Anonymní uživatel :: Přihlásit
Výpis reportů - 2026
Novoroční Cukrák
Štětí
Kolíkáč – Slyším cinkat desetníky ze stoupačky!
Už to bylo sice stokrát napsáno, ale rád si to zase zopáknu. Ležím ve vaně, všude spousta páry, testuji, co tělo vydrží za maximální teplotu vody. Slyším cinkat desetníky ze stoupačky, jak se protáčí vodoměr. Jo tohle si dnes zasloužím tenhle luxus. Myslel jsem na ni už od Mělníka.
Na pumpě jsem chtěl být za tvrďáka, co už to dokopne na tukové zásoby. Ale když jsem viděl, jak zbytek téhle wobjížděcí party do sebe stále něco cpe, tak jsem neodolal a dal jsem ho. Legendární párek s hořčicí a kečupem. Kapr nechtěl pumpu ve Štětí, ale jen Mělník, kvůli párku. No kolem Kbel jsem mu děkoval celým tělem, ze kterého jsem mačkal poslední zbytky sil a hledal zbytky paliva.
Konečně! Teplý smrad kočárkárny voněl jako rajská vůně. Pro tohle jsem dnes vstával a balil se do všech těch vrstev. 11 kusů v Mírovicích potvrzovalo, že to furt stojí za to! U Třeboradic vyjeté ledové koleje, tady fakt díky všem, jak jsme to krasobruslařsky zvládli bez pádu. Martin hlásil, že za Měšicemi bude sucho. A taky že jo. Pak už to byla jedna velká wobjížděcí paráda, když vysvitlo slunce a rozmrzly čelistní panty i krásný pokec ve dvojičkách. Nazpět zlobil bočák a zalézal do všech pórů. Myšlenky proč to dělám, jsem zaháněl pohledem na bratry ve zbrani kolem mě a jejich veselé tváře. U Kbel znovu sníh, chytám díru, kterou lepím s vypětím všech sil. Tady si znovu uvědomit, jak je skupina skvělá, sám bych nedojel ani na kruhák.
Takže bejci díky moc, odstartovali jsme v duchu nejlepších tradic, teplota kolem nuly, ledový vítr, led na silnici, tohle všechno pak doma obzvláště hřeje. Hezký nedělní večer všem!
Košice
Grep – Co nevymyslíš, musíš zažít!
Cukrák a první wobjížděcí týden jsem vynechal.
Den přen Košicemi se raduji, že počasí a počet přihlášených pomerančů je tak mizerný, že mě to nebude mrzet ani tentokrát. Bohužel předpověď modrého počasí a počet přihlašujících geometricky měnil mé alibi. Tím spíš, že se trat zkrátila na akceptovatelných 100km.
Neděle ráno přemýšlím, zda jet, nebo ne. Píšu skoro zbytečně Nemimu, zda jede, a Žábovi na čem jede. Dlouhé rozhodování nebudu popisovat a suma sumárum nakonec nabírám autem Žábu a jedem k Vladovi na start kilového kolečka. Cestou Žaba popírá vše, co bylo k trase napsáno, a mě se začíná chtít brečet. Jako že „pumpa v Nymbruce nepřipadá v úvahu“. „Ty máš jen jedny rukavice?” atd. Když k tomu připočítám Nemiho „rovná řídítka (dozvíte se později) stejně jedou na chvostu“ nebo „Jede i Camrda, to nebude výlet“..
No pomalu vytahujeme kola u Vládi z auta a Žabovi se podlomí kolena, když vidí a tahá z auta moje 13kg trekingové kolo Author s odpruženou vidlicí z let, kdy ještě kde kdo z vás tahal kačenku. Ráno jsem vsadil na 38mm pláště s blatníky až na zem, bohužel to mám obuté na tomhle kole no. Rovná řídítka mě také nemůžou rozhodit, bo i Barbánek to přeci jednou s námi dal na podobném rotopedu. Věřil jsem, že i drapákové pláště mě v tom nenechají a Šlapky se případně nad bláznem slitují a ujedou mi co nejdříve, abych se netrápil dlouho.
Nasedáme na kola a nabíráme Vládu. První zatáčka na zkratku sídlištěm a už to točíme zase zpět na silnici, kde je alespoň kousky asfaltu a ne jen led. Zadek mi jezdi jak sádlo po pánvičce. Sesedám a upouštím tlak v obou kolech. To za 2km dělám znovu a kolo začíná byt konečně trochu ovladatelné. Jak se říká, že teprve led ukáže, jakou má člověk slovní zásobu se v mé hlavě znásobilo o 200%. To se ještě míchalo s výčitkami, že jsem ráno manželce neřekl, co chci mít na kameni vytesáno. Věřím, že to ale telepaticky pochopila, že něco ve smyslu mých posledních vět “Tady už je to suchý”.
Dávám si odlep od Vládi, co vesele cvrdliká se Žábou ve dvojici a mastí to neohroženě na 25mm pláštích přede mnou do Kolodějů na sraz. Na křižovatce před sjezdem do Kolodějů kolem nás proletí Luke. Říkám si no tyvl, to je kuráž takhle rychle, když já s jednou nohou vycvaknutou. Padáme dolu z kopce a koukám nad Lukem červený nápis “BREAKING IN 3s” jenže on nic. Pak koukám, jak se zvedá ze silnice a snaží se znovu připojit k WIFIně, aby závod na ROUVY neprokaučoval. Zprvu trochu nechápe, že ti avataři kolem něj jsou až moc reální a znovu statečně nasedá na kolo a jede. Naštěstí kluci z ROUVY vypnuli na jeho trenažéru násilí, krev a paniku, a tak se vše obešlo bez větších ztrát.
Na srazu 8 statečných a vyrážíme na do xichtovětru, nebo spíš bokovětru. Začínám chápat, že s posezem na paní Radovou to daleko nedotáhnu. Snažím se schovávat za ty sušenky co se oblékají do oranžových dresů, a je mi to prt platné. Budík mám na tomhle kole nastavený tak, že vidím jen klikatící se trasu a odpočet km do cíle. Tlačím vočima číslo 90km směrem dolu každým šlápnutím.
Na čele se střídají silnější kusy nedobrovolníků co mají ještě roupy. To jsem si jednoznačné zakázal. V jednu chvíli to i vypadá že odstřídající Nemi chytá dech a malou díru přejemnou. Popotlačím ho za záda se slovy „nemůžeš vypadnout, potřebuji Tě, abych přežil!“ A také že jo, na bočáku každá díra znamenala desítky wattů nazmar.
V jedné obci si všimnu protijedoucího auta, jak řidič přitisknutý na čelním skle, pustil volant a na mobil si nás natáčí. Pomalu to pak málem stočil do nás, ale vybral to. Říkám Nemimu, to je magor, nejdříve si nás natáčí, protože si myslí, že jedeme dvojičky, aby to rozmatlal na FB a mezi tím rozmatlá nás. A stejně je to na nic, protože dvojičky nejedeme jen „cik-cak“ abychom měli bezpečák na brzdění. Kdo to byl, se nakonec ukázalo, že Barbánkuv kamarád, co nám udělal foto na hrob 😊
Na 50tém proletíme Nymburkem a vítr se nám dostává do zad. Jak jsem tušil, úleva nepřišla, protože na pramen sedla Žába a jelo se. Vítr v zádech znamenalo, že každý za své. Když už se ručička mého tafografu klepala na 40km/h tak jsem zařval “tohle kolo ještě nikdy tak rychle nejelo, rozlítnou se mi pneu jak monopostu F1 na okruhu, pitomci!“ To jsem si ale nakakal. Žába to vyhodnotil jako pochvalu a teprve až se zastavila ručička budíku na mém velocipédu na 45km/h, byl spokojený. Čekal jsem sonický třesk, ale naštěstí na mě ze zadu třeskl Luke „móóóóc, pošli to dopředu.“ Zařvu, a i když mašina přestala táhnout, stejně trvalo celý km, než rozjetý vlak začal skutečně zpomalovat. Když mě míjí Luke tak říká, ty wago, teprve teď vidím, na čem to jedeš. Asi poklona říkám si. Za to mi pak stříknul vodu ze zadního pláště přímo do vočíčka, díky jeho legračně kraťoučkým blatníkům… které mám bohužel doma také 😊
Z Nymburka sucho až do největší louže středních Čech Sojovic. Někdo prohodí, že se tady Kapři asi mají dobře, a hulíme to dál. Před předním kolem mi stříkala voda do výše očí a představoval jsem si, že jsem se Spitfiru a zkouším sestřelit Žábu přede mnou v Messerschmitu. Naštěstí jsem si uvědomil, že bych byl fakt schopen ho nepěkně zráchat a že jeho stíhací ochranu potřebuji mít až na nálet na Prahu, tak jsem přestal.
Před Prahou mi ještě pro jistotu v jedné obci výhružně podjel zadek, ale záchrana ve formě zastávky na vylámaní zmrzlého bidonu z košíku mě nechala trochu oklepat nohy. Různé vyhrůžky mého těla však jasně říkaly, že to bylo pro dnes už ale dost. V posledních kilometrech jsme začali ztrácet korálky, které se odpojovali ke svým domovům. Bohužel hláška „aaa zase se jeden odpojil, pojede se lehčeji“ mi zatloukla poslední hřebík do sedla. V jednom brdku mi vynechali nohy a díra najednou 200m. Děkuji obětavým pomerančům a křižovatce, na které počkali, aby mě těch posledních 5km dovezli až k autu.
Musím podotknout, že takhle rychle vs. daleko tohle trekingové kolo nejelo posledních 5let a předtím také nikdy. Děkuji všem wobjížděčům za nápady, co nevymyslíš, ale musíš si je prožít.
Altavista Grep
Luke – Polykání kilometrů
Košice bez Košic, nebo tak něco. Svítí sluníčko, nemrzne, tak to by šlo. Vytáhnu zimní hadry, přifouknu grvl a pustím teplo do rukavic. Vylezu ven a kde si mezi zbytky těch bílejch sr..., teď už černejch sr... a kusy ledu se nachází asfalt naší ulice. 40 na krku a je to znát, zas pár mozkovejch buněk chcíplo a tak se utěším hláškou z diskuse "Kvůli nevyhnutelné ranní námraze vyjíždíme později", bude 11h a svítící sluníčko mě uchlácholí, že je to dobrej nápad a na hlavní to bude lepší.
Není, namožený hýžďový svaly mám už v Uhříněvsi, přitom ještě ve čtvrtek jsem měl poměrně jasnou představu, jak to v neděli bude vypadat. Zmrazky a tající závěje podél silnice, ve stínu mrznoucí voda, na sluníčku tekoucí voda přes silnici. Bylo mi to jasný, stačej dva a dny a člověk tak zblbne, že když mu napíšou, že se jede v 11, kratší trasa a ještě k tomu dostanu sadu hrnců, tak to prostě beru.
Po měsící na trenážéru se nechávám strhnout situací, kola se točí, vítr ve vlasech, člověk neví jestli slzí dojetím, nebo zrovna zajel ke Kolodějskému lesíku kde mrzne. Ohranej Kolodějskej sjezdík, mostek, retardér a levá. Dojímám se tím pohledem jak přede mnou utíká asfalt a nemusím čumět na tabulku vlevo nahoře. Asfalt utíká, přední kolo utíká, zadní kolo utíká, tvl co blbnete. Takže si lehnu, dochází mi to, zvyklej z rouvy prostě jen čekám, že třeba obraz zas naskočí, avatar se objeví v přijatelnější pozici. Řach, tvl. Kloužu dál, trochu si klepnout helminkou, ale nic mě nebolí. Super tenhle virtuál. Kontrola kola, bundy, kalhot, helmy a to už mě kontroluje i Žába s Vláďou. Grep má nemístný poznámky a zakončí to HonzaB, že prej sraz je až u kostela. Tvl sorry, tak já sebou příště jebnu až nahoře, no.
Nahoře Martin a Ivča. Nemi se chlubí, že je větši kkt než já a lehnul už na Budce. Chjo, trochu radosti mi nenechá. A Camrda prej nejede, že to klouže - kde woe? Pod dojmem prožitků vyrážíme dál tempem ještě horším než normálně, kde by se normálně brzdilo na 30 se jede 20 a co by zalepilo 300W řeší až 400W.
Průběh cesty asi netřeba popisovat, to si většina dokáže představit, ze 4h mi to dalo 2 v Z1, čti ani nešlápneš. hodinu sem to nešlápnutí různě sjížděl někde nad požadovaným objížděcím tempem a hodinu jsem teda jel tu správnou zónu. 50 minut z té hodiny pak byla sólo cesta na start a domů, 10 minut zbylo na mojí špic z Nymburka. Když jsem po 10 minutách střídal, tak se samozřejmě přidalo. Nutno říct, že velmi elegantně, plynule až nenápadně, ale kolem 45 km/h už sem si řikal, že by se mohl někdo ozvat. Čekal jsem na poryv větru na špici, nebo vteřinovou ztrátu koncentrace, abych mohl vynechat půl otáčky a zeptat se Ivči, jestli jí tohle tempo nevadí, ale naštěstí se po chvilce ozvala sama. Z posledních sil jsem houknu na Grepa "Móóóc. pošli to dál!" načež ten vesele zahýkal a za chvíli se opravdu trochu zpomalilo.
Ke vší smůle tohle byl jediný úsek trasy, kde nebyl ani led, ani bočák, ani metr vody na silnici. To skončilo za Lysou a v Sojovicích to vypadalo, jak kdyby se právě Kapr sprchoval. To mě s krátkejma zástěrkama odeslalo na konec balíku odkud už jsem se nevymotal. V posledním brdku z Brandýsa jsem to na 320W prostě radši nechal jet. Po chvíli kolem projíždějící HonzaB mi jen do ucha zařval "Móóóc!", ale do háku mě nenaložil, projíždějící Grep zůstal jen nevysloveným přáním.
Na chvíli zpět jsem se vrátil v doprovodné koloně, ale jak se začlo jet na bočáku a místo na mě zbylo jen ve škarpě, tak jsem si zas uháněl sám samotkou.
Dokonce to i vypadalo, že si mého odpadnutí všiml Grep a počkal, ale byl to jen přelud, protože když jsem ho minul, tak se ukázalo, že čeká asi na někoho jiného. Pohlazením na duši bylo maximálně to, že mě vlastně neujížděli a když se Nemi nástupy přes horizonty konečně vyčerpal, tak jsem si je dojel.
V Horních Počernicích jsme si ještě s HonzouB dali synchronizované plavání zadního kola, ale naštěstí se to ustálo a zbytek už byl jen nezajímavým přesunem do vany.
No co k tomu dodat, jsem rád že jsem jel, protože mě aspoň zbytek zimy nenapadne lézt ven, když jsou takovéhle podmínky. Tak zase zdar na jaře!
Peruc
Kolíkáč – Komfortní Peruc, jak po těle, tak i po duši!
Aktuality na webu mizí do historie a dole se odkrývá děsivé prázdné místo. Foto týdne už je měsíc staré. Tento leden se tedy fakt povedl. Pravá zima. Lesklo se to tak, že jsem si musel požídit brusle a zažít trochu jiný sport. Skvělé, jaké máme to naše orange společenství multi sportovní.
V kalendáři na neděli visí Peruc a rosničky hlásí sníh a déšť. Nálada wobjížděčů je stále pod bodem mrazu. Kapr chce oběd doma, Vláďa chce 4 hodiny, HonzaB tady nebude, Luke chce virtuál. Přemýšlím o Bydžově. Ale naši velevážení hosté chtějí tradici, chtějí výlet do temné Peruce. Testuji ještě Nemiho, jak to má v hlavě. Odpověď je jasná: „Pojedu a rád!“ Taky to mám v hlavě, dokázat si, že ještě šlapu a žiju. Dobře se zabalit a nechat se vláčet v háku na dalekou pumpu a poklonit se profláklému památníku s orlem. Ráno padá mlha, ale stejně se těším jako blázen. S Nemim na kruháku si slibujeme, že chceme, aby nás zase po delší době druhý ráno pořádně bolely nohy. Abychom nastartovali tu lžíci v břiše, která nám bude vyhrabovat tukové zásoby aspoň 2-3 dny. Pocity, které se v normálním životě nedají zažít. Na silnici mokro a hnědočerná hmota, která nanáší na naše zimáky tu pravou wobjížděcí patinu. Ale dresy jsou krásně čisté, dnes je to tedy předpisové, každý se zástěrkou až na zem! Čespa, Martin s Ivčou a Kapr v Mírovicích doplňují stavy. Show s názvem „Peru to na Peruc“ může začít!
Kecat s Kaprem ve dvojičce v háku, to prostě chceš. A nohy se tak bezbolestně točí, tělo je v komfortu, nic člověka netrápí. Tak ať to jen vydrží až do konce! Máme dvě nevynucené přestávky, když Čespa s Martinem musí řešit technické problémy s uchycením svých lapačů nečistot. Kapr se loučí a plave na oběd. My za panem prezidentem a přes Lázně Mšené stoupat táhlým magnetem až k pumpě. Ivča skvěle drží, tahouni na špici jedou rozumné tempo. Nálada graduje, pole začínají bělat sněhem se stoupající nadmořskou výškou. Legendární pumpa Peruc je letos jiná. Vlajky se netřepetají, je bezvětří a automat na kafe je rozebraný, obsluha jej čistí. Stejně ale zalézáme do tepla a osvěžujeme se.
Orlí památník a foto nesmí chybět. Nápis z minulého týdne od srdcařů Vlčáků na silnici nalezen a taktéž zdokumentován. Do Velvar je to furt z kopce, brána do nové sezóny ve Vraném tentokrát z druhé strany, neodpustím si radostné zahalekání sezóno vítej! Tichá lajna si zaslouží průlet touhle podivnou krajinou. Zásobníky ropy a Miřejovický most z roku 1900, to už jsou tradiční kulisy této vyjížďky. Netradiční je ale parádní asfalt z Kralup na Máslovice do Klíčan. Jak příjemné! Martin se loučí, po chvíli i Ivča a v Hovorčovicích Čespa. S Nemim jsme si zbyli a víme, že už to dáme. Občas i vystřídám, když mně nohy stále překvapivě jedou. Sice to dnes nebylo dvoukilo, ale i tak Peruc zase stála za to!
Jó Peruc! Je to tam! Euforie, ještě šlapu a žiju! Těch vzpomínek, co mi vjelo do hlavy cestou. Sedlo to neskutečně, především díky mašinám Nemi, Čespa a Martin-O. Ivča parádně hákovala a bez problémů zdolávala každý brdek. Je to tam stále magické! Jen ta pumpa dnes úplně neklapla, paní zrovna čistila tu podivnou mašinku, která nám připravuje ten lahodný nápoj, na který jsme se těšili už od kruháku. Nemi to dnes chtěl úplně do zeblití a myslím, že se mu to povedlo. Kapr měl rozum a chtěl být na oběd doma. Ne jako před 13 lety, když jsme volali od pumpy v Peruci do svých domovů, že oběd asi nestihneme. Díky všem, co dnes přijeli i v tom nevlídném počasí, ale mně bylo vlastně celou cestu neskutečně komfortně, jak po těle, tak i po duši!
Nový Bydžov
Kolíkáč – Kapkama se proplétám!
Potvrdit si trasu a přesvědčení, že dvoukilo musíme dát. HonzaB a Nemi jsou záruky, že to nikde neotočíme a že držíme trasu
. Silnice plné vody, ale seshora avizovaný déšť zatím nepřichází. Camrda je sice sám doma, ale nechce tak dlouho sdílet společné utrpení, tak nám to potáhne aspoň směr Poděbrady. Zástěrky jsou nutností a máme je všichni předpisové. Čespa dokumentuje místo srazu, Igor nastupuje sice s blatníkem, ale bez zástěrky. Zato Kapr má všechno, a dokonce i omotanou pláštěnku kolem řídítek. Jedeme lajnu, ať prý šetříme síly. Nejede se mi moc dobře, tak jsem hodně sobecký. To Nemi do toho dává, jak je jeho zvykem, zase všechno. Před Poděbrady se brodíme stavbou. U Jiříka na náměstí se loučí duo Čespa a Camrda. Děkujeme za špice a fotky! Za Poděbrady se loučí Kapr, že má v hlavě hlavní do Bydžova a nepojede ty okliky kolem. Pobrukuju si slavný hit z mládi od Burma Jones:Kapkama se proplétám
Co rytmem samby zní
Hledám suché místo s teplým T
Luke včera chtěl Kosice, když jsme nebyli letos v Košicích. Dnes tu s námi není, čeká asi až to oschne. Začínají ty pravé wobjížděcí stavy, když máte na budíky 90 km, na pumpu je to ještě poctivá dvacka a domů přes kilo. HonzaB se stává hodně upřímný a prohlašuje na moji adresu, že jedu howno, ale vnesl jsem do skupiny ten správný duch. Je to ale krásná trasa, vesničky, krajina, asfalty, výhledy, to všechno se mění za každou zatáčkou. Nemi je neúnavný, já s HonzaB spíše na jistotu, Igor je odkázán do poslední lavice, jelikož chroupat od něj písek mezi zuby nechceme. Bydžovská Lhota naznačuje, že už jsme blízko párku. Utěšujeme se, že vítr změnil směr a začal foukat od východu. Jsem zralý na vanu, ale ta je ještě 4 hodiny jízdy vzdálená, no to je děs. Na pumpě nás vyhlíží Kapr, který ještě nešlápl a čeká na nás tam již půlhodiny. Atmosféra kvete, Jenda se shání po porno časopisech u paní pumpařky. Doplnili jsme útroby a košíky na zimácích. Za Bydžovem zjišťujeme na vlastní ksichty, že vítr směr nezměnil, fouká stále tvrdý západ a nese tak od našich domovů vůni tepla a horké páry stoupající k bodovkám. Tohle nebude vůbec zadarmo, v háku se to dá a člověk si říká, proč se nejede. Pak však přijde na špic a hned má tuto hádanku vyřešenou. Městec a šipka nás vede doprava. Řvu néé, rovně, přeci nemůžeme vynechat legendární hřbitůvek u Podmok. HonzaB je kyselý a špačkuje, že neví kudy jet a že trasa se nemá měnit. Tak na hlavní na Jičín to dáváme doprava na Činěves a zpátky na trasu. Silnice nádherná, ale koleje plné vody a navíc bočák, který strhává vodu z předního blatníku na moji pravou tretru, která začíná nepříjemně vlhnout. Seshora už to taky padá a nebe je solidně šedivé. V této pochmurné situaci se v dáli před námi zjevují dva oranžové body, ne to nejsou cestáři, to jsou naši!! Žába a Luke! Tak to je velký. Mám chuť je obejmout. Žába leze na špic, jelikož má zástěrku podle normy, Luke nás baví jen svými výkřiky zezadu, jelikož stříká na všechny strany. Rozjelo se to, síly jsou, hákujeme v pevné lajně. Tohle je sen, jen tiše plout čvachtající krajinou a nemuset na špic. Skláním se před Žábou, že tam vydržel až do Lysé. Skvěle to uteklo. Pak trochu prostřídat, a na Nehvizdy zase na druhém fleku za protivětrným štítem. Netluke rozlučka s kamarády, co čekali až to oschne a takhle nás zachránili. Doma se dát do kupy a těšit se na to, co z koho vypadne na sociální sítě:
Kudla dnes na okraji vany musela stát i kuželka Svijany!
Ted sem se konečně vrátil od lednice. Díky – sem zmasenej jako dlouho ne. HonzaB
Lukov
Grep – Back to the future IV.
Píše se 1.března.2026 a pocitově je spíš 1.duben.2026, tedy Apríl jak má vypadat. Proč? No budoucnost se přeci tvoří historií a tou začnu.
Před 14 dny jsem svinutý v klubíčku na WC pocítil, že zánět močového měchýře asi nebude legranda. Takže ATB. Ach jo :-/ Zároveň zjišťuji, že trenér vypsal Lukov. Bezvýznamná vesnička na okraji severních Čech s bezvýznamnou historií. Něco jako Brno. Ale ty panoramata na sopečné útvary a Krušné hory v Brně prostě nenajdete. Tento epický wobjížděcí výlet nemůžu přeci skippnout, jak by řekla mladší generace.
4dny před jízdou vysazuji ATB i kondici. Proto na mapách zkracuji trasu z původních 200km jen na ty severní skvosty a nechutnou část kolem Prahy s radostí gumuji. Takže posun autem, ale i tak to dává 150km českých, které si neumím v současné formě představit. :-/
Ráno nakládám kolo do auta a skrytá Mogulová skvrna na podlaze v garáži, mě posílá k zemi. :-/ No hodil jsem tygra a řval jsem sprostě na plný pecky jako to zvíře. OK, říkám si, dnes jsem si snad všechno zlé už odškrtl, to bude to dobrý.
Cestou nabírám Žábu, protože jeho tréninkový plán říká 5h venku a ne se někde gumovat 9h.
Včerejší totálně kruté letní teploty se ale dnes mění v běžné únorové podnebí. Mlha, že by se dala krájet, zima a očekávané přeháňky. :-/
Rveme se Žábou kola do auta a moje nešikovně umístěná přilba bere za své. :-/ Přetržená výztuha vnitřního skeletu (zní to alchymisticky, ale prostě přilba ne-dobrý!). Zatínám nehty do volantu a jedem. Cestou říkám Žábovi, "hele co je to to bílé v předu na horizontu?.. To je jen fólie na polích". No ta fólie byla jaksi pak všude a s dohledností tak 50m :-/. Dál se však ptám "hele a mám mít strach z té přeháňky co hlásí na odpoledne? ... Ne, to už budeš dávno v autě". A v takovém veselém optimistickém rozmaru jsme dorazili do cíloviště a vyložili kola. Po prvních metrech v bílé fólii nelituji svého zimního oblečení, které jsem chvilku váhal vzít na místo plánovaného letního. V klidu jedeme (v háku za Žabou 35km/h) hledat úderníky z Prahy.
Na srazu je ale nevidíme, zkusíme další „check point“, kde má být i Sergei. A ani ten tam není. :-/ To tedy znamená, že ocelový ptáci již proletěli, jeho nabrali a mě začíná rozmrzat pot na čele, když si uvědomím, že mě čeká stíhací časovka dvojic se Žábou. Naštěstí pár telefonátů potvrdilo, že Garminovské sdílení polohy je zablokovaný, Whatsapp nefunguje, mapy.cz kecají, telefony od Žáby se z principu ignorují, ale že ani Sergei ani pražská letka ještě naštěstí nedorazili, tak jim jedeme na proti.
Shledáváme se, pěstičky a 14kusů se společně vydává dál směr Lukov. Tělo si ještě pamatuje vyhoření po ATB, tak mám konečně pravdivou výmluvu nevystrčit nos z balíku a nechat se unášet po ose. Trasa se drží o tom žádná, ale ty kostkové úseky jsou trest boží. :-/ Nicméně jsem konečně pochopil, proč se památkáři za každou brání výměně dlážděných cest. No je to přeci proto, aby si všichni dnes a denně připomínali, že už tenkrát tyhle cesty byli na pič..u.
Cestou se odpojí Čespa a Martin-O, ale i tak veselá grupa dorazí před první a jediné stoupání dne. Všichni povinně na toaletu a odložení svršků. Nečekám ale na Jendův 'abfahrt' a jedu rovnou, abych si udělal klidný bezpečák s tím, že pojedu v klidu svých 300W. Stále se otáčím a nikdo za mnou. A pak to vidím. Řítí se za mnou Žába a veze mi Nemiho a Dana. Chvilku se svezu, ať se mi morálně kopec trochu zkrátí, ale s další stěnou vystupuji. Jen co trochu poodjedou vidím jak se z prava něco v řídkém lese hýbe. Beru instinktivně za brzdy a 20kusů krásných laní vesele přehopkává silnici těsně za Žábou a Nemim, a tak 30m přede mnou. Nádherné záběry nespoutané přírody, jak z BBC Wild Nature si snažím vtisknout do své krátkodobé paměti do adresáře Nezapomenutelné. :-/
Dorážím na Lukov a za mnou další a další adepti na bryndáček na uslintaném dresu. Kolíkáč mužně vytrhává značku Lukov i s trubkou ze země a mává s ní jak s praporem do útoku. Pár fotek aby nám zbytek Šlapek věřil, že jsme tam byli a padáme z kopce směr k domovu. Dojíždí mě Žába a povídá, "asi máš špatně nastavenou váhu, do kopce Tě nemůžeme chytit a z kopce Ti to nejede". Až teď si uvědomuji, že jsem si blbec ráno na Rouvy zapomněl vzít SL8 a Biturbo nebo Cadex 4-Spoke kola. No nic i na zimáku to nějak dopráskám.
Otevírají se před námi epické výhledy na Krušné hory, to proč tu jsme a to proč to stojí za to. Ostatní kolem mě jsou emoční pařezové, nenechávají mě kochat se sopečnými bobky rozesetými po krajině a jen dál dupou do pedálů. :-/
Přijde mi divné, že mi dlouho nehlásil radar, že nás předjíždí nějaké auto a sahám si pod zadek hledajíc ho. No nazdar, radar v tahu a šťastný výherce, pravděpodobně na některém z předchozích pavé úseků, má dnes lepší den než já. :-/ I těch pár jednotek až desítek miliard sprostých slov, co se mi honí hlavou mě odpojuje od mateřské skupiny a chytám díru. Nemi se nade mnou slituje, jde na čelo a snaží se mě dotáhnout.
Letíme 50tkou z kopce, i když skupina na dohled, zatím nemáme šanci. V přehledném odkrytém úseku mezi poli, kde není nic, slovy nic, jen silnice Nemi, já a jeden strom, který ještě není součástí příběhu, mi něco vlevo v poli periferně nesedí.
Zaměřuji se na pole. Jéééé zajíček, tedy dva..one second later...jééé to jsou opět ty krásné laně...one second later...Nemíííí pozooor z levááá.. one second later...zpomalený film se ještě zpomaluje a vidím jak se mohutným skokem první laň ve velikosti krávy v pubertě, odráží od silnice a dopadá kopýtky na Nemiho záda. :-/ Tam ji to ujelo po rozpitém gelu v kapse, a zmizela zase v poli se svou stejně vykutálenou kámoškou. Tohle nevymyslíš. Na tomhle úseku, kde je přehledně vidět na kilometr do všech stran, trefit ve skoku Nemiho tělo s váhou dítěte letící 50km/h, s přesností ukrajinského dronu, prostě musíš vyprávět ještě další generace. Jo a málem bych zapomněl na Nemiho. No, on si jen nezajímavě rozbil držku a to je konec dnešního příběhu.
Ne kecám, pouštím film tedy dál. Nemino laň odkopla mimo silnici rovnou do mělké škarpy. Tam se přední kolo zapíchlo a Nemi pokračoval dál. Padl para kotoulem na znak a ležel. Dobrzdil jsem to za ním a řvu na něj ať leží. Společně jsme přepočítali kosti a zjistili že po zimě zvětralá měkká hlína mu asi zachránila život. Lehl, jak do tvrdší peřinky akorát se cestou v kotoulu opřel hlavou o přilbu. Hlava ho dost bolela od té rány, ale jinak on i kolo v podstatě bez větších následků. Rozhlížím se kolem po odpadcích z vysypaných kapes během letu a vidím ten jediný strom v okolí jen 3m od nás. Kdyby olympijská skokyně skočila o sekundu dříve, škrábu Nemiho z toho stromu. Takhle to sice odnesly zlomené brýle, podruhé mu ta samá helma zachránila život, ale jinak cajk.
Vím, že za pár kilometrů je meeting point na pumpě a slupina tam počká. Nasedáme na kola a já se Nemiho, až otravně, každých 30sekund ptám, zda se mu netočí hlava, nedělá špatně atd.Dojíždíme na pumpu a všichni nevěřícně poslouchají náš příběh. Samozřejmě jim ale neříkám, že to laň, ale Velkopopovický Kozel a samozřejmě mi všichni věří.
Bereme Nemiho, na dalších 90km čekajících před námi, do balíku mezi sebe. Já se jen modlím, aby se mu neudělalo špatně, protože by pak sundal půl balíku. :-/ Naštěstí k tomu nedošlo a on i stále veselejší a veselejší odmítl si zkrátit cestu v mém autě.
Ačkoliv bylo hnusné počasí tak alespoň silnice byli suché. Tedy to platilo samozřejmě jen mých 145km. Posledních 5km k autu, se změnilo v jednu velkou louži a kolo bez blatníků mi poskytlo nepitnou vodu s pískem ve výši očí. Prolitej od shora dolů s vděkem nakládáme s Žabou, kola zadělaná jak jetel, do auta. :-/ Nasedáme a kufr auta se sám otevře. Jupííí, konečně odešel vypínač na 5tých dveřích, co začal před 14dny zlobit. Mám obrovskou radost, že 5x vystupuji z auta a znovu a znovu kufr zavírám. :-/ Zamykám auto zevnitř a modlím se, aby to drželo. Žába ještě čekuje na meteoradaru, zda se má pražská skupina tou dobou ještě dlouho na cestě, opravdu kvalitně špatně v tom mraku nad nimi.
Těší mě pocit ze závistivých STRAVA klikačů a ověřuji nahraný záznam. 185km mi dává smysl i s tím ranním nájezdem při hledáni pražské skupiny. Žába mě ale vyvádí z omylu, že to bylo 150km a je divné, že to STRAVA nezkoriguje. No asi jsem měl po včerejší výměně baterky v čidle rychlosti, ověřit i správné napárování :-/ Ach jo, ale znova to dnes, kvůli tomu už nejedu! Vyhazuji Žábu před domem a sám také dorážím domů.
Mezi dveřmi na mě manželka vybafne, víš co se celý den děje? „Ano, vím“ a mířím i s oblečením do vany. :-/ Já nevěděl, že Trump má zase menzes a ona, že já mám fakt blbej den. Sundávám si návleky na tretry a utrhnu zip. :-/ Kde koho by to rozhodilo, ale mě ne.
Celý ten dlouhý a nezáživný příběh píšu ve vaně s mobilem v ruce. Ne proto, abych někoho přesvědčil, že to dneska bylo fakt náročné, ale protože vím, že mi ten mobil spadne do vody a já za ním hodím fén. Toto jsou slova na rozloučení, aby si někdo náhodou nemyslel, že to byla sebevražda. Prostě jen 1.března.
Altavista Grep
Kolíkáč – Pocta legendám
Lukov! Když nás tam před lety zatáhl Malina, tam do té kouzelné krajiny sopek, tak to zalezlo slušně pod kůži. Dát z Prahy zapadlou vesničku, kterou proslavil Krušnoton, když se tam jela na 220 km ta šílená stěna. Vzpomínky na rok 2013, když se tam psaly nezapomenutelné příběhy.
Po dvouletém vynechání mi letos nebránilo nic, abych nestál v 8 h. na kruháku a jel „tam“. Nová posila Dan, Nemi, HonzaB a hlavně Oťas! Ultras wobjížděcí pěstičky a valíme do Mírovic. Cestou Vláďa a Luke, jo, dnes se chystá velká sestava. Kbely ještě trocha slunce, ale pak již mlha a zataženo. Ale optimističtí zpravodajové predikují ozářené Krušky z Lukova, no tak uvidíme. Lebedím si v zimních rukavicích, které sundávám jen kvůli fotce na našem seřadišti. HonzaB ještě vkládá svoji kulturní vložku ve formě výměny baterie na jeho elektronickém zázraku. Pak už se plně oddat jízdě směr sopky. Silnice oslizlé, tak jsem rád za zimáka, a to ještě netuším, jak se bude hodit v závěru. Docela profláklou zimní trasou kolem Řípu, ale zase v minimálním provozu, tak to se neomrzí. Nabíráme postupně další výletníky a v jednu chvíli je nás i 14 vagónků a většina vybarvená do oranžové týmové barvy, jak posilující! Kapr s Oťasem na pumpu, zbytek se pořádně orosit v kopcích.
Nějak jsem zaváhal a s HonzouB a Lukem nezaklapl včas tretry a hlavní balík odjel. HonzaB chce důstojně, ale stejně ho to strhne jako mě a hákujeme Luka, který nás chce dovézt zpět. Slušně to bolí a není to vůbec zadarmo. Ono sjíždět grupu, kterou táhne Žába je totiž docela sci-fi. Sklon přitvrzuje, rosný bod na kůži se zvyšuje a tělu se nechce. Máme je na dostřel, Luke se tam ještě na chvíli dostřelí a jede s nimi, pak ale taky svěšuje a padá k nám do tabáku. Nechceme se ale hrabat v popelu a chceme, aby oheň hořel, a tak HonzaB slušně přikládá! Stojku Medvědice okoření auto, které nám to túruje přímo za zadkem a nám do ksichtu šlehají větve, jelikož tady probíhá úprava stromů kolem silnice. Sjezd dolů ve vyjetých štěrkových kolejích a závěrečný výhup k ceduli Lukov. Ta je opřená o strom, tak nelením a dokresluji s ní společné foto týdne. Výhled na Krušky sice je, ale slunce nepřišlo, tak rozsvítit to musí až rychlá lajna na pumpu.
Tam šťastné setkání a čekání na opozdilou dvojku Nemi + Grep. Ta přijíždí až po drahné chvíli a notně zdecimovaná. Grep ztratil radar a Nemiho trefila laň. No hezký! Ale zevrubné lékařské konsilium nakonec konstatuje, že jsou oba schopni jízdy zpět. Já dávám královskou svačinku v akci (2x párek v rohlíku a sladká voda v plechovce) a znovu noviny na hruď, jelikož očekávám fičák do vany. A taky že jo! Opojná to jízda! Jakoby stále mírně z kopce, švitořící dvojičky a na špici se vedle Žáby střídají odvážlivci. A v závětří spokojené legendy Kapr s Oťasem!
Tohle mě bude furt naplňovat, jak si dokážeme pomoci, tohle umí jen nejkrásnější sport na světě. Před vanou nás ovšem ještě čeká jeden zádrhel, a to mokrá silnice. Takže dopředu jen blatníky, zadní části vlaku se pomalu odpojují. Marast dostupuje vrcholu, bahno a voda, ó jak jsem rád za zimáka. Před bytem sundávat mokré návleky na tretry a začít to brát jako letošní tradici, sucha jsme zatím moc nezažili.
Jenda hlásil, že Lukov je nejhezčí výlet zimy. Musím mu dát za pravdu, konečně jsme okořenili ty roviny nějakým kopcem s výhledy. Sice jsem tam zjistil, že jsem úplně marnej, ale náladu mi to nezkazilo. Bylo to zase jedno velké dobrodružství, a když jsem si ráno přál, aby to byla pocta legendám, tak jsem netušil, jak mé přání bude vyslyšeno. Oťas s Kaprem si to fakt užili a mohli zase zažít ten omamný let ve skupině. A potvrdila se i stará pravda, je zima, tak se jede na zimáku s blatníkem, ten humus na silnici v závěru nemusel být. Pondělní ráno, tělo posekané, jak kdyby po mně skákalo stádo laní, ale hlava v cyklistickém ráji. Díky, že vás mám!
Nemi – Srnčí se šípkovou, nebo se zelím?
Notně vyšťavenému ze včerejší Z2 (179 bpm) s Petrem P. mi dnes na vstávání nestačí ani jeden a půl hodiny. Naštěstí se kruháku na Jížu neodjíždí načas, a tak mi nezbývá než vyrazit na dlouhou pouť na sever. Včerejší letní počasí vystřídala mlha a chladno. Nic co by mohlo pokazit veselou náladu silné wobjížděcí grupy, která v maximu čítala snad 13 kusů. Poprvé jako člen jede Dan Štědrý, se kterým se známe z pod Mostu, kde mi pravidelně natahoval držku. Letos bude wobkládání Šlapek zase o něco těžší. S výmluvou na včerejšek na špici ani nešlápnu. Ani není třeba, když je dnes oranžový vlak skoro samá lokomotiva. A tak se čerstvý nechám dovést pod Lukov, kde mi to nedá a držím se Žáby zuby nehty. Vrchařskou prémii paradoxně prohrávám ve štěrkovém sjezdu před posledním zvednutím. Dolomití sebevědomí je dávno pryč a já objímám brzdy. Samozřejmě je dost možné, že by si mě Žába namazal na chleba i do kopce, ale v historiografii žádné coby kdyby neplatí. Ve sjezdu k pumpě se Grep opožďuje po zjištění, že šťastnému nálezci nedobrovolně daroval radar. Tak se ho padesátkou snažím dotáhnout do balíku, když mě z kola nečekaně sestřelí srnka. Kotoul přes řídítka směřuji do měkké škarpy. Potenciální večeře se sebrala a zmizela rychleji než já. Brýle jsou bez nožičky. Já mám nožičky v pohodě, kolo taky, což se hodí, když je to domů ještě pěkná stovka. Hlava bolí, přece jen dostala slušnou ránu. Vypadám asi hrozně, a tak se mě cestou zpět co chvíli někdo ptá, jestli jsem při vědomí. Tož uvidíme zítra, jestli se probudím. Kapr mě chlácholí, že je to jako výhra v loterii. Je prý statisticky nemožné, aby se mi to stalo znovu. Kapři už vědí. Odpolední déšť jsme krásně minuli, ale potoky na silnici ne. A tak s díky přijímám nabídku Dana na odvoz z Jíža až do sprchy. Díky, kluci, bylo to epické!
edit: Podle zoologa Grepa to nebyla žádná srnka, ale laň a navíc pěkná kráva
Kamenné Mosty
Grep – Vrať se do hrobu - Některé otázky už prostě nevrátíš
Taková běžná neděle.
Ráno vstanu, obléknu se do pracovního oranžového stejnokroje. Vezmu lopatu a jedu na kruhák pěstičkovat s dalšími manuály. Pak se dáme do práce a po 8.5hodinách šichty a 220km od Kamenných mostů, se vracím domů spráskaný jak úředník s razítkem na poště. Já však dělám u Šlapo-drah a dnes jsem jen z povzdáli sledoval luxusní mašiny ve předu konvoje a sám jen přepřahal vagóny někde uprostřed.
V podvečer už chrastím klíčema v zámku domova s nadějí, že rodina bude ještě venku a já si budu moci ustlat na zemi v tom oranžovém prosoleném rubáši a čekat na Boha.
Vše je jinak celá rodina je doma, a proto rychle nenápadně zaplouvám do vany. Zblblý všema masírujícími reklamami na omlazení, se manželky ptám na jednu z nejhorších otázek, co chlap může ženě položit. 'Nemáš něco regenerativního do vody?' Některé otázky už prostě nevrátíš! Jasně zaznělo, o 20let pookřála a úsměvem elektronické robotické kočky začala hmatat po koupelně i do míst, které ani nevím, že tam jsou. "Tady máš sůl, magnézium, olej, heřmánek, jitrocel, kostival, energy, vonné svíčky, vonné tyčinky, mýdlo, šampon, jelení lůj, lubrikátor, levandule, koňskou mast, na hemeroidy, olejové koule, sleep intenze, intim olej, máta, mandle, pěnu do koupele, jarní detox, rozpustné lístky, šumivé bomby, Viktorčiny vlhké sny, dřevěné naběračky, Himalájskou sůl, zvláčňující mléko, pudr a zásyp na Biskupa, hydratační, exfoliační a peelingový gel, zklidňující olej, masážní mlíko, krémové mlíko, mlíko na suchou pokožku, výtažky z moře, ...". (omlouvám se, je toho jen 5% co jsem si zapamatoval a z toho 98% nevím co znamená. Případně mohu dodat celý 28strankový seznam ne vyžádání).
Vše to vyrovnala do minuty po celé koupelně, že jsem do vany lezl jak přes minového pole.
Teplá voda omámila mou mysl a kývnul jsem na "Vonnou sůl s levandulí". V tu ránu jsem byl jak lžička v čaji (nebo žába v hrnci?). Vařil jsem se v té vodě a kolem mě plavali květinky a kde jaký bordel luční louky. Koukala mi jen hlava z tohoto lučního hrobu. Bál jsem se pohnout, protože jsem věděl, že každá vlnka na hladině čaje jistě oblepí celou ponořenou lžičku tímto sajrajtem. Hladina vody se změnila v rybníček Brčálník a Rákosníček začal přemýšlet, že jde do tuhého. Úplně jasně jsem viděl, že tohle odpadem neprojde, typoval jsem, že vanu a sebe budu muset ještě tak 5x opláchnou a umýt. Když budu mít štěstí, tak nebudu muset čistit sifon a nezabiju se na minovém poli kolem rozesetým. Korunu tomu nasadil i syn, když přišel zjistit odkud se berou ty zvuky kvákání žab a létají vážky. Když jsem na něj promluvil zpoza rákosí, znejistěl a zeptal se "tatí a všechen ten bordel a brouky co teď topíš ve vodě, si nachytal cestou na kole?" Ukážu mu 4 pulce plavající pod hladinou a zeptám se "můžeš tohle chytit na kole?
Moje přírodní jezírko začíná pomalu chladnout a mě tuhne krev v žilách vidinou, jak se z toho dostat. No zkrátím to. Zatnu zuby a postavím se. Vypadám jak mechový mužík co 100 let spal v mechu a kapradí. A jak jsem předpokládal, všechno, opakuji všechno, co ve vodě plavalo mne s láskou obejmulo, a ne a ne se pustit. OK, tak tohle je válka a to vyhraju. Vytasím sprchu, nastavím režim WAP a cm po centimetru začnu sundávat všechno to listí na Grepově kůži uvázlé. Po nějaké době už vypadám jako člověk, ale vana jako jetel. Zkouším výpusť a další očekávání se naplnilo, resp. výpust se do sekundy naplnila. Vše poctivě vysypávám a znovu a znovu naplňuji sítko výpustě jetelem. I to se po notné době podařilo a já mezi tím téměř oschnul. Beru do ruky bezejmenný Head & Shoulders & Body šampon pro muže z DMka a leju to na sebe jak Mogul do auta, abych se konečně po hodině umyl. Vylejzám z vany a nohou odšoupnu nášlapné miny, připravené k detonaci. Beru do ruky houbičku a CIF a v rámci jógového protahování už leštím vanu do původní podoby bílé. Pak ji ještě 3x opláchnu, protože puškvorec ne a ne se pustit. Tato místnost začíná být opět koupelnou a já člověkem.
Už jsem dávno zapomněl na bolest z drncání na kostkách, 220km z dnešního švihu a větrem ošlehaný xicht. Jsem svěží jak citron v CIFu, a voňavý po DM pánském všudybyl šamponu. Manželka je šťastná, že se vana a koupelna leskne jak zuby Donalda Trumpa a děti poznávají tatínka.
Takže až zase někdy v TV uvidíte reklamu, jak krásna modelka vylejzá z lázně pokrytou okvětními lístky růží a její pleť se leskne jak mahagonová plovoucí podlaha. Vězte, že vypracovanou postavu má jistě z leštění koupelny a pleť z "All in one" DM přípravku. A vy ženy, nezávidím vám ten obrovský výběr v kosmetickém obchodě. Za mě JAR a Indulona ještě není a nebude překonaná.