byl i Přemek Kuchař, zvítězil Jan Svoboda (YOGI Racing Ostrava) v již zmíněném čase 1:33:46 (průměr 36,1 km/h) před Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha) a známým ultramaroncem Danielem Polmanem (Ultra Paka Racing team).

Odkaz na záznam Strava: https://strava.app.link/QodYljcaXTb

Odkaz na celkové výsledky: https://cfc-kladno.cz/rfc_vysledky.php?%20event_id=278

Montana 24

Bobek – Montana24, červen 2025, pohledem z horského okénka:

Kamsi se nám vytratilo lákadlo na prestižní mistrovství republiky horolezců. Tak si napíšeme report, protože o ty je tu zájem především a to i v externích kruzích.

Už ani nevím kdy, možná to bylo kdysi za aktivní činnosti kolegy Myšáka, proběhla z mé strany registrace na webu Montanaklubu. A zřejmě paměť tohoto serveru vyhodnotila, že je forma adekvátní a bylo by vhodné se aktivně zúčastnit, proto přichází info s termínem a přihláškou. Letmé připomenutí propozic, trati s převýšením a hlavně kalendáře jak jsou na tom Doksy a Kozovazy. Ejhle, je tu díra a tak přihláška letí obratem zpět. Žádné zpětné potvrzení se nekoná, avšak nelením a pilně potajmu piluji výdrž při úterních dobrodružstvích JCL. Chlapci si jistě říkají jaký sem netalentovaný časovkář, neodpustí si ani pichlavé poznámky k umístění. Za to v Doksech na terase už cosi tuší, a tak potichoučku přikyvuji, aby se po pravici sedící Dan Polman nepoplašil a nezajel nám do zelí. Ano, jsme zpět v ultra klubu, tentokrát 24h v nádherných Žďárských Vrších. Zázemím je kemp se stejnojmenným názvem přilehlého rybníka, Sykovec, kde jsme na přelomu roku šmrdlali jedny z prvních bruslí.

Příprava tedy tak nějak šla, pocity relativně dobré, cíle nejsou veliké. Ono 24h s převýšením 170m/1kolo nezní příliš výletně, ale budiž. Atakovat 500km a umístění ať si dělá co chce je úmyslem. Navíc Everest dle kalkulace, je o několik metrů více vzdálený. Ranní výprava a přesun, je znatelně víc stresující než myšlenky na výsledek. Až v N Městě se situace pod slunečnou oblohou zlepšuje.
Jak znám Vrchy a Vysočinu a hlavně v jarním období, není radno cokoli podcenit, přibaleny jsou blatníky, pláštěnka, vše 3x a ještě zimní bundu a rukavice Nicméně od začátku se nic extrémního nekoná, ba naopak, tahám zbytky opalovacího krému UV50 z Francie, který jsme zakoupili tenkrát s Prófou... Po registraci něco pomalu připravuji a získávám klid na snědení oběda. Do startu cca 1,5h, dám si i krátký šlofíček protože ten se tu zhodnotí nejvíce. Kapsy není třeba extra ládovat, jelikož se krouží okruh 10,7km. Beru první z 8 banánů, pytlík datlí, suk a dva plné bidony Iontmaxem 1000 (dle hydratačního plánu Isomax 1500 proběhl den předem a ráno).
Na lajně mě osloví jakýsi Pavel že zná Barbánka a Káju. Více toho nestihneme, pomalu se řadíme a je odstartováno. Rozjetí nemělo extra smysl. Samozřejmě byly odstartovány obě disciplíny 12/24. Zařazen v první třetině abych nepůsobil za chrta, balík se pomalu rozjel a v předu se jede poměrně tempo. Za chvíli sem sám, přede mnou pouze dvojice ke které si je třeba trošku přišlápnout, kolo dáme s avg 30 a to už kluci sondujou kterou variantu jedu a že aktuálním tempem to vidí na 800km... Jen jim pokývnu a jedu si svou, kluci pomalu poodjíždí, za sebe nekoukám, brzy se přede mnou objevují sjetí o kolo. S holkama to vychází tak 2kola a kousek, potkávám ty samé. V kategorii M se moc neorientuji, pár letitých vytrvalců registruji, ale silnější kategorie nikde vidět. Nicméně km nabíhají, na 100km doplňuji pití a jídlo, průměr se drží lehce pod 30. Po chvíli 150km a blížící se bouřka. Začal se hlásit i větší hlad, neváhám a dojídám zbytek rýže od oběda, sázím blatníky, návleky. Je 18:13 a do noci nemíním jít s mokrým zadkem. Daří se, asi 3 kola stále v dešti, ale pak už lze sundat pláštěnku a točit s blatníky které odvádí zásadní práci a poskytují dokonalé pohodlí.
Ve 21:47 sundavám blatníky. natočíno je 220km a průměr se drží na 27. Kolem půlnoci je jasné že 500 bude s přibývající únavou dost na lokty, ale stále to jede. Opadl již i velký turistický ruch, hlavně provoz ve Fryšavě a výletníci u hotelu Medlov, kde se pohybují hodně děti a pejskaři. V kempu u rybníka Medlov přisvěcuje na cestu táborový oheň.
Čas pokročil, obloha silně potemněla a oheň dohořel, ve 2:30 zapisuji 300km/5000mup/25,5avg. Potřeba je doplnit pití, k jídlu letí druhý tuňákový salát, a pár maličkostí; chvilka odpočinku, na kolo mě ve 3:10 táhne jakýsi hlas od kontrolního průjezdu: tak to nemusím spěchat. U Fryšavi sjíždím jedno mtb a v lese za Medlovem se mi po jednom kole navíc daří dojet jakýsi rychlejší stroj s nástavci. Borec hlásí že jsem si nějak dobře odpočinul, zjišťuji že má natočíno o 3 kola více, ale neměl odpočinek. Z repráků mu jede techno; za chvilku jej nechávám odjet a držím si své ležérnější noční tempo a vyhýbám se žabám řádícím celou noc na mokré silnici.
Pomalu se začíná objevovat svítání. Zvláštní je, že se světlo na obloze objevuje na západní straně. To si vysvětluji odrazem v přetrvávající oblačnosti. Přidávají se ptáci a na pastvinu doráží první kravky s telaty. Kolem 5h už je dostatek denního světla, na vých se objevuje Pohledecká skála, severně pak Buchtův kopec. V 6:30 se dostavuje očekávaná extra krize a navíc hlaďák, zima i na návleky a vestu. Kotvím a futruju, nedaří se mi vyjet dříve než opět po 45min.
V zásadním problému delších zdržení vidím pohodlí auta. Přikrýt se dekou spím až do vyhlášení. Zázemí dobré, ale zbytečně odvádí pozornost.

Zbytek do vyhlášení se zdá nekonečný, ale utíká poměrně rychle. Kolem 8h se přidávají klidnější povahy, dámy a děti, navíc mě zdraví Luděk a předává pozdrav pro Honzu (ani A, ani B)... Šlapky zde mají prostě jméno.
400km už uteklo jako voda, a zbývajících 90 km už je laborování s časem kde se ukazuje, že to bude hodně těsný. Ještě na 70 panuje napětí, ale 50. km již říká že poslední snaha o okruh nemá cenu déle než v 11:10. Nejrychlejší dávám za 26min, pomalejší za 30. Pocitově se však jede velmi solidně, v nohách je sice cítit napětí a únava, ale to vše rozbíjí kolem přítomná atmosféra a 2 kola trvající vylejvák, kvůli kterému již nestavím. V 11:10 se doopravdy dostávám do zamýšleného posledního okruhu. Dorážím v 11:36 a přichází poslední hec pořadatelů, nicméně s pokorou to balím na 481,5 km. Domnívám se, že kolo by ještě vyšlo, ale s únavou již nehodlám riskovat. Vždyť sjezdy k Medlovu a z Rokytna atakují 70km/h…navíc dle info; náskok 1. jest 4kola (524km).
A protože nebyly žádné velké cíle, s nájezdem (ač se může zdát, že se jedná pouze o nájezd) a umístěním pár km za 1. příčkou se lze více než spokojit, podobně jako v porovnání historických výsledků. Pobalím věci, na terase připomínající vyhlášení Praha Doksy prosvěcuje slunce, mají tu i Česnečku… Při vyhlášení zjišťuji, že Pavlem je vlastně v začátku zmiňovaný Pavel Strnad, vítěz závodu. Vyhlášení provedl ředitel závodu, známý český horolezec Radek Jaroš za dohledu rozhodčího Jirky Havla.
Dle termínu horolezectví lze spíše než - dosáhl výsledku - říci, bylo mi dovoleno natočit pěknou dávku km. U čehož lze připomenout rčení kamaráda cyklomotobruslovčelaře Turisty:
mrtvých hrdinů jsou plné hory, tak:
pomlácených nevyspalých cyklistů by se ve škarpě také pár našlo.

Díky za pozornost kdo přečetl až sem, navíc těm, kteří se mi osobně zmínili a zmiňují, jaký blahý vliv má tato Šlapkovská edice.

Kozí prd Klatovy

Kolíkáč – Koupák!

Závodně rozjařený z Doks, v hlavě nemohoucnost z Řepína a blízkost nedělního Císaře mě žene pro další číslo na zadek. Kozí prd, zázemí v Dolanech u koupáku, v okolí filmové zajímavosti z filmu Tři oříšky pro Popelku, to nalákám i Káťu. Nedělní ráno zkouknout radar, je čisto, má být nádherný tropický den. Nafta v Berlángu zmizla někde na Kokořínsku, tak na výpary na Yoko Ono za Plzeň a prezenci nestíháme. Žába mě zachraňuje čipem a číslem a Luke si došťuchuje přední bezdušák až mlíko stříká vůkol. 10 minut do startu, tohle chceš! Slušný nervák!
Nakonec všichni 3 plánovaní orange na startu, je odmávnuto a začíná jemně pršet. Jsem ztuhlý, zase nerozjetý, děsím se těch 1000 up a prvního kopce. Skáču bezhlavě do prvního úniku, že se aspoň trochu rozdýchám. Párkrát prostřídám, ale udělá se mi nějak špatně, tak raději svěsit nohy a zaplout do balíku. Stále jemně poprchává a silnice začíná nahazovat. To snad není možné!
První kopec, nikdo nereaguje na moje zoufalé výkřiky, že se jede moc a že nejsme. Asi 30 kusů odjelo, už to se mnou lepší nebude. Formujeme se asi do 5-ti členné skupinky a stříkáme si do ksichtu. Super letní cyklistika! Luke je tu taky, ze známých Jirka Baier. Točíme a kopce jedeme podlahu. Ve sjezdech moje mokré karbony na retro brzdách jsou lahůdkou. Po fázi sušení, teprve přichází fáze brždění. Takže raději s odlepem a pak si to na rovině dolítnout.
Stále vytrvale mží a silnice se leskne. Luke hlásí, že mu to klouzlo. Do cíle 10 kilometrů a po dlouhém sjezdu, točka ve vesnici. Jedeme už jen o body do Šlapky roku, takže hezky oparně a na jistotu. A stejně prásk, Luke se válí. Naštěstí to vypadá jen na provozní škrábance. Ale raději už jen na kecačku vytočit nohy do cíle.
Byl to krásný okruh, po parádním asfaltu, jen kdyby nepršelo a silnice se neleskly. Bylo to slušné kluziště, v cíli byl sraz lišejů. A přestalo pršet, vykouklo slunce a bylo vedro. Takže nakonec byly i ty Tři oříšky pro Popelku. Jen ten pravý koupák, který jsme si tak přáli, nebyl...

Luke – Divnej název

To je akce. Ale je to JAL/ZAL, tak to bude fajn o tom nepochybuju. Luxusní vyleštěný asfalty a tak, to už sem tu popisoval.
Co je ale jinak, je Dogma opět na startu, po premiéře na Doksech to netřeba šetřit. Dofouknout plášťě a buch, rána jak když si koza... Jako boží, DT Swiss následuje BMC a člověk asi bude muset koupit něco z Dekáče, aby začal vyhrávat jak AG2R. Takže během měsíce asi 5 tej problém s tímhle švýcarským klenotem. Chci naložit kolo do auta a jet domu. Ale prej duši mám, no. Čertu jsem jí neprodal. Mlíko šplouchá kolem, dávám duši, pumpuju a nic. Prostě prd.
Žába půjčí duši a asistuje, Kolíkáč odpočítává minuty. Jde nám to, valíme na start. 10:59.
Start, zapnout Garmina a nenajít trasu. Hm, sem nestihl. Tak se nacpat za zaváděcí auto, ať se neztratím. Trasu neznám, spoléhal jsem na mapku. Tak ani nevím kolik km to je, převýšení, kopce, nic... divnej pocit. Jo a všichni kolem maj čipy... to jsem taky nestihl, počkat, ten zůstal aspoň v kapse, tak cajk, to by mohlo fungovat.
Kolíkáč se nesměle přijede zeptat, kam až pojedem za autem. Já doufám, že by to šlo objet celý. Ale už je tu start. 600W abych podržel lajnu za Jirkou Belfínem, ideální rozjezd. Ale Kolíkáčovi to bylo málo, tak po chvíli odjíždí do úniku. Řeší se koho a jak dlouho tam nechat větrat a když to Kolíkáč zabalí, klidím se z čela a chci se jen nechat vláčet. Z letargie mě vytrhne až Žába na dvojce, tak spěchám dopředu, aby ho nenapadlo vlézt na špic. Moje špice na sjíždění úniku se ale balíku nelíbila, tak mě nechali se vyvětrat, poblít, počkat, znovu poblít a pak přišel první dělící kopec, který sem jaksi vůbec nečekal, respektive jeho začátek bylo to moje poblití. No nic, tak čau. Zachytím zárodek grupeta a řikám si, že se aspoň neztratím. Stejně začalo pršet a na Dogmě jsem jel do teď na mokru jen 10 minut a dobrý pocit sem z toho neměl...
Koukám, že Kolíkáč se taky rozhodl pro grupeto, ale vybral si o něco ambicióznější. Chci tomu nechat volný průběh, ale zdá se, že naše skupina se i přes mou snahu neblíží. Naštěstí se objeví stojka, kde těch 20 vteřin doskočím. By mě zajímalo proč tohle dycky umím až potom co si vystoupím.
Pak si zbytek závodu za tohle nadávám, protože Kolíkáčovo grupeto není žádný grupeto, ale prostě se závodí a každej horizont a zatáčka je jen další kýbl glykogenu. Navíc je to okořeněno vcelku velkou dávkou vody na silnicích a že bych z kotoučů měl nějakej pocit nadřazenosti, to se teda říct nedá. Zásadní výhodu proti ráfkovým brzdám spatřuji jen v tom, že si člověk může vybrat, jestli chce ze silnice vyletět kontrolovaným nebržděním, nebo nekontrolovaným smykem. S ráfkama měl člověk to první jistý.
Naštěstí se jede opatrně (ve smyslu pohybu na vodě). Bohužel opatrnost (ve smyslu, že ten závod končí 2 km dlouhým kopcem) nám i schází. V jedné točce vyhledám suché místo pod stromem a dostávám pěknej smyk, takže opatrnost ještě zvyšuju. A přestávám vyhledávat suchý místa. Pak ale přežijeme poslední sprint přes horizont a zdá se, že k cestě pod poslední kopec nic nestojí. Teda dlouhý táhlý a šlapavý sjezd, naštěstí bez zatáček. I tak je ale zbytečně moc času přemýšlet o tom, jestli té vody není moc, jestli je normální letět tu 60+ a jak se asi crashuje v pozici leh na rámovce. No nic, konec sjezdu, brzdíme jak vlak kilometr před návěstidlem, takže už u značky začátek obce skoro stojíme, pak je to ještě 100m, jedeme fakt krokem, říkám si, že to strachy přeháníme, ale nechám si ještě odlepa a zatáčku vezmu nejdelší možnou trajektoríí. Just to be safe!
Prd! Zas rána! Dogma se válí, já se válím, všude kolem voda, ale koupák to není, milý pane. Kolíkáč staví, jestli sem v pohodě. Regulovčík hlásí, že nejsem první. Napadne mě Žába, ale nechci na to myslet. Hlavně garmin pípá, že odešle crash info. Nechci. Stop. Nejde to vypnout. Kolíkáč se ptá, jestli sem v pohodě, snažím se ho odbýt, že bych hrozně rád vypnul toho garmina, že to budem řešit potom. Ale jak je to všechno mokrý, tak to nejde. Garmin odeslal crash info. Odpovídám, že sem v pohodě, že musíme jet. Jako ne že bych chtěl ještě závodit, ale lepší způsob jak dát domu vědět, že žiju, než tak, že budu šlapat, prostě nemám. Modrá tečka se pohybuje na trase, Luke žije, Luke šlape! Až se budete u televize někdy divit, jak po pádu cyklisti hned skáčou na kolo, možná to není touha po vítězství... já vlastně mohl dál závodit, ale nechtělo se mi. A taky nebylo s kým. Kolíkáč mě obětavě hlídal, tak jsme to domotali a vydali se k autům shánět desinfekci. A tam už byl Žába, a zas byl napřed. A dokonce i ten lyšej na prdeli má větší, chjo :)

Žába – Kozí Prd

poznámka trenéra:
kopce v závodních wattech i kadenci, stačí 3-6 minut, čili preferuji kratší a ostřeji jeté

Co takhle si zajet místo tréninku kopců v závodním tempu kopce? Po sobotním dlouhém tréninku nemám ambice na umístění, ale na to se šlapka roku neptá.

Luke přijíždí pro číslo chvíli po mě, Kolíkáče přihlašuji já, protože nestíhá. Krásná účast, na to jak mizerná je předpověď počasí.

U hřbitova předávám číslo Kolíkáčovi a Luke kope hrob pro DT Swiss kola. 10 minut před startem díra v pásce, prodřená náhradní duše. Posíláme Kolíkáče pozdržet start a makáme na opravě jak v depu F1. 3 minuty před startem začínáme moknout na startovní čáře.

Účast je ohromná, velký balík se táhne za zaváděcím autem a nervózně koukám na moknoucí asfalt. Zatím dobrý, nenahazuje to. Ostrý start a vypálí se neskutečné tempo, proč proboha?

Dlouhá lajna přejíždí první brdek, balík se zahřívá a Kolíkáč jde do úniku. Mě stačí na zahřátí tempo balíku, ale asi potřebuje víc tepla. Odjíždí k němu další borec a z marné kolíkáčoviny začíná být opravdu první únik. Balík kotrloluje, ale vypadá to pěkně. Po chvíli odletí dvojice a 4 v úniku už má potenciál. Tedy 3 v úniku, Kolíkáč si vystupuje zrovna když začíná zábava.

Blížíme se k rozřazovacím kopci, na vlhku se pro jistotu držím víc vepředu a tak hrozí, že půjdu na špic (třeba sjíždět únik). Luke se obětuje, vynadá mi a odjíždí sjíždět únik za mě. Couvám do háku a užívám si pohodlné tempo. Příprava končí a zvedá se kopec, v balíku zahřmí a začalo peklo. Brutální intenzita, únik je smáznutý za 30 sekund a balík prořídnul. Bolí to, ale jsem tady! Pěkné.

Zbytek balíku je pořád velký a tak se nastupuje na každém hrbolu, budík ukazuje nesmyslná čísla začínající 7. A já neodpadám, bohužel nikdo neodpadá. A tak znovu na dalším hrbolu.

V půlce závodu jsem v prdeli. Ale trať byla vymyšlená snad mě na míru. Pořád tu jsem!

Prší. Silnice nahazuje a záložní přední karbonové kolo vůbec nebrzdí. Musím ho nejdřív osušit, to nejde dělat v balíku a tak couvám na chvost. Libůstka, blitko brdky bez bezpečáku. Kolik jich ještě přežiju? Jeden, druhý, jsem tu!

Následuje houpavý kopec a tady se začíná lámat kůrka. Vypadávám z balíku a riskuji ... nechám to sjíždět soupeře. Nečekám, že to dá, ale chci ho vyždímat než půjdu ždímat sebe. Řvu hop a založím. Do balíku jsem dojel sám.

Vydýchávám to a znovu zezadu nástup do kopce. Praská to přede mnou. Konečně!

Tak ne, párkrát jsme zatočili kolotočem a jsme zpět. A poslední horizont. Zase to prasklo, ale tady mám soupeře v kategorii o zlato. Zaparkovaný v balíku letíme dlouhým klesáním na poslední rovinku před cílovým kopcem. Uááááá!

Uááááá! Zezadu mě předjíždí borec, v zatáčce kde se nebrzdí dostává highsider a v 60 km/h mi posílá kolo do stopy. Zpomaluji mokrým karbonem a zázračně objíždím kolo. V 45 km/h vyjíždím ze zatáčky a balancuji na hraně škarpy. Dobrzdím na 25 km/h a vyskočím zpět na asfalt. Balík je v trapu.

Na rámovce přemýšlím o bravurně zachráněné kombinéze a loučím se s balíkem. Pod kopcem hodně zpomalují před nájezdem na hlavní. Nedojedu je a tak brzdím, krokem lehám na zem a dělám díru do závodní kombinézy.

5 minut po mě ve stejné zatáčce lehá stejným způsobem Luke ... tomu říkám týmový duch.

Drahany

Czechman štafety

Tour de Kozovazy časovka

Barbánek – 900 m

O tomto závodě nevím úplně dlouho,ale 2x jsme nemohl kvůli kotníku,tak až dnes. Počasí člověk neřeší a pořád si říká, že bude hezky,Bobek ještě upozorňuje ať se nezapomenu namazat, že sluníčko bude, tuto informaci posílám i do Chrástu 😅😅 Déšť vytrvalý a celkem intenzivní, takže vím, že 🐍 máčet nebudu,hustím bary do RB,kolo s plnou zimní výbavou bude výhodou 😅A když už zimák,tak i zimní tretry a Exot může vyrazit směr Polabí 😅 Je pěkné teplo, takže tuny vody ani nevadí. V Kozovazech už to žije přípravami, registrace, číslo, kamarádi a úžasná atmosféra co víc si může člověk přát 🤗Legenda,pan Šturnc v plné síle a optimismu 💪💪 Pomalu jdeme na start časovky jednotlivců,trasa necelý kilák s převýšením přes 40m nemůže být přeci tak hrozný...... Start s RB začínáme ukrajovat první metry a za zatáčkou zjišťuji, že je to tvrdý boj 😅😅 snažím se to jet celé ve stroje, cíl projíždím a Bobek tam dávno odpočívá,až po 5 minutách začínám cítit pálení na plicích 😅😅Smolda s lehkostí projíždí cílovou čáru. Počkáme na zbytek a sjíždíme ke startu. Čas hromadného závodu se posunul o něco dříve kvůli dešti. Už stojím v první lajně a od pořadatelů zní jasně regulovčílům hlavně na trasu nepouštěte žádné auto!
Odpočítávání,start,povedlo se mi asi nejlépe zacvaknout a s RB to pálím za zaváděcím vozem,kde na nás směřuje objektiv kamery, užívám si ten pocit osamělosti a že ten nej dres můžu ukázat světu 🧡ale to netrvá věčně a borci mě přežehlí😅😅super,žádné auto na trati nebylo,ale v poslední zatáčce vjíždí autobus jó to pořadatel neřekl, že autobusy né jen auta 😅 naštěstí tam bylo místa dost, takže pohoda! Smolda mě pronásleduje a já mu říkám ať jede,ale bylo to takové vlažné a s postupem času mě mrzí, že jsem ho nezařízl, protože nohy jsem na to měl, takže ty desetiny si budu vyčítat 😅😅😅 Opět se vracíme do zázemí závodu, kde čekáme na vyhlášení výsledků, víc než příjemná atmosféra dělá u tohoto závodu ještě větší závod. Vyhlášení,tombola, jídlo, pití vše co si může člověk přát. Rozloučení a odjezd k domovu. Dnes bylo jasně vidět,kdo neřeší počasí může si užít nádherný den 👌 Velké poděkování organizátorům za tolik práce a péče aby se nám to líbilo!!!!

Tour de Kozovazy

Radovesická kostka

SuperGiroDolomiti

Kolíkáč – Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!

Píše se rok 2020… A jsem tam! Cyklistické Maracaná! Jen kravské zvonce a na vrcholku kopce malinkatá postavička – milovaná manželka, jak dojemné. Zvedám zadek, abych zrychlil a na tom videu nevypadal tak blbě. Jen chvilku. Pak mě to znovu přiková do sedla a ztěžka točím. Na břiše rybník, tohle ani finská sauna neumí. Užívám si poslední vlásenky před vrcholem a je to tam! Po 59 minutách dřiny jsem se sem vyškrábal, jo stálo to za to! Monte Zoncolan! Ještě Tě jednou chci, i s oranžovými kamarády a sdílet tu pekelnou krásu!
Píše se rok 2025 a já stojím na startu na „pravděpodobně nejnáročnějším cyklistickém maratonu v celém alpském regionu“, jak si na web napsali organizátoři SuperGiroDolomiti. Vedle mě oranžový kamarád HonzaB, se kterým chci sdílet tu pekelnou krásu. 214 km s převýšením 4 900 m a na 80 kilometru On, pekelná hora Zoncolan. Předpověď hlásila celodenní déšť, na sobě kombošku, na ní dlouhá tenký dres a v kapse vestu. Ale realita je úplně jiná, sucho a teplo. Nasypaný bidony krystalem, nohy namazaný krémem a v hlavě předsevzetí si to hlavně užít!
Start, zóna Elite, včetně našich 4 orange vyrazilo, my zatím stojíme. Pomalu se šineme vpřed, průjezd městem a konečně na rovné a široké silnici s mírně padajícím sklonem. Není tady problém se posunout dopředu, ale s HonzouB jsme domluveni, žádné bláznění, striktně watty držet tak, aby to začínalo 2 a věřit, že až se Císař zeptá, že mu dokážeme odpovědět. Je to vcelku bezpečné, nikdo moc neblázní, i když v pravé škarpě už se dva borci vyváleli. Ať už přijde kopec, ať se to rozdělí podle výkonnosti. Rozepínám dres, teče ze mě, přidává se k nám jeden Čech, co by chtěl jet s námi.
S HonzouB se navzájem hecujeme a kontrolujeme, ať motory vydrží až do cíle. První kopec na Gailberg za námi, dlouhý sjezd a Plöckenpass je tu. Jsme v početné grupě, kde většinou určujeme tempo, v závěru tu jsou tunely a tmavé galerie, tady se mi hodí moje průhledné brýle. A až tudy pojedeme nazpět, tak ještě více. Dost depresivní kopec, navíc počasí je zatažené, hraniční budovy otřískané a následující sjezd značně nebezpečný. Na budíku se zjevila zakroucená špageta, která mi zaplnila celý displej, no slušná vlásenka. Tady se minulý rok utrhl kus skály a kvůli tomu to bylo zavřené. Letos již opravené, ale tunely v točkách s mokrým asfaltem tu zůstaly a je to lahůdková jízda. Věřím contíkům a exalithu a jen přemýšlím, kdy jsem naposledy měnil lanka u brzd. HonzaB v tmavých brýlích má docela problémy, ale dole se sjíždíme a valíme dále. Tady to ještě znovu letí po široké, stále klesající silnici, kudla, to nazpět bude pěkně bolet. Stoupáme na Ravascletto, kde je bufet, ale nestavíme, chceme doplnit nádrže až na vrcholu Zoncolanu. V krajnici stojí Luke a hrabe se v řadící páce, zpětně asi víme, že jsme měli zastavit, ale v tu chvíli jsme věřili, že jen vyladí přehazovaní a ve sjezdu nás sjede.
Do Ovara nás potahá jedna dívčina, co jede slušné bomby ze sjezdu i po rovině. Brána do pekla je tu, poprvé dnes stavíme a odlehčujeme si. Rvu dlouhý dres s vestou na záda pod kombošku, kterou vepředu celou rozepínám, ať mám jak ventilovat. A už jsou tu nápisy citující Dantovu Božskou komedii: „Lasciate ogni speranza voi ch’entrate.“ - Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!! Tohle chceš, tohle jsou emoce, na tohle jsme se těšili a celou zimu se snažili poctivě wobjíždět. Řveme po sobě, převody 34x32 nám to značně usnadňují. V roce 2020 jsem tady měl 36x28, nechápu, že jsem to vyjel
HonzaB si zase nechce vyprávět, tak s mírným odstupem před ním si to užívám plnými doušky. Někteří borci to šněruji od krajnice ke krajnici, docela nervák je předjet, abychom se v té směšné rychlosti nesmotali. Diváci fandí, troubí a tlačí nás, sleduji cedule, na kterých jsou ujeté kilometry tohoto pekla a vyobrazeny cyklistické legendy. I když na Jendu řvu málem za každou zatáčkou, pojď, tady je už rovina, tak kecám, ta stěna je nekonečná, furt 14-15%. Jsou tu i doprovodná auta, tak se sem vejít, je docela oříšek. Konečně sklon povolil a blíží se epické tunely. Moje holá hruď a břicho plné potu, to asi není úplně zdraví prospěšné v té mlze a chladu, ale teď to určitě nezapnu, to bych spadnul z kola. Aréna s posledními serpentinami, tady když se jede Giro je vyprodáno, dnes to zachraňuje moderátor na vrcholu, který vyřvává jména projíždějících závodníků. Bufet, naplnit bidony, zhltnout pár pochutin, a hlavně se zateplit do všech vrstev, co vezu s sebou. Koukám na budík, no ty wado, vždyť nás čeká ještě 125 km, já bych chtěl cíl už tady! A ten sjezd bude asi další silný zážitek. HonzaB je tu, poplácat se po ramenou a hurá dolů. Čekal jsem to nějaké horší, jen jsem zase nemusel přemýšlet o tom, kdy jsem měnil naposled lanka na brzdách. Úzká rozbitá silnička se změnila v široku silnici s pěkný asfaltem, ale je tu voda, asi tu před chvílí prošla nějaká přeháňka. Tak značně opatrně, v hlavě Luke, co sebou šlehnul na Kozím Prdu.
Dole ztěžka roztočit ztuhlé nohy, doteď to byla docela euforie, jak tělo fungovalo, ale to se teď pomalu začíná měnit. Je mi vedro, HonzaB se dostává do varu a zastavovat se nebude. Tak sundat vestičku za jízdy a pít a pít. Konečně jsme se trochu rozjel a stoupáme znovu na Plöckenpass. HonzaB je ve stresu ze sjezdu, musí sundat brýle a pojede pomalu a teď si chce udělat bezpečáka před skupinou. Tak si pomáháme, za každou točkou, když jde vítr proti nám, tak se hezky střídáme. Safra tohle strašně pomáhá, že v tom nejsem sám! Konečně, konečně! Málem si ma zamotala hlava z té špagety na displeji, ale jsme na bufetu a chci ISO do bidonů. Zapínám dres, nandavám vestu a valím potemnělými galeriemi a tunely. Znovu myslet na lanka a přemýšlet, jak skončím v té zdi, až mi to klouzne na mokrém asfaltu. A v dolní části už poctivě prší, silnice plná vody. Mě to osvěžuje, doteď jsem měl špičky treter promočené od kapajícího potu a teď se to krásně spláchne.
Už se začínám cítit málem v cíli, ale přijde pro mě teprve pravé peklo. Asi 15 vzpomínek na Zoncolan. Úsek od 140 km do 180 km vypadal v mapě, jako silnička kolem řeky, řeka tam sice byla, ale někde hluboko v údolí a trase vedla po úbočí hřebene furt nahoru a dolů. Nalítnete do kopce, kde se úplně zastavíte a řadíte to nejlehčí co máte, abyste to vydrásali. To bylo šílené. Zastavovat se nebude, jelikož se nechce ztratit skupina, takže za jízdy sundávám vestu i dres, rvu to pod kombošku, uff podařilo se, hned se jede lépe. Ve skupině i jeden padesátník, který se mě hned vyptává kolik mi je, jo budeme závodit Tohle se fakt zajídá, vysává to zbytky posledních sil, grupa se furt rozpadavá a zase sjíždí, podle toho, jak kdo chytne slinu.
Konečně se to láme do sjezdu, dojíždíme i krátkou trasu, dole bufet, kde je trochu zmatku a úzká rozbitá zkratka na hlavní, která už vede stále z kopce až do cíle. Tradičně jsem zaváhal, HonzaB pevně ve skupině a já mám ďouru. Zvedám zadek, tohle si dolítnu, ale ouha, pravé stehno křečuje! Do toho protivítr a snad už poslední magnet do vesnice. Tohle nesmíš vzdát, 30 km z kopce to chce skupinu! Ale nejde to, už se tam rozjíždí kolotoč a mně to ujíždí. Ale HonzaB se starostlivě otáčí a dotahuje mě zpět, veliké díky kámo! Zkouším na sedle různé pozice, aby zabíraly trochu jiné svaly než ten s křečkama. Daří se, rozjel jsem to, špice sice jen prolézám, ale jsem součástí grupy. Letíme do cíle pravidelným rovnoměrným tempem, které rozbíjí jeden plašan, který vždy neskutečně zrychlí, až mě z toho bere křeč do levého stehna. Do háje woeeee!
Přítomnost Jendy mě ale magnetizuje zpět, musím s nimi! Vjezd do cílového města Lienze zase na pěkné vodě, takže si oslavně stříkáme do ksichtů. A jsou tu závěrečné kostky na náměstí, v úzkých uličkách s plůtky, tady se už naštěstí o nějaké pořadí blbnout nebude. Všichni jsou totiž vítězové, co se poprali se slavným Císařem. Blahopřejeme si navzájem a s HonzouB za ramena projíždíme čipový koberec. Díky bejku, bylo to velký! Gratulace všem orange, díky, že jste mojí motivací, budu vzpomínat!

Luke – Monte noholam

Offseason by se měl zakázat, člověk pak vymejšlí blbosti. Třeba si v říjnu říct, že dáš v červenci nějakej závod 200+, 5000+ up a Monte Zoncolan jako třešničku na dortu. No v říjnu super, než ti v květnu dojde co to znamená. Příprava šla skvěle asi jen do dubna a pak se to sesypalo jak domeček z karet. Boží, ale objem tam je, tak na dvoukile člověk zazáří.
Trochu se děsím vedra a jak na podtvoru v studenej květen a není kde trénovat v teple... A tak si na čtvrtek ordinuju trenažér, plus taky na venek nebyl čas, ale to jen další dílek v mozaice marasmu letošního jara/léta. Co už, dáme Innsbruck na Zwiftu, totálně se zvařím a pro jistotu si za rozhodím svoje invalidní koleno. V pátek přesun, delší, než by měl být, pak roztočit nohy a testnout trochu koleno v tempu. Je to ok, uf. Teda na rovině. Sobotní rozjetí málem ani nedojedu a sem zralej na DNS, k mé škodě se předpověď počasí lepší, takže není moc důvodů nejet... Vynechám-li tu zásadní věc, že večer před závodem nevyjdu ani schody do patra v ubytku.
A aby to bylo ještě zajímavější, tak pomalej defekt při rozjetí naznačil, že sága DT Swiss stále není u konce, tak trochu zadělat koupelnu, vylejt mlíko, přelepit pásku, dát tam radši duši a těšit se, jak budu v závodě poznávat nové jízdní vlastnosti kol s duší...
A je tu ráno, neprší, což bylo téma posledního týdne. Asi ani moc nebude, ale vestičku teda beru, ne že bych si myslel, že bude třeba, ale nechci se případně účastnit natáčení dalšího dílu tragikomedie "Češi na horách".
Na srazu jen Žába a Vláďa, dáme 2 minuty a valíme, startovní horečka stoupá, tak sorry jako. Na startu nepříjemné dusno, snad se to nějak rozfouká, v tomhle bych asi skončil hodně rychle. Cpeme se do koridoru Elite, což nám domluvil Žába, Vláďa se přidal a když se paní zeptala mě, pohled obou nedovolil odmítnout. A to jsem měl v hlavě německou větičku, že bych si to dal radši v klidu mezi turistama. V koridoru ale mraky lidí, který se sem drze nacpali i neoficiálně, tak mě přestává tížit. Ušetřím si trochu předjíždění, ale nemyslím si, že bych se z turistického zadku na čelo nedostal, jen by to bylo o pár km později.
Takhle vidím od začátku únik a sjíždění. Tak bezbolestné se to zdá, až člověk zjistí, že jedeme 45+, takže by asi můj případnej nástup vypadal dost trapně, tak jen vyhledávám místo kde se to netlačí a zároveň nefouká. Polovinu trasy pod první kopec pak ztrávím hezky na druhé pozici, těším se na svou chvíli slávy na čele, ale borec sice jede prd, ale vystřídat nechce a nikdo ho nevyhodil. No tak třeba příště.
První kopec (Gailbergsattel) se rozjíždí pozvolna, ale tempo se pomalu dostává do zóny, kde bych se pohybovat nechtěl ani normálně, natož z pocitem, že bych měl šetřit to koleno, které teda rovinu přežilo v pohodě, což je dobré znamení. Možná.
Žába mě objíždí, zachvíli Vláďa, Nemi. Kolíkáč s HonzouB jsou vidět v serpentině pode mnou, tak snad nepojedu sám. Ale spíš se vzdalují a pak už je nevidím. Ale ono je to dlouhé, tak uvidíme. Nemi vcelku rychle odlítl od čela, tak pořád na dohled. Docela si věřím na sjezd, ale to jsou loňské sněhy. Jednak se bojím, nějak jsem nenašel rytmus a navíc mě předjíždí borci, a to mě dycky ještě víc zpomalí. Dole to pak pracně lepím do grupy, kde jsem byl nahoře. Ale v dalším kopci (Plöckenpass) jsou Nemi i Vláďa vidět, nevypadá to daleko, i když v těch procentech je. Ale kdyby mi sjezd sednul, měl grupu kde se jede. No přišlo mi to možný, napsal se Vláďovi, že se uvidíme, částečně i jako hec a valil dál. Jenže to bylo docela prudký, já si asi nedal moc pozor na koleno, a to se docela ozvalo. Když jsem pak v mezisjezdu nalít do mokrého tunelu, veškerá chuť na sjezdy mě přešla. Ujela mi tam grupa, moc se mi nechtělo nic. A radši sem Vláďovi napsal, že z toho nic nebude. Zbytek Plöckenpassu jsem se tak nějak učil jet, aby koleno tolik nebolelo a úplně koncentrovanej výkon to nebyl.
Sjezd byl ještě horší. Z nedostatku času jsem neměl trať načtenou a bohužel v týmu se nikdo taky nezmínil, takže z nenadání nalítám do tunelu. To samo o sobě je v brejlích na prd, jenže tenhle tunel je normální vracečka, navíc mokrej. Jako dost sem ubrzdil, pak se málem opřel o zeď vnější zatáčky, ale přežil jsem. No a zbytek sjezdu podle toho vypadal. Lepší nemluvit. Borec 20 cm za zadkem, to chceš v morkým tunelu, takže ještě víc brzdit ať odjede... no a ujela mi další grupa.
Další kopec (Ravascletto) chci jet úsporně, držím se grupy kolem, abych nemusel pod Zoncolan sám. Nahoře chci hodit velkou a nic. Tak jen těžší převod. Nic. Chvíli mi to šrotuje, ale hned mě napadne, že je lepší řešit to na místě, než se spustit z kopce a pak se vracet na občerstvovačku, třeba někdo pomůže. Já na to čučím a vůbec netuším. Ráno jsem ještě kontroloval AXS appku a psala všechny baterky ok. Zkouším znovu spárovat a další blbosti. Kolem valí Kolíkáč s HonzouB, na toho jsem se dost těšil, páč tvl všemu rozumí vole.
Ale rada nepřichází, jen rozhovor s Kolíkáčem. "Seš v pohodě?" - "Ne!!!" - "Tak čau"... Opařeně čumím, jak jedou pryč, na nic se nezmůžu. No závod je tvrdej. Když to rozdýchám, dochází mi, že pokud to nebude baterkou, tak sem asi skončil. Teď ještě sehnat teda baterku uprostřed Friulskejch hvozdů. Nakonec nejsem tak prošitej, tak mě napadne, že stejná je v tepáku, jak jsem to měnil v páce už si nepamatuju. Takže mobil, návod, ten je jen na youtube, takže stojím na posledním pasu před Zoncolanem a čumím na video, jak se mění baterka v páce. Větší bizár sem asi nezažil.
Ale klaplo to, nemusím jet 145 km kašpara. Dokonce i ten tepák funguje, to jsou věci. Postál jsem si tam pěknou dobu, tak je mi ve sjezdu trochu zima. Navíc už jedu tak nějak sám. Ve sjezdu ještě blbne navigace, mapovej podklad pořadatele je blbě, tak nevím kam, stojím, čumím, pak někdo projede. Slepě za ním, co zbývá. A pod Zoncolan sám, jak jsem nechtěl, borce jsem sice dojel, ale se mnou se mu nechtělo.
Zoncolan pak řeším hlavně koleno a typana na ebiku, kterej mě cestou nahoru stokrát předjel, zastavil, někomu fandil/radil/nevím a zase předjel... Ke konci už přemýšlím, že bych mu to ukradl, nebo aspoň rozšlapal. Jedu těžce asimetricky a začíná z toho bolet druhá noha, hlavně šlachy, no to bude prdel. Hlavně 1200m up, koho tohle napadlo. Buď jedu moc a je mi z toho vedro, nebo naopak málo a nefouká a je mi vedro, ale leje ze mě. Jako je to peklo, i když ta slavná cedule je jen takový prkno přený na střeše. A málem sem ho neviděl, protože trasa zas ukazovala jinudy. Což byla další stopka a čekání až někdo potvrdí, že ví kudy a já se přidám. Pak jsem šel taky čůrat, ale to už mi bylo všechno jedno. A jak ze mě lilo, tak mě pot rozežral strup na stehně (výslednej humáč sem naštěstí viděl až doma), jak jsem před týdnem lehnul, což jen přidalo další odstín bolesti do tohohle kopce, kterej vyjet není ani zážitek, ani požitek.
Nahoře už člověka olizujou mraky, v tunelech mokro, ale aspoň lidskej sklon. Pěkná zima, tak si zase zastavit a zapnout kombošku. To se hodilo v poslední části, kde to teda bylo dost mrazivý a vestička se oblékala hned na občerstvovačce. Všichni frontu na kolu, tak jsem se zařadil, pak koukám, že stojím ve frontě na fotku s nějakou pí... už mi to bylo blbý, tak jsem se taky nechal vyfotit a mazal dolů.
Další trhlinu pak dostal geniální nutriční plán, protože gely jsem měl jen pod Zoncolan a další měl nabrat na občerstvovačce. Tam se ale nacházeli jen salámky, chleba (což bylo dobře) a sušenky. Vzal jsem teda pár sušenek a cestou dolu si rozmyslel, že teď už stejně pojedu jen těžkou plíseň, tak budou muset stačit sušenky, salámky a kola.
Sjezd ze Zoncolanu byl dle očekávání v první třetině dost děsný a já ještě horší. Pořád na brzdách. Nicméně z toho asi ostuda nebude, protože to je tak nebezpečný, že to nemá ani segment na stravě. Další část začala průjezdem nějakýho mraku, pak mě zdrželi dva kecálisti, ale nakonec jsem se jich zbavil a zbytek sjezdu si i užil.
Dole pak za křižovatkou stáli asi 4 lidi a sundavali vestičky, což mě přišlo jako dobrej nápad a zastavil sem taky - to už se fakt nedá spočítat po kolikátý. Nicméně se se mnou kamarádit nechtěli, takže jsme odjeli ve dvou, aby jel pak sám, sám, sám. Jeden pak vypadal nadějně a hodil pěknou špic v takovém mezisjezdu, ale do bylo naposled co mi vystřídal. Pak jen víc a víc hekal, až sem si řikal, že se snad zvednu a to utrpení mu zkrátím. Ale vydržel jsem bejt hodnej a někde v půlce Plöckenpassu si borec vystoupil sám. Tuším že za první serpentinou. Z téhle strany se mi to líbilo, nebyly tam žádný rampy, takže koleno nějak ok a docela mi to jelo. Vlastně bez tohoho mezisjezdu to byla skoro hodina SS, tak jsem byl i chvíli spokojenej.
Za odměnu ale byl mokrej sjezd, to mi zas moc nešlo. Navíc nahoře jsou ty galerie... stres abych si včas sundal brýle, všude voda, tma. Jako asi nejsem kulturní typ, ale do galerií já fakt nerad. No a zbytek byl v dost vodě, tak to taky nebylo moc super. Dole jsme ale najednou byli 4 a borec hned, že točíme. Super. Spadl mi řetěz, nicht super. Tak zastavit, nahodit a dokonce jsem si to docvakl. Ale zůstal mi jen ten borec co chtěl točit. Ve dvou stojkách mi natahoval držku a v tempovým kopci si pak vystoupil. Pak už se ke mě nikdo ani přidat nechtěl, což jsem i chápal, já si taky jel radši svoje. Mít v těch stojkách klid na svoje kolínko mi vyhovovalo. Plus jsem taky usoudil, že když mě nikdo od Zoncolanu nepředjel, že by bylo fajn to dotáhnout.
Což by šlo líp, kdybych si zas neshodil řetěz v jedný stojce a jak dement to nezopakoval hned v tý další. Pak už jsem se snad řadit naučil a mohl si užívat poslední kopec. Někdo věřil, že to bude podél řeky, já ten profil trochu rozpoznal lépe. Ale realita předčila očekávání. Nejvíc to připomínalo pasáž kolem přehrady na Beskydu, ale na 150-tém km. A samozřejmě to nemá těch pár km, ale připomíná to spíš nekonečnou smyčku. Garmin tam našel snad 10 kopečků, dalších 10 neviděl, postupně mi to dávkoval a já se snažil jet furt aspoň SS do kopce a Z2 po rovině, což stačilo na to být nejrychlejším vozidlem na trati. I když občas se dolní hranice zón hodně prohýbala, protože nějak nebylo co jíst.
A to i když jsem smutně očichával občerstvovačky, páč na některých se zdálo, že si mám vystačit s banánem a ionťákem, který o cukru maximálně tak četl na whatsappu VŠ. Na té na posledním kopci (za Obertilliachem) jsem konečně dostal gel, snědl nějaký súši a zas se napil koly.
Padlo pár kapek a já se trochu bál posledního sjezdu, ale stihl jsem to na suchu, najel na hlavní a míjel další a další lidi, co odmítali hákovat. V půlce sem pak přestal doufat v ty 4% aerobenefitu za hákující osobu, protože začlo pršet, že za chvíli byla silnice řeka. Ale dojel jsem a nevykřečoval, tak to šlo. Z hospody jsem se sice pak zas belhal, ale stálo to za to. (Vlastně teda, stálo?)
Cíl sám, ale vyšlo sluníčko, tak to bylo i krásný vytočení do sprchy, předpírku už jsem měl za sebou. Závěrečná tiskovka pak podtrhla svátek cyklistiky, i když zůstává otázkou, proč už prezident nechodí mezi občany…

Nemi – Příště jen s alpskou kazetou

Předpověď počasí hrozí apokalyptickými bouřkami, které prý v této nadmořské výšce doprovázejí kroupy velikosti golfových míčků. Vláďa žertuje, že bere zimní tříprsté rukavice. Zmoknout a zmrznout během více než osmihodinové jízdy nikdo nechce. Z celkového počtu 612 přihlášených na dlouhé trase startuje jen 398 statečných, mezi nimi 6 Šlapek.

Na startu si jdu stoupnout k Žábovi, Vláďovi a Lukovi. Divím se, proč tam není i Kolíkáč a HonzaB a co že to mají za autogram na startovním čísle. Prý to není podpis celebrity, ale propustka do Elite koridoru, kde jsem se omylem taky ocitnul, zatímco zbytek týmu byl přísně vykázán na konec. Škoda, že jsme propustky neměli všichni, protože při pohledu na ostatní borce zde, jednoho dokonce s batohem na zádech, si nepřipadám nepřístojně. Ale vzhledem k nižšímu počtu startujících a 20kilometrovému rozjezdu po široké rovné silnici by nakonec nebyl zas takový problém si to dojet dopředu. A taky že se to děje, můj plán zavěsit se za Žábu bere za své, když se Žába s Lukem okamžitě loktují až na čelo, kam se mi nechce.

Pod Zoncolan nesmím přijet zničený, to je hlavní taktická rada od HonzyB, kterou si pořád opakuji. A tak na prvním brdku (Gailberg) nasazuji opatrnější tempo a Žábu ztrácím z dohledu. Zdravím ještě opatrnějšího Luka a naopak pouštím i rychlejšího Vláďu. Sliby HonzyB, že většina stoupání bude údolími s nízkými sklony, se ukázaly liché. Až do cílového sjezdu je to už jen nahoru a zase dolů. Žádné odpočinkové přejezdy jako na Kitzbüheler Radmarathon. Jsem rád, že jsme den předem při týmovém rozjetí nějaké kopce nastoupali a hlavně sjeli. Rychlosti 70–80 km/h se u nás těžko trénují a tady je to nezbytnost. Oživil jsem si loňské zkušenosti a až příliš neohroženě to pouštím do zatáček. Provoz byl tak malý, že mi až po čase došlo, že nejedeme po uzavřených komunikacích a musím se krotit. Při průletu jednou vesnicí jsme dojeli malé auto, kolega přede mnou ho bral natěsno zprava, já naopak protisměrem. To byla chyba, protože jsem v ten okamžik zjistil, že auto bliká doleva. Moje brzdy dostaly co proto, řidič naštěstí použil zrcátko a odbočovat nezačal.

Publikovaná GPX trasa je nepřesná, ale naštěstí celou dobu někoho vidím, tak vím, kudy jet. Chvilkové zklidnění na několika málo kilometrech roviny je předzvěstí zlatého hřebu – Monte Zoncolan. Hora s průměrným sklonem přes 14 %, místy až 20 %, budí všeobecný respekt. Kvůli ní se pořadatel chlubí popiskem „Probably the most demanding cycling marathon in the Alpine region“. Až zpětně jsem pochopil, že když chce člověk Zoncolan rozumně vyjet, vyplatí se investovat do speciální horské kazety. Na mém nejlehčím převodu 36×30 jsem to sice taky bez zastavení dal, ale nedůstojným nepřetržitým šněrováním, s proklatě nízkou kadencí 50 rpm a hlavně s nízkými watty. S lehčím převodem to mohl být prostě hezčí zážitek i lepší výkon. Během hodinového stoupání zato bylo dost času pokecat se spolutrpiteli, kteří měli chvilku stejné tempo. Jeden Němec mi vyprávěl, jak byl na výletě v Adršpachu a uměl krásně česky vyslovit název svého města Drážďany. Další mladík se mi chlubil, že on má kazetu 28. To byl tentýž, který se mě v předchozím sjezdu ptal, jestli nemám šroubovák, protože mu zapadla sedlovka. Byl zřejmě ještě hůře připravený než já. Sjezd ze Zoncolanu byl zpočátku trochu techničtější, naštěstí stále na suchu. Mokro začalo být až v galeriích v nižší pasáži. A když se tam přidala místy i úplná tma, byl jejich průlet docela strašidelný, zvlášť když šly galerie do zatáčky. Nezbývalo než se modlit, že se na silnici nic neválí. Naštěstí tu mají Ježíše Krista takřka v životní velikosti přibitého na kříži na každém rohu, někdy dokonce v dřevěné budce, asi aby déle trpěl.

Pod Zoncolanem se nás sjelo pět. Ale opět nám skupinka dlouho nevydržela. Borec na špici rozjel do pozvolného, ale stále se utahujícího stoupání takové tempo, že si postupně všichni vystoupili. Na Plöckenpass se dlouho držím s jedním tempařem z Maďarska, ale při pohledu na zbývající výškové metry ho pouštím. V Kötschachu do mírnějšího kopečka dojíždím Vláďu. Následuje 40 kilometrů, během kterých se nastoupá 800 metrů. Není to žádné 2% stoupání, ale asi 10 menších kopců a sjezdů. Nebýt nadměrného silového tréninku na Zoncolanu, tak bych tady mohl pěkně řádit. S Vláďou, Maďarem a dalšími tempaři si mnohokrát různě odjíždíme a zase se sjíždíme.

Pozitivní zpráva je, že počasí nebylo ani zdaleka tak hrozné. Pořádné mokro bylo jen v jednom ostřejším sjezdu, kde jsem byl naštěstí sám, a tak jsem se mohl soustředit jen na svoje chyby. Asi ve dvou třetinách jsem zmoknul, ale brzy vysvitlo sluníčko, a tak jsem nikde vestu nenasazoval. Největší průtrž nás potkala až pár kilometrů před cílem. Snad aby bylo co vyprávět, přidaly se i slibované kroupy. Ve 14členné skupině, která cestou nabrala i Vláďu, byl tak cílový spurt o 100. místo celkově na mokré a kroupy poseté cestičce klikatící se mezi zátarasy v centru Lienze spíše jen symbolický.

Jsem šťastný, že to mám za sebou. Nikde jsem se nerozsekal a promrznul jsem až cestou z cíle na ubytování, do té doby to bylo fajn. Díky, kluci, že jste mě na tuhle akci vytáhli, bude to nezapomenutelný zážitek

Vláďa – Člověk míní, kolo mění

Měl to být vrchol sezóny podpořený po letech opravdovým trenérem. Jako předpříprava ještě Mamut, abych doladil formu.

Místo dolaďování formy se po Lužecký nemůžu pořádně postavit na nohu, dva dny to ještě zkouším trápit podle tréninkového plánu, ale ve čtvrtek to vzdávám a v pátek nakonec vyrážím na chirurgii. Další čtyři dny úplně bez kola. Pak to pomalu začít zkoušet. Kupodivu lehké kolo to spíš zlepšuje, plavání vadí, posilovna je neutrální. Silové intervaly na kole po pár dnech tomu vůbec nepomáhají.

Vrchol sezóny mentálně vzdávám a začínám doufat, že objedu aspoň krátkou trasu v Alpách výletním tempem. Na Zoncolan vůbec nemám pomyšlení. Po dvou týdnech kontrola na chirurgii. Doktorka se snaží vymyslet co s tím, nakonec ještě řeším rehabilitaci. A tak poslední týden strávím na trenažeru, pak rehabilitace a do kanclu.

Na diskuzi se řeší počasí, já jen doufám, že budu moct jet a tvrdím, že já jezdím přeci jenom za sucha.

Páteční doprava na místo nám vlastně celkem vyšla, v sobotu při rozjetí tepy někde na úrovni Plockenpassu, vedro. Ale jsem tu, točím nohama a můžu jet do kopce. Trenérovi pro jistotu píšu, že začínám mít roupy a asi nechci jet jenom na výlet.

Při večeři trochu řešíme trasu, zkoumám to víc a představa Zoncolanu s X kilometrama na úrovni 13-20% sklonu začíná vypadat dost děsivě. Ale aspoň si ujasňuju, že ten poslední kopec si se Zoncolanem moc nezadá. Bezvýznamné brdky mezi moc neřeším.

Spát bych nejradší šel tak v sedm, ale přijde mi to jako kravina. Ve 21.30 ohňostroj, nemůžu pořádně usnout, docela starťák. Zabírám. 23:15. Siréna. Zkouším usnout. Nic. Hledám co znamenala siréna. Kolikrát to sakra bylo? Hledám na webu jestli nemáme jít na shromaždiště. Nikde nic nepíšou. Tak asi jen požární poplach. Pouštím si Giro. Usínám, budím se, usínám, budím se. 4:30, ohňostroj.

Odjezd na start v 6:01 z místa srazu. Vstupujeme do Žábova vysněného koridoru. Sakra proč tam píšou Elite a ne II.? Za městem jsem v balíku na místě, kde se mi celkem líbí. Nikdo nedělá moc kraviny ani se necpe. Nájezd do prvního brdku, podle Stravy se to loni jelo cca 13.5 minuty. Kruci. Nedaří se mi hopkat mezi lidma. Ztrácím cennou minutu než se promotám a nasadím smysluplné tempo. Vidím Žábu, ale abych ho dojel tak bych taky mohl nahoře skončit. Jedu tempo lehce pod FTP podle trenéra. To je teda sakra dlouhých 13 minut. Aha, ono to bylo nakonec skoro 18. Luke píše, že se za chvíli potkáme.

Další kopec - nehraju hru, že je to přeci 2x15 minut a jedu to jako 33 minut. Vrchol Plockenpass, tunel, tma. Točím pravou jako borec předemnou. A hele vnější zábradlí, asi je potřeba točit víc. Přijde mi, že nejedu dolů tak špatně, ale zjevně to nestačí. Luke píše ať nečekám. Píšu zpátky, jestli je ok.

Ravascletto, rychlá zastávka na občerstvovačce, chleba, salám, pití. Nikde nikdo. Tak pod Zoncolan sám. Ve vesnici chvíli váhám, jestli jsem ještě na trase. Naštěstí vidím pořadatele. Luke píše, že je ok. Tak aspoň něco.

Zoncolan, další souboj muže proti kopci. V hlavě mi hučí - je to kopec na hodinu, musíš cestou jíst. Dojíždím skupinku co mi ujela někde ve sjezdu. Cca ve 2/3 krátká zastávka a gel. V zatáčkách rychle pít. Hypnotizace Garmina - zbývající sklon 11%, sakra proč je to ale pořád 14? Tunýlky. Konečně se trochu ochladit, povolit nohám. Tvl. kdo sem dal tu stojku na posledních 600m? Občerstvovačka, místní gel, nabrat pití, vestu, návleky a hurá dolů.

Nohám už se moc nechce, do cíle 120km a já tu jsem sám. Snažím se myslet pozitivně. Funguje to. Twl. proč jedu Plockenpass zpátky nahoru? A proč se to za mnou tak zatahuje? Vrchol. Vítá mě monumentální vrtule těsně za horizontem. Na občerstvovačce mi borec drží plápolající vestičku. Jedu dolů. Po vodě. Uf. Nájezd do posledního kopce. Někdo na mě volá. Dojel mě Nemi.

Vykládá něco o nějakým údolí. Asi vyjel z mapy. Včera jsme se přeci dohodli, že to je minimálně 1200 up. Dělá se malá skupinka, ale moc se nejede. Zas tolik mi to neva. Začíná to být nuda - 3km up, chvíli rovinka nebo mírně dolů a znovu. Do toho solidní slejvák, ale je teplo. Nemi odpadá. Poslední občerstvovačka, kde chci stavět pro trochu pití.

Celkem suchý sjezd. Proti větru do cíle - to už znám ze včerejška. Moc to neubývá. Kolem letí Nemi se solidní grupou. Letíme do Lienzu. Hurá, blíží se konec. Tak ne, ještě slejvák a kroupy. Ty vado, my fakt jedeme do cíle po mokré dlažbě. Tak hlavně s sebou nikde neplácnout. Konečně. Hledá se Žába.

Poslední měsíc byl plný zvratů a i když jsem si to v zimě maloval dost jinak, tak jsem si to nakonec celý užil.

Přeci - Když šlapu, tak žiju! A ještě lepší je, když kolem mě šlapou kamarádi.

PS: kola nám neukradli, ale do splnění pojistných podmínek to prý mělo daleko

Žába – Šmouha přes stěnu

Zkusím rozplést šmouhu smíchanou z bolesti, nadšení, děsu, dravého závodění, radosti, planých obav a totální rezignace.

Před odjezdem vůbec nejsem rozhodnutý, jestli na téhle trati vůbec chci závodit. Docela bych si to projel jako výlet na pokec s týmem. Oni na rozdíl ode mě mají v cíli vzpomínky, já mám šmouhu. Rozhoduje trenér se sportovním ředitelem ... s číslem na zadku se vždycky závodí, kopce do 20 minut FTP, delší trochu volněji. Luke mi to rozjede do prvního kopce, zahákne mě za čelo a mám jet. Když na Zoncolan chcípnu, tak mě s radostí bude s Vláďou vláčet zbylých 120 km do cíle.

První nástup závodu přichází už při registraci, kdy nehodlám odejít, dokud nebudu v Competitive sektoru. Paní za přepážkou přesvědčí narůstající fronta a Elite sektor píše na startovní číslo i Vláďovi s Lukem ... evidentně potřebuji své domestiky

Ráno před startovní bránou dává rozhovor snowboardista Benjamin Karl - "Bílá žába". Luke koukne na horu svalů a říká, ten by se hodil do závěrečného sjezdu! Dobře, připisuji do itineráře za nechat se vláčet. Při vstupu do koridoru HonzaB tvrdě narazí, zato Nemi zkušeně hákuje a je s námi v Elite sekci.

Start, roztočit nohy a zaparkovat se na pohodlné pozici u čela. Jede se 20 km mírné klesání a na čelo se nikdo nežene. Když se Bílá žába rozhodne potahat, Luke zkušeně skáče na ním a na trojce hákuje jak Kapr a bez práce vypadá neskutečně hustě. Škoda, že to nad námi létající vrtulník nenatáčí do přímého přenosu

Plöckenpass, takové Benecko, se rozjíždí příjemně zvolna. Mám nakázáno jet FTP, ale není zatím potřeba. Postupně se zrychluje a ti chytřejší si vystupují. První sjezd mi vůbec nechutná, po včerejšku spálené brzdy piští, trasa prý není uzavřená, no jedu jak s hnojem. Ale dávám si pozor abych byl dole v háku.

Stoupání pod Monte Croce musím jet jako dvojici kratších kopečků, jinak by mi to ujelo ... rozkaz zněl jasně, FTP jen do 20 minut. Na prvním horizontu jsem v pohodě na čele, ovšem po krátkém klesání se zase letí, tak vystupuji do pomalejší skupiny a čelo závodu nám na chvíli odjíždí. Ovšem evidentně vzadu zůstávají lepší sjezdaři. Vůbec nechápu, že jsem se udržel na vlhkém asfaltu a průletem černými tunely. Ale před 3. stoupáním na Ravascletto jsme už zase spolu.

Ravascletto, poslední před Zoncolanem, se přestalo blbnout. Rozumné tempo připomíná ticho před bouří. Sjezd se letí ještě přísněji než předchozí a odmítám jet jak bez mozku. Mělo to být dolu a hned nahoru, proto netlačím na pilu. Kvůli chybě v oficiálním GPX znejistím na uzoučké silnici vesnicí důkladně posranou stádem krav. Zvolním, hledám šipky a jsem bez nároku dojet balík a svézt se 4 km rovinkou pod Zoncolan. Ale co, pořád se mi jede dobře, odřený bok nebolí, jím podle plánu, vody mám akorát.

Do stěny najíždím na dohled od posledních korálků z balíku. Mám radost, že si je docvaknu a nebudu hodinu sám. Přehazuji na lehčí a lehčí a lehčí převod. 16 % na úvod, 36/34, kadence pod 50. Au. Korálky zvolna mizí z dohledu, kopec když povolí, má 12 %, když přitáhne, má 18 %. A je nekonečný. Jsem totálně v rozkladu, regulovčík mi radostně hlásí, že jen 5 km. Chce se mi brečet. Většinou jsem na kopci sám, nikdo není vidět před ani za mnou. Ještě že tak, to co předvádím není cyklistika. Samotu přerušují jednotlivci, přeletí mě a mizí za obzorem. Čekám kdy mě pozdraví Nemi a wobloží Kolíkáč. Místo nich mě předjíždí holka na velkou placku (má obří jednopřevodník...). To je konec. Ne, to jsou jen tunely před vrcholem. V nich kopec povolí na 4 %, ale já nejsem schopný jakkoliv zrychlit. K zoufalství mě přivádí závěrečná stojka olizovaná mrakem. Au.

Nahoře beru jen bidon a mizím do klesání. Sám a jako s hnojem. V superprudké části mě přeletí borec v zeleném, za zatáčkou lehá na rámovku. Já s vytřeštěnýma očima co nejvíc rozbalelný na větru zkouším ulevit hvízdajícím kotoučům. Pod kopcem jsem pořád bez nohou, dožírám chybějící cukry a snažím se dojet pár lidí před sebou. Po chvilce nás dojede holčina s jednopřevodníkem. Stavěla na občerstvovačce a asi čekala na domestika. Najedou na špic a diktují kruté tempo. Zůstávám tam jako poslední korálek vlající ve větru. Neskutečně trpím, ale holka mě přeci neodpáře v tempovém magnetu! Jak se příprava mění v kopec, vystupuji a je mi do breku. Tady to ani nejde zabalit, mimo závod to budu mít domu stejně daleko jako po trase...

Dožírám další želé a přijíždí skupinka, hákuji se a nohy překvapivě drží. Hurá, stačila hodinka recovery. Ze skupinky pokračujeme ve trojici, tempo na mém aktuálním maximu, takže super. Bohužel na vrcholku opačně jetého Monte Croce musím zastavit pro vodu. Už nepodávají celé bidony, takže pomalé dolévání. Dvojice je pryč a já sólo ve sjezdu krutě ztrácím. Opět mě přeletí borec v zeleném. V jedné zatáčce mu dvakrát klouznou pláště po asfaltových hadech, brutálné rozvlní kolo v nerovnosti, ještě jednou zabruslí přes hada a lehne na rámovku. Fuj, u toho nechci být ani blízko a zase jedu svou plíseň. Ke konci sjezdu mě pohltí větší skupina s Bílou žábou, hákuji a snažím se zbytek sjezdu nevycouvat.

Poslední kopec směr Sillian, 36 km houpavého stoupání, postupně nabrat 1500 metrů, to je peklo. Bílá žába si vystupuje v prvním hrbolu, jede hlavou ... a má to dobře zařízené. Jede na jeden bidon a jeden gel v kapse a každých pár km na něj čeká žena se zásobami. Zbytek se rozvážným tempem sune nahoru, dolu. Nerovnoměrné tempo mi moc nevyhovuje, většinu času jedeme pomalu, ale občas se zatlačí do pedálu. A sjezdy se letí. Na špic moc nelezu, ostatní nechtějí moje tempo. Ani nezkouším odjet, stejně by mě za chvíli zase naložili ve sjezdu. Je to nekonečné, přitom je to boží cesta na motorce. Snad tyhle vzpomínky zůstanou ve škatulce cyklistika, až tady budu příště venčit Moto Guzzi.

V předposledním hrbolu se otevře obloha a dostáváme ultimátní sprchu. Déšť je docela studený, ale stříkající voda od asfaltu je příjemně prohřátá. Vestičku nechávám zabalenou, na horizontu je vidět sluníčko. Zase nás dojíždí žába a skupina znervózní. Opravdu nikdo si expres nechce nechat odjet. Nerovnoměrné tempo je teď na hraně únosnosti, pořád se nejede, ale je to samý mikro nástup na který mrtvé nohy těžko hledají odpověď. Horizont, vítězství ducha nad trasou! A Bílá žába lehá na rámovku a mizí v nedohlednu. Bomba.

První třetina je docela rychlé a technické klesání, občas mokrý flek ve stínu, cedím se na chvost skupiny a musím za každou zatáčkou ze sedla. Ale jsem v kontaktu. V malém protikopci dojíždíme žábu a hurá do závěrečných 25 km šlapavého klesání. Docela jedeme, opozdilce z krátké trasy objíždíme jako patníky, čas od času sebereme někoho z naší trasy. Točíme se po 1 km a je nás dost, není problém tam poslat všechno co je v nohách. Moje špic, lehám to TT polohy, nasadím 400W a dochází mi převody. Po kilometru mávnu, zrychlím a začínám couvat. Borec za mnou ani nenajíždí na špic a za mnou jde zvracet, žába chválí. Přijde mi, že se jede trochu rychleji, ale možná kopec jen víc klesá. Další moje špic a předjíždím dlouhý vláček soupeřů. Bohužel je nejde nenabrat. Řadím se doprostřed lajny a ještě před cílem na mě vyjde jednou řada.

Už ve 3/3 posledního kopce nás předjelo uzavírací auto a tak už není trať vyklizená a v Lienzu je na vjezdu kolona. Kličkujeme provozem, lajna se občas přeruší ale vždy spojí. Silnice se zase uvolňuje a já jedu svou špic, zkracuji ji jen na půl kilometru. Žába nastupuje na 500 metrový spurt, bezbolestně ho hákuji a vjíždíme do uzoučkých uliček s vlhkou dlažbou, kanály, leštěnými kameny. Tak to ne, do toho rozhodně nejdu. Svěsím nohy a přicházím o 5 míst v kategorii. Jsem rád, že jsem dojel bez úhony ... krom té na cyklistické důstojnosti.

8 hodin na trati, to 6 Vinohradských Šlapek nabere spoustu zážitků. Afterparty u piva a burgeru byla hodně nabitá emocemi. Dobrými i špatnými, nadšením i skleslostí. I když tohle podle měl nebyl svátek cyklistiky, dojmů to nechalo opravdu hodně.

PS: já bych u nepojízdného kola tedy zastavil. Už jen pro to, že je fajn s někým pokecat a kvalitně povláčet přes hory.

Lázně Bělohrad (dvojice)

Barbánek – Nejslabší máte PADÁKA 😅

Úterý a je tu další díl,
Nejslabší máte PADÁKA 😅

Pořadatel nám dal 14 dní odpočinek,ať můžeme trénovat třeba rozjetí,ale dle Kolíkáče to nemá smysl protože do Lázní Bělohrad se jezdí výhradně autem! Jenže já jsem jak rozmazlený fracek, který si dobře spočítal, že 1+1 = 1 a ta vzdálenost 75 km na start není,tak hrozná, takže tam chci a chci a chci na kole 😅 Tak ve 14.30 hod máme sraz s Kaprem a Bokem, který rozjetí asi trénoval dostatečně 🙈 Šlapka roku padla na špic a natahuje mi držku v Nymburce jsme hodně rychle,kde nabíráme Pítrse, který se nechal zlákat výletem do Podkrkonoší,Bobek stále úřaduje na špici,Pítrs si to užívá, protože jemu rychlost vůbec není cizí, jen se směje a říká mi, nó kvalitní rozjetí 😅😅 V Kněžici nabíráme Kolíkáče, který si jde vytočit nohy po Zoncolanu 💪ale ještě než opoustíme tuto vesnici dáme malé 🍻 a děláme nábor do klubu,ale zatím pozvolně,toto místo si člověk musí zasloužit a Pítrs má možnost zajet si dnešní časovku dvojic s Bobkem, který popíjí kofolu a strádá plány jak nás co nejrychleji dotáhnout na náměstí v Lázních Bělohrad 😅 Takže z Pítrse fanouška se stal závodník pro dnešní podvečer 😅 Jen mě chybí Smolda, který jede autem aby byl 100% připraven na dnešní časovku a cestou tam se stavil pro nové aero kalhoty 😅😅 Krajina a cesty zase jiné i Pitrsovi se líbí, naše mašina nás vyplivla na náměstí rychlostí AVG 35+🙈na Garminu mám 81km. Náměstí nabité sportovci i zvědavci. Registrace opět bezproblémová 👌👌Smolda se nám ukázal v modelu pro rok 2030😅 za pár minut můžeme jít na věc.

Závod: 18 km v převýšením 185m
Jen vím, že první půlka je stále do kopce a zbytek z kopce.
Před námi startuje Kolíkáč s Kaprem a my minutu po nich. Domluva se Smoldou, že kopec pojedeme na pohodu,ale znáte to,tohle není jako jet sám, každý má obavy,aby to tomu druhému nekazil, tak hned od začátku jedeme to na co máme. Domluva jak střídat nijaká,tak když chci Smoldovi odstřídat,tak to bolí, protože jede stále v zápřahu 😅 kopec se zdá celkem milosrdný,ale v Pecce se to pěkně zvedne 😅😅 Každý z nás máme jisté výhody a nevýhody a to z nás dělá silnou dvojici 😅😅 Možná to je celé úsměvné,ale za sebe tam nechávám úplně vše a vím, že i Smolda s novými kalhotami,za které se člověk pěkně schová 😅😅 Ještě před horizontem vidíme Kolíkáče s Kaprem odhadem na 400m a je to takový magnet,ale když je pak vidím ve sjezdu,myšlenka dojet je zmizela. Vždy si nějak prostřídáme přes horizont a letíme dolů z kopce, když v tom zapípá radar a předjíždí nás Bergerová s Vláškem,jedou neskutečně 💪💪 ještě na houpavé pasáži se k nim lehce přiblížíme a pak se pomalu vzdalují do cíle v kterém jsme zanedlouho i my. Poděkujeme si a jedeme se trochu vyjet. Jsem úplně v hajzlu 😅 Když se vrátíme k zázemí, už jsou tam ostatní a musíme jet, domů cesta daleká!! Bobek s Pítrsem začínají úřadovat na špici a mě moderátorka Slavíková říká, Nejslabší máte PADÁKA 😅 jenže Kapra mi říká kašli na ní a pokračuj 😅 párkrát se to opakuje,ale já cítím a chci jet sám, nejsem schopen hákovat, prostě nic a znovu Slavíková,ty si neslyšel Jsi Nejslabší máš PADÁKA😅tak znovu říkám, ať jedou, že světlo mám a do Lysé trefím, povedlo se,ale jen částečně,Mr.Zoncolan sennou zůstává a trio závodníků mizí pryč. S Kolíkáčem si povídáme cesta je o dost snesitelnější,ale náznaky křečí o sobě dávají znát 😅Zastavujeme opět v Kněžici,kde doplňuji vodu a redbull. Kolíkáč pokračuje semnou až na hlavní před Dymokury a loučí se. Děkuji ještě jednou a omluva za snížení rychlostního průměru, snad si nechal Garmina zapnutého ještě v autě po dálnici, aby si čísla dohnal 😅😅 Já v mapě sleduji tupě tu zelenou čáru projeté cesty tam a připadám si jako tramvaj,která jede po koleji a nesmí nikam odbočit. V Nymburce na mě začínají padat kapky deště a je to příjemné. V hlavě si přehrávám Fanánka,Posypu ti do stehen včely bodavý
Možná že tě vopíchaj
Mě už to nebaví😅😅😅 mé včely kulminují v Ostré, křeče mám na obou vnitřních stenen, což je dobrá zpráva, že jsem přetížil obě nohy stejně 😅ale ta špatná zprava je, že mi nejde otočit klikami 🙈Tak ve stoje cvrkám tam a zpět po nějaké době to povolilo,tak můžu pokračovat k autu. K němu přijíždí 100 letá troska, která nemá chuť slavit toto krásné jubileum 😅😅 Cobru 🐍 opírám o strom, sundávám nepohodlné boty, stojím a čumím asi 15 minut, než uklidím kolo do auta a pomalu odjíždím.

Kapr – proč to dělám...

Zlepšuji se v hákování, nejdříve 7 km na koze ZPNK, doma vzít kombošku, 3 suky a bidon a v klidu 7 km do Lysé, tam byl ostrý start. Do Lázní Bělohrad furt těsně v háku. Potom časovka za Kolíkáčem furt v háku. Do Nymburka za BobkoPítrsem nevystrčit nos na vítr. Z Nymburka časovka dvojic do Lysé za neúnavným Bobajzem. Odbočil na Přerov a mně čekalo 10 km domů + 3 km dotočit 200. Najednou mám problém točit nohama, mám hlad a prázdný bidon, v Lysé to chci otočit do večerky, je zavřená. Za Lysou stavím na chcaní a plánuju pivo ve Dvorcích, abych potom těch 6 km dojel. Hospoda je zavřená, to byl poslední hřebík do rakve. Tupě se blížím k domovu, každých 30 vteřin koukám kolik mně zbývá do dvoustovky. Na mostu přes Jizeru mám přes 199 takže to otáčím a 200 padne. Doma Jana kroutí hlavou jestli jsem normální, proč to dělám...

Kolíkáč – Na Bělohrad!

Červen nabitý k prasknutí, tělo drží po kupě, tak nesmím váhat. Návrat z alpských velikánů, sundat wattové pedály z jednice a osedlat kozu. Jedeme na Bělohrad, časovku dvojic s bráchou, a navíc v prima orange partičce. Sraz na růžku a lupnout tam jednoho malého zrzka a roztočit nohy po hebounkých asfaltech, po neznámých silničkách bez provozu. Smolda nás vítá u prezence v super aero kraťasech, já se jedu převléci v ústraní do kombošky. Start nemůžu jako obvykle zacvaknout, Kapr čeká a pak zaplouvá do háku. Watty nejdou, nohy ztěžka tahám z té císařské únavy. Kopec držet tempo, ať jsme po kupě, ve sjezdu si oráchnout v háku za časovkářskou legendou a pak to společně narvat do cíle. Ale jo, užili jsme si to! Cestu nazpět si užít vlahého podvečera v pokecu s Barbánkem a lehnout se při výstupu z pedálů přímo před autem. Díky úterní víkende za tyhle akcičky, má to furt náboj!

Krakonošův cyklomaraton

Kolíkáč – Koupel brambor v Úpě furt stojí za to!

V pátek si poznamenat:
Konečně! Verano, opalovací krém a kila magnesia. Vydržet pod Pomezky a tam na výkonnost odpadnout. Pražskou na 34x32. Pak se doplácat v křečích do cíle a skutálet se do Úpy. Berte ručníky! To jsou jen zbožná přání a realita zase bude určitě jiná, jo, to nás furt žene hledat sichrhajsky a bodat je do zad. Tak ať to všem vyjde podle představ, hlavně bez lišeje a defektu!
A sobotu si poznamenat:
Tak všechno klaplo málem podle plánu… Verano, opalovací krém a kila magnesia. Jen ty sichrhajsky se nebodaly, jelikož rozumně je číslo s čipem jen na kole. Start zezadu, ale silnice je široká a uzavřená, takže se dá posunout vpřed. Pak už jen úzká vlásenka a valící se balík do sjezdu. Nemám moc dobrý pocit z té mačkanice, ale pod Hrádečkem na dohled Žáby, který startoval od pásky. Chci s Nemim, který je na dohled. Sklon přitvrzuje a už se to porcuje. Ve špuntech balíku cítím, že mohu jet rychleji, tak se prosmýknout dopředu a full gas. Nemi mizí na horizontu, za sebou cítím HonzuB, to bychom mohli ještě doskočit.
Sjezd a doprava boční ulicí mezi domy. Pod Žacléř velká skupina, která ale moc nejede, v dáli o skupinu před námi orange dres Nemiho, který jede v grupě, kterou táhne Žába pro ségru, jak se dozvídáme v cíli a z fotek. Žacléř poctivě ze špice, Ryba je hodně aktivní a cítím, jak se o mě stará. Děkuji! Je tu Pavel a jeho domestik, ze kterého se pak podle výsledků vyklube Kristian Hynek. HonzaB nemá problém a je tu s námi. Mega grupa valí do Polska a já málem končím v 60 km/h., když do mě zezadu najede jeden borec. Nechápu, kleju jako dlaždič, tohle mohlo dopadnout hodně blbě!
Kostky v Lubawce peklo. Kolo tancuje po těch šutrech a doteď nechápu, že nezapadlo do nějaké spáry. Před námi v úniku s jedním borcem Adéla z Doks. Dobře se větrají, ale asi stále vidí odjíždějící zlato aneb Žábovu ségru a mají motivaci. To já se už těším na Elite, až nás zezadu zválcuje a snad i popostrčí dopředu. Ale letos nějak nejedou. Až když začíná pozvolný začátek kopce na Pomezky, tak nás mají. Neskutečný zmatek, když se to začne promíchávat. Hákuji, co se dá. Vpravo to lehlo. Konečně kopec, cítím se skvěle a věřím, jak teď poletíme s HonzouB a všechny tady necháme.
Ale je tu Pavel s Kristianem a mám co dělat je uhákovat. Ty wado! To jsou zvraty! Trpím a nejede to. Vrchol Pomezek, naštěstí stále s Rybou a HonzouB a je to omamné. Na nic nečekám a letím dolů. Ve sjezdu se to sjíždí, už se jen soustřeďuji na zadní Pavlovo kolo, to bude základ úspěchu. Do Pece to uteklo díky Kristianovi jako nikdy. Leju do sebe krystal z bidonu. Na Pražskou plánuji frontální útok, vždyť to bude jen slabý odvar Zoncolanu. Prdlačky! Ztěžka hákuji Pavla! Je to furt démon, jak mu to zase jezdí anebo mě nejezdí? Ryba a HonzaB dodávají téhle epické části Krakonoše týmové grády. Před vrcholem kotel fanoušků, tohle je nabíjející. Bufet projíždíme, Pavel nestaví, Kristian ho obsluhuje all inklusive. Sjezd bezpečně za Pavlem, tady nemá cenu riskovat, i když je letos sucho a mokrý mech zmizel.
Hrbol na Strážné už je očistec. Nemůžu po tom sjezdu roztočit ztuhlé nohy. Jsem vyřízenej, jede se kudla. Kristian mi umožňuje si tady cinknout PR. Cítím svůj neodvratný konec, řvu moc, aspoň o kilák pomaleji prosím! Bufet chci zastavit, bidony chrastí a vedro zesiluje. Pavel ale stavět nebude a stejně tak většina grupy. S HonzouB doplňujeme nádrže na bufetu v hektické atmosféře, HonzaB je značně obhroublý na obsluhu, ale nedivím se mu, když závodíme a Pavel odjel. Do Černého Dolu je zkoušíme sjet, jsou na dohled. Ale je to marné, pálím poslední sirky dnešní bitvy na té široké hlavní silnici.
Vypli mě proud, nemám z čeho brát. HonzaB se o mě stará a vytáhne mě na Hoffmanky na hranici kolapsu. Letíme přes Jánky a sjedeme si dvojičku, co nás předjela v kopci. Začínám být apatický a je mi všechno jedno, stejně jedu tak o 10.-15. flek. Cedule 5 km do cíle a při vyklepávání svalů chytám křeč, tak čau! Motám se na samotku do cíle a jen tupě čumím na budík 4,41 do cíle, 3,8 do cíle ... teď mě dojede Kaprova grupa ... kruhák, nikde nikdo ... cílová brána a za ní orange klubko. Hlava padá na představec a kluci na mě lejou vodu za krk. Totálně vymleto. HonzoB a Rybo díky za týmovou podporu!
U auta nevěřícně čumím na mobil, ty wado já jel o pódium! Kdybych vydržel s Nemim Hrádeček, kdyby nestavěl na Strážném, kdybych ... jo na to se ale nehraje. Koupel v Úpě s bramborovým bráchou mě konečně dostává do blaženého stavu. Safra zase to byl skvělý maratónský film! Díky Šlapky, jsme furt vidět!

Nemi – Krásné počasí leze lidem na mozek

Nebe bez mráčku slibuje docela jiný zážitek než před týdnem v Alpách. Nasazujeme kombošky Verana a spořádaně za sebou se s Kolíkáčem, HonzouB a Kaprem rozjíždíme Trutnovem. Předjíždí nás kolona offroadů s nizozemskými (!) značkami a několik z nich nás nepochopitelně kropí z ostřikovačů, vytrubuje a úmyslně bere na kreditku. Tohle byste si doma nedovolili, tam by si vás Matěj srovnal. Kapr se na startu řadí do první lajny se Žábou, ostatní jdeme skoro až na konec, kde nás zdraví Javi. Načítám trasu v Garminu, ale až po dvou kilometrech si všimnu, že jsem nespustil záznam. Pořád vlevo, a jakmile je příležitost, posouváme se dopředu. Do prvního stoupání na Hrádečku naštěstí vjíždím tak, že pořád mám dost prostoru předjíždět. Několik desítek metrů před sebou vidím Žábu a přes horizont se mi podaří ho dotáhnout. Žába se rozhoduje, že nepojede na sebe, ale na svoji ségru. Nastavuje slušné, ale v pohodě uvisitelné tempo. Občas se krátce na špici ukáže i někdo jiný, nicméně drtivou většinu práce více než desetičlenné skupiny odvede žabí lokomotiva.

Ve sjezdu ze Žacléře přejedu malý výmol a z předního kola se ozve ohlušující rána. Už od loňského roku mě přední ráfek trápí, mléko protéká, tak jezdím dočasně na duši. Asi bude uvnitř naprasklý. Jsem z toho nervózní, ale na pohled se nic neděje, tak jedu dále. V Lubawce se asi deset metrů přede mnou na rovném úseku dva lidi nehezky rozsekají. Prý si jeden podle gesta doprovodného motorkáře myslel, že máme odbočovat, tak odbočil. Ostatní se naštěstí stihneme vyhnout. Pak následuje nehezky dlouhý úsek kostek s příšerně širokými spárami vyšperkovaný zpomalovacími prahy. Ráfek drží.

V nejdelším stoupání na Pomezní boudy držím svoje tempo a trochu se od Žáby vzdaluji, když hákuji několik rychlejších borců. Zde nás předjíždí obří peloton čtyřiceti Elite z dlouhé trasy zřejmě doplněný dalšími desítkami těch nejlepších z krátké trasy. Jedou hodně natěsno, tak jsem v jednu chvíli skoro mimo silnici. Na horizont jsou to ještě dva kilometry, tak si říkám, že nemá cenu se na ně snažit zavěsit. Možná to byla chyba, protože nahoře jsme nakonec jen dva, což není úplně optimální počet na dlouhý šlapavý sjezd. A tak nás v rovinatější části kolem potoka opět nabírá do vláčku Žába, který nás transportuje až do Pece.

Do kopce na Pražskou boudu už musí každý za své. Začíná se brutální stěnou se skoro 30 %. Tady nezbývá než se postavit a se svými převody 36×30 skupině odjíždím. Fandící VKML si mě asi plete s Technikem. Nahoře jsem sám, tak zastavuji na občerstvovačce. Tady nejsme na SuperGiroDolomiti, gely sháním marně. Můžu si vzít jen pár rozinek a napít se teplého ionťáku. Přijíždí Žába se ségrou a několika dalšími, co přežili. Společně jedeme po tankodromu dolů. Mezi Žábu, jednoho dalšího borce a mě se vloktuje týpek v tmavě zeleném Rapha dresu. Prakticky okamžitě vytváří desítky metrů dlouhou díru a nejede. Nechápu to, předjíždím a skupinu lepím. Jakmile jsem dolepil, týpek v zeleném se stále ještě ve sjezdu zase chce loktovat. Tady už mu důrazně říkám „Nepředjížděj mě!“. Předjel mě naštěstí až po konci sjezdu, hned poté si uprostřed silnice vycvaknul, zastavil a od té chvíle už jsme ho neviděli.

Podruhé zastavuji na občerstvovačce na Strážném. Ptám se na gely, ale nemají, navíc paní nemá úplně závodní tempo, o čemž HonzaB z vlastní zkušenosti celou cestu domů barvitě vyprávěl. S hrůzou zjišťuji, že mi Žábova notně prořídlá skupinka ve sjezdu odjela. Úplně zbytečně, vůbec jsem neměl zastavovat. Nasazuji stíhací tempo a naštěstí je v následujícím kopečku zase dojíždím. V posledním kopci z Černého dolu vidíme před sebou další skupinku. Jeden borec od nás odjíždí a za chvilku je u nich. Já se taky šněčím tempem odpojuji a akorát před horizontem jsem u nich. Avšak tato skupinka nemá žádného superdomestika Žábu, a tak nás Žába sjíždí hned ve Svobodě. Dozvídám se, že se Žábovi moje poslední odjetí nelíbilo. Pardon, já domestik nebyl. Naštěstí vše dobře dopadlo a ségra s přehledem v ženách vyhrála. A individuálně uspěl i Žába, když ještě stačil vyhrát spurt skupiny, kterou si skoro celý závod (nebo spíše žávod) do cíle sám dotáhnul.

U auta nás čeká překvapení v podobě pokuty za parkování. Centrum města je prý zóna se zákazem zastavení a někdo svým udáním měšťáky během závodu zaměstnal na celý den. Řešení nás trochu zdrží, ale 200 Kč je docela v pohodě parkovné. Ještě mě na celkem široké ulici stihne okřiknout nějaký elektrocyklista, že stojím uprostřed. HonzaB reaguje a na něj zase reaguje další pán. Nějak to horko leze lidem na mozek. Ale bylo tady krásně

Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb Krakonošovy otázky

Report (www.sokolveltez.cz)

Žába – Domestik

Zoncolan mě provází celým týdnem, marně se ho snažím dožrat, setřást poctivým nájezdem klidného objemu, zahnat protahováním. Motá se mi kolem nohou jako věrný pes. Při pátečním rozjetí mi Zoncolan pošle facku na probrání. Zoncolan se mnou pojede i Pražskou boudu. V sobotu nakládá Strejda mě a Zoncolan do auta a jedeme do Krkonoš.

Pár dní před závodem přišel Tom s tím, že tam je přihlášená Adéla, byl takový naštvaný a já jen: "No a co, tak mě porazí". Já měla strach z Polky Angeliky, ta jezdí dlouhé maratony a je fakt hodně dobrá. "Trenér ví, že tenhle závod je moje srdcovka a vím, že mě na něj připravil, a to jak to dopadne se uvidí podle situace a vývoje závodu."

V Trutnově se nacpu k ségře na začátek koridoru na pokec. Hledá nový tým za odumřelý TFD. Mě chybí na startu Luke nebo Technik, maják v rozbouřeném balíku. Nový úvod přes Hrádeček je nic moc. Velký balík se tlačí úzkou silnicí a já už vím jsem to podělal.

Start je to takový docela v pohodě, ale lehce se propadám, hlídám si Adélu, ta se cpe dopředu, na 8 km odbočka a silnice se hodně zúžila a nejsem úplně moc vepředu. Ale k Adéle se probojuji, první stoupání, a objeví se tam brácha a přijde mi, že mi snad bude dělat domestika. No držím se ho, jede se celkem tempo, holčina vedle mě mi říká ahoj a strašně funí a říká mi, jak to že vůbec nefuníš? Usměji se a soustředím se na jízdu. Kopec jsem přežila, chytám se za bráchu a jedeme.

V serpentinkách u Hrádečku se nechávám zavřít. Můžu vylít kýbl glykogenu a pak nejspíš odpadnout před Žacléřem. Vedle mě je ségra, tak zvolňuji na její tempo, v dohledu žádná Šlapka, tak holt budu dělat domestika já. Prudkou část má za sebou. Lehká ztráta, ale pořád dobrá pozice. Zakládám tempo a laťku nastavuji o trochu výš, než co by normální člověk vydržel. Ségra sice vydává strašné skřeky, ale drží na zadním kole. Přes horizont to rozjíždím, jedu víc než v kopci a nabalujeme pěknou skupinku.

Brácha na rovině nasazuje tempo, já se ho jen držím a doufám, že přežiji.

Před sebou vidím čelo závodu, přemýšlím kolik můžu jet než ségru úplně utavím. Balancuji to podle intenzity funění. A postupně na rovince a hákovém stoupání ztrácíme korálky. Žacléř určuje tempo ségra a popraví dvě soupeřky ve skupině. Roviny přes Polsko se snažím jet doraz, aby nás nepřežehlili profíci na rovině ... bůh ví koho by dovezli. Ze skupiny mi střídají jen 2 borci. Pomáhá to nabrat sílu, ale tempo trpí.

Teď už vůbec netuším, kdo je v balíku z holek, soustředím se jen trasu a na bráchu. Rovina před Pomezkama a já jedu celkem na hraně (260 W-280 W) za bráchou, no držím, ale těsně před stoupáním se ozvu hlasitějším povzdechem, že už to asi nevydržím dlouho, trošku zvolní a říká máš říct

Na Pomezky nechávám tempo na ségře. Většina balíku se smíří s jejím couráním. Profící nás dojíždí až v půlce stoupání a nepřijde mi, že dovezli někoho relevantního. Většina je z krátké trasy. Pár lidí ze skupiny se hákuje za ně, ségře to zakazuji. Stejně všechny odvážné posbíráme ve sjezdu a v přípravě před Pražskou boudou.

Sjíždíme dolů, teda asi letíme, jsem v háku za bráchou a čeká mě poprvé odbočit doprava. Pražská bouda před námi, jsme taková malá rozumná skupinka. Teď to přijde, brácha říká, tohle je na 12 minut a pak sjezd. A přede mnou se objeví brutální stěna a mně se chce skoro brečet a slézt z kola, tohle mám jet 12 minut???? Ale ostatní to tam rvou a já seberu odvahu a snažím se šlapat, naštěstí to povolí a už to není takový brutus. Jedu a dá se to, funím slušně, ale ani nevypadávám nějak extra ze skupiny, neujíždí mi to naštěstí. Na vrcholu nám fandí a křičí první žena a začnou mě plácat po zadku, neuvěřitelná atmosféra.

Sjezd lesem nemám rád, skupina se natahuje, ale přijde mi že nijak zvlášť neztrácíme. Nikdo nemá motivaci před Strážním odjíždět. Táhnu tempo, ségra za mnou na druhé pozici a pak jak kačeny ostatní za ségrou. Čas od času někdo odpadne. Už mě štve, že ji nechávají jet na druhé pozici. Kdyby měla lepší závětří, mohli by jsme jet rychleji. Mé rozčilování nechává Nemiho úplně chladným, neslyší, nerozumí. Alespoň že Martin Klícha slyší a jede víc dopředu. Občas v kopcích najede na špic.

Musím říct, že pak už to mám tak nějak v mlze, tempové stoupání jsem prostě držela tempo v hlavě jen, že to musím vydržet ve skupině, aby mě nedocvakli zezadu, kolikrát se mi tohle už stalo, z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak

Závod se krátí, a já po 80 km na špici začínám mít dost. Párkrát jsem donutil protočit celý balík, ale tempo nešlo do háje, prakticky se zastavilo. Takže zase špic a hurá přes Černý Důl na Hoffmanky.

Asi v posledním stoupání máme před sebou skupinku a Nemi vyrazí a dojede si je, bráchu to naštvalo a mě bylo jasné, že to bude celou skupinu dost boolet, protože ho začně sjíždět a asi mu něco řekne. A taky to tak dopadlo.

Opravdu se nemůžu spolehnout na nohy, dost možná budu potřebovat prostřídat. Že nastoupí Martin bylo jasné, ale že proti mě pojede i Nemi jsem si vzal osobně. Takže sjezd do rychla na rámovce a regeneruji nohy na sjíždění na rovině.

Z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak

Pod kopcem se zbytek kachniček srovná a zezadu někdo zahlásil: "můžeš!". Lehnu na řidítka, založím 400W a za chvíli něco řeknu Nemimu. Objedu skupinu a pokračuji na špici do cíle. Střídání je teď už spíš homeopatické. Jen Nemi se začal ukazovat vepředu. Teď nás fakt nikdo nesmí dojet.

Zbývá 20 km do cíle a pojede se. Gel by měl vystačit. Roviny brácha jede neuvěřitelně. Když sleze ze špice, tak se zpomalí asi o 10km/h a já si ulevím, no prostě si nahlas odfrknu, že si trošku odpočinu Je neskutečný. 2 km do cíle a padesátník jedoucí pro stříbro se ptá kluků: "Necháme ji dojet jako první, unese to Vaše ego?". A já se jen směju a říkám, tak o tom pochybuju, nastoupí mi tam, první vyrazí Martin Klícha.

Nechtěl jsem, ale když už nastoupil, tak mu to nenechám. Chci ho vklidu dotáhnout, ale kačenkám jsem odjel se zadkem na sedle. Na kruháči už má Martin jen malý náskok, ve sjezdu ho skoro mám. Ale za sebou také slyším brzdy a cvrčky. Zvedám zadek a do cílové rovinky zatáčím v těsném kontaktu. 1200W nechává Martina za mnou. Proč si to děláme o 75. místo.

Ségra vyhrála absolut s náskokem 15 minut. A já konečně nechal Zoncolan za sebou ... nohy na něj zapomněli během těch 100 km tahání skupiny.

Střelické kolečko

Tour Transalp - 1.etapa

Luke – Innsbruck - Imst

Tour Transalp, kdo by neznal. Je to jak řiká webová prezentace, prostě se vozíš po Alpách, pořadatel ti vozí věci, prostě easy. A přesně takhle easy to je, než začneš řešit detaily.
Cesta do Innsbrucku proběhla standardně, hovor se od práce postupně stočil ke kolu, oběd dle sportovních standardů. Jen jsme se tak nějak schodli, že je celá organizace tak trochu zahalena tajemstvím, asi musí nejdřív přijít inicializace do tajného společenství.
Innsbrucku je rozkopán a plán na akreditace moc detailů neskrývá, ale organizátor noclehů aspoň poslal posloupnost kroků, co by asi tak řešil... A tak jdem pro čísla a tašky, bloudíme rozkopaným centrem, zajet tam nejde, tak parking, pěšky, fronta, akreditace, pěšky a s autem na hotel.
Teď teda přebalíme věci, celá logistika se točí kolem dvou věcí - event bag a daily bag. Event bag odjíždí v 6:30 ráno a odpoledne se objeví na hotelu. Daily bag se odevzdá na startu a objeví se v cíli. Geniální koncept, jen ten ranní odvoz přináší jistá dilemata, třeba kam s pyžamem.
To ale nultý den neřešíme, protože se ve výtahu dozvíme, že sběr event bagů, který v den 0 vyjímečně nefunguje z recepce, ale je třeba odnést na start, tak už skončil a prý zítra. Takže měníme plány a jdem na večeři, pak ještě zbývá odvéz auto na long term parking a rozjet se. To naštěstí zvládneme zaráz i když trochu pomoknem, ne že by to v 33 stupních nějak vadilo.
Spát jdeme kolem 10 a trochu ve stresu, start je kvůli (asi) městu už v 6:30. Předtím srandy s bagy a snídaně, no nevypadá to dobře. Taky to tak dopadne a vyspáno nemáme, do mě teda ani neleze snídaně a tak nějak budu považovat start za úspěch. Na startu máme odevzdáno a šli bychom se postavit do koridoru, kdyby jen levá páka řadila. Neřadí, přesto (nebo protože) včera dostala novou baterku. Hlavně nepanikařit, asi sem jí dal blbě, plus mám samozřejmě tooly a náhradní, tak se nemůže nic dít. 20 minut do startu, to je času. Takže vyndat, zandat a už to je, Pche. Tak koridor, foto, start a jede se.
Neměli jsme Žábu aby zamával výsledky a dostal nás dopředu, tak stojíme v posledním koridoru ze 3. Před námi spousta lidí, který to chtěj asi jen objet, takže než vyjedem z města, zametám za zaváděxím autem. Pohoda, jazz. Jenže očekáváný ostrý start se nekoná a jede se jak s hnojem. To do čela láká další lidi a začíná typická nervózní pračka, zatím light, protože se aspoň nejede 40+. Ztratil jsem desítky pozic za 20 minut a řekněme, že jsem z toho už trochu mrzutý. Kdy to sakra chtějí odstartovat? Navíc mě balík neustále vcucává doprostřed, kde teda se vyskytuji nerad, tak se aspoň fixuju na pravou škarpu, i když ideál to není.
Konečně jsme projeli pár nebezpečných úzkých míst, nějaký točky po kruháčích a uběhla snad půlhodina a je tu start. Auto mizí, balík se natahuje a já čekám uklidnění. Ale... fouká proti, všichni mají dost sil. Pračka zrychluje, z leva se to valí dopředu, zbytek se propadá, do toho ostrůvky, policií vynucováno striktně z prava, stejně tak kruháče. Vítr se zvedá, s ním i rychlost pračky, už jsem byl na čele 4x a pokaždý zas zmizel vzadu. A tam se mi to nelíbí, ta nervozita kolem. Dobrý je snad jen to, že tady člověk nehledá motivaci, prostě být vepředu je pud sebezáchovy.
Po pár kruháčích většina lidí chápe situaci a tak se prostě na kruháče spurtuje, protože prvních 15 nemusí tolik brzdit. A pak tolik spurtovat z kruháče. V široké křižovatce v půlce stojí policejní dodávka, pár lidí už to z prava nedá, uhybá do leva, za to se prý bude vylučovat, borec za nima hlavu v garminu a dodávka před ním. Všimá se na poslední chvíli, to jsou obrázky. První supernervózní etapa TdF. Další ostrůvek už beru z leva i já, protože to borce přede mnou vystřelilo doleva, jak se lidi loktovali uprostřed. Uff. Nicméně nakonec jsem pád neviděl, tak ok, ale představa, že se pojede klid a pohoda jak z Lienzu vzala rychle za své.
3 km před kopcem už chci trochu klidu a přestávám se loktovat, takže se procedím kamsi do půlky, ale aspoň zvládnu nějaký gel (asi pozdě, co?). Ale přežil jsem a teď už jen hodinový kopec a pak trochu klasikářská trasa do cíle. Kopec se rozjíždí velmi ambiciózně, trochu podezírám wattmetr, že kecá, ale jede se vcelku ok, stejně mě ale zdraví Vláďa. Zdá se i že bych jel s ním, ale watty říkaj neblbni, i tak jedu víc než jsem chtěl a až po čase si najdu sweetspot tempo. Chvíli to jde, vlastně až do chvíle, kdy se chci trochu protáhnout, stoupnout si a tak. Pocit prázdných nohou zažívám vcelku často, ale prázdný ruce sem asi ještě neměl. Musím si zas sednout, protože mě ruce prostě neudrží.
Plán byl to vyjet na SS, tak se ještě chvíli mučím, že to prostě tak pojedu. Nakonec ale hodina je vážně dost, mám potřebu se najíst (asi sem jí měl dýl, ale dochází mi to až ve 3/4 kopce. Pak se zas mučím SS až nahořu, i když takhle SS asi bolet nemá. Ve finále to mohla být malá nebo špatná snídaně, blbej spánek posledních x dní, únava ze supergira a kopců, ale je to jedno, vyhrát jsem sem stejně nejel.
Na vrcholu kopce je časomíra, propozice asi nebyly a moc jsem nechápal jak, k čemu a kde. Reálně pak dost lidí přestalo závodit, protože to byl čas, kterej se počítal do celkového pořadí. Já teda počítal s etapou až do cíle, tak jsem se nezdržoval ve sjezdu, a dole našel skupinu, kde se moc nejelo a kecalo. Pak nás ale dojeli borci, co sice kecali, ale skupinu roztrhali. Já teda moc nevěděl jestli závodit nebo ne, ale držel jsem se, přece je to závod. No chvíli to bylo jak koloděje za Jonášem se Štájou, takže vlastně taky dobrý. Udělala se i větší grupa a když nás tihle dva odpárali v poslední stojce, tak jsme nějak dolepili. Pak se trochu nastupovalo, ne všichni se zvedli a před cíl se jelo docela tempíčko. Já si to teda jen odvisel, ale v cíli pak brána s časem ještě borce zvedla ze sedla.
Nicméně dost lidí to nechávalo dost v klidu, což byl zvláštní bizár. Aktuální výsledky pak byly z cíle, ale do celkovýho šel čas časomíry v kopci.
Sportovní komentátoři by se shodli, že jsem si z celkového pořadí vystoupil, takže odpadlo dost stresu. V cíli bylo dost jídla a pití, bylo to dobrý, příjemný posezení, hotel byl 4 km, takže hezký vytočení nohou, fungoval i shuttle bus, ale nedávalo to moc smysl. Díky orange dresům se k nám pořád někdo hlásil, takže jsme se mohli socializovat. V čemž jsme asi neudrželi laťko nastavenou Javim, na kterého se ptal skoro každej kdo šel kolem, ale snažili jsme se. Pak jsme vyzvedli daily bag a jeli na hotel, kde čekal event bag. Hotel měl terasu, kde měli pivo, křeslo, sluníčko a wifi. Ideální místo kde mrknout na finále Dauphiné. Schnitzel k večeři, připravit event bag a spát.

Vláďa – Iniciační obřad do světa prémiové cyklistiky

TransAlp - další řádek na mém cyklistickém seznamu, navíc s etapou přes Stelvio a zkrácený z týdne na tři dny. Tomu prostě nejde odolat. A tak platíme v zimě startovné a v červnu vyrážíme směr Innsbruck.

Po návratu ze SuperGira není moc času do dalšího odjezdu a navzdory tušené zradě s návratem a opatrnému nadhazování cesty dvěma auty nakonec vyrážíme jedním s tím, že to určitě bude v pohodě.

V zásadě celkově žiju v blažené nevědomosti, všechno registroval Luke a tak mi chodí jen zlomek informací. Až v Innsbrucku mi vlastně dochází, že jsem právě asi vstoupil do světa prémiové cyklistiky.

Jen ten začátek úplně prémiově nevypadá - Innsbruck začínám nemít rád už po druhém kolečku, kdy se marně snažíme přiblížit prezenci, začíná dávat smysl i informace, že kvůli dopravní situaci budeme startovat v 6:30 ráno a neprémiově nám nevyzvednou tašky v hotelu a nedostaneme snídani. Celé to ani nevylepší fakt, že nestíháme odevzdat večer tašky a ráno je budeme muset vláčet po městě přes tramvajové koleje. Dochází mi, že jsem navíc včera nenapumpoval kolo a těch 15kg navíc mi ráno může dost zavařit. Pocit prémiovosti se vytrácí, ale třeba to je jen nějaký tajemný přijímací obřad mezi zednáře.

Množství dostupných předstartovních informací je spíš na úrovni úniků informací z policejního spisu než akce pro 600 lidí. A tak večer zjišťuju, že jsme vlastně kousek od Soldenu, kde jsme v zimě byli lyžovat (kdyby děti věděly, jak moc mají pravdu, že pořád jezdím na stejná místa).

Přes všechny překážky nakonec večer parkujeme auto pod sjezdovkou kousek za městem a vyrážíme zpátky s tím, že se aspoň rozjedeme. V půlce zmokneme, Lukovi navíc odjíždím ve sjezdu, WTF. Když mě konečně dojede, tak hlásí, že se mu propadla zadní brzda. No nakonec vyjíždíme z přeháňky a dávám si aspoň 2x 8minut na rozjetí a pak zpátky na hotel.

Spaní za moc nestojí, hrnu do sebe trochu jídla ke snídani a vyrážíme odevzdat tašky. Nakonec víceméně úspěšně parkujeme na čele našeho třetího koridoru. Po startu městské kritérium, proskákat balíkem někam na úroveň prvního koridoru. Zákaz ježdění vlevo se dodržuje spíš aby se neřeklo - jedinou vyjímkou jsou kruháče. Po 17km zjišťuju, že jsem nezapnul Garmina tak to napravuju. Vůbec ten úvod je dost nervózní a to nemám moc rád.

V balíku se zrovna jede tvrdá lajna. Borec za motorko, která nás z neznámého důvodu odděluje od balíku vypadá, že to každou chvíli celý odpojí, ale nikdo mu nechce vystřídat, nebo spíš zjistil, že neví jak se nechat vystřídat. Nečekám a nástupem si dojíždím balík. Až pod kopec je to klasická silniční cukatúra v balíku. Kopec má být odhadem na 50 minut, tak do sebe ještě před nájezdem tlačím gel.

Do prvního kopce dne (Heimelerberg) vyrážím přiměřeně ambiciózně, ale jak jsem nedospalej po cca 18min to už mentálně nedávám a povoluju. Ono mi teda kdekdo v tu chvíli natahuje držku a to mi nedělá dobře. A vůbec tomu nepomáha ani to, že těsně za mnou funí holčina, kterou druhá chvílema tlačí. Snažím se držet tempo, ale úplně se neodrovnat, přeci jen je to do cíle ještě kus. Pak mě překvapí mohutnej nástup nějakýho týpka kousek před vrcholem kopce. Moc to nechápu, nedává to smysl. Průjezd časomírou. Bizár - hned za ní hromada lidí. Zapínám kombošku, jdu do sjezdu, míjím narvanou občerstvovačku. Divný. Ve sjezdu mě převalí megagrupa lidí ze stejného týmu. Dole je vidím kus před sebou, říkám si, že je nemůžu dojet, ale za chvíli je mám. A tam se jede jak na vejlet. Asi nám něco uniklo.

Poklidně se doplácáme až do cíle. V rámci naší třídenní výzvy dojíždím celkově čtvrté místo, podle Luka jsem měl zvednout prdel, protože i když do GC (tam jsem zajel 5té místo) to končilo na kopci tak do nejdůležitějšího závodu sezóny se prý bere čas včetně neutralizovaného dojezdu. V cíli nejdřív pokec s Otou Vávrou z Pardubic, ten mi nakonec zařídí i napumpování kola - díky! Spousta jídla, coca coly, ovoce atd. Pak bizarní pokec a hurá na ubytko.

Luke je trochu nervózní z toho, že se chci úplně klidně jen válet na hotelu, ale nakonec si snad trochu zvyká.

Postupně se všechno začíná k dobrému obracet, bez problémů usínám a těším se na další den.

Tour Transalp - 2.etapa

Luke – Imst - Pfunds

Ráno snídaně, event bag ještě ležel na recepci, tak tam přidat pyžamo, 4 km na mokru akorát otočit nohama a najít si blok C. Tradičně foto, kde nás borec seznamuje s Brigitte a můžem poslat fotku Nemimu. No fakt je, že na seznamování, je tenhle závod jak dělanej. A když náhodou nefunguje oranžovej dres, tak blatníček Tour de Karnten je taky dobrej otvírák.
Vyrážíme a cestu nám z čela třetího bloku čistí motorky, jedu mezi nima, takže na mě nestříká voda, což je fajn, protože promočím jen tretry. Ale neprší a v půlce kopce pak už bude sucho. Za městem je hned start do kopce, takže hurá, dnes bez stresu. Vláďa mi odjíždí, mě se jede ale docela dobře, tak si docvakávám jeho skupinku. Tuhle hru hrajeme docela dlouho, takže kopec rychle utíká. Dojíždím do skupiny, Vláďa akorát odjíždí, tak chvíli počkat a vyrazit za ním. Takhle se to opakuje několik skupin, furt mám motivaci jet. V první vesnici jsou nastoupený 3 třídy ze školy/školky a fandí, fakt super počin a pro mě zážitek. Danke sehr.
Nakonec se mi Vláďa ztratí, ale úplně mě to netrápí, začínaj mě bolet nohy. Soustředím se, abych si nandal rukavice do sjezdu, protože úplně teplo není. A abych kolem sebe neměl moc lidí, protože to bude rychlý. Naštěstí už je sucho, tak jen poškádlím hada na silnici, abych to zkusil a lehám na rámovku. Díky Žábo. Sjezd je rychlý, Dogmě se ale 70+ líbí a neblbne. Mě moc ne, v 80 už mi přijde blbý ležet, tak se zvednu a kolem proletí nějaká oranžová žába. Sakra. V rámci tréninku sjezdů bych ho neměl nechat odjet, plus by se mohl hodit na rovině. A tak zas lehám na rámovku. Dole ve vesnici mám 20 metrů, ale žába jen tak pro dobrej pocit spurtuje přes mostek přes potok, takže musím taky a ještě k tomu něco přidat, abych ho dojel.
K mému překvapení nechce jet, že prý za náma je skupina. Za náma určitě nikdo není a jestli jo, tak nepřijede, myslím si svý a jdu na špic, jedu Z2, což by náš Žába chápal jako, že teda čekám na skupinu. Pak jsem vystřídán a občas se otočíme. Prý už jedou, ale já nic neviděl. Až přijeli další dvě žáby. Tím skončili veškeré moje představy o tom, že teď mám 15 km na oddech pod další hodinový kopec. Na špice si chodím odpočinout a napít se. Někde se tu pak ještě objevil borec, co tohle trápení žábám vrací v každým brdku, takže se fakt jede furt. Dal jsem gel po kopci a před dalším kopcem jsem chtěl další gel, ale na to už nebyly ani síly ani kognitivní schopnosti.
Najíždím do poslendního kopce úplně v háji a po pár metrech si ještě pro jistotu zahazuju brejle a musím to otočit. Ještě že tak, aspoň se nemusím strachovat, jestli mi žáby odjednou nebo ne. Jsou pryč, já se škrábu pomalu nahoru a jediné malé zadostiučinění přijde ve chvíli, když je vidím, jak rabují občerstvovačku v půlce kopce. To není nic pro mě, já užívám hlaďák až do konce, který nepřichází a nepřichází a v tunelu už měl být (dle garmina) a za ním značka ještě kilometr a to mě úplně odrovná. V hlavě jen zítřejší Stelvio a já dost pochybuju, že tam vůbec dojedu. Převalím se přes horizont, začalo pršet, takže sjezd dost opatrně. Navíc Švýcaři taky stavý tunely do zatáček, tak z toho moc dobrej pocit nemám. Naštěstí aspoň uvnitř svítí a když ne, tak tam je regulovčík, kterej mě nejdřív zastavil, já si sundal brejle a mohl jsem dál. Prej pomalu, fakt pomalu.
Projet zas celnici do EU, kousek gravelu a po cyklostezce do města Pfunds, kde je krásnej cíl těsně za starým kameným mostě, děcka fandí, chtějí si plácnout, no tohle se taky povedlo. Narozdíl od výkonu v posledním kopci, ale co člověk chce po hodinovém wattovém PR a přesunu pod kopec s žábama.
V cíli zase dobrá žranice, nějakej ten pokec a pak s Vláďou na hotel. Shuttle busy ignorujeme, máme to jen 13km do kopce. Jenže silnice je zavřená, objíždka přes Švýcarsko. Ale co, přidá to km, ale výškový metry budou stejný. Jedeme krásným údolím Innu, dostáváme se do kolony historickejch traktorů, striktní Z1. Boží, než si nás vybere Herr Polizei. Jo na objíždce pro kola je zákaz kol, prý máme po cyklostezce, Namítám, že tam je schotter, aber jeho to vůbec nezajímá. Se schovívavostí vůči zaostalejší horské zemičce se mu snažím vysvětlit specifika silničního kola, aber místo toho mi v duchu švýcarského finančnictví nabízí cenný papír za 30 franků. Chtěl jsem se zeptat,jestli za 30 franků můžem dál na silničním kole po silnici, ale nechtěl jsem trávit noc na stanici. Bez srandy jsem se teda omluvil, že jsme v zákazu a požádal ho o radu, jak se dostat, kam potřebujem, když jediný dvě silnice mají zákaz pro kola. Ale byl mi nápomocnej jak Kolíkáč s HonzouB na supergiru. No tak čau.
Objeli jsme to teda po cyklostezce, zatím co jsem v duchu sepisoval žádost na EK o vyloučení Švýcarské konfederace z EHS, nicméně to přidalo zajímavý prvek nejistoty pro zítřejší cestu na start. Odpoledne zas osvěžení a Schnitzel k večeři, To jsme ještě proložili další socializací, tentokrát v sauně, kde jako poznávací znamení a otvírák posloužili dresy vypálené od sluníčka. Asi nejlepší pokec v sauně ever. Škoda jen, že nemáme fotky pro Nemiho, no. :)

Vláďa – Závodím, tedy jsem

Pondělní ráno, připadám si celkem odpočatě a vyspale. Sondujeme jak je na tom předpověď vs realita, Luke hlásí lidi s deštníkem. Dneska je to všechno na pohodu, na hotelu máme snídani a bagy jsme připravili na odvoz už večer. Cestou na snídaně jsou ještě na hotelu a tak tam přidáváme věci z daily bagu.

Na snídani docela výběr, dávám dvě kafe. Vypadá to na fajn den. Dokonce i trefím cestu na start, dávám si jeden interválek na rozjetí. Odkládáme daily bag a já jdu rovnou do koridu. Jsou tam mezery a tak se protáhnu až do první lajny. Za chvíli se přidá Luke, děláme si foto, za chvíli další ještě s Brigitte, co jede celý týden.

Start za motorkou, nahazuje to, ale v balíku by to asi nebylo jiný tak cajk. Kupodivu zůstáváme s Lukem v první lajně a nikdo se s námi neloktuje. Ostrý start má být cca na 4km za mostem, ale motorky nás spojí s balíkem B tak na nic nečekám a vyrážím dopředu. Moc to nešetřím, není proč a pocitově je to mnohem lepší než včera. A tak skáču ze skupiny do skupiny jakmile to dává trochu smysl, občas se popovezu v háku než vyrazím dál. Dojíždím do skupiny, kde už se nikomu moc nechce skákat dopředu. Nakonec to docvakneme ve dvou. V tu chvíli pípne Garmin, že začíná stoupání 9.5km. Uuuppps. Nějak jsem myslel, že už jsem v tom druhým kopci. No co se dá dělat. Skupinu máme fajnovou a tak se jí držím. Nahoře nakonec trochu cuknu a udělám si náskok do sjezdu. Dost lidí ze skupiny mě sice přeletí, ale dole chytám nějaký místní žáby, občas to dost bolí, ale jet sám pod další kopec by bolelo mnohem víc.

Dojíždí nás ještě borec co čeká na někoho do dvojice. Nervózně se ohlíží a mává rukou a podle intonace říká něco jako "co tam kurva ještě děláš a kde seš?". Děvčica za chvíli dorazí, občas nechává trochu díry a borec si ji vždycky dotlačí zpátky.

A je tu finální kopec dne. Žádná háková paráda jako po startu, tohle má v průměru cca 10%. Dostávám se do tempa a jede se mi fakt dobře. Předjíždím hromady lidí. Tunely. Garmin ukazuje poslední kilák. Jedu co to jde. Výjezd z tunelu. Garmin pípne další kilák. Kruci. Ždimu se co to jde. Jsem nahoře. Dneska už vím co a jak. Za cílem chvíli pokec s Pardubičákama. Oblíknout a do sjezdu. Bohužel je mokro a chvíli mrholí.

Tunely ve Švýcarsku jsou zážitek - kdyby se člověk narovnal tak si asi otluče hlavu a pocitově je to tak na šířku roztažených rukou. Posledních pár km, přestává mrholit. Gravel sekce, dojezd do cíle. Lidi dělaj kraviny tak prostě jedu ať už jsem tam.

Žranice jako včera, Luke říká, že na hotel do Nauders je to trochu do kopce. Na mostě za Pfunds zjištění, že dál na kole nesmíme. Luke najde objížďku přes Švajc. V koloně historických traktorů se snažíme projet další zákaz vjezdu cyklistů, ale je tam místní policajt. A je to dost striktní. Otáčí nás a jedeme další gravel. Hrozná móda co mi dost leze krkem tyhle sekce.

Na hotelu zákaz kol na pokojích, tak je necháváme v kolárně. Dneska nebylo takový vedro a tak jdeme do sauny. Celkem fajn pokec, paní hlásí, že nejedou ve dvojici. Pak rychle dodává, že kvůli tomu, že pán na to nemá . Následuje večeře a snaha se vyspat na Stelvio, která bohužel není tak úspěšná jako včera.

Pocit ze dneška dost závodní a odpovídá tomu i výsledek - v cíli pro GC jsem třetí a poskočil jsem na třetí místo v GC pro třídenní challenge.

Lázně Bělohrad-Pecka

Barbánek – Život je Pecka

Úterý. Život je Pecka,další narozeninová párty 🍾🥳🎂🍻
Tak a má dušička má klid, vystoupal jsem na pomyslný Olymp,byla to Pecka 👌👌 Kvůli tomuto závodu o kterém vím a dost se povídalo, vlastně absolvuji tento seriál, móóóc mě to lákalo a dnes se mi to splnilo a bylo to nad mé očekávání 👌👌
Dnes v práci blázinec a nestíhám na sraz odjezdu do Chrástu,ale na druhou stranu mi to moc nevadilo, protože mám v živé paměti to poslední vypnutí mého těla,tak po dálnici mířím do Okřínku.
Tou nejužší uličkou na světě projíždím, abych prvně v životě viděl,kde Kolíkáč s kosou tráví úterní odpoledne 😅
Jen co vylezu z auta,tak přes plot slyším dámský hlas, který říká to je,Kapr 😅😅 Né mami to je Barbánek. Kolíkáč mě pouští dovnitř a pod krásně zarostlou pergolou hroznovým vínem, sedí usměvavá paní, Kolíkáčová🤗 Chvíli si povídáme a najednou slyším,Bobínku příprav kávu 😅😅 nejprve jsem myslel, že tu ještě někdo je,ale Kolíkáč se zvedl a po chvíli z chalupy nese tác s kávou a rozdrobenými věnečky 😅😅mrkám na něj a důvěrně mu říkám, neboj nikomu to neřeknu 🤣🤣To bylo tak hezké 🤗🤗Po chvíli přujíždí,Kapr převlékneme se a vyrážíme směr Kněžice,kde se cestou dozvídáme, že má Kolíkáč narozeniny,no ty Woe, hodně štěstí a hlavně pevné zdraví KAMARÁDE 💪💪 úterky jsou prostě fajn,oslava může začít 🥳U hospody nabíráme sedícího Smoldu s Bobkem a pivem 😅 máme čas,tak si dáme také malé pivko,na světě je prostě krásně. Odjíždíme v poklidu opět do Lázní Bělohrad, jenže po chvíli nastává nervozita, při pohledu na čas, protože startujeme za půl hodiny, točíme pravidelné špice ať nemáme časové manko na startu jako kráva. Ani nějak nedoufám, že to můžeme stihnout 🙈Na náměstí přijíždíme v 17.23 a v 17.28.30 hod jdu na start, rychlá registrace,hodit nepotřebné věci do auta, pěsti pro štěstí s kamarády a už se držet startovacího zařízení. 5,4,3,2,1 start. Zvedám svou prdel a snažím se rozjet na nějakou rychlost. Trasa do Pecky úplně stejná jako minulý týden,tak vím co mě asi čeká, slušný ksichťák doprovází zatím mírně rovinatý úsek. Předjíždím juniorku co startovala 30 s předemnou a teď už mám trasu jen pro sebe. Na 170 tepech jsem nějak brzy,ale jedu si stále to své co mi vyhovuje a na co mám. V hlavě se mi honí myšlenka jaký ten dojezd na Pecku je,podle videa né moc jednoduchý, za chvíli se to dozvím,na odbočce z hlavní házím malou placku a to je pro mě najednou moc lehké, možná jsem mohl chvíli nechat ještě velkou a lámat to do prudkého stoupání,ale to je kdyby, nezkusíš,nevíš, možná to chtělo si to vyzkoušet,ale copak na to byl čas a hlavně něco jiného je si to vyzkoušet jen tak a něco jiného, když už je člověk popravený😅Tak si dokončím svůj příběh za doprovodu fanoušků, kteří mě ženou do brány hradu. Konečně se mi splnil můj sen tu být ☺️ Opřít Cobru 🐍 a jít vyhlížet kamarády a točit videa, bohužel jsem oslavence nenatočil 😢ale parádně to tady posekal 💪💪💪💪 Přijíždí Smolda, naše mistrně ČR,Radka neskutečně 💪 💪,Bobek a než přijede, Kapr, Kolíkáč nese z hradní krčmy místní 🍻 no to je Pecka, takhle romantice místo si vybrat na svoji oslavu 👌Pak už stojíme na nádvoří, které se plní cyklisty ,chceme si udělat hromadnou fotku,zrovna přijíždí jeden cyklista,tak ho chci požádat,aby nás vyfotil,padá z kola, lehá na trávu a hluboce dýchá,to teda nechápeme proč 🤣🤣 Chvíli pokecáme a jak to tak bývá musíme domů. Cesta z kopce do Lázní mi přijde nekonečná,pak hezky točíme a letíme k domovu, konečně si připadám jako člověk a né jako kostlivec, který je úplně v hajzlu, podělit se o pár špic pro kamarády se mi stalo snad prvně od doby co sem jezdíme. V Kněžici se loučíme se Smoldou a Bobkem,my ještě chvíli slavíme.Vlahým večerem s pěkně zapadajícím sluncem dovážíme oslavence do Okřínku,kde dnešní fajn cyklistický den začal 👌👌 Bylo to moc hezké Kamarádi 👌👌
Opět na Jičínsku panovala výborná nálada a počasí zas na jedničku 👌👌

Kolíkáč – Chlad kamenných historických zdí

Po zkušenostech z minulého roku, když jsem to na neohrabané koze na převodu 39x28 vylámal a pak nahoře nezatočil na kostky a musel vycvaknout, jsem se zařekl, že tohle už jedině na silničce. Barbánek s Kaprem mě poctili návštěvou a do Kněžic v pokecu, kde se slítáváme jako včely na lahodný mok a ťukáme si na rok 1972. Na start pak kaše, abychom krásně rozhicovaný rovnou nastoupili do startovacího roštu. Za mnou Milan Ž. na koze, takže čekám v údolí masivní obložení, což se také děje, ale je to motivace a zkouším za oči viset. Docela se daří a před Peckou navíc v dáli Smolda, tak to je taky motivace. Pak už to je jen pot, krev a dřina, ale pohoda na 34x32 . Já si to snad i užívám, navíc, kdyý vám před branou zvedne tepovku oranžový peklo v podobě fandícího Barbánka. Ještě zvládnout ten hrbol v cílové bráně a vyjet se na hradním nádvoří, tohle má neskutečnou atmosféru. Pak si vystát frontu na kelímkovou pěnivou pětku a rozdat kamarádům, se kterými vytvořit kotel pod cílovou bránou. Ten chlad kamenných historických zdí cítím ještě teď, to nemělo chybu. Pak už jen přeprava k domovům, milé foto s kosou a v hlavě blažený bláhový pocit, jó všechny vás posekám!!! Na tuhle oslavu narozenin, jen tak nezapomenu, děkuji orange kumpánům a JCL!

Smolda – Tohle je cyklistika, která mě baví!

Tentokrát nové pojetí dojezdu na start.... Od začátku se jela celkem pohoda, pivko na kuráž, vtípky, gratulace prezidentovi alebrž dnes slaví narozky 🎉😀..... Až najednou jsme zjistili, že asi nestíháme start.... Takže přišlápnout a jela se kudla ..... Já už ani nevěděl kam a proč jedem, ale byla to jízda s velkým J... Dorazili jsme tak 2-3 minuty před startem Luboše, já minutu po něm. Pár minut po mě Kolíkáč, který mě v půlce předjel rozdílem třídy...a bohužel nebyl sám, takže závod se zase nepovedl, ale na to sere bílej tesák. Ta jízda tam za to stála, a domů nebyla o nic horší.. Tohle je cyklistika která mě baví.. Díky kluci jak jste mě vzali mezi sebe a že můžu s váma takhle jezdit....Luboš, Kapr i Bobek zajeli časovku taky famózně... Celý dojem ze závodu končícího přímo na nádvoří hradu potrhlo místní pivko, které nám Kolíkáč jako oslavenec koupil. Děkuju.... A Děkuju také organizátorům JCL za to co dělají.... jsem zítra přihlášený na OH běh, ale co tam budu po dnešku předvádět to fakt nevím 😀😀🤦.... Hádanka na závěr..... Když vypadáváš Bobkovy z háku i když watťák ukazuje přes 400W co uděláš... ❓... nezbývá než doufat, že to dlouho nevydrží 😀😀

Tour Transalp - 3.etapa

Luke – Pfunds - Bormio

Ráno brzké vstávání, brzká snídaně, brzký odjezd, protože to máme 20 na start, plus šotka, plus rezerva na řešení defektu. Večer jsem, asi ze stresu ze Stelvia, nemohl usnout, spal jsem blbě a ráno prostě děs. Jídlo jsem do sebe cpal pod tlakem, prostě všechno špatně. Nakonec jsme ale dobře projeli a docela asi roztočili nohy. Na startu spousta času, dávám pytlík medvídků a zapíjím to neaklo radlerem, co mi včera zbyl. Vláďa řeší svoje ambice a jde do bloku, já ho jen prosím, ať to mě kopne, kdybych tu ještě seděl, až se odstartuje. Je krásně, bude hezkej den. A já bez ambic, ale na Stelvio se těším, to zas jo, je to tam fakt pěkný. Musím jen jet v klidu a neblbnout. Prostě přijet tam fresh.
Vyčurat, najít blok C a odstartovat pěkně zezadu. Na čele bloku jsem ale už na konci vesnice, není problém. Potkat oranžovou žábu ze včera a prohodit pár slov. Vidím i další už trochu známe tváře, Brigitte, jen ty holky a kluka ze sauny asi takhle v helmě a dresu nepoznám. Tunel a semafor, blok před námi tam už stojí, lidi jdou čurat, mezi náma ale stojí i sanitka. Zelená, čůrající rychle oklepávají, ale sanitka čeká na posledního a ten to nestihne. Tak sbohem druhej bloku. Vlastně mi to ale neva, teď se nepojede, páč tady není kdo by jel a nebude vidět ten balík před náma. Teda žába a spol. něco rozjedou, ale na 10.místě to je pohoda. Dovezu se pod kopec, žába nastupuje, nechám to být, další přišlápnou a to už jsou před námi odpadlíci z Bčka. Zvednu se tedy taky, protože jinak tu už nikdo, kdo pojede pod Stelvio nebude a jedu si svoje ambiciózní tempo až nahoru. Předjedu mraky lidí, což samozřejmě potěší. Tím jak jsme to jeli včera na hotel je ten kopec i lehčí. Pak krátký sjezdík, kde mám další výhodu znalosti a zakládám docela početnou grupu. Stejně velká je i vidět před námi, ale na špici se jede dlouho a málo.
Nicméně taktickej pokyn je, najít grupu a pak nešlápnout až pod Stelvio. Nešlápnout! A tak trpělivě sedím na třetí pozici a koukám, jak se za 5 minut nepřiblížíme ani o píď, Další špicař, zase jede dlouho, jsem trpělivej. Přišla na mě řada, úplně se mi nechce jen projet v Z2, tak nedržím plán a roztočím to do sjížděcího tempa a rychle střídám. Jsme jen 3. No ty voe... Vystřídá jen jeden, ale půlku ztráty jsme sjeli, přijde mi škoda se na to teď vykašlat, tak to ještě dotahuju, ale štíplo to fest. Tak a teď už fakt klid! Naštěstí se to docela daří, brdek u jezera Reschen, nahoře s výhledem na zatopenou věž kostela, stačí FTP aby člověk zůstal ve skupině, navíc je krátký, pak lehce klesavá cyklostezka. No moc panoramat nevidím, ale tvoří se grupa, já v šetřícím módu, ale hlavně bezpečně, je to úzké. Docela se ale jede, fouká do zad. Žáby se cpou na čelo, ale jde to. Pak najedem na hlavní, fučí do zad fest a žáby už jsou na čele. Dře to. Jsem na konci a battery saver mód neumožňuje se posunout dopředu. Hákuju o sto šest a pozoruju jak je občas někdo ze skupiny odfouknut. Naštěstí trochu znám sjezd co přichází, zatáčky mají lehce přes 90 stupňů, takže se střídá povítr a bočák.
Nechci hrát hru na nástupy, tak lehám na rámovku. Po větru trochu ztrácím, ale využívám toho, že nemusím tolik brzdit, jak kdybych byl v kontaktu. Na bočáku pak jsem schovaný. Bez nástupů to není, ale když vidím zbytek, mám to zhruba za půlku energie, ale zase to byl risk, pár lidem to ujelo a už se nevrátili. Pak průjezd městem, myslím, že už bude rovina a kopec, ale sjezd ještě chvilku pokračuje. Vsázím opět na rámovku, ale tentokrát to nevyšlo. Díra nepěkná, přitom do Trafoi musím bezpodmínečně v grupě, jinak na Stelviu zemřu. Takže na hooodně dlouhýho spurta, ale jsem tam. Ale byla to drahá sranda. Do toho místo klidu a přípravy na Stelvio projiždíme nádherný centrum Prata, ale po kostkách. Au au. A konečně se stoupá.
Stelvio. Co k tomu říct, no není to hodinovej kopec. Stelvio hodinovými kopci pohrdá, Zoncolan je pro něj o tisíc metru menší prďola. Jestli je pod Zoncolanem napsáno "Lasciate ogne speranza, voi ch'intrate", tady nic napsáno být nemusí, to pozná každý:
Per me si va ne la città dolente,
per me si va ne l'eterno dolore,
per me si va tra la perduta gente.
Mám respekt, mám staženej zadek a plán. Občerstvovačka v Trafoi, nabrat pití, něco tam sníst, do tý doby nevystrčit nos z háku. Prostě pravá a začíná kopec, bez fanfár. 9 a půl kilometru hákovat, žádný blbosti, čím pomalejc se jede, tím jsem radši. Kecám s dalšími čechy v grupě a přepočítáváme to na Řevničáky, Jen 6, to dáme, ne? 35 minut, a občestvovačka na dohled. Stavím, cpu se salámem a dalším slaným. Dolejvám bidon, jdu čůrat, nespěchám.
Mám za sebou 500m up, 1300 zbývá. Do teď to byl dolní sweetspot, teď už to bude jen horní Z2 nebo tempo, odhadem ještě hodina a čtvrt. Držím pořád plus minus stejný watty, odpočítávání serpentin začlo na čísle 48, to ti dodá elánu. Když je to prudší tak se zvednout, jinak sedět. Nikde to není prudký moc, na tohle má kazetu každej, ještě ty nohy, co? Je teplo, ale občas mě ofoukne, pohled na zasněžený vrcholky, na divoký svahy pod nimy, to nabíjí. Píšu Vláďovi, že je to boží. Protože je to boží. Dokonce jsem si všiml, že při nájezdu do kopce byl jen 400m přede mnou. To skoro stačilo jen zvednout zadek, ne?
Stal se ze mě vrchař, raduju se z maličkostí, třeba že garmin už ukazuje míň jak 1000m k vrcholu. Nebo že čísla serpentin už začínají 3kou... Někdy si člověk odškrtne 3 nebo 5 rychle za sebou, jindy zas čeká deset minut na další točku. 770m zbývá, jsme ve 2000m. Něco se stalo, moje horní Z2 se stává smrtícím tempem, Z3 je brutální nástup. Do teď jsem tak nějak držel pořadí, nikdo mě nepředjížděl a já nikoho taky moc ne. Ale od 2000m to začínám dost kosit. Dvojice kde kluk holku pracně vracel do háku po rovinách a v kopci jí prostě čapl za zadek a odvezl z dohledu, ti stojí u studánky a při nástupu na kolo se hroutí na kamenou zídku, německá žába co mě včera zničila při přesunu pod kopec bude na vrcholu až 15 minut po mě. Předjíždím fakt mraky lidí. 500m zbývá, konečně je vidět kam stoupáme. Neskutečná výška, tohle že je jen 500m up? Neskutečný. Kolem čím dál tím víc sněhu, občas foukne fakt studeně. Moje tempo neupadá, což je z větší části tím, že nemá moc kam upadat, ale mám se prý chválit, no. Upínám se k počtu zatáček, číslo bude za chvíli jednociferné. Mazec, já tam snad vyjedu. 2500m nad mořem, 3 loky bez mezinádechu a začne se mi točit hlava. Hustý. Serpentiny 9, 8, 7, tohle už dám. Serpentina číslo 3 a první z davu lidí co jsem předjel mě hákuje.
Panika! Mám se ho zbavit, nebo budeme spurtovat na vrchol? Jak to jako uděláme, dyť se tu nedá napít bez přestávky. Změnu tempa bych snad radši ani nezkoušel. Druhá serpentina, první, borec někde zmizel, uf. Měl jsem z toho náběh na panickou ataku, teď stačí podržet tempo a davem lidí, aut a motorek se procpat na druhou stranu, sbohem Tyrolsko. Nejhezčí pohled světa, zasněžená pláň, kde se klikatí úplně suchá silnice. Neskutečný, nadpozemský. 2 hodiny táhnu do kopce bundu a rukavice kvůli sjezdu, je kolem 10 stupňů, všude kolem sníh, ale tahle nádhera chce sjet, tady a teď, takže prostě na oblékání není čas. Letím dolů a Pirellky se mazlej s asfaltem, notně popraskaným, ale mazlej. Svět je zas v pořádku. Neskutečnej sjezd nebere konce, odbočka do Bormia, superdlouhá táhlá zatáčka, kde jsem dal kilák za 45s, pak následná jezdivá pasáž bez šlápnutí, bomba. Serpentiny kolem epochálního vodopádu. Už to trvá dlouho, soustředění se bortí, tak si zpomalit do tunelů, trochu si oddechnout a dole už to nehrotit. Večer dle stravy 6-tý sjezd dne, fůůů.
Ve městě docela přísnej orienťák, takže sem trochu zakufroval, ale co už, hlavně, že jsem v cíli. Postupně vyluxuju snad celej tác pizzy, nějaký sladký, pak jdem vytočit nohy na luxusní zmrzlinu. Prostě 8300m up z Innsbrucku jen pro to, aby si člověk dal pořádný gelato.
Ale stálo to za to, i nepovedenej transfer zpět, kde autobus nejdřív musel velehory objet a v Innsbrucku nás vyložil v půl 2 v noci. Příště to chce líp vymyslet, což organizátor už ví taky. No a jaký to jinak bylo? Mega akce, 600 závodníků, lidí okolo mraky, ani to nechci odhadovat. Každej den se stěhuje obrovská karavana aut, dodávek a náklaďáků. Na mě trochu velká akce, ale trasa byla nádherná a člověk si to užije, pořád může s někým jet, pokecat, pokud má náladu. Jako pěkný to bylo, ne že ne.

Vláďa – Poslední dárek červnových vánoc

Dneska už se ráno necítím tak dobře jako včera. Snídani do sebe hrnu celkem na sílu, žaludek staženej. Aspoň, že tu mají kafe. Kola v kolárně zůstala a tak se chystáme vyrazit na další etapu.

Na start je to skoro 20km, na začátek nás čeká sjezd, pak gravel úsek (tady chceme trochu rezervu, kdyby se něco posr...o a měli jsme defekt) a pak už na pohodu spadnout do koridu. Vstáváme proto dřív, Lukovi říkám, že budu protivnej, pokud nebude včas ready. To ho motivuje a tak vyrážíme dokonce o pár minut dřív, než jsme plánovali a vlastně to spíš nakonec zdržuju já.

Naštěstí se všechno povede bez zádrhelů a tak nějak lehce po osmé sedíme na lavičce v Pfunds. Pravidla se asi trochu vyvíjí za pochodu a tak celkem brzo vyrážím do svého koridoru B. Luke by na lavičce nejradši zůstal. Postávám na mostě a je docela kosa od vody co teče dole.

Podle infa budeme muset stavět na semaforu, kde nás včera ve Švýcarsku otočil policajt, bizár. Vyrážíme, podobně jako včera nás motorka striktně odděluje od koridoru A. Na semaforu opravdu stojíme, naštěstí oba koridory najednou. A na oranžovou ještě projíždíme za Ačkem. Dost se hodí, že jsme tudy jeli včera a tak i vím jak bude vypadat nájezd do prvního brdku. Díky tomu jsem tak nějak na spravných místech ve správných chvílích. Vzhledem k tomu, co nás dneska čeká úplně neblbnu a nakonec parkuju ve skupině s holkama v růžovejch dresech, to vypadá fajn. Vlastně je všichni hákujeme, asi mají jediný důvod fakt jet. Na horizontu se nikdy nesvešuje, to už znám z tréninku a tak si naopak přišlápnu a do sjezdu jdu z čela skupiny s odlepem. Znalost sjezdu z cesty na ubytko se hodí a tak za odbočkou mám ještě čas se napít a najíst než se začne zase dělat skupina.

Chvíli se tak jede a nejede, přijíždíme k jezeru. Tam jedu svým tempem, ani nevím proč, ale nahoře na brdku mám zase docela náskok a tak si jdu do dalšího sjezdu zase s rezervou ze špice. Cca do půlky si to jedu podle sebe, ale pak to tři borce za mnou nějak přestane bavit a začíná peklo na zemi. Při nájezdu na hlavní už je tam s nimi asi půlka původní skupiny. A tak si vsadím na dlouhej interval někde okolo 380-400W a snažím se to dolepit. Nakonec se mi to i povede, ale jen proto, aby to obratem borec přede mnou odpojil. Dojíždí mě dalších pár lidí a jede se dost peklo.

To všechno po větru, případně na bočák v rychlostech někde mezi 60-80km/hod (na 7km průměr skoro 60). Před Stelviem to vůbec nedává smysl se tady zrušit, ale zas jet to celý sám je taky na houby. Naštěstí přichází vesnice, kde skupinu brzdí provoz a tak se trochu přibližuju. Za vesnicí se chvíli moc nejede a tak si vsadím na další spurt a docvakávám si to, v hákové části stoupání na Stelvio se to bude hodit.

Tady mi blikne, že Luke je jen asi 850m za mnou, tak chvíli čekám, že mi každou chvíli zaklepe na rameno, protože tady se moc nejede. Skupina se pomalu začíná trochu rozpadat, jedno auto nás donutí asi na kilometr najet na cyklostezku. Nakonec si už jedu spíš podle sebe, blíží se občerstvovačka a chci si nabrat vodu. To se mi daří během cca 7 vteřin a tak za chvíli jsem zpátky za kolegama. Počítám lidi s 3xx číslama nechal jsem za sebou minimálně 4. V hlavě proto mám, že teď prostě najedu 10minut na druhý místo.

Za občerstvovačkou už to začíná na ostro, konec hákové části - Stelvio je tu. Předemnou se objeví číslíčko 44 nebo tak nějak. Jede se mi celkem dobře, je to dálnice a tak pořád někoho předjíždím. Jen ty čísla moc neubývají. Snažím se v každé zatáčce aspoň trochu napít a semtam něco snízt. Odhadem to celé má mít cca 1h50m, tak by se jakákoliv chyba mohla dost vymstít. Někdy v půlce mě předjíždí auto s plovoucí uzávěrou (doteď jsem o ní vůbec nevěděl) a pak ještě auto od Pardubičáků (řidič se ptá, jestli něco nepotřebuju, ale zrovna mám v ruce gel, i tak díky za nabídku!).

Cca 15 zatáček, náběh na křeče, leju do sebe magnesium co mám v kapse. A jedno z doprovodných aut z původní grupy nabízí kelímek s pitím, beru si vodu, půlku si liju za krk. Zbytek jedu opatrně, abych neskončil v křeči. Konec kopce je teda monumentální. V hlavě si pořád opakuju, že přece najíždím těch 10 minut na druhýho. Serpentiny se zkracují, jen už nikoho moc nepředjíždím, chvíli jedu někomu v háku, pak mu zkouším ujet, ale zase zapadám do háku. Nad 2000m si to vybírá svoji daň. Nakonec nastupuju těsně před horizontem v domnění, že tam je cíl. Místo toho Václavák. Promotám se lidma a jdu do sjezdu. Jedu snad kilometr a cíl nikde. Nevím jestli jsem něco nepřehlídnul, ale rozepnutá komboška bez spodního trika není ve sněhu vůbec komfortní úbor a tak zastavuju a zapínám. Jedu další minimálně kilometr a přejíždím časomíru. V další zatáčce zastavuju, že se dooblíknu. Řítí se ke mně borec co jsem ho včera urval v kopci a hlásí, že mě předjel, ale že jsem nejspíš i tak zůstal třetí.

Wtf - kde se tu vůbec vzal, vždyť jsem přeci sjížděl 10minut na druhýho. No asi ne. V koridorech byl zjevně kdo měl koule...

Teď už si jen užít sjezd do Bormia, na můj vkus nic moc, je to jak dálnice. Hromada aut a motorek nahoru i dolů, v zatáčkách každou chvíli zaseklý auto. Nakonec jsem rád, že jsem v cíli.

No nakonec fakt o 20 vteřin brambora v GC, borec mi to ještě radostně přišel říct .

Autobus k autu nakonec vyráží o hodinu dřív, to vypadá optimisticky. Akorát, že vůbec nejedeme přes Stelvio, ale objíždíme půl Itálie a Rakouska, u auta nakonec v jednu ráno. I prémiová cyklistika má svoje mouchy. Vyrážíme s tím, že se prostřídáme. Nakonec usínám po plechovce Redbulu na sedačce spolujezdce a tak to Luke odřídil celý a v půl sedmý ráno mě vysadil doma.

Luku díky nejen za tu cestu domů!

Eroica Epic

L´Etape CZ by TdF

Keda – Po dvaceti sedmi letech...

Po dvaceti sedmi letech jsem se rozhodl zúčastnit se zase jednou nějakého cyklistického závodu. Ten prastarý byl sice říznutý během, ale pro mě navždy zůstane závodem na kolech. Pamatuju si, že jsem se přihlásil se svým tehdejším sportovně založeným spolužákem a utkal jsem se s ním stylově na cílové pásce, kdy jsme doběhli tak stejně, že už to v tehdejších podmínkách snad ani stejněji nešlo. No, pravěk stranou, jak se mi jelo 66 km Krátké trasy?
Jako v pohádce. A to hlavně proto, že jediné očekávání, které jsem měl, bylo dojet celý a nepotácet se kdesi coby ten černej vzadu - první před sanitkou. Byl jsem proto nakonec vcelku překvapený, když jsem nesměle, až mimoděčně sjížděl startovní pole z počáteční 199. na konečnou 138. pozici. V průběhu jízdy jsem totiž čekal od okolních závodníků nějaký trhák, který ale stále ne a ne přijít! Jeď v klidu a nikam se nežeň, nařizoval jsem si. Zůstaneš vězet ve Spiritce úplně sám, všichni budou v trapu a budeš mít z ostudy kabát! Dokonce jsem trochu zaspal ostrý start, když jsem se borce vedle sebe - bylo to už daleko za Hájkem - nevinně ptal, jestli se už jede. On že Jede! Tak ahoj! dodal a zřejmě čekal, že mu zmizím v prachu. Ale ne, já se zkrátka pěkně šetřil až do finiše... Teprve když jsem v křivoklátském stoupání slyšel hlasité sípání jezdců vůkol, začal jsem velmi pomalu chápat, že si většina z nich nešetří síly na později, jak jsem se domníval prvních pár desítek kilometrů, nýbrž že už prostě a jednoduše nemůžou. A když jsem se sledoval, jak se snad na každého podél trati fandícího člověka usmívám, mávám a gestem zdviženého palce mu děkuju za podporu, rostlo ve mě díky tomu poznání, že nejspíš skutečně nejedu dost rychle. A fakt je, že jsem měl v závěru podezřele hodně sil. Cílovou fotografii, na které se zubím jako Sněžný kluk, bych si rovnou mohl šoupnout do občanky!
Svoji dospěláckou premiéru jsem si ale i tak náležitě vychutnal... protože to zkrátka bylo po dlouhé době poprvé! Na příští rok jsem se přihlásil do normální trasy, tedy nejdelší, a chystám se trochu si zazávodit; možná i kus té duše vypustím, uvidím.

Vinohradského dresu jsem si v balíku na Krátké všiml jediného. Svůj původní záměr oslovit spoluklubistu ve stylu Čau šlapko! jsem si ovšem hnedle rozmyslel, aby moje slova chudák nebral jako urážku. Vzhledem k tomu, že jsem byl v CK VŠ velmi čerstvý nováček a nikoho jsem z členů neznal a nikdo z členů neznal mě (kterýžto stav vlastně trvá dosud), nepovažoval jsem nějak za moudré se byť jen ozývat. A vůbec, v pelotonu se taková náročná nedorozumění špatně vysvětlují, řekl bych. Dodávat proto Já jsem taky Šlapka! by celou věc jen víc zamotalo. Tak jsem na cyklistu z Vinohrad (akorát že vůbec!) chvíli zíral a pak jsem jel dál.

Mohlo by se zdát, že výše popsaným výkonem jsem po sobě zanechal dojem obyčejné šlapky. Já jsem si však připadal značně výjimečný! Proč? Jelikož jsem byl jediný (nebo jeden ze dvou, co jsem si všiml), který neměl nazuté tretry, nýbrž obyčejné kecky, a přesto mu dajli medajli!

Ještě jednu storku přidám. Když jsem nadšeně vykládal o svém náádherném umístění svému starému tatínkovi, on, věda že jsem rád chválen, mi prozradil, že jsem porazil samé outsidery. Takový přístup se mi líbí. Byl jsem poslední ze závodníků, od místa 139 byli už jen outsideři...

P.S. a desclaimer alias dementi: Tyhle mé veškeré vejšplechty prosím berte s nadsázkou, nechci se hloupými řečmi o normálních trasách a outsiderech dotknout žádného z účastníků žádné z tras na celém božím světě. Každý kdo na trať vyrazí, je už o vagón před tím, kdo nevyrazil vůbec. :) Neberte to tedy ode mě jako zlý úmysl; vnímám to spíš jako takovou motivační řeč, kterou se hecuju před dalšími možnými závody.

Kolíkáč – Krásná spravedlivá cyklistika!!

Krásná spravedlivá cyklistika!! I když jsem měl chuť po Sýkořičáku zastavit v první vesnici ve stínu pípy, vycvaknout a říci si... je konec navždy...
S kumpány průjezd Prahou, zase vidět po dlouhé době nabušeného Technika, sejít se u Kaprova auta a s ikonickým číslem 69 (Sukes jel si se mnou) si stoupnout do čelního koridoru. Co bude lepší? Držet letos pozici anebo se jako v minulých letech propracovávat dopředu ze zadních pozic? Do Hostivic za autem, tradiční koleje na Bílé Hoře připravují banánovou koupel pro některé borce. Pak už jen palba, let v balíku a v Unhošti technický průjezd po kostkách přes náměstí a solidně se to natáhlo. Jede se lajna, která se už rozpojila a do prvního kopce Poteplí tak jen asi v 10 lidech.
Bezhlavě střílím po všem, co se hne a do Bratronic v grupě s Terkou Huříkovou, Zdendou Rubášem, Petrem Samkem. Není nás moc a moc se nejede, stále očekávám atak HonzyB zezadu. Ten přichází v myší díře před Alžbětou, kdy nás sjede asi 40 lidí. Od startu mě pálí žáha, vrací se mi předstartovní banán. Do Městečka sjezd ze špice, tady ještě funguji. Do Roztok už pomalu zhasínám a do kopce najíždím s dírou asi 100 metrů na HonzuB. Je ale motivací, na Leontýn si ho doskakuji a věřím, že už to spolu dojedeme.
Bohužel sjezd do Zbečna zase zezadu a Sýkořičák trpím jako zvíře. Jen ten kotel fanoušků a hotel Sýkorák mě motivuje zvednout zadek a přisát se zpět do lajny, kterou táhne HonzaB. Ryba čeká podle domluvy a jeho bidon je neskutečnou vzpruhou. Teď už to musím dát. Ale kdepak, sirky došly, začínám se slušně motat a být nevrlý. Vedro zesiluje, bidonuji, zadní kapsy vymetám, ale nic nepomáhá. Další bufet na sebe vyleju celý bidon vody na hlavu, ale probuzení nepřichází. Žáha stále zlobí a do toho mě cuká ve stehnech. Nebaví mě to, nevím, co tady vlastně dělám. A co budu dělat za týden na Kasárnách?
HonzaB chytil slinu a tahá náš balík, já dělám koncová světla. Mozek nefunguje, jsem vláčen jako hadr na holi. Úhoničák už regulérně křečuji, dojíždí nás čelo střední, nemám myšlenky ani sílu na hákování. Jak jsem se dostal pod Motol vlastně doteď nevím, tam si jen vybavuji, že jsem hodil kašpara a nechal celou skupinu odjet. Kolo nesnáším, křečuji, je mi všechno jedno. Na Spiritce budou asi moje holky, to zase bude podívaná. Chci vycvaknout a sednout si k nim...
Bez emocí, s hlavou mezi rameny se převalit do cíle, medaili zkusit navlíknout za jízdy a dostat od ní do zubů, jo to jsem potřeboval... rodinná péče, hlava ve sprše mě jakž takž dávají do kupy, abych se domotal domů přes Prahu rychlostí 18km/h. .. ale bylo to krásné, i tohle je potřeba zažít, abychom si vážili chvil, kdy jsme plni síly a závodnické chuti ... Skvěle Nemi, HonzaB... fakt lítáte...Technik s nájezdem 70 km zase úplně nepochopitelný výkon ... A VIP špekoun o tom škoda mluvit ...

Nemi – Monstrakce v kompaktní grupě

V červnu závodím každý víkend. Už ani nepamatuji, kdy jsem mohl jen tak vyrazit na CD (celodenní výlet). Teď ale není čas na stesky. Strahovská lʼEtape byl můj první závod, kterým jsem před čtyřmi lety odstartoval závodní kariéru. Nervozita byla příšerná. Teď jsem celkem v klidu, když stojím na startu před bouřkou v Dolomitech. Ale když se zase chystám na domácí monstrakci, tepy stoupají, i když jsme ještě nevyjeli. Hlavně se v té mase často přemotivovaných, ale nezkušených lidí nesmotat. Naštěstí se s Kolíkáčem, HonzouB a Technikem řadíme skoro dopředu prvního bloku, který je ve skutečnosti druhý za VIP. Vepředu to cuká mnohem méně a je menší pravděpodobnost, že to někdo před námi položí. A na tramvajových kolejích to někdo položí vždycky. Klíčové je se v nezávodním „nepředjížděcím“ osmikilometrovém úseku do Hostivic neprosévat dozadu, odkud hledají každou skulinku ti, co startovali dále. Loktování nemám v hlavě, ale naštěstí mám u sebe Technika, který ví, jak držet pozici, a tak mi stačí se držet jeho.

Začátek je jako obvykle ostrý, ale protože se jede prakticky po rovině, peloton jednoduše drží v celku. V Unhošti si organizátoři připravili divácky atraktivní průjezd esíčkem po kostkách. A tak se tam vytváří lajna, která několik míst přede mnou praskla. Zapojuji se do lepení a v Americe už jsme zase s čelem. Po 26 kilometrech první kopec – Poteplí. Tady se to podle očekávání konečně rozděluje. Člověk se sice nesmí zrušit, když maraton teprve začíná, ale zase musí chytnout skupinu, která mu dále pomůže. Je tu Thomas Cupl a Mirek Richter, které znám z Veloklasiku, týmově spolupracující Radek Danken s kolegou z organizačního týmu, a Žábova ségra Jana. Celkově možná 20 lidí. Long story short – dojeli jsme tak vlastně až do cíle

Ale zkusím to trochu rozepsat. Nedaleko před námi vidíme další početnou skupinu. Ta by stála za sjetí. Snažíme se točit, ale bohužel je nás ochotných jen několik málo, ostatní se jen vezou. Je to depresivní, jak rozjíždíme tempo, střídáme a najednou stojíme, protože střídající došli. Za Novým Domem mezera narůstá a sen o sjetí se rozplývá. Teď už musí každý bojovat za sebe, protože roviny končí. Kopec z Městečka, sjezd a hned za ním kopec z Roztok, sjezd a hned za ním kopec ze Zbečna. Skupina je kupodivu celkem kompaktní, i když se ty kopce nejedou zadarmo. Na začátku sjezdu do Zbečna poučen jednou zkušeností z Klikových vrchů nabírám Janu a zkouším s ní trochu odjet. V tomhle pětikopci (vlastně pětisjezdu) to je docela snadné. Mezera je ale malá a ve Zbečně nás dojíždějí.

Zvýšená intenzita v pětisjezdu si ale žádá svou daň a hned dole v Sýkořičáku cítím křeč. Naštěstí slabou, ale musím zpomalit a mám strach, že mi skupina ujede. Naštěstí ostatní mají asi také dost, tak se jede o poznání poklidněji než z Roztok. Dost nemá jen Jana, a tak se vydává sama do úniku, zbytek jen zírá. Garmin ukazuje 33°C, dopíjím poslední zbytky ionťáku a říkám si, že jestli rychle neseženu další, tak jsem dozávodil. Vzpomínám na Kolíkáčovu zprávu na WhatsAppu, že nahoře u kříže bude Ryba s bidony. Nejsem s ním domluvený, ale je to jediná šance. Je tam a neváhá mi ho podat. Moc díky, tohle byla spása! S pitím teď nemůžu šetřit. V Libečově dostávám do ruky ještě reklamní bidon s vodou a jsem za vodou. Jana je dostižena až za Úhonicemi. Obdivuji její 30kilometrový únik, vystačí si sama i bez domestika. Ve sjezdu po Plzeňské těsně před odbočením na Motol nás začíná předjíždět čelo střední trasy. Většina lidí z naší skupiny se s nimi v motolském kopci chvíli snaží držet krok, a tak se trháme. Mně Motol tradičně nechutná, resp. už je mi to trochu jedno. Mám to v hlavě špatně. Tady se rozhoduje o pořadí a já už se jen vidím v cíli. Na horizontu přeci jen trochu zaberu a chytím poslední opozdilce. V posledním brdku „Spiritka“ potkávám Janu, která už má splněno. Já ještě před sebou vidím Kamila Ackermanna, a tak si říkám, že bych mohl Kolíkáčovi udělat radost a překvapím ho v cílovém spurtu.

Poprvé jsem jel závod na downgradovaném kole. Protože je přední karbonový aero ráfek v reklamaci, vzal jsem z kola na trenažéru hliník s výrazně užším pláštěm. Nakonec to žádný problém nebyl.

Potkal jsem spoustu známých tváří. Díky všem, že jsme společně oslavili cyklistiku

Technik – Bez wattů, ale přece

S nájezdem 1600 a nejdelším švihem v sezóně 53km jet závod by mě nikdy nenapadlo. Když mě ale furt lEtape spamoval se startovníma info, checknul jsem přihlášený a zjistil, že nějakým kouzlem jsem na startovce.
Za ty prachy to neber. Tak jsem se jel projet s cílem, užít si to, hlavně jíst a pít a prvních 100km nejít do červenýho.
Až na to poslední jsem plán splnil, ale nějakým zázrakem tělo spolupracovalo. Tepovka lítala nad 170 od startu až do cíle a dechově taky super. Samozřejmě výkon tam není, čas o 10-15 minut nad, ale super zážitek. Skvělý svezení v balíku a úžasná atmosféra. Kromě Unhoště musím vyzdvihnout hlavně Roztoky, kde mě skoro celý kostky tlačil týpek v masce čerta. A ještě jsme pokcali. Já na něj: makej makej makej. A on když už nemohl popadnout dech tak prej ať kurva taky makám… No a Sýkořice byly taky bomba.
Navíc jsem zase mohl stát na startu s Kolíkem, Nemim, Kaprem. Díky shovívavosti pořadatele dokonce v první vlně s týmem. Jen Žába a Luke mi tam chyběli, ale snad se ještě svezeme, vy morousové.
Supr zážitek, diky všem…

Beskyd Tour

Jezinka – Naprosté vytržení!

Vzhledem k tomu, že jsem na jaře Vláďovi spálila trenažér, bylo potřeba předvést takto nabytou formu na trati. Protože střední 120km trasa byla vyhlášena za program pro doprovod, nezbývá mi než potvrdit, že jsem statečně vyrazila na dětskou 53km trasu. Slávu tak sice nezískám, ale právo napsat report rozhodně a co víc si přát! Srdečně tu tímto potvrzuji, že společnost na chvostu trati je vždycky úžasná a nezapomenutelná.

S Balúem jsme si bohužel oba dva zhoršili nejen výsledné časy, ale i styl. Balů jel výrazně indiánsko-pulzně: buď moc nebo vůbec a já jsem si naproti tomu vypilovala oblíbený styl jet velmi, velmi pomalu ale furt pořád. Takže spolu nám to nešlo. Díky svému stylu jsem ale vyhrála společnost kouzelného dědy v dresu Král Šumavy 94, který se přesně k tomuto stylu a tempu dopracoval ovšem klasičtější metodou zúčastnit se úplně všech předchozích ročníků od založení závodu včetně. Dokonce i na Kelčák jsme šlapali pěšky zcela stejným tempem! Nahoře mi ale děda řekl, že v 83 letech už opravdu nesmí spadnout (v cíli ho čekala i kouzelná babička a ta by určitě nebyla ráda) a tak mě nechal o dvě minuty vyhrát.

Balů svůj čas vysvětluje tím, že se stavil v hospodě pro vodu. Úplně ho chápu, já tam chtěla jít pro vodu taky, jenže mně to děda zatrhnul s tím, že náš čas bude těsně přes 3 hodiny a že je to bezva a shánět vodu pod Kelčákem je už zbytečný. V cíli jsem se ochladila malinovkou, pozdravila kouzelnou babičku a za chvíli už tam byl Žába a jako korálky za ním s malými odstupy Vláďa a všichni ostatní.

HonzaB projevil přání navštívit místní originální celodřevěný kostel ve vikingském stylu. Církevní budova se ale urputně bránila. Během sobotního dne Otevřených chrámů si průvodkyně šla urychleně odskočit, kdykoliv se HB přiblížil. V neděli radši nepřišel kostelník a tak budova nebyla odemčená ani těsně před mší. Já si tam stojím mezi místními důchodkyněmi, tvářím se co možno zbožně, nenápadně a vůbec-ne-jako-pražák. Na scénu vstupuje HonzaB s VELMI halasným "čau Jezinko vole, voni maj jako furt ještě zavříno?" Když jsem se dosmála a potvrdila, že jsem byla na závodech velmi šťastná, tak Honza vztyčil prapor své víry prohlášením, že cyklozávod člověka tak nějak vytrhne ze všedních dní k něčemu jinému. Podle katolického žargonu nás ze všedních dní vytrhuje Duch svatý a neděle na mši. Po tomto vztyčení praporu cyklonáboženství ovšem církevní budova kapitulovala, přiřítil se farář v černých brýlích, loupnul po Honzovi očima a pustil nás všechny dovnitř. Honza si vyfotil lustr z jeleniho paroží a vyrazil zpět na Jížo. Místní otec se stále nerozhodl jestli mluví česky nebo slovensky. Dokonale a všestranně vytržená ze všednosti vyrazila jsem s Vláďou ve stopách HB taky na Jížo vyzvednout dítě od babičky. Těším se za zase rok!

Kolíkáč – 20x Beskyd

Pondělní ráno a děkovat nohám při doprovodu e-manželky do práce. Nohy bolí, ale hlava v nadpozemském stavu. Dali jsme to. Další oranžový Beskyd za námi. Podkrovní apartmán s týmovou vlajkou, jako v oranžovém chrámu, Kocot, Ric a Strejda a vzpomínky více jak 20 let dozadu, furt to nevzdali, tohle naplňuje. HonzaB jede ty vole velký bomby a Nemi mezi nás neskutečně zapadl. Starťáky a očekávání, jak to všechno dopadne. Tohle se musí zažít, aby pak vypukla pozávodní euforie. Zlatý Kapr, to už ani jinak nejde. A naše elitní trojka Žába, Vláďa a Luke vybojuje bronz v týmech. Tohle se prostě povedlo! Vše ještě doplňuje Jezinka a Balu na krátké, kde s minimem kilometrů si taky napsali parádní příběhy.
Nabitý závodní červen, není čas moc o ničem přemýšlet, jen v týdnu dobře regenerovat. Ledové koupele ve Vltavě a a dvě Mouchy jednou ranou s manželkou ve stánku jak někde v Thajsku. To je příprava! Zjišťuji, že vlastně vůbec nejezdím, jen se o víkendu vždy pořádně setnu. Zoncolan, Krakonoš, Etape končím v křečích na pokraji zhroucení, HonzaB mě letos pořádně vláčí. Proč mám vždy touhu viset za někým lepším?
Takže do Beskyd jedu s pořádným respektem, navíc vzpomínky na minulý rok, když jsem se potácel už od Soláně taky moc nepřidávají. Týmový Nemiho autobus je svědkem nekonečných rozborů trasy a plánů, jak to všechno zase dopadne. Chci zase s HonzouB, trochu držet na uzdě závodní srdíčko na Smrček a Pustevny, aby se pak případně naplno rozhořelo na Kasárna a na Bumbálku. Zajištujeme si kvalitní palivo díky tradiční moravské pizze od Anežky a vzhledem k časové tísni, mi už není dovoleno se zastavit v nákupní stodole, takže v tašce mám jen 3 piva a Fernet. HonzaB má ledničku, takže mi slibuje, že se se mnou rozdělí.
Roztočení nohou v oranžovém opojení, RiC mi dojatě sděluje, že tohle bylo pro něj nádherné svezení. Dlouhá týmová lajna, to opravdu dodává neskutečně sil do sobotní války! Takže fakt díky našim elitním jezdcům, že se dokázali přizpůsobit a všichni jsme si to užili. Ani jsem letos tu Hluchanku netrpěl, tak snad to bude stejné i při závodě.
Ráno sice 3x na záchod, ale přílišnou nervozitu moc necítím, Jenda mi dává snídani, já mu dávám krém na nohy, prostě všechno děláme jako jeden muž, dnes musím s ním až do cíle! Teplota venku kolem 16 stupňů, Verano je jasná volba, jedeme závodit! Na rozjetí noviny a pod startovní branou je předat Jezince k vyhození.
5,4,3,2,1 … start! Můj 20. ročník dlouhého Beskyda, srdce v krku, tolik vzpomínek, dnes si výročí jedu užít důstojně až do konce, hlavně bez křečí! Prosmýknout se kolem svodidel a na úzkou cyklostezku najet jako první. Tohle chceš, tady to nebude až tak cukat. Letos se Beskyd kryje s mistrákem, takže jsou tu jen amatéři a hobíci a moc se nejede . Trochu se propadám, stejně tak i ve sjezdu, v hlavě furt záklopka, nechci nikde vydat ani o % více sil, než je nutné. Na Klokočov v balíku a cinkne mi tam PR. Přepravit se bez šlápnutí pod Kelčák alias Hluchanku a hlídat si šlapkovské kumpány. Jo podařilo se, i když to asi chtělo se více natlačit do předních pozic. Vysápat tu stojku s hlavou zabořenou před řídítky, pozdravit nahoře Libora Hrdinu a po divokém sjezdu v Bílé zapadnout do grupy s HonzouB, Rybou, Nemim a Lukem. Tak tohle nemá chybu, ty wado, co více si přát!
Vezu se na závodní vlně, s námi soupeř z kategorie Kamil Ackermann, ale hlavně naši orange boys. Co budu dělat, až tohle jednou skončí? Až nebudu schopen hákovat nějaký zadek v tom nej dresu na světě? Užívej woe!! Takže kolem přehrady bez problémů, i když občas euforicky do skupiny zahulákám móóc! HonzaB mi nadává, neprovokuj je! Smrček začíná gravel vložkou, díky strženému mostku z povodní. Slíbili jsme si, ať to nezačíná 3 a vcelku to dodržujeme. Luke odskakuje, Nemi trpí a hlásí, že to asi s námi nedá. Bidonuji, Pustevny se bude stavět, jak jsme se dohodli. Kolem nás ředitelské auto a veselá fotografka, pro kterou jsme vděčné objekty. Diváci povzbuzují, vrchol Smrčku má atmosféru, teď ho jen dobře sletět a nechat se odvézt pod Pustevny.
Daří se, Nemi jako zaváží jednoho borce a tvoříme pak zase pěknou grupu včetně našeho orange kvarteta. Stále s velkým respektem, stále za někým v háku, stále nechci vydat ani watt navíc, vždyť ty rozhodující chvíle teprve přijdou! Kolem nás motorka, která umravňuje provoz, tak tenhle luxus jsem snad na Beskydu nezažil. Před U turn auto v protisměru, ale vše zdařile projíždíme a já se cpu konečně nějakou pevnou stravou, sirup z bidonu pomalu dochází .
Pustevny, Kamil o serpentinu výše, huba mi optimisticky jede, jo, rádio je stále dobře naladěno, tak teď vydržet! Nejedeme úplnou vraždu, je to stále tempo tak akorát. Skupina stále vcelku pohromadě, i když jsme možná někoho již vytratili. Většinou dojíždíme nějaké turisty, ale i nějaké závodní číslo se najde, tempo určuje především HonzaB. Vyhlížím Luka, jestli se náhodou před námi někde nezjeví, ale zdá se, že konečně prolomil svoje několikaleté prokletí a Pustevny dává přede mnou. V bidonech mám u dna poslední zbytky, ale HonzaB velí, že jedeme dále, že je zima, že on má ještě jeden plný bidon a dá mi případně napít. No tak to je bomba!
Prémiová brána, skvělá atmosféra, Ryba tam laboruje s bidonem, my se spouštíme dolů. Nějak mi ty sjezdy dnes nejdou, dost je probrzdím, ale dole se dáváme naštěstí do týmové lajny. Nohy nekřečují a furt tahají! Takhle to chci až do cíle! Solidní grupa se utvořila, a hlavně před námi na dohled skupina s Kamilem. Tohle je hadr na býka. Točíme! Já teda ne, jen špicí bez výčitek procházím, mám tu přeci týmové kumpány, kluci, tohle bylo fakt parádní představení, moc a moc díky!
Jsme u Kamila, euforie, boj v 50 se rozhořel? No nevím, jsem značně okoralý, a to teprve přišla ta prudší část na první Bumbálku. Vůbec mi to nechutná a HonzaB solidně přikládá pod kotel. I chvílemi skupině odjíždí, jelikož to tempo nikdo neakceptuje. Střední odbočuje a já v hlavě vymleto, vůbec si nevěřím, že to nějak důstojně dojedu. Jaký obrat, když před pár minutami jsem se cítil tak dobře. Trpím a trpím, a visím a visím.
Konečně to povolilo a valíme dolů směr Karlovice. Klikatý sjezd nám zpříjemňuje bus, který nás dobře brzdí. Ale mě to pomáhá, trochu si odfrknout a začít žebrat o pití. HonzaB mi skutečně dává bidon se slovy, už ho dojeď. Tak jo, zhluboka se nadechnout a polknout asi 2 kapky ionťáku. Ty wole, on mi tam nechal snad jen vlhké dno! To Nemi je jiný kabrňák a mohu se napít z plného bidonu. Díky bejci! Kasárna jsou tu, Nemi nalítává do toho pekla, za ním Kamil a já shazuji na malou.
Doteď nevím, co se moc dělo, ale prostě už to moc nejelo. Navíc jsme se domluvili, že mi kluci na bufetu vezmou plný bidon a já se tak nějak ukolébal, že mi nemůžou odjet a nebyl jsem schopen je hákovat, natož Kamila, který odfrčel. Takže za oči se protrápit, vzpomenout na Malinu, jak tady psal Ježíškovi o trojpřevodník. Naštěstí mám zase 34x32, takže na převody se vymlouvat nemůžu. Chce to trochu jezdit no, i přes týden se trochu trápit, a ne jen o víkendových závodech.
Šotka a kostky, vrchol Kasáren je vždy epický a nezapomenutelný. Bufet jen projíždím, kluci se už pakují, Nemi se ještě vypouští. Valíme do sjezdu zase při sobě, já s plným bidonem, děkuji! Jen Ryba tam zůstal. Ale jel skvěle pro tým! Díky! Poslední kopec, z Makova na Bumbálku. Křeče nejsou, můžu hákovat, HonzaB rozjíždí znovu vrchařský koncert. Trochu nás vystraší v krajnici připravený E-méďa od Pavla P., který je ale naštěstí s Kristianem H. za námi v nedohlednu. Tohle jsem si přál, bez křečí a s kumpány! Kudla, na tohle budu vzpomínat.
Bumbálku jsme přejeli, na špici do sjezdu HonzaB, Nemi, a mezi mnou a jimi je ještě jeden borec, který ale udělá díru. No ty wado, ztráta pozornosti, už se vidím v cíli za ramena s klukama a teď taková lapálie. Lehám na rámovku, ale vůbec se nepřibližuji, šlapu, ale vůbec se nepřibližuji. Tak snad se otočí ne?
Ne, mají před sebou ještě jednoho borce a chtějí ho dojet. Takže si to dokroutím sám … Ale to je jen malá kaňka a moje chyba, že jsem takhle vypadnul z háku. Jinak to byla skvělá oslava mého 20. ročníku Beskyda, 4 orange ve skupině, bez křečí a nohy vcelku jely, co více si přát. A navíc celý ten víkend byl parádní, páteční roztočení nohou, sobotní závod, večerní tiskovka a nedělní ranní děkovačka nohám v dojemném pokecu s Kocotem. Maratónský sen jedné party kamarádů stále žije!
Prostě oranžový svátek! Beskyd se zase povedl se vším všudy! Díky přátelé! Hrdinové jsou všichni, co to nevzdali a přijeli a postarali se o parádní šlapkovskou podívanou, byli jsme vidět na všech trasách a ve všech výkonnostních úrovních. Já osobně děkuji HonzoviB, Nemimu, Rybovi... skvěle jste se o mně starali, neskutečně jsem si to užil s vámi ve skupině, 4 Orange to byl grandiózní dárek k mému jubilejnímu ročníku.

Luke – Kdo po tobě ide

Beskyd, to je tradiční konec první části sezony a takové zúčtování. Především je to ale vždy super akce s hojnou týmovou účastí, takže by se člověk táhl přes celou republiku snad i se zlomenou nohou. To sice nemám, ale trochu mě zas bolí koleno, nicméně po Alpách mám tak nějak pocit, že bych asi něco měl zajet. To se jen utvrdí tím, že nějak nevím s kým jet, skupina B žádný plán nemá a nebo už nejsem její součástí, Žába si má zajet A závod a Vláďu nechci zbytečně brzdit.
Slíbím aspoň Žábovi pomoct v nájezdu na Kelčák a tím mám motivaci držet se trochu vepředu. Plus samozřejmě pud sebezáchovy, ten funguje taky dobře. Na rozjetí je pekelná zima, ale jak se odstartuje o ničem nevím. Brios bez ničeho pod tím se nakonec ukazuje jako dobrá volba a počasí nikde problém není.
Hned po startu se sunu na čelo, pár wattů navíc za to stojí. Na křižovatce ještě Kolíkáč pozdraví úplnou špic, tak se vyvezu, první prudký jdu před něj a pak se nějak bez snahy držet pozici nechám provláčet na Bílý Kříž. Potom sjezd, pozičně za jedna, když to za mnou prasklo a já si nechal dost odlepa, takže nikdo kolem. Ideál.
Stoupání na konečnou se nejede a tak se celý balík nahustí do jednoho chumlu. Já v balíku rozhodně nebudu hledat singularitu a tak couvám vzad, každej ušetřenej watt se bude hodit. Nicméně lidi pořád dost, nejpozději od prvního horizontu je jasné, že to nepraskne a tak navštěvuji úplný chvost a nechávám si to ujet s cílem mít do sjezdu dost místa.
Sjezd klapl dle přání, bez šlápnutí sem v balíku a k tomu zapsán v análu sjezdařského segmentu. Plus zjištění že Dogma je pěkně stabilní i v 88 na rámovce. Pak už se posouvám k Žábovi víc na čelo, abych byl blízko, kdyby bylo třeba. Dávám gel a začínám přemýšlet o wc zastávce. Bohužel nevidím nikoho s kým bych si zastavil a když už se nejede tak, že se rozhodnu zastavit klidně sám, tak přichází nástup a je vyřešeno. Párkrát Žábu posunu dopředu a jinak se nic neděje, naposledy po odbočce a pak mě to vcucne do prostřed a trvá mi se z toho vymotat. Když chci naposled posunout Žábu k čelu, zjišťuju že to nepotřebuje a tak jen zavřu levou stranu ať už se nikdo dopředu necpe. A to už jsme u kostela a za chvíli se jde na Kelčák.
Nějak tak bez ambic to vyjedu dle hesla tady se nerozhoduje a nahoře jsem kousek za Nemim a před Kolíkáčem s HonzouB. Tak to vypadá na pěknou grupu. Sjezd se jede pomalu a mě to nijak nevadí. Dole se zašiju do grupy a čekám co bude. Nikdo po mě nic nechtěl, tak se jen vezu, stejně skupina začala sjíždět čelo a já rozhodne s čelem jet nechci, že jo. Špic ale neodfláknu, to ne, jen se pak zas uklidím hezky dozadu. To jsem asi nemusel, protože kolem přehrady jsem zametal za grupou a i když sem si dával pozor, dalo se to asi projet víc šetrně. I tak ale pod Smrčkem hlásím Kolíkáčovi, že je to super, že sem ještě nešlápl.
Je tu i Ryba, čekám, že za to Nemi vezme a tak se sunu dopředu. Grupa se na Smrčku drolí, já držím v zásadě první třetinu. Je tu i Kamil Ackermann, tak čekám, že to namotivuje Kolíkáče a Nemi bude překvapovat, ale to se neděje. Naopak mě se jede fajn, tak jedu dál dopředu a zůstávám jen s Rybou. Na horizontu vyhodnocuju borce před, že ho asi sjezd neza a tak si ho radši obskočím a jdu do sjezdu. Velká chyba, že jsem nehoukl na Rybu ať jde za mnou. Bohužel tam zůstal a už sem ho neviděl, přitom bychom si asi dost pomohli. Tak snad příště.
Dole chytám pár lidi a nakonec formujeme pěknou skupinu asi 12 kusů. Nejdřív mi to dva odpojí, tak je chvíli zkouším, jestli jako mysleli, že to zalepím, když jedu dlouhou a oni ne. Nakonec to zalepím, ale jedu sám. Pak se to v další stojce zase dělí a to už si hlídám. Ve čtyřech tedy dojíždíme pod Pustevny a já je nechávám jet a řeším gel a pití. Jen slyším jak na někoho řvou “máš 5 minut ztrátu, musíš rubat”. Nevím jak taková informace na 20 min kopci pomůže, naštěstí na mě nikdy neřve.
Jedu si svoje, na dohled borce co rube. Jedeme v zásadě dost podobně, sem tam někoho předjedeme, mě nepředjíždí nikdo. Poslední třetina už bolí, míjím i rubajícího, ale trochu se děsím co mě čeká. Stavím pro pití, za mnou nic oranžového nevidím, tak se pouštím dolů. To by mi šlo, snažím se nějak připravit na dvě Bumbálky a Kasárna, další gel, sjedu dva, tak aspoň nejedu sám. Jak se to ale zvedne, tak mi tempo borce co jede dlouhou přestává vyhovovat a musím ho nechat jet, další kolega jede krátkou a odbočuje.
Musím sám, píšu to Vláďovi, kdyby měl chuť, jedno čůrání by to spravilo, ale to se chce spíš mě. Zbytek týmu si bohužel group track vypnul, tak vím prd,. Můžu se jen ptát, “kdo po mě ide” a představovat si, jak za mnou kolegáčci točí a těší se na obloženou šlapku.
kde jsou, nezbývá tedy než jet a “něco zajet” jak sem si usmyslel.
Celou Bumbálku vidím před sebou skupinu, ale neblížím se, jen předjedu pár lidí co vypadli. Pak sjezd, kde zas ztrácím kolegu co jsme mohli prostřídat, ale nakonec pod Kasárna úplně sám nejedu. Mám docela dost a wc potřeba neustala, Vláďa nečeká, tak jdu čurat.
Zastavím si pod kopcem, přece to nepotáhnu nahoru. Úplně rychlovka to teda nebyla, ale nakonec na pořadí to vliv nemá, kolegu dojedu nahoře a kluka do mě zatím předjel jsem taky ještě v kopci dohnal. Mám dost pití, tak ani nestavím a díky tomu, že jsem Kasárna prohlásil za poslední kopec, jsem to vyjel docela s elánem. Nahoře ještě zahlédnu HonzuB a Kolíkáče ,ale ne u sebe, tak zavrhuji nějaký čekání a jedu dál.
Pak sjezd kde jsem jel spíš opatrně a na rovince pod Bumbalkou si dojel kolegu. Párkrát jsme se prostřídali, ale moc nejel, tempo upadlo, ale ne že bych si ztěžoval. Ale jak se to zvedlo, hned se rozloučil. Já ještě předjel dva lidi, jednoho si vytipoval jako parťáka na dojezd do cíle, ale ve sjezdu jsem ho vytratil. Jet tempo až do Bílý sám pak teda dost bolelo, ale co se dalo dělat, no.
Nakonec 35. ze 120 lidí je na mě asi pěknej výsledek a nejrychlejším můj čas na Beskydu taky potěší, zvlášť když jsem se od Pusteven už moc nesvezl. Tradiční posezení v cíli pak bylo za odměnu, stejně jako tiskovka. Opět se potvrdilo, že Beskyd je nejhezčí maraton u nás, i když po krajině jsem letos moc nekoukal. To je ale asi ze sportovního hlediska dobře.

Nemi – Jsme profesionální vtipálci

Nejtěžší český maraton ve mě budí respekt. Mám zde sám se sebou nevyřízené účty z prvního loňského pokusu, ze kterého se tradují veselé historky o tom, jak jsem do kopců tlačil kolo a jak jsem uprostřed Pusteven na pokyn Kolíkáče zastavil, odlehčoval a nechal si to odjet. Mám si radši vzít bikové tretry, aby se mi lépe chodilo? Na kolikátém kilometru mě tentokrát Kolíkáč obloží, což mě zlomí? Umřu spíše do kopce, nebo z kopce? Brios nebo Verano?
Alespoň poslední otázku za mě vyřešili Kolíkáč s HonzouB. Je to přece závod, musíš si vzít kombošku do horka. HonzaB mi daruje alespoň noviny, ale ačkoli na startu mrholí a já drkotám zuby, Kolíkáč mi je nekompromisně rve ven z dresu. Je to přece závod! A skutečně, jen co se masa lidí dá do pohybu a watty zatím bezbolestně, ale přece naskakují, je zima ta tam.
Jsme trochu více vpředu než loni a je to znát. Výjezd lesní cestou na Bílý kříž není takové drama, necuká to, na brzdy sahat nemusíme. A sjezd je oproti loňsku také mnohem lepší. Pořadatel zřejmě zajistil důkladné vyčištění asfaltu od mechu a štěrku, který loni tvořil takřka souvislý pás nejen uprostřed cesty. Moc díky! Nikdo se tolik nebojí, nikdo to neodpojuje, a tak jsou dole všichni. Jediná vada na kráse spočívá v tom, že i na Slovensko letíme v pelotonu roztaženém po celé silnici, zatímco proti jede autobus, který na rozdíl od osobních aut na krajnici uhýbat nehodlá.
Jinak se jede tak klidně, že zapomínám na jedinou radu, kterou jsem loni dostal od zkušeného Kapra, a to najet na Hluchanku co nejvíce zepředu. Tam se silnice zase mění v úzkou lesní cestu se 14% stěnou. Kdo nemá zařazeno na kašpárka, končí. A kdo má tu smůlu, že jede za někým, kdo končí, končí taky. Loni jsem nedůstojně tlačil. Letos jedu. Přede mnou naštěstí také všichni jedou, ale není prostor se mezi nimi prosmýknout rychleji, k čemuž mě vybízejí moje nejlehčí převody 36×30. Čelo odjíždí. V nehezkém sjezdu přes odtokové žlaby se snažím vzniklou ztrátu dohnat. Dole před Bílou před sebou vidím početnější skupinu a neuvážlivě je pronásleduji. Snažím se posbírat roztroušené korálky a zorganizovat točící stíhačku. Ale je to moc narychlo, ne každý korálek chce spolupracovat. Jeden korálek přede mnou se zavěsil za rychlejší borce, za chvilku nás ale začal odpojovat, a když jsem na něj zakřičel „Jeď!“, tak dotčeně oponoval „Co na mě řveš?“, jako kdyby byl někde sám na výletě
V klasikářské pasáži kolem vodní nádrže Šance mě dojíždí HonzaB s Kolíkáčem a formujeme pěknou skupinu, poté se navíc přidává Ryba. Díky našemu silnému oranžovému zastoupení udáváme tempo. V kopci na Smrček s dlouhým gravelovým úsekem jedeme s vidinou dalších a těžších kopců možná až moc opatrně, a tak mám čas rozdávat úsměvy do objektivu fotografce v projíždějícím autě. V týmové skupině se jede krásně, o zábavu se stará rádio Kolíkáč.
Na začátku Pusteven obdivujeme krásnou slečnu, která s námi drží krok s batohem na zádech a taškou na řídítkách. Než ji ale někdo z nás stihne požádat o ruku, šťastně ženatý HonzaB velí k vyšším wattům. Ve druhé polovině kopce mě přepadají loňské pochybnosti, protože tady mi to odjelo a těžší část trasy byla pořád přede mnou. HonzaB mě přísně napomíná: „Buď profesionál!“ Na upgrade svého kontraktu s týmem ale pořád marně čekám
Ve sjezdu z Pusteven pronásleduji borce s nápisem Makejbro, který designem svého dresu dělá nelegální reklamu domácímu výrobci tabákových výrobků. Dole nás ale brzdí autobus. Ani já se ho v nepřehledných zatáčkách neodvážím předjet. Znovu formujeme slušnou skupinu, ta však notně prořídne na místě dělení tras. Po široké hlavní silnici stoupáme společně s Kamilem Ackermannem. Ten si je naší početní převahy dobře vědom, a proto kopec na Kasárne jede docela zostra. Do první zatáčky se s ním držím, ale pak se jako přízrak vracejí loňské vzpomínky na tlačící krizi. Ryba zůstal někde dole a já vím, že nesmím zůstat ani metr za Kolíkáčem. Na občerstvovačce stavím na doplnění i vyprázdnění. HonzaB taky staví, ale odjíždí dříve, tak mám co dělat, abych naši skupinku zase dohnal, naštěstí je to ještě pořád nahoru.
Poslední kopec je Bumbálka. Tempo opět pod taktovkou bezchybného dirigenta HonzyB. Přesně sto výškových metrů pod vrcholem nastupuje Filip Tomašov. Hákuji ho, ale nakonec nestačím. Ještě před horizontem se nechávám dostihnout. HonzaB zalehává na rámovku a rozráží vzduch tak rychle, že musím přišlapávat, abych nevypadnul z háku. Hlásím, že jsme sami, protože to jeden závodník před Kolíkáčem rozpojil. HonzaB se jednou ohlédne a pokrčí rameny, že čekat nemá smysl. Točíme a každým kilometrem pěkně ukrajujeme náskok Filipa Tomašova. Ten nás cítí za zády, a tak jede jako o život. Nakonec svůj únik uhájil o necelé dvě vteřiny.
Spurt o 43. místo celkově sice nevyšel, ale přesto zářím štěstím. Vždyť jsem závodil až do konce. Díky HonzoviB za skvělé nastavení tempa. Díky Kolíkáčovi za to, že je mým lakmusovým papírkem indikujícím, jak dobře nebo špatně jedu. Díky Rybovi za práci pro skupinu. Díky Strejdovi za ubytování a pohoštění. Díky Kocotovi za ohleduplného spolunocležníka. A všem, že s vámi byla výborná legrace po celé tři dny, vždyť pro co jiného než pro legraci to děláme

RiC – Beskyd 2025 - storno

28. 6. 2025 Bílá, Beskydy

Neděle ráno. Sedám do auta a odjíždím směr Ostravice F-M OL MT. Vyjíždím z Bílé, kde jsem se o den dříve pokoušel o svůj maratonský návrat. Moc se mi nevydařil, vzdal jsem to a stočil to na krátkou.

Začalo to pátek.
Vyjímečně jsem do Bílé přijel první a v pohodě jsem stihl týmové rozjetí. Turzovka – Kelčovské sedlo. Jelo se dobře, divočáci nedivočili a já si blahem chrochtal v háku. Na Kelčovské sedlo jsem se v klidu prošel a dál v poklidu sjel do Bílé. Na sobotu jsem pohlížel optimisticky.

.....

Celý text

Ryba – Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost!

Tenhle závod je prostě neuvěřitelný, naprosto zbožňuju tohle místo – dřevěné domy, hory pokryté lesy… Ale letos, po dlouhé pauze v tréninku, je pro mě opravdu těžké se soustředit a pořád mám problémy s brzdami. Aspoň že se mi začíná vracet forma – to mě těší. Ubytovali jsme se s rodinou 30 km od startu. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že mám ráno spoustu času – dlouho jsem se rozkoukával, projel se se psy po okolí, a pak jsem zadal adresu do navigace. Ta mi ukázala příjezd v 9:30... cože??? To je čas startu!

Rychle se snažím naházet kolo do auta, sundám přední kolo a omylem zmáčknu páčku – destičky se sevřou. Po ruce mám jen šroubovák, a když se snažím roztáhnout pístky, zřejmě jsem jeden poškodil – unikla mi brzdová kapalina, ale zjistil jsem to až na prvním sjezdu, když se mi páčka propadla úplně nadoraz – to byl děs. Měl bych závod vzdát, ale okolo je můj tým, navzájem se povzbuzujeme, noha jede dobře a strašně chci dojet až do cíle.

Rozhoduju se, že se budu snažit co nejrychleji stoupat do kopců, abych minimalizoval ztrátu ve sjezdech. Chvíli to fungovalo, ale na každém kopci i sjezdu jsem se strašně utrápil. V jednom výjezdu jsme odjeli s Lukem, ale bohužel jsem věděl, že mu ve sjezdu nepomůžu – navíc si z roku 2020 pamatuju, že Luka sjíždí jako Mohorič na Milán–San Remo a já takhle nejsem schopný jet ani na fungujícím kole.

Nakonec mě dojíždí naše oranžová banda – Nemi, Kolíkáč a GonzaB – to mě povzbudilo, dodalo trochu morální síly. Říkal jsem si: „Dokud má ryba vodu, dýchá.“ No jo, ale co ta voda – právě té mi při tomhle režimu došla. Před předposledním kopcem mě sejmou šílené křeče do obou nohou, potřeboval bych aspoň kapku, ale jsem na suchu. Snažím se točit, Kolíkáč křičí: „Bojuj, rybo!“, ale ryba má suché žábry.

Nakonec jsem to nějak přetrpěl s minimální ztrátou. Vidím Nemiho na občerstvovačce, ale chápu, že potřebuju nabrat vodu a chvíli, aby mě pustily nohy. Zbytek jedu sám. Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost. Jsem šťastný.

P.S. Nemohu najít tlačítko, kterým se přidává reportáž ze závodu.

Vláďa – Fakt to jeďte z čela

Beskyd - nejvzdálenější český maraton, který tak krásně odděluje školní rok od léta. Za ty roky se trasa vlastně nezměnila takže jeden ví, co přesně čekat a přitom je to pokaždé trochu jiné. A tak se i letos vydáváme, pro změnu už v pátek ráno do Beskyd. V poledne dojíždíme do Bílé a hurá do Domovjanky na oběd a kafe.

Při rozjetí Luke navrhuje, že bysme se mohli podívat, co je to vlastně ten Bílý Kříž a tak se nám na konci stoupání otevírá nádherné panorama na celé Beskydy. Pak už návrat do Bílé, kde si najíždím zítřejší sjezd v balíku.

Se Šlapkovskou bandičkou za chvíli stoupáme na hranice, kde si dávám druhý interval na rozjetí a dole ještě další tři a pak už v klidu. Rozjetí zakončujeme rautovou večeří v hotelu.

Při večerní týmové poradě nám Kapr radí, že to máme jet z čela. A tak ráno sraz v koridu z první lajny. Jen než se odstartuje se nějak vyrobí další tři řady před námi. A tak startujeme s Nšoči s uhlově zapleteným copem.

V hlavě mám, že jediný správný pohyb v balíku je směr dopředu a kupodivu se mi daří udržet s lokty od sebe solidní pozici i v nájezdu do Bílého Kříže a tak první brdek dávám v mistrovské společnosti Kapra. Díky najetému sjezdu ze včerejška se držím spíš vlevo a s pomocí Kapra v celém sjezdu ztrácím asi tři pozice.

Díky tomu na hlavní jsem vlastně v balíku a tak doskočit si blíž k čelu vlastně tentokrát vůbec nabolí. To nenechá v klidu Luka, který je za chvíli přede mnou. Stejně tak pomáhá najetý horizont a sjezd, takže dole jsem zase v balíku a nemusím si nic lepit.

Nejvtipnější okamžik nastává, kdy se mi nechtěně povede najet na čelo balíku, který úspěšně parkuju na 240W. Když jsem začal pít, tak už jim přeci jen došla trpělivost a tak čelo začalo chvíli závodit. Asi dvakrát mě předjel profesor Uličný, tak asi držím slušnou pozici.

Za odbočkou na Kelčák zůstávám na rozumném místě a do blitkobrdku najíždím kousek za Žábou. V nejprudší části se týpek nemůže rozhodnout jestli pojede rovně, nakřivo nebo vycvakne tak na třetí pokus hlásím, že ho hodlám předjet. Úplně se to nesetkalo s pochopením, tak se to snažím udělat rychle, díky čemuž jsem nahoře před Žábou.

Sjezd tradičně nenávidím. Dole ale jsme v nějaké skupince. Snaha dojet skupinu před námi je jen částečná. Asi dost zbytečně se tady zase ždímu. Nakonec nás doletí ještě další skupina, tak se pakuju dozadu. Nicméně u přehrady čelo dělá všechno, jen nejede. No nakonec s čelem dojíždím až po Smrček. Žábu mám pořád někde před sebou.

Dole na Smrčku se rozhoduju jet podle wattmetru a ne podle zbytku. Což vede nakonec k tomu, že mi to sice dole cuká, ale nahoře jsem víceméně tak 70m za Žábou, který mi tradičně odhopsá ve sjezdu. Trochu znejistím, když mě míjí dres Fanny Gastro, protože mít Uličného za sebou je podezřelé. V nějakých skupinkách dojíždíme pod Pustevny, tam ve dvou odjíždíme zbytku a solidním tempem s vylepšeným PR o minutu dojíždíme nahoru. Podle FLYBY jsem tam minutu za Žábou, kterému nakonec přivážím do cíle jeho odložený bidon.

Transfer na hranice ve skupině, která jede snesitelné tempo na to co mě ještě čeká a na odbočce zůstáváme tři na maraton. V tu chvíli mi pípně zpráva od Luka, že jede sám asi kilometr za mnou, kdybych se nudil. Skupinu proti větru se mi úplně opouštět nechce a tak pokračuju dál.

Na rovince pod Kasárna dostávám školení, že i když někdo na rovině nejede pořád může v kopci zvednout prdel a odjet a tak mě skupina opouští. Projíždím občerstvovačkou jen s kelímkem pití v ruce a pokračuju dál. Grupu nakonec vidím kus před sebou, ale nabíhající křeče mi zabrání v reálném pokusu je dojet. V hákové části mě nakonec dojíždí dvojice s nějakou náhradní Žábou, kterou úspěšně hákuju, přes horizont si trochu nastupuju a sjezd si jedu z čela na rámovce až kus za odbočku, kde začínáme točit. Tam ještě nabíráme jednoho borce, co nás hákne a jednoho co to díky nástupu nedá.

Průjezd cílem v čase 5:09.19.

Celkově to dneska bylo boží - ideální počasí, ani vedro, ani zima, vcelku sucho, vlastně jsem si vždycky říkal, jaké by to bylo jet z pozice, kde bych cca měl být, což jsem si dáky Kaprovi zkusil. Výsledkem je, že to tolik nebolí a vylepšený osobák asi o 8 minut na tratí o kilometr delší se stejným stoupáním. Tradiční tiskovka byla taky super.

Beskyd je prostě nej, i když je cestovně největší peklo a tak snad zase za rok! Díky!

Litvínov-Lesná

Alda – Přepálenej kopec

Krušný hory mám rád, na tenhle závod sem se těšil, jak je tohle moje první sezóna co objíždím závody UAC a závody vůbec, tak mi i profil před závodem (62 km a 1100 m výškových) nepřipadal tak hroznej. Zjistil jsem, že zatím mi vyhovují kratší závody i s větší intenzitou, než dlouhý a vytrvalostní jízdy, kde se má podávat taky nijaký výkon. No to sem ještě nevěděl, jsem sem se šeredně spletl. Start byla klasika, od kostela rovinka, držet se toho prvního balíku, kde se po rovince jelo i 50 km//h, trochu mě to překvapilo, ale tohle už znám, takže dobrý. Ani to moc nebolelo. Asi po 5 km sem viděl, že nějaký blázni se rozhodli jít do úniku, bylo jich asi 5 (mezi nimi i Čespa). Hodně štěstí, když jedem z kopce a balík se s tím fakt moc nesere... Dojelo se pod kopec, pod TEN kope. Přestalo mi to chutnat, moje snaha udržet se s prvním balíkem si řekla o nějaké ty síly. TEN kopec jsem stoupal s menší skupinou, kde byli 3 jezdci z mé kategorie, takže rudo před očima a držet se zuby nehty, Gdulové ne, ti byli úplně vepředu, asi. Přeřadilo se na nejlehčí převod, co to jde a jelo se. Bylo to fakt na morál, větší krizi sem na kole ještě neměl, hlavou mi lítalo všechno možný, ale všechno se to tak nějak točilo kolem toho, že na to seru a co z toho mám. Nakonec se mi hlavu podařilo umlčet frází, kterou sem si pořád dokola opakovat "Drž hubu a šlapej". Kopec sem vyjel, kluci mi cukli asi o 20 m, ale stejně bych neměl sílu na to se jich nahoře udržet. Moje kazeta 11-28 a převodníky 52x36 je na mě do kopců moc, musím už konečně koupit lehčí kazetu. Jelo se dál, brzo mě dojela skupina tří, se kterou sem se svezl asi 5 km, ale nakonec mi taky pláchli. Zase sám. V TOM kopci sem za sebou nechal mosteckého policajta závodníka, který ale měl určitě místní znalost a moc dobře věděl, že kopec vyjet v klidu a pak bude sbírat ty, co to přepálili. Mimochodem to byl můj plán taky, no zase mi to nevyšlo. Policajt závodník mě dojel, "přece mě nenatře fízl s oholenejma nohama", řekl sem si. Jeli jsme spolu, ještě s jedním cyklistou bez čísel, co se asi jel jen projet. Když táhl on, já cejtil, že tohle tempo na špici nemůžu oplatit a je jen otázkou času, kdy se na mě vysere a odjede a nebo odpadnu. Kupodivu, když jsem táhl já, jemu pomalejší tempo nevadilo a odpočíval. Od této dvojíce jsem se bohužel odtrhl zhruba nijakých necelých 10 km před cílem, protože se mi rozjel dres a já ho musel zapínat, abych neztratil telefon a klíče v kapsách. Nastala další moje samostatná jízda, kilometr před cílem mě předjížděl Čespa s dalšíma dvěma, asi, nevím už mi došlo a ani jsem nezkoušel se za ně pověsit. Cíl byl na začátku obce Hora sv. Kateřiny, do kopce. Pod kopcem mě dojel jeden, který šel hned přede mě, ale neměl snahu nebo sílu ujet. Aleši je to tady, tady bude rozhodovat to, kdo má transponder chycenej na vidlici o milimetr dopředu, tvůj první spurt do cíle, první fotofiniš! Byla to chyba, protože mě pak chytla příšerná křeč do prdele, kterou cejtím ještě dneska, ale byl můj, spurt sem vyhrál! No a tak ten závod zaplať pánbůh skončil.

Ať žije pudová cyklistika! Doufám, že moje výkonnostní křivka brzy bude po celý závod v rovině a přestane mít tvar sestupného schodiště.

P.S. Nemám nic proti policistům s oholenýma nohama, super souboj, po závodu jsem mu gratulovat a poděkoval.

Tento článek zachránil Luke, mě záhadným způsobem jak. Děkuju!

Střevač

Barbánek – Vlak co nikde nestaví

14 dní uteklo jako voda a my se chystáme na další boj v JCL.
Včerejší zaseknutí v místě kde mají otevřeno jen v pondělí a následné louhování stařeckého těla ve vaně do 5 hod ranní nebyla zrovna dobrá regenerace před náročným dnem 😅😅V práci tělo zapráskané,ale dnešní mejdan si nechci nechat utéct 😅
Od rána to na Wattsapu žije a dlouze čekáme na trasu našeho trasera,Bobka. Konečně 44km z Lysé se zdá jako fajn vzdálenost,tak volím ještě delší variantu a parkuji auto u Smoldy. Obléknout, vyndal naleštěnou 🐍a s časovým fórem vyjíždíme na sraz ke kinu do Lysé. Už ale první otočení klikami signalizuje divné zvuky,tak hledám příčinu a zjišťuji, že jsem K...t🙈 špatně provlečený řetěz skrz ramínko přehazovačky,tak se vracíme zpět a opravuji. Smolda mě utěšuje, že máme dost času 😅 Povedlo se a na druhý pokus můžeme vyrazit . Hned za Chrástem děkuji zemědělcům za zalitou silnici a pak ještě v Semicích,🐍 už není naleštěná,ale náladu to nekazí. U kina se nás schází pět, Pítrs a Kolíkáč se připojí cestou, když sdílím polohu, Pitrsovi, vidím, že měl defekt,tak mu volám, jestli máme čekat,prý né, uvidí jestli přijede nebo né. Kolíkáč také na srazu není,tak můžeme rovnou do Libáně na zahrádku, tentokrát na náměstí,kde točí 🍻z pivovaru Čtyři lípy, dnes má narozeniny Smolda 😅😅ale rok mu nepřibyl 😅 Díky Kámo. Přijíždí,Kolíkáč i Pítrs, servírka nechápe jak se rozrůstáme a stále nás musí fotit ať jsem kompletní. Věří všemu,jen né tomu, že jedeme na závod 😅😅 Bobek stále okukuje jídelní lístek a prohlásí, že si dá stroganov s rýží 😅 mě zaujala gulášová polévka,Kapr kroutí hlavou a říká ať nežereme,ale upřímně se u toho smál 😅 Bobek to udělal nejlépe, snědl rýží a stroganov podstrčil Kolíkáčovi,ten nejdříve ohrnoval nos,ale oranžová barva tohoto jídla mu dala zelenou a talíř vylízal 😅😅 Mě polévka s rohlíkem chutnala moc , nalomený byl i Luk a tak polévku dal také 😅😅 Smolda začíná být trochu nervózní,ale né z příběhů co zažil Kapr na Beskydu 😅😅😅ale z toho, že opět za chvíli bude startovat,ten čas šíleně letí, koukám do mapy kolik to ještě máme km a vidím, že to Bobek ukončil v Bystřici 😅😅 natož mi odpoví no tak to je ještě o 2 km dál nó 😅😅 Přijíždíme k autobusové zastávce,kde probíhá prezentace a už se můžeme těšit na boj, je proti komu si zvedat sebevědomí 😅Smolda,Luk a už se to vypouští od startovacího zařízení rovnou do kopce, Kolíkáč se bude muset naučit hodiny, protože mu to wodjelo 😅ale rozhodčí řekla, že tam má díru,tak jí zplácne Kolíkáčem 😅To už opouštím start i já, krásně ze sedla získat rychlost a hlavně zvednout tepy, což se povede dobře,ale nezvedají se jen tepy,ale i žaludek 😅😅no to bude boj, přeci nebude mít nějaká polévka převahu na mým sportovním výkonem,je to celé úsměvné,jak je člověk blbej 😅k první zatáčce trasu znám,ale jak to bude pokračovat dál se můžu nechat jen překvapit. Dávám do toho své maximální úsilí,ale kopec mi nedělá vůbec dobře, když nevíš za jak dlouho to bude končit po zatáčce v Rakově začíná být trasa zajímavější a přežehlí mě první závodník vidím jen jak se vzdaluje 💪💪 polévka zlobí a radar signalizuje něco se blíží,jen se ohlédnu a vidím bílou helmu a orange dres no ty woe Kolíkáč, snažím se mu ještě ujet a jaké velké překvapení, když mě přeletěl Bobek 😅to jsou stavy snažím se ještě přidat,ale snažit se je prostě v cyklistice málo musí se jezdit 😅nad cílem ještě povzbuzuje Pítrs,tak tak vypaluji poslední zbytky polívky 😅 a jsem rád, že to skončilo. Jitka v cíli nadšená, že ji Bobek vyprovokoval,Bobek byl zase nadšený, že ho na trase neviděla 😅😅 prase aby se v tom vyznalo. Počkáme ještě na potřísněného Kolíkáče 😅 Mezitím přijel i Žába z Prahy a můžeme vyrazit na náměstí do Libáně, cestou Kapr začíná trochu škádlit Žábu,ale to bylo asi tím, že měl Kapr narozky😅po lahodném moku 🍻 můžeme vyrazit. Nejprve se zkouší nějaký kolotoč a rychlé střídání,ale vždy pak zalehne Bobek a natahuje mi držku, nějak to zvládám zalepit ale stále se to opakuje. Ještě než se u Mcel rozoučí Kolíkáč se jede taková kaše, že v háku mi nejdou tepy pod 166 a to vím, že brzy bude konečná, Kolíkáč se loučí a po 30 s se loučím i já 😅vlak co nikde nestaví začal trénovat na Roudnici 🙈 . Jak blažený pocit, když můžete svobodně dýchat,jsem šťastný,po nějaké době vidím, že si vystupuje i Smolda a čeká na mě, říkám mu nechápu proč si s nima nejel,ale odpoví mi, hele to se nedalo sprintuji 45 a odjíždí mi to,tak mezi kozama na silničce zůstal jen Pítrs, jenže ten si v těchto záležitostech libuje 😅My se se Smoldou,ale neflákáme jememe jen to své pěkně přes Nymburk,benzinku a dál až do Chrástu. Tam dostanu ještě limču a mířím k autu.
Byl to opět další krásný den,kde stojím pevně nohama na zemi 🙈 Díky vám za to 👌

MTB Trilogy - Prolog

MTB Trilogy - 1.etapa

MTB Trilogy - 2.etapa

MTB Trilogy - 3.etapa

Žlebský Zubr

Nemi – První DNF

Na Žlebského zubra se těším. Po sérii maratonů kdesi na konci republiky nebo i dále konečně něco ne tak vzdáleného ani dlouhého. Tenhle závod nejedou žádné tisíce lidí, ale něco kolem stovky, tak z toho nemám žádný stres. Kdo by se tady zbytečně loktoval, když je místa dost a kopce spravedlivě ukážou, jak na tom kdo je? Tohle bude jízda za odměnu. Alespoň taková byla má očekávání po zkušenostech z let 2022 a 2023.

Na startu se opět vítám s týmovými kolegy Hulisem a Daffym. Ostatní Šlapky jedou na časovku do Roudnice nad Labem. Něco ale je jinak. Letos ani nekápne. Je horko, a to, jak známo, leze lidem na mozek. Každý chce jet co nejostřeji a opatrnost jde stranou. Hned od začátku se jede nad poměry rychle. Ambice vydržet s čelem do kopce v Seči berou za své už ve tříkilometrovém stoupání v Třemošnici, kde avg 5 W/kg prostě nestačí. Na takové intenzity z maratonů zvyklý nejsem. Ale je nás docela dost, tvoříme početný balík. Je tu i Hulis a po chvíli nabíráme i odpáraného Daffyho. Naopak stoupání v Seči už je lehce mírnější, a tak si říkám, že s touhle skupinou bychom to mohli dojet.

Jenže pak to přišlo. Kousek za Hoješínem si přímo přede mnou lehnul Jakub Čegan z Unlimited. Nechápu, jak se mu to na rovném úseku povedlo, ale stalo se. Přes něj to položil Michal Bubeník a já taky neměl čas ani prostor zareagovat. Ano, v balíku jsem zjevně nedodržel bezpečnou vzdálenost za jejich vozidly, takže jsem vlastně spoluviník Šel jsem přes řídítka a poprvé v životě jsem otestoval funkčnost helmy. Prý tam spadnul i Jaroslav Halík, ale ten pokračoval dále dříve, než jsem se stačil posbírat.

Při letmém pohledu na zbytky kola mi bylo hned jasné, že jsem dojel. Řídítka ohnutá, ne-li hůře, pravá páka ohnutá a zničená, přehazovačka ohnutá, ráfky se netočí. Skutečný rozsah škod zatím neznám, ale bojím se, že řada dílů bude na výměnu. Kéž by alespoň rám a vidlice byly v pořádku, jinak by to byla totálka. Netknutý je jen přední ráfek, protože ten je na reklamaci v SBCR, zatímco provizorně jezdím s hliníkovým Helma promáčklá, brýle odřené, kombinéza děravá a na mě silniční lišej a pár kostí naražených, naštěstí ne zlomených.

Chvilku poté u nás zastavuje auto s fanouškem z Ronova. A hned se ochotně ptá, jestli potřebuji pomoc. Borec mě i se zbytky kola odvezl zpět – moc díky, to byla záchrana!

Luke mi píše, jestli žiju. Ano, i druhý den jsem se probudil. Tak prý že musím hned na kolo, protože těch 17 ujetých kilometrů byl houby trénink Má pravdu, jen je otázkou, kdy budu mít zase silničku a jak bude pokračovat letošní závodní sezona. Prozatím zase vytáhnu gravel.

Kvůli namotanému řetězu bohužel nedokončil ani Hulis, takže jedinou Šlapkou v cíli byl Daffy. Příště snad bude zase lépe!

Giro de Zavadilka

Memoriál Zdeňka Bambáska

Roudnice nad Labem

Keda – Zkouška ohněm

Pokud jsem pocity ze své účasti na L'Etape v reportu k ní nazval pohádkou, pak časovku jednotlivců v kategorii M40 kolem Zavadilky v Roudnici nad Labem s chutí označím jako zkoušku ohněm. Zatímco na monstrakci jsem se v relativním poklidu vezl tu za tou skupinkou, tu za touhle a v mezičase se ledabyle prokousával pořadím vpřed, v polabském městě jsem konečně poznal, zač je toho loket. Závod s hromadným startem mi přinesl zcela zásadní zkušenost a ponaučení. Chlapče, pokud aspoň trochu můžeš, nikdy si nenech ujet peloton! Tato nelibá věc - že se mi balík ztratil kdesi za zatáčkou a už jsem ho nikdy nespatřil - mě na trase potkala hned dvakrát. Poprvé po loudavém začátku závodu pár minut po startu, po kterém přišlo běsné utržení ze řetězu, které mě tak překvapilo, že jsem na ně vůbec nestačil zareagovat, a podruhé poté, co nás („nás“ vysvětlím vzápětí) předjel balíček borců z kategorie startující až po naší. Teď kdo jsme byli „my“: Během prvního kola jsem dojel jednoho jezdce, který mi tvrdil, že čeká na ty za náma - asi se nechtěl unavovat a plánoval chytit se jich, což mi ovšem snad nikdy nedošlo, rozhodně ne v průběhu závodu; domníval jsem se, že buď závodí na půl plynu a čeká na kamarády z druhé kategorie, nebo že si vymýšlí a vymlouvá se z nedostatku sil. (Ano, až takhle podezřívavě jsem si dovolil smýšlet vůči cyklistickému bližnímu!)

Prohodili jsme spolu jen pár slov a rovnou začali spolupracovat, protože nějaké stíhání kohokoli jsme už velmi očividně oba poměrně dávno vzdali. Téměř celé kolo jsme se disciplinovaně střídali, když tu najednou - balík borců ze starší kategorie! Jejich roj se přiřítil jako mašina a v kopci nás začali předjíždět. Byl jsem z toho zase tak vykulenej, že jsem jenom sledoval, jak pánové šlapou do pedálů a nic(!) mě nenapadlo! Ten druhý za mnou na mě štěknul „makej!“, a když jsem moc nereagoval, obul se do toho a supící skupiny se chytil. Já jak jouda koukám za nima a říkám si, ty vole, ty vole, a doufal jsem, že přijede nějaká jiná skupina... Ovšem, jako prve, ani tentokrát se mi přáníčko nevyplnilo.

A tak zbytek závodu pro mě byla jedna velká nuda. Nejen že kroužit stále dokola se mi začalo zajídat, ale dokonce jsem zpochybnil zdravý rozum každého, kdo chce co nejrychleji někam šlapáním dojet na gumách po asfaltu. Přes dvě kola jsem jel naprosto osamocen. A protože motivace k zápase s časem chyběla, začal jsem se aspoň víc rozhlížet kolem sebe a poprvé za závod jsem si všímal věcí a domů, které jsem míjel a kterých jsem si (toho byla většina) první dvě kola vůbec nevšiml. Nešť, k tomu žádnou historku nemám, zkrátka jsem zabíjel čas, jak se dalo. Jako smilování přišla cílová páska, od níž už v protisměru právě sjížděl šťastnější z naší dvojice, který se druhé skupiny držel zuby nehty, a podle výsledků, když jsem do nich nahlédl, odpadl až k úplnému konci.

Zkušenost „normálního“ závodu (oproti „Tour“) jsem potřeboval jako sůl, abych si setřepal šupiny z očí a oklepal se z pohádkového opojení. Nakonec, těch tří poražených, kteří z nějakého důvodu skončili za mnou, mám větší radost, než z oněch mnoha stovek, které dojely za mým 138. místem na Strahově. Tedy: vivat Zavadilka, vivat jubilejní cyklisté roudničtí! A vivat Šlapky!

Košov

Barbánek – Košov bez rozjetí

Včera perfektně naplánovaný dnešní den,ale jeden telefonát dnes ráno mi navodil velký stres 😤 Nevím jestli bych jel s Bobkem po vlastní ose dnes,ale odpolední jízda a povinnosti do Prahy mají za následek, že prvně přijíždím na start JCL autem..... docela divný 🤔 Registrace, převlečení a na rozjetí není ani nějak morálka 😅 Jitka mi říká, že má velkou radost, že s Bobkem startujeme za na ní 😅😅 Bobek přijíždí, chvilku pokecáme a jedeme se skládat na startovní rošt. Je super nevědět do čeho člověk jde a hlavně nemá žádné očekávání. Jitka mizí a já po 30 s za ní,no ty Woe vždyť tam mám malou😤 soustředím se na přesmykač a né a né tam skočit, trochu naštvaný přestávám řešit a jedu za blikající červenou lucernou 😅 nevím teda jaké procenta tu jsou,ale zakusuje se to hrozně do stehen. Plíce roztažené na maximum a když už to vypadá, že se k Jitce přiblížím,tak na rovnější pasáži zase odjíždí 😅To je stejně svět,my tu s Bobkem bojujeme s holkou 😅😅😅Toho čekám co nevidět, vždyť vyjel minutu po mě a s tím lehkým tělíčkem musí do kopce letět 😅 Konečně odbočka z hlavní,tam už je to prý jetetnější no nevím hned se to opět zakousne do stehen,ale červená lucerna je lákavá. Pomalu se přibližuji,předjíždím,hecujeme se navzájem cíl se blíží,tak tam posílám max co ve mě je. Docela nechápu čas který jsem zajel což bylo nad mé očekávání i když jsem nic od sebe vlastně nečekal 😅 Bylo to nádherné vyčištění hlavy!!!Bobek přijíždí,tak mu říkám, že bez toho rozjetí to stojí za hovno a on mi odpoví no s tím rozjetím také 😅😅Bobek odjíždí domů, tím,že jsem autem mám čas a zůstávám na vyhlášení,kde člověk žasnul nad časy 💪💪Pak si kliknu trasu a udělám si malou vyjížďku touto krásnou krajinou k autu. Stálo za to sem dorazit,bylo to opět pěkné 🤗

Kolem Melechova

Nemi – Zkouška odvahy

Předpověď počasí v předvečer závodu vypadá nadějně. Pršet by snad nemuselo. Ráno se probouzíme do deště, ale ani Kolíkáč, ani Žába zaječí úmysly nemají, a tak i mě nezbývá než se tvářit statečně. Přesně týden po žlebském karambolu opět usedám na kolo. A hned zase do závodu.

Déšť ustává, ale je mokro, místy štěrk. Zaváděcí okruh je zkouška odvahy. 70 závodníků se tlačí na úzké silničce. Hned do první ostře levotočivé zatáčky vidím borce vedle mě najíždět dost rychle. Zatímco balík zatáčí, borec letí rovně do křoví. Sleduji Žábu, který jede dost opatrně na chvostu balíku, a já ještě opatrněji až za ním. Kolíkáč se někde zapomněl.

Konečně jsme na širší silnici a začínáme první ze tří kol většího okruhu. Rozhodující moment nastává v největším kopci z Loukova přes Dobrou Vodu na Rejčkov. I Žába tu chytá díru a já chytám díru za Žábou. Žábovi se prý ještě čelo podařilo doskočit, ale já jsem zůstal sám. Zpětně si říkám, že jsem se měl zkusit zmáčknout, ale pro mě rekordních 182 tepů na budíku bylo dost. Spíše jsem si měl nastudovat trasu a nenajíždět sem úplně zezadu. Pár vteřin propadání balíkem by mi na těch pár desítek metrů do mírnějšího sklonu mohlo stačit. Před sebou vidím dalšího odpadlíka Mariána Krejčího z Team Tempo Vision, který se ohlíží, ale nečeká.

Po sjezdu do Kout mě nabírá Jakub Petřík z Agro Kolín, který si na zádech veze Pavla Svobodu z Vokolek Cycling team. Zanedlouho máme i Mariána Krejčího a ve čtyřech celkem v pohodě většinu trasy objedeme.

Profil je hodně dynamický: pořád nahoru a dolů, pořád s prudkými změnami sklonu a skoro pořád do zatáčky. To svědčí dravějším mlaďochům, kteří obsadili stupně vítězů v celkové klasifikaci. Ale zpátky k naší skupince. V posledním kole, pár kilometrů do cíle v nejprudší stěně před Dobrovítovou Lhotou Pavel Svoboda nastupuje. Mě se podaří reagovat, zatímco ostatní dva ve stěně zůstávají. Pokračujeme, ale těsně před cílovým Meziklasím nás zezadu překvapí Jakub Petřík. Je to holt jiný somatotyp. Vypadá velmi odhodlaně, a tak se spokojím s tím, že se vezu za ním, aniž bych se loktoval o 18. místo celkově. Cílový spurt je totiž prakticky vyloučený kvůli závěrečnému esíčku vesnicí, kde mezi domy není ani trochu vidět, jestli za zatáčkou nejede auto. V oficiálních výsledcích mě zřejmě zaměnili s Pavlem Svobodou, který to vzdal ještě dříve.

Kolíkáč se při vyhlašování mého bramborového místa v kategorii dozvídá, jak se vlastně jmenuji, protože mě vlastně nezná jinak než přezdívkou To by se u Žáby stát nemohlo, ten je nejen vyhlášen, ale i ukázán na bedně.

Za mě byl cíl závodu splněn. Dojel jsem v pořádku, kolo funguje a hlava jako obvykle. Díky, že jste mě zase vytáhli!

Radim – Kolem Melechova, aneb nejslabší článek řetězu

Když mi letos přišla e-mailem pozvánka na závod Kolem Melechova, jen jsem tak rychle zkontroloval termín, čas, plánek s trasou – stejná jako poslední dva roky, zařadil jsem si akci do kalendáře jako první závod ze dvou v červenci, předběžně se přihlásil a doufal v nějaké pěkné počasí, ale ne moc vedro. Ne moc vedro se podařilo, ráno asi 14 stupňů a vytrvale pršelo, podle předpovědi by to však mělo postupně ustávat a v době startu v 11:00 by už v Meziklasí měl být déšť pryč, tak nakonec vyrážím, když už se mi podařilo včas vstát a vše nachystat. Celou cestu autem drobně prší, na místě také a nevypadá to, že by hned tak přestalo, ale klasika, když už jsem tady, tak zpátky přece nepojedu a aspoň dojezd by už měl být na suchu, tedy rychle pro startovní číslo, převléci se v 10:44 se aspoň krátce rozjet na nejbližší horizont nad Koňkovice, na víc už není čas a pět minut před startem se jít řadit do koridoru. Nestihnu tak ani předzávodní rozpravu, ale v tuto chvíli si ještě myslím, jak mám jako čtyřnásobný účastník už všechno na háku.

A myslím si to přesně prvních asi 200 m k první křižovatce, kde koukám jako tele na vrata, že se místo rovně k jezeďáku nad Dolním Městem jede doleva na Lipničku (zjevně změna oproti předběžným informacím v e-mailu, ale málo platný, je to holt hlavně moje vlastní závodní nepřipravenost), což znamená hned na úvod do krátkého asi 13 % zvedáčku! No nic, musíme tam všichni, dokonce se mi daří skočit Kolíkáče, který tedy začíná nějak hodně vlažně, ale už na prvním horizontu, který přichází naštěstí poměrně vzápětí, mám na budíku 180 tepů a stejně mi to celkem nekompromisně odjíždí. Pár lidí včetně Kolíkáče se přežene okolo, ale pořádně nezalovím, jsem prostě už marnej, pak se chvilku snažím chytat za doskakující jezdce, ale stejně mě to vždy zase vysype, takže asi tak kilometr po startu se koukám na zadní konec první skupiny ze zlověstné vzdálenosti asi tak 100 m a doufám, že za mnou ještě snad pár lidí zbylo. Po chvilce mě dojíždí David Marek, toho už se udržím, na začátku sjezdu nad Kochánovem vystřídám a sjezd do Františkodolu tedy jedu první. Poslední levotočivá zatáčka před mostkem byla nějak prudší, než se zdála, a to nejen mně, ale hlavně minimálně těm třem borcům, co se právě začínají zvedat z pravé škarpy, jeden je docela nepěkně naražený až na konstrukci nějakého stožáru, taktak se ještě stačí vyhnout dalšímu, co se objevil při pravé krajnici a aniž by se při rozjíždění podíval za sebe, mi to tam poslal až někam za polovinu šířky silnice, ale křiknul jsem si a nějak jsme se tam ještě vešli. Za mostkem je hned další zvedáček, shazuju to vpředu na malou, dojíždí mě ten, co se dole rozjížděl od škarpy, cvaknu ještě o pastorek dva nahoru, řetěz troch škubne ale ještě dobrý a teprve za chvilku, když už zrovna jen jedu do horizontu, tak se najednou nějak začne divně namotávat řetěz, v první chvíli si myslím, že mi to jen spadlo z převodníku, ale nechce se to roztočit, tak musím zastavit, okolo projede David a postupně i další, a mně docela dlouho trvá zjistit, proč se to vlastně jako nechce točit. Řetěz při dopředném pohybu okamžitě naráží hazku zezadu k rámu, jako by byl někde zaseklej, ale až po nějaké době si všimnu, že ve vodítku u spodní kladky je rozpojenej a pěkně kouslej jeden článek (při podrobnější prohlídce byl prasklej ještě i druhej), nýtovačku s sebou na silničce nevozím, protože tohle se mi ještě nikdy nestalo, takže to znamená čelem vzad a pochodem zpět. Někde v polovině maratonu bych to asi řešil víc, ale takhle hned na začátku poměrně krátkého lokálního závodu je DNF v tuto chvíli asi nejlepší řešení, V zatáčce ve Františkodole nabírám ještě jednoho, co byl prve v tom sloupu, má rozlomenou přední vidlici, takže to ani nemůže tlačit, musí to nést a navíc má ještě celkem roztrženej kotník, tak se mu asi i blbě jde. Oproti němu mám tedy výhodu, že se mi jde dobře a kola se mi točí, takže za chvíli z kopce budu moci i jet, tak mu říkám, že se domotám zpět na start pro auto a vyzvednu ho (nakonec to tedy dopadlo jinak a stačil ho vyzvednout někdo z rodiny dřív). Stylem do kopce pěšky, při menším sklonu koloběžka a z kopce pěkně v sedle jako pán, se nakonec celkem rychle dostávám zpět do Meziklasí a po Krušnotonu 2016, kdy jsem utrhl držák přesmykače hned asi 100 m po startu, bylo tohle moje druhé nejrychlejší DNF v životě – přesně 6,6 km včetně rozjetí. Ale zase na druhou stranu jsem byl první na párku v cíli a nic hrozného se vlastně nestalo, řetěz měl už za sebou skoro 7 000 km (přesně 6 840 km) a sice ještě nebyl protaženej tak, aby to bylo na výměnu, nicméně žádná velká ztráta to není, akorát jsem se na Vysočině ten den už nesvezl. Aspoň to kolo se ani nestačilo moc zasvinit, spíš jen tak decentně, a já už vůbec ne, každopádně za 14 dní na dalším závodě Kolem, tedy Kolem Posázaví, to snad bude už zase v pořádku. Závod pěknej, lokální, poctivej, na necelých 70 km délky přes 1000 m převýšení, tak za rok to snad vyjde lépe!

Odkaz na záznam Strava: https://strava.app.link/RaECN9r3WUb

Okolo Trhového Štěpánova

Křižanov

Albertville - La Plagne

Luke – Všechno to okolo

Z předešlé a první mojí účasti na francouzské L'Étape jsem nebyl kdoví jak unešen, že bych chtěl trávit přes deset hodin v autě tam a to samé zpět. Nicméně jsou příležitosti, co se neodmítají, takže když se odhalí trasa, kde ideální místo k rozložení základny je Bourg Saint Maurice, potvrdí se týmová hojná účast a rodinná rada na to dá placáka, prostě se v přihlašuji a za půl roku se uvidí.
Cesta tam proběhla skoro hladce, zkušený cestovatel by si jen nezapomněl zapnout druhou SIM s tarifem pro Švýcarsko, neměl by paralyzovanou navigaci (respektive věřil BMW) a nestrávil hodinu v tunelu pod Zurichem, ale i to se nakonec zvládlo.
Bourgh je kouzelné místo, nebál bych se říct cyklistický ráj. Kde jinde z jednoho kruháče začínají 4 kopce o 1000+m převýšení. Z údolí se dá pak dál na La Plagne, další známe i neznáme boční silničky, vždy alespoň 500m. O dalších průsmycích v okolí jako je Col de la Loze nebo Col de la Madelaine je skoro zbytečné s zmiňovat.

Col du Tra
Byl jsem tu (v Bourgu) před 6ti lety a často na to vzpomínal, takže jsem měl velkou chuť se vracet a využít o něco lepší kondici k cyklo výletování, navíc malá po obědě ještě spí, tak to k cyklistice přímo vybízí. Po dopoledním dětském hřišti tedy místo oběda vyrážím směr Col du Tra. To je mini průsmyk nad Moûtieres, celé to je v jednom údolí, tak si to vykládám jako rozjetí kolem řeky. Po pár km ale Garmin pípne začátek kopce 200m up, pak 100, pak 500 a sem tam něco co ani prý není kopec.
Pod Col du Tra mám 1000m nastoupáno, tohle je col na zahřátí, jen 800m up na 10 km. Je docela horko, ale nějak se poschovávám v lese, dopiju oba bidony a se ctí se dostanu nahoru. Nahoře je pítko, tak doleju bidon a už se vracím domů. Jen sjezd, sem tam protibrdek a nakonec zas 500m up k ubytování.
To už Garmin ukazuje 37 stupňů, tělo v horečce, voda došla a já slíbil po spinkání výlet, takže žádný svěšování se konat nemůže. Dost peklo a ani si nevybavuju jak sem to vyjel. Snad kdybych věděl, že tenhle kopec pojede Kapr domů po závodě, tak mě to trochu rozveselilo, ale jinak jsem byl zbytek dne dost na odpis.

Col du nic
Další den jsem musel hodit v cyklistice neutrál a tentokrát se opravdu jen projet po rovině. Což teda skončilo opět 500m up kopcem k ubytování, jen z druhé strany, ale měl jsem pití, čas i volné tempo, tak to šlo. Tůry se tu nehodí popisovat, stejně jako horské včelíny, nebo chuť borůvkového koláče ve 2000m, takže to nechám na čtenářově fantazii.

La Plagne
Při včerejší procházce jsem zjistil kvalitu gravelu na vytipované trase a radši to zrušil. Místo toho radši průzkum cílového kopce. Celkovej pocit byl, že to je vlastně jednoduchý kopec. Z části to bylo sklonem, z části odpočinkem den předem a nejspíš i vcelku chladnějším počasím. Kopec se mi líbil, plus jsem si ho rozdělil do částí, respektive on je tak nějak rozdělen do částí, a to jsem věděl, že mi dost pomůže v závodě. První část jsou hezké serpentiny, kritická je exponovaná část na louce, kde může být horko. Pak se člověk schová v lese a jak se dostane k bobové dráze, už to jednak není daleko a druhak už bude dost vysoko a vedro by nemuslo být kritické.
Pak dáme s holkama sraz na zmrzlině. Počítám, to mám 20 km dolů, fanfaróncky z vrcholu hlásím, že za 20 minut jsem tam. A stihnu to. Boží sjezd.

Col du Petit Saint Bernard
Z Bourgu začínají 4 kopce a jeden z nich je malý Bernard. Necelých 30 km do většinou příjemných 5%. Před 6ti lety jsem si troufl a měl z toho super zážitek. Tentokrát vím do čeho jdu a rozhodně si to neužívám méně. Občas foukne do zad, dám si interval, není problém jet 20+ a přitom člověk pořád stoupá, dělá to dojem profesionální cyklistiky. I když samozřejmě 20+ na celém kopci by bolelo, ale KOM je až za 28.
Nahoře solidně pofuguje, ale pořád je tu všechno na krátké-krátké, snová dovolená. Najít cílovej patník a vyfotit stejnou fotku jak před 6ti lety. O měsíc později tu chybí 2 metry sněhu, kolo jiné, vlastně všechno už je dávno jinak, ale zážitek z prvního passu v životě zůstal a nezmizí.
Užiju si sjezd a zas kopeček na ubytování. Vlastně krásná a pohodová vyjížďka a to se do ní vešlo pár sweat spot intervalů a ten poslední končil ve 2000m, no snad se to bude hodit.

Beaufort
Konečně dorazil někdo ze šlapek, takže další výlet už je s HonzouB. Dáme si průzkum předposledního kopce a posledního sjezdu. Jedeme z Bourgu na kopec číslo 2, Cormet de Roseland. Nahoru docela v tempu, hákuje nás nějakej Holanďan, takže Honza nesvěšuje, občas ho odpářem, ale vždy se vrátí. Mě už tempo moc nevyhovuje, ale visím, naopak nahoře si přijdu docela silnej a divím se proč zpomalujeme. Pak sjezd do Beaufortu, kde začíná Col du Pré, podle některých i možná nejtěžší kopec Tour, rozhodně nejtěžší v naší etapě. Pořád utahuje a poslední půlka je pořád přes 9%. Tady si hodlám jet svoje a pro jistotu se ještě ztratím, takže naberu značnou ztrátu. To mě pak dál motivuje nejet a tak aspoň něco vyfotím. Z prvního kopce totiž fotka není a nejspíš by tak nebyla z celého výletu ani jedna fotka.
Kopec mě dostatečně vyděsil a dělám si do trasy závodu pořádný vykřičník, tady se bude lámat chleba. Nahoře dokonce stavíme na fotku a pak pokračujeme podél přehrady a po ikonické hrázi dál. Jsme už dost vysoko, a tak má z téhle strany Cormet de Roseland jen 350m up. Pod ním ještě umluvím HonzuB na zastávku na vodu a cukr. Nic, než restauraci ale nenajdu a dvě 330ml lahvičky Coca Coly výlet pěkně prodraží, ale zase přinesou vzpomínky na Dreamera a úsměv do tváře, tak to za to stojí.
HonzaB nervózně stepuje u kola a povídá cosi o lanovce kterou je třeba stihnout. Lanovka z Bourgu do Arcu je další zážitek, takže mu to nechci odepřít a nasazuji svůj sweetspot. Jenda brblá, ale v zásadě je rád, že stihne lanovku a tak většinu kopce vzorně hákuje. Nahoře ještě potkáme dva borečky, které jistě identifikuju jako profi. Sice nemají žádný známý dres, ale když někdo vypadá, že by na něm plandala Kalaš velikost jedna, tak je to celkem jasné.
Sletíme závodní sjezd závodním tempem a loučíme se. HonzaB na lanovku, já zas obligátní kopeček k ubytku, tentokrát z nejpříjemnější strany, ale okořeněn solidním ksichťákem. To přesně chceš po nastoupených 3000m. Jenže Bourg je prostě cykloráj a to se projeví třeba i tak, že mě po chvíli dojíždí oni dva profíci z vrcholu. Sprostě padám do háku, každý watt dobrý. Na světlech se dáváme do řeči a zbytek výletu mě dovezou příjemným tempem domů. Navíc se dozvídám, že nebudu takový máslo, že dali jen o jeden kopec a tisíc metrů víc, že včera byli na Iseranu (tam jedu zítra) a že jsou tady na soustředění. Po lustraci na stravě pak ještě zjistit, že krom váhy to jeli v podstatě na stejnejch wattech jak já, takže trochu za oči tahá ten nepoměr o kolik oni pak zrychlí v závodě.

Col de l'Iseran
Týmová synchronizace nakonec nějak vázla, a tak byl jen jeden den kdy se dalo jet aspoň ve 3. Cestou na sraz potkávám Demi Vollering and girls a řikám si, proč to vlastně zazdil Nemi. No ale každý svého štěstí tento, že jo.
Takže vyřážíme s HonzouB a Kolíkáčem na col colů… Col de l'Iseran. 3. kopec na který se dá jet z Bourgu. Dle wikipedie nejvyšší průsmyk Alp, o pár metrů vyšší než Stelvio. Kdo věří na náhody, tak náhoda tomu chtěla, že to je přesně měsíc po tom, co jsem slavně dobil Stelvio.
Chtělo by se říct sen, jen bohužel trochu i noční můra, protože mám nohy už úplně na kaši a nemít to domluvený jako group ride, tak nikam nejedu. Takhle se nechám vláčet do Val d'Isere, což je zhruba 1000m up. Tam vyškemrám zastávku na pití, který ale záhadně zmizí dřív než ho naleju do bidonu a za značkou konec Val d'Isere jsem zas bez vody. Bejt bez vody a bez nohou není úplně dobrý, naštěstí už jsme v půlce a zbývá už jen ani ne 1000m. Chvíli si řikám, že to bez vody dám, ale po přejezdu říčky asi Iser, česky Jizera, už hledám pramínek pomalu pod každým šutrem. A nenacházím.
Představoval jsem si teda trochu víc pokecu, vlastně kdybych to jel sám, bylo by to lepší, neb bych neměl výčitky, že někoho brzdím, ale 6tý den je prostě 6tý den a ty tisíce metrů navíc proti klukům jsou znát. Navíc se vzpomenu na jejich ksichty na placatém soustředění ve Znojmě po 3 dnech a jsem bez výčitek.
Nahoře ale skupinové foto, co už se nebude opakovat a vše je zas růžové. Ze sjezdu se ale taky nepokecá a tak se samotka končí až těsně před ťuknutím pěstičkami a „díky bylo to fajn“.

Den D – 1
Prší, takže si můžu dát nohy na stůl. Paráda, večer se jen projet a očumovat na nádraží TGV. To bych taky chtěl aby jezdilo z Prahy do Jilemnice.

Arc 1800
Vyjetí. Z 800m v Bourgu vyrážím vyfotit lanovku, dám kousek. Ale je to ten 4. kopec, není škoda v cyklistickém ráji neochutnat vše? Já teda už nahoře byl 6ti roky zpět, ale to nebyly nohy na Iseran, tentokrát by to bylo komplet během jednoho pobytu. Jede se mi dobře, dolů lítají borci Decathlonu a Vismy. A jeden už frčí nahoru. Přejede mě, hákuju. Zapomněl jsem na vyjetí. 320W krásně v háku. No, dokud můžu jdu se zeptat, kolikrát to plánuje jet. Na rámovce čtu Wilco Kelderman. Prý to takhle celý nahoru nejede, protože má předepsaný intervaly. Áha, jasně, takže 320W máme teď odpočinek mezi intervaly. Omluví se, že musí, já mu popřeju ať si to užije a odlétá kosmickou rychlostí. Vidím ho docela dlouho a nechápu, že furt nesvěsil, prostě letěl až odletěl.
Nicméně mi docela poléčil nohy, takže jedu dál, pak se vrací proti a zdraví. V půlce má auto – intervaly se asi nejezdí až nahoru kvůli výšce a výkonu. V autě lednice s pitím, na ramínku suchá komboška, asi až bude mít hotovo, tak abych mohl za kamarády co tu kopec nehoblují někam na výlet. Nahoře v 1800m mám splněno dalších 1000m up, fotku a sjezdem se rozloučit s cyklorájem, nebo je to spíš nebe, když tu člověk může pokecat s hvězdama?

Luke – Hors catégorie

Hors catégorie (HC) je francouzský termín používaný v etapových cyklistických závodech k označení stoupání, které je „mimo kategorizaci“. Termín se původně používal pro horské silnice, kde se neočekávalo, že auta budou schopna projet. A taky pro stoupání Col du Pre a La Plagne. A k nim vede dnes cesta přes nějaký další brdky. Tak jsem si to v na podzim vysnil a tak si to teď užiju.
Ráno vstát nekřesťansky brzo a naložit sebe a HonzuB do auta. Ještě je tma, vyrážíme a potkáváme magory co jedou na start na kole. A taky 4 český dodávky Petr Čech. To už ten race breafing v češtině začíná dávat smysl. Za odbočkou na La Plagne se už silnice plní, nepochybuju o tom, že nikdo jinej než cyklomagoři teď nikam nejede. Stavíme a parkujeme zhruba 10 km od startu, setkání s Kaprem a Kolíkáčem, kterej má ještě kamaše do kterých nachytal světlušky při sjezdu z La Plagne. Proč furt někdo opakuje to La Plagne?
Když konečně vyrážíme, těsně nám ujede pelonon 20 lidí, sakriš, mohli jsme se svézt. Ale ne, sotva jsme nacvakli, tak jede další a už se vezeme. V balíku je slyšet čeština, bizarní ráno. Jsme ve městě, foto, wc a najít svůj koridor. Druhá snídaně, kydnout se obrubník a schroupat pain au chocolat par excellence. A pak ještě druhej. Mezitím se blíží start, DJ vyhrává, párty je v plném proudu. Ale já sem nepřišel kvůli párty, ale něco zajet, že jo. No nebude to sranda, ještě jednou si to urovnat, jsme starej, zkušenej, už jsem něco odjel a nenechám se vyhecovat, ani to nebudu zbytečně flákat.
3 2 1 start. Vůbec to na mě nedolehlo, takže v pohodě, jen hákuju cokoli se pohne, přece se nepotáhnu pod první kopec sám. Docela to jde, pár kruháčů, mraky fanoušků, nájezd na dálnici a za chvíli jsem v balíku. Stál jsem totiž dost na konci a náš balík, číslo 1 (Jsou to ajťáci, tak to číslujou od nuly), vyrazil 7 a půl minuty po první vlně. Teda doufám, že jsem na čele, ale před námi není nic vidět a jede se svižně, ale ne zběsile. Silnice, totiž dálnice, stoupá mírně asi 1%, rychlost se ustálila na skoro 43 km/h, nohy jsem po startu roztočil, tak co víc si přát.
Chvíli mám tendenci se tlačit na svojí oblíbenou levou stranu, ale při pohledu na dálniční svodidla se pak radši sunu doprava, kde balík nechává nevyužitej odstavnej pruh. Za deset minut jsme v Ugine, je čas se pro dnešek rozloučit s rovinama a vzhůru do kopců. Ještě předtím na zúžení trasy do jednoho pruhu trocha zmatku v balíku, ale všichni to ustojí, a dokonce ani po brždění nenastává zběsilý úprk, ale pozvolna se opět rozjíždíme. Tak to bylo fajn.

Côte d'Héry-sur-Ugine (cat 2)
První brdek je tak na zahřátí (11 km, 5,4%). Rozjíždím konzervativní tempo, tedy opravdu tempo, dolní hranici SS. Jede se nepřekvapivě dobře, takže prudší sklony se nebojím přišlápnout, stejně jako když je třeba se někde protáhnout. Snažím se ale i zvolnit a protáhnout se, když je k tomu příležitost. Je čas se podívat po louce dolu, na věžičku kostela, ale hlavně se soustředím na výkon a průměr za kopec pak strava ukáže tak, jak měl být. Super. Dole už jsme potkali i pár lidí z bloku před námi, nahoře pak proletí první z bloku za námi. No jako smazat na mě 7 a půl minuty v kopci ok, ale držet to pak i zbytek závodu? Pod poslední prudší částí do sebe ještě narvat gel a mám splněno. Následuje sjezd, který se mi taky jede dobře, ale než se člověk naděje, přejede mostek přes říčku v údolí a bez varování zase stoupá.

Col des Saisies (cat 1)
Tohle už bude delší, s mizesjezdem poctivá hodina. (13,7 km, 7,3%) Jede se mi stejně jak předchozí kopec, takže všechno jde podle plánu. V půlce je trochu roviny, tam je v plánu druhý gel. Všechno jde hladce, baví mě to, občas někdo česky povzbudí, někdy i pokecá. Kolem občas proletí borec z bloku 2 nebo už i 3, ale nechává mě to v klidu, jinak se určitě nepropadám, navíc ve sjezdu určitě ještě nějaký místa získám. Blížím se k vrcholu, když se za jedním horizontem přímo nad asfaltem vynoří Mont Blanc, je to vskutku monumentální podívaná. V mezisjezdu pak něco ztratím, protože potřebuju dát další gel, ale jinde kde jíst zase nebude, protože ve sjezdu to je tvrdá robota a 20 minut soustředění. Vlastně ty chybějící roviny mezi kopci dělaj závod opravdu těžký. Poslední zbytek kopce, projet lyžařským střediskem a konečně si vychutnat delší sjezd. Teda je to taky robota, ale baví mě to. Před další kopcem je ještě velecenný kilometr roviny, kde dám další gel (akorát to vyšlo zhruba po 30 minutách) a zastavím před vesnicí na wc, nechce se mi to řešit na občerstovačce.

Col du Pré (HC)
Hors catégorie, celé to je dneska o tom. Před závodem mám projeté oba HC kopce, La Plagne je v pohodě, sama o sobě, jenže co to dělá těžký je Col du Pré. Mám z toho strach a celá strategie je postavená na tom, tenhle kopec přejet dobře, v pohodě a s rezervou i ve vedru. První cíl tedy byl přijet sem červej. To se podařilo, další věc je, je to kopec na hodinu. Žádný riskování s jedním bidonem, dva jsou poctivě vypitý, zatím sice nebylo vedro, tak jsem se trochu nutil, ale vedro bude. Nic nepodcenit. Beru vodu na polejvání a džus na kopec, protože nemám vyzkoušeny zdejší patoky.
A tři slaný oříšky. Ne, to není žádná symbolika, chtěl jsem hrst, ale nepovedlo se a ten jeden krok zpět prostě neudělám, mám přece svoje závodnický flow. Džus moc dobrej není ale na pití ok, půl vody taky vypiju a půl použiju k polejvání, jak začíná být horko. Teplotní managment zatím funguje, jede se mi dobře. Věřím, že ztracený čas kvůli těžkým bidonům doženu. Navíc ty minuty na občerstvovačce daly šanci vidět HonzuB s Kolíkáčem o dvě serpentiny pode mnou. Sice na sebe můžeme halekat, ale časově to vypadá na několik minut. No s čůráním a občerstvovačkou to vypadá, že jedou podobně rychle. Takže další vzpruha, že neztrácím, přestože, jak by řekl Kapr, jsem ještě nešlápl. No, a protože kluci říkali, že je třeba se chválit, tak tedy: Dobře já!
Jak kopec znám, vím, že se blíží konec. Pořád držím dolní hranici SS, stejně tak vyjde nakonec průměr za kopec. Prostě všechno jde podle plánu. Sjezdík s luxusním výhledem na přehradu, 700m rovinky po hrázi, akorát tak čas slupnout další gel. Beru to jak prášky proti smrti, nechutnám, rovnou polykám, jen si odškrtnout další cíl. Napít, polejt a je tu další kopec.

Cormet de Roseland (cat 2)
Vlastně by to mohl být klidně jeden kopec, protože mezisjezd byl kraťoučký, ale tenhle zbyteček na hřeben sám vydá za kopec druhé kategorie, tak co. Dalších 24 minut do kopce, ještě jsem nezrychlil, ale přijde mi, že lidí co předjíždím v poměru k těm, co jedou plus minus stejně, se zvětšuje. A co teprve až za to vezmu. Ne ba ne, to je schováno až případně na druhou půlku La Plagne, navíc moc dobře vím, že úspěch bude tempo udržet, protože i to bude sakra těžký.
Konečně se to nahoře rovná. Další gel, trochu vyvěsit v rovnější pasáži před horizontem, protože pak to přijde, nejtěžší a nejhezčí sjezd dne. Těším se, zároveň vím, že to bude 20 minut pekelnýho soustředění, rychlostí k 90 km/h a serpentin, nástupů, no prostě Alpskej sjezd se vším všudy. Takže zabzučet na velkou, ještě se polejt, ať se člověk cestou dolu dobře vychladí a jde se na to.
Trochu to rozjet a první část je o polehávání na rámovce. Při rozjetí jsem letěl přes devadesát, ale dneska fouká poměrně dost proti, což situaci trochu ulehčuje. Jede se jen 80, navíc lidi, co si nelehli na rámovku míjím větší rychlostí a tedy s větší jistotou.
Pak přichází točivá pasáž, hezký zatáčky, tu poslední musím co nejlíp, pěkně čára, apex, čára a netrefit při tom tu majestátní skálu co se na to zvídavě kouká seshora. Paráda, minout dřevěný zábradlí o pár desítek cm a zase si lehnout, aby byl člověk odpočatej na 10 serpentin, co prověří kotouče a destičky. A jak se později ukáže i pláště.
Využívám kotoučů a brzdím co nejpozději, ale vychází to dobře, točky v pohodě, trochu si přišlápnout, ať to jede. Tohle je můj svět, tady mě nikdo nepředjíždí, ani nehákuje. Následuje jen lehce klikatá pasáž kaňonem, brzdit se moc nemusí, ale kdo nezná, tak se lekne každého zahnutí silnice. Tady se dá jet v klidu 70, nebo taky pořád brzdit na 50. Volím první možnost a za chvíli jsem na louce nad Bourgem. Tady už mě pár lidí přibrzdí, ale co, sjezd mám za sebou, teď je třeba se uklidnit a mentálně se připravit na grande finále.
Průjezd městem na pohodu, malý brdeček, na kruháči fandí holky, mají pro mě dva bidony, kolu k tomu. Všechno podle plánu. Prý jsem vypadal hodně svěže, aby ne, když jsem přijel na 300W a odjížděl na 600. Taky mě přes kruhák hnalo mraky lidí. Potkávám borce co jede, tak se přidám, dvakrát se otočíme a jsme ve skupině 15 lidí, co si dávají přednost. Chápu to, pod La Plagne prostě nechceš šlápnout navíc. Ale zase někdo jet musí, jinak tam nikdy nedojedeš. Nestřídaj, rozbíjej tempo. Nechaj mě odjet ze špice, borec to dolepí, ale nesetřásl je. Pak střídám, nechají ho odjet, já to nelepím. Ať klidně zastaví, když chtěj. Pak se zvednu, pošlu tam 800W a jedu do pr, za borcem. Asi ta coca cola, no. Pak zas hezky střídáme a na u odbočky na La Plagne jsme v další skupině.

La Plagne (HC)
La Plagne, kdo to zase řekl? Ještě tam nejsme. Jede se příprava a naše snaha jet je po zásluze odměněna, protože tahle skupina, tak ta jede. 250W v háku, 3% magnet, to je přesně to tempo, co už bolí, ale můžeš se z něj zvednout. Aspoň to jsem si psal do poznámek z GF Benedetto. Ale chci se zvedat? Na hodinu a půl dlouhým kopci? A vůbec, můžu se ještě zvednout, když tohohle už mám dnes v nohách přes 3 hodiny? Otázek spousta, ale odpovědi se hledají těžko, když co chvíli ze skupiny někdo odletí a já si ho musím obhazovat. Konečně zhoupnutí ke kruháči a oficiální začátek kopce.
Kotel jako na Kleti (sorry, no, kecám). Kotel jako na Tour, borce to vydráždí a všichni jdou ze sedla. Taky se zvednu, ale wattama tu kouzlit nebudu. Jako já to chápu, je to efektní, když ti to v patě kopce rozjede Narváez nástupem a ty pak pojedeš celej kopec jak Pogačar. Ale my nepojedem celej kopec, my si za minutu sednem a v půlce budeme žebrat o vodu, ne?
Skupina odletěla, teda část, za sebe se nedívám. Jedu si svoje, napít, polejt se, najít rytmus. Kopec je lehkej, řekl jsem, tak ať to podle toho vypadá. Držím rozumný tempo, vlastně to jedu stejně jak první kopec dnes, rezervy jsou. To je dobře, bude to dlouhý.
A je to dlouhý, vím kde jsou zlomový body a nějak trvá se k nim dostat. Přejet louku, kde peče slunce, to je nekonečný. A já začínám bejt taky pečenej. Rezervy nejsou, ale držím se v zóně, ze sedla, protáhnout, polejt se, napít, jíst se mi nechce. Začíná to vypadat zajímavě. Lehký to je, vole! První kopce tě měli orvat, utahat, jen aby ti to přišlo tady těžký. Ale já to prokoukl, neutahal se a je to lehký. Jasný?!
Core senzor ukazuje teplotu, desetina stupně nahoru, další, další. Ne, že bych to necítil, ale je dobrý to mít změřený a vědět, že nekecám, že jo. 39 jsme překonali a já vím, že kolaps se blíží. Leju zbytek vody, když někdo polejvá nechám si to líbit a dělám opičky, abych nalákal další polejvače. 39,2 víc jít nechci, mám vyzkoušeno, že 39 a půl jsou mdloby. Takže budu muset zpomalit, nebo se asi někde vykoupat. Naštěstí je tu občerstvovačka. Mají jen a pouze vodu, ale přesně to potřebuju.
Je tu plno, všichni bloumají kolem a vymýšlejí proč ještě nemusí jet dál. Naopak já chci jet dál, kolo opřu o týpka a sápu se po velký flašce Vittelu. Paní protestuje, že to rozhodně nemůžu pít z flašky, tak říkám, že jí chci na hlavu a stejně jí potřebuju celou. Paní neví, ale borec pochopí. Nesměle mi to leje dírou v helmě na hlavu, čekám až ledová voda proteče kolem kotníků, zaplaví paty a nakonec ochladí i malíčky u nohou. Naznačím borci, že nemusí šetřit a ten do mě pustí zbytek flašky. Dva palce nahoru a nejšťastnější mercíííí obsluhu rozveselí, čapnu dogmu a valíme dál. Minuta a čtvrt co mi zachránila den.
Po chvíli Core ukáže 39.1, za rohem foukne ze stínu lesa a je mi hej. Cítím se dobře, dál už to nesleduju, ale ještě to kleslo i když mírně. A vzduch měl v tu chvíli 35. Prostě peklo.
Konečně vidím lanovku a bobovou dráhu, zbývá 500m up, nějakejch 30 minut. Už nejedu SS, ale do tempa se vlezu, rezerva je velmi malá, plus jsem v 1600 metrech. Párkrát zas udělám blbost s pitím tří loků na jeden nádech a pak to rozdýchávám. Sice to není 2500m, ale asi i vzhledem k únavě už to tělo moc nedává.
Hodně ale pomáhá, že všichni okolo jsou na tom o dost hůř. Od začátku kopce mě nikdo nepředjel, lidi z naší skupiny jsem nechal dole, pár lidí jsem předjel dvakrát kvůli zastávce pro vodu. Vzpomínám na Stelvio, furt si jedu to svoje a kosím to jako Pogačar zbytky uniku. Myslím, že kdyby se to v TV pustilo poloviční rychlostí, tak by to fakt vyšlo nastejno.
Už vidím La Plagne, obří hotely, reklamy kolem silnice. Kruháč před vesnicí, jak se silnice trochu rovná držím watty a zrychluji a zas mi přijde, že jsem jedinej. Brána do La Plagne, další kruháč a už vesnicí vzhůru. Tady už se fandí fest, je slyšet cílovej hukot s moderátorem. V hlavě mám, že se ještě musím dneska dvakrát zvednout. Vidím Kolíkáčovic holky, klubovou vlajku, tak poprvé ze sedla a 300W a za zatáčkou pak do cíle ještě co zbylo. 400W, no to teda moc nezbylo a není to úplně spurt do cíle, ale 2 lidi předjedu a mám aspoň nějakou rychlost.

I am done, I am dead.
Je konec, je mi fajn, ale jsem rád, že jsem rád. Fakt jsem si to užil, i když je to závod vlastně sám se sebou, časovka na 6 hodin, s tím, že se pořád motá někdo kolem, ale pomůže to minimálně. Ale je to zábava, super kulisy i lidi kolem. Takticky to asi líp jet nešlo, ke konci už nebylo kde brát a čerstvej jsem určitě nedojel, takže dobrý. Letos toho bylo tolik, že je mi blbý říct, že to byl nejtěžší závod, hlavně když má člověk vždycky trochu jiný nohy a jinak se jede. Paradoxně to ale možná bylo nejtěžší, protože to bylo krátký, respektive chyběly kilometry, kde se nic neděje, člověk nemusí jet, nemusí se soustředit, může se najíst, napít, zamyslet. Zároveň ale zase lehčí v tom, že si může jet svoje, není závislý na skupině, cizím tempu. Důležitý ale je, že to bylo super a člověk se bavil. Tak snad zase někdy.

PS:
A ta atmosféra prostě je jedinečná, lidi fakt blbnou. Letos jsem si vyslechl i krásný francouzský [alé slapkýýý]. Kolem trati vtipný transparenty, nápisy na silnici. Děcka co čekaj v posledním kopci na tátu s fotkou a kartonem “Wanted papa - Live or Dead”, to jsem šel málem do škarpy. Myslím, že dostali to druhý. Ke konci už mě to monotónní [aaaalééééé] vyloženě vytáčí, dost se bojím, že to budu křičet ze spaní. Fuj, jen jsem si na to vzpomněl. Prostě všudy přítomný cyklošílenství, před, po i při závodě.

Olešnice

Žába – Koloděje v nových kulisách

Z minulého víkendu vyždímaný jako hadr, Dobrušský pohár neberu moc vážně. Trasa samý kopec mi nejde moc naproti a tak ani nemám starťák. Prostě si dojedu na výlet a posbírám nějaké body do Šlapky Roku.

Ale Vláďa minulý víkend nezávodil a do Orlických hor má velké plány. V sobotu mi rozjetí celkem chutnalo, ráno vstávám o půl hoďky dřív, vyzvedávám číslo jako první, poctivé rozjetí a hurá na start na týmový duet. Na Šerlich s čelem, trochu si pomoc a rozjet spurt.

Je nás na čáře moc, proto pořadatel rozhoduje o startu ve dvou vlnách. Super, nebude se blbnout! Prdlajs, letí se! Maximální tepovka sezóny už na šestém kilometru a první vlna o zatáčku před námi. No potěš, tohle bude sakra bolet. 

Sjezd pod Šerlich se snažím vydýchat, tlačím do sebe gel už po 15 minutách závodu. Na Šerlich se rozjíždí naprostý nesmysl. V hlavě mi letí odpočet jednotek minut, kolik mi to ještě vydržím. Peklo na kolečkách a Vláďa zleva míří dopředu. Uaaa, odpočet se zrychluje a já stínuji Vláďu a nula se blíží. Najednou to rupne týpkovi přede mnou a polehku mizí čtveřice soupeřů.

Vláďova taktika s čelem na Šerlich padá na nedostatku výkonnosti. Zpomaluji odpočet hratelným tempem na VO2 max, usadím se na špici odpadlíků a sleduji jak se čtveřice prodírá skupinkami odpadlíků první vlny. Snažím se udržet přehled jestli pořád odjíždí celá bedna.

Vláďa bohužel odpočet nezastavil včas a nechává mě odjet. Moc nevadnu, ale ztráta se natahuje pořád stejně celý kopec. Lajnu za sebou se snažím urvat přes horizont a v následujícím sjezdu. Dojedu auto, závětří se hodí a když začne zdržovat tak přes něj. Jsme dva, docela makáme a živíme naději smáznout ztrátu ze stoupání. Jenže jak nabalujeme korálky, spolupráce vázne, dojíždí nás zezadu... Tou dobou už jsou uprchlíci zaparkovaní v první vlně a nenávratně mizí.

Houpavé klesání je směs svěšených nohou a docela intenzivních stoupání. I když to bere dost sil, nikomu se nechce vystoupit. Nezávodí se, nikdo se moc nevyhýbá špicím, žádné nástupy. V dobré skupině nebylo těžké se smířit s výletem a neděle dostává rozměr famózních Kolodějů.

Z Bartošovic se nic nejede. Ota z TransAlp se rozjíždí do kopce sám, neměl bych přišlápnout a odjet s ním? Respekt z Luisina údolí mě drží zpátky a Ota parkuje zpět ve skupině. Následuje v klidu zajetý rozbitý sjezd a několik brdků za sjezdem pokračujeme celkem volně. Všichni šetří na 12 km hákové stoupání.

V prudších částech toho mám celkem dost, jedu v co nejlepším háku a přemlouvám hlavu ... tady si prostě nechci vystoupit. Další rozbitý sjezd a stoupání z Deštného jen v tempu. Ota mává že chce střídat, ale já ho nedokážu předjet. Za odměnu dostávám horizont na 6 W/kg. Nevím kde se to v nohách bere, ale když už se točí, tak podržím i kus klesání. To vždy udělá radost těm co visí za oči

Pod cílový kopec se nesnažím zmizet ze špice, jde už jen o odstup od prvního Zbylo nás 6 a nikomu se nechce spurtovat. O pořadí by jel jen Jarda Halík ... kdyby mu soupeř neodpadl už na začátku stoupání. Za mě ideální zakončení výletu, krásná trať a pěkné počasí ... neděli jsem si náramně užil

Kolem Posázaví

Alda – Expresem bez jizdenky

Už na startu jsem si všiml jednoho účastníka závodu, který prohlásil, že je to jeho první závod po třech letech, a tak podle toho taky pojede. V tu chvíli jsem si říkal, dobrý, tak snad odpadne v podobnou chvíli jako já a nebudu napospas větru sám. Byl to Ondřej Beran ze Slávie, nevím, jestli ho někdo znáte, ale tenhle závod jsem defacto skoro celý odjel s ním.

Odstartovalo se, serpentýny v pohodě, jel jsem úplně vzadu, myslel jsem si, že už tady bude nějaká snaha to urvat. Jelo se dál, kopec v Oplanech jsem se skupinou vydržel, ale krátce po konci stoupání se balík rozjel a to už jsem neudržel. Dojel mě Ondra a říká „uděláme grupeto a budem dojíždět ty co odpadnou“, za mě výhodná nabídka, tak jsem ji přijmul. Hezky to odsýpalo, tempo bylo akorát, po dynamičtějším nástupu do kopce, nebo při střídání na špici nám Ondra říkal, ať jedem plynule, že profil je tady dost výživnej a do cíle ještě daleko. Možná v půlce, když nás dojelo čelo druhýho balíku jsme se s nimi svezli do prvního táhlého kopce, kde jsme odpadli. Po nějaké době nás dojela druhá skupina z druhého balíku, která nám ujela do kopce zhruba na 75 km. Tak jsme zase jeli jen my dva. Po čase Ondra říká „za námi jedou dva, asi ze šlapek, chytneme se jich, bude to proti větru potom“. Po cestě jsem viděl Žábu, jak stojí na krajnici a kochá se naším projíždějícím balíkem. Napadlo mě, jestli on náhodou nepotáhne Luka. No a taky že to tak bylo. Nástup do oranžového rozjetého expresu se povedl, následovalo něco, co bych přirovnal časovce uprostřed už rozjetého závodu, ale chtěl jsem se udržet zuby nehty. Povedlo se, sjela se skupina před námi a tempo se snížilo, díky bohu… Pak už se dojíždělo do konce a já toho začínal mí po krk, pomalu jsem cítil, jak se blíží ta zeď a odpadám ze skupiny a jedu schovanej za ředitelem závodu a Ondrou. Pro ně tempo, u kterýho si stíhají povídat, já prošitej jen vysel za oči. Kostky v posledním stoupání před cílem, to už jsem chápal jenom jako špatnej vtip a další důvod proč si pořídit moderní kolo, protože na mých pláštích o šířce 25 mm to bylo vzhledem k mému stavu peklo. Před cílem trochu zmatenej, kde vůbec je ten cíl, ale nakonec sem ho našel .

Další těžký, ale krásný závod. To, že jsem takovou trasu zajel s průměrným tempem 31,34 km/h vidím jako neskutečný úspěch. Doufám, že ta výkonnost poleze nahoru stejně jako doposud. Po prvním letošním závodě a střetu s realitou, bylo pro mě podobné tempo naprosto nemyslitelné. A jelikož se nikdo z vrstevníků v UAC neodvážil postavit na start, titul mistra je můj. Zase parádní závod, baví mě to!

Luke – Nedělní žábava

Únava z alpské dovolené dostoupila vrcholu a tak v sobotu večer zoufale pročítám reporty z let minulých. Doufám, že najdu nějakou zmínku, co mi pomůže to přežít. Místo toho jen nadšený řeči jako že Posázaví přece dycky a tak. No to sem si zavařil. Pravda je, že start je prostě povinnost a ono to nakonec bude pěkný, no ne?
Ráno jsem úplně vyřízenej, chce se mi spát a ne závodit. Střevní mikrobiom je pěkně nasranej, asi že došli palačinky, croissainty a tartaletky. Žába v depresi, že nemá s kým jet a nechce s čelem. Házím mu laso, že může počkat, že budu rád. Počasí vyšlo, nechávám odjet balík mlaďochů a dopadá na mě, jak sem starej, že tu stojím a čekám.
Pak start. Poměrně početný balík se scvrknul na velikost, jako snad neměli mlaďoši ani během deštivých ročníků. Ve třetí serpentině koukám za sebe a tam místo prázdna docela narváno, jen teda s pěkným odlepem. No pěkný. Jo a nezapl jsem Garmina, tak ani nevím jakej šrot se jede. Naštěstí. V půlce už to docela kouše, ale pak se naštětsí zvolňuje. Čas nakonec nějak standardní, tak jsem prostě jen z formy. Totiž rozumněj, forma asi není zlá, ale potřeboval bych aby ten Hradec neměl 3 a půl minuty, ale hodinu a půl.
S hrůzou jsem zjistil, že poslední intenzita nad FTP byla na Kozím prdu (a tam to bylo na prd) dva měsíce zpět. A pak teda minutovej pokec s Wilcem v pondělí, ale to jsem měl regenerovat. Nicméně chyba tedy byla už v pondělí, že sem ten kopec neodjel s Wilcem a dnes už s tím nic nenadělám. Po rovince se trochu vzpmamatovat a najet si dobře před odbočkou na Oplany. Zbystřil to domestik Žába a bez potřeby komunikace už ho mám předsebou a celej sjezd a celý Oplany si jedu bezpečně v luxusu druhé pozice. Pak sjezdík z čela a uklidit se nakonec balíku. Tady bych prostě zavřel oči a nechal se odvézt pod Talmberk bez zájmu o to jestli někdo odjel nebo ne.
Nikdo ale neodjede, protože Žába všechno pokreje a sjede. Doufám, že to dělá jen pro žábavu a nemyslí si, že pak na Zdebuzevsi nastoupím a pojedu do háje. Doháje totiž směřuju, ale bez nástupu. U Benátek to docela bolí, pak koukám, že Žábu nechali odjet. Chvíli přemýšlím, jestli se mám v druhým balíku uvést jako pořádnej magor a zkusit si ho doskočit. Docela živě si představuju, jak to docvaknu, houknu jedem, přidá se ještě Malíř nebo někdo podobnej a v Talmberku si budu muset propíchat oba pláště, bidony, shodit řetěz a zahodit garmina, abych měl dost výmluv, proč jako už dál nejedu.
Naštěstí mě začali cukat stehna už jen z té představy a zůstávám hezky vzadu. Což je dobře i proto, že Čespa zas kouzlí na špici a půl balíku jde málem do škarpy. Ach jo, že já nezůstal radši mladej.
Před sjezdem přes Úžice sjíždí Žába opět Malíře a balíček kotví. Děkuji za nabídku a do sjezdu si jdu najet z čela. V Z2 odjíždím do úniku a balík teatrálně stojí. Ve sjezdu pak přiletí Žába a asi se i závodilo, protože Radek Plechata měl nějaký řeči o závodění z kopce. Nechápu, že mi teda neskočil do háku a vklidu to nesjel se mnou, když to k tomu přímo vybízelo. Já to jel jak na výletě. Tak třeba příště, no.
Talmberk se jede nehezky nerovnoměrně, já jsem nějak ukolébán představou, že to tady v tahu vždy letíme tak, že kopec není ani znát. Letos to je ale jiné a mě to nedělá dobře. A když se udělá díra nemám na to, to řešit. No to potěš.
Naštěstí jsem nevylítl sám, tak se ještě ve dvou dotahujeme, ale vím jak moc to je platný. Nicméně do Ratajů s čelem - odškrtnuto. Ale další záběr do VO2Max na Podveky už je příliš a končím. Ne že bych to nečekal, tak úplně nepanikařím, ale nohy se rozbolely až moc. Mijí mě jedna Varta, druhá Varta, ideální spoj, ale moje baterky už jsou moc vybitý a tohle nechytám. Chjo. Nahoře s formujeme s Lukášem Kubíkem, jsem ve stavu, kdy chci jen smrdět v háku a nic nedělat, ale jak se ukazuje, tohle asi neumím. Prej když pojedem rozumně v klidu, tak je ještě sjedeme (míněno Varta duo Miller, Beránek). No, bojím se, že rozumně už dnes nepojedu, maximálně tak v tom klidu no. Nicméně točíme, na Šternberku chytám trochu díru a už jí nesmažu. Pak ještě na dohled do půlky Zdebuzevse, abych viděl, že se to v klidu a rozumně prostě dalo dojet. A tam se definitivně lámu.
K mému překvapení i v tomhle stavu jedu furt nějakej sweetspot, což je asi jediný pozitivum, co jsem v závodě našel ohledně výkonu. Pokochám se aspoň Zdebuzevsí, užiju si sjezd do Kácova přijíždí další kolega. Prej jedeme, musíme točit. Mám v hlavě cosi o tom, že já už dnes nic nemusím. Ale co, točím, co to jde, lepší než jet proti větru sám. Na Garminu pípne zpráva od Žáby, že čeká. Pocit vyčerpání se mísí s radostí. Mám radost i pro kolegu, co chtěl abych točil. Konečně za Nechybou padáme Žábovi do háku a letíme na Mitrov. Kolega co toužil po tom jet to zbaběle zabalil, letíme dál, Talmberk dolů v klidu, pak si trochu odpočinout do Nechyby a další část tréninku za motorkou. Nabíráme Ondru Berana a Aldu, Ondra veselej, Alda ani nepípne. Příště už snad bude mít dres, abychom ho poznali. Aspoň ten mistrovskej ne?!
Na Vlkančice konečně dojíždíme baterkovou skupinu, je tu i Víťa Novák na výletě a nějací mlaďoši. Když se chvíli nepojede, tak snad oklepnu, tak Žábu brdím. Dobře se tu kecá, nejede se, ale náhradní nohy jsem si tu bohužel v sobotu do škarpy neschoval, takže se můj stav nijak nelepší. Kostky ve Skalici trochu poškádlí mlaďas a Žábu odešle do úniku. Vlastně geniální strategie, Varta musí jet, zalejzám do háku. I tam kopec na Odřejov bolí dost, ale odjetej Žába mě motivuje prostě schovat hlavu a trpět. Najednou ale nástup, všichni se zvedaj, ale já nemám ani sílu zvednout hlavu, natož se třeba rukou přitáhnout k řidítkům. No hezký.
Jedu dál sám, jak kdyby to bylo La Plagne, pití po jednom loku, co kdyby se mi z té nadmořské výšky zamotala hlava, vlastně jsem stejně jel i tu Zdebuzeves. No asi se budu muset ještě chvíli aklimatizovat a nebo to prostě neřešit a počkat na Kitzbuhel, kde bych mohl být i s tímhle snad trochu konkurenceschopný. Každopádně jsem si to užil moc, díky Žábovi za transport a kvalitní čas strávený za motorkou, i tohle člověka posouvá dál. A díky všem za pokec a Sergeiovi za tiskovku a CFC za organizaci (a RFC za změření, funguje to líp jak na Letape :) ).

Nemi – Nečekaně dynamický vývoj

V den posledních třicátých narozenin se naposledy řadím do prvního balíku mlaďochů. Vedle mě Hulis a Daffy. Startovní listina je plná velkých jmen, tým Integray dorazil snad v kompletním složení. Zahřívací kopeček na mokrém rozbitém asfaltu z Hradce první lajna drží v pohodovém tempu, ale za nimi probíhá docela ostrá loktovačka. Nemám na to hlavu, a tak se pakuji na konec balíku, což mě v průběhu závodu stojí dost sil navíc.

Mám nějaké prokletí na tým Unlimited. Tentokrát mě docela štval Otakar Čapek. Dvakrát mě zbytečně vyloktoval ve sjezdu, aby si to dole nechal ujet a já to pak musel dolepovat. A to nebylo všechno. Ani když jsme s ním později jeli v malé skupině, nikdy nestřídal na špici, nechal každého řadit před sebe. Ve všech kopcích vypadal, jako že umírá. Kromě toho cílového, kde zázračně našel síly a dal mi deset vteřin, Hulisovi dvacet. Ale to předbíhám.

Poprvé mi čelo odjelo kousek pod horizontem stoupání z Talmberku. Dojel jsem taky odpáraného Pavla Zháňala a ve dvou jsme se jej vydali pronásledovat. Dotáhli jsme se ve sjezdu po kostkách v Ratajích. Za ostrou levou jsme museli zastavit kvůli zablokování úzké silnice zaváděcím vozidlem a dodávkou v protisměru. Kopec na Ježovice se jel ještě svižněji, tak jsem to radši odpojil už dole. Přede mnou opět Pavel Zháňal a Otakar Čapek. Nečekali, ale do kopce na Otryby ani moc nejeli, tak jsem je dostihnul. V kopci za Šternberkem dojíždíme Daffyho, Otakar Čapek zůstává někde dole. Ve sjezdu na Dolany je spousta štěrku, tak jedu opatrněji a pak si Daffyho s Pavlem Zháňalem musím do kopce dotahovat. Přijde mi, že jedeme moc, tak to po kolíkáčovsku zkusím zakřičet. A s podobným úspěchem. Kopec jsme tedy společně vyjeli, jenže nahoře v odbočce na Kácov regulovčík zastavil dvě auta v našem směru, zatímco proti jela další. Daffy s Pavlem Zháňalem se prosmýkli, jenže já musel jít na brzdy, protože se i ta auta v našem směru dala do pohybu. Bohužel Daffy neviděl a neslyšel, a tak jsem za ním v protivětru z kopce na Kácov spálil tolik energie, že jsem v kopci na Zdizuby ztratil i vizuální kontakt.

Ale vyšlo to celkem dobře, protože sotva co jsem ten kopec vyjel, nabralo mě čelo druhého balíku spolu s Hulisem. S nimi to pěkně frčelo a před Sázavou jsme zase dostihli i Daffyho a Pavla Zháňala. Ale nebyli jsme s nimi dlouho. Další kopec byl intenzivnější, a tak jsme zůstali sami Hulis a já. Ve dvou jsme jeli až do Hradových Střímelic, kde nás nabrala druhá skupina druhého balíku s Jardou Halíkem. A jak to dopadlo, už víte. Byl to krásný závod s nečekaně dynamickým vývojem. Jsem spokojený a šťastný, že jsme dojeli v pořádku.

Závěrem se sluší moc poděkovat za fantastickou tiskovku u Sergeie, kde jsme spolu s Žábou, Lukem a Lacem analyzovali nejen tento závod, ale celou sezónu.

L´Etape CZ by TdF-horská

Kolíkáč – V závodním rauši!

Před rokem to tady klaplo v závodním rauši od začátku do konce. Co letos? Podaří se to zopakovat? Jsem ale nějak úplně bez ambic a motivace, navíc předpověď počasí je prapodivná, déšť se nenadále tvoří, radary moc nefungují, ale stejně to stále projíždím a hladím na mobilu.
Nakonec vítězí varianta léta, takže jen ve Veranu, radar je vyčištěn. Máme pěkná startovní čísla, tak v koridoru na dohled startovní brány, ťuknout si s kumpány, oslavný ohňostroj na náměstí a pak koloběžkovat po dlažbě skrz historickou bránu. Za městem ostrý start a první kapky. To snad není možné! Deru se vpřed do prvního kopce za Lukem. Povzbuzení s modrou Dogmou a pak zleva Pavel P. s domestikem. Hop mu do háku a naplno závodit, nekoukat na budíky a poslat tam všechno a neřešit, co bude za 2 hodiny. Čekám Luka a HonzuB za zadkem, ale nikde nikdo. Tvoří se grupa a letí se. Je tu i legenda Béda Průcha. Leje, sjezdy plné vody, ale exalith na retro brzdách funguje. V hlavě ale respekt a po každém sjezdu si grupu docvakávat. Sluneční brýle vše proměnily v ponurou jízdu, mraky vody a gejzírů ze zadních kol. Hodina za námi a na budíku 303 NP, je jasné, že za tohle budu platit. Další sjíždění, horizont, Pavel na 20 metrů a jeho domestik ho tlačí za zadek zpět do grupy.... a já?
"Tenhle okamžik, kterej já mám na cyklistice paradoxně rád. Fascinuje mě. To, když se zlomíš jak sirka. Je to, jako kdybys umřel. V zamlženym oparu vidíš skupinu borců, jak legračně pohybujou nohama, pitoreskně přilepený na horní rámové trubce, aby na ně nefoukalo a pomalu se vzdalují v pestrém vláčku. Ale tobě to nevadí, protože ti je všechno jedno. Ty už tady nejsi. Už nemusíš nic…" děkuji Mahagoni za tyhle skvělý pravdivý slova!!
Ale na Etape za chvíli musíš! To je na ní to krásné, že za tebou jede další grupa, kterou můžeš zkusit. A táhne ji Kuře, povzbudí a je tu i náš Technik! No paráda. A co HonzaB a Luke a ...? Valíme dál, přestalo pršet, silnice osychají, snažím se dát do kupy do dalších fází dnešní bitvy. Průjezd Krumlovem bere za srdce, ale i za ruce a nohy, ty kostky jsou šílený! Ale zážitek, na který budu navždy vzpomínat. Kdy je možnost se proletět těmito historickými místy s číslem na zadku a za povzbuzovaní stovek diváků? Fakt krása!
A Kleť je peklo! Další hluboko zapsaná vzpomínka, neskutečný ryk diváků ten kopec vlastně narovnal. Nohy drží a Technik je magnet! Ale horizont a sjezd ne a ne přijít. Úzká oslizlá asfaltka, kde je uprostřed mech. S Hadem a Jirkou Šrainem se navzájem motivujeme, tohle nesmíme pustit.
Konečně padáme dolů a tempo upadá. Technik mě hecuje, že zkusíme odjet, ale cítím pomalu svůj konec. A kopce nekončí, a začínají čím dál tím více kousat. 20 km do cíle a křeče jsou tu. Ale nelámu se, ze sedla, do sedla, jiný posed a vždy to nějak rozeženu. 10 km do cíle a je tu rozdováděný Jenda, každý brdek křečuji, poslední vrchařská prémie, na velkou to zkusit s klukama, ale nedám to s nimi.
Domotat to na kostkové náměstí a pohrozit ručičkou vzhůru k nebesům. Ne, dnes si nemohu nic vyčítat, nechal jsem tu zase všechno a odměnou mi byl závodní rauš od začátku až do konce. Na tu nechuť, co teď zažívám, to vlastně bylo skvělé. 80 % v dešti, v cíli křeč, co mě dožene k slzám, moje holky mě s láskou opečovávají, mám nekontrolovanou třesavku, ale tohle stejně furt chceš! Netrénovat, jen závodit!
Díky orange bojovníci! Nakonec smolná týmová brambora, jelikož Nemi chytil technický problém ještě před startem.

Luke – Kubík Family Ride

Trasa startuje do kopce a prý tam není taková tlačenice jako v Praze. Co když to je jen pražský problém, že se jezdí v balíku neohleduplně a nebezpečně. Navíc jiný závod před Krušnotonem nevidím, tak nezbývá než po čase opět vyzkoušet "kouzlo Tour".
Přípravu nepodcením a zajistím si start z prvního bloku, snad bez tlačenice. Bohužel Krušnoton zrušen a tím celý záměr přestává dávat smysl. No tak se aspoň pěkně projedu na zavřenejch silnicích a třeba se i bude pěkně závodit, co já vím. Plus samozřejmě tuším, že z toho bude minimálně spousta literárního materiálu.
Bohužel dvouroční školkový moribundus opět nabírá na síle, v pátek nic moc. První 4 hodiny noci nespím a jen se potím, utěšuju se, že to je projev léčby a až se z toho vyspím, bude to fajn. Jet po nemoci je určitě lepší než jet nemocnej. Někdy po druhý se mi udělá líp, vyměním propocený pyžamo a vcelku pěkně spím.
Ráno je mi fajn, raduju se, jak jsem s moribundem zatočil. Cesta na start s Javim ubíhá rychle, závodů bylo spousta, je o čem povídat. Vlastně měl člověk moc pěknou sezónu.
Jdem pro číslo, pak čekáme na týmovou prezentaci, ale nikdo se nedostavý a prý možná ani nejsme přihlášení, tak tam jen půlhodiny zbytečně stepujeme. Pak převléknout, Kaufland nerozjetí a jde se na start. Já se aspoň trochu rozjel předtím a úplně tragický by to být nemuselo, navíc počasí by nemuselo být extra hrozný.
Jdu do prvního blocku, který je označen jako V(T)IP. Vtip je v tom, že je plnej už 20 minut před startem, stojím úplně vzadu, vedle Jonáš, přede mnou Michal K. Vzpomínám na zlaté časy v Posázaví. Užívám si elektrizující atmosféru startu Tour, komentátor neustále vyvolává střídavě diváky, střídavě závodníky, jestli se fakt jako těšej, jestli to bude super a jestli tu je někdo, kdo má rád cyklistiku. Do toho mi neustále někdo zezadu kope do kola.
Místo "ano", což by asi bylo politicky nekorektní, se má na vše odpovídat alé, alé, alé. A tak se diváci i závodníci dostávají do varu.
Jezdí tady někdo na kole?
Alé, alé, alé!
Máte rádi Tour de France?
Alé, alé, alé!
Dneska pršet nebude?!
Alé, alé, alé!
Po tomhle je mi jasný, že pršet nebude, protože bude pořádně chcát. Navíc sem si zapomněl krom blatníčku vzít i rukavičky, takže to je tutovka. Za stáleho kopání do zadního kola se taky začínám těšit na start, hlavně aby tahle show už skončila. Vyrážíme historickou bránou, z jedný strany Michal, z druhý Kapr, ani jeden mě neohrožuje. Zaplať pán Bůh za VIP blok. Na silnici se porovnat a zabrzdit za zaváděcím autem. To jede velmi pomalu, takže se zezadu začínají tlačit další borci a borky, ale jsem poměrně vepředu, takže mě to nechává v klidu. Ostrý start by měl být poměrně brzy, tak je třeba rychle zachytit jedinečnost okamžiku. K mému překvapení ze zhruba 50 lidí na čele co vidím "jen" asi 5 nebo 6 vytahuje telefon a začíná fotit nebo natáčet. Zbytek asi už někdy polepenej červenej Enyak viděl, v pelotonu jel, nebo nemá Instagram.
Start je tu a stejně tak první dělící kopec, tedy on je to spíš nasírací hákovej magnet, ale na dělení stačí. Navíc 3 pruhy, takže ideálně zvolené první stoupání. Col du Libín, 5km, 5% (fakt se tomu říká sedlo). Jede se plynuje, najdu si pěkný hákovací místečko a držím nějaký smysluplný watty. Smysluplný ale nejsou pocity a doma pak zjišťuju, že ani tepovka. Chvíli mě rozveselí Kolíkáč, kterej chvíli vypadá, že by chtěl jet se mnou, ale pak si najde jinou oběť a dere se víc vpřed. Mě stačí plápolat na konci skupiny a jen si hlídat odpojovače. Pocitově se silnice srovnala, ale moje pocity se nelepší, což mě přijde divný. Naštěstí nevím, že vrchol je už jen nějakých 60 výškových metrů, což by mě možná nahecovalo. Místo toho se držím původního plánu, když to nepůjde, tak výlet. Přeci jen vzpomínky na můj kolaps uprostřed České Kanady jsou dost živé, navíc tady by to místo intimního prožitku byl nejspíš několikanásobný přenos na tick toku a to si dopřát nechci.
Řadím tedy Z2 a další skupiny se valí kolem. Přemýšlím, s kým pojedu, ale když ze za prvním sjezdíkem kolem protáhne i Veolia Kapr, dochází mi, že to bude samotkovej výlet. Docela příjemně prší, ale ve sjezdech bych se radši nacházel sám. Snažím se sjíždět rychlostí lidí kolem, ale nejedou úplně plynule, tak to je trochu nepříjemné. Překvapuje mě, kolik lidí vidím, jak se pod nima kolo zavlní. Bohužel nemůžu moc mluvit, abych jim řekl, že nemaj tolik chmatat na brzdy.
Na konci první klesavé pasáže je první opravdová zatáčka. Naše skupina panicky brzdí abychom bezpečně projeli, někteří přesto raději jednou rovně. K jejich smůle už je ale škarpa plná rychlejších sjezdařů, tudíž bez možnosti to tam epicky zapíchnout.
Boží, 13 km a já už mám 2 stránky reportu, já věděl, že by byla škoda nejet. Navíc se řízením osudu dostávám na dohled Kapra a Javiho. Když pak přijde část, kde je suchá silnice, začínám si to užívat. Kapr se někde ztratil, ale Javi je tu. Párkrát mu pomůžu vrátit se po sjezdu do grupy a slibuju, že sice nejsem ok, ale v rámci možností mu zkusím pomoct. Posunem se do čela grupy, co se mezitím rozrostla snad na 50 lidí. Je to příjemné svezení, nikdo neblbne a nedělá vlny (obecně ani opravdu), jen občas když někdo pije a přestane šlapat, proletí prostředkem balíku dozadu, to by chtělo dopsat příště do manuálu, že se pije při šlapání, nebo se balíkem couvá po straně. Ale jelo se mi s tebou dobře grupo, díky!
Pak přichází highlight dne, tedy výletu, Český Krumlov. Nepřijíždíme ale žádnou slavobránou, ale spíš zadním vchodem. Pofidérní silničkou do kopce přes Ptačí Hrádek. Je to sice ani ne kilometr dlouhý brdek, ale i tak dá grupě 50+ lidí zabrat, protože je silnice široká tak na jedno auto. A jedno zrovna jede proti. Naštěstí vyděšený řidič radši auto poslal z velké části do škarpy a kymácející se postavičky mohli pokračovat ve svém snažení. Když se i já přiblížil, začali se kolem ozývat výkřiky a nadávky a po mém průjezdu i nějaké tupé plastové rány. Trochu jsem se zastyděl a znejistěl, jestli jsem ještě na oslavně cyklistiky, nebo spíš na svatbě Jindry s Tomiem.
Konečně jsem ale v Krumlově, v šedi prázdného města hůře viditelné hliníkové plůtky označují trasu, pravá střídá levou, moc času na kochání není. Snažím se občas zvednout hlavu a prohlédnout si tu nádheru, leč gigantické kočičí hlavy dodávají obrazu specifický, ale místy až nepříjemný vibe. No takhle za mokra bych tady závodit nechtěl.
Na hlavním náměstí je pár přihlížejících, zbytek posedává pod hořáky na zahrádkách. Vzhledem k mokru jím pouštím signature DT Swiss riff okořeněný cinkáním bombiček. Předpokládám, že to dnes ještě neslyšeli a přeju dobrou chuť.
A hned přichází další highlight dne, tentokrát ten závodní a totiž stoupání na Kleť. 3 a půl km, 6 a půl procenta. Obávaný zabiják cyklistů. Dole špalíry diváků, na Transalpu mě začalo bavit s plácat s nadšenejma děckama, tak využívám každou nabídku. Pak se zvednout a s Javim v háku lámat nejprudší část (1 km 10 %). Jo tak tohle by mě bavilo. Borec křičí, "sakra Zoncolan", nezasvěcenec. Bohužel po kilometru se to srovná a je po kopci. K mému překvapení nedojedeme ani do 900m a začínáme klesat, přitom si pamatuju, že Kleť má určitě přes 1000. Ani rozhlednu jsem neviděl. Zklamání dne.
Klesání po lesních cestách s občasným zeleným nádechem není nic, co by podporovalo závodní náladu, ale výletu to extra nepřekáží. Na normální silnici pak začnu okupovat čelo skupiny, ale jelikož polovina toho, co řeknu je kvůli zmasakrovanému krku šeptem, tak se nedaří skupinu donutit jet Javiho tempem. Po rovině se svezou, v kopci všichni hurá nastoupí, polovina pak odpadne a zbytek dojedem na další rovině. Případně se nacpou mezi mě a Javiho a když konečně dojedeme na horizont svěsí a Javimu to odpojí.
Takhle jsme přejeli Col de Kuklov (2 km, 6 %) a možná pár menších brdků. Veolia Kapr nám odjel v Krumlově a za Kletí si ho pouštíme jak draka na špagátu, přitáhnout, povolit, přitáhnout, povolit. Konečně v Chrobolech ho zase dojíždíme. Když už nemá dres, tak aspoň pořád vykřikuje "když šlapu, tak žiju". Takže já bych mu body do ŠR uznal. Přichází další highlight dne, tentokrát tajný a neinzerovaný. 4 km dlouhá lesní cesta, kde na začátku fanynka křičí: "Jeďte uprostřed, tam je ještě nějakej asfalt!" No tak to chceš. Musím smeknout před organizátory, protože tohle najít mezi jinak naprosto perfektníma silnicema v Jižních Čechách muselo dát práci. Nahoře v mokrém lese už je fakt zima, ta voda padá opravdu ledová.
Zbytek už bych řekl, že se prostě jen dojíždí, Kapr už nekřičí že šlape a žije, asi má havárii vody. Všichni se ze sjezdů bojí, včetně mě. Klouže to fest, občas pod stromy to je mokré míň a klouže to víc, vzpomínky na Kozí Prd nepomáhají. Poslední dva brdky, snažím jet špice kde to nějak jde, ale terén je poměrně členitý. Svážím to města, opatrně odbočit na kostky. Javi si zaspurtuje, já jako správný domestik v cílové rovince vytáčím nohy. U cíle ještě vidím Didiho, který si zoufale potřebuje s někým plácnout, tak mu vyhovím, je to přece hlavně show. (A taky by mě mohli nařknout z ageismu, že jo)
Jako dobrý to bylo, organizačně až na pár přehmatů dobrý, ale to se vychytá. No a dík Javimu a Kaprovi, že mi dělali společnost a díky taky za večerní tiskovku, bezva pokec. Ale jako závod bych to jet nechtěl.

Nemi – Euforický trans

Na tenhle závod nikdy nezapomenu. Obdobně jako loni v Prachaticích každý sleduje meteorologický radar. Loni udeřila průtrž mračen ještě před startem, aby v průběhu závodu déšť ustal a nakonec bylo dobře. Teď je tomu naopak. Před startem sucho a teplo, HonzaB na telefonu ukazuje, že se nám fronta vyhne, a tak všichni bereme nejlehčí kombinézu. Ass savery na kolech ale pro všechny případy zůstávají.

Půl hodiny před startem jsme domluveni na týmovém rozjetí. S hrůzou zjišťuji, že mi přestal řadit přesmykač, což se do „horské“ etapy zrovna moc nehodí. Nechápu to, ještě před hodinou bez problémů fungoval, když jsem byl vyzvednout startovní číslo. Na náměstí by měl být stánek s technickou podporou, a tak zatímco se kolegové řadí do startovního koridoru, já pobíhám po náměstí a hledám pomoc. Bohužel marně, nikdo nic neví ani neví, kdo by mohl vědět. Mezitím závod odstartoval. Nakonec mi v kanceláři závodu sdělili, že stánek s technickou podporou zavřel hodinu před začátkem a že servisní vozidlo pojede za sanitkou na konci, takže musím na trasu.

Zatímco náměstí tleská „poslednímu závodníkovi na trati“, já čekám na průjezd sanitky. Za ní však jede jen policejní auto a za ním už nic. Nezbývá než taky vyrazit. Sanitku a konec závodu sjíždím hned na dolní části náměstí, kde se to štosuje u úzké brány. Přemýšlím, co budu dělat. Má smysl se pokoušet někoho dohnat nebo si z toho udělat degustační výlet po občerstvovačkách? Začíná pršet a teplota strmě padá, stres je vysoko, tak beru variantu jedna. Letím na první kopec, což je Libínské sedlo. V zatáčce konečně vidím spásu – parkující servisní auto. Zastavuji a předvádím problém. Místo opravy dostávám náhradní kolo. Čip přilepený na sedlovce zůstává na původním kole, čip zpod řídítek schovávám do kapsy (zbytečně, protož časomíra v cíli mě stejně nezachytí). Beru Garmin a jeden bidon. Na druhý bohužel chybí košík (při následném transportu autem se bidon ztratil). Sedlo je o něco výše, než by mělo být, ale už na tom sedím a jedu a zastavovat chci až v cíli. Přehazovačka není zrovna dobře seřízená, ale nějak to jde a pořád lepší než jet bez přesmykače.

Ta nekonečná řada lidí přede mnou mě pořád žene dál. Jedu kolem nich jako na motorce. Od startu až do cíle jsem nepotkal nikoho silnějšího, což mě dostává do euforického transu. To je úplně jiný pocit, než když se s vypětím všech sil držím čela a čekám, kde mě odpárají. Jedu doraz. Celá trasa je pro mě jedna velká šmouha individuální časovky, kde si neodpočinu.

Z té šmouhy vystupují vlastně jen tři momenty. Ani nevím, v jaké časové posloupnosti. Stoupání na Kleť. Tenhle kotel je slyšet kilometry daleko. Reproduktory na max, fanoušci ve varu. Díky nim ta stojka vůbec nebolí. Průjezd Českým Krumlovem. Asi kilometrové kličkování po mokrých kostkách. Tají se mi dech, ale dobře to dopadlo. Odtud mám asi půl vteřiny slávy ve filmovém klipu organizátora závodu. A pak dojetí více než desetičlenného balíku s Lukem a Javim. Kousek před nimi Kapr. Volám na ně, co tu dělají a ať jedou za mnou. Ale nejedou. Zdá se, že je jim ve větší grupě dobře. Luke se jen ptá, jestli mám celaskon. Euforie ve mně vzbuzuje bludy, že snad dojedu i Kolíkáče, HonzuB a Technika a opět budeme na bedně, tak pokračuji sám.

Dvacet kilometrů do cíle už začínám cítit lehkou křeč, ve sjezdu pořádně protahuji nohy. Ale zpomalit nemůžu, protože jakmile mi trochu klesnou tepy, je mi příšerná zima. Ass saver zůstal na původním kole, v tretrách mám bazén. To je snad první závod, kde jsem dojet tak akorát. Nechal jsem tu všechno a nezlomil jsem se. V cíli jsem se několik minut nemohl pohnout, když mě svíraly křeče v obou nohách i v břiše. Ale jsem šťastný, že navzdory tolika nepříznivým okolnostem to takhle dobře dopadlo. Nevykašlal jsem se na to a bojoval až do konce. A nikde se nezrakvil. A to je nejvíc, co si můžu od závodění přát.

Prázovka

Vláďa – Deštivá časovka

Prázovku z Dobrušského poháru už jsem kdysi viděl a letos to vypadá, že bych ji mohl i stihnout. V sobotu návrat z dovolené v Jizerkách, potom co jsem tam moknul se rozjíždím večer na Rouvy a řeším, jestli se mi do toho deště v neděli chce. Dokonce si vybírám dopolední závod jako náhradu.

Ráno nakonec vstávám a vyrážím do Dobrušky doufajíc, že tam potkám Lukovu kamarádku na hezkým kole a hlavně, že nebude pršet.

No nakonec sedím v devět na náměstí v asi-non-stopu (nebo tam prostě místňáci lejou už od rána) a koukám z okna na náměstí jak se jedna z žen jde registrovat naboso v sandálech a s deštníkem).

Počítám čas na rozjetí, převlíkám se v autě a vyžážím na čas. Ideální to není, beru poprvé po dlouhé době pláštěnku a projíždím část trasy. Na startu jenom do kombošky bez spodního trika a pláštěnku sbalit za krk.

Trasa je v zásadě do kopce, pár lehce klesavých pasáží by za sucha nestálo za řeč, ve finální části mě na chvíli rozhodí rozbitá silnice. Bohužel čas mám výrazně pomalejší než co jsem našel na Stravě a na chvíli se mi to dostane do hlavy. Nakonec zahlídnu cíl a mačkám se jak citrón.

Kromě watt PR na danou dobu to ještě hodilo třetí místo v kategorii a tak čekám na vyhlášení.

Do Dobrušky dojíždím bez deště, ale jen sednu do auta, někdo otočí zase konev. A doma čekají buchty (a ty přeci řeší všechny problémy )...

Zlaťák

Kolíkáč – Kloboučku hop!

Posekanej a zkřečovanej ze sobotní prachatické bitvy, předpověď na úterý deštivá, a tak vcelku kvituji, že se Zlaťák odloží na čtvrtek. Úterní tradice před Ktonem stejně už nemá smysl, když ho zrušili. Jsem zase nějaký prázdný, bez motivace a bez sil, 300 už jsem zažil a ty stavy při návratu kolem Vyšehořovic mě vůbec nelákají … jo ty wado slušně stárnu. Takže letní večer s dcerami na Okřínku je jasná volba při návratu, ono to stejně bude pro mě přes 250 a bude to bolet. Ve středu se připíchne Žába a tak posouváme čas startu, ten Nymburk s ním dáme mnohem rychleji.
Ranní teplota 10 stupňů mě obléká do návleků na nohy, dlouhých rukavic a nahoru více vrstev a leták ze stodoly. Kruhák žije, valíme na Lysou, kde Luke chytá defekt. Ochotné rybářské potřeby, o které jsme si opřeli kola připravují kompresor a Žába svými kladivy zručně sundává plášť. Nymburská parta mezitím startuje a tvoří si náskok. HonzaB ještě knotuje v Nymburku svého bezdušáka, a i přes Žábovu základní vytrvalost na špici a naše závodní tempo v háku se všichni scházíme až v Jilemnici u konzumu. Do té doby si Mnich pochrochtává, že 120 km za 4 hoďky ještě nikdy nedal. Já si vůbec nelebedím, jelikož vím, co bude následovat v podvečerních hodinách. Cpu do sebe cukry a vlastně si to vůbec neužívám, jak kdybych hákoval u soustruhu z povinnosti. A přitom se sešla zase ta legendární nezlomná oranžová parta, všichni v týmových ohozech no radost pohledět.
Ikonické stoupání chci s bráchou, Luke s Aldou a Žábou odjíždí hned od kruháku do úniku, a nám rozjíždí přípravu Sergei svým brutálním tempem. No ty wado, co tam v tom kopci jako budu dělat? Ale cíl jet s bráchou musím plnit, tak jen tupě hákovat a nechat se Radimem dotahovat zpět. Rozdrbaný rekonstruovaný úsek silnice nás naštěstí dal trochu do latě a stačili jsme se vydýchat a sjeli jsme se zase dohromady. Konečně Kapr zvolňuje a necháváme odjet vrchařské ambice. Nad námi sluncem ozářený Zlaťák, tenhle pohled bere za srdce. Po pár točkách k nám propadne i Luke, a tak tvoříme veselé švitořící trio. Hned to jinak utíká, příhody a vzpomínky se sypou a my se brodíme mezi turisty a elektrokoly nahoru. Vrbatovka, 1400 mnm, společné foty s kumpány a jen se těšit na dlabanec v Jilemnici. Já jsem se snad letos ani nerozhlédl na tu krásu vůkol, a přitom bylo tak krásně!
Letíme dolů, ten sjezd je úplně o ničem, jak mizí pomalu asfalt a je tu mraky lidí, tak jen s láskou vzpomenout na zavřené silničky v Alpách. Restaurace U stadionu bere jen hotovost, ale porce má opulentní. Oranžová zahrádka hlučí, vosy lítají, knedlíky s masem nám kloužou do krku, pěna se otírá ze rtů, jo tohle byl snad největší zážitek!
A vzhůru znovu do sedel, neošoupanou trasou, která spojuje snad všechny časovky JCL, díky Luku, valíme směr vana. Pražská parta solidárně čeká, aby se i Nymburk svezl v omamné vůni skupiny, tohle je skvělá souhra. Pak se již rozdělit a já ještě věnuji největším hrdinům dneška pár špicí, abych se taky odpojil směr Kopidlno, kde jsem si ráno schoval do škarpy teplé přebytečné věci. Motám se ve značně vycucaném stavu směr Okřínek. Blbejch 20 kilometrů se vleče, bidony chrastí, zadní kapsy prázdné, jen okolní keře plné špendlíků doplňují energii. Jedu na samotku, v hlavě vymleto, ale o to pak více chutná přivítání s dcerami, které se o mě starají jak o vlastního . Buřty, pivo, grilovaný lilek a do půlnoci v pergole sedět jen v kraťasech a hrát kloboučku hop, jo, léto budiž pochváleno, byl to vlastně skvělý den!

Strejda – Jen krátce

Jen krátce. Jen k stoupaní samotnému. Vyrážím z Jilemnic napřed, nezastavuji se u obchoďáku, voda by měla vystačit, jídlo taky mám. Začátek je mírný, a jede se mi dobře. Přichází objížďka, poslušně odbočují (pak se ukáže, že byl jediný, kdo se poslechl upozornění, že hlavní silnice je zavřená, ostatní to veselé projeli) a je tu šílený krpál. Vyjedu tak do půlky, pak začíná byt jasné, že to není jen takový malý hup, náskokem to nevyjedu, ale na setrvalý výkon v takovém sklonu sil mít nebudu. Tak slezu a zhruba půlku toho kopečku tlačím. Parametry kopečka: délka 600 m, převýšení 110. Po navracení na hlavní se setkáváme s Oťasem, a pod Dolní Mísečky jedeme spolu. Pak se ho neudržím. Ne, že by chtěl mne ujet, ale prostě na jeho komfortní tempo nestačím. Kopec je to nekonečný, tak abych si nějak zaměstnal, začínám měřit a vypočítávat průměr sklonu na každém kilometru. Zafixuji si u začátku dalšího kilometru nadmořskou výšku, a spočítám, o kolík se navýší, než přijde kilometr další. Mezí Mísečkami je to 8,1%. Od Horních Míseček dál je to 8,5%. Není to nějaká hrůza, tak sakra proč se to tak těžce jede? Asi to bude celkovou délkou stoupaní. Další kilometr už má jen 7,5%, trošku se vzpamatuji a dojedu Oťase. Ale tady se situace obrací, teď už mé komfortní tempo není pro Oťase přijatelné, a tak mu trošku poodjiždim. Ale sakra, kde jsou všechny? Čekal jsem, že kolem mne proletí už dávno. A konečně, je tu první vlaštovka, Sergej se kolem mne prosviští, jako kolem stojícího. A pak další a další. Nakonec je tu Žába, ale ten se nikam nežene, zpomalí na mojí rychlost a tak v klidné konverzací na vrchol dojedeme poslední kilometr spolu. Pořad si snažím vzpomenut, jestli se mi vždy tu jelo tak těžce, v paměti mám uloženo, že jsem si to vždy spíše užíval, než trpěl. Ale nejspíše to bude vlastnost lidské paměti, za rok si na to taky budu vzpomínat, jako na skvělý zážitek.

Lučanské okruhy

Vysocká časovka

Barbánek – Malý (VELKÝ) fanoušek 🧡

Dnes se mi sem nějak nechtělo,asi jsem vypadl z toho závodního kolotoče a hlavně neděle......
Od pátku to na skupině začíná trochu žít a živou vodu do všechno nalil Kolíkáč, který oznámil, že jede z Jíža🙈 jediný se chytl Bobek,no ty Woe fakt to jsou pacienti 🧡😅
My s Ádou projíždíme kolem startu,kde potkáváme Kapra,tak rovnou zaplatím startovné a jedu uklidit auto ve Vysoké na náměstí. Tam ukážu Ádovi,kde bude jeho stanoviště a bude všem cyklistům fandit,ale nejvíce Šlapkám. Provizorní vlajka z dresu Kolíkáče velikosti S nasazená na smetáku bude plnit svůj účel dokonale 😅 Na náměstí to žije cyklistikou a já jsem rád, že tu jsem 🤗
Loučím se s Ádou a jedu po trase na start. Cílový kopec je teda brutální 😱co tady budu dělat.....🤔 Vítr fouká trochu do zad a občas tu je i nějaký brdek. Cestou potkávám závodníky,tak je povzbuzuji. U startovního roštu už stojí Luk a mě dochází, že za chvíli pojedu zpět do toho nekonečného kopce, který jsem sjel za 25 minut 😤 Kolíkáč s Bokem nás přijdou podpořit a jde se na věc. Luk odstartuje a já minutu po něm. Úvodní kopec a ksichťák to nedělají vůbec jednoduché a tak se dívám na Garmina až budu mít lehce nad 160 tepovku a držím si toto krásné číslo 😅 Všímám si, že Luk je docela na dohled, což mi přijde divný, vždyť už měl být dávno v prdeli 😅 tak jedu své tempo a přibližuji se. Už jsem tak na 20 metrů,kde se Luk přehoupne přes horizont a letí úplně někam pryč, snažím se ho dostihnout ze sjezdu,ale bez šance, najednou tu je díra tak 150 metrů a začíná další stoupání. Stále se to opakuje,ale to už Luka předjedu a v tom mi povídá,ty si někde trénoval, má odpověď je, jasný s Kájou 😅😅 jenže po chvíli mě dojede a ze sjezdu zase mizí 🙈to není možný,zase si to v kopci musím sjet, už se blížím a zase sjezd a znovu mizí, šlapu z kopce jak blázen a nic se neděje. Pak ale už přichází jen stoupání a já si zvedám tepovku,Luk je moje kořist a jdu přes něj. Šlape se mi dobře a přemýšlím nad cílovým kopcem jak to tam bude, tím, že se cítím opravdu dobře,tak nechávám velkou a lámu to co to jde. Diváci podél cesty povzbuzují a já se dostávám do bolestivých stavů, které přechází v hlasité hekání😅na tyto stavy mé chatrné tělo vážně není připravené 🙈tepy letí vzhůru a jen slyším za zatáčkou je cíl a už vidím mého fanouška 🥰 silně dojemné,☺️cíl. Musím si na chvíli sednout na lavičku. Pak se vracím za Ádou,kde už je i vysmátý Kapr, který říká jak si to užil 💪💪 Společně tam fandíme, když už jsem všechny Šlapky pohromadě, jdeme na oběd na náměstí. Pokecáme, počkáme na vyhlášení a loučíme se. Kapr obsadil krásné 2 místo a cenu věnoval Ádovi 👌 Když míjíme v autě Šlapky,tak ještě mávají ať zastavíme, Kapr vyhrál v tombole pumpičku,tak jí také věnoval Ádovi,moc hezké od něj ☺️
Na to jak se mi sem nechtělo,tak jsem si užil nádherný den,na který budu rád vzpomínat a osobě jsem asi zajel nejlepší svůj závod...... Krásně to dělají srdcaři z JCL👏👏👏
Přemýšlel jsem nad tím, kdybych jel s klukama po vlastní ose,jak bych to tu asi nenáviděl..... velký respekt před vámi 💪💪

Bobek – Lístek na vlak

Listek na vlak dorazil necekane predem, zdarma. Stalo na nem: odjezd vlaku 7:00, ze stanice lavka Karany. S Kolikacem tak lemujeme trat ze ktere ohlusi sum galusek pouze projidejici Turnovsky pacifik. Jizera se nas drzi jako nespocet kilometru naslapanych timto udolim na Jested. Az pred Mnichovym Hradistem opoustime znamou trasu, ale ve Svijanech se pripomina dalsi znamy usek, ELM okruh. Casove vse slape, jsme s planovanym prijezdem asi 30min pred startem. V Zeleznaku za lavkou se jeste pripomene znama trat casovky a to uz je mi jasne, ze start bude pod cilovym dojezdem byvale ELM casovky. Pekne prekvapeni diky neznalosti trati.
Na startu jsme Slapky v hojnem zastoupeni, navic s prednimi cleny. Behem chvile je odstartovano. Samotna trat casovky je clenita, technicka a rychla. Atmosferu podtrhuje podani poradatele, ktera je hlavne v cili extremni, podobna dojezdu casovce Pecka. Kordas a jeho devcata tak nasadili latku a motivaci k dalsim ucastem. Prekvapenim dne byl samozrejmne Barbanek, ktery nam vsem vytrel zrak. Bednu bral tradicne Kapr coz nas mile zdrzelo.
Cestou zpet s pohledem na hreben Krkonos po levici a popravici soupnout mlademu Barbankovi pumpicku do okenka bydliku na prazdninovy vylet. Vlada s Lukem vyri prach na uvod navratu, formaci zpet drzime par km pred Turnovem. Vlad se Louci, zbytek miri na pozdni obed do Svijanskeho Ujezda do Lukova teritoria. Dlabku vynechavame a valime s usmevem domu schovani udolim Jizery pred neprijemnym vetrem.
Nadherne vymysleny den diky Kolikacovi. Tento rok, vsechny etapy dosazeny na kole a za plne slunecneho pocasi. Na Jezevce uz nedoslo.

Kolíkáč – Rána jsou teplá

Roztočit nohy před časovkou je základ. Sám dobře vím, že první kopce na hromaďáku se mi jedou strašně, až ty další kopce se najednou tělo dostává do správného rytmu. A tak není lepší varianty než si dát s Bobkem sraz na lávce v Káraném. Ale ono to zase takový kousek není, když zjišťuji, že to kilo na start asi bude. A nazpět? To už pojede i Kapr Aha a časově to tedy vychází na budíček v 5 hodin? No pěkný! Ale noci a rána jsou teplá, tak přeci není proč váhat.
Nádherné ráno, silnice úplně prázdné, slunce vychází, tohle fakt stojí za to. A navíc Bobek, kterému špice nevadí a má hrazdu. Takže krasojízda ztichlým Polabím v háku za naším Ultra, hodně kopírujeme trasu na Ještěd až do Mnichova Hradiště. Pak již Turnov a kolem Kozákova se protáhnout do Železného Brodu. Na start akorát, zařvat na Luka a Barboše u startovací rampy, odhodit přebytečné věci a jde se na to.
Wobjížděcí kola, pedály, tretry, takže žádný čísla na budíku a jedu jen na pocit. Krásné stoupání s proměnným profilem, kde překvapivě není nouze ani o sjezdy a roviny. Velké finále je pak dojezd stěnou mez domy přímo na náměstí. Tam již oranžové peklo, díky Ádovi a dojetým orange. I ten zadek mě donutili zvednout Fakt moc pěkné, díky!
Čekání na vyhlášení si krátíme lahodným mokem a párkem a pokecem Kapr zajištuje tradičně podium, ale mě nejvíce dostal Barbánek, který nám pěkně nasekal. Balíme fidlátka a letíme na oběd, který zajišťuje Luke ve své oblíbené hospůdce. Nálada letní, nohy z nebes a valíme na Prahu. Bobek se proměnil v černokněžníka a přivádí mě do ponurých stavů, ale musím hákovat, když hákuje Kapr. Zmrzlina za Bolkou mě trochu srovnává, ale od Káraného již očuchávám škarpy a hledám nějaké sladké plody matičky země. Doma obžerství a zklamaní, že napadlo 333,33km Ale i tak to byl bezva den, díky oranžová bando!

Race Across Germany

Bobek – Race Across Germany

Čas neúprosně letí. A tak bych se rád poohlédl a v tuto chvíli udělal malou tečku v tomto méněcenném tématu.

Přípravy na RAG nebyly nijak zásadní, navíc v podání, s mým laickým přístupem. Také mě k tomu všemu dohání pracovní stres, v asi jehož důsledku týden před odjezdem padám z kamen při opravě komína. Nohu zaklíněnou mezi křeslem a kamny se bojím vytáhnout a podívat co je tam dole, navíc zdali na to půjde stoupnout. Bolest není nijak pichlavá ale tupá od nártu pod koleno. Po vytažení objevuji tři zásadní defekty i pár kapek krve. Vzpomenu si na manželku, jak dětem ledovala boule a soustavně leduji nadcházející dva dny. Důležité je, stojím, chodím, odezva na poskok nebolí. Na vyjasnění priorit a ukončení stresu dobrý, ale tento postup nedoporučuji. Jakýsi defekt na holenní kosti přetrvává, nicméně zajet s ním na Vrbatovku šlo, tedy můžu balit.

Předpověď počasí se urovnala. Od soustavného deště a ochlazení slibují zataženo/polojasno a maximálně přeháňky, teplotu 15-18C přes noc kolem 7-10C což není moc. Výhodou je však směr větru SZ do 8m/s. Ano, dle směru je evidentní, že půjde o rychlý závod. S měnící se předpovědí jsem tak i vyčkával s výbavou, až do posledního dne. Jisté bylo nebrat přední brašnu, hlavně kvůli zvětšení odporu a zhoršení ovladatelnosti. Vše tedy potřebuji nacpat do:
rámové 4L - technická výbava (tentokrát patka přehazovačky a náhradní kufr na tretru; pouze dvě duše; bez nýtovačky) a co nejvíce suků, plus zásadní assos krém
pod sedlo 15L - jistě spacák a karimatku (bohužel přetrvává myšlenka jet rychleji, dělat méně pauz a ušetřený čas např. 1-2h spát), kraťasy na výměnu, moira s dlouhým na noc, návleky kolena a ruce, plus bunda kalhoty proti dešti. Zbytek prostoru střídmě plním jídlem - Jerky, 2x Datle, oříšky.

Tentokrát jedu s nástavci, podařilo se mi sehnat bazarové originál Canyon profilované na kombo řiditka. Kola volím na jistotu osvědčené DT1400 AL, přestože silnice budou většinou kvalitní a vyšší ráfky by jistě napomohli (kdo ví... někdy Zippy jistě vezmu)

Jakmile ve středu dopoledne sednu na hlaváku do vlaku stres zásadně opadá. Trochu jen dělá starost modernizace trati, nicméně vlak doráží i s malým zpožděním s 10min rezervou, navíc nečekaně na stejné nástupiště. Ještě víc k tomu další spoj z Drážďan má 20 min zpoždění, takže se starost posouvá do Lipska, ale i tam se podaří dorazit včas a na posledním spoji ve Frankfurtu už je vše tak nějak jedno. (Na celé vzdálenosti bylo jediné místo před Frankfurtem, kde vlak letěl 295km/h, asi tak 1h, jinak do 200, u nás max 130 - což je ale s poloměrem zatáček kolem Labe a komplikované krajině pochopitelné).
V Drážďanech potkávám kohosi s výbavou ultras, ale s pohledem do tváře a jeho důstojnosti si jej nedovoluji oslovit, navíc můj stroj umístěný v držáku, vpravo těsně vedle jeho už je důkazem jisté nedůstojnosti (třetí v pořadí); v Lipsku však zůstává ve vlaku (ten míří severně přes Hanover, do Frankfurtu, tedy soudím asi omyl)
V Lipsku potkávám příjemné postaršího chlápka na elektrokole, osloví mě, zdali bych mu pomohl s naložením kvůli zdravotnímu stavu, dáme se do řeči a trochu povyprávíme. Informuje, že byl 3 týdny u kamaráda a vrací se zpět a jestli vím, že jsem mohl jet vlakem bez přestupu. Ano, jen by to trvalo téměř o 4h-5h déle.
Do Aachenu dorážím ve 20:20 a ještě pohodlně za světla se přesunuji během 20min v krátkém za zapadajícího slunce k hostiteli.


Teplota pocitově přívětivější než u nás, druhý den vyrážím na malou objížďku místní lokality. Mám v plánu cca 40km, necelých 50km mě ale silně unavilo (avšak potěšily nečekané tabulky místních Belgických klasik) a nadhodilo myšlenku co čekat zítra (v pátek) od startu. Večer na 18 zacházím na registraci v místním pivovaru, kde mě vítá veselý a velmi příjemně vystupující Dieter Gopfert, zakladatel závodu. Při pohledu jeden na druhého a ostatní cyklisty kolem si lze jasně a otevřeně položit otázku: ujede to, ví do čeho jde? (přihláška ale zahrnovala kolonky předchozí zkušenosti, závody, výsledky. Jen mě znejistilo, že k tomuto ,,masakru" nepožadují lékařské potvrzení jako na závodech v IT...) Každopádně se úspěšně registruji, s pár lidmi se dávám do řeči a odcházíme společně s Andresem s Drážďan, který je na takovéto akci poprvé. Společně dokoupíme nějaké propriety na ranní snídani a zaplnění zbytků prostoru vaků a kapes (stavět nehodlám, žádný oběd nechystám). Díky Andreasovi nalézám skořici (tolik oblíbenou Dreamerem) do ranní snídaně - rýže, ovesné vločky, skořice, cukr (med nebyl)
S výbavou se nakonec ráno rozhoduji takto. Dlouhé návleky na nohy vynechávám, beru jen na kolena a klimatex proti dešti. Výhodou je, že pořadatel se přesouvá do cíle a v možnosti je přesun malého batůžku. Proto tak pár drobností, jako náhradní trenýrky a ponožky s pantoflemi mohli být součástí cesty.

Ranní start na náměstí je vskutku velkolepí, přichází i paní starostka. Poznávám spousty nových lidí. Mé kolo tu působí dost bazarově, asi bych se měl nad tím zamyslet. Start v 8:24 po dvojicích a už se řítíme ulicemi ven z města. Dopravní špička samozřejmě bují, koleje tramvají, autobusy, popeláři, vše tu je…tedy kličkujeme, jak se dá. Přirovnal bych to asi jako k jízdě po Pražské magistrále u muzea. Město samozřejmě jen tak nekončí, jen doprava se zklidňuje. Až do 30km se tak nějak držíme na dosah, po dvojicích, skupinkách. Pravidla ale jasně říkají, pokud tě předjede závodník, musíš odstoupit cca 100m a nedržet se ve vaku. To mi jasně dává i najevo závodník z vlaku, který vskutku dorazil do Aachenu a velí, že nesmíme jet za sebou. Omluvím se a ihned odstupuji, načež mě převálcuje 5 členná skupinka. Prostě dostat se z tohoto místa aby vás někdo nedojel na semaforu, nebylo opravdu jednoduché. Tedy už si hlídám pozici, a jakmile někdo dojede, nebo předjíždím, odstupuji, nebo jedu bokem. Tím se i zklidní průběh a ustálí tempo. Podmínky jinak perfektní, sucho, pod mrakem, vítr do zad, valí se 30-40km/h. Stačili jen návleky na ruce a pod trikem moira, aby se člověk nepotil, ale byl komfortně zahřátý. Ráno samozřejmě padla silná vrstva assose na vložku. Na náměstí jsem objevil bezlepkovou pekárnu, tedy jsem využil proporcí bagety a dvěma naplnil kapsi (výhodou je, že druhá půlka může čumět bezpečně z kapsy)

Popisovat každý km je takřka nereálné a působilo by nudně, zásadní pro mě byl plán dojet v limitu kvalifikace na RAAM (40h). Dle toho jsem tak nějak kalkuloval i tempo a pauzy.
Co by mohlo zhatit plán, zdali pravé koleno nevypoví službu; potvrzené velké opotřebení potvrdil i ortoped, navíc 14 dní před závodem, nebylo bez povšimnutí.
Prvních 100km se vše jeví cajk, podle celkové orientace budeme v Bonnu, přejíždíme most nad širokou řekou která je jistě Rýn, ve kterém jsem se s Prófou asi 500km níže po proudu na hranici FR koupali a dlabali sýr mezi místními rybáři. Pozdravím tak Prófu a mizíme dál, jelikož je doprava opět hustá, navíc se opět motáme asi ve 4 kolem sebe.
Od Rýnu se s námi loučí relativní rovinna, a míříme vzhůru do nejvyšších partií závodu, na 200km, 600m n m. Stoupání jsou ale velmi příjemná, táhlá, kolem 4-5%. Ztrácím přehled o orientaci v prostoru, tak nějak neustále projíždíme nějakou vesničkou, městem. Až na nejvyšší pík, je celá oblast hustě osídlená. Kolem se objevují směrovky Frankfurt, to je tak jediné, co tu znám. Pak se motáme jakými si údolími podle říček, v jednom městečku zastavím na Tuňákový salát stánku Kebab. Nikdo tu není, tak je hned připraveno, a jakmile začnu kousat, už mě válcuje 4-5 jezdců. Nechávám to ladem, ke konci první trasy a kontrolnímu bodu je cca 100km na benzínce. Podle propočtů dojezd kolem 21h nenabízí extra výhled na občerstvení, tedy každá energie se hodí. V Bad Hersfeldu (kontrolní bod) jsem s malým předstihem ve 20:30, dávám jen kolu na osvěžení a přendávám čirá skla brýlí.
Před Hersfeldem jsem ještě zastavil v Lidlu (bylo prázdno a je levnější než benzinky), posilnil Sushi a doplnil vodu.

Od Hersfeldu mám jen záchytný bod Sommerda, kde jsem vyguglil most na přespání. Problém by také mohl být s vodou, do noci jsem vyjížděl s 2x0,7l + 0,2l na zádech. Nicméně se stále jelo velmi solidně. Zhruba 40km před Soomerda byla vesnička s velkou skupinkou fanoušků (asi mezi 22-23h), to velmi potěšilo a nabudilo. V podstatě, i když má kategorie byla non support, kolem, i během noci se potulovali auta kategorie support a pořadatele. Případně bylo možné sledovat jak supportovaný odpočívají a mají veškerý komfort.
Dosažení Sommerdy jde bez problémů, dokonce ani se ani nehlásí spánek, bohužel jen nemám záchytný bod, tak se vydávám vstříc tmě. Jediné co člověka drží, že už je to do Aše ,,co by kamenem dohodil“ kdyby se něco pokazilo. Tedy sunu se dále nekonečnými německými městy, městečky a vesnicemi dále. Kolem 3h se hlásí o slovo spánek. To se pozná, jak se začne motat hlava. Zkouším pití, protože znám tento pocit i ze situace dehydratace, ale nepomáhá. Zastavím a dám sváču, což výrazně zabralo a můžu pokračovat dále. Samozřejmě se tento pocit dostavuje znovu asi kolem 4h, také je už poměrně chladno a tak vytahuji bundu a návleky na kolena (doposavad se dalo jet kraťasy, moira, triko, návleky na ruce). Zakousnu Jerky abych doplnil sůl. Opět to pěkně nakopne, ale pochvíli musím zastavit něco trochu zakousnout a na 20min lehnout na lavici. Je však poměrně větrno, možná lépe tak, že to člověka žene dále a můžu sednout a valit dál. Odpočinek perfektně zabral a zhruba po hodině už vítám svítání jak ptáci, který mi zde zásadně chybí. Je zvláštní, jak málo ptáků bylo kolem patrno. Všeho všudy jedna srnka a jedno káně.
Záchytným bodem se tak stalo Lipsko opodál nade mnou a Drážďany – Wilsdruff (druhé kontrolní místo) 100km přede mnou.
Vše výše uvedené přemáhání spánku samozřejmě považuji za nezdravé a extrémně nebezpečné, proto jej nikomu nedoporučuji, ani začínat s těmito akcemi.

60km před Wilsdreff, sobotního rána 8:24 se daří dosáhnout 595km/24h. Samozřejmě s bagáží a s větrem v zádech, což se asi tak nějak může kompenzovat.
Co přitížilo je, profil krajiny. Přestože se pohybujeme kolem 150-250m, je to zde jak malá vysočinu, stále nahoru dolů, malé píky 8-10% které nesmírně sávají a může být jednoduché ztratit hlavu. Navíc se k tomu přidávají partie s dlažbou…extrémní místo, ale za to pěkné městečko Nossen.
Také jsem začal vyjídat zásoby, abych posledních 100km neměl takřka nic (přesto asi 0,5kg jídla sem dovezl do cíle)

Na kontrolním bodě jsou jen auta supportovaných, i tak mi nabízí vodu, kterou samozřejmě odmítám (navíc mám plno) ahnd jak se přehoupneme přes pík nad městečkem čeká nás padák do předměstí Drážďan samo po kostkách. (Téměř většina silnic uvnitř měst a vesnic po celé trati byla/je kvalitativně v horším stavu než u nás). V této části se mi zadařilo sjet další dva jezdce a podle pohledu na jejich stav nabudilo k vycvaknutí 12% stojky z Drážďan a dlouhému táhlému návrší Bischofswerda kde bylo po dešti, ale v tretrách se udrželo sucho. I plně krátké bylo možné udržet až do Budyšína kde se přidal extrémně ledový vítr a na konci města samozřejmě déšť.
Pro zbylých 50km tak nasazuji bundu, návleky na tretry a proklínám Dreamerovo sluníčko a teplo !
Kontroluji kolena a říkám si, zdali nezastavit a doobléct, i pod návlek na helmu si beru kapuci jak létající ledové kapky švihají do tváře. Tretry jsou již ale durch a v dáli prosvěcuje, zbývá nekonečných 25km. Zbylých 5-10km před cílem se na chvíli rozjasní a přede mnou vyjasní další dva jezdi, které samozřejmě bez milosti zaříznu.

Jsem v cíli, pro mě v nepředpokládaném čase 32,5h, s odhadem dojezdu o 5h, respektive o 1h dříve.

Umístění nebylo špatné; 7 pozice pro náš veleklub Vinohradské Šlapky.com. a Českou republiku. Startujících 49, dojelo nebo v limitu 30. V kategorii 4. s odstupem 4h což je samozřejmě velký odstup. 3. Byl A Hecker (človíček z vlaku)
Z hlediska limitů jsou v galerii fotky prvních 3, aby byla zřejmá výbava, kde jsme si tak nějak rovni. Tedy obdiv patří Thomasovi, s jakou výbavou (bagáží), se na cestu vydal. Přestože místo konání je velmi vyspělá země, hustě osídlená, atd…

Spokojenost s výsledkem je maximální-nad očekávání. Na akci jsem potkal několik lidí, kteří mají velké cíle a přání, ale nějak se nepotkali s výsledkem (nicméně jsou fajn lidmi, se kterými jsem si náramně popovídal). A samozřejmě i další, které jsem nezmínil a poznal, případně mě přes média podporovali !

Samozřejmě únava je, ale dalo se dojet z Gorlitze na kole domů. Navíc se přidalo nachlazení, jelikož jsem nestihl zabukovat ubytko a navíc chtěl zůstat v kempu, kde se v noci teplota mohla pohybovat kolem 6C. Tak snad z toho nic vážného nebude. Aspoň že nebyl problém s přenocováním pod přístřeškem kam nešla rosa a pod který mě personál kempu nechtěl pustit. Úsměvným překvapením ráno bylo, jak dojíždějící v noci, nocovali v teple na úmývárce.
Tím asi tak uzavírám téma ultracyklistiky chcete li závodního bikepackingu, přestože Fritz (současný pořadatel) řekl, nikdy nevíš. Já aktuálně říkám, v nejlepším přestaň.


Fotky v šuplíku na Zonerama; výsledky na webu raceacrossgermany dot de

Nepoliská stovka

Luke – Špatnej domestik

Vůbec se mi nechce jezdit dělat blbce do Polabí, ale intenzity potřebuju a tým se prý taky poskládá a pojedeme týmově. No co se dá dělat, trochu to vyhecuju a pro sebe plánuju sebezničující roli domestika pěkně od začátku. Navíc má fučet, tak by z toho mohl Žába něco vytěžit, Vláďa taky má formu. Beru je jako lídry, ostatní neprotestují, taktika domluvena. Nemi s HonzouB mě pravidelně dávají, tak čekám, že vystupňují tlak po první třetině až já odpadnu a Žába s Vláďou poprvní šlápnou za Žehuní.
Vyrážím z čela, v klidu, stejně ale mě překvapí točka doprava (vlastně asi každej rok) a nechci to shodit, tak radší postupná otočka. Vracím do balíku Žábu a velkou měrou pomůže i Javi, super, takhle to má vypadat. Nicméně na čele se začalo nastupovat, naštěstí netuším kdo to rozpoutal, tak si nikdo nepošramotil osobní pověst u mě, ale ty jo na hnojáku využívat toho, že někdo mine odbočku kilometr po startu, to mi přijde hustý.
Žába mi asi nevěří, tak to zalepí. Tím se to celý rozjelo a nějak se jede. Vlastně chvílema docela dost, takže žádný nástupy asi nebudou. Doletíme až do Žlunic, kde začíná legendární brdek. Nikdo nenastupuje, "jen" Matyáš Fanderlík rozjíždí ze špice solidní tempo. (Zajímavý je, že Nemi viděl nástup, ale Fandrlíka si prý nevšiml) Furt 500+W a začíná to docela bolet, tak si chci vystoupit, ale zjišťuju, že zbytek týmu se na to vykašlal a jsem na čele sám. OK, nechat ho takhle odjet podruhý už by asi bylo na ručník, tak tam za cenu totální smrti visím, nahoře ani nechce střídat a jede dál. Chjo, to sem se zas nachomejtl.
Pak si nás ještě doletí Kuře, tady už vůbec nerozumím, co jako tým jedeme, že přijel sám, ale snažím se teda aspoň viset za těmahle motorkama. Pěkný PR na 10 minut a to jsem skoro nestřídal. Doufám aspoň, že oranž lavina vzadu chápe, že má jet, že z tohohle vítězství nekouká. Nakonec jsem se docela srovnal a přežil pár brdků, jenže v Kopidlně se jelo brzda plyn, levá pravá, provoz a lidi kolem, to nemám rád. Nějak sem měl furt pár metrů díru, najednou to bylo 5, 10 a magnet z vesnice a já už neměl na to to zalepit.
Tak čekám na balík, ať můžem co nejdřív jet. Než se rozkoukám, zmatek s trasou a odjetých 5 lidi. Žába táhne špic a nemá Vláďu ve skupině. Navíc jsme tam rozházený po jednotlivcích, Zajíc to furt odpojuje a nějak se tam plácáme až do Libáně, než to sjedeme. Vlastně asi každej za svý, fakt pecka. Pak se snažím pomoc na špici, zjišťuju jestli se nezměnila taktika, protože jedou lidii co neměli a naopak kdo měl jet, tak šetří vzadu a nestřídá. Snažím se umluvit i Ghosta Michala, aby pomohl, že my už jedem všichni na max, ale když se některý šlapky furt schovávají vzadu, tak je to těžce nedůvěryhodný. Snažím se to organizovat, ale je to labutí píseň. Nebudu psát kdo co, loni mě to sralo, letos jsem to zkusil víc komunikovat, ale nic, takže na to kašlu. Já tam nechal všechno, tahal dokud jsem mohl, pak už jen visel a čekal na Žehuň. Tu jsem překvapivě přejel taky, zalepil pak ještě další díru, odjel poslední špic, protáhl náběh na křeče a po prvním závodním nástupu (btw v místě kde jsem říkal, že se začne závodit) si z toho definitivně vystoupil. Holt domestik co nedojede do cíle s lídrem je na prd.
Co k tomu říct, nechal jsem tam všechno, imho jsem to nikde extra nepo, jako trénink to bylo taky dobrý. Ale pocit, že by to k něčemu bylo dobrý nemám. Ve finále pak ještě v cíli zjistíme, že se mělo jet dle šipek a ne dle mapy z webu obce (ta zveřejnila jinou prý než organizátor poslal a než byla šipkama na silnici), takže vlastně DNF, nebo DSQ? No divnej konec, divnýho dne.

Nemi – Letargický nespurt

Rekonstrukce bytu neprobíhá vůbec hladce, a tak i kvůli tomu už dlouho nejsem v nejlepším rozpoložení. Jezdím málo a nemám ani pořádnou chuť jezdit. Šlapkovský kalendář ale jasně velí k účasti na prvním letošním polabském hnojáku. Je to relativně blízko, startovné „obvyklé“ a díky absenci poloprofíků na téhle cykloturistické akci můžeme machrovat jako worldtourový tým. Několik kvalitních konkurenčních jezdců máme šanci udolat v početní převaze zvládnutou taktikou. Je chladno. 15°C v létě je pocitově o dost studenějších než 15°C někdy počátkem jara. Silnice jsou stále hodně rozbité, letos je kolem Nepolis i řada uzavírek. Po 18 kilometrech v brdku za Žlunicemi jsem zrovna na konci balíku, když nastupuje Kuře, Luke a Matyáš Fanderlík. Toho posledního jsem si ani nevšiml, takže jsem žil v domnění, že odjeli jen dva. Parkujeme, i když tušíme, že to Luke bude mít hodně těžké. Nabíráme ho až na 34. kilometru za Údrnicemi, v ten okamžik se vláček Šlapek řadí pěkně za sebou a začínáme jet. Bohužel hned vzápětí nastává chyba navigace. Zatímco dvoučlenný únik jede správně po šipkách o několik kilometrů kratší trasou přímo do Libáně, my to bereme podle trasy naklikané dle informací z webu objížďkou přes Bystřici a Sedliště. Ačkoli máme lepší průměr než únik, do cíle dorážíme později. V cílovém spurtu jde o to, abychom porazili Camrdu a Jana Malíře. Pár kilometrů předem už začínají nástupy, ale je to spíše takové oťukávání. Snažím se držet vpředu a tentokrát si nic nenechat ujet. Pěkný průvan způsobí nástup HonzyB a pak Vládi. Několik set metrů do cíle za to bere Žába a já mu naskakuji do háku. Za námi překvapivě díra, a tak se nechávám dovézt pro bramboru a Žábovi zůstane zasloužená bedna, protože toho jako obvykle odtahal nejvíce. Jsem trochu zklamaný. Ne z výsledku, ale ze svých letargických pocitů. Snad se bytová sága už brzy uzavře a bude lépe.

Kramolín

Tábor

Barbánek – Všechno krásné musí jednou skončit, aby to ještě krásnější mohlo začít 🧡

Nějak mi to nedochází,ale to co jsem zažil za 10 týdnů v JCL budu dlouho nosit v Orange 🧡 Z mé strany to byl takový hec a hlavě zažít jednou časovku a to Lázně Bělohrad - Pecka, jenže by to bylo takové neúplné a než člověk pojede sem musí se k tomu projezdit. Jsem šíleně šťastný, že mi k tomu pomohla partička Magorů co milují kolo a zážitky a těch bylo za těch 10 závodů víc než dost 😅 Stavy, když člověk přijel na start a nic v něm nebylo a musel se s tím poprat, mnohokrát popravené mé těla na zpatečních cestách,ale člověk to chtěl zas a znovu, protože mít kolem sebe takové kámoše je prostě vzácnost a člověk si toho musí vážit 🧡🧡👌👌

Dnešek:
přijet na start v rozjařené náladě, která malém skončila, protože holky od PC a pokladny mají hotovo a startovní koridor už je plný natěšených borců rozdat si to v horomaďáku na Tábor. Ale bez 5 ti Orange bláznů by to nebylo ono,tak se krámek znovu otvírá,rychlá prezentace proběhla a už se suneme mezi ostatní. Pěstičly pro štěstí a Kolíkáč mě ještě kope trochu dopředu 😅Korďas prohodí pár slov a už se jede za zaváděcím vozidlem. Vyplivlo mě to do prostřed silnice a tak musím šlapat abych tam byl, zatím co Bobek s Kaprem u krajnice ani nešlápnou,tady jsou vidět zkušenosti 😅Docela se letí,ale elita se vzdaluje. Snažím se najít Orange dresy,ale ty nevidím, jsem tedy zabudovaný kolem Jitky, která je v aero pozici na svém Foilu 😅 Po pár km se odbočuje z hlavní a prý tu začíná to peklo, já už teda v rudé zóně jedu hodně dlouho 😅 Začíná se to cedit,ale pořád se snažím jet ve skupině a šetřit potřebné watty i když vlastně nevím jaké 😅😅 Jitka stále s námi a chvílemi ujíždí 💪💪 Týmová strategie selhala i když byla jasně daná, wobložit všechny 😅😅 Skupina se začíná rozpadat a já to stále lámu na velkou, Kolíkáč říkal, že to musím urvat hrubou silou 😅Pak už se motáme jen s Martin Vitvar a to mělo náboj 💪💪hora svalů jede do toho brutálního stoupání a stále se to mezi námi přelévá,tohle jsou stavy, které nevím jestli chci zažívat,ale asi jó, těsně před koncem pave sekce dávám malou ať ulevím trochu nohám a chci to rozhodnout,ale Martin je tvrdý soupeř a vůbec mi to nedělá jednoduché,ale nakonec se povedlo, díky ti za zvednutí tepovky 😅 Konečně cíl,🐍 opírám o pařez a s roztaženými hrudními košíčky jdu povzbudit kamarády a hlavně natočit což se vůbec nepovedlo😅 Počkat na vyhlášení, vyfotit se společně u Tábora.

Obrovské poděkování patří organizátorům,za nádherný seriál závodů v překrásné krajině a hlavně počasí, které nás celou dobu doprovázelo 👏👏 Díky ještě jednou!!!
Jsem rád, že jsem poznal nové lidi a ochutnal kouzlo časovek i když to vlastně moc nechutnalo 😅

Bobek – Stále je proč se vracet!

Rozhodnutí na poslední chvíli a kolo letí do auta. Víkendová 800 samozřejmě vyčerpala přes čáru, nicméně Žába připomněl že Zipp303 by bylo záhodno oprášit a tak sveřepě drží ve vidlicích od předešlého večera.
Setkání je navržené rozumně do Libáně odkud se (někteří) přesouváme dobře vybaveni v 5 členné sestavě. Letošní JCL byla vskutku ukázkovým seriálem. Jak do počtu účasti, tak počasím, tak atmosférou, o výsledcích by se dalo polemizovat.
Za 5minut start stojíme na lajně Železnické školy a nasáváme atmosféru. Na stres není čas, jen nalézt tu nejlepší skulinku k dosažení skvělé pozice. Vítr přetrvával JZ, proto držet se u krajnice bylo velmi rozumné. Ten praví pocit opojení přichází až za odbočkou v Bradlecké Lhotě, kde se lineme přes Kyje k vrcholu JCL Tábor. O celkovém pořadí už bylo takřka rozhodnuto, přesto se nezdálo, že by se jednalo o manifestační jízdu. Barbánek bojoval o 14 místo až do konce, za což mu budiž složena poklona k místu 15. Každopádně je objevem sezóny a příští rok lze jistě očekávat velký posun minimálně do první 10, podobně jako ATAKY z Chrástu.
Po krátké přestávce na vrcholu Tábora jsme zaveleli k přesunu zpět do Libáně a poslední Cibulačce JCL 2025 na podvečerní terase.
Celkové výsledky zobrazují 201 účastníků, navíc několik licencovaných, tedy lze se domnívat, že další ročník přinese nejen osobní zlepšení, ale hlavně zlepšení ostatních. Stále je proč se vracet, a to nejen kvůli sáhodlouhým nájezdům kilometrů a bujaré atmosféře. Osobně nevím o závodech, za nímž by se cestovalo tak daleko po své ose a v takovém počtu v takové atmosféře.

Pařížovské okruhy

StřelickoOmické kolečko

Dobrovice

Tour de Zeleňák

Krajem Mirka Zbuzka

Kitzbüheler Radmarathon

Žiželická 70

Rallye Sudety

Pahorek

Hlína

Klikovy vrchy

Václavská jízda

Jičín-Poděbrady-Jičín

Sudety Tour

Rožmitálský cyklokros

POSPOS - Po stopách POS

Vítání Martina na bílém kole

Valná hromada a vyhlášení Šlapky