Výpis reportů - 2025

Novoroční Cukrák

Kolíkáč – Nejkrásnější sport na světě

Co napsat? Novoroční Cukrák. Po kolikáté již? Letos zasažen můj dutinový systém a nechce se vůbec nikam. Ležet na divanu, čumět na 100 x okoukané pohádky, stůl se prohýbá pod náporem jídla a pití, které mi vlastně ani nechutná. V koupelně s hrůzou řvu před zrcadlem, že nám přibyla další vana. Musím. Kočárkárna, prach a špína a tam můj zimák... stírnout prach, máznout řetěz, nafouknout gumy a těšit se na mrazivé ráno v novém roce...
Budím se před budíkem a předsevzetí ranního cvičení a studené sprchy jakž takž splním. Z termosky se již kouří a z lodžie je nádherný výhled na vycházející slunce. Cítím vůni dálek, ale lesklé silnice to není vůbec můj šálek kafé. Jedu, jak kdybych na kole jel poprvé, zlehka točit v každé zatáčce. Luke se zjevuje jako přízrak ze slunečné záře nad Průho. Jo, to půjde! Valíme na Chodovec, kde to již hlaholí. Oranžová komunita, jak trefně poznamenal na VH HonzaB, znovu nezklamala. A HonzaB nezklame ani teď, se svojí tradiční 5-ti minutovou sekerkou. Cestou k ikonickému parčíku na Smíchově hypnotizuji naleštěné koleje, aby mi nezpůsobily nějakou bolístku. Vidět Hradčany a zařvat něco o nejkrásnějším městě na zemi. A v parčíku se utvrdit, že nejenom my děláme ten nejkrásnější sport na světě
Poplácat se do nového roku se známými tvářemi a vyrazit vstříc prvnímu kopci v roce 2025 možná ve 100 lidech. Lukovi je zima a dere se vpřed a kolem Chuchle se jede na špici oranžová lajna, kterou táhne náš černý Žába. Fouká proti, bolí mě to, ale visím. A u paty kopce si zašpásovat v červených číslech v mini úniku, který trval asi 5 sekund. Pak už se jen bezmocně propadat a jet tak, abych nepřekročil rosný bod a dutinový systém nedostal další nakládačku.
Oťas nezklamal a v kouzelném baťůžku veze pár bublinkových cukříků. Díky moc! Ťuknout si na zdraví a dát tradiční trasu přes Davli. Jo bylo to fajné, zase vás vidět ve skupině, tohle se prostě neomrzí! Jen prosíme příště ty blatníky se zástěrkami až na zem, někdo fakt vypadal jak po cyklokrose.
Ty svátky jsou děsivý, jak má člověk všechno doslova u huby ... lednice, ovladač, sedačka ... a někde hodně daleko aspoň ten trenažér. Tak snad to Cukrák zase nastartoval, tu nádhernou touhu být zase lepší, porazit své soupeře, svézt se ve vysněné grupě. Ať zase začne chutnat ta hnědá břečka z automatu někde daleko od domova. Ještě bych to chtěl s vámi zažít, ťuknout si pěstičkami, hákovat orange zadky a poplácat se po zádech v cíli v tom nej dresu na světě. Ale kudla s přibývajícím věkem je to nějak čím dál tím těžší...
Tak všem přeju v roce 2025 tu touhu, ať vám chutná kafé a ucítíte to plácaní po zádech. A hlavně ať jsme zdraví a v duši stále mladí!

Šlap okolo Prah(y)

Košice

Luke – Když se neřve moc

Taková vlastně dost nudná věc, že by to ani za report nestálo. Ale nikdo nepíše, tak aby to nezapadlo... Omluvenky létají vzduchem a jak kdyby největší objížděči nesebrali dost odvahy vydat se vstříc Košicím bez rádia či etalonu wobjížděcí rychlosti.
Letka z jíža mě nabírá v Královicích a valíme dál. Tempo tak akorát, kopečky se jedou, ale po loňsku na snahu zpomalovat skupinu rezignuju, beztak to nikdo neocenil. Ve Vykáni prázdno, ale pak se najde Martin a Šuby, víc nic. S Nemim na špici, na mě zbytečně moc, tak si jen odšrtávám dalšího s kým se na špice nepohrnu, hm. V balíku je buď ticho, nebo se řeší parní trouba. Snažím se aspoň občas vytáhnout z paměti nějakou kronikářskou kuriozitu, tak jak se ji pamatuju z let minulých. V téhle škarpě zůstal ten, tady byl úplně na hadry ten, Honzis to jezdí každej den už 50 let, a tady prezidentovi spadl řetěz, to bylo... no někdy těsně po válce...
Najednou už stoupáme na Vysokou a za chvíli tu budou Košice. Poprvé se trháme, ale nikdo si moc nezařve, proč taky, když tu vlastně každej má na to za horizontem dolepit. Jen Šuby už si u cedule doprovolně volí pomalou smrt v závějích. My dáme foto a valíme na pumpu. Která by sice být nemusela, ale všichni dávaj polévku a další 3 chody, takže se pěkně rozsedíme. Naštěstí se těch pár km letělo v závodním kvapíku, takže člověk dlouho vychladá.
Z pumpy nás nikdo nevyhodil, takže loňské extermpore o oklepávání klobás nemělo žádné následky, až na uvedení nové speciality. Klobásy s příznačným názvem Písečná zmije. Chudák HonzaB.
Na rozehřátí pak je v Janovicích naplánováno krátké kritérium, po kterém se už letí přímo do vany. Vláďa s Nemim akceptují Žabí tempo, takže cesta docela utíká. Křižujeme to tu prazvlášťně, ale v Mirošovicích aspoň vychází sluníčko. Až tady mi dochází, že trasa z loňska byla jaksi uzpůsobena západním větrům. Dnes fouká obráceně, tak se aspoň před větrem do zad schováme do lesů a údolí. Jede se pořád ideální tempo, akorát nějak v Sázavě zjišťuju, že bych něco snědl. Až na Vyžlovku ale marně vyhlížím deset vteřin, kdy se zvolní, bych sáhl do kapsy. Nevyšlo to ani na Vyžlovce, tak se aspoň zkouším napít z termosky. Díky tomu mi to ujelo ve sjezdu, jak jsem vykoukl na chvíli z háku. Sjíždím to až do Mukařova a přemýšlím, jak to vykoumat s tím jídlem. Tady už Žába naprosto ignoruje mapu, nebo vykřiky loučících se spolujezdců a valí furt po hlavní jak smyslů zbavený za svou milovanou troubou. Ještě jednou si zalepím pořádnou díru potom co se loučil Martin a my nejeli na Strašín, přežiju i Říčany, kde dokonce stojíme na červený. Vytáhnu tyčku z kapsy, ale než nasadím rukavici už se zase valí. Je to fajn, HonzaB to zalepil, ale fajn je to jen do doby, než se poprvé zakousnu. 350W se s plnou držkou fakt jet nedá a nejsem na závodě abych to tu plival. Ještě chvíli koukám, jestli se náhodou nikdo neotočí, ale to se neděje, tak se aspoň v klidu najím a točím domu. I tak toho bylo dost. Příště to chce mít holt nalepený tyčky na rámu a řidítkách, aby to člověk nemusel lovit v kapsách.
Stejná trasa jako loni a průměr o 2 km/h lepší, hold když se furt neřve moc, tak to i rychlejc uteče, no. :)

Peruc

Luke – Peruc?!

Sluníčko vychází, předpověď hlásí 10+, už ráno je 6. Vytáhnout wobjížděcí brašnu, ať je kam odkládat. Svačinu, bundu nechávám doma. Vyvětráme podzimní dres s památeční vestičkou ze Strade Bianche. Dyť ty bláho, měsíc a půl a je to tady... Na jížu tradičně natěšení tradiční wobjížděči, tradičně pozdní HonzaB s notama od prezidenta, kterej si válí šunky pod palmama. Dneska prý se musí rozumnějc, ať si to užijem všichni a tak. No let jak do a hlavně z Košic by nám asi ne všichni tolerovali. Mírovice jsme na čas, tak trochu pokecu. Zastávka kam sluníčko zasvítí asi až od příštího týdne, jo tady už sem tolikrát rozmrzal. Dneska to vše slibuje jiný zážitek, a nebo?
Vyrážíme, nabíráme Kapra, Ivču, Čespa na náhradním oři bez blatníků dnes nepomůže, ale ničemu to nevadí. Žába dávno zkalibroval wobjížděcí tempo s oblečením, jeho plamen plápolá na pohodových 250W a když Žába nemrze, nikdo si nemůže ztěžovat na tempo. A kdyby to snad někdo v brdku hecoval, je tu žlutý maják HonzaB, jak ze zwiftu, který nedovolí ručičce výkonu přelézt přes 300. Hoši v klidu se ozve pokaždé ještě než zvyšující se tempo stačí zatahat za svalové úpony ve stehnech. Plujeme Polabím za občasných chcacích přestávek, když to yellow beacon přehnal s pitím k snídani.
Kopec z Horních Beřkovic má HonzaB pod kontrolou, tažné koně posílá pryč a sbírá komplimenty friendly tempo. Pak už se stáčíme směr Mšené Lázně a Peruc. Skupina ale funguje bezvadně, jen to sluníčko jsme nechali u Prahy a tak se oranžový balík valí šedivou krajinou. Kdysi tu Kolíkáč prohlásil, že je to fakt hnusný, jen to většinou ani není vidět. Dnes to vidět je, ale hnusno je fest. Teplota dávno neroste, slunce prosvítá šedou peřinou jen tak aby snad neohřálo zmrzlou trávu u silnice. Poslední brdek a potřebuju se zahřát, tak si to procouvám až dozadu a těch pár km na pumpu si dám na samotku. Najíst se pak radši v pohybu a pokecat s Vlčákem. Mrznutí u pomníku pak bohatě stačí, teploměr ukazuje 4 stupně a nemám důvod mu nevěřit.
Zpět nefouká do zad, tak se jede normálně, zadnímu kolu moc nevoní brždění, tak ho šetřím, ale v té zimně se nemám odvahu podívat, co tomu je. A dobře že tak, doma je ráfek až na dřeň. V Kralupech ještě Oťasův defekt, ale to už se zas otepluje a dokonce se blíží i jasná obloha. Vystoupat poslední hnusnej magnet, ještě se problést masopustem v Máslovicích a zapózovat fotografům z novinky.cz. A už se to trousí do svých domovů, tolikrák ohraná trasa jede už tak nějak automaticky, pozdravy, pěstičky, díky a jste dobrý. Jo vlastně ten tu nebyl, ale žije to dál a to jde.

Kladruby

Grep – Sejdeme se u Kolína, ale v březnu už tuhle vypečenou hru nehraju.

První etapy pomerančových wobjizděčů 2025, se bud rušili, nebo jsem nemohl. Proto představa že z běžných, ale směšných 40km na ROUVY, půjdu do něčeho co má nad 100km, je představa bláhová.
V pátek se radím se Žábou, že Kolín bude moje meta. Srdíčko plesá, když i on váhá nad něčím delším než je Kolín a sám mi nabízí a nakliká kratší 150km trasu. Šance, že to se mnou otočí je sice malá, protože zastavit jeho rozhycovaný motor je těžké, ale šance tu je.
Snažím se ignorovat předpověď počasí, kdy ráno pocitovka hrozí na -5stC a přes poledne až sluníčko to nemá být lepší. Jediné co mě drží u myšlenky, je rozumný směr a síla větru. Večer dětem říkám, že si chtěli rozsvítit svíčku co si udělali a přinesli ze školy. Ptali se mě proč, tak jsem řekl, že zítra pojedu se Šlapkama ven, tak ať si zvykají tu svíčku každý rok zapálit.
Nahrávám do Sigmy jen trasu Kolín. S pomerančema jsem už zvyklý, ze držet trasu znamená porušit tradici. Nicméně já ji mám vesměs na cestu z5.
Večer připravuji 2mesice nejeté kolo a modlím se aby to jelo. Nabaluji jídlo a několik vrstev oblečení vc. dvojech ponožek a vyhřívaných rukavic.
Ráno píše Žába, že už se nudí a zda nechci objet ještě 1/2 Prahy než se potkáme na Kruháči. Do toho mě stresuje Nemi, že už se obouvá a já si teprve utírám zadek.
Od baráku to mám na Jížo do zahřívacího kopce samozřejmě vidím Nemiho blikačku už na horizontu. Tak jo, 400W než ho stáhnu, mi trocha zapramenilo vymydlený zadek a už to spolu táhnem na Kruhák.
Na kruháku dojíždí Modřanskou letku i Žába. Čekáme na Luka. Garmináci klikají vo 106, kde je. Prý 4km od nás a jede stejně divně a nevypadá to, ze jede za námi na Kruháč.
Začínají mi promrzat pěkně zpocené půlky a navrhuji, ze pojedu na Petrovice pomalu dopředu po trase, že mě sjedou. V Petrovicích ještě sundávám helmu a dávám nalezený lehce poletující igelitový Billa pytlík do průduch. Hlavička je pěkně v teple a můžu dál. Dojíždí mě Nemi, že se také zahřívá. Opět kontrolujeme kde je Žába a Luke. No vypadalo to jako člověce nezlob se. Každá figurka na mapě jinde, každý měl jinou mapu a času málo. Takže dlouhé bloudění a běžné špice na 40km/h nás s Nemim dovedli do Kounic. Tam už všichni netrpělivě a statečně čekali. Za čož jim děkuji, protože stahovat tuhle skupinu, to by bylo ještě na hodinovku.
Vejfuk mám rozžhavený do ruda tak z dynamiky sedám na špic se Žábou a sleduji, jak se za námi dělají předpisové dvojičky. Ranní bloudění a motání mi zaměstnalo hlavu natolik, že už mi Kolín nepřipadal tak daleko, nicméně vykřičník v hlavě, že buď jen 150km ke Kolínu a pojedu domu sám nebo 200km s pomerančema mě donutilo svěsit nohy a začít šetřit. Kotvím ve 3 dvojičce. Ani práce tady však není zadara, protože předoboční vítr to dal mé levé lajně sežrat. Pravá lajna si sice vychutnávala jízdu po krajnici, ale schovaná. Je to něco za něco.
Blížíme se ke Kolínu a silnice se mění v krásně položené Peršany, kdy radost z jízdy kazí jen 300W v háku Do brdků se zpomalí nebo počká kde se už nebojím sáhnout pro banán.
Průjezd Kolínem je takové semaforové poskakovaní a dostáváme se na výpadovku, kde to zase pěkně odsejpá.
S hrůzou v očích zjišťuji, že se musím právě teď a tady rozhodnout pro typ smrti. 150/200? Ostatní z Polabí to mají dneska kolem 150km, ti to dají z přehledem. Ale co Modřanská letka? Kalkuluji a říkám si, kdy jindy než dnes! Doma za mě jistě svíčku už zapálili, tak to tedy risknu na to dvoukilo. Nemi je parták vytrvalostní, ten mě tam nenechá a Žába také ne.
OK, jedu dál. Bedlivě sleduji železniční tratě kolem naší trasy, které mi dodávají jistotu, že nezhynu pod koňskými kopyty v Kladrubech.
Ticho v balíku je ohlušující. Ohlédnu se a v jednom brdku jsme už v poloviční sestavě. Kolíkáč a HonzaB nikde, tak porušuji rádiový klid, prozrazuji naši pozici a zařvu "Moooc"! Všichni kolem mě lehli na řídítka smíchy a slyším "nooo konečnéééé". Pěkně jsme se zasmáli, počkali a zase nasadili 35km/h
Poslední 1-2km do Kladrub byla neskutečně dlouhá nekonečně rovná cesta mezi ohradami s koňmi. Kapr něco pronesl o cukrárně a já, proč jedu v háku 350W. Pak jsem pochopil. Žába jede SugarLess, a slovo "cukr" ho donutilo podřadit a položit na řídítka.
Hospoda v Kladrubech nabídla pohoštění hodné Králu. Plév mrzne na pumě, šlechta má sekanou (z čeho asi v Kladrubech byla ? ) Teplé do břicha a maličko osušený oděv a jede se z5. Na špic se usazuje Dominik se Žábou. Zda se, ze Dominik má sily na rozdávání a pěkně Žábu hecuje. Balík ztichl žalem. Dojíždíme do Cidliny. Pár fotek a na soutoku s Labem nasedáme na cyklostezku. Rozrážíme kuželky co se tváří jako chodci a raději se vracíme z5 na silnici, kde je pro nás i ostatní chodce je bezpečněji.
Špice dostává kárání, za únorovou nekázeň v kopcích. Že se průměrná rychlost 35km/h na rovině, v kopcích nemá udržovat Po pravdě se svou váhou spíš malé brdky raději přeletím, než se s mým tělem tahat pomalu nahoru. Takže na chvilku zpomalíme, ale pak se zase rozjedeme do starých kolejí.
V Brodu se dělíme na Ty co mají do vany 10km a na ty co ještě 40km. Naposledy stavíme na odlehčení a dojezení všeho pro co jsme se báli do kapes sáhnout. Koukám zběžně na budík, 170km a třeštím voči na rychlost. Vyhrknu, "avg 30km/h wy howada!" Čespa dodá, "kluci já nechápu, že tu ještě jsem". Nemi se rozzáří "dneska ráno jsem si myslel, že se budu nudit jako na Přeuč!".
Poslední nacvaknotí do pedálů a razíme na panelákový Jížo horizont. V jedné zatáčce mě napadá vtip. "Víte co vznikne, když se rozseká zmrzlý cyklista? No přeci ledová tříšť." No nic... to se neujalo..5 jezdců se řadí do lajny a krájíme poslední km. Pěstičky na rozloučenou a Jížo je tu. Pak už jen padáme do Modřan a na budíku svití 206km.
Opět díky pomerančům za super výlet, který se jistě stane tradicí.
Nakonec si u domu říkám "1.ledna 100km, 1.února 200km....tyvl, v březnu už ale tuhle pěkně vypečenou hru nehraju!"
Altavista Grep

Luke – Sekaná

Potkali se u Kolína, teda dřív, ale málem vůbec. Večer kontroluju mapu na mapy.cz a plánuju si, jak se přidám v Uhříněvsi jako cestou do Košic. Nahrávám odkaz z Garmina co se tam objevil a řeším si svoje, nový ráfky, pláště, ještě doladit brzdu. Teda rozebrat zadní brzdu, abych z ní dostal ty nánosy prachu z posledních pěti let zimní břečky. Hodinu pak hledat jednu součástku, která se rozhodla proletět se po pokoji. Fakt super, takže tak tak spát...
A ráno ve stresíku oblečení, jídlo, no jedu. Před Uhříněvsí volá Žába, jestli jedu přes jížo, někdo mě tam napsal, no ale ne. Ladím tedy mapu, ale mapa mě znejistí, ale byla na Garminu jiná, proti směru než na mapy.cz? No ok, tak to musím vzít až do Klánovic... ale Nemi na displayi se blíží, tak asi jednou mapy.cz, jenže já už jsem v Netlukách, tak to stáčím na Královice. Tam ale zase Nemi pryč, jednou s Žábou trasu, co mám nahranou. Tak další otočka, mažu přes Květnici na Úvaly, nadávám na organizaci i na to, že Garmin group track ukazuje Žábu s Nemim 500m od sebe, přece nejedou každej zvlášť ne?
V Úvalech Žába, sám, ptám se na zbytek, prej Nemi s Grepem jeli napřed. No tomu už nerozumím vůbec ale co. V Kounicích zásek 20 minut, Nemi s Grepem dalších 5. Rezignuju na navigaci, ale překvapivě moje mapa nějak ukazovalo to, co se celý den jelo, tak fakt nevím.
Je nás dost, jede se příjemně, je zima, ale svítí sluníčko. Kecáme, nemrznu a užívám si to. Sem ta nějakej brdek, teď se dost divím, když vidím ty čísla, ale nikdo to neřešil a já to letos taky řešit nechci, ať se ozve, kdo potřebuje, nebo se ozvu, když to vidím. Nikdo nic nehlásí, tak se jede dál. Kamhájek, nějaký komentáře na ten kopec, ale je to rodiště Frištenského, tak tělo tuž, a hlavně makej už. Jsme nahoře, počkáme, počůráme a valíme dál. Krásný sjezdík do Kolína, jo to už jsme jeli. Než jsem vymyslel Kamenné Mosty, tak jsem se tu nikdy nezjevil, teď tenhle sjezd znám a když jsme jeli kolem kostela ve Velimi, měl jsem pocit, že kolem něj jedu asi tak po stopadesátý. Pak průjezd Kolínem a kolem nejdelších vlaků v republice, neskutečnejch aut na tom. Špice s Nemim, na mě chce jet moc, tak mu chvíli vyhrožuju Žábou, ale ten, když to slyší, tak se hned hlásí, že je mu zima. Pak se tedy zrychlí a já si jedu na dvojce to, co bych jel na špici. Značka ideál, jen Nemi má furt dlouhý kolo, až ho tam vystřídá Dominik.
Pak už jedu na dvojce to co bych jel na špici s Nemim, akorát se divím, že nikdo neprotestuje. Brdky jsou hodně přes 300 a ještě že žlutej maják je na dovolený. Z dvojky je mi to blbý, tak furt čekáme, kdy někdo prolomí mlčení a po pár brdkách se konečně ozve moc. Děkujume Grepe. (Pro zachování cti a pověsti je třeba doplnit, že to neřval kvůli sobě, což ale neřveme přece nikdy, že?) Pak se zas valí, tempo je hraniční Z2 pro mě v háku, ale holt buď blbě fouká, nebo se všichni extra zlepšili. Vlastně je to fajn, protože se zatáhlo a z běžnýho tempa by mi asi bylo trochu chladno. Kapr začíná řešit cukrárnu, ale nakonec najdem v Kladrubech hospodu. Překvapivě všichni prohlásí, že pumpy jsou mrtvý, ať žije sekaná a už se derou dovnitř. Pravda je, že byla dost dobrá a pěkně to po ní jelo.
Zpět zas Dominik a Žába, brdky na max, na dvojce pro mě hranice, ale v balíku ticho. Když jsem se po hodině nesměle zeptal Ivči, jak se jí jede, tak prej dobrý, takže asi mám problém já, laťka se posouvá. Naštěstí mě není zima nic, takže mě to baví komentovat z dvojky s Nemim. Když už se z toho stal vskutku kvalitní trénink, tak si i popíchnem, když náhodou tempo začne uvadat. Za Poděbradama Žába střídá a k Dominikovi se jde objetovat Nemi. Ale za Sadskou už se to rozpadá a my valíme na jížo už jen v 5ti. Jede se příjemně a nikdo neblbne, tak buď jsme nějak zmoudřeli, nebo to úplně zadarmo nebylo. Dokonce i stavíma za Brodem, abychom se v klidu najedli.
V Uhříněvsi se pak loučím a jen koukám, že máme průměr 30 a přitom nastoupáno 1100 metrů, na to jak jsme se courali Kolínem, v Kladrubech a podobně to je fakt přísný, ale trochu to vysvětluje, proč mi to v háku nepřišlo úplně zadarmo.

Žába – Zvlčelá žába v exkluzivní společnosti

Kladruby jsem začal naklikáním alternativní varianty "Kolín" na 5 hodin a upokojil Grepa, že to bude pěkné sobotní vyvětrání hlavy. V pátek se dozvídám, že v únoru se už dvoukila prostě jezdí. No což, ale Grepovi nebudu kazit večer ;-)

Mrazivý rozbřesk, jasná obloha, slunce zpozaobzoru osvětluje severní poklici ... v Peruci je hnusně prostě pořád. Ještě že už ji máme letos odmrznutou. Na kruháku postává jen Modřanská klika. Kolíkáč i HonzaB si vzali dovolenou z wobjíždění. Čekáme na Luka, napsaný je na kruhák, ale má podle Garminu sekeru 10 minut. Mrznoucí Grep prosí o zahřátí a tak s Nemim vyrazí napřed, s Lukem je doženeme. A tady se ukazuje chybka, Kladruby mají u akce dvě rozdílné trasy. Grep s Nemim vyrazili podle jedné trasy. Luke mě posílá pryč z kruháku, že nás potká na trase ... po které nejede ani on. Tak se snažím dojet Grepa s Nemim. Trochu bloudím ve zkratkách sídlištěm (díky HonzoB), prostojím pár semaforů. Začínám mít špatný pocit z termínu srazu v Kounicích. Alespoň mi není zima.

Garmin ukazuje 400 metrů za Nemim. Rozepínám bundu a přišlápnu. 800 metrů. Sakra, co tam ty dvě paka jedou! Docela valím, položený v přísně aero pozici, watty začínají čtyřkou, 2300 metrů. 🥵 Luke už jen 500 m ... čeká na křižovatce, ve dvojici je snad dojedeme. Rychlé pěstičky a dozvídám se, o dvou trasách a že Nemi jede celou dobu za mnou. Tak zapínám bundu a na kecačku jedeme do Kounic.

Tam už čeká 8 nahžavených objížděčů, po minutě dorazí Nemi s Grepem a hurá do Kladrub. Nechci chladnout, tak se zařadím s rozjetým Grepem na špic a jedeme. Jedeme docela dost. Grep to nešolichá, ale skupina neprotestuje. Občas to v kopci Grep trochu přehání, tak prostě trochu zvolním a Grep pochopí. U Kolína Grepovi dochází, že se neotáčíme a tak couvá na chvost. Chvíli jsem zapadl do háku, ale tam začínám chladnout. Luke mě pouští vedle Nemiho, a diriguje si tempo na horní hranici Z2. Luke rozbalil parádní rádio do úplně tichého balíku. Otáčím se, za mnou dokonale seřazné dvojičky, žádné mezery, famózní!

Krásná jízda a není mi zima.

A pak se to stalo, Nemi odpadá a vedle mě najíždí nováček wobjíždění Dominik a všechno je v háji. Moje celkem osvědčená taktika, že stačí dorovnat druhého ve dvojičce a občas naznačit že se jede moc nebo málo zcela selhává. Základní tempo máme místo 250 s Lukem, 270 s Nemim nebo 290 s Grepem nově 320 W.

Rozmrzání se zvrtlo na rozepnutou bundu. Na rovině balík neprostestuje, jen Luke vypnul rádio. Ani hlesnutí, jen šustění pneumatik, občas cvaknutí přehazovaček. Bohužel Dominik nereaguje na drobné couvání v kopci. Naopak přitápí s pocitem, že už nemůžu. Tak to ne!

Rovinky docela letíme, ale stoupání jdou přes 5 W/kg. Fakt přemýšlím, že budu muset nastoupit a trochu srazit hřebínek. Jenže do Kladrub jsou už jen roviny, tak ho musím zničit na rovině. Mít ještě pár km k dispozici...

V Kladrubech nepostáváme na pumpě, ale sedáme do hospody! Velké coly tečou proudem, škoda nenapečeného štrůdlu, pod stolem se vytahují gely. Já to dál zkouším bez cukru, zelňačka, sekaná, kafe na stojáka a hurá do mokré bundy. Máme tu jeden nedokončený souboj.

Tohle už nepůjde bez cukrů. Na šraňkách vytahuji první banán, po pár desítkách minut druhý. Bohužel, neodehrává se tu jen malý souboj, to je velká bitva. A soupeř má domu už jen 3 km, já ještě 50. Vzdávám se, mávám bílým praporem a couvám ze špice do balíku. 5 minut sbírám sílu na vytáhnutí posledního banánu z kapsy.

Omlouvám se wobjížděčům za strašidelný zážitek 180 km za 6 hodin s blatníky. Díky bando a těším se na další víkend.

Kamenné Mosty

Kolíkáč – Dvoj čento!

Tohle se zase povedlo. Naposledy jsem na tom venku seděl na Cukráku. Pak už jen zima a mráz a rušení výletů. Virtuální cyklistiku ve zpocené ložnici jsem pak vyměnil za poznávaní krás světa bez kola. Návrat s rýmečkou a velký otazník před sobotním výletem. Ale kamarádi mě hecují, že jen kvůli tomu reportu musím jet. Respekt mi nařizuje jednici pod sebe a do kapsy aspoň litr, ať mám na vlak nazpět. Kupa zimních hadrů v předsíni, jo kolik vzpomínek je do nich vepsáno. Před barákem vůbec nevím, která bije, jak kdybych na tom v životě neseděl. Ty wado to bude sranda.
Na kruháku Nemi, ze kterého se stal správný oranžový držák. Za chvíli Žába a HonzaB. Z kruháku z kopce vstříc dalšímu dobrodružství. Nohy se pomalu roztočily, oblečení funguje a já si to užívám. Cestou přistupuje Camrda a Luke a do Kounic se jede to správné objížděcí tempo. V zastávce u chátrajícího zámku se obejmout s bráchou a popřát si vše nej do nového roku, ó jak ten čas letí. Ivča na karbonech a za chvíli i VSid na jednici.
Po 1,5 hodině jsem na odpis a vůbec nevěřím, že někam dojedu. Krutý vítr proti ale naštěstí rozráží neuvadající mašina Žába, u kterého se všichni střídají. Až na mě, jedu sobecky na těch nejluxusnějších místech ve skupině. Kolín jsme šťastně překodrcali a i chvíli přenesli, ty šikmé koleje jsou lahůdkové.
Teď je tu tvrdá robota, vítr fouká snad ze všech stran. Ale v háku to jakž takž přežívám. Čáslav na dohled, Žleby, Ronov a Mosty na vlastní kůži. Krásné zapomenuté silničky. Letos jsou hitem hospody, tak si dát držkovku od robotické servírky. Vevnitř pravá wobjížděcí nálada, ale venku zjistit, že je slušná kosa. Naštěstí nás ale vítr konečně tlačí domů. Kapr bohužel tlačí svoji dvojku na vlak, vypadly mu totiž kuličky z předního kola, které má již 140 000 nalítáno.
Začínám pomalu věřit, že to díky kamarádům zase dám. Je to sen, stehna pálí, ale hlava se vznáší. Obloha se rozjasnila a slunce únorově hřeje. Hryzely a Krymlov, většinou krásné hladké asfalty, tohle prostě chceš. Z Říčan roztočit závodní kolotoč a v dáli cítit přicházející sezónu s číslem na zadku. A já dnes chci dvoj čento, když je tak blízko. Nohy vytočím s Lukem ještě do Újezda, aby to začínalo 2. Doma klasika, vana, polívka, pizza, vločky, pivo, buráky...a těšit se na nutellu před spaním. Děkuji orange dream týmu, jste boží!

Luke – Days of Our Lives

Týden se s týdnem sešel a je to tu další díl z naší nekonečné soap opery. Tak jde čas, nebo když šlapu tak žiju? Ono je to jedno, prezident hlásí návrat, tak to hned dostává epickou linku. Já jsem natěšen už od neděle, po minulých zkušenostech zas přebírám trasování, aby to nedopadlo jak minule. Týden se vleče, ale výlet neuteče.
Ráno šup do Uhříněvsi, kde po chvíli už haleká nadšený Kolíkáč, jinak klasika Žába na špici, Nemi, HonzaB a Camrda, kterého ale tipuju max na Kolín. Nálada jen kvete, sluníčko sice nesvítí, ale zase není slibovaný mráz. V Kounicích Kapr a Ivča a po chvíli nabíráme i Vsida. Do kopce se jede zbytečné moc, ale jinak se daří držet grupu pohromadě, na čemž má zásluhu především Žába, protože ze špice nesleze a přijímá maximálně návštěvy. První větší brdek před Plaňany Žába ukáže Kaprovi něco jako "zůstaň" a odjíždí na svůj interval, Camrda s Nemim se kočkují. Nabízím skupině zbylých něco pod 4w/kg, ale prý furt moc. Tak já nevím, takových možností mají a furt se něco nelíbí.
Pak dostanem možnost realizovat se na špici proti větru s Nemim, za to by aj pochvala od trenéra mohla přijít. Najednou je tu zas Křečhoř a pádáme do Kolína. Projíždíme městem jinak než před týdnem, ale stejně blbě. No co, na nádraží ještě stavíme a sháníme Grepa, ale prý je ještě ve vlaku a přidá se pak. Tady fakt hrozná zima a vítr ledovák. Vyrážíme dál, do Starého Kolína a pak konečně odbočujeme z trasy z minulého týdne. A po 10 km se Žába ptá, kdy přestaneme kopírovat trasu z minula... no vlastně je asi jedno kudy jedem. Ale ne, sluníčko se klube z mraků, v dálce už se rýsují Železné hory. Jen ten ksichťák dává na špici dost zabrat. Střídáme se s Nemim u Žáby, protože zbytek skupiny teď raději předstírá vlastní neexistenci. Konečně ukazatel Žleby, schovat se mezi stromy, do údolí. Dál už pomáhá členitost terénu. Žleby jsme minuly a já na mapách nenašel příhodný fotopoint, tak se fotíme v Ronově. Zdejší zámek už na fotkách nevypadal nic moc, ale realita předčila očekávání. Na druhou stranu tohle jsou autentické zážitky a ne poznávací zájezd, co stavý jen u naleštěných pamětihodností. Dál klikatou cestičkou na Kamenné Mosty, kde dáváme foto a bez vycvaknutí pokračujeme dál. Díky Žábo!
Ivča odpočítává km na bufet, Kapr už 100 km visí za oči za Žábou, všichni toho mají vcelku dost a zjišťují stav ostatních: "Kapře a ty seš v pohodě?" "Ne, hrozně mě bolej oči." Navíc je to smolař dne, protože se mu před bufetem ještě rozsypali kuličky. Ale aspoň si pak od robota nechal na naložit pořádnej burgr, aby nemusel vybírat jen vlaky s jídelním vozem. Světová svíčková sice došla, ale sekana byla skoro tak dobrá, jak minule od koní. Navíc ten zážitek, co udělá pár robotu s 8mi dospělejma lidma, to taky stálo za to.
Slunce už pěkně pálí a když nefouká, tak je i příjemně. A když se jede 40 po větru tak nefouká, takže je příjemně, jen teda místy není sranda držet formaci, takže s HonzouB občas trochu krotíme vášně. Vsida posedlo jaro, nebo co, tak občas poletuje kolem balíku, což možná pak Žába nazval méně poeticky, ale v danou chvíli jsem jen vůbec nechápal o co vlastně jde. Jinak jsme se krásně protáhli kolem Kutné Hory a v hrozném lese plném borčusu a písku žádný borčus a písek nebyl, jen luxusní asfalt. Stejně jako pomalu celý zbytek cesty. Jelo se vesele, poetika a vtípky se střídali. HonzaB držel prst na tepu doby, Kolíkáč si sháněl záplaty na džíny, Nemi kontroloval každý nástup a Žába - ten prostě furt jel. Vítr dozad většinou pomáhal, ale neškodil. Oproti minulým výletům byl asi nějaký nedostatek velešpicařů, protože mi přišlo, že se vyskytuju vepředu nějak víc často než bych chtěl. Horší bylo, že už to už taky moc nejelo, tak jsem jen čekal, kdy mě někdo ze špice vyhodí, připadně mi Žába nasraně odjede, ale ani to se nestalo.
Na Vyžlovce se najednou stalo cosi divného a z poklidného rozjímání v háku na chvostu balíku se stal trhaný binární přesun, kde 0 byla 0 a jednička někde mezi 350-400W. Jelikož tyhle bajty taky pěkně kousali, tak jsem jen skupinu v Mukařově dolepil, abych to Žábovi za mnou neodpojoval, rozloučil se a jel si dál po svém. Svižným tempem k domovu jsem začal přemýšlet, co se tak stane, když ti kamarádi hodiny a hodiny táhnou špic kamsi na výlet, ty jim vracíš stejnou mincí a najedou se jede stylem jako "hajzlové já vám to tahat nebudu, nebo vás to bude aspoň bolet". K mému překvapení jsme za chvíli zpět, respektive skupinu rovnou svým vlažným tempem objíždím, tak abych nebrzdil. Když jsem pak zas vystřídán, tak se jede pěkně, špic pořád v tahu, tak aby se i v zádu plynule točilo. Na rovině před Uhříněvsí pak už nevím, jestli ještě jedem Mosty, nebo Jičín-Poděbrady-Jičín, no solidní závěr to byl. Pěkně pokecat a domotat to domu. Hezký to dneska bylo.

Nový Bydžov

Kolíkáč – Zvonička ve Vysočanech

V pátek trochu laborovat s oblečením, jestli již náhodou nevytáhnout prodyšnější materiály. Ale HonzaB jasně velí, beru zimní bundu. Trvá mi to věčnost, než to na sebe nevléknu, ale Nemi překvapivě píše, počkejte na mě, tak snad nebudu poslední. V 8:05 doráží Žába, který si dal ještě nějaký ledový úsek po cyklostezce. Jo je furt únor a na budíku to začíná minusem. Tak hlavně teď, ať je od Luka naplánovaná trasa do sucha vyfénovaná. Sraz v Mochově, woježděnou trasou přes Kozovazy, kterou tak důvěrně známe, ale většinou v protisměru. Nabíráme i neavizovaného Vláďu, tak je hned o další motor navíc. Po staré poděbradské se již rozjíždí skupinový koncert, Čespa nás zvěčňuje u vyhořelého motorestu Ohio. Žába si jede na samotku svoje předepsané dávky, tak si špice dopřávají všichni podle chuti. Sluníčko svítí, ale ledový vítr z pravoboku duje nepěkně. Jsem rád za zimní bundu, stejně tak za toust s marmeládou, který zhltnu za Poděbrady. Pak se již plně oddat šipečce na budíku a hltat novou neznámou trasu. Luku, povedla se ti, děkujeme!
Těším se na pumpu, ale před tím ještě foto týdne u zvonice ve Vysočanech, tady zase velké díky Čespo za fotky. Před Bydžovem nás ještě probere docela hodně rozdrbaný úsek, ale zase zvonice stála za to. Stejně tak pumpa, kde tankuji plnou, jo není čas na hrdinství. Počítám, že nazpět s větrem v zádech to bude kvapík, tak nechci nic podcenit. HonzaB ještě chce odlehčit na kraji Bydžova, ale hlavní grupa už valí do vany. Takže se dělíme na dvě skupiny, zůstávám v té zadní, čekáme na HonzuB a pak stíháme čelo . Je jasné, že je nemůžeme sjet, Čespa hodně přikládá, Oťas hrdinně trpí v závětří a před Městcem najednou zjišťujeme, že už před námi nejsou vidět. Je mi to podezřelé, takhle odjet z dohledu nemohli, když tu najednou se přiřítí zezadu. Tak to byla pěkná kulišárna, ta se vám povedla Co ale není moc k smíchu je vítr, který moc do zad nefouká a zle nás stále trestá z boku. Takže levá lajna trpí, v pravé se dá trochu pošetřit. Do někoho již vjel závodní démon, takže některé špice jsou až móóóc! Staré cyklistické pravdy, se znovu potvrzují, ale potvrzuje se i soudržnost orange wobjížděčů, a tak do Prahy již vjíždíme ve správném bojovém šiku. Dnes ani na budík nekoukám, až po rozlučkových pěstičkách s kamarády koukám ve výtahu, že to dvoukilo zase padlo. Díky tahačům na špici, dnes to nebylo vůbec jednoduché!

Luke – Kaše bez sekaný

Na Bydžov jsem náležitě natěšen. Diskuse řve, co na sebe, jak se pojede. Přitom je to jasné, bude to stejné jako vždy. Žádný závod, obyčejná zimní vyjížďka, která se občas v závod zvrtne, stejně jako se občas závod zvrtne ve vyjížďku.
Ráno mrazivé tři stupně minus, startuju rukavice, snad sluníčko nezklame. A už to svítí, v Uhříněvsi se připojit k vlaku z jíža. Žába se šetří na svůj interval, tak se větrat na špici, ale aspoň mi není zima.
Z Mochova se pak rozjíždí boj proti větru, moc mi to na špici nechutná, což je hlavně způsobeno rychlostí klesající pod 30, místy u níž. Kde je ten Žába, sakra. Uklidit se ze špice, abych zrychlil skupinu, ale nefunguje to, jeden motor chybí, dalším se nechce, nebo prostě fučí moc.
Naštěstí přichází neokoukaná část trasy, někdo už v tom vidí polabské klasiky, ale já tu nenašel kilometr závodní trasy. Už jsou ale úseky, kdy nefouká proti a cesta začíná rychleji utíkat. Do Vysočan je to pak zábava a dřevěná zvonice, jako fotopoint výletu se taky povedla. Aspoň ve srovnáním se zámkem v Ronově.
Pak pumpa, kde pěkně vymrzneme a to svítí sluníčko. Letos to na žádný jarní vyjížďky zatím nevypadá. Než se člověk stačí zahřát, už se zas hlásí zastávka... Ani mě nenapadne přestat se hýbat a podobně je na tom alespoň půlka skupiny, takže jedeme napřed s tím, že se někde otočíme a pojedeme naproti. A nebo bychom se mohli schovat.
Myslíme si kdoví jaký náskok nemáme, ale sotva zalezeme za křoví u kapličky před Městcem, už je vidět zbytek. Po větru a z kopce jim to docela letí, až si říkáme, jestli je vůbec sjedeme. Rozjíždí se pěknej závodní kolotoč na terezínu, přesně jak to bylo v týdnu v TV z emirátů. Nemi špatně odstřídá a už marně loví hák, stejně tak Kapr se někde ztratil. Ale Žába se pro ně obětavě vrací, zatím co my si sjíždíme čelní grupu. Ty pohledy Kolíkáče do škarpy, kde nevěřícně sledoval, jak se za ním objevují další a další stíny si budu pamatovat dlouho.
Vítr sice dál pomáhá udržovat rychlost skupiny, ale ne tak její kompaktnost. Kdo si urve pravou lajnu je v pohodě, pokud se teda ještě vejde. Kdo je vlevo má to jak na špici, jen se za to vítr trochu víc cuká. No hezkej test fyzické i psychické odolnosti, aneb jak prohlásil HonzaB, někdy je prostě lepší jet si podle sebe na špici. Škoda, že nebyla sekaná, protože se jede pěkná kaše a teď je to takový suchý... A o tu dnes žádná bitva není, takže se tam taky objevuji poměrně často. Na to jaký prd budu jezdit v létě snad až zbytečně často.
Před Nymburkem testuje nohy Kolíkáč, zatím co přes nadjezd by mu to letělo, držet tempo až do města aby byl i happy end, už se mu nechce. Přes město jsme se trochu rozpadli, tak čekáme, dokonce se ztratil i Vláďa, kterej si na 360W ještě rozebíral termosku. Ale prý předtím stejně špačkoval, tak to nikdo ani nehlásil. Holt status velešpicaře má svoje stinné stránky.
Do Litole pak už v klidu, tam rozlučka s polabskou sekcí a valíme na jížo. Nějak mi chybí zastávka na jídlo, tak si vytrucuju chvilku u Mochova. Pak už jen pro mě neoblíbená hlavní a přes Jirny domů. Nejede se mi dobře, tak když vidím jak VSid nedrží tempo, tak se drze nacpu před něj, ať si to dál řeší někdo jiný, sorry no, někdy člověk musí myslet na sebe.
Bylo to ale zase moc fajn, tak se těším zas za týden. :)

Lukov

Luke – Lukov

Nějak mě to zas baví, těším se ven, na sluníčko, předpověď na neděli přeje. Čekal bych snad i přes dvacet lidí, ale i tak je nás dost. Jen velešpicaři chybí, tak se musím ukazovat na špici docela často. Motáme se směr Říp. Horní Beřkovice jsou dole a kdo chce prý může blbnout. Chci? Docvaknu si vedoucí trojku, takže asi chci. Tempo se stupňuje, párkrát potáhnu, Martin s Nemim si vystupují, já se nechám vytáhnout Alešem až nahoru. Tak asi na mě fakt leze jaro. :)
Pak se zas seskupíme a jedeme, bohužel to není jak loni nástup za každou zatáčkou, zrovna na to mám dnes náladičku. Neodpustím si aspoň provokaci na kostkách a spurt proti zajícovi. Vyprovokovat se nechá jen Nemi a Aleš, stejně tak jedeme ve třech na Lukov. Provokuju nástupama, ale když konečně dojedeme pod poslední horizont jsem docela hotovej a dalších pár minut vo2max odmítám.
Na pumpu už se pak jede v jarní euforii a vítr do zad místy naznačuje, že to bude ještě sranda.
Na pumpě párek, přestože byli i dotazy na nějakej grand restarurant, ale široko daleko je jen tahle pumpa. Donutit HonzuB nezdvojovat zastávky a už to valíme zpět a větrem v zádech.
Jedu na špici horní Z2, ale prý to vzadu není ono. Kdo je ale před Kaprem ten je v pohodě. Ivča občas špitne nezrychlovat, takže to není moc. Nechci přeci jen dostat lidi za mnou pod Z2, vzhledem k tomu že na špic se nikomu nechce tak by to mohlo být 100x počet lidi za mnou, klidně 1000 junk miles, teda kilometrů a to si na krk vzít nechci. Pak zkoušíme vracet lidi do skupiny s HoznouB a Alešem, ale úspěšnost máme 0%. Přitom HoznaB valí přísný špice, s Alešem rozšiřujeme hák, ale skupina vedená grepem se spíš vzdaluje. Skoro jako by ani nečekali.
To jsou ty slavný návraty s větrem v zádech. Pak už se jede na zimu hodně solidní tempo až do Prahy, Ivča to ale krásně dala a je vidět že forma bude. U mě snad taky, protože to dnes bylo tak nějak bezbolestný, když teda nepočítám ten převařenej Lukov. Jak řekl HonzaB, jeden z nejhezčích výletů, tak dík všem za společnost.

Trosky

Nemi – Motoroví oři z Brodu

Pravidelně píšu reporty jen ze závodů. Tradiční akce Trosky ale nabízí příležitost si trochu zazávodit v několika brdcích, kde se vyhlašuje vrchařská soutěž s cenou a navíc má vlastní plakát, čímž se ledasjaký závod pochlubit nemůže! Počasí slibuje nevšední zážitek. Ráno mrzne, ale po poledni na sluníčku teplota stoupá přes 20 stupňů (Garmin naměřil maximum dokonce 28), aby v podvečer zase strmě klesala. Oblečení je tedy docela oříšek. HonzaB si od manželky půjčil noviny se slevovými kupony, kterými si omotal všechny údy. Horkokrevný Martin Štěňha neřeší ani rukavice. Mně se vyplatilo si vzít jen dlouhý dres a pláštěnku. A co je hlavní, zimáky se zástěrkami všichni necháváme doma. Až na Standu Lišku, který statečně trpí na těžkém gravelu, bereme jednice, přinejhorším dvojice. Ten pocit je povznášející, letí to prakticky zadarmo a žádná únava není znát. Oficiální trasa začíná až po 40 kilometrech v Českém Brodě. První z bodovaných segmentů je za Sobotkou. Háknu se za Vláďu a doufám, že ho uvisím co nejdéle jako na Novoročním Cukráku. Jenže Vláďa dnes nezávodí. Zleva nás bere Kolíkáč, tak musím akcelerovat. Zprava Hulis. Garmin říká, že nám zbývá asi jen 30 výškových metrů a 900 metrů vzdálenosti, tak se Hulise ptám, jestli to odpovídá. Prý ano, tak říkám, že už je to skoro na spurt. V ten okamžik jsem netušil, že jsem přesně trefil hřebíček na hlavičku. Nastoupil jsem do svého tempa, ale po pár vteřinách mě Hulis nekompromisně obložil jako patník. Neskutečnými watty byl okamžitě o parník dále. Takže drama se konalo až o třetí místo, kde Kolíkáč zaskočil HonzuB. Na druhém bodovaném segmentu jsem se poučil a přiložil pod kotel hned na začátku. Tentokrát žádný spurt nebude. Z balíku opět odjíždíme s Hulisem. Vypadá skvěle, jeho hladce oholené a perfektně tvarované nohy jsou jak z dámského magazínu, ale v nejostřejším závěrečném brdku se projevuje jeho letos zatím skromnější nájezd. Soutěživost má ale vynikající, a tak se lehce kočkujeme i na dalších již nebodovaných úsecích. Z Rožďalovic Hulis bez přestávky sám táhne tvrdou lajnu skoro až do Brodu, kde nás čeká bohatá hostina v něčem, co vypadá jako JZD, ale ve skutečnosti tam mají jen motorové oře. Bylo to nádherné, díky všem účastníkům a hlavně organizátorům!

StandaF – Hostování na Troskách

Letos již počtvrté jsem si dovolil zpestřit zimní cyklosezónu „vyjížďkou“ s Vinohradskými šlapkami tentokrát na Trosky. Váhal jsem dlouho, rosničkami předpovídané sluneční paprsky hrozily, že doba hliníková s blatníky, bude nahrazena dobou karbonovou a kategorizace vyjížďka bude pouze pracovní označení. Zdviženým varovným prstem byla již čtvrteční aktivita Nemiho = „Nultá letošní silnička“, je to jasné, rakety se ladí. Navíc se v diskuzi objevil výkřik ZÁVODÍME, a pak plakát s vyhlášenou vrchařskou soutěží, to vypadá vážně. V paměti jsem ještě měl totální hlaďák z Nového Bydžova, ale přesto jsem se v pátek rozhodl, že pojedu a po příjezdu domů jsem došteloval polohu přesmykače, namazal řetěz a kolo jsem znatelně odlehčil o velkou podsedlovou brašnu, abych váhu obratem dohnal pitím v bidonech, které teď na cestách do / z práce nevozím. Zbývalo dořešit, odkud pojedu. Do Brodu na sraz to mám 24 km, do Sadské 29 km (38 km z Brodu) a do Nymburka 28,5 km (46 km z Brodu), to nechám na ráno, stejně jako výběr oblečení.
Vstávám cca v 6:45 hod a jako první kontroluji teploměr, ukazuje -3°C, do Brodu se mi nechce, to bych musel vyrážet chvíli po osmé a buď ráno mrznout nebo se odpoledne vařit. Využiji hlášení Kapra, že jede z Nymburka a přípravu směřuji již tímto směrem. Beru jen tretry bez návleků, krátké rukavice se slabými do nich a bundu s vestou. Slabé rukavičky a vestu podle teploty odložím. Bohužel nevím, kde udělali soudruzi chybu, místo srazu jsem si v hlavě změnil, ale časový plán ne. Vyrážím v 8:53 h, jedu v klidu, nějakých 28 až 29 km/h, přeci tam nechci dlouho čekat, abych nevychladl. Jak se mozek okysličil, začíná mi docházet, že jsem debil. Čas 50 min bylo do Brodu, ne do Nymburka !!! Přidávám, ale někde vzadu je mi jasné, že to už nemohu stihnout. V čase srazu 9:45h akorát míjím ceduli Nymburk, stavět a psát zprávu ať počkají, zamítám a smiřuji se sólo výletem. Na náměstí jsem v 9:50h a když vidím Kapra na lavičce, tak se mi ulevilo. Podle Flyby se v době mého příjezdu skupina akorát chystala přejíždět most přes Labe, to bylo hodně těsné. Letmý pohled na naleštěné stroje potvrdil, že čas zimáků skončil - Tarmac, Černá mamba, BMC, Tarmac,…. Stíhám sundat vestu a rukavičky, napiju se a s výkřikem „za vesnicí čůráme“ se vyráží.
Do doby než ze špice odstoupí Kolikáč a Kaprem se jede rozumně, pak už sestavu na čele balíku moc nestíhám sledovat, dokonce se ruší dvojice a jede se lajna a najednou jsem druhý za Martinem. Když odstoupí, tak hned drze kynu, že tahat nebudu a pomalu se cedím na konec. Kopce teprve přijdou a je třeba šetřit, rakety vpřed. Při průjezdu Řitonicemi si říkám, zda už není o týden později, ale zajímavých názvu bylo v okolí více, že by námět (Hubojedy, Drštěkryje, Střevač, Bukvice, Lavice, Zajakury, …). Po krátké zastávce v Sobotce (* - zámek Humprecht), kterou většina účastníků využila k odložení svršků a spodků se nezadržitelně blížila první vrchařská prémie a členové balíku se začali kontrolovat, cituji: Kde je Kapr? Ten jel napřed! Cože? Tyhle triky z devadesátek má holt zmáknutý, konec citátu. Jak se později ukázalo, nešlo o špinavé triky, ale jen o výběr vhodné pozice pro dokumentaci a díky tomu máme i pěkná videa, díky Karle. Souboj o zelený dres resp. pomerančový Isodrink se omezil na Nemiho s Hulisem, co brdek to nástup, pro zbytek balíku zbýval boj jen o třetí místo. Nástupy a snaha udělat si náskok měly na úseku změněné trasy za následek drobné kufrování (VláďaK byl skoro až v Prachovkách), ale úspěšně jsme se zase našli a od Lavice si toho moc nepamatuju. Dvacet kilometrů šrot, šrot, šrot až do Rožďalovic do cukrárny s velmi nepříjemnou vložkou, kdy jsme v Hřmeníně pod kopcem potkali kamion ve zúžení a místa vedle něj moc nezbylo, ale i díky lajně to dobře dopadlo. Cukrárna přišla vhod, doplnil jsem cukry a orazil jsem, abfááárt, pak ještě čůraní za vesnicí a zase šrot, žádné historky, kecání ve dvojicích, lajna a i napít se z bidonu bylo umění. Na computer jsem si dal mapu, nechci nic vědět, ani rychlost ani tepy (wattmetr nevozím), ale vesnické radary jsem vypnout neuměl – 38 až 42 km/h, furt. Na konci balíku to bylo jako na gumě, hlavně nechytit díru, jinak končím. Pořád jsem čekal, že ten za mnou zařve móóóóóc, ale on už tam nikdo jiný nebyl. Ručník jsem s sebou neměl, tak jsem pod Poříčany hodil na zem vestu (kecám, vypadla mi). Tady se ukázalo, že i na hosta se bere ohled, díky, půlka balíku počkala, až ji seberu a dotáhli mne do KSÚS na zasloužené občerstvení = vývar, lívance s domácí marmeládou, cukrem a tvarohem, mňam. Moc děkujeme.
Cestu domů už jsem s plným břichem dával ve svém tempu, ale cukrů bylo dost, nohy šly, tak jsem nejen dotočil požadovanou dvoustovku, ale při slušných nastoupených metrech jsem i udržel trojku na začátku průměrné rychlosti.
Hoši díky všem, jako osoba, která pouze jezdí na kole, většinou jen do / z práce, jsem na vašich vyjížďkách mohl ochutnat trochu cyklistiky, ale ani na své endurance silničce se nemohu pouštět do akcí, kde nájezd začíná trojkou nebo průměr leze přes 35 km/h. Těším se, že minimálně v Doksech se ještě letos uvidíme.
* - půlměsíc byl na vrchol věže umístěn až v 19. století jako připomínka údajného tureckého věznění zakladatele zámku odkaz

Strade Bianche

Luke – RideIntoTheLegend

Sem to už jednou jel, takže vím a znám, nebo o tom minimálně dokážu sáhodlouze mudrovat. Takže se těším a mám super plán jak to jako pojedu, skoro až tak kompletní, že snad i vím čísla lidí, kterým padnu na který rovince do háku.
To je samozřejmě blbost, ale bylo to docela jiný, než loni. To začalo už ve čtvrtek, kdy jak magor mávám rukama a řvu na Žábu, samo krátký krátký, ve woježděným sjezdu z Quirica, jaký je to cykloporno. A o hodinu a půl později sháním odvoz a ťapu s přehazkou v ruce do centra sehnat aspoň zmrzlinu, abych se zabavil. Zbytek dne a pátek pak neúspěšně sháním patku skladem po celým Toskánsku. Půjčuji si tedy Martiny Pinarello, přehodím kola, sedlo a představec a dělám z toho vlastně docela povedenej Strade speciál.
V sobotu mě Žába hned zkouší ze sjezdu, jak se mi točí 48z převodník, ale přestože kváká něco o 480W a 70 km/h tak mě neurve. No takovou blbost v neděli nikdo zkoušet nebude, tak snad cajk. Projedem jeden sektor, brod zmizel a přibyl most, samá pozitiva. Mimo to se necháme vyfotit při 9 wkg (nebo tak něco) u cypřišů a zkoukneme jak to jezdí profi. Nejlepší je asi to rally co jedou doprovodný auta. Když projede poslední elite, kterýmu dám hned žertovně přezdívku “lemra z vismy”, vyrážíme na trať. Tempo je skoro závodní, nevyřčený cíl je totiž dojet lemru.. to se daří až když chudák zastaví u někoho z jiného týmu s defektem, patrně v naději, že ho svezou na hotel. Žába se sice dušuje, že jsme ho sjížděli, ale minimálně nám dal fakt zabrat. V kontrastu s tím jak marně vypadal ve srovnání i s těmi ve 4té odpadlé skupině to je zajímavá srážka s realitou.
Nicméně rozjetí bylo fajn a tak hurá do závodu. Parkujem včas na pumpě před Sienou, na pohodu do centra, najít svůj blok - mám 4, Žába 6, je to podle času přihlášení. Jako loni sundávám vestu, je asi 9° C, tak ukázat kombošku, jen ty návleky na ruce to trochu kazí, ale i ty půjdou dolů.. a start, cca v 8:08 se hnu. Jede se opatrně, přijde mi, že nikdo moc nechce jet. Cpu se tedy doleva a rozjíždím si svoje tempo, první brdek, +20 míst na zahřátí, pak další.
Skoro si říkám, že nikdo nechce jet, ale najednou se objevují lidi, co si to samé asi myslí o mě. Není to ale moc uspořádáný, ne vždy se dá hákovat a ne vždy si sem jistej, že to chci. Brzda balíku a borec ve škarpě co se drží za rameno, přeci jen nedojet ani na první sektor není úplně cíl. Přijde mi, že těmi rozpaky kolem nejedu úplně jako loni, ale segmenty pak ukazuji opak, dle plánu dávám první gel před sektorem a tam to pak zapiju. Moc se nejede, to znám, co neznám je divná nejistota v sedle. Po chvíli je jasný, že se vyklepal štelovací šroub, tak stavím, trochu s tím laboruji a ztrácím snad sto míst. Naštěstí nářadím mám, to je pro podobný závod nutnost. Pak bohužel ještě posun sedlovky, protože sedlo mělo najednou trochu jinej sklon, tak další půl minutka pryč, ale nějak se tím nenechávám rozhodit.
Dál si valím svoje, ale lidí, co by mi pomohlo, samo ubylo, ono stejně je brdek co 2 km tak se cokoliv hned zas rozpadne. Otázka byla, jak se mi bez waťáku povede první větší kopec, ale to samozřejmě zůstane neznámé až do konce. O něco lepší jako loni to taky bylo, což bych ani netypoval.
To už bylo v rámci sektoru 2. Pak asfalt, docela lehká 3ka. Brdky všude a rozdělení trati. Tím už bylo aspoň na asfaltu většinou dost místa k předjíždění a občas jsem se svezl a našel si čas na jídlo a pití.
Povedlo se to před nájezdem na 4, z loňska vím, že je rychlej, ale dnes tu nemáme žádnej žabí urychlovač, tak to není takovej let, jedu to v zásadě za svý, ale bezpečně. Na konci si chytám menší grupu, z loňska vím, že asfalt je tak 700m, sotva se napít, ale každej metr v háku fajn. Ale ne, to si radši 3x nastoupíme. Takže piju tak tak před sektorem a hurá. Žádnejch 9 wkg jak včera to není, prostě jen držet tempo, přemýšlím spíš o sjezdu co přijde, tyhle probrzděný sjezdy mě stresujou, protože se jede pomalu a stejně se bojím. Ale zvládám to, držím se lidi kolem, co mají dobrý tempo a přes asfalt pak bezpodmínečně hák a gel. Napít a sektor 5, nejdelší a nejtěžší. San Martino, práce na skoro 20 minut, 3 brdky, v prvním sjezdu jsem poprvé skončil nesoutěžně v trávě, loni málem, letos travou projíždím taky. Přitom tu zatáčku člověk vidí, ale tipnout kdy začít brzdit, mi nejde a pak je tu strach zatočit. Ale dycky mám aspoň rezervu na tu trávu a nic se neděje. V dalším brdku už se ale děje, když mi přední kolo sebere vymletej kanálek a jdu k zemi. Občas v tv nechápu, co ty lidi ustojí, ale moje pravá noha, co se normálně snad ani první vycvaknout neumí, najednou hopsá tak dlouho, až se udržím nad zemí. Ani kolo nespadlo, tak ještě trochu škola nacvaknutí na stěrku ve 12% a valíme dál. I s touhle šarádou pr na sektoru, ale tady do toho možná kecal vítr, to nevím. Co ale vím je nutnost skupiny na další asfaltový přesun a gel.
Gel je, skupina je, ale nejede. Tak si jedu sám, pak přijede zlomyslná verze žáby a furt nám nastupuje, že nestřídáme. Přitom jsme mu ve 3 střídali, zbytek by se holt vezl, takhle si nastupujem. Když pochopí, že nás neutrápí, tak se zaměří na dojížděné jednotlivce a skupinky, kterým spurtuje kolem, aby se nehákli. No asi moc kudosů nedostal, grupa ho pak nechala jet a jelo se 50 m za nim. Asi nám ve finále zmizel, ale co.
Přišel nový sektor a ten se, no nepovedl. Nájezdová rychlost by mohla být tak 60, pak 12-18% dolu a pravá levá do pravého úhlu. Naštěstí tam aspoň pořadatel postavil bandu borců s fakt velkými červenými prapory. Mávali dost nekompromisně a tak se sjezd jel krokem, ale i tak jsem svíral nejen řídítka. Asi jak jet Výrovku dolu po štěrku a do zatáčky.. Následuje část kterou já i Tadej jezdíme zásadně sami, ovšem každej z jiného důvodu. Ja se teda ještě kousek popovezl, ale od dalšího sektoru Monteaperti už jsem se staral výhradně o sebe. Tady už nejsou sektory dlouhý, za to tam je vždy kopec. Colle Pinzutto i docela dlouhej je, jedu co zbylo, předjíždím asi jen mrtvoly z krátký, odpočítávám km, přemýšlím co ten poslední sektor. Už se blížím, Le Tolfe, prej snad ikonickej, no je poslední, tak jasně, že se tu asi dycky útočilo. Teda než Tadej zavedl nástupy 80 km před cílem.
A už to vidím, asi to nebude jen to, že je poslední, nějak jsem to loni vytěsnil? Stěna jak Vysoká Srbská, roadbook říká max 18%. V kopci davy lidí, ale spíš jdou než jedou. Ale netřeba se trápit, úplně rychle se nepřibližuji, tak snad časem uhnou. Nechci se vysilovat objížděním a vím že stačí jen křiknout destra nebo sinistra a chodec uhne, případně se rád zastaví a podívá, že to někdo jede. No jede, skoro ne. Vzhledem k stavu mému i okolí volím delší, ale přiléhavější slovo sinistra a objíždím všechny vlevo. Konec sektoru, sjezd do Sieny a ikona ikon.
Ale kdepak, Garmin má ještě na mapce pár brdků, někde se těch 2500m musí nabrat. Matně si vzpomínám na loňský dojezd a čekám náznaky křečí, ale jsem relativně ok. Snad jídlo, snad lepší zima? Garmin se vypíná, tak nevím jaký bude čas, nějak mi přijde, že bych mohl ještě přišlápnout, ale chybí tu trochu nějaký magnet, povědomá postavička, nebo motivace časem na Garminu. Rozjímání přeruší kývající se košík. Místo abych jel, tak přemýšlím, co s tím. Přemluvit se mi ho nedaří, urvat a zahodit nemůžu, když to není moje kolo, nakonec pod posledním kopcem stavím, aby nedošlo k nějaké nehodě v ikonické uličce. Ještě šroub třikrát ztratím, jak už mám vyklepaný ruce, ale nakonec najdu a zašroubuju. Akorát tak roztočit nohy a hurá, Santa Catarina, ty jo já se i těším. Do půlky si užívám 32x30, točím v sedě, předjíždím lidí. Pak se to ještě přihne, zvedám se a beru za to jak MVDP v roce 2022. No dobře, děleno 2, možná 3. Ale užívám si to, lidi řvou, pecka!
Pak ještě s odkrveným mozkem jedu směr pasta party, kde bylo zrovna víc cyklistů než na trase, ale dojde mi to, tak zpět, další mini ztráta a dojet si konečně pro tu slávu na náměstí.
Počkat na Žábu. Pasta party. Zmrzlina. Domů. Minestrone. Pecorino. Chianti Classico. Spát. Snídaně. Práce. Oběd. V krátkým do Pienzi na zmrzku. Večeře, sýry, kachní ragú, tiramisu, sangiovese. Asi chápete, ne?
Jinak bez wattů nevím kde pomohla skupina, kde vitr a kde sem byl fakt dobrej, takže těžko hodnotit. Snědl sem co sem chtěl a měl, čas o 2 minuty lepší, plus odhadem 3-4 minuty sem prostál navíc kvůli technickejm potížím a pocitově to bylo dobrý. Ale i kdyby ne, tohle je stejně tak trochu víc než jen závod, takže jsem si to hlavně užil. Jo a proti loňsku o dost prašnější, asi víc sypký sektory, snad i víc lidí a kolem ze začátku i dost lepších, že se mi s nima nechtělo jet, neb by to znamenalo hodně nástupů. A zase míň lidí, co by jeli moje tempo. A nebo už sem jen děsně vybíravej.

Ústí nad Labem

Bobek – Ve vzduchu je cítit vzduch klasik!

Padlo dnes cestou: co budeme dělat zbytek dne? Přestože ve vztahu k Jazykovým Skvostům příští víkend, i tak dnes nebyl komentář díky průměrné rychlosti daleko od věci. Napadají mě hned dvě věci, namazat se Opodéldokem, smolit pár řádků.
Včera trochu projet ať nad dnešní 2kilo nejdu přímo z oleje a když se chystá pěkné počasí, přehodit pláště a bez ostychu nachystat jednici. Lehce před 9 už soustružíme s Kaprem do Mírovic kde se schází početná skupinka, v 9 v 9ti. Trasa je taková základní, po hlavní k Doksanům, kam se necháváme unášet s pomocí větru v zádech, soptící v povzdálí nás vítají i se slunečními paprsky. Lehce přivoníme voňavé Ohře a už svištíme z Lovo po hlavní k Ústí do luxusní kavárny Moll, s předem nevynechanou tradiční foto pod hradem Střekov.
Napětí roste, na Sebuzin je předpis 13- Vyplácí se spořádat druhou soupravu chleba, jejíž tloušťka je v domácnosti HonziB vzácnost, trochu posedíme, Kapr po párku ještě zaskočí pro zákusek a už balíme. HonzaB zavelí až se vlajky napřímí a valíme pod hradem ke kruháči. Od začátku není o co stát, Kolíkáč má plán 13- dodržet a tak do toho jde hned z úvodu s plnou parádou. Nemi se na svém Grizzly cítí jako na palouku u trsu borůvek a hned jde po Kolíkáčovi. Jedeme kousek od sebe, jak kopec za Tlučení povolí, ještě si trochu dopnou rezonující řetězy, Nemi jako by hrábl do strun a Kolíkáč pěl známou melodii Don´t stop believin… Cítím se potlučenej jak Rocky Balboa, bez poháru.
Řadíme se u křížku jak kdo dojíždí a po chvíli se snášíme s krásným výhledem k Litoměřicům, odkud ve svižném tempu přelétáme na benzinku kde nikdo moc nechce stavět. Kapr láká na stěnku za mostem. Pochvíli už se na pumpě rozebírají regenerační nutelové krémy, napadá mě co vše se dělo s rajčaty! Při pohledu na barový pult si vzpomenu na Pavlova týmového kamaráda jak při návratu z Děčína doplňoval energii Kozlem a od tej doby jsme jej neviděli (v tom dobrém), myšleno tak, že snad se nejede taková sekera.
Balíme, vítr vyšel skvěle, až sem takřka do zad, až z Mělníka je to přímo na komoru. Od větru nás Kolíkáč přeléčí ,,Zoncolanem“ a zbytek šmrdláme ze zbylých sil.
Krásně uspořádané a vlastně prima otvírák Polabí. Ve vzduchu je cítit vzduch klasik, možná budeme ušetřeni Rytířov 300+?
Bezva švih, který by neměl uniknout ani menšinovým, hlavně většinovým sportovcům.

Nemi – Natěšení bruslaři

Zima se vrátila. Předpověď slibuje maximálně 6 stupňů, a tak volím zimní tretry. A protože zimní tretry mám pouze s SPD, vyrážím na El Clásico na gravelu se zástěrkami. Gravel s blatníky volí i HonzaB, jinak každý bere silničku. Cestou na start se setkávám s Tomášem, který si stěžuje, jak letos prakticky nejezdil, ale jak z jeho brutálního nástupu do brdku k Volze poznávám, o to více je natěšený. A není sám. Bobek sundal brusle, sednul na kolo, a tak se místo kecačky ve dvojicích desítky kilometrů za ním jede tvrdá lajna. Posilněni v pumpě se severskou přirážkou vyrážíme na zlatý hřeb, kterým je kopec nad Sebuzínem. Nenapadá mě nic lepšího než ostrou stěnu na začátku za kruhovým objezdem pěkně přepálit. Nahoru jsme vyletěli tři spolu s Kolíkáčem a Bobkem. Mám toho dost, ale Kolíkáč nastavuje tempo, a tak se ho snažím uviset. Prý že si ve volnějších pasážích pomůžeme. No, Kolíkáč mi pomohl. Bobek to někde prováhal a má odstup. Nakonec jsem si vyprosil remízu a dojíždíme v objetí, ze kterého bohužel není fotka, ale dobře si to uložím do paměti. Kolíkáč skvěle dohnal manko z Thajska, často je vidět na špici a na pumpě v Mělníku tentokrát tretry nesundává. Nečekaný bonusový závod se koná z Dolní Vinice na Záboří, tam kraluje HonzaB. Jsem spokojený, krásně jsem se vyšťavil, díky, kluci!

For bikes

Za jazykovými skvosty

Kolíkáč – Ty wado Jirus!

Na Skvosty se těším celý týden, jarní předpověď a plánovaná sestava je hodně lákavá. Korunu tomu nasazuje páteční cinknutí zprávy: „Nazdar Draku, jak to vypadá zítra u vás v ulici s parkováním?“ Jirus! Ty wado Jirus!
Jarní varianta oblečení, spodní dlouhé triko a dlouhý tenký dres a dolů 3/4 kalhoty. I tak je to opojné, jak je člověk hned lehčí. Jirus zaparkoval a valíme s předstihem společně na kruhák. Pak už jen chytit Žábův větrný stín a nechat se odvléct ke kostelu. Tam velké setkání a řinkot pěstiček. Zapnout budíky a jde se na to. Jirus přijel na pokec, ale jede se tvrdá lajna. Hold bláznivé Šlapky
Strašín doplňuje stavy, na 8 oranžových ohozů. To je pohled! Ošoupanou trasou spadnout do Chocerad a zkusit najít odpověď na otázku, kterou jsem v týdnu hodil do éteru, jestli dám Vláďu? Hákuji naše elitní duo Vláďa+Žába na legendární Vodslivy a zatím to jde! Opojné pocity vydrží za Vestec do prudší části, kde se lámu. Tak teď už to došmydlat aspoň za oči, ať mě zezadu nesjede krvelačný Jenda na zimáku. No nahoře to už chtělo dalekohled, ale bronz jsem udržel. A kopec si užili všichni, a tak v rozverné náladě míříme zadem na Divišov. Sukes je skvěle vyladěn, nenechává si ani centimetr odlepa a reaguje na každý únik
Padáme kolem Rybiček k další vrchařské záležitosti. Zdebuzeves. Luke ji tu jednou jezdil nahoru a dolů celý den. Nám bude stačit jen jednou, a já jdu hned do háčku za Žábu. Vláďa taky přijel zkoušet svoji matematickou úlohu o kadenci a wattech. A tak vydržet zase s nimi co nejdéle. Pěkně jim to odsýpá a já jdu po chvíli do kytek. Ale náskok mám a HonzaB je o pár toček níže. Krásný to kopec, v protisměru zdravíme slavistické duo. Nechci svěšovat a nechci HonzuB za zadkem. Takže to zase rychle uteklo a plakátovací strom obšťastňujeme fotem týdne. Grep skuhrá, je po nemoci a chce vlak z Kácova. Jirus chce foto pivovaru a kopec na Polipsy si konečně pokecáme. To je vzpomínek!
Vylepšili nám tady asfalty, a tak Krasoňovice jsou ještě krásnější. Pohodu nám znepříjemňuje protivítr, ale těšíme se na transfúzní stanici do Zbraslavic, kde to otočíme. Čestín a jeho med, co jsem si ráno dával. Kraj, kde člověk unikne dokonale víru velkoměsta a ročníku v občance. Zbraslavice s cedulí a s Kaprem. V konzumu sušenky a energeťák a rozvalit se na náměstí. Nálada rozpučela a dáváme poslední foto u Pivniska. Pak už se bude vycvakávat až na kruháku v Uhříněvsi. Vítr se do nás opřel a ručička tachometru atakuje povolenou rychlost v obcích. Tohle chceš. Bezbolestné stavy a let ve skupině kumpánů.
Díky borci za společnost, nemělo to chybu, a především díky Jirusovi, že nás takhle mile překvapil a poctil svojí návštěvou!

Sukes – Skvělá volba!

Skvělá volba, ideální počasí, kompaktní a rychlá oranž grupa, žádní objíždáci ale všechno poctiví švihaři , necítím se optimálně, jen jeden den na regeneraci, potřebuji optimálně dva, proto úvodní stojky, Vodslivy i Zdebuzeves defenzivně, nicméně Divišov mezi nimi za Žábou, jenž klasicky drtí špic a dávám si s ním v háku a jen ve dvojičce a potřebuji tento segment , na horizontu mi ještě zrychluje, ale mělničím a dávám, moc potřebná psycho podpora za tímto veleideálním somatohákotypem , do Zbraslavic rovněž za Žábou s Jendou dorážím na trojce a s odstupem od zbytku , jenž nenechává KOlikáče bez komentáře, to je fazóna Sukes, jo je a užívám si atmošku kompaktní grupy devíti lidí samo dvojičky okolo třetí pozice stíhám i šetřím a je třeba , posledních 50 km po větru a ze špice neslezou Žába s Vláďou KLozem a valí se 45+ stále , to je luxus, to je odměna za předešlé utrpení ve stovkách nastoupaných metrů, tohle miluji, proto tu jsem, nasávám jedinečnou atmošku a tolik motivující energii oranžletky doprovázené permanentním Robertovým doprovodným komentářem Nádhera, on se rozplývá nad tím množstvím oranž dresů, já nad tempem a profi chováním špicařů, jakmile malinko odbočíme vstříc bočáku, veleprofíci a stále ve dvojičce na špici okamžitě na střed a my za nimi terezíme a šetříme dále a dáváme a valíme dále a výjimečně někdo potřebuje, já ne!!!, dáchnout na 10 s se zvolní a valí se kompaktně dále, tohle na Mělníku umíme jen s převahou , ale dáme to a zas, tolik věřím , to je fantazie, to je týmový duch, to všichni kvitují, za srdce beroucí velepocit, i Hryzely se špicí, dávám si na maximum a na mě se nečeká, Krymlov kompaktně a PAráda, Fantazie a Nádhera prostě tradiční KOlodějárNA na konec, valit k Mukařovu 46 je za srdce beroucí vzpomínka na ty nezapomenutelné závěry Kolodějů, to neomrzí a nikdy a na závěr z Vojkova 50+, které završím a otřešničkuji svým nástupem a okupováním špice až k loučící se odbočce na Strašín a mávání a řvaní a mé slzení , dojetí, veleveleemočnení , ano jsem zase na šrot a to po všech stránkách. Díky moc a všem!!!

TdK Classic

Kostelecké lesy

GF San Benedetto del Tronto

Luke – O sole mio

Když sedíš odpoledne na trenažéru, venku sr* a skoro tma, čučíš na Paříž - Nice nebo Adriatico a strašně jim závidíš, jak si závoděj v krátkým na sluníčku někde u móře… a najednou…Budík přetočenej přes 300 už hezkou chvilku, zvednout zadek a trochu se protáhnout, letmý pohled kolem, jak to vypadá před i za, při otáčení si toho všimnout, moře, kopečky, krásné jarní scenerie, nic tě netíží, ani ta vestička pro jistotu v kapse není. Je to tu, žiju si svůj zimní sen, jen ten horizont už aby se přiblížil. Plán byl tady nesvěřovat, jedu až nahoru, chci nejlepší možnou skupinu.
A je to tu, horizont, sjezd a závod vlastně začíná. Teda on začal už před půl hodinou, ale to nějak uteklo moc rychle. Stál jsem úplně vzadu, na hanbě jak by řekl Žába. Mohla za to absence bodů v jadranském poháru a nějak sem usoudil, že mi nestojí za to, to řešit. Řešilo se to ve WA skupině, stejně jako to jestli se nemá start o hodinu posunout, kdyby snad nedej bože bylo ráno mokro. Mokro není, dle Garmina 15°, většina lidi má jen návleky na ruce, ti víc z jihu občas nákrčník. Kdybych si vyhádal blok vepředu a nepřišel o půl hodiny dřív, asi bych stejně stál o max 3 řady vepředu. Po startu chci být v klidu a mírně se sunout vpřed, to se daří dokud nemrknu na watty začínající 4kou. Miluju tenhle závodní pocit. Snažím se klidnit a tak se sunu, hledám co nejvíc háku a snad chytře míjím davy lidí. Už sem docela dost v čele, určitě první třetina, ale ouha. Díra 20m, skupinově se to úplně nedaří, sám honit balík nechci. Pár lidí to zkouší nástupem, ale to je spíš kontraproduktivní. Imho se to dalo, ale nesešli jsme se myšlenkou. Z frustrace pak někdo vztekle odstřídá, hodí vlnu a jediná nebezpečná situace z celýho závodu přímo přede mnou si borec překládá. Uhýbám či to jde, ale ještě se tam musí vejít borec vedle, ten má padajícího přímo před sebou. Čas běží děsně pomalu, hlavou mi letí jak rozhodně nechci na asfalt, po 8km, v březnu! Přestanu uhýbat a opřu se do borce vedle, on se opře o mě a vejdeme se. Uf, ani sem nevěděl, že tohle umím. Pak se vystřídáme a jsme zpět v tom, co zůstalo ze stíhací skupiny.
Klid, poslední kilometr do prvního brdku, najíždíme tam a za zatáčkou už je čelo, respektive lidi co měli zabočil dojet s čelem pod kopec. Valím jak frajer co se vrací po defektu na čelo, je nás víc, tak je i jasná stopa a motivace nepolevit, když to začne bolet. Nahoře už popsaný první rozhled do krajiny a jde se na věc.
Zabudovat se do grupy, první gelík podle plánu. Čekám poklidný přesun pod další kopec, ale rozehrávají se barevné hry u nás nevídané. Bílí se sunou dopředu, modří uprostřed něco řeší, černí se pořád otáčí. A už se to skládá, občas veze někdo holky víc dopředu, někdo maká na špici, i nějaký veteráni tu mají podporu. Holek tu je snad 5, žádná není sama. Vědět kdo je kdo, tak to mám jak v TV, ale trochu se v tom ztrácím. Až sem přehlédl dělení tras a v rámci zachování si života jsem musel trochu přejet a pak si to chvíli sjíždět. Naštěstí se moc nejelo, tak jsem si to za pár minut sjel a pak si v klidu na ocase dal další gel, akorát před dvojicí brdků.
Jedu to pěkně zepředu, nemám úplně touhu odjíždět sám, ale čekám, že se to tu nadělí. Určitě ještě někoho sjíždíme, nikdo snad neodjel, brdky jsem přejel, sjezdy si klasicky užil z čela skupiny. Vlastně mě to dost baví. Točím na špici, ale třetí brdek je tu hned za kilák, ani sem nic nesnědl a vidět tu stěnu mě silně demotivuje. Tvl to není cyklistika, ale boj. Chvíli se to srovná, rozjedu se a chytím tempo. A další stojka. A znova. Tak to mě dost zabíjí. Nějak se dostanu nahoru, vlastně asi jako 3tí, dojedu ty dva a... předjíždí mě auto konec závodu.
Tvl cože? Potřebuju to vstřebat, Garmin ukazuje NP z říše snů, za mnou sotva hodina a tři čtvrtě, TSS 150, jako really? Fine Gara? Naštěstí to znamená jen konec plovoucí uzávěry, dostáváme motorku a křižovatky jsou furt hlídaný. Sjezd je zas můj a pak další 4 km pod kopec. Točíme, neflákám to, přeci jen předchozí kopec sem vyhodnotil tak, že kdo to vyjel hůř než já, je z něj závodní mrtvola. Jaký překvapení, když přijede skupina snad 15 lidí. 
Začíná příprava na další kopec, šmudlám si svůj sweetspot a říkám si, že takhle nějak má příprava na kopec vypadat, pěkně pod kontrolou, připraven zrychlit, žádný umírání předem. Sklon se zvedá, ale tempo ne. Tak to jsou všichni mrtví, nebo se domluvila jízda až pod poslední kopec? Jsem zvědavý tak přišlápnu, bez nástupu jen zvýším tempo o 20W, ale odjíždím ze skupiny sám. Co je? Vědí něco co já ne? Jedu si svoje, zvolna odjíždím, ale bude rovina, tak nemám ambice jet sám. Nahoře není sjezd, musím sám, ale jede mi to. Skupina pořád 5s za mnou. Dám si nakonec sólo sjezd, dole gel a uklidím se do grupy. Rychlý přesun a další kopec kdy se situace opakuje. V půlce zas odjíždím, chci se nahoře najíst a mít sjezd v klidu. Vyjde mít to akorát. Luxusní sjezd, nástup za každou vracečkou, jen tak protože mě to baví. Dokonce se mnou někdo chtěl jet, ale pak sem mu pláchl.
Dole ho nevidím, nikoho nevidím. Dle rozboru trasy tenhle úsek nemá smysl jet sám, 15km, minus procento, to nechceš, ale jede mi to, na garminu 44, začínám šrotovat jestli to nezkusit, ale přiletí balík snad 60. OK, aspoň sem nemusel přemýšlet dlouho. Prej si to mám tahat když sem v kopci blbnul. OK, nemam problém, jede se mi fajn, za chvíli si to ale zas přebere nějakej tým, já jen občas pomůžu, takže pohoda. Další gel a jsme pod posledním kopcem, pak už jen brdky. Nahoře maj fandit moje holky, tak se chci blýsknout, ale SS najednou už nestačí na čelo, vlastně ani FTP už nezaručuje pěknou fotku na čele, ale nehodlám se vzdát pěkného obrázku. Jedu pěknou hranu, pár borců stále očucháva zadní stavbu z obou stran. Ale ten pocit rozvěsit tu grupu snad o 30 lidech, ten za to stojí.
Nahoře lidi, holky až za horizontem, tak to ještě rozjet ať jsem prostě u nich první a jede se dál, je nás jen 5, na lokítek reaguje jen jeden. Do magnetu zas z čela, asi nejsem jedinej koho to bolí, jsme nahoře, na lokítky už hoši kašlou, jedu dál.
Prudká stojka a jak sem viděl, že se borec zvedá, tak jsem za to radši taky vzal, mám díru, tak to zkusím. Až teď sem si všiml, že dva jsou z jednoho týmu. Tady je sjezdík trochu na srdíčko a to sem tam nedal. Takže mě ti dva stejní sjeli. Vypadají jako rovináři, poslední brdek spíš hákovej, nemám na to zvednout zadek, tak jen jedu, co to dá, lámu je, ale nic moc náskok a těžkej sjezd před námi. Jeden mě rychle sjel, ještě ve sjezdu jde přes, nejede to prvně, tak mi to trochu pomůže. Čekám, že nepojede a počká na kámoše, tak jedu já, uvidíme. 6 km do cíle, co s tím. Ale borec mi vystřídá, přeci jen asi můžou přijet i další. Poslední 3 km už vypadá dost hůř než já. Cílová rovinka má snad 2 km, často tu končí Tirreno - Adriatico, teď je to naše. Kilák do cíle mi borec říká ať jedu, že v klidu, s tím bych i souhlasil, sám sem grupu rozdrbal, sám si chci vyhrát. Klidně v klidu. 100m do cíle se ale musím zvednout kvůli křeči, tak nakonec i spurt je. Dle fotek vlastně nechápu, že z té grupy se mnou zůstal zrovna tenhle, asi místní žába před důchodem.
No a pak se rozvalit u moře na sluníčku, to je zážitek sám o sobě. Přemýšlím jak to shrnout, určitě sem nezajel nejlíp, je březen, tréninkově to taky nebylo nej, když další závod je kdo ví kdy, ale ty jo, další zima za mnou a nějak to přece jen zas ještě rok bude jezdit. A hlavně, jako byla to fakt paráda. Přemýšlím, jestli se sem neodstěhovat příští rok na celej jadranskej pohár, ať mám lepší pozici na startu.

Hurá na Ještěd

Kolíkáč – Tvrdá zimní robota

Letošní jarní Ještěd byl pro mě tvrdá zimní robota, od rána se mi jede neskutečně blbě, furt krátký kolo, furt se dolepovat do skupiny a furt to bolí
Na kruháku ultra wobjížděči HonzaB a Tomáš B. a hned se frčí. Tomáš je při chuti, Jenda se ještě neprobudil a já sotva lovím hák. Dáváme si Mstětice, kde překvapuje nový nadjezd nad železnicí a pak cyklostezkou do Toušeně. Přebrodit se přes rošty na lávce přes Labe a zamávat Káranské fabrice na vodu. Stíháme to jen tak tak, skupina již netrpělivě strečuje před Kaprovými vraty. Hurónské přivítání, zapnout šipku na displeji a mydlíme to na Mečeříž.
Je to furt do kopce a proti větru, přemýšlím, proč to dělám. Ale neznámé silničky po většinou pěkných asfaltech rozhání chmury. Kolem krásně nasvíceného Bezdězu do Bělé. Vláďa dostává pokyn od Sekyra group a odjíždí si někam do pryč. Já ztěžka hákuji ocas a každý magnet trpím. Ralsko nás vítá bránou pro zvěř, je to docela past pro cyklisty, ta kombinace kluzkých trubek a kufrů. Odměnou je ale parádní příroda, chtělo by se říci neposkvrněná, kdyby tady před nedávnem neprobíhaly tankové bitvy.
Teď se rozjíždí bitva o vysílač na kuželovité hoře, rukavice dolů a hákovat Nemiho. Vláďa nám asi odjel nadobro, takže o vítězi je dávno rozhodnuto. Nemi na jedničce mě dnes vůbec nechutná, tak se seju k HonzoviB a Grepovi. Rozepl jsem vrchní dresy a vařím si tak jen nohy v čapákové šťávě. Ale v hlavě to je, tyhle dva bych chtěl nechat za sebou. Dolní parkoviště, jsme stále pospolu, kolem skály a přichází nejtvrdší procenta sklonu. Grep se loučí, HonzaB mi ofukuje záda. Horní parkoviště, lidí přibývá, a to mě hecuje, proplétat se mezi nimi a cítit, že ještě trochu sil zbylo. Před tunýlkem pod lanovkou je rozhodnuto, HonzaB na těžkém zimáku mě konečně přestal ofukovat. Vymrzlý Vláďa a Nemi nás dokumentují a čekáme na ty největší hrdiny. Především Martin od Kapra, který sem vytáhl 111 kilo živé váhy, si zasluhuje velký respekt.
Společné foto, zateplit se a slítnout na pumpu v Dubu. Jsem v rozverné náladě a věřím, že se to konečně rozjede. Zabiju to ale gulášovkou a Rohozcem a začíná peklo. Na špici Vláďa, stále klesáme do Bolky, romantickým údolím, ale já vidím na každý zdi čerty. Vláďa asi po půlhodině odstřídá a já se pakuju hned s ním dozadu a už tam odtud nevylezu. Navíc se zatáhlo, tma a padající listí všude okolo, úplný listopad. Depka, a to máme na garden party ještě nekonečných 44 kilometrů. Trpím a nemluvím. Začínám kolo nesnášet a sonduji, do jakého auta vlezu. Nemiho vůz se jeví jako ráj na zemi. Před tím ještě tradiční exklusivní paráda pod pergolou. Omluva HonzoviB a Tomášovi B., že jsem s nimi nedokončil snovou JJJ Snad bude lépe Poklona Martinovi od Kapra, s jakou grácií to dal!

Mosty Želivka

Rytířov

Dreamer – Rytirov - La batteria e completamente ricaricata

Budicek v 5:55, kratce po zmene na letni cas, to uz musi byt v planu neco vyjimecneho. Je to bajny Rytirov, moje druha letosni venkovni jizda. Na kruhaci na Jizu Kolikac, za chvili HonzaB. Nemi a frcime do Kostelce. Tam se prida Luke, Kapr a to je prozatim vsechno. Pak se jeste prida Vsid a je nas sedm statecnych. Pumpa v Melniku, aby se Luke poradne rozehral a nasledne rozjel s Nemim po rovinach takove tempo do Usti, az se nam nase mala skupinka obcas rozpada. To vse v ostrejsim bocnim vetru. Co je ale hlavni, slunce nas provazi po vetsinu cesty od rana, sice je trochu schovane za mlecnymi mraky, ale arkticky mraz se zatim nekde pozastavil a tak to snad dnes bude ok co se tyce teploty. Nenechal jsem nic nahode a zimni obleceni mam, sice je misty teplo kdyz se taky propagacne objevim na spici, ale lepsi nez jet v zime.

Pumpa v Usti, kafe xl, flapjack, do toho mi po zkousnuti vypadne zubni korunka. Nenapadne si ji strkam do krabicky, aby si toho nikdo nevsimnul, jen HonzaB sbirajici sily po vcerejsi jarni vyjizdce to nad bagetou trochu komentuje. Co se da delat, mladsi nikdo z nas neni a tyhle dlouhe vylety jsou kazdy rok o neco vetsi vyzva. Vyrazime vstric Rytirovu, Z2 Luke jede furt spic, najede i do kopce, kde za to vezmu Nemi, ktery od rana nemysli na nic jineho nez tenhle kopec. Ja mam trochu odlepa, Kolikac taky prede mnou, ale postupne se propracuji do celni skupinky a v pulce kopce jednou dvakrat nastoupim. To co by na Rouvy nestacilo, tady staci. S Cespou by se asi jelo jeste o neco vetsi srot, ale i tak je to poctive az nahoru. Nemi s Lukem kousek za mnou a pak zbytek. Foceni letos neni u kasny, ale u krizku na zelene jarni louce v zavetri, kde slunce dokonce hreje, tohle je vrcholny zazitek dne!

Pak sice ztratime HonzuB na gravelu, coz je paradoxni, protoze zbytek jede po gravel ceste nahoru dolu k vysilaci Bukova Hora. Pak uz je asfaltka, ale misty jsou stojky ala Pancir, vsichni si to uzivaji. Fotka pod vysilacem, pak jeste dalsi u jine rozhledny. Jsou necele dve odpoledne a je cas k navratu do Polabi. Luke opet s Nemim tvrdi muziku, ja mam obcas co delat na chvostu baliku, ale tak mi to vyhovuje, schovavat se nepotrebuji a na spici bych takove tempo nejel. Posledni dnesni pumpa ve Steti, tady davam caj s citronem, tycinky z kapes a zbytek Coly po klukach. Opet dlouhy usek po rovine, ktery zadarmo neni, zvlast kdyz uz jsem prepnul do tradicniho modu dojet trochu s hladakem a dehydratovany (stacil mi jeden a pul bidonu a to kafe), ale je to dobra priprava na dlouhe vylety v lete. Jsme opet v Kostelci a nase puvodni ctverice miri na Haje. Slunce relativne vysoko, no co mi zbyva, musim na Modranskou. Do Vranneho je to zadamo s vetrem v zadech, ale o to tezsi je to nazpet. Nejede to, teplota pada pod 10 stupnu a jeste se k tomu na Garminu objevuji nesmyslne symboly pres celou obrazovku az se cyklopocitac nakonec restartuje. Nastesti trasa tam porad je a tak muzu z poslednich sil dotocit tenhle narocny, ale krasny vylet do kraju bajnych rytiru. Jeste jednou diky vsem, vsem to jezdi paradne. Venkovnim jizdam se stale nic nevyrovna a to je jedine dobre!

Wörthersee

Soustředění na Jižní Moravě

Velikonoční jízda Praha-Doksy

Sázavák

Hulis – Kdo se bojí, sere v síňi...

Tak jsme se konečně dočkali další závodní sezony. Otvírák v podobě Sázaváku je za námi. Na letošní Sázavák jsem se hodně těšil a to hned z několika důvodů. První a asi ten nejvýznamnější je ten, že na konci minulého roku jsem po pár letech změnil zaměstnání a od tohoto roku začal poprvé za celou dobu svého bytí tady jezdit do práce na kole, což i pro mě samotnýho je sakra zázrak. Nikdy bych od sebe nečekal, že budu schopnej vstát před 5h, oblíknout se a vyrazit na kolo a to i v těch extrémních mrazech. Což pro mě znamenalo celkem slušnej kontinuální přísun našlapaných km, takže se nohy začly ze zimního spánku probírat relativně brzy. Pořád to bylo ale jen dojíždění do a z práce. První srovnání s ostatními (respektive jen s Nemim – ostatní moc nezávodili) přišlo v podobě Trosek. Což byl první letošní delší švih, kde jsem taky netušil, co se mnou ta délka udělá. V kopcích jsem se ale cítil furt líp a líp, což se „potvrdilo“ týden před Sázavákem, kdy jsme si dali společný švih s Daffym. On má zatím letos prd naježděno, takže jako nějakej jasnej ukazatel formy jsem to nebral, ale i tak, zníčit Daffyho v kopcích se nepodaří jen tak někomu – mě osobně za posledních pár let určitě ne… O to víc jsem se na Sázavák těšil a byl zvědavej, co vlastně předvedu. Jestli opět odpadnu v prvním větším kopci jako loni (za Kácovem) a nebo jestli se něco změní. Přes týden ale čtu, že je na trase nějaká uzavírka a že se jede jinudy. Když vidím vzdálenost a profil, mám z toho hrůzu a říkám si, že to nemůžu přežít ve zdraví. To ale určitě není důvod, proč se nepostavit na start a neprásknout si to. Holt už předem počítám s tím, že přijedu pěkně popravenej a bolavej.

V den závodu neprobíhá žádná extra příprava. V diskuzi šlapek čtu, kdo jaký má starťáky, nespavost, formu nebo neformu a tak dál. Já zůstávám v klidu, z tý porce kilometrů mám sakra respekt a na start jdu s tím, že si jdu prostě jen zkusit mezi ostatní, jak na tom vlastně po celé té zimě po sólonajíždění jsem. Ač jsem se poslední dny cítil dobře, očekávám, že se štěstím vydržím první kopec za Kácovem, což už by byl z minulýho roku posun. Jsem ale přesvědčenej, že takovou porci závodních kopců nemůžu ustát a bude jen otázka v jakým kopci mě to vypne. Před startem se ani nikam nejedu rozjíždět, jen do sebe naleju nakopávač v podobně 330ml N1 a děj se vůle boží… Moc nás do závodu nevyjíždí, což není dobrý v případě, že odpadnu, nerad bych jel nekonečně dlouhou samotku. Po startu se poslušně řadím do lajny šlapek, který to po prvních metrech berou na sebe. První brdek v Oplanech se jede, řekl bych klidněji, než minulý rok. Což dokazuje i to, že Kolíkáč jedoucí kousek za mnou si stále povídá. Po nájezdu na hlavní se dostávám na čelo balíku a tak si říkám, že teď je ideální čas na to, se trošku rozdýchat a zahřát nohy. Zrychluju, tepy letí nahoru – držím to až do Benátek, kde svěšuju a nechám se střídat. Všechno by bylo ok, kdyby to samí udělali i ostatní, jenže bohužel pro mě jde na špic Žába a přikládá snad ještě víc… Mám co dělat, abych to po tý svojí krátký špičce vůbec háknul. Nikdy bych nevěřil, jak je to z Benátek na horizont (za odbočku na Horní kruty) tak sakra daleko… Tepy už se chvilku drží na mé kritické hodnotě a to okolo 180… Nadávám sám sobě jakej jsem vocas a že jsem na tu špici lezl, vážně mi to nechutná a hlavou mi běží představa, že tu snad svěsím nebo co… Nakonec jsem to sám nevím jak uhákoval, na rovince se vydýchal a srovnal, teď už snad bude dobře – vždy mi studený starty vůbec nechutnaly a měl s tím problémy a povětšinou jsem nebyl schopný v jakémkoli závodu přejet první kopec… V taháku před Janovicema letíme přes 40km/h ale to už jedu s naprostou lehkostí. Opět slyším Kolíkáče jedoucího někde za mnou, který to komentuje slovy: „To chceš“… Přijíždíme na Tčko a točíme pravou, je před námi první nevýznamný kopeček. Jedu asi na 4 pozici a jen čekám, jestli se bude něco dít. Jede se celkem klidný tempíčko, tak mi to nedá a na posledních asi 200m se zvedám a poodjíždím z balíku, aby si každý mohl zaklepat na čelo, co za geniální tah to byl… Samozřejmě jsem od toho nic nečekal, jen se ujišťuju, že ke mně čistě náhodou někdo z týmu nechce doskočit a svěšuju… Ve sjezdu do Kácova se to lehce natahuje, ale zatím zůstávám v klidu. Přichází můj osudový (první) kopec z minulého roku. Opět jen čekám, co příjde, když v tom kolem mě z levé strany prolítne Kolíkáč takovym způsobem, že mě vítr málem shodil do škarpy. Nechápavě to sleduju a řikám si, co asi má náš prezident za doktora Jestli se tohohle někdo chytne a pojede se tak až nahoru, tak je to asi konečná… Pořád se jede tempo, který mi nedělá zas takový problémy. Ale vím, že i minulý rok se to dalo a odpadl jsem až v závěru, který lehce utahuje, takže nebudeme předbíhat. Kopec poměrně rychle ubíhá a když se blížíme k závěru, míjí mě Daffy, který si vyjíždí dopředu. Mám radost, že ho tu vidím a říkám si, že na tom asi nebude tak mizerně, jak furt tvrdí. Mě se kupodivu jede furt super a v závěru si ještě lehce zrychluji a s Petrem Janovskym vyjíždíme na vrchol k odbočce s pár metrovým náskokem na skupinu. Nahoře ale opět kufruji, Petr se po mě tak podíval, nevím, jestli měl v plánu jet dál… Přichází sjezd, kterej se oproti minulýmu roku jede hodně solidárně. Ve stoupání v lese je to naposledy, co na čele vidím Daffyho. :-O Sjíždíme do Šernberka, kde začínáme stoupat na HP o horu pudingu. Do kopce najíždíme první společně s Nemim, který se mě ptá, jestli si pro ten puding jedu. Tak mu říkám, že to nemám v plánu. Někde okolo půlky kopce si zrychluje Petr Janovský a pomaličku se vzdaluje od skupiny. Chvilku nad tím přemýšlím, jestli s ním jet nebo ne. Nohy by na to asi byly, furt se cítím super, ale stále mě děsí ta představa, že jsme teprve někde okolo půlky závodu. Takže se mi nechce plašit, protože stále čekám, kde mě to vypne. Jedu si tedy tempíčko na čele skupiny, aby mi to bylo tak nějak pohodlný – na prémii tedy beru druhý místo, škoda, že za to se nic nedostává… Kousek za prémií odjíždí další korálek – ze stravy čtu, že je to asi „Ziky“ (doufám…, pokud to byl někdo jiný, tak se omlouvám, ale neznám místní elitu.). Já zůstávám v klidu a říkám si, že do cíle je to ještě daleko a že je určitě oba sjedeme. Někde Před Zalíbenou se otáčím, kontroluju stav skupiny a jsem zděšenej, kde všichni jsou… Do teď jsem se dozadu neohlížel a žil v tom, že furt jede hromada lidí. To, že nás pokračuje asi 7 mě celkem zaskočilo… Sjíždíme do Ratajů, kde už nás čeká legendární kopec na kostkách. Pod každej kopec sjíždím s obrovským respektem a očekáváním co se bude dít. Pořád mi příjde, že se vůbec nejede, ale ono je to jen logické vyústění situace, která pro mě / šlapky není bůh ví jak výhodná. Ze skupiny odjela dvojice z týmů Lenner motors a CTW cycling, to samí zastoupení je v naší skupině, takže tyhle 2 týpci nemaj nejmenší důvod k tomu šlápnout navíc, pokračuje to přes dva padesátníky, který celej závod nevystrčili hlavu z háku, pokračuje to přes Pepu Vejvodu, což je kat. 60+ kterej má pouze hákovat nejvyšší právo (ale i tak občas špicí prošel, když to na něj vyšlo) a končí to naším Nemim, kterej nevim, jestli se těch kopců a porce kilometrů děsí ještě víc než já a nebo se mu prostě nejede tak dobře. Ať už tak nebo tak, tak o něm ve skupině taky moc nevím… Což znamená jediný, co si neuděláš sám, to nemáš. Do Sázavy se sklouzneme tak nějak kolektivně a začínáme stoupat na Dojetřice. Prvních pár metrů rozjíždí Pepa Vejvoda, než jdu opět na čelo. Nehodlám se nijak rakvit, takže si nastavym takový tempo, aby mi to bylo „příjemný“ což je držet si tepy okolo 170 a prostě jet… Nečekaně mě nikdo nestřídá a nechávají mě jet. Za vsí si odstřídám a lezu do háku. Rázem se zpomaluje a já se dostávám s tepama pomalu na úroveň Z2… Když se vedle mě ocitne Nemi, tak mu řikám, že z toho máme ale nádhernej vejlet… No co, nedá se nic, tohle mě fakt nebere, takže po chvilce zas lezu na špici, ať alespoň necouváme… Při výjezdu z lesa vidíme vedoucí dvojici, jak už sjíždí do Chocerad a mě je jasný, že už se jede „jen“ o třetí místo, protože timhle stylem to určitě nesjedeme… Sjezd do Chocerad tak nějak normálka, kde začíná kopec na bývalou HP. Další porce metrů up, který jsem nucenej odtáhnout si sám… Za bývalou prémií mě už asi jen ze soucitu střídá borec z Lenner motors. Před Ondřejovem už začínám cítit, že se z nohou začíná vytrácet ta lehkost, s kterou jsem ještě před chvilkou jel… Už nemám v plánu nějak významně tahat, stejně už nás toho do cíle moc nečeká. Krátkej sjezdík, jedno esíčko před Hradovou Střímelicí kolem hřbitova, kam stejně opět najíždím první a jen se rozhlížím, z jaký strany to příjde… Nemůžu tomu uvěřit, když se nic neděje a nikdo nenastoupil. Poslední sjezd před Skalici, kde točíme levou, krátkej kousek v údolíčku, kde už všichni šetří a vůbec nejedeme… Jedu sotva 25km/h a stejně se nikdo nemá k tomu, aby mě předjel. Pod kopcem se mě ještě Nemi ptá, jestli je to na velkou, tak mu řikám že jo… Škoda, že pod kopcem už začínám cejtit nabíhající křeče. Hned od odbočky se Nemi zvedá a zrychluje, skočím mu do háku a děj se vůle boží, buď to nohy daj nebo se tu skácím do škarpy v křečích… Netrvalo ale dlouho a v zápětí zpomaluje, já se snažím jet dál, ale už je to těžce přes závit. Sice jsem furt na čele a vedu skupinu, ale každý šlápnutí už mě sakra bolí a jen doufám v to, že jsou i ostatní popravený, že bych to mohl dotáhnout na tempo… Ale bohužel, hodně naivní představa, celá skupina má celkem slušně pošetřeno, takže jim asi nedělá takovej problém, se zvednout a wobložit mě… Z naší 7mi-člený skupiny jsem za zádama teda nakonec udržel jen našeho Nemiho a kousek za ním jedoucího Pepu Vejvodu kat. 60+… zbytek mě vosypal… Takže nakonec beru 7. místo celkově a 2. v kat. 30+… Poslední kopec už pro mě byl bohužel navíc, ten třetí flek mě opravdu lákal, ale i tak super závod s pěknym výsledkem. Tenhle průběh jsem si užil podstatně víc než se 50km šetřit v háku na 300m dlouhej spurt na pásku… Navíc jak jsem psal v úvodu, dnešek jsem bral spíš jako test pro sebe, jak na tom po zimě jsem. Takže se tu veřejně omlouvám celému svému týmu za mé neuvážené a bezhlavé závodění. Týmový výsledek jsem trošku zazdil no… Holt jak se říká: „kdo se bojí, sere v síňi“… Kdybych z toho nebyl tak vyděšenej, možná jsem mohl na prémii odjet s Petrem a mohli jsme si vystřídat spolu… A i kdyby mě pak někde vočesal, což je pravděpodobný, možná jsem mohl sebrat bednu i celkově… Ale to je to známí kdyby………..
Každopádně díky za organizaci týhle legendy, že to stále ještě držíte a už teď se těším zas někdy někde v orange grupě…!!!!

Kolíkáč – ZAS raná cyklistika!

Ve středu projet trasu s HonzouB, autem se přiblížit na Ostředek. Jendovi zahlásit, že bych chtěl si to objet trochu svižněji, a tak mi na Chocerady odjede o parník a já jsem úplně bez síly. Nechápu, co tam budu v sobotu dělat. Pak v pekelném protivětru se motat do Janovic, kdy jet přes 20km/h. šíleně bolí a cyklistiku si solidně znechutit. V každém kopci mi Jenda natahuje solidně držku, Rataje kostky mě úplně odpálí. Dojetřice konečně hákuji a pošlu tam trochu energie, ale vůbec to nechutná. ZAS raná cyklistika, Jebuto … jo díky Ziky!
Ve čtvrtek se z toho sesypu, rýmečka, dutiny, no co jsem vlastně jiného čekal? Do toho organizační nervy, aby to aspoň trochu klaplo.V pátek konečně vyhrabat wattový pedály a namontovat na kolo. Furt nevím, jestli budu dělat řidiče zaváděcího auta anebo se pokusím zase po dlouhé době závodit. V hlavě mraky záložních plánů, stres, ale proto to asi stále ještě dělám?
Sergei, Martina, Katka a holky od Hulise mě zachraňují a posílají mě si nasadit to omamné závodní číslo. Účast početně slabá, ale o to kvalitativně vypečená. Úvodní přivítaní a rozprava a tradiční studenou nohou zaplout do oranžové skupiny, kde občas prosvítá jiná barva. Smolda nepřežil Oplany, já kecal s Jardou Halíkem tak dlouho, až mi došel dech a málem tam taky zůstal. Benátky se začne kroutit Ryba a mně to taky nechutná. Ryba odpojen, já plápolám na ocase a furt to začíná 4. Daffy za mnou, naskakuje mi už pár metrů, zařvu si moc, ale odezva žádná. Daffy se zvedá a doskakuje si to. Já už se smiřuji na gruppeto s Rybou. To brzo! Ty wado, já nedojel ani do Janovic! To bude v cíli sekera minimálně 30 minut!
Doteď nevím, kde se to ve mě zlomilo, ale zvedl jsem se, aby to začínalo 5. Full gas, zdá se, že grupa trochu zvolnila, pár aut za nimi, tak to tam poslat. Ruce se vysílením podlamují, total šrot … a kudla jsem zpět! Tak tohle neštíplo, tohle mega kouslo! A přede mnou se v klidu točí ponožky Jebuto! Jak příznačné!
Janovice, průměr málem 40 km/h., NP na budíku 290W, tohle jsou rozjezdy pro hvězdy, díky hoši! Tak teď Mitrov, to už bude konečná … nebo ne? Jde to, tady jsem se ve středu ploužil a teď letím mezi mistry svého řemesla. Tohle chceš! Řítíme se do Kácova, Luke mě dováží k čelu, ale stejně sjezd dost probrzdím, ale jsem s nimi, jsem v Kácově a mám splněno! Ještě si najet před grupu a vidět omamné prázdno, rozepnout dres, sundat rukavice a čekat, co se bude dít. Okolo se prohnala lajna, která je pro mě nechytatelná a z ní vypadl jen Jarda Karas. No potěš koště. Já chtěl jet aspoň se seniorem Pepíčkem! Ale ten zkušeně stoupá s nimi. Jarda to bezúspěšně zkouší doletět, máme je na dohled, ale tohle už je jiná liga…
Ale nesvěšuji, dnes je Sázavák, jarní ikona, 33.ročník, a já přijel přeci závodit! Děkuji, že mám wattmetr a chci si to s ním rozdat, chci, aby to furt začínalo 3! A věřit, že se do cíle přede mnou ještě nějaký odpadlý zadek zjeví! Zdebuzeves to je sjezd do reklamního šotu, tohle musí bavit. K Rybičkám Jarda hlásí křeče, a tak ho nechávám svému osudu. Co teď dál psát, když jedu na samotku? Prostě si užívám pocitu, že závodím na této parádní náročné trase. Kolik vzpomínek mi na ní vyskakuje…
Konečně Chocerady a u bývalé HP vidím blikačku a oranžový dres. U Střímelic už ho mám, je to Daffy. Pojď, ještě to zkusím spolu, pomůžeme si, chtěl bych to dát pod 3 hodiny. Ale pod Hradec už ho ztrácím. Poslední točky k pásce, užívám si dojezdu do oranžového cíle a objetí se svou drahou polovičkou…
Safra díky závoďáci, dnes u mě bez výčitek, odpadl jsem na výkonnost, ale i tak mě to překvapivě zase moc a moc bavilo!

Luke – Oranžová je dobrá ... barva

V týdnu mraky stížností na délku trasy a pak je to hotovo ani ne za 3 hodiny. Všichni tradičně v háji, mimo formu a tak. Moc nás není, 17 lidí z toho 9 šlapek, týmová taktika se neřeší, prý každý bude rád... Vlastě to chápu, sám nevím co předvedu, v hlavě mám případně aspoň pomoct Kolikáčovi na bednu, jinak si nikdo o nic neřekl, klasika, tradice.
Začíná se vlažně, tak se svezem před Benátky, tam ale Hulis a Žába zkouší skupinu, čímž vyřešili převahu šlapek a udělali z toho ferovku. Pak se to sice dává nějak dohromady, ale většina týmu bude beztak nepoužitelná včetně mě. Kolikáčovo vzdálené volání moc na tom nic nemění. Další fantastická žabí špic před Janovicemi, spokojeně v háku šetřím na 125% FTP a říkám si co tu dělám.
Brdek do Mitrova přežiju nějak na autopilota a před sjezdem do Kácova si aspoň vzadu vyzvednu Kolíkáče a jdem si budovat pozici. V 60 se loktovat o místo jak před Arenberskym lesem, to je fakt elitní highlight dne. Přitom jen serpentina a pak teda kopec. Bohužel se mi tam naloktoval Nemi a nechává čelo nesmyslně odjet, bez šlapek, takže 2x 700W abych tam byl. No co, aspoň sem roztočil nohy, že.
Kolíkáč pálí sirku hned u paty kopce, tak je mi jasný, že s nim asi nic moc nebude. Za chvíli už se jede. Jedna díra, druhá, nějak to lepím. Ke konci děruje i Nemi, ale jen nás použije k tomu, aby si vysvětlil. Taktika dobrá, ale chce to víc anonymně, takhle se příště mnou nepočítej. :)
Jsme skoro nahoře, dá se trochu zvolnit, nebo si udělat lepší pozici. Trenér psal šetřit, tak to na něj hodím. Jak jsem svěsil, nohy se úplně zastavily a zas se začlo jet. Nejsem schopen se z toho oklepat, takže pápá. No nechybělo moc, ale na to se historie neptá. Za mnou samozřejmě nikdo, Vláďa čeká na Zdebuzevsi, ale asi se mnou nechce mluvit, tak mi odjíždí jak u rybiček, tak ze Šternberka. Dojíždím ho až nad Ratajema, kde si teda aspoň dělám bezpečák před kostkama. Nahoře nabíráme Dafyho, Vlastně snová grupa, tak si ani nebudu stěžovat.
Respekt z Dojetřic mám, hlavně když Vláďa hlásí, že je v háji. Ale překvapivě mě nenatahuje držku, tak je vidět, že něco není v pořádku. Dafy se vypařil, nahoře už se moc nechce, ale těším se na Vodslivy. Beru to vážně, bezpečák na Ondřejov by se hodil. Dole ještě auto napříč silnicí, tak testuju drifting novejch GPček. Stojím, řidič řeší, aby se vešel do vrat, tak trvá než uhne. Ale stejně trochu náskok mám. Překvapení je, že Vláďu nevidím u bejvalý HP ani před Ondřejovem, tak asi musím dál sám.
Snažím se jet, ale škoda, že nikoho nevidím, asi ještě kousek bych přidat mohl. Sjezd fajn, rovina ušla a Hradec už jsem jen prostě vyjel.
Jako bylo to super, díky všem za organizaci, nemělo to chybu. Myslím že sem nezajel blbě, holt to nestačí, ale pro maratony by tam mohl být dobrý základ. Škoda, že týmově sem byl asi dobrej jen těm, co si vedou statistiku obloženejch šlapek, ale co, oranžová je aspoň pěkná barva.

Nemi – Kolo je zdroj radosti

Po soustředění zapomínám na regeneraci, ale na prvním závodu sezóny nemůžu chybět, zvlášť když je to domácí akce. Horší než loni, kdy jsem dojel jako předposlední Šlapka, to snad nebude. Ačkoli Garmin ukazuje 13°C, na startu drkotáme zuby. Sundat vestu a nákrčník a jedeme. Už za odbočkou na Oplany je zima ta tam. Žába nasazuje nekompromisní tempo, při kterém si všímám kopečků, kterých jsem si loni nevšiml. Po loňských zkušenostech se snažím sjíždět do Kácova zepředu, což se mi daří. Díky natáhnutí lajny mám tak v kritickém stoupání z Kácova bezpečák, který do dna využívám a hlídám si konec prvního balíku. Technický sjezd přes Zdebuzeves taky není odpočinkový. Jedu sice lépe než dříve, ale pořád to není úplně optimální a kvůli tomu musím za některými zatáčkami zbytečně intenzivně dotahovat. V dalším stoupání se už žádný šrot nejede, ale na oddych stále ještě není čas. Ve Šternberku Žábovi padá řetěz, a to je naposledy, co ho vidím. Prémii o pudink z přesvědčivého útoku vyhrává Petr Janovský. Nikdo ho nechce sjíždět, a tak pokračuje sám až do cíle. Totéž, ale až za horizontem aplikuje Petr Zikmund. Náš sedmičlenný balík do kopce jede slušné tempo, ale po rovině nikdo nechce být vepředu. Únikáři jsou tak v suchu. Hulis to ironicky komentuje jako pěkný výlet. Nečekal jsem, že bych jel v přední skupině, a mám přehnaný strach, aby mě někde nenechali. Kupodivu se i kopce jedou pořád celkem v pohodě, a tak všichni najíždíme do rozbitých cílových serpentin. Několik set metrů od čáry se všichni zvedají a ukazují, kolik pošetřili. Mně to hlava nedává, a tak bez boje dojíždím za Hulisem celkově 8. (3. v kategorii třicátníků). Nejsem si jistý, jestli mých průměrných 145 bpm je znakem únavy nebo nízkého sebevědomí, kvůli kterému jsem ze sebe nedostal více. Asi obojí a na obojím budu muset zapracovat. Snad bude časem lépe. Příčiny jsou mimo kolo, kolo je naopak zdroj radosti. Díky za krásný závod

Ryba – Budu závodit, budu trpět!

Jsem šťastný, že zase můžu plout v oranžovém vlaku jako tichá ryba. Přes tři roky jsem skoro vůbec netrénoval, jen jsem občas jezdil na kole se psy z nutnosti. Ke konci loňského roku jsem se trochu vrátil a díky VSidovi za zábavné segmentové závody.
Letos jsem najezdil do práce a z práce 1200 km, smutně projíždím Stravu, narazím na Lukův trénink a oznámení závodu Sázavák. Vzpomínky na sprint s Dreamerem, tréninky v Kolodějích… Sakra, to bylo fakt super. Chci se vrátit. Píšu Kolikáčovi, a on hned odpovídá. Jsem šťastný.
V sobotu ráno mi dochází, že kazeta 11-25 není pro moje nohy to pravé, měním ji za 11-32, ale až na startu zjišťuju, že mám krátký řetěz. Vytrhnout přehazovačku — to by ke mně sedělo, ale už mi je 41, měl bych dospět a nedělat hloupé chyby. Přijel jsem s předstihem, zkusil cílový kopec – 320 wattů šlo lehce, zvedlo mi to náladu, třeba se v balíku chvíli udržím.
Začali přijíždět ostatní účastníci. Byl jsem rád, že je vidím, ale ne tak nadšený z faktu, že šance v takové společnosti odpadnout hned na prvním kopečku se blížila k jedné. Dal jsem si cíl — dojet bez krize, projet celý závod od začátku do konce, vydat ze sebe maximum. Startujeme. Sjezd, první zatáčka, jedeme jemně, dokonce jsem si pomyslel, že zvládnu odjet i špic, ale… Vepředu začali “valit” tak, že jsem okamžitě spadl na konec. Dívám se na watty – 5 W/kg a to jedu v háku na 2% stoupání. Říkám si, že to musím zkousnout, ale nohy už to přestávají dávat. Bez tréninkových kilometrů můžu chytit křeče. Jet sám už na začátku závodu s křečemi – to je trápení. A taky trápení pro organizátory, kteří musí takového smolaře čekat. Rozhoduju se jet svoje tempo — a ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.
Dál jsem jen sledoval, jak se oranžový vlak vzdaluje. Nebylo mi to líto, bylo to zasloužené. Můj cíl byl minimalizovat ztráty a bojovat s vlastním wattmetrem. Všechny kopce jsem znal, ale i tak jsem jednou minul odbočku. Prudce jsem se otočil — a zablokoval řetěz, protože jsem měl přehazeno na krajní kolečka. Okamžitě jsem seskočil z kola a rychle to napravil. Všechno dopadlo dobře.
Celou cestu jsem si užíval krásu těchto míst — tady rozdával své vražedné špice Turista, tady jsme všichni společně letěli dolů. To je ten pravý požitek.
Nakonec jsem jel podle wattů překvapivě dobře — jsem spokojený.
Díky za závod. Rád jsem vás všechny viděl. Budu závodit, budu trpět.

Žába – Ostrý start sezóny

"Sakra, přes poledne Dráty nemůžu. Práce na celé odpoledne "
"Neboj, tobě práce končí na mostě v Kácově."

Pár dnů před zásadním rozhovorem se sportovním ředitelem, na konci soustředění v Dyji, se dozvídám o Sázaváku. To snad není možné. Hlava není nastavená na mé utrpení, nohy nejsou připravené rozdávat utrpení ostatním.

Čerstvé uzavírky vyšperkovali už tak brutální trasu posledních let. Parametry krátkého Krakonoše ... ideální hnoják na otevření sezóny. Vyplnil jsem kalendář závodů a ať se stará 🪓 ... volno, trocha svezení, trocha svezení, volno, rozjetí. Odtrénováno.

Propršený Velký pátek, spousta času na kvalitní starťák. Probíráme taktiku, účast týmu vypadá slibně. Líbí se mi nápad, že si mám užít zábavu do Kácova, trochu rozproudit krev a pak zaparkovat do grupeta. Poslední kopce nechám lehčím borcům.

S čistou hlavou se rozjíždím za Vláďou, který se snaží probudit během úvodních km závodu. Za ním na špic Hulis a docela se jede. No, proč ne. Když už tuhle taškařici organizujeme, tak ať se příchozí pobaví. Své špice neflákám, snažím se oranžové vyhánět do závětří. Všimli jste si, že u Benátek je kopec? Hulis ho všem píše za uši. Moje špic, když už je balík natažený jako nudle, tak přeci nenechám lajnu vychladnout. Šplhám hákovým kopcem a slyším moc? Odpadnout na 10. km bych fakt nechtěl. Chvilka vydechnutí a za horizontem tahají Lenneři, CTW se nefláká. Jen Šlapek se vepředu motá víc než by mělo

Přemýšlím, kdy že přijde ten Kácov. Vůbec se mi nechce končit. Nohy z nebes, hlava v zenovém rozpoložení. A průměrná rychlost přes 40 ... toho se nedá nabažit.

Holt se vzepřu sportovnímu řediteli. Beztak sám nevěřil, že tam opřu kolo o zábradlí. By se neptal, jestli na kácovský kopec bude stačit 5,4 W/kg. Sjezd před Kácovem se fakt letí. 65 km/h a stýská se mi po 54z převodníku. Dole skoro loktovačka o pozici na rovinku přes mostek.

Viki má asi velké plány na tohle stoupání. Letí jak šíp, za ním zašitý Nemi, já a asi celý balík napnutý jak struna. Kopec se začíná zvedat a Nemi nechává díru. V protivětru skoro zastavuje a Viki mizí. Tak to ne, to musím zalepit a vrátit Hulise s Vláďou do hry o zlato. 4 minuty se peru s Vikim než ho konečně dojedu. Teď by mě měl přeletět oranžový nástup! Chvilku přemýšlím Vikiho objet a pokračovat dál. Ale i kdybych tempo, ze kterého nejde nastoupit vydržel až nahoru, tak tam budu z týmu sám. S čerstvým Oldou, Zikim a Petrem.

Couvám dozadu a doufám, že se zformuje správný únik. Dopředu odjíždí Olda, Petr, Nemi a Hulis. Super, kotvím balík.

Jenže už dlouho před horizontem oranž dvojice odpadá a nejlepší sjezdař v balíku se polehku pakuje. Tak to prrr. Dotáhnu zpět skupinu a pak ještě lepím Nemimu díru na začátku sjezdu.

Sjezd Zdebuzevsí se tvrdě závodí a sníst gel je skoro nemožné. Před 2 lety mi to pod sjezdem ujelo, takže letos tam musím být. Kopec nad Šternberk se nejede a nevadí mi to. Sjezd kolem hradu mi přide dost na hraně, ale přeci se nepřipravím o horu pudingu!

A tady zábava končí

Pod kopcem mi při řazení padá řetěz. Viki mě chvíli tlačí, ale nedokážu jej nahodit za jízdy. Zastavuji, na 3. pokus řetěz nasadím, ale ztuhlé nohy už neroztočím. 25 km vidím balík před sebou, ale sólo na ně v takhle těžkých kopcích nemám. Vyházel jsem se do prázdna, cílové serpentinky jsou nekonečné. Brutální start sezóny.

Díky za organizaci, zajištění tratě, puding, soupeření. Bylo to velký.

Slatiny

Giro Sardegna

100 mil Českou Kanadou

Luke – DNF

Radši si to sem napíšu, kdyby mě náhodou zas někdy napadlo něco podobnýho. Ve čtvrtek mi není moc dobře, tak si přehodím trénink na pátek, abych to nepokoušel. V pátek mi je ráno fakt nanic, hodinky pocit potvrzují, ani moc dobře sem se nevyspal. Ale sobotní akce láká, tak úplně klidovej režim, jen polehávám, posedávám, udělám mraky věcí do práce, večer už se dost nudím. Je mi líp, usínám brzo, to by mohlo jít.
Vstávám, cítím se docela ok, akorát venku není světlo, co to? Aha, ono je půl 12 teprve. Divný, tak nic, zase spát.
Vstávám, není mi dobře, nikam nejedu, sakra půl 3. Spi!
Vstávám, půl 6. Hm, závod jsem písknul, tak co teď? Snažím se usnout nic, co budu dělat? Nevím. Není mi nejhůř, dám nějaký Z2? Petříkov... Ne!
Tak Jankov, tam sem letos ještě nebyl. Tvl to je 5 hodin, to už můžeš jet do Rosičky, ne? Půl 7, budík. Tak jedu? No co mám dělat, dyť to můžu dát jako výlet v Z2.
Vše je ready, takže za hoďku něco sem v Rosičce, dokonce dřív jak Žába. Trochu se rozjet, zima, tak se trochu přiobléct. Přitom je jak na Strade, ale nějak se na to necítím. Takže návleky, hore dole, vesnička a dlouhý rukavice. Děs. Zima. Start.
Docela se jede, chci se zahřát. Žába má řeči na tempo, ale půl kola pořád náskok. Zahřeju se a pakuju se dozadu. Všichni mají dost sil, tak se nevyráží moc Z2 tempem na 160 km. Ale zatím to docela jde, Čespa to začíná dělat těžký, Žába samo nemůže jinak. Brdek je v pohodě, ale setrvačností pak hlen ucpává plíce, nos i pusu, humus velebnosti. Sděluji svůj stav Žábovi, s tím, že po brdku potřebuju trochu času, abych se rozhodl jestli se udusím, pobleju, nebo to nějak vyřeším. V normálním příběhu by asi Žába pokýval hlavou, nebo tak něco, ale tady se nestane nic. Za chvíli ale nastupuje protože nám odjíždí borec z Dukly s dráhařskými předpoklady. Jak napotvoru to vidím půl století předem, takže mě automatika pověsí za Žábovu prdel. Já na 500W v klidu a v sedě, radši nechci vědět, kolik tam měl Žába, ale dolítneme za Duklu. Jsme odjetý ve třech, přitom já už nechci závodit. Borce za náma to sjíždění musí bolet, můj DS v hlavě řve na Žábu, ať jede, na co čeká? Proč doháje mučí na špici všechny z týmu do magnetu, a teď když konečně může jet, já bych to ani necítíl a za náma by se pár lidí muselo sakra dostat do červenejch, tak nejede? Vší silou držím pusu zavřenou, ještě tady provokovat, bych spíš byl rád, kdyby se nejelo.
Jsme zas pohromadě, teda v 9ti, další brdek, nahoře se sunu dozadu, čekám udušení na rovince. Ale Žába je kamarád, vleze na špic a prostě mě utratí. Akorát včas, protože se tam už dost lídí kroutilo a hrozilo, že neodpadnu sám a budu muset vysvětlovat, že na to čekám jak na smilování a dál chci jet jen Z2.
Takže samotka, nicméně prvotní intenzitky dost rozdráždili tu potvoru v nosohltanu, takže se tak střídavě dusím a dávím, poprvý přemýšlím, jestli to radši nezabalit, ale nakonec se to nějak uklidní. Takže jebuto.
Teda jebudo přijelo zezadu, Ziky a Olda si povídají, za nima visí asi 8 lidí, řadím se na konec a nabívám přesvědčení, že to prostě tady objedu na kecačku. Stavíme první fotopoint, dost na pohodu, chčije se, taková zimní klasika no. Roviny jsou v háku solidní plíseň, brdky se drží SS, to ještě dávám, bez dávení, ale postupem času jak se kluci ohřejou se to zvedne a to už mi nedělá dobře. Ne že by to bylo kdoví co, ale nahoře se pak člověk musí vytratit a udusit někde v povzdálí. To mě přestává bavit, navíc si vystupuju roviny, abych mohl jet aspoň to Z2 v pozvdálí za skupinou. Což mě ale taky nějak extra nebaví.
Kolem 60 km koukám, že nemáme ani průměr 30, přemýšlím jak dlouho to takhle pojedem. Mám spoustu času myslet na kraviny, takže si všimnu, že mě nepřirozeně bolí zadek, ruce, ramena... no nic co by se mělo dít na kole po 60 km.
Seznávám, že nejsem ready na 6 hodinové dobrodružství, i když je trasa krásná a přemýšlím jak to zkrátit. Stavím na jedné křižovatce, abych to promyslel, ale jak vycvaknu, začne se mě motat hlava, je mi faaakt blbě. Nemít kolo na opření, tak ležím. Odsunu se stranou a chvíli čekám, jestli se to zlepší. Nic. Přemýšlím komu zavolám, hm, Martině od Žáby bych mohl zkazit výlet, to tu dlouho nebylo. No nic lepšího mě nenapadne, ale volat asi chci v sedě na lavičce, tak nějakou hledám. A hele, támhle jedna je, u hřbitova... tvl jako fakt, jo? To není vtipný, to už tu bylo. Zjišťuju, že tam nedojdu, tak tam chci popojet. Trochu se bojím, abych si neustlal, ale paradoxne se na kole cítím líp jak na nohou.
Tak to je ovšem bizár roku, tak že bych aspoň dojel k autu sám? Zastavím, mrknu do mapy, abych +- věděl, zas na mě jdou mdloby, tak radši nasedám a vyrážím. Posledních 50 km už nepopíšu, bo sem jen koukal kolem, jak je pěkně. Buď sem měl štěstí, že foukalo furt do zad, nebo sem jel tak pomalu, že mi to jen tak přišlo. No průměr 25 spíš ukazuje na to druhý, i tak je to vlastně obdivuhodný, když sem wattama šetřil jak student na intru.
V autě pak 24 stupňu, 3 vrstvy a zimnice, doma naopak hicuju. A nejhorší na tom je, že kdybych ráno zůstal v posteli, tak mě celý víkend štve, že sem nejel. A teď babo raď!
A nakonec teda ještě jednou shrnutí: Závodit se nedá, když nemůžeš dejchat. Jo a když nemůžeš dejchat, tak nemůžeš ani jíst, takže 8 gelů v kapse je přesně o 8 gelů víc, než můžeš sníst. A bez toho fakt neujedeš 160. A jo, nemocný lidi maj bejt v posteli.
A ještě budu drzej a dám tady i pár rad pro fenomenálního vítěze. Tvl, když jedeš do cíle s 10 minutama náskoku, tak se čeká, že něco na pásce uděláš. Jako můžeš zastavit, poklonit se, vystoupit a vzít kolo nad hlavu. Můžeš třeba udělat nějak smyk, tríček, projet po zadním, po předním, mávat na všechny strany, nebo třeba jenom nudně roztáhnout ruce. Nebo se třeba jenom usmát. Ale neudělat nic? To bylo fakt překvapení.
A druhá věc, zas to trochu souvisí s těma 10 minutama. Pořadateli a soupeřům neřikej, vlastně radši nikomu to neřikej, že se nejelo, že to byla nuda a tak. Myslím, že 10 minut se nenajede hned, tak za těch 50 km se snad dá vymyslet něco, co se řekne v cíli...

Žába – Všechno špatně v Hadravově Rosičce

Po pohodovém Sázaváku se mi vůbec nechce loktovat v zimní bundě nájezd do prvního kopčeku na Pekle Severu. Předpověď dost tragická a z týmu nepojede nikdo další.

Luke pokládá na stůl UB Sto Mil Českou Kanadou. Jen musím slíbit, že budu hodný a pojedeme spolu. Dobrá, jako trénink na maratony to bude pěkné. V pátek vůbec nemám prostor na rozjetí, ale co, snad mi Luke neujede než se ohřeji při závodě. Připravuji Martině Pinarello a hledám jí vhodnou trasu.

Ráno je vše jinak, nakládám jen své kolo a 3 sady oblečení. Martina půjde na "procházku" a já nemám nejmenší tušení jak moc se hodlám ohřát. Luke včera zmínil rýmičku, ale na startovce je Olda a Ziki, borec z loňského kalupu, Čespa.

První kilometry si Luke zkouší jak se mu vlastně jede, docela valí, paráda. Postupně na špici předvádí vyšvihaná lýtka další borci, ale až Čespa závodí a dělá to těžké. Zůstalo asi 10 lidí co chce závodit. Sakra, to je hodně ostrá konkurence. Vycouvám za Lukem a blbý. Posílá mě pryč, že nemám brát ohledy a on si někde vystoupí. Smutně se vytratím dopředu a vůbec nevím co s načatými 160 km.

Z chmur mě vyruší nástup dráhaře Romana z Dukly. V klesání letí skoro nechytatelně. Ale vydržel to jen minutu a v první zatáčce nebezpečně panikaří. S ním 150 km jet v úniku nechci a na Luka nemám brát ohledy. Parkuji se do balíku, trénuji jízdu v háku a na špicích zkouším s kým odjedu.

Drama začíná na prvním fotopointu. Josef cvakne fotku za jízdy, Čespa rozbaluje piknik a rozčiluje se, že z fotopointů se jezdí společně. To se zvednou další a Čespa rudne. Já se svlékám a odjíždím poslední. Založím sjížděcí tempo, zařvu HOP na Čespu, ale nezpomaluji a neotáčím se. Obletím další dvě dvojičky a po chvíli obletím i drzého Josefa. Čespa se háknul a už pucuje Josefa. Dochází mi, že jsem odkryl své karty a tak to jdu dělat těžké i v ostrém stoupání, ať vypadám ještě děsivěji i pro lehčí borce. Čespa nastupuje, přijde mi že s ním bych mohl vážně odjet. Ale když on se na to za 10 km vysere a já pojedu kilo sám.
Po pár nástupech, kdy ho balík ignoruje vycouvá uraženě ze své špice, že on přeci střídat nebude. Aby v zápětí najel na špic a drtil tam 5 km, polovinu na samotce.

Vystřídal před koncem stoupání a já nebo Josef ho vystoupil z balíku. Pak Roman v klesání nabočáku popravil Lukáše + 1. V dalším magnetu rezignuje další dvojička a jedeme 3. První kilometry pořád v pěkném tempu.

...ale od 50. km začínám hrát hru o udržení tepů v Z2 zóně. Předbíhám ve frontě na špic. Přemýšlím, jestli jede ještě Luke. Že bych si počkal na pokec. Roman mi přijde, že rovinky šetří, aby přejel kopečky. A Josef prostě ví, že s Romanem neodjedu a sám proti dvěma žábám nemám šanci a drze mě nechává větrat jako předtím Čespu.

Proti loňsku jedeme pomalu. Luke mě nalákal na překonání loňského rekordu a to je už teď v háji. Navíc mám pocit, že takhle nás prostě musí dojet borci zezadu.

65 km do cíle má Roman krizi a Josef nasadí bolavé tempo v ostrém úvodu dlouhého kopce. Podržím intenzitu i v mírnější části. Nechává mě zase větrat. Nevěří, že bych chtěl jet 60 km časovku. Ale 2 hodiny mě děsí méně než spurt proti dráhařovi s Čespou.

Držím intenzitu i v nekonečném magnetu a připravuji se na 20 minutový boj s Romanem ve zvlněném klesání po větru. Jedu a bolí to. Musí to bolet, aby to bolelo i střídající dvojičku dvou mega žab s červeným hadrem před očima. Nevypínám blikačku, nebudu se přeci snažit schovat z dohledu. Prostě jim musím ujet.

Proti loňsku strašný čas. 4,5 hodiny a já jsem teprve na začátku posledního kopce. 5 km stoupání. Mám prázdné nohy. Abych vůbec něco jel, tak si představuji, že je vidím za vyjíždět za zatáčkou a snažím se ujet. No, původně to přeci byl trénink na maratony a nechci opakovat tu ospalou marnost z loňského závěru Mamuta.

Cíl, spurtuji a jsem zvědavý o kolik budu pomalejší proti loňsku, kdy jsem měl opravdového soupeře. Bohužel mého imaginárního kamaráda ostatní nevidí a tak nechápou mé zklamání z prohraného spurtu.

Krásná trasa, krásné počasí, prvních 50 km super soupeři. Velký obdiv Lukovi, který o rýmičce jen neplácá, ale opravdu chcípne na trati. Snad mi to takhle pojede i na Mamutovi.

Bike Power cup

Klepanda

Barbánek – Tahle jízda dnes předčila vše!

Plánovat já prostě neumím,ale Jičínskou ligu a některé závody jsem si objet chtěl moc,ale už před mnoha lety,kdy jsem byl ještě trochu cyklista 😅
Ale letos to vyšlo,Luk mě zaregistroval a Kapr prý kvůli mě pojede také 🙈 Já měl plán dojet autem třeba do Bydžova a odtamtud na start a zpět,ale vše bylo úplně jinak. Domluva, že se pojede ze Sojovic mi nahánělo hrůzu,ale prý v balíku na mě ani nafoukne, takže se nemám čeho bát 😅
Luk dnes píše, že leží s teplotou a Kapr, že je pracovně přetížen,tak mi zbývá Tomas "Bobek" Vobecky jenže ten si ještě odskočí k zubaři a po půl třetí můžeme vyrazit. Než přijel koukám do mapy a do Železnice to je 74,2 km navrhuji jestli se někam nepřiblížíme autem, natož mi odpoví vezmeme to zkratkou. Přejedeme Labe a už to palíme lesem,šotkami,panelkami 😅Pak už vesměs krásný asfalt a tvrdé špice Bobka 💪💪Pohoupat se krajinou,promotat se Jičínem a jsem u místa prezentace a startu. Super zkratka se vyplatila na Garminu mám 74 km😅😅Na startu se potkávají 🐷🐷 Barbánek a Petr ☢️ Cyklomagor ☢️ Jaderný úžasný kam se bez disciplíny člověk dokáže dostat 😅😅 Mě už je to celkem vše jedno,protože jsem pěkně okoralej. K Čongovi pro vodu, kolu,margotku a pěkně dolít bidon doplna. Bobek mi dává ještě rady, že věci do auta nemá cenu dávat a je dobré si vše vézt sebou, že to přináší štěstí, mě tahle rada přinesla úsměv na rtu,tyhle moudra prostě stojí za to 😅😅Potkat Camrdu,Čespu a jet pomalu ke staru.
17.44.30 hod mě rozhodčí vypouští, hned na úvod pěkně ksichťák. Vůbec nevím do čeho a kam jedu,ale prý to je zkrácené. Jelikož nemám waťťák ale jen tachák ,tak bych si přál aby to začínalo v kopci dvojkou po chvíli jsem byl rád,když to začínalo jedničkou a když přišla fáze kdy to začínalo nulou předjíždí mě juniorka 😅😅a pomalu mizí z dohledu 🙈No to jsou stavy, jediné co se mi teda povedlo probudit srdce do vysokých čísel ve kterém naposledy bylo v lednu na Rouvy 😅 Hlavou se mi nehoní ani kde je cíl,ale spíš jak se dostanu do Čelákovic 😅 Na horizontu, kde se to začalo lámat byl neskutečný vyhled do krajiny,pro tento pohled stalo za to sem jet 👌Naštěstí dojezd do cíle byl za odměnu z kopce,ale i tam mě jeden borec předjíždí .
Počkám na Bobka, který po dojezdu řekl,hele ten Jádro to nějak posral, když jsem ho předjel, já se tomu směju,ale zářez od juniorky zůstane hodně hluboko 😅😅Na vyhlášení se zásadně nečeká a jede se hned na terasu do Libáně na 🍻Krakonoše fakt za odměnu. Kousek po Libání začínají první křeče do stehen a tak křičím móóóóc,ale Bobek který se pomalu v mých očích proměnil na krásnou oranžovou 🥕 a já na Osla který ji pronásleduje při tvrdých špicích v tom větru vůbec nic neslyšel a tak jen koukám jak mizí, jenže Kamarád se otáčí a čeká. Chvíli se jeden pomaleji a zase přichází tvrdé špice a aby si to Osel zapamatoval,tak 🥕 zaléhá do časovkářského posedu aby to jelo ještě rychleji 😅 Přestávám pomalu vnímat jak se jmenuji,jsem vypnutej jak Španělské elektrárny😅 z toho vypnutí mě dostávají další a další křeče 😅V Milovicích mám úplně vymleto 😅Aby se neřeklo,tak i Osel jde na špici,ale odvádí tam takové malé špičky co nestojí snad ani za řeč 😅 Sluníčko už dávno zapadlo,konečně Lysá, Bobek najíždí zase na zkratky 😅😅super skoro nic nevidět a jen vnímat ten rachot a rány do rukou. Přejet Labe a za chvíli jsme u auta. Jsem KO kolo odkládám na neurčito 😅 Ještě jednou děkuji Bobkovi za dovoz tam,ale hlavně zpět 💪💪
Výsledky časovky mě vůbec nezajímají, protože tahle jízda dnes předčila vše.......

Bobek – Den to byl parádní

Ani druhá časovka nezapadne v zapomnění, klíč ke štěstí v ní našel kolega Barbánek. Protože dobrodružství mu není cizí a planá slova jsou neznámým pojmem, shodujeme se, že pro Gusto nebude troška písku a kamínků zkratkou do Lysé problém. Dle 7 minut zpoždění u kina a je zřejmé že časově nebudeme mít problém, průměr lehce na 30 je zárukou. Škoda jen, že zbytek osazenstva byl v pracovní a zdravotní tísni, nikdo víc se nepřidal.
V Libáni malý pokus dostat Barbánka na nejlepší zahrádku dne, ale v rukou mi končí Gusto. Trochu mu při záběru lupe v hl.složení a kola jsou pocitově líná.
Na startu máme 40minut mezeru a tak tuhneme za krásného počasí a šílené dopravní špičky. Objevuje se Camrda a to už letí Barbánkovi tou dobou u čonga povel: 3x Krakonoš! Nicméně chlapec se stále drží a vylézá jen s Colou a margotkami. Říkám si kam se poděl ten chlapec s kávou, dortíky, šampíčkem a pivíčky na stříbrném podnose...
Výkonnostně se dnes nikdo necítí, i když je opět famózní počasí, krátký krátký, výsledek, natožpak výhra nejsou podstatné. Nahoře v cíli se pokloníme Evě Drhové a můžeme frčet domů. každá minuta zdržení je na těsno soumraku.
Přehoupneme Podhradí, sklouzneme do Libáně a už na stůl spěchá omílaný Krakonoš s chlapcem z Humpolce v rukách milé servírky.
Je 19:30, trochu se line podvečerní chlad, zařadíme intenzitku na rozehřátí a už jsme v Prodašicích kde se drží špice stále neskutečných 38 stupňů k domovu. Za soumraku radši volíme gravel lesíkem, navíc zkratka pouhých 300m stojí za to.
Barbánek se ukázal jako skvělí společník, navíc má neskutečnou formu, a v JCL má co ukázat. Pouze v těch dlouhých přejezdech mezi vesničkami se trošku nudil, tempo by mohlo být malinko vyšší aby to více odsýpalo. Pohled do výsledkovky nestojí ani za řeč, ale den to byl parádní (celkově všichni časy asi horší ale jinak každý zajel své kam patří). Příští týden tedy volno, za 14 dní Mladějov, kde se asi pojede jiná kosa; ale to už na sebe jistě upozorní Kolíkáč a vyhajaný Luk.

Tour de Brdy

Lužecká šlapka

Kolíkáč – Podivná setrvačnost

Motivace na nule, připadám si jako stroj, který nějakou podivnou setrvačností dojíždí do konečné stanice, ze které už není návratu. Intenzity a závodní kilometry chybí, po Sázaváku se raději s radostí těšit na poznávání nových krajů na kochacích jízdách s manželkou.
Úterní Koloděje protáhly trubky a donutily mě přezout wobjížděcí hliník za závodní karbon. Pomůže to? Wattové pedály neměním, nechám si je pro kozenku na úterní Mladějov. Na týmové poradě se kujou tajný plány, naštěstí nedostávám žádné úkoly a jen si do hlavy nahrávám kód Ostroměř, Vidochov a brdek za přejezdem před Vrchlabím, chtěl bych dojet pod cílový kopec s čelem. Ráno si dát ledových 20 kilometrů na start, kdy marně posunuji teploměr do dvouciferných hodnot. Hnus velebnosti. Zapadnout do vyhřáté hospody a pokecat s klukama z Brodu. Energeťák navozuje závodní stavy a svlékám přebytečné svršky.
Pěkně týmově vybarvená grupa a silná konkurence slibuje dechberoucí závodní zážitek. Hned po startu za to bere Žába a Vláďa, ale borečci z konkurence nespí a jede se pekelný šrot. Díra nedíra, pěkně se gumuji a po dlouhé době vyháním z hlavy veškeré chmurné myšlenky a je tam krásně vymeteno. Přežil jsem to a ani starobydžovský nakopávač mě neodpojuje. Lukáš Gdula shazuje řetěz, aby si nás po pár kilometrech sjel, a jeho rudý obličej hovoří za vše. Na špici se jede nástup za nástupem, jeden bohužel pro Luka končí mimo hřiště. Já visím, vůbec se nezapojuji do dění vepředu. Waťák zůstal doma, ale prý ta úvodní půlhodinka byla hodně přes 3. Ostroměř si najet dopředu a hákovat olympionika. Silnice rozšvihané, naše barvy stále bojují u špice a já bojuji na ocase
Semafory nad Vidochovem dovolí vydýchat, aby se pak začalo zase jet. Hlavní silnice na Studenec, fouká bočák zleva, vpravo krásné výhledy na naše velehory, ale já jen zapíchlé oči na kolo před sebou, které gumuje pravou škarpu. Nemi si po virózce vystupuje, já letím v lajně za Žábou v KOMu k přejezdu v Dolní Branné. Přeletět borečky a vidět prázdno před sebou. Opojná chvilka, která brzy končí tlakovou vlnou začínající 6. Peklo na zemi! Odjíždí mi to i s naším Hulisem a Daffym a já jsem bez reakce. Vysápat se na horizont a očekávat zezadu naše mašiny Žábu s Vláďou. Háknout je a nechat se dovléci zpět k čelu. Ty wado, náměstí Vrchlabí a jsem s nimi, cíl splněn! Na Benecko už to mizí nadobro, jediné šedivé vlasy zpod helmy odpadly hned na začátku a já nějak nemám najednou s kým jet Ale bojuji, v dáli stále nějaké oranžové body, tak si užívám pravé vrchařiny. 300 m up je vlastně úplně směšných, když si vzpomenu, co nás čeká na začátku června s bájným Zoncolanem. Už teď z toho mám hrůzu, co tam budu dělat…
Ale jo, zase to bavilo, ten cílový pokec jsem potřeboval, stejně tak zpáteční cestu na řízek v týmovém oranžovém opojení, jo když šlapu, tak žiju, děkuji vám kamarádi za dnešek!

Luke – Neužitečnej...

Chtěl jsem být za užitečnýho idiota, ale byl jsem jen idiot. Tak nějak by to šlo shrnout. Psát po nemoci nemá moc smysl, protože skuhrání je takovej cyklokolorit, ale pár dní sem proležel a vlastně jsem ani jet nechtěl. Ne že bych nechtěl pomoct týmu, ale nikdo se nehlásil, že by něco chtěl zkoušet, nebo zajet dobrej výsledek. To už je skoro tradice a mě už se na takový akce ani moc nechce. Ale Vláďa s Žábou nakonec přijdou s tím, že by si dali nějaký delší únik. Trochu to proberem a naplánujem místo, kde to nikdo moc čekat nebude. Jo hned na startu. :)
Píšu to do WA, nikdo neprotestuje, tak se to stává jedinou oficiální taktikou. Úkol zbytku je kotvit a nikoho tam případně nepouštět. Já mám aspoň důvod přijet, přeci jen jako závaží ve skupině pár km fungovat můžu i bez výkonnosti.
Takže je tu start, genialita DS se potvrzuje :-P, a Žába s Vláďou dostávají zadarmo 20-30m, než to vůbec někdo zmerčí a další metry, než se začne něco dít. Ale moc slabejch kusů tu není, takže když si na špic vleze Kubičta, už moc daleko neodjíždí. Jede se tvrdá lajna, ale je jasný, že se to bude muset protočit, takže střídání na špici a nějaký snad Radim alias dres Rohozec, který se s tím nemaže. Ty bláho on to snad sjede sám... proč Žába trochu nepřišlápne řikám si. Teda jedem sice 45, ale už kluci už měli bejt pryč. Nakonec to vyhodnotím, že buď tam Radim dotáhne celej balík, nebo to rozpojím a aspoň jim založím pěknou grupu. Takže to pomalu rozpojuju a než to někomu dojde, má Radim 10m. Nakonec si toho všimne Kubišta a řeší to nástupem, to už se teda nemůžu zvednout, ale kde má oranžový závaží? To všichni spí? Za chvíli další unlimited a my nic. Tvl, tak to jsme dobře zbabrali hned na startu. Já už zavřenej a nemůžu nic. Tenhle průšvih nakonec řeší Lukáš Gdula a spojuje to vše do jednoho balíku. No prvni intenzita mi úplně dobře neudělala, ale znáte to, kdo nic nečeká, nebude zklamán, takže jsem v pohodě.
Čekám smrt v brdku ve Starým Bydžově, ale místo toho se spíš pohodlně protáhnu do čela. Zajímavé. Dál se jede naprosto neurovnaně. s oranžovou aktivitou, ale bez nástupů. Všímám si nervózního Petra Janovskýho a dochází mi, že tu není Lukáš Gdula. Po zhodnocení stavu je jasný, že je tu 12 lidí z toho 7 šlapek. Není na co čekat, závod to není dlouhý, tak kdy jindy rozebrat soupeře než teď. Nebo si věříme na poslední kopec? No já teda ne, takže objedu tým s pozorováním stavu a tím, že je třeba závodit. Žádnou aktivitu ale nevidím, tak jdu v prvním brdku příkladem. Bohužel teda to uteklo dost rychle a už jsou tu Smidary, což nevím. Tady se jede jinudy než vždycky, což vím, ale nevím, že už jsme tu, tak jen po paměti točím pravá, kde mě po nástupu docela vyleká pouť. Zbytek jede levá a já než se vzpamatuju a zjistím kde jsem a kudy dál... no a je to, pro mě konec, z2/ss do cíle na samotku a s napětím čekat, co se dozvím v cíli.
No pohled na tabulku výsledků u akce je tristní, tak co k tomu říct. Konkurence byla veliká, to jo, ale využívat ty počty v týmu se nám poslední dobou teda vůbec nedaří.

Nemi – Ani letos nejedu

Dlouhé období půstu mezi Sázavákem a Mamutem přerušuje jeden menší závod s tradičně silnou účastí Vinohradských šlapek. Jeden z těch, které jsem ještě nejel. Zdraví v týdnu předem účasti sice nepřeje, ale na poslední chvíli si říkám, že můžu překvapit kamarády a alespoň si prohlédnout trasu. Nejsem ani obeznámen s týmovou taktikou, která začíná hned na startu, ze kterého zkouší únik Žába s Vláďou, zatímco zbytek týmu chvilku přehrazuje celý pruh. Konkurence je však silná a naše nejlepší borce dobře zná, proto jim odjet nedovolí. Luke mě hecuje, že jsme nejsilnější (rozuměj nejpočetnější) a že tedy musíme tvořit závod a nastupovat. Jde příkladem a před Smidary nastoupí tak intenzivně, že si nevšimne, že se trasa stáčí vlevo. Nevrací se a pokračuje po alternativní trase. Ačkoli skupina pokračuje správně, je tam trochu zmatek, což je podle knihy Reading the Race, kterou mi Luke uložil jako povinnou četbu, ideální příležitost na attack. Tak zkouším zlehka odjet. Jak vidno, nejsem Žába, tak mě klidně nechávají a dobře dělají, protože po několika málo kilometrech, kdy tomu s vidinou ještě dlouhé cesty sám moc nedávám, to vzdávám. Zajímavější pokusy o tentokrát samostatné úniky předvádějí Žába s Vláďou. Tím můj příběh v zásadě končí, protože už jen parkuji vzadu s Kolíkáčem, kterému se tímto omlouvám, že jsem si s ním moc nepokecal, protože mi občasně vyšší intenzity čím dále, tím více přestávaly chutnat. Moje trápení o pár kilometrů navíc prodloužily dvě pauzy před semaforem a regulovčíkem kvůli dopravním uzavírkám, ale když jsem musel v silném protivětru před Studencem na chvilku založit nad 6 W/kg, můj tajný sen o tom, že se nechám dotáhnout do Vrchlabí, vzal za své. Rozloučil jsem se s Kolíkáčem a z poslední třetiny trasy jsem si udělal pěkný výlet na samotku. Velký respekt zaslouží Hulis s Daffym, kteří ačkoli mají letos najeto dohromady méně než já, statečně bojovali až do posledního kopce. Až ti budou mít čas jezdit, může se konkurence jít klouzat

Vláďa – Sportovní ředitel nařídil: Do úniku

Odpoledne před Lužeckou projet start jako přípravu na plánovaný únik s Žábou. Rozjetí je celkem fajn, cesty vypadají líp než pár týdnů zpátky, jenom ve Smidarech je špatně šipka.

Ráno klasické předzávodní kolečko, jakžtakž jsem se i vyspal a tak v 8:30 vyrážím na sraz s Žábou. Cestou přemýšlím po kolikáté už se takhle v květnu sunu směr Lužec - po desáté určitě, možná už i víckrát.

Projedeme úvodní úsek, nabereme director sportive, dorozjet se a hurá na start, všechno vychází na minuty. Ideál pro to za to vzít hned za první zatáčkou. Což je taky přesně plán. Otestovat jestli balík dává pozor a nenechá nás třeba jet. Benecko dneska není úplně cíl dne.

Jak jsme se domluvili, tak i uděláme, za zatáčkou Žába má asi 30m já nejdřív nenápadně a pak za to vezmu a hulákám na Žábu tak jedem. U lesa zahlédnu aspoň jednoho člověka za námi, ale nezvolňujeme. Odobočka na Starák, jeden borec jede rovně, my pokračujeme správně. Do Staráku ze špice, nechci se úplně zgumovat jako vžycky a jede se dál.

Ve Smidarech nás nějak podivně opouští DS, říkám si, že třeba jen realizuje plán nejet v balíku s Žábou... Jede se skoro pořád a tak tu je za chvíli Ostroměř, chvíli si jedu vzadu, Žába jako vždycky na špici.

Do brdku v Ostroměři se zase tlačím k čelu, lehce tam zavírám levou stranu Martinovi Kubištovi, aby nemohl nastoupit, ale nakonec se protáhne zprava zrovna ve chvíli kdy nastupuje Hulis a jedou spolu. Tady jsem se možná zbytečně gumoval. Chvíli se ještě jede, ale pak se zvolňuje po rozmlácených úsecích. To znervózní Žábu a tak v brdku uprostřed údolí nastupuje a odjíždí.

Dojíždíme ho na vrcholu dalšího brdku když Janovský a Gdula trochu přitápí. Do Bělohradu něco sníst, do Vidochova asi všichni chtějí žrát, což mě moc neba a tak ťukám na Žábu a jedu to až pod Vidochov ze špice. Tam mě přežehlí Žába, 310W mu bylo asi málo takže musím přitlačit na 400. Předemnou Kolíkáč + 1, ale týpek jede celou dobu ze zadu a má docela odlep čemuž moc nevěřím, takže holt ještě přitlačit a zůstat v grupě. Naštěstí se trochu zvolňuje s vidinou semaforů. Průjezd do Horky i za mě celkem ok, do Studence bočákové peklo. Další gel jako příprava na poslední kopec.

Do sjezdu najíždí Žába ze špice. V půlce si říkám, že je fajn, že jeho sjezdy nestresujou jenom mě, ale vlastně i celej balík. Janovský a někdo s ním za to berou a já to teda dotahuju, aby to nesjížděl Hulis nebo Daffy, kde doufám, že někdo z nich šetří na kopec. Tohle asi teda byla taky zbytečná chyba a hlavně těch 30 vteřin na 500W docela zabolelo a bylo to těsně před dvěma blitkobrdkama.

Mám dost, najíždím tam s tím, že dneska mám hotovo, jedu spíš aby se neřeklo. Ale grupa kotví takže to nakonec dotahujeme ještě zpátky.

Nájezd do Benecka spíš jako popíchnutí balíku na 330W, ale po pár minutách už toho mám dost a tak zbytek jedu sám, míjí mě Žába, někde míjím Hulise a před sebou hypnotizuju Daffyho.

Bohužel nahoře se necháme znervóznět ohledně motozávodů v Hořicích a tak měníme motlibičky a trubičky za týmovej koncert cestou zpátky přes Jilemnici.

Za Smrkovicema ztrácíme na chvíli Hulise a Daffyho, když dorazej tak trochu remcaj, tak zvolňujeme a jen dotáčíme nohy zpátky na řízek.

Boží den, všechno do sebe dneska zapadlo a pocity mnohem lepší než na Sázaváku. Díky bando, já si to užil!

Mladějov

Barbánek – Cyklistika bolí......ano bolí a mě obzvláště!

Po Klepandě jsem se oklepal a začal se připravovat na Mladějov 😅 14 dní pečlivě doplňují glykogen,abych měl palivo na časovku, transportní jízda bude na tuky, kterých mám víc než dost, paráda 👌 V hlavě mám blaze, protože cesta na start je o 20 km kratší, takže víc sil zbyde na závod 👌
Už obědem začínám zodpovědně s kuřecím stejkem a kuskusem,lehkost nadevše.
Od kina v Lysé jedeme ve čtyřech a Kolíkáče nabereme cestou, odpoledne jsem to věděl kde,ale teď mám prázdnou hlavu,ale to s cyklistikou nesouvisí 😅
Luk hned leze na špici a zalehlý na koze rozjíždí špice o kterých bych ani nechtěl,aby se mi zdálo 😅 tohle bude mít tak jepičí život, si říkám, jenže to kroutící se na koze mi připomíná housenku, já mám chuť ji zamáčknout,ale je mi jí líto, protože z housenky se může vykukovat krásný motýl. Z téhle se,ale vyklubal Netvor, který mi vypálil oběd snad 2km za Lysou ,tukový výpal přeskočil a začal mi drancovat glykogen z jater,no to snad né 😅😅po pár kilometrech si připadám jako mršina na které si ještě pochutnává svými špicemi,Sup (Bobek)😅😅 Cesta utíká pěkně to jako jó,ale za jakou cenu, to nemůžu vydržet.Jen, Kapr ani nešlápl co nám pak prozradil 😅V duchu se těším až nastoupí do vlaku, Kolíkáč a bude se starat o to ať pijeme, jíme jak jsem na to byl zvyklý z Rouvy,ale tady nebyl prostor na nic 😅 Ten byl na koze,tak rozparáděný ,že Supovi s Netovrem dodal další síly ničit Barbánka jen Kapr ani nešlápl 😅
Sobotka, konečně zastávka na náměstí na pivo,kofolu, sojovický suk.Po zastávce v tempu až do Mladějova.
Časovku si odjedu na své maximum i když výsledkově to je úsměvné,ale komu to vadí 😅
Kapr jel držet místo na náměstí v Sobotce ,my cestou za ním se kocháme výhledy na překrásnou krajinu 🤗 V Sobotce pivko probrat u stolu jak to bylo skvělý a za pár okamžiků začíná opět peklo na silnici. Hodný blížence mi radí vystup si,ale ten zlý říká budeš trpět sám hezky tady zůstaň 😅ale to jen do té doby než si Netvor se Supem řeknou hele teď se jede ten závod a Kolíkáč jim v tom napomáhá. To už má tělesná schránka jestli se tomu tak může říkat dává stopku a vystupuje si,Kapr semnou. Hoši až se vyblbnou,tak je dojíždíme a celý ten kolotoč začal znovu,teda na špici vůbec nelezu,tam úřaduje pořád stejné duo 😅 palba to je taková, že Kolíkáč štípe karbón o poleno na silnici 😢 naštěstí to odnesl jen materiál, který ho ale bezpečně dostává k autu po rozloučení s námi.Nějak jsem to celé ustál a Luk s Bobkem musí být šťastní, že nás do Lysé dostávají ještě před úplným západem slunce. Za to vám fakt díky 👌👌
To, že transport byl kratší o to víc byl intenzivní a já se bodu týden ptát sám sebe jestli na Jičínskou ligu vlastně ještě někdy pojedu......😅😅
Díky kamarádi

Bobek – Ustavičný cykloholismus tyto úterky!

14 denní oddych vzal za své a úterý opět prověřilo kondici Polabských adeptů na JCL. Na časovku jako takovou v popisu níže není brán patřičný důraz, avšak bez ní by to nebylo to, co dělá úterý tím správným dnem. Pouze ten dnešní, se namísto Krakonoše roznášel spíš Trautemberk; a v nadcházejícím závěru dne, polénka létaly jak v seriálu z něhož lze citovat:
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Tolik jedno staré přísloví. A tou pomyslnou jámou je v našem příběhu kus obyčejného polénka.
Tedy jsme se opět poučili, že nežádoucí objekty je nutné včas a dostatečně objíždět a ukazovat. Překvapivě nad rámec očekávání spolupracovala celá skupina, pouze byl patrný 1 snížený výkon díky zatoulané koze. A že je na co se těšit a proč zanedbávat pracovní nadšení. Celý tento měsíc je ve znamení všech obsazených úterý, s péčí o kozy... Ustavičný cykloholismus tyto úterky!

Kolíkáč – Astrální úterní víkend

Zase se těším na JCL. Na tu bezva hru na závodění. Lepší než nějaký Kingdom Come. Prostě se zase nasoukat do toho úzké elastické ulity, nasadit kapku, větrný štít, zalepit na neposedné koze všechny dírky a nabušit galdy na pořádný psíky. Ale hlavně se setkat s rozjařenou oranžovou bandou a sát z ní tu mladickou energii. Ty cesty tam a zpět jsou nej. Letět v lajně neojetou krajinou a řvát euforický hlášky, když ti zbyde trochu kyslíku na mluvení. Kluci totiž dokáží roztočit šílený peklo. Navíc když ten matroš pod námi je k tomu předurčen. A letos s námi lítá Barbánek! Toho kluka mám strašně rád, prostě srdcař!
V Sobotce na náměstí doplnit cukry s výhledem na zámek Humprecht. To jsou chvíle! Na záchodě se převléknout do kosmického obleku, který mi určitě přidá několik wattů navíc. Tohle k té hře patří. S Korďasem si večer přes WA odsouhlasit číslo 72 z minulého roku. Díky! Zapnout si budík asi o 30 sekund dříve, přidržet se nové exkluzivní startovací rampy a v 17:30 to tam poslat. Čumět na watty, aby to začínalo 3. A docela to snad i baví. Ale hlavně bolí. Brdek před otáčkou si myslím, že stojím, děsný, jak to nejede. Nazpět si zařvat na bráchu, který se toho zase nebojí a jde s kůží na trh. Tohohle si cením! Rubal kontejnery a stejně přijel.
V cíli si sdělit, že jsme všichni zajeli šíleně blbě. Ale o tom to přesně je, teď si to vynahradíme cestou zpět. V Sobotce ale nemůžeme vynechat ještě jeden výhled na Humprecht. Já tam málem nechám baťůžek s veškerými důležitými věcmi. Díky Bobku! Zpáteční let přerušuje poleno uprostřed silnice. Trefuji ho přímo na komoru a přední ráfek zlověstně cuká při brždění. Tohle se nemuselo stát. Ale je to jediná černá kaňka na tomhle astrálním úterním víkendu. Už teď se těším při vyplachovaní dutin konvičkou na další pokračovaní.

Bílovice

Sudomír

Radim

Barbánek – Je úterý 20.5.2025 a jsem úplně v hajzlu

Dlouhá časovka si žádá dlouhé rozjetí,ale že bude tak dlouhé a intenzivní jsem opravdu nečekal 😅
Dnes parkuji Pokojík na kolech u Smoldy,ale než jsem tam dojel,musel jsem koupit aero ponožky což se ukázalo jako klíčové a díky nim jsem Petr ☢️ Cyklomagor ☢️ Jaderný dal dvě vteřiny 😅😅
Se Smoldou vyrážíme ke kinu do Lysé a odtamtud s Bobkem a Lukem vyzvednout Kolíkáče v Křinci.
Mohl bych kopírovat minulé úterý,ale to by nebylo správné, protože dnes Bobek vytáhl svou zatoulanou 🐐a ta postupem času ze mě udělala trhací kalendář 😅 Ten malý pracant zalehlý na své ochočené 🐐 jede jako Howado,Luk si to užívá a Smolda se svou vysokou kadencí a ladností také 👌 Nejhorší je, že vím do čeho jdu a pořád tam lezu, bylo by snad milejší kdyby mi někdo řekl,hele di do Sparty 😅😅ale to né pořád vláčí sebou to těžké závaží 😅 Už víme proč Kolíkáč čekal v Křinci,on tam Luk má totiž babičku se kterou se setkává na náměstí,tak ji všichni pozdravíme a jedeme zase tento dojemný okamžik roztočit 😅 Někde na fajn silnici má Smolda defekt a pro mě první světlá chvilka tohoto výletu 😅 Pomáhám opravovat,ale schválně to zdržuji ať si odpočinu co nejvíce, škoda jen, že pán hned vedla nafoukal kolo kompresorem jinak by byla pauza o poznání delší 😅 Kolíkáč celou cestu propočítává kolik vteřin mu vezme ten prasklý ráfek kolem kterého proud vzduchu dělá neplechu 😅 Promotáme Jičín a jsem u otočky dnešní časovky,pak si celou část projdeme k prezentaci. Tam panuje dobrá nálada, máme to pár minut do startu,tak dáváme slíbený Kácov 🍻ten chutnal jako nikdy 😋A jen slyšíme,vy už máte odjeto jó, nasleduje smích 😅😅 Počasí je luxusní ,jedeme pomalu ke staru. Utáhnout tetry, helmu a víc nemá cenu. Dnešek je neskutečně vybičovaný duelem Jádro vs Smolda nechtěl bych vidět tu jejich komunikaci 😅 Kolíkáč z nás startuje jako první chvíli po něm já. No co si budeme povídat, srdíčko ťukalo jak má a výkon byl takový jaký má být. Šťastnej jsem byl, že mě nikdo nepředjel, cestou hecovat Kamarády na trati. Poslední kopec a cíl. Jedeme dát další Kácov a pak už musíme domů. Mě to Teda už nechutná, Kolíkáč se loučí,jede se s 🐐 podívat na mosty co nejsou a já začínám zažívat zase peklo na silnici. Do vyšší intenzity už se mi vůbec nechce a hlavně to bolí z kalendáře začínají trhat první listy,fakt šílený. Luk mě drží při životě a když už se zdá že šlapu a žiju,tak zase ty tvrdé špice mě posílají daleko za vláček. Říkám Lukovi hele jeďte a on mi s úsměvem odpoví vždyť my jedem 😅a zase mě dostává chvíli do hry za to ti moc děkuji! Jenže scénář se opakuje a další listy z kalendáře létají. Říkám si tohle já nemám za potřebí už fakt nebylo z čeho brát a tak všechny posílám pryč, jenže Smolda se mě ujal a vezl mě bezpečně k autu. Luk s Bobkem mizí v dáli. Od Mcel mám před sebou černo a Smoldy zadní galdu, kdyby se něco dělo asi bych neměl vůbec reakce něco dělat,ale vzpomínám si, kolik takových okamžiků už jsme zažil jen tupě čumět a soustředit se. Člověk se z nich nakonec oklepe,ale tohle bylo moc 🥵Do hry nebo spíše udržovacího módu mě dostává párek v rohlíku a redbull,Smoldovi dal křídla, jeho ladnost točení nohou a starání se o mě bylo famózní, také moc děkuji!!! V Poříčanech ještě do Alza boxu a pak poslední kopec k autu.
Bylo to z mého pohledu hodně náročné pracovní úterý, přitom měl být víkend 😅 Ani vteřinu jsem nebyl na špici a odnesl jsem to stejně pěkně.....😅
No co uvidíme jak za týden...... Díky za pěkné odpoledne a podvečer

Kolíkáč – Pětka-letka!

Mladějov s polenem a doma druhý den konvička do dutin. Venku je to na zimní bundu, vrcholky našich hor pod sněhem. Hlava plná vody, lomcuje se mnou nervozita z nadcházejících velkých bitev, ale na kolo sedá prach. Až po týdnu se odhodlám na další díl JCL, zkontrolovat bouchlý ráfek, posekat zahradu a vyrazit za kumpány. Setkání v Křinci a na vše se zapomíná. Jede se krutá lajna, pro Bobka už začal závod. Smolda defektí, aspoň chvilka na pokec. A pak znovu drtit diskem ten rozšvihaný asfalt směr Jičín. Už to tady konečně prosím opravte! Soběraz a hospůdka s hokejem a Kácovem, stejně jako před rokem. Na záchodě se převléct do kosmického oblečku a dát si jednoho zrzouna. Nálada jen kvete, Barbánek se Smoldou tomu dodávají pořádné grády. Letos jsem sám se sebou aspoň trochu spokojen, vydržím povětšinu časovky v aero pozici a nějak mi to ani nevadí. Sice mě pak celý týden bolí za krkem, ale jako bych tu bolest vyhledával. Chtěl bych to pod 21 minut, a to se nakonec i zadaří. I když jsem ten závěrečný magnet asi podcenil a chtělo to dříve zvednout zadek, jak pak vyprávěl Luke, že to tak udělal. Ale kdo ví, asi už mi v nádržích tam toho moc nezbylo. Poplácat se s orange pětkou-letkou po zádech, jak jsme to všichni zajeli a valíme zpět. Už nějak nemám v hlavě ty rozbitý silnice, a tak raději na samotku po hlavní na Kopidlno. Před Dymokury chybí tři mosty, dva jsem pěšky dal, ten třetí se musí objet objížďkou.
Safra celý týden jsem se cítil jak mokré hnijící dřevo a marně hledal nějaký podpalovač, abych zkusil zažehnout závodnický srdíčko. Ale po dnešku cítím, že by to ještě trochu hořet mohlo. Děkuji kamarádi!

Orlík

Kolíkáč – Polystyren z nebe!

Konečně po dlouhé době spím jak poleno a ráno se nedočkavě těším pod dráty. Předpověď vylepšili, odpoledne beze srážek, tak beru jen krátký-krátký. LukiDan už nervózně podupává, Jenda s tradiční sekerkou a čepičkou na hlavě. Držíme trasu a do Kameňáku to nějak rychle uteče. Sergei si nás nabral a začal si nás tahat jak koťata na provázku. Já s Mamutím respektem, furt utržený a ořezávající wattové špičky. Díky kluci za čekání! Profil solidně zubatý, přesmyk je furt v permanenci. Ale krajina luxusní, Povltaví je pro mě srdcovka. Vzpomínky na pomaturitní srazy, na sportovní týden na VŠ, jak jsme to dávali na Favoritech z Prahy. A pak závody DABA, které tady měly svoje trasy.
Sergei s LukiDanem se kočkují v brdcích, já s Jendou stále jedeme s Mamutí rozvahou. Konečně Vystrkov a zapomenuté silničky a foto s Orlíkem. Lehám na lavičku a vzpomínáme na Prófu. Luke u Sedlčan a jede nám naproti. Nabíráme ho u Kostelce nad Vltavou a nervózně sledujeme tu černou hradbu, která se na nás valí od západu. No kolem Lašovic už je to hodně zajímavé, ale bere nás jen pár kapek a zkušeně tomu ujíždíme do nákupáku v Krásné Hoře. Doplnit pupky a bidony a pak klasikářské řemeslo směr Sedlčany. Fouká do zad, už věřím, že to bude suchou nohou, ale před Neveklovem zjišťuji, že jsem se šeredně spletl. Kýble vody zeshora, už jen s HonzouB a Sergeiem a koupeme se až do Kameňáku. Cílem se stala vana a ten proužek nebe před námi, který snad signalizuje, že tam už neprší. Vzpomínky na Povodňoton alias Krušnoton 2010. Naštěstí je teplo, jak prohodil HonzaB.
Přejdeme Sázavu a je sucho. Pomalu schneme a loučíme se Sergeiem. Jesenice před námi a nad ní černý mráček. Z toho pršet nebude. Ne, nebude, jen bude padat polystyren. Polystyren? Jendo to jsou kroupy! Dopravní kolaps v potocích vody a já se jen tak tak vyhýbám střetu s autem. Uff tak to byla klika, už jsem se viděl na kapotě a chytla mě z toho parádní křeč do stehna. Kolem průhonické obory stále totální průplach, začínám dostávat solidní klepavku. Újezd a je sucho. Super. Šrot do vany, hlavně neprochladnout…
Ležím ve vaně a pára stoupá k bodovkám …. No vždyť to znáte... ale stejně to bylo parádní, ta krajina je tam kouzelná

Mamut Tour

Kolíkáč – V sobotu si to pojď užít!

Jo chci to! ... v sobotu si to pojď užít ... a já si to užil! Ve středu si roztočit a v závěru pořádně prolít a zamrazit nohy na Orlík. Zimou se klepat ještě ve čtvrtek a v sobotu ráno cítit bolest stehen. 2,5 hoďky v autě rozhánět starťák s Kaprem a HonzouB. Přemýšlet o letošní trase, kam až dojedeme s čelem. Radary musíme prý důstojně, aby i ten závěr proběhl důstojně, ale hlavně co? No Co? Jedeme si to užít!
S Rybou a HonzouB vlézt do první brázdy a vyťapkat tak první brdek Pavlovice bez ztráty kytičky. Balík valí směr první kopec, kolem mě týmoví hráči Nemi, Žába, Luke, Ryba a HonzaB. Silnice narvaná od krajnice ke krajnici, tráva leží, tohle se nedá jinde zažít. Radary si najet dopředu a držet 3 na displeji. Ale je to zoufale málo, nechytatelně odjíždí snad 60 borečků, včetně Žáby a Nemiho. S HonzouB a Lukem jsme chytli společnou slinu, Ryba chytá díru. Před námi na dostřel Kamil Ackermann, ten by nemusel odjet. Ale odjíždí... Nahoře formujeme grupu a daří se. Točíme!! Letíme snad 30 minut furt z kopce a nabíráme lidi, je nás kolem 20 kusů. Je mi šílená zima, krátký krátký, zalezlé slunce a silnice v údolí kolem řeky není moc dobrá varianta. Na odbočce z hlavní se nám tam motá pomalé auto a Luke musí jet chvíli nazpět, s HonzouB to kotvíme, aby se po sjezdu vrátil.
Cestou pod Foncky sjíždíme Kamila a jeho grupu, skvělý zážitek jet v tolika lidech. Foncky loket na loket, trpím, ale nahoře jsem s nimi. V plánu byl bufet, ale nikdo nestaví, jen Jenda, který si to hned rozmyslí a na Troják už je zase s námi. Takže jen chytnout bidon a letíme do Držkové. Tady slušné staveniště a mumraj, přebrodíme se prachem stavby a najíždíme, na pro mě neznámou, silničku. HonzaB řve defekt, a chce ode mě duši a bombu, která vězí v mé podsedlové brašničce důkladně přitažené stahovací páskou, to budu muset zastavit. Luke je ale lépe připraven a za jízdy ho zachraňuje svojí brašničkou, kterou jen zručně odepne.
Horizont štípne, pak sjezd, nakopnout se magnesiem a krystalem z bidonu a hit dne je tu! Grapy na seniorský převod 34x32 to je fakt lábuž, furt v sedle, jen občas protáhnout nohy. Bohužel ale ztrácím rychlost a skupinu. Luke ale mává ručičkou z vrcholu té hrůzy a dodává mi neskutečné orange síly, že v tom nejsem sám. Konečně se to srovnalo a letím zpět do grupy. Sjezd do Bystřice a stále asi v 15 kusech. Tohle je maratonský sen! Chytám slinu a podle budíku v posledním brdku útočím. Luke kotví a získávám si náskok. Ale zkusil jsem jen vábničku, jestli se někdo nechytí, dát ještě 17 km na samotku do cíle na to již nemám. Jak mě dojedou nastupuje Luke, a naopak já kotvím. Tak tohle funguje lépe. Kamil nepříčetně řve, ať mě tam nepouští k té špici, když nejedu. 150 kilometr a cítím, že fest závodíme. V tohle jsem už nevěřil. Tohle je poslední a závěrečná vrcholná epizoda dnešního lovu mamuta. A má to grády!
Bohužel Luke je nakonec dojetý asi 2 kilometry před cílem, velká škoda. Kostky Radslavice v klidu, pak to ještě zkusit, ale je to marné. Do závěrečné loktovačky se již nepouštíme, no málem to lehlo... ale stejně Luku díky! Letos se to moc a moc líbilo, bylo to jezdivé, svezl jsem se ve velké skupině a s týmovými kumpány a to je vždy skvělé a nabíjející!

Luke – Krátkej Mamut

Tak nám zabili Mamuta, vlastně se to stalo už loni, kdy neměl 200+. Letos trasu ještě zkrátili a hlavně zjednodušili. Ale ono to je stejně o tom, jaký si tu udělají závodníci, že? Jenže moribundus přišel a ne a ne odejít a najednou je tu Mamut a já v podstatě bez intenzit. Nečekám od sebe nic, vlastně se mi nechce jet, ale nechci podpořit úpadek českých maratonů ještě svojí neúčastí. Navíc oranž bude dost, tak to bude fajn akce, třeba i pokecáme.
Jen cesta s Žábou a Nemim jeho korábem (bez automatu :) ) by byla na dlouhej report. Defekt na Dogmě a moje neschopnost dořešit DT bezduše mě odsuzuje k jízdě na dvojce, ale rozumíme si. Na startu tak nějak v klidu a největší strach mám nesmotat se, až budem přeskakovat mrtvou kočičku na km 1. Naštěstí jí někdo uklidil.
Nestartuju moc zezadu, přijde mi, ale hned mi to ujíždí a lepím si to do balíku za svý. První varování a tak se radši sunu dopředu, kde bych se mohl intenzitám aspoň trochu vyhnout. První brdek se rozjíždí zlehka, ale minutka na 6,7 w/kg se do glykogenových zásob docela podívala. Ale tohle vylejvání glykogenu po kýblech jsme aspoň zkoušeli na soustředění, škoda že už je to dva měsíce... Pak rovinka, držet se v popředí a na sjezd si najet skoro dopředu. A skoro bylo málo, vůbec se mi ta rychlost a lidi kolem nelíbí. Navíc se to natáhne a 12,5 w/kg špička pěkně zalepí vznikající díru. Dál už mám naštěstí klid a až pod kopec držím pozici a stíhám dát i plánovaný gel. Super.
Pak jsem věděl, že odpadnu a ani jsem se nebránil. Přijel Kolíkáč s HonzouB a asi by chtěli abych jel s nima. Přijel i Ryba, ale pak zjistil, že mu asi ještě tak 1-2 tréninky chybí a zmizel. Ne moc, mě se vůbec nechtělo jet, tak jsem zkoušel, že bychom jako zvolnili a počkali na Rybu, ale prej ne. No nakonec byl za náma jen kousek, takže asi příště pojede s náma. A já nebudu mít na koho chtít čekat.
Před vesnicí už mám docela díru, přitom se dá zalepit, ale chci to? Kolíkáč s HonzouB se občas otočí, ale nevypadá to, že by chtěli čekat, přitom grupa drží jejich rychlost. Trochu panikařím, že bych to jel sám jak loni, tak zvedám zadek a jedu s nima. Nahoře si trochu dáchnu a na hlavní bychom teda asi mohli začít točit. Je vidět i větší grupa, kam by se mohlo dát dojet, ale to by chtělo umět jezdit kolotoč, mno.
V Potštátu předjíždíme auto, HonzaB na špici mále míjí odbočku. Zbytek se tam nějak skládá, ale borec vedle mě se lekne trochu štěrku a úplně to srovná. Já si můžu vybrat, mezi srážkou s borcem, autem v protisměru, nebo to úplně stočit na druhou stranu. To mě teda stojí skupinu, musím zastavit, otočit se a ty cenný watty co jsem ušetřil v kopci rozházet po okolí, abych dojel zpět do skupiny.
Ne že by se pro mě týmové komando vrátilo, ale aspoň slezli ze špice. Pak se vydýchávám a lámu nad grupou hůl s tím, že se stejně nejede a nepojede. Dva brdky, kde se jede, jinak plíseň a klid, občas 500W zbytečně. Pak přichází kopec z Týna nad Bečvou, kde se posunem s Kolíkáčem trochu dopředu a jede se to konečně tak nějak maratonským tempem. Pak docela v klidu pod Tesák/Foncky a dokonce před tím Kolíkáč zastaví celej balík na čůrání. Je nás možná ke 30, takže fakt docela bizár. Příprava pod Tesák asi poprvé v balíku, jede se to mnohem příjemnějc než za svý. Začíná mě nějak píchat v boku a tak nějak vůbec se nemám fajn, ale na kdo by tady odpadal. Teda ono ani není místo kolem jak si vystoupit. Za potokem se to trochu zvedne, tak využiju skulinek abych se dostal trochu víc dopředu, kdyby se začalo jet, ale nezačne se a zas to v maratonským tempu vyhopkáme až nahoru.
Následuje zmatek na bufetu, ale já stejně stavět neplánoval. Troják a užít si krátký serpentiny, kde projedu na čelo a dokonce trochu pláchnu. No tak aspoň něco ještě umím. Držím se u čela až do Držkový, kde řešíme kdo je jak v háji a kdo potřebuje půjčit bombičky. Bohužel se teda loučíme s HonzouB a navíc jako pojistku bez brašničky si mám hlídat Kolíkáče. Přitom před chvílí hlásil, že ho máme na Grapech nechat. Tak nevím.
Kopeček na pohodu a pak sjezd pod Grapy. Jak kdyby pár lidí toho mělo dost a mělo problém i na rovině, ale není moc čas, najíst a hurá nahoru. 2 lidi odjíždí, já si překvapivě klestím cestu vzhůru místo zametání na konci. Ono aby ne, takhle se to má jezdit a čekám na to 5 let. Prostě poslední kopce mají rozhodovat o výsledku, ne přežití. Držím na dohled ty 2 odjetý, ale nad loukou zvolňují a díra se extra nevytvořila. Vše je nadostřel, tak se spíš cedím dozadu, kdyby bylo potřeba pomoct Kolíkáčovi ze sjezdu, ale ten nakonec přiletí už kousek za horizontem a nic nepotřebuje. Naopak já mám pocit, že jsem asi mohl jet tu první část trochu konzervativněji, posledních pár stojek před nájezdem na hlavní už mi moc nechutnalo, no.
Sjezd tedy v klidu, zapracovat se do grupy v Bystřici a jde se závodit. Gruba trochu prožídla, ale pořád je nás dost. Někdo zkouší odjet, já to překvapivě snadno zalepím. Po další špici přišlápnu do protisvahu a ve 3 odjíždíme, plus teda domlouváme, že to zkusíme později. Přemýšlím, jestli mám takhle blbnout, nebo šetřit na nedělní závod, ale rozhoduje Kolíkáč, který ho to taky začalo bavit a odjíždí sám.
No chvíli se tam větrá, já hlídám čelo, trochu prudím, ale nechává se vcelku sjet. Jen když vidím, jak se všichni ztratili ze špice, tak mi to nedá a hned odjíždím. Bohužel sám, ale řikám si, že aspoň zas závodíme. Za mnou se to srovnalo, Kolíkáč úřaduje u špice, paráda. Jen teda mě nesjíždí, spíš odjíždím. A garmin ukazuje 18 km do cíle. Tvl tak to asi nechci ne? 16 a pořád mě nesjeli. 18 a ani nejsou vidět. Valím furt threshold, ze zatáček nástupy, brdky přitlačit, asi mě jako bolej nohy. Myslím si, že jsem blíž, ale nějaký magnet co jsem tu nečekal mě pěkně točí. Přitom místy už balík nevidím. Ale klesavá pasáž s protivětrem je přivádí zpět. Sjezd z Pavlovic mám ještě pár desítek metrů, ale je jasný, že mě smáznou. Před kostkama už poznávám, jak se nejede. Až tak, že za to zase zkouším vzít, zas nikdo se mnou, tak nic. Nohy na dranc, závod zítra asi můžu v klidu vynechat, stejně jako spurt o zatáčku do cíle. Užil jsem si to i bez toho, díky.
No a teď to hodnoť. 90 km mě to moc nebavilo, konec byl parádní. A byl parádní v zásadě proto, že to bylo kratší, bylo víc lidí a bylo to lehký, tak grupy držely pohromadě. Takže super, protože to bylo takový jaký to nemám rád. No paradox, ale stejně starej Mamut byl lepší. Jako všechno starý a když jsem byl mladší, prostě za nás... a jo, bude mi 40. Tak pardon za ty řeči a pozdní report. A zas někdy.

Nemi – Fantastické reminiscence

Budím se hodinu před budíčkem v 4:10 hod., přesto na místo srazu s Žábou dorážím o pár minut později. Nabíráme Luka a letíme vstříc prvnímu letošnímu maratonu. Na startu se tísní stovky lidí, a tak se ani nestihneme pozdravit se všemi týmovými kolegy, kterých se i v tak dalekých končinách sešlo požehnaně. Na sluníčku je hezky, ale proudící vzduch je studený, a když se zatáhne, je docela zima. Vhod proto přijde zahřívací brdek v Pavlovicích. Jak jsem později pochopil, tento maraton má jen dva pořádné kopce. Ten rozřazovací kolem Slavkova začíná po 15 kilometrech a má na délku 10 kilometrů. Po něm následuje ještě delší sjezd. Tam musím být, napadne asi každého závodníka. Nasazuji tempo, ale to ve stěnách úplně nefunguje a s vidinou ještě dlouhé trasy si nechávám odjet 40hlavý balík A. Nahoře se zformuje 25hlavý balík B, kde jsem spolu s Žábou, kterého opět potrápil spadlý řetěz. Ve sjezdu příšerně mrznu. Mám pocit, že se vůbec nejede. Vepředu točí pouze pár lidí. Do nějakého tempa se dostanu jen do brdků a při několika málo návštěvách špice, jinak regeneruji v Z1 a Z2. Uvažuji, že jsem se možná mohl zkusit kolem Slavkova ještě více zmáčknout a jet s někým, kdo chce závodit. Nemám proč se potit, a tak se mi už hodně začíná chtít čůrat. Jeden borec to řeší za jízdy, což bohužel neumím. Čekám do dalšího stoupání, kterému říkají Tesák. Jako bych slyšel Kolíkáče na Pustevnách. Na 95. kilometru zastavuji na nekonečné dvě (!) minuty. Snažím se balík dojet, ale nahoře nikoho nezahlédnu. Ani za mnou nikdo není. Nasazuji stíhací tempo a s nadějí se dívám za každou zatáčku. Jako kdyby nebylo jasné, že ve skutečnosti nejde o to dojet balík přede mnou, ale nenechat se sjet balíkem za mnou. Postupně míjím tři odpadlíky, kteří jsou tak KO, že se ani na chvilku nezkoušejí držet se mnou. A tak zbylých 60 kilometrů do cíle jedu úplně sám. Vzpomínám na svůj únik na Krušnotonu. Ale ještě jedna loňská vzpomínka mě chytla za srdce. Ikonický kopec zvaný Grapy. Při pohledu na pasoucí se krávy kolem úzké silničky s více než 10% sklonem jsem si připadal jako na Passo Manghen. A tady jsem si navíc mohl užít plácání rukama s několika skupinkami výletníků, kteří fandili, jako kdybych byl první na Giru. Prostě fantazie. I když to nevyšlo, jak bych si představoval, přesto mám z dneška úžasný pocit. Vždyť dosud jsem kromě Sudet všechny maratony na konci už jen dojížděl, ale tady jsem měl chuť jet pořád. A jako třešnička na dortu přišla zpráva, že kromě Kaprova stříbra v kategorii jsme i v týmech obsadili druhé místo.

RiC – Mamut - kolikáté?

Loňského Mamuta jsem si protrpěl. Málo kilometrů, málo tréninků, hodně tuku a kilogramů kolem pasu (a nejen tam). Co s tím? To jsem řešil po zbytek roku 2024.

Řešení se objevilo na podzim 2024 v podobě nového Gianta TCR. Ne že bych byl rychlejší nebo lehčí, ale dostal jsem chuť zase jezdit. Na podzim jsem toho moc nezachránil, ale zlepšila se nálada. Přidal jsem pár km v zimě a na jaře vyplnil přihlášku do Prosenic na Mamuta 2025.

Tolik kilometrů jako v dřívějších dobách jsem nenajel, ale bylo to rozhodně více než 2000 km, které jsem měl vloni. A hlavně, najel jsem pár delších švihů v kopcích. Jak jsem zjistil dodatečně, ne dost.
Pokračování...

Ryba – Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Snadné je psát report ze závodu, když se všechno povedlo. Ale vůbec se nechce, když se všechno podělá — když touha neodpovídá možnostem, když selhávají nejen nohy, ale i vybavení.

Ráno. Vzbudil jsem se v 5. Čtyři hodiny spánku — katastrofa. Šel jsem venčit psy. Manželka už s nimi nesmí — tahají a je těhotná. Venku je zima, ale jasno — to je dobrá zpráva. Snídaně. Varia a Táňa vstaly. Naložil jsem všechno do auta, v 7:30 jsme vyrazili na start.

Registrace, potřesení rukou. Všechno probíhá dobře. Vyjíždím na rozjetí — a nemám brzdy. Cože!? Nové destičky, brzdy odvzdušněné — pravá páčka se propadá, přední brzda vydává šílený skřípot, ale nebrzdí. Rychle se snažím odvzdušnit zadní brzdu, mám nářadí — podařilo se, ale někde to tahá vzduch, brzda zabírá až na třetí zmáčknutí. Ale to mě nevyděsí — několik let jsem jezdil ve starém Moskvichi z roku 1981, kde brzdy začaly fungovat až na desáté šlápnutí. Ale co s přední brzdou? Vyměnil jsem destičky, otřel kotouč — ale hned na prvním sjezdu mi došlo, že z přední brzdy mám jenom zvuk. Nakonec jsem to nějak ustál. Každý sjezd byl stres, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit: neuvěřitelný mentální trénink, 100% koncentrace.

Do startu 10 minut, nerozjetý, nervózní. Vidím, že prezident stojí v první lajně — stoupnu si vedle něj. Je to čest, stát v první řadě na startu v oranžovém dresu. Na Garminu vybírám trasu a… do prdele, nejde načíst. Můj noční můra: žádná mapa, žádné info o stoupáních, žádné brzdy. Totální průser.

Start. Jedeme svižně. Je skvělé startovat z první lajny — nemusím nikoho dojíždět. První kopec. Netuším, kde končí. Nohy necítím… Zdá se, že je to v pohodě, a najednou Kolikač zařve: „Mooooc!“ A jako by to byla kletba — vypne mě. Kličkuju přes cestu, zůstávám sám, nejlehčí převod, 130 wattů a nemůžu točit. A v hlavě: Nemáš trasu. Konec závodu. Ostuda.

Hledám motivaci točit dál — nic. Sním gel. Na displeji 200 wattů — dobrý. Slyším dech — nejsem sám. Míjí mě závodnice. Divné. Jede moc rychle na to, aby byla v takovém záseku se mnou. Asi defekt. To je motivace: ona potřebuje dohnat soupeřky, já dojet závod. A když ještě pomůžu — bude to super. Skáču jí na zadní kolo, dávám signál, že nejsem závaží — dej mi dvě minutky a budu makat. Začíná opravdový závod.

Makáme spolu, střídám, co to jde. Ale dostihne nás skupina šesti lidí. Myslím si, že je to posila, že se sehrajeme — ale oni dojedou a přestanou tahat. Vidím, že se to mojí parťačce nelíbí — jde na špic, rozjíždí to, vystřídá… a zase ticho. V každém brdku útočí, odskočí, ale pak ji dojedou. Na jednom kopečku zkusím nohy — pustilo to úplně. Je čas útočit — jsme přece v závodě.

Brdek. Všechno se opakuje. Holka útočí, mezera, já schválně jedu pomalu, ať si odjede. U vrcholu vystřídám, odskočím a dojedu ji. Odjíždíme spolu. Tvrdá práce, ale daří se. Po dvaceti minutách proti větru — a já nejsem zrovna jezdec proti větru. Vidíme, že nás dojíždějí — ne protože by přidali, ale protože moje střídání už stojí za houby.

Pak přijede týmové auto — její tým jí poslal pomocníka. Chápu: to je šance. Přidávám. Silný borec jde tahat, já se snažím neplést a trochu se zregenerovat. Brzy dojíždíme skupinu asi sedmi lidí. Jsem vzadu, síly ubývají a jsme teprve v polovině. Ale zaspal jsem — v té skupině jede soupeřka mojí kapitánky.

Začíná trhání, jsem poslední. Vidím, že jsem v záseku — a s nimi i ta soupeřka a její pomocník. Sakra, tuhle hru jsem začal, bylo by blbé to teď vzdát. Mám sílu to dojet, ale nechci jim pomoct… Můj vlak ujíždí. Blbý tah… nebo mám šanci?

Vystřelím, cítím chlapa za sebou, holka ztrácí. Jdu do toho. Ještě jeden nástup. Dojíždím. Povolím — a hned brutální křeč do levého stehna. Musím točit! Lehký převod, 100 kadence, dva gely a modlitba. Ztrácím kolo, ale točíme do kopce. Velké stoupání. Opřu se do toho — jde to. Tančit na kole umím. Nahoře dostanu ionťák. Pulsuje to, ale pomalu pouští.

Hotovo. Všichni dojíždějí. Všichni jsou unavení. Klid. Cíl. Manželka, dcera a nejmenší pes mě vítají.

Spousta hloupostí. Spousta emocí. Skvělí lidé. Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Žába – zbytečná poctivá příprava

Nová trasa úplně mění pravidla hry. O pořadí se rozhoduje v prvním kopci na 20. km. Kdo tam nebude na Radarech, tak tam nebude. Lámu si hlavu co s tím, prohlížím profil stoupání a zapisuji kolik sekund pojedu každou část stoupání a kolik wattů si můžu dovolit jet. Šílený čísla, ale měl bych se poblít až za kopcem.

Start, rozehřátí na rovince, krátký kopeček na vyzkoušení nohou, všechno ok, jede se podle plánu. Dlouhá příprava před rozhodujícím kopcem se jede překvapivě prd. Super, ušetřený kyblík glykogenu se bude náramně hodit ve druhé prudké části.

Pardon, kyblík glykogenu se hodí hned v úvodu kopce, jede se o 50 W víc než si můžu dovolit. Ale přeci si nevystoupím takhle brzo.

Prudká část se jede o 50 W víc než si můžu dovolit. Teď opravdu nepřekračuji plán a začínám se cedit dozadu. Pořád dobrý, pořád jsem v závodě. Kopec povoluje a hurá do druhé stojky. Hodil by se ten ušetřený kyblík glykogenu... Ztrácím pár metrů a můj plán začíná mít trhliny. V lehkém klesání jsem měl šetřit v háku na chvostu balíku. Místo toho mám 10 metrů díru a plíce v ohni.

Místo balíku musí stačit jen jeden borec, naštěstí založil neskutečně a dotahuje balík. Boží. Vlastně ne, vytuhnul a já to nechci vidět. Připustím si to až po pár sekundách, objíždím ho, házím velkou a hypnotizuji korálky na konci balíku pár metrů před sebou.

Zase to stoupá, na budíku to začíná 5 a já házím řetěz dolu. Úplně dolu. Stojím. Objíždí mě vytuhlý borec, dlouho nic, objíždí mě velká skupinka s Nemim. Štrůdl? Luke nikde, řetěz je zpět. Nohy se překvapivě zas rozjely a tak stahuji Nemiho skupinku a vytvoříme velký balík.

Sice to není to co jsem měl naplánované, ale i ve druhé skupině se jede závod. A docela zábavný závod. Nevisím polomrtvý za oči na konci balíku, ale většinu závodu určuji tempo. Ani chvilku se nejede víc, než bych chtěl. Občas zkusíme odjet, občas to prostě zastavíme a kecáme na špici. Ujet balíku plnému žab se mi nedaří a tak klídek až pod Grapy.

Tam přišlo zklamání. Odjíždí jen 3 ze skupinky a jeden je vlastně jen pár metrů předemnou. Čekal jsem spoustu rozsypaných korálků, místo toho za mnou jede nekonečná lajna. Neodpadl nikdo a to je super. Od 120. km si nastupujeme si na každém brdku a závodíme až na cílovou čáru. Nakonec je z toho krásný maraton.

Jičíněves-Slavhostice

Barbánek – Kurwadráááát,padesáááát!

Kurwadráááát,padesáááát 😅
Dnes takové smíšené pocity,ale trasa na start o 20km kratší,tak se připravuji opět na to intenzivní rozjetí 😅 Opět vyjíždíme od Smoldy,kde ještě před jízdou dostávám dvě láhve vína, ještě jednou móóóóc děkuji, Kamaráde. Sraz s Bobkem na Semické křižovatce,ale ten po dnešním HO není rozjetý a zřejmě i jeho 🐐 měla HO a taktéž nebyla rozjetá a nebo zase zatoulaná 😅 spadl mi kámen ze ❤️ když ho vidím na jeho Caňonu 😅 Vítr je k nám milosrdný a tak v Ostré,kde nabíráme Luka jsem moc rychle. Chvíli čekáme a pak už valíme za Kaprem a Kolíkáčem na sraz. Luk nás párkrát dostane do zóny 50 km a já si uvědomuji, že na kole je 50 sátka milejší než v občance 😅ale co aspoň jsem v té nejprestižnější kategorii mezi ⭐Po chvíli Luk hlásí defekt a jede zpět k autu, jaká škoda, ale když vidím stav jeho galdy,tak bych kolo ani do auta nedal,natož jel 😅S Kaprem a Kolíkáčem se setkáváme nakonec až ve Slavohosticích. Opět tu panuje příjemná nálada a první co slyšíme no Ty vaše reporty to je něco 😅 Prezentace, 🍻 s Kamarády a jede se na start. Dnes si chci časovku užít na maximum. Startovní rošt nabitý a jako jednička je Smolda a já hned dvojka, takže náš souboj bude zajímavý 😅 Mimochodem Smolda je můj parťák na časovku dvojic, takže naše výkonnost by měla být podobná. Jádro se tu předvádí s 🐐ale vůbec nás to nerozhodí 😅😅Smolda mizí a minutu po něm mě vypouští rozhodčí. Smolduv zadek chci vidět co nejvíce z blízka,ale hned první kopec po startu docela zaskočil 😅 Celá trasa příjemně houpavá po překrásném asfaltu 👌👌 Vidím Smoldy radar,ale ten se moc nepřibližuje 😅 hecneme se po otočce a to i s Bobkem, Kaprem, Kolíkáčem a já se soustředím na Smoldu, smažím se hupy pěkně přelítnout ve stoje s držením beranů dole,ale vůbec nic to nepřináší. Poslední brdek před cílem se zvedám protože vidím se zvednout i Smoldu což je takový zázrak 😅😅 Počkáme u startu na ostatní, dáme melého kozla 🍻 na cestu a jedeme zpět k domovům,kde nás doprovází z našich úst Visáči,Kurwadráááát,padesáááát 😅 😅 😅 V Městci se loučí Kapr s Kolíkáčem, který mě dnes svým úžasným výkonem bodově skočil 💪💪A my ve třech valíme do Nymburka kde se loučí Bobek. Pravidelné střídání nás celkem rychle dostalo k domovům a já si uvědomil, že když se jede s rozumem,tak ta cyklistika je i zábavná 😅😅V Chrástu dostanu štrůdl a pitíčko, které si Smolda dávat jen za odměnu, když odjede kilo a to se dnes stalo 💪💪
Děkuji ještě jednou všem za milá přání, které mi zpříjemnilo dnešní den 🥰 a za rozumné tempo na pátou JCL , kde opět plánovala příjemná nálada a hlavně počasí 👌👌

Praha-Doksy

Barbánek – S radostí se obětovat ☺️

S radostí se obětovat ☺️
PRAHA - DOKSY 43 ročník 👏

Obrovské poděkování všem co připravili pro nás úžasný den!!!! Jste HRDINOVÉ 👏👏👏

Snad v březnu, když jsem Káje pomáhal zprovoznit trenažér jsem ji řekl, že si společně můžeme dát Praha - Doksy. Myslím si, že tomu vůbec nevěnovala dlouho poroznost. Když o další týdny později vyjela ven s kolem, vypadlo to nadějně 👌 Zhruba 14 dní dohady,Kája tvrdohlavá já paličatý 😅 poslední rozhodnutí bylo, že nikam nepojede,ale , že mě odveze na start. Jenže psychologicky se dostaneme k tomu, že když mě přiveze na start a uvidí tu šou kolem,tak jí to akorát bude líto, takže se objevila na startovní listině a já byl šťastný! Opět jsem psychologicky vysvětlil jak to tady mám a jak to chci zažít. No prostě se obětovat a dovést ji k cíli 🤗
Počasí a nálada ve Všetatech úžasná a vesnice se plní cyklisty. Žádný starťák nemám,ale nervy mi pocuchal Smolda,za jeho nedochvilnost 😅 malém jsem jel i s jeho číslem 😅 nakonec měl Smolík štěstí 😅
Pár organizačních slov od Prezidenta a jde se na to. Balík se dal do pohybu a já moc dobře vím, jaké limity Kája má,můj úkol byl dobře ji chránit před 💨💨 který teda zlobil. V Řepíně povzbuzování od Standa Liska, který si tu jistě sušil vyprané hadry po středečním průplachu z práce 😅ale vidět ho móóóóc potěšilo! Užít si Kokořínské údolí a už stoupat na Románov,kde příval energie přichází od holek Kaprovic na vrchařské prémii 👌👌Pave ve Mšenu nebaví,ale patří to k této krásné trase. Před Lobčí zastávuji a půjčuji nýtovačku cyklistovi s přetrženým řetězem, Kája jela dál. Začínám stíhací jízdu a Káju dojíždím těsně před pivovarem v Lobči, dobře, že ráno Kolikac vinohradskeslapky·com zatloukl dřevěné dveře 43 hřebíky což nás donutilo jet dál do pěkného stoupání 👌 Naučený ze společných jízd nechávám Káju jet svým tempem a hned za horizontem to rozjíždím, vše jde krásně. Na Garminu už vidím posledních 5km což vypadá lépe než 50😅ale cesta do křoví je pěkně trnitá a stále lehce stoupá. Smolda na nás ještě počká, podpoří a pak už jede pryč. S posledními metry se Kája pere pěkně 👌 cíl 👏 Odevzdat číslo, poděkovat si a odjet na terasu za odměnu. Jídlo, pití, úžasné zákusky 😋famózní vyhlášení s nej moderátorem Filip Mikeš 🧡
Kája v top 5👏👏
Kapr 3💪💪
Úžasné pozorovat nadšení kamarádů jak se jim to povedlo a věřím, že všem kdo se zúčastnil se také líbilo 👌👌
Jediný negativní okamžik byl, když pořádající tým s velkým zastoupením zůstal jen v pár lidech na vyhlášení, protože velká část si neumí a nebo spíš nechce kompilovat život udělat něco jinak......ale to je můj pohled na věc!!!!
Já si terasu užil moc škoda jen, že to nešlo s noclehem😢Ale jinak se mi splnilo to co jsem si přál.....🤗
Krásný okamžik byl,když se otevřou dveře Forda ještě před odjezdem a Oťas nás zásobuje řízky 😋😋 Děkujeme i tobě 👌👌

Kolíkáč – Zase to klaplo!

3.ledna 2025 edituji první dokument Doksy_2025 a podle VLKova manuálu zasílám datovkou na policejní prezidium. Roztáčím tak kola, která se snad úspěšně zastaví v pátek 30.května až otevřu dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a zaleje mě hřejivý pocit, že to zase všechno klaplo. Že to naše dítě, které jsme s Kaprem společně převzali od VLKa stále žije a má se čile k světu!
Poslední květnový čtvrtek, nervozitou nemohu dospat, v 6 hodin naložit auto šipkami, cedulkami a sekerkou a vyrazit do Všetat na lajnovaní trasy. Je mokro, před chvíli přestal pršet, na zábradlí můstku u památníku připevňuji první startovací šipku. A hurá projet trasu, na Řepíně a Romanově zatlouct prémie, auta zastavují a zvědavě pokukují, co se tady chystá. Odpoledne tady profrčí legenda! Za Nosálovem se pořádně opotit, když skáču před vyfrézované úseky a kolem mě projíždí nakladač, co sbírá krajnice a hází na náklaďák. No tak tady to bude pěkný… Volat Kaprovi, ať ještě vytiskne info na prezenci o nebezpečných úsecích. L'Ultimo Chilometro a Cíl 100 m, poslední cedule a přát si, ať tu k večeru zažijí všichni opojné cílové endorfiny.
Odpolední Sokolovna klape jak švýcarské hodinky, máme to již nacvičené, RFC se svým kouzelným kufrem a naše holky jedou na plný výkon. Do toho mraky známých tváří, start VIP a před 16 h. dávat instrukce zaváděcím vozům a Policii. Už se to blíží, otec zakladatel VLK nám to odmávne, Lucka klepne na mobilu do tlačítka Start a Kolbaba poposedne v Tachově ve svém cílovém stánku.
Studenou nervózní organizátorskou nohou roztočit první metry 43. ročníku. Čečelice shodit srabácky na malou a točit a točit. Přejezd přelítnout a na kostkách trpět. Furt to začíná 3 a vůbec mi to nechutná. Hlavní Boleslavská v bočáku, jede se škarpa a lítá to kolem mě dozadu, jak na střelnici. Nechci to taky chytnout a zůstat sám. Furt full gas, tohle nesmím pustit. Konečně doleva a proti větru. Chvíle oddechu a bidon plný krystalu. Řepín marnost nad marnost. Odjíždí to stejně jako před rokem pod bedlivým dohledem mé manželky. To nechceš! Nahoře zoufale řvát točíme. Balík na dohled a chvílemi se i přibližujeme. Před Nebužely nabíráme další odpadlíky a letíme rozmláceným sjezdem do údolí. Chytil jsem ďouru a v údolí to zase sjíždíme do mini grupy, a zase balík na dohled. To je motivace. Úplně poblitý, NP přes 300w, ale jsme s nimi. Trochu si odfrknout a ucítit vůni ráje. Vzpomenout na Souseda s praporkem na křižovatce. Zkusím se mu předvést . Před Vojtěchovem odjíždím, Žába s Lukem to doufám kotví. Jó, do Ráje v úniku a po 200 metrech stoupání na Romanov zase na ocase čela. Kde jsou ty časy, když jsme to s bráchou podrželi až k prémii.
Teď se zoufale motám. Ale s přibývajícími metry se mi jede lépe a lépe, navíc, když týmový kumpán Luke mává ručičkou a hlasitě povzbuzuje. K prémii na velkou a šeptat Lukovi do ouška, jeď, co to dá! Huba plná slin a za Skramouší jsme s Pepou Vejvodou v grupě! Luku díky! Lýtka cukají, valím do sebe jeden bidon za druhým. Cíl se blíží, Luke hlásí, že jedu o prodloužené podium. Chytnout to dole, a poslat zbytek do cílového křoví. Bohužel tam toho už bylo hodně málo, a to pódium neklaplo.
Ale tohle mi už radost nemůže zkazit, skutálet se za Katkou do její zatáčky a dlouze se obejmout. Vyhlášení, terasa a všeobecná spokojenost. Navíc v záři slunce, což je malý zázrak při letošním počasí. Oranžový hlouček pulzuje radostí, škoda, že někteří chybí, tak snad za rok. S Kaprem do chatky a probírat každé vteřiny dnešního velkofilmu. Není mi vůbec zima, hřeje ten pocit, že ten náš slib z roku 2014 stále platí. Ráno si dát studenou sprchu na snídaňovou pumpu v Dubé, kde s motorkářem Oťasem dojídáme jeho zbytky řízků. Pak už se prohřívat až na Jižák, kde otevírám dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a …
Jo, na tohle jsem se těšil nejvíce, zase to klaplo, děkuji všem, co nám pomohli a těm, co si přijeli zazávodit!

Luke – Doksy na autopilota

Někdo mi drcnul do časoprostoru a je mi nějak těsno. Rozumněj, stíhám všechno a nic, letí to a přitom se nic neděje a všechno je stejný a úplně jinak. A do toho krásně zapadly Doksy. Nemám plán, nemám cíl, jedu protože Doksy, protože KaKo a protože abych žil, tak beztak musím šlapat.
Předstartem se ještě postarat o Žábu, kterej mě chce dnes trumfnout v timemanagementu, lípnout mu čip na helmu a šup do první lajny na start. 3, 2, 1. Jo to bylo rychlý. Čečelice z čela, pohodá. Byšice ne tak z čela, míň pohodá. Hlavní terezínky, rychle na čelo, nebo nebude pohodá ani náhodou. Na čele se to ještě spatlá, peklo nastává vždy jen na pár vteřin, kdo točí ani moc nestrádá.
Konečně odbočka na Řepín, Viky s Čespou si natahujou držku o to, kdo bude první ve sjezdu. OK, stačí mi bejt druhej, stejně jako většinu kopce. Pak mě to trochu zavře, až si řikám, že ten starší balík vůbec nejede a asi se budu muset vyloktovat ven a jet si pro prémii. No nakonec k tomu bylo dál než jen ostrý lokty, ale aspoň sem nahoře.
Za námi díra a v ní oranže helma. Takže čelo už jen já a Žába. No, tak ještě do Romanova mu můžu pomoct, tak se aspoň motám u čela, ale až pod Romanov je to přesun, že i Kolíkáč dojede a jde si hned uříznout nohy pod kopcem.
Já do půlky vcelku úspěšně hákuju a když to praskne tak si 5 lidí obhodím a dolepím se. To sem asi neměl dělat, protože v zápětí prostě shořím. OK, kolem jednotlivci, nohy zas pomalu bootujou po výpadku proudu. Do teď se mi jelo fakt dobře, tak je škoda to balit ne? Ale co s načatým odpolednem? Naštěstí viditelnost je dnes na Romanově obvzláště dobrá, tak vidím, že Kolíkáč neshořel a něco jede.
Na to, že mi to vcelku přísně odjelo dostávám geniální plán, všechny kolem nechám odjet, počkám na Roberta, a pak si je všechny sjedeme a uděláme pěknou grupu. A tak čekám, čekám.
Kolíkáč hned řve "pij co to jde" (viz foto), ale ne, asi řikal jeď. No prostě jedu, pár lidí poberu už ve sjezdu, kostky asi nikdo moc neuvisel, ale Kolíkáč se rád mučí, takže tam je. Pak si trochu zvolním do Žábovy zatáčky a hned zase do plných, protože se před námi zjevuje dres Sparty a Kolíkáč začal euforicky halekat. No co víc si přát při 400W na budíku. Nabereme Pepička a další boys a tím mám skoro splněno. Ještě sjedu asi dva lidi a pak už tam nejspíš fakt nikdo vypadlý není. Navíc mi nohy trošku připomněly, že to bylo tempo spíš na pár minut, než až do cíle. Každopádně grupu máme pěknou a tak se i chvíli svezeme. Nikdo ani nezlobí a tak mě překvapí, jak rychle se blíží cíl. Zkusím to párkrát natáhnout, ale krom explozí obou Čespových zapletenců to nic nepřineslo. A leadout do křoví s pokusem zavřít půlku lidí a umést Kolíkáčovi cestičku na terasu taky úplně nevyšel, ale i tak to byl fajny závod.
Pak v oranž grupě zpět na start, zastávka ve Mšenu, vím, že to nebyla terasa, ale i tak to bylo fajn. Holt někdy člověk frčí jen na toho autopilota a je rád, že je rád. A vlastně ještě že toho autopilota mám, dyť to bylo moc fajn. Tak zase za rok!

Nemi – Za rok budu Veterán

Loni jsem se tohoto závodu na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Ani letos to nebylo vůbec jednoduché. Ačkoli nebo možná právě proto, že závod začíná až pozdě odpoledne. A ne v Praze, ale až ve Všetatech. Nafouknu pláště a za chvilku slyším, jak mi bezduše povolila. Tmel je po třech měsících vyschlý. Není čas zkoušet vlastní nešikovnost, a tak emergentně sprintuji ke klukům z Bike emergency. Díky nim nakonec prakticky bez rozjetí po dlouhé cestě nekonečnými kolonami na Štěrboholské spojce a v Brandýse hledám pár minut před začátkem startovní pole před všetatskou sokolovnou. Nikdo nikde. Na náměstí potkávám Luka s Žábou, kteří se diví, kde jsem, když můj balík už vyjíždí. Ano, jsem tu poprvé a naposledy v prvním balíku, tedy mezi mladšími. Příští rok už budu v kategorii „Veteráni“. Ze Šlapek jsme v prvním balíku jen Hulis a já. Za minutu před výstřelem se řadím do první lajny. Trasa má pouhých 56 kilometrů, tak je jasné, že se pojede. Sice tu nejsou žádné dlouhé kopce, ale v tom bezodpočinkovém tempu to může odjet kdekoli, zvlášť když na otevřené silnici fouká takový bočák, že tvrdá lajna jede škarpou. Tajné přání vydržet s čelem na největší stoupání k Romanovu bere za své v brdku na Řepín. Chybělo jen pár desítek metrů, ale na to se historie ptát nebude. Nechávám se absorbovat druhou početnější skupinou. Chvíli se pěkně točíme, ale pak se střídání rozpadá. Mám podezření, že za to může taktika borců z Unlimited, kteří si nepřáli sjetí první skupiny, kde mají svého favorita. Než se zase nějak zformujeme, je první skupina z dohledu. Já tomu taky moc nepomůžu, když při své špici v Nebušelích špatně zahnu. Asfalt skoro celou cestu drncá (ke konci je na řadě míst úplně vyfrézovaný), tak to na nějaké pohodové svačení není, přestože jedeme celkem v poklidu. Ve stoupání na Romanov se mi zdá, že se nikomu nechce. Tak držím tempo a nahoře zůstáváme jen čtyři. Hulis bohužel mezi námi není. Hákuji mě dobře známého červeného Williera Davida Fanderlika, když to nekompromisně valí přes mšenské kostky, které mi vůbec nechutnají. Někdo odpadá, někoho naopak dojíždíme, ve výsledku jsme zase čtyři, z toho dva Unlimited. Čekám, jakou taktickou kulišárnu předvedou. David Fanderlik se nás chvilkami snaží setřást, ale neúspěšně. Nic týmového se kupodivu nakonec nekonalo. David Januška byl zřejmě rád, že se vůbec držel. Kdybych to věděl, tak bych asi něco také zkusil. Dopředu jdu, až když na Garminu vidím 300 metrů do konce a David Fanderlik prakticky zastavuje. Jenže ouha, trasa skončila a cíl je až za dalších 300 metrů v mírném stoupání. Kolem mě se proženou David Fanderlik s odpočatým Janem Knapkem. Na jejich spurtový souboj á la Hulis nemám nárok. Přesto jsem spokojený, že to dopadlo, jak to dopadlo. Bohužel nemám žádné rezervní oblečení, a tak jsem s ubývajícím sluníčkem vděčný Žábovi s Lukem, že nás s Hulisem transportují zpět k autu. Bylo to krásné a příště věřím, že budu mít čas na to si naplánovat také účast na vyhlášení a nejlépe i nocování, protože opravdovým vítězem závodu je Kolíkáč a všichni, kdo mu s organizací pomáhali

Pekusák – MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD

MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD

Kolíkač do mě před časem šťouchnul, jestli si to nechci zkusit…

No, jezdím teprve sotva třetím rokem, začal jsem s Cyklistikou až po padesátce, navíc jsem absolutní samouk a jezdím jen a pouze s mou statečnou ženou.

Takže jsem vůbec netušíil co mě v reálu čeká, nikdy jsem nejel ve vícehlavé skupině, neznám zvyklosti, žargon ani nejsem žádnej závodník.
Ráno naložím dvě kola, jedno cestou vyložím v Kokořínském dole, kde máme velmi časté útočiště a tedy i vím co mě bude čekat v Romanově, dorazím autem do Všetat, kde se hemží neuspořádaným pulsujícím pohybem pro mě nevídané množství cyklistů, všichni v mých očích profíci, parádní vybavení, klubové dresy, sebejistota, …. ale nenechám se zaskočit
Najdu tedy Kolíkáče, zapíšu se, dostanu obálku, netušíc zírám na čip na sedlovku i na helmu (hmmm… asi vážně závod ), oproti všem ostatním jsem v civilu, takže se rychle u auta převléknout (dlouhý rukáv nebyla dobrá volba), osondovat kolo a trochu se proskočit. Pak chvilku hledám start a zcela logicky se s respektem držím úplně vzadu a jen sleduji.
První balík odjel a za deset minut mě čeká můj první start do závodu. Kupodivu jsem klidný a těším se. Mám totiž pouze jednoho soupeře (sebe) a jediný cíl (prostě dojet).
A pak se to rozjede, jsem vážně poslední startující, ještě se zdravím s malým klučinou, co se přijel na svém kole podívat na závodníky a vyrážím !!
Nezahřátý, poslední startující, takže samozřejmě mi hlavní balík ujede a nemám šanci ho dohnat (a jelikož celkem fouká, tak velmi brzo mi dojde, že by to bylo lepší nervat se proti větru sám a občas se za někoho schovat), ale pár borců předjedu a před Byšicema se tak nějak ustálím v trojici (to už zase popadám dech jak jsem se snažil se chvostu pelotonu zcela marně přiblížit). Za chvilku se osmělím, vysvětlím že jedu prvně, nevnímám cyklistické signály a gesta, zjišťuji jak se držet “gumu na gumu”, ale do Řepína už to mám trochu osvojeno
Většinou ale táhnu já, jen občas se s kolegou prostřídáme, v závěsu trojice velmi statečně šlape holčina (pardon za oslovení, ale až v cíli jsem měl tu čest ).
Kostky v Byšicích, úsek po hlavní proti větru, odbočit směr Řepín, kupodivu to celkem furt jede a i když se peru s větrem, tak mám furt dost síly. Řepín už celkem prověří a tady už nohy trochu polevujou. Ale furt to jde a nadšení a adrenalin krásně fungují Je to prostě krása a já JEDU !
Pak drkotající sjezd z Nebužel, na což z vyjížděk s ženou nejsem zvyklý, že se prostě z kopce nebrzdí za žádných okolností Prolétnout Kokořínské údolí, kam se sice musím večer vrátit, ale teď mi hlavou běží, že se musím nachystat na Raječský kopec na Romanov, takže se zapatlám energetickým gelem a hurá na to. Kopec znám, ale jedu rozvážně, protože vím, že do cíle to je ještě kus cesty a nejsem na takové tempo úplně běžně zvyklý. A díky tomu jsem nahoře celkem bez větších problémů. Pomalu ale v klidu. Ale marně se otáčíme, kdeže je holčina, zkoušíme zvolnit a počkat na ní, otáčíme se ale nikde ji nevidíme, tak hurá dolů na Mšenské pavé. To miluju, naštěstí nahoru je to lepší než dolů
Po sjezdu k odbočce na Skramouš, za prudkou vracečkou vyšlápnu stoupání a až nahoře zjistím, že za sebou nemám kolegu, netuším kde jsem ho ztratil (přetržený řetěz, jak se dodatečně dozvím). A tak až do cíle jedu úplně sám. Lobeč, Nosálov, po sjezdu vyfrézovaná vozovka probudí mou pozornost no a pak už tahám nohy silou vůle (ikdyž mě těší, že mi to vlastně furt tak trochu jede ). A už si v duchu zpívám, v podvečerní krajině jsem sám, krásně ubíhá, rozhlížím se po okolních kopcích (Vrátno, Houska a hle Bezděz) a už ukrajuju poslední metry a jsem vítěz !!! Předjel jsem sám sebe a dojel do cíle
Krásný spokojený pocit. Sám vím, že jsem jel dobře, že jsem zajel co jsem mohl, nic jsem neošidil.

Vydejchat, vrátit číslo, naskenovat QR kód s online výsledkama, zavolat ženě tou dobou v autobuse směr Kokořín, najít v mapě místo vyhlášení, sklouznout se do Doks, kde si dám jedno zasloužený a navrch řízek, vyhlášení borců a je čas vzít uzlík na záda a vydat se zpět přes kopec do Kokořína.

No a tohle byl “MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD”, nikdy na něj nezapomenu


P.S.: Tak jak byl pro mě tento můj první závod neočekávaný zážitek, stejně neočekávaný obdiv mám k pořadatelům a všem, kteří museli přípravě a realizaci věnovat velké úsilí. Smekám před Vámi všemi organizátory a děkuji za skvělý zážitek, který jste mi umožnili
Díky a doufám v další ročník i svůj DRUHÝ závod

Radim – Praha - Doksy aneb chtělo by to trochu zhubnout!

Letošní 43. Doksy, moje 19., můj první hromadný závod na silničním kole v roce 2003, a na to se nezapomíná, sem prostě budu jezdit, dokud se trochu udržím v sedle. Letošní sezóna mi ale zatím nedala do rukou moc dobré karty, celá zimní příprava na sezonu byla mizerná, spíš tedy žádná, nadváha aspoň tak 5 kg, když si zkusím něco tak na 10 až 20 min zajet na čas, tak jsem horší spíš o minuty, než o sekundy, tedy očekávání jsem velká neměl, ale večer před závodem si představuji, že bych chtěl jet tak zhruba ve skupině s Pepou Králem a Hankou Doležalovou jako loni, akorát s tím rozdílem, že letos bych chtěl s nimi dojet až do finiše cíle, a ne se kousek před Ždírcem válet po asfaltu! Čtvrteční odpolední cesta autem na start, výjezd z města po Kbelské celkem peklo, ale pak už to celkem šlo, naštěstí jsem měl trochu rezervu, takže prezentace, sbalení a předání batohu na převoz do cíle, příprava - letos se mi dokonce nepovedlo hned ztratit své UAC číslo (325), krátké rozjetí, při kterém se potkávám s Pavlem Menclem (703, PCK Louda) - byli jsme s jeho skupinou loni na jarním kempu ve Španělsku, tak ještě si odskočit, ať pak při závodě necouráme, a už se zařadit hezky do startovního koridoru staršího balíku, ale první mladší balík už je pryč, ani jsme jeho start neviděli. Stojíme hned vedle rodného domku Jana Palacha, nikdy jsem si toho nevšiml, až letos jsem na to byl upozorněn, zajímavé. Při čekání se ještě pozdravit s Davidem Markem (Agro Kolín), s tím bych chtěl taky jet, nebo tedy nejlépe ještě kousek před ním, kdyby to šlo, a Milanem Štancem (310, CFC Kladno), ten mi asi ujede, celkem rychle to uteče a je tu start. Počasí ideální, okolo 20 °C, akorát tak na krátký-krátký, ale žádné vedro, akorát poměrně silný SZ vítr.

Do Čečelic tak nějak sice na chvostu balíku, ale v kontaktu, na úvodní rozřazovák nechávám vpředu velkou, ale samozřejmě mi to tam odjíždí, ani pořádně nevím kdo všechno, ale asi skoro každej, nahoře jsme dva, ve sjezdu tři, přes koleje to zvládnu nejsvižněji, takže přes Byšice kostky sólo a na výjezdu se přece jen horko těžko dotáhnou za zadní kolo Pepy Krále (505) a jednoho příchozího, na státovce dojíždíme Davida Marka (750) a Pepu Račáka v červeném dresu nějakého alpského závodu (741, Mělník), takže už v pěti, možná šesti, a zezadu přijede ještě Petr Smolík (CK Vinohradské šlapky), který je plný sil a jde hned do čela skupinky, což je pro mě asi dnešní osudový moment. Zaujme tam totiž nekompromisně pozici u pravé škarpy, fouká ostrý bočák zleva, tedy si za ním všichni poctivě gumujeme držky a každý jede pěkně čistě za své, konkrétně já za 185 bmp! Na horizontu mu to jede Pavel Mencl dopředu trochu vysvětlit, ale udělala se skulina, kam se schová jen jeden, ostatní mají stejně smolíka, tedy přesněji smolíka za Smolíkem. Před odbočkou na Řepín už toho mám plný brejle a jedinou mojí motivací vydržet je, že až se to za odbočkou stočí proti větru, tak předpokládám, že se nikomu nebude chtít jet, tempo trochu opadne a konečně budu moci trochu vydechnout. Skutečnost je však jiná, Petr Smolík pokračuje v neúnavném tempu dále, a já jak jsem už nějak vnitřně počítal se zvolněním, tak mi tam hned za křižovatkou naskočí díra 5 m a nejsem naprosto schopen s tím už nic udělat, jako vím, že bych asi měl, ale v tu chvíli prostě není kam sáhnout, šéfe, rezervy na nule, ještě jsem přitom trapně odpojil tři lidi za sebou, dva včetně Davida si to ještě doskočí, ale s posledním (červený Pepa) už tam zůstáváme a jen můžeme smutně pozorovat vzdalující se červená světýlka blikaček a radarů. Prostě mi to, jak se říká, vodjelo no! Na začátku stoupání na Řepín to odhaduji na ztrátu tak 30 s, ale nahoře už jsou daleko před námi a vytrousili jen jednoho (712, Jan Saidl), kterého pak za další vesnicí (Živonín) dojíždíme a jsme tedy alespoň ve třech. Křižovatka Nebužely vzorně zajištěná (ostatně jako i všechny ostatní), rozbitým sjezdem (změna trasy stejná, jako loni) do Koko údolí, a stále ve třech dál. Tahá nejvíc 712, já a 741 tam toho necháváme výrazně méně, ale jede se tak nějak rozumně, samozřejmě ale ztráta na ty před námi asi nadále průběžně narůstá, každopádně už je nikde nevidíme.

V Koko údolí je největší událostí asi linkový autobus napůl zapadlý vpravo do škarpy, jak k tomu došlo netuším, ale snad ho tam odtud nějak dostali. Před Rájem vyjde špice na mě, takže Romanov začínám zepředu, dole se to ještě trochu zamíchá, ale jak stoupání přitvrdí, ta se dostávám celkem bez boje do čela a tvořím si trochu náskok, jako neflákám se, ale nejedu ani úplnou totální hranu, a takhle někde už v poslední třetině kopce stojí auto, u něj dva diváci, a od nich ke mně letí velmi trefná poznámka, pod kterou bych se mohl z fleku podepsat, prý: „Chtělo by to trochu zhubnout, co?“. No pravdu mají, to je jasný, ale momentálně s tím neudělám nic. Nahoře na prémii mám na zbylé dva souputníky celkem náskok, takže si dám jedno magnesium, v klidu se napiju, k jídlu jsem si ani nic nevzal, a u prvních domů ve sjezdu už je mám pěkně za sebou, na kostkách jim zase v podstatě nechtěně cuknu, ale do kopce mi to prostě jede o něco lépe, takže se sjedeme až před ostrou vracečkou s křižovatkou na Skramouš. Dále už tak nějak víceméně pohromadě, nahoře v Nosálově nabíráme ještě jezdce s číslem 772 (Radek Švarc, Cyklo Fantoci), ve sjezdu jim zase trochu odjedu, ten se mi jel dobře, pak přes vyfrézované úseky to ale radši nijak nehrotíme a zase se to všechno zcukne. Je to vlastně už spíš taková pohoda, ani nahoru do Žďáru se nijak extra nejede, prostě už jde jen o poklidný dojezd do cíle. Někde okolo Ždírce dojíždíme ještě jednoho (765, Jan Saidl, KPC Praha), takže do úplného závěru jdeme v pěti. Přes poslední horizont to klasicky zkouším roznastoupit na sólo dojezd, případně s tím, kdo se přidá, a jako náskok z toho celkem je a možná by to šlo i udržet, kdyby tak nefoukalo z boku, a hlavně kdyby mi levé lýtko neztvrdlo během té chvilky jako kámen, takže nic, svého beztak celkem propagačního pokusu musím zanechat a zařadit se zpět poslušně do skupiny. Od poslední křižovatky tempo spíš upadá a když se v dálce objeví cílové křoví, tak mi přijde, že se skoro zastavuje, tož to tam vlevo pošlu a Pojďte mi chlapi hopa na dlouhýýýho špurta! Nakonec se dva zahákli a vzápětí mě pěkně wobložili, bo už asi po 150 m jsem byl úplně prázdnej a jen hypnotizoval pomalu se blížící se horizont, naštěstí zbylé dva to demotivovalo natolik, že už se příliš ani o nic nepokusili, takže nakonec třetí flek v naší skupince odpadlíků, přičemž přede mnou skončili zrovna ti aktivnější, co to na rovinách tahali určitě víc, než já, tedy to vyšlo docela spravedlivě.

Výsledný čas 1:56:55, průměr 28,9 km/h), vítěz za 1:33:46, ztráta 0:23:09, tedy hodně podobný výsledek jako loni (čas 1:52:27, ztráta 0:23:36), jenže loni to bylo s pádem a minimálně tak 5 min zdržení po něm, kdy jsme se sbírali ze země, rovnali si stroje i kosti a posledních 5 km jsem dojížděl na stojáka bez sedlovky, letos šlo vše bez podobných problémů, a přesto je výsledek takový, jaký je, no pěkně mi ta letošní sezóna hned v úvodu nastavila zrcadlo! Závod je to ale fakt pěkný, tím, jak je to z bodu A do bodu B, a ne nějaké okruhy, tak to má prostě svoje kouzlo, včetně posezení na terase v kempu Bílý Kámen, vyhlášení se snad rozeným moderátorem Kocourem, pokecem s ostatními, a pro ty nejpravověrnější i s noclehem a návratem druhý den zpět. Ten se mi tedy letos trochu protáhl, Kapr s Kolíkáčem se ranního mrholení nezalekli a vyjeli do něj, já ještě docela dlouho zevloval v chatce a vyjel až něco po půl jedenácté, ale jel jsem až na úplný začátek už prakticky za sucha. Díky všem, co tuto legendu amatérské silniční cyklistiky dál drží a pokud zdraví a stav dovolí, tak sem vždy rád přijedu, i když úroveň průměrného amatérského jezdce se už od toho roku 2003 posunula někam dost jinam, nebo tedy možná já se posunul, každopádně už tady šudlám stěží nějaké třetí housle, ale jsou to prostě Doksy, naše Doksy!

Jinak v mém starším balíku nakonec v dojezdu osmi členné skupinky, ve které byl i Přemek Kuchař, zvítězil Jan Svoboda (YOGI Racing Ostrava) v již zmíněném čase 1:33:46 (průměr 36,1 km/h) před Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha) a známým ultramaroncem Danielem Polmanem (Ultra Paka Racing team).

Odkaz na záznam Strava: https://strava.app.link/QodYljcaXTb

Odkaz na celkové výsledky: https://cfc-kladno.cz/rfc_vysledky.php?%20event_id=278

Montana 24

Bobek – Montana24, červen 2025, pohledem z horského okénka:

Kamsi se nám vytratilo lákadlo na prestižní mistrovství republiky horolezců. Tak si napíšeme report, protože o ty je tu zájem především a to i v externích kruzích.

Už ani nevím kdy, možná to bylo kdysi za aktivní činnosti kolegy Myšáka, proběhla z mé strany registrace na webu Montanaklubu. A zřejmě paměť tohoto serveru vyhodnotila, že je forma adekvátní a bylo by vhodné se aktivně zúčastnit, proto přichází info s termínem a přihláškou. Letmé připomenutí propozic, trati s převýšením a hlavně kalendáře jak jsou na tom Doksy a Kozovazy. Ejhle, je tu díra a tak přihláška letí obratem zpět. Žádné zpětné potvrzení se nekoná, avšak nelením a pilně potajmu piluji výdrž při úterních dobrodružstvích JCL. Chlapci si jistě říkají jaký sem netalentovaný časovkář, neodpustí si ani pichlavé poznámky k umístění. Za to v Doksech na terase už cosi tuší, a tak potichoučku přikyvuji, aby se po pravici sedící Dan Polman nepoplašil a nezajel nám do zelí. Ano, jsme zpět v ultra klubu, tentokrát 24h v nádherných Žďárských Vrších. Zázemím je kemp se stejnojmenným názvem přilehlého rybníka, Sykovec, kde jsme na přelomu roku šmrdlali jedny z prvních bruslí.

Příprava tedy tak nějak šla, pocity relativně dobré, cíle nejsou veliké. Ono 24h s převýšením 170m/1kolo nezní příliš výletně, ale budiž. Atakovat 500km a umístění ať si dělá co chce je úmyslem. Navíc Everest dle kalkulace, je o několik metrů více vzdálený. Ranní výprava a přesun, je znatelně víc stresující než myšlenky na výsledek. Až v N Městě se situace pod slunečnou oblohou zlepšuje.
Jak znám Vrchy a Vysočinu a hlavně v jarním období, není radno cokoli podcenit, přibaleny jsou blatníky, pláštěnka, vše 3x a ještě zimní bundu a rukavice Nicméně od začátku se nic extrémního nekoná, ba naopak, tahám zbytky opalovacího krému UV50 z Francie, který jsme zakoupili tenkrát s Prófou... Po registraci něco pomalu připravuji a získávám klid na snědení oběda. Do startu cca 1,5h, dám si i krátký šlofíček protože ten se tu zhodnotí nejvíce. Kapsy není třeba extra ládovat, jelikož se krouží okruh 10,7km. Beru první z 8 banánů, pytlík datlí, suk a dva plné bidony Iontmaxem 1000 (dle hydratačního plánu Isomax 1500 proběhl den předem a ráno).
Na lajně mě osloví jakýsi Pavel že zná Barbánka a Káju. Více toho nestihneme, pomalu se řadíme a je odstartováno. Rozjetí nemělo extra smysl. Samozřejmě byly odstartovány obě disciplíny 12/24. Zařazen v první třetině abych nepůsobil za chrta, balík se pomalu rozjel a v předu se jede poměrně tempo. Za chvíli sem sám, přede mnou pouze dvojice ke které si je třeba trošku přišlápnout, kolo dáme s avg 30 a to už kluci sondujou kterou variantu jedu a že aktuálním tempem to vidí na 800km... Jen jim pokývnu a jedu si svou, kluci pomalu poodjíždí, za sebe nekoukám, brzy se přede mnou objevují sjetí o kolo. S holkama to vychází tak 2kola a kousek, potkávám ty samé. V kategorii M se moc neorientuji, pár letitých vytrvalců registruji, ale silnější kategorie nikde vidět. Nicméně km nabíhají, na 100km doplňuji pití a jídlo, průměr se drží lehce pod 30. Po chvíli 150km a blížící se bouřka. Začal se hlásit i větší hlad, neváhám a dojídám zbytek rýže od oběda, sázím blatníky, návleky. Je 18:13 a do noci nemíním jít s mokrým zadkem. Daří se, asi 3 kola stále v dešti, ale pak už lze sundat pláštěnku a točit s blatníky které odvádí zásadní práci a poskytují dokonalé pohodlí.
Ve 21:47 sundavám blatníky. natočíno je 220km a průměr se drží na 27. Kolem půlnoci je jasné že 500 bude s přibývající únavou dost na lokty, ale stále to jede. Opadl již i velký turistický ruch, hlavně provoz ve Fryšavě a výletníci u hotelu Medlov, kde se pohybují hodně děti a pejskaři. V kempu u rybníka Medlov přisvěcuje na cestu táborový oheň.
Čas pokročil, obloha silně potemněla a oheň dohořel, ve 2:30 zapisuji 300km/5000mup/25,5avg. Potřeba je doplnit pití, k jídlu letí druhý tuňákový salát, a pár maličkostí; chvilka odpočinku, na kolo mě ve 3:10 táhne jakýsi hlas od kontrolního průjezdu: tak to nemusím spěchat. U Fryšavi sjíždím jedno mtb a v lese za Medlovem se mi po jednom kole navíc daří dojet jakýsi rychlejší stroj s nástavci. Borec hlásí že jsem si nějak dobře odpočinul, zjišťuji že má natočíno o 3 kola více, ale neměl odpočinek. Z repráků mu jede techno; za chvilku jej nechávám odjet a držím si své ležérnější noční tempo a vyhýbám se žabám řádícím celou noc na mokré silnici.
Pomalu se začíná objevovat svítání. Zvláštní je, že se světlo na obloze objevuje na západní straně. To si vysvětluji odrazem v přetrvávající oblačnosti. Přidávají se ptáci a na pastvinu doráží první kravky s telaty. Kolem 5h už je dostatek denního světla, na vých se objevuje Pohledecká skála, severně pak Buchtův kopec. V 6:30 se dostavuje očekávaná extra krize a navíc hlaďák, zima i na návleky a vestu. Kotvím a futruju, nedaří se mi vyjet dříve než opět po 45min.
V zásadním problému delších zdržení vidím pohodlí auta. Přikrýt se dekou spím až do vyhlášení. Zázemí dobré, ale zbytečně odvádí pozornost.

Zbytek do vyhlášení se zdá nekonečný, ale utíká poměrně rychle. Kolem 8h se přidávají klidnější povahy, dámy a děti, navíc mě zdraví Luděk a předává pozdrav pro Honzu (ani A, ani B)... Šlapky zde mají prostě jméno.
400km už uteklo jako voda, a zbývajících 90 km už je laborování s časem kde se ukazuje, že to bude hodně těsný. Ještě na 70 panuje napětí, ale 50. km již říká že poslední snaha o okruh nemá cenu déle než v 11:10. Nejrychlejší dávám za 26min, pomalejší za 30. Pocitově se však jede velmi solidně, v nohách je sice cítit napětí a únava, ale to vše rozbíjí kolem přítomná atmosféra a 2 kola trvající vylejvák, kvůli kterému již nestavím. V 11:10 se doopravdy dostávám do zamýšleného posledního okruhu. Dorážím v 11:36 a přichází poslední hec pořadatelů, nicméně s pokorou to balím na 481,5 km. Domnívám se, že kolo by ještě vyšlo, ale s únavou již nehodlám riskovat. Vždyť sjezdy k Medlovu a z Rokytna atakují 70km/h…navíc dle info; náskok 1. jest 4kola (524km).
A protože nebyly žádné velké cíle, s nájezdem (ač se může zdát, že se jedná pouze o nájezd) a umístěním pár km za 1. příčkou se lze více než spokojit, podobně jako v porovnání historických výsledků. Pobalím věci, na terase připomínající vyhlášení Praha Doksy prosvěcuje slunce, mají tu i Česnečku… Při vyhlášení zjišťuji, že Pavlem je vlastně v začátku zmiňovaný Pavel Strnad, vítěz závodu. Vyhlášení provedl ředitel závodu, známý český horolezec Radek Jaroš za dohledu rozhodčího Jirky Havla.
Dle termínu horolezectví lze spíše než - dosáhl výsledku - říci, bylo mi dovoleno natočit pěknou dávku km. U čehož lze připomenout rčení kamaráda cyklomotobruslovčelaře Turisty:
mrtvých hrdinů jsou plné hory, tak:
pomlácených nevyspalých cyklistů by se ve škarpě také pár našlo.

Díky za pozornost kdo přečetl až sem, navíc těm, kteří se mi osobně zmínili a zmiňují, jaký blahý vliv má tato Šlapkovská edice.

Drahany

Kozí prd Klatovy

Kolíkáč – Koupák!

Závodně rozjařený z Doks, v hlavě nemohoucnost z Řepína a blízkost nedělního Císaře mě žene pro další číslo na zadek. Kozí prd, zázemí v Dolanech u koupáku, v okolí filmové zajímavosti z filmu Tři oříšky pro Popelku, to nalákám i Káťu. Nedělní ráno zkouknout radar, je čisto, má být nádherný tropický den. Nafta v Berlángu zmizla někde na Kokořínsku, tak na výpary na Yoko Ono za Plzeň a prezenci nestíháme. Žába mě zachraňuje čipem a číslem a Luke si došťuchuje přední bezdušák až mlíko stříká vůkol. 10 minut do startu, tohle chceš! Slušný nervák!
Nakonec všichni 3 plánovaní orange na startu, je odmávnuto a začíná jemně pršet. Jsem ztuhlý, zase nerozjetý, děsím se těch 1000 up a prvního kopce. Skáču bezhlavě do prvního úniku, že se aspoň trochu rozdýchám. Párkrát prostřídám, ale udělá se mi nějak špatně, tak raději svěsit nohy a zaplout do balíku. Stále jemně poprchává a silnice začíná nahazovat. To snad není možné!
První kopec, nikdo nereaguje na moje zoufalé výkřiky, že se jede moc a že nejsme. Asi 30 kusů odjelo, už to se mnou lepší nebude. Formujeme se asi do 5-ti členné skupinky a stříkáme si do ksichtu. Super letní cyklistika! Luke je tu taky, ze známých Jirka Baier. Točíme a kopce jedeme podlahu. Ve sjezdech moje mokré karbony na retro brzdách jsou lahůdkou. Po fázi sušení, teprve přichází fáze brždění. Takže raději s odlepem a pak si to na rovině dolítnout.
Stále vytrvale mží a silnice se leskne. Luke hlásí, že mu to klouzlo. Do cíle 10 kilometrů a po dlouhém sjezdu, točka ve vesnici. Jedeme už jen o body do Šlapky roku, takže hezky oparně a na jistotu. A stejně prásk, Luke se válí. Naštěstí to vypadá jen na provozní škrábance. Ale raději už jen na kecačku vytočit nohy do cíle.
Byl to krásný okruh, po parádním asfaltu, jen kdyby nepršelo a silnice se neleskly. Bylo to slušné kluziště, v cíli byl sraz lišejů. A přestalo pršet, vykouklo slunce a bylo vedro. Takže nakonec byly i ty Tři oříšky pro Popelku. Jen ten pravý koupák, který jsme si tak přáli, nebyl...

Luke – Divnej název

To je akce. Ale je to JAL/ZAL, tak to bude fajn o tom nepochybuju. Luxusní vyleštěný asfalty a tak, to už sem tu popisoval.
Co je ale jinak, je Dogma opět na startu, po premiéře na Doksech to netřeba šetřit. Dofouknout plášťě a buch, rána jak když si koza... Jako boží, DT Swiss následuje BMC a člověk asi bude muset koupit něco z Dekáče, aby začal vyhrávat jak AG2R. Takže během měsíce asi 5 tej problém s tímhle švýcarským klenotem. Chci naložit kolo do auta a jet domu. Ale prej duši mám, no. Čertu jsem jí neprodal. Mlíko šplouchá kolem, dávám duši, pumpuju a nic. Prostě prd.
Žába půjčí duši a asistuje, Kolíkáč odpočítává minuty. Jde nám to, valíme na start. 10:59.
Start, zapnout Garmina a nenajít trasu. Hm, sem nestihl. Tak se nacpat za zaváděcí auto, ať se neztratím. Trasu neznám, spoléhal jsem na mapku. Tak ani nevím kolik km to je, převýšení, kopce, nic... divnej pocit. Jo a všichni kolem maj čipy... to jsem taky nestihl, počkat, ten zůstal aspoň v kapse, tak cajk, to by mohlo fungovat.
Kolíkáč se nesměle přijede zeptat, kam až pojedem za autem. Já doufám, že by to šlo objet celý. Ale už je tu start. 600W abych podržel lajnu za Jirkou Belfínem, ideální rozjezd. Ale Kolíkáčovi to bylo málo, tak po chvíli odjíždí do úniku. Řeší se koho a jak dlouho tam nechat větrat a když to Kolíkáč zabalí, klidím se z čela a chci se jen nechat vláčet. Z letargie mě vytrhne až Žába na dvojce, tak spěchám dopředu, aby ho nenapadlo vlézt na špic. Moje špice na sjíždění úniku se ale balíku nelíbila, tak mě nechali se vyvětrat, poblít, počkat, znovu poblít a pak přišel první dělící kopec, který sem jaksi vůbec nečekal, respektive jeho začátek bylo to moje poblití. No nic, tak čau. Zachytím zárodek grupeta a řikám si, že se aspoň neztratím. Stejně začalo pršet a na Dogmě jsem jel do teď na mokru jen 10 minut a dobrý pocit sem z toho neměl...
Koukám, že Kolíkáč se taky rozhodl pro grupeto, ale vybral si o něco ambicióznější. Chci tomu nechat volný průběh, ale zdá se, že naše skupina se i přes mou snahu neblíží. Naštěstí se objeví stojka, kde těch 20 vteřin doskočím. By mě zajímalo proč tohle dycky umím až potom co si vystoupím.
Pak si zbytek závodu za tohle nadávám, protože Kolíkáčovo grupeto není žádný grupeto, ale prostě se závodí a každej horizont a zatáčka je jen další kýbl glykogenu. Navíc je to okořeněno vcelku velkou dávkou vody na silnicích a že bych z kotoučů měl nějakej pocit nadřazenosti, to se teda říct nedá. Zásadní výhodu proti ráfkovým brzdám spatřuji jen v tom, že si člověk může vybrat, jestli chce ze silnice vyletět kontrolovaným nebržděním, nebo nekontrolovaným smykem. S ráfkama měl člověk to první jistý.
Naštěstí se jede opatrně (ve smyslu pohybu na vodě). Bohužel opatrnost (ve smyslu, že ten závod končí 2 km dlouhým kopcem) nám i schází. V jedné točce vyhledám suché místo pod stromem a dostávám pěknej smyk, takže opatrnost ještě zvyšuju. A přestávám vyhledávat suchý místa. Pak ale přežijeme poslední sprint přes horizont a zdá se, že k cestě pod poslední kopec nic nestojí. Teda dlouhý táhlý a šlapavý sjezd, naštěstí bez zatáček. I tak je ale zbytečně moc času přemýšlet o tom, jestli té vody není moc, jestli je normální letět tu 60+ a jak se asi crashuje v pozici leh na rámovce. No nic, konec sjezdu, brzdíme jak vlak kilometr před návěstidlem, takže už u značky začátek obce skoro stojíme, pak je to ještě 100m, jedeme fakt krokem, říkám si, že to strachy přeháníme, ale nechám si ještě odlepa a zatáčku vezmu nejdelší možnou trajektoríí. Just to be safe!
Prd! Zas rána! Dogma se válí, já se válím, všude kolem voda, ale koupák to není, milý pane. Kolíkáč staví, jestli sem v pohodě. Regulovčík hlásí, že nejsem první. Napadne mě Žába, ale nechci na to myslet. Hlavně garmin pípá, že odešle crash info. Nechci. Stop. Nejde to vypnout. Kolíkáč se ptá, jestli sem v pohodě, snažím se ho odbýt, že bych hrozně rád vypnul toho garmina, že to budem řešit potom. Ale jak je to všechno mokrý, tak to nejde. Garmin odeslal crash info. Odpovídám, že sem v pohodě, že musíme jet. Jako ne že bych chtěl ještě závodit, ale lepší způsob jak dát domu vědět, že žiju, než tak, že budu šlapat, prostě nemám. Modrá tečka se pohybuje na trase, Luke žije, Luke šlape! Až se budete u televize někdy divit, jak po pádu cyklisti hned skáčou na kolo, možná to není touha po vítězství... já vlastně mohl dál závodit, ale nechtělo se mi. A taky nebylo s kým. Kolíkáč mě obětavě hlídal, tak jsme to domotali a vydali se k autům shánět desinfekci. A tam už byl Žába, a zas byl napřed. A dokonce i ten lyšej na prdeli má větší, chjo :)

Žába – Kozí Prd

poznámka trenéra:
kopce v závodních wattech i kadenci, stačí 3-6 minut, čili preferuji kratší a ostřeji jeté

Co takhle si zajet místo tréninku kopců v závodním tempu kopce? Po sobotním dlouhém tréninku nemám ambice na umístění, ale na to se šlapka roku neptá.

Luke přijíždí pro číslo chvíli po mě, Kolíkáče přihlašuji já, protože nestíhá. Krásná účast, na to jak mizerná je předpověď počasí.

U hřbitova předávám číslo Kolíkáčovi a Luke kope hrob pro DT Swiss kola. 10 minut před startem díra v pásce, prodřená náhradní duše. Posíláme Kolíkáče pozdržet start a makáme na opravě jak v depu F1. 3 minuty před startem začínáme moknout na startovní čáře.

Účast je ohromná, velký balík se táhne za zaváděcím autem a nervózně koukám na moknoucí asfalt. Zatím dobrý, nenahazuje to. Ostrý start a vypálí se neskutečné tempo, proč proboha?

Dlouhá lajna přejíždí první brdek, balík se zahřívá a Kolíkáč jde do úniku. Mě stačí na zahřátí tempo balíku, ale asi potřebuje víc tepla. Odjíždí k němu další borec a z marné kolíkáčoviny začíná být opravdu první únik. Balík kotrloluje, ale vypadá to pěkně. Po chvíli odletí dvojice a 4 v úniku už má potenciál. Tedy 3 v úniku, Kolíkáč si vystupuje zrovna když začíná zábava.

Blížíme se k rozřazovacím kopci, na vlhku se pro jistotu držím víc vepředu a tak hrozí, že půjdu na špic (třeba sjíždět únik). Luke se obětuje, vynadá mi a odjíždí sjíždět únik za mě. Couvám do háku a užívám si pohodlné tempo. Příprava končí a zvedá se kopec, v balíku zahřmí a začalo peklo. Brutální intenzita, únik je smáznutý za 30 sekund a balík prořídnul. Bolí to, ale jsem tady! Pěkné.

Zbytek balíku je pořád velký a tak se nastupuje na každém hrbolu, budík ukazuje nesmyslná čísla začínající 7. A já neodpadám, bohužel nikdo neodpadá. A tak znovu na dalším hrbolu.

V půlce závodu jsem v prdeli. Ale trať byla vymyšlená snad mě na míru. Pořád tu jsem!

Prší. Silnice nahazuje a záložní přední karbonové kolo vůbec nebrzdí. Musím ho nejdřív osušit, to nejde dělat v balíku a tak couvám na chvost. Libůstka, blitko brdky bez bezpečáku. Kolik jich ještě přežiju? Jeden, druhý, jsem tu!

Následuje houpavý kopec a tady se začíná lámat kůrka. Vypadávám z balíku a riskuji ... nechám to sjíždět soupeře. Nečekám, že to dá, ale chci ho vyždímat než půjdu ždímat sebe. Řvu hop a založím. Do balíku jsem dojel sám.

Vydýchávám to a znovu zezadu nástup do kopce. Praská to přede mnou. Konečně!

Tak ne, párkrát jsme zatočili kolotočem a jsme zpět. A poslední horizont. Zase to prasklo, ale tady mám soupeře v kategorii o zlato. Zaparkovaný v balíku letíme dlouhým klesáním na poslední rovinku před cílovým kopcem. Uááááá!

Uááááá! Zezadu mě předjíždí borec, v zatáčce kde se nebrzdí dostává highsider a v 60 km/h mi posílá kolo do stopy. Zpomaluji mokrým karbonem a zázračně objíždím kolo. V 45 km/h vyjíždím ze zatáčky a balancuji na hraně škarpy. Dobrzdím na 25 km/h a vyskočím zpět na asfalt. Balík je v trapu.

Na rámovce přemýšlím o bravurně zachráněné kombinéze a loučím se s balíkem. Pod kopcem hodně zpomalují před nájezdem na hlavní. Nedojedu je a tak brzdím, krokem lehám na zem a dělám díru do závodní kombinézy.

5 minut po mě ve stejné zatáčce lehá stejným způsobem Luke ... tomu říkám týmový duch.

Tour de Kozovazy časovka

Tour de Kozovazy

Czechman štafety

Radovesická kostka

SuperGiroDolomiti

Kolíkáč – Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!

Píše se rok 2020… A jsem tam! Cyklistické Maracaná! Jen kravské zvonce a na vrcholku kopce malinkatá postavička – milovaná manželka, jak dojemné. Zvedám zadek, abych zrychlil a na tom videu nevypadal tak blbě. Jen chvilku. Pak mě to znovu přiková do sedla a ztěžka točím. Na břiše rybník, tohle ani finská sauna neumí. Užívám si poslední vlásenky před vrcholem a je to tam! Po 59 minutách dřiny jsem se sem vyškrábal, jo stálo to za to! Monte Zoncolan! Ještě Tě jednou chci, i s oranžovými kamarády a sdílet tu pekelnou krásu!
Píše se rok 2025 a já stojím na startu na „pravděpodobně nejnáročnějším cyklistickém maratonu v celém alpském regionu“, jak si na web napsali organizátoři SuperGiroDolomiti. Vedle mě oranžový kamarád HonzaB, se kterým chci sdílet tu pekelnou krásu. 214 km s převýšením 4 900 m a na 80 kilometru On, pekelná hora Zoncolan. Předpověď hlásila celodenní déšť, na sobě kombošku, na ní dlouhá tenký dres a v kapse vestu. Ale realita je úplně jiná, sucho a teplo. Nasypaný bidony krystalem, nohy namazaný krémem a v hlavě předsevzetí si to hlavně užít!
Start, zóna Elite, včetně našich 4 orange vyrazilo, my zatím stojíme. Pomalu se šineme vpřed, průjezd městem a konečně na rovné a široké silnici s mírně padajícím sklonem. Není tady problém se posunout dopředu, ale s HonzouB jsme domluveni, žádné bláznění, striktně watty držet tak, aby to začínalo 2 a věřit, že až se Císař zeptá, že mu dokážeme odpovědět. Je to vcelku bezpečné, nikdo moc neblázní, i když v pravé škarpě už se dva borci vyváleli. Ať už přijde kopec, ať se to rozdělí podle výkonnosti. Rozepínám dres, teče ze mě, přidává se k nám jeden Čech, co by chtěl jet s námi.
S HonzouB se navzájem hecujeme a kontrolujeme, ať motory vydrží až do cíle. První kopec na Gailberg za námi, dlouhý sjezd a Plöckenpass je tu. Jsme v početné grupě, kde většinou určujeme tempo, v závěru tu jsou tunely a tmavé galerie, tady se mi hodí moje průhledné brýle. A až tudy pojedeme nazpět, tak ještě více. Dost depresivní kopec, navíc počasí je zatažené, hraniční budovy otřískané a následující sjezd značně nebezpečný. Na budíku se zjevila zakroucená špageta, která mi zaplnila celý displej, no slušná vlásenka. Tady se minulý rok utrhl kus skály a kvůli tomu to bylo zavřené. Letos již opravené, ale tunely v točkách s mokrým asfaltem tu zůstaly a je to lahůdková jízda. Věřím contíkům a exalithu a jen přemýšlím, kdy jsem naposledy měnil lanka u brzd. HonzaB v tmavých brýlích má docela problémy, ale dole se sjíždíme a valíme dále. Tady to ještě znovu letí po široké, stále klesající silnici, kudla, to nazpět bude pěkně bolet. Stoupáme na Ravascletto, kde je bufet, ale nestavíme, chceme doplnit nádrže až na vrcholu Zoncolanu. V krajnici stojí Luke a hrabe se v řadící páce, zpětně asi víme, že jsme měli zastavit, ale v tu chvíli jsme věřili, že jen vyladí přehazovaní a ve sjezdu nás sjede.
Do Ovara nás potahá jedna dívčina, co jede slušné bomby ze sjezdu i po rovině. Brána do pekla je tu, poprvé dnes stavíme a odlehčujeme si. Rvu dlouhý dres s vestou na záda pod kombošku, kterou vepředu celou rozepínám, ať mám jak ventilovat. A už jsou tu nápisy citující Dantovu Božskou komedii: „Lasciate ogni speranza voi ch’entrate.“ - Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete!! Tohle chceš, tohle jsou emoce, na tohle jsme se těšili a celou zimu se snažili poctivě wobjíždět. Řveme po sobě, převody 34x32 nám to značně usnadňují. V roce 2020 jsem tady měl 36x28, nechápu, že jsem to vyjel
HonzaB si zase nechce vyprávět, tak s mírným odstupem před ním si to užívám plnými doušky. Někteří borci to šněruji od krajnice ke krajnici, docela nervák je předjet, abychom se v té směšné rychlosti nesmotali. Diváci fandí, troubí a tlačí nás, sleduji cedule, na kterých jsou ujeté kilometry tohoto pekla a vyobrazeny cyklistické legendy. I když na Jendu řvu málem za každou zatáčkou, pojď, tady je už rovina, tak kecám, ta stěna je nekonečná, furt 14-15%. Jsou tu i doprovodná auta, tak se sem vejít, je docela oříšek. Konečně sklon povolil a blíží se epické tunely. Moje holá hruď a břicho plné potu, to asi není úplně zdraví prospěšné v té mlze a chladu, ale teď to určitě nezapnu, to bych spadnul z kola. Aréna s posledními serpentinami, tady když se jede Giro je vyprodáno, dnes to zachraňuje moderátor na vrcholu, který vyřvává jména projíždějících závodníků. Bufet, naplnit bidony, zhltnout pár pochutin, a hlavně se zateplit do všech vrstev, co vezu s sebou. Koukám na budík, no ty wado, vždyť nás čeká ještě 125 km, já bych chtěl cíl už tady! A ten sjezd bude asi další silný zážitek. HonzaB je tu, poplácat se po ramenou a hurá dolů. Čekal jsem to nějaké horší, jen jsem zase nemusel přemýšlet o tom, kdy jsem měnil naposled lanka na brzdách. Úzká rozbitá silnička se změnila v široku silnici s pěkný asfaltem, ale je tu voda, asi tu před chvílí prošla nějaká přeháňka. Tak značně opatrně, v hlavě Luke, co sebou šlehnul na Kozím Prdu.
Dole ztěžka roztočit ztuhlé nohy, doteď to byla docela euforie, jak tělo fungovalo, ale to se teď pomalu začíná měnit. Je mi vedro, HonzaB se dostává do varu a zastavovat se nebude. Tak sundat vestičku za jízdy a pít a pít. Konečně jsme se trochu rozjel a stoupáme znovu na Plöckenpass. HonzaB je ve stresu ze sjezdu, musí sundat brýle a pojede pomalu a teď si chce udělat bezpečáka před skupinou. Tak si pomáháme, za každou točkou, když jde vítr proti nám, tak se hezky střídáme. Safra tohle strašně pomáhá, že v tom nejsem sám! Konečně, konečně! Málem si ma zamotala hlava z té špagety na displeji, ale jsme na bufetu a chci ISO do bidonů. Zapínám dres, nandavám vestu a valím potemnělými galeriemi a tunely. Znovu myslet na lanka a přemýšlet, jak skončím v té zdi, až mi to klouzne na mokrém asfaltu. A v dolní části už poctivě prší, silnice plná vody. Mě to osvěžuje, doteď jsem měl špičky treter promočené od kapajícího potu a teď se to krásně spláchne.
Už se začínám cítit málem v cíli, ale přijde pro mě teprve pravé peklo. Asi 15 vzpomínek na Zoncolan. Úsek od 140 km do 180 km vypadal v mapě, jako silnička kolem řeky, řeka tam sice byla, ale někde hluboko v údolí a trase vedla po úbočí hřebene furt nahoru a dolů. Nalítnete do kopce, kde se úplně zastavíte a řadíte to nejlehčí co máte, abyste to vydrásali. To bylo šílené. Zastavovat se nebude, jelikož se nechce ztratit skupina, takže za jízdy sundávám vestu i dres, rvu to pod kombošku, uff podařilo se, hned se jede lépe. Ve skupině i jeden padesátník, který se mě hned vyptává kolik mi je, jo budeme závodit Tohle se fakt zajídá, vysává to zbytky posledních sil, grupa se furt rozpadavá a zase sjíždí, podle toho, jak kdo chytne slinu.
Konečně se to láme do sjezdu, dojíždíme i krátkou trasu, dole bufet, kde je trochu zmatku a úzká rozbitá zkratka na hlavní, která už vede stále z kopce až do cíle. Tradičně jsem zaváhal, HonzaB pevně ve skupině a já mám ďouru. Zvedám zadek, tohle si dolítnu, ale ouha, pravé stehno křečuje! Do toho protivítr a snad už poslední magnet do vesnice. Tohle nesmíš vzdát, 30 km z kopce to chce skupinu! Ale nejde to, už se tam rozjíždí kolotoč a mně to ujíždí. Ale HonzaB se starostlivě otáčí a dotahuje mě zpět, veliké díky kámo! Zkouším na sedle různé pozice, aby zabíraly trochu jiné svaly než ten s křečkama. Daří se, rozjel jsem to, špice sice jen prolézám, ale jsem součástí grupy. Letíme do cíle pravidelným rovnoměrným tempem, které rozbíjí jeden plašan, který vždy neskutečně zrychlí, až mě z toho bere křeč do levého stehna. Do háje woeeee!
Přítomnost Jendy mě ale magnetizuje zpět, musím s nimi! Vjezd do cílového města Lienze zase na pěkné vodě, takže si oslavně stříkáme do ksichtů. A jsou tu závěrečné kostky na náměstí, v úzkých uličkách s plůtky, tady se už naštěstí o nějaké pořadí blbnout nebude. Všichni jsou totiž vítězové, co se poprali se slavným Císařem. Blahopřejeme si navzájem a s HonzouB za ramena projíždíme čipový koberec. Díky bejku, bylo to velký! Gratulace všem orange, díky, že jste mojí motivací, budu vzpomínat!

Luke – Monte noholam

Offseason by se měl zakázat, člověk pak vymejšlí blbosti. Třeba si v říjnu říct, že dáš v červenci nějakej závod 200+, 5000+ up a Monte Zoncolan jako třešničku na dortu. No v říjnu super, než ti v květnu dojde co to znamená. Příprava šla skvěle asi jen do dubna a pak se to sesypalo jak domeček z karet. Boží, ale objem tam je, tak na dvoukile člověk zazáří.
Trochu se děsím vedra a jak na podtvoru v studenej květen a není kde trénovat v teple... A tak si na čtvrtek ordinuju trenažér, plus taky na venek nebyl čas, ale to jen další dílek v mozaice marasmu letošního jara/léta. Co už, dáme Innsbruck na Zwiftu, totálně se zvařím a pro jistotu si za rozhodím svoje invalidní koleno. V pátek přesun, delší, než by měl být, pak roztočit nohy a testnout trochu koleno v tempu. Je to ok, uf. Teda na rovině. Sobotní rozjetí málem ani nedojedu a sem zralej na DNS, k mé škodě se předpověď počasí lepší, takže není moc důvodů nejet... Vynechám-li tu zásadní věc, že večer před závodem nevyjdu ani schody do patra v ubytku.
A aby to bylo ještě zajímavější, tak pomalej defekt při rozjetí naznačil, že sága DT Swiss stále není u konce, tak trochu zadělat koupelnu, vylejt mlíko, přelepit pásku, dát tam radši duši a těšit se, jak budu v závodě poznávat nové jízdní vlastnosti kol s duší...
A je tu ráno, neprší, což bylo téma posledního týdne. Asi ani moc nebude, ale vestičku teda beru, ne že bych si myslel, že bude třeba, ale nechci se případně účastnit natáčení dalšího dílu tragikomedie "Češi na horách".
Na srazu jen Žába a Vláďa, dáme 2 minuty a valíme, startovní horečka stoupá, tak sorry jako. Na startu nepříjemné dusno, snad se to nějak rozfouká, v tomhle bych asi skončil hodně rychle. Cpeme se do koridoru Elite, což nám domluvil Žába, Vláďa se přidal a když se paní zeptala mě, pohled obou nedovolil odmítnout. A to jsem měl v hlavě německou větičku, že bych si to dal radši v klidu mezi turistama. V koridoru ale mraky lidí, který se sem drze nacpali i neoficiálně, tak mě přestává tížit. Ušetřím si trochu předjíždění, ale nemyslím si, že bych se z turistického zadku na čelo nedostal, jen by to bylo o pár km později.
Takhle vidím od začátku únik a sjíždění. Tak bezbolestné se to zdá, až člověk zjistí, že jedeme 45+, takže by asi můj případnej nástup vypadal dost trapně, tak jen vyhledávám místo kde se to netlačí a zároveň nefouká. Polovinu trasy pod první kopec pak ztrávím hezky na druhé pozici, těším se na svou chvíli slávy na čele, ale borec sice jede prd, ale vystřídat nechce a nikdo ho nevyhodil. No tak třeba příště.
První kopec (Gailbergsattel) se rozjíždí pozvolna, ale tempo se pomalu dostává do zóny, kde bych se pohybovat nechtěl ani normálně, natož z pocitem, že bych měl šetřit to koleno, které teda rovinu přežilo v pohodě, což je dobré znamení. Možná.
Žába mě objíždí, zachvíli Vláďa, Nemi. Kolíkáč s HonzouB jsou vidět v serpentině pode mnou, tak snad nepojedu sám. Ale spíš se vzdalují a pak už je nevidím. Ale ono je to dlouhé, tak uvidíme. Nemi vcelku rychle odlítl od čela, tak pořád na dohled. Docela si věřím na sjezd, ale to jsou loňské sněhy. Jednak se bojím, nějak jsem nenašel rytmus a navíc mě předjíždí borci, a to mě dycky ještě víc zpomalí. Dole to pak pracně lepím do grupy, kde jsem byl nahoře. Ale v dalším kopci (Plöckenpass) jsou Nemi i Vláďa vidět, nevypadá to daleko, i když v těch procentech je. Ale kdyby mi sjezd sednul, měl grupu kde se jede. No přišlo mi to možný, napsal se Vláďovi, že se uvidíme, částečně i jako hec a valil dál. Jenže to bylo docela prudký, já si asi nedal moc pozor na koleno, a to se docela ozvalo. Když jsem pak v mezisjezdu nalít do mokrého tunelu, veškerá chuť na sjezdy mě přešla. Ujela mi tam grupa, moc se mi nechtělo nic. A radši sem Vláďovi napsal, že z toho nic nebude. Zbytek Plöckenpassu jsem se tak nějak učil jet, aby koleno tolik nebolelo a úplně koncentrovanej výkon to nebyl.
Sjezd byl ještě horší. Z nedostatku času jsem neměl trať načtenou a bohužel v týmu se nikdo taky nezmínil, takže z nenadání nalítám do tunelu. To samo o sobě je v brejlích na prd, jenže tenhle tunel je normální vracečka, navíc mokrej. Jako dost sem ubrzdil, pak se málem opřel o zeď vnější zatáčky, ale přežil jsem. No a zbytek sjezdu podle toho vypadal. Lepší nemluvit. Borec 20 cm za zadkem, to chceš v morkým tunelu, takže ještě víc brzdit ať odjede... no a ujela mi další grupa.
Další kopec (Ravascletto) chci jet úsporně, držím se grupy kolem, abych nemusel pod Zoncolan sám. Nahoře chci hodit velkou a nic. Tak jen těžší převod. Nic. Chvíli mi to šrotuje, ale hned mě napadne, že je lepší řešit to na místě, než se spustit z kopce a pak se vracet na občerstvovačku, třeba někdo pomůže. Já na to čučím a vůbec netuším. Ráno jsem ještě kontroloval AXS appku a psala všechny baterky ok. Zkouším znovu spárovat a další blbosti. Kolem valí Kolíkáč s HonzouB, na toho jsem se dost těšil, páč tvl všemu rozumí vole.
Ale rada nepřichází, jen rozhovor s Kolíkáčem. "Seš v pohodě?" - "Ne!!!" - "Tak čau"... Opařeně čumím, jak jedou pryč, na nic se nezmůžu. No závod je tvrdej. Když to rozdýchám, dochází mi, že pokud to nebude baterkou, tak sem asi skončil. Teď ještě sehnat teda baterku uprostřed Friulskejch hvozdů. Nakonec nejsem tak prošitej, tak mě napadne, že stejná je v tepáku, jak jsem to měnil v páce už si nepamatuju. Takže mobil, návod, ten je jen na youtube, takže stojím na posledním pasu před Zoncolanem a čumím na video, jak se mění baterka v páce. Větší bizár sem asi nezažil.
Ale klaplo to, nemusím jet 145 km kašpara. Dokonce i ten tepák funguje, to jsou věci. Postál jsem si tam pěknou dobu, tak je mi ve sjezdu trochu zima. Navíc už jedu tak nějak sám. Ve sjezdu ještě blbne navigace, mapovej podklad pořadatele je blbě, tak nevím kam, stojím, čumím, pak někdo projede. Slepě za ním, co zbývá. A pod Zoncolan sám, jak jsem nechtěl, borce jsem sice dojel, ale se mnou se mu nechtělo.
Zoncolan pak řeším hlavně koleno a typana na ebiku, kterej mě cestou nahoru stokrát předjel, zastavil, někomu fandil/radil/nevím a zase předjel... Ke konci už přemýšlím, že bych mu to ukradl, nebo aspoň rozšlapal. Jedu těžce asimetricky a začíná z toho bolet druhá noha, hlavně šlachy, no to bude prdel. Hlavně 1200m up, koho tohle napadlo. Buď jedu moc a je mi z toho vedro, nebo naopak málo a nefouká a je mi vedro, ale leje ze mě. Jako je to peklo, i když ta slavná cedule je jen takový prkno přený na střeše. A málem sem ho neviděl, protože trasa zas ukazovala jinudy. Což byla další stopka a čekání až někdo potvrdí, že ví kudy a já se přidám. Pak jsem šel taky čůrat, ale to už mi bylo všechno jedno. A jak ze mě lilo, tak mě pot rozežral strup na stehně (výslednej humáč sem naštěstí viděl až doma), jak jsem před týdnem lehnul, což jen přidalo další odstín bolesti do tohohle kopce, kterej vyjet není ani zážitek, ani požitek.
Nahoře už člověka olizujou mraky, v tunelech mokro, ale aspoň lidskej sklon. Pěkná zima, tak si zase zastavit a zapnout kombošku. To se hodilo v poslední části, kde to teda bylo dost mrazivý a vestička se oblékala hned na občerstvovačce. Všichni frontu na kolu, tak jsem se zařadil, pak koukám, že stojím ve frontě na fotku s nějakou pí... už mi to bylo blbý, tak jsem se taky nechal vyfotit a mazal dolů.
Další trhlinu pak dostal geniální nutriční plán, protože gely jsem měl jen pod Zoncolan a další měl nabrat na občerstvovačce. Tam se ale nacházeli jen salámky, chleba (což bylo dobře) a sušenky. Vzal jsem teda pár sušenek a cestou dolu si rozmyslel, že teď už stejně pojedu jen těžkou plíseň, tak budou muset stačit sušenky, salámky a kola.
Sjezd ze Zoncolanu byl dle očekávání v první třetině dost děsný a já ještě horší. Pořád na brzdách. Nicméně z toho asi ostuda nebude, protože to je tak nebezpečný, že to nemá ani segment na stravě. Další část začala průjezdem nějakýho mraku, pak mě zdrželi dva kecálisti, ale nakonec jsem se jich zbavil a zbytek sjezdu si i užil.
Dole pak za křižovatkou stáli asi 4 lidi a sundavali vestičky, což mě přišlo jako dobrej nápad a zastavil sem taky - to už se fakt nedá spočítat po kolikátý. Nicméně se se mnou kamarádit nechtěli, takže jsme odjeli ve dvou, aby jel pak sám, sám, sám. Jeden pak vypadal nadějně a hodil pěknou špic v takovém mezisjezdu, ale do bylo naposled co mi vystřídal. Pak jen víc a víc hekal, až sem si řikal, že se snad zvednu a to utrpení mu zkrátím. Ale vydržel jsem bejt hodnej a někde v půlce Plöckenpassu si borec vystoupil sám. Tuším že za první serpentinou. Z téhle strany se mi to líbilo, nebyly tam žádný rampy, takže koleno nějak ok a docela mi to jelo. Vlastně bez tohoho mezisjezdu to byla skoro hodina SS, tak jsem byl i chvíli spokojenej.
Za odměnu ale byl mokrej sjezd, to mi zas moc nešlo. Navíc nahoře jsou ty galerie... stres abych si včas sundal brýle, všude voda, tma. Jako asi nejsem kulturní typ, ale do galerií já fakt nerad. No a zbytek byl v dost vodě, tak to taky nebylo moc super. Dole jsme ale najednou byli 4 a borec hned, že točíme. Super. Spadl mi řetěz, nicht super. Tak zastavit, nahodit a dokonce jsem si to docvakl. Ale zůstal mi jen ten borec co chtěl točit. Ve dvou stojkách mi natahoval držku a v tempovým kopci si pak vystoupil. Pak už se ke mě nikdo ani přidat nechtěl, což jsem i chápal, já si taky jel radši svoje. Mít v těch stojkách klid na svoje kolínko mi vyhovovalo. Plus jsem taky usoudil, že když mě nikdo od Zoncolanu nepředjel, že by bylo fajn to dotáhnout.
Což by šlo líp, kdybych si zas neshodil řetěz v jedný stojce a jak dement to nezopakoval hned v tý další. Pak už jsem se snad řadit naučil a mohl si užívat poslední kopec. Někdo věřil, že to bude podél řeky, já ten profil trochu rozpoznal lépe. Ale realita předčila očekávání. Nejvíc to připomínalo pasáž kolem přehrady na Beskydu, ale na 150-tém km. A samozřejmě to nemá těch pár km, ale připomíná to spíš nekonečnou smyčku. Garmin tam našel snad 10 kopečků, dalších 10 neviděl, postupně mi to dávkoval a já se snažil jet furt aspoň SS do kopce a Z2 po rovině, což stačilo na to být nejrychlejším vozidlem na trati. I když občas se dolní hranice zón hodně prohýbala, protože nějak nebylo co jíst.
A to i když jsem smutně očichával občerstvovačky, páč na některých se zdálo, že si mám vystačit s banánem a ionťákem, který o cukru maximálně tak četl na whatsappu VŠ. Na té na posledním kopci (za Obertilliachem) jsem konečně dostal gel, snědl nějaký súši a zas se napil koly.
Padlo pár kapek a já se trochu bál posledního sjezdu, ale stihl jsem to na suchu, najel na hlavní a míjel další a další lidi, co odmítali hákovat. V půlce sem pak přestal doufat v ty 4% aerobenefitu za hákující osobu, protože začlo pršet, že za chvíli byla silnice řeka. Ale dojel jsem a nevykřečoval, tak to šlo. Z hospody jsem se sice pak zas belhal, ale stálo to za to. (Vlastně teda, stálo?)
Cíl sám, ale vyšlo sluníčko, tak to bylo i krásný vytočení do sprchy, předpírku už jsem měl za sebou. Závěrečná tiskovka pak podtrhla svátek cyklistiky, i když zůstává otázkou, proč už prezident nechodí mezi občany…

Nemi – Příště jen s alpskou kazetou

Předpověď počasí hrozí apokalyptickými bouřkami, které prý v této nadmořské výšce doprovázejí kroupy velikosti golfových míčků. Vláďa žertuje, že bere zimní tříprsté rukavice. Zmoknout a zmrznout během více než osmihodinové jízdy nikdo nechce. Z celkového počtu 612 přihlášených na dlouhé trase startuje jen 398 statečných, mezi nimi 6 Šlapek.

Na startu si jdu stoupnout k Žábovi, Vláďovi a Lukovi. Divím se, proč tam není i Kolíkáč a HonzaB a co že to mají za autogram na startovním čísle. Prý to není podpis celebrity, ale propustka do Elite koridoru, kde jsem se omylem taky ocitnul, zatímco zbytek týmu byl přísně vykázán na konec. Škoda, že jsme propustky neměli všichni, protože při pohledu na ostatní borce zde, jednoho dokonce s batohem na zádech, si nepřipadám nepřístojně. Ale vzhledem k nižšímu počtu startujících a 20kilometrovému rozjezdu po široké rovné silnici by nakonec nebyl zas takový problém si to dojet dopředu. A taky že se to děje, můj plán zavěsit se za Žábu bere za své, když se Žába s Lukem okamžitě loktují až na čelo, kam se mi nechce.

Pod Zoncolan nesmím přijet zničený, to je hlavní taktická rada od HonzyB, kterou si pořád opakuji. A tak na prvním brdku (Gailberg) nasazuji opatrnější tempo a Žábu ztrácím z dohledu. Zdravím ještě opatrnějšího Luka a naopak pouštím i rychlejšího Vláďu. Sliby HonzyB, že většina stoupání bude údolími s nízkými sklony, se ukázaly liché. Až do cílového sjezdu je to už jen nahoru a zase dolů. Žádné odpočinkové přejezdy jako na Kitzbüheler Radmarathon. Jsem rád, že jsme den předem při týmovém rozjetí nějaké kopce nastoupali a hlavně sjeli. Rychlosti 70–80 km/h se u nás těžko trénují a tady je to nezbytnost. Oživil jsem si loňské zkušenosti a až příliš neohroženě to pouštím do zatáček. Provoz byl tak malý, že mi až po čase došlo, že nejedeme po uzavřených komunikacích a musím se krotit. Při průletu jednou vesnicí jsme dojeli malé auto, kolega přede mnou ho bral natěsno zprava, já naopak protisměrem. To byla chyba, protože jsem v ten okamžik zjistil, že auto bliká doleva. Moje brzdy dostaly co proto, řidič naštěstí použil zrcátko a odbočovat nezačal.

Publikovaná GPX trasa je nepřesná, ale naštěstí celou dobu někoho vidím, tak vím, kudy jet. Chvilkové zklidnění na několika málo kilometrech roviny je předzvěstí zlatého hřebu – Monte Zoncolan. Hora s průměrným sklonem přes 14 %, místy až 20 %, budí všeobecný respekt. Kvůli ní se pořadatel chlubí popiskem „Probably the most demanding cycling marathon in the Alpine region“. Až zpětně jsem pochopil, že když chce člověk Zoncolan rozumně vyjet, vyplatí se investovat do speciální horské kazety. Na mém nejlehčím převodu 36×30 jsem to sice taky bez zastavení dal, ale nedůstojným nepřetržitým šněrováním, s proklatě nízkou kadencí 50 rpm a hlavně s nízkými watty. S lehčím převodem to mohl být prostě hezčí zážitek i lepší výkon. Během hodinového stoupání zato bylo dost času pokecat se spolutrpiteli, kteří měli chvilku stejné tempo. Jeden Němec mi vyprávěl, jak byl na výletě v Adršpachu a uměl krásně česky vyslovit název svého města Drážďany. Další mladík se mi chlubil, že on má kazetu 28. To byl tentýž, který se mě v předchozím sjezdu ptal, jestli nemám šroubovák, protože mu zapadla sedlovka. Byl zřejmě ještě hůře připravený než já. Sjezd ze Zoncolanu byl zpočátku trochu techničtější, naštěstí stále na suchu. Mokro začalo být až v galeriích v nižší pasáži. A když se tam přidala místy i úplná tma, byl jejich průlet docela strašidelný, zvlášť když šly galerie do zatáčky. Nezbývalo než se modlit, že se na silnici nic neválí. Naštěstí tu mají Ježíše Krista takřka v životní velikosti přibitého na kříži na každém rohu, někdy dokonce v dřevěné budce, asi aby déle trpěl.

Pod Zoncolanem se nás sjelo pět. Ale opět nám skupinka dlouho nevydržela. Borec na špici rozjel do pozvolného, ale stále se utahujícího stoupání takové tempo, že si postupně všichni vystoupili. Na Plöckenpass se dlouho držím s jedním tempařem z Maďarska, ale při pohledu na zbývající výškové metry ho pouštím. V Kötschachu do mírnějšího kopečka dojíždím Vláďu. Následuje 40 kilometrů, během kterých se nastoupá 800 metrů. Není to žádné 2% stoupání, ale asi 10 menších kopců a sjezdů. Nebýt nadměrného silového tréninku na Zoncolanu, tak bych tady mohl pěkně řádit. S Vláďou, Maďarem a dalšími tempaři si mnohokrát různě odjíždíme a zase se sjíždíme.

Pozitivní zpráva je, že počasí nebylo ani zdaleka tak hrozné. Pořádné mokro bylo jen v jednom ostřejším sjezdu, kde jsem byl naštěstí sám, a tak jsem se mohl soustředit jen na svoje chyby. Asi ve dvou třetinách jsem zmoknul, ale brzy vysvitlo sluníčko, a tak jsem nikde vestu nenasazoval. Největší průtrž nás potkala až pár kilometrů před cílem. Snad aby bylo co vyprávět, přidaly se i slibované kroupy. Ve 14členné skupině, která cestou nabrala i Vláďu, byl tak cílový spurt o 100. místo celkově na mokré a kroupy poseté cestičce klikatící se mezi zátarasy v centru Lienze spíše jen symbolický.

Jsem šťastný, že to mám za sebou. Nikde jsem se nerozsekal a promrznul jsem až cestou z cíle na ubytování, do té doby to bylo fajn. Díky, kluci, že jste mě na tuhle akci vytáhli, bude to nezapomenutelný zážitek

Vláďa – Člověk míní, kolo mění

Měl to být vrchol sezóny podpořený po letech opravdovým trenérem. Jako předpříprava ještě Mamut, abych doladil formu.

Místo dolaďování formy se po Lužecký nemůžu pořádně postavit na nohu, dva dny to ještě zkouším trápit podle tréninkového plánu, ale ve čtvrtek to vzdávám a v pátek nakonec vyrážím na chirurgii. Další čtyři dny úplně bez kola. Pak to pomalu začít zkoušet. Kupodivu lehké kolo to spíš zlepšuje, plavání vadí, posilovna je neutrální. Silové intervaly na kole po pár dnech tomu vůbec nepomáhají.

Vrchol sezóny mentálně vzdávám a začínám doufat, že objedu aspoň krátkou trasu v Alpách výletním tempem. Na Zoncolan vůbec nemám pomyšlení. Po dvou týdnech kontrola na chirurgii. Doktorka se snaží vymyslet co s tím, nakonec ještě řeším rehabilitaci. A tak poslední týden strávím na trenažeru, pak rehabilitace a do kanclu.

Na diskuzi se řeší počasí, já jen doufám, že budu moct jet a tvrdím, že já jezdím přeci jenom za sucha.

Páteční doprava na místo nám vlastně celkem vyšla, v sobotu při rozjetí tepy někde na úrovni Plockenpassu, vedro. Ale jsem tu, točím nohama a můžu jet do kopce. Trenérovi pro jistotu píšu, že začínám mít roupy a asi nechci jet jenom na výlet.

Při večeři trochu řešíme trasu, zkoumám to víc a představa Zoncolanu s X kilometrama na úrovni 13-20% sklonu začíná vypadat dost děsivě. Ale aspoň si ujasňuju, že ten poslední kopec si se Zoncolanem moc nezadá. Bezvýznamné brdky mezi moc neřeším.

Spát bych nejradší šel tak v sedm, ale přijde mi to jako kravina. Ve 21.30 ohňostroj, nemůžu pořádně usnout, docela starťák. Zabírám. 23:15. Siréna. Zkouším usnout. Nic. Hledám co znamenala siréna. Kolikrát to sakra bylo? Hledám na webu jestli nemáme jít na shromaždiště. Nikde nic nepíšou. Tak asi jen požární poplach. Pouštím si Giro. Usínám, budím se, usínám, budím se. 4:30, ohňostroj.

Odjezd na start v 6:01 z místa srazu. Vstupujeme do Žábova vysněného koridoru. Sakra proč tam píšou Elite a ne II.? Za městem jsem v balíku na místě, kde se mi celkem líbí. Nikdo nedělá moc kraviny ani se necpe. Nájezd do prvního brdku, podle Stravy se to loni jelo cca 13.5 minuty. Kruci. Nedaří se mi hopkat mezi lidma. Ztrácím cennou minutu než se promotám a nasadím smysluplné tempo. Vidím Žábu, ale abych ho dojel tak bych taky mohl nahoře skončit. Jedu tempo lehce pod FTP podle trenéra. To je teda sakra dlouhých 13 minut. Aha, ono to bylo nakonec skoro 18. Luke píše, že se za chvíli potkáme.

Další kopec - nehraju hru, že je to přeci 2x15 minut a jedu to jako 33 minut. Vrchol Plockenpass, tunel, tma. Točím pravou jako borec předemnou. A hele vnější zábradlí, asi je potřeba točit víc. Přijde mi, že nejedu dolů tak špatně, ale zjevně to nestačí. Luke píše ať nečekám. Píšu zpátky, jestli je ok.

Ravascletto, rychlá zastávka na občerstvovačce, chleba, salám, pití. Nikde nikdo. Tak pod Zoncolan sám. Ve vesnici chvíli váhám, jestli jsem ještě na trase. Naštěstí vidím pořadatele. Luke píše, že je ok. Tak aspoň něco.

Zoncolan, další souboj muže proti kopci. V hlavě mi hučí - je to kopec na hodinu, musíš cestou jíst. Dojíždím skupinku co mi ujela někde ve sjezdu. Cca ve 2/3 krátká zastávka a gel. V zatáčkách rychle pít. Hypnotizace Garmina - zbývající sklon 11%, sakra proč je to ale pořád 14? Tunýlky. Konečně se trochu ochladit, povolit nohám. Tvl. kdo sem dal tu stojku na posledních 600m? Občerstvovačka, místní gel, nabrat pití, vestu, návleky a hurá dolů.

Nohám už se moc nechce, do cíle 120km a já tu jsem sám. Snažím se myslet pozitivně. Funguje to. Twl. proč jedu Plockenpass zpátky nahoru? A proč se to za mnou tak zatahuje? Vrchol. Vítá mě monumentální vrtule těsně za horizontem. Na občerstvovačce mi borec drží plápolající vestičku. Jedu dolů. Po vodě. Uf. Nájezd do posledního kopce. Někdo na mě volá. Dojel mě Nemi.

Vykládá něco o nějakým údolí. Asi vyjel z mapy. Včera jsme se přeci dohodli, že to je minimálně 1200 up. Dělá se malá skupinka, ale moc se nejede. Zas tolik mi to neva. Začíná to být nuda - 3km up, chvíli rovinka nebo mírně dolů a znovu. Do toho solidní slejvák, ale je teplo. Nemi odpadá. Poslední občerstvovačka, kde chci stavět pro trochu pití.

Celkem suchý sjezd. Proti větru do cíle - to už znám ze včerejška. Moc to neubývá. Kolem letí Nemi se solidní grupou. Letíme do Lienzu. Hurá, blíží se konec. Tak ne, ještě slejvák a kroupy. Ty vado, my fakt jedeme do cíle po mokré dlažbě. Tak hlavně s sebou nikde neplácnout. Konečně. Hledá se Žába.

Poslední měsíc byl plný zvratů a i když jsem si to v zimě maloval dost jinak, tak jsem si to nakonec celý užil.

Přeci - Když šlapu, tak žiju! A ještě lepší je, když kolem mě šlapou kamarádi.

PS: kola nám neukradli, ale do splnění pojistných podmínek to prý mělo daleko

Žába – Šmouha přes stěnu

Zkusím rozplést šmouhu smíchanou z bolesti, nadšení, děsu, dravého závodění, radosti, planých obav a totální rezignace.

Před odjezdem vůbec nejsem rozhodnutý, jestli na téhle trati vůbec chci závodit. Docela bych si to projel jako výlet na pokec s týmem. Oni na rozdíl ode mě mají v cíli vzpomínky, já mám šmouhu. Rozhoduje trenér se sportovním ředitelem ... s číslem na zadku se vždycky závodí, kopce do 20 minut FTP, delší trochu volněji. Luke mi to rozjede do prvního kopce, zahákne mě za čelo a mám jet. Když na Zoncolan chcípnu, tak mě s radostí bude s Vláďou vláčet zbylých 120 km do cíle.

První nástup závodu přichází už při registraci, kdy nehodlám odejít, dokud nebudu v Competitive sektoru. Paní za přepážkou přesvědčí narůstající fronta a Elite sektor píše na startovní číslo i Vláďovi s Lukem ... evidentně potřebuji své domestiky

Ráno před startovní bránou dává rozhovor snowboardista Benjamin Karl - "Bílá žába". Luke koukne na horu svalů a říká, ten by se hodil do závěrečného sjezdu! Dobře, připisuji do itineráře za nechat se vláčet. Při vstupu do koridoru HonzaB tvrdě narazí, zato Nemi zkušeně hákuje a je s námi v Elite sekci.

Start, roztočit nohy a zaparkovat se na pohodlné pozici u čela. Jede se 20 km mírné klesání a na čelo se nikdo nežene. Když se Bílá žába rozhodne potahat, Luke zkušeně skáče na ním a na trojce hákuje jak Kapr a bez práce vypadá neskutečně hustě. Škoda, že to nad námi létající vrtulník nenatáčí do přímého přenosu

Plöckenpass, takové Benecko, se rozjíždí příjemně zvolna. Mám nakázáno jet FTP, ale není zatím potřeba. Postupně se zrychluje a ti chytřejší si vystupují. První sjezd mi vůbec nechutná, po včerejšku spálené brzdy piští, trasa prý není uzavřená, no jedu jak s hnojem. Ale dávám si pozor abych byl dole v háku.

Stoupání pod Monte Croce musím jet jako dvojici kratších kopečků, jinak by mi to ujelo ... rozkaz zněl jasně, FTP jen do 20 minut. Na prvním horizontu jsem v pohodě na čele, ovšem po krátkém klesání se zase letí, tak vystupuji do pomalejší skupiny a čelo závodu nám na chvíli odjíždí. Ovšem evidentně vzadu zůstávají lepší sjezdaři. Vůbec nechápu, že jsem se udržel na vlhkém asfaltu a průletem černými tunely. Ale před 3. stoupáním na Ravascletto jsme už zase spolu.

Ravascletto, poslední před Zoncolanem, se přestalo blbnout. Rozumné tempo připomíná ticho před bouří. Sjezd se letí ještě přísněji než předchozí a odmítám jet jak bez mozku. Mělo to být dolu a hned nahoru, proto netlačím na pilu. Kvůli chybě v oficiálním GPX znejistím na uzoučké silnici vesnicí důkladně posranou stádem krav. Zvolním, hledám šipky a jsem bez nároku dojet balík a svézt se 4 km rovinkou pod Zoncolan. Ale co, pořád se mi jede dobře, odřený bok nebolí, jím podle plánu, vody mám akorát.

Do stěny najíždím na dohled od posledních korálků z balíku. Mám radost, že si je docvaknu a nebudu hodinu sám. Přehazuji na lehčí a lehčí a lehčí převod. 16 % na úvod, 36/34, kadence pod 50. Au. Korálky zvolna mizí z dohledu, kopec když povolí, má 12 %, když přitáhne, má 18 %. A je nekonečný. Jsem totálně v rozkladu, regulovčík mi radostně hlásí, že jen 5 km. Chce se mi brečet. Většinou jsem na kopci sám, nikdo není vidět před ani za mnou. Ještě že tak, to co předvádím není cyklistika. Samotu přerušují jednotlivci, přeletí mě a mizí za obzorem. Čekám kdy mě pozdraví Nemi a wobloží Kolíkáč. Místo nich mě předjíždí holka na velkou placku (má obří jednopřevodník...). To je konec. Ne, to jsou jen tunely před vrcholem. V nich kopec povolí na 4 %, ale já nejsem schopný jakkoliv zrychlit. K zoufalství mě přivádí závěrečná stojka olizovaná mrakem. Au.

Nahoře beru jen bidon a mizím do klesání. Sám a jako s hnojem. V superprudké části mě přeletí borec v zeleném, za zatáčkou lehá na rámovku. Já s vytřeštěnýma očima co nejvíc rozbalelný na větru zkouším ulevit hvízdajícím kotoučům. Pod kopcem jsem pořád bez nohou, dožírám chybějící cukry a snažím se dojet pár lidí před sebou. Po chvilce nás dojede holčina s jednopřevodníkem. Stavěla na občerstvovačce a asi čekala na domestika. Najedou na špic a diktují kruté tempo. Zůstávám tam jako poslední korálek vlající ve větru. Neskutečně trpím, ale holka mě přeci neodpáře v tempovém magnetu! Jak se příprava mění v kopec, vystupuji a je mi do breku. Tady to ani nejde zabalit, mimo závod to budu mít domu stejně daleko jako po trase...

Dožírám další želé a přijíždí skupinka, hákuji se a nohy překvapivě drží. Hurá, stačila hodinka recovery. Ze skupinky pokračujeme ve trojici, tempo na mém aktuálním maximu, takže super. Bohužel na vrcholku opačně jetého Monte Croce musím zastavit pro vodu. Už nepodávají celé bidony, takže pomalé dolévání. Dvojice je pryč a já sólo ve sjezdu krutě ztrácím. Opět mě přeletí borec v zeleném. V jedné zatáčce mu dvakrát klouznou pláště po asfaltových hadech, brutálné rozvlní kolo v nerovnosti, ještě jednou zabruslí přes hada a lehne na rámovku. Fuj, u toho nechci být ani blízko a zase jedu svou plíseň. Ke konci sjezdu mě pohltí větší skupina s Bílou žábou, hákuji a snažím se zbytek sjezdu nevycouvat.

Poslední kopec směr Sillian, 36 km houpavého stoupání, postupně nabrat 1500 metrů, to je peklo. Bílá žába si vystupuje v prvním hrbolu, jede hlavou ... a má to dobře zařízené. Jede na jeden bidon a jeden gel v kapse a každých pár km na něj čeká žena se zásobami. Zbytek se rozvážným tempem sune nahoru, dolu. Nerovnoměrné tempo mi moc nevyhovuje, většinu času jedeme pomalu, ale občas se zatlačí do pedálu. A sjezdy se letí. Na špic moc nelezu, ostatní nechtějí moje tempo. Ani nezkouším odjet, stejně by mě za chvíli zase naložili ve sjezdu. Je to nekonečné, přitom je to boží cesta na motorce. Snad tyhle vzpomínky zůstanou ve škatulce cyklistika, až tady budu příště venčit Moto Guzzi.

V předposledním hrbolu se otevře obloha a dostáváme ultimátní sprchu. Déšť je docela studený, ale stříkající voda od asfaltu je příjemně prohřátá. Vestičku nechávám zabalenou, na horizontu je vidět sluníčko. Zase nás dojíždí žába a skupina znervózní. Opravdu nikdo si expres nechce nechat odjet. Nerovnoměrné tempo je teď na hraně únosnosti, pořád se nejede, ale je to samý mikro nástup na který mrtvé nohy těžko hledají odpověď. Horizont, vítězství ducha nad trasou! A Bílá žába lehá na rámovku a mizí v nedohlednu. Bomba.

První třetina je docela rychlé a technické klesání, občas mokrý flek ve stínu, cedím se na chvost skupiny a musím za každou zatáčkou ze sedla. Ale jsem v kontaktu. V malém protikopci dojíždíme žábu a hurá do závěrečných 25 km šlapavého klesání. Docela jedeme, opozdilce z krátké trasy objíždíme jako patníky, čas od času sebereme někoho z naší trasy. Točíme se po 1 km a je nás dost, není problém tam poslat všechno co je v nohách. Moje špic, lehám to TT polohy, nasadím 400W a dochází mi převody. Po kilometru mávnu, zrychlím a začínám couvat. Borec za mnou ani nenajíždí na špic a za mnou jde zvracet, žába chválí. Přijde mi, že se jede trochu rychleji, ale možná kopec jen víc klesá. Další moje špic a předjíždím dlouhý vláček soupeřů. Bohužel je nejde nenabrat. Řadím se doprostřed lajny a ještě před cílem na mě vyjde jednou řada.

Už ve 3/3 posledního kopce nás předjelo uzavírací auto a tak už není trať vyklizená a v Lienzu je na vjezdu kolona. Kličkujeme provozem, lajna se občas přeruší ale vždy spojí. Silnice se zase uvolňuje a já jedu svou špic, zkracuji ji jen na půl kilometru. Žába nastupuje na 500 metrový spurt, bezbolestně ho hákuji a vjíždíme do uzoučkých uliček s vlhkou dlažbou, kanály, leštěnými kameny. Tak to ne, do toho rozhodně nejdu. Svěsím nohy a přicházím o 5 míst v kategorii. Jsem rád, že jsem dojel bez úhony ... krom té na cyklistické důstojnosti.

8 hodin na trati, to 6 Vinohradských Šlapek nabere spoustu zážitků. Afterparty u piva a burgeru byla hodně nabitá emocemi. Dobrými i špatnými, nadšením i skleslostí. I když tohle podle měl nebyl svátek cyklistiky, dojmů to nechalo opravdu hodně.

PS: já bych u nepojízdného kola tedy zastavil. Už jen pro to, že je fajn s někým pokecat a kvalitně povláčet přes hory.

Lázně Bělohrad (dvojice)

Barbánek – Nejslabší máte PADÁKA 😅

Úterý a je tu další díl,
Nejslabší máte PADÁKA 😅

Pořadatel nám dal 14 dní odpočinek,ať můžeme trénovat třeba rozjetí,ale dle Kolíkáče to nemá smysl protože do Lázní Bělohrad se jezdí výhradně autem! Jenže já jsem jak rozmazlený fracek, který si dobře spočítal, že 1+1 = 1 a ta vzdálenost 75 km na start není,tak hrozná, takže tam chci a chci a chci na kole 😅 Tak ve 14.30 hod máme sraz s Kaprem a Bokem, který rozjetí asi trénoval dostatečně 🙈 Šlapka roku padla na špic a natahuje mi držku v Nymburce jsme hodně rychle,kde nabíráme Pítrse, který se nechal zlákat výletem do Podkrkonoší,Bobek stále úřaduje na špici,Pítrs si to užívá, protože jemu rychlost vůbec není cizí, jen se směje a říká mi, nó kvalitní rozjetí 😅😅 V Kněžici nabíráme Kolíkáče, který si jde vytočit nohy po Zoncolanu 💪ale ještě než opoustíme tuto vesnici dáme malé 🍻 a děláme nábor do klubu,ale zatím pozvolně,toto místo si člověk musí zasloužit a Pítrs má možnost zajet si dnešní časovku dvojic s Bobkem, který popíjí kofolu a strádá plány jak nás co nejrychleji dotáhnout na náměstí v Lázních Bělohrad 😅 Takže z Pítrse fanouška se stal závodník pro dnešní podvečer 😅 Jen mě chybí Smolda, který jede autem aby byl 100% připraven na dnešní časovku a cestou tam se stavil pro nové aero kalhoty 😅😅 Krajina a cesty zase jiné i Pitrsovi se líbí, naše mašina nás vyplivla na náměstí rychlostí AVG 35+🙈na Garminu mám 81km. Náměstí nabité sportovci i zvědavci. Registrace opět bezproblémová 👌👌Smolda se nám ukázal v modelu pro rok 2030😅 za pár minut můžeme jít na věc.

Závod: 18 km v převýšením 185m
Jen vím, že první půlka je stále do kopce a zbytek z kopce.
Před námi startuje Kolíkáč s Kaprem a my minutu po nich. Domluva se Smoldou, že kopec pojedeme na pohodu,ale znáte to,tohle není jako jet sám, každý má obavy,aby to tomu druhému nekazil, tak hned od začátku jedeme to na co máme. Domluva jak střídat nijaká,tak když chci Smoldovi odstřídat,tak to bolí, protože jede stále v zápřahu 😅 kopec se zdá celkem milosrdný,ale v Pecce se to pěkně zvedne 😅😅 Každý z nás máme jisté výhody a nevýhody a to z nás dělá silnou dvojici 😅😅 Možná to je celé úsměvné,ale za sebe tam nechávám úplně vše a vím, že i Smolda s novými kalhotami,za které se člověk pěkně schová 😅😅 Ještě před horizontem vidíme Kolíkáče s Kaprem odhadem na 400m a je to takový magnet,ale když je pak vidím ve sjezdu,myšlenka dojet je zmizela. Vždy si nějak prostřídáme přes horizont a letíme dolů z kopce, když v tom zapípá radar a předjíždí nás Bergerová s Vláškem,jedou neskutečně 💪💪 ještě na houpavé pasáži se k nim lehce přiblížíme a pak se pomalu vzdalují do cíle v kterém jsme zanedlouho i my. Poděkujeme si a jedeme se trochu vyjet. Jsem úplně v hajzlu 😅 Když se vrátíme k zázemí, už jsou tam ostatní a musíme jet, domů cesta daleká!! Bobek s Pítrsem začínají úřadovat na špici a mě moderátorka Slavíková říká, Nejslabší máte PADÁKA 😅 jenže Kapra mi říká kašli na ní a pokračuj 😅 párkrát se to opakuje,ale já cítím a chci jet sám, nejsem schopen hákovat, prostě nic a znovu Slavíková,ty si neslyšel Jsi Nejslabší máš PADÁKA😅tak znovu říkám, ať jedou, že světlo mám a do Lysé trefím, povedlo se,ale jen částečně,Mr.Zoncolan sennou zůstává a trio závodníků mizí pryč. S Kolíkáčem si povídáme cesta je o dost snesitelnější,ale náznaky křečí o sobě dávají znát 😅Zastavujeme opět v Kněžici,kde doplňuji vodu a redbull. Kolíkáč pokračuje semnou až na hlavní před Dymokury a loučí se. Děkuji ještě jednou a omluva za snížení rychlostního průměru, snad si nechal Garmina zapnutého ještě v autě po dálnici, aby si čísla dohnal 😅😅 Já v mapě sleduji tupě tu zelenou čáru projeté cesty tam a připadám si jako tramvaj,která jede po koleji a nesmí nikam odbočit. V Nymburce na mě začínají padat kapky deště a je to příjemné. V hlavě si přehrávám Fanánka,Posypu ti do stehen včely bodavý
Možná že tě vopíchaj
Mě už to nebaví😅😅😅 mé včely kulminují v Ostré, křeče mám na obou vnitřních stenen, což je dobrá zpráva, že jsem přetížil obě nohy stejně 😅ale ta špatná zprava je, že mi nejde otočit klikami 🙈Tak ve stoje cvrkám tam a zpět po nějaké době to povolilo,tak můžu pokračovat k autu. K němu přijíždí 100 letá troska, která nemá chuť slavit toto krásné jubileum 😅😅 Cobru 🐍 opírám o strom, sundávám nepohodlné boty, stojím a čumím asi 15 minut, než uklidím kolo do auta a pomalu odjíždím.

Kapr – proč to dělám...

Zlepšuji se v hákování, nejdříve 7 km na koze ZPNK, doma vzít kombošku, 3 suky a bidon a v klidu 7 km do Lysé, tam byl ostrý start. Do Lázní Bělohrad furt těsně v háku. Potom časovka za Kolíkáčem furt v háku. Do Nymburka za BobkoPítrsem nevystrčit nos na vítr. Z Nymburka časovka dvojic do Lysé za neúnavným Bobajzem. Odbočil na Přerov a mně čekalo 10 km domů + 3 km dotočit 200. Najednou mám problém točit nohama, mám hlad a prázdný bidon, v Lysé to chci otočit do večerky, je zavřená. Za Lysou stavím na chcaní a plánuju pivo ve Dvorcích, abych potom těch 6 km dojel. Hospoda je zavřená, to byl poslední hřebík do rakve. Tupě se blížím k domovu, každých 30 vteřin koukám kolik mně zbývá do dvoustovky. Na mostu přes Jizeru mám přes 199 takže to otáčím a 200 padne. Doma Jana kroutí hlavou jestli jsem normální, proč to dělám...

Kolíkáč – Na Bělohrad!

Červen nabitý k prasknutí, tělo drží po kupě, tak nesmím váhat. Návrat z alpských velikánů, sundat wattové pedály z jednice a osedlat kozu. Jedeme na Bělohrad, časovku dvojic s bráchou, a navíc v prima orange partičce. Sraz na růžku a lupnout tam jednoho malého zrzka a roztočit nohy po hebounkých asfaltech, po neznámých silničkách bez provozu. Smolda nás vítá u prezence v super aero kraťasech, já se jedu převléci v ústraní do kombošky. Start nemůžu jako obvykle zacvaknout, Kapr čeká a pak zaplouvá do háku. Watty nejdou, nohy ztěžka tahám z té císařské únavy. Kopec držet tempo, ať jsme po kupě, ve sjezdu si oráchnout v háku za časovkářskou legendou a pak to společně narvat do cíle. Ale jo, užili jsme si to! Cestu nazpět si užít vlahého podvečera v pokecu s Barbánkem a lehnout se při výstupu z pedálů přímo před autem. Díky úterní víkende za tyhle akcičky, má to furt náboj!

Krakonošův cyklomaraton

Nemi – Krásné počasí leze lidem na mozek

Nebe bez mráčku slibuje docela jiný zážitek než před týdnem v Alpách. Nasazujeme kombošky Verana a spořádaně za sebou se s Kolíkáčem, HonzouB a Kaprem rozjíždíme Trutnovem. Předjíždí nás kolona offroadů s nizozemskými (!) značkami a několik z nich nás nepochopitelně kropí z ostřikovačů, vytrubuje a úmyslně bere na kreditku. Tohle byste si doma nedovolili, tam by si vás Matěj srovnal. Kapr se na startu řadí do první lajny se Žábou, ostatní jdeme skoro až na konec, kde nás zdraví Javi. Načítám trasu v Garminu, ale až po dvou kilometrech si všimnu, že jsem nespustil záznam. Pořád vlevo, a jakmile je příležitost, posouváme se dopředu. Do prvního stoupání na Hrádečku naštěstí vjíždím tak, že pořád mám dost prostoru předjíždět. Několik desítek metrů před sebou vidím Žábu a přes horizont se mi podaří ho dotáhnout. Žába se rozhoduje, že nepojede na sebe, ale na svoji ségru. Nastavuje slušné, ale v pohodě uvisitelné tempo. Občas se krátce na špici ukáže i někdo jiný, nicméně drtivou většinu práce více než desetičlenné skupiny odvede žabí lokomotiva.

Ve sjezdu ze Žacléře přejedu malý výmol a z předního kola se ozve ohlušující rána. Už od loňského roku mě přední ráfek trápí, mléko protéká, tak jezdím dočasně na duši. Asi bude uvnitř naprasklý. Jsem z toho nervózní, ale na pohled se nic neděje, tak jedu dále. V Lubawce se asi deset metrů přede mnou na rovném úseku dva lidi nehezky rozsekají. Prý si jeden podle gesta doprovodného motorkáře myslel, že máme odbočovat, tak odbočil. Ostatní se naštěstí stihneme vyhnout. Pak následuje nehezky dlouhý úsek kostek s příšerně širokými spárami vyšperkovaný zpomalovacími prahy. Ráfek drží.

V nejdelším stoupání na Pomezní boudy držím svoje tempo a trochu se od Žáby vzdaluji, když hákuji několik rychlejších borců. Zde nás předjíždí obří peloton čtyřiceti Elite z dlouhé trasy zřejmě doplněný dalšími desítkami těch nejlepších z krátké trasy. Jedou hodně natěsno, tak jsem v jednu chvíli skoro mimo silnici. Na horizont jsou to ještě dva kilometry, tak si říkám, že nemá cenu se na ně snažit zavěsit. Možná to byla chyba, protože nahoře jsme nakonec jen dva, což není úplně optimální počet na dlouhý šlapavý sjezd. A tak nás v rovinatější části kolem potoka opět nabírá do vláčku Žába, který nás transportuje až do Pece.

Do kopce na Pražskou boudu už musí každý za své. Začíná se brutální stěnou se skoro 30 %. Tady nezbývá než se postavit a se svými převody 36×30 skupině odjíždím. Fandící VKML si mě asi plete s Technikem. Nahoře jsem sám, tak zastavuji na občerstvovačce. Tady nejsme na SuperGiroDolomiti, gely sháním marně. Můžu si vzít jen pár rozinek a napít se teplého ionťáku. Přijíždí Žába se ségrou a několika dalšími, co přežili. Společně jedeme po tankodromu dolů. Mezi Žábu, jednoho dalšího borce a mě se vloktuje týpek v tmavě zeleném Rapha dresu. Prakticky okamžitě vytváří desítky metrů dlouhou díru a nejede. Nechápu to, předjíždím a skupinu lepím. Jakmile jsem dolepil, týpek v zeleném se stále ještě ve sjezdu zase chce loktovat. Tady už mu důrazně říkám „Nepředjížděj mě!“. Předjel mě naštěstí až po konci sjezdu, hned poté si uprostřed silnice vycvaknul, zastavil a od té chvíle už jsme ho neviděli.

Podruhé zastavuji na občerstvovačce na Strážném. Ptám se na gely, ale nemají, navíc paní nemá úplně závodní tempo, o čemž HonzaB z vlastní zkušenosti celou cestu domů barvitě vyprávěl. S hrůzou zjišťuji, že mi Žábova notně prořídlá skupinka ve sjezdu odjela. Úplně zbytečně, vůbec jsem neměl zastavovat. Nasazuji stíhací tempo a naštěstí je v následujícím kopečku zase dojíždím. V posledním kopci z Černého dolu vidíme před sebou další skupinku. Jeden borec od nás odjíždí a za chvilku je u nich. Já se taky šněčím tempem odpojuji a akorát před horizontem jsem u nich. Avšak tato skupinka nemá žádného superdomestika Žábu, a tak nás Žába sjíždí hned ve Svobodě. Dozvídám se, že se Žábovi moje poslední odjetí nelíbilo. Pardon, já domestik nebyl. Naštěstí vše dobře dopadlo a ségra s přehledem v ženách vyhrála. A individuálně uspěl i Žába, když ještě stačil vyhrát spurt skupiny, kterou si skoro celý závod (nebo spíše žávod) do cíle sám dotáhnul.

U auta nás čeká překvapení v podobě pokuty za parkování. Centrum města je prý zóna se zákazem zastavení a někdo svým udáním měšťáky během závodu zaměstnal na celý den. Řešení nás trochu zdrží, ale 200 Kč je docela v pohodě parkovné. Ještě mě na celkem široké ulici stihne okřiknout nějaký elektrocyklista, že stojím uprostřed. HonzaB reaguje a na něj zase reaguje další pán. Nějak to horko leze lidem na mozek. Ale bylo tady krásně

Střelické kolečko

Tour Transalp - 1.etapa

Tour Transalp - 2.etapa

Lázně Bělohrad-Pecka

Tour Transalp - 3.etapa

Eroica Epic

L´Etape CZ by TdF

Beskyd Tour

Litvínov-Lesná

Střevač

MTB Trilogy - Prolog

MTB Trilogy - 1.etapa

MTB Trilogy - 2.etapa

Žlebský Zubr

Memoriál Zdeňka Bambáska

MTB Trilogy - 3.etapa

Giro de Zavadilka

Roudnice nad Labem

Košov

Kolem Melechova

Křižanov

Albertville - La Plagne

Kolem Posázaví

L´Etape CZ by TdF-horská

Zlaťák

Krušnoton

Pahorek

Vysocká časovka

Nepoliská stovka

Pařížovské okruhy

L´Etape SK by TdF

Tábor

Dobrovice

Tour de Zeleňák

Kitzbüheler Radmarathon

Rallye Sudety

Žiželická 70

Klikovy vrchy

Václavská jízda

Sudety Tour

Jičín-Poděbrady-Jičín

Rožmitálský cyklokros

POSPOS - Po stopách POS