Výpis reportů - 2026

Novoroční Cukrák

Štětí

Kolíkáč – Slyším cinkat desetníky ze stoupačky!

Už to bylo sice stokrát napsáno, ale rád si to zase zopáknu. Ležím ve vaně, všude spousta páry, testuji, co tělo vydrží za maximální teplotu vody. Slyším cinkat desetníky ze stoupačky, jak se protáčí vodoměr. Jo tohle si dnes zasloužím tenhle luxus. Myslel jsem na ni už od Mělníka.
Na pumpě jsem chtěl být za tvrďáka, co už to dokopne na tukové zásoby. Ale když jsem viděl, jak zbytek téhle wobjížděcí party do sebe stále něco cpe, tak jsem neodolal a dal jsem ho. Legendární párek s hořčicí a kečupem. Kapr nechtěl pumpu ve Štětí, ale jen Mělník, kvůli párku. No kolem Kbel jsem mu děkoval celým tělem, ze kterého jsem mačkal poslední zbytky sil a hledal zbytky paliva.
Konečně! Teplý smrad kočárkárny voněl jako rajská vůně. Pro tohle jsem dnes vstával a balil se do všech těch vrstev. 11 kusů v Mírovicích potvrzovalo, že to furt stojí za to! U Třeboradic vyjeté ledové koleje, tady fakt díky všem, jak jsme to krasobruslařsky zvládli bez pádu. Martin hlásil, že za Měšicemi bude sucho. A taky že jo. Pak už to byla jedna velká wobjížděcí paráda, když vysvitlo slunce a rozmrzly čelistní panty i krásný pokec ve dvojičkách. Nazpět zlobil bočák a zalézal do všech pórů. Myšlenky proč to dělám, jsem zaháněl pohledem na bratry ve zbrani kolem mě a jejich veselé tváře. U Kbel znovu sníh, chytám díru, kterou lepím s vypětím všech sil. Tady si znovu uvědomit, jak je skupina skvělá, sám bych nedojel ani na kruhák.
Takže bejci díky moc, odstartovali jsme v duchu nejlepších tradic, teplota kolem nuly, ledový vítr, led na silnici, tohle všechno pak doma obzvláště hřeje. Hezký nedělní večer všem!

Lukov

Košice

Grep – Co nevymyslíš, musíš zažít!

Cukrák a první wobjížděcí týden jsem vynechal.
Den přen Košicemi se raduji, že počasí a počet přihlášených pomerančů je tak mizerný, že mě to nebude mrzet ani tentokrát. Bohužel předpověď modrého počasí a počet přihlašujících geometricky měnil mé alibi. Tím spíš, že se trat zkrátila na akceptovatelných 100km.
Neděle ráno přemýšlím, zda jet, nebo ne. Píšu skoro zbytečně Nemimu, zda jede, a Žábovi na čem jede. Dlouhé rozhodování nebudu popisovat a suma sumárum nakonec nabírám autem Žábu a jedem k Vladovi na start kilového kolečka. Cestou Žaba popírá vše, co bylo k trase napsáno, a mě se začíná chtít brečet. Jako že „pumpa v Nymbruce nepřipadá v úvahu“. „Ty máš jen jedny rukavice?” atd. Když k tomu připočítám Nemiho „rovná řídítka (dozvíte se později) stejně jedou na chvostu“ nebo „Jede i Camrda, to nebude výlet“..
No pomalu vytahujeme kola u Vládi z auta a Žabovi se podlomí kolena, když vidí a tahá z auta moje 13kg trekingové kolo Author s odpruženou vidlicí z let, kdy ještě kde kdo z vás tahal kačenku. Ráno jsem vsadil na 38mm pláště s blatníky až na zem, bohužel to mám obuté na tomhle kole no. Rovná řídítka mě také nemůžou rozhodit, bo i Barbánek to přeci jednou s námi dal na podobném rotopedu. Věřil jsem, že i drapákové pláště mě v tom nenechají a Šlapky se případně nad bláznem slitují a ujedou mi co nejdříve, abych se netrápil dlouho.
Nasedáme na kola a nabíráme Vládu. První zatáčka na zkratku sídlištěm a už to točíme zase zpět na silnici, kde je alespoň kousky asfaltu a ne jen led. Zadek mi jezdi jak sádlo po pánvičce. Sesedám a upouštím tlak v obou kolech. To za 2km dělám znovu a kolo začíná byt konečně trochu ovladatelné. Jak se říká, že teprve led ukáže, jakou má člověk slovní zásobu se v mé hlavě znásobilo o 200%. To se ještě míchalo s výčitkami, že jsem ráno manželce neřekl, co chci mít na kameni vytesáno. Věřím, že to ale telepaticky pochopila, že něco ve smyslu mých posledních vět “Tady už je to suchý”.
Dávám si odlep od Vládi, co vesele cvrdliká se Žábou ve dvojici a mastí to neohroženě na 25mm pláštích přede mnou do Kolodějů na sraz. Na křižovatce před sjezdem do Kolodějů kolem nás proletí Luke. Říkám si no tyvl, to je kuráž takhle rychle, když já s jednou nohou vycvaknutou. Padáme dolu z kopce a koukám nad Lukem červený nápis “BREAKING IN 3s” jenže on nic. Pak koukám, jak se zvedá ze silnice a snaží se znovu připojit k WIFIně, aby závod na ROUVY neprokaučoval. Zprvu trochu nechápe, že ti avataři kolem něj jsou až moc reální a znovu statečně nasedá na kolo a jede. Naštěstí kluci z ROUVY vypnuli na jeho trenažéru násilí, krev a paniku, a tak se vše obešlo bez větších ztrát.
Na srazu 8 statečných a vyrážíme na do xichtovětru, nebo spíš bokovětru. Začínám chápat, že s posezem na paní Radovou to daleko nedotáhnu. Snažím se schovávat za ty sušenky co se oblékají do oranžových dresů, a je mi to prt platné. Budík mám na tomhle kole nastavený tak, že vidím jen klikatící se trasu a odpočet km do cíle. Tlačím vočima číslo 90km směrem dolu každým šlápnutím.
Na čele se střídají silnější kusy nedobrovolníků co mají ještě roupy. To jsem si jednoznačné zakázal. V jednu chvíli to i vypadá že odstřídající Nemi chytá dech a malou díru přejemnou. Popotlačím ho za záda se slovy „nemůžeš vypadnout, potřebuji Tě, abych přežil!“ A také že jo, na bočáku každá díra znamenala desítky wattů nazmar.
V jedné obci si všimnu protijedoucího auta, jak řidič přitisknutý na čelním skle, pustil volant a na mobil si nás natáčí. Pomalu to pak málem stočil do nás, ale vybral to. Říkám Nemimu, to je magor, nejdříve si nás natáčí, protože si myslí, že jedeme dvojičky, aby to rozmatlal na FB a mezi tím rozmatlá nás. A stejně je to na nic, protože dvojičky nejedeme jen „cik-cak“ abychom měli bezpečák na brzdění. Kdo to byl, se nakonec ukázalo, že Barbánkuv kamarád, co nám udělal foto na hrob 😊
Na 50tém proletíme Nymburkem a vítr se nám dostává do zad. Jak jsem tušil, úleva nepřišla, protože na pramen sedla Žába a jelo se. Vítr v zádech znamenalo, že každý za své. Když už se ručička mého tafografu klepala na 40km/h tak jsem zařval “tohle kolo ještě nikdy tak rychle nejelo, rozlítnou se mi pneu jak monopostu F1 na okruhu, pitomci!“ To jsem si ale nakakal. Žába to vyhodnotil jako pochvalu a teprve až se zastavila ručička budíku na mém velocipédu na 45km/h, byl spokojený. Čekal jsem sonický třesk, ale naštěstí na mě ze zadu třeskl Luke „móóóóc, pošli to dopředu.“ Zařvu, a i když mašina přestala táhnout, stejně trvalo celý km, než rozjetý vlak začal skutečně zpomalovat. Když mě míjí Luke tak říká, ty wago, teprve teď vidím, na čem to jedeš. Asi poklona říkám si. Za to mi pak stříknul vodu ze zadního pláště přímo do vočíčka, díky jeho legračně kraťoučkým blatníkům… které mám bohužel doma také 😊
Z Nymburka sucho až do největší louže středních Čech Sojovic. Někdo prohodí, že se tady Kapři asi mají dobře, a hulíme to dál. Před předním kolem mi stříkala voda do výše očí a představoval jsem si, že jsem se Spitfiru a zkouším sestřelit Žábu přede mnou v Messerschmitu. Naštěstí jsem si uvědomil, že bych byl fakt schopen ho nepěkně zráchat a že jeho stíhací ochranu potřebuji mít až na nálet na Prahu, tak jsem přestal.
Před Prahou mi ještě pro jistotu v jedné obci výhružně podjel zadek, ale záchrana ve formě zastávky na vylámaní zmrzlého bidonu z košíku mě nechala trochu oklepat nohy. Různé vyhrůžky mého těla však jasně říkaly, že to bylo pro dnes už ale dost. V posledních kilometrech jsme začali ztrácet korálky, které se odpojovali ke svým domovům. Bohužel hláška „aaa zase se jeden odpojil, pojede se lehčeji“ mi zatloukla poslední hřebík do sedla. V jednom brdku mi vynechali nohy a díra najednou 200m. Děkuji obětavým pomerančům a křižovatce, na které počkali, aby mě těch posledních 5km dovezli až k autu.
Musím podotknout, že takhle rychle vs. daleko tohle trekingové kolo nejelo posledních 5let a předtím také nikdy. Děkuji všem wobjížděčům za nápady, co nevymyslíš, ale musíš si je prožít.
Altavista Grep

Luke – Polykání kilometrů

Košice bez Košic, nebo tak něco. Svítí sluníčko, nemrzne, tak to by šlo. Vytáhnu zimní hadry, přifouknu grvl a pustím teplo do rukavic. Vylezu ven a kde si mezi zbytky těch bílejch sr..., teď už černejch sr... a kusy ledu se nachází asfalt naší ulice. 40 na krku a je to znát, zas pár mozkovejch buněk chcíplo a tak se utěším hláškou z diskuse "Kvůli nevyhnutelné ranní námraze vyjíždíme později", bude 11h a svítící sluníčko mě uchlácholí, že je to dobrej nápad a na hlavní to bude lepší.
Není, namožený hýžďový svaly mám už v Uhříněvsi, přitom ještě ve čtvrtek jsem měl poměrně jasnou představu, jak to v neděli bude vypadat. Zmrazky a tající závěje podél silnice, ve stínu mrznoucí voda, na sluníčku tekoucí voda přes silnici. Bylo mi to jasný, stačej dva a dny a člověk tak zblbne, že když mu napíšou, že se jede v 11, kratší trasa a ještě k tomu dostanu sadu hrnců, tak to prostě beru.
Po měsící na trenážéru se nechávám strhnout situací, kola se točí, vítr ve vlasech, člověk neví jestli slzí dojetím, nebo zrovna zajel ke Kolodějskému lesíku kde mrzne. Ohranej Kolodějskej sjezdík, mostek, retardér a levá. Dojímám se tím pohledem jak přede mnou utíká asfalt a nemusím čumět na tabulku vlevo nahoře. Asfalt utíká, přední kolo utíká, zadní kolo utíká, tvl co blbnete. Takže si lehnu, dochází mi to, zvyklej z rouvy prostě jen čekám, že třeba obraz zas naskočí, avatar se objeví v přijatelnější pozici. Řach, tvl. Kloužu dál, trochu si klepnout helminkou, ale nic mě nebolí. Super tenhle virtuál. Kontrola kola, bundy, kalhot, helmy a to už mě kontroluje i Žába s Vláďou. Grep má nemístný poznámky a zakončí to HonzaB, že prej sraz je až u kostela. Tvl sorry, tak já sebou příště jebnu až nahoře, no.
Nahoře Martin a Ivča. Nemi se chlubí, že je větši kkt než já a lehnul už na Budce. Chjo, trochu radosti mi nenechá. A Camrda prej nejede, že to klouže - kde woe? Pod dojmem prožitků vyrážíme dál tempem ještě horším než normálně, kde by se normálně brzdilo na 30 se jede 20 a co by zalepilo 300W řeší až 400W.
Průběh cesty asi netřeba popisovat, to si většina dokáže představit, ze 4h mi to dalo 2 v Z1, čti ani nešlápneš. hodinu sem to nešlápnutí různě sjížděl někde nad požadovaným objížděcím tempem a hodinu jsem teda jel tu správnou zónu. 50 minut z té hodiny pak byla sólo cesta na start a domů, 10 minut zbylo na mojí špic z Nymburka. Když jsem po 10 minutách střídal, tak se samozřejmě přidalo. Nutno říct, že velmi elegantně, plynule až nenápadně, ale kolem 45 km/h už sem si řikal, že by se mohl někdo ozvat. Čekal jsem na poryv větru na špici, nebo vteřinovou ztrátu koncentrace, abych mohl vynechat půl otáčky a zeptat se Ivči, jestli jí tohle tempo nevadí, ale naštěstí se po chvilce ozvala sama. Z posledních sil jsem houknu na Grepa "Móóóc. pošli to dál!" načež ten vesele zahýkal a za chvíli se opravdu trochu zpomalilo.
Ke vší smůle tohle byl jediný úsek trasy, kde nebyl ani led, ani bočák, ani metr vody na silnici. To skončilo za Lysou a v Sojovicích to vypadalo, jak kdyby se právě Kapr sprchoval. To mě s krátkejma zástěrkama odeslalo na konec balíku odkud už jsem se nevymotal. V posledním brdku z Brandýsa jsem to na 320W prostě radši nechal jet. Po chvíli kolem projíždějící HonzaB mi jen do ucha zařval "Móóóc!", ale do háku mě nenaložil, projíždějící Grep zůstal jen nevysloveným přáním.
Na chvíli zpět jsem se vrátil v doprovodné koloně, ale jak se začlo jet na bočáku a místo na mě zbylo jen ve škarpě, tak jsem si zas uháněl sám samotkou.
Dokonce to i vypadalo, že si mého odpadnutí všiml Grep a počkal, ale byl to jen přelud, protože když jsem ho minul, tak se ukázalo, že čeká asi na někoho jiného. Pohlazením na duši bylo maximálně to, že mě vlastně neujížděli a když se Nemi nástupy přes horizonty konečně vyčerpal, tak jsem si je dojel.
V Horních Počernicích jsme si ještě s HonzouB dali synchronizované plavání zadního kola, ale naštěstí se to ustálo a zbytek už byl jen nezajímavým přesunem do vany.
No co k tomu dodat, jsem rád že jsem jel, protože mě aspoň zbytek zimy nenapadne lézt ven, když jsou takovéhle podmínky. Tak zase zdar na jaře!

Peruc

Kolíkáč – Komfortní Peruc, jak po těle, tak i po duši!

Aktuality na webu mizí do historie a dole se odkrývá děsivé prázdné místo. Foto týdne už je měsíc staré. Tento leden se tedy fakt povedl. Pravá zima. Lesklo se to tak, že jsem si musel požídit brusle a zažít trochu jiný sport. Skvělé, jaké máme to naše orange společenství multi sportovní.
V kalendáři na neděli visí Peruc a rosničky hlásí sníh a déšť. Nálada wobjížděčů je stále pod bodem mrazu. Kapr chce oběd doma, Vláďa chce 4 hodiny, HonzaB tady nebude, Luke chce virtuál. Přemýšlím o Bydžově. Ale naši velevážení hosté chtějí tradici, chtějí výlet do temné Peruce. Testuji ještě Nemiho, jak to má v hlavě. Odpověď je jasná: „Pojedu a rád!“ Taky to mám v hlavě, dokázat si, že ještě šlapu a žiju. Dobře se zabalit a nechat se vláčet v háku na dalekou pumpu a poklonit se profláklému památníku s orlem. Ráno padá mlha, ale stejně se těším jako blázen. S Nemim na kruháku si slibujeme, že chceme, aby nás zase po delší době druhý ráno pořádně bolely nohy. Abychom nastartovali tu lžíci v břiše, která nám bude vyhrabovat tukové zásoby aspoň 2-3 dny. Pocity, které se v normálním životě nedají zažít. Na silnici mokro a hnědočerná hmota, která nanáší na naše zimáky tu pravou wobjížděcí patinu. Ale dresy jsou krásně čisté, dnes je to tedy předpisové, každý se zástěrkou až na zem! Čespa, Martin s Ivčou a Kapr v Mírovicích doplňují stavy. Show s názvem „Peru to na Peruc“ může začít!
Kecat s Kaprem ve dvojičce v háku, to prostě chceš. A nohy se tak bezbolestně točí, tělo je v komfortu, nic člověka netrápí. Tak ať to jen vydrží až do konce! Máme dvě nevynucené přestávky, když Čespa s Martinem musí řešit technické problémy s uchycením svých lapačů nečistot. Kapr se loučí a plave na oběd. My za panem prezidentem a přes Lázně Mšené stoupat táhlým magnetem až k pumpě. Ivča skvěle drží, tahouni na špici jedou rozumné tempo. Nálada graduje, pole začínají bělat sněhem se stoupající nadmořskou výškou. Legendární pumpa Peruc je letos jiná. Vlajky se netřepetají, je bezvětří a automat na kafe je rozebraný, obsluha jej čistí. Stejně ale zalézáme do tepla a osvěžujeme se.
Orlí památník a foto nesmí chybět. Nápis z minulého týdne od srdcařů Vlčáků na silnici nalezen a taktéž zdokumentován. Do Velvar je to furt z kopce, brána do nové sezóny ve Vraném tentokrát z druhé strany, neodpustím si radostné zahalekání sezóno vítej! Tichá lajna si zaslouží průlet touhle podivnou krajinou. Zásobníky ropy a Miřejovický most z roku 1900, to už jsou tradiční kulisy této vyjížďky. Netradiční je ale parádní asfalt z Kralup na Máslovice do Klíčan. Jak příjemné! Martin se loučí, po chvíli i Ivča a v Hovorčovicích Čespa. S Nemim jsme si zbyli a víme, že už to dáme. Občas i vystřídám, když mně nohy stále překvapivě jedou. Sice to dnes nebylo dvoukilo, ale i tak Peruc zase stála za to!
Jó Peruc! Je to tam! Euforie, ještě šlapu a žiju! Těch vzpomínek, co mi vjelo do hlavy cestou. Sedlo to neskutečně, především díky mašinám Nemi, Čespa a Martin-O. Ivča parádně hákovala a bez problémů zdolávala každý brdek. Je to tam stále magické! Jen ta pumpa dnes úplně neklapla, paní zrovna čistila tu podivnou mašinku, která nám připravuje ten lahodný nápoj, na který jsme se těšili už od kruháku. Nemi to dnes chtěl úplně do zeblití a myslím, že se mu to povedlo. Kapr měl rozum a chtěl být na oběd doma. Ne jako před 13 lety, když jsme volali od pumpy v Peruci do svých domovů, že oběd asi nestihneme. Díky všem, co dnes přijeli i v tom nevlídném počasí, ale mně bylo vlastně celou cestu neskutečně komfortně, jak po těle, tak i po duši!

Nový Bydžov

Kolíkáč – Kapkama se proplétám!

Potvrdit si trasu a přesvědčení, že dvoukilo musíme dát. HonzaB a Nemi jsou záruky, že to nikde neotočíme a že držíme trasu . Silnice plné vody, ale seshora avizovaný déšť zatím nepřichází. Camrda je sice sám doma, ale nechce tak dlouho sdílet společné utrpení, tak nám to potáhne aspoň směr Poděbrady. Zástěrky jsou nutností a máme je všichni předpisové. Čespa dokumentuje místo srazu, Igor nastupuje sice s blatníkem, ale bez zástěrky. Zato Kapr má všechno, a dokonce i omotanou pláštěnku kolem řídítek. Jedeme lajnu, ať prý šetříme síly. Nejede se mi moc dobře, tak jsem hodně sobecký. To Nemi do toho dává, jak je jeho zvykem, zase všechno. Před Poděbrady se brodíme stavbou. U Jiříka na náměstí se loučí duo Čespa a Camrda. Děkujeme za špice a fotky! Za Poděbrady se loučí Kapr, že má v hlavě hlavní do Bydžova a nepojede ty okliky kolem. Pobrukuju si slavný hit z mládi od Burma Jones:
Kapkama se proplétám
Co rytmem samby zní
Hledám suché místo s teplým T
Luke včera chtěl Kosice, když jsme nebyli letos v Košicích. Dnes tu s námi není, čeká asi až to oschne. Začínají ty pravé wobjížděcí stavy, když máte na budíky 90 km, na pumpu je to ještě poctivá dvacka a domů přes kilo. HonzaB se stává hodně upřímný a prohlašuje na moji adresu, že jedu howno, ale vnesl jsem do skupiny ten správný duch. Je to ale krásná trasa, vesničky, krajina, asfalty, výhledy, to všechno se mění za každou zatáčkou. Nemi je neúnavný, já s HonzaB spíše na jistotu, Igor je odkázán do poslední lavice, jelikož chroupat od něj písek mezi zuby nechceme. Bydžovská Lhota naznačuje, že už jsme blízko párku. Utěšujeme se, že vítr změnil směr a začal foukat od východu. Jsem zralý na vanu, ale ta je ještě 4 hodiny jízdy vzdálená, no to je děs. Na pumpě nás vyhlíží Kapr, který ještě nešlápl a čeká na nás tam již půlhodiny. Atmosféra kvete, Jenda se shání po porno časopisech u paní pumpařky. Doplnili jsme útroby a košíky na zimácích. Za Bydžovem zjišťujeme na vlastní ksichty, že vítr směr nezměnil, fouká stále tvrdý západ a nese tak od našich domovů vůni tepla a horké páry stoupající k bodovkám. Tohle nebude vůbec zadarmo, v háku se to dá a člověk si říká, proč se nejede. Pak však přijde na špic a hned má tuto hádanku vyřešenou. Městec a šipka nás vede doprava. Řvu néé, rovně, přeci nemůžeme vynechat legendární hřbitůvek u Podmok. HonzaB je kyselý a špačkuje, že neví kudy jet a že trasa se nemá měnit. Tak na hlavní na Jičín to dáváme doprava na Činěves a zpátky na trasu. Silnice nádherná, ale koleje plné vody a navíc bočák, který strhává vodu z předního blatníku na moji pravou tretru, která začíná nepříjemně vlhnout. Seshora už to taky padá a nebe je solidně šedivé. V této pochmurné situaci se v dáli před námi zjevují dva oranžové body, ne to nejsou cestáři, to jsou naši!! Žába a Luke! Tak to je velký. Mám chuť je obejmout. Žába leze na špic, jelikož má zástěrku podle normy, Luke nás baví jen svými výkřiky zezadu, jelikož stříká na všechny strany. Rozjelo se to, síly jsou, hákujeme v pevné lajně. Tohle je sen, jen tiše plout čvachtající krajinou a nemuset na špic. Skláním se před Žábou, že tam vydržel až do Lysé. Skvěle to uteklo. Pak trochu prostřídat, a na Nehvizdy zase na druhém fleku za protivětrným štítem. Netluke rozlučka s kamarády, co čekali až to oschne a takhle nás zachránili. Doma se dát do kupy a těšit se na to, co z koho vypadne na sociální sítě:
Kudla dnes na okraji vany musela stát i kuželka Svijany!
Ted sem se konečně vrátil od lednice. Díky – sem zmasenej jako dlouho ne. HonzaB

Lukov

Grep – Back to the future IV.

Píše se 1.března.2026 a pocitově je spíš 1.duben.2026, tedy Apríl jak má vypadat. Proč? No budoucnost se přeci tvoří historií a tou začnu.
Před 14 dny jsem svinutý v klubíčku na WC pocítil, že zánět močového měchýře asi nebude legranda. Takže ATB. Ach jo :-/ Zároveň zjišťuji, že trenér vypsal Lukov. Bezvýznamná vesnička na okraji severních Čech s bezvýznamnou historií. Něco jako Brno. Ale ty panoramata na sopečné útvary a Krušné hory v Brně prostě nenajdete. Tento epický wobjížděcí výlet nemůžu přeci skippnout, jak by řekla mladší generace.
4dny před jízdou vysazuji ATB i kondici. Proto na mapách zkracuji trasu z původních 200km jen na ty severní skvosty a nechutnou část kolem Prahy s radostí gumuji. Takže posun autem, ale i tak to dává 150km českých, které si neumím v současné formě představit. :-/
Ráno nakládám kolo do auta a skrytá Mogulová skvrna na podlaze v garáži, mě posílá k zemi. :-/ No hodil jsem tygra a řval jsem sprostě na plný pecky jako to zvíře. OK, říkám si, dnes jsem si snad všechno zlé už odškrtl, to bude to dobrý.
Cestou nabírám Žábu, protože jeho tréninkový plán říká 5h venku a ne se někde gumovat 9h.
Včerejší totálně kruté letní teploty se ale dnes mění v běžné únorové podnebí. Mlha, že by se dala krájet, zima a očekávané přeháňky. :-/
Rveme se Žábou kola do auta a moje nešikovně umístěná přilba bere za své. :-/ Přetržená výztuha vnitřního skeletu (zní to alchymisticky, ale prostě přilba ne-dobrý!). Zatínám nehty do volantu a jedem. Cestou říkám Žábovi, "hele co je to to bílé v předu na horizontu?.. To je jen fólie na polích". No ta fólie byla jaksi pak všude a s dohledností tak 50m :-/. Dál se však ptám "hele a mám mít strach z té přeháňky co hlásí na odpoledne? ... Ne, to už budeš dávno v autě". A v takovém veselém optimistickém rozmaru jsme dorazili do cíloviště a vyložili kola. Po prvních metrech v bílé fólii nelituji svého zimního oblečení, které jsem chvilku váhal vzít na místo plánovaného letního. V klidu jedeme (v háku za Žabou 35km/h) hledat úderníky z Prahy.
Na srazu je ale nevidíme, zkusíme další „check point“, kde má být i Sergei. A ani ten tam není. :-/ To tedy znamená, že ocelový ptáci již proletěli, jeho nabrali a mě začíná rozmrzat pot na čele, když si uvědomím, že mě čeká stíhací časovka dvojic se Žábou. Naštěstí pár telefonátů potvrdilo, že Garminovské sdílení polohy je zablokovaný, Whatsapp nefunguje, mapy.cz kecají, telefony od Žáby se z principu ignorují, ale že ani Sergei ani pražská letka ještě naštěstí nedorazili, tak jim jedeme na proti.
Shledáváme se, pěstičky a 14kusů se společně vydává dál směr Lukov. Tělo si ještě pamatuje vyhoření po ATB, tak mám konečně pravdivou výmluvu nevystrčit nos z balíku a nechat se unášet po ose. Trasa se drží o tom žádná, ale ty kostkové úseky jsou trest boží. :-/ Nicméně jsem konečně pochopil, proč se památkáři za každou brání výměně dlážděných cest. No je to přeci proto, aby si všichni dnes a denně připomínali, že už tenkrát tyhle cesty byli na pič..u.
Cestou se odpojí Čespa a Martin-O, ale i tak veselá grupa dorazí před první a jediné stoupání dne. Všichni povinně na toaletu a odložení svršků. Nečekám ale na Jendův 'abfahrt' a jedu rovnou, abych si udělal klidný bezpečák s tím, že pojedu v klidu svých 300W. Stále se otáčím a nikdo za mnou. A pak to vidím. Řítí se za mnou Žába a veze mi Nemiho a Dana. Chvilku se svezu, ať se mi morálně kopec trochu zkrátí, ale s další stěnou vystupuji. Jen co trochu poodjedou vidím jak se z prava něco v řídkém lese hýbe. Beru instinktivně za brzdy a 20kusů krásných laní vesele přehopkává silnici těsně za Žábou a Nemim, a tak 30m přede mnou. Nádherné záběry nespoutané přírody, jak z BBC Wild Nature si snažím vtisknout do své krátkodobé paměti do adresáře Nezapomenutelné. :-/
Dorážím na Lukov a za mnou další a další adepti na bryndáček na uslintaném dresu. Kolíkáč mužně vytrhává značku Lukov i s trubkou ze země a mává s ní jak s praporem do útoku. Pár fotek aby nám zbytek Šlapek věřil, že jsme tam byli a padáme z kopce směr k domovu. Dojíždí mě Žába a povídá, "asi máš špatně nastavenou váhu, do kopce Tě nemůžeme chytit a z kopce Ti to nejede". Až teď si uvědomuji, že jsem si blbec ráno na Rouvy zapomněl vzít SL8 a Biturbo nebo Cadex 4-Spoke kola. No nic i na zimáku to nějak dopráskám.
Otevírají se před námi epické výhledy na Krušné hory, to proč tu jsme a to proč to stojí za to. Ostatní kolem mě jsou emoční pařezové, nenechávají mě kochat se sopečnými bobky rozesetými po krajině a jen dál dupou do pedálů. :-/
Přijde mi divné, že mi dlouho nehlásil radar, že nás předjíždí nějaké auto a sahám si pod zadek hledajíc ho. No nazdar, radar v tahu a šťastný výherce, pravděpodobně na některém z předchozích pavé úseků, má dnes lepší den než já. :-/ I těch pár jednotek až desítek miliard sprostých slov, co se mi honí hlavou mě odpojuje od mateřské skupiny a chytám díru. Nemi se nade mnou slituje, jde na čelo a snaží se mě dotáhnout.
Letíme 50tkou z kopce, i když skupina na dohled, zatím nemáme šanci. V přehledném odkrytém úseku mezi poli, kde není nic, slovy nic, jen silnice Nemi, já a jeden strom, který ještě není součástí příběhu, mi něco vlevo v poli periferně nesedí.
Zaměřuji se na pole. Jéééé zajíček, tedy dva..one second later...jééé to jsou opět ty krásné laně...one second later...Nemíííí pozooor z levááá.. one second later...zpomalený film se ještě zpomaluje a vidím jak se mohutným skokem první laň ve velikosti krávy v pubertě, odráží od silnice a dopadá kopýtky na Nemiho záda. :-/ Tam ji to ujelo po rozpitém gelu v kapse, a zmizela zase v poli se svou stejně vykutálenou kámoškou. Tohle nevymyslíš. Na tomhle úseku, kde je přehledně vidět na kilometr do všech stran, trefit ve skoku Nemiho tělo s váhou dítěte letící 50km/h, s přesností ukrajinského dronu, prostě musíš vyprávět ještě další generace. Jo a málem bych zapomněl na Nemiho. No, on si jen nezajímavě rozbil držku a to je konec dnešního příběhu.
Ne kecám, pouštím film tedy dál. Nemino laň odkopla mimo silnici rovnou do mělké škarpy. Tam se přední kolo zapíchlo a Nemi pokračoval dál. Padl para kotoulem na znak a ležel. Dobrzdil jsem to za ním a řvu na něj ať leží. Společně jsme přepočítali kosti a zjistili že po zimě zvětralá měkká hlína mu asi zachránila život. Lehl, jak do tvrdší peřinky akorát se cestou v kotoulu opřel hlavou o přilbu. Hlava ho dost bolela od té rány, ale jinak on i kolo v podstatě bez větších následků. Rozhlížím se kolem po odpadcích z vysypaných kapes během letu a vidím ten jediný strom v okolí jen 3m od nás. Kdyby olympijská skokyně skočila o sekundu dříve, škrábu Nemiho z toho stromu. Takhle to sice odnesly zlomené brýle, podruhé mu ta samá helma zachránila život, ale jinak cajk. Vím, že za pár kilometrů je meeting point na pumpě a slupina tam počká. Nasedáme na kola a já se Nemiho, až otravně, každých 30sekund ptám, zda se mu netočí hlava, nedělá špatně atd.
Dojíždíme na pumpu a všichni nevěřícně poslouchají náš příběh. Samozřejmě jim ale neříkám, že to laň, ale Velkopopovický Kozel a samozřejmě mi všichni věří.
Bereme Nemiho, na dalších 90km čekajících před námi, do balíku mezi sebe. Já se jen modlím, aby se mu neudělalo špatně, protože by pak sundal půl balíku. :-/ Naštěstí k tomu nedošlo a on i stále veselejší a veselejší odmítl si zkrátit cestu v mém autě.
Ačkoliv bylo hnusné počasí tak alespoň silnice byli suché. Tedy to platilo samozřejmě jen mých 145km. Posledních 5km k autu, se změnilo v jednu velkou louži a kolo bez blatníků mi poskytlo nepitnou vodu s pískem ve výši očí. Prolitej od shora dolů s vděkem nakládáme s Žabou, kola zadělaná jak jetel, do auta. :-/ Nasedáme a kufr auta se sám otevře. Jupííí, konečně odešel vypínač na 5tých dveřích, co začal před 14dny zlobit. Mám obrovskou radost, že 5x vystupuji z auta a znovu a znovu kufr zavírám. :-/ Zamykám auto zevnitř a modlím se, aby to drželo. Žába ještě čekuje na meteoradaru, zda se má pražská skupina tou dobou ještě dlouho na cestě, opravdu kvalitně špatně v tom mraku nad nimi.
Těší mě pocit ze závistivých STRAVA klikačů a ověřuji nahraný záznam. 185km mi dává smysl i s tím ranním nájezdem při hledáni pražské skupiny. Žába mě ale vyvádí z omylu, že to bylo 150km a je divné, že to STRAVA nezkoriguje. No asi jsem měl po včerejší výměně baterky v čidle rychlosti, ověřit i správné napárování :-/ Ach jo, ale znova to dnes, kvůli tomu už nejedu! Vyhazuji Žábu před domem a sám také dorážím domů.
Mezi dveřmi na mě manželka vybafne, víš co se celý den děje? „Ano, vím“ a mířím i s oblečením do vany. :-/ Já nevěděl, že Trump má zase menzes a ona, že já mám fakt blbej den. Sundávám si návleky na tretry a utrhnu zip. :-/ Kde koho by to rozhodilo, ale mě ne.
Celý ten dlouhý a nezáživný příběh píšu ve vaně s mobilem v ruce. Ne proto, abych někoho přesvědčil, že to dneska bylo fakt náročné, ale protože vím, že mi ten mobil spadne do vody a já za ním hodím fén. Toto jsou slova na rozloučení, aby si někdo náhodou nemyslel, že to byla sebevražda. Prostě jen 1.března.
Altavista Grep

Kolíkáč – Pocta legendám

Lukov! Když nás tam před lety zatáhl Malina, tam do té kouzelné krajiny sopek, tak to zalezlo slušně pod kůži. Dát z Prahy zapadlou vesničku, kterou proslavil Krušnoton, když se tam jela na 220 km ta šílená stěna. Vzpomínky na rok 2013, když se tam psaly nezapomenutelné příběhy.
Po dvouletém vynechání mi letos nebránilo nic, abych nestál v 8 h. na kruháku a jel „tam“. Nová posila Dan, Nemi, HonzaB a hlavně Oťas! Ultras wobjížděcí pěstičky a valíme do Mírovic. Cestou Vláďa a Luke, jo, dnes se chystá velká sestava. Kbely ještě trocha slunce, ale pak již mlha a zataženo. Ale optimističtí zpravodajové predikují ozářené Krušky z Lukova, no tak uvidíme. Lebedím si v zimních rukavicích, které sundávám jen kvůli fotce na našem seřadišti. HonzaB ještě vkládá svoji kulturní vložku ve formě výměny baterie na jeho elektronickém zázraku. Pak už se plně oddat jízdě směr sopky. Silnice oslizlé, tak jsem rád za zimáka, a to ještě netuším, jak se bude hodit v závěru. Docela profláklou zimní trasou kolem Řípu, ale zase v minimálním provozu, tak to se neomrzí. Nabíráme postupně další výletníky a v jednu chvíli je nás i 14 vagónků a většina vybarvená do oranžové týmové barvy, jak posilující! Kapr s Oťasem na pumpu, zbytek se pořádně orosit v kopcích.
Nějak jsem zaváhal a s HonzouB a Lukem nezaklapl včas tretry a hlavní balík odjel. HonzaB chce důstojně, ale stejně ho to strhne jako mě a hákujeme Luka, který nás chce dovézt zpět. Slušně to bolí a není to vůbec zadarmo. Ono sjíždět grupu, kterou táhne Žába je totiž docela sci-fi. Sklon přitvrzuje, rosný bod na kůži se zvyšuje a tělu se nechce. Máme je na dostřel, Luke se tam ještě na chvíli dostřelí a jede s nimi, pak ale taky svěšuje a padá k nám do tabáku. Nechceme se ale hrabat v popelu a chceme, aby oheň hořel, a tak HonzaB slušně přikládá! Stojku Medvědice okoření auto, které nám to túruje přímo za zadkem a nám do ksichtu šlehají větve, jelikož tady probíhá úprava stromů kolem silnice. Sjezd dolů ve vyjetých štěrkových kolejích a závěrečný výhup k ceduli Lukov. Ta je opřená o strom, tak nelením a dokresluji s ní společné foto týdne. Výhled na Krušky sice je, ale slunce nepřišlo, tak rozsvítit to musí až rychlá lajna na pumpu.
Tam šťastné setkání a čekání na opozdilou dvojku Nemi + Grep. Ta přijíždí až po drahné chvíli a notně zdecimovaná. Grep ztratil radar a Nemiho trefila laň. No hezký! Ale zevrubné lékařské konsilium nakonec konstatuje, že jsou oba schopni jízdy zpět. Já dávám královskou svačinku v akci (2x párek v rohlíku a sladká voda v plechovce) a znovu noviny na hruď, jelikož očekávám fičák do vany. A taky že jo! Opojná to jízda! Jakoby stále mírně z kopce, švitořící dvojičky a na špici se vedle Žáby střídají odvážlivci. A v závětří spokojené legendy Kapr s Oťasem!
Tohle mě bude furt naplňovat, jak si dokážeme pomoci, tohle umí jen nejkrásnější sport na světě. Před vanou nás ovšem ještě čeká jeden zádrhel, a to mokrá silnice. Takže dopředu jen blatníky, zadní části vlaku se pomalu odpojují. Marast dostupuje vrcholu, bahno a voda, ó jak jsem rád za zimáka. Před bytem sundávat mokré návleky na tretry a začít to brát jako letošní tradici, sucha jsme zatím moc nezažili.
Jenda hlásil, že Lukov je nejhezčí výlet zimy. Musím mu dát za pravdu, konečně jsme okořenili ty roviny nějakým kopcem s výhledy. Sice jsem tam zjistil, že jsem úplně marnej, ale náladu mi to nezkazilo. Bylo to zase jedno velké dobrodružství, a když jsem si ráno přál, aby to byla pocta legendám, tak jsem netušil, jak mé přání bude vyslyšeno. Oťas s Kaprem si to fakt užili a mohli zase zažít ten omamný let ve skupině. A potvrdila se i stará pravda, je zima, tak se jede na zimáku s blatníkem, ten humus na silnici v závěru nemusel být. Pondělní ráno, tělo posekané, jak kdyby po mně skákalo stádo laní, ale hlava v cyklistickém ráji. Díky, že vás mám!

Nemi – Srnčí se šípkovou, nebo se zelím?

Notně vyšťavenému ze včerejší Z2 (179 bpm) s Petrem P. mi dnes na vstávání nestačí ani jeden a půl hodiny. Naštěstí se kruháku na Jížu neodjíždí načas, a tak mi nezbývá než vyrazit na dlouhou pouť na sever. Včerejší letní počasí vystřídala mlha a chladno. Nic co by mohlo pokazit veselou náladu silné wobjížděcí grupy, která v maximu čítala snad 13 kusů. Poprvé jako člen jede Dan Štědrý, se kterým se známe z pod Mostu, kde mi pravidelně natahoval držku. Letos bude wobkládání Šlapek zase o něco těžší. S výmluvou na včerejšek na špici ani nešlápnu. Ani není třeba, když je dnes oranžový vlak skoro samá lokomotiva. A tak se čerstvý nechám dovést pod Lukov, kde mi to nedá a držím se Žáby zuby nehty. Vrchařskou prémii paradoxně prohrávám ve štěrkovém sjezdu před posledním zvednutím. Dolomití sebevědomí je dávno pryč a já objímám brzdy. Samozřejmě je dost možné, že by si mě Žába namazal na chleba i do kopce, ale v historiografii žádné coby kdyby neplatí. Ve sjezdu k pumpě se Grep opožďuje po zjištění, že šťastnému nálezci nedobrovolně daroval radar. Tak se ho padesátkou snažím dotáhnout do balíku, když mě z kola nečekaně sestřelí srnka. Kotoul přes řídítka směřuji do měkké škarpy. Potenciální večeře se sebrala a zmizela rychleji než já. Brýle jsou bez nožičky. Já mám nožičky v pohodě, kolo taky, což se hodí, když je to domů ještě pěkná stovka. Hlava bolí, přece jen dostala slušnou ránu. Vypadám asi hrozně, a tak se mě cestou zpět co chvíli někdo ptá, jestli jsem při vědomí. Tož uvidíme zítra, jestli se probudím. Kapr mě chlácholí, že je to jako výhra v loterii. Je prý statisticky nemožné, aby se mi to stalo znovu. Kapři už vědí. Odpolední déšť jsme krásně minuli, ale potoky na silnici ne. A tak s díky přijímám nabídku Dana na odvoz z Jíža až do sprchy. Díky, kluci, bylo to epické!

edit: Podle zoologa Grepa to nebyla žádná srnka, ale laň a navíc pěkná kráva

Kamenné Mosty

Grep – Vrať se do hrobu - Některé otázky už prostě nevrátíš

Taková běžná neděle.
Ráno vstanu, obléknu se do pracovního oranžového stejnokroje. Vezmu lopatu a jedu na kruhák pěstičkovat s dalšími manuály. Pak se dáme do práce a po 8.5hodinách šichty a 220km od Kamenných mostů, se vracím domů spráskaný jak úředník s razítkem na poště. Já však dělám u Šlapo-drah a dnes jsem jen z povzdáli sledoval luxusní mašiny ve předu konvoje a sám jen přepřahal vagóny někde uprostřed.
V podvečer už chrastím klíčema v zámku domova s nadějí, že rodina bude ještě venku a já si budu moci ustlat na zemi v tom oranžovém prosoleném rubáši a čekat na Boha.
Vše je jinak celá rodina je doma, a proto rychle nenápadně zaplouvám do vany. Zblblý všema masírujícími reklamami na omlazení, se manželky ptám na jednu z nejhorších otázek, co chlap může ženě položit. 'Nemáš něco regenerativního do vody?' Některé otázky už prostě nevrátíš! Jasně zaznělo, o 20let pookřála a úsměvem elektronické robotické kočky začala hmatat po koupelně i do míst, které ani nevím, že tam jsou. "Tady máš sůl, magnézium, olej, heřmánek, jitrocel, kostival, energy, vonné svíčky, vonné tyčinky, mýdlo, šampon, jelení lůj, lubrikátor, levandule, koňskou mast, na hemeroidy, olejové koule, sleep intenze, intim olej, máta, mandle, pěnu do koupele, jarní detox, rozpustné lístky, šumivé bomby, Viktorčiny vlhké sny, dřevěné naběračky, Himalájskou sůl, zvláčňující mléko, pudr a zásyp na Biskupa, hydratační, exfoliační a peelingový gel, zklidňující olej, masážní mlíko, krémové mlíko, mlíko na suchou pokožku, výtažky z moře, ...". (omlouvám se, je toho jen 5% co jsem si zapamatoval a z toho 98% nevím co znamená. Případně mohu dodat celý 28strankový seznam ne vyžádání).
Vše to vyrovnala do minuty po celé koupelně, že jsem do vany lezl jak přes minového pole.
Teplá voda omámila mou mysl a kývnul jsem na "Vonnou sůl s levandulí". V tu ránu jsem byl jak lžička v čaji (nebo žába v hrnci?). Vařil jsem se v té vodě a kolem mě plavali květinky a kde jaký bordel luční louky. Koukala mi jen hlava z tohoto lučního hrobu. Bál jsem se pohnout, protože jsem věděl, že každá vlnka na hladině čaje jistě oblepí celou ponořenou lžičku tímto sajrajtem. Hladina vody se změnila v rybníček Brčálník a Rákosníček začal přemýšlet, že jde do tuhého. Úplně jasně jsem viděl, že tohle odpadem neprojde, typoval jsem, že vanu a sebe budu muset ještě tak 5x opláchnou a umýt. Když budu mít štěstí, tak nebudu muset čistit sifon a nezabiju se na minovém poli kolem rozesetým. Korunu tomu nasadil i syn, když přišel zjistit odkud se berou ty zvuky kvákání žab a létají vážky. Když jsem na něj promluvil zpoza rákosí, znejistěl a zeptal se "tatí a všechen ten bordel a brouky co teď topíš ve vodě, si nachytal cestou na kole?" Ukážu mu 4 pulce plavající pod hladinou a zeptám se "můžeš tohle chytit na kole?
Moje přírodní jezírko začíná pomalu chladnout a mě tuhne krev v žilách vidinou, jak se z toho dostat. No zkrátím to. Zatnu zuby a postavím se. Vypadám jak mechový mužík co 100 let spal v mechu a kapradí. A jak jsem předpokládal, všechno, opakuji všechno, co ve vodě plavalo mne s láskou obejmulo, a ne a ne se pustit. OK, tak tohle je válka a to vyhraju. Vytasím sprchu, nastavím režim WAP a cm po centimetru začnu sundávat všechno to listí na Grepově kůži uvázlé. Po nějaké době už vypadám jako člověk, ale vana jako jetel. Zkouším výpusť a další očekávání se naplnilo, resp. výpust se do sekundy naplnila. Vše poctivě vysypávám a znovu a znovu naplňuji sítko výpustě jetelem. I to se po notné době podařilo a já mezi tím téměř oschnul. Beru do ruky bezejmenný Head & Shoulders & Body šampon pro muže z DMka a leju to na sebe jak Mogul do auta, abych se konečně po hodině umyl. Vylejzám z vany a nohou odšoupnu nášlapné miny, připravené k detonaci. Beru do ruky houbičku a CIF a v rámci jógového protahování už leštím vanu do původní podoby bílé. Pak ji ještě 3x opláchnu, protože puškvorec ne a ne se pustit. Tato místnost začíná být opět koupelnou a já člověkem.
Už jsem dávno zapomněl na bolest z drncání na kostkách, 220km z dnešního švihu a větrem ošlehaný xicht. Jsem svěží jak citron v CIFu, a voňavý po DM pánském všudybyl šamponu. Manželka je šťastná, že se vana a koupelna leskne jak zuby Donalda Trumpa a děti poznávají tatínka.
Takže až zase někdy v TV uvidíte reklamu, jak krásna modelka vylejzá z lázně pokrytou okvětními lístky růží a její pleť se leskne jak mahagonová plovoucí podlaha. Vězte, že vypracovanou postavu má jistě z leštění koupelny a pleť z "All in one" DM přípravku. A vy ženy, nezávidím vám ten obrovský výběr v kosmetickém obchodě. Za mě JAR a Indulona ještě není a nebude překonaná.

Kladruby

Nemi – Řádění pátera Honziáše

Slovutný romanopisec Grep oslyšel Kolíkáčovu výzvu k sepisu reportu z vyjížďky do Kladrub, protože nic zaznamenáníhodného neshledal. Tak alespoň já se s týdenním odstupem pokusím zavzpomínat. Letošní Kladruby skutečně mohou působit trochu fádně, protože nás nečeká žádná vrchařská prémie, už jsme jeli delší trasy a dokonce jsme se při cestě do Nového Bydžova vyskytli coby do Kladrub kamenem dohodil. Navíc po takřka letní prosluněné sobotě vstáváme do chladné pošmourné neděle, a tak se na Jížu sjíždíme jen s HonzouB, Grepem a Žábou. Protože jsem v sobotu na kole nebyl, jdu si užít špic a buším do toho více, než je zdrávo, a tak mě vedoucí zájezdu umravňuje. Cestou se připojuje Vláďa a v Kounicích čekají Ivča s Martinem a Sergei. Kounická veřejná knihovna notně utrpí řáděním pátera Honziáše. Spekulujeme, zda konečně došlo k doslovnému naplnění našeho hesla „Kážete watty, jedete h…a“, nebo je to důsledek předchozí vypjaté situace, kdy Žába opomněl ukazovat díry v silnici z důvodu, že byla stejně jako cedník. Humor vše uklidňuje a Žába s Vláďou nás výletně vezou do Kolína. Tepy mi padají někam k bodu mrazu, a proto podle Čespovy rady jedu třicet metrů za balíkem, a abych se trochu zahřál, machruji na několika krátkých brdcích. Luke zde ale není a ani Sergei se tentokrát vyprovokovat nenechá. V Kolíně končí Sekyrův tréninkový plán, a tak pokračujeme v užším počtu. Vítr fouká pěkně do zad a Ivča se udivuje nad průměrem, který si nechce kazit dojezdem přes les. Kdesi u Kladrub mě zdraví laň. Alespoň někdo sleduje akce na našem webu, když ne silničáři, kteří na trase naplánovali řadu oprav, nebo provozovatel restaurace v Kladrubech, který nechal zavřeno. A tak tankujeme až na pumpě v Poděbradech s příznivými cenami, ale mírně podrážděnou obsluhou. Naštěstí jen do chvíle, než ji empatickým kouzlem rozněžní Grep. A pak už se asi skutečně nic nestalo nebo jsem to úspěšně zapomněl. Každopádně to byl krásný výlet, díky borkyně a borci!

Ústí nad Labem

Bobek – Jeď, trasu už znáš!

Myslím že cyklista nemůže nikdy zestárnout. Pokud jezdí aspoň trochu, navíc a hlavně se účastní Šlapkovského kalendáře, prochází jakousi omlazovací kůrou. Dnešní den byl toho opět důkazem, opět se potvrdilo známé přísloví "kudy jezdí, tudy léčí". Dvě ruce nestačili na početnou grupu magorů stálic, i starých a hlavně nových tváří. Na Ústeckém mostě a přilehlou magistrálu zalitou sluncem kterou brázdí po dvojičkách i ve skupině.
Trasa byla letos trochu porézní a plná nástrah, už pod Sebuzínem suma defektů kulminovala na prstech jedné ruky. Jízda působila dynamicky, lze říci, každý si Varhošť vyjel za své. Kolíkáč výtečně naplánoval tuto prověrku nad klasické pojetí a připomněl tak: rumové aférky; nejedno dějství zmeškané rodinné idylky. Tedy je nutné zmínit dnešní hlavně dámskou účast a hned dvě, navíc velmi obstojně zvládnuté v podání Jíti a Petruše.
Civělo by se tady po těch kopcích neskonale dlouho, navíc v dnešním počasí (ukázala se i Buková hora), ale pokročilý čas velel plenit benzínku a ubírat se směrem k domovu. Známou fotku s hradem Střekov nahradil Mariánský most. Protivítr na cestě zpět byl neúprosný, ale spolupracující skupina se nenechala odradit, "hlavouni" táhly špice po nábřeží hlava nehlava. Ani chytrých krabiček nebylo vcelku moc třeba; jeď, trasu už znáš jak prohlásil Kapr.
Obstojný den ve skvělé společnosti, plný luxusních zážitků si žádá velkou pochvalu a nadšení do dalších akcí včetně prezentace nových materiálů.

Grep – 40+

Už to vidím, jak mi Kolíkáč píše, “Grepe to chce report!” a nedá pokoj, dokud to nedostane, jako správná ženská. A tím se dostáváme k dnešnímu tématu. Následující článek je totiž určen věkové kategorii 40+ a možná i více. Ne že by to bylo o popisu nastávajících nemocí, senilitě, nákupních taškách na kolečkách nebo výběru top karbonových berlí, ale následující článek je plný dvojsmyslů, sexismu, sprosťáren a jiných ožehavých témat, co ale běžně v oranžovém balíku hltáme všichni plnými doušky.
Takže slabší jedinci, ženy, děti, úchylové a Mirek Nemi Dušín mají poslední možnost zastavit čtení.
Koukám do Wobjízděcího Šlapkovského kalendáře a Ústí se přiblížilo na týdenní dosah. Je třeba začít plánovat. Za 5x změněné datum odjezdu mi málem manželka udělala lobotomii lžící. Proč lžící? No protože, podle jejích slov “je lžíce tupá a bude to dost bolet.”
Prostá kalkulace trasy mi v součtu dává cca 250km. Prostá kalkulace prodloužené míchy, co mi po lobotomii v hlavě zbyla říká, že tohle nemůže mé chabé tělíčko přežít. Bylo by také fajn, abych se jeden nedělní večer nevracel z vinohradské hospody “U Šlapek” pozvracený a po 4řech. Volba tedy padá na autoposun k Veltrusy. Druhý důvod je, že ½ trasy je vedena po hnusné silnici 608 a tam o nervy v kýblu není nikdy dost a svým mistrovským posunem si tuto část chytře zkrátím.
Ráno škrábnu jinovatku z teploměru a raději se přiobléknu i když vím, že i čůrek potu řeky Colorado brzy po zádech zajede hluboko do temného Death Valley.
Vykládám auto u Veltrus a vydávám se po 608 Šlapkám naproti. Čekám na pumpě, když v tom se to stane. Na horizontu s vycházejícím rudým sluncem v zádech se objeví těleso jak Lorenco Lamas z Odpadlíka na svém Harley-Davidson. Přimhouřím oči a vidím, jak do boku víří Saharský prach a v dáli slyším píšťaly domorodých indiánů. Oooh to je opojná extáze hřmícího stáda beranů ženoucí se prérií. Dnes jsem neprohloupil a vzal si jednici, protože vím, že prérie jsou suché a duch větru nám dá sílu. Roztáčím kola a řadím se na čelo funících maskulinitních nadsamců vstříc ROUTE 608.
První zastávka mi dává možnost si popěstičkovat se známými i neznámými. HonzaB mi dává své A4kové noviny právě sundané z hrudi, že už je nebude potřebovat. S vděkem je přijímám a rozkládám alespoň na A3, aby obejmula mou hruď. Ještě polituje mou legračně malou kazetu s 29 mléčnými zuby a zavelí „Abfahrt“. To už ale valíme dál k našemu prvnímu skupinovému píchání.
Místo bezbřehého postávání se skupina rozdělila na ty rychlé, co jeli dopředu, aby si udělali rezervu a na ty superhovada, co se je jala po spravení defektu sjíždět. Já měl to štěstí, že jsem pomáhal u defektu a měl čerstvé nohy, takže jsem si skupinu dostal přidělenu. Super rychlá skupina to valila, že to na budíku rychlosti spíš začínalo 4kou. V jedné části, kdy byl na čele náš Ace Nemi Ventura, jsme potkali další z jeho zvířátek. Kočička neváhala před pelotonem udělat myšku. Nemiho jako ostříleného honce to už nerozhodí. Jen jeho žena ho pokárá, že zas nedovezl domů žádnou zvěřinu.
Dojíždíme rychlou skupinu u prvního stoupání dne. Strhávám z hrudi noviny jak Superman košili a pod ním sakra není to /S/ . Do paroma supershopnosti jsou v tahu, musím stoupat za své. Horizont se přehoupne a padáme do údolí a já jen slyším, jak karbony ječí a ječí!
Blíží se Sebuzín a dostávám se na špic. Balík, vida na jejich cyklokrabičkách, jak se rovná čára nadmořské výšky prudce zvedá, přestává mluvit. Někteří už rozhazují své drahé reklamní dresy a předměty z kapes postávajícím lidem kolem tratě v domnění, že se domů již nevrátí. Balík ztichl úplně. Po chvíli se ohlížím a jedu sám. Jen v dáli směrem ke mně mrská ocáskem Kapr. Počkám na něj s otázkou, kde jsou všichni. 'No buď se svlékají nebo píchají, ale já jedu dál, ať se na mě nečeká', dodává. Safra, že já hlupák se nikdy nerozhodnu správně! Místo toho abych se vrátil užít si skupinovou píchačku, tak jsem se vypravil s Kaprem do kopců. Hned u kruháku jsem pochopil, že strojové Kaprovo tempo mě vyřídí a taky, že jo. Převody my došli po 100metrech. Pak se kopec ale trochu uklidní a dá se jet i v sedě. Po výjezdu na běžně známý vrchol svěšuji nohy, ale Kapr říká, ne néé, ještě nahoru. Pak si asi pul hodiny nepamatuji, než jsem nabyl vědomí...no věci se měli asi takhle. Bezpočet 15% stojek jsem jel v zásadě ze sedla a v duchu jsem škrtil toho, kdo kreslil trasu. Za dýchavičných zvuků z východoněmeckých filmů pro dospělé do toho dupu jak králík v kotci. Jednou jsem i slezl z kola, že na to kašlu, že půjdu pěšky. 5metrů mi ale stačilo, abych zjistil, že je to ještě větší blbost a znovu nasedám. Míjí mě Petr s Danem jedoucí si pro KOM. Na jednom z virtuálních vrcholových checkpointů jsme s Kaprem počkali na Jíťu v závěsu. Neskutečně jí to jelo! Klobouček ale patří všem dámám i pánům, co tu nechali dost své energetické zásoby. Ptám Jíti, kdo to pod kopcem zase dostal kolo do jiného stavu, 'no přeci ten v oranžovém'. Hmmm, další hloupé otázky jsem raději spolknul.
Výšková mapa mi ukazuje prudké klesání až do Ústí. Na těch výhledech si připadám jak na začátku černé sjezdovky. Úchvatné panoramata v dáli a pod sebou 500m díra, jen pustit brzdy, zavřít oči a poslouchat jekot karbonů. To já ale nedělám. Připokakaný padám dolů, ale leštím ráfek o špalky a kochám se sluncem zalitým Ústím v kontrastu s tmavými lesy lemující jeho hranice.
Těsně před pumpou potkávám Dana, jak se snaží lepit s Petrem galusku. Aaah jak opojný pornofilm. Není hodiny, kdy bychom si neužili dalšího skupinové píchání. Doufám, že pro Dana pak s láskou přijela manželka, poté co ji do telefonu řekl, 'neboj, jsem jen kousek za Prahou se Šlapkama a mám neopravitelnou díru v gumě'.
Na pumpě v Ústí rabujeme bagety, párky a klobásy. Meka kapitalismu ve formě bublinkového černého lektvaru mizí v nejednom bidonu. HonzoviB jsem slíbil, že ho v reportu nezmíním, protože doma manželce řekl, že jde do divadla. Společná foto s upozaděným mostním kýčem v Ústí. Pak ještě bodrý místní občan opálené pleti, jistě z Mallorky, nabídne, že mi vezme mobil. To ale s díky odmítáme a je tu zas čas na 'abfahrt'.
Při výjezdu z Ústí se zapomínám na chvostu dlouhé nudle, co se v lajně za sebou, vlní kolem všech kanálů s ukradenými víky. Před Petruší se to trhá a já zbytečně dlouho přemýšlím, zda se bojí jet v těsném háku nebo si Sebuzín vybral svou daň. Řvu na Perkusáka 'jeď, jeď, jed', chytám Petruši za záda a jedem.
Naštěstí silnice je hladká a zpětné Sigma zrcátko mi vždy včas dává info, když se blížilo auto. Petruše se statečně držela Perkusáka a já jí. Čekal jsem, že se balík otočí a počká. No po 15km až do Lovosic, jsem se nedočkal. Petruše má na zádech od sluníčka mou opálenou ruku a já se vyhnul poznámkám od pomerančů typu 'Grepe, nemusíš hladit všechny Šlapky, co Ti ukážou záda'. Byla statečná a Escort service nevzdala! V Lovosicích jsme se rozdělili. Perkusák s Petruší jeli poklidně směr Praha nejkratší možnou cestou a já se vydal na stíhací jízdu proti větru za skupinou. Po 7km jsem v dálce zahlédl oranžovou a svitla mi naděje jak Jeníčkovi a Mařence světélko Perníkové chaloupky. Jak vlk, když honí ovce jsem se přiblížil k oranžově natřenému patníku u cesty. Ze sebevražedných myšlenek mě ale po chvíli vytáhl Kolíkáčův telefon. Kde že se flákám, že jsem se snad otočil za nějakou sukní a ztratil se. Že jim chybí hořké ovoce v přepravce do Prahy. Poooomerančové mojííí mě zachránili! Čekali na mě v Brňanech a byli tak hodní, že mě i po chvilce pustili na špic, ať si to zdržení odpracuji.
Cvrkot ve skupině rušil jen hluk protivětru, zpěv karbonu a policejní hlídka. Jasné červené STOP mohlo být rychle vyřešeno domluvou a naším pokýváním, že víme, že se jezdí za sebou a ne vedle sebe. Dramatičnost celé akci však dodává divadelní atašé, co měl být dnes na představení a vypráví orgánům něco o protivětru a Terezínu. Po vyjmenování všech pokut, co bychom mohli vyhrát v tombole se nás příslušníkům zželelo, protože dobře pochopili, že s blázny by to bylo těžké. Dobře přeci věděli, že Terezín je cca 10km severněji a po větru! Kolíkáč pak ještě 3km brblal, že měl orgána pozvat do skupiny a už tahal z kapes Šlapkovskou přihlášku.
Najeli jsme opět na monotónní 608 a sypali ku Praze v cyklisticky totálně neefektivní lajně ošlehaní předo-bočním větrem v xichě.
Projíždíme Veltrusy a říkám si, že to ještě kousek se smečkou střihnu, než mi vyschly bidony. Točím zpět a po té samé ROUTE 608 pálím k autu. Bystrý čtenář jistě nahlédne idiotismu mého geniálního rozhodnutí si popojet autem, abych nemusel na tu hnusnou silnici 608. Jestli jste napočítali 4x, tak je to správně. Ano místo 2x jsem ji jel dnes 4x!
Cestou ještě zdravím kloboučkem Oťase a hurá do auta.
Doma si ten celý den v mysli přehrávám a konstatuji, že už jsem na to starý. Jó být o 20 let mladší tak se chlubím zážitky v pubertální skupině, jak jsme si pěkně se Šlapkami v grupě, co hodinu zapíchali a vytáhli orgány z auta. Ale mě teď už spíš více láká bílý sex. No, koho by po takové šichtě nevzrušila lednice, trouba, mikrovlnka, vana?
Čeština je krásná! Altavista Grep

Jíťa – Moje první

Den D se přiblížil. Konečně první vyjížďka ve Šlapkách. Pravda je taková, že už jsem byla několikrát přihlášená na předchozí vyjížďky, ale 6.12. jsem naskočila i do bruslařské sekce a cyklistickou akci vždy “překazila” ta bruslařská. A tak to trvalo celé 3 měsíce. Ještě v sobotu mě zastihla zpráva, že v neděli se chystá bruslení v horách, chvíli jsem zvažovala, ale už mi to přišlo hodně hloupé se poněkolikáté opět odhlásit. Navíc jsem už byla napsaná i na sraz v Mírovicích. Já sama původně plánovala přiskočit v Nové Vsi, což bych měla tak 120 km, z Mírovic mapy hlásily 180... Po 3 měsících bez kola mě trochu obcházela hrůza, panika a nedostatek sebedůvěry, to přece nemůžu ujet. Kde jsou ty časy, co jsem jezdila ultra vzdálenosti? Už asi nenávratně pryč, člověk objeví, že jsou i jiné radosti, než jen sedět celé dny sám na kole. Počasí má být parádní, tak hlavně nezaspat a dorazit včas na sraz.

V neděli ráno se probouzím do jasného rána, na obloze ani mrak, ale auto pokryté omrzlicí a na teploměru -2°C. Ještě aby tak náledí na trase, bruslit na kole fakt nechci. Vybavují se mi děsivé zážitky z jarních závodů, kdy nám ještě v dubnu sněžilo, ale to dnes naštěstí nehrozí. Na srazu se nás sejde asi 10, některé znám, většinu zatím ne, rychle ještě svačím, aby mi nedošlo hned za první zatáčkou. Ze všech stran totiž slyším, že z Jižáku se valilo furt 400 watů. To vypadá místo pohodové vyjížďky spíš na solidní závod. Už se vystartovalo a já si po dlouhé pauze zvykám na jízdu ve skupině. Tempo vypadá, že bych mohla ustát, i když nevím, co ta vzdálenost. Po chvíli někde v Líbeznicích Kapr defektí. Čekáme, povídáme si (samozřejmě o bruslích) a po opravě jedeme dál. Cestou nabíráme další členy do balíku, je nás poměrně pěkná orange skupina, jen několik z nás (včetně mě) ji hyzdí různobarevným ohozem. Měla jsem říct Kolikáči, aby mi vzal aspoň bundu, tak příště už určitě. Při dalším defektu jiného cyklisty znejistím, silnice jim totiž dost nahrává a já už dvě díry pěkně vymetla. Vzhledem k tomu, že mám vepředu nouzově galusku, tak doufám, že si při příštím defektu nevytáhnu Černého Petra já...

Tady se také na chvíli balík rozpojuje a ženy v doprovodu chrabrých domestiků jedou poklidným tempem s bezpečákem směr Středohoří. Už vidím Milešovku, Kletečnou, do toho poslouchám veselé historky HonzyB, Kolikáče, Kapra a dalších, co si ještě úplně nepamatuji jména. První brdek nad Liťákem vyletíme a pauza na svlékání. Je divné, že nás ještě druhá skupina nedojela, ale zas bysme si mohli aspoň Sebuzín vyjet v klidu. Tak ne, už je vidíme, jak se k nám blíží, sjíždíme k řece a valíme směr největší výzva dneška, stoupání k Varhošti. A co tomu čert nechtěl, kilometr před stoupáním hlásí za mnou někdo v oranžovém další defekt, kousek se vracím, první dva jedou dál, tak chvíli koukám na toho defektícího, ale asi klukům s opravou nepomůžu, radši se vydám stíhat Kapra s Grepem, v duchu tak trochu ráda, že si kopec vyjedu svým tempem. Cestou mě dva vrchaři dojedou a předjedou, ale v sedle pod Varhoštěm na mě čekají Kapr i Grep a dál už jedeme spolu. Ještě se kolem nás prožene Nemi a snaží se sjet oba vrchaře. Kapr tahá, že mi jde až hlava kolem a říkám si, zda má on takovou fazónu nebo jsem já tak v háji. Sjezd nám naskýtá krásný výhled na Ústí, to panorama paneláků uprostřed lesů má taky svý kouzlo. Cestou míjíme oba vrchaře, další defekt, už asi pátý dnes, bohužel postižený má taky galusku a pro dnešek končí a čeká na odvoz. Na benzínce nic nepodceňuji, lámu do sebe jídla, pití, co to dá, ač i po cestě jsem se při každém defektu či zastávce krmila. Pořád mám v hlavě, že jsme teprve v polovině, abych to dojela, co když po pauze přijde blackout. Všechny mé obavy zahání veselá parta spokojených cyklistů, azurový výhled na Mariánský most a my vyrážíme do druhé poloviny se sluncem v zádech, výhledy na Střekov a Masarykova zdymadla. Je tu krásně.

Cesta zpátky po čase začíná neubíhat, tempo strojové, žádné pauzy, už asi nemá ani kdo defektit a kromě malé herecké vsuvky PČR se vlastně nic moc neděje. Respektive děje, asi mi začíná plíživě docházet, dlouho jsem nejedla a jak se nestaví, tak teprve zjišťuji, že ty zimní spacáky na rukou na lovení svačinky na zádech nejsou ideální...Moje zápolení sleduje HonzaB a asi i tu únavu na mě vidí, ochranitelsky se mě ujme a koriguje rychlost balíku, páč ty mladý vepředu se mi zdá furt zrychlujou...ne oni jedou pěkně, jen moje nohy už stávkují. Zpomalení i pauza před rozloučením s Kaprem a Bobkem mě záchranilo, já se trochu srovnala a k autu už zas dovalila v dobré náladě. Do večera jsem se oklepala úplně a hned se přihlásila na další vyjížďku na Trosky. S takovou fajn orange partičkou je ta cyklistika radost.

Kolíkáč – Oranžové centrum duševního zdraví

Projíždím historii Ústí v naší online klubovně a nechce se mi věřit, že to je již 13 let, když jsme se poprvé zakousli do Sebuzína. Fotky vlastně stále stejné, rozesmáté tváře a ruce kolem ramen, jen pár vrásek na čele s přibývajícím věkem přibylo. Co napsat k roku 2026? Že mám zase od rána starťák, že se těším, jak se zapařím v těch hadrech v kopci a zjistím, že jsem zase marnější a dám si kafe na pumpě?
Počasí se rýsuje bez mráčku, ale teploměr se ráno a pak k večeru moc nahoru asi nepohrne. Takže noviny na hruď, na nohy pytlíky, to všechno půjde před Sebuzínem do koše. Na kruháku už se opaluje klubko wobjížděčů, kteří chtějí, aby to dnes začínalo 2. Pode mnou řehtají karbony, tak přesun do Mírovic je o něco lehčí než na hliněném těžkotonážním zimáku. Seřadiště Mírovice nás řadí do pěkně dlouhé lajny a obouchá nám pěstičky. Letíme směr Porta Bohemica, s větrem v zádech, ve skupině přes 10 kusů, tohle je furt famózní zážitek. Cestou přisedne ještě Grep a Pekusák s Petruší.
Přiletí také pár defektů, ale aspoň si můžeme vyhovět ve více výkonnostních skupinách. Litoměřice jsou tu neskutečně rychle, první brdek Kamýk a svlíkačka přebytečných vrstev. Sebuzín je ve vzduchu a chci ho s HonzouB a Nemim a sotázkou, zdali budou i letos mými etalony výkonnosti? No Nemi tu úvodní stojku pěkně nabombil a odskočil nám. S Jendou si hekáme do ucha a bojujeme na dohled Nemimu. Křížek chybí, jako by nám někdo naznačil, že dnes to bude až do sedla pod Varhoštěm. A tam je to tedy moc pěkné!! Stojky ala Zoncolan, vítr do zad a z čela vodopád potu. Ale tím to nekončí, po krátkém rozdrbaném sjezdu nás ještě potrápí pár brdků, které jsou ale s krásnými výhledy. Kocháme se a tleskáme Petruši, které to skvěle vydrásala.
Z údolí od Labe se již line vůně kávy, energeťáků a párků v rohlíku. Užít si ten sjezd, který je již po vyžehleném asfaltu a zapadnout do rozjařené party, která obsadila celou zahrádku. Bageta do mě zaplula jako nic, teď se nesmí nic podcenit, vlajky vlají proti a z boku, to ještě bude bolet. Rozvážně přejet most a zařvat si Vítej sezóno a kolem vody do Lito. Začínám mít plné ruce práce sám se sebou, a tak jsem sobec, co se bojí otočit hlavu, jestli jsme všichni. To Grep hrdinně tlačí Petruši, která prožívá premiéru v tak velké grupě. Ale bočák je nemilosrdný, stejně tak nízké ráfky, které jsou značnou nevýhodou. Ještě malý incident s Policí ČR, která naštěstí naši lajnu s terezínem vyřešila domluvou. Před Jižňákem již velká euforie, nějak jsem se vzpamatoval, kola jedou, bidony nechrastí, jo takhle to chceš!
Jóoo dnes zase Oranžové centrum duševního zdraví, 8 hodin v jiném světě mezi partou kamarádů, co nikoho nenechají na holičkách, vodopády smíchu a dobré nálady, a hlavně parádních výkonů. To, co předváděly naše dvě dámy jsem jen zíral, fakt moc pěkný. Prodloužený ikonický Sebuzín až do sedla Varhošť pohladil na duši a zejména na stehnech, jo takový malý Zoncolan. A pak ty výhledy, kouzelná krajina nad 500 metrů nad mořem a v dáli Buková Hora, která zvala zase k letošnímu zdolání. Nekonečný a zasloužený sjezd k Labi, pod most, na tradiční pumpu s výhledem na skálu. Rozvalit se na sluníčku na zahrádce, to nepamatuji. A pak už jen let do vany, v nepříjemném bočáku, kde to měl každý hodně za své. Byly ztráty, defekty, ale to k tomu bohužel patří ... Ale všichni v pořádku u lednic, tak to má být, užívejte dnešního wobjížděcího večera, tohle je na tom nejlepší! Děkuji všem, 15 kusů to je furt sen!

Trosky

Barbánek – Biograf = Trosky

Tak na tuto jízdu jsem se těšil, hlavně vyzkoušet co na to tělesná schránka, jestli dokáže jet 100km +
Vím, že mejdan od Hulisovic rodiny v cíli stojí za to👏👏měl jsem už v minulosti tu čest po jiných jízdách.
Velká neznámá bude dnes oblečení, mám vyndáno tolik hadrů a rukavic, že si připadám jako blázen, ale také vím moc dobře,jak mě zima dokáže popravit,ještě když ráno na teploměru je - 1 stupeň 🙈
Volím asi to nejlepší co zvolit šlo,když vidím souseda, který na mě čekal, že nemá rukavice ,jen návleky na kolena a holé tretry, začal jsem se smát nad svou rozmazleností😅😅
Do Brodu pěkně z kopce u parkoviště Auto Moto Velo se to začíná scházet. Skupinové foto a můžeme vyrazit po trase pro rok 2026😅 V Nymburce u Biografu do vlaku,kde dělá hlavního strojvedoucího Žába se připojí poslední vagónky,můžeme vyrazit směr parkoviště pod Troskami. Ksichťák si s námi hraje,člověk vybírá pořád dobré pozice,aby byl schovaný.Cestou ještě nebereme jeden vagónek a to 15 letého juniora, který jel proti nám,ale stačilo na něj houknout pojeď s námi na Trosky hned otočil svého bílého Supa a už byl součástí rychlíku 😅 Jízda odsejpá v Sobotce začíná Kapr provokovat nástupy, prý tu je nějaká bezcenná premie, ale nezvedl se jen on 😅 já už se v merinu docela vařím a to jedeme s Bobínkem úplné ho.no do toho kopce 😅 Na horizontu se čeká, tak odhazuji merino do kapsy, parkoviště na pod Troskami se blíží. Zase začíná Kapr blbout chytá se toho Hulis, Daffy a junior 😅 Když Kapra dojedu, tak mi vysvětluje jak to tam vypadá jede se do kopce pak chvíli z kopce a pak do kopce. Z jeho úst to znělo jako kdyby to byla pohodička o 1 km tak se vydávám stíhat ujeté trio a 550wattů tam posílám, po nějaké chvíli jsem s nimi, ale opravdu jen na chvíli, začínají se zvedat a pomalu odjíždí pryč. Juniorovi naskakuje díra, tak jdu přes něj najednou tu máme ten sjezd,teprve 😅😅 pořád si přehrávám slova Kapra,už měl být konec, tady končím já 😅 opět na samotku ve 🌬️🌬️ vidím jak Hulis s Daffym odbočují z hlavní,když kouknu na mapu a vidím bod kde je cíl, začínám se nenávidět 😅Po chvilce mi pípne radar, když se otočím vidím Jednu B s juniorem jak se blíží, no to snad né, já tady dřel a oni si jedou pro mé třetí místo 🤣 už mi to vůbec nechutná dvojice se stále přibližuje snad na 15 m začínám dolovat poslední zbytky sil už docela v okoralém těle, ty dva vpředu mě vůbec nezajímají, ale to co se děje za mnou 😅 povedlo se hlava byla celkem silná 🤪
Počkáme na ostatní, sejdeme pod hrad,skupinové foto a frčíme směr odměna do Rožďalovic. Žába si s námi začíná měřit pindíka, ty prostoje nám vůbec nedaruje 😅 do cukrárny nás přiveze rychle 👌 Doplníme zásoby dobroty,zbývá nám 40 km prý za hodinu by to mohlo být 😅 Člověk si myslel jak nám vítr pomůže, ale točí se tak nešťastně, že máme zase ksichťák. Žába ujíždí pryč na stíhačku se vydává Daffy se Smoldou, který nám pak prozradil, že ho tem malý hubený kluk pěkně vytepal 😅😅tak se vrátil raději do balíku 😅To už hlídáme od Nymburka špici s Hulisem a nikoho tam nepustíme. V párty místnosti vše od Hulise rodiny nachystané,my máme veliké hody, ještě jednou vám všem za přípravu pohoštění děkuji, bylo to výborné 👌👌 Pak se všichni zvedneme a jedeme ke svým domovům. Byl to pěkný den na kole v milé společnosti, obdiv všem jak vám to lítá a Jíťe, kterou strojvedoucí nebral vůbec vážně a natahoval ji držku 🤣🤣
Před Nemim, který to objel na grevlu a možná teď je ještě na cestě domů 👏👏
Byl to pěkný Orange mejdánek 🧡

Petruše – Moje Trosky

Trosky…moje letošní druhá jízda venku a vlastně druhá vyjížďka s VŠ. Jen doufám, že neskončím zase jako troska po minulé neděli do Ústí. Ráno je maličko zima, ale bojí se jen srabi. Vyrážíme s Pekusákem ze Semic a přijdu si jak jezinka, ale kůzlátka mi jsou kdesi a chci si fakt zahřát jen ty prstíčky.
Když se srotíme v Nymburku a vidím vás, mnohé prvně, vím, že balík NEE. Chci si jet svým tempem a mít výhled. Manžel Pekusák jede se mnou, musí, a přidá se k nám Oťas. Až do cukrárny v Rožďalovicích dělám domestika, a to fakt dobrovolně. I když vím, že by mě rádi chlapci vystřídali, mají pochopení. Kafe a štrůdl zhltnu, protože vaše vyjíždkové tempo není moje vyjíždkové tempo. Do Sadské pak mám tu čest, že mi hák nabídne sám pan prezident Kolíkáč…a to se neodmítá.
Dojedu si svých prvních 150 km v životě a jsem šťastná a kupodivu stále relativně fresh. Já amatér nesportovec jsem se překonala.
Oťasi, dík, že ses nebál přidat a těším se zase příště na chvostu

Velikonoční jízda Praha-Doksy

Barbánek – Tradice velikonočních Doks pokračuje!

Ráno zalité sluncem, jen potkám Kolíkáče v Klánovicích, bylo pod mrakem 😅K teplárně přijíždíme s malou sekerou, ale nikdo neprotestoval😅 Standa Liška když nás spočítal volá do auto kempu Kokořín a objednává pro nás hody😋 ještě jednou móóóóc děkuje, bylo to výtečné!!!Můžeme teda vyrazit směr legenda Doksy. Na to, že je velký pátek, tak aut jak sraček, takže se jede lajna. Cestou nabíráme na pár km Alfa, pak už jedeme v počátečním složení. Zastávka v kempu šíleně potěšila, výborná polévka, káva, zákusek a pivo 🐻 já bych tam snad i zůstal, ale čeká na Romanov 😅 Každý si v něm prožívá svůj příběh po gulášové polévce 😅 Mšeno, Lobeč a pomalu se blížíme k Tachovskému křoví bez křoví, kde zase blbne Kapr jako malý kluk 😅V Doksech se jedeme podívat na terasu v jakém stavu je, kde se bude poslední květnový čtvrtek vyhlašovat legenda. Cestou tam cítím, že se mi ozývá opět vnější úpon kolene no to je v prdeli, to tu dlouho nebylo 😢 Hlavou se mi honí kde půjdu na na vlak, ale ve vlaku celou dobu vlastně jsem 👌 Když vše obhlídneme a Kolíkáč po 20 letech zjistí kde je diskotéka Bílý kámen můžeme jet zpět. Standa se s námi loučí a já si v hlavě přehrávám kde odpadnu a kde to bude pro mě lepší si vystoupit,ale vůbec se mi nechce! Představa, že bych to měl vydržet 110 km je nereálná. Najednou si chytnu koleno a do míst kde to bolí zabořím pevně prsty a ona bolest a problém s otočením klikami odeznívá, když koleno pustím vše se vrací zpět 😢 Zastávka na pumpě v Dubé, já koukám kde je nejbližší vlak, Mělník. Čespa mi říká, že mě na něj doveze, prý to je už jen rovinka. A také že jó krásný sjezd do údolí po nádherném asfaltu. Jsem na konci balíku, rukou držím koleno a prsty tlačím na bolístku, takhle to celkem funguje jen držet jednou rukou řídítko a brzdit a občas trefit díru do komfortní jízdy nepřidá 😅 Projíždíme Mělník a já volím tuto nepohodlnou variantu a pokračuji na kole. Před Prahou se loučí Kapr s Martinem a nás veze Čespa k teplárně, kde se pak s Jíťou loučí, díky za příjemné tempo!! Mě pak odváží Kolíkáč do Kbel, díky i tobě. Odtamtud sám po stejné trase jen v Úvalech si odskočím do Chrámu zkázy 🍺Pak se po hlavní přesouvám směr Přehvozdí. Jsem Teda rád, že to mám za sebou. Pravou ruku a prsty necítím takhle si koleno hladit skoro 110 km není normální, ale pomohlo mi to moc. Na Garminu watták ukáže, že levou nohou jsem zabíral na 53% a pravou 47 takže je vidět, že problém tam byl a je.
Děkuji vám všem za přizpůsobení tempa a jsem rád, že tradice Velikonočních Doks pokračuje.
Doma to odnesl 🐑😋 Áda říkal dát si jeden kousek je návykové musíš pak další a další 😅😅

Jíťa – Trénink na závod...a pojedu ho vůbec někdy?

Na tuhle vyjížďku se celý týden těším. Projížďka trasy závodu Praha-Doksy. Moc ráda bych jela tenhle závod domů, ale každoročně mi čtvrteční rozvrh v práci akci nedovoluje absolvovat. A tak i letos půjdu asi zafandit jen do cíle. Na startu u teplárny Kapr plánuje oběd v Doksech, do toho Standa navrhuje polévku v autokempu v Kokoříně, vyjížďka začíná vypadat slibně pohodově. Kolíkáč se po včerejší sebevraždě na kole vůbec neozývá, tak spekulujeme, zda a v jakém stavu dorazí, Kapr i ostatní hlásí, že se dnes nenechají v brdcích vyprovokovat. Brzy jsme komplet, přijel i Čespa, tak balík jásá, že budou fotky😀. Vyrážíme tak akorát tempem po vesnicích okolo Prahy, na špici se zalíbilo Barbánkovi a jede pěkně vyrovnaně, cestou nabíráme Alfa, je nás 8. V ATC Kokořín jsme coby dup a atmosféra místní hospůdky je okouzlující. Máme se jako u maminky doma, kotel gulášové polévky s výtečným chlebem a nahřáté talíře k tomu. Nádavkem dostáváme ještě mramorovou bábovku, takhle se mi ta cyklistika po zimě zase začíná zamlouvat. Čas jako by se v tomto koutě světa zastavil, ale my po chvíli pokračujeme s Němým Medvědem v zádech (nohách) dál směr Romanov. Čekala jsem nástupy a utrpení, ale závod je až koncem května a většina z nás spíš tráví oběd, nastoupí pouze v závěru Barbánek a za ním se vydá i Čespa, ale spíš je podezřívám, že nás hlavně chtěli na prémii vyfotit. Pak se znovu trochu drobíme na kostkách ve Mšeně, ty my připadají z celé trasy největší peklo, ale zas se sjedeme v Lobči, kde už zuřiví reportéři stojí s foťáky a kamerami, aby dnešní den obrazem zdokumentovali. V Doksech obhlížíme staveniště Bílý Kámen a loučíme se se Standou. Zatáhlo se i pár kapek na brýlích ulpělo a najedeni z Kokořína rušíme oběd a dáme pauzu až na benzínce v Dubé. Cestu zpátky tobogánem na Mělník má zcela v režii Čespa a musím mu tímto sklonit poklonu, s jakým citem ke stavu ostatních účastníků odtáhne celou druhou polovinu špic. Za Mělníkem už se oddělují dvojice k domovům a já jsem dovezena až úplně k autu. Díky všem, byl to zas další parádní den ve skvělé společnosti.

Rytířov

Jíťa – 5h v sauně s rytíři

Je Velikonoční pondělí a není co číst. Ujmu se toho tedy, zadek přežil včerejší i dnešní den bez úhony, tak usedám k sepsání včerejších zážitků.
Oblíknout se stejně jako minulé vyjížďky, zateplená kombinéza, orange zimní bunda, zimní tretry a nesmím zapomenout vyhřívané rukavice, předpovědi 22°C fakt nevěřím. Ráno v Doksech mlha, že by se dala krájet, vlhko a mrazivé 3°C. Do vlaku nastupuji v Kostelci a tam už je teda slunečno a poměrně teplo. Ale co, jedeme přece na Bukovku, to je v šestistech metrech, tam to s tím vedrem nebude tak žhavé. Jedeme svižně s větrem v zádech na Mělník, tahá Kolíkáč a pak Nemi a mně začíná být jasné, že to v těch teplých oděvech nebude zadarmo...V Mělníce přistupuje Sergej, společné foto se zámkem a jedeme směr Hoštka. Podle stylu jízdy si Sergeje vybavuji, že jsme spolu pár závodů jeli ve skupině, ale dnes jede takový bomby, že bych s ním ve skupině teda určitě nebyla. V Liběšicích u kostela najíždíme konečně do kopce, začíná prudkým výjezdem do Trnobran, doposud jsem ani nešlápla a když jsem se náhodou ocitla na špici, okamžitě přispěchali vystřídat rytíři HonzaB i Nemi. Na to se hodně rychle zvyká😊.
V kopci spolu Nemi a Sergej zápolí, nahání je HonzaB, chtěla bych se taky přidat, ale na to nemám nohy, tak si jedu svoje tempo, zkouším se aspoň nešetřit. Kolíkáč se buď někde zapomněl nebo rytířsky nechce, abych dojela poslední a jistí to zezadu. Nad Mukařovem foto od vítěze vrchařské prémie a pak už všichni společně projíždíme Verneřice a blížíme se k Rytířovu. Neopomeneme společnou fotku u křížku, místo je to magické, už chybí jen výhled na údolí pod námi. Na Bukovku máme jet nějakou lesní zkratkou, prý tam asfalt je, jen začátek je štěrk. Jsem na to zvědavá, neměla jsem o asfaltu ani ponětí, začíná to dost ostrou stojkou po šotolině, Kolíkáč nás uklidňuje, že za ní už je asfalt, ale ten štěrk nemá konce. Lámu to, jak to jen jde, v hlavě zaječí úmysly slézt z kola, ale nevzdávám. Konečně jsme na asfaltu, jen lesáci se činili, zázrakem se to obešlo bez defektů, cesta nahoru dolů, houpavá a výživná, Bukovka mnohokrát prosvítá skrz stromy, z úplně divného směru, my ji snad objíždíme kolem dokola, ale výjezd z lesa už poznávám, teď zahnout doprava a asi 300m stojka k vysílači, tam už to do nohou kouše dost. Opět foto a dál už zase spolu, dochází mi pití, tak škemrám o zastávku u Vietnamce ve Verneřicích. Z Bukovky za to bere Jenda a já mu v tom šlapacím sjezdu sotva hákuji...nohy unavené a evidentně se jim nechce ani po rovině. Ve sjezdech do Úštěka pak chytám díry, fouká bočák a s námi lehčími to dost lomcuje, vidím to i u Nemiho, zahákuji tedy jeho a schovám se za ním, páč ty tempaře až dolů nedojedem. Kolíkáč jel s námi, akorát za svý, za nás dva se holt moc neschová. Z Úštěka už rovinka až na Mělník, chvílemi tankodrom, jinak slušný povrch, začínám se těšit na zastávku na benzínce. Tempo udává Sergej, z čehož slušně hicuju a přehřívám se v tom zimním. Jestli jsem kopce nějak zvládla, ve sjezdu mokrý hadry spíš chladily, tak teď už to začíná být peklo. Uklidňuje mě myšlenka, že jsem v podobně přehnaném oblečení objela vloni Beskyd, tak tohle nějak dám. Spíš mám strach, aby to dali i ti rytíři kolem mě, páč upocená a zapařená jsem, že to musí být cítit hodně daleko, především za mnou v háku. Přemítám, zda si nevlézt až na chvost, ale vítr zesiluje a mě kryje z boku Kolíkáč, zepředu Honza, v zadu to jistí Nemi, tak radši žádnou alternativu nepodnikám a nechám se takto dovézt až na benzínku. Jen Sergej nám furt v každém brdku odjíždí, ale on to už má jen kousek do Mělníka. Já už to taky odpočítávám do Kostelce a obdivuji zbylé tři, že je čeká cesta až na Jížo v přímém protivětru. Občerstvení pomohlo, Kolíkáč mě chválí a do Kostelce se vezu jako ve zlatém kočáře. Honza už se asi těší domů, tak mi ten kočár chvílemi přijde, že se mu splašily koně...Cedule už hlásí Kostelec 2km a ač jsem dnes tam i zpět vlastně ani nešlápla, bolelo to dost. Ale co bolí, to sílí, takže se už těším na další společnou vyjížďku, že zas uvidím stejné i jiné orange cyklisty, protože pokaždé je to fajn zážitek.
A dnes to byl, s opravdovými rytíři. Díky vám!😉

Kolíkáč – Pravá objížděcí partička!

Jarní přímořské počasí zve počechrat středohoří, dodržet tradiční rytířovské foto s křížkem a stanout pod nejvyšší betonovou stavbou v ČR. Po čtvrtečním průletu a pátečním výletu se necítím zrovna fresh. Ale sliby se maj plnit nejen o Vánocích, a tak oranžový proužek v kalendáři přikazuje dát si nedělní budík na 7 h. ranní. Kruhák trochu osiřelý, ale stálice HonzaB a Nemi slibují silný zážitek. Navíc když nabíráme v Kostelci Jíťu, která mezi nás skvěle zapadla a výletní krev ji koluje v žilách.
Do Mělníka letíme za Nemim, který asi testuje prodyšnost oblečení, především Jitčina, která neponechala nic náhodě a jede v zimní sadě. Pod mělnickým zámkem přisedá Sergei a začne se starat o tempo. Předpisově vybarvená týmová oranjes lajna letí vstříc rytířské bitvě, tohle bere za srdce! Začíná dlouhé stoupání na Verneřice, úplně tady vidím rok 2013, když jsme tady shazovali zimní věci. Dnes jsem nejslabší ve skupině a není to příjemný pocit Ale solidárnost funguje a na bouli nad Verneřicemi na mě čekají.
Ke křížku už to není daleko, zjevuje se mi v paměti Turistova nulová izoterma, dnes naštěstí vše ozářené sluncem, i když teplota poklesla s nadmořskou výškou. Oklepnout si na rytířovských loukách a vrhnout se na kamenitý prudký úsek zadem na Bukovku. Čekal jsem spršku nadávek, hold to nebyla úplně silniční cyklistika, ale nepřišlo nic. Každý si užíval bukový les a pak již asfaltový povrch, který se občas změnil ve dřevěný, plný pilin a klacků od lesáku. Hustá stojka, před závěrečným úsekem k bráně vysílače, pořádně kousla, ale nikdo nesesedl. Navíc Jíťa se nám svěřila, že raději jezdí všechno na velkou, že nemusí tolik dýchat . Prostě pravá objížděcí partička!
Vietnamci z Verneřic nás zatáhli do svého mrazáku a doplnili jsme cukry. Nálada graduje, teď už to bude jen z kopce. Jo ale docela v pěkném bočáku! Takže začíná hra na schovávanou, o co nejlepší hák. Zadem do Štětí a domydlit to šťastně na párek.
Jo, byl to dnes nádherný souboj léta se zimou, ráno zateplit a odpoledne už krátký-krátký. Oranjes lajna letěla vstříc křížku a Bukovce s větrem v zádech, aby nazpět pocítila zač je toho loket, ale rytíři a rytířka byli stateční a dobojovali to až do konce. Já dnes smekám před Jíťou, že v pátek dala Romanov na velkou, to jsem ještě nějak pochopil, ale to, co předváděla dnes, a ještě navíc v ultra zimních hadrech, to bylo nadpozemské! Fakt pěkný! Takže helma a tretry dolů na pumpě Mělník na její počest a párek na rozlučku se zimní wobjížděcí sezónou v Polabí. Zase jsem si to s vámi moc a moc užil a slzička v oku se zaleskla, jak to zase všechno rychle uteklo! Děkuji za dnešek a za celou zimu!

Mosty Želivka

Luke – Sp 1599 Posázaví

Budík. Hm, do práce mi nezvoní, tak co? Rychlovlakem do Říma? Ne. Florencie? Taky ne. Aha, nikam a přece zvoní. Co je cíl nevím, v Číhošti jsem byl, dvojitej most viděl minimálně dvakrát, zatopený mosty taky, kostel u jezera... Nevím, nikam se mi nechce a přesto mě cosi táhne ven. Do dálek, Dálkovic a hlavně s partou magorů. Jo to je vono...
Nesmělé poznámky o počasí jsou na WhatsAppu ignorovány a tak z vesela mířím vstříc zelené bestii na radaru. Potkat bandu v Pitkovicích a v Uhříněvsi pozdravit Profesora, kterej by nám řekl jací jsem magoři s touhle předpovědí. U přejezdu nás pak míjí brejlovec s retro vagony. Výskyt dieslové lokomotivy na elektrickém koridoru v době ropné krize je snad ještě překvapivější, než Robert na špici, když sem před chvílí nastupoval do našeho orange expresu.
Trasa vygenerovaná AI a plánem uzavírek ŘSD zvláštně kličkuje už před Říčany, aby pak slavnostně uhnula těsně před kostkama pod hradem. 2. dubnovou neděli je tohle prostě barbarství. Zabočit samozřejmě nezvládám, protože už jsme s Nemim v nástupu.
Pak se jede v kecací atmosféře na Ondřejov a ve sjezdu se někde zapomene HonzaB s Kolíkáčem. K mému překvapení jsou pak najednou 4, neb kde se vzal, tu se vzal, Bobek s Čespou. A za Sázavou míjíme dřevorubce, co pravé srazil 10 stoletých jedlí a ještě rozpálenej, v tričku, vyrazil pro svačinu do města. Chyba úsudku a po chvíli sem se tak seznámil s Gurtem a za další chvíli ukazuje, že jen pro svačinu nevyrazil. Na nováčka by to byla dost solidní jízda i tak, a to pomíjím, že měl bajka a kočkoval se s námi v 50ce dost úspěšně.
Díky neustálým zastávkám je dost času sledovat radar, nechápu, že jsme ještě suchý a vlastně krom pár kapek to bylo suchý celý den. Neskutečný. Směr Mitrov přibyly další kusy nového asfaltu a pak už opouštíme krajinu všedních Koloděj a míříme na Čestin, Krasonoňovice a Zbraslavice. Turista vyjídá rozinky a tak přišel o fotku s včelařskou tematikou, ale zbytek krajinomalby si užije vrchovatě, stejně jako všichni okolo. Za Zbraslavicema nás ještě dojíždí Vláďa a jsme komplet.
V 11 jsme minuli Zbraslavice a kousek jižněji akorát dorazil do Zruče ten železnej šrot z Uhříněvsi. Sežral zhruba 900 litru nafty a končí. Já mám v sobě 3 gely a valím dál. Kolíkáč otcovsky posílá Gurta domů s tím, že dál nebude ani co jíst, ani co pít - což teda byla svatá pravda. My směr Číhošť a kostel u jezera. Vana, kde myl Kapr kolo tu není, naštěstí ani led, tak pokračujeme dál kolmo. Vláďa jede robotické Z2 a s trochou snahy se mu dá v Z3 viset v háku. Tím je určen horní interval pro výjezd kopce, dolní pak určuje svým tempem Jiťa. Těžko říct, jestli to je tím, že v tom nejhezčím dresu na světě vypadáme všichni o 20 let mladší, nebo že prostě nikdo nechce být pomalejší. Díky tomu jsme vlastně překvapivě kompaktní, moc se nečeká a cesta pěkně odsýpá.
Pumpu a jídlo (i když málo) jsme objevili až po dvojitém mostě, kdesi na 130. km. V Dálkovicích jsem se odhodlal konečně sundat bundu, užil si sjezd Zdebuzevsí a kdesi před Divišovem, po 6ti hodinách jízdy, mě začali opouštět síly. Naštěstí ne dobrá nálada a tak to byla pořád legrace.
V Divišově padlo i Magnum v naději, že opraví můj ne moc spokojený žaludek, ale asi se to moc nepovedlo. Třemošnici jsem ještě z vesela vyhopkal, užil si sjezd přes Vodslivy a zvolna začal stoupat na Ondřejov. Když mě předjel virtual partner 250W aka Vláďa, opustil mě Jenda, pak nohy. Pak mě minula Jiťa, Kolíkáč a nakonec i ta dobrá nálada.
Nahoře jsem do sebe nacpal gel, což ze mě zas udělalo aspoň stálého člena skupiny a zbytek vyjížďky tak mohl proběhnout v zásadě důstojně.
Teda...
Až na tři slova absolutní upřímnosti co se nesla údolím za Mnichovicema žádající osobu na špici - která se tu vyskytovala vlastně jen náhodou, s klubem nemá a nechce mít nic společného a tráví nedělní odpoledne hlídáním hranic hlavního města, jestli náhodou nepojede kolem neznáma skupina cyklistů, co sice jede v pohodě celý den, ale zrovna teď nutně potřebuje hrdinu tahače na poslední magnet výletu - aby se odebrala odkud přijela. Atmosféra se vyčistila a výletníci si zase mohli povídat místo olizování soli z představců.
A až na zmatky před kruhákem, kde se mi po posledním brdku podařilo dostat nohy do stavu, že nekrečovali, jen když se točily. Vycvaknout taky nešlo, ale nějak jsem se tam trefil. Cestou domu se to pak naštěstí opravilo. Díky borci a borkyně, boží den!

Vláďa – Geniální nápad

V pondělí mi začíná recovery week a tak v sobotu vymýšlím, jestli v neděli dát dvoukilo nebo ne. Chtěl bych aspoň chvíli jet podle sebe a nechci zbytku zbytečně kazit výlet. A tak dostávám geniální nápad, že vyrazím ráno trochu později a zbytek někde za Sázavou dojedu.

Ráno vstávání úplně nehrotím, plánuju vyrazit v 8:15. Ale v 8:10 zjišťuju, že vlastně ještě nemám pití a ani jídlo a tak nakonec nasedám na kolo až po půl deváté. Po pár stech metrech zjišťuju, že asi byla chyba nevzít si návleky na boty a volba rukavic taky nebyla úplně ideální, ale už není čas se vracet. Nohy taky nebyly úplně fresh. V Královicích navíc začíná mrholit.

Začínám stíhací jízdu. Když se to zvedne tak okolo FTP, zbytek vytrvalost. Ve Struhařově poprvé kontroluju, kde je zbytek. Kupodivu Garmin ukazuje jen 10km. Držím se strategie, na Ondřejově už je to půlka. Za Sázavou najíždím do kopcovitější části, tak snad to bude rychle ubývat.

V Talmberku kontrola, jsem sice blíž, ale už to neletí tolik dolů jako v první části. Geniální plán přestává vypadat geniálně. Po dvou a půl hodinách sólo jízdy se blížím dost sporadicky, jsem v sérii brdků - kilometr a půl nahoru, a kus dolů. Garmin ukazuje mezi 750m a 1.5km podle toho v jaké fázi brdků kdo jsme.

Geniální plán začíná vypadat jako kravina, zaháním démony v hlavě, že to bolí a že to možná mám otočit, Pogi ze mě asi holt už nikdy nebude a tak nakonec píšu Lukovi, ať už jdou konečně chc*t. Na dalším brdku konečně před sebou vidím blikačky a orange dresy. I tak těch pár set metrů dost bolí, pořád nevím, jestli čekají nebo je to jen náhodná zastávka.

Na parkovišťátku když vidím Gurta tak oněmím - borec cca 2m na horským kole. Kloubouk dolů co vydržel. Z toho kluka ještě něco bude.

V pomalejším tempu skupiny proti větru na sebe oblékám všechno co mám - hodí se i pláštěnka. Foto u geometrického středu republiky, kostel na břehu Želivky, benzinka, kde nemají skoro nic jiného než kafe. Ale díky tomu, že se stáčíme po větru mi aspoň přestávají mrznout ruce a prsty i nohou. Dvojitý most je taky zajímavý. Když Luke hlásí "buď tam hoďte malou nebo za to vemte" za to překvapivě beru.

Dneska mě i bavil sjezd ze Zdebuzevsi a Vodsliv. A hlavně - navzdory úvodnímu mrholení nikde nakonec nepršelo. Prostě to celé byl geniální .

Všem díky a zase někdy příště, snad už v teplejším počasí.

Btw. Pogi je fakt magor...

Za jazykovými skvosty

Barbánek – Připadám si jako Prase

Za jazykovými skvosty, tolik předešlých ročníků a ani na jednom jsem nebyl 🥲neb se jezdí ve všední dny, kdy každý normální člověk maká, jen Rentiéři si to můžou dovolit 😅Dnes chci být jeden z nich a proto ráno beru 🐍batoh na záda s oblečením na dopolední vyjížďku😅a v zimních hadrech vyrážím do práce, abych vyvařil nějaké prachy a 10.45 hod. se na to mohl vys.rat😅 Obléknout se do Orange oblečku, vzít 🐍a jet do Koloděj ke kostelu. Luk,Kapr, Žába a duo z Jíža,Kolíkáč s Honzou B. přijíždí.
Žába vlezl na špici a už to bolelo, vůbec mi nepřišlo, že se jede v háku 😅 Do Ondřejova celkem rychle, kde na nás čeká Sergei. Jdu se vych.at a dávám tyčku, jenže slyším jí se až nad Vodslivama jedem. Než jsem stačil schovat jídlo,nasadit rukavice skupina mizí no to snad né. Letím z kopce do Chocerad, docela si dávám, ale síla skupiny je velká a přestávám je mít na dohled, to mě celkem nas.alo, takže mám chuť to dole vzít do Vlkovce a užít si pohody u 🦈, než někde sám jet na Vodslivy 😤Ale stejně mi to nedalo a asi jsem je zajel dnes nejlépe a u cedule mohl zvednout ruce 😅😅 Směr Divišov nový asfalt,to byla paráda. V Kácově do pivovaru nikdo nechtěl, zvláštní partička 😅😅tak nás čeká další stoupání, které snad jedu prvně. Fakt tento kout je krásný s minimem provozu s partičkou srdcařů👌Ve Zbraslavicích pleníme čonga na náměstí,doplňujeme nádrže sacharidy. Odjíždíme a zjevuje se 18 letý přízrak s přezdívkou Gurt. No ty Woe, já nemám vůbec nic proti bajku, ba naopak,Gurt na něm byl a co začal předvádět, že nám všem natahoval držky, tak to jsem nikdy neviděl 😅😅 Klobouk fakt dolů před Tebou 💪💪 Snad ti ten elán a tah kupředu vydrží dlouhá léta 🙏🙏To už mě začínají chytat křeče jak jinak, tak si dávám magnézko,ale to zkázu nespasí😅Tak už se necítím komfortně a různě se protahuji😅 Cestou si dělám spojence z Kapra a zvu ho na 🍻do Kosteleckého pivovaru, vůbec to nebylo těžké ho přemluvit 😅 Loučíme se s pražskou sekcí a my už v poklidném tempu jedeme na odměnu. Společně ještě jedeme do Přistoupimi,kde se loučíme a každý jedeme ke svým domovům.
No Teda čekal jsem to náročné,ale popravdě řečeno né až tak. Nebýt zastávka u čonga, padl bych v Pivnisku pod radar policajtům co tam od rána čekají na Kapra 🤣🤣🤣
Díky vám,za rentiérský švih,ale zítra jdu raději do práce 😅😅
Teď si jako odměnu dávám housku s lučinou, sýrem a pálivými kečupem, připadám si jako 🐷 😅😅

Kolíkáč – Wobjížděcí trilogie!

Dokončit wobjížděcí trilogii. S bráchou jsme ji několik let drželi a bez toho sezóna nemohla být úplná. V sobotu Rytířov, v úterý Mosty a ve čtvrtek Skvosty. Pořádně počechrat tu českou krásnou krajinu. Letos trošku s většími rozestupy, ale nakonec to s HonzouB dáme. A na středeční Skvosty nebudeme vůbec sami.
Na kruháku Žába, který si to už prásknul z kanclu. HonzaB mektá, že má kašílek a rýmečku. U kostela překvápko v podobě Barbánka! Kapr a Luke byli nahlášení, tak můžeme valit na Ondřejov. Závody klepou na dveře, už není čas objíždět, je potřeba pořádně roztáhnout plíce. Mám to v hlavě a chci se pořádně zmastit na Vodslivy, Zdebuzeves a Polipsy. Připojuje se Sergei a letíme k Sázavě. Začíná ikonický kopec, možná jeden z nejdelších v Posázaví. Kolikrát jsem ho již jel?
Luke s Žábou na kecačku, já jim dýchám v háku. V půlce Žába přitopí a odjíždí. Mě s Lukem si však docvakl Barbánek. Tak to se ještě budou dít věci! Před Vodslivy Žába počká a rozjede nám to před posledním výhupem na horizont. Bohužel mě to moc nevyhouplo, nohy stávkují a kluci spurtují. No pěkný! A Barbánek si podle Stravy užívá času v TOP20 mezi amatérskou elitou!
Frčíme dál, tohle má atmosféru podpořenou krásnými novými asfalty. Zdebuzeves je tu cobydup a zase se mi chce! Háknout rozjeté duo Žába a Barbánek a snít o tom, jak to dám s nimi až nahoru. Bohužel odpadám a sleduji zpovzdálí, jak Barbánek ztrestá ceduli Zdebuzeves. Tam se jdou kluci fotit u kostela, ale já chci celý segment až nahoru, ať mám porovnaní z minulých let. Ještě mě dojíždí Luke a povzbudí do závěrečných metrů. Vydýchat se u plakátovacího stromu, který už asi není plakátovací a letíme zase k Sázavě.
Kácov a Polipsy. S Barbánkem a Lukem a když nastoupí Barboš, tak Luke jen suše prohlásí, odjíždí ti kategorie. No joo, kuwa drát, padesát! Tak se ještě přisát za to howádko z Přehvozdí, které jak vidí čísla na budíku s jednotkou w, tak jede jak splašenej. Ani ten vítr mu nevadí a zase se zvedá a ničí moje sebevědomí a zaslouženě bere další ceduli! Moc mu to přeju, kam se dostal, ta jízda z Doks, kdy si furt držel koleno, byla značně deprimující.
Hlad nás žene přes Krasoňovice do Zbraslavic, tohle jsme jeli již v neděli i s medovou fotkou v Čestíně. Je tu ale tak krásně, že tohle se prostě neomrzí! Teď už jen s bráchou si užít závěr trilogie, který nám zpestří zasloužený bufet a policajti v Pivnisku Přistupuje ještě Gurt a vnáší mezi nás to svoje mládí a energii. To jsou chvíle, pro které to má všechno cenu, valíme v oranžové lajně, furt pade a tlemíme se tomu jako puberťáci.
V Kostelci Kapr s Barbánkem na černou svini a mě začíná být nepěkně, pan vrchní přišel a začíná kasírovat. Cpu do sebe zadní kapsy a sypu do sebe bidon, tohle už musím dojet se ctí. Díky kluci za odtah.
Bylo to neskutečné, věkové rozmezí 18-63 let, ale všichni jsme si vyhověli. Kapr zkušeně bojoval se svým pivniskem, které nás stejně všechny čeká, a dával nám příklad a naději, že to ještě pár let snad půjde, poklona a díky legendo! Fakt jsem si to užil, jako dlouho ne, díky celé oranjes letce!
Teď sice v neděli na Sázaváku odpadnu už v Oplanech, no ale co?

Sázavák

Zlaťák

Krajem Mirka Zbuzka

Vítání Martina na bílém kole