Anonymní uživatel :: Přihlásit
Výpis reportů - 2026
ArezzoGravel
Luke – Zkouška vztahu
Z Toskánských březnů se stala tradice a smutek z vyprodaného Strade Bianche se Ježíšek rozhodl vyléčit hnojákem kousek od úbytka. Po reconu jsem usoudil, že to vůbec nebude toooo, sranda a doma prohlásil cosi o zkoušce vztahu. Hnoják to byl parádní, nechyběl starosta, expo historických kol, trubač zatroubil působivou verzi italský hymny a jelo se.
Po kilometru sem si řekl, že to bude asi na úvod taktická nuda a chtělo by to se trochu zahřát. A hned se najde borec co mu tempo nevoní a jde na špic. Neváhám a jedu s nim, po chvíli zjišťuju, že se mi asi nebude chtít mu moc střídat. Po další chvíli zjišťuju, že budu muset, protože jsme odjetý.
Letíme po parádní strade bianche i singltrackem v sadu, snažím se krotit tempo tím, že to chci jako těžký trénink a je třeba vydržet do konce. Prej to má taky tak a 5 wkg mu asi přijde fajn. Mam s tím zásadní problém, vlastně dva. Nohy a vedro. Totiž navlíknul jsem se jak Ital, ale nejsem Ital. A v 12% neumím sundat bundu. Stavím a zbytek kopce jen vidím, jak bych nakonec asi s kolegou kopec přejel, ale on může jet dál v bundě no.
Za 15 km ho pak dojedu, abychom si trochu ponatahovali držky a pak konečně zkusili jet spolu. Občas byl vidět balík zhruba 2 minuty za námi, přišlo mi že nejedou a maj dobrou zábavu.
Před dalším kopcem, co má 450m nahoru, ztrácím kolegu a jedu sám. Úplně dobře se mi už nejede, první 2 hodiny jsem nejel úplně dle plánu a dál to nebude lepší. Plus je mi vedro, ze já blb si nevzal kratkej dres, dlouhej nejde sundat, 20 stupňů, sluníčko, to v předpovědi nebylo.
Sjezd dolů nic moc, obecně lze říct, že to je fakt gravel a ne trochu víc Strade Bianche, jak jsem si myslel. Vyjet ty stěny dá zabrat i technicky, vylitej beton rozškrábanej lžíci od bagru je vlastně ještě docela fajn stoupání.
Vyjíždím třetí kopec, jet to sweetspotem byla utopie, jde mi o přežití. V lomu kde vidím cestu pod sebou vidím, že z balíku zbyly dva, typuju to na pár minut, ale moc mi to nemyslí. Pocit, jak jsem to vyjel si nevybavím a číslo wattů je mi sem trapný psát.
Cestu pod poslední kopec mě provází totální kolaps hlavy, nejradši bych zastavil a někde se schoval, zmizel, neexistoval. Nebejt první, tak se někde schovám, koupím zmrzlinu, pak to třeba dojedu, ale to z prvního fleku nejde. Vlastně to, že jsem teď první je příčinou všech mých potíží a trápení, co to je za paradox? Za tímhle se jako fakt někdo honí, o tomhle lidi sní? Kdybych nebyl úplně v háji, tak se i zasměju.
Tohle moje cestovní rozpoložení prokládá neustálý strach ze sypkého podkladu, občasných šutrů a louží a všudypřítomných stojek, který se z neznámých důvodů zakusujou do stehen, bez ohledu na to, jestli je jedu jako mátoha, nebo se pokouším ze sebe vymáčknout něco víc, třeba mátohu v posmrtný křeči.
Zlatá chvilka přijde, když potkám holky, dostávám pití, colu a spoustu podpory. Nejsem schopen víc než zahuhlat, že sem jako první a teda asi musím jet, dík a čau. Když je po další zbytečný gravel pasáži potkám znova, ještě jim hodím bundu a je to. Jo hlava si to vyložila po svém, teď to ví, tys byl první, tak to si připrav dobrý vysvětlení, až přijede vysmátej balík pod kopec a všichni hezky odpočatí tě tam zadupou do země.
Alpe di Poti, nějakých 500m up. Před deseti lety to byl finish etapy na Giru, žralok z Messiny to tu valil nahoru 23 km/h v klidu v hlavní grupě. O 10 let a několik sezon přívalových deštů později už je místní sterrato hodně z formy. Moje maličkost je na tom ale ještě hůř. Kdyby mě někdo předjel, je mi to fuk, že se neotáčím, není dostatkem sebedůvěry, ale strachem z pádu a nedostatkem sil. Problém jak to vyjedu se smrskl na jestli to vyjedu. Watty z pochopitelných důvodů neuvádím.
Jsem skoro nahoře, sklon už není děsivý, předjíždím lidi z krátký trasy a začínám si připadat jako cyklista. Poslední prudká část kopce, tvl já asi fakt vyhraju. Soupeři se asi přežrali na občerstvovačce. Haluz, sjezd a asfalt do města, to už mě nikdo nemůže dát, myslím si a valím dál.
Sjezd jsem si užil, euforicky drtil rovinu do města a kopec k cílové pevnosti jsem vyjel sebejistě na wattech o kterých jsem před půl hodinou ani nesnil. A přece jsem vlastně neměl extra radost a nevěděl jestli se na pásce radovat. Tvl to za to přece vůbec nestálo.
Ale to už přichází tv kamera a borec s mikrofonem. Vyčerpaní míchané s hranou radostí a italština zamíchána s angličtinou. Nevěda co si myslím, řekl jsem, co asi chtěli slyšet. I “těžká trasa” byl ode mě eufemismus.
Pak se odebírám na pasta party. Pasta, ragú, salátek. K dispozici je i několik kýblů pecorina. Sedám si ke stolu, sluníčko svítí a když mám pocit, že tomu už nic nechybí, přichází borec a pokládá přede mě otevřenou lahev červeného.
Kostelecké lesy
Wörthersee Gravel Race
Žába – Ostrý start
Prý je to krásný závod a určitě ho musím jet. Moc to neřeším a začátkem roku posílám přihlášku na doporučený gravel závod. Proč ne, kolo mám už od podzimu a jeden ultrabikers jsem dokonce vyhrál. Určitě zajedu něco menšího na jaře a tak budu mít natrénováno na UCI Gravel World Series dost.
Jak se blíží půlka dubna, proklouzá mi mezi prsty jeden gravel závod za druhým a tak jediný trénink před UCI závodem je natahování si držky se Sergejem v Posázaví. Tím nijak nesnižuji kvalitu natažené držky od Sergeje, naopak obstojí v evropské konkurenci 👌
Na závod jedu se Sergejem v sobotu dopoledne, bydlíme na mládežnické ubytovně hned u startu. Vyrážíme trochu později a tak mám trochu obavu o kvalitu odpoledního rozjetí. Nakonec ovšem pozdější odjezd kvituji, protože za pět minut devět vbíhám do Decathlonu, jsem vykázán a v devět kupuji nové brzdové destičky, staré jsou sjeté na plechy.
Cesta ubíhá rychle, registrace s vyzvednutím čísla bez fronty, ubytování má zavřenou recepci a klíč ve schránce. Rychle se převléknu a jdu na krátké rozjetí, za hodinu a půl máme rezervaci v pizzerii.
Bohužel s novými destičkami zadní kolo přibrzďuje a samo od sebe si to nechce sednout. U prezentace určitě bude nějaký servisní koutek, tak tam mířím a ve frontě stojím za dalším Čechem, co nepodcenil přípravu
Za deset minut ve frontě a pět minut na stojanu platím 25€, ale kolo se zase volně točí. Rozjetí přechází do hodně zkráceného režimu, jen projedu úvodní rozřazovací kopec a valím zpět do sprchy a jdeme na večeři. Ještě že tu jsem se zkušenějším, bez rezervace by jsme dneska šli tak na párek v rohlíku.Ráno jsme domluvení vyrazit tak na 20 minut v koridoru předem. Snídaně a oblékání jde hladce, vylezu ven zkontrolovat kolo a jen napíšu zprávu že jedu rovnou do koridoru dřív. Jsem tam 45 minut před startem a stojím v půlce. Po mě dlouho nikdo nejde a zaplní se to až na posledních 5 minut. Pro příště buď hodinu předem nebo je to jedno. Start z půlky není dobrý, začátek je úzký a těžké stoupání jedu proti včerejšku volně ve dvou lajnách. Snažím se vyhýbat pomalejším, když je možnost předjíždím i v lese a jak vyjedeme na otevřenější cesty valím v rychlém pruhu. I tak mám nahoře odhadem ztrátu půl kilometru na čelo 6. vlny.
Místo zabudování do hloubi balíku makám na špici stíhací skupinky. Dbám na Sergejovu radu poslouchat tělo, protože to nejlépe ví jak jet. Bohužel tělo je zblblé prvními cukry z gelů v nové sezóně a letím po šotolinách jak hovado. Dojíždíme a míjíme korálky, skupina se mění na každém stoupání. Ale všímám si, že na čele se pravidelně střídám jen s jedním borcem z M45 a občas se nestihne schovat jeden M50. Zbytek cca 10členné skupiny první čtvrtiny závodu nevystrčí nos na vítr.
V hlavním kopci trati jsme nabalili Rubáše a pod kopcem dojíždíme Uličného. Vládi se chci držet, protože on ví jak nešlápnout a vyhrát. Bohužel mi to vůbec nejde a na rozdíl od něj tahám skupinu. Jako třešničku na dortu si dávám hákování eliťáka a úřadujícího vicemistra Polska. Fakt mě strašně baví letět na šotolinách 40-45. Neskutečná pecka tohle zažít, jen tu nemám Sukesovi zkratky. Strašnou blbost eliťákovi střídat, ale žáby tuhle nabídku neodmítají. Přeci nebudu dělat oranžovým barvám ostudu a tak držím stejné tempo alespoň minutku. Ve druhém stoupání okruhu nechávám Poláka jet a hledám novou skupinku. Nohy solidně prázdné a korunu tomu dávám na občerstvovačce, kde chytám 10 metrů díru na skupinu s Vláďou. Nedaří se mi v technických pasážích díru zavřít a dost se mi tam motají pomalejší závodníci z předchozích startovních vln. V jednom náročném sjezdu po čerstvě nasypané štěrkové cestě mě elite žena posílá k šípku. Doslova. Vynášelo jí to do leva, kam jsem měl mnohem větší rychlostí namířeno já a tak jsem projel trním a doma vytáhl trnovou větvičkou z výpletu. Naštěstí jsem o žádný trn nepíchl.
Bohužel sjíždění v technické pasáži bolí a nabíhají mi křeče. Nájezd do druhého okruhu jedu ve skupině s Vláďou, ale jsem v háji a nechávám ho s dalšími dvěma odjet. Padám do komatu a řadím se do háku a utíkám ze špice. Strašné stavy. V hlavě si fixuji myšlenku, že cíl je vepředu a proto musím pomalejší z předchozích vln předjíždět. Ožívám až když vidím že ostatní jsou na tom snad ještě hůř. Tohle se na silnici nestane, ale někteří soupeři jsou tak unavení, že nezvládají řídit kolo a na luční cestě v zatáčce prostě jedou rovně do louky. Tím se skupina redukuje, a při druhém průjezdu hlavním stoupáním okruhu nabíráme čerstvou krev. Polehku se probírám a zase začínám závodit.
Finální souboj o pořadí v závěrečném stoupání se smrsknul na to, kdo ho vůbec vyjede. Překvapivě mi nohy drží, křeče jsou pod kontrolou a odjíždím se dvěma soupeři z kategorie. Nemám hlavu a schopnosti pustit technický sjezd bez brzd a tak jeden soupeř mizí. S druhým dojíždíme skupinku z jiné vlny na rovince kolem jezera do cíle. Začíná se taktizovat jak v Paříži na velodromu. Na to nemám náladu a tak 500 metrů do cíle založím co zbylo a doufám, že se soupeřů třeba zbavím v jediné zatáčce co zbývá. Nebo to prostě budu mít dřív za sebou … obojí je dobrý výsledek
Nakonec jsem setřásl jednoho soupeře a druhý co se dotáhl zezadu mi nakonec nastoupí a přežehlí mě. Nevadí mi to, on mě táhl když jsem byl nejvíc v prdeli, díky.
Z ostré premiéry si odnáším 12. místo v kategorii a pohodlnou kvalifikaci na mistrovství světa do Austrálie. Každopádně je to krásný závod s poměrně příznivým profilem. Plno zážitků, dokonce jsem občas zvedl hlavu a kochal se panoramaty. Gravel pasáže byly poměrně rychlé, asfaltu na pití a jídlo dost, ionťáky jsem nabral všechny bez zastavení na občerstvovačkách a gely jsem si vezl v kapse na celý závod. Tlak v pneu jsem dal na kořeny v technických částech okruhu (1,9 a 2 bar). Alespoň jsem se nebořil na písčitých cestách a na asfaltu jsem se necítil pomalejší než ostatní. Manětínské šotolinky
Bílinská časovka
Žába – Slunění koz na výletě mezi sopky
Říká se, že neplánované akce jsou nejlepší. A je to pravda, moc díky oranžová bando! V týdnu Kolíkáč naléhal na přihlášení do SAL kvůli týmové soutěži. To dává smysl, a tak vyplňuji přihlášku. Beztak bych na většinu závodů jel. Krom 10 km časovky do kopce.
Strávit v autě 3 hodiny kvůli 20 minutám v kopci nechci. Jenže jsem přihlášený do týmové soutěže. A navíc Luke píše, že jedou 50 km rozjetí na závod a 50 km vyjetí ze závodu. To zní jako super výlet na sobotní dopoledne.
Vytahuji kozu z komory, spočítám zuby na kazetě a dochází mi, že to není ideální materiál na 12% stěnu. Prolezu vaky se záplety a hledám kde je jaká kazeta. Vyhrává 28 zubů, to mě snad donutí makat.
Ráno je zima, k Berlingu se nechám dovézt, naložíme kola, proložíme zipem a hurá směr Roudnice. Moc se těším na TTT před a po závodě. Tam tak nějak s citem, nechci Luka s Kolíkáčem popravit moc brzo. Svištíme krajem směr sopky. Nádhera. Občas dokonce zvednu hlavu a kochám se českou zahrádkou.
Přihlásil nás Vláďa, vyzvedneme čísla z jeho auta, dáme na záda a jdeme zjistit kdy jedeme. Za hodinu. Klábosíme, kvalitně vychladneme, dokonce na mě leze starťák při pohledu na úvodní krpál.
Konečně start. Rovinku rozjíždím asi zbytečně ambiciozně a zkusím se krotit, čeká mě první stojka. Nájezd dost ze široka, v klidu házím malou a jeden po druhém řadím větší pastorky až na doraz. A pak už jen držet kadenci a vychází z toho fakt prasecký výkon a hlavně to rozjet na horizontu. První brdek za mnou a nohy drží. Na krátké rovince moc neodpočinu a jde se na další stojku. Nejlehčí převod, zakousnutý do hrazdy a valím co to dá. Je to dlouhý, ale nesmím povolit a zastavit nohy. Ještě horší je začít sázet lehčí převody a nepřestat makat. Snad jsem to rozjel dost a zkouším odpočinout. Výkon 50W pod plánem, ale už jsem daleko za půlkou. To musím vydržet. Hypnotizuji waťák a válčím o 4 na začátku.
V poslední zatáčce svěsím a zkouším odpočinout. Za zatáčkou to jede překvapivě dobře v tempovém stoupání a vyhlížím cíl. Nikde nic, jen dolík a stojka s hnusným asfaltem. Tak to pěkně děkuji. V rozbitém klesání moc nejedu a jsem na sebe nasraný. O to víc zkouším v závěrečné stojce. Jsem prázdný, plíce pálí a ze setrvačnosti ležím v hrazdě a supím do cíle. Ani mě nenapadlo zvednout zadek.
Vyplivnu plíce a jedu pozdravit Pekusáka s Kolíkáčem a zafandit Vláďovi s Lukem. Zhodnotíme závod a bohužel asi musíme čekat na vyhlášení. A pak na opakované vyhlášení. Ale stálo to za to, 2 šlapky na bedně M40 a jedna v Ž.
No, a pak přišel zlatý hřeb soboty - cesta na kozách zpět. Ze začátku trochu rozpačitě rozhýbat nohy, ale postupně roztahujeme křídla a letíme krajinou zpět. Tohle se nikdy neomrzí. Díky.
Mladějov
Barbánek – Uterni kase
Z Okřínku ve 4 na JCL 2026
Šílený,jak rok rychle utekl,týden to na whatsapp skupině vře 😅
Dnešní domluva, že pojedeme z Okřínku po té nej kávě pod pergolou 👌 Vyrážíme ve 4.Smolda,Kolíkáč, Barbánek dáváme tvrdé špice,Kája jede ve zlatým kočáře nakouknout do nej podniku JCL😊
Mladějov 2026
Pozdravit známé,neznámé, vyzvednout si nová čísla, odhodit přebytečná kila a po důkladném rozjetí se těšit na první kaši letošního roku. Orange barvami se to tu jen hemží, na startovce 7 Šlapek+jedna na představci 😊
Prý je cyklistka týmový sport, ale tady to neplatí, tady ti nikdo nepomůže 😅
Na startu se hecujeme, to jsou stejně stavy 👌👌
V 17.41 opouštím startovací zařízení a prvně začínám závod s waťťákem, údajů je tu nějak více,ale hlavní ukazatel tepovka né a né se dostat na 160 tepů no co to jako je. Vítr si s námi hraje a já vím, že hodně Šlapek budu míjet po obrátce v proti směru. Hecujeme se co to jde, otočka přišla celkem rychle, brdky dávám pěkně ze sedla a nohy jedou. Závěrečný brdek na maximum. Uf docela to uteklo😀 v cíli mi Luk říká nebyl si na Káju sprostej,neplival si na ní 😅😅 myslím, že né 😊Vzít si závaží zase z bedny zpět, obléknout vestu a chystat se na cestu domů. Ještě přijíždí Pekusák, ten má zákaz vyjetí a musí se jít hned smát na společné foto 😅😅 jistě byl rád 😅
Gratulace Jíťe k 1 místu a Kaprovi k 2 💪💪 Loučíme se a jedeme domů. Dnešní úterní kaše byla móóóóc dobrá
Cesta malebnou krajinou do Okřínku ve 4
příroda stejně umí čarovat, krásné světlo co vytváří slunce,které nám začalo na cestu svítit, bílé vrcholky Krkonoš,svěží zeleň a vůně všude kolem nás,jsme v euforii. Povídáme si o tom jak to bylo hezké v místech kde byl špatný asfalt,jen to vjedeme do Kopidlna, tak tam posíláme každý pár špic,cesta po hlavní se ukázala jako dobrá varianta, krásný asfalt, široká cesta málo aut, takže 40+ není problém jet. V Okřínku jsme velmi rychle. Díky vám za pěkné úterní odpoledne 👌👌
Pekusák – popracovní rychlovka
Po sobotní časovce v Bílině, která byla mou úplně první časovkou v životě, ale kterou bych tedy já osobně spíše nazýval vrchařskou prémií, jsem si řekl, že už jsem zkušený časovkář a tak si zkusím i tuto výrazně rovinatější verzi.
A udělal jsem dobře. Sice jsem dojel ze šlapek poslední, ale zase jsem se o kousek posunul v zážitcích.
A jel jsem nejlépe, jak jsem uměl. Na silničce, žádné aero vychytávky, prostě tak nějak na pohodu.
Trochu dřív to zapíchnout v práci. Byla trochu zimička, chvilku jsem ladil co na sebe. Autem do Sobotky, přehrnout se přes kopec, pozdravit se s Jíťou, vyzvednout číslo, zkušebně „prolítnout“ trať. V protisměru již valí Kapr, po návratu na start už jsou na místě všechny šlapky.
A pak to jde vlastně ráz na ráz, Šlapky startují postupně na začátku startovní listiny, já až poslední. Tak vystřídám Barbánka, co vzorně fotí startující a když odfrčí on i Kapr, tak hurá - START.
Až k obrátce to šlo celkem dobře, asi i trochu pomáhal vítr do zad. Sice mě už předjel jeden borec ale já se nenechal rozhodit a jel jsem jak vítr 😊
Na zpáteční cestě to jelo kupodivu taky dobře až na dva okamžiky, kdy mi radar hlásí přibližující se auto. Tedy u toho druhého okamžiku jsem již věděl, že to není auto, ale zase další borec (omluvou mi je, že to byli borci z první pětky). Snaha se jich přidržet byla fakt marná.
Když prolítnu cílem, tak mě skupinka fotících se šlapek volá do záběru a prý ať se usmívám 😊
A pak je po všem. Jelikož se bude brzo šeřit, chlapy vyráží směr Okřínek, já pomalu přes kopec do Sobotky. No a jen Jíťa musí chudák v té zimě čekat na vyhlášení, aby si teda na tu medaili počkala 😊 Mimochodem gratuluju, jezdíš neskutečně.
A na konec chci poděkovat nejen Šlapkám za fajn odpoledne a pocit sounáležitosti našeho silného klubu, ale taky organizátorům takovýchto parádiček 😊
Tak za tři týdny nashle !
Železnice - Tábor
Šandovka
Beroun
Peklo severu 1
Kolíkáč – Domestik
Víkendový etapák trochu z ruky. Vláďa nabízí odvoz, ale celkem 8 hodin v autě mě trochu zrazuje. Počasí vylepšují a Katka by jela. Buknout ubytko ve Varnsdorfu, naložit 3 kola a nádherný víkend před námi. Startovné zabolí, ale podpora pořadatelům za uzavřený okruh je potřeba. Nové kolo sice mlsně pokukuje, ale ještě raději beru osvědčeného retro Fočuse na karbonech. Vrchařské Peklo, naděje na umístění v kategorii mizivé, navíc když je to kategorie M40-60. Tak slib Jítě, že to zkusíme spolu. Komboška a přes ní nahoru dlouhý dres. Start z kopce, s Vláďou úplně zezadu. Proskákat si dopředu a v prvním brdku sledovat naši dámskou posilu. To půjde, prokousat se před ní a jet jí tempo na hranici únosnosti. Zjistit, že si solidně dávám a Jíťa tam furt je! Hulis fandí a naše oranjes dvojička to mydlí nahoru. Jak se to narovná, tak založit a valit tvořit skupinu. Zezadu slyšet lupání a vidět stín. Je tam! Tohle není žádný hákovací nováček. Našim skautům se povedl extra nákup! Brdky do 300w, jo, to vyhovuje a z kopce a roviny valit šrot. Nenechat se rozhodit borečky, co kopce nastupují, stejně jsou pak ztrestáni a pohlceni. Tak tohle neskutečně baví! Hltám ledový vzduch a užívám si po dlouhé době závodění. A před cílem to ještě bez nějaké domluvy rozjet Jítě, která zkušeně a suverénně vyhrává spurt grupy! Gratulace, a Žábova ségra jen něco málo přes minutu před námi...
Navléci se do zimních hader, vzít cyklokrosku a protáhnout manželku na éčku přes nekonečné lesy našeho Švýcarska. Skvělé počasí v parádní přírodě, je to tady moc a moc hezký! A večer zjistit, že ubytko je 300 m od pivovaru Kocour. No co více si přát?
Vinařské stezky
Luke – Pohodové rozjetí do sezóny
Přes zimu se mi podařilo odsunout kolo do pozadí a hlavně se s tím smířit. Prostě si teď trochu víc chci užít toho, že jsem tatínek a trénovat víc můžu někdy pak, až třeba budu fogouš.
Takže tolik k úvodu a stavím se na start s dobrou náladou a vědomím, že stejně nejspíš po 4 hodinách zdechnu. Trasu jsem pro jistotu nestudoval a že Žába o ničem nemluvil, nepřišlo mi ani, že bych měl.
Po startu se zvedne borec, ve spurtu najede zezadu 3x na zaparkovaný auto a těsně u něj to strhne. Uvědomím si, že nemám zapnutou trasu a když konečně chytnu hák a sáhnu na garmina, borec to bez řečí zaflokuje a strhne doprava na lesní cestu. Vítejte v pekle bez pravidel, chtělo by se říct. Zatáčka, nástup, zatáčka, nástup. Na ukazování děr zapomeň, jak kdyby nás tu nechtěl, ale přesto táhne špice bez střídání. Nějakej Tim, prej je dobrej. Pak je tu Žába a Rakušan, co prý má rád desetidenní alpské bloky s průměrem 4500m up denně. Nakonec já a Tomáš Křováček, kterej aspoň vypadá normálně (čti: asi si z toho brzo vystoupí).
Po pár brdkách si Tomáš vystupuje a já tak jsem další na řadě. Vlastně jsem už ve skupině jen kvůli Timovi, respektive moji zvědavosti, jak dlouho vydrží jet takový peklo. Po dalším brdku mimo všechny rozumný zóny ale vystupuju taky a o Timově implozi si chci nechat jen vyprávět od Žáby.
Tím začíná vcelku povedená dávka vytrvalosti, tak jak sem si plánoval. Škoda jen, že Tomáš za mnou se moc nepřiblížil i když jsem párkrát přejel odbočku a dvakrát shodil řetěz.
Nakonec mě dojel asi na 120 km, bohužel jel líp kopce a já líp roviny, tak jsme se úplně nepotkali. Přitom naše postavy by to asi napovídali obráceně. V posledním kopci (kdybych věděl ze je poslední) mi ujel, já se pak ještě vracel pro vypadlý nářadí z kapsy. A už jsem ho nesjel, čemuž na vině byla nejdřív moje postupující únava a pak se přidala i panelka 8+km podél přehrady Nové Mlýny (číslo nevím). Ta se zařadila do seznamu “už nikdy víc”.
Jinak se mi to ale líbilo, imho jsem jedl dobře, zajel dobře a prostě jen chyběj km, respektive delší jízdy v tempu. Bude líp ;-)
Žába – Vinařství u suché dásně
Na jedné misce vah leží Peklo a body do týmové soutěže v SAL a na druhé straně je vyhřívání na sluníčku jižní Moravy. Omrzlé prsty prohrávají a v pátek večer míříme s Lukem do hotelu Žabčice.
Cestou po dálnici ladíme taktiku, hodnotíme zda závodit první nebo poslední hodinu. Řešíme co zajedou obvyklí soupeři a zda si chceme natahovat držku na začátku za Sergejem.
Snídaně je sice bez šampaňského, zato je domluvená o půl hodiny dřív. V klidu se najíme, navlékneme do kombinézy a popojíždíme na start. Návleky na ruce vyřešil pohled na soupeře, do kapes rvu gely na 5 hodin, vodu beru jen litr a na 50. km naberu 2 velké bidony.
Trochu k překvapení se mění poměr soupeřů na silniční a gravel trasu. Z nějakého důvodu jim přijde gravel moc náročný. Číža hlásí, že boj o bednu bude dneska bolet, na startu se staví mezinárodní konkurence. Zato tu nevidím nikoho známého, Sergej jede Peklo. To jsou zvraty ve vývoji závodu ještě před nacvaknutím do pedálů.
Prvních 200 metrů lituji, že jsem vynechal rozjetí. Belgičan Tim to bere hodně zhurta. První odbočku do lesa nijak nehlásí a trochu rozespalý balík natahuje na dlouhou nudli. Rovinka štípe do studených nohou. Další nejistá a neukázaná odbočka a lepím regulerní nástup. Au. Za mnou Rakušan Bernhard, Luke a Tom. Dál jsem v tom kalupu nedohlédl. Jede se nesmyslná lajna po lesní cestě.
Jako zuřivostí šílený ratlík když cupuje kartáč na podlahu. Lítají žíně, sliny, kameny od drapáků, neukazují se odbočky.
První brdek začíná čtvrtminutou na 900W, pauzičkou a minutou na 600W, nástupem a zakončeno tempem přes horizont. Jsme tu všichni a jedeme pod opravdový kopec. Na úvod 2 minuty 5W/kg kořeněné nástupy, svěšené nohy, 5 W/kg, rampa kde nestačí 7W/kg, lepení díry na 5W/kg v mírné části a zase nástupy. Nevylévám kýble glykogenu do pangejtu. Tohle jsou naplno otevřená stavidla. Luke to balí. Jak dlouho to vydržím? Jak dloho to vydrží Tim a Bernhard?
Jedna věc mě uklidňuje, Tim nesmyslně drtí kopce, ale horizonty vypouští a ve sjezdech má strach. Další 12% stojku nechávám na 600W odjet a jedu normálních 420W. Do cíle zbývá 135 km a bude se zvedat vítr proti. Na vrcholové fotce chybím v záběru, ale dojíždím si skupinu pod kopcem. Další stoupání rovnou vynechávám a jedu si svoje. Možná se až moc flákám, ale vidím že před koncem kopce si vystoupil i Bernhard. Ten Tima sjíží po kilometru a asi mu i začal střídat. Mě to trvá další 2 kilometry. Ale jedu si své, sjíždění dvojičky mě dokonce baví.
Míjíme domluvené místo občerstvovačky. Nikde nikdo, soupeři předemnou bez znepokojení pokračují, tak si nedělám vrásky. Dojíždím je akorát ve vesnici kde překáží autobusy. Tim odbočuje mimo trasu, Bernhard se plouží za svým autobusem, já za dalším. Následující stojku tak jedem každý zvlášť, sjíždíme se zase pod kopcem a já se ptám jak jsou na tom s vodou. Jestli mají zásoby na celý závod? Nemají, ale na tempu se nic nemění.
No co, pojedu s nimi a pak mě v křečích zachrání Luke. Závod získává nový rozměr. Blížíme se k půlce závodu. Do teď byl povrch většinově špatný asfalt nebo pevné prašné cesty. Ale přišel avizovaný písčitý úsek. Střídá se zde mělký a hluboký písek, občas zpevněný trávou, občas se mi plášť udrží na vrstvě jehličí. Občas ne. Tim s povrchem hodně bojuje, Bernhard je ve svém živlu. Snažím se od něj učit vybírat stopu a hlavně být před Timem, aby do mě zase nepadal při balancování v hlubokém písku. Alespoň tady Tim nenastupuje, jen se jede pekelné tempo diktované Bernhardem
Za pískem je hladký asfalt, vychází na mě špic a tak se položím na řidítka a vypnu hlavu. Po 1,5 km jedeme jen ve dvojici. Tim někde zmizel. Pro jistotu nezpomalujeme a poctivě spolupracujeme, oba chceme mít vinařství u suché dásně co nejdřív za sebou.
Projíždíme nějakou slavností, z palety pořadatel vybaluje petky s vodou na vyplachování úst po degustaci vín. Hlavou mi bleskne, že bych mohl pár lahví vody ukrást z palety, nebo někomu z ruky. Nebo v další vesnici zkusit vyždímat zahradní hadici. Naštěstí na 110 km stojí Číža a podává nám naše bidony. Na 3. pokus se mu povedlo nás předehnat. Díky.
Piju jonťák a přemýšlím kolik škody už žízeň napáchala. Přestává mě bolet hlava, ale nohy zůstávají gumové. Poslední kopec před přehradou mě nechává Bernhard jet špic. Sice bojuji s protivětrem, na druhou stranu určuji tempo. Nevím jeslti soupeř na víc nemá, nebo mě prostě už nechce odrovnat. Pod kopcem pokračuji dlouhou špici po asfaltce a těším se na střídání za zatáčkou proti větru.
Chyba. Za zatáčkou čeká hráz Nových Mlýnů. Úzké betonové panely tvoří dvě koleje, jsou natočené většinou na předobočák. Vítr se rozbíhá po nekonečné hladině, zvedá vlny a připraví nám 11 kilometrů pekla. Panely drncají, před větrem se nedá schovat. Bernhard mi polehku láme hlavu, akceptovat cizí tempo je opravdu kruté. Kdyby jen na chvilku zvednul zadek, asi mě tu nechá. Ale zadek nezvedá. Ve skrumáži rybářů jdu před něj a myslím, že ho začínám ničit stejně jako on mě před chvílí. V posledním hrbolu na trase mi nabízí sdílené první místo. Nechce spurtovat. Ani já nechci pokoušet křeče a týden neudělat krok bez bolesti.
Dáváme poslední dvě střídání, stále v solidním tempu. Cílem projíždíme společně na sdíleném prvním místě. Docela dlouho po nás na sdíleném třetím místě dojíždí Tom a zničený Tim. Luke má asi 25 minut.
U stolu místní hamburgerárny hodnotíme závod. Dojmů je po 5 hodinách dost. Trasa byla krásná, počasí perfektní a udělali jsme si to parádně těžké. S vodou by nám Tim asi natahoval držky o chvíli déle, ale bylo to součást závodu. S chutí na slané objednávám místní specialitu cibulový burger a hovězí wrap. Měl jsem začít wrapem a burger vynechat, ale je to jedno. Příští rok se bude po závodě hodovat jinde. Vinařské stezky 2027 se pojedou po luxusních rakouských šotolinkách, už se těším.
Časovka Grand Prix
Peklo severu 2
Jíťa – Víkend ve zlatém kočáře
On teda nebyl zlatý, ale oranžový. První závod Pekla Severu ve mně budil obavy, posunuli oproti loňsku start na cílovou pásku na Vlčí Hoře a ostrý start rovnou do sjezdu směr Brtníky. Vloni se tam vysekali závodníci z čela a to už bylo startovní pole rozdrobené prvním rozdělovákem, který letos chyběl. Jak jsem se hromadného sjezdu obávala, nechtělo se mi vůbec dopředu a ocitla jsem se někde uprostřed. Což byla asi nejhorší pozice, to už radši úplně na chvostu. Koukám asi 5 holek úplně vepředu, no to jsem zas protaktizovala.... Jenže po zimě bez kola jsem se moc necítila, Kolíkáč sliboval, že zkusíme jet spolu a že mi pomůže. Stál úplně vzadu, ale neměla jsem strach, že by si mě z kopce nedocvakl. A taky že jo, v Brtníkách už byl u mě a to se ještě chvíli předtím kolem mihl oranžový Vláďa jen jako šmouha...První kolo se jelo skvěle, Kolíkáč mě povzbuzoval, chválil a skoro až otcovsky radil, jak na to, aby se mi jelo komfortně. Jo a hlavně tahal, na rovinách fest, až jsem si říkala, aby mi vydržel až do konce. Ale to jsem se bála úplně zbytečně. Dojížděli jsme další závodníky a Prezident pořád na špici. Proč si trochu neorazí a nenechá jet i ty další? Jenže oni po rovině nejeli a vlastně ani moc nespolupracovali, ač tam byli 3 z jednoho týmu. Zato kopce vždycky napálili. Když jsme toto zjistili, jeli jsme si do kopce svoje (tedy moje😊) a Kolíkáč nás na rovině k nim zas dotáhl. Byla tam i jedna mladá holčina, tak jsem si řekla, že aspoň tu musím dát. Jela pěkně kopce, ale taky trochu netakticky. V druhém kole nás chvíli doprovázel i Hulis, (který předtím fandil v brtnických serpentinách), aby si s Kolíkáčem při závodě pěkně pokecali. Přišlo mi to vtipný, ale i moc hezký, že jsem si chvíli připadala jako na vyjížďce nikoli na závodě. Třetí kolo už kopce bolely a navíc nás v brtničáku začaly předjíždět motorky, troubení, hluk, iritovalo mě to a zjišťuji, že si z balíku plíživě metr po metru vystupuju a ta holčina jede furt s ostatními. Kolíkáč se však zachoval jako superdomestik a v téhle pro mě nejtěžší chvíli mi byl k ruce, jinak už bych si to dojela jako sólo časovku. Jel neskutečně, balík před námi se totiž taky konečně rozhoupal a začali valit i po rovině. Mezitím se za Šluknovem přes nás převalili eliťáci. Měli jsme chvilku chuť jim skočit do háku, ale co kdyby nás Jury za to diskly... Dojeli jsme radši naší skupinu, ale až pár km před cílem, nejdřív tu slečnu, co jim taky odpadla, ale chytla se nás a v posledním stoupání si, nevím proč, vlezla na špic, tak jsem ji zahákovala a řekla si, že ji nepustím až do cíle. Pánové vypadali, že se budou naším soubojem bavit zezadu, ale na posledním kilometru mi to rozjíždí Orange dres, na nic nečekám a hák té slečny vyměním za Kolíkáče, snad mě ta holka nepřespurtuje, ale hodím tam silný převod a v poslední zatáčce za to beru a jedu, co to dá. No, bylo to moc brzy, dlouhý spurt se spíš proměnil v boj to nějak urvat na cílovou pásku, ale vyšlo to. Cítila jsem někoho za zadkem, ale podle videa i výsledků to byl jeden z jezdců skupiny. Pocit v cíli byla velká radost, ač přede mnou dojela Žábova ségra v kategorii 40+ a další 2 top závodnice v ženách, tak mě ten závod moc bavil a konečně začínám věřit, že cyklistika je týmový sport.
Což se potvrdilo hned v neděli. Peklo Severu 2 a Česká Kamenice, tady se léta nic nemění, "slavnostní" start z náměstí, ostrý o 500m dál v kopci na Kunratice. Dnes nic nepodceňuji a drze hned do druhé řady. Orange helmy vidím zase hodně vzadu, asi bude chvíli trvat, než se sjedeme. Odstartováno, už během slavnostního startu se prosívám do středu pole, ale holky před sebou si hlídám, je jich zas pět. Mladé dvě dávám hned v prvním kopci, zůstává přede mnou Jana a ještě nějaká Eleven. V té po chvíli poznávám skvělou bajkerku Štěpánku a jede s námi vlastně skoro celý závod. V Kunraticích mě dojíždí Vláďa, tak ho povzbuzuji, ale on mě překvapí pokynem, ať hákuji. Aha, tak tohle bude dneska hodně bolet. Trochu mnou cloumají výčitky, že se obětuje pro můj výsledek, ale pak se kousnu a dám si závazek, že pojedu, jak jen budu nejlíp umět. Během chvíle nás dojíždí i Kolíkáč, to muselo být hodně těžké, já bych tohle třeba absolutně nedala. To jsou ty jejich závodní zkušenosti. A myslím, že hodně také dělá ta oranžová týmová duše. Celý závod jedeme prakticky v 5-6 lidech, občas někoho dojedeme, občas někdo odpadne. Štěpánka jede skvěle kopce, trochu mě jen vyděsí v druhém kole za Studeným, kde si přeloží v kopci o moje zadní kolo, ale v cukuletu je na nohou a s námi zpátky ve skupině, tak snad nic vážného. Vláďa se nám přizpůsobuje a když za ním jedu a pozoruji, jak zlehounka šlape a krásně točí, říkám si, že se to taky budu postupně učit. To moje lámání kopců na velkou nemá budoucnost. Ale dneska už u toho zůstanu. Skupinku celou trasu v podstatě Vláďa odtáhne, ale také spolu s Kolíkáčem, který se bál, že dnes bude mít mrtvé nohy, ale přesvědčuje mě o opaku. Navíc je taková moje záchrana, když už chytám za Vláďou díru i na rovině, páč jede neskutečně a na moje nesmělé volání "MOC" dělá, že neslyší, tak mu Kolíkáč odstřídá a skoro neznatelně zvolní a já se zas srovnávám. Tohle je radost mít kolem sebe tak vnímavé parťáky. V druhém kole v Jetřichovicích nám odjíždí Honza Jonášek se Štěpánkou, asi se mu jí zželelo, ona žádné pomocníky nemá a bojuje statečně. Ale naše oranžová lajna jim tenhle únik nedaruje a Vláďa to rozjede, že je v Srbské Kamenici velkolepě přežehlíme. Před posledním kopcem letmým pohledem dozadu zjistím, že s námi jede jen Honza a snažím se kopec vyjet tak, aby mi zbyly síly na poslední 3 km Vláďovy časovky. Do cíle přijíždíme jako Orange tým. Myslela jsem, že si chlapci zaspurtují i s dalšími dvěma, ale jsou tak galantní a týmový, že před páskou oba svěsí a nechají mě projet první. Tohle jsou krásné přátelské okamžiky, které mě s každou další vyjížďkou, závodem a setkáním ujišťují, že jsem udělala správně, když jsem na podzim Kaprovi kývla na ten oranžový sen.
Kolíkáč – Týmová síla
Královská snídaně a rozchodit nohy na Hrádek ve Varnsdorfu. Tak akorát dojet na náměstí v Kamenici na slavnostní start. Zase zezadu s Vláďou, který hlásí, že jede s námi. A kudla! To už si nebudu určovat tempo já. A studené nohy pěkně bolí, ten start je furt do kopce. Dva oranjes zadky jsou velkou motivací a musím do červených čísel. Stejně to nestačí a lepím to až ve sjezdu, kde jedu hranu. Uff povedlo se, ale tyhle starty nemám vůbec rád. Hákuji Jíťu a ta Vláďu. Je to o hodně náročnější okruh než včera, solidní stojky. Držíme po kupě a roviny rozjíždí Vláďa peklo. Chtěl bych vystřídat, ale moc sil na to nemám. Jíťa znovu zkušeně hákuje a je mi motivací být stále soustředěn, sebemenší chyba by mě vytrestala. Závěr před cílem už se mění v opravdové Peklo, každé sebemenší zvednutí sklonu pořádně štípne, ale závěr Jíťa zvládá brilantně a jednu soupeřku nechává za sebou. Žábova ségra zase potvrdila svoje kvality a dojela něco přes minutu před námi, ale třeba se ještě letos zadaří ji týmovou silou zdolat!
A zase na cyklokrosku a vytočit v klidu nohy v nepoznané krajině. Stálo to za to tenhle víkend, věřím, že Peklo bude pro mě lákadlo i za rok.
Syřenov
Barbánek – Druhé dubnové úterý
Z Okřínku na JCL v sedmi 😊
Už druhé dubnové úterý to v Okřínku pod pergolou žije svátkem cyklistiky. Luk vymyslel krásnou trasu 👌, kudy protáhl Kolíkáče novou Asia raketu 😅Po dlouhé době v krátkým krátkým, ale úplné teplo nebylo. Občas se Luk šel vyvětrat a my ho sjíždíme, ještě, že tomu tak bylo, protože příjezd na start byl takový, že na prezentaci předbíháme závodníky co startují později, jinak by nám to wodjelo 🙈a člověk by tu byl jako divák 😅😅
Bylo hezké, že člověk jel cestou na start po části trasy která se jede a vypadala móóóóc pěkně 👌👌
Nová Ves - Brdo. No ty Woe
Prezident mi bude dýchá na záda 🤣
Tak,tenhle obrázek mě bude pronásledovat celých 8,4km 😅
Pořadí startovního roštu nádherné, Jíťa na koze startuje o minutu dříve než já,Kolíkáč jen 30s za mnou,to nechceš ,to bude stres 🙈To se Korďasovi opravdu povedlo 😅
Jíťa odjíždí, další holka a mě už hodiny odpočítávájí vteřiny 3,2,1 start a jde se na to. Začátek pěkně z kopce a pak začíná zábava, trasa vedena mezi loukami po krásných úzkých asfaltech v člověku vyvolává pocit štěstí nad krásou naší krajiny. Z tohoto kochaní, člověka dostává první stoupání které se zakusuje do stehen,ale není to tak strašné. Vidím Jíťu jak se k ní přibližuji,ale jak se dostane na vrchol kopce okamžitě mi na ochočené koze mizí 💪💪 Občas se podívám za sebe jestli neuvidím Kolíkáče,ale přeci jenom jsme na začátku, takže nečum za sebe, když se bude něco dít,radar ti dá vědět 😅
Máme tu druhé stoupání a začínám se k Jíťe přibližovat,předjíždím jí na horizontu, kdy jdu před ní a myslím si jak ji zmizím z dohledu,óóóóó jaký omyl 😱 Jíťa mi říká, že je zákaz hákování ať jedu, jenže netuší, že já jedu,ale víc to prostě nejede,tady člověk pochopil jaký rozdíl je v koze a normálním kole, takže v tu chvíli ji brzdím,ale opravdu to víc nejelo! Což se v cíli vyříkalo😉Takže mě přejela a regulérně ujela 💪💪 Sjezd to byl pěkný a přišel teda vhod před závěrečným 2km stoupáním ,kde po chvíli jdu opět přes Jíťu a bolestivě ukrajuji poslední metry této krásné časovky. V cíli vydýchat spokojenost z odjeté jízdy a jít aspoň udělat nějaké videjko kamarádů s blbým dabingem 😅😅 Chvíli pokecat s Camrdou, počkat na Smoldu a už musíme jet domů,aby to člověk opět stihnul za světla. Krásná atmosféra a nálada tu panovala.Veliké poděkování všem co se o nás starají a dělají to hezké 👌 👌 👌
Cesta z JCL v sedmi 😊
Od cíle jedeme stejnou trasou po rozdrbaném sjezdu, kde každý za své, ale do Okřínku to bereme z Jičína po hlavní,teda až po průjezdu staveništěm 😅Pak teda nastává vyjetí jak se patří, to byl Teda úlet, díky vám za něj 😅😅👌👌
Jarní prolog
Tour de Brdy
100 mil Toulavou
Luke – Pohodové rozjetí II
Plán nabírání vytrvalosti v delších závodech pokračuje. Před týdnem bohužel moc nebyla skupina, tak snad to bude lepší. Osazenstvo hnízda ale vyměklo a tak jedeme jen s Vláďou a Žábou.
Po startu fakt klid a pohoda. Pokec a trochu slovní dráždění Žáby. Komboška ok a zima není. Přejedeme nečekaný gravel úsek a Žába rozjíždí tempo, který pak Vláďa vystupňuje v prvním brdku. Vysadí mě do čela do sjezdu, tak se moc nerozpakuju a dole mám náskok, který dolepí Žába a Milan Kmiť.
Mám chuť počkat na zbytek, plán byl se svézt a pak si jít koupit pití, ale prý jedem. OK, změna plánu a nejdřív umřu a pak teprve půjdu pro pití. Valíme tak, že asi umřu docela brzo, což teda sděluji Žábovi, načež se trochu zvolní. Přežívám hektický začátek, občas to brzdím v kopci z čela na 310W, ale jinak se snažím jet a posouvat skupinu dál.
Žába má bidony na celou trasu, já zhruba na půlku, tak se postupem času snižuje moje touha viset, spíš chci trochu odtáhnu, dokud můžu. Vystupuju pak v táhlým magnetu z Kamýku, kde se paradoxně nic moc nejede, ale pár zlomů v kopci a tempu udělá pár metrů a najednou jsem extra línej to dolepit.
Čekám, že Vláďa přijede s grupou kde se svezu, tak mi ani nevadí prostát cenné minuty na semaforu. Míjím pumpu před Krásnou Horou a chci samovýčep o pár km dál.
Při hledání samovýčepu mě dojede Vláďa, ale co hůř, samovýčep nebere papírky ani karty a přitom už mám skoro dopito. Dalších pár brdku je pak o žízni a mrtvejch nohách, Vláďa solidárně uzpůsobuje tempo, ale pak ho to přestane bavit a prý mě tu nechá se trápit.
Po prvním brdku se vydává mimo trať, po druhém ho taky dojíždím, po třetím mě ani nehákne a do Sedlce tak dorazím docela s náskokem. Musím ale už pro pití, tak ho nechávám svému osudu.
Rychle koupím ice tea, naleju do bidonů a vyrážím. Studený pití mě docela osvěžilo a tak Cunkov nějak vylámu.
Pak už je to prý easy, vlastně si to i užívám, i když ve skupině by to bylo lepší. Nohy ale až do konce docela spolehlivě jedou, což je značný zlepšení, tak snad se forma tedy ubírá správným směrem.
Vláďa – Špatně přečtený závod
V rámci Včelnického soustředění se jeví jako ideální odskočit si v pátek do Tábora na UB Sto Mil Toulavou.
Nakonec jedeme ve třech, rozjetí ani neplánujeme a i když je celkem kosa, beru jenom kombošku a návleky na ruce. První kilometry se jedou dost vlažně a je to vlastně spíš přátelská vyjížďka. Až kdesi v polích trasér prohlásí, že asi teda můžeme vyrazit.
Tempo nejdřív rozjíždí náš Žába, pak do zbytku brdku diriguju tempo já. Na horizontu trochu přišlápnu, abych si v klidu najel do sjezdu, ale to se úplně pozdává Lukovi a ani Žábovi, takže mě nekompromisně odkážou pryč. Ve sjezdu za nima skáče ještě Milan Kmiť. Jsem v klidu, za námi je ještě Žábův kámoš Ziki, kterého Žába wobkládal.
A tak čekám, že Ziki si to docvakne a já se v klidu vyvezu. No jenže ono nic. A tak mi nezbývá, než si to zkusit docvaknout. Chvíli se přibližuju a když zjišťuju, že jedu sám hvízdnu na prsty, že jako na mě mají počkat.
Z dálky vidím, že se Žába sice otočil, ale místo čekání se zakousnul do představce a drtil tempo do kopce. Ještě to chvíli zkouším, ale je mi jasné, že pokud budu pokračovat, tak jsem asi dojel.
Takže to jsem nezvládnul...
Chvíli přemýšlím co s tím, ale naštěstí se objevuje Vláďa 2 a Vláďa 3 a tak se domlouváme mezi sebou a začínáme točit. Cukám ramenem, ale Vláďa 2 dělá, že nic nevidí. Reaguje až na druhý pokus. Nakonec rozjíždíme poctivý kolotoč a tak se držíme před Zikim a spol. Pod kopcem je většinou slyšíme za sebou, na kopci jsou daleko za námi. Chvíli to teda už vypadá, že pojedeme všichni pohromadě, ale nakonec je v jednom brdku necháváme za námi.
Na 84. km v kopci zahlédneme něco oranžového v kopci a podle Garmina to vypadá jako Luke. Vzhledem k tomu, že ho dojíždíme ve sjezdu, tak je asi slušně prošitej. Chvili jedeme spolu, ale když misto v háku radší jede do brdku v protisměru tak dospěju k názoru, že se nechce nechat kvalitně vláčet naší skupinou a oznámím mu, že ho tam necháme napospas osudu.
Nevím, jestli ho to nějak povzbudilo, ale to nechávání napospas nám trvalo ještě další 2-3 brdky, kdy jsme se tak různě potkáváli buď proto, že jsme s Vláďou 2 a 3 špatně odbočili a nebo nás dojel ve sjezdu. Nakonec šel radši do krámu koupit si pití. To už bylo pod Žábou avizovaným Cunkovem.
Vlastně úplně nevím, co se na tom kopci Žábovi nelíbí - bylo to pár serpentin, dokonce poznávám i tu, ve který jsem lehnul, i když jedeme z opačné strany. Akorát jsem se nějak nedočkal toho slibovaného 20km dlouhého šlapavého sjezdu.
Když jsme to s Vláďou 2 a 3 konzultovali, tak nám přišlo, že je to spíš nahoru a dolů. Ale každopádně cesta docela ubíhala. Cca 10km do cíle nás brzdí semafor. Na tom se Vláďa 2 a 3 poroučí a nechávají mě napospas. Ideální čas pořídit si pořádnou křeč.
Začíná to být docela bizár - jedu po rovině ze sedla na nízké kadenci (co bych si počal, kdyby Jíťa den předem neříkala, že nemá křeče, protože jezdí těžké přeovody), abych nemusel dolů z kola.
Po odbočení do zahrádkářské kolonie se ještě na chvíli připojují Vláďa 2 a 3 s tím, že bysme mohli dát spurta na cílovou ceduli Tábor. Tu jsme ale nepotkali a tak dojíždím sám na třetím místě cca 20 minut za Žábou.
Celkově to bylo super, pořád nahoru a dolů, solidní trénink na maratonskou časovku