Výpis reportů - 2024
Strade Bianche
Luke – Strade Bianche
Tak tohle jsem si opravdu užil. Přitom k podobným hromadným akcím bývám skeptický a bahno taky úplně nemusím. Ale nohy se poslední týdny zdají dobrý, vlastně na roční období až hodně dobrý. Takže se tak nějak těším, navíc se tím otvírá závodní sezóna, měsíc v Toskánsku a vůbec samá pozitiva. Přes nic moc předpověď mě tu vítá pěkný počasí, na závod nemá pršet. Jen škoda, že start je už v 8, ale když pak vidím, jakej kolaps na silnicích totální uzavírka působí, tak chápu, že to chtějí mít co nejdřív za sebou.
Takže ráno autem, místo zatažena krásný výhledy na místní kopečky osvícené východem slunce. Skoro by se chtělo zastavit, ale není čas. Najít parkování, trochu potrénuju italštinu a už valím na start. Nakonec krátký-krátký, na rozjezd dávám návleky na ruce, a beru i vestu, ale je v plánu jí sundat ještě před startem. Startuju z 3tího sektoru, moc nechápu do jaké vlny to patří. Navíc jsem pekelně vzadu i toho sektoru, takže je jasný, že začátek bude asi o hledání lidí, co chtěj taky co nejdřív dopředu.
Start, dlouho dlouho nic, první vlna, druhá, pak vyrážíme my. Nebo v rámci tý předchozí? Prostě jsme se rozjeli. Dle stravy 6 minut po startu prvních, ale tak víme svý, o bednu bych asi nejel, že jo... Vlastně proti tomu nic nemám, nejspíš budu pořád někoho předjíždět a když to dopadne blbě, tak to svedu na blbou startovní pozici.
Začíná se sjezdem, všichni opatrně, nikdo se nikam necpe. Ohleduplnost především, fakt dík za civilizovaný svět. Pak se to srovná, začíná se jet, teda menšina začíná fakt jet, zbytek se probouzí. Jsem maratonec, tohle je krátký, takže není na co čekat. Cítím formu a chci to valit od začátku. Tomu pomůže i trojice mlaďasů, který asi cítí ještě větší formu, takže padám do háku a valíme. Narozdíl od letape (toho francouzkého), tu není moc místa na předjíždění, takže je to poměrně dobrej trénink, jak se cpát balíkem vpřed. Prorážíme si díru úplně vlevo, občas je tam mezi předjížděným cyklistou a barákem místa tak akorát na berany, takže to není úplně pro slabé povahy. Občas si zpomalím a pak za to platím. Tepy vyletěly z té závodní euforie, nebo to je ten první brdek na 500W?
Úplně pohlcen, snažím se přežít a lepit vzniklé díry za mlaďasema, ale nakonec to někdo přede mnou stejně rozpojí a pak se to definitivně zavře. Vláďa by se asi někudy ještě protáhl, ale tohle neumím. Nicméně jsem se solidně zahřál a nabral tempo.
Pokračuju si dál svoje a jedu si sám svojí fast-line vlevo. Za mnou nějakej Ital pochopil, že jsem dobrej motor, takže přispívá k výkonu aspoň tím, že na všechny řve ať uhnou. Dokonce mi pak i párkrát prostřídá a tak první půlhodinka uteče, špice 300, brdky aspoň 350, vlastně dost bezhlavě. Ale co, je to krátký. A první sektor je tu. Je ideální na rozkoukání, hladký, suchý a rovný. Bohužel dost přelidněný a není moc kudy předjíždět, takže zároveň i chvíle oddechu. Bohužel člověk nemá úplně v hlavě se tu i najíst.
Potom se zas otevře silnice a valíme dál dopředu. Druhý sektor zase v pohodě, hlavně odpočívání, následován zase brdky na asfaltu, ale už se donutím dát první želé a dost se napít. Přichází třetí sektor a pořádný kopec. Snažím se držet 300+ a to mě sune balíkem vpřed. Občas se musí zpomalit, ale zas to předjížděním rychle uteče. Pak sjezd, naštěstí po asfaltu, ale pořád by se mi jelo líp mít ty sjezdy už trochu najetý, takhle letos vlastně začínám a lehat si 65 se mi zatím nechce. A zas pár brdků na asfaltu a následují 3 těžký sektory dost rychle po sobě. A hned ten první (č. 4) mě dost baví. Chytnu dobrý lidi před sebou a valíme furt 45 z mírného klesání. Krásně tvrdý podklad, ale musí se držet stopa. To ukazuje kolega, který přede mnou stopu neudrží, a už plave v hrubším štěrku a metá kotrmelce ve stráni. Krátká modlitbička ať tam sakra zůstane. Vyslyšena, takže on v celku leží mimo trať a já v celku valím dál. No, vcelku uf. Ale není čas přemýšlet, je třeba hákovat. Nějaký triatlonista založil a na rovině to v háku bolí fest. Trochu si odfrknu v kopci, ale další rovná sekce je extra bolavá. Hlavně když mu chci vystřídat a zjišťuji, že to s 300W nepůjde. Tak jen půl minutka na špici a na konci segmentu se zase zašít. Tady je třeba se najíst, za 1 km je další dlouhej sektor. Nevyšlo to, aspoň se pořádně napít a jde se stoupat. Triatlonista bohužel nemilosrdně zadupán v prudké stojce, tak se nějak držím borců co jedou. Sice vím, že pak moc tahat nebudou, ale to je daleko, nemá smysl o tom přemýšlet. Tenhle sektor (č. 5) a další jsou na rouvy, takže vím, že v půlce je brod. Bohužel včera byla velká průtrž a vody je dost, tak těsně pod tretry když jsou nohy v rovině. Ale dalších 200m je pěkný bahýnko, které může minimálně za 90% dnešní špíny na kole. Ale naštěstí jsem tam najel chytře a nenechal se moc nahodit od nikoho přede mnou.
Ke konci sektoru se najde borec co jede pěkné tempo, tak se schovám, klidním se a čekám na asfalt. Tam už musím bezpodmínečně jíst. Tenhle sektor byl teda i dost děravej, takže jsem rád, že jsem se nepokoušel jíst na něm. Na rovině borec založí, aha, zas nějakej triatlon team... Cpu do sebe želé, když další borec přede mnou zakroutí hlavou a vystoupí si. No zas tak se nejede ne? Nebo? No naštěstí bez ztráty cukrů z pusy to lepím a do začátku segmentu stihnu akorát dožvýkat.
Šestku jsem si projel loni, takže vím co a jak, pravděpodobně nejtěžší segment. Triatlonista opět zůstal v kopci. Snažím se držet svižných lidí kolem, ale je to vlastně dost zmatený, někdo se bojí víc ze sjezdu, někdo zas svěsí na rovině. Jedu tedy tak nějak pohodlně podle sebe. Pak ale bude nejdelší úsek po asfaltu a tam mám rozhodně v plánu se svézt.
Hned na asfaltu houknu na borce přede mnou, že jedem, přišlápnu si na horizont a lehám na to. Nakonec před sebou mám krásnou skupinu snad 30 lidí, takže motivace na všech horizontech full sprint, ve sjezdu na rámovku. Poslední mírná točka, jenže valím 82 km/h. Pár lidí přede mnou leze ze škarpy, tak mě trochu vyděsí, trochu brzdím, ale i tak jsem stáhnul ze sjezdu aspoň 10 s a posledních 30m už prostě na 400W dojedu. To za to prostě stojí. Ještě dva brdky, akorát tak se zapracovat do půlky a pak se nechat vézt. To funguje tak akorát pár minut na to, abych se najedl.
Potom někdo na špici zjistí, že už jsme moc velký a chtělo by to na bočáku roztrhat. Jedem krásně v levý škarpě, praská to, ve vesnicích se jezdí zleva doprava a zpět, podle toho jak se točí vítr. Tohle je teda hodně profi, ale nakonec posbíráme ještě víc lidí a snad 50členný balík se stane dost kompaktním. Protože se nejede.
Nuda ale netrvá moc dlouho, první brdek a hned odjíždí asi 20 lidí. Já to nestihl, tak to lepím přes horizont. Pod dalším brdkem, jsou všichni zpátky, ale zase se jede, takže nás nahoře zůstává 15. Ale nestaví se, další rychlý sjezd a další brdek. Na výkonnost to dávám krásně do první sedmičky a jedem pryč. 2 borci to pěkně rozjíždí, jeden jede roviny, druhý nám natahuje držku do kopce. Po chvíli jsme už jen v 5ti. Nějaké debaty, kdo jako jede a kdo ne a ten natahovač v kopcích za to bere. Nikdo krom mě ho nehákuje. To jsem nějak nečekal, ale ještě větší překvapení je, když mi uhne jako "tak a jeď". No počkat, já tohle nezpunktoval. Nicméně jedu a musím trochu zvolnit, abych ho neodpáral (tak jako odtahal toho samo víc než já, tak to ani neberu, že bych měl být silnější, prostě jsem se teď chvíli vezl). Valíme ve dvou, moc mi ale už nestřídá a borce co dojeme, tak většinu svezeme jen kousek. Ale co, včera bylo vidět, že se to dá jet 80 do cíle na samotku, tak to dám taky, ne? Dyť zbývá jen 35km...
Po chvíli se připojuje krátká, ale nikdo použitelný tam není. Jen to opticky zvyšuje počet předjetých lidí. Někde v těch davech sem kolegu ztratil, tak že bych vyhrál skupinu? No upřímě už je to dost na morál, ty stojky se dost zakusují do nohou, poslední úsek Le Tolfe už vnímám jen tím, že je poslední a o 300W se mi může zdát. No co už. Dalších pár stojek na asfaltu a začínám se trochu bát, abych vůbec vyjel Santa Catarinu před cílem. To ještě bude sranda. Neřikál jsem, že to je krátký? Dál už fakt moc nevím, co se děje, někoho háknu a jsem rád, že jedu. Trochu se vzpamatuju a čučím na tu nádheru. Hlavou mi jedou ty mraky dojezdů z TV a teď si tu valím já, akorát úplně mrtvej. Ale nádhernej výhled na historický centrum, ten dojezd je fakt fantastickej. Sjezd, odpočinek, akorát tak dopít bidony. Průlet kruháčem a začíná se stoupat na náměstí. Začátek je mírný, rozhodně nechci dávat watt navíc, tak jedu mezi lidmi, který tu zrouvna jsou. Santa Catarina přijde za chvíli, jen šikana do leva a mezi domy 16% až nahoru. Tolik útoků tu člověk viděl, ještě před tím tvrdá stojka, nenechat si nikoho odjet, ale hned zas šetřit každej watt. A je to tady, ulice strmá jak sjezdovka, z obou stran špalíry fanoušků. Hroznej řev, tak ještě naposled zvednout zadek a aspoň vyjet nahoru. Ne každej to vyjede jak vidím, tak kličkuju, diváci na poslední chvíli uskočí, zvykám si na ten řev, už jsem v půlce. Ty jo, ono to jede, furt 350W+ a nahoře ještě zabrat. O pár pozic jsem si ještě polepšil a pak už jen rovinka a padák na náměstí. Dojíždím sám, můžu si to užít, usmát se na fotku. Jen odvahu pustit řidítka na tý dlažbě a v tomhle stavu už nemám.
No bylo to velký. Těžký dost, ale možná sem si to udělal sám, ale spíš ty stojky to z člověka prostě vymlátěj. Ruce na posledním úseku už taky pekelně bolely, možná jsem to přežil jen díky posilce v zimě. Jen z rouvy bych se asi rozsypal po pár sektorech. Bohužel je to mega akce, takže se člověk musí smířit s davy, ale na druhou stranu, jelo se dost ohleduplně, stejně jak ve Francii nebo Rakousku, takže možná česká letape je jen české specifikum. Celkovej zážitek je ale za 5 hvězdiček, přemýšlím, kde se dá něco podobného zažít. Ten závěr v historickém centru, to možná světová rarita a velkej respekt, že je ten elite finiš umožněno zažít i běžným smrtelníkům. Skoro to vypadá, že březen 2025 je zase jasnej...
TdK Classic
Křivoklátské šotolinky
Náměšť nad Oslavou
Luke – Roztočit nohy do sezóny
Někdy v březnu se mě Javi ptá, jestli nepojedu do Náměšti. Vypadám snad, že objíždím všechno? Zamítám to, roztočit nohy bude stačit na Pekle. Ale super jarní počasí a tréninkový výpadek v týdnu velí potřebu nějakých intenzit, tak sonduji zase zpět, jestli jede. Taky už to zamítl, ale tým je tým a o té vzájemné podpoře to je. Takže poznávací pokec v autě, španělská vyklidněnost po cestě, ale naštěstí Žába nám vyzvedne čísla. Takže rychlé rozjetí a hurá na start. Je nás kolem 70ti, docela pohodový balíček. Navíc start do brdku.
Rozjezd po kostkách na 500W mi nedělá úplně dobře, ale fixíruju druhou stranu silnice a sunu se Žabím tempem směr hlavní balík. Žába jede rozvážně, takže jsme za chvíli u čela a zábava může začít. Klasická jarní cukatura, první sjezdík z čela a pošetřit wattíky v následném brdku. Proč tu jet 900W když stačí 700, že...
Dál by se řekla pohoda, ale nějak na mě dolehl první závod v ČR, ohleduplnost ze Strade to není a tak jsem ve sjezdu před cílem poměrně rychle vyloktován až na konec balíku. Další kolo tedy začínám s pořádnou sekerou, kterou v kopci na kostkách nemažu. Nahoře ale s pár lidma zabojujem a jsme zpět.
Další kolo funguje stejně, jen už nemám ani ambici se nikam cpát, za to mi 60km kriťas nestojí no...
Do 3. kola tedy zas sekera a i když mi Žába neodjíždí, on je na horizontu za lidma, co zvednou zadek a skočí do čela, já tam jsem za lidma co si sednou... Tak pápá. Ale nějak mi to nevadí, dělá se grupa, kde se po půl kole docela srovnáme a dokroužíme to docela se ctí. Do posledního kola už tak v 10-ti lidech, takže tohle vyhrát by se počítalo. Plán je za to vzít v posledním brdku, nebo horizontu a přijet na náměstí první, věřím, že tam už by mě nikdo nepředjel. Ale o dva brdky dřív se nějakej mlaďas sebere a zbytek jen pokřikuje "hej hej hej" nebo "hop hop hop". Trochu zvednem tempo, ale má těch 50-100m. Ve sjezdu mi to ale jde, jdu první do točky, super stopa a do následného vkládám 12 w/kg. A 50m ztráty je smazáno za 20 vteřin. Wow! Jedeme ve dvou, ale borec tuhne, teda ne že já bych nebyl tuhej. Z balíku ještě odjel někdo, takže jsme chvíli 3, pak jen dva. Poslední brdek je haluz, ani nevím jak jsem se dostal nahoru, ale balík není vidět. Pak se ale zase rychle blíží. V totální smrti zapomenu na nájezd na náměstí a nechám se vystřídat. Pak už s tím v zásadě nic udělat nešlo, ale 2. místo z grupy dobrý, hlavně že to bavilo. Takže asi vezmu tyhle kriťasy (nebo kraťasy) na milost.
Hradešínská 6h
Peklo severu 1
Luke – Peklo? Zamrzlo... a já byl u toho!
Proč? "K....ni šlapkové!"? Vlastně asi jsou jen dva důvody. Vláďa a Žába, nechci být ten, kdo řekne nejedu a nahlodá odhodlání kamarádů. O závodění nepřemýšlím, chci přežít, dle toho se oblékám, zimní tretry, rukavice (teda do italské zimy a tam snad nikoho ve sněhu jezdit nenapadne) atd. Počasí je milostivé, takže v té hrůze co nás čeká, aspoň na startu neprší. Rozjíždíme se a voda teče všude. Nikomu se nechce, takže vlastně není takový problém rozumně se promotat z konce startovního roštu někam do balíku. A zároveň se držet stranou. Pohled na průjezdy a nečekané brzdy v okolí mi moc na náladě nepřidá. Ale teplotně je to zatím ok. Někde v průběhu kola to praská a je mi to jedno. Trénuju, takže Vápenka a toskánský watty do podobných brdků. Osvědčená taktika, za zadkem Vláďa, takže asi vše v pořádku. Pak ze sjezdu na jistotu jistot, čti "i Vláďa mi odjíždí". Na rovince to pak nějak lepím. V půlce kola se zamyslím, nechám pár metrů díru a kluk co zrovna v brdku zatopil střídá. Přijde mi, že se chce handrkovat o pozici, takže přistupuju na jeho hru a nechávám mezeru řádně narůst. Můj mindset je silnej, klidně si to nechám odjet, jestli to nezalepíš... Jenže jeho mindset je asi stejně silnej, úplně zastavil. Takže to odjelo. Pokračuju sám a vlastně mi to vyhovuje. Navíc grupu vidím dost dlouho, Vápenku jedu asi pěkně, nahoře v nějaké grupě, asi část těch co mi odjeli. Sjezd na jistotu jistot, rozumněj... no asi chápete. Dole díra, do ní skočí doprovodný auto (ty jo, vážně tu má někdo doprovoďák kvůli 40-tému místu?) a je po sjíždění. (Teda pokud v tomhle počasí někdo nemá gule hoblovat nárazník. A to já teda nemám.)
Pak už je to čistě o dojetí, přimotám se do dívčí války o bednu, takže půl kola tahám, pak zas netahám, pak zas tahám. Do toho nějaká ta Vápenka, sakra už to bolí. Romantika, kdy sněží jak ve Vánočním dojáku, rukavice co váží 5 kilo kus. Bílá a černá v jednu chvíli. Nechápu proč, proč to nezabalím? Vážně si dám ještě jedno kolo? Kde je čelo, že by mě dojeli? Chjo. V posledním kole zas tahám, nechci jet v grupě co přijela ve sjezdu a hlavně chvátám do sprchy. V jedný stojce už nenahmatám tlačítko řazení a grupa odjíždí. Je to fajn, brždění už je dlouhodobej projekt a začínám být nebezpečnej nejen sobě, ale i okolí. Nabírám Žábovu ségru s vidinou, že dostanu slevu na ubytko (btw nic) a valíme do cíle. Poslední Vápenka už s tréninkem nemá nic společnýho, sjezd taky ne. Cíl. Uf.
Dokodrcám se před apartmán, nemůžu vyndat kartu od dveří. Naštěstí někdo otevře a podrží dveře, přežil jsem. Jediný pozitivní dnes je ten training effort na garminu, jinak to je blbost. Nedělejte to, nezkoušejte to, nestojí to za to.
BTW za sněhu a mrazu nejezdím. (ani závody!!!)
Vláďa – Malá vítězství pro přesypání ŠR
Všechno začalo malou prohrou, kdy jsem vůbec neřešil počasí na další víkend a prostě jsem zaplatil ubytko a startovné,.
Za to samozřejmě může Jezinka, která chtěla někam vyrazit ve dvou
.Do WA nenápadně posílám upomínku, že přihlášky končí ve středu v poledne a pak nervózně sleduju, jestli v tom zůstanu jen se Strejdou, nebo se přidá Žába a Luke. Nakonec se oba před koncem lhůty objevují na startovce, první malé vítězství.
Dalším bylo dopravit se v pátek podvěčer bez větších zádrhelů na sever, i to bývá občas oříšek. Ubytování proběhlo v pohodě, dokonce se dozvídám, že automaticky máme rezervaci na večeři.
Jdeme spát na čas, bohužel, ve chvíli kdy už spím se rozezní hasičský siréna a já se úplně proberu a další hodinu a půl se převaluju v posteli. Ráno to bude očistec a předpověď kolu vůbec nepřeje. V tomhle počasí fakt nejezdím. Vlastně do usnutí přemýšlím jen o tom, jak se na to vůbec netěším.
Ráno nakonec optimisticky beru plnej bidon a jdeme si smočit zadky ještě před startem, náladu mi zvedá, že nejenom moje kotoučovky nejsou úplně potichu.
Stavíme se na start. Další malé vítězství pro dnešní den.
Start. Mám pocit, že mi to ujede ještě před odbočkou z hlavní. Nějak se mačkám. 30m před sebou vidím Luka. Mačkám se a před Vápenkou už jsem ve stejný skupině. Začínám ho nenávidět. Jedu za ním na velkou. Vůbec mi to nechutná. Po achilovkách mi teče voda do bot, mám chuť skončit. Ale aspoň mi začíná být trochu teplo. Hurá. Vítězství.
Zašívám se někam dozadu skupiny, vůbec nemám chuť točit, jsem mrtvej.
Ke konci druhýho kola na Vápence vidím, že Luke má trochu díru, ale říkám si, že si to docvakne ve sjezdu jako vždycky. Dole bohužel Luke nikde. Nebaví mě to, v tý zimě mi to nemyslí a tak tupě pokračuju a snažím se viset.
Občas se začínám otáčet aspoň trochu na špici. Ve čtvrtým kole zjišťuju, že voda mi protekla skrz bundu, začíná mi být zima. Asi se nejede. Dávám poslední gel s nootropics. Konečně se trochu rozjíždím. Pitomec mě předjíždí a málem mě sundá svým zadním kolem - proboha proč, jsme na 40-tým místě. Naštěstí jedu dál. Další malá výhra.
V pátém kole totální kosa. Kašlu na všechno, od feedzone jedu na špici, abych se zahřál. Začíná mě to bavit. Sjezd dolů, dolepuju si to někde okolo 380W. Cíl. Dovážím si plnej bidon. Hurá. Dojeto. Další malé vítězství.
Tak snad se aspoň posunu v ŠR...
Žába – Pekelná Šlapka Roku
Koho Šlapka Roku schvátí, toho už nenavrátí.
Lituji své loňské neúčasti. Vymlouval jsem se na těžký profil, brzký termín, chybějící formu. Ségra samozřejmě závodila, vychválila Peklo Severu do nebes a já litoval chybějící body do Šlapky Roku. Letos pojedu Peklo Severu bez výmluv, s vyzávoděnými body počítám.
Kdo ale mohl během horkého února tušit, že bude koncem dubna sněžit?
Ségra se přihlásila dlouho dopředu. Ona je taková. Počasí neřeší, podmínky budou pro všechny stejné. Vláďa zaplatil ubytování před týdnem, předpověď počasí ho už nezajímá. Strejda objednal ubytování a má blatníky. Luke naoko váhá, nabízí ⅓ šanci spolujízdy. Jsem snad jediný, komu se nechce závodit promočený ve vánici? Ségra ukončila mé lavírování rozhovorem pro RoadCycling.cz ... prý se mi Náměšť moc líbila a pojedu i Peklo. Tak tedy pojedu i Peklo!
Předpověď počasí vychází po týdnu do poslední vločky sněhu. Ubytování na náměstí je pohodlné, nemáme ráno spěch. Slupnu první chod snídaně na pokoji, dojdu pro čísla a čipy. Neprší, je celkem sucho, jen trochu chladno. Snídáme v poloprázdné jídelně, prožíváme starťák a za oknem trochu prší, pak prší víc, pak sem tam prolétne obří vločka. Oblékání na pokoji je neřešitelný rébus. Lámu hůl nad týmovými barvami a beru Santini bundičku, větrovku, neoprenové rukavice, páskou lepím větrání na tretrách.
Čas moc neřešíme, rozjíždět se nechceme, nechce se nám moknout a kdo by do takového počasí jezdil. Rošt bude prázný. Krátce vyrazíme na trať vyzkoušet oblečení, odskočit si. Vracíme se na start a je narváno. Najíždíme na chvost 140hlavého balíku. Proboha, proč je tu tolik bláznů?
Půl kilometru po startu mám mokro v tretrách. Proplétám se dopředu, i přes proudy cákající vody se docela zahřívám. Asi jsem měl větrovku sundat. Trať je houpavá, jediný vážný kopec je Vápenka 3 km před cílem. Trať nemám projetou a netuším co mě čeká. Stoupavé vlnky jsou docela překvapení, Vápenka začíná pozvolna, teprve poslední kilometr utáhne a 200 metrů na prémii jsou nekonečné. Jsem tam. Ve sjezdu odpočinu a úvodní houpavou úvodní část druhého kola docela zvládám. Vápenku už v s čelem nestíhám a za horizontem se posbíráme 4 korálky. Borec v oranžovém jede jak traktor. Parádní tah, ale drží špici moc dlouho. Vlastně zdržuje. Předjíždím ho a nastavím pořádné tempo. Samozřejmě nikdo za mnou nechce střídat a já pod kopcem mám co dělat abych neodpadl. Příště se mi na špic moc nechce. Na rovinkách se táhneme jak karavana velbloudů, zezadu pořád někdo přijíždí. V kopcích se pro změnu letí strašné peklo a karavana se zmenšuje.
Ve čtvrtém kole střídá déšť vydatné sněžení. Buď se ochladilo, nebo se nejede. Ždímu neoprenové rukavice, mrznou mi zuby když držím prázdný pytlík od gelu. 140 jasných případů pro docenta Chocholouška krouží na trati. Mám problémy nahmatat tlačítka přehazovačky a vlastně mám pocit ulomeného řidítka, jak mám dřevěné dlaně. V posledním kole tělo nějak přestává poslouchat. Nohy nejedou, ztrácím koncentraci. Snažím se vymyslet co se závodem. Spurtovat z kopce se mi nechce, zmrzlý na mokru nebudu nikoho hákovat na centimetry a útočit na pásce. Rozhodne stojka na konci kopce. Bohužel nemám na to udržet se úplně vepředu, 4 ze skupinky odjíždí docela s náskokem. Já si za horizontem táhnu dvojici. Tím pro mě závod skončil. Mám radost že je mrazivé peklo za mnou.
Horká sprcha a plné umyvadlo ledových hadrů dává zapomenout všemu nepříjemnému a zůstává jen pocit blaha. Rozmražený, usušený a v teplém oblečení jdu do pivovaru zhodnotit sportovní zážitek. Vláďa na mobilu listuje diagnózami, pardon, výsledky. A kalí mi jinak křišťálově čisté vločky sněhu. V posledním klesání jsem byl 3. v kategorii ... to jsem posral ... Kolíkáč nám slíbil týmový autobus, když bude bedna.
Každý jezdí raději v pěkném počasí, to dá rozum. Když se řekne cyklistický závod, vybavím si příjemné teplo sálající z úchvatných záběrů TdF. Ale ono se závodí i na Valonském Šípu, odkud mražení cyklisté sami nedojdou do sprchy. Cyklistika je krásná a hlavně ... body do Šlapky Roku!
Peklo severu 2
Luke – To půjde...
Po loňské zkušenosti a náladě ze soboty se rozhodně nehodlám cpát dopředu, jestli nohy budou, tak mi to neujede, i když samozřejmě síly to stát bude. Ale na bednu tu jsou jiní kandidáti a já se přišel stejně jen pořádně zmastit. To se v prvním kopci docela daří, 360W je tak nějak to, co jsme s Žábou trénovali v Toskánsku a nahoře přes horizont spurtuju jako poslední člen balíku. Dole se trochu zkonsolidovat a byly-li by nohy, mohl jsem si to namířit i do čela poučovat Žábu o taktice a přehazování... nicméně to necítím, tak jen pozdravím Vláďu a vydávám se na pospas cizímu tempu s cílem skončit ve stejné skupině. Jedu jako vždycky, takže dovoluji drzounům zavírat mi cestičky co Vláďa prorazí a přidávám si taky další a další wattíky do dnešní nálože, ale tak je to trénink, že...
Úkol splněn, tak šup k čelu grupy, ať mám sjezd víc v klidu. Hle, jaký rozdíl oproti včerejšku, stačí když nesněží a hned to připomíná závod. Vyhopsat zbylé brdky a v údolní části jen pozorovat jak naše grupa spolkne Žábu. Teda plus jsem to ještě málem po, když jsem v jednom brdku přemýšlel co to tam Vláďa řval, a nechal si ujet tu agresivnější část naší grupy. Leč vše spojeno a drobná chyba zapomenuta.
Žába zrovna leze na špic, chci mu vyčinit, ale jede nějak moc rychle, tak musím počkat až odstřídá a grupa zpomalí. Pak pohoda, v posledním brdku se zas jede nepěkných 380W a tuším, že se to podepíše na délce mého angažmá v tomhle souboru. Navíc když vidím, jak 3 lidí odjíždí a zbytek zvesela kouká na ten největší oranžový maják skupiny a těší se to zalepí. Tak to ne, podržet wattíky a zalepit díru ve jménu klubového dobra, autobusu a možná i zmínky v reportu. Jo, takhle se to prostě dělá.
Pak se jen svěřit Vláďovi, že mi díky tomu asi v dalším kopci spadne řetěz a odebrat se do říše fantazie snít o tom, jak se nohy znovu roztáčí. To se samozřejmě neděje, řetěz padá na malou a já si vystupuji raději dřív než později. Nakonec to není úplně špatná volba, protože odpadlíky v dalším kopci vcelku jasně dojedu a ve finále obložím. Co už vyšlo trochu hůř je, že mě po 3/4 sólokole dojela skupina asi 12 lidí, takže se do posledního brdku začíná od nuly. Stálým tempem odrazím úvodní nástupy a rozdělím skupinu na půl. Po sjezdu pak přikládám na špici s cílem udržet grupu na dvě poloviny. Záměr vyšel jen z části, protože se sám stávám první polovinou a zbytek se sjíždí ve stíhácí peloton. Poslední kilák jedu co zbylo cca 50 metrů před balíkem, odsouzen k tupému dupání do pedálů. Tady nic nevymyslím a buď to vyjde a nebo ne. Zvedám se v marné snaze zabránit přeletu odpočatých spurtérů, dva mě mají, ale většina grupy aspoň zůstala za mnou.
Závěr? Krásná náplast za včerejší peklo, dnes paráda. Navíc pocit, že to nebylo úplně ideál a stejně mám watty jak loni? To půjde...
Vláďa – Zpátky z pekla do normálního světa
V sobotu dvě tiskovky v pivovaru, ale ani tak se mi nedaří pořádně usnout a vyspat se. Ráno naložit auto a přesun na start dvojky.
Cestou potkáváme Luka se Žábou jak nakládají auto, ulovit kafe na benzínce a hurá vstříc mrazivým leč snad suchým zážitkům.
Na poslední chvíli ještě měním plány na oblečení takže nakonec jedu v lyžařským triku a jarním dresu s vestičkou. Pití si beru jen tak, aby se neřeklo.
Krátký rozjetí, vyrážíme na kopec za ostrým startem, jede se mi mnohem líp než včera. Jedu zpátky, potkávám Luka se Strejdou, Luke hlásí, že Žába si dneska pojistil první lajnu. Pomalu se šinu do koridu taky. Nervózní rozjezd, za ostrým startem jsem zavřenej, chvíli mi trvá než se dostanu někam, kde se dá jet. Opatrně do sjezdu, zahlídnu Luka.
Žába je víc vepředu a asi nám ujíždí. Chvíli to trvá, ale nakonec je u nás ve skupině, jen teda nevím jestli je to dobře nebo špatně. První vykřičníkovej sjezd, lidi se cpou dopředu, dole trochu díra, ale zůstávám ve skupině. Okolo je dost lidí ze včerejška, takže asi dobrý. Stojka, druhej vykřičníkovej sjezd. Trochu mi to ujíždí, nechávám to jet. Uppps. Je to prudší než to vypadalo, je to mokrý tak opatrně dobržďuju.
Konečně ztrácíme 40kg plavce na kole s rozkyvem přes půlku jízdního pruhu.
Poslední brdek před cílem, házím malou. Nahoře velkou. A nic. Šmrdlám to na malou, pomalu jdeme do sjezdu. Pořád to zkouším. Nakonec se to povede.
Druhý kolo, hákovej kopec, Luke se ptá jak jsem na tom, nevím, říkám ať si řekne, že to klidně dojedu s ním. No dohoda se nějak nepovedla. V dalším kopci se ohlížím, ale Luka nevidím tak nakonec radši visím ve skupině za Žábou.
Znovu stojka. Žába má nějakou existenční krizi, trochu ho hecuju. Znovu sjezd, kde jsem minule dobržďoval. Trochu to podceňuju a tentokrát mi to ujíždí. Zbytek dojíždím jako časovku. V posledním brdku ještě vidím moji původní skupinu, takže nejeli.
V cíli jsem asi minutu a půl za Žábou.
Dnešní závodění s Orange kumpánama v balíku bylo solidní náplastí za ten včerejšek mrazivo-deštivě-sněživý včerejšek.
Celkově oba závody super zabezpečené, výsledkově spokojenost i když nohy teda rozhodně nebyly z nebes.
Luku - Žábo - díky, já si to fakt užil!
Žába – Podruhé nevstoupíš do stejného pekla!
Procitám a přemýšlím co se to vlastně stalo. Je brzo, ale vím že už neusnu. Zkouším tiše dojít na záchod a pak sedám do předsíně s tabletem. Mohl bych napsat report plný vloček sněhu, nebo si přečíst další kapitolu. Nedokážu ani jedno. Všechno mě bolí, jsem bez energie, zvládnu jen tupě zírat na předpověď počasí a žvýkat bábovku. Čekám na druhou snídani. "Luku, neměli by jsme ráno zbytečně okounět na pokoji, sbalíme se, rovnou oblékneme. Musím se důkladně rozjet!", tlumočím bolavá stehna na schodišti cestou ze snídaně. Plán je to skvělý, jen bych v zápětí nesměl uváznout v bažině bezrardnosti při vrstvení oblečení.
V Kamenici nejsme pozdě, ale nějak otálíme s rozjetím. Stíhám vyjet jen startovní kopec nahoru, dolu, 5 km. Čerstvě navoskovaný řetěz je pořád docela tuhý, asi tou zimou. Víc km nestíhám, slavnostní start vede úzkou uličkou a ostrý start je letmo do kopce. Než doufat v nohy z nebes raději vystojím přední pozici na roštu. Zbytek teamu se staví dozadu, závidím jim nohy a nebojácnost.
Mezi domy nefouká, je teplo, svítí sluníčko. Velký kontrast se včerejším Peklem. Tohle je sotva za Pekelnou branou.
Rozjezd do kopce je ve velkém stylu. Proč se ti blázni snaží vyhrát závod v prvním stoupání a proč s nimi tuhle hru hraji? Jedu doraz jako ostatní, bolí to, ale tak nějak držím. Ve sjezdu získám pár pozic a ve druhé stojce objíždím včerejší soupeře a nahoře jsem v půlce balíku. Nohy z nebes nejsou, ale vypadá to nadějně. Ještě jeden blitkokopec a snad konečně Kolert odjede do háje a já zapadnu do +- včerejší skupiny.
Bohužel ne. Za horizontem mi spadl řetěz. Vycouvávám úplně dozadu a v 55 km/h se ho snažím nasadit zpět. Nedaří se a objíždí mě další jezdci. Čelo se už škrábe do krátké stojky a já pořád šátrám rukou. Konečně. Těsně před úplným zastavením je řetěz na místě, ještě přeřadit na lehký převod a spurtuji zpět. V krátké stojce se úplně oddělám, visím na chvostu za oči. V následujícím dlouhém kopci jen bezmocně sleduji, jak Kolert odjíždí, jak vzniká má skupinka beze mě.
Po čtvrt kole marnosti mě dojíždí velká skupina s Lukem a Vláďou. Místo pozdravu dostávám kartáč od sportovního ředitele. "Žábo, koukej zapadnout do háku! Máš tady samé super soupeře, koukej nám dojet pro autobus!!!". Místo milosrdného odpadnutí po odporné stojce mi Luke lepí díru. Snažím se vzpamatovat a závodit.
Blitky v první polovině druhého kola se jednou pocitově snesitelným tempem. Velká skupina se různě přesýpá, snažím si hlídat soupeře, přesně podle Lukovo rozkazů. Bohužel do serpentýnek najíždím dost zezadu a pod kopcem to praská. Sjíždím snad 100 metrovou díru. Stihl jsem to akorát pod další stojkou, to není dobré.
Lámu ve stoje nejlehčí převod, vedle mě Vláďa. Jsem úplně v háji, předávám štafetový kolík v boji o autobus. Ale odjíždějící skupině nějak dochází pára a kopec konečně povoluje. Za pár šlápnutí jsem zpět ve skupině. Bohužel bez Vládi. Koukám, zda se mám vrátit, Vláďa výhružně kroutí hlavou a předává mi štafetu zpět.
Z druhého Pekla zbývá už jen sjezdík a háková rovina pod poslední brdek do cíle. Chabé pokusy o odjetí za zatáčkou nikam nevedou. Na spurt ze značky 1 km si netroufám. V levé do cíle jedu blbou stoupu a nechávám se zavřít. Ukázkově zmrvený závěr, autobus zatím nebude.
Bedna byla stejně v nedohlednu, Kolert mi naložil 9 minut
Na druhou stranu svítilo sluníčko, oblečení jsem trefil parádně, ani nebyla potřeba závoďácká bunda. Zajištění závodu na jedničku, zavřená trať, super asfalt, krásná krajina a těžký profil. Tohle není peklo, to je krásné závodění!
Slatiny
Kolíkáč – Jičínská!
Jičínská! První časovka sezóny. Vzpomínky se sypou. Za oknem kosa, a na monitoru zrovna prosluněné fotky z Pecky 2021. Luke tomu dává pořádný grády přes WA, prý jestli jsem již přihlášen? Stačí do 22 h. ne? Stále váhám a hledám výmluvu a jinou prioritu. Registrace ukončena v 18h. Je 20:30h., čtu si konečně propozice. No jo a na místě je startovné ještě navíc s pokutou. Přeci nebudu jen furt vzpomínat! Korďas je prý hodný, a ještě to nějak zařídí. Platím celý seriál, nechci žádnou pokutu. Korďas reaguje a dostávám nádherné číslo 200 a úterní startovní rošt. Děkuji moc!
A už v tom zase lítám, najít kapku, kombošku, wattpedály a závodní tretry. Zkusit kombošku, vejdu se do ní! První vítězství! Pedály poblikávají u zásuvky, já snad zase zažiju to píchání nožem do ruky, což u mě symbolizuje časovku. Úterní pracovní soustruh vrčí a vrčí, ale v 15h. ho vypínám, priority jsou priority!
Ve vyhřátém autě valíme s Lukem do té kosy za oknem. Na chalupě odvázat kozu z chlívku na půdě, oprášit pavučiny a narvat galdy na pořádný tlaky. Komboška, hřejivka a přes to zimní hadry na rozjetí. Tak tohle bude porod. Tělo i hlava úplně mrtvé, na displeji sotva svítí čísla začínající 2. Luke si se mnou dělá co chce a kamarádsky čeká. Projeli jsme si trať, pozdravili staré známé a zavzpomínali na Profesora, který to tady taky jel. Pak se ještě rozjet po šíleném tankodromu a potkat Kulhoše. Nohy stále stávkují, ruce a ramena bolí v aero pozici na hrazdě, koza vůbec nejede, to bude šílený propadák.
Odhazuji zimní hadry a jen v kombošce nástup do roštu. Utáhnout tretry a vypálit do bolavého mikrosvěta. A hele, všechno přestalo bolet a čísla začínají 3! To jsou stavy! Hltám ledový vzduch a dokonce mě to i baví! To snad není možné, tohle jsem si zase přál zažít. Kolikrát jsem o tom snil v bolavých dnech s nožičkou. A teď mám zase na zádech číslo. Jak opojné!
Čas dokonce lepší než před dvěma lety, ale dnes bylo málem bezvětří, takže se to moc srovnávat nedá. Ale o to mi nešlo, hlavně že se zase trochu vznáším na té závodní vlně a mohu to s vámi sdílet. Snad to ještě vydrží! Díky orange kumpáni, že mě furt motivujete! Bylo to zase jednou pěkné úterý!