Výpis reportů - 2025

Mamut Tour

Kolíkáč – V sobotu si to pojď užít!

Jo chci to! ... v sobotu si to pojď užít ... a já si to užil! Ve středu si roztočit a v závěru pořádně prolít a zamrazit nohy na Orlík. Zimou se klepat ještě ve čtvrtek a v sobotu ráno cítit bolest stehen. 2,5 hoďky v autě rozhánět starťák s Kaprem a HonzouB. Přemýšlet o letošní trase, kam až dojedeme s čelem. Radary musíme prý důstojně, aby i ten závěr proběhl důstojně, ale hlavně co? No Co? Jedeme si to užít!
S Rybou a HonzouB vlézt do první brázdy a vyťapkat tak první brdek Pavlovice bez ztráty kytičky. Balík valí směr první kopec, kolem mě týmoví hráči Nemi, Žába, Luke, Ryba a HonzaB. Silnice narvaná od krajnice ke krajnici, tráva leží, tohle se nedá jinde zažít. Radary si najet dopředu a držet 3 na displeji. Ale je to zoufale málo, nechytatelně odjíždí snad 60 borečků, včetně Žáby a Nemiho. S HonzouB a Lukem jsme chytli společnou slinu, Ryba chytá díru. Před námi na dostřel Kamil Ackermann, ten by nemusel odjet. Ale odjíždí... Nahoře formujeme grupu a daří se. Točíme!! Letíme snad 30 minut furt z kopce a nabíráme lidi, je nás kolem 20 kusů. Je mi šílená zima, krátký krátký, zalezlé slunce a silnice v údolí kolem řeky není moc dobrá varianta. Na odbočce z hlavní se nám tam motá pomalé auto a Luke musí jet chvíli nazpět, s HonzouB to kotvíme, aby se po sjezdu vrátil.
Cestou pod Foncky sjíždíme Kamila a jeho grupu, skvělý zážitek jet v tolika lidech. Foncky loket na loket, trpím, ale nahoře jsem s nimi. V plánu byl bufet, ale nikdo nestaví, jen Jenda, který si to hned rozmyslí a na Troják už je zase s námi. Takže jen chytnout bidon a letíme do Držkové. Tady slušné staveniště a mumraj, přebrodíme se prachem stavby a najíždíme, na pro mě neznámou, silničku. HonzaB řve defekt, a chce ode mě duši a bombu, která vězí v mé podsedlové brašničce důkladně přitažené stahovací páskou, to budu muset zastavit. Luke je ale lépe připraven a za jízdy ho zachraňuje svojí brašničkou, kterou jen zručně odepne.
Horizont štípne, pak sjezd, nakopnout se magnesiem a krystalem z bidonu a hit dne je tu! Grapy na seniorský převod 34x32 to je fakt lábuž, furt v sedle, jen občas protáhnout nohy. Bohužel ale ztrácím rychlost a skupinu. Luke ale mává ručičkou z vrcholu té hrůzy a dodává mi neskutečné orange síly, že v tom nejsem sám. Konečně se to srovnalo a letím zpět do grupy. Sjezd do Bystřice a stále asi v 15 kusech. Tohle je maratonský sen! Chytám slinu a podle budíku v posledním brdku útočím. Luke kotví a získávám si náskok. Ale zkusil jsem jen vábničku, jestli se někdo nechytí, dát ještě 17 km na samotku do cíle na to již nemám. Jak mě dojedou nastupuje Luke, a naopak já kotvím. Tak tohle funguje lépe. Kamil nepříčetně řve, ať mě tam nepouští k té špici, když nejedu. 150 kilometr a cítím, že fest závodíme. V tohle jsem už nevěřil. Tohle je poslední a závěrečná vrcholná epizoda dnešního lovu mamuta. A má to grády!
Bohužel Luke je nakonec dojetý asi 2 kilometry před cílem, velká škoda. Kostky Radslavice v klidu, pak to ještě zkusit, ale je to marné. Do závěrečné loktovačky se již nepouštíme, no málem to lehlo... ale stejně Luku díky! Letos se to moc a moc líbilo, bylo to jezdivé, svezl jsem se ve velké skupině a s týmovými kumpány a to je vždy skvělé a nabíjející!

Luke – Krátkej Mamut

Tak nám zabili Mamuta, vlastně se to stalo už loni, kdy neměl 200+. Letos trasu ještě zkrátili a hlavně zjednodušili. Ale ono to je stejně o tom, jaký si tu udělají závodníci, že? Jenže moribundus přišel a ne a ne odejít a najednou je tu Mamut a já v podstatě bez intenzit. Nečekám od sebe nic, vlastně se mi nechce jet, ale nechci podpořit úpadek českých maratonů ještě svojí neúčastí. Navíc oranž bude dost, tak to bude fajn akce, třeba i pokecáme.
Jen cesta s Žábou a Nemim jeho korábem (bez automatu :) ) by byla na dlouhej report. Defekt na Dogmě a moje neschopnost dořešit DT bezduše mě odsuzuje k jízdě na dvojce, ale rozumíme si. Na startu tak nějak v klidu a největší strach mám nesmotat se, až budem přeskakovat mrtvou kočičku na km 1. Naštěstí jí někdo uklidil.
Nestartuju moc zezadu, přijde mi, ale hned mi to ujíždí a lepím si to do balíku za svý. První varování a tak se radši sunu dopředu, kde bych se mohl intenzitám aspoň trochu vyhnout. První brdek se rozjíždí zlehka, ale minutka na 6,7 w/kg se do glykogenových zásob docela podívala. Ale tohle vylejvání glykogenu po kýblech jsme aspoň zkoušeli na soustředění, škoda že už je to dva měsíce... Pak rovinka, držet se v popředí a na sjezd si najet skoro dopředu. A skoro bylo málo, vůbec se mi ta rychlost a lidi kolem nelíbí. Navíc se to natáhne a 12,5 w/kg špička pěkně zalepí vznikající díru. Dál už mám naštěstí klid a až pod kopec držím pozici a stíhám dát i plánovaný gel. Super.
Pak jsem věděl, že odpadnu a ani jsem se nebránil. Přijel Kolíkáč s HonzouB a asi by chtěli abych jel s nima. Přijel i Ryba, ale pak zjistil, že mu asi ještě tak 1-2 tréninky chybí a zmizel. Ne moc, mě se vůbec nechtělo jet, tak jsem zkoušel, že bychom jako zvolnili a počkali na Rybu, ale prej ne. No nakonec byl za náma jen kousek, takže asi příště pojede s náma. A já nebudu mít na koho chtít čekat.
Před vesnicí už mám docela díru, přitom se dá zalepit, ale chci to? Kolíkáč s HonzouB se občas otočí, ale nevypadá to, že by chtěli čekat, přitom grupa drží jejich rychlost. Trochu panikařím, že bych to jel sám jak loni, tak zvedám zadek a jedu s nima. Nahoře si trochu dáchnu a na hlavní bychom teda asi mohli začít točit. Je vidět i větší grupa, kam by se mohlo dát dojet, ale to by chtělo umět jezdit kolotoč, mno.
V Potštátu předjíždíme auto, HonzaB na špici mále míjí odbočku. Zbytek se tam nějak skládá, ale borec vedle mě se lekne trochu štěrku a úplně to srovná. Já si můžu vybrat, mezi srážkou s borcem, autem v protisměru, nebo to úplně stočit na druhou stranu. To mě teda stojí skupinu, musím zastavit, otočit se a ty cenný watty co jsem ušetřil v kopci rozházet po okolí, abych dojel zpět do skupiny.
Ne že by se pro mě týmové komando vrátilo, ale aspoň slezli ze špice. Pak se vydýchávám a lámu nad grupou hůl s tím, že se stejně nejede a nepojede. Dva brdky, kde se jede, jinak plíseň a klid, občas 500W zbytečně. Pak přichází kopec z Týna nad Bečvou, kde se posunem s Kolíkáčem trochu dopředu a jede se to konečně tak nějak maratonským tempem. Pak docela v klidu pod Tesák/Foncky a dokonce před tím Kolíkáč zastaví celej balík na čůrání. Je nás možná ke 30, takže fakt docela bizár. Příprava pod Tesák asi poprvé v balíku, jede se to mnohem příjemnějc než za svý. Začíná mě nějak píchat v boku a tak nějak vůbec se nemám fajn, ale na kdo by tady odpadal. Teda ono ani není místo kolem jak si vystoupit. Za potokem se to trochu zvedne, tak využiju skulinek abych se dostal trochu víc dopředu, kdyby se začalo jet, ale nezačne se a zas to v maratonským tempu vyhopkáme až nahoru.
Následuje zmatek na bufetu, ale já stejně stavět neplánoval. Troják a užít si krátký serpentiny, kde projedu na čelo a dokonce trochu pláchnu. No tak aspoň něco ještě umím. Držím se u čela až do Držkový, kde řešíme kdo je jak v háji a kdo potřebuje půjčit bombičky. Bohužel se teda loučíme s HonzouB a navíc jako pojistku bez brašničky si mám hlídat Kolíkáče. Přitom před chvílí hlásil, že ho máme na Grapech nechat. Tak nevím.
Kopeček na pohodu a pak sjezd pod Grapy. Jak kdyby pár lidí toho mělo dost a mělo problém i na rovině, ale není moc čas, najíst a hurá nahoru. 2 lidi odjíždí, já si překvapivě klestím cestu vzhůru místo zametání na konci. Ono aby ne, takhle se to má jezdit a čekám na to 5 let. Prostě poslední kopce mají rozhodovat o výsledku, ne přežití. Držím na dohled ty 2 odjetý, ale nad loukou zvolňují a díra se extra nevytvořila. Vše je nadostřel, tak se spíš cedím dozadu, kdyby bylo potřeba pomoct Kolíkáčovi ze sjezdu, ale ten nakonec přiletí už kousek za horizontem a nic nepotřebuje. Naopak já mám pocit, že jsem asi mohl jet tu první část trochu konzervativněji, posledních pár stojek před nájezdem na hlavní už mi moc nechutnalo, no.
Sjezd tedy v klidu, zapracovat se do grupy v Bystřici a jde se závodit. Gruba trochu prožídla, ale pořád je nás dost. Někdo zkouší odjet, já to překvapivě snadno zalepím. Po další špici přišlápnu do protisvahu a ve 3 odjíždíme, plus teda domlouváme, že to zkusíme později. Přemýšlím, jestli mám takhle blbnout, nebo šetřit na nedělní závod, ale rozhoduje Kolíkáč, který ho to taky začalo bavit a odjíždí sám.
No chvíli se tam větrá, já hlídám čelo, trochu prudím, ale nechává se vcelku sjet. Jen když vidím, jak se všichni ztratili ze špice, tak mi to nedá a hned odjíždím. Bohužel sám, ale řikám si, že aspoň zas závodíme. Za mnou se to srovnalo, Kolíkáč úřaduje u špice, paráda. Jen teda mě nesjíždí, spíš odjíždím. A garmin ukazuje 18 km do cíle. Tvl tak to asi nechci ne? 16 a pořád mě nesjeli. 18 a ani nejsou vidět. Valím furt threshold, ze zatáček nástupy, brdky přitlačit, asi mě jako bolej nohy. Myslím si, že jsem blíž, ale nějaký magnet co jsem tu nečekal mě pěkně točí. Přitom místy už balík nevidím. Ale klesavá pasáž s protivětrem je přivádí zpět. Sjezd z Pavlovic mám ještě pár desítek metrů, ale je jasný, že mě smáznou. Před kostkama už poznávám, jak se nejede. Až tak, že za to zase zkouším vzít, zas nikdo se mnou, tak nic. Nohy na dranc, závod zítra asi můžu v klidu vynechat, stejně jako spurt o zatáčku do cíle. Užil jsem si to i bez toho, díky.
No a teď to hodnoť. 90 km mě to moc nebavilo, konec byl parádní. A byl parádní v zásadě proto, že to bylo kratší, bylo víc lidí a bylo to lehký, tak grupy držely pohromadě. Takže super, protože to bylo takový jaký to nemám rád. No paradox, ale stejně starej Mamut byl lepší. Jako všechno starý a když jsem byl mladší, prostě za nás... a jo, bude mi 40. Tak pardon za ty řeči a pozdní report. A zas někdy.

Nemi – Fantastické reminiscence

Budím se hodinu před budíčkem v 4:10 hod., přesto na místo srazu s Žábou dorážím o pár minut později. Nabíráme Luka a letíme vstříc prvnímu letošnímu maratonu. Na startu se tísní stovky lidí, a tak se ani nestihneme pozdravit se všemi týmovými kolegy, kterých se i v tak dalekých končinách sešlo požehnaně. Na sluníčku je hezky, ale proudící vzduch je studený, a když se zatáhne, je docela zima. Vhod proto přijde zahřívací brdek v Pavlovicích. Jak jsem později pochopil, tento maraton má jen dva pořádné kopce. Ten rozřazovací kolem Slavkova začíná po 15 kilometrech a má na délku 10 kilometrů. Po něm následuje ještě delší sjezd. Tam musím být, napadne asi každého závodníka. Nasazuji tempo, ale to ve stěnách úplně nefunguje a s vidinou ještě dlouhé trasy si nechávám odjet 40hlavý balík A. Nahoře se zformuje 25hlavý balík B, kde jsem spolu s Žábou, kterého opět potrápil spadlý řetěz. Ve sjezdu příšerně mrznu. Mám pocit, že se vůbec nejede. Vepředu točí pouze pár lidí. Do nějakého tempa se dostanu jen do brdků a při několika málo návštěvách špice, jinak regeneruji v Z1 a Z2. Uvažuji, že jsem se možná mohl zkusit kolem Slavkova ještě více zmáčknout a jet s někým, kdo chce závodit. Nemám proč se potit, a tak se mi už hodně začíná chtít čůrat. Jeden borec to řeší za jízdy, což bohužel neumím. Čekám do dalšího stoupání, kterému říkají Tesák. Jako bych slyšel Kolíkáče na Pustevnách. Na 95. kilometru zastavuji na nekonečné dvě (!) minuty. Snažím se balík dojet, ale nahoře nikoho nezahlédnu. Ani za mnou nikdo není. Nasazuji stíhací tempo a s nadějí se dívám za každou zatáčku. Jako kdyby nebylo jasné, že ve skutečnosti nejde o to dojet balík přede mnou, ale nenechat se sjet balíkem za mnou. Postupně míjím tři odpadlíky, kteří jsou tak KO, že se ani na chvilku nezkoušejí držet se mnou. A tak zbylých 60 kilometrů do cíle jedu úplně sám. Vzpomínám na svůj únik na Krušnotonu. Ale ještě jedna loňská vzpomínka mě chytla za srdce. Ikonický kopec zvaný Grapy. Při pohledu na pasoucí se krávy kolem úzké silničky s více než 10% sklonem jsem si připadal jako na Passo Manghen. A tady jsem si navíc mohl užít plácání rukama s několika skupinkami výletníků, kteří fandili, jako kdybych byl první na Giru. Prostě fantazie. I když to nevyšlo, jak bych si představoval, přesto mám z dneška úžasný pocit. Vždyť dosud jsem kromě Sudet všechny maratony na konci už jen dojížděl, ale tady jsem měl chuť jet pořád. A jako třešnička na dortu přišla zpráva, že kromě Kaprova stříbra v kategorii jsme i v týmech obsadili druhé místo.

RiC – Mamut - kolikáté?

Loňského Mamuta jsem si protrpěl. Málo kilometrů, málo tréninků, hodně tuku a kilogramů kolem pasu (a nejen tam). Co s tím? To jsem řešil po zbytek roku 2024.

Řešení se objevilo na podzim 2024 v podobě nového Gianta TCR. Ne že bych byl rychlejší nebo lehčí, ale dostal jsem chuť zase jezdit. Na podzim jsem toho moc nezachránil, ale zlepšila se nálada. Přidal jsem pár km v zimě a na jaře vyplnil přihlášku do Prosenic na Mamuta 2025.

Tolik kilometrů jako v dřívějších dobách jsem nenajel, ale bylo to rozhodně více než 2000 km, které jsem měl vloni. A hlavně, najel jsem pár delších švihů v kopcích. Jak jsem zjistil dodatečně, ne dost.
Pokračování...

Ryba – Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Snadné je psát report ze závodu, když se všechno povedlo. Ale vůbec se nechce, když se všechno podělá — když touha neodpovídá možnostem, když selhávají nejen nohy, ale i vybavení.

Ráno. Vzbudil jsem se v 5. Čtyři hodiny spánku — katastrofa. Šel jsem venčit psy. Manželka už s nimi nesmí — tahají a je těhotná. Venku je zima, ale jasno — to je dobrá zpráva. Snídaně. Varia a Táňa vstaly. Naložil jsem všechno do auta, v 7:30 jsme vyrazili na start.

Registrace, potřesení rukou. Všechno probíhá dobře. Vyjíždím na rozjetí — a nemám brzdy. Cože!? Nové destičky, brzdy odvzdušněné — pravá páčka se propadá, přední brzda vydává šílený skřípot, ale nebrzdí. Rychle se snažím odvzdušnit zadní brzdu, mám nářadí — podařilo se, ale někde to tahá vzduch, brzda zabírá až na třetí zmáčknutí. Ale to mě nevyděsí — několik let jsem jezdil ve starém Moskvichi z roku 1981, kde brzdy začaly fungovat až na desáté šlápnutí. Ale co s přední brzdou? Vyměnil jsem destičky, otřel kotouč — ale hned na prvním sjezdu mi došlo, že z přední brzdy mám jenom zvuk. Nakonec jsem to nějak ustál. Každý sjezd byl stres, ale ke konci mě to dokonce začalo bavit: neuvěřitelný mentální trénink, 100% koncentrace.

Do startu 10 minut, nerozjetý, nervózní. Vidím, že prezident stojí v první lajně — stoupnu si vedle něj. Je to čest, stát v první řadě na startu v oranžovém dresu. Na Garminu vybírám trasu a… do prdele, nejde načíst. Můj noční můra: žádná mapa, žádné info o stoupáních, žádné brzdy. Totální průser.

Start. Jedeme svižně. Je skvělé startovat z první lajny — nemusím nikoho dojíždět. První kopec. Netuším, kde končí. Nohy necítím… Zdá se, že je to v pohodě, a najednou Kolikač zařve: „Mooooc!“ A jako by to byla kletba — vypne mě. Kličkuju přes cestu, zůstávám sám, nejlehčí převod, 130 wattů a nemůžu točit. A v hlavě: Nemáš trasu. Konec závodu. Ostuda.

Hledám motivaci točit dál — nic. Sním gel. Na displeji 200 wattů — dobrý. Slyším dech — nejsem sám. Míjí mě závodnice. Divné. Jede moc rychle na to, aby byla v takovém záseku se mnou. Asi defekt. To je motivace: ona potřebuje dohnat soupeřky, já dojet závod. A když ještě pomůžu — bude to super. Skáču jí na zadní kolo, dávám signál, že nejsem závaží — dej mi dvě minutky a budu makat. Začíná opravdový závod.

Makáme spolu, střídám, co to jde. Ale dostihne nás skupina šesti lidí. Myslím si, že je to posila, že se sehrajeme — ale oni dojedou a přestanou tahat. Vidím, že se to mojí parťačce nelíbí — jde na špic, rozjíždí to, vystřídá… a zase ticho. V každém brdku útočí, odskočí, ale pak ji dojedou. Na jednom kopečku zkusím nohy — pustilo to úplně. Je čas útočit — jsme přece v závodě.

Brdek. Všechno se opakuje. Holka útočí, mezera, já schválně jedu pomalu, ať si odjede. U vrcholu vystřídám, odskočím a dojedu ji. Odjíždíme spolu. Tvrdá práce, ale daří se. Po dvaceti minutách proti větru — a já nejsem zrovna jezdec proti větru. Vidíme, že nás dojíždějí — ne protože by přidali, ale protože moje střídání už stojí za houby.

Pak přijede týmové auto — její tým jí poslal pomocníka. Chápu: to je šance. Přidávám. Silný borec jde tahat, já se snažím neplést a trochu se zregenerovat. Brzy dojíždíme skupinu asi sedmi lidí. Jsem vzadu, síly ubývají a jsme teprve v polovině. Ale zaspal jsem — v té skupině jede soupeřka mojí kapitánky.

Začíná trhání, jsem poslední. Vidím, že jsem v záseku — a s nimi i ta soupeřka a její pomocník. Sakra, tuhle hru jsem začal, bylo by blbé to teď vzdát. Mám sílu to dojet, ale nechci jim pomoct… Můj vlak ujíždí. Blbý tah… nebo mám šanci?

Vystřelím, cítím chlapa za sebou, holka ztrácí. Jdu do toho. Ještě jeden nástup. Dojíždím. Povolím — a hned brutální křeč do levého stehna. Musím točit! Lehký převod, 100 kadence, dva gely a modlitba. Ztrácím kolo, ale točíme do kopce. Velké stoupání. Opřu se do toho — jde to. Tančit na kole umím. Nahoře dostanu ionťák. Pulsuje to, ale pomalu pouští.

Hotovo. Všichni dojíždějí. Všichni jsou unavení. Klid. Cíl. Manželka, dcera a nejmenší pes mě vítají.

Spousta hloupostí. Spousta emocí. Skvělí lidé. Spousta bolesti. To je cyklistika. To je život.

Žába – zbytečná poctivá příprava

Nová trasa úplně mění pravidla hry. O pořadí se rozhoduje v prvním kopci na 20. km. Kdo tam nebude na Radarech, tak tam nebude. Lámu si hlavu co s tím, prohlížím profil stoupání a zapisuji kolik sekund pojedu každou část stoupání a kolik wattů si můžu dovolit jet. Šílený čísla, ale měl bych se poblít až za kopcem.

Start, rozehřátí na rovince, krátký kopeček na vyzkoušení nohou, všechno ok, jede se podle plánu. Dlouhá příprava před rozhodujícím kopcem se jede překvapivě prd. Super, ušetřený kyblík glykogenu se bude náramně hodit ve druhé prudké části.

Pardon, kyblík glykogenu se hodí hned v úvodu kopce, jede se o 50 W víc než si můžu dovolit. Ale přeci si nevystoupím takhle brzo.

Prudká část se jede o 50 W víc než si můžu dovolit. Teď opravdu nepřekračuji plán a začínám se cedit dozadu. Pořád dobrý, pořád jsem v závodě. Kopec povoluje a hurá do druhé stojky. Hodil by se ten ušetřený kyblík glykogenu... Ztrácím pár metrů a můj plán začíná mít trhliny. V lehkém klesání jsem měl šetřit v háku na chvostu balíku. Místo toho mám 10 metrů díru a plíce v ohni.

Místo balíku musí stačit jen jeden borec, naštěstí založil neskutečně a dotahuje balík. Boží. Vlastně ne, vytuhnul a já to nechci vidět. Připustím si to až po pár sekundách, objíždím ho, házím velkou a hypnotizuji korálky na konci balíku pár metrů před sebou.

Zase to stoupá, na budíku to začíná 5 a já házím řetěz dolu. Úplně dolu. Stojím. Objíždí mě vytuhlý borec, dlouho nic, objíždí mě velká skupinka s Nemim. Štrůdl? Luke nikde, řetěz je zpět. Nohy se překvapivě zas rozjely a tak stahuji Nemiho skupinku a vytvoříme velký balík.

Sice to není to co jsem měl naplánované, ale i ve druhé skupině se jede závod. A docela zábavný závod. Nevisím polomrtvý za oči na konci balíku, ale většinu závodu určuji tempo. Ani chvilku se nejede víc, než bych chtěl. Občas zkusíme odjet, občas to prostě zastavíme a kecáme na špici. Ujet balíku plnému žab se mi nedaří a tak klídek až pod Grapy.

Tam přišlo zklamání. Odjíždí jen 3 ze skupinky a jeden je vlastně jen pár metrů předemnou. Čekal jsem spoustu rozsypaných korálků, místo toho za mnou jede nekonečná lajna. Neodpadl nikdo a to je super. Od 120. km si nastupujeme si na každém brdku a závodíme až na cílovou čáru. Nakonec je z toho krásný maraton.

Krakonošův cyklomaraton

Kolíkáč – Koupel brambor v Úpě furt stojí za to!

V pátek si poznamenat:
Konečně! Verano, opalovací krém a kila magnesia. Vydržet pod Pomezky a tam na výkonnost odpadnout. Pražskou na 34x32. Pak se doplácat v křečích do cíle a skutálet se do Úpy. Berte ručníky! To jsou jen zbožná přání a realita zase bude určitě jiná, jo, to nás furt žene hledat sichrhajsky a bodat je do zad. Tak ať to všem vyjde podle představ, hlavně bez lišeje a defektu!
A sobotu si poznamenat:
Tak všechno klaplo málem podle plánu… Verano, opalovací krém a kila magnesia. Jen ty sichrhajsky se nebodaly, jelikož rozumně je číslo s čipem jen na kole. Start zezadu, ale silnice je široká a uzavřená, takže se dá posunout vpřed. Pak už jen úzká vlásenka a valící se balík do sjezdu. Nemám moc dobrý pocit z té mačkanice, ale pod Hrádečkem na dohled Žáby, který startoval od pásky. Chci s Nemim, který je na dohled. Sklon přitvrzuje a už se to porcuje. Ve špuntech balíku cítím, že mohu jet rychleji, tak se prosmýknout dopředu a full gas. Nemi mizí na horizontu, za sebou cítím HonzuB, to bychom mohli ještě doskočit.
Sjezd a doprava boční ulicí mezi domy. Pod Žacléř velká skupina, která ale moc nejede, v dáli o skupinu před námi orange dres Nemiho, který jede v grupě, kterou táhne Žába pro ségru, jak se dozvídáme v cíli a z fotek. Žacléř poctivě ze špice, Ryba je hodně aktivní a cítím, jak se o mě stará. Děkuji! Je tu Pavel a jeho domestik, ze kterého se pak podle výsledků vyklube Kristian Hynek. HonzaB nemá problém a je tu s námi. Mega grupa valí do Polska a já málem končím v 60 km/h., když do mě zezadu najede jeden borec. Nechápu, kleju jako dlaždič, tohle mohlo dopadnout hodně blbě!
Kostky v Lubawce peklo. Kolo tancuje po těch šutrech a doteď nechápu, že nezapadlo do nějaké spáry. Před námi v úniku s jedním borcem Adéla z Doks. Dobře se větrají, ale asi stále vidí odjíždějící zlato aneb Žábovu ségru a mají motivaci. To já se už těším na Elite, až nás zezadu zválcuje a snad i popostrčí dopředu. Ale letos nějak nejedou. Až když začíná pozvolný začátek kopce na Pomezky, tak nás mají. Neskutečný zmatek, když se to začne promíchávat. Hákuji, co se dá. Vpravo to lehlo. Konečně kopec, cítím se skvěle a věřím, jak teď poletíme s HonzouB a všechny tady necháme.
Ale je tu Pavel s Kristianem a mám co dělat je uhákovat. Ty wado! To jsou zvraty! Trpím a nejede to. Vrchol Pomezek, naštěstí stále s Rybou a HonzouB a je to omamné. Na nic nečekám a letím dolů. Ve sjezdu se to sjíždí, už se jen soustřeďuji na zadní Pavlovo kolo, to bude základ úspěchu. Do Pece to uteklo díky Kristianovi jako nikdy. Leju do sebe krystal z bidonu. Na Pražskou plánuji frontální útok, vždyť to bude jen slabý odvar Zoncolanu. Prdlačky! Ztěžka hákuji Pavla! Je to furt démon, jak mu to zase jezdí anebo mě nejezdí? Ryba a HonzaB dodávají téhle epické části Krakonoše týmové grády. Před vrcholem kotel fanoušků, tohle je nabíjející. Bufet projíždíme, Pavel nestaví, Kristian ho obsluhuje all inklusive. Sjezd bezpečně za Pavlem, tady nemá cenu riskovat, i když je letos sucho a mokrý mech zmizel.
Hrbol na Strážné už je očistec. Nemůžu po tom sjezdu roztočit ztuhlé nohy. Jsem vyřízenej, jede se kudla. Kristian mi umožňuje si tady cinknout PR. Cítím svůj neodvratný konec, řvu moc, aspoň o kilák pomaleji prosím! Bufet chci zastavit, bidony chrastí a vedro zesiluje. Pavel ale stavět nebude a stejně tak většina grupy. S HonzouB doplňujeme nádrže na bufetu v hektické atmosféře, HonzaB je značně obhroublý na obsluhu, ale nedivím se mu, když závodíme a Pavel odjel. Do Černého Dolu je zkoušíme sjet, jsou na dohled. Ale je to marné, pálím poslední sirky dnešní bitvy na té široké hlavní silnici.
Vypli mě proud, nemám z čeho brát. HonzaB se o mě stará a vytáhne mě na Hoffmanky na hranici kolapsu. Letíme přes Jánky a sjedeme si dvojičku, co nás předjela v kopci. Začínám být apatický a je mi všechno jedno, stejně jedu tak o 10.-15. flek. Cedule 5 km do cíle a při vyklepávání svalů chytám křeč, tak čau! Motám se na samotku do cíle a jen tupě čumím na budík 4,41 do cíle, 3,8 do cíle ... teď mě dojede Kaprova grupa ... kruhák, nikde nikdo ... cílová brána a za ní orange klubko. Hlava padá na představec a kluci na mě lejou vodu za krk. Totálně vymleto. HonzoB a Rybo díky za týmovou podporu!
U auta nevěřícně čumím na mobil, ty wado já jel o pódium! Kdybych vydržel s Nemim Hrádeček, kdyby nestavěl na Strážném, kdybych ... jo na to se ale nehraje. Koupel v Úpě s bramborovým bráchou mě konečně dostává do blaženého stavu. Safra zase to byl skvělý maratónský film! Díky Šlapky, jsme furt vidět!

Nemi – Krásné počasí leze lidem na mozek

Nebe bez mráčku slibuje docela jiný zážitek než před týdnem v Alpách. Nasazujeme kombošky Verana a spořádaně za sebou se s Kolíkáčem, HonzouB a Kaprem rozjíždíme Trutnovem. Předjíždí nás kolona offroadů s nizozemskými (!) značkami a několik z nich nás nepochopitelně kropí z ostřikovačů, vytrubuje a úmyslně bere na kreditku. Tohle byste si doma nedovolili, tam by si vás Matěj srovnal. Kapr se na startu řadí do první lajny se Žábou, ostatní jdeme skoro až na konec, kde nás zdraví Javi. Načítám trasu v Garminu, ale až po dvou kilometrech si všimnu, že jsem nespustil záznam. Pořád vlevo, a jakmile je příležitost, posouváme se dopředu. Do prvního stoupání na Hrádečku naštěstí vjíždím tak, že pořád mám dost prostoru předjíždět. Několik desítek metrů před sebou vidím Žábu a přes horizont se mi podaří ho dotáhnout. Žába se rozhoduje, že nepojede na sebe, ale na svoji ségru. Nastavuje slušné, ale v pohodě uvisitelné tempo. Občas se krátce na špici ukáže i někdo jiný, nicméně drtivou většinu práce více než desetičlenné skupiny odvede žabí lokomotiva.

Ve sjezdu ze Žacléře přejedu malý výmol a z předního kola se ozve ohlušující rána. Už od loňského roku mě přední ráfek trápí, mléko protéká, tak jezdím dočasně na duši. Asi bude uvnitř naprasklý. Jsem z toho nervózní, ale na pohled se nic neděje, tak jedu dále. V Lubawce se asi deset metrů přede mnou na rovném úseku dva lidi nehezky rozsekají. Prý si jeden podle gesta doprovodného motorkáře myslel, že máme odbočovat, tak odbočil. Ostatní se naštěstí stihneme vyhnout. Pak následuje nehezky dlouhý úsek kostek s příšerně širokými spárami vyšperkovaný zpomalovacími prahy. Ráfek drží.

V nejdelším stoupání na Pomezní boudy držím svoje tempo a trochu se od Žáby vzdaluji, když hákuji několik rychlejších borců. Zde nás předjíždí obří peloton čtyřiceti Elite z dlouhé trasy zřejmě doplněný dalšími desítkami těch nejlepších z krátké trasy. Jedou hodně natěsno, tak jsem v jednu chvíli skoro mimo silnici. Na horizont jsou to ještě dva kilometry, tak si říkám, že nemá cenu se na ně snažit zavěsit. Možná to byla chyba, protože nahoře jsme nakonec jen dva, což není úplně optimální počet na dlouhý šlapavý sjezd. A tak nás v rovinatější části kolem potoka opět nabírá do vláčku Žába, který nás transportuje až do Pece.

Do kopce na Pražskou boudu už musí každý za své. Začíná se brutální stěnou se skoro 30 %. Tady nezbývá než se postavit a se svými převody 36×30 skupině odjíždím. Fandící VKML si mě asi plete s Technikem. Nahoře jsem sám, tak zastavuji na občerstvovačce. Tady nejsme na SuperGiroDolomiti, gely sháním marně. Můžu si vzít jen pár rozinek a napít se teplého ionťáku. Přijíždí Žába se ségrou a několika dalšími, co přežili. Společně jedeme po tankodromu dolů. Mezi Žábu, jednoho dalšího borce a mě se vloktuje týpek v tmavě zeleném Rapha dresu. Prakticky okamžitě vytváří desítky metrů dlouhou díru a nejede. Nechápu to, předjíždím a skupinu lepím. Jakmile jsem dolepil, týpek v zeleném se stále ještě ve sjezdu zase chce loktovat. Tady už mu důrazně říkám „Nepředjížděj mě!“. Předjel mě naštěstí až po konci sjezdu, hned poté si uprostřed silnice vycvaknul, zastavil a od té chvíle už jsme ho neviděli.

Podruhé zastavuji na občerstvovačce na Strážném. Ptám se na gely, ale nemají, navíc paní nemá úplně závodní tempo, o čemž HonzaB z vlastní zkušenosti celou cestu domů barvitě vyprávěl. S hrůzou zjišťuji, že mi Žábova notně prořídlá skupinka ve sjezdu odjela. Úplně zbytečně, vůbec jsem neměl zastavovat. Nasazuji stíhací tempo a naštěstí je v následujícím kopečku zase dojíždím. V posledním kopci z Černého dolu vidíme před sebou další skupinku. Jeden borec od nás odjíždí a za chvilku je u nich. Já se taky šněčím tempem odpojuji a akorát před horizontem jsem u nich. Avšak tato skupinka nemá žádného superdomestika Žábu, a tak nás Žába sjíždí hned ve Svobodě. Dozvídám se, že se Žábovi moje poslední odjetí nelíbilo. Pardon, já domestik nebyl. Naštěstí vše dobře dopadlo a ségra s přehledem v ženách vyhrála. A individuálně uspěl i Žába, když ještě stačil vyhrát spurt skupiny, kterou si skoro celý závod (nebo spíše žávod) do cíle sám dotáhnul.

U auta nás čeká překvapení v podobě pokuty za parkování. Centrum města je prý zóna se zákazem zastavení a někdo svým udáním měšťáky během závodu zaměstnal na celý den. Řešení nás trochu zdrží, ale 200 Kč je docela v pohodě parkovné. Ještě mě na celkem široké ulici stihne okřiknout nějaký elektrocyklista, že stojím uprostřed. HonzaB reaguje a na něj zase reaguje další pán. Nějak to horko leze lidem na mozek. Ale bylo tady krásně

Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb Krakonošovy otázky

Report (www.sokolveltez.cz)

Žába – Domestik

Zoncolan mě provází celým týdnem, marně se ho snažím dožrat, setřást poctivým nájezdem klidného objemu, zahnat protahováním. Motá se mi kolem nohou jako věrný pes. Při pátečním rozjetí mi Zoncolan pošle facku na probrání. Zoncolan se mnou pojede i Pražskou boudu. V sobotu nakládá Strejda mě a Zoncolan do auta a jedeme do Krkonoš.

Pár dní před závodem přišel Tom s tím, že tam je přihlášená Adéla, byl takový naštvaný a já jen: "No a co, tak mě porazí". Já měla strach z Polky Angeliky, ta jezdí dlouhé maratony a je fakt hodně dobrá. "Trenér ví, že tenhle závod je moje srdcovka a vím, že mě na něj připravil, a to jak to dopadne se uvidí podle situace a vývoje závodu."

V Trutnově se nacpu k ségře na začátek koridoru na pokec. Hledá nový tým za odumřelý TFD. Mě chybí na startu Luke nebo Technik, maják v rozbouřeném balíku. Nový úvod přes Hrádeček je nic moc. Velký balík se tlačí úzkou silnicí a já už vím jsem to podělal.

Start je to takový docela v pohodě, ale lehce se propadám, hlídám si Adélu, ta se cpe dopředu, na 8 km odbočka a silnice se hodně zúžila a nejsem úplně moc vepředu. Ale k Adéle se probojuji, první stoupání, a objeví se tam brácha a přijde mi, že mi snad bude dělat domestika. No držím se ho, jede se celkem tempo, holčina vedle mě mi říká ahoj a strašně funí a říká mi, jak to že vůbec nefuníš? Usměji se a soustředím se na jízdu. Kopec jsem přežila, chytám se za bráchu a jedeme.

V serpentinkách u Hrádečku se nechávám zavřít. Můžu vylít kýbl glykogenu a pak nejspíš odpadnout před Žacléřem. Vedle mě je ségra, tak zvolňuji na její tempo, v dohledu žádná Šlapka, tak holt budu dělat domestika já. Prudkou část má za sebou. Lehká ztráta, ale pořád dobrá pozice. Zakládám tempo a laťku nastavuji o trochu výš, než co by normální člověk vydržel. Ségra sice vydává strašné skřeky, ale drží na zadním kole. Přes horizont to rozjíždím, jedu víc než v kopci a nabalujeme pěknou skupinku.

Brácha na rovině nasazuje tempo, já se ho jen držím a doufám, že přežiji.

Před sebou vidím čelo závodu, přemýšlím kolik můžu jet než ségru úplně utavím. Balancuji to podle intenzity funění. A postupně na rovince a hákovém stoupání ztrácíme korálky. Žacléř určuje tempo ségra a popraví dvě soupeřky ve skupině. Roviny přes Polsko se snažím jet doraz, aby nás nepřežehlili profíci na rovině ... bůh ví koho by dovezli. Ze skupiny mi střídají jen 2 borci. Pomáhá to nabrat sílu, ale tempo trpí.

Teď už vůbec netuším, kdo je v balíku z holek, soustředím se jen trasu a na bráchu. Rovina před Pomezkama a já jedu celkem na hraně (260 W-280 W) za bráchou, no držím, ale těsně před stoupáním se ozvu hlasitějším povzdechem, že už to asi nevydržím dlouho, trošku zvolní a říká máš říct

Na Pomezky nechávám tempo na ségře. Většina balíku se smíří s jejím couráním. Profící nás dojíždí až v půlce stoupání a nepřijde mi, že dovezli někoho relevantního. Většina je z krátké trasy. Pár lidí ze skupiny se hákuje za ně, ségře to zakazuji. Stejně všechny odvážné posbíráme ve sjezdu a v přípravě před Pražskou boudou.

Sjíždíme dolů, teda asi letíme, jsem v háku za bráchou a čeká mě poprvé odbočit doprava. Pražská bouda před námi, jsme taková malá rozumná skupinka. Teď to přijde, brácha říká, tohle je na 12 minut a pak sjezd. A přede mnou se objeví brutální stěna a mně se chce skoro brečet a slézt z kola, tohle mám jet 12 minut???? Ale ostatní to tam rvou a já seberu odvahu a snažím se šlapat, naštěstí to povolí a už to není takový brutus. Jedu a dá se to, funím slušně, ale ani nevypadávám nějak extra ze skupiny, neujíždí mi to naštěstí. Na vrcholu nám fandí a křičí první žena a začnou mě plácat po zadku, neuvěřitelná atmosféra.

Sjezd lesem nemám rád, skupina se natahuje, ale přijde mi že nijak zvlášť neztrácíme. Nikdo nemá motivaci před Strážním odjíždět. Táhnu tempo, ségra za mnou na druhé pozici a pak jak kačeny ostatní za ségrou. Čas od času někdo odpadne. Už mě štve, že ji nechávají jet na druhé pozici. Kdyby měla lepší závětří, mohli by jsme jet rychleji. Mé rozčilování nechává Nemiho úplně chladným, neslyší, nerozumí. Alespoň že Martin Klícha slyší a jede víc dopředu. Občas v kopcích najede na špic.

Musím říct, že pak už to mám tak nějak v mlze, tempové stoupání jsem prostě držela tempo v hlavě jen, že to musím vydržet ve skupině, aby mě nedocvakli zezadu, kolikrát se mi tohle už stalo, z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak

Závod se krátí, a já po 80 km na špici začínám mít dost. Párkrát jsem donutil protočit celý balík, ale tempo nešlo do háje, prakticky se zastavilo. Takže zase špic a hurá přes Černý Důl na Hoffmanky.

Asi v posledním stoupání máme před sebou skupinku a Nemi vyrazí a dojede si je, bráchu to naštvalo a mě bylo jasné, že to bude celou skupinu dost boolet, protože ho začně sjíždět a asi mu něco řekne. A taky to tak dopadlo.

Opravdu se nemůžu spolehnout na nohy, dost možná budu potřebovat prostřídat. Že nastoupí Martin bylo jasné, ale že proti mě pojede i Nemi jsem si vzal osobně. Takže sjezd do rychla na rámovce a regeneruji nohy na sjíždění na rovině.

Z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak

Pod kopcem se zbytek kachniček srovná a zezadu někdo zahlásil: "můžeš!". Lehnu na řidítka, založím 400W a za chvíli něco řeknu Nemimu. Objedu skupinu a pokračuji na špici do cíle. Střídání je teď už spíš homeopatické. Jen Nemi se začal ukazovat vepředu. Teď nás fakt nikdo nesmí dojet.

Zbývá 20 km do cíle a pojede se. Gel by měl vystačit. Roviny brácha jede neuvěřitelně. Když sleze ze špice, tak se zpomalí asi o 10km/h a já si ulevím, no prostě si nahlas odfrknu, že si trošku odpočinu Je neskutečný. 2 km do cíle a padesátník jedoucí pro stříbro se ptá kluků: "Necháme ji dojet jako první, unese to Vaše ego?". A já se jen směju a říkám, tak o tom pochybuju, nastoupí mi tam, první vyrazí Martin Klícha.

Nechtěl jsem, ale když už nastoupil, tak mu to nenechám. Chci ho vklidu dotáhnout, ale kačenkám jsem odjel se zadkem na sedle. Na kruháči už má Martin jen malý náskok, ve sjezdu ho skoro mám. Ale za sebou také slyším brzdy a cvrčky. Zvedám zadek a do cílové rovinky zatáčím v těsném kontaktu. 1200W nechává Martina za mnou. Proč si to děláme o 75. místo.

Ségra vyhrála absolut s náskokem 15 minut. A já konečně nechal Zoncolan za sebou ... nohy na něj zapomněli během těch 100 km tahání skupiny.

L´Etape CZ by TdF

Keda – Po dvaceti sedmi letech...

Po dvaceti sedmi letech jsem se rozhodl zúčastnit se zase jednou nějakého cyklistického závodu. Ten prastarý byl sice říznutý během, ale pro mě navždy zůstane závodem na kolech. Pamatuju si, že jsem se přihlásil se svým tehdejším sportovně založeným spolužákem a utkal jsem se s ním stylově na cílové pásce, kdy jsme doběhli tak stejně, že už to v tehdejších podmínkách snad ani stejněji nešlo. No, pravěk stranou, jak se mi jelo 66 km Krátké trasy?
Jako v pohádce. A to hlavně proto, že jediné očekávání, které jsem měl, bylo dojet celý a nepotácet se kdesi coby ten černej vzadu - první před sanitkou. Byl jsem proto nakonec vcelku překvapený, když jsem nesměle, až mimoděčně sjížděl startovní pole z počáteční 199. na konečnou 138. pozici. V průběhu jízdy jsem totiž čekal od okolních závodníků nějaký trhák, který ale stále ne a ne přijít! Jeď v klidu a nikam se nežeň, nařizoval jsem si. Zůstaneš vězet ve Spiritce úplně sám, všichni budou v trapu a budeš mít z ostudy kabát! Dokonce jsem trochu zaspal ostrý start, když jsem se borce vedle sebe - bylo to už daleko za Hájkem - nevinně ptal, jestli se už jede. On že Jede! Tak ahoj! dodal a zřejmě čekal, že mu zmizím v prachu. Ale ne, já se zkrátka pěkně šetřil až do finiše... Teprve když jsem v křivoklátském stoupání slyšel hlasité sípání jezdců vůkol, začal jsem velmi pomalu chápat, že si většina z nich nešetří síly na později, jak jsem se domníval prvních pár desítek kilometrů, nýbrž že už prostě a jednoduše nemůžou. A když jsem se sledoval, jak se snad na každého podél trati fandícího člověka usmívám, mávám a gestem zdviženého palce mu děkuju za podporu, rostlo ve mě díky tomu poznání, že nejspíš skutečně nejedu dost rychle. A fakt je, že jsem měl v závěru podezřele hodně sil. Cílovou fotografii, na které se zubím jako Sněžný kluk, bych si rovnou mohl šoupnout do občanky!
Svoji dospěláckou premiéru jsem si ale i tak náležitě vychutnal... protože to zkrátka bylo po dlouhé době poprvé! Na příští rok jsem se přihlásil do normální trasy, tedy nejdelší, a chystám se trochu si zazávodit; možná i kus té duše vypustím, uvidím.

Vinohradského dresu jsem si v balíku na Krátké všiml jediného. Svůj původní záměr oslovit spoluklubistu ve stylu Čau šlapko! jsem si ovšem hnedle rozmyslel, aby moje slova chudák nebral jako urážku. Vzhledem k tomu, že jsem byl v CK VŠ velmi čerstvý nováček a nikoho jsem z členů neznal a nikdo z členů neznal mě (kterýžto stav vlastně trvá dosud), nepovažoval jsem nějak za moudré se byť jen ozývat. A vůbec, v pelotonu se taková náročná nedorozumění špatně vysvětlují, řekl bych. Dodávat proto Já jsem taky Šlapka! by celou věc jen víc zamotalo. Tak jsem na cyklistu z Vinohrad (akorát že vůbec!) chvíli zíral a pak jsem jel dál.

Mohlo by se zdát, že výše popsaným výkonem jsem po sobě zanechal dojem obyčejné šlapky. Já jsem si však připadal značně výjimečný! Proč? Jelikož jsem byl jediný (nebo jeden ze dvou, co jsem si všiml), který neměl nazuté tretry, nýbrž obyčejné kecky, a přesto mu dajli medajli!

Ještě jednu storku přidám. Když jsem nadšeně vykládal o svém náádherném umístění svému starému tatínkovi, on, věda že jsem rád chválen, mi prozradil, že jsem porazil samé outsidery. Takový přístup se mi líbí. Byl jsem poslední ze závodníků, od místa 139 byli už jen outsideři...

P.S. a desclaimer alias dementi: Tyhle mé veškeré vejšplechty prosím berte s nadsázkou, nechci se hloupými řečmi o normálních trasách a outsiderech dotknout žádného z účastníků žádné z tras na celém božím světě. Každý kdo na trať vyrazí, je už o vagón před tím, kdo nevyrazil vůbec. :) Neberte to tedy ode mě jako zlý úmysl; vnímám to spíš jako takovou motivační řeč, kterou se hecuju před dalšími možnými závody.

Kolíkáč – Krásná spravedlivá cyklistika!!

Krásná spravedlivá cyklistika!! I když jsem měl chuť po Sýkořičáku zastavit v první vesnici ve stínu pípy, vycvaknout a říci si... je konec navždy...
S kumpány průjezd Prahou, zase vidět po dlouhé době nabušeného Technika, sejít se u Kaprova auta a s ikonickým číslem 69 (Sukes jel si se mnou) si stoupnout do čelního koridoru. Co bude lepší? Držet letos pozici anebo se jako v minulých letech propracovávat dopředu ze zadních pozic? Do Hostivic za autem, tradiční koleje na Bílé Hoře připravují banánovou koupel pro některé borce. Pak už jen palba, let v balíku a v Unhošti technický průjezd po kostkách přes náměstí a solidně se to natáhlo. Jede se lajna, která se už rozpojila a do prvního kopce Poteplí tak jen asi v 10 lidech.
Bezhlavě střílím po všem, co se hne a do Bratronic v grupě s Terkou Huříkovou, Zdendou Rubášem, Petrem Samkem. Není nás moc a moc se nejede, stále očekávám atak HonzyB zezadu. Ten přichází v myší díře před Alžbětou, kdy nás sjede asi 40 lidí. Od startu mě pálí žáha, vrací se mi předstartovní banán. Do Městečka sjezd ze špice, tady ještě funguji. Do Roztok už pomalu zhasínám a do kopce najíždím s dírou asi 100 metrů na HonzuB. Je ale motivací, na Leontýn si ho doskakuji a věřím, že už to spolu dojedeme.
Bohužel sjezd do Zbečna zase zezadu a Sýkořičák trpím jako zvíře. Jen ten kotel fanoušků a hotel Sýkorák mě motivuje zvednout zadek a přisát se zpět do lajny, kterou táhne HonzaB. Ryba čeká podle domluvy a jeho bidon je neskutečnou vzpruhou. Teď už to musím dát. Ale kdepak, sirky došly, začínám se slušně motat a být nevrlý. Vedro zesiluje, bidonuji, zadní kapsy vymetám, ale nic nepomáhá. Další bufet na sebe vyleju celý bidon vody na hlavu, ale probuzení nepřichází. Žáha stále zlobí a do toho mě cuká ve stehnech. Nebaví mě to, nevím, co tady vlastně dělám. A co budu dělat za týden na Kasárnách?
HonzaB chytil slinu a tahá náš balík, já dělám koncová světla. Mozek nefunguje, jsem vláčen jako hadr na holi. Úhoničák už regulérně křečuji, dojíždí nás čelo střední, nemám myšlenky ani sílu na hákování. Jak jsem se dostal pod Motol vlastně doteď nevím, tam si jen vybavuji, že jsem hodil kašpara a nechal celou skupinu odjet. Kolo nesnáším, křečuji, je mi všechno jedno. Na Spiritce budou asi moje holky, to zase bude podívaná. Chci vycvaknout a sednout si k nim...
Bez emocí, s hlavou mezi rameny se převalit do cíle, medaili zkusit navlíknout za jízdy a dostat od ní do zubů, jo to jsem potřeboval... rodinná péče, hlava ve sprše mě jakž takž dávají do kupy, abych se domotal domů přes Prahu rychlostí 18km/h. .. ale bylo to krásné, i tohle je potřeba zažít, abychom si vážili chvil, kdy jsme plni síly a závodnické chuti ... Skvěle Nemi, HonzaB... fakt lítáte...Technik s nájezdem 70 km zase úplně nepochopitelný výkon ... A VIP špekoun o tom škoda mluvit ...

Nemi – Monstrakce v kompaktní grupě

V červnu závodím každý víkend. Už ani nepamatuji, kdy jsem mohl jen tak vyrazit na CD (celodenní výlet). Teď ale není čas na stesky. Strahovská lʼEtape byl můj první závod, kterým jsem před čtyřmi lety odstartoval závodní kariéru. Nervozita byla příšerná. Teď jsem celkem v klidu, když stojím na startu před bouřkou v Dolomitech. Ale když se zase chystám na domácí monstrakci, tepy stoupají, i když jsme ještě nevyjeli. Hlavně se v té mase často přemotivovaných, ale nezkušených lidí nesmotat. Naštěstí se s Kolíkáčem, HonzouB a Technikem řadíme skoro dopředu prvního bloku, který je ve skutečnosti druhý za VIP. Vepředu to cuká mnohem méně a je menší pravděpodobnost, že to někdo před námi položí. A na tramvajových kolejích to někdo položí vždycky. Klíčové je se v nezávodním „nepředjížděcím“ osmikilometrovém úseku do Hostivic neprosévat dozadu, odkud hledají každou skulinku ti, co startovali dále. Loktování nemám v hlavě, ale naštěstí mám u sebe Technika, který ví, jak držet pozici, a tak mi stačí se držet jeho.

Začátek je jako obvykle ostrý, ale protože se jede prakticky po rovině, peloton jednoduše drží v celku. V Unhošti si organizátoři připravili divácky atraktivní průjezd esíčkem po kostkách. A tak se tam vytváří lajna, která několik míst přede mnou praskla. Zapojuji se do lepení a v Americe už jsme zase s čelem. Po 26 kilometrech první kopec – Poteplí. Tady se to podle očekávání konečně rozděluje. Člověk se sice nesmí zrušit, když maraton teprve začíná, ale zase musí chytnout skupinu, která mu dále pomůže. Je tu Thomas Cupl a Mirek Richter, které znám z Veloklasiku, týmově spolupracující Radek Danken s kolegou z organizačního týmu, a Žábova ségra Jana. Celkově možná 20 lidí. Long story short – dojeli jsme tak vlastně až do cíle

Ale zkusím to trochu rozepsat. Nedaleko před námi vidíme další početnou skupinu. Ta by stála za sjetí. Snažíme se točit, ale bohužel je nás ochotných jen několik málo, ostatní se jen vezou. Je to depresivní, jak rozjíždíme tempo, střídáme a najednou stojíme, protože střídající došli. Za Novým Domem mezera narůstá a sen o sjetí se rozplývá. Teď už musí každý bojovat za sebe, protože roviny končí. Kopec z Městečka, sjezd a hned za ním kopec z Roztok, sjezd a hned za ním kopec ze Zbečna. Skupina je kupodivu celkem kompaktní, i když se ty kopce nejedou zadarmo. Na začátku sjezdu do Zbečna poučen jednou zkušeností z Klikových vrchů nabírám Janu a zkouším s ní trochu odjet. V tomhle pětikopci (vlastně pětisjezdu) to je docela snadné. Mezera je ale malá a ve Zbečně nás dojíždějí.

Zvýšená intenzita v pětisjezdu si ale žádá svou daň a hned dole v Sýkořičáku cítím křeč. Naštěstí slabou, ale musím zpomalit a mám strach, že mi skupina ujede. Naštěstí ostatní mají asi také dost, tak se jede o poznání poklidněji než z Roztok. Dost nemá jen Jana, a tak se vydává sama do úniku, zbytek jen zírá. Garmin ukazuje 33°C, dopíjím poslední zbytky ionťáku a říkám si, že jestli rychle neseženu další, tak jsem dozávodil. Vzpomínám na Kolíkáčovu zprávu na WhatsAppu, že nahoře u kříže bude Ryba s bidony. Nejsem s ním domluvený, ale je to jediná šance. Je tam a neváhá mi ho podat. Moc díky, tohle byla spása! S pitím teď nemůžu šetřit. V Libečově dostávám do ruky ještě reklamní bidon s vodou a jsem za vodou. Jana je dostižena až za Úhonicemi. Obdivuji její 30kilometrový únik, vystačí si sama i bez domestika. Ve sjezdu po Plzeňské těsně před odbočením na Motol nás začíná předjíždět čelo střední trasy. Většina lidí z naší skupiny se s nimi v motolském kopci chvíli snaží držet krok, a tak se trháme. Mně Motol tradičně nechutná, resp. už je mi to trochu jedno. Mám to v hlavě špatně. Tady se rozhoduje o pořadí a já už se jen vidím v cíli. Na horizontu přeci jen trochu zaberu a chytím poslední opozdilce. V posledním brdku „Spiritka“ potkávám Janu, která už má splněno. Já ještě před sebou vidím Kamila Ackermanna, a tak si říkám, že bych mohl Kolíkáčovi udělat radost a překvapím ho v cílovém spurtu.

Poprvé jsem jel závod na downgradovaném kole. Protože je přední karbonový aero ráfek v reklamaci, vzal jsem z kola na trenažéru hliník s výrazně užším pláštěm. Nakonec to žádný problém nebyl.

Potkal jsem spoustu známých tváří. Díky všem, že jsme společně oslavili cyklistiku

Technik – Bez wattů, ale přece

S nájezdem 1600 a nejdelším švihem v sezóně 53km jet závod by mě nikdy nenapadlo. Když mě ale furt lEtape spamoval se startovníma info, checknul jsem přihlášený a zjistil, že nějakým kouzlem jsem na startovce.
Za ty prachy to neber. Tak jsem se jel projet s cílem, užít si to, hlavně jíst a pít a prvních 100km nejít do červenýho.
Až na to poslední jsem plán splnil, ale nějakým zázrakem tělo spolupracovalo. Tepovka lítala nad 170 od startu až do cíle a dechově taky super. Samozřejmě výkon tam není, čas o 10-15 minut nad, ale super zážitek. Skvělý svezení v balíku a úžasná atmosféra. Kromě Unhoště musím vyzdvihnout hlavně Roztoky, kde mě skoro celý kostky tlačil týpek v masce čerta. A ještě jsme pokcali. Já na něj: makej makej makej. A on když už nemohl popadnout dech tak prej ať kurva taky makám… No a Sýkořice byly taky bomba.
Navíc jsem zase mohl stát na startu s Kolíkem, Nemim, Kaprem. Díky shovívavosti pořadatele dokonce v první vlně s týmem. Jen Žába a Luke mi tam chyběli, ale snad se ještě svezeme, vy morousové.
Supr zážitek, diky všem…

Beskyd Tour

Jezinka – Naprosté vytržení!

Vzhledem k tomu, že jsem na jaře Vláďovi spálila trenažér, bylo potřeba předvést takto nabytou formu na trati. Protože střední 120km trasa byla vyhlášena za program pro doprovod, nezbývá mi než potvrdit, že jsem statečně vyrazila na dětskou 53km trasu. Slávu tak sice nezískám, ale právo napsat report rozhodně a co víc si přát! Srdečně tu tímto potvrzuji, že společnost na chvostu trati je vždycky úžasná a nezapomenutelná.

S Balúem jsme si bohužel oba dva zhoršili nejen výsledné časy, ale i styl. Balů jel výrazně indiánsko-pulzně: buď moc nebo vůbec a já jsem si naproti tomu vypilovala oblíbený styl jet velmi, velmi pomalu ale furt pořád. Takže spolu nám to nešlo. Díky svému stylu jsem ale vyhrála společnost kouzelného dědy v dresu Král Šumavy 94, který se přesně k tomuto stylu a tempu dopracoval ovšem klasičtější metodou zúčastnit se úplně všech předchozích ročníků od založení závodu včetně. Dokonce i na Kelčák jsme šlapali pěšky zcela stejným tempem! Nahoře mi ale děda řekl, že v 83 letech už opravdu nesmí spadnout (v cíli ho čekala i kouzelná babička a ta by určitě nebyla ráda) a tak mě nechal o dvě minuty vyhrát.

Balů svůj čas vysvětluje tím, že se stavil v hospodě pro vodu. Úplně ho chápu, já tam chtěla jít pro vodu taky, jenže mně to děda zatrhnul s tím, že náš čas bude těsně přes 3 hodiny a že je to bezva a shánět vodu pod Kelčákem je už zbytečný. V cíli jsem se ochladila malinovkou, pozdravila kouzelnou babičku a za chvíli už tam byl Žába a jako korálky za ním s malými odstupy Vláďa a všichni ostatní.

HonzaB projevil přání navštívit místní originální celodřevěný kostel ve vikingském stylu. Církevní budova se ale urputně bránila. Během sobotního dne Otevřených chrámů si průvodkyně šla urychleně odskočit, kdykoliv se HB přiblížil. V neděli radši nepřišel kostelník a tak budova nebyla odemčená ani těsně před mší. Já si tam stojím mezi místními důchodkyněmi, tvářím se co možno zbožně, nenápadně a vůbec-ne-jako-pražák. Na scénu vstupuje HonzaB s VELMI halasným "čau Jezinko vole, voni maj jako furt ještě zavříno?" Když jsem se dosmála a potvrdila, že jsem byla na závodech velmi šťastná, tak Honza vztyčil prapor své víry prohlášením, že cyklozávod člověka tak nějak vytrhne ze všedních dní k něčemu jinému. Podle katolického žargonu nás ze všedních dní vytrhuje Duch svatý a neděle na mši. Po tomto vztyčení praporu cyklonáboženství ovšem církevní budova kapitulovala, přiřítil se farář v černých brýlích, loupnul po Honzovi očima a pustil nás všechny dovnitř. Honza si vyfotil lustr z jeleniho paroží a vyrazil zpět na Jížo. Místní otec se stále nerozhodl jestli mluví česky nebo slovensky. Dokonale a všestranně vytržená ze všednosti vyrazila jsem s Vláďou ve stopách HB taky na Jížo vyzvednout dítě od babičky. Těším se za zase rok!

Kolíkáč – 20x Beskyd

Pondělní ráno a děkovat nohám při doprovodu e-manželky do práce. Nohy bolí, ale hlava v nadpozemském stavu. Dali jsme to. Další oranžový Beskyd za námi. Podkrovní apartmán s týmovou vlajkou, jako v oranžovém chrámu, Kocot, Ric a Strejda a vzpomínky více jak 20 let dozadu, furt to nevzdali, tohle naplňuje. HonzaB jede ty vole velký bomby a Nemi mezi nás neskutečně zapadl. Starťáky a očekávání, jak to všechno dopadne. Tohle se musí zažít, aby pak vypukla pozávodní euforie. Zlatý Kapr, to už ani jinak nejde. A naše elitní trojka Žába, Vláďa a Luke vybojuje bronz v týmech. Tohle se prostě povedlo! Vše ještě doplňuje Jezinka a Balu na krátké, kde s minimem kilometrů si taky napsali parádní příběhy.
Nabitý závodní červen, není čas moc o ničem přemýšlet, jen v týdnu dobře regenerovat. Ledové koupele ve Vltavě a a dvě Mouchy jednou ranou s manželkou ve stánku jak někde v Thajsku. To je příprava! Zjišťuji, že vlastně vůbec nejezdím, jen se o víkendu vždy pořádně setnu. Zoncolan, Krakonoš, Etape končím v křečích na pokraji zhroucení, HonzaB mě letos pořádně vláčí. Proč mám vždy touhu viset za někým lepším?
Takže do Beskyd jedu s pořádným respektem, navíc vzpomínky na minulý rok, když jsem se potácel už od Soláně taky moc nepřidávají. Týmový Nemiho autobus je svědkem nekonečných rozborů trasy a plánů, jak to všechno zase dopadne. Chci zase s HonzouB, trochu držet na uzdě závodní srdíčko na Smrček a Pustevny, aby se pak případně naplno rozhořelo na Kasárna a na Bumbálku. Zajištujeme si kvalitní palivo díky tradiční moravské pizze od Anežky a vzhledem k časové tísni, mi už není dovoleno se zastavit v nákupní stodole, takže v tašce mám jen 3 piva a Fernet. HonzaB má ledničku, takže mi slibuje, že se se mnou rozdělí.
Roztočení nohou v oranžovém opojení, RiC mi dojatě sděluje, že tohle bylo pro něj nádherné svezení. Dlouhá týmová lajna, to opravdu dodává neskutečně sil do sobotní války! Takže fakt díky našim elitním jezdcům, že se dokázali přizpůsobit a všichni jsme si to užili. Ani jsem letos tu Hluchanku netrpěl, tak snad to bude stejné i při závodě.
Ráno sice 3x na záchod, ale přílišnou nervozitu moc necítím, Jenda mi dává snídani, já mu dávám krém na nohy, prostě všechno děláme jako jeden muž, dnes musím s ním až do cíle! Teplota venku kolem 16 stupňů, Verano je jasná volba, jedeme závodit! Na rozjetí noviny a pod startovní branou je předat Jezince k vyhození.
5,4,3,2,1 … start! Můj 20. ročník dlouhého Beskyda, srdce v krku, tolik vzpomínek, dnes si výročí jedu užít důstojně až do konce, hlavně bez křečí! Prosmýknout se kolem svodidel a na úzkou cyklostezku najet jako první. Tohle chceš, tady to nebude až tak cukat. Letos se Beskyd kryje s mistrákem, takže jsou tu jen amatéři a hobíci a moc se nejede . Trochu se propadám, stejně tak i ve sjezdu, v hlavě furt záklopka, nechci nikde vydat ani o % více sil, než je nutné. Na Klokočov v balíku a cinkne mi tam PR. Přepravit se bez šlápnutí pod Kelčák alias Hluchanku a hlídat si šlapkovské kumpány. Jo podařilo se, i když to asi chtělo se více natlačit do předních pozic. Vysápat tu stojku s hlavou zabořenou před řídítky, pozdravit nahoře Libora Hrdinu a po divokém sjezdu v Bílé zapadnout do grupy s HonzouB, Rybou, Nemim a Lukem. Tak tohle nemá chybu, ty wado, co více si přát!
Vezu se na závodní vlně, s námi soupeř z kategorie Kamil Ackermann, ale hlavně naši orange boys. Co budu dělat, až tohle jednou skončí? Až nebudu schopen hákovat nějaký zadek v tom nej dresu na světě? Užívej woe!! Takže kolem přehrady bez problémů, i když občas euforicky do skupiny zahulákám móóc! HonzaB mi nadává, neprovokuj je! Smrček začíná gravel vložkou, díky strženému mostku z povodní. Slíbili jsme si, ať to nezačíná 3 a vcelku to dodržujeme. Luke odskakuje, Nemi trpí a hlásí, že to asi s námi nedá. Bidonuji, Pustevny se bude stavět, jak jsme se dohodli. Kolem nás ředitelské auto a veselá fotografka, pro kterou jsme vděčné objekty. Diváci povzbuzují, vrchol Smrčku má atmosféru, teď ho jen dobře sletět a nechat se odvézt pod Pustevny.
Daří se, Nemi jako zaváží jednoho borce a tvoříme pak zase pěknou grupu včetně našeho orange kvarteta. Stále s velkým respektem, stále za někým v háku, stále nechci vydat ani watt navíc, vždyť ty rozhodující chvíle teprve přijdou! Kolem nás motorka, která umravňuje provoz, tak tenhle luxus jsem snad na Beskydu nezažil. Před U turn auto v protisměru, ale vše zdařile projíždíme a já se cpu konečně nějakou pevnou stravou, sirup z bidonu pomalu dochází .
Pustevny, Kamil o serpentinu výše, huba mi optimisticky jede, jo, rádio je stále dobře naladěno, tak teď vydržet! Nejedeme úplnou vraždu, je to stále tempo tak akorát. Skupina stále vcelku pohromadě, i když jsme možná někoho již vytratili. Většinou dojíždíme nějaké turisty, ale i nějaké závodní číslo se najde, tempo určuje především HonzaB. Vyhlížím Luka, jestli se náhodou před námi někde nezjeví, ale zdá se, že konečně prolomil svoje několikaleté prokletí a Pustevny dává přede mnou. V bidonech mám u dna poslední zbytky, ale HonzaB velí, že jedeme dále, že je zima, že on má ještě jeden plný bidon a dá mi případně napít. No tak to je bomba!
Prémiová brána, skvělá atmosféra, Ryba tam laboruje s bidonem, my se spouštíme dolů. Nějak mi ty sjezdy dnes nejdou, dost je probrzdím, ale dole se dáváme naštěstí do týmové lajny. Nohy nekřečují a furt tahají! Takhle to chci až do cíle! Solidní grupa se utvořila, a hlavně před námi na dohled skupina s Kamilem. Tohle je hadr na býka. Točíme! Já teda ne, jen špicí bez výčitek procházím, mám tu přeci týmové kumpány, kluci, tohle bylo fakt parádní představení, moc a moc díky!
Jsme u Kamila, euforie, boj v 50 se rozhořel? No nevím, jsem značně okoralý, a to teprve přišla ta prudší část na první Bumbálku. Vůbec mi to nechutná a HonzaB solidně přikládá pod kotel. I chvílemi skupině odjíždí, jelikož to tempo nikdo neakceptuje. Střední odbočuje a já v hlavě vymleto, vůbec si nevěřím, že to nějak důstojně dojedu. Jaký obrat, když před pár minutami jsem se cítil tak dobře. Trpím a trpím, a visím a visím.
Konečně to povolilo a valíme dolů směr Karlovice. Klikatý sjezd nám zpříjemňuje bus, který nás dobře brzdí. Ale mě to pomáhá, trochu si odfrknout a začít žebrat o pití. HonzaB mi skutečně dává bidon se slovy, už ho dojeď. Tak jo, zhluboka se nadechnout a polknout asi 2 kapky ionťáku. Ty wole, on mi tam nechal snad jen vlhké dno! To Nemi je jiný kabrňák a mohu se napít z plného bidonu. Díky bejci! Kasárna jsou tu, Nemi nalítává do toho pekla, za ním Kamil a já shazuji na malou.
Doteď nevím, co se moc dělo, ale prostě už to moc nejelo. Navíc jsme se domluvili, že mi kluci na bufetu vezmou plný bidon a já se tak nějak ukolébal, že mi nemůžou odjet a nebyl jsem schopen je hákovat, natož Kamila, který odfrčel. Takže za oči se protrápit, vzpomenout na Malinu, jak tady psal Ježíškovi o trojpřevodník. Naštěstí mám zase 34x32, takže na převody se vymlouvat nemůžu. Chce to trochu jezdit no, i přes týden se trochu trápit, a ne jen o víkendových závodech.
Šotka a kostky, vrchol Kasáren je vždy epický a nezapomenutelný. Bufet jen projíždím, kluci se už pakují, Nemi se ještě vypouští. Valíme do sjezdu zase při sobě, já s plným bidonem, děkuji! Jen Ryba tam zůstal. Ale jel skvěle pro tým! Díky! Poslední kopec, z Makova na Bumbálku. Křeče nejsou, můžu hákovat, HonzaB rozjíždí znovu vrchařský koncert. Trochu nás vystraší v krajnici připravený E-méďa od Pavla P., který je ale naštěstí s Kristianem H. za námi v nedohlednu. Tohle jsem si přál, bez křečí a s kumpány! Kudla, na tohle budu vzpomínat.
Bumbálku jsme přejeli, na špici do sjezdu HonzaB, Nemi, a mezi mnou a jimi je ještě jeden borec, který ale udělá díru. No ty wado, ztráta pozornosti, už se vidím v cíli za ramena s klukama a teď taková lapálie. Lehám na rámovku, ale vůbec se nepřibližuji, šlapu, ale vůbec se nepřibližuji. Tak snad se otočí ne?
Ne, mají před sebou ještě jednoho borce a chtějí ho dojet. Takže si to dokroutím sám … Ale to je jen malá kaňka a moje chyba, že jsem takhle vypadnul z háku. Jinak to byla skvělá oslava mého 20. ročníku Beskyda, 4 orange ve skupině, bez křečí a nohy vcelku jely, co více si přát. A navíc celý ten víkend byl parádní, páteční roztočení nohou, sobotní závod, večerní tiskovka a nedělní ranní děkovačka nohám v dojemném pokecu s Kocotem. Maratónský sen jedné party kamarádů stále žije!
Prostě oranžový svátek! Beskyd se zase povedl se vším všudy! Díky přátelé! Hrdinové jsou všichni, co to nevzdali a přijeli a postarali se o parádní šlapkovskou podívanou, byli jsme vidět na všech trasách a ve všech výkonnostních úrovních. Já osobně děkuji HonzoviB, Nemimu, Rybovi... skvěle jste se o mně starali, neskutečně jsem si to užil s vámi ve skupině, 4 Orange to byl grandiózní dárek k mému jubilejnímu ročníku.

Luke – Kdo po tobě ide

Beskyd, to je tradiční konec první části sezony a takové zúčtování. Především je to ale vždy super akce s hojnou týmovou účastí, takže by se člověk táhl přes celou republiku snad i se zlomenou nohou. To sice nemám, ale trochu mě zas bolí koleno, nicméně po Alpách mám tak nějak pocit, že bych asi něco měl zajet. To se jen utvrdí tím, že nějak nevím s kým jet, skupina B žádný plán nemá a nebo už nejsem její součástí, Žába si má zajet A závod a Vláďu nechci zbytečně brzdit.
Slíbím aspoň Žábovi pomoct v nájezdu na Kelčák a tím mám motivaci držet se trochu vepředu. Plus samozřejmě pud sebezáchovy, ten funguje taky dobře. Na rozjetí je pekelná zima, ale jak se odstartuje o ničem nevím. Brios bez ničeho pod tím se nakonec ukazuje jako dobrá volba a počasí nikde problém není.
Hned po startu se sunu na čelo, pár wattů navíc za to stojí. Na křižovatce ještě Kolíkáč pozdraví úplnou špic, tak se vyvezu, první prudký jdu před něj a pak se nějak bez snahy držet pozici nechám provláčet na Bílý Kříž. Potom sjezd, pozičně za jedna, když to za mnou prasklo a já si nechal dost odlepa, takže nikdo kolem. Ideál.
Stoupání na konečnou se nejede a tak se celý balík nahustí do jednoho chumlu. Já v balíku rozhodně nebudu hledat singularitu a tak couvám vzad, každej ušetřenej watt se bude hodit. Nicméně lidi pořád dost, nejpozději od prvního horizontu je jasné, že to nepraskne a tak navštěvuji úplný chvost a nechávám si to ujet s cílem mít do sjezdu dost místa.
Sjezd klapl dle přání, bez šlápnutí sem v balíku a k tomu zapsán v análu sjezdařského segmentu. Plus zjištění že Dogma je pěkně stabilní i v 88 na rámovce. Pak už se posouvám k Žábovi víc na čelo, abych byl blízko, kdyby bylo třeba. Dávám gel a začínám přemýšlet o wc zastávce. Bohužel nevidím nikoho s kým bych si zastavil a když už se nejede tak, že se rozhodnu zastavit klidně sám, tak přichází nástup a je vyřešeno. Párkrát Žábu posunu dopředu a jinak se nic neděje, naposledy po odbočce a pak mě to vcucne do prostřed a trvá mi se z toho vymotat. Když chci naposled posunout Žábu k čelu, zjišťuju že to nepotřebuje a tak jen zavřu levou stranu ať už se nikdo dopředu necpe. A to už jsme u kostela a za chvíli se jde na Kelčák.
Nějak tak bez ambic to vyjedu dle hesla tady se nerozhoduje a nahoře jsem kousek za Nemim a před Kolíkáčem s HonzouB. Tak to vypadá na pěknou grupu. Sjezd se jede pomalu a mě to nijak nevadí. Dole se zašiju do grupy a čekám co bude. Nikdo po mě nic nechtěl, tak se jen vezu, stejně skupina začala sjíždět čelo a já rozhodne s čelem jet nechci, že jo. Špic ale neodfláknu, to ne, jen se pak zas uklidím hezky dozadu. To jsem asi nemusel, protože kolem přehrady jsem zametal za grupou a i když sem si dával pozor, dalo se to asi projet víc šetrně. I tak ale pod Smrčkem hlásím Kolíkáčovi, že je to super, že sem ještě nešlápl.
Je tu i Ryba, čekám, že za to Nemi vezme a tak se sunu dopředu. Grupa se na Smrčku drolí, já držím v zásadě první třetinu. Je tu i Kamil Ackermann, tak čekám, že to namotivuje Kolíkáče a Nemi bude překvapovat, ale to se neděje. Naopak mě se jede fajn, tak jedu dál dopředu a zůstávám jen s Rybou. Na horizontu vyhodnocuju borce před, že ho asi sjezd neza a tak si ho radši obskočím a jdu do sjezdu. Velká chyba, že jsem nehoukl na Rybu ať jde za mnou. Bohužel tam zůstal a už sem ho neviděl, přitom bychom si asi dost pomohli. Tak snad příště.
Dole chytám pár lidi a nakonec formujeme pěknou skupinu asi 12 kusů. Nejdřív mi to dva odpojí, tak je chvíli zkouším, jestli jako mysleli, že to zalepím, když jedu dlouhou a oni ne. Nakonec to zalepím, ale jedu sám. Pak se to v další stojce zase dělí a to už si hlídám. Ve čtyřech tedy dojíždíme pod Pustevny a já je nechávám jet a řeším gel a pití. Jen slyším jak na někoho řvou “máš 5 minut ztrátu, musíš rubat”. Nevím jak taková informace na 20 min kopci pomůže, naštěstí na mě nikdy neřve.
Jedu si svoje, na dohled borce co rube. Jedeme v zásadě dost podobně, sem tam někoho předjedeme, mě nepředjíždí nikdo. Poslední třetina už bolí, míjím i rubajícího, ale trochu se děsím co mě čeká. Stavím pro pití, za mnou nic oranžového nevidím, tak se pouštím dolů. To by mi šlo, snažím se nějak připravit na dvě Bumbálky a Kasárna, další gel, sjedu dva, tak aspoň nejedu sám. Jak se to ale zvedne, tak mi tempo borce co jede dlouhou přestává vyhovovat a musím ho nechat jet, další kolega jede krátkou a odbočuje.
Musím sám, píšu to Vláďovi, kdyby měl chuť, jedno čůrání by to spravilo, ale to se chce spíš mě. Zbytek týmu si bohužel group track vypnul, tak vím prd,. Můžu se jen ptát, “kdo po mě ide” a představovat si, jak za mnou kolegáčci točí a těší se na obloženou šlapku.
kde jsou, nezbývá tedy než jet a “něco zajet” jak sem si usmyslel.
Celou Bumbálku vidím před sebou skupinu, ale neblížím se, jen předjedu pár lidí co vypadli. Pak sjezd, kde zas ztrácím kolegu co jsme mohli prostřídat, ale nakonec pod Kasárna úplně sám nejedu. Mám docela dost a wc potřeba neustala, Vláďa nečeká, tak jdu čurat.
Zastavím si pod kopcem, přece to nepotáhnu nahoru. Úplně rychlovka to teda nebyla, ale nakonec na pořadí to vliv nemá, kolegu dojedu nahoře a kluka do mě zatím předjel jsem taky ještě v kopci dohnal. Mám dost pití, tak ani nestavím a díky tomu, že jsem Kasárna prohlásil za poslední kopec, jsem to vyjel docela s elánem. Nahoře ještě zahlédnu HonzuB a Kolíkáče ,ale ne u sebe, tak zavrhuji nějaký čekání a jedu dál.
Pak sjezd kde jsem jel spíš opatrně a na rovince pod Bumbalkou si dojel kolegu. Párkrát jsme se prostřídali, ale moc nejel, tempo upadlo, ale ne že bych si ztěžoval. Ale jak se to zvedlo, hned se rozloučil. Já ještě předjel dva lidi, jednoho si vytipoval jako parťáka na dojezd do cíle, ale ve sjezdu jsem ho vytratil. Jet tempo až do Bílý sám pak teda dost bolelo, ale co se dalo dělat, no.
Nakonec 35. ze 120 lidí je na mě asi pěknej výsledek a nejrychlejším můj čas na Beskydu taky potěší, zvlášť když jsem se od Pusteven už moc nesvezl. Tradiční posezení v cíli pak bylo za odměnu, stejně jako tiskovka. Opět se potvrdilo, že Beskyd je nejhezčí maraton u nás, i když po krajině jsem letos moc nekoukal. To je ale asi ze sportovního hlediska dobře.

Nemi – Jsme profesionální vtipálci

Nejtěžší český maraton ve mě budí respekt. Mám zde sám se sebou nevyřízené účty z prvního loňského pokusu, ze kterého se tradují veselé historky o tom, jak jsem do kopců tlačil kolo a jak jsem uprostřed Pusteven na pokyn Kolíkáče zastavil, odlehčoval a nechal si to odjet. Mám si radši vzít bikové tretry, aby se mi lépe chodilo? Na kolikátém kilometru mě tentokrát Kolíkáč obloží, což mě zlomí? Umřu spíše do kopce, nebo z kopce? Brios nebo Verano?
Alespoň poslední otázku za mě vyřešili Kolíkáč s HonzouB. Je to přece závod, musíš si vzít kombošku do horka. HonzaB mi daruje alespoň noviny, ale ačkoli na startu mrholí a já drkotám zuby, Kolíkáč mi je nekompromisně rve ven z dresu. Je to přece závod! A skutečně, jen co se masa lidí dá do pohybu a watty zatím bezbolestně, ale přece naskakují, je zima ta tam.
Jsme trochu více vpředu než loni a je to znát. Výjezd lesní cestou na Bílý kříž není takové drama, necuká to, na brzdy sahat nemusíme. A sjezd je oproti loňsku také mnohem lepší. Pořadatel zřejmě zajistil důkladné vyčištění asfaltu od mechu a štěrku, který loni tvořil takřka souvislý pás nejen uprostřed cesty. Moc díky! Nikdo se tolik nebojí, nikdo to neodpojuje, a tak jsou dole všichni. Jediná vada na kráse spočívá v tom, že i na Slovensko letíme v pelotonu roztaženém po celé silnici, zatímco proti jede autobus, který na rozdíl od osobních aut na krajnici uhýbat nehodlá.
Jinak se jede tak klidně, že zapomínám na jedinou radu, kterou jsem loni dostal od zkušeného Kapra, a to najet na Hluchanku co nejvíce zepředu. Tam se silnice zase mění v úzkou lesní cestu se 14% stěnou. Kdo nemá zařazeno na kašpárka, končí. A kdo má tu smůlu, že jede za někým, kdo končí, končí taky. Loni jsem nedůstojně tlačil. Letos jedu. Přede mnou naštěstí také všichni jedou, ale není prostor se mezi nimi prosmýknout rychleji, k čemuž mě vybízejí moje nejlehčí převody 36×30. Čelo odjíždí. V nehezkém sjezdu přes odtokové žlaby se snažím vzniklou ztrátu dohnat. Dole před Bílou před sebou vidím početnější skupinu a neuvážlivě je pronásleduji. Snažím se posbírat roztroušené korálky a zorganizovat točící stíhačku. Ale je to moc narychlo, ne každý korálek chce spolupracovat. Jeden korálek přede mnou se zavěsil za rychlejší borce, za chvilku nás ale začal odpojovat, a když jsem na něj zakřičel „Jeď!“, tak dotčeně oponoval „Co na mě řveš?“, jako kdyby byl někde sám na výletě
V klasikářské pasáži kolem vodní nádrže Šance mě dojíždí HonzaB s Kolíkáčem a formujeme pěknou skupinu, poté se navíc přidává Ryba. Díky našemu silnému oranžovému zastoupení udáváme tempo. V kopci na Smrček s dlouhým gravelovým úsekem jedeme s vidinou dalších a těžších kopců možná až moc opatrně, a tak mám čas rozdávat úsměvy do objektivu fotografce v projíždějícím autě. V týmové skupině se jede krásně, o zábavu se stará rádio Kolíkáč.
Na začátku Pusteven obdivujeme krásnou slečnu, která s námi drží krok s batohem na zádech a taškou na řídítkách. Než ji ale někdo z nás stihne požádat o ruku, šťastně ženatý HonzaB velí k vyšším wattům. Ve druhé polovině kopce mě přepadají loňské pochybnosti, protože tady mi to odjelo a těžší část trasy byla pořád přede mnou. HonzaB mě přísně napomíná: „Buď profesionál!“ Na upgrade svého kontraktu s týmem ale pořád marně čekám
Ve sjezdu z Pusteven pronásleduji borce s nápisem Makejbro, který designem svého dresu dělá nelegální reklamu domácímu výrobci tabákových výrobků. Dole nás ale brzdí autobus. Ani já se ho v nepřehledných zatáčkách neodvážím předjet. Znovu formujeme slušnou skupinu, ta však notně prořídne na místě dělení tras. Po široké hlavní silnici stoupáme společně s Kamilem Ackermannem. Ten si je naší početní převahy dobře vědom, a proto kopec na Kasárne jede docela zostra. Do první zatáčky se s ním držím, ale pak se jako přízrak vracejí loňské vzpomínky na tlačící krizi. Ryba zůstal někde dole a já vím, že nesmím zůstat ani metr za Kolíkáčem. Na občerstvovačce stavím na doplnění i vyprázdnění. HonzaB taky staví, ale odjíždí dříve, tak mám co dělat, abych naši skupinku zase dohnal, naštěstí je to ještě pořád nahoru.
Poslední kopec je Bumbálka. Tempo opět pod taktovkou bezchybného dirigenta HonzyB. Přesně sto výškových metrů pod vrcholem nastupuje Filip Tomašov. Hákuji ho, ale nakonec nestačím. Ještě před horizontem se nechávám dostihnout. HonzaB zalehává na rámovku a rozráží vzduch tak rychle, že musím přišlapávat, abych nevypadnul z háku. Hlásím, že jsme sami, protože to jeden závodník před Kolíkáčem rozpojil. HonzaB se jednou ohlédne a pokrčí rameny, že čekat nemá smysl. Točíme a každým kilometrem pěkně ukrajujeme náskok Filipa Tomašova. Ten nás cítí za zády, a tak jede jako o život. Nakonec svůj únik uhájil o necelé dvě vteřiny.
Spurt o 43. místo celkově sice nevyšel, ale přesto zářím štěstím. Vždyť jsem závodil až do konce. Díky HonzoviB za skvělé nastavení tempa. Díky Kolíkáčovi za to, že je mým lakmusovým papírkem indikujícím, jak dobře nebo špatně jedu. Díky Rybovi za práci pro skupinu. Díky Strejdovi za ubytování a pohoštění. Díky Kocotovi za ohleduplného spolunocležníka. A všem, že s vámi byla výborná legrace po celé tři dny, vždyť pro co jiného než pro legraci to děláme

RiC – Beskyd 2025 - storno

28. 6. 2025 Bílá, Beskydy

Neděle ráno. Sedám do auta a odjíždím směr Ostravice F-M OL MT. Vyjíždím z Bílé, kde jsem se o den dříve pokoušel o svůj maratonský návrat. Moc se mi nevydařil, vzdal jsem to a stočil to na krátkou.

Začalo to pátek.
Vyjímečně jsem do Bílé přijel první a v pohodě jsem stihl týmové rozjetí. Turzovka – Kelčovské sedlo. Jelo se dobře, divočáci nedivočili a já si blahem chrochtal v háku. Na Kelčovské sedlo jsem se v klidu prošel a dál v poklidu sjel do Bílé. Na sobotu jsem pohlížel optimisticky.

.....

Celý text

Ryba – Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost!

Tenhle závod je prostě neuvěřitelný, naprosto zbožňuju tohle místo – dřevěné domy, hory pokryté lesy… Ale letos, po dlouhé pauze v tréninku, je pro mě opravdu těžké se soustředit a pořád mám problémy s brzdami. Aspoň že se mi začíná vracet forma – to mě těší. Ubytovali jsme se s rodinou 30 km od startu. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že mám ráno spoustu času – dlouho jsem se rozkoukával, projel se se psy po okolí, a pak jsem zadal adresu do navigace. Ta mi ukázala příjezd v 9:30... cože??? To je čas startu!

Rychle se snažím naházet kolo do auta, sundám přední kolo a omylem zmáčknu páčku – destičky se sevřou. Po ruce mám jen šroubovák, a když se snažím roztáhnout pístky, zřejmě jsem jeden poškodil – unikla mi brzdová kapalina, ale zjistil jsem to až na prvním sjezdu, když se mi páčka propadla úplně nadoraz – to byl děs. Měl bych závod vzdát, ale okolo je můj tým, navzájem se povzbuzujeme, noha jede dobře a strašně chci dojet až do cíle.

Rozhoduju se, že se budu snažit co nejrychleji stoupat do kopců, abych minimalizoval ztrátu ve sjezdech. Chvíli to fungovalo, ale na každém kopci i sjezdu jsem se strašně utrápil. V jednom výjezdu jsme odjeli s Lukem, ale bohužel jsem věděl, že mu ve sjezdu nepomůžu – navíc si z roku 2020 pamatuju, že Luka sjíždí jako Mohorič na Milán–San Remo a já takhle nejsem schopný jet ani na fungujícím kole.

Nakonec mě dojíždí naše oranžová banda – Nemi, Kolíkáč a GonzaB – to mě povzbudilo, dodalo trochu morální síly. Říkal jsem si: „Dokud má ryba vodu, dýchá.“ No jo, ale co ta voda – právě té mi při tomhle režimu došla. Před předposledním kopcem mě sejmou šílené křeče do obou nohou, potřeboval bych aspoň kapku, ale jsem na suchu. Snažím se točit, Kolíkáč křičí: „Bojuj, rybo!“, ale ryba má suché žábry.

Nakonec jsem to nějak přetrpěl s minimální ztrátou. Vidím Nemiho na občerstvovačce, ale chápu, že potřebuju nabrat vodu a chvíli, aby mě pustily nohy. Zbytek jedu sám. Zase jeden start, zase jeden cíl, další skvělá zkušenost. Jsem šťastný.

P.S. Nemohu najít tlačítko, kterým se přidává reportáž ze závodu.

Vláďa – Fakt to jeďte z čela

Beskyd - nejvzdálenější český maraton, který tak krásně odděluje školní rok od léta. Za ty roky se trasa vlastně nezměnila takže jeden ví, co přesně čekat a přitom je to pokaždé trochu jiné. A tak se i letos vydáváme, pro změnu už v pátek ráno do Beskyd. V poledne dojíždíme do Bílé a hurá do Domovjanky na oběd a kafe.

Při rozjetí Luke navrhuje, že bysme se mohli podívat, co je to vlastně ten Bílý Kříž a tak se nám na konci stoupání otevírá nádherné panorama na celé Beskydy. Pak už návrat do Bílé, kde si najíždím zítřejší sjezd v balíku.

Se Šlapkovskou bandičkou za chvíli stoupáme na hranice, kde si dávám druhý interval na rozjetí a dole ještě další tři a pak už v klidu. Rozjetí zakončujeme rautovou večeří v hotelu.

Při večerní týmové poradě nám Kapr radí, že to máme jet z čela. A tak ráno sraz v koridu z první lajny. Jen než se odstartuje se nějak vyrobí další tři řady před námi. A tak startujeme s Nšoči s uhlově zapleteným copem.

V hlavě mám, že jediný správný pohyb v balíku je směr dopředu a kupodivu se mi daří udržet s lokty od sebe solidní pozici i v nájezdu do Bílého Kříže a tak první brdek dávám v mistrovské společnosti Kapra. Díky najetému sjezdu ze včerejška se držím spíš vlevo a s pomocí Kapra v celém sjezdu ztrácím asi tři pozice.

Díky tomu na hlavní jsem vlastně v balíku a tak doskočit si blíž k čelu vlastně tentokrát vůbec nabolí. To nenechá v klidu Luka, který je za chvíli přede mnou. Stejně tak pomáhá najetý horizont a sjezd, takže dole jsem zase v balíku a nemusím si nic lepit.

Nejvtipnější okamžik nastává, kdy se mi nechtěně povede najet na čelo balíku, který úspěšně parkuju na 240W. Když jsem začal pít, tak už jim přeci jen došla trpělivost a tak čelo začalo chvíli závodit. Asi dvakrát mě předjel profesor Uličný, tak asi držím slušnou pozici.

Za odbočkou na Kelčák zůstávám na rozumném místě a do blitkobrdku najíždím kousek za Žábou. V nejprudší části se týpek nemůže rozhodnout jestli pojede rovně, nakřivo nebo vycvakne tak na třetí pokus hlásím, že ho hodlám předjet. Úplně se to nesetkalo s pochopením, tak se to snažím udělat rychle, díky čemuž jsem nahoře před Žábou.

Sjezd tradičně nenávidím. Dole ale jsme v nějaké skupince. Snaha dojet skupinu před námi je jen částečná. Asi dost zbytečně se tady zase ždímu. Nakonec nás doletí ještě další skupina, tak se pakuju dozadu. Nicméně u přehrady čelo dělá všechno, jen nejede. No nakonec s čelem dojíždím až po Smrček. Žábu mám pořád někde před sebou.

Dole na Smrčku se rozhoduju jet podle wattmetru a ne podle zbytku. Což vede nakonec k tomu, že mi to sice dole cuká, ale nahoře jsem víceméně tak 70m za Žábou, který mi tradičně odhopsá ve sjezdu. Trochu znejistím, když mě míjí dres Fanny Gastro, protože mít Uličného za sebou je podezřelé. V nějakých skupinkách dojíždíme pod Pustevny, tam ve dvou odjíždíme zbytku a solidním tempem s vylepšeným PR o minutu dojíždíme nahoru. Podle FLYBY jsem tam minutu za Žábou, kterému nakonec přivážím do cíle jeho odložený bidon.

Transfer na hranice ve skupině, která jede snesitelné tempo na to co mě ještě čeká a na odbočce zůstáváme tři na maraton. V tu chvíli mi pípně zpráva od Luka, že jede sám asi kilometr za mnou, kdybych se nudil. Skupinu proti větru se mi úplně opouštět nechce a tak pokračuju dál.

Na rovince pod Kasárna dostávám školení, že i když někdo na rovině nejede pořád může v kopci zvednout prdel a odjet a tak mě skupina opouští. Projíždím občerstvovačkou jen s kelímkem pití v ruce a pokračuju dál. Grupu nakonec vidím kus před sebou, ale nabíhající křeče mi zabrání v reálném pokusu je dojet. V hákové části mě nakonec dojíždí dvojice s nějakou náhradní Žábou, kterou úspěšně hákuju, přes horizont si trochu nastupuju a sjezd si jedu z čela na rámovce až kus za odbočku, kde začínáme točit. Tam ještě nabíráme jednoho borce, co nás hákne a jednoho co to díky nástupu nedá.

Průjezd cílem v čase 5:09.19.

Celkově to dneska bylo boží - ideální počasí, ani vedro, ani zima, vcelku sucho, vlastně jsem si vždycky říkal, jaké by to bylo jet z pozice, kde bych cca měl být, což jsem si dáky Kaprovi zkusil. Výsledkem je, že to tolik nebolí a vylepšený osobák asi o 8 minut na tratí o kilometr delší se stejným stoupáním. Tradiční tiskovka byla taky super.

Beskyd je prostě nej, i když je cestovně největší peklo a tak snad zase za rok! Díky!

L´Etape CZ by TdF-horská

Kolíkáč – V závodním rauši!

Před rokem to tady klaplo v závodním rauši od začátku do konce. Co letos? Podaří se to zopakovat? Jsem ale nějak úplně bez ambic a motivace, navíc předpověď počasí je prapodivná, déšť se nenadále tvoří, radary moc nefungují, ale stejně to stále projíždím a hladím na mobilu.
Nakonec vítězí varianta léta, takže jen ve Veranu, radar je vyčištěn. Máme pěkná startovní čísla, tak v koridoru na dohled startovní brány, ťuknout si s kumpány, oslavný ohňostroj na náměstí a pak koloběžkovat po dlažbě skrz historickou bránu. Za městem ostrý start a první kapky. To snad není možné! Deru se vpřed do prvního kopce za Lukem. Povzbuzení s modrou Dogmou a pak zleva Pavel P. s domestikem. Hop mu do háku a naplno závodit, nekoukat na budíky a poslat tam všechno a neřešit, co bude za 2 hodiny. Čekám Luka a HonzuB za zadkem, ale nikde nikdo. Tvoří se grupa a letí se. Je tu i legenda Béda Průcha. Leje, sjezdy plné vody, ale exalith na retro brzdách funguje. V hlavě ale respekt a po každém sjezdu si grupu docvakávat. Sluneční brýle vše proměnily v ponurou jízdu, mraky vody a gejzírů ze zadních kol. Hodina za námi a na budíku 303 NP, je jasné, že za tohle budu platit. Další sjíždění, horizont, Pavel na 20 metrů a jeho domestik ho tlačí za zadek zpět do grupy.... a já?
"Tenhle okamžik, kterej já mám na cyklistice paradoxně rád. Fascinuje mě. To, když se zlomíš jak sirka. Je to, jako kdybys umřel. V zamlženym oparu vidíš skupinu borců, jak legračně pohybujou nohama, pitoreskně přilepený na horní rámové trubce, aby na ně nefoukalo a pomalu se vzdalují v pestrém vláčku. Ale tobě to nevadí, protože ti je všechno jedno. Ty už tady nejsi. Už nemusíš nic…" děkuji Mahagoni za tyhle skvělý pravdivý slova!!
Ale na Etape za chvíli musíš! To je na ní to krásné, že za tebou jede další grupa, kterou můžeš zkusit. A táhne ji Kuře, povzbudí a je tu i náš Technik! No paráda. A co HonzaB a Luke a ...? Valíme dál, přestalo pršet, silnice osychají, snažím se dát do kupy do dalších fází dnešní bitvy. Průjezd Krumlovem bere za srdce, ale i za ruce a nohy, ty kostky jsou šílený! Ale zážitek, na který budu navždy vzpomínat. Kdy je možnost se proletět těmito historickými místy s číslem na zadku a za povzbuzovaní stovek diváků? Fakt krása!
A Kleť je peklo! Další hluboko zapsaná vzpomínka, neskutečný ryk diváků ten kopec vlastně narovnal. Nohy drží a Technik je magnet! Ale horizont a sjezd ne a ne přijít. Úzká oslizlá asfaltka, kde je uprostřed mech. S Hadem a Jirkou Šrainem se navzájem motivujeme, tohle nesmíme pustit.
Konečně padáme dolů a tempo upadá. Technik mě hecuje, že zkusíme odjet, ale cítím pomalu svůj konec. A kopce nekončí, a začínají čím dál tím více kousat. 20 km do cíle a křeče jsou tu. Ale nelámu se, ze sedla, do sedla, jiný posed a vždy to nějak rozeženu. 10 km do cíle a je tu rozdováděný Jenda, každý brdek křečuji, poslední vrchařská prémie, na velkou to zkusit s klukama, ale nedám to s nimi.
Domotat to na kostkové náměstí a pohrozit ručičkou vzhůru k nebesům. Ne, dnes si nemohu nic vyčítat, nechal jsem tu zase všechno a odměnou mi byl závodní rauš od začátku až do konce. Na tu nechuť, co teď zažívám, to vlastně bylo skvělé. 80 % v dešti, v cíli křeč, co mě dožene k slzám, moje holky mě s láskou opečovávají, mám nekontrolovanou třesavku, ale tohle stejně furt chceš! Netrénovat, jen závodit!
Díky orange bojovníci! Nakonec smolná týmová brambora, jelikož Nemi chytil technický problém ještě před startem.

Luke – Kubík Family Ride

Trasa startuje do kopce a prý tam není taková tlačenice jako v Praze. Co když to je jen pražský problém, že se jezdí v balíku neohleduplně a nebezpečně. Navíc jiný závod před Krušnotonem nevidím, tak nezbývá než po čase opět vyzkoušet "kouzlo Tour".
Přípravu nepodcením a zajistím si start z prvního bloku, snad bez tlačenice. Bohužel Krušnoton zrušen a tím celý záměr přestává dávat smysl. No tak se aspoň pěkně projedu na zavřenejch silnicích a třeba se i bude pěkně závodit, co já vím. Plus samozřejmě tuším, že z toho bude minimálně spousta literárního materiálu.
Bohužel dvouroční školkový moribundus opět nabírá na síle, v pátek nic moc. První 4 hodiny noci nespím a jen se potím, utěšuju se, že to je projev léčby a až se z toho vyspím, bude to fajn. Jet po nemoci je určitě lepší než jet nemocnej. Někdy po druhý se mi udělá líp, vyměním propocený pyžamo a vcelku pěkně spím.
Ráno je mi fajn, raduju se, jak jsem s moribundem zatočil. Cesta na start s Javim ubíhá rychle, závodů bylo spousta, je o čem povídat. Vlastně měl člověk moc pěknou sezónu.
Jdem pro číslo, pak čekáme na týmovou prezentaci, ale nikdo se nedostavý a prý možná ani nejsme přihlášení, tak tam jen půlhodiny zbytečně stepujeme. Pak převléknout, Kaufland nerozjetí a jde se na start. Já se aspoň trochu rozjel předtím a úplně tragický by to být nemuselo, navíc počasí by nemuselo být extra hrozný.
Jdu do prvního blocku, který je označen jako V(T)IP. Vtip je v tom, že je plnej už 20 minut před startem, stojím úplně vzadu, vedle Jonáš, přede mnou Michal K. Vzpomínám na zlaté časy v Posázaví. Užívám si elektrizující atmosféru startu Tour, komentátor neustále vyvolává střídavě diváky, střídavě závodníky, jestli se fakt jako těšej, jestli to bude super a jestli tu je někdo, kdo má rád cyklistiku. Do toho mi neustále někdo zezadu kope do kola.
Místo "ano", což by asi bylo politicky nekorektní, se má na vše odpovídat alé, alé, alé. A tak se diváci i závodníci dostávají do varu.
Jezdí tady někdo na kole?
Alé, alé, alé!
Máte rádi Tour de France?
Alé, alé, alé!
Dneska pršet nebude?!
Alé, alé, alé!
Po tomhle je mi jasný, že pršet nebude, protože bude pořádně chcát. Navíc sem si zapomněl krom blatníčku vzít i rukavičky, takže to je tutovka. Za stáleho kopání do zadního kola se taky začínám těšit na start, hlavně aby tahle show už skončila. Vyrážíme historickou bránou, z jedný strany Michal, z druhý Kapr, ani jeden mě neohrožuje. Zaplať pán Bůh za VIP blok. Na silnici se porovnat a zabrzdit za zaváděcím autem. To jede velmi pomalu, takže se zezadu začínají tlačit další borci a borky, ale jsem poměrně vepředu, takže mě to nechává v klidu. Ostrý start by měl být poměrně brzy, tak je třeba rychle zachytit jedinečnost okamžiku. K mému překvapení ze zhruba 50 lidí na čele co vidím "jen" asi 5 nebo 6 vytahuje telefon a začíná fotit nebo natáčet. Zbytek asi už někdy polepenej červenej Enyak viděl, v pelotonu jel, nebo nemá Instagram.
Start je tu a stejně tak první dělící kopec, tedy on je to spíš nasírací hákovej magnet, ale na dělení stačí. Navíc 3 pruhy, takže ideálně zvolené první stoupání. Col du Libín, 5km, 5% (fakt se tomu říká sedlo). Jede se plynuje, najdu si pěkný hákovací místečko a držím nějaký smysluplný watty. Smysluplný ale nejsou pocity a doma pak zjišťuju, že ani tepovka. Chvíli mě rozveselí Kolíkáč, kterej chvíli vypadá, že by chtěl jet se mnou, ale pak si najde jinou oběť a dere se víc vpřed. Mě stačí plápolat na konci skupiny a jen si hlídat odpojovače. Pocitově se silnice srovnala, ale moje pocity se nelepší, což mě přijde divný. Naštěstí nevím, že vrchol je už jen nějakých 60 výškových metrů, což by mě možná nahecovalo. Místo toho se držím původního plánu, když to nepůjde, tak výlet. Přeci jen vzpomínky na můj kolaps uprostřed České Kanady jsou dost živé, navíc tady by to místo intimního prožitku byl nejspíš několikanásobný přenos na tick toku a to si dopřát nechci.
Řadím tedy Z2 a další skupiny se valí kolem. Přemýšlím, s kým pojedu, ale když ze za prvním sjezdíkem kolem protáhne i Veolia Kapr, dochází mi, že to bude samotkovej výlet. Docela příjemně prší, ale ve sjezdech bych se radši nacházel sám. Snažím se sjíždět rychlostí lidí kolem, ale nejedou úplně plynule, tak to je trochu nepříjemné. Překvapuje mě, kolik lidí vidím, jak se pod nima kolo zavlní. Bohužel nemůžu moc mluvit, abych jim řekl, že nemaj tolik chmatat na brzdy.
Na konci první klesavé pasáže je první opravdová zatáčka. Naše skupina panicky brzdí abychom bezpečně projeli, někteří přesto raději jednou rovně. K jejich smůle už je ale škarpa plná rychlejších sjezdařů, tudíž bez možnosti to tam epicky zapíchnout.
Boží, 13 km a já už mám 2 stránky reportu, já věděl, že by byla škoda nejet. Navíc se řízením osudu dostávám na dohled Kapra a Javiho. Když pak přijde část, kde je suchá silnice, začínám si to užívat. Kapr se někde ztratil, ale Javi je tu. Párkrát mu pomůžu vrátit se po sjezdu do grupy a slibuju, že sice nejsem ok, ale v rámci možností mu zkusím pomoct. Posunem se do čela grupy, co se mezitím rozrostla snad na 50 lidí. Je to příjemné svezení, nikdo neblbne a nedělá vlny (obecně ani opravdu), jen občas když někdo pije a přestane šlapat, proletí prostředkem balíku dozadu, to by chtělo dopsat příště do manuálu, že se pije při šlapání, nebo se balíkem couvá po straně. Ale jelo se mi s tebou dobře grupo, díky!
Pak přichází highlight dne, tedy výletu, Český Krumlov. Nepřijíždíme ale žádnou slavobránou, ale spíš zadním vchodem. Pofidérní silničkou do kopce přes Ptačí Hrádek. Je to sice ani ne kilometr dlouhý brdek, ale i tak dá grupě 50+ lidí zabrat, protože je silnice široká tak na jedno auto. A jedno zrovna jede proti. Naštěstí vyděšený řidič radši auto poslal z velké části do škarpy a kymácející se postavičky mohli pokračovat ve svém snažení. Když se i já přiblížil, začali se kolem ozývat výkřiky a nadávky a po mém průjezdu i nějaké tupé plastové rány. Trochu jsem se zastyděl a znejistěl, jestli jsem ještě na oslavně cyklistiky, nebo spíš na svatbě Jindry s Tomiem.
Konečně jsem ale v Krumlově, v šedi prázdného města hůře viditelné hliníkové plůtky označují trasu, pravá střídá levou, moc času na kochání není. Snažím se občas zvednout hlavu a prohlédnout si tu nádheru, leč gigantické kočičí hlavy dodávají obrazu specifický, ale místy až nepříjemný vibe. No takhle za mokra bych tady závodit nechtěl.
Na hlavním náměstí je pár přihlížejících, zbytek posedává pod hořáky na zahrádkách. Vzhledem k mokru jím pouštím signature DT Swiss riff okořeněný cinkáním bombiček. Předpokládám, že to dnes ještě neslyšeli a přeju dobrou chuť.
A hned přichází další highlight dne, tentokrát ten závodní a totiž stoupání na Kleť. 3 a půl km, 6 a půl procenta. Obávaný zabiják cyklistů. Dole špalíry diváků, na Transalpu mě začalo bavit s plácat s nadšenejma děckama, tak využívám každou nabídku. Pak se zvednout a s Javim v háku lámat nejprudší část (1 km 10 %). Jo tak tohle by mě bavilo. Borec křičí, "sakra Zoncolan", nezasvěcenec. Bohužel po kilometru se to srovná a je po kopci. K mému překvapení nedojedeme ani do 900m a začínáme klesat, přitom si pamatuju, že Kleť má určitě přes 1000. Ani rozhlednu jsem neviděl. Zklamání dne.
Klesání po lesních cestách s občasným zeleným nádechem není nic, co by podporovalo závodní náladu, ale výletu to extra nepřekáží. Na normální silnici pak začnu okupovat čelo skupiny, ale jelikož polovina toho, co řeknu je kvůli zmasakrovanému krku šeptem, tak se nedaří skupinu donutit jet Javiho tempem. Po rovině se svezou, v kopci všichni hurá nastoupí, polovina pak odpadne a zbytek dojedem na další rovině. Případně se nacpou mezi mě a Javiho a když konečně dojedeme na horizont svěsí a Javimu to odpojí.
Takhle jsme přejeli Col de Kuklov (2 km, 6 %) a možná pár menších brdků. Veolia Kapr nám odjel v Krumlově a za Kletí si ho pouštíme jak draka na špagátu, přitáhnout, povolit, přitáhnout, povolit. Konečně v Chrobolech ho zase dojíždíme. Když už nemá dres, tak aspoň pořád vykřikuje "když šlapu, tak žiju". Takže já bych mu body do ŠR uznal. Přichází další highlight dne, tentokrát tajný a neinzerovaný. 4 km dlouhá lesní cesta, kde na začátku fanynka křičí: "Jeďte uprostřed, tam je ještě nějakej asfalt!" No tak to chceš. Musím smeknout před organizátory, protože tohle najít mezi jinak naprosto perfektníma silnicema v Jižních Čechách muselo dát práci. Nahoře v mokrém lese už je fakt zima, ta voda padá opravdu ledová.
Zbytek už bych řekl, že se prostě jen dojíždí, Kapr už nekřičí že šlape a žije, asi má havárii vody. Všichni se ze sjezdů bojí, včetně mě. Klouže to fest, občas pod stromy to je mokré míň a klouže to víc, vzpomínky na Kozí Prd nepomáhají. Poslední dva brdky, snažím jet špice kde to nějak jde, ale terén je poměrně členitý. Svážím to města, opatrně odbočit na kostky. Javi si zaspurtuje, já jako správný domestik v cílové rovince vytáčím nohy. U cíle ještě vidím Didiho, který si zoufale potřebuje s někým plácnout, tak mu vyhovím, je to přece hlavně show. (A taky by mě mohli nařknout z ageismu, že jo)
Jako dobrý to bylo, organizačně až na pár přehmatů dobrý, ale to se vychytá. No a dík Javimu a Kaprovi, že mi dělali společnost a díky taky za večerní tiskovku, bezva pokec. Ale jako závod bych to jet nechtěl.

Nemi – Euforický trans

Na tenhle závod nikdy nezapomenu. Obdobně jako loni v Prachaticích každý sleduje meteorologický radar. Loni udeřila průtrž mračen ještě před startem, aby v průběhu závodu déšť ustal a nakonec bylo dobře. Teď je tomu naopak. Před startem sucho a teplo, HonzaB na telefonu ukazuje, že se nám fronta vyhne, a tak všichni bereme nejlehčí kombinézu. Ass savery na kolech ale pro všechny případy zůstávají.

Půl hodiny před startem jsme domluveni na týmovém rozjetí. S hrůzou zjišťuji, že mi přestal řadit přesmykač, což se do „horské“ etapy zrovna moc nehodí. Nechápu to, ještě před hodinou bez problémů fungoval, když jsem byl vyzvednout startovní číslo. Na náměstí by měl být stánek s technickou podporou, a tak zatímco se kolegové řadí do startovního koridoru, já pobíhám po náměstí a hledám pomoc. Bohužel marně, nikdo nic neví ani neví, kdo by mohl vědět. Mezitím závod odstartoval. Nakonec mi v kanceláři závodu sdělili, že stánek s technickou podporou zavřel hodinu před začátkem a že servisní vozidlo pojede za sanitkou na konci, takže musím na trasu.

Zatímco náměstí tleská „poslednímu závodníkovi na trati“, já čekám na průjezd sanitky. Za ní však jede jen policejní auto a za ním už nic. Nezbývá než taky vyrazit. Sanitku a konec závodu sjíždím hned na dolní části náměstí, kde se to štosuje u úzké brány. Přemýšlím, co budu dělat. Má smysl se pokoušet někoho dohnat nebo si z toho udělat degustační výlet po občerstvovačkách? Začíná pršet a teplota strmě padá, stres je vysoko, tak beru variantu jedna. Letím na první kopec, což je Libínské sedlo. V zatáčce konečně vidím spásu – parkující servisní auto. Zastavuji a předvádím problém. Místo opravy dostávám náhradní kolo. Čip přilepený na sedlovce zůstává na původním kole, čip zpod řídítek schovávám do kapsy (zbytečně, protož časomíra v cíli mě stejně nezachytí). Beru Garmin a jeden bidon. Na druhý bohužel chybí košík (při následném transportu autem se bidon ztratil). Sedlo je o něco výše, než by mělo být, ale už na tom sedím a jedu a zastavovat chci až v cíli. Přehazovačka není zrovna dobře seřízená, ale nějak to jde a pořád lepší než jet bez přesmykače.

Ta nekonečná řada lidí přede mnou mě pořád žene dál. Jedu kolem nich jako na motorce. Od startu až do cíle jsem nepotkal nikoho silnějšího, což mě dostává do euforického transu. To je úplně jiný pocit, než když se s vypětím všech sil držím čela a čekám, kde mě odpárají. Jedu doraz. Celá trasa je pro mě jedna velká šmouha individuální časovky, kde si neodpočinu.

Z té šmouhy vystupují vlastně jen tři momenty. Ani nevím, v jaké časové posloupnosti. Stoupání na Kleť. Tenhle kotel je slyšet kilometry daleko. Reproduktory na max, fanoušci ve varu. Díky nim ta stojka vůbec nebolí. Průjezd Českým Krumlovem. Asi kilometrové kličkování po mokrých kostkách. Tají se mi dech, ale dobře to dopadlo. Odtud mám asi půl vteřiny slávy ve filmovém klipu organizátora závodu. A pak dojetí více než desetičlenného balíku s Lukem a Javim. Kousek před nimi Kapr. Volám na ně, co tu dělají a ať jedou za mnou. Ale nejedou. Zdá se, že je jim ve větší grupě dobře. Luke se jen ptá, jestli mám celaskon. Euforie ve mně vzbuzuje bludy, že snad dojedu i Kolíkáče, HonzuB a Technika a opět budeme na bedně, tak pokračuji sám.

Dvacet kilometrů do cíle už začínám cítit lehkou křeč, ve sjezdu pořádně protahuji nohy. Ale zpomalit nemůžu, protože jakmile mi trochu klesnou tepy, je mi příšerná zima. Ass saver zůstal na původním kole, v tretrách mám bazén. To je snad první závod, kde jsem dojet tak akorát. Nechal jsem tu všechno a nezlomil jsem se. V cíli jsem se několik minut nemohl pohnout, když mě svíraly křeče v obou nohách i v břiše. Ale jsem šťastný, že navzdory tolika nepříznivým okolnostem to takhle dobře dopadlo. Nevykašlal jsem se na to a bojoval až do konce. A nikde se nezrakvil. A to je nejvíc, co si můžu od závodění přát.

Tour de Zeleňák

Sudety Tour