Anonymní uživatel :: Přihlásit
Výpis reportů - 2025
Strade Bianche
Luke – RideIntoTheLegend
Sem to už jednou jel, takže vím a znám, nebo o tom minimálně dokážu sáhodlouze mudrovat. Takže se těším a mám super plán jak to jako pojedu, skoro až tak kompletní, že snad i vím čísla lidí, kterým padnu na který rovince do háku.
To je samozřejmě blbost, ale bylo to docela jiný, než loni. To začalo už ve čtvrtek, kdy jak magor mávám rukama a řvu na Žábu, samo krátký krátký, ve woježděným sjezdu z Quirica, jaký je to cykloporno. A o hodinu a půl později sháním odvoz a ťapu s přehazkou v ruce do centra sehnat aspoň zmrzlinu, abych se zabavil. Zbytek dne a pátek pak neúspěšně sháním patku skladem po celým Toskánsku. Půjčuji si tedy Martiny Pinarello, přehodím kola, sedlo a představec a dělám z toho vlastně docela povedenej Strade speciál.
V sobotu mě Žába hned zkouší ze sjezdu, jak se mi točí 48z převodník, ale přestože kváká něco o 480W a 70 km/h tak mě neurve. No takovou blbost v neděli nikdo zkoušet nebude, tak snad cajk. Projedem jeden sektor, brod zmizel a přibyl most, samá pozitiva. Mimo to se necháme vyfotit při 9 wkg (nebo tak něco) u cypřišů a zkoukneme jak to jezdí profi. Nejlepší je asi to rally co jedou doprovodný auta. Když projede poslední elite, kterýmu dám hned žertovně přezdívku “lemra z vismy”, vyrážíme na trať. Tempo je skoro závodní, nevyřčený cíl je totiž dojet lemru.. to se daří až když chudák zastaví u někoho z jiného týmu s defektem, patrně v naději, že ho svezou na hotel. Žába se sice dušuje, že jsme ho sjížděli, ale minimálně nám dal fakt zabrat. V kontrastu s tím jak marně vypadal ve srovnání i s těmi ve 4té odpadlé skupině to je zajímavá srážka s realitou.
Nicméně rozjetí bylo fajn a tak hurá do závodu. Parkujem včas na pumpě před Sienou, na pohodu do centra, najít svůj blok - mám 4, Žába 6, je to podle času přihlášení. Jako loni sundávám vestu, je asi 9° C, tak ukázat kombošku, jen ty návleky na ruce to trochu kazí, ale i ty půjdou dolů.. a start, cca v 8:08 se hnu. Jede se opatrně, přijde mi, že nikdo moc nechce jet. Cpu se tedy doleva a rozjíždím si svoje tempo, první brdek, +20 míst na zahřátí, pak další.
Skoro si říkám, že nikdo nechce jet, ale najednou se objevují lidi, co si to samé asi myslí o mě. Není to ale moc uspořádáný, ne vždy se dá hákovat a ne vždy si sem jistej, že to chci. Brzda balíku a borec ve škarpě co se drží za rameno, přeci jen nedojet ani na první sektor není úplně cíl. Přijde mi, že těmi rozpaky kolem nejedu úplně jako loni, ale segmenty pak ukazuji opak, dle plánu dávám první gel před sektorem a tam to pak zapiju. Moc se nejede, to znám, co neznám je divná nejistota v sedle. Po chvíli je jasný, že se vyklepal štelovací šroub, tak stavím, trochu s tím laboruji a ztrácím snad sto míst. Naštěstí nářadím mám, to je pro podobný závod nutnost. Pak bohužel ještě posun sedlovky, protože sedlo mělo najednou trochu jinej sklon, tak další půl minutka pryč, ale nějak se tím nenechávám rozhodit.
Dál si valím svoje, ale lidí, co by mi pomohlo, samo ubylo, ono stejně je brdek co 2 km tak se cokoliv hned zas rozpadne. Otázka byla, jak se mi bez waťáku povede první větší kopec, ale to samozřejmě zůstane neznámé až do konce. O něco lepší jako loni to taky bylo, což bych ani netypoval.
To už bylo v rámci sektoru 2. Pak asfalt, docela lehká 3ka. Brdky všude a rozdělení trati. Tím už bylo aspoň na asfaltu většinou dost místa k předjíždění a občas jsem se svezl a našel si čas na jídlo a pití.
Povedlo se to před nájezdem na 4, z loňska vím, že je rychlej, ale dnes tu nemáme žádnej žabí urychlovač, tak to není takovej let, jedu to v zásadě za svý, ale bezpečně. Na konci si chytám menší grupu, z loňska vím, že asfalt je tak 700m, sotva se napít, ale každej metr v háku fajn. Ale ne, to si radši 3x nastoupíme. Takže piju tak tak před sektorem a hurá. Žádnejch 9 wkg jak včera to není, prostě jen držet tempo, přemýšlím spíš o sjezdu co přijde, tyhle probrzděný sjezdy mě stresujou, protože se jede pomalu a stejně se bojím. Ale zvládám to, držím se lidi kolem, co mají dobrý tempo a přes asfalt pak bezpodmínečně hák a gel. Napít a sektor 5, nejdelší a nejtěžší. San Martino, práce na skoro 20 minut, 3 brdky, v prvním sjezdu jsem poprvé skončil nesoutěžně v trávě, loni málem, letos travou projíždím taky. Přitom tu zatáčku člověk vidí, ale tipnout kdy začít brzdit, mi nejde a pak je tu strach zatočit. Ale dycky mám aspoň rezervu na tu trávu a nic se neděje. V dalším brdku už se ale děje, když mi přední kolo sebere vymletej kanálek a jdu k zemi. Občas v tv nechápu, co ty lidi ustojí, ale moje pravá noha, co se normálně snad ani první vycvaknout neumí, najednou hopsá tak dlouho, až se udržím nad zemí. Ani kolo nespadlo, tak ještě trochu škola nacvaknutí na stěrku ve 12% a valíme dál. I s touhle šarádou pr na sektoru, ale tady do toho možná kecal vítr, to nevím. Co ale vím je nutnost skupiny na další asfaltový přesun a gel.
Gel je, skupina je, ale nejede. Tak si jedu sám, pak přijede zlomyslná verze žáby a furt nám nastupuje, že nestřídáme. Přitom jsme mu ve 3 střídali, zbytek by se holt vezl, takhle si nastupujem. Když pochopí, že nás neutrápí, tak se zaměří na dojížděné jednotlivce a skupinky, kterým spurtuje kolem, aby se nehákli. No asi moc kudosů nedostal, grupa ho pak nechala jet a jelo se 50 m za nim. Asi nám ve finále zmizel, ale co.
Přišel nový sektor a ten se, no nepovedl. Nájezdová rychlost by mohla být tak 60, pak 12-18% dolu a pravá levá do pravého úhlu. Naštěstí tam aspoň pořadatel postavil bandu borců s fakt velkými červenými prapory. Mávali dost nekompromisně a tak se sjezd jel krokem, ale i tak jsem svíral nejen řídítka. Asi jak jet Výrovku dolu po štěrku a do zatáčky.. Následuje část kterou já i Tadej jezdíme zásadně sami, ovšem každej z jiného důvodu. Ja se teda ještě kousek popovezl, ale od dalšího sektoru Monteaperti už jsem se staral výhradně o sebe. Tady už nejsou sektory dlouhý, za to tam je vždy kopec. Colle Pinzutto i docela dlouhej je, jedu co zbylo, předjíždím asi jen mrtvoly z krátký, odpočítávám km, přemýšlím co ten poslední sektor. Už se blížím, Le Tolfe, prej snad ikonickej, no je poslední, tak jasně, že se tu asi dycky útočilo. Teda než Tadej zavedl nástupy 80 km před cílem.
A už to vidím, asi to nebude jen to, že je poslední, nějak jsem to loni vytěsnil? Stěna jak Vysoká Srbská, roadbook říká max 18%. V kopci davy lidí, ale spíš jdou než jedou. Ale netřeba se trápit, úplně rychle se nepřibližuji, tak snad časem uhnou. Nechci se vysilovat objížděním a vím že stačí jen křiknout destra nebo sinistra a chodec uhne, případně se rád zastaví a podívá, že to někdo jede. No jede, skoro ne. Vzhledem k stavu mému i okolí volím delší, ale přiléhavější slovo sinistra a objíždím všechny vlevo. Konec sektoru, sjezd do Sieny a ikona ikon.
Ale kdepak, Garmin má ještě na mapce pár brdků, někde se těch 2500m musí nabrat. Matně si vzpomínám na loňský dojezd a čekám náznaky křečí, ale jsem relativně ok. Snad jídlo, snad lepší zima? Garmin se vypíná, tak nevím jaký bude čas, nějak mi přijde, že bych mohl ještě přišlápnout, ale chybí tu trochu nějaký magnet, povědomá postavička, nebo motivace časem na Garminu. Rozjímání přeruší kývající se košík. Místo abych jel, tak přemýšlím, co s tím. Přemluvit se mi ho nedaří, urvat a zahodit nemůžu, když to není moje kolo, nakonec pod posledním kopcem stavím, aby nedošlo k nějaké nehodě v ikonické uličce. Ještě šroub třikrát ztratím, jak už mám vyklepaný ruce, ale nakonec najdu a zašroubuju. Akorát tak roztočit nohy a hurá, Santa Catarina, ty jo já se i těším. Do půlky si užívám 32x30, točím v sedě, předjíždím lidí. Pak se to ještě přihne, zvedám se a beru za to jak MVDP v roce 2022. No dobře, děleno 2, možná 3. Ale užívám si to, lidi řvou, pecka!
Pak ještě s odkrveným mozkem jedu směr pasta party, kde bylo zrovna víc cyklistů než na trase, ale dojde mi to, tak zpět, další mini ztráta a dojet si konečně pro tu slávu na náměstí.
Počkat na Žábu. Pasta party. Zmrzlina. Domů. Minestrone. Pecorino. Chianti Classico. Spát. Snídaně. Práce. Oběd. V krátkým do Pienzi na zmrzku. Večeře, sýry, kachní ragú, tiramisu, sangiovese. Asi chápete, ne?
Jinak bez wattů nevím kde pomohla skupina, kde vitr a kde sem byl fakt dobrej, takže těžko hodnotit. Snědl sem co sem chtěl a měl, čas o 2 minuty lepší, plus odhadem 3-4 minuty sem prostál navíc kvůli technickejm potížím a pocitově to bylo dobrý. Ale i kdyby ne, tohle je stejně tak trochu víc než jen závod, takže jsem si to hlavně užil. Jo a proti loňsku o dost prašnější, asi víc sypký sektory, snad i víc lidí a kolem ze začátku i dost lepších, že se mi s nima nechtělo jet, neb by to znamenalo hodně nástupů. A zase míň lidí, co by jeli moje tempo. A nebo už sem jen děsně vybíravej.
For bikes
Kostelecké lesy
TdK Classic
GF San Benedetto del Tronto
Luke – O sole mio
Když sedíš odpoledne na trenažéru, venku sr* a skoro tma, čučíš na Paříž - Nice nebo Adriatico a strašně jim závidíš, jak si závoděj v krátkým na sluníčku někde u móře… a najednou…Budík přetočenej přes 300 už hezkou chvilku, zvednout zadek a trochu se protáhnout, letmý pohled kolem, jak to vypadá před i za, při otáčení si toho všimnout, moře, kopečky, krásné jarní scenerie, nic tě netíží, ani ta vestička pro jistotu v kapse není. Je to tu, žiju si svůj zimní sen, jen ten horizont už aby se přiblížil. Plán byl tady nesvěřovat, jedu až nahoru, chci nejlepší možnou skupinu.
A je to tu, horizont, sjezd a závod vlastně začíná. Teda on začal už před půl hodinou, ale to nějak uteklo moc rychle. Stál jsem úplně vzadu, na hanbě jak by řekl Žába. Mohla za to absence bodů v jadranském poháru a nějak sem usoudil, že mi nestojí za to, to řešit. Řešilo se to ve WA skupině, stejně jako to jestli se nemá start o hodinu posunout, kdyby snad nedej bože bylo ráno mokro. Mokro není, dle Garmina 15°, většina lidi má jen návleky na ruce, ti víc z jihu občas nákrčník. Kdybych si vyhádal blok vepředu a nepřišel o půl hodiny dřív, asi bych stejně stál o max 3 řady vepředu. Po startu chci být v klidu a mírně se sunout vpřed, to se daří dokud nemrknu na watty začínající 4kou. Miluju tenhle závodní pocit. Snažím se klidnit a tak se sunu, hledám co nejvíc háku a snad chytře míjím davy lidí. Už sem docela dost v čele, určitě první třetina, ale ouha. Díra 20m, skupinově se to úplně nedaří, sám honit balík nechci. Pár lidí to zkouší nástupem, ale to je spíš kontraproduktivní. Imho se to dalo, ale nesešli jsme se myšlenkou. Z frustrace pak někdo vztekle odstřídá, hodí vlnu a jediná nebezpečná situace z celýho závodu přímo přede mnou si borec překládá. Uhýbám či to jde, ale ještě se tam musí vejít borec vedle, ten má padajícího přímo před sebou. Čas běží děsně pomalu, hlavou mi letí jak rozhodně nechci na asfalt, po 8km, v březnu! Přestanu uhýbat a opřu se do borce vedle, on se opře o mě a vejdeme se. Uf, ani sem nevěděl, že tohle umím. Pak se vystřídáme a jsme zpět v tom, co zůstalo ze stíhací skupiny.
Klid, poslední kilometr do prvního brdku, najíždíme tam a za zatáčkou už je čelo, respektive lidi co měli zabočil dojet s čelem pod kopec. Valím jak frajer co se vrací po defektu na čelo, je nás víc, tak je i jasná stopa a motivace nepolevit, když to začne bolet. Nahoře už popsaný první rozhled do krajiny a jde se na věc.
Zabudovat se do grupy, první gelík podle plánu. Čekám poklidný přesun pod další kopec, ale rozehrávají se barevné hry u nás nevídané. Bílí se sunou dopředu, modří uprostřed něco řeší, černí se pořád otáčí. A už se to skládá, občas veze někdo holky víc dopředu, někdo maká na špici, i nějaký veteráni tu mají podporu. Holek tu je snad 5, žádná není sama. Vědět kdo je kdo, tak to mám jak v TV, ale trochu se v tom ztrácím. Až sem přehlédl dělení tras a v rámci zachování si života jsem musel trochu přejet a pak si to chvíli sjíždět. Naštěstí se moc nejelo, tak jsem si to za pár minut sjel a pak si v klidu na ocase dal další gel, akorát před dvojicí brdků.
Jedu to pěkně zepředu, nemám úplně touhu odjíždět sám, ale čekám, že se to tu nadělí. Určitě ještě někoho sjíždíme, nikdo snad neodjel, brdky jsem přejel, sjezdy si klasicky užil z čela skupiny. Vlastně mě to dost baví. Točím na špici, ale třetí brdek je tu hned za kilák, ani sem nic nesnědl a vidět tu stěnu mě silně demotivuje. Tvl to není cyklistika, ale boj. Chvíli se to srovná, rozjedu se a chytím tempo. A další stojka. A znova. Tak to mě dost zabíjí. Nějak se dostanu nahoru, vlastně asi jako 3tí, dojedu ty dva a... předjíždí mě auto konec závodu.
Tvl cože? Potřebuju to vstřebat, Garmin ukazuje NP z říše snů, za mnou sotva hodina a tři čtvrtě, TSS 150, jako really? Fine Gara? Naštěstí to znamená jen konec plovoucí uzávěry, dostáváme motorku a křižovatky jsou furt hlídaný. Sjezd je zas můj a pak další 4 km pod kopec. Točíme, neflákám to, přeci jen předchozí kopec sem vyhodnotil tak, že kdo to vyjel hůř než já, je z něj závodní mrtvola. Jaký překvapení, když přijede skupina snad 15 lidí.
Začíná příprava na další kopec, šmudlám si svůj sweetspot a říkám si, že takhle nějak má příprava na kopec vypadat, pěkně pod kontrolou, připraven zrychlit, žádný umírání předem. Sklon se zvedá, ale tempo ne. Tak to jsou všichni mrtví, nebo se domluvila jízda až pod poslední kopec? Jsem zvědavý tak přišlápnu, bez nástupu jen zvýším tempo o 20W, ale odjíždím ze skupiny sám. Co je? Vědí něco co já ne? Jedu si svoje, zvolna odjíždím, ale bude rovina, tak nemám ambice jet sám. Nahoře není sjezd, musím sám, ale jede mi to. Skupina pořád 5s za mnou. Dám si nakonec sólo sjezd, dole gel a uklidím se do grupy. Rychlý přesun a další kopec kdy se situace opakuje. V půlce zas odjíždím, chci se nahoře najíst a mít sjezd v klidu. Vyjde mít to akorát. Luxusní sjezd, nástup za každou vracečkou, jen tak protože mě to baví. Dokonce se mnou někdo chtěl jet, ale pak sem mu pláchl.
Dole ho nevidím, nikoho nevidím. Dle rozboru trasy tenhle úsek nemá smysl jet sám, 15km, minus procento, to nechceš, ale jede mi to, na garminu 44, začínám šrotovat jestli to nezkusit, ale přiletí balík snad 60. OK, aspoň sem nemusel přemýšlet dlouho. Prej si to mám tahat když sem v kopci blbnul. OK, nemam problém, jede se mi fajn, za chvíli si to ale zas přebere nějakej tým, já jen občas pomůžu, takže pohoda. Další gel a jsme pod posledním kopcem, pak už jen brdky. Nahoře maj fandit moje holky, tak se chci blýsknout, ale SS najednou už nestačí na čelo, vlastně ani FTP už nezaručuje pěknou fotku na čele, ale nehodlám se vzdát pěkného obrázku. Jedu pěknou hranu, pár borců stále očucháva zadní stavbu z obou stran. Ale ten pocit rozvěsit tu grupu snad o 30 lidech, ten za to stojí.
Nahoře lidi, holky až za horizontem, tak to ještě rozjet ať jsem prostě u nich první a jede se dál, je nás jen 5, na lokítek reaguje jen jeden. Do magnetu zas z čela, asi nejsem jedinej koho to bolí, jsme nahoře, na lokítky už hoši kašlou, jedu dál.
Prudká stojka a jak sem viděl, že se borec zvedá, tak jsem za to radši taky vzal, mám díru, tak to zkusím. Až teď sem si všiml, že dva jsou z jednoho týmu. Tady je sjezdík trochu na srdíčko a to sem tam nedal. Takže mě ti dva stejní sjeli. Vypadají jako rovináři, poslední brdek spíš hákovej, nemám na to zvednout zadek, tak jen jedu, co to dá, lámu je, ale nic moc náskok a těžkej sjezd před námi. Jeden mě rychle sjel, ještě ve sjezdu jde přes, nejede to prvně, tak mi to trochu pomůže. Čekám, že nepojede a počká na kámoše, tak jedu já, uvidíme. 6 km do cíle, co s tím. Ale borec mi vystřídá, přeci jen asi můžou přijet i další. Poslední 3 km už vypadá dost hůř než já. Cílová rovinka má snad 2 km, často tu končí Tirreno - Adriatico, teď je to naše. Kilák do cíle mi borec říká ať jedu, že v klidu, s tím bych i souhlasil, sám sem grupu rozdrbal, sám si chci vyhrát. Klidně v klidu. 100m do cíle se ale musím zvednout kvůli křeči, tak nakonec i spurt je. Dle fotek vlastně nechápu, že z té grupy se mnou zůstal zrovna tenhle, asi místní žába před důchodem.
No a pak se rozvalit u moře na sluníčku, to je zážitek sám o sobě. Přemýšlím jak to shrnout, určitě sem nezajel nejlíp, je březen, tréninkově to taky nebylo nej, když další závod je kdo ví kdy, ale ty jo, další zima za mnou a nějak to přece jen zas ještě rok bude jezdit. A hlavně, jako byla to fakt paráda. Přemýšlím, jestli se sem neodstěhovat příští rok na celej jadranskej pohár, ať mám lepší pozici na startu.
Wörthersee
Sázavák
Hulis – Kdo se bojí, sere v síňi...
Tak jsme se konečně dočkali další závodní sezony. Otvírák v podobě Sázaváku je za námi. Na letošní Sázavák jsem se hodně těšil a to hned z několika důvodů. První a asi ten nejvýznamnější je ten, že na konci minulého roku jsem po pár letech změnil zaměstnání a od tohoto roku začal poprvé za celou dobu svého bytí tady jezdit do práce na kole, což i pro mě samotnýho je sakra zázrak. Nikdy bych od sebe nečekal, že budu schopnej vstát před 5h, oblíknout se a vyrazit na kolo a to i v těch extrémních mrazech. Což pro mě znamenalo celkem slušnej kontinuální přísun našlapaných km, takže se nohy začly ze zimního spánku probírat relativně brzy. Pořád to bylo ale jen dojíždění do a z práce. První srovnání s ostatními (respektive jen s Nemim – ostatní moc nezávodili) přišlo v podobě Trosek. Což byl první letošní delší švih, kde jsem taky netušil, co se mnou ta délka udělá. V kopcích jsem se ale cítil furt líp a líp, což se „potvrdilo“ týden před Sázavákem, kdy jsme si dali společný švih s Daffym. On má zatím letos prd naježděno, takže jako nějakej jasnej ukazatel formy jsem to nebral, ale i tak, zníčit Daffyho v kopcích se nepodaří jen tak někomu – mě osobně za posledních pár let určitě ne…
O to víc jsem se na Sázavák těšil a byl zvědavej, co vlastně předvedu. Jestli opět odpadnu v prvním větším kopci jako loni (za Kácovem) a nebo jestli se něco změní. Přes týden ale čtu, že je na trase nějaká uzavírka a že se jede jinudy. Když vidím vzdálenost a profil, mám z toho hrůzu a říkám si, že to nemůžu přežít ve zdraví. To ale určitě není důvod, proč se nepostavit na start a neprásknout si to. Holt už předem počítám s tím, že přijedu pěkně popravenej a bolavej. V den závodu neprobíhá žádná extra příprava. V diskuzi šlapek čtu, kdo jaký má starťáky, nespavost, formu nebo neformu a tak dál. Já zůstávám v klidu, z tý porce kilometrů mám sakra respekt a na start jdu s tím, že si jdu prostě jen zkusit mezi ostatní, jak na tom vlastně po celé té zimě po sólonajíždění jsem. Ač jsem se poslední dny cítil dobře, očekávám, že se štěstím vydržím první kopec za Kácovem, což už by byl z minulýho roku posun. Jsem ale přesvědčenej, že takovou porci závodních kopců nemůžu ustát a bude jen otázka v jakým kopci mě to vypne. Před startem se ani nikam nejedu rozjíždět, jen do sebe naleju nakopávač v podobně 330ml N1 a děj se vůle boží…
Moc nás do závodu nevyjíždí, což není dobrý v případě, že odpadnu, nerad bych jel nekonečně dlouhou samotku. Po startu se poslušně řadím do lajny šlapek, který to po prvních metrech berou na sebe. První brdek v Oplanech se jede, řekl bych klidněji, než minulý rok. Což dokazuje i to, že Kolíkáč jedoucí kousek za mnou si stále povídá. Po nájezdu na hlavní se dostávám na čelo balíku a tak si říkám, že teď je ideální čas na to, se trošku rozdýchat a zahřát nohy. Zrychluju, tepy letí nahoru – držím to až do Benátek, kde svěšuju a nechám se střídat. Všechno by bylo ok, kdyby to samí udělali i ostatní, jenže bohužel pro mě jde na špic Žába a přikládá snad ještě víc… Mám co dělat, abych to po tý svojí krátký špičce vůbec háknul. Nikdy bych nevěřil, jak je to z Benátek na horizont (za odbočku na Horní kruty) tak sakra daleko… Tepy už se chvilku drží na mé kritické hodnotě a to okolo 180… Nadávám sám sobě jakej jsem vocas a že jsem na tu špici lezl, vážně mi to nechutná a hlavou mi běží představa, že tu snad svěsím nebo co… Nakonec jsem to sám nevím jak uhákoval, na rovince se vydýchal a srovnal, teď už snad bude dobře – vždy mi studený starty vůbec nechutnaly a měl s tím problémy a povětšinou jsem nebyl schopný v jakémkoli závodu přejet první kopec… V taháku před Janovicema letíme přes 40km/h ale to už jedu s naprostou lehkostí. Opět slyším Kolíkáče jedoucího někde za mnou, který to komentuje slovy: „To chceš“… Přijíždíme na Tčko a točíme pravou, je před námi první nevýznamný kopeček. Jedu asi na 4 pozici a jen čekám, jestli se bude něco dít. Jede se celkem klidný tempíčko, tak mi to nedá a na posledních asi 200m se zvedám a poodjíždím z balíku, aby si každý mohl zaklepat na čelo, co za geniální tah to byl… Samozřejmě jsem od toho nic nečekal, jen se ujišťuju, že ke mně čistě náhodou někdo z týmu nechce doskočit a svěšuju… Ve sjezdu do Kácova se to lehce natahuje, ale zatím zůstávám v klidu. Přichází můj osudový (první) kopec z minulého roku. Opět jen čekám, co příjde, když v tom kolem mě z levé strany prolítne Kolíkáč takovym způsobem, že mě vítr málem shodil do škarpy. Nechápavě to sleduju a řikám si, co asi má náš prezident za doktora 
Jestli se tohohle někdo chytne a pojede se tak až nahoru, tak je to asi konečná… Pořád se jede tempo, který mi nedělá zas takový problémy. Ale vím, že i minulý rok se to dalo a odpadl jsem až v závěru, který lehce utahuje, takže nebudeme předbíhat. Kopec poměrně rychle ubíhá a když se blížíme k závěru, míjí mě Daffy, který si vyjíždí dopředu. Mám radost, že ho tu vidím a říkám si, že na tom asi nebude tak mizerně, jak furt tvrdí. Mě se kupodivu jede furt super a v závěru si ještě lehce zrychluji a s Petrem Janovskym vyjíždíme na vrchol k odbočce s pár metrovým náskokem na skupinu. Nahoře ale opět kufruji, Petr se po mě tak podíval, nevím, jestli měl v plánu jet dál… Přichází sjezd, kterej se oproti minulýmu roku jede hodně solidárně. Ve stoupání v lese je to naposledy, co na čele vidím Daffyho. :-O Sjíždíme do Šernberka, kde začínáme stoupat na HP o horu pudingu. Do kopce najíždíme první společně s Nemim, který se mě ptá, jestli si pro ten puding jedu. Tak mu říkám, že to nemám v plánu. Někde okolo půlky kopce si zrychluje Petr Janovský a pomaličku se vzdaluje od skupiny. Chvilku nad tím přemýšlím, jestli s ním jet nebo ne. Nohy by na to asi byly, furt se cítím super, ale stále mě děsí ta představa, že jsme teprve někde okolo půlky závodu. Takže se mi nechce plašit, protože stále čekám, kde mě to vypne. Jedu si tedy tempíčko na čele skupiny, aby mi to bylo tak nějak pohodlný – na prémii tedy beru druhý místo, škoda, že za to se nic nedostává… Kousek za prémií odjíždí další korálek – ze stravy čtu, že je to asi „Ziky“ (doufám…, pokud to byl někdo jiný, tak se omlouvám, ale neznám místní elitu.). Já zůstávám v klidu a říkám si, že do cíle je to ještě daleko a že je určitě oba sjedeme. Někde Před Zalíbenou se otáčím, kontroluju stav skupiny a jsem zděšenej, kde všichni jsou… Do teď jsem se dozadu neohlížel a žil v tom, že furt jede hromada lidí. To, že nás pokračuje asi 7 mě celkem zaskočilo… Sjíždíme do Ratajů, kde už nás čeká legendární kopec na kostkách. Pod každej kopec sjíždím s obrovským respektem a očekáváním co se bude dít. Pořád mi příjde, že se vůbec nejede, ale ono je to jen logické vyústění situace, která pro mě / šlapky není bůh ví jak výhodná. Ze skupiny odjela dvojice z týmů Lenner motors a CTW cycling, to samí zastoupení je v naší skupině, takže tyhle 2 týpci nemaj nejmenší důvod k tomu šlápnout navíc, pokračuje to přes dva padesátníky, který celej závod nevystrčili hlavu z háku, pokračuje to přes Pepu Vejvodu, což je kat. 60+ kterej má pouze hákovat nejvyšší právo (ale i tak občas špicí prošel, když to na něj vyšlo) a končí to naším Nemim, kterej nevim, jestli se těch kopců a porce kilometrů děsí ještě víc než já a nebo se mu prostě nejede tak dobře. Ať už tak nebo tak, tak o něm ve skupině taky moc nevím… Což znamená jediný, co si neuděláš sám, to nemáš. Do Sázavy se sklouzneme tak nějak kolektivně a začínáme stoupat na Dojetřice. Prvních pár metrů rozjíždí Pepa Vejvoda, než jdu opět na čelo. Nehodlám se nijak rakvit, takže si nastavym takový tempo, aby mi to bylo „příjemný“ což je držet si tepy okolo 170 a prostě jet… Nečekaně mě nikdo nestřídá a nechávají mě jet. Za vsí si odstřídám a lezu do háku. Rázem se zpomaluje a já se dostávám s tepama pomalu na úroveň Z2… Když se vedle mě ocitne Nemi, tak mu řikám, že z toho máme ale nádhernej vejlet… No co, nedá se nic, tohle mě fakt nebere, takže po chvilce zas lezu na špici, ať alespoň necouváme… Při výjezdu z lesa vidíme vedoucí dvojici, jak už sjíždí do Chocerad a mě je jasný, že už se jede „jen“ o třetí místo, protože timhle stylem to určitě nesjedeme… Sjezd do Chocerad tak nějak normálka, kde začíná kopec na bývalou HP. Další porce metrů up, který jsem nucenej odtáhnout si sám… Za bývalou prémií mě už asi jen ze soucitu střídá borec z Lenner motors. Před Ondřejovem už začínám cítit, že se z nohou začíná vytrácet ta lehkost, s kterou jsem ještě před chvilkou jel… Už nemám v plánu nějak významně tahat, stejně už nás toho do cíle moc nečeká. Krátkej sjezdík, jedno esíčko před Hradovou Střímelicí kolem hřbitova, kam stejně opět najíždím první a jen se rozhlížím, z jaký strany to příjde… Nemůžu tomu uvěřit, když se nic neděje a nikdo nenastoupil. Poslední sjezd před Skalici, kde točíme levou, krátkej kousek v údolíčku, kde už všichni šetří a vůbec nejedeme… 
Jedu sotva 25km/h a stejně se nikdo nemá k tomu, aby mě předjel. Pod kopcem se mě ještě Nemi ptá, jestli je to na velkou, tak mu řikám že jo… Škoda, že pod kopcem už začínám cejtit nabíhající křeče. Hned od odbočky se Nemi zvedá a zrychluje, skočím mu do háku a děj se vůle boží, buď to nohy daj nebo se tu skácím do škarpy v křečích… Netrvalo ale dlouho a v zápětí zpomaluje, já se snažím jet dál, ale už je to těžce přes závit. Sice jsem furt na čele a vedu skupinu, ale každý šlápnutí už mě sakra bolí a jen doufám v to, že jsou i ostatní popravený, že bych to mohl dotáhnout na tempo… Ale bohužel, hodně naivní představa, celá skupina má celkem slušně pošetřeno, takže jim asi nedělá takovej problém, se zvednout a wobložit mě… Z naší 7mi-člený skupiny jsem za zádama teda nakonec udržel jen našeho Nemiho a kousek za ním jedoucího Pepu Vejvodu kat. 60+… zbytek mě vosypal… Takže nakonec beru 7. místo celkově a 2. v kat. 30+… Poslední kopec už pro mě byl bohužel navíc, ten třetí flek mě opravdu lákal, ale i tak super závod s pěknym výsledkem. Tenhle průběh jsem si užil podstatně víc než se 50km šetřit v háku na 300m dlouhej spurt na pásku… Navíc jak jsem psal v úvodu, dnešek jsem bral spíš jako test pro sebe, jak na tom po zimě jsem. Takže se tu veřejně omlouvám celému svému týmu za mé neuvážené a bezhlavé závodění. Týmový výsledek jsem trošku zazdil no… Holt jak se říká: „kdo se bojí, sere v síňi“… Kdybych z toho nebyl tak vyděšenej, možná jsem mohl na prémii odjet s Petrem a mohli jsme si vystřídat spolu… A i kdyby mě pak někde vočesal, což je pravděpodobný, možná jsem mohl sebrat bednu i celkově… Ale to je to známí kdyby……….. Každopádně díky za organizaci týhle legendy, že to stále ještě držíte a už teď se těším zas někdy někde v orange grupě…!!!!
Kolíkáč – ZAS raná cyklistika!
Ve středu projet trasu s HonzouB, autem se přiblížit na Ostředek. Jendovi zahlásit, že bych chtěl si to objet trochu svižněji, a tak mi na Chocerady odjede o parník a já jsem úplně bez síly. Nechápu, co tam budu v sobotu dělat. Pak v pekelném protivětru se motat do Janovic, kdy jet přes 20km/h. šíleně bolí a cyklistiku si solidně znechutit. V každém kopci mi Jenda natahuje solidně držku, Rataje kostky mě úplně odpálí. Dojetřice konečně hákuji a pošlu tam trochu energie, ale vůbec to nechutná. ZAS raná cyklistika, Jebuto … jo díky Ziky!
Ve čtvrtek se z toho sesypu, rýmečka, dutiny, no co jsem vlastně jiného čekal? Do toho organizační nervy, aby to aspoň trochu klaplo.V pátek konečně vyhrabat wattový pedály a namontovat na kolo. Furt nevím, jestli budu dělat řidiče zaváděcího auta anebo se pokusím zase po dlouhé době závodit. V hlavě mraky záložních plánů, stres, ale proto to asi stále ještě dělám?
Sergei, Martina, Katka a holky od Hulise mě zachraňují a posílají mě si nasadit to omamné závodní číslo. Účast početně slabá, ale o to kvalitativně vypečená. Úvodní přivítaní a rozprava a tradiční studenou nohou zaplout do oranžové skupiny, kde občas prosvítá jiná barva. Smolda nepřežil Oplany, já kecal s Jardou Halíkem tak dlouho, až mi došel dech a málem tam taky zůstal. Benátky se začne kroutit Ryba a mně to taky nechutná. Ryba odpojen, já plápolám na ocase a furt to začíná 4. Daffy za mnou, naskakuje mi už pár metrů, zařvu si moc, ale odezva žádná. Daffy se zvedá a doskakuje si to. Já už se smiřuji na gruppeto s Rybou. To brzo! Ty wado, já nedojel ani do Janovic! To bude v cíli sekera minimálně 30 minut!
Doteď nevím, kde se to ve mě zlomilo, ale zvedl jsem se, aby to začínalo 5. Full gas, zdá se, že grupa trochu zvolnila, pár aut za nimi, tak to tam poslat. Ruce se vysílením podlamují, total šrot … a kudla jsem zpět! Tak tohle neštíplo, tohle mega kouslo! A přede mnou se v klidu točí ponožky Jebuto! Jak příznačné!
Janovice, průměr málem 40 km/h., NP na budíku 290W, tohle jsou rozjezdy pro hvězdy, díky hoši! Tak teď Mitrov, to už bude konečná … nebo ne? Jde to, tady jsem se ve středu ploužil a teď letím mezi mistry svého řemesla. Tohle chceš! Řítíme se do Kácova, Luke mě dováží k čelu, ale stejně sjezd dost probrzdím, ale jsem s nimi, jsem v Kácově a mám splněno! Ještě si najet před grupu a vidět omamné prázdno, rozepnout dres, sundat rukavice a čekat, co se bude dít. Okolo se prohnala lajna, která je pro mě nechytatelná a z ní vypadl jen Jarda Karas. No potěš koště. Já chtěl jet aspoň se seniorem Pepíčkem! Ale ten zkušeně stoupá s nimi. Jarda to bezúspěšně zkouší doletět, máme je na dohled, ale tohle už je jiná liga…
Ale nesvěšuji, dnes je Sázavák, jarní ikona, 33.ročník, a já přijel přeci závodit! Děkuji, že mám wattmetr a chci si to s ním rozdat, chci, aby to furt začínalo 3! A věřit, že se do cíle přede mnou ještě nějaký odpadlý zadek zjeví! Zdebuzeves to je sjezd do reklamního šotu, tohle musí bavit. K Rybičkám Jarda hlásí křeče, a tak ho nechávám svému osudu. Co teď dál psát, když jedu na samotku? Prostě si užívám pocitu, že závodím na této parádní náročné trase. Kolik vzpomínek mi na ní vyskakuje…
Konečně Chocerady a u bývalé HP vidím blikačku a oranžový dres. U Střímelic už ho mám, je to Daffy. Pojď, ještě to zkusím spolu, pomůžeme si, chtěl bych to dát pod 3 hodiny. Ale pod Hradec už ho ztrácím. Poslední točky k pásce, užívám si dojezdu do oranžového cíle a objetí se svou drahou polovičkou…
Safra díky závoďáci, dnes u mě bez výčitek, odpadl jsem na výkonnost, ale i tak mě to překvapivě zase moc a moc bavilo!
Luke – Oranžová je dobrá ... barva
V týdnu mraky stížností na délku trasy a pak je to hotovo ani ne za 3 hodiny. Všichni tradičně v háji, mimo formu a tak. Moc nás není, 17 lidí z toho 9 šlapek, týmová taktika se neřeší, prý každý bude rád... Vlastě to chápu, sám nevím co předvedu, v hlavě mám případně aspoň pomoct Kolikáčovi na bednu, jinak si nikdo o nic neřekl, klasika, tradice.
Začíná se vlažně, tak se svezem před Benátky, tam ale Hulis a Žába zkouší skupinu, čímž vyřešili převahu šlapek a udělali z toho ferovku. Pak se to sice dává nějak dohromady, ale většina týmu bude beztak nepoužitelná včetně mě. Kolikáčovo vzdálené volání moc na tom nic nemění. Další fantastická žabí špic před Janovicemi, spokojeně v háku šetřím na 125% FTP a říkám si co tu dělám.
Brdek do Mitrova přežiju nějak na autopilota a před sjezdem do Kácova si aspoň vzadu vyzvednu Kolíkáče a jdem si budovat pozici. V 60 se loktovat o místo jak před Arenberskym lesem, to je fakt elitní highlight dne. Přitom jen serpentina a pak teda kopec. Bohužel se mi tam naloktoval Nemi a nechává čelo nesmyslně odjet, bez šlapek, takže 2x 700W abych tam byl. No co, aspoň sem roztočil nohy, že.
Kolíkáč pálí sirku hned u paty kopce, tak je mi jasný, že s nim asi nic moc nebude. Za chvíli už se jede. Jedna díra, druhá, nějak to lepím. Ke konci děruje i Nemi, ale jen nás použije k tomu, aby si vysvětlil. Taktika dobrá, ale chce to víc anonymně, takhle se příště mnou nepočítej. :)
Jsme skoro nahoře, dá se trochu zvolnit, nebo si udělat lepší pozici. Trenér psal šetřit, tak to na něj hodím. Jak jsem svěsil, nohy se úplně zastavily a zas se začlo jet. Nejsem schopen se z toho oklepat, takže pápá. No nechybělo moc, ale na to se historie neptá. Za mnou samozřejmě nikdo, Vláďa čeká na Zdebuzevsi, ale asi se mnou nechce mluvit, tak mi odjíždí jak u rybiček, tak ze Šternberka. Dojíždím ho až nad Ratajema, kde si teda aspoň dělám bezpečák před kostkama. Nahoře nabíráme Dafyho, Vlastně snová grupa, tak si ani nebudu stěžovat.
Respekt z Dojetřic mám, hlavně když Vláďa hlásí, že je v háji. Ale překvapivě mě nenatahuje držku, tak je vidět, že něco není v pořádku. Dafy se vypařil, nahoře už se moc nechce, ale těším se na Vodslivy. Beru to vážně, bezpečák na Ondřejov by se hodil. Dole ještě auto napříč silnicí, tak testuju drifting novejch GPček. Stojím, řidič řeší, aby se vešel do vrat, tak trvá než uhne. Ale stejně trochu náskok mám. Překvapení je, že Vláďu nevidím u bejvalý HP ani před Ondřejovem, tak asi musím dál sám.
Snažím se jet, ale škoda, že nikoho nevidím, asi ještě kousek bych přidat mohl. Sjezd fajn, rovina ušla a Hradec už jsem jen prostě vyjel.
Jako bylo to super, díky všem za organizaci, nemělo to chybu. Myslím že sem nezajel blbě, holt to nestačí, ale pro maratony by tam mohl být dobrý základ. Škoda, že týmově sem byl asi dobrej jen těm, co si vedou statistiku obloženejch šlapek, ale co, oranžová je aspoň pěkná barva.
Nemi – Kolo je zdroj radosti
Po soustředění zapomínám na regeneraci, ale na prvním závodu sezóny nemůžu chybět, zvlášť když je to domácí akce. Horší než loni, kdy jsem dojel jako předposlední Šlapka, to snad nebude. Ačkoli Garmin ukazuje 13°C, na startu drkotáme zuby. Sundat vestu a nákrčník a jedeme. Už za odbočkou na Oplany je zima ta tam. Žába nasazuje nekompromisní tempo, při kterém si všímám kopečků, kterých jsem si loni nevšiml. Po loňských zkušenostech se snažím sjíždět do Kácova zepředu, což se mi daří. Díky natáhnutí lajny mám tak v kritickém stoupání z Kácova bezpečák, který do dna využívám a hlídám si konec prvního balíku. Technický sjezd přes Zdebuzeves taky není odpočinkový. Jedu sice lépe než dříve, ale pořád to není úplně optimální a kvůli tomu musím za některými zatáčkami zbytečně intenzivně dotahovat. V dalším stoupání se už žádný šrot nejede, ale na oddych stále ještě není čas. Ve Šternberku Žábovi padá řetěz, a to je naposledy, co ho vidím. Prémii o pudink z přesvědčivého útoku vyhrává Petr Janovský. Nikdo ho nechce sjíždět, a tak pokračuje sám až do cíle. Totéž, ale až za horizontem aplikuje Petr Zikmund. Náš sedmičlenný balík do kopce jede slušné tempo, ale po rovině nikdo nechce být vepředu. Únikáři jsou tak v suchu. Hulis to ironicky komentuje jako pěkný výlet. Nečekal jsem, že bych jel v přední skupině, a mám přehnaný strach, aby mě někde nenechali. Kupodivu se i kopce jedou pořád celkem v pohodě, a tak všichni najíždíme do rozbitých cílových serpentin. Několik set metrů od čáry se všichni zvedají a ukazují, kolik pošetřili. Mně to hlava nedává, a tak bez boje dojíždím za Hulisem celkově 8. (3. v kategorii třicátníků). Nejsem si jistý, jestli mých průměrných 145 bpm je znakem únavy nebo nízkého sebevědomí, kvůli kterému jsem ze sebe nedostal více. Asi obojí a na obojím budu muset zapracovat. Snad bude časem lépe. Příčiny jsou mimo kolo, kolo je naopak zdroj radosti. Díky za krásný závod
Ryba – Budu závodit, budu trpět!
Jsem šťastný, že zase můžu plout v oranžovém vlaku jako tichá ryba. Přes tři roky jsem skoro vůbec netrénoval, jen jsem občas jezdil na kole se psy z nutnosti. Ke konci loňského roku jsem se trochu vrátil a díky VSidovi za zábavné segmentové závody.
Letos jsem najezdil do práce a z práce 1200 km, smutně projíždím Stravu, narazím na Lukův trénink a oznámení závodu Sázavák. Vzpomínky na sprint s Dreamerem, tréninky v Kolodějích… Sakra, to bylo fakt super. Chci se vrátit. Píšu Kolikáčovi, a on hned odpovídá. Jsem šťastný.
V sobotu ráno mi dochází, že kazeta 11-25 není pro moje nohy to pravé, měním ji za 11-32, ale až na startu zjišťuju, že mám krátký řetěz. Vytrhnout přehazovačku — to by ke mně sedělo, ale už mi je 41, měl bych dospět a nedělat hloupé chyby. Přijel jsem s předstihem, zkusil cílový kopec – 320 wattů šlo lehce, zvedlo mi to náladu, třeba se v balíku chvíli udržím.
Začali přijíždět ostatní účastníci. Byl jsem rád, že je vidím, ale ne tak nadšený z faktu, že šance v takové společnosti odpadnout hned na prvním kopečku se blížila k jedné. Dal jsem si cíl — dojet bez krize, projet celý závod od začátku do konce, vydat ze sebe maximum. Startujeme. Sjezd, první zatáčka, jedeme jemně, dokonce jsem si pomyslel, že zvládnu odjet i špic, ale… Vepředu začali “valit” tak, že jsem okamžitě spadl na konec. Dívám se na watty – 5 W/kg a to jedu v háku na 2% stoupání. Říkám si, že to musím zkousnout, ale nohy už to přestávají dávat. Bez tréninkových kilometrů můžu chytit křeče. Jet sám už na začátku závodu s křečemi – to je trápení. A taky trápení pro organizátory, kteří musí takového smolaře čekat. Rozhoduju se jet svoje tempo — a ukázalo se, že to bylo správné rozhodnutí.
Dál jsem jen sledoval, jak se oranžový vlak vzdaluje. Nebylo mi to líto, bylo to zasloužené. Můj cíl byl minimalizovat ztráty a bojovat s vlastním wattmetrem. Všechny kopce jsem znal, ale i tak jsem jednou minul odbočku. Prudce jsem se otočil — a zablokoval řetěz, protože jsem měl přehazeno na krajní kolečka. Okamžitě jsem seskočil z kola a rychle to napravil. Všechno dopadlo dobře.
Celou cestu jsem si užíval krásu těchto míst — tady rozdával své vražedné špice Turista, tady jsme všichni společně letěli dolů. To je ten pravý požitek.
Nakonec jsem jel podle wattů překvapivě dobře — jsem spokojený.
Díky za závod. Rád jsem vás všechny viděl. Budu závodit, budu trpět.
Žába – Ostrý start sezóny
"Sakra, přes poledne Dráty nemůžu. Práce na celé odpoledne
""Neboj, tobě práce končí na mostě v Kácově."
Pár dnů před zásadním rozhovorem se sportovním ředitelem, na konci soustředění v Dyji, se dozvídám o Sázaváku. To snad není možné. Hlava není nastavená na mé utrpení, nohy nejsou připravené rozdávat utrpení ostatním.
Čerstvé uzavírky vyšperkovali už tak brutální trasu posledních let. Parametry krátkého Krakonoše ... ideální hnoják na otevření sezóny. Vyplnil jsem kalendář závodů a ať se stará 🪓 ... volno, trocha svezení, trocha svezení, volno, rozjetí. Odtrénováno.
Propršený Velký pátek, spousta času na kvalitní starťák. Probíráme taktiku, účast týmu vypadá slibně. Líbí se mi nápad, že si mám užít zábavu do Kácova, trochu rozproudit krev a pak zaparkovat do grupeta. Poslední kopce nechám lehčím borcům.
S čistou hlavou se rozjíždím za Vláďou, který se snaží probudit během úvodních km závodu. Za ním na špic Hulis a docela se jede. No, proč ne. Když už tuhle taškařici organizujeme, tak ať se příchozí pobaví. Své špice neflákám, snažím se oranžové vyhánět do závětří. Všimli jste si, že u Benátek je kopec? Hulis ho všem píše za uši. Moje špic, když už je balík natažený jako nudle, tak přeci nenechám lajnu vychladnout. Šplhám hákovým kopcem a slyším moc? Odpadnout na 10. km bych fakt nechtěl. Chvilka vydechnutí a za horizontem tahají Lenneři, CTW se nefláká. Jen Šlapek se vepředu motá víc než by mělo
Přemýšlím, kdy že přijde ten Kácov. Vůbec se mi nechce končit. Nohy z nebes, hlava v zenovém rozpoložení. A průměrná rychlost přes 40 ... toho se nedá nabažit.
Holt se vzepřu sportovnímu řediteli. Beztak sám nevěřil, že tam opřu kolo o zábradlí. By se neptal, jestli na kácovský kopec bude stačit 5,4 W/kg. Sjezd před Kácovem se fakt letí. 65 km/h a stýská se mi po 54z převodníku. Dole skoro loktovačka o pozici na rovinku přes mostek.
Viki má asi velké plány na tohle stoupání. Letí jak šíp, za ním zašitý Nemi, já a asi celý balík napnutý jak struna. Kopec se začíná zvedat a Nemi nechává díru. V protivětru skoro zastavuje a Viki mizí. Tak to ne, to musím zalepit a vrátit Hulise s Vláďou do hry o zlato. 4 minuty se peru s Vikim než ho konečně dojedu. Teď by mě měl přeletět oranžový nástup! Chvilku přemýšlím Vikiho objet a pokračovat dál. Ale i kdybych tempo, ze kterého nejde nastoupit vydržel až nahoru, tak tam budu z týmu sám. S čerstvým Oldou, Zikim a Petrem.
Couvám dozadu a doufám, že se zformuje správný únik. Dopředu odjíždí Olda, Petr, Nemi a Hulis. Super, kotvím balík.
Jenže už dlouho před horizontem oranž dvojice odpadá a nejlepší sjezdař v balíku se polehku pakuje. Tak to prrr. Dotáhnu zpět skupinu a pak ještě lepím Nemimu díru na začátku sjezdu.
Sjezd Zdebuzevsí se tvrdě závodí a sníst gel je skoro nemožné. Před 2 lety mi to pod sjezdem ujelo, takže letos tam musím být. Kopec nad Šternberk se nejede a nevadí mi to. Sjezd kolem hradu mi přide dost na hraně, ale přeci se nepřipravím o horu pudingu!
A tady zábava končí
Pod kopcem mi při řazení padá řetěz. Viki mě chvíli tlačí, ale nedokážu jej nahodit za jízdy. Zastavuji, na 3. pokus řetěz nasadím, ale ztuhlé nohy už neroztočím. 25 km vidím balík před sebou, ale sólo na ně v takhle těžkých kopcích nemám. Vyházel jsem se do prázdna, cílové serpentinky jsou nekonečné. Brutální start sezóny.
Díky za organizaci, zajištění tratě, puding, soupeření. Bylo to velký.
Slatiny
Giro Sardegna - gravel
100 mil Českou Kanadou
Luke – DNF
Radši si to sem napíšu, kdyby mě náhodou zas někdy napadlo něco podobnýho. Ve čtvrtek mi není moc dobře, tak si přehodím trénink na pátek, abych to nepokoušel. V pátek mi je ráno fakt nanic, hodinky pocit potvrzují, ani moc dobře sem se nevyspal. Ale sobotní akce láká, tak úplně klidovej režim, jen polehávám, posedávám, udělám mraky věcí do práce, večer už se dost nudím. Je mi líp, usínám brzo, to by mohlo jít.
Vstávám, cítím se docela ok, akorát venku není světlo, co to? Aha, ono je půl 12 teprve. Divný, tak nic, zase spát.
Vstávám, není mi dobře, nikam nejedu, sakra půl 3. Spi!
Vstávám, půl 6. Hm, závod jsem písknul, tak co teď? Snažím se usnout nic, co budu dělat? Nevím. Není mi nejhůř, dám nějaký Z2? Petříkov... Ne!
Tak Jankov, tam sem letos ještě nebyl. Tvl to je 5 hodin, to už můžeš jet do Rosičky, ne? Půl 7, budík. Tak jedu? No co mám dělat, dyť to můžu dát jako výlet v Z2.
Vše je ready, takže za hoďku něco sem v Rosičce, dokonce dřív jak Žába. Trochu se rozjet, zima, tak se trochu přiobléct. Přitom je jak na Strade, ale nějak se na to necítím. Takže návleky, hore dole, vesnička a dlouhý rukavice. Děs. Zima. Start.
Docela se jede, chci se zahřát. Žába má řeči na tempo, ale půl kola pořád náskok. Zahřeju se a pakuju se dozadu. Všichni mají dost sil, tak se nevyráží moc Z2 tempem na 160 km. Ale zatím to docela jde, Čespa to začíná dělat těžký, Žába samo nemůže jinak. Brdek je v pohodě, ale setrvačností pak hlen ucpává plíce, nos i pusu, humus velebnosti. Sděluji svůj stav Žábovi, s tím, že po brdku potřebuju trochu času, abych se rozhodl jestli se udusím, pobleju, nebo to nějak vyřeším. V normálním příběhu by asi Žába pokýval hlavou, nebo tak něco, ale tady se nestane nic. Za chvíli ale nastupuje protože nám odjíždí borec z Dukly s dráhařskými předpoklady. Jak napotvoru to vidím půl století předem, takže mě automatika pověsí za Žábovu prdel. Já na 500W v klidu a v sedě, radši nechci vědět, kolik tam měl Žába, ale dolítneme za Duklu. Jsme odjetý ve třech, přitom já už nechci závodit. Borce za náma to sjíždění musí bolet, můj DS v hlavě řve na Žábu, ať jede, na co čeká? Proč doháje mučí na špici všechny z týmu do magnetu, a teď když konečně může jet, já bych to ani necítíl a za náma by se pár lidí muselo sakra dostat do červenejch, tak nejede? Vší silou držím pusu zavřenou, ještě tady provokovat, bych spíš byl rád, kdyby se nejelo.
Jsme zas pohromadě, teda v 9ti, další brdek, nahoře se sunu dozadu, čekám udušení na rovince. Ale Žába je kamarád, vleze na špic a prostě mě utratí. Akorát včas, protože se tam už dost lídí kroutilo a hrozilo, že neodpadnu sám a budu muset vysvětlovat, že na to čekám jak na smilování a dál chci jet jen Z2.
Takže samotka, nicméně prvotní intenzitky dost rozdráždili tu potvoru v nosohltanu, takže se tak střídavě dusím a dávím, poprvý přemýšlím, jestli to radši nezabalit, ale nakonec se to nějak uklidní. Takže jebuto.
Teda jebudo přijelo zezadu, Ziky a Olda si povídají, za nima visí asi 8 lidí, řadím se na konec a nabívám přesvědčení, že to prostě tady objedu na kecačku. Stavíme první fotopoint, dost na pohodu, chčije se, taková zimní klasika no. Roviny jsou v háku solidní plíseň, brdky se drží SS, to ještě dávám, bez dávení, ale postupem času jak se kluci ohřejou se to zvedne a to už mi nedělá dobře. Ne že by to bylo kdoví co, ale nahoře se pak člověk musí vytratit a udusit někde v povzdálí. To mě přestává bavit, navíc si vystupuju roviny, abych mohl jet aspoň to Z2 v pozvdálí za skupinou. Což mě ale taky nějak extra nebaví.
Kolem 60 km koukám, že nemáme ani průměr 30, přemýšlím jak dlouho to takhle pojedem. Mám spoustu času myslet na kraviny, takže si všimnu, že mě nepřirozeně bolí zadek, ruce, ramena... no nic co by se mělo dít na kole po 60 km.
Seznávám, že nejsem ready na 6 hodinové dobrodružství, i když je trasa krásná a přemýšlím jak to zkrátit. Stavím na jedné křižovatce, abych to promyslel, ale jak vycvaknu, začne se mě motat hlava, je mi faaakt blbě. Nemít kolo na opření, tak ležím. Odsunu se stranou a chvíli čekám, jestli se to zlepší. Nic. Přemýšlím komu zavolám, hm, Martině od Žáby bych mohl zkazit výlet, to tu dlouho nebylo. No nic lepšího mě nenapadne, ale volat asi chci v sedě na lavičce, tak nějakou hledám. A hele, támhle jedna je, u hřbitova... tvl jako fakt, jo? To není vtipný, to už tu bylo. Zjišťuju, že tam nedojdu, tak tam chci popojet. Trochu se bojím, abych si neustlal, ale paradoxne se na kole cítím líp jak na nohou.
Tak to je ovšem bizár roku, tak že bych aspoň dojel k autu sám? Zastavím, mrknu do mapy, abych +- věděl, zas na mě jdou mdloby, tak radši nasedám a vyrážím. Posledních 50 km už nepopíšu, bo sem jen koukal kolem, jak je pěkně. Buď sem měl štěstí, že foukalo furt do zad, nebo sem jel tak pomalu, že mi to jen tak přišlo. No průměr 25 spíš ukazuje na to druhý, i tak je to vlastně obdivuhodný, když sem wattama šetřil jak student na intru.
V autě pak 24 stupňu, 3 vrstvy a zimnice, doma naopak hicuju. A nejhorší na tom je, že kdybych ráno zůstal v posteli, tak mě celý víkend štve, že sem nejel. A teď babo raď!
A nakonec teda ještě jednou shrnutí: Závodit se nedá, když nemůžeš dejchat. Jo a když nemůžeš dejchat, tak nemůžeš ani jíst, takže 8 gelů v kapse je přesně o 8 gelů víc, než můžeš sníst. A bez toho fakt neujedeš 160. A jo, nemocný lidi maj bejt v posteli.
A ještě budu drzej a dám tady i pár rad pro fenomenálního vítěze. Tvl, když jedeš do cíle s 10 minutama náskoku, tak se čeká, že něco na pásce uděláš. Jako můžeš zastavit, poklonit se, vystoupit a vzít kolo nad hlavu. Můžeš třeba udělat nějak smyk, tríček, projet po zadním, po předním, mávat na všechny strany, nebo třeba jenom nudně roztáhnout ruce. Nebo se třeba jenom usmát. Ale neudělat nic? To bylo fakt překvapení.
A druhá věc, zas to trochu souvisí s těma 10 minutama. Pořadateli a soupeřům neřikej, vlastně radši nikomu to neřikej, že se nejelo, že to byla nuda a tak. Myslím, že 10 minut se nenajede hned, tak za těch 50 km se snad dá vymyslet něco, co se řekne v cíli...
Žába – Všechno špatně v Hadravově Rosičce
Po pohodovém Sázaváku se mi vůbec nechce loktovat v zimní bundě nájezd do prvního kopčeku na Pekle Severu. Předpověď dost tragická a z týmu nepojede nikdo další.
Luke pokládá na stůl UB Sto Mil Českou Kanadou. Jen musím slíbit, že budu hodný a pojedeme spolu. Dobrá, jako trénink na maratony to bude pěkné. V pátek vůbec nemám prostor na rozjetí, ale co, snad mi Luke neujede než se ohřeji při závodě. Připravuji Martině Pinarello a hledám jí vhodnou trasu.
Ráno je vše jinak, nakládám jen své kolo a 3 sady oblečení. Martina půjde na "procházku" a já nemám nejmenší tušení jak moc se hodlám ohřát. Luke včera zmínil rýmičku, ale na startovce je Olda a Ziki, borec z loňského kalupu, Čespa.
První kilometry si Luke zkouší jak se mu vlastně jede, docela valí, paráda. Postupně na špici předvádí vyšvihaná lýtka další borci, ale až Čespa závodí a dělá to těžké. Zůstalo asi 10 lidí co chce závodit. Sakra, to je hodně ostrá konkurence. Vycouvám za Lukem a blbý. Posílá mě pryč, že nemám brát ohledy a on si někde vystoupí. Smutně se vytratím dopředu a vůbec nevím co s načatými 160 km.
Z chmur mě vyruší nástup dráhaře Romana z Dukly. V klesání letí skoro nechytatelně. Ale vydržel to jen minutu a v první zatáčce nebezpečně panikaří. S ním 150 km jet v úniku nechci a na Luka nemám brát ohledy. Parkuji se do balíku, trénuji jízdu v háku a na špicích zkouším s kým odjedu.
Drama začíná na prvním fotopointu. Josef cvakne fotku za jízdy, Čespa rozbaluje piknik a rozčiluje se, že z fotopointů se jezdí společně. To se zvednou další a Čespa rudne. Já se svlékám a odjíždím poslední. Založím sjížděcí tempo, zařvu HOP na Čespu, ale nezpomaluji a neotáčím se. Obletím další dvě dvojičky a po chvíli obletím i drzého Josefa. Čespa se háknul a už pucuje Josefa. Dochází mi, že jsem odkryl své karty a tak to jdu dělat těžké i v ostrém stoupání, ať vypadám ještě děsivěji i pro lehčí borce. Čespa nastupuje, přijde mi že s ním bych mohl vážně odjet. Ale když on se na to za 10 km vysere a já pojedu kilo sám.
Po pár nástupech, kdy ho balík ignoruje vycouvá uraženě ze své špice, že on přeci střídat nebude. Aby v zápětí najel na špic a drtil tam 5 km, polovinu na samotce.
Vystřídal před koncem stoupání a já nebo Josef ho vystoupil z balíku. Pak Roman v klesání nabočáku popravil Lukáše + 1. V dalším magnetu rezignuje další dvojička a jedeme 3. První kilometry pořád v pěkném tempu.
...ale od 50. km začínám hrát hru o udržení tepů v Z2 zóně. Předbíhám ve frontě na špic. Přemýšlím, jestli jede ještě Luke. Že bych si počkal na pokec. Roman mi přijde, že rovinky šetří, aby přejel kopečky. A Josef prostě ví, že s Romanem neodjedu a sám proti dvěma žábám nemám šanci a drze mě nechává větrat jako předtím Čespu.
Proti loňsku jedeme pomalu. Luke mě nalákal na překonání loňského rekordu a to je už teď v háji. Navíc mám pocit, že takhle nás prostě musí dojet borci zezadu.
65 km do cíle má Roman krizi a Josef nasadí bolavé tempo v ostrém úvodu dlouhého kopce. Podržím intenzitu i v mírnější části. Nechává mě zase větrat. Nevěří, že bych chtěl jet 60 km časovku. Ale 2 hodiny mě děsí méně než spurt proti dráhařovi s Čespou.
Držím intenzitu i v nekonečném magnetu a připravuji se na 20 minutový boj s Romanem ve zvlněném klesání po větru. Jedu a bolí to. Musí to bolet, aby to bolelo i střídající dvojičku dvou mega žab s červeným hadrem před očima. Nevypínám blikačku, nebudu se přeci snažit schovat z dohledu. Prostě jim musím ujet.
Proti loňsku strašný čas. 4,5 hodiny a já jsem teprve na začátku posledního kopce. 5 km stoupání. Mám prázdné nohy. Abych vůbec něco jel, tak si představuji, že je vidím za vyjíždět za zatáčkou a snažím se ujet. No, původně to přeci byl trénink na maratony a nechci opakovat tu ospalou marnost z loňského závěru Mamuta.
Cíl, spurtuji a jsem zvědavý o kolik budu pomalejší proti loňsku, kdy jsem měl opravdového soupeře. Bohužel mého imaginárního kamaráda ostatní nevidí a tak nechápou mé zklamání z prohraného spurtu.
Krásná trasa, krásné počasí, prvních 50 km super soupeři. Velký obdiv Lukovi, který o rýmičce jen neplácá, ale opravdu chcípne na trati. Snad mi to takhle pojede i na Mamutovi.