Souhrn reportů
Anonymní uživatel :: Přihlásit

Výpis reportů - 2021

Jen vyjížďky :: Jen závody (bez marathonů) :: Jen marathon cup :: Vše

Novoroční Cukrák

KolíkáčPomerančové bobulky!


Ani rok 2021 neporušil tradici, která trvá již od roku 1941. Smíchovský železniční most znovu vítá milovníky okřídlených strojů na prvním švihu nové sezóny. Ze Šlapek Oťas, Luke, Turista, Profesor a Robin. Ťuknout si loktem na snad lepší rok, než byl ten předchozí. Kecám s Robinem a ani tak nezpozorujeme, že letos se letí kolem chuchelského závodiště v hodně divokém cvalu. Profesor na jednici to hecuje, že mě dnes chce zadupat! Tohle potřebuji! Berounka překonána, kopec se blíží, chce se to nasunout dopředu. Kadlini stoji v krajnici asi s defektem, nebo jen půjčuje svoje přední kolo nějaké mladé pušce z Dukly. Oranžový vláček se formuje do přední linie. Kolem junioři z Dukly, včetně jejich něžného zastoupení. Dávno jsem zapomněl, že je pod nulou, že se pode mnou kroutí zimák s blatníky. Šlape se tak lehce a opojně. Ale nic netrvá věčně a tak asi v jedné třetině kopce hlásím Lukovi, tak si to užij . Čelní grupa pomalu odjíždí a mě válcuje ještě náš Turista, který se docvakává za Lukem. Čekám, co přijede zezadu za skupinu, ale je to jen pár osamocených jezdců, na které nemám nárok. Sklon se pomalu srovnává, Luke s Turistou na dostřel, jen se zvednout! Konečně si mě zase někdo sjel, ale ke střídání se moc nemá. Takhle je nedojedeme! Zkouším krátkou špic, pak jen trhnout loktem, ale borec nevystřídá. Až těsně u vysílače nastoupí, ale to už je pozdě k nějakému doskočení si dopředu. Rozepnout dres a nechat vyvětrat tu první letošní intenzitu. Hulí se z nás jak z lokomotiv, ale ze šťastných lokomotiv Je tu i náš Lemond, tak ještě s ním si plácnout do nové sezóny. Kbeláci Šmíďák a Viky rozjařeně plánují první kilo sezóny, a já jako bych cítil ten jejich bolavý kolodějský Strašín. A v civilu se k nám hrne i Dáša Likusová (KPO), poznává naše ikonické dresy, které neztratily nic na své záři! Vždyť to je již pěkná řádka let, kdy s ní nějaká Šlapka jela v maratónské skupině. S Lukem, Oťasem a Turistou domlouváme ještě Davli, ať natočíme něco do foroty. Štěchovická rovinka bez zúžení a semaforů dává vzpomenout té historii, kterou jsem tady již zažil. Safra, pěkně to utíká Z Davle nahoru, Oťas krásně drží, a tak vrchol u trafačky, kde dáváme servisní pauzu, mi zase dává vzpomenout na pauzu na Lázech na Mamutu 2020. Kudla, nedá se nic dělat, chci to zase zažít, ty opojné chvíle, kdy letíte v týmovém vláčku s kamarády, kteří vás nenechají napospas osudu. Tady se fasují orange antidepresiva, která se nedají nikde koupit, ty se musí vybojovat, těmi nespočetnými švihy, aby to pak třeba jen jednou v sezóně klaplo v týmové závodní grupě! Tak ať máte všichni dostatečnou zásobu pomerančových bobulek i v roce 2021!

LukeVýpal cukroví na Cukráku


Teploměr ráno ukazuje dva stupně pod nulou, nad jogurtem s vločkama si čtu a vzpomínám, jak to bylo loni... taky -2, ale tím podobnost končí. Jednice zůstává doma, blatník je jistota, silnice od solanky navlhlé, to bych čistit nechtěl. Nechápu, jak Kolíkáč loni přišel na jednici a bylo sucho a letos na zimák a je vlhko... Přitom počasí mi přijde stejné... asi ty roky zkušeností... I já jsem o rok starší a trochu mě to děsí, loni jsem měl problém jít si večer lehnout a ráno vstát, teď byl problém večer vydržet do půlnoci a ráno jsem se vzbudil před budíkem. Strašný, jak jsem za ten rok sešel...
Depresi z hlavy ale rychle vyfouká ranní mráz. Průhonice spí i když k mému překvapení cestou pod dráty pár lidí potkám. To loni nebylo. I tak jsou ale silnice skvěle prázdné. První ťuknutí pěstí roku 2021 symbolicky s prezidentem. Co víc si přát? No možná ještě pár lidí do party, což se rychle plní. Nejdřív pípne na Garminu zpráva od Profesora a na Chodovci s ním jsou i Oťas s Turistou. Tak rychle popřát si štěstí a vyrazit, abychom se neshlukovali. Přesun přes Prahu je přímo ukázkový, všichni tři loňští ministři zdravotnictví by měli radost. Zato parčík už ty cyklisty nemůže pobrat. Lidí odhadem třetina loňské účasti, ale při snaze držet aspoň trochu rozestupy to moc poznat není. Překvapivě to jako loni dokumentuje ČT, tak snad nás nepomluví, ale upřímně pořád to vypadá líp jak středeční Tesco. Tradiční odlehčení před výjezdem, nějaké to foto a jde se na věc.
Oťas hlásí, že se jede nějak rychle proti loňsku, pravda to je, ale nějak to nevnímám. Jsem rád, že se trochu zahřeju. Vyrazili jsme mezi posledními, a tak skoro není vidět začátek balíku, který je možná stejně dlouhý, ale minimálně o polovinu užší. Vlastně se jedou vcelku vzorné dvojičky. Jak se blíží začátek stoupání, začínám si vybírat za kým bych to mohl odviset. Když se kolem sune Kolíkáč směr špic, maratonská automatika zafunguje a ve vteřině už se vezu za ním dopředu. Za mnou to jistí Prófa, takže to vypadá velmi profesionálně a v balíku, kde větší účast má jen Dukla to budí patřičný rozruch. Jako když Sky v době největší slávy najíždí do čela. Pak se sklon začne pomalu zvedat a lidí na čele pomalu ubývat. Kolíkáč se pěkně zapracoval do čelní skupinky a já jen visím. Musím ze sedla a moc bych si na sebe v tuhle chvíli nevsadil. Párkrát se ještě zvednu, když tempo není úplně ideálně rovnoměrné a najednou koukám, že už tu moc jiných dresů než Dukla nezbylo. Najíždím si víc stranou abych se kouknul kdo tu je a překvapivě jen Turista vlající na chvostu. Za chvíli už tam ale vlajeme oba a já při pohledu dopředu vím, že tohle asi bude moje dnešní maximum a čelo se nenávratně vzdaluje. Zalezu do háku a nějakou dobu jen tupě hobluju Mirkovu zástěrku. Hlavou mi běží ten loňskej rok a že to chci všechno zase zažít. Vlastně ani tohle tupý hoblování mi nějak extra nevadí a svým způsobem sem se na to snad těšil. Ale to už jsme na rovince před posledním vzepětím, naším i kopce. Z háku radši nevykuju a dobře dělám, protože Míra ještě přitápí a posouvá nás tak o dvě místa v pomyslné výsledkové listině vpřed.
Nahoře to docela dlouho vydýchávám, ale rozhodně mi není zima, což dost oceňuji. Ale mám z toho docela dobrý pocit. Dojíždí zbytek, tak ještě naladit trasu na zbytek dopoledne a můžeme pokračovat. Podél Vltavy nakonec do Davle a přes Jílové a Petříkov domů. Jede se akorát tak, aby to nebolelo a nebyla zima. Krasný den, lépe snad do nového roku ani vykročit nejde. Navíc vzdát holt ikonické trafačce nad Jílovým a ohoblovanému Petříkovu. Díky a jestli platí "Jak na Nový rok, tak po celý rok", tak to bude letos velký! A to bych taky všem do nového roku moc a moc přál!

Štětí

BarbánekVýlet s velkým V


Do kalendáře akcí koukám vždy jedním očkem a vůbec nepřemýšlím nad tím,že bych se nějaké zúčastnil Vždyť mám běh a novoroční předsevzetí,ale to mi bere hned problém s kolenem A tak sundavám silničku minulý týden ze hřebíku v plné zimní výbavě,jen vzduch v duších není. A tak znovu ožívám tento stroj pumpou a jdu vyzkoušet na Sázavu jestli jsem na něm nezapoměl sedět a šlapat

Pátek ráno koukám na ten nejhezčí web a vidím akce Štětí a červ v hlavě začne hlodat,vidět ty známé tváře,tisknout si pravice to prostě chceš A tak řeším jak s logistikou a dopravou na nějaké místo srazu. Všude pro mě daleko a tak večer volam Kaprovi,zda můžu přijet autem do Sojovic a jestli mi nabídne háček na sraz v Mírovicích. Vůbec jsem nečekal,že by řekl né

Ráno vstávám v 6 hod ještě tma,teplota 0 stupňů a lehce pocukrováno jak romantické. Vyžehlit obličej ,udělat snídani,vyřídit ranní komunikaci začít připravovat věci. Termoska s teplou medovou vodou,sojovické suky (značky Zora) jesenky a jednu housku rozpulenou. Obléknout osvědčené věci,hodit kolo do Maxíka a upalovat směr Sojovice kde jsem přesně na čas. Kapr mi nabídne vyhřátou prádelnu. Uspořádat věci do kapes jak je potřeba. Kapr po chvilce přichází první přivítání s legendou a už ukrajujeme první km z dnešního výletu do Štětí směr Mírovice na místo hlavního srazu. Pohodové tempo mi vyhovuje,mluvíme o všem možném,silnice prázdné to je paráda na naměstí v Mírovicích jsme rychle. Tam už nadržený Alf,Bobek,Kolíkáč,Luke,Camrda. Pomačkat pravici,popřát si vše nej v novém roce.

Vyrážíme po trase,ukázněné dvojičky doplňuje Pantáta to je bůh skoro se nepřibrzdí a hned skáče do háku V Mratíně nás předjíždí Ryba s nástavci užívá si poslední den své karantény. Snad Camrda zavelí nesmí nám ujet je úžasné nemít na to,nemyslet do budoucnosti Roztočit hnáty, s Camrdou a Lukem upalovat za Rybou,rychlost se zvyšuje tepy letí vzhůru,tahle Rybička nám neujede,ale dlouho bych tam nevydržel Ještě v rychlosti,když hákujeme Rybu potkáváme v protisměru Ivču + jeden (sorry nevím jméno) a jen slýším Ivču to vás nestihneme,to byla hláška Zastavujeme v Nové Vsi všichni se formujeme a pokračujeme. Užívám si nové cesty a své sousedy. Zastávka na chc.ní u mistní pískovny a ja se jdu přivítat s Pantátou. Vše by bylo v pořádku,kdyby se mě pak nezeptal ty si kterej….vykulím oči! Tak před rokem v Radegastovně mi asistoval na WC a málem mi skončil pod sukní a najednou mě nepoznal ještě,že jsem plachá Byla jsem tedy hrozně zklamaná,takhle mě odkopnout a zapomenout,jak na nějakou Vinohradskou Šlapku ale vše odpuštěno

Znovu pokračujeme,tempo ideální, komunikace možná jen,když se to občas zvedne,tak Camrda se svým jednopřevodníkem zlobí a otáčí se kdo za ním vystřelí pěkně si ho dojedu a háknu ho za rameno a dám odpočinout nohám ať vídí jaké to je tahat takové kila vzhůru. Myslím si,že mu bylo i teplo Luk zase pořád mluví o tom kdy má shodit na malou,že mu velká žere watty nebo co až mu nakonec watty seřerou drát na zadním kole Na pěkném místě kde slunce svítí se Bobek ujme role mechanika a dává Lukovo zadní kolo do provozuschopného stavu.Tohle už nevydržel Kolíkáč a hodil Bobka kolo do hnoje,kde mu způsobil pomalý defekt a tak měl Bobek o práci postaráno Kolíkáč než aby přiložil ruku k dílu,tak nás pořad krmil tím jak vozí perfektní redukci už několik let na foukání kol. Bobek byl,tak unesen tím vyprávěním,že opravu duše odflákl a těšil se až ve Štětí onu regukci vyzkouší Pumpa se tedy v Mělníce vynechává a obklopíme tu ve Štětí. Zátím co my si dáváme kavu,jídlo,tak Bobek opravuje a fouká pumpičkou zadní kolo,protože Kolíkáčova redukce byla úplně na ho.o tolik let vozil gramy navíc,každý ho v kopcích kvuli ní wobložil a pak ani kamaradovi nemohl pomoci Nevím jestli jí vzteky zahodil a nebo někomu dal do kapsy ať už se s ní netahá

Opraveno,občerstveno a letíme zpět k domovům. Neskutečný jak Ivča jede,kadenčně lehce točí nohama a nerve to silou,paráda. Cesta utíká rychle a nastává loučení jižní větev na Kostelec a já s Kaprem a Bobkem na Starou Boleslav kde nás opouští Bobek a my s Kaprem do Sojovic. Ještě na 115km náznak křečí do stehna bylo by divné kdyby né V Sojovicích ještě semnou Kapr krouží kolem baráku ať mi cinkne 120km ono to tak trochu lépe vypadá. Vzít si klíčky,hodit kolo do auta,odmítnout pozvání na kávu(omluva příště se rád zdržím)rozloučit se a upalovat k domovu.

Varianta dojet autem do Sojovic se pro mě ukázala jako ta správná. Dnešní výlet s velkým V jsem si fakt užil. Příjemná společnost,nádherné počasí,krásná trasa,pohodové tempo to vše jsou plusové body
Děkuji vám za kus překrásné soboty v sedle

Barbánek


KolíkáčOmlazovací kůra


Leden. Konečně. Objížděcí sezóna začíná, využít síly balíku a nechat se odtáhnout daleko od domova. Zažít to mrazení, že to nazpět nemůžu dát, i když vzpomínky potvrzují, že to vždy nějak úspěšně dopadne a horká vana bude cílem výletu. Ve čtvrtek si zarajtovat s Lukem ve sněhu na krosce, pěkně stáhnout strachy zadek a držet sedlo, abych nešel k zemi. Pak na hladkém asfaltu zjistit, co to je za komfort jízdy. Večer promočit kecky s vykutálenou partičkou Běhen. V pátek stehna v jednom ohni a těšit se zase na milované kolo.
Sobotní ráno na Jižňáku, vykouknout z okna na tu bílou krásu, která poletuje vzduchem. Hmm, tak to bude zajímavé. Oťas píše, že se nehodlá někde vysekat. Najíždím na vymrzlou cyklostezku, sníh křupe pod GP4000. Snad dnes podrží. Hlavní již vysolená, chvilku marně počkat na kruháku, co kdyby někdo. Na T je to již veselejší, Luke a Camrda si dnešní taškařici nenechali ujít. Na Čerňák v černých srajdách pěkně po hlavních. Ale stoupání do Satalic se změnilo v alpský vysokohorský přejezd. Ujetý sníh a zmrazky. Stáhnout půlky a pevně sevřít řídítka, jak se teď hodí čtvrteční trénink. Tak tohle nechceš, takhle do Štětí určitě nejedu. Těším se na hlavní do Kbel, ale ta vypadá stejně. Tři magoři na kolech, okolo auta málem nasazují řetězy. Nálada na bodu mrazu, přemýšlím, kde je nejbližší metro. Camrda hlásí ještě 20 km a bude to dobrý. Z Kbel mírné klesání do Miškovic. Jak mávnutím kouzelné hůlky se situace na silnici i v mé hlavě otáčí. To snad není možný, silnice mokrá, černá, na polích jen mírný poprašek. Mírovická náves se třese pod hurónským setkáním Polabské a Jižanské větve. Vidět ty opelichané tváře, které se díky tomuto sportu vracejí o 20 a více let dozadu. Tohle je omlazovací kůra, kterou neumí žádný plastický chirurg.
Najednou jsme výškově o 100 metrů níže na sjízdných silničkách a wobjížděcí show může začít. Ryba to některým zpestří svojí rychlostí v nástavcích, abychom pak nabrali Ivču, Martina a Pantátu. Jak povznášející hrábnout na špici, aby se ostatní svezli háku. Ivča upozornila na novou lávku v Lužci nad Vltavou, Kapr naklikal novou trasu a mohli jsme si tak vychutnávat krajinky bez provozu. Majestátný Říp na obzoru, pěkně pocukrovaný a do toho Lukův problém se zadním kolem. Prasknul drát a kolo neprojde rámem. Luke se již vidí v autě, ve kterém přijede zachraňující manželka. Ale já si vzpomenu, že vozím centrklíč, který se v rukách Bobka změní v kouzelnický nástroj. Po chvíli můžeme vyrazit, jen kdyby Bobek neměl svoje zadní kolo na ráfku. Tady na sluníčku, v pozadí s horou praotce Čecha a v téhle partičce to ale nebude žádná komplikace. Přejíždíme nový most ve Štětí, Bobek chce pumpu tady, ještě přece jenom potřebuje vyladit zadní kolo na let nazpět.
Pumpa, která toho taky již hodně zažila a dnes znovu zažívá. Jsme v cajku a valíme do Mělníka. Párek se vynechává s popěvkem od Kaťáků: „Někdy příííště!“. S Lukem na špici to baví do té chvíle, kdy mě nechce pustit před sebe na vystřídání, při mém zrychlení, též zrychluje. Za námi švitořící dvojičky a já vím, že ten transport do Prahy, ještě bude bolet. Konečně se uvolil a vzadu je hned příjemněji. Kapr, Bobek, Barbánek, Alf se loučí, my na Kostelec kolem rozpadlého plicního sanatoria. V Mratíně se odpojuje Ivča a Pantáta a ve Veleni Martin. Veselá trojka z rána zbyla, před Vinoří si vydupávám zastávku na tyčku a termosku. Teď by to již mělo klapnout, silnice jsou černé a mokré a blatníky plní svoji funkci…
Děkuji, že to stále držíme, že ta plavba má stále takové grády! Moc jsem si to užil, takovou estrádu neumí žádná komerční ani veřejnoprávní televize!

LukeŠtě(s)tí


O párku v Mělníku, teda v rohlíku, melu minimálně od října. O Štětí jakbysmet. Chudák Kolíkáč si toho musel tolik vyslechnout. Jak přežít zimu, připravit se a pak to tam poslat. Kam? No přece na ten párek. A ten je nejlepší na stém km v Mělníce. Všechno vyšlo, leden začal, výlety se prodlužují. Do Štětí se těším moc. Týden začal, pátek je tu a já bych nejradši nejel. Sakra proč? Teplota i odhodlání klesá až kamsi pod nulu. V hlavě probíhá tvrdé vyjednávání o tom, jak moc asi zmrznu, jestli sebou někde fláknu a jestli to opravdu je lepší než se trápit doma na trenažéru. Zásadní zlom přichází až po otázce, co chceš dělat v sobotu odpoledne. Sedět s hlavou v dlaních nad neutichajícím přívalem fotek, aktivit na stravě a hlášek, který asi jsou vtipný, ale ty je nikdy nepochopíš? Nebo ležet ve vaně s pocitem absolutní blaženosti, hlavou v oblacích a další popsanou stránkou oranžového deníku?
V sobotu ráno pak totální automatika. Teda než zavřu dveře od domu... Sněží. Ty jo, tak to nebylo v plánu. A u nás ještě nebyl sypač. Normálně bych to vyfotil, ale nechci ztrácet čas, protože na sraz asi naberu pěknou sekeru. Tak sypač nebyl ještě vůbec nikde v Průhonicích. Snažím se aspoň nějak jet a držet se ve stopě, kterou projel asi autobus. Důvěru ale v silniční pláště moc nemám. Při výjezdu z Průhonic v esíčku před dálnicí dojíždím autobus. Tak zas tak pomalej asi nejsem. Do Újezda mi aspoň dělá stopu, pak už musím čistě po sněhu. Až hlavní Novopetrovická je posolená a bez sněhu. Myslím si cosi o zpovykaných Pražácích a upaluju na téčko, kde už čeká Camrda. Za chvíli je tu i Kolíkáč a ve třech vyrážíme.
Průjezd prosolenou Prahou je v pohodě, až za Černým Mostem došla sůl a na silnici leží břečka, takže všichni raději opatrně, ale cítím, že jsem asi nejvíc v pohodě. No taky už jsem jel dnes po horším... Při výjezdu z Prahy najednou místo chybějící údržby spíš chybí sníh. V Mirovicích pak Polabská větev hlásí, že u nich žádný sníh není. A nejen na silnicích, ale za chvíli i pole jsou nezvykle holá. To už se ale kupé pěkně plní. V Mirovicích plus Alf, Barbánek, Bobek a Kapr. V Mratíně nás zdraví Ryba, ale jen sebou mrskne nad hladinou a hned by nám chtěl ujet. S nástavcema a bez blatníků, chápu, že to dnes nepojme společensky. Ale někdo si přece jen přeje družbu, tak přichází na špic povel ho sjet. No nenecháme se dlouho přemlouvat a za chvíli už se vezem. No, dlouhodobě by to asi moc komfortní nebylo, ale sranda byla. V protisměru vidím Ivču a z jejího výrazu čtu, že čekala spíš Posázavský pacifik, než Pendolino. Nedá se nic dělat, Rybu pozdravit a vystupovat. Formujeme už teda předpisový Polabský pacifik express a pokračujeme dál. Má to výhodu v tom, že poslední cestující, Pantáta, nemá sebemenší problém naskočit.
Silničky bez aut, stejně jako naše skupina, vyzařují klid a pohodu. I to slunce se k nám nakonec přidává a ohřívá naše omrzlá těla. Líp už být snad nemůže. V Lužci nový most, jen pro cyklisty a v případě nouze sanitku. Vypadá trochu jak zmenšenina mostu do nové sezóny z Ústí. To jsou věci... Pak kolem zámku Horní Beřkovice, kde se silnice na Polabí až podezřele zvedá. Barbánek na špici nezpomaluje a tak se snažím držet krok. Camrda by si chtěl hrát, ale je leden. Tahle velehora nakonec měla 3 kilometry a 3 procenta . Pak sjezd, kolem silnice je zase sníh. A další brdek. Libkovice pod Řípem. Nejdřív cink a pak mě někdo začne žrát watty a divně kopat do zadního kola. Zastavuji, ale na první pohled příčinu nevidím, až když kolem protočím, cinknutí se občas zopakuje. Jeden drát se odporoučel a kolo neprojde rámem. Konec.
Přemýšlím, kde jsem, kdo pro mě přijede a co budu dělat do té doby abych neumrzl. Kolíkáč nabízí nářadí, jehož název mi nic neříká a už sem ho zase zapomněl. Díky, ale nemám tušení, jak vyrobit kolo, natož z něčeho, co kolo bylo, ale teď je to šiška. O tom, že se to dá zaonačit, aby se z šišky zase stalo kolo, jsem slyšel jen legendy a nevěnoval jim víc pozornosti. Prý Bobek o tom něco víc. Ptám se ho, tedy, zdali mám nějakou šanci na Štětí, ale jako pravý šaman mlčí, vezme nástroj do ruky a začne s ním podivně kroužit. U toho něco občas zamumlá. Vůbec nevím co se děje, jen smutně koukám na Garmina a utěšuju se, že těch 67 km bylo taky fajn.
Kolo je opět kolo, tak přeci jen mám Ště(s)tí! Neuvěřitelné. S nedůvěrou nasedám a ono to jede. Velký dík, ještě jednou! Ale nepokračujeme. Bobek totiž při tom rituálu vypustil duši. Nebo mu jí někdo nevypustil. No radši si jí prostě vymění. Já aspoň můžu pomoct, protože duším rozumím, teda hlavně do mojí obdivované brašny se vejde dost bombiček, tak s nimi nemusím šetřit.
Konečně pokračujeme. Každý další kilometr si užívám o to víc, protože je prostě nějak navíc. Do Štětí to uteče rychle. Tam ještě plánovaná, zrušená a zase naplánovaná zastávka na pumpě. Finální dořešení Bobkova defektu a občerstvení. Kolíkáč si konečně užil, že se mohl předvést se svojí redukcí. Tohle bylo prostě fantastický číslo! Do Mělníka to uteče rychle, na pumpu nikdo nechce, tak jen zamávat, ať nám jich dají na příště dost ohřát. S Kolíkáčem si lebedíme na špici, až se mi ani nechce střídat . Prostě idylka.
Začíná loučení, až zbyde zas jen trojka z jihu. Zjišťuji, že zbylo docela dost sil, a tak se snažím držet tempo. Camrda to má podobně, takže si docela svištíme. Ve Veleni si chce zase Camrda hrát, ale pořád je leden. Sice jsem si říkal, že bych využil odlehčeného zadního kola, ale pak jsem si to radši rozmyslel. Ještě rychlá pauza, aspoň se v klidu člověk napije a pak už to jen dotáhnout přes Prahu, teď už vzorně uklizenou. Co dodat? Prostě paráda a nekonečné Ště(s)tí! Díky!

Šlap okolo Prah(y)

KolíkáčChemicky ošetřeno!


Dnes to musí ze mě ven ještě v ten den
Konečně přišla do Česka Ladovská zima, po víkendovém Štětí a po pondělním vymrzlém Týnci mě zavalila práce, a navíc můj tradiční problém s dutinami. A tak přes týden ladím ty kanálky v lebce inhalováním Alpy a pomalým šouráním se na běžkách před barákem v Milíčáku. Účast na sobotní výlet tak stále v otaznících, ale když mě Ivča v pátek osloví otázkou, kudy pojedeme, kde se má s Martinem připojit, vím, že to jen tak nemůžu odpískat. Tak nafouknout psíky a promáznout řetěz a doufat, že ta předpověď neklapne. Sobotní ráno nemohu dospat, vykouknout z okna ložnice a proti lampě vidět tu snášející se hebkou krásu a bílou Jažlovickou. Přejít na druhou stranu bytu a vykouknout málem na alpské kopce, kde jen sledovat, jestli už jezdí vlek . Písnu Lukovi, jak to vidí, jeho odpovědí je, že se ještě nekoukl z okna a chystá se na T. Držák to je! Ivča taky pošle otázku, zdali všechno platí, no jasnéé, wobjíždíme! Navléct na sebe všechny ty osvědčené vrstvy, vařící vodou zalít ionťák v termosce, dva tousty s marmoškou bez másla, to musí dnes stačit.
Teploměr je na -6 stupních, promotat se prašanem na stezku, přehlédnout ty nevěřící pohledy okolních pejskařů a najet na první chemicky ošetřený úsek. To je lahoda! Černý asfalt a potoky břečky poprvé dnes zahltí blatníky. To půjde, hlavní Opatovská je krásně ošetřená, na kruháku bohužel ani dušička. Ale Luke slíbil T, tak spadnu k Botiči a hurá na Petrovice. Chvilku počkat na reflexní svítivé rukavice včetně Luka v týmovém ohozu. Jeho entusiasmus z ranního chatu trochu opadl, ale srdnatě se dere na špic a valíme směr Brandýs. Prosolená silnice se ale mění najednou jen ve vyjeté koleje, a tady, před mou zatáčkou za kruhákem v Měcholupech se asi rozhodlo o našem dnešním výletu. Stačilo, aby jeden z nás řekl, to nemá cenu a otočili jsme to domů. Ale jak psal v dávných dobách Jestřáb ve svém Královském Thrilleru z roku 2007: „Sám bych určitě nepřišel na start, ale všichni ti blázni v oranžovém mi to prostě dneska nedovolí. Dnes by ti blázni v oranžovém šli na start i kdyby sněžilo a mrzlo. Tohle všechno dokáže ten šlapkovský duch plný euforie, síly a odvahy.“ No dneska sice nejdeme na start, ale ten šlapkovský duch jsem hodně cítil! V Dubči nás doplňuje Ryba a rozjíždí ranní koncert na zahřátí. Ztěžka hákuji, Běchovice, Počernice, Radonice, jak se to rýmuje a do toho Ryba stále přikládá polínka do našeho společného rozpáleného krbu. Silnice chemicky ošetřené, jen ty zatáčky v Radonicích a v Jenštejně jedu připodělaně a kluci musí počkat. Luke mi furt hlásí, že mám díru na Rybu, ale to mně nemusí hlásit, to přeci vidím!
Tradičně močíme před Brandýsem, u Záložny fotíme a vzpomínáme na ten narvaný chodník při jiných výletech. Dnes jen ve trojce, hltnout z termosky a dopřát si tak trochu tekutiny na dalších pár kilometrů. Za jízdy je to všechno nějak daleko, je nutno se držet pevně řídítek a bedlivě sledovat stav silnice. Brázdim, Veleň, Mírovice, to se už na špici zjevuje i Luke, abychom před Hovorčovicemi nabrali bílou elite dvojku – Ivču s Martinem. Vzpomenout na všechny ty časovky CKKV, ten brdek do Klíčan, ten toho zažil! Najeli jsme na hlavní směr Kralupy, Ryba táhne jako o život a vzadu naopak Ivča to skvěle jistí a hákuje. Nějak nevnímám tu zimu okolo, a to že solanka začíná vytvářet na našich kolech prapodivné tvary, všechno prostě do sebe zapadá a mě to neskutečně baví.
Průjezd Kralupy si beru na svoje triko, provádím tu naši minigrupu podle nahrané navigace až do Otvovic. Tady se nese oslavná píseň místní obyvatelky: „Plyn už syčí z trouby ven, možná tím budeš otráven!“ Nálada graduje, stále stoupáme, teď zpětně při pohledu na profil, je to málem 20 kilometrů stále nahoru. Kousek přede pumpou, to chce Ivča otáčet domů, ale nakonec pokračuje s námi a může si užít představení s místní pumpařkou, která nás nejdříve vyhání z vyhřáté místnosti konzumovat ven před pumpu a pak do blízkého altánu. Je to show, až z toho propadne panice Ryba, který marně hledá svoje brýle, a přitom je má na sobě! Jo každý si prožívá svůj příběh, kola se změnila v umělecké díla obalená hnědým ledem, na špičkách treter se udělal ledový příkrov. Já si docela lebedím, ta osvědčená kombinace sendviče tretra + návlek + igelitový pytlík + návlek funguje a nohy mám jak v Lázních Luhačovice. V protisměru trasy POS a PRS se startem a cílem v Hřebči pokračujeme dále. Tady se silnice chvílemi proměnily jen ve vyjeté koleje, ale zdárně jsme vše překonali. Největší hrůzu jsem měl z defektu, v té kose odsekávat kolo z rámu to by bylo asi hodné filmu Zimní království. Zmrzlá Ryba odplavala napřed přes Kopaninu, my raději přes Slivenec po hlavní přes Lochkov. Tady si ještě Martin zahraje na přetlačovanou s jedním SUV, no bylo to plech na rameno, ale naštěstí to dobře dopadlo. Zbraslav, místo rozloučení, Ivča s Martinem směrem Chuchle a Dejvice, já s Lukem přes Silver Bridge. Pod Točnou vyprázdnit měchýře a termosky, potěžkat si ty omrzlé zimáky, aby pak Luke v závěru nechytatelně odjel. Jo hold nůžky výkonnosti se pomalu rozevírají
Když už se vidím ve vaně, tak přichází chemicky neošetřený Vestec a jak jsme rozparádění, tak volíme jako návratovou cestu stezku do Průhonic. Tady obalujeme kola do bíla na udusaném sněhu, tohle by bylo to pravé Vítání Martina! Dvakrát sebou málem šlehnu a nadávám si, proč jsem nejel přes Hrnčíře. Plácáme si tlapami na rozlučku, před domem ještě nezbytné foto a pak nechat zimáka roztát v rohu kočárkárny. Vrchní návleky na boty, které se změnily v nějaký odlitek, postavit vedle něj a počkat si do neděle, až to teplárna změní v tradiční skupenství.
Vana, jídlo a teplo obýváku. Slastně přivírám oči při hukotu pračky, která mele ty vzpomínky a odplavuje dnešní výlet. Tohle jsou chvíle, které miluji. Děkuji Ivčo, za ten Tvůj morál, děkuji Luku, že jsi se ráno nepodíval z okna!

LukePostel nebo Kruhák?


K: Postel nebo Kruhak?
L: Já se na nic nedíval a vstávám :) Je to moc špatný?
K: Venku jsem nebyl... :P
L: Tak jedem
K: Zkusime to jasan
L: Otočit to můžem dycky

Ale nikdy to neotočíme, protože přesně tímhle se ze špatnejch nápadů stávají osobní výzvy... Vlastně jestli se mi minulej týden nechtělo, tak teď škoda mluvit. Do mrazu jsem se netěšil. Přitom stačilo tak málo, napsat "postel" nebo taky mohlo přijít rovnou, že se nejede. Místo toho konverzace jak z absurdního dramatu. Tradiční snídaně, ale kdybych věděl, co je za oknem, tak bych si vločky nedával. Moc dobře jsem se nevys...pal a vůbec jsem se nevys... no prostě ne úplně ideální start wobjížděcího dne.
No a dál to bylo asi jak se dalo čekat, teda kdybych se byl podíval z okna. Takhle stojím před domem v několika centimetrech čerstvého sněhu. Ulice protažená pluhem, po něm zbyl udusanej sníh. Takže jedu ještě pomaleji než před týdnem. Silnice z Pruho do Prahy je na tom stejně, ani kousek asfaltu není vidět. Zima na ruce je mi v podstatě hned a na nohy o chvíli pozdějc. Tohle nevypadá dobře. Navíc zahřát se rychlou jízdou nepřipadá do úvahy, protože v celém království Středočeského kraje asi došla sůl. Ani Praha situaci nezlepší, až Hornoměcholupská svítí tou krásnou černou barvou mokrého asfaltu. Z pod kol stříkají proudy vody, to je najednou paráda. Na Téčku jsem samozřejmě pozdě, Kolíkáč už čeká. Vyrážíme dál, po hlavních to snad půjde. Neprotestuji, ono před týdnem to pak v Polabí šlo. V Dubči nabíráme Rybu a ten se hned dere na špic. Když vidím, že má na sobě bundu a rukavice, co já bych si vzal tak do plus 7, ani se mu nedivím. Naštěstí je soucitný a tak ví, že i v háku se potřebujeme zahřát a tak to vůbec nešetří. Mě to vyhovuje, jen Kolíkáčovi občas musím zahlásit, že má díru. No díry se musí hlásit...
Za Jenštejnem dokonce začíná vykukovat sluníčko a mě přijde, že by to snad mohlo jít dnes přežít. Radost ale trochu kazí nafoukaný sníh na silnici, s tím si zatím ani sůl neporadila. I tak ale do Brandýsa dorážíme vcelku v pohodě a k mému překvapení i na čas. V Brandýse nikdo, ne překvapivě. Vyrážíme směr Třeboradice, lezu si na špic s cílem se zahřát. To teplo, který generuje jízda proti větru, ale mrazivý vítr hned odvane, takže to je bez efektu. Zkouším co mě napadne, ale ruce a nohy prostě mrznou. Chjo. Přibíráme Ivču a Martina a pokračujeme v arbajtu dál. Přemýšlím co s tou bolestí mrznoucích rukou a nohou... A nenapadá mě ale vůbec nic, leda přežít na pumpu a pak si zavolat odvoz. Pumpa je ale ještě daleko, tak se upínám k mostu v Kralupech. Nejhorší ale je to ticho. Zamlžený brýle umatlaný čímsi, co na nás stříkaj projíždějící auta už jsem zažil. Zmrzlý nohy a ruce, jo to se mi holt stává. Mlžno, hnusně a občas voda nebo vločka padnoucí do oka, jo to už tu taky bylo. Ale všechno naráz... a do toho Kolíkáč mlčí, hrozný chvilky. Konečně Kralupy, Otvovice - tak blbý jméno vesnice jsem dlouho neviděl a najednou se line kolem divnej song o plynu z trouby syčícím. Vůbec nechápu o co jde, ale jsem rád, že už není ticho. Ještě že píšeme ty reporty, člověk pak zpětně pochopí, co mu uniklo
Navíc Kolíkáč hlásí, jak ho to baví (aspoň někdo) a začíná povídat (no konečně). Taky pomalu ale jistě stoupáme, takže jedeme pomaleji a víc makáme. Normálně to není dobrá zpráva, ale teď si toho cením. Začínám věřit aspoň v tu pumpu a z ní už to nebude tak daleko, tak že by přece jen? Ještě víc zpomalujeme, když se opět projeví nedostatek soli v království a asfalt se ztrácí. Nicméně situace je daleko veselejší, protože to co mohlo být hrozným zaprasením kola, které z pod blatníků chrlí směs nechemického posypu a sněhu. To přijde Ivče jak když se vyrábějí těstoviny. Nevím, nikdy sem to nedělal, ale představa, že každým šlápnutím vyrábím cca metr lasagní... A to jste věděli, že v Itálii znají 16 různých druhů těstovin? Spaghetti, spaghettini, macaroni, cannelloni, rigatoni, tortellini, fettuccini, manicotti, gnocchi, linguini, ravioli... Jo, to je bájo, nemyslet na to, že člověk mrzne.
Na pumpě hned paní kouká, že si pokládám rukavice na stoleček a já tuším trable. Prý tam nemůžem sedět. To jsem ani nechtěl a koupil dvě palačinky, což navodilo vpravdě Krušnotonskou náladu a rozhodl se, že už to bude domů paráda. Sníst jsem je sice nemohl ve uvnitř ani na stojáka, ale co... Bohužel se situace poněkud vyhrotila, takže jsem si už netroufl jít si dovnitř aspoň dát do treter nové hřejivé pytlíčky a musel jsem tuhle operaci provést venku, což situaci nohou nepomohlo, ale paní prodavačce to snad zlepšilo už tak dost chmurný den. Nicméně palačinky odvedli svoji práci líp a docela mě zahřáli.
Vyrážíme dál mnohem veseleji. Kolíkáč švitoří, ruce se pomalu zahřáli a nohy definitivně umrzly, takže už mě nic nebolí. Cesta domů je tedy víc než pohodová. Ono je to taky najedou hroznej kousek a ještě občas foukne do zad. Za chvíli už klesáme k Berounce. Martin si sice ještě hraje na Schachmanna při letošní Lombardii, ale na rozdíl od něj to bravurně ustojí a ještě paní vyleští místo kolem nádrže aby se na pumpě neumazala. Prostě gentleman.
Loučíme se v Radotíně a pak už jen Točná s Kolíkáčem, jak krásně to tu hřeje. Už se vidíme ve vaně a ve Vestci ještě překvapení v podobě neuklizené silnice. To nás vede k myšlence, že už rovnou můžeme po stezce kolem golfu... No trocha adrenalinu na závěr, naštěstí bez pádu, ale místy to neklouzalo jen proto, že nad tím ledem bylo ještě docela dost sněhu. A závěr? Zážitek nemusí být pozitivní, stačí když je silný. Chvílema sem se zaříkával, že už do takovýho mrazu nevylezu a asi to zvážím, ale taky byly chvíle kdy to šlo, nebo to bylo úplně v pohodě a bavilo to. Prostě od všeho něco, jako v životě Každopádně díky všem nezdolným!



Košice

KolíkáčLednová hutná kaše!


Počasí na víkend zase vaří lednovou hutnou kaši. Předpověď se mění každou hodinou, ale zase mě to baví, furt sjíždět ty předpovědní modely se zelenými mužíky . Stejně vím, že ultras wobjížděči chtějí v neděli Košice a málo co je zastaví. Na kruháku Mlhoš a Oťas, který si stěžuje na vylomené koleno, když se psem v týdnu skákal přes překážky. Ale kolo léčí, ten točivý pohyb kloubům prospívá, vždyť je to nejpoužívanější rehabilitační nástroj na světě A ještě když vám přidělí grupu, která vás nikde nenechá ve štychu.
Luke už je v ďolíku před Petrovicemi a na T Camrda s Martinem. Silnice nahazuje, což je dobré znamení, že se voda nemění v klouzavé skupenství. Přes Květnici na Úvaly, pozorovat ten rozbřesk na východu, kde se slunce snaží prodrat přes mraky. Za sebou necháváme oblačnost, která by nás ale měla podle předpovědí brzy dostihnout. Ve Vykáni Ivča, Alf, Ryba a Kapr a SMS od Trungyho, že má sekeru. Tak mu jedeme naproti do Mochova, kde ho nabíráme a díky absenci blatníků odsuzujeme do role koncových světel tohoto vláčku. Párkrát si zařvat moc, když třeba Alf s Rybou topí na špici, ať se nerozpadneme a v pohodě dojet do Kouřimi.
Že nás dohnala oblačnost a z nebe se sype bílá krása, to pranic nevadí této veselé bandě. Na Mlhoše s Camrdou čeká oběd ve 12 h., tak to v Kouřimi točí na pumpu a pak domů. To my najíždíme na krásné asfalty bez děr, směr Mlékovice. Chvílemi vánice, chvílemi slunce a ke zřícenině letohrádku silnice, která se v zimě neudržuje Tak tohle při klikání trasy nikde nevyskočí, že by tu mohly být jen vyjeté koleje. Tak jen foto u závory a přes Roztěž se probíjet dál. Tak tady se taky nikdy nesolilo, jen házel písek, který pořádně chroupe v řetězech. Sníh se nabalil do blatníků, zase se tvoří těstoviny, Ryba lítá po sněhu jak v létě a vše dokumentuje. Konečně hlavnější prosolená silnice a cedule Košice. A pumpa Janovice pouhých 10 km!
Vše se zdá být růžové, jen kdyby nefoukal od Prahy ledový vichor! Ryba s Lukem lezou na špic a stávají se větrolamy. Ochránit hlavně Ivču a Oťase, kteří se hrdinně perou v háku. Pumpa doplňuje nádrže, Trungy ukazuje svoje záda, která jsou reklamou na blatníky. Z Janovic je to znovu kruté, vítr nám to chce dnes co nejvíce opepřit. Padáme do Talmberka a kouzelně bíle zapadaným údolím, ale s černou mokrou silnicí, si užíváme lednové cyklistiky. A před Sázavou Turista na svém ostrém zimákovi. Už by se zdálo, že jsme doma, ale stejně se to vleče, únava přichází, vítr neutichá, ale lokomotivy vepředu jsou neúnavné.
Skalice kostky, Propast Janda, Jevany Gott a Vyžlovka hlavní. Trungy se loučí směr Brod, my najíždíme na rychlodráhu ze Strašína si ještě naposledy dnes zahrát na schovávanou před větrem. V Petrovicích to rozpustit a zjistit, že už bych dnes Zbraslav nedal, vyšlo to tak akorát, mrsknout zimáka do kočárkárny, ve výtahu zkouknout prošitou tvář v zrcadle, na schodech sundat promočené návleky na tretry, pytlíky hodit do koše a plácnout sebou do vany. A zpětně si uvědomit, co jsme zase zažili, to počasí bylo hodně přísné, ale díky grupě stejně poznamenaných lidí, to byla málem letní projížďka ve stylu krátký-krátký! Díky všem a obdiv před vaší morálkou a výkony!


LukeLednová romantika


Nápad jet v zimě do Košic mi přišel docela bláznivý, ale o to víc lákavý. Trasa kterou jsem ještě nejel, volání dálav a dobrodružství objevitelů neznámých silnic a vesniček. A k tomu vypečená grupa. To je ten správný koktejl na neděli. A že má být zima, před týdnem byla větší. Že zpět bude foukat proti nebo bočák, bude no... nebude to poprvé, co bude ve škarpě za Janovicema tlačenka. A že předpověď slibuje sněžení, no lepší než kdyby pršelo, ne? Trasa vypadá, že vede do kopců, ale převýšení v poměru k délce je menší než minulý týden okolo Prahy, tak to snad taky bude v pohodě.
Vstávám tedy s klidem a natěšením. V paměti ještě páteční upoutávku na jaro, a tak snadno se dnes člověk vydává ulicí od domu, bez známky náledí, zmrazků nebo sněhu. Silnice krásně černé, vzorně uklizené. Taky to jde dnes rychleji, a tak jedu směr Háje a připojuji se dřív než na Téčku. Oťas, Kolíkáč i Mlhoš naladěni na wobjížeděcí vlnu, stejně jako Camrda a Martin na T. Čekal jsem i Turistu, ale jak se ukáže, kdo si počká... mezitím míříme přes Uhříněves a Úvaly na místo dalšího srazu. Silnice bezpečně mokré, a tak jízda ani zábava nevázne. Kolíkáč nás baví svou interpretací našich reportů. Mám dost co dělat abych se udržel na kole, tohle by chtělo nějakej podcast, ať jdeme s dobou. Ještě před Vykání se tomu musím smát, ale to už je tu další početná grupa s Ivčou, Kaprem, Alfem a Rybou. I Trungyho nakonec objevíme a můžeme pokračovat dále po naplánované trase.
Zatím nefouká a fronta, které jsme chtěli ujet se blíží. Náznak slunce se mění v temnější nebe a brzo začínají padat první sněhové vločky. Lednová romantika jak se patří. Romantické to přestane být, když se vločky zvětší a jejich hustota nedává brýlím šanci zůstat průhlednými déle než pár sekund. Díky tomu jsem z úseku za Kouřimí neviděl vlastně nic a příští rok klidně můžu znovu na průzkum. Sněžení ale brzo ustane, nebo se vrátí na přijatelnou mez. Z Bečvárů si pak užíváme hlavní na Kutnou Horu, pár měsíců a jak se to tu změnilo. Kde byl rybník, je bílo, kde bylo pole, je bílo...
V Suchdole nás ale trasa vede na menší silničky a tady už se nesolí. Ve vyjetých kolejích naštěstí stoupáme do mírného kopce, tady to chce hlavně opatrně. Rozhlednu a zříceninu vynecháme, přeci jen vracet se z kopce po sněhu by nebyla asi velká zábava. I tak silnice není v nejlepší kondici a držíme se jen ve vyjetých kolejích. Co tady silnicím chybí na údržbě, to naopak dohání krása okolí. Romanticky zasněžené okolí nádrže Vrchlice a přilehlé obory. Méně romantický je pak zmrzlí most přes potok, kde už jsem se teda viděl na zemi. Všude bílo, a tak zase rozjíždím výrobu lasagní. Uprostřed toho všeho honosná hacienda a golfové hřiště. Konečně zase hlavní silnice a hned jsou tu Košice.
Jde to rychleji než bych čekal, vichr se zvedá, ale rovnat se do co nejefektivnější formace je docela zábava. Navíc vítr rozfoukal mraky a sluníčko se do nás může pěkně opřít, jako my se opíráme do toho větru. Za chvíli tu jsou Janovice a domů co by ... no dvě hodiny roboty. Týmová souhra ale funguje, nikdo se zbytečně nevětrá a držíme správný směr k domovům. Do Sázavy raději přes Talmberk, schovat se v údolí. No konečně někdo našel dálkový ovladač a ten větrák vypnul. Stromy tady u potoka vůbec netuší, čemu čelí jejích bratři o pár metrů výše. Na křižovatce pod Nechybou a plánované trase jsme akorát včas, v protisměru totiž jede Turista lačný užít si koncovku téhle jízdy.
Podél řeky do Skalice je vítr snesitelný a v údolí do Jevan zase klid. Pak hlavní na Říčany a Strašínská rychlodráha je zase boj proti větru, ale daří se držet grupu pohromadě. Od Ještědu jsem nic tak dlouhého nejel, takže není divu, že síly fyzické pomalu dochází. Na ty psychické to má naopak blahodárný vliv. Vždyť to zase dobře dopadlo, kolik jsme toho viděli, zažili a všichni se ve zdraví vrátili! Krásná neděle!

Lukov

Čespatři skupenství vody....


....teplotní graf po delší době se pomalu proměnuje z modré na červenou barvu, je tedy zapotřebí přerušit zimní cyklistický spánek a začít se sebou něco dělat. Zvyšuji denní počítadlo návštěv na šlapkovských web stránkách a kliknutím potvrzuji svou účast u akce. Od listopadu mám vyjetou kolej jen do/z práce a tak při představě 100km a víc v sedle se mi rossí čelo a naskakují jiskřičky před očima. Je tu možnost se vrátit pod deku a otočit se čelem ke zdi, ale chci to? Nechci, do toho se rýsuje pořízení bazarového kola, které dostávám k testování a tak ve svém nejoblíženějším dresíku otevírám ráno bílé vchodové dveře, jen žádná změna se nekoná, je sice cítit ten teplotní rozdíl 24stupnů (doma topim na 22), jen pohled ven je stejny, jak na ty vchodové bílé dveře. Blikačku vyprovokuji k jasnějšímu svitu a už ukraju první kilometry k místu srazu. Cesta letí, kolo se mi líbí čím dál víc a tak dorážím s 20minutovým fórem, kroužím, čůrám a do toho to slyším slavnostní hlášku z poza mlhy "chčijem"...jsou tu, jaká radost vidět staronové tváře po několikaměsíční odluce.....zastrčit nářadí a šup do práce, do té práce, která se jen tak neomrzí, valíme, mlha se pomalu rozpouští, silnice suché, sem tam potok z přilehlých polí a modrá křivka teploměru za podpory sluníčka se přehoupla do plusových čísel. Nemám blatníky, což beru jako malus a s ohleduplností k ostatním hlídám poslední pozici. S nadmořskými metry se ovšem mění i skupenství vody z páry a vody na led a sníh, který místní silničku vedoucí na Lukov maskuje s okolním světem, jen vyjeté koleje od aut určují šířku jízdního pruhu, je to konec, pojedem dál? Někdo to už otočil, jinej vyčkává a Kapr hlásí " je to jen o hlavě,pokračujem" a bylo rozhodnuto. Za chvilku opouštíme dobitej kopec a směřujeme zpět kolem modré benzínky, kde se připojují odpadlíci a valíme domů se zastávkou, kdy nám Kolíkáč nutně potřebuje předstvat , co vše vozí v brašničce, kolik se tam vejde děravých duší a pláštů.......kolo vydrželo, kupuji a Vám Všem veliké déky. čespa

KolíkáčAž do morku kostí!


Nedělní ráno, vyprané a usušené hadry pověsit na ramínko, aby zase čekaly připravené na další díl wobjížděcího seriálu 2021. Láskyplně smývat smetáčkem a vodou sopečný prach ze zimáka. V hlavě euforická vlna, jak se to zase v včera povedlo. Lukov. Zapadlá vesnička v té krajině plné výronů. Krušnoton ji pro nás objevil a před pár lety nás tam dotáhl v sedlech kol místní znalec Malina přímo z Prahy. Letos nejel. Škoda, mrzelo to, určitě by sepsal zase moc a moc čtivý report. Protože v sobotu to byla cyklistika až na dřeň. V okolí Lukova, plném sněhu ještě hlouběji, možná až do morku kostí, které naštěstí zůstaly celé.
Tradiční srazy, tradiční tváře, jen Luke netradičně kousek autem. Ranní slunce svítilo do Kbel, aby se pak schovalo za mlžnou clonu. Až z toho rostly rampouchy na řídítkách. Tak tohle Aleně Z. nevyšlo, těch slibovaných 10 stupňů a více jsem po celý den nezaznamenal. Ale náladě to neubralo, ta skupinou rezonovala a odháněla chmurné myšlenky. Pirát s Profesorem na špici, tak konečně se taky zjevily na živo. Kralupy začaly dávat naději, že slunce se prodere i nad Českým středohořím. Veltrusy posílily naše řady o Vlčáky a Pantátu, a naopak oslabily o duo PP, kteří museli jít zadávat NBA.
Skupina jede jako dobře namazaný stroj, je cítit vzrušení z přicházejících kopců. Třebenice, přejet hlavní silnici, dát pauzu na močení, svačinu, sundání si rukavic a rozepnutí bund. Čeká nás 15 kilometrů nahoru a 500 metrů vzhůru. Silnice plné písku a vody. Hákuji Rybu, který to rozstřeluje na své jednici bez blatníků. Camrda vedle mě, tohle má grády. Medvědice a cedule, že se silnice v zimě neudržuje. Vyjeté koleje jsou toho důkazem. Budeme se muset sklonit před přírodou a pokorně se vrátit do nižších poloh.
Ale je tu Kapr. Je jako dítě, kterému sebrali hračku, dupe vzteky a chce tu ceduli Lukov prostě dnes vidět. A těch dětí je rázem více. Nejednou není problém jet v úzké asfaltové koleji plné vody vzhůru. Připadám si jako na válcích, které se ale hodně zúžily. Výborný trénink stability. Naštěstí ten sníh okolo je rozbředlý a pád bude jako do peřiny, utěšuji se. Hlavně, ať jedeme stále do kopce, sjezd v koleji nedám…. Ale dáš! Co jiného ti taky zbývá, vždyť ta cedule Lukov je už tak blízko!
Je to tady. Foto s cedulí. Úžasný výhled a atmosféra. Tady se podává hodně kvalitní fet! Nechce se odsud, ale pumpa volá. Ale ještě nás čeká další sněhové dobrodružství. Ale všechno je o tréninku a o hlavě. Najednou to až tak nevadí, chvílemi si šlápnout do sněhu a zase se odrazit směrem dopředu. Zasloužený sjezd na hlavní silnici už je přijatelný, jen písek mezi zuby skřípe. A bohužel Trungy se nám ztrácí na jedné z odboček. Jak je důležité si nahrát trasu a držet se jí…
Pumpa hostí tuhle společnost bláznů. Čeká nás ještě kilo, v protivětru, ale zdá se, že nikomu to nevadí. Hecujeme to, že to dáme za 3 hoďky, ale plány nám kříží defekt. A můj! Je to ostudné, plášť prošoupaný, duše špatně záplatované. Čespa v roli mechanika, bombičky jen syčí. Nakonec Camrda zaplňuje mým cyklo odpadem první popelnici až po okraj. Ale ještě to není všechno, Čespa vytahuje ostrý kamínek ze svého předního polovypuštěného pláště. A já raději beru zavděk Lukovou novou duší. Ale sluníčko svítí, v pozadí sopky, tahle scenérie nám nemůže vzít radost. Konečně zase frčíme.
Pantáta si užívá síly skupiny, a když přijde brdek, tak síly zadního přítlaku. Takhle to má fungovat, navzájem si pomáhat, vždyť chceme udržet grupo compacto! Trochu se děsím, že to dáme celé jen na jednu pumpu, ale nakonec to vyjde, poslední hlty z termosky na Čerňáku mně dodají palivo na dokončení dnešního výletu. Zase to chutnalo, celý den se vznášet na té opojné cyklistické vlně! Obdiv a díky všem!


LukeRelax po práci


Někdo asi Luka na Lukov nechtěl pustit. Nejdřív organizační drobnost v práci, když místo na T mám být na callu. Pak ještě páteční drama místo rutinních činností a čas ubíhá, problémy se kupí. Sobota... já snad dopadnu jak v té písničce "kamarádi - někam letí - a on tady - musí klečet". Chvíli po půlnoci náznak zlepšení a ve 3 už si v posteli spokojeně nařizuju budíka na 6:30. Hurá
Potvrdit Kolíkáčovi Mírovice, ale vyhráno ještě není, call se natáhne, všichni rozespalý, já nervózně stepuju v cyklistickém před počítačem. Konečně. Kolo už je v autě, já taky. Bleskový přesun směr Třeboradice a ještě domluva, že Mírovice nestihnu, ale měl bych být na trase dřív než express na Lukov. Čísla z tohohle přesunu nemám, ale nějaký PRka by se asi našli. Jen doufám, že nepřijdou kudos od magistrátu.
V Třeboradicích nečekaná mlha a jeden stupeň pod nulou. Já navlečen do deseti stupňů a několikrát vychválená bundička "kdyby mi ráno byla zima". No zafungovala krásně, rozepl jsem jí až v Bašti cestou zpět . Ale tohle jsem si přál. Zapadnout na konec vlaku, který vedou Profesor a Pirát. Milé překvapení, stejně jako za balíkem zametající Oťas. Jinak je tu osvědčená wobjížděcí sestava. Svět se možná mění, ale pořád stojí na pevných základech. Pecka. Myslel jsem si, že usnu a zmrznu, ale nic z toho se neděje. Sluníčko občas vykoukne z mlhy, postupně nabíráme další cestující a my klesáme do Veltrus. To je ta trasa, kterou jsem jel už tolikrát a nikdy neviděl dál, než 50m od silnice. Dnes je ale mlha slabší, možná 55m.
Přichází první špice. S Rybou! Střídavě se snažím přesvědčit Rybu a jeho novou jednici, že 42 není ideální cestovní rychlost a mého zimáka, že bychom těch 42 mohli chvíli zkusit. Nejsem dobrý vyjednavač, a tak se brzo pakuji ze špice. Druhý vyjednávací pokus přichází s Turistou, který naštěstí nemá najeto. Jedeme tedy jako lidi a po chvíli vyjednávání jede jako lidi i ta polovina naší dvojičky, která nemá jednici. Jinak teze pro další výzkum: Čím víc lidí má nahranou trasu, tím míň lidí to ve finále sleduje. Takže občas špatně zabočíme, ale přesto se po čase objeví slibované nezvětralé výrony. Po sopkách ani památky
Ze souboje o Lukovský KOMs si po probdělé noci radši vystupuji, přeci jen už jsem se cítil na kole líp a nemá smysl to dnes pokoušet. Překvapivě moje kochací tempo osloví nadmíru početnou skupinu, a tak to nahoru v družném hovoru ani nebolí. Příroda navíc nachystala i odpočinkové přestávky. To, když se vyjednává, jestli pojedeme v 10cm hlubokých kolejích dál, jestli pojedeme dál i když ty koleje zmizeli, případně jestli to auto proti trochu uhne, nebo aspoň zastaví, nebo radši uhnu já, když mu zastavit nejde. Rychle je tu Lukov, kde je ... no krásně, jinak by se to asi nejmenovalo Lukov, že jo. Takže sluníčko, stoly, lavičky, kochačka a svačinka. Věřím, že v létě tu bude i stánek, kde prodávají Magnum.
Diskutujeme cestu na pumpu, Kolíkáč zásadně odmítá možnost průjezdu kolem značky "Silnice se v zimě neudržuje". Ta je hned za vesnicí. Kolíkáč předstírá odpor k průjezdu a ptá se místního pána v Land Roveru, jestli se cesta dá projet na kole. Když vynechám, že neřekl na silničním kole, tak musím zmínit, že pán řekl něco jako "včera jsem tam s tímhle zapadl, ale dneska už by to mohlo být lepší". Což Kolíkáč interpretoval jako že "s opatrností to v pohodě projedeme". Vyrážíme tedy dál, opět ledovým korytem ve vyjeté koleji, která občas není vyjetá až na asfalt, občas se v ní valí voda a občas se v ní voda nevalí, protože zmrzla. Konečně přichází místo, kde končí koleje a na silnici neleží ani sníh, ani led. Brod místního rozvodněného potoka. Už chápu, proč si Barbánek s Malinou chtěli vzít bajky, tady je mohli minimálně dobře střelit. Jižní svahy nakonec přináší vysvobození z ledového sevření a slunečný sjezd k hlavní silnici je za odměnu. Stejně tak nedaleká pumpa.
Na sluníčku je krásně, to jsou ty nejlepší zastávky. Ale show musí pokračovat. Kolíkáč v euforií spustí něco o tom, jak tak cyklistika ... no, asi už jste to slyšeli. Chvíli na to spustí jeho zadní kolo a za chvíli už se plášť žvejká a stavíme. Kapr pouští stopky, Kolíkáč ukazuje, co všechno má: redukce, ale to víme, náhradní plášť, jedna děravá náhradní duše, bombička, druhá děravá náhradní duše, půjčená pumpička, půjčená náhradní duše, nová, neděravá, půjčená bombička a kamarády, kteří to okomentují, případně zvěční v reportu.
Ale svítí sluníčko, tak si nemůžeme stěžovat. Po 26 minutách pokračujeme. Přichází špic s Turistou, ale tempo už máme vyjednané, tak to jde. Stejně mi ale přijde, že to dnes nějak není ono. Vcelku jsem zvědaví, co řeknou doma čísla. Pak přichází pasáž "do mrtva", nebo "každý chvilku tahá pilku". Ta část, kdy se wobjíždění mění na dojíždění. Každý chce dojet. Třeba Pantáta, užívá si svoje setkání s výkonnostní cyklistikou (©Iceman), nástup za každým brdkem a zatáčkou. Valit to na špici s prázdnou silnicí umí každej, ale mít morál se 30 km v kuse zvedat, znovu a znovu. Velkej obdiv! Oťas to samí, akorát se předtím ještě x kilometrů stará o ty, co jsou na tom hůř. Nemám slov a moc vám fandím.
No a než se člověk naděje jsou tu Třeboradice. Kvůli času už jsem dávno pustil myšlenku dát to na jížo a pak se vrátit pro auto. Dnes mi necelých 160 stačí. No a doma čísla odpovídají v podstatě Košicím, což beru. Pocitově těžší, o to víc si cením, že tam výkon byl i když jsem se moc necítil. Ale stejně: Na konci jsem se asi cítil líp jak ráno. Takže vlastně takový relax po práci.
A proč já vlastně tak moc chtěl na Lukov? Teda krom "protože Lukov"? Protože vynechat takovouhle vyjíždku, to není vynechat trénink. Ten se nahradí, jede se jinam, jindy... nebo se dělá něco jiného. Na tom vlastně nesejde. Ale tenhle report by nebyl. Někdo by prostě tu knihu jménem život vzal, tu prázdnou stránku otočil a už by zůstala nepopsaná. A co hůř, ostatní by tam tu stránku měli. A já bych byl jen čtenářem, možná ani to ne, půlku bych nečetl, zbytku nerozumněl. A já chci psát. Tak díky, že jste dnes psali se mnou!


TuristaBylo mi s vámi zase náramně dobře!


Jirka to vymyslel, my jsme si to uzili. Dnesni den mi nabil nadsenim a optimizmem, s chuti zase sedat na kolo a zacít se zlepšovat. České středohoří kolem Lukova má potenciál, a je tam krásne, umocnene nezvyklou zimni atmosférou. Cestu jsem si kvůli vode trochu zkratil, ale o to víc jsem měl času, se kochat, při stoupani přes Lhotu s výhledem na Lipskou horu, a bylo to úchvatné. V raním nadseni z vychodu slunce a suchych silnic jsem sahnul po jednici, a jsem za to nakonec rad. Trochu vody z tajícího snehu jsem nejak preskakal, a nakonec ji dovez docela ve stavu. Na oplatku mi dala tech 20w k dobru oproti zimaku které se v zaveru při me soucasne chabe kondici vic nez hodili. Ted uz spokojeni zase voni v loznici. Smekam před vsemi kdo to dali na zimacich.
Sila skupiny je mocna, ranni plan byl otocit Veltrusi, ale nakonec jsem to s vama dal. Moje treti letošní vyjížďka! Nejely jsme nijak zavratne rychle ani daleko ale stejne to bylo moc hezke. Diky kamaradi, bylo mi s vama zase naramne dobře.

Kamenné Mosty

KolíkáčSrdce tlučou na poplach!


Wobjížděcí srdce tlučou na poplach, když vidí tu předpověď. Kapr bere dovolenou a Luke vytahuje z historie na povrch svoji trasu Kamenné Mosty. Těším se na nová místa, třeba Čáslav na kole, tak tu tuhle rýhu na řídítkách ještě nemám. Ráno ale není slibované slunce, za to slibovaný Profesor s Pirátem jsou na kruháku. A na Téčku Luke, jižní větev v dnešní plné sestavě se jede spojit s polabskou. Profesor na jednici špačkuje, tenhle hegeš si nepředstavoval. Teplota u nuly a silnice oslizlé z padající mlhy. A do Polabí se to ještě zhoršuje. Neodhadl jsem vrstvení návleků na tretry a rukavice. Periferie nejsou v tepelné pohodě. Kapr ale s úsměvem na tváři, tak netřeba propadat chmurným myšlenkám. Tohle jsou pro mě chvíle, které se mohou zjevit v top momentech závodních bitev, kdy se člověk láme v hlavě, ale přeci se kvůli tomu nezlomí!
Hegeš, mlha, blikačky, nahazující bahno a přísná lajna. Lezu na špic a chci si rozproudit krev, ať nevychladne a doteče teplá do konců prstů Profesor s Pirátem to točí na Kouřim. Naše trojka točí dál ve vzorné spolupráci. Vybavují se fragmenty Beskyda, jak jsme řvali blahem pod Kasárnami. Mlha nepovoluje, ale Luke hlásí, že Kutná Hora bude se sluncem. Moc tomu nevěřím, ale věže Barbory nás opravdu vítají v celé své kráse. Historická dlažba prověřuje upevnění blatníků, tohle má atmosféru! Promotali jsme se centrem a valíme na Čáslav. Tak tady na kole jsem ještě nebyl. A mlha si s námi zase hraje. Náměstí v Čáslavi vyžaduje foto a sdělení to na sociální sítě! Profesor s Pirátem tam již flákli foto ze sluncem zalité Bulánky. My se taky dočkáme, motto našeho výletu láká k opalování. Parádně opravený most, dokonce do zatáčky, ti naši předkové měli teda nápady Dostávám pravý objížděcí hlad, v bublině nad hlavou se rýsuje vyvoněná bageta z pumpy. A stává se to realitou u Golčova Jeníkova. Nádhera, vyvalit se na sluníčko jak někde v Alpách na solárku, cpát si břicho, zapíjet to americkou srajdou a kecat s kamarády, kteří v tom taky lítají až po uši. Tepelná pohoda se rozhostila po celém těle a spíše to teď bude o dobré ventilaci. Slunce totiž konečně zvítězilo.
Letíme do vany a tyhle návraty s větrem do zad jsou epické. Zapadlé silničky s čistým asfaltem, žádné ukazovaní děr, jen na špici nechat potřebné watty pro kumpány za mnou a pak je zase zneužít v háku. Jak opojné, tohohle se nedá nabažit, tohle neumí žádný jiný týmový sport. Kapr s minimem kilometrů si to užívá jako junior, co ho vyrazili od maturity. Luke už nehledá hřbitovy jako před pár lety, ale dokáže jet tvrdé a dlouhé špice a ještě se přitom usmívat. Jak já mu závidím, ten jeho mladický progres, který ještě určitě nedosáhl vrcholu. Stop, potřebuji se vydýchat, ten brdek za Ždánicemi už jedeme v závodním tempu. Bus zastávka, kde jsem pohřbil přední Ksyrium a kde mě Iceman zachránil autem. Tyčinka s buráky a sladká břečka z termosky, to je palivo na závěrečné přistání k domovům. Luke nechce ze špice, Kapr pluje na Sojovice a já se rád nechám odtáhnout do vany pod bodovky. Safra tohle zase stálo za to!


LukeKamenné Mosty mezi vodou a ohněm


Mallorkový týden je třeba využít. Odložených výletů je po mrazech dost, tak nadhazuji ten nejkratší. Kamenné Mosty. Výběr cíle v podstatě náhodný, chtěl jsem jen okouknout tuhle zvláštní krajinu. Rovina, která již není Polabím, Železné hory na straně jedné a Zbraslavická vrchovina na straně druhé a Vysočina na dosah...
V úterý roztočit nohy s Profesorem a Kolíkáčem a při tom zjistit, že těch 15 stupňů je s mnoha podmínkama. Sleduju webkamery na plánované trase a obávám se mlhy. Snad za Kutnou horou to bude lepší. Nicméně Prófa s Kolíkáčem si i při návratu v 5-ti stupních malují, že zítra bude jasno.
Středa ráno a jasný je jen to, že jsem pěkný pako a nechal jsem věci v pračce. Kalhoty se mi už usušit nepodaří, takže řeším dilema, jestli krátký+návleky, nebo zimní neprofuk. Kamery ale hlásí mlhu a letní variantu tak zavrhuji. Díky těmhle spekulacím, ale nabírám menší zpoždění. Tak ještě jednou omluva.
Na T už všichni natěšeni. Pirát s Prófou na jednici a mlha houstne. A to jsem vyjížděl za svitu slunce... Míříme přes Úvaly na Vykáň vyzvednout Kapra. Málokdy má člověk odpor k jízdě z kopce, ale dnes to znamená jen víc a víc mlhy. Čím blíž Labi, tím hůř.
Z Vykáně pak už v plné sestavě hustým mlíkem. Kolíkáčovi je trochu zima, takže na špici nikoho moc nepouští a docela se jede. Díky tomu to utíká, míjíme Poříčany, za chvíli se loučí Pirát a Profesor. Pečky a dál už to neznám. Tady už by se hodilo něco kolem vidět, ale mlha trvá. Vidíme tak jen pošťácká auta. Skoro to vypadá, že venku jsou jen pošťáci a my. Možná to je ale úplně jinak, protože za chvíli míjíme hnízdiště těhle aut, které spíš než sídlo, nebo sklad vypadá jako autobazar. Takže možná to tu prostě prodávaj a pošťákem může být každý
Konečně přejíždíme silnici Praha - Kolín a stoupáme. Už je zas aspoň vidět zastřený sluneční kotouč. Pořád věřím, že Kutná Hora bude slunečná. Ale ještě ne, zase klesáme. Po úzké polní asfaltce, která se ztrácí v mlze. Úchvatné filmové záběry. Promotat se Kolínem a konstatovat, že sluníčko nemůže být daleko. Je tu o poznání tepleji. Zase stoupáme. Červené Pečky, snad červené podle místního pivovaru natřeného volskou krví. No aspoň se to neplete s Pečkama, kde už jsme byli. Cestou si Kolíkáč všiml, že jedna místní firma nabízí "aplikaci kejdy". Zajímavej reklamní poutač... Opět stoupáme a blíží se sjezd do Kutné Hory a opravdu, v dálce vykukují věže sv. Barbory a jsou zalité sluncem.
Při klikání mapy.cz sami zvolili průjezd centrem a že je hezké, tak jsem to nechal. Odměnou jsou neskutečné kulisy středověkého města, ale středověká je také dlažba. Jeden úsek z kopce je opravdu luxus, takové ty ploché šutry na výšku. Ale jinak to byla nádhera. Pak ještě zkratka, kde se cesta mění v chodník o 20% sklonu, ale naštěstí jen kousek. Míříme dál na Čáslav a mlha z polí stále svádí souboj s paprsky slunce. Jako odvěký boj vody a ohně. To jsou chvíle, kdy mě mrzí, že s sebou nemám opravdový foťák. Navíc se před námi na silnici v mlze objevuje soustava traktorů, cisteren a... no jó, aplikace kejdy v praxy.
Čáslav je až překvapivě pěkná, i když zrovna zde sluneční paprsky ještě tahají za kratší konec provazu. Stavíme na foto na náměstí. Pak ještě mineme Otakarovu gotickou věž a míříme dál. Silnice už oschly a mlha už svůj boj prohrála. Vidíme majestátní zámek Žleby, a to už vím, že cíl dnešního výletu nebude daleko. Za chvíli už je ukazatel s číslovkou jedna.
Vesnice Kamenné Mosty je stejná jako všechny okolo, skromné domky a pár zemědělských stavení. Nějaká památka je tu až nečekaná, přitom možná nejstarší most v Čechách. Je krásně opraven a vede přes něj ten nejjemnější asfalt. Pro cyklisty ideál. Nabízí také možnost adrenalinové procházky v tretrách po římse nad vodou. Což samozřejmě Kapr nemůže odmítnout. Mě místní kluci nabízejí ještě stezku přes koryto k prostřednímu pilíři. Prý je tam jen málo vody, ale s díky odmítám. Geografickou zajímavostí pak je neoznačené, v poli ležící, trojmezí krajů (Středočeský, Pardubický, Vysočina).
Cesta pokračuje podél Hostačovky romantickým údolím až do Hostačova, kde stoupáme podél hradeb místního zámku. Bunda už se veze v kapse a v dlouhém dresu to je prostě paráda. To už jsme oficiálně na Vysočině. Dál pak jen pěkné silničky až na hlavní silnici směr Jihlava. Pumpa před Golčovým Jeníkovem se stává místem oběda. Na sluníčku dnes vše chutná obzvláště dobře.
Silnice na úplné periferii Středočeského kraje nejsou nic moc, a tak jsem zvolil krátký 3 km přesun po hlavní silnici. Naštěstí díky mírnému klesání už za chvíli odbočujeme směr Potěhy a Tupadly. Až do Močovic je to pořád mírně z kopce, a tak cesta rychle utíká. Projedeme Kluky i Pucheř. Z ukazatelů je vidět, že objíždíme Kutnou Horu. Ze špicí účastníků je zase vidět, že jsou všichni v pohodě. Dorostenec Kapr, který u Kolína počítal roky do důchodu, drtí špic přes Křesetice a Kolíkáč k tomu skládá oslavné ódy. To jsou stavy. V Malešově s Kolíkáčem vzpomínáme na podzimní výlet do Kutné Hory. Stoupáme podél přehrady až do vesnice Roztěž, kde jsme zase projížděli směr Košice. Ještě kousek podél přehrady a pak směr Solopysky. Tady se to mírně vlní, ale až do Zásmuk zase spíše klesáme. Prvotřídní kvalita asfaltu jen podtrhuje euforické zážitky z téhle části výletu.
Zásmuky a do vany kousek. Skoro je mi to až líto, že se výlet chýlí ke konci. Dyť do Uhříněvsi už to bude tak hodinka. Nevím proč, ale tady to vždy nějak rychle ubíhá. Brdek v Doubravčanech, brdek ze Ždánic. Tady to už má pomalu marathónskou atmosféru, Kolíkáč oddechuje a křičí nahoře chčijem. Zastávka u Krymlova je svědkem poslední pauzy. Vana se blíží. V Kostelci se loučí Kapr, my kolem pily, poslední nádech a roztočit nohy po hlavní. Čas letí, tak přes Říčany, v Uhříněvsi 180 km. Domů se nechce, tak doprovodím Kolíkáče přes jížo. I tak to ale na dvoukilo nebude, nějaké dojíždění nejdřív zavrhuji, ale cestou z jíža ještě vedu rozhovor se zapadajícím sluncem, jestli mi dá ještě pár minut. Nohy se stále spolehlivě točí, a tak v Újezdě točím levou na Křeslice a dávám tak razítko na tenhle bájo den.
Bál jsem se, že taková darda ve 3 bude hrozně bolet, ale byla to blbost. Skupina je prostě skupina a na počtu až zas tak nezáleží! Díky za krásnou únorovou dovču

Peruc

KolíkáčNejedu, nestíhám, odpadám!


Středeční Kamenné Mosty mi poslaly trochu kamení i do noh a vůbec celkově přišla parádní únava. A to ještě v pátek jsem marně odrážel útoky Luka s Mlhošem, na které přišlo jaro a nehodlali jen tupě objíždět. No prostě z pátku na sobotu jsem spal snad 12 hodin a pečlivě se tak připravoval na nedělní šichtu do Peruce. Do toho ty hozené vidle od vlády do našich březnových výletů, takže najednou nějak bez nálady vstávat, dělat si termosky, tousty a číst již tradiční zprávu od Profesora: „Nejedu, nestíhám, zadávám!“ Já si to volně upravuji na sebe a představuji si, jak někde před Mělníkem řvu „Nejedu, nestíhám, odpadám!“.
Camrda povzbudí svojí přítomností aspoň do Brandýsa, jinak zimní stálice Oťas, Luke, Turista si to samozřejmě nenechaly ujít. Záložna je nasvícená vylézajícím sluncem a představuje nám další účastníky zájezdu. Jo dnes to zase bude mít šťávu. Zapnout navigace, ať držíme trasu a můžeme tak nabrat Martina s Ivčou, před Veltrusy Tomáše Šulce a našeho Vlčáka. Docela se sobě divím, co zase vyvádím, když se přetahuji na špici s Turistou ve dvojičce a měříme si, kdo má kratší kolo. Ale hlava to chce, tohle si vždy slibuji v létě, když odpadám z nastoleného tempa. Tak to třeba k něčemu bude!
Brdek k zásobníkům ropy mě taky baví, rozepnout bundičku a hákovat rozlítaného Luka. Od Velvar novou trasou, která je zpestřena množstvím dlážděných úseků, které mi nějak podezřele ubírají síly. Ono taky valíme stále proti větru, no jsem zvědav, jak to ještě dnes dopadne. První artefakt dne je tu, zkamenělý menhir, obejmout ho a nasát tak síly od našich předků. Modré nebe nad námi, parádní fotky, krásná vzpomínka. Stejně tak další tradiční zastávka u pomníku orla a pumpa s vlajícími vlajkami tím správným směrem, tohle prostě nelze vynechat!
Atmosféra pučí, vždyť do Mělníka na párek je to na 3 nádechy. S Mírou zase na špici, neskutečný, kde to v sobě stále bere, když letos nemá ten potřebný počet odsezených hodin v sedle. Vlčák se loučí, a před Roudnicí Kapr roztáčí závodní tempo, hold prý cítil nohy z nebes. Jo každý si to užívá podle libosti, jen ten kostkový sjezd k vodě a cyklostezku plnou lidí příště vynechat. Omluva všem, blbě jsme to klikli. Štětí a Tomáš Šulc hlásí moji přejetou upadlou zástěrku, že by znamení, že zima se již letos nevrátí?
Komíny plné páry mělnické elektrárny jsou kulisou těšení se na pumpu. Jede se řemeslo, Ivča si to s přehledem kontroluje, hlavně nezrychlujte na té špici! Ono s tím větrem převážně do zad, si jedeme spíše každý za své. Kapr chce stojkou k zámku, ale nakonec to drtíme tradiční pozvolnější cestou s výhledem na soutok Labe s Vltavou. Pumpa nově rekonstruována, ale párky mají v širokém výběru, tohle prostě patří k Mělníku jako k Paříži Eiffelovka. Už nějak cítím, že to dojedu, tak mě ani délka špice s Lukem málem až do Brandýsa nějak neznervózňuje, jen ty díry v silnici by se měly opravit, tady se ve dvojičkách moc jet nedá Brandýs rozpouští skupinu a jižní větev ve složení Turista, Luke, Kolíkáč dává vzpomenout na Mamuta.
Lokomotivou se stal Luke, který jede slušnou kudlu na to, že jsme na 180 kilometru. To jsou ty euforické chvíle, které se nedají jen tak zažít, hákuji, sliny odletují, z tohohle vláčku nechci být vysazen. Průměr navyšujeme k bájnému číslu začínající na 3, no ty wado, co ten Luke žere? Turista řičí nadšením, výlety v závěru mají gradovat, tak to on má nejradši!
Peruc zdolána a uložena, zabalená do slunečního obalu a pocukrována jarní náladou celé grupy! Díky, že jsem u toho mohl být!


LukeNaposled


Naposled v sobotu mířím do obchodu pro čerstvou bagetku a italský salám, aby bylo, čím v neděli ráno naplnit kapsy. Naposled ráno v mírném stresu vrstvím oblečení v naději, že ho budu odkládat. Na T včas, pozdravit se s Turistou. Oťas s Kolíkáčem tu jsou za chvíli, jen Ryby jsme se nedočkali. Za to se přidává Camrda, který se chce svézt aspoň do Brandýsa.
Přesun do Brandýsa je klidný, ale svižný, akorát tak na zahřátí. Ale zima ještě je, tak si beru i spodní rukavice, když už je vezu s sebou. V Brandýse vyzvednout Kapra a spol. a skupina už se pěkně rozrůstá. Předpověď hlásila jasno, místy mlhy. Kdo už v Peruci byl, počítá s mlhou, ale dnes je vše jinak. Po mlze ani památka a sluníčko se do nás opírá s ubíhajícím časem čím dál silněji. Skupinou se nese debata o novém vládním hitu "makej a nevylejzej". Vlastně jsem se chtěl tomuhle tématu vyhnout, ale pravda je, že díky/kvůli tomu celá vyjížďka dostala naprosto unikátní náboj.
Hned za Brandýsem si Kolíkáč leze k Turistovi na špici a spokojeně vrtí zadkem. Žádná křeč, on si to snad užívá. I já mám v hlavě, že bych tam dnes měl asi nechat všechno. Takovej druhej extrém k sobotní náladě, že je to všechno vlastně k ničemu... Jede se docela svižně, ale já jsem nějak v útlumu, a tak mi vyhovuje, odpracovat si na špici své a zase se schovat. Další špice cestou tam mě taky úplně nenadchnou, jednak fouká proti, druhak na mě většinou vyjde někdo na jednici. Špice s Turistou je pak za odměnu, protože sice jedeme asi pořád stejně, ale člověk při pohledu na oblatníkovaný dvojplošník má aspoň pocit nějaké spravedlnosti ve vydávaném úsilí. Jenže na špice s Turistou se pomalu stojí fronta, za běžných okolností věc nevídaná.
Letos jedeme jižnější trasou na Klobuky, abychom navštívili Zkamenělého pastýře. Díky tomu na trase přibylo několik kostkových úseků, snad symbolicky, protože v tomhle termínu se měla jet původně jarní klasika na Hrubý Jeseník. Nejdrsnější úsek je ve Zlonicích, na objížďce kvůli uzavřenému mostu, který kvalitou připomíná Arenberský les. Většinu to docela vyděsilo, jen Kapra rozvášnilo a letí po kostkách pryč. Pak pár brdků, ale skupina dnes drží pevně pohromadě a za Klobuky už je první zastávka u menhiru. Foto a rychlý přesun k orlímu pomníku i s ochutnávkou, jak to pojede zpět.
Zastávka na pumpě a můžeme letět domů. Kolíkáč s Turistou se zase ujímají tempa. Zas tak nefouká, protože držet jejich tempo na špici mě docela bolí, pořád to není ono, a tak se zase rád zašiju. Nicméně doma pak pozoruji zajímavý progres rychlosti v úseku Peruc - Mšené-lázně, od roku 2019: 30 km/h, 32,7 km/h, 39,3 km/h.
Zdejší brdek pak zvedne trochu tepy, zvedá se i teplota. Do Roudnice ještě přitápí na špici Kapr a trochu si zablbneme. Pak jarní pohoda kolem vody a na nejbližší zastávce konečně sundat bundu. Jarní vánek a vůně párku dodávají potřebnou motivaci. Míjíme Štětí, Kostelní vrch a v dálce už je vidět Mělník. S Kolíkáčem na špici si to užít až pod kopec k vyhlídce a pak si stopnout nejrychlejší skupinku, aby člověk byl na párku včas
První letošní a zároveň naposled. Už je to tu zas. Skupinová občerstvovačka, ale chmury spolehlivě zahání. K tomu pak svižná špice po hlavní, aby při nájezdu na vedlejší mě zas doplnil Kolíkáč a užívali jsme si ten výhled na asfalt před námi. Tak ten listopad, prosinec i leden měli nějaký význam. Z Brandýsa už jen ve třech s Kolíkáčem a Turistou. Bál jsem se, že to jelo jen kvůli rovině a větru do zad, ale párek zafungoval perfektně. Do zad asi fouká pořád, Turista začíná komentovat watty a Kolíkáč valí jednu hlášku za druhou. V bláhové snaze udržet tenhle stav na věky, odmítám opustit špic, ale všechno tak rychle utíká. Běchovice jsou tu hned, Uhříněves vzápětí. Každá pohádka jednou končí, a tak se loučím s Turistou a za chvíli i s Kolíkáčem. Zajímavé je, že pořád nějak fouká do zad, takže i v Průhonicích jsem rychle. Naposled se zvedám, abych se v brdku pod zámkem nepotácel zbytečně dlouho. Nahoře ještě musím prorazit díru v obrovském davu, který se tu srotil před Babišovou cukrárnou, což tak trochu symbolicky dělá tečku za dnešním naposled. Cukrárna samozřejmě pojede dál, stejně jako celý Agrofert, jen my budeme sedět doma. Prý tři týdny, reálně šest, možná napořád... A nebo???

Nový Bydžov

ČespaNew Bydzjow


Luk plánuje, Luk nejede, Luk jede vlastně autem do Poděbrad, kde si nás chce docvaknout, ale nedocvakne, tak ten Luk se vrací autem na Prágl, aby nakonec vyjel naproti skupince srdcařů, který neodradila ani mediální hvězdička Alenka Zárybnická se slavným projevem na celoplošné obrazovce s úhlopříčkou přes 52palců. Vychechtaný šlapky se obléknou do pytlíkových overalků, přepočítají kalorie v zadních kapsičkách s přesností atomových hodin vysílaných z Germany rovno-poledníkových-uhloběžek se postupně navlečou jak korálky na náhrdelník a průměrným tempem přez 33km/hod valej na NEW BYDZJOW. LUK zadal noty do krabiček, který nemaj chybu a nechávají nás proplétat uličkami mezi sousedskými ploty, kde ještě včera tekla slivovice. Cesta je pro mně NEW, ale to už z názvu cílové destinace mi mohlo být jasné, že po dálnici umí jezdit každý kačer, tak přijímám, ochlazován kapky deště zůstávám poslušný a plním rozkazy ve změnách směru jízdy, který vychází z úst Kolíkáče. Je to taková vtipná hra, kdy Vám vypráví kultovní zážitka a pak v půlce vety zavelí o oktávu vyšším hlasem " levá"... piáno poslechne napříč černobílými klávesy s formací na milimetr poskládanou si to šine krajinou, líbí se mi to moc a na mojí dětinskou otázku, jak se tato formace jmenuje zazní z úst nejstaršího matadora " koncentrák", musím pevně uchopit rondle, jinak bych asi spadl smíchy.....co to slyším "levá", zatočím, zvednu hlavu a už opírám kolo o benzínku. kafe a kašpárek v rohlíku je samozřejmostí, počůrat vysvěcenou zed a votočit klikou na centrum, kdy o oktávu níže se rozlehne Kolíkáčův vítězný křik, ktrerý byl tak silný, že otočením prstýnku zahnal mraky a přepnul minimálně na půlku vítr který zároveň strhl ze ZV na SV. Ksychták se nekoná a jen čechrá pravé ramínko. Cesta se rozšířila a na té nejširší křižovatce nas vítá LUK se svojí storkou......pak už jen minout pseudocyklistu LOOKASE, který vám čumí do očí, ale nepozdraví, jojo, vzpomněl jsem si, jak posledně jeho příbuzný řešil defekt a on jen projel kolem, aniž by přibrzdil a zeptal se, zda-li nemůže pomoct, hold KOM je víc než slušnost....... dál už nenacházím slov. Děkuji za tak skvěle strávený čas v sedle. Díky, že jste a že jsem mohl být u toho.....

KolíkáčNálada jak po vakcíně!


Čtvrteční mrazivý průplach nutí vytáhnout ostrou zimní výbavu, ani sobota nám nepřinese cyklistické počasí. Potvrdit si ranní srazy a účasti, nemá cenu něco posouvat a měnit, chceme zažít společně ten přírodní hegeš, lepší, jak řešit pracovní srajdy. Luke trochu nakřáplý to nakonec nedává, ale chce poslat online sledování našeho pohybu, tak čekám od něj nějakou kulišárnu. Na kruháku Mlhoš a začíná mžít. Zapnout chytré technologie a zahákovat Turistu, které nás bezpečně zahřeje.
V Počernicích na sekundu přesně přistupuje Čespa a valíme do Mochova již v pěkném dešti. Měl tu být i Tomáš Šulc, ale nějak si nevybavuji, že by měl někdy blatníky, tak ani nepředpokládám, že by dnes vyrazil. Ale před Nehvizdy mi klepe na rameno, je bez blatníků, tak to je tedy srdcař Řvu na Mlhoše, že ty díry při závodě nemusí ukazovat, Čespa s Turistou roztočili na špici peklo. Nemám sílu je rychlostně usměrňovat, Kapr hlásil Mochov v 9:05h. takže tam budeme určitě o 10 minut dříve. Tak jsme se zahřáli, u kruháku se vyprázdnit, a ještě se vrátit kousek na Prahu, ať nezmrzneme. Kapr tu ale není ani v 9:05h., tak smutek na duši, ale ten se mění po chvíli v euforii, když orange bod je přes zamlžené brýle viděn v dáli u Starého Vestce. Je radost ho zase vidět v sedle! A k tomu všemu již přestalo pršet a vítr se nám opírá do zad. Ale o to více to bolí, jelikož moc háku nevyužijeme, každý dře za své. Jedeme tvrdou lajnu, žádný pokec se nekoná. Na špici se točí především Čespa s Turistou, a já též někdy přiložím nohy k dílu. Mlhoš hlásil, že dá asi jen Poděbrady, ale když déšť ustal, valí to s námi dál.
Luke naklikal pozměněnou trasu, takže sledujeme budíky a nové silničky, po kterých máme premiéru. Nejsem úplně v pohodě, stehna bolí, v hlavě ta dálka, co nás ještě čeká. Navíc některé silničky jsou plné děr, tak to taky nepřidá. Ale vše je zase pak vykoupeno krásným asfaltem mezi poli, bez aut. Všechno svádíme na Luka. Termoska a zadní kapsy daleko, 100 km se překulilo a toužebně začínám vyhlížet pumpu. Bravurně jsme se vyhnuli Chlumci a tak očekávám nájezd na hlavní a modrý poutač s cenami pohonných hmot. Konečně! Zapadnout na kafe, spořádat zadní kapsy a slíbit si, že ještě jednu pumpu si dnes zasloužíme někde u Nymburka. Děsím se toho větru nazpět, ale nálada v týmu je skvělá, tohle je nesdělitelné. Liduprázdným kruháčem, odkud je to všude blízko, se rozléhá náš vítězný ryk na oslavu toho, že nás ještě čeká kilo v tomto báječném seskupení. Najednou se to ve mně překlopilo a chci být nápomocen k udržení průměru přes 31 km/h.
Hák teď funguje na 100%, oddáchnout si a zase valit na špici pro kamarády. Jako nezastavitelná mašina tam ale především úřaduje Čespa. Míjíme Lukův hřbitov, kde před pár lety opřel kolo a přemýšlel, co dál s tou cyklistikou. A buďme rádi, že se to u něj překlopilo na naši stranu, vždyť dnes naklikal parádní trasu a u Nymburka se k nám připojil a stal se výkonnou pohonnou jednotkou! Nálada jak po vakcíně, tohle se nemůže snad omrzet. Pumpa v Nymburku pokořena, před Lysou vysazen Kapr, Čespa a Tomáš, kteří jedou ke svým domovům jinou cestou. Jižní větev najíždí na starou Poděbradskou a ve vzorné spolupráci to dokope až do vany. Nejrychlejší Bydžov v historii, v té slotě a na zimácích. Zase se wobjížděcí srdce tetelila radostí. Děkuji všem, že jsem toho vlaku mohl být součástí!

LukeZimní výlet na jaře


Přesně jak píše Čespa: "Luk plánuje, Luk nejede, ..." Takhle jednoduchý to bylo, i když to vypadalo ze začátku mnohem složitějc. Naplánovaný jsem to totiž měl, připravenej jet i v dešti. To jsem ale po čtvrtečních hrátkách s omrzlinama přihodnotil. Z komunikace na whatsappu jsem pochopil, že když bude hodně pršet, tak stejně nikdo nechce jet, ráno se rozhodne... V klidu jsem si vše připravil a šel spát s tím, že fronta se přežene a v drobném mrholení se pojede a když nepřežene, tak se nejede.
Ráno budík, mžourám na radar. Déšť klepe na parapet a další zelený mrak na radaru míří na Prahu. Fronta nepřešla, zavírám oči a pokračuju ve spánku. V tomhle se přece nepojede.
Když se probudím, svítí na mě zpráva od Kolíkáče: "Jedu dnes" Chvíli mžourám, jestli jako dobře vidím. Pak se snažím vstřebat tenhle otřes wobjížděcí světa. I kdybych chtěl, tak už se sbalit, obléct a nasnídat nestíhám. Navíc vlastně pořád nechci, nebo jo? Vlastně jo, takže snídám a ladím možnosti přiblížení se autem. Benefit by byl, že bych se vyhnul dešti. To chci! V Poděbradech budu, žebrám o live track trasy, abych měl jistotu. Všechno jde jak po másle, rutinérsky se oblékám, balím, ještě je i čas zkontrolovat stupeň psů na zimákovi. Do wobjížděcí brašny všechno náhradní, kdybych zmokl.
Za chvíli se vezu do Poděbrad. Tam šupky kolo z auta, zapnout bundu a jede se. Teda jelo by se, kdybych neměl prázdnou duši. No nevadí, mám čas, opraví se. Teda opravilo by se, kdybych mohl v tom všem rezervním - duši, bombičky, montpáky a tak - najít. Což sem nenašel, bo to zůstalo v brašničce na jednici. Nevadí, mám tu auto, kde všechno náhradní ještě mám, teda měl jsem, než jsem to před zimou uklidil. Schválně se vyhýbám popisu svých pocitů a emocí. Prostě jsem jel zas domů, vyvalit se k televizi a nejlíp se u toho opít. Což mě bohužel nebaví, takže nakonec dochází k domácí opravě defektu a využití toho, že je ještě před polednem, navlečen jsem, mám trasu i live track. Vyrážím tedy podruhé už dnes směr Nový Bydžov. Cesta tam je nudná, člověk jede sám, po větru, po rovině, spíš z kopce. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď. Aspoň mám čas přemýšlet o sobě a cyklistice. A co vlastně mi chce kdo říct tím, že Nový Bydžov ani na potřetí nevyšel. Poprvé - to je ta známá historka se hřbitovem. Po druhé - loni, jediný výlet, snad z celého roku, kdy jsem nejel, protože sem byl nachcípanej. A teď potřetí - protože... Po 65 km nudy, kdy jen občas zkontroluji, kde se nachází neohrožená oranžová letka se konečně můžu otočit, naskočit do orange expresu a začít si užívat. Protivítr, občas bočák, tvrdé špice Čespy a zimák co nejede. Vím, že to je jen na chvíli, tak se snažím si to užívat naplno. Nálada je skvělá, jsem spokojen, den není ztracen. Kapr zpět v balíku po covidu, Mlhoš dává dvě sta z místa, Turista si ztěžuje na formu a Kolíkáč to zvesela glosuje. Komu by tohle nechybělo.
Ale rychle se to krátí, pro mě žádné dvoukilo, za chvíli tam skočí stovka a to už loučíme s Kaprem, domov se blíží. Z Mochova už jen jižní sekce, láká mě je trochu poškádlit. Ale nemám najeto co oni a nebylo by to fér, tak jen zodpovědná práce po hlavní směr hlavní město.
Tak takhle to bylo, jen aby se nezapomnělo. Autem počasí neošálíš. Čas v balíku možná kratší než tenhle report, ale stejně jsem za to rád. Rád jsem se svezl, díky a poklona vaší nezdolnosti.

Ústí nad Labem

KolíkáčJak si dobře přehodit!


Posunout zimní výlety do dubna, když závodní sezóna začne asi až v červnu. Dodržet ty tradiční wobjížděcí místa se ukázal jako dobrý nápad, a i to počasí tomu nahrálo, zima si prodloužila svoji nadvládu. Na Bydžov nám přichystala déšť a zimu, na Ústí se to již kapánek vylepšilo, bylo sucho, ale teplota se moc k jarním hodnotám nepřiblížila. Závodní Koloděje, vylepšené časy na brdkách v Posázaví upekly tvrdý závazek, že i Sebuzín se musí vytunit na té pochybné sociální síti. S Lukem v pátek večer plánujeme, jaký čas pokoříme a jakou wattovou nálož vydržíme. Tajně sním o TOP10, ale u mě to bude především o tom, s jakou grupou vrchařů vydržím a nakolik se jim mě podaří zmáčknout. Před spaním mně ještě volá Pantáta, co si má vzít ráno na sebe, z jeho hlasu cítím natěšení a starťák, každý z nás to prožívá!
Já se nakonec ráno nabalím, dole čapáky s chlupem, na tretry pytlíky a návleky, nahoru 3 vrstvy, tunely kolem krku a hlavy, zimní rukavice, ten čtvrteční ledový vítr na mně zanechal stopy. A je to dobře, nakonec jsem nelitoval, v té hornaté krajině kolem Varhoště byla pěkná kosa. Do Mírovic s Lukem a Radkem, který se těší na objemový trénink, předem jsem mu psal, ať nečeká tu závodní palbu z týdne, na výletech se čeká a jede tempo tak, aby si to užili všichni účastníci zájezdu a on to skvěle vzal a užil si to. Před Štěrboholy nás ještě doplňuje černá postavička Camrdy, který aspoň kousek chce zažít tu balíkovou euforii. Kaplička v Mírovicích již poslouchá ten halas, který společně vytváříme, Kapr, Bobek, Alf, Tomáš Šulc, Mr.Tired s Fandou. Před Hovorčovicemi ještě nastoupí Lukáš Klinecký a borec s Fábií, který nás vybržďuje tak, že opravdu zastaví před balíkem. To fakt nepochopíš, co se děje… V Předboji Ivča s Martinem a už se řídíme jen navigací a softwarem od mapy.cz.
Krásně nás to navedlo na lávku u Lužce a nasajeme Pantátu. První nabrání výškových metrů, snažíme se starat o Pantátu, ale když se to znovu zvedne směr Krabčice, tak Pantáta vypíná podle svých slov hlavu a hlásí, že v Roudnici to točí směr auto. Velká škoda, pak byl profil již příznivý, určitě by to s námi dal. Je mi to líto a přemýšlím i o sobě, až nebudu schopen hákovat tyhle rozjeté vláčky … ne, nebudu se stydět za elektro pomoc! To je cesta, prý již takhle od Hvězdy jeden borec jezdí, a i nadále si užívá cyklistiku ve skupině! Před Terezínem sundávám pytlíky se zapařených treter, ponořit se do té stále ponuré atmosféry této pevnosti, minout Litoměřice a za Velkými Žernoseky zkusit otestovat nohy, co budou říkat na intenzivní kopec, jelikož Sebuzín je za rohem! No Radek s Lukášem tam slušně přiložili na vršku a odlítli! Ještě trochu vytočit nohy směr zřícenina Kamýk, ať se sešikujeme a můžeme tak nabrat Baska, který jede proti nám.
Sebuzín, bájemi opředený kruháč, letos tam najíždíme z druhé strany, sundat rukavice, rozepnout šustku a valíme nahoru! Radek s Bobkem vypálili první sirky, za nimi Luke, a mně se moc nechce! Musím, musím, nesmím jet ani chvilku sám. Přicucnul jsem se za Radka s Bobkem, Luke je před námi, za mnou ještě cítím Martina. Luke je dojet a Bobek zlobí! Ty jeho nástupy bolí, ale s nikým to ani nehne, čumíme na budíky, já tam chci, aby to začínalo stále 3, vždyť Radek Šuvada to jel průměrem 312 W, a to bych chtěl taky, to by TOP10 mělo klapnout . Navíc se zdá, že ten kopec znám ze všech nejvíce, hlavně tu rovinku a mírný sjezd potřebuji nějakou mašinku. Martin stále skvěle visí, Radek si stěžuje, že potřebuje na záchod, Luke s Bobkem mlčí a drží tempo. A Bobek znovu nastupuje, blíží se ta rovinatější část před posledním výhupem, skočit Lukemu do háku a řvát na něj, ať jede. Přeletěli jsme Bobka, znovu si zařvat, ať Luke nesvěšuje a pokračuje dále. Povedlo se, nalítli jsme do závěrečných metrů, jdu přes Luka a věřím, že mě hákne a odjedeme spolu. Zase jen čumět na ty pekelný čísla, co posílají pedály do budíku, konečně vidět horizont, otočit se a vidět za sebou prázdno! No nekecej! Tak tohle se povedlo, ale tak nějak cítím, že ten čas nebude na TOP10, zdá se mi, že jsme to jeli celou věčnost... Navíc ještě nahoře většina prohlásí, že jim Garmin ukázal, že kopec dále pokračuje a netušili, že blbneme jen o segment Sebuzín. Ale na to se již historie ptát nebude, doma mě zalévá blažený pocit, stejný čas jako Radek 13:03 a dělíme se o sedmé místo. Tak velké díky orange bijcům, byl to týmový výkon, Bobek to rozeznastupoval, Luke potáhl rovinu!
Po kupě pokračujeme dál, podle profilu, by tu měl být ještě jeden hrb a pak sjezd do Ústí na pumpu. Ale čeká nás další vrchařský nášup. Já již v klidu s Alfem, transportujeme se přes ty šílený procenta sklonu, tak tohle tedy v plánu nebylo , sem musíme ještě někdy zavítat v krátkým krátkym!
Vzpomínky na Rytířov 2012, kdy nás Malina hnal do dalších kopců, bylo 15 hodin a my stále viděli Bukovou Horu. Tu vidíme i dnes, ale ten čas máme o trochu příznivější . A navíc plánovaná pumpa po parádním sjezdu, takový příjezd do Ústí tedy stojí za to! Vyžrat zadní kapsy, doplnit tekutiny a slíbit si ještě pumpu před Veltrusy. Vítr je nám nakloněn a rovinu kolem vody do Lovo, když se na špici usadí Bobek s Lukášem K. nemá chybu! Samozřejmě nesmí chybět foto týdne se Střekovem. Pak se již zase svěřit navigaci a mydlit to krajinkou kolem Budyně nad Ohří a přes Mšené lázně. Ivča skvěle drží, Alf si užívá kouzel zadního přítlaku. Jedeme v protisměru trasy do Peruce, zásobníky ropy a sjezd k pumpě. Pajda domů, raději nic nepodcenit a narvat do sebe bagetu, která chutná jako nikdy
Alf si vystupuje a svěřuje se do péče obětavého ošetřovatele Bobka, my ještě po trase Břežanské osmy, kde se vzpomínky jen sypou. Přečkat tu nezáživnou a tolikrát ojetou cestu do vany, ale s dobrým pocitem, dnes to znovu klaplo, balíková symfonie a pokec se stejně postiženými lidmi. Taková jednodenní dovolená, kdy řešíte jen to, jak si dobře přehodit

LukeSezóno jsi tu?


Tradiční El Clásico, netradičně v dubnu, netradičně v protisměru. Sebuzín před pumpou a není to jediný kopec. No je to divná doba, ale je na ní třeba hledat pozitiva. Třeba docela obstojné počasí, sucho na jednici a delší den, takže by to mohlo být bez stresu. Dole krátký, návleky na kolena, nahoře dlouhý dres a přes něj ještě bundička. Teploměr ukazuje 3 stupně, ale sluníčko tomu pomáhá. Na Hájích jen Kolíkáč, čekáme a marně vyhlížíme Oťase. Po pár minutách musíme konstatovat, že sice napsanej není, ale že nepřijede jsme tak nějak nečekali.
Na téčku prázdno, jen za rohem hlídkuje Radek, který chce ochutnat tuhle šlapkovskou bláznivinu. V klidu se přesouváme do Mírovic a cestou nabíráme Camrdu, který už uzdraven nevydržel vábení grupy a chce si užít aspoň část výletu. Dál už v početnější sestavě. S Alfem, Bobkem, Kaprem a dalšími. Je tu i pan Unavený, takže po chvíli je slyšet dokonalá analýza trasy, směru větru a podobně. Očekávám ještě hodnocení formy a stavu jednotlivých účastníků vyjížďky, ale prý mu chybí tabulka s procenty FTP z rouvy.
Cesta příjemně plyne. Fouká proti, ale nikterak hrozně, navíc tahounů je dost. Já se nikam necpu, zpět to bude po větru, tak ať má každý možnost vyřádit se cestou tam. Mě osobně nijak nezklame, pokud nepřijedu domu úplně mrtvej. Nabíráme další účastníky až se dostaneme na 14 kusů. Projíždíme Terezínem a už jsme v Litoměřicích. První brdeček přichází záhy. Kolíkáč zkouší odjet, ale souvislým tempem Radka je nekompromisně vrácen do skupiny, odkud ještě pár lidí vystřelí. Já se jen zúčastnil, aby nemohli říct, že jsem se šetřil na Sebuzín, ale popravdě v hlavě už to bylo. Pak po dlouhé době vidět Baska, pozdravit se a už si v hlavě přemítat taktiku a Sebuzín.
Příprava byla důkladná, pod 300W jít s Kolíkáčem nechceme, jsou tam rovinky, tak se držet ve skupině, nevětrat se. Ovšem všechno marný. Za kruhákem za to bere Bobek, vylámat tu stojku musí stejně každý za své. Kolem projíždí Radek, tak mu skočit do háku, Bobek v mžiku sjet. Jenže se svěšuje a plán byl zajet dobrej čas. Neváhám a valím si svých 300W dál. Čekal jsem. že se někdo přidá, ale zaváhali. No čekat se mi nechce, tak jedu. Začíná to bolet a hoši pořád za mnou. Asi po kilometru jsem sjet a vcelku v klidu držím tempo skupiny, kde je 6 lidí. Jsem trochu demotivován, protože jsem čekal trochu protříděnější sestavu, ale co se dá dělat. Bobek se párkrát zvedá, ale zbytek nereaguje a jede si své. Vždycky ho rychle docvakneme. Radek hlásí problém, Bobek odjíždí před rovinkou. Naopak já chci podržet výkon a převážím Kolíkáče s Radkem rovnou částí. Míjíme Bobka, Kolíkáč chce abych valil dá, já už toho mám docela dost, tak nemám síly protestovat, zvláště když mi za to slíbí Magnum Jak se zvedne profil, zvedne se i Kolíkáč a mizí. Nikdo za ním, tak ani mě se nechce a jedu si svoje. Pak mě střídá Radek, dotáhne se Bobek. Na Garminu pořád svítí 6 km do cíle, tak nijak nepanikařím. Jenže Garmin spojil dvě stoupání a náhodou to mělo dost podobný profil jako Sebuzín, jen místo 5 km to mělo 10. Takže když přemítám o tom, že tohle dalších 5 km už nedám a snažím se uviset jen na horizont před další rovinatou část, dochází mi, že už je konec.
A ani mi to nevadí, jsem rád. Intenzitka to byla solidní. Kolíkáč zaslouženě vítězí a být nahoře hned v další grupě je beztak sen. Pak čekáme na zbytek a pokračujeme dle trasy dál. Až doma mi pak dochází, jak zákeřně ten profil vypadal, protože Sebuzín byl vlastně jen půlka kopce, proto to tak Garmin vyhodnotil, na mapě si nikdo moc nevšiml a pak jsme se docela hodně divili. Po krátkém sjezdu se začalo zase stoupat a já čekal dva brdky. Pravda ovšem byla, že před tím byl ještě brd jak prase, v podstatě druhá půlka toho 10 km monstra. Takže i volným tempem jsme se nejdřív na čele osamostatnili ve čtyřech. Konec stále nepřicházel, naopak sklon neustále přituhoval. V posledním kilometru, kde to bylo přes 11 procent už jsem jel sám. A to jsem se ani nijak nesnažil a chtěl to prostě jen vyjet. No bylo to maso. Další celkem 4 km do kopce a pak teprve přišli dva brdky. Oba dost prudký a oba jsem si vyjel na čele hezky v tempu, abych si napravil pověst po Sebuzínu.
Pak se opět na všechny počkalo a společně jsme si užili sjezd až do Ústí. Po krásném asfaltu to místy letělo 70kou a já si aspoň vyzkoušel, že jsem přes zimu dobře vyladil všechny aero propriety. Na pumpě svítilo sluníčko a bylo o poznání tepleji než nahoře v kopcích, kde pěkně foukalo. Měli i párky, ale já měl ještě plné kapsy, tak na něj nedošlo. Po krátkém občerstvení jsme se vydali zpět. Přejíždíme ikonický most a nikdo neřve sezóno vítej, tak jak to je? Dyť závod hned v úterý, a těch Kolodějských závodů už taky pár bylo. Tak je pro sebe, sezóno jsi tu? Je, i když možná trochu neviditelná.
Do Lovosic podél Labe, vyfotit se se Střekovem a s Vadimem.
S větrem v zádech to pěkně letělo. Ze zadní lavice můžu krásně studovat, jak zákeřný tenhle let ale je. Někdo občas přišlápne, ale někdo se trošku zakroutí. Všichni jedeme za své a i když se nejede moc, chvilky nad 250W tam jsou. Vtip je v tom, že to dlouho člověk nevnímá a nevidí, teda pokud zrovna nemá horší den a nedojde zrovna na něj. Takhle se jede hodina, dvě a nic není vidět, jeden brdek, druhý, tuhle magnet a támhle další. Vzpomínám jak jsem takhle nenápadně chcípnul tehdá v Bydžově. Jo, ani chvíli se nejede a najednou jste mrtvý.
Za Lovosicema přesně takhle po pár magnetech a brdcích najednou Ivča hlásí, že se ztrácí Alf. S Pavlem ve dvojičce tak párkrát zpomalíme, aby nemusel jet na špici Alf nebo Ivča, ale záhy zjišťujeme, že je to fakt úplně jedno, jede se nám pořád úplně stejně. Po chvíli jsme ale zase komplet a pokračujeme dál. Groupa se daří se držet kompletní, i když prvně vyhlášený wattový strop 220W je vysmíván. Po chvíli se ukáže, že to je tvrdá realita a vzadu se prostě nešetří ani watt.
Další pumpa v Podhořanech, 19 stupňů a jasno. To je odměna za dnešní robotu. I na Magnum dojde. Užíváme si sluníčka a vyrážíme k domovům. Vítr stále pomáhá a taky v člověku posiluje pocit, že by mohl jet pořád dál a dál. Ale realita dne je neúprosná. Další a další loučení až už zase zbýváme jen tři. V Uhříněvsi se rozloučit s Radkem a na jížu s Kolíkáčem. Doma zastavit počítadlo s číslem 258 km, jak snadné se to dnes zdálo. Díky grupě, díky múze, díky vám všem.

Klepanda

Rytířov

DreamerRytirov pod rozkvetlymi stromy


Rytirov je tradicni vrchol slapkovskeho zimne jarniho objizdeni. V normalnich casech se kona na zacatku brezna. To letos ovsem neslo a tak to vypadalo ze zustaneme o tuto klasiku ochuzeni. Netreba ale hazet flintu do zita a tak je Rytiron naplanovan na prvni kvetnovy den, ze bychom si dalsi pekny svih pod rozkvetlymi stromy? Asi i na tohle dojde, ale realita je takova, ze v patek odpoledne zkoumam Aladina, Nory a sleduji kudy pujde nocni a ranni srazkovy mrak. Bude to hop nebo trop. Vecer tak obaluji klicova mista na kole izolepou a jsem pripraven na nejhorsi. V noci bubnuje dest na parapet, ale rano to vypada o dost lepe. Sice mokro, ale srazky presly a tak nic nebrani rannimu startu vstric celodennimu dobrodruzstvi.

V Praze jsem docela dlouho nebyl, ale na kruhac na Jizu jeste trefim. Setkani s Kolikacem, zahy se prida Otas, Luke, Turista a uz valime smer Kostelec. Silnice oslizle, ale tohle pokryje blatnicek pod sedlem. Hlavne ze neprsi. Dostavam hlad, protoze k snidani jsem jen zhltl jeden krajic s maslem a ledovym salatem a je mi porad docela zima. Za to ale ten ledovy salat nemuze. Pritom mam zimni bundu, ruce namazane hrejivkou, ale tak je kolem 8st, coz moc neni. Takze vlastne jakoby nam priroda chtela vynahradit ze jsme Rytirov nemohli jet v breznu a podobne pocasi nam nabidla i o dva mesice pozdeji. V Kostelci se pripoji Mlhos, Kapr, Trungy, Cespa a to je zda se cela sestava na dnesek, jestli jsem na nekoho zapomnel, tak se omlouvam, psat report pul hodiny po dojeti 300km neni trivialni.

Mirime do Kokorinskeho udoli, silnice stale spis mokre, ale nenahazuji, coz je klicove. Zato kvalita povrchu setrvale klesa, kdyz jedeme po trase Doksy zavodu. Za coz zahy zaplati Kapr defektem jeho bezdusaku. Pak zacina byt zima Mlhosovi, tak rekne ze se jede projizdet a v tom zjisti, ze ma taky defekt. Mne je taky zima, tak delam na miste drepy a prekvapive to zabira. Nekdo to komentuje ze jsem jako skokani na lyzich. Tohle misto je uplne nezajimave, ale cimsi je magicke. Zatimco kluci opravuji defekty, vyriti se cyklista v kratkem kratkem, jede jako dabel a je to Ryba, ktery nas stiha! To je moc, ja tady mrznu v zimni bude a drepuji a nekdo si prijede jako kdyby bylo slunce a teplo. Snazim se zahrat i jidlem, ale tycinka kterou jsem v Praze mel v byte ma uz zda se svoje nejlepsi leta za sebou, je tvrda jako kamen a tak musim davat pozor, abych si neulomil zub.

Pokracujeme dal a blizi se okres Decin, silnice konecne zacinaji pripominat povrch pro silnicni kola. Prvni kopecky, prvni rozkvetle stromy, jednou nesmele vykoukne i slunce zpoza mraku. Padame do Hrenska, euforie vrcholi. Fotka u hranice s Nemeckem a hura na pumpu na kafe a dalsi pochutiny. Po 150 km zaciname byt znacne okorali, ale neda se svitit, Rytirov ceka. Jedeme dal, Decin, posledni curaci pauza pod kopcem a jde se na to. Vlastne nevim, kdo dnes prvni nastoupil, asi Kapr, ale tak nejak se jelo setrvale tempo. Ceska na spici, Luke s Kolikacem a se mnou za nim. Zahy jsme ve trech, Cespa dal brutal nastup, ale zase zpomali. Drzim tempo, Luke tise prohlasi ze toho zacina mit dost, coz me vydrazdi a i kdyz nemuzu, jeste pridam. Joo tohle na ROUVY nezazijes! Zustavame s Cespou, ktery podruhe nastoupi v odbocce ke kasne a kosteliku. Tak tohle uz nedavam a Cespa si zaslouzene s mirnym naskokem jede pro prvni misto nahore. Zahy dorazi zbytek, dame tymove foto a jedeme nahanet Otase, ktery jel napred.

Uz to vypada ze jsme ho ztratili, ale nastesti se o par desitek km dal objevi. Ted uz je profil klesavy ci rovinaty, mirime na Steti a Melnik. Kapr ma dalsi defekt bezdusaku, ja se vyjizdim, protoze chci dat trikilo, coz znamena nad puvodni plan asi dvacet km navic a jelikoz se blizi podvecer, nechci jezdit do soumraku. Jedeme dal, vsichni basnime o parku v rohliku na pumpe v Melniku. Nase prani je vyslyseno, parek po 240km je to nejlepsi jidlo na svete. Zbyva posledni usek domu, prvni louceni, jak kazdy miri do sveho domova. Jelikoz Otas konci s Mlhosem v Kostelci, zaver se promeni v "250w" peklo v podani dvojice Turista / Ryba a posleze Luke na spici, ktery ke konci nejak ozil. Ja uz toho mam dost s Kolikacem, ale statecne se drzime. Praha je tu, Jizo je tu, pocasi vydrzelo a byt je zatazeno a teplo porad moc neni, prijde mi to jako krasny jarni den. Dotocim posledni km kolem byt Rytirovske dobrodruzstvi je u konce. Skvela parta, pocasi presne takove, jake jsem ocekaval, nezbyva nez dodat, ze i dnes to bylo epicke, Rytirov je jenom jeden!

Kolíkáč10.ročník rytířské bitvy


Letos 10. ročník objížděcí legendy Rytířova, safra toto letí… již 10 let se chceme trápit málem celý den v sedle a užívat si sílu skupiny. Trasy a účastníci se různě měnily, ale ty základní kameny zůstávaly. Letos tedy k ikonické kašně, dobít ceduli Rytířov a oslavit tak její jubileum. Mělník při cestě tam vynechat, ať máme trochu změnu a navíc, když kus trasy Doks vede pro nás příznivým směrem. Letošní závody od kostela v týdnu mě začínají fyzicky ubíjet, marně hledám nějakou povolenou obnovu organismu. Takže sobotní ráno je hodně těžké, navíc počasí znovu úplně nepřeje, povrch země je mokrý s kalužemi a naděje na sluneční záření malá. Tak znovu do zateplené výbavy a zašít se do grupy kamarádů, kteří mě snad nikde nenechají zdechnout.
Na Hájích se střetnout na sekundu přesně s Dreamerem a marně v paměti pátrat, kdy jsme se viděli tváří v tvář Oťas na kruháku, Turista a Luke na T, tohle už je základ, který jen tak nic nezboří. A když to doplní v Kostelci Kapr s Mlhošem a Trungym nálada se hned zvedá. Do Všetat ještě myslím na Čespu, kde vlastně měl podle plánu přistoupit, a když tu otázku vnesu do skupiny nahlas, tak se zezadu ozve hlas z Čábuzi, jsem tady! Po trase Doks, marně vyhlížet mávajícího Orlíka, stejně tak v Byšicích slibovaného Vlčáka. Luke překecal v pátek Oťase na tento výlet a teď jede předpisově kopce tak, aby to všem chutnalo. A je to dobře, dnes nás čeká pořádná šichta a netřeba plýtvat silami.
Řepín, Vitasova prémie a pak před sjezdem do údolí Malinovo křoví, do toho moje sbírka zvadlých duší v příkopu, v údolí chcaní čela veteránů… jo jo, tahle trasa snad na každém kilometru něco zažila. Údolí se z počátečního slušného stavu povrchu mění v tankodrom, brdek střídá brdek, ale Oťas skvěle drží. Co nedrží, je ale Kaprovo mlíko v předním bezdušáku, které se snaží prorvat skulinkou v plášti ven. Vítanou pauzu využívá kouzelník Turista k předvedení svého čísla, jak dostat vajíčko ze skořápky a doplnit tak energii a pak jak rychle dostat duši do bezdušáku. Mlhošovi je zima, tak chce objíždět, ale defekt předku mu vystavuje stopku a mění taky. Dreamer dělá dřepy, tohle údolí je opravdu hodně mrazivé. Ale jak pro koho, znenadání se zezadu přiřítí cyklista v krátkým-krátkým a on to Ryba vítající vesnu! Poklona za ten sjížděcí výkon!
Bidon chrastí, zadní kapsy též a zoufale začínám vyhlížet pumpu. Ona dnes nebude někde na 120 kilometru, ale až na 150. Ale zase za ten průjezd Českým Švýcarskem to stálo, kolem Jetřichovic je to podmanivé. V Hřensku vysmátý Basko, takže společné foto na nejnižším bodě ČR nesmí chybět. Atmosféra kvete, pumpa to jen podpoří, bageta do mě zaplula a plave v té kofeinové srajdě v mém žaludku. Jen ty nohy marně hledám v lepší kondici, ta bitva o ceduli bude setsakra bolet. Dreamer se konečně dočkal pěkného asfaltu a úsek Hřensko – Těchlovice je snad bez jediné díry. Navíc stále kolem řeky, tak to hrozně rychle letí, tohle jsou strhující chvíle. Pod Vrabincem odhodit tepelné izolace těla a narvat do zadních kapes, Kapr jde do holátek, stejně tak Ryba, který v nich jede už od Prahy.
Povzbuzen Sebuzínem z minulého týdne od sebe čekám, že se to nakonec nějak zlomí a dokáži hákovat nejlepší. Chvíli se mi to daří, ale můj motor začíná vařit a já kypět. Trio Čespa, Dreamer a Luke odskakuje a dnes s tím prostě nic neudělám. Nejsem schopen ani vykouzlit na budíku čísla začínající 3, tohle nevypadá dobře. Ryba jde přes, chvilku s ním, ale zase si vystoupit. Tak kdo další přijede? Turista! A s ním to již jde. A sjíždíme si Rybu. Tak to díky Míro, ten úsek k odbočce jsi jel parádně a já Tě tak zneužil. Zkusit za to ještě cuknout, odbočka k ceduli již není tak prudká, jde to! U cedule brát bramboru, ale ke kašně být ještě ztrestán nástupem Ryby. Čespa to dokumentuje, vylezl jsem ze sauny a hledám ochlazovací bazének. A to asi všichni, tak si vlézt do prázdné kašny a vyfotit se. Díky bejci, tohle místo u kapličky má svůdný génius loci!
Ale stoupání ještě nekončí, sletět k odbočce a ještě se drápat na Rychnov a polykat dvojciferná procenta sklonu. Do Verneřic za Šmicerem, tedy za Oťasem, který je stále v nedohlednu. Když si ho ani nesjdeme v brdku za Verneřicemi, začínám pochybovat, že je před námi. Ale Srdov nás dává do kupy a v kompaktním složení letíme pod Malešov. Tohle je úsek, který zase stojí za to, bezva asfalt, klesající profil a tvrdá závodní lajna díky našim velešpicařům! Pak ještě kousnou brdky před Štětím, ale vše zachraňuje Kaprův defekt pro změnu na zadku. Můžeme znovu vyprázdnit kapsy, protože úsek Štětí – Mělník si vzal na starost Čespa a dotáhl nás k roštu na pumpě, kde se už otáčí prvomájové párky. Jsou to asi kouzelné párky naplněné nejenom masem, ale i nějakou čarovnou přísadou, jelikož jsme po nich silní jako býci. Těch 50 kilometrů do vany se proměnilo v závěr, který zažíváme na maratonech, především pak Ryba a Luke udávali zběsilé tempo. Přepisovaly se tak díky tomu PR časy na tolik woježděných úsecích, posílat tam poslední zbytky sil a řvát u toho jako puberťáci, tohle si budu hodně dlouho pamatovat. Nohy na to vzpomínají i dnes v úterý, kdy to nakonec ze mě taky muselo jít ven, vždyť 10. ročník Rytířova se zase zapsal hluboko do orange historie, děkuji, že na to máte stále chuť!

LukeAž na hranice, aneb wobjížděčův sen


Odložený Rytířov, na který jsem se moc těšil. Jel jsem sice už loni, ale to se jel Rytířov bez Rytířova. Tentokrát se zajíždí i ke kultovní kapličce. Výhoda odložení má být relativní teplo. Na květen sice zima, ale proti březnu to je plus. Další výhoda je delší den, takže Kolíkáč zběsile kliká v mapě a výsledkem je krásná trasa, která slibuje wobjíždění od rána do večera. Prostě wobjížděčův sen.
Takže ten sen začíná, jak jinak u mě, brutálním budíkem. Je 5:30, bolí mě z toho vstávání hlava. No nic, to se rozjede. Oblečení a kolo je připravené, dodělat sváču a pití, tradiční snídaně a jde se na věc. Spící Průhonice právě opustil poslední dešťový mrak noční fronty a já se, už bez deště, vydávám dobít bájný Rytířov. Jedu cestou nejmenšího odporu, chci vidět ceduli Freistaat Sachsen a zase se vrátit zpět. Navíc pořád cítím čtvrtek, nebo ještě úterý, nebo neděli? Prostě tu milovanou cyklistiku tak nějak pořád cítím. Ve čtvrtek už to bylo na hlavu trochu těžší, upínám se k dnešnímu výletu, kdy má stačit jen točit nohama, nepředvádět se, pokecat, kochat se krajinou, nebo jen tupě čučet do asfaltu či na galdu před sebou. A když se něco semele, kamarádi ti vždy pomůžou, nebo to rovnou vyřeší za tebe, vždy tě nějak dostrkají až domů a pomalu ponoří do horké vany. Po několika týdnech intenzit na závodech či v Kolodějích to je možná zidealizovaná představa zimních výletů, ale lze se tomu divit? Člověk prostě chce vidět svět tak trochu na růžovo, hodit za hlavu, že se to vždycky, tak nějak nedopatřením, může změnit v závod, které nemá limit kilometrů, cílovou čáru, hranice...
Z Jíža ale táhnou samí zkušení wobjížděči. Dreamer, Kolíkáč, Turista a Oťas. Lepší společnost bych si snad ani nemohl přát. Silnice jsou ještě mokré, občas nahazují, tomu je uzpůsobeno tempo - ukolébávací. A mě se to líbí. Kolíkáč straší, že nestihnem sraz, ale nakonec to klapne akorát. V Kostelci jen Kapr a Mlhoš, ale v zápětí se dál rozrůstáme. Po hlase poznávám Čespu, je tu i Trungy. Přejezd, Všetaty, Čečelice, Byšice, každý vjem tu vybízí k útoku. Trochu zaprovokovat, připomenout monument amatérské cyklistiky. Přesně takovéto nedopatření a výlet se pak třeba mění v závod. Ale je klid, všichni jsou na wobjížděcí vlně. Počůrat pumpu v Byšicích, vyhlížet Vlčáky, ale nikde nikdo tak vyrážíme dál. Trasa Doks je nekonečná kniha příběhů. Vypráví hlavní, vypráví Řepín, sjezd do údolí... Kapr navrhuje dát i Romanov, ale údolí ještě spí a mlčí. Míříme tedy po trase dál, kvalita asfaltu bídná a nestoupá.
Před Holany hlásí Kapr defekt. Přichází chvíle poučení, nejdřív jak správným polohováním kola opravit díru v bezdušáku a nebo taky ne. Potom jak vyfouknout vajíčko ze skořápky. Turista je dnes hodně plodný. Mlhošovi je zima, ale místo pár koleček ala Dreamer si taky radši vymění duši. Já sním bagetu a přemýšlím, jestli už není čas sundat bundu. No není. Pak se přiřítí Ryba v krátkým. Tak to jsem neviděl, asi si chtěl přispat a věděl, že si to stejně sjede...
Po chvíli zas pokračujeme dál, cx vložkou z Rybnova kolem několika rybníků. Těsně mineme Kravaře a po luxusním koberečku stoupáme Petrklíčovým královstvím na Taneček. Nikdo naštěstí netančí, tak to zas jednou můžu ze špice pěkně brzdit. Vytrvalost v kopcích znamená, jet to co nejpomaleji a dlouho se tam trápit. Nemáte zač.
Nastoupané metry přibývají, zbytečné ale krásné stoupání před Žandovem si užíváme. Jelo se i loni, z úcty k tradici bych ho zachoval. Basko nikde, přitom bod 14 je tu a 11:11 dávno pryč. Dál známou trasou z loňska, tam kde v březnu kvetly sněženky jsou květy narcisů a blatouchů. Rychlý táhlý sjezd a zase soustava brdků, pohled do kraje stále zamlžen, a tak se téma rozhovoru čím dál častěji stáčí k tomu otřepanému "už tam budem"?
Budem, i když každý to vidí trochu jinak. Garmin k nelibosti publika slibuje ještě jeden kopec po tom, co měl být zaručeně poslední. Pak ale konečně táhlý sjezd a ve skalách sevřené a nebývale vylidněné Hřensko. U Labe pravá a nach 'tchland! U cedule opatrně, abychom nepřejeli, vyfotit se, a doma při pohledu do mapy zjistit, že jsme stejně byli v rajchu.
Pumpa vypadá podezřele prázdná, ale není zavřená, jen prostě prázdná. Tradičnímu obžerství tedy nic nebrání, energie bude potřeba. Kolíkáč hlásí, že se mu nohy stále nerozjely, já mu od rána tvrdím, že to přijde, ale nad těmi svými taky pomalu lámu hůl. Stejně mám už od čtvrtka v hlavě, že prostě bitva o ceduli nebude na 100%. Z úcty k tradici to zkusit, hecovat to, ale výkon tam nejspíš nebude, to se nedá nic dělat.
Přesun podél řeky v družném hovoru. Oťas hlásí, že loni to byla větší vražda a dnes je v pohodě. To já cítím, jak každý brdek po cestě nechal svůj otisk v mých stehnech. Nevím jestli se cítím líp jak loni, spíš ne, ale paráda to je, to zase jo. Projet Děčínem, přejet přejezd, kde se loni pokračovalo vzhůru k nebesům, ale teď míříme na Babětín.
Na semaforech shodit bundu. Před přejezdem, kde je start letos, i rukavice. Kapr jde do krátkýho, nebo snad do plavek. Těžko říct, nějak mu to trvá. Zbytek netrpělivě vyčkává a ukrajuje první metry. Kapr se přiřítí zezadu a rovnou jede, tempo se zvyšuje a když se zvolní jdu na špic. Vítaná berlička pro případ pozdějšího wobložení. Čespa ještě přikládá a záhy jsme jen ve třech. Čespa nastupuje a pak zas čeká, Dreamer se ujímá špice a já si v hlavě sumíruju všechny argumenty proč je dobrý si z toho vystoupit. Blbější hláška než "mě už to nebaví" mě nenapadla a když Dreamer trochu přišlápne, tak se loučím. Ještě ve čtvrtek bych se asi zvedl a pak by se vidělo, jestli zemřu hrdině, nebo bídně, ale dnes ne. Nechávám je jet, za mnou dlouho nikdo, tak si to jen svižným tempem dojedu. Před Rybou, Turistou a Kolíkáčem to rozhodně ostuda není. Čespa ještě odpáře Dreamera před odbočkou a víc z boje nevidím.
Pak společné foto a hurá na druhou půlku kopce do Rychnova. Tady citím, že mě to opravdu jede o dost líp jak loni, +50W na stejných tepech se hodí. Nahoře se zase seskupit a vydat se nahánět Oťase, který boj o ceduli vynechal. To se daří až po docela dlouhém závodním úseku, kde to neuvěřitelně letí. Závod pak pokračuje až před Tre Capi (Capo Malešov, Capo Hoštka a Capo Štětí), kde se zas vracíme do wobjížděcího módu.
Ve Štětí klídek, protože únik dne se konečně vytvořil a Ryba, Trungy a Turista odjeli. Ještě větší klídek je na mostě přes Labe, kde probíhá další kapitola z knihy oprava defektu pomocí polohování kola. Ještě že má Kapr s sebou dvě duše. Do Mělníka si pak špic na starosti bere Čespa, takže Mělnická vyhlídka na soutok je tu hned. Párky voní Benzinou, kde čekají i uprchlíci. Dneska se neudržím a dávám "mega" verzi.
50 z Mělníka už je klasika. Ryba s Turistou rozjíždí expres, který nestaví. Cestujicí se loučí a vyskakují z jednoucího vlaku. Na párek to vždycky dobře jede a je to tak i dnes. Už jen poslední pětice, blížíme se ku Praze a letíme každý brdek součtem snad 2000W. Přemýšlím jestli ještě jedu z Rytířova, nebo už spím a zdá se mi nějaký maratónský sen. Vždyť tohle by byla skupina snů. Ryba se loučí, s Turistou, Dreamerem a Kolíkáčem až na jížo. Letí to, vana čeká a přesto se nechce končit. Sen to je a přece skutečný. Sen wobjížečův.

Vidochov

Lužecká šlapka

DreamerZavod nezavod v sousedstvi Krkonos


Kluci z teamu nekde nasli akci s nazvem Luzecka slapka a zmenili v tydnu plany, takze misto na Jested se zacali chystat na tento zavod nezavod. Nakonec me to take nalakalo, protoze pres tyden jsem se k zadnemu poradnemu treninku nedostal. Rano me nabira Kolikac a spolecne s Lukem jedeme do vesnicky jmenem Luzec. Tam jsem nikdy nebyl, trasu neznam, profil neznam, az na miste zjistuji ze zavodni cast 140 km trasy je jen polovicni a cil je v kopci na Benecku s tim ze nazpet se pojede uz nezavodne. Rano pekna zima, ale slunce u fotbaloveho hriste zacina hrat. Dorazi Kapr s Turistou. Odskocim si na toaletu mistniho FC Luzec a zahy muzeme odstartovat. Moc nas sice neni, ale na to ze to je neoficialni akce, tak je ucast slusna a krome nas jsou tu dalsi dva vetsi tymy.

Uvodni kilometry jsou po trochu rozbite silnici, tak hlavne jet opatrne. Moc dobre se mi nejede, to asi to vcerejsi podvecerni behani. Dobre je, ze mi prestala byt zima, preci jen se docela jede. Obcas nekdo na spici zazlobi a tyhle kratky nastupy v brdku mi moc dobre nedelaji. Pakrat chytnu i mensi diru, ale kdyz vidim Kolikace s Lukem prede mnou, zmacknu se a do skupinky se vzdy docvaknu. Misty jedeme po hlavni silnici, kde je dost provoz, jeden ridic na nas pokrikuje, ze si nas natocil na kameru, asi fanousek cyklistiky. Blizi se kopec na Benecko, ale pred nim je jeste dlouhy sjezd s vyhledy na zasnezene vrcholky Krknonos. Stale jsme tu v tymovem plnem poctu, jen Kapr si vystoupil kousek pred tim.

Prichazi finalni stoupani, zahy jsme v 5 lidech, od nas ja a Kolikac. Zkousim nas setrvalym tempem jeste vic roztrhat. Skoda ze mi nekde v pulce zavodu prestal fungovat powermeter, ktery mi setrvale ukazuje 107W, takze se musim orientovat podle tepu, ale hodnoty blizke 180 naznacuji, ze jsem tak nejak u sveho maxima. Nakonec nastoupi mistni borec Vladimir jeste s jednim a poodjizdeji. Kolikac lehce ztraci a ja souperim o treti misto s dalsim borcem, ktereho jsem pred zavodem dle jeho muskulatury tipoval na viteze. Ale do kopce to asi uplna vyhoda neni, takze nakonec i jemu poodjedu a na horizontu jsem na tretim miste. Tam pak nevim kudy se jede do cile, nedoslo mi ze je po kratsim sjezdu, takze se nekolikrat otocim do protismeru a dojizdime az za Kolikacem, ale dole u hotelu stejne zadna cilova brana neni.

Fotime se u krasneho panoramatu Krkonos, snim si banan a tycinku a zacina se do me zakusovat zima. Mirime dolu, uz nezavodne. Zima je mi cim dal vetsi a to i kdyz spadneme do udoli. Nastesti Turista jede svoji tradicni spici, takze se clovek zahreje i v haku. Trasa nazpet je nadherna, mistni roubenky je radost sledovat a snit, ze bych si jednou take takovou poridil. Nasleduje deluxe pauza na zmrzlinu a pak Horicke trubicky, coz me nakonec i zahreje. Jak se blizime nazpet, konecne se otepluje a zpet v Luzci uz potkavame bezce do puli tela. Leto prichazi, byt teploty byly po vetsinu dne spise zimniho razu. Krasna akce, jsem rad, ze jsem s kluky jel, poznal jsem zase nova mista a jeste si k tomu kvalitne zazavodil.

KolíkáčMagický nápis!


Do bidonu výbušnou směs, ráno 3x na záchod, prostě i kolem kupky hnoje se dá zažít pravá závodní atmosféra. A HOKL club nám slibuje cíl na Benecku, takový dlouhý kopec do cíle má málokterý match. S Lukem nemluvíme poslední dny o ničem jiném a do toho se přidává i Dreamer, který prý moc nejezdí a žádný starťák nepociťuje. Takže atmosféra v autě jiskří a probíráme všechny možné scénáře. Lužec nad Cidlinou je čerstvě sestřižen, nádherný zelený pažit, slunce svítí, jen ta teplota je mrazivá. Navíc představa Benecka, jak je zasypané sněhem a my tam máme bojovat o magický nápis Cíl. A pak dlouhý sjezd v lehkých hadříkách, no to bude oříšek se obléct.
Nakonec tenký dlouhý dlouhý a stoupnout do první lajny pod hlavní tribunou místního svatostánku. Obhlédnout soupeře a soustředit se na nejvíce početný Unlimited KM Trading CZ tým. Vyjeli jsme z Lužce, snažit se jet tak, aby bylo vidět na všechny díry v silnici. Docela se větrám, ale lepší než trefit jámu, jako Lukáš Klinecký, kterému se hnulo sedlo a má problém. Po brdku ve Starém Bydžově ukázat dres v mini úniku, který nemá dlouhého trvání. Věřím, že rozhodne až cílový kopec, tak teď jen přečkat transport bez větších výdejů sil. Ale je to tak opojné řítit se v balíku natěšených závoďáků, takže znovu po chvíli neodolám si ještě jednou zablbnout s Lukem s výhledem na liduprázdný asfalt. Byl by to sen to takhle točit až do cíle. Ale balík je silný a po chvíli jsme znovu jeho součástí. Lukáš se sedlem dokonce jednu chvíli zastavuje a laboruje s ním ve škarpě, aby si nás pak znovu dojel, tak to teda klobouk dolů, na tohle bych neměl
Podle trasy vím, že se pojede Vidochov, který jsme jeli v úterý na JCL, tak tam hlavně neudělat chybu. Ale ta málem přichází již dříve, v Ostroměři za to Unlimited bere a já se ztěžka prokousávám odpadajícími borci. Děsivý pohled, jak vepředu jen Unlimited a na jeho konci vlaje náš Luke. Tohle musím sjet, přeci neskončím tak brzy, a tak se gumuji bolavě přes 400 wattů. Podařilo se, ztěžka vydýchat a po chvíli zjistit, že zezadu dolítlo málem všechno, co jsme tam nechali. Nejdůležitější je pro nás to, že zpět je i Dreamer, Turista a Kapr. Paráda borci! Luke mi sděluje, že čte balík a vyčetl, že Unlimited jede na Vladimíra K., tak ať se ho držím, co to jde .
Údolí na Vidochov se jede v poklidnějším tempu, nakonec se žádný nástup nekoná a můžeme se blížit k Vrchlabí. Tady asi přichází nejparádnější úsek trasy, vidět zasněžené vrcholky Krkonoš a letět po bezchybném asfaltu, to je reklama na silniční cyklistiku. Taky se pěkně ochladilo, oblečení to u mě stíhá jen tak tak. Před finálním kopcem na Benecko, ještě dvě zrádné vlny, na té široké silnici s větrem je potřeba stále operovat u špice, já tedy nejlépe v háku za Vláďou. Úplnou špic řídí náš obětavý Luke, který sjíždí případné úniky anebo jede tempo, z kterého se nedá nastoupit. Díky bejku, byl jsi setsakra vidět! Projet Vrchlabím, kde na náměstí mají sraz motorkáři, nervozita sílí, nemám tuhle roli rád, když mám něco předvést. Snad budou kluci nápomocni co nejdéle, a navíc Dreamer je náš tajný triumf, nevíme sice jak na tom v reálu je, ale Rouvy by lhát nemělo
Zkouším hned odspodu nasadit na špici pro sebe přijatelné tempo a uvidíme kolik lidí zbyde. Nějak si podezřele až moc věřím, a to je většinou chyba. Ale zatím jsme na začátku a já dokáži reagovat na tempo čelní grupy. Nakonec jsme tu v 5 lidech, Dreamer zkouší svoje mininástupy, ale Vláďa jede svoje, neblbne. To jeho týmový kolega David Fanderlík, zjevem super vrchař, dělá razantnější nástupy, ale zatím vše sjeto. A pak je tu pro mě neznámý Honza Kolář, ze kterého se pak vyklubal hodně dobrý vrchař.
V ostré pravotočivé zatáčce u Kněžic za to znovu bere David, doskakuje si ho Vláďa s Honzou, já s Dreamerem zůstáváme zpět. Tak tohle bude moje konečná, na zrychlení nemám, ještě povzbudit Snílka, který se k nim zase pomalu přibližuje. Ale zůstává jen vedoucí duo, David po nástupu taky odpadl. Tak teď jen viset za oči a čumět na watty, ať to začíná 3 Nechci, aby mě někdo sjel, čekám Turistu a jeho vražedné konstantní výletní tempo a za ním celý zbytek startovního pole.
Odbočka Křížovky, Dreamer s Davidem si po boji docvakli čelní dvojku, aby z ní na rozbitém asfaltu znovu odpadli, to já udržuji depresivní neměnnou vzdálenost, o nějakém zrychlení nemůže být ani řeč. Ale jedu, nesvěšuji, tak aspoň že tak. Jsme nahoře, ještě prozkoumat nahranou trasu a zjistit, že cíl asi bude na dolním parkovišti po nějakém menším sjezdu. To Dreamer s Davidem se zastavili a otáčí to proti mně, a ptají se, kde je cíl. Ano, musíme ještě chvilku dolů, a tam nakonec nacházíme kouzelný nápis Cíl! Gratulujeme si navzájem, jak jsme si to užili, mělo to parádní náboj, díky všem!


LukePolabská vrchařina


První hromaďák sezóny, někdo to zmínil v úterý v Pace. Jasně, v Polabí jsou hezký závody, bude sranda. Pak trocha investigace a zjistit, že cíl je na Benecku. No toto! Hlava v oblacích a sny, jak tam všechny obkládám. Průzkum trasy a zjistit, že kopec to sice je, dlouhej, ale spíš tempovej a ty mě moc nejdou (nebo nebavěj? ) Takže zpět na zem.
V sobotu ale vše připraveno, v bundě pěkně na jížo a hned nasávat starťákovou atmosféru v prezidentově poštelovaném autokaru. Dreamer je prý v pohodě, ale chvíle našich rozhovorů stačí a už v tom lítá taky. Taktiku moc neřešíme, neboť vůbec není jasný, kdo ze soupeřů se objeví na startu. Prostě držet se pohromadě a na čele. Na startu včas, sluníčko pálí, ale v zásadě je pořád zima. Předpověď pro Benecko hlásí 4 stupně čili bundička se zdá nutností aspoň na sjezd, a nakonec vyrážím v ní, sundat se dá vždy.
Start je stejný jako na Václavské jízdě, takže první kopec je ve Starém Bydžově. Ten se jede docela zprudka, takže kdo nechtěl závodit už tu není. Teda krom Turisty, který dnes jede svůj autovýlet. Pak se zkusí pár nástupů, než se tak nějak rozkoukáme a balík se uklidní. Nejvíc lidí tu má tým Ultimate KM, takže vlezou na špic a nějak se jede. Po tom brdku a pár zrychleních, kdy jsem dojel nějaký náznak úniku už je mi docela teplo, takže se zašívám na konec a jdu si sundat bundu. Docela stres, když balík nečekaně zpomalí, můj bezpečnostní odlep se zmenšuje a já mám obě ruce zaseklé za zády, zrovna když svlékám rukávy... Nakonec se nějak zkroutím a přibrzdím, ale docela děsivý okamžik.
Pak už se jede v klidu, nejsilnější tým se drží u špice a nic moc nevymýšlí, jen občas zkusí plíživě někdo odjet, žádný extra nástup. Jen v Ostroměři v nenápadném brdku za to vezmou a dokonale všechny překvapí. Skáču tam na poslední chvíli, a protože se jim to fakt povedlo, jsou tu všichni a cizák jsem tu jediný, čekám, že se pojede, ale dlabou na to, takže se to zase sjíždí... Pak zase klid a sem tam plíživé pokusy odjet. Jelikož jsem nejblíž, beru si to na starost a říkám Kolíkáčovi, ať na to kašle a hlídá si lídra, o kterého se starají a evidentně jiný plán než ho dovézt v klidu pod kopec nemají. Stejně mě přišlo, že v tom táhlém kopci bych byl v naší trojce vrchařů nejslabší.
Vidochov se blíží a vrchařský vláček Unlimited se formuje na čele, ale už nikoho nepřekvapí. Radši pak už operuji u špici, kde se nikomu moc pracovat nechce, takže občas potáhnu a čekám, kdy za to zkusí vzít někdo další. Ve sjezdu to zkouší Lukáš Klinecký. Pro jistotu jedu s ním, ale reálně tohle šanci nemá, tak spíš je jen poškádlit, za ty nenápadný úniky rozpojováním vláčku z čela
V dalším brdku jsem pak na špici, tak před horizontem za to beru a zkouším trochu pozornost, ale víc jak pár desítek metrů nedostanu. Ale říkám si "aspoň jedou a nikdo neblbne", tak to držím až před Vrchlabí ať je klid. Za odbočkou do města je ještě jeden brdek, kde to na špic vyveze Dreamera, což vzbudí docela paniku a Vláďa Kloz si to klestí vzůhu prostředkem skupiny. Já už na krajnici moc víc neuhnu, a tak mám nemilou volbu ho buď drsně zavřít, nebo vyzkoušet poměrně hlubokou díru za krajnicí. Ale co bych pro zdraví ostatních neudělal, shodit nikoho nechci.
Nic z toho samozřejmě není a průjezd Vrchlabím už je ve znamení klidu před bouří. Hned z kraje přišlápne Kolíkáč a zbytek mu nechá pár metrů. Tak že by to bylo až takhle jednoduchý? Ale není, Kolíkáč sjet a Vláďa drží stálé tempo. Poměrně brzo jsem na limitu a přestává se mi to líbit. Je jasný, že víc už toho nepředvedu a na můj oblíbený nástup před smrtí asi není vhodná doba. Tak si vystupuju a držím se Honzy Kulhánka, který jede relativně snesitelné tempo. Za chvíli nás dojede Turista, který je tu jen na výletě, což člověku úplně ego nepohladí. Za odbočkou na hrubém asfaltu už není ani morál viset, převážně proto, že se otěží ujal náš výletník. Tak se otáčím a když vidím, že mě nikdo nedojíždí, jedu si svoje. Je tu pěkně, krásný výhledy. Pak krátký sjezd do cíle, kde kvůli kochání málem nedobrzdím zatáčku. Tam už vydýchaní borci, Vláďovi a jeho týmu to vyšlo, takže gratulace, ale Dreamer s Kolíkáčem taky pěkně. Konkurence rozhodně byla a když vidím 393W Honzy Koláře (2.místo) z Vrchlabí až na Benecko, tak je mi trochu špatně...
Rychlé foto, většina se jde cpát, wobjížděčům se ale nechce v té zimě otálet, takže předem připravená trasa k návratu dostává zelenou. Nejdřív nepříjemný sjezd na brzdách, který jsme jeli loni při výletu na Černou horu, ale pak už pěkné asfalty. Turista pokračuje výletním tempem, takže furt řveme moc a snažíme se mu vysvětlit, že mi máme po závodě. Přes Jilemnici na Studenec, pak se konečně otepluje. Zkalibrovali jsme Turistu a užíváme se soustavné klesání až do Polabí.
Teda v Pecce zmrzlina a nevyzkoušené stoupání z Bělé. Na ten průměr 10,5 % jsem měl prý upozornit dřív, kluci by si dali větší zmrzlinu. Ale stoupání je to parádní, mezi pěknými roubenkami. I když Turista jednu z nich podezírá, že to není ze dřeva ale z plastu. Nahoře pak krásné výhledy a další dávka luxusního asfaltu, který se zkazí až kousek před Hořicemi. Město objedeme po nové lesní cyklostezce se super výhledem do údolí, ale prodejnu Hořických trubiček stejně nemineme.
Tady už je pěkně teplo, ochutnáváme místí výtvory a doplňujeme energii. Po chvíli kodrcání najíždíme na hlavní směr Nový Bydžov a necháváme se unášet nekončící Turistickou špicí. 8 km před Bydžovem konečně pokyne, že už si to dnes užil dost a mě nenapadne nic blbějšího než, že do Bydžova to dojedu. Docela fouká, takže to poměrně brzo přestane být sranda a musím se docela přemlouvat, abych to do Bydžova dojel. Pak už je to kousek. Slunce pálí v předzvěsti dalších tropických dní, spláchnout to pivem a v autě cestou do Prahy znovu několikrát probrat, jak to bylo. Pěkná kombinace závodu a výletu.

Kladno-Klínovec-Kladno

Úlibice

Hurá na Ještěd

DreamerHromy blesky pod Jestedem


Sobotni rano pro me zacina brzkym budickem a pohledem z okna, kde vidim mlhu a mokrou silnici. Coz jsem tak nejak cekal, takze jsem pripraven. Vcerejsi odpoledni vydatne prehanky nad Prahou nauci cloveka vazit si i takoveho pocasi. Pred pul sedmou vyrazim a zahy jiz krouzim kolem Jizaku, kde se pridava jako tradicne Kolikac. O par stovek metru dal je Luke s Turistou. Co je mile, je ranni slunce, mlha se rozpustila a kdyz Turista prilozi pod kotlem, zaciname s Kolikacem litovat, ze jsme si dnes brali zimni bundu. Ale den bude dlouhy, takze nedelejme predcasne zavery, kdyz jsme na zacatku. Mirime do Sojovic, Luke si rano dal ke snidani vtipnou kasi a tak je nalada v nasi mini skupine i takhle po ranu hodne vysoko. Ja z toho zacinam vzyvat odpoledne hromy blesky. Kdybych tak rano vedel, jak budu nakonec blizko pravdy.

V Sojovicich se pridava zbytek, jenze nez vyjedeme, par borcu musi udelat prvni servis kol po zime, jak to tak vypada. Kdyz jeden borec utahuje riditka asi 15 minut, tak zase vsichni prochladneme, ale nastesti uz vyjizdime. Kolem Sojovic je mlhavo, takze jsem za zimni bundu rad. Banda je to dnes opravdu velka, nebudu vsechny jmenovat, protoze dnes bych stopro na nekoho zapomnel. Ale je tu Streda, Bobek, Cespa, Vit Tichy a jeste se ma pridat McHammer. Jenze nez dojedeme do Doks, ceka nas jeste jeden defekt. Vysilame dopredu Strejdu at si udela naskok. Tam jedeme mestem trochu jinak, takze kdyz za Doksy volam McHammerovi, ze uz jsme jako s pulhodinovym zpozdenim projeli, ozve se do sluchatka "zpomalte, jsem za vama 200m!". Copak o to, ja bych taky rad zpomalil, protoze v haku za duem nas Mira + host Mira Horvath to boli kazdeho. A proto jsem vzal rozum do hrsti a na spic s hostem Mirou radeji ani nevlezl. Dochazi mi baterka ve wattaku, takze radeji zadna data nesleduji, uvidime kolik se toho dnes nahraje.

McHammer nas dojizdi, my vyjizdime z mlhy a mne vzpruzi curaci pauza, kdy se po srotu na rovine v haku konecne v klidu najim a napiju. Blizi se Jested a kazdy zacina ladit taktiku na souboj dne. Po kopec prijizdime v momente kdy je asi 18st a sviti slunce mezi mraky, takze resime, kam s prebytecnymi svrsky. Ja vse co jde sundam a strcim na zada pod zimni bundu, kterou rozepnu co to jde. Bobek ma kratke kratke, McHammer je taky oblecen lepe, jenze co se da delat, v 6 rano se v kratkem jet neda. Pulhodinovy usek na Jested je tu, drzim se ve skupince s celem, ale kdyz za to McHammer vezme, nereaguji, protoze z ROUVY moc dobre vim, co Michal umi. S vedomim, kolik uz toho mam dnes odjeto zacinam pozvolna. Pulhodina je dost na to, aby se ukazalo, jak na tom kdo je. Luke se drzi s M. Horvathem, ale McHammer jim zahy dalsim nastupem odjede. Mne, Kolikace a Bobka si doskoci Cespa. Pak je mezi nasimi skupinkami mezera, kterou si pote docvaknu, protoze mi prijde, ze na to mam.

Coz je pravda, navic Mira jede krasne souvisle tempo, zadne nastupy. To mi vyhovuje a tak takhle pekne v haku dojedeme s Lukem s Mirou az na parkoviste. Tady jdu na celo a trochu prislapnu, kdyz opet zacneme stoupat, coz uz je prilis na Luka. Nicmene velka pochvala, s tou jeho brasnou a typickym blaznenim od rana jede dnes paradne! Ja jedu tempo s Mirou za mnou az do finalni casti Jestedu, jeste vidime uz volneji jedouciho McHammera v jednu chvili. V samotnem zaveru mi Mira poodjede, takze nahore jsem treti. Coz po 160 km potesi, ale uprimne i kdybych mel v nohach pulku, lepe bych na tom dnes nebyl. Nahore tradicne fouka a je zima, jak jsem opet rad za zimnu bundu. Jakmile dorazi ostatni, udelame tymove foto a valime dolu. Nastesti je porad sucho, takze jsem brzy v teple. Stavime na pumpe, kde dojde na kafe a dalsi nasup vtipnych hlasek. Pokracujeme dal a jak se otepluje, sily rychle dochazeji. Ja si nedoplnil vodu a tak zacinam videt vlci mlhu, typickou pro chybejici tekutiny. Dorazi me kostkova stojka, kde poprve premyslim, jestli je to sen nebo skutecnost. Otas chyta krece, Kolikac me zachrani vodou z bidonu. Pak se par lidi rozlouci a konecne jedeme normalnejsi tempo.

Blizi se Sojovice a s nimi bourkovy mrak. Kdyz uz to vypada ze ho mineme, na poslednich peti minutach pred Sojovicemi nas to splachne. Nicmene i tak dojedu relativne dobre, v Sojovicich neprsi, tak si dam jeste vyjeti do Podbrah, abych jako na vetru oschnul. Nez se ale vratim ke Kaprovi, zmoknu znovu. Ale za ty tri km navic to zcela jednoznacne stalo! Vysledek je, ze jsem totalne zmrzly a ani fantasticke pohosteni v podobe polevky, domaciho chleba, masla, syru a salamu od Strejdy me moc nezahreje. Prichazi dalsi bourka a s ni salek horke kavy. S ulevou tisknu prsty rukou na horky hrnicek a zacinam prichazet k sobe. U Kapra sedime tak hodinku, takze se do me zase pousti zima. Jinak to ale nejde, musime pockat az oschnou silnice. Mame tu i televizni stab, tak se tesim na reportaz. Vtip strida vtip, az ze sameho smichu chytam cyklo skytavku. Pak uz prichazi cas vyjet, ale jeste je treba si dat neco na kuraz do jedne i druhe nohy. No musim rict, ze uz jsem u Kapra zazil docela dost hostin, ale tahle vsechny prekonava!

Ceka nas posledni hodinka a neco do Prahy, Luke strasi dalsim destem, ja strasim ze pojedu na spici. Pravda je nakonec nekde mezi, trochu sprchne a ja se na spici objevim. Jedeme co nejvic opatrne, preci jen unava je znat a provoz u Prahy je take vetsi. Hlavni ale je, ze jsem se opet zahral, takze zatimco v kresilku u Kapra jsem drkotal zuby a snil o horke vane, ted mam spis chut na studenou sprchu. To jsou tedy dnes momenty! Loucim se s kluky na Jizu, na Budejarne si jeste stihnu tesne pred zavirackou vyzvednout objednavku v Alze. Sjedu na Dvorce, vyjedu zpet nahoru a magicka tristovka je tam, jo! Tyhle jizdy jsou zdanlive podle profilu kazdy rok stejne, ale ve skutecnosti pokazde jine a v tom je jejich kouzlo. Dnesni Jested byl navic zpestreny tim, ze byl posunuty na kveten. Odpoledni bourka tomu dodala punc jedinecnosti, pohosteni u Kapra zase zlatou tecku. Diky vsem, diky za ten servis Kaprovo a Kolikacovo rodine a Strejdovi. Uz ted se tesim na dalsi Hura na Jested!

KolíkáčJeschken sauna!


Kapr s Bobkem hledají trasu na letošní Hurá. Luke přizvukuje, a nakonec z nich vypadne západní varianta. A tam segment Jeschken (Westrampe)! Absence závodů ve mně vyvolává touhu na každém z výletů si dát něco v závodním stylu. A tenhle segment je jako zvon. Zní mi v uších už od středy a sním o tom, jak tam všechny posekám. Jak se mi pojede lehce, s hlavou v oblacích, v tom tunelu pod vysílačem. Ale sny jsou povětšinou jiné než krutá realita. Ale o tom ten život je, jakmile vyměkneš je konec, jak by pravil Honzis.
A tak snová show JJJ se znovu rozjíždí, kolikrát ještě na to budu mít mentálních a fyzických sil? Není třeba váhat, navíc, když tu máme lokomotivy v podobě Turisty a Luka. Dreamer nakonec bez využití metra už krouží na kruháku s vidinou bláznivého tříkila. Před Brandýsem nabrat Vláďu P. a užívat si Lukeho natěšení, který akceleruje za každou zatáčkou a nastupuje za každým autem. To já se nějak začínám vařit a začíná mi docházet, že jsem to asi trochu přehnal s oblečením. Když se jede v objížděcí zóně, tak to ještě jde, ale běda, když se zrychlí…
Vláďa ještě u Kapra dotahuje hvězdičky, Oťas vakl na zadní nábě, tak trochu zpoždění, do toho píše Čespa, že je v krajnici zalepen od mlíka z bezdušáku. Hlavenec nás ale již rovná do předepsaného šiku a necháme se vést navigací a Kaprovou trasou. Nemá to chybu tohle skupinové wobjíždění. Jsme jako novodobí objevitelé, co odpaňují nové a nové vesnice a silnice. U Bolky se přidá Pepíno a vítěz UAC Míra Horváth. Krásná inovovaná trasa, Alf defektí, Strejda jede napřed. Bezděz, Vrátenská hora, safra, to už zase za chvíli budou Doksy. Ale průjezd kolem odbočky Bílá kámen si už dáme dnes. To jsou emoce! McHamer taky neodolal a chce jet s námi.
Teď to frčí, a přesto ne a ne sjet Strejdu v úniku. Až vojenský prostor nás spojuje. Poklonit se Sochorovi a užívat si cyklostezek. Osečná je tu a většina jde do krátký-krátký! Já začínám odkládat věci a je toho slušná hromada. To do kapes nenarvu. Luke a jeho wobjížděcí podsedlovka se obětuje. Děkuji moc! Krátký-krátký tedy nemám ani náhodou, ale něco jsem odložil. Předpověď hlásila 12-13 stupňů a zataženo, a teď tu pere slunce a je 17 stupňů!
Valíme na Křižany, Luke odskakuje, Bobek se větrá a chce ho sjet ještě před začátkem segmentu. Já šetřím v grupě, čeká nás více jak 30 minut pořádné roboty. Segment je tu, Luka sjede McHamer, stejně tak Míra Horváth. Já zatím akceptuji tempo Dreamera, Bobka a Čespy. Ale nebude to mít dlouhého trvání, procenta sklonu a rozbitý asfalt nepřidává. Navíc zapnuly v sauně kamna na nejvyšší stupeň. Móóóc! vykřiknu a probudím Snílka, který se zvedne a suše odjede za Lukem. To Čespa se otočí a zpomalí. Díky kamaráde za naložení, dostal jsi mě aspoň na hlavní silnici, na dobrý asfalt. Tam háknout Bobka a sdělit mu, ať nenastupuje, že to zkusíme spolu. Čumět na budík, ať to začíná 3. Jít před Bobka a po chvíli trhnout loktem na znamení vystřídání. Ani to s ním nehne . Točíme jednu serpentinu za druhou, nad námi Luke s Dreamerem a před nimi ještě jeden orange dres. Kapr a Oťas. Vzali to zkratkou a teď si užívají společné týmové chvíle v kopci. Bobek už tvrdí muziku a já jen ztěžka hákuji. Sauna topí jako divá a já jsem těsně před ponořením do ochlazovacího bazénku. Parkoviště zdoláno, jdeme na závěrečný díl Westrampe. Čekám na vrchařskou múzu, na lehkost v nohách, ale tahám za sebou pneumatiku. Dráty od lanovky nad námi a Bobek pomalu odjíždí. Nejsem schopen reakce. Tak to bude utrpení. Houfy turistů a cyklistů. Plazím se nahoru, na displeji to již 3 nezačíná. Ještědka. Už jenom kousek, ale dnes je to věčnost… Nakonec Jeschken (Westrampe) jsem podle budíků těch 300 wattů dal, ale to na naše orange horské blechy nestačilo. Pěkný borci!
Nahoře mě konečně vykopli ze sauny. Fouká chladný vítr, tak se raději zabalit do všech vrstev. Sdílet vrcholové pocity a foto. Tohle se neomrzí! Všichni tady nechali svoje maximum, dojezd třeba Oťase bere za srdce! Padáme na pumpu do Dubu. To je let, to je odměna. Zahrádka před pumpou rozkvetla do jarní krásy, jó to by se sedělo. Ale teď stačí jen nasednout do rychlíku směr Bolka. Mašinou je Míra H., u kterého se střídají každou chvíli zájemci, kteří si chtějí sešrotovat nohy. A to já nejsem Kecám vzadu s Čespou o životě. Toto uteklo, Kapr velí kostky do Pískové Lhoty. Já řvu Vrazi, vrazi! Vedro dostoupilo u mě znovu vrcholu, probíhá dnes snad již 5 saunový ceremoniál. Dal bych zmrzku, ale ta fronta odrazuje. Kapr volá do Sojo, ať se již připravuje zahradní párty. Část grupy odjíždí, Oťas křečuje a pak hrdinně bojuje v háku. Nad Sojovicemi černý mrak, ale Kapr hlásí, že u nich nikdy neprší. Ale ve Staré Lysé ano. Ostré krupičky bičují dojezd na zahradu. Tenhle ochlazovací bazének jsme si tedy nepřál.
Sedět v mokrých hadrech pod pergolou a zahřívat se výborným vývarem. Domácí sýry a chleba od Strejdy. Maso, oheň, čoud. Tohle jsou úplné farmářské trhy, jak to nazval Čespa. A koblihy, a perník a mřížák. Safra to jsem se nacpal. A do toho oslava každé nohy. Dreamer chce jet špic až do Prahy! Tohle posezení nemá nikdy chybu a letos se znovu povedlo. Nepamatuji, kdy jsem se v poslední době tak od srdce zasmál.
K smíchu mi pak ale není u Běchovic. Žaludek protestuje a už nepojme tu kaši, co vaří Luke na špici. Kluci pak kvůli mně naštěstí zpomalili a odvlekli mě domů. Děkuji! Děkuji za Ještěd, děkuji do Sojovic, děkuji Strejdovi, děkuji svým holkám! Tahle klasika je stále magická!


LukeJeschken a jeho Westrampe pod nánosem koblih


Až nezvykle odpočatý vyrážím na letošní edici Ještědu. Proměnlivé počasí odpískalo čtvrteční i páteční nápady na něco výživnějšího, a tak jen otočit nohama mezi mraky. O to víc natěšen, že i ranní vstávání docela přežiju. Na T si akorát sjet Dreamera s Kolíkáčem, přibrat Turistu a můžeme uhánět do Sojovic. Vítr trochu pomáhá, Turistova špic zahřeje a od rána mě to baví. Ještě čůrpauza a pak shánět hvězdičky pro kolegu. U Kapra se ale najde všechno, takže rychlá oprava držáku Garmina i generálka Oťasova stroje a můžeme vyrazit. Nové silničky a neznámá místa, na rovině občas potáhnout a v kopci kontrolovat integritu balíku. Jen si užívat a bezbolestně plout krajinou, až jsem úplně vypustil z hlavy nějaký souboj na segmentu...
Ten však rychle připomíná Kolíkáč: "Jeschken!" Samo mu odpovím "Westrrrrampe!", ale kdo ví, jestli se mi chce jet 30 minut totálního šrotu. No spíš ne. V kopcích by člověk vyvěšoval víc a víc, ale pomalu není s kým. Po pár brdkách konečně svištíme směr Doksy a friendly tempo se pomalu stává závodním. Na špici dvojice precizních operatérů Míra&Míra (Turista a Míra Horváth) zkušeně řežou tu krajinu před Doksy, rychlost pořád kolem 45 km/h, sotva stíhám viset a občas koukat za sebe. Jak to, že nikdo neřve moc? Jak to, že všichni visí? Usuzuju, že se to všem líbí, a tak když Míra&Míra konečně střídají, snažím se držet nastolený závodní mód. Zezadu slyším jen občas povzdech, že takhle Strejdu nesjedem, takže asi úplně držet kvalitu se nedaží. Jede se mi ale dobře, tak pokračuji i když s pocitem, že jsem se právě ze závodu na Ještěd odhlásil.
Nic ale netrvá věčně, tempo se opět vrací do wobjížděcí normy a stavíme. Pak moc nejedeme, abychom v Osečné znovu zastavili, definitivně sundali všechny hadry a já se zase přihlásil do závodu. Nějak mě to chytlo. Sice wobjížděcí brašna praská ve švech, kdy jsem to ráno nešetřil, a tak vezu navíc bundu, návleky na kolena, na tretry, rukavice. Znovu se rozjet, a ještě naposled probrat kdo jede s kým, případně kudy a kam.
První brdek před Osečnou to dělí na účastníky závodu a wobjížděče, já zůstal s wobjížděči, ale nějak se to ve mě pere, tak si radši skáču dopředu. A že se nejede, kdo ví jak, tak moc dlouho nepřemýšlím a beru za to. Žádný čekání na odpadnutí, to se mi dnes nechce. Jeschken Westrampe! Freude am Fahren! Feuer! První brdek, nikdo po mě moc nejde, tak i druhý jedu v tempu. Pak dlouhá rovinka do Křižan, kde se rozhodně nevyplatí jet sám. Ale přece na ně nebudu zbaběle čekat. Jedu dál, držím si odstup. Vím, že když mě na rovině dojedou, tak jsem se asi zase odhlásil, ale co když nedojedou? Křižany jsou tu, smečka za mnou, blíží se, ale ne moc. Už se to zvedá a pořád mám pár metrů, držím tempo. Když mě doletí Míra Horváth, padnu mu do háku a světe div se, ono to vyjde tak na tempo, kterým bych to jel sám. Přiletěl i McHammer, ale radši jede sám. Já se držím svého tempa zašit v háku, což mě přeci jen trochu zrychlí. Další borci se moc neblíží, ale před koncem první prudší části přijede Dreamer. Prvně jsem myslel, že to je Kolíkáč, ale toho vidím s Bobkem a Čespou až za námi. Tak asi nejedu tak zle.
Využít skupinku v rovnější části, svézt se s Kaprem, který to vzal zkratkou a na parkoviště se vyhoupnu vcelku bezbolestně. Teď to ale bolet začne, jak se sklon zvedá. Dreamer zkouší přiložit, ale mě to nechává v klidu. Tady už hák nepotřebuju a víc jet nemůžu, to jasně cítím. Pár kontrolních otočení, za mnou bezpečně prázdno, takže si před Ještědkou trochu ulevit, aby byla síla do posledního, ne tak prudkého úseku. Užít si to proplétání mezi bikery, kteří těžko můžou chápat, jakou opojnou radost tady člověk zažívá na 300W ze sedla.
Nahoře zase navléct bundu, návleky a rukavice. Někoho ještě stihnout vyfotit při dojezdu, pak společná fotka a hurá do Dubu na benzinku. Sjezd začínám jako poslední a aby byla sranda, dávám si za cíl, být na konci na čele. V klidu a opatrně zpět na parkoviště, ale pak už to nešetřím a užívám si to se vším všudy. Lehnout na rámovku, v Rozstání překročit limit v obci o polovinu a rozsvítit stravu PRkama. To by šlo!
Pak pumpa, bez párku a koly, zásoby mám a šetřím se na večer. Dál se špice ujímají zase M&M a když zcela nečekaně Turista odstřídá, začnou se u druhého M střídat lidi, jak kdyby to byli šlapky. Pak to na sebe vezme Bobek a vydrží až za Bolku, kde se M loučí. Chtělo by se říct, že se zpomalí, ale roadbook hlásí další segment, tentokrát kostky v Pískové Lhotě. Bobek to drtí ze špice, v prudké části ho vystřídám a když se pak otočím... no to jsou kecy, že jo. Prostě sem za to rafnul a odjel. A na konci toho měl plný kecky. Akorát jsem ale dojel Strejdu s Alfem, tak kecáme, kecáme. Ještě přijel Bobek a Pavel, pořád kecáme a zbytek nás nějak nedojíždí. Nakonec si říkám, že vzadu je špicařů dost, tak proč nepomoct Strejdovi s Alfem trochu klidnějším tempem, než nás balík semele. Tak valíme pomalu dál. Bobek se vrací pro desetikorunu a už ho neuvidíme. S Pavlem se kalibrujeme na správné tempo a kecáme, za námi kecá Strejda s Alfem. Wobjížděcí idyla. Akorát sem trochu zapomněl jíst a nemám co pít. Najednou jsou tu Předměřice a na mě jde pěkná krize, ale tyčka z kapsy zabrala hodně rychle. Blíží se déšť, tak moc nespekulujeme a pokračujeme dál, až do Sojovic.
Bobek nám nadjel zkratkou, my jsme tu asi 5 minut před deštěm a balíkem. Kdepak, Strejda to má vždycky skvěle propočítaný! Déšť bubnuje do pergoly, kde se podávají exkluzivní bio a homemade pochutiny prvotřídní kvality. Taky koblihy a dokonce i koblihy bez cukru pro bdělého snílka. Ten si tenhle oxymóron cpe nejen do pusy, ale i do pytlíku pod stolem, aby mu přinesl štěstí na zítřejším rouvy závodě.
Zvedat se nechce, vlastně bych to některým, už ani nedoporučoval, ale co se dá dělat. Musíme domů. Dreamer se zahřál až chytnul solidní cyklistickou škytavku, dokonce tak solidní, že jízda ve dvojici s ním hrozí křečemi v břiše a pádem. No show se z toho stala pořádná. Ještě to zkusím trochu rozpohybovat, protože bych se rád vyhl dešti, co se asi nevyhne Průhonicím. Ale po chvíli to vzdávám a musím uznat, že lepší zmoklej, než poblitej. V klidu pak dorazíme na jížo a kdybych tu bydlel, byl bych dnes jeden z mála, co zůstal celý den suchý. Ale asi aby mi to nebylo líto, tak na Újezdě koupím ještě spršku z mraku, co se nekompromisně blíží. Ale to už mi den nezkazí. Vodní lázeň smyla prach z Westrampe a marmeládu ze Sojovic, ale ta hlava, ta zase zůstala plná. A za to patří díky Vám všem a speciálně do Sojovic, do sýrárny a pekárny, mřížkodortárny, masooheňčoudárny a nějaký domácí palírny, Jeschkovi woči, to je hrozný, co jsme spořádali.


Pleskoty

KolíkáčHukot disku!


V pondělí při pracovním stresu jen stroze komunikuji:
Luke: zítra teda když bude pěkně tak do sojo a když ne, tak až tam? Nebo z prahy??? PPP? pruhonice, pleskoty, pruhonice?
Já: Uaaa to by bylo 180 ne ?
Luke: nevím, mě tyhle čísla po letošním rytířovu nějak přestala dojímat
Já: Magore...mě dojímá Jestched ještě ted
Luke: no do pleskot je to z pruho 92 přes sojo, se závodem by to bylo určitě dvoukilo...
Luke: zítra západ slunce 20:45, když v 6 vyrazíme na zpět, tak jsme v 9 doma
Já: Tak uvidíme co počasí...autokar nebo blikacky mám připravené
Luke: kdyby teda bylo pěkně, viděl bych to 13:30 Netluky zastávka, 14:30 Kaprovice, do 17 tam... zpět už nebude provoz, tak po hlavní Boleslav a Brandýs... myslím, že když nebude uragán, tak tam klidně můžeme furt 35...
Já: Jasan tak uvidíme odpo si rezervuji
A v úterý již nedočkavě očuchávám zastávku Netluky. Luke mě naložil, roztočil disk a odvezl do Sojovic. Tam již oranžovo a zahříváme nohy na Vyskeř. To je let! Užívat hladké asfalty, spojovat si neznámou krajinu se známými úseky. Kilo jako vyšitý! Podepsat startovku, sundat dlouhý dresík, vyndat bidony. Ať netáhneme ani gram navíc. A poslat to tam! Vzpomenout na Camrdu, který se umí za 15 minut zbořit tak, že padne do příkopu. Tohle je potřeba do časovky vložit a ona se ti odmění v cíli. Krásná trať v kouzelné krajině. Držet svoji osvědčenou 3 na displeji, a navíc v půlce zahlédnout blikačku Profesora, jo to je motivace! Přežehlit ho a na lajně slyšet řev fandícího Kapra. Nepadnul jsem do příkopu, ale něco jsem tam snad nechal…
Valíme zpět, nesmrtelný Luke znovu na špici hučí, až mě z toho bolí hlava. Ale když za ním drží orange lajna, nesmí se vystupovat. Před Bolkou první kapky a pak již pravá letná búrka. Lezeme do bus zastávky a čumíme na tu dvojitou duhu a provazy vody. Tohle bude ještě bolet, teplota klesá, silnice je brouzdaliště. Čas kvapí, jdeme do toho. Brečím, když vidím ty nové závodní tretry plné bahna a kolo jakbysmet. Luke v kombočce by potřeboval šálu na ten holý krk. Rozumně se domlouváme, že to do Prahy nemůžeme dát. Luke si volá manželku o odvoz. Já lezu k Profesorovi do švédských 30 stupňů. Magořina, ale zase bude na co vzpomínat, hadry se vyperou, kolo se utře. A v mysli zůstane jen ten let po té naší krásné krajině. A hučení disku!


LukeJičínské Cyklo Lázně


Normálně reporty z časovek nepíšu, ale tohle byl spíš výlet s časovkou, tak tedy:
JCL aneb Jičínské Cyklo Lázně! Je libo víkend v úterý? Není problém. Napsat Kolíkáčovi, že když bude pěkně, jedem po ose. Ze Sojo, aby se to stihlo? Nebo? Však ono to nějak půjde. V půl druhý sraz v Netlukách, leckdo se diví, že chci jet tam i zpět na koze. Ale na trati časovky mi přece koza pomůže a v cestou tam je to rovina a tam určitě překážet nebude. Do Netluk to pěkně letí, tam chvíli shánět Prófu, pak naložit Kolíkáče a hurá do Sojovic.
Koza jede krásně, jen doufám, že mě z toho nebudou bolet záda, nebo tak něco. Ale zatím dobrý, většinu času v tom není třeba ležet, takže pohoda. V Sojovicích Bobek, Kapr a Prófa a vyrážíme směr Pleskoty. Nejdřív nic moc asfalt, ale jak najedeme na starou Mladoboleslavskou, zaleháme do nástavců a začíná pěkný tóčo. Síla skupiny je neskutečná, 40 na rovině vypadá tak bezbolestně. Cesta tam tak hodně rychle uteče, Bobek ukazuje výhledy okolo Čížovek, parádní zpestření. A všude pěkný asfalt. Až za Sobotkou to je místy horší, ale to už jsme na startu. Rozjetej jsem až až, ale kluci chtějí ještě projet aspoň kousek trasy. Starťák začíná, a tak to nedáme celé, ale to nevadí. Hlavní je mít dost času sundat několikakilovou wobjížděcí brašnu a na startu nechat vše nepotřebné.
No… pak není moc co popisovat, prostě časovka, bolest od začátku do konce, mám pocit, že jsem mohl jet trochu líp, ale to mám poslední dobou pořád. Nakonec ale hezkej čas a zlepšení oproti loňsku o minutu a půl. No laťka z loňska asi nebyla moc vysoko. Pak zpět na start a trošku se zakecat, nabrat vodu ve studánce a můžeme vyrazit. Po hezkém asfaltu přes Rytířovu Lhotu. Pak najet na hlavní a valit na Boleslav. Bobek vyhrožuje měřeným segmentem, tak se snažím jet tempo, ale nikdo se k většímu peklu nepřidá, tak zas úplně neblázním. Přijde mi, že to za mnou musí být v tom šlapavém sjezdu hroznej veget, tak si žádám vystřídání, ale zdání asi klame a nikdo se na špic nehrne. Až Kapr mi nechá trochu vydechnout, abych pochopil, že to za tou kozou asi úplná hitparáda není.
Než ale zkalibruju příjemné tempo, začíná dost nepříjemně pršet. Útěk do zastávky a kontrola radarů, dvojitá duha a spousta vtípků. Ale vody je tolik, že když vyjedeme, budeme hned mokří. Premiéra Velotoze návleků úspěšná, sice nemám mokrý nohy, za to mám pak tretry zakydaný od pudru s kterým to dodali... Jinak se snažím vyhýbat háku, tak ani nejsem moc mokrý. Zima mi není, jen se musí jet. Naštěstí v Boleslavi už je zase sucho, a tak se dá. Sobecky se cpeme s Kolíkáčem do tepla k ohni, zbytku stačí závětří. Domlouváme skreč posledního P, do Sojovic to dnes bude stačit. Sakra, to teda mělo šťávu! A hrozně mě to bavilo

Kolem Výmoly

Mladějov

Praha-Doksy

KolíkáčŘízková párty okořeněná čokoládou!


Až teď zbyla chvilka na resty (rozuměj (R) ve výpisu akcí) k letošním Doksům. Znovu si přehrávám poslední květnový čtvrtek a kopíruji z diskuze, kdy to tam ze mě vypadlo hned v pátek:
Letošní nezávod pořádně opepřil svojí účastí excelentní vrchař Pepa Vejvoda. Takže neponechat nic náhodě, Luke odtáhne balík před Všetaty a Čečelice se již jedou v tempu, ze kterého se odpadá. Vše ale řeší spadlé závory v Byšicích. Takže znovu po kupě, najíždíme na hlavní Boleslavskou a znovu se to drobí. Na čele zůstává Luke, Kapr, Kolikac, Igor, Profesor a Mr.Tired s Pepou. Prémii na Řepíně chci pro sebe, aspoň něco, protože tuším, že na Romanově budu hrát druhé housle. Po Řepíně zatáhneme za brzdu a docvakne si nás Igor, Kapr a Mr.Tired. Takže pod Romanov v 6 kusech, trochu to nahazuje, ale seshora ani kapka. Romanov chci tempově, ale proti je zabiják Pepa, který hned od paty kopce jede řemeslo. A za jeho zadní kolo se nalepí Luke. Ještě do půlky žije moje naděje, nástupy Pepy a Luka eliminuji tempem, ale pak je konečná vystupovat. Nakloněnou rovinu k prémii si frajersky hned hážu velkou, abych zjistil, že to málem neutočím. Ve velké dáli tak vidím souboj Luka s Pepou o prémii. Rozhoduji se co dál, ale v hlavě bleskne, kostky rozhodují! Tak se ještě mačkám, abych na kostkách zažil dosud nepoznané pocity, že to na nich docela jede! A Luke Pepovi přestal střídat! A tak mohu znovu před Lobčí očuchávat zadky těchhle dvou extra vrchařů! Luke díky moc za teamwork! Teď to jen vykutálet s Pepou v tom cílovém křoví! Ale Lukovi věřím, a on nezklame, i když mi připravil pěkný nervák se na to dívat zezadu. Jak se cílová lajna blíží a on stále zkušeně visí za zadním kolem Pepy, a ne, a ne se přes něj převalit. Ale posledních 20 metrů je rozhodujících a dech beroucích! Šlapka je znovu vítězem Doks! Na terase nám prší štěstí, jelikož bereme zlato málem ve všech kategoriích. A tak mejdan nekončí, Oťasova tradiční řízková párty okořeněná čokoládou, to se prostě musí zažít! Děkuji kamarádi, tohle umí jen tolik milované Doksy!
Co dodat? To se muselo prostě znovu zažít, třeba to, jak Kapr v úterý hlásí, že v tom počasí tam spát nechce a pak ráno ve čtvrtek sděluje, že spí … Když šlapu, tak žiju! ho přesvědčilo. Tradice nesmíme nechat padnout… jsem rád, že jsem mohl být zase při tom!

LukeZlaté Doksy


Všechno připravit už ve středu, aby bylo ve čtvrtek dost prostoru pro starťák. Plán bez trhlinky. Od rána kontroluji, že všechno jde, jak má jít. Jo dokonalý plán od rána až po cílovou čáru v Tachově. Dál moje mysl nesahá, takže peněženka chybí, ručník se najde starý v autě a kartička pojištěnce, tu mi snad v pátek odpustí. Ale jinak vše klape, jak má. Do Doks je to z chalupy autem kousek, nechat auto jako loni, neboť zítra ráno se jdu vyšetřit. Naštěstí ne na hlavu, ta je totiž kdesi mimo. Jo, nervozita jako prase, obzvlášť když sem tam někdo prohodí, no jo, to vyhraje Luke. Dvě hodinky na kole utečou, jen se vezu a znovu zpracovávám tohle všechno. V rozpacích z přesvědčení, že jako tým budeme tak silní, že si můžeme dovolit závodit až od Romanova... Tomuhle prostě nevěřím.
Třeboradice, klubko CKKV a na kraji parkoviště se z auta vykládá Pepa Vejvoda. Mám radost, ten divnej plán na vyjížďku pod Romanov dostal zásadní trhlinu. Na parkovišti to sice ještě někdo zopakuje, všichni nějak souhlasí, ale já si poznámku, že závodím od přejezdu neodpustím. V hlavě pořád, že čím těžší závod, tím líp.
Je odstartováno, fučí do zad a je to skoro pořád z kopce, takže jedu na špici a nevadí mi, že až za Kostelec. Vidět před sebe je fajn. Jak přejedeme přejezd, koukám, jestli někdo nezopakuje loňský Kaprův první šťouch, který to rozdělil do zbytku závodu. Nechci to úplně kopírovat, ale ani by mi to nevadilo. Nic se ale neděje, tak to respektuju a říkám si, že první test bude v Čečelicích. Tady ale nikoho testovat nemusím, Pepa jede dostatečně nevýletně, takže si jen držím dobrou pozici s výhledem. Po prvním zahřátí nás zastaví světla na přejezdu, a tak jsme stejně po kupě. Pak průjezd Byšicemi, nestydím se jít znovu na špic. Jedu i hlavní a využívám profilu a větru kdy jedeme každý za své ke svému plánu "těžký závod". Nakonec jsem to prý očesal, což úplně záměr nebyl, ale zbylo nás 7. Tak nějak točíme, nemá smysl to řešit, Řepín se blíží. Kolíkáč ho rozjel pěkným tempem. Líbí se mi za ním, až si říkám, že je to nějaký snadný, na to, jak rychle jedeme. Rychlý pohled na Garmina hlásí hodně přes 300W, za poslední točkou 400. Kolíkáč přitápí, Pepa si nechává trochu díru, já to taky nechci přehánět, tak se nezvedám. Kolíkáč si to na "prémii" rozdá s Igorem, který se přihnal zezadu. No pěkný, ale já tu nejsem od blbnutí, takže jen podržím watty, aby mi to někde neujelo.
Za horizontem jen s Kolíkáčem a Pepou. Ve 3 se nám jet nechce, tak se otáčíme a za chvíli už jsme v šesti i s Igorem, Kaprem a panem Unaveným, který jede moc pěkně a takticky dělá, že tu vůbec není. V údolí se pak dobře spolupracuje a jede se. Naplánovat si špic dostatečně před kopec, napít, najíst a je tu pozvánka do Ráje.
Kolíkáč zkouší taktiku z Řepína, ale Pepa je proti, skáču mu do háku a rozjíždí se docela peklo. Garmin přepnut na pohled na mapu, ty čísla vidět nechci. Teď už to fakt bolí, Pepa občas přišlápne, já mu nechci dát ani metr. Vidím, že Kolíkáč má problém, tak chci najet na špic a držet tempo, ale Pepa stále proti, jen to vede k dalšímu šponování tempa. Házím tam velkou, chci prémii. Jdu vedle Pepy, ale ten je pořád proti. Kolíkáč kdesi za mnou řve vyhraj, ale já mám zrovna docela problém nějak roztočit nohy, a tak se poslušně klidím do háku. Čert vem prémii, chceš vyhrát! Pepa se otáčí, jestli jedem. "No asi jo." A jdu na špic.
Kostky ve Mšeně bolej fest, blbec se zase zvednu, to sem neměl dělat. Sedět, točit! Deprese. Co tady chci předvádět, když už sem mrtvej na kostkách? Na horizontu jsem vlažně vystřídán, moc se nejede. Ani já tomu tedy nechci moc dávat. Něco mi říká, že Kolíkáč to nezabalil a bude kousek za námi.
A taky že jo! Sice děkuje, že čekáme, ale velkou většinu si sjel sám. Paráda. Moje deprese, že co s tím jako sám budu dělat je pryč. Ve dvou to dáme. Teď se jen střídat v nástupech a někdo odjede. Akorát na to někde sehnat nohy, že... No ale co, do Nosálova tempo uvadá, na horizontu si vyjedu k protisměru pohledem zhodnotit situaci, naznačím, že bych odjel a když Pepa nereaguje, tak přišlápnu a jedu. První zatáčku a pustit to ze sjezdu. A díra tam je. Bohužel se mi tam motá auto, takže do zatáček musím brzdit víc, než bych chtěl. I tak si náskok udělám a necelých 5 minut jedu sám. Bolí to, ale říkám si, že nebudu jedinej... Výhoda je, že Kolíkáč snad trochu orazil, ale k útoku se nemá, jen mě vyzývá abych se už uklidil a šetřil na spurt. Jo taky bych si chtěl takhle věřit, ale tady už nic jinýho asi nezbývá.
Projíždím špicí abych se zařadil na konec. 1500m do cíle a nehodlám se odtud hnout, levá na rovinu pod křoví. Pak pravá, Pepa se smířil s tím, že to rozjede. Kouká se přes pravý rameno a v televizi kdysi říkali, že je dobrý se schovat na druhou stranu. Jo to funguje, musí se otočit a já naznačuji, že už vyrazím, tak se zvedá. Kolíkáče ta taktika zaujala na tolik, že jen kouká a boj o vítězství vynechává. Tahle důvěra, to je dobrejch sto wattů k dobru. Naznačení zabralo, já zapadl do háku, opájím se pocitem, jak jsem to lišácky udělal. Přes 400W v háku, jo teď si fakt lebedím. Jeden pastorek down, křoví se blíží. V hlavě mám, že z těch 400W umím udělat 800, jen to trefit, ani brzo, ani pozdě. Kolíkáč něco křičí, ale já se soustředím. Teď! Nohy se úplně samy roztočily. Co normálně děsně bolí, je teď na lusknutí prstu. Co na Romanově nešlo, teď mám zdarma i s bonusem. Neskutečnej pocit! Je to tam. Nesmrtelnost mě prostoupila, to bych přál každýmu zažít, ten pocit: jedem do Třeboradic a znova, klidně. S takovou lehkostí. Pak kouknout na dojezd další grupy, zafandit, přijmout gratulace a poděkovat. Ty jo, to jsou mi novinky. Jedu radši k autu, sám, pustit si v hlavě znova poslední kilometr. Ne ten zapomenout nechci. Zapsat, zarámovat. Odpovědět manželce na její dotaz hlasovou zprávou: "Joooooóóó!"
Dovézt auto do kempu, první z dvaceti večerních přeháněk. Neskutečný, že i počasí vyšlo. Suchý závod v supermokrém týdnu.
Jenže párty teprve začíná. Ze sprch už se line známý ryk, pak vyrazit na večeři do čtyřtuny. Tady bizár nad bizár, kdy lidi mrznou na dešti na zahrádce před prázdnou rozsvícenou hospodou. To vše v rámci ochrany před respiračním onemocněním. Ale náladu to nekalí, ani nemůže. Fajn večer plyne, vyhlášení, focení. Přesun ke švédským stolům do chajdy vítězů Doks 2021 a probrat život, totiž kolo, ze všech stran. Protože když šlapu, tak žiju! A když už jsem v pyžamu, tak s medailí.

Okolo 80 dubů

Košov

KolíkáčPoetické úterý provoněné jarem


Košov. Kopec. To by mělo letos sedět, ale Romanov ve čtvrtek nahlodal sebevědomí. Výlet s kumpány, roztočit nohy tam, vyjet kopec v červených číslech a pak se domotat zpět v závodním stresu, aby se to stihlo do tmy. Dobrý trénink na maratóny. Netluky natěšený Luke, Kárané Kapr z práce, který již vyfasoval proviant v tašce na zádech. A Sojovice Bobek. Grupa, jak vystřižená z časopisu, ve stejné módní linii, dlouhý dres nechávám v poštovní schránce u Kaprů, bude to na krátký krátký. Letíme směr Loučeň, tvrdé špice, tvrdá lajna, tohle je řemeslo. Skvělý povrch, tak pro tohle inženýři vynalezli karbonový kola. To je pocit! Tempo neupadá, Bobek hlásí průměr 34, Kapr se ptá, co budeme dělat v Košově?! No závodit nééé a hned se hrnout na špic a posílat tam wattovou nálož pro kamarády v háku. Sobotka, náměstí, zahrádka jako před rokem, chvilka času, oschlé rty lákají na jedno startovní. Tady se čas zastavil, jó když šlapu, tak žiju! Na záda si nás nabere McHamer a odtáhne na prezentaci. Plácnout si s Pistachiem a odstrojit kola. Ani gram na víc! Sundám i brýle a nechám je pod kopcem Start, rozjet to na velkou a za viaduktem nabourat do kopce. Za chvíli je tam 36x28 a jen tupě čumět, ať to začíná 3. Hnus velebnosti, rozbitý asfalt vůbec nepomáhá a ten výhled před sebe na tu stěnu už vůbec ne. Před mnou 30 sekund Martin Vitvar, to je magnet. Vůbec se mi nejede dobře, nějak nemůžu chytit tempo, motám se nahoru k hospodě a sním o tom, jak to po odbočce na hezký asfalt rozbalím. Martin sjet, ale o rozbalení nemůže být vůbec řeč. Ono to vůbec nejede! Až orange kotel v cíli mě přinutí znovu přitlačit. Nějak jsem si to nestopoval, jen vím, že dole jsem startoval, když tam bylo 17:33 a nahoře vidím, že tam svítí 17:44, takže to bude určitě přes 11 minut. Jsem tragéd! Ztěžka vydýchat, nabrat odložené věci a jedeme nach Badewanne! Koncertní taktovky se ujímá Bobek s Lukem a já s Kaprem krásně závodíme Představuji si 180 km Mamuta s touhle týmovou partičkou. To je let. Bolka je tu hned a stejně tak po chvíli i Sojo. Jsme rozparádění tak, že to chceme dát jen na vodu, ať hubneme jako Froome. Ale naštěstí nás zachraňuje Kapr a doplňujeme palivo. Bobek nás pak protáhne skrz Grádo, kde to má grády , na lávku do Čelej. Pak si znovu vychutnávat luxusní povrch Čelákovice-Mstětice, po kolikáté dnes již? Opona dnešního dne pomalu padá dolů, ale stíháme to, 21:30h. a já padám do výtahu. To byl zase den! Ale ta pravá euforie má teprve přijít… WhatsApp cinkne: "Výsledky... Tvl Robert byl fakt úplně v pr*eli... čas 10:26 … 3. Místo v M2 … Akorát v cíli byl tak na kaši, že nám cpal o minutu horší čas a celou cestu zpět vykládal, jak mu to nejelo …" Děkuji za tohle krásné poetické úterý provoněné jarem!

LukeDalší obyčejné úterý


Kdo zažil to loňské jedno obyčejné úterý, nemůže letos jinak. Tohle je prostě víc než závod, časovka, nebo výlet. To je všechno v jednom a občas i najednou. V práci si napsat ranní, najíst se a po obědě se odhlásit ze systému i z běžného života. Sednout na kolo a přesídlit na jinou planetu. Na planetu kde chvíli po obědě čeká Kolíkáč v Netlukách, Kapr s koženou brašnou na zádech v Káraným a Bobek v Sojo. Slunce svítí, provoz polední klidný. Planetu, kde se neřeší oblečení, ani stres, jestli něco stihneme. Dyť karbony sviští Polabím lehce, neslyšně, ale jistě a pravidelným tempem k cíli. A nebo cílem je cesta? Kdo ví... Krajina i řeč plyne, z rozjímání člověka vytrhne jen suchá hláška na garmínu "dalších 30 minut a dalších 18 km". Po půl hodině se situace opakuje, za tohle někdo zaplatí, chtělo by se říct. Doma nebylo co cpát do kapes, a tak to beru zlehka, teda spíš lehkovážně. Pivo v Sobotce by tomu nepomohlo, ale Kofola není o moc lepší.
Jediná energie navíc mizí takticky v těle půlhodinku před startem. V Peklovsi letní pohoda, Český ráj jak z plakátu. Jen vydrápat se ty 3 kilometry do kopce, to zabolí. Ale startovka tentokrát pomáhá. Legenda legend 30 vteřin přede mnou a sám ředitel závodu dalších 30. Hned jak se kopec představí, Kapr je nadohled, nadosah, ale neblížím se. Sunu se vpřed, ale radost z jízdy to není. Ale jo, watty nelžou, Kapr dojet a předjet za hospodou, ale už to hodně bolí. Korďas v nedohlednu, ty jo slušnej výkon! Já se dotrápím do cíle, padnu do trávy, ale špatný to nebylo. Jsem rád, že ležím, ale prý je to mokrý... KTZ! Dojíždí další, Pistachio famózně na biku, Bobek v pěkném čase a Kolíkáč. Ten mele něco výbuchu, jak ho všichni obložili a vyhrožuje Kaprovi sanitkou. Přitom bere 3.místo v kategorii za o skoro minutu lepší čas jak loni. I já se zlepšil podobně, takže zase těsná vrchařská bitva.
Vydýchat a hurá na poslední dějství, Libuň, Mladějov, Sobotka a šup na hlavní na Boleslav. Na koze to tady frčelo líp, ale i tak držíme solidní tempo, nedostatek stravy se začíná projevovat. Zkracuji špice, sonduji zastávky. Prý se nestaví, ale beru to spíš jako vtip, tak moc neprotestuju. Když mineme další pumpu a další zmrzlinu nevypadá to dobře. Pan vrchní najednou chce zaplatit a já ještě nejsem doma. Kapr nabízí tyčku. S díky neodmítám, na hrdinu si hrát nemusím. Na hrdinské špice už kašlu, jedu na co je. V Podbrahách ještě Sojovickej suk a v Sojovicích ovocnej birell. Luxusní servis, díky Kapře!
Pak s Bobkem neznámou zkratkou, poznat Grádo, šotolina, tráva, les. Jo má to Grády, ale je tu pěkně. Plácnout tak sebou u vody a nechat si nosit, dokud neřeknu dost... Ale na to není čas. Čakovice a nový asfalt do Mstětic. Kolíkáč mě naloží, křičím na něj, ať si nevytrhává sluchátko z ucha, Almeida jeden. Ale překvapivě to jde, vrchní odtáhl k vedlejšímu stolu, zaplatím až ve vaně. Z Mstětic už zas v maratónském souznění, odpočítávat vesnice do vany a dny do Krakonoše. Pecka, važme si toho! Kdo nezažil nepochopí, kdo jo, chce to znovu a znovu. Díky braši!

Perníková 24

Sázavák

DreamerTropicky Sazavak


Na sobotu se chysta dalsi jarni klasika, Sazavak. I ten je letos o skoro dva mesice posunuty a tak nas dnesni pocasi odmeni takrka tropickymi teplotami. Na start vyrazim po ose ve 12h, ale v Uvalech jsem za hodinku, takze se jeste rozjizdim, protoze start je ve 14h. Po pul druhe prichazi prvni letosni zavodni registrace, prvni predzavodni pohovory s kamarady a souperi. McHammer resi, jestli vubec prijede nekdo, kdo by ho dostatecne proveril, ja resim, jestli ma nekdo vodu navic, protoze tim rozjizdenim pred zavodem jsem jeden bidon povazlive vyprazdnil. Pote jsme uz ale vsichni na znackach a muzeme se pustit do zavodu.

Ja si v predstartovnim stresu zapomnel zpoza dresu odlozit plastenku, tak holt ji ted povezu s sebou. Zacina se pekne zostra a posleze se to preleva do letniho pekla. Muze za to Cespa, McHammer, Kolikac, Ryba, proste vsichni, kteri zacinaji nastupovat od prvnich kilometru. Jelikoz nas na startu zase tolik neni, clovek nechce vypadnout ze skupiny hned na zacatku. Neveril bych ze to reknu, ale zlate ROUVY! Gumuju se v jednotlivych nastupech, tepovka atakuje 188, rikam si jak to dlouho vydrzim. Nastesti se borci trochu vystrileji a zacne se jet rozumneji. Presto pod prvni kopec dojizdim s vypitym bidonem. Zaroven se ale zacina trochu zatahovat, takze uz neni takove horko, hlavne aby neprisla bourka a slibovane kroupy.

Prichazi kopec na Dojetrice, nikomu se po te divocine predtim nechce moc nastupovat, presto neunavny Cespa s McHammerem tvrdi muziku a poodjizdi. Mne se porad moc dobre nejede, ale tak nejak zustavam v druhe skupince. Celo v polovine kopce zvolni, coz kdyby jeste chvili neudelali, uz bych tam nebyl, tepovka opet pres 185, tam uz neni moc kde brat. Wattak jsem radeji vypnul, v takovemto zavode mi stejne nedava smysl jezdit podle wattu, proste bud ty nastupy zachytis a jsi tam, nebo nejsi. Jsem na limitu, ale jsem tam! Zformujeme se do cca deviticlenne skupinky a valime dal. A to tak rychle, ze z kopce si rusky kamos Ryby vystoupi do skarpy, ale nastesti vypada ok.

Prichazi druhy kopec, McHammer si dojizdi pro premii, pak svesi nohy a "ceka" na nas. Krasne taha J. Jirinec po rovinach, vsak na to taky ma postavu. Blizi se zaver, zacina se taktizovat. Bourka sice na obzoru, ale dnes nezmokneme. Jedine mokro je tak od naseho potu. V najezdu do ciloveho brdku nas jeste zbrzdi auto, Ryba v uniku je dostizen. O vitezstvi si to rozda McHammer a spol, ja predjedu Rybu, ale ten jeste sebere posledni zbytky sil a o nasem poradi rozhodne "fotofinis". Nakonec pate misto celkove, druhy v kategorii za kreckujicim Cespou v cili. Cas pod dve hodiny, prumer 36, co vic chtit? Jako bonus vytecny pudink v cili a pote poklidna cesta zpet do Prahy. Neni malych zavodu, jsem rad ze drzime tu tradici a Sazavak se letos opet uskutecnil!

KolíkáčSázavská řežba!


Sázavák 2020 byl napaden pandemií a nekonal se, letos si s Lukem slibujeme, že ho nenecháme padnout a naplánujeme ho jako dobrou rozcvičku před nej závodními hity sezóny. Řečí klasika Icemana taková malá komorní akce, kde se ale vždy sejde „prima“ konkurence. Nejinak tomu je i letos v pozdějším termínu, Šlapky mají největší týmové zastoupení, podaří se dnes orange puding nebo dokonce vítězné cílové ruce nahoře?
Zaváděcí Piccasso zatroubilo, vlézt si na špic a rozvážným tempem stoupat vzhůru na Hradešín. Díky organizačnímu stresu jsem se vůbec nerozjel, tak se chci zahřát teď a neuříznout si hned nohy v nějakém zběsilém tempu za někým jiným. Tohle přání mi ale nezůstanete dlouho splněné, jde přes McHamer a posílá moje rozjetí do pr…. do červených čísel. V Masojedech přibyl nečekaný semafor, tak se mi nechce nechat Mc-ho odjet, předstartovní dohoda zněla, že to dáme na zelenou, a co když on to prolítne na zelenou a zbytek zůstane stát? Jirka Jiřinec si ho doskakuje a já furt čekám kdo další odjetou dvojičku sjede.
Až Hradešín a levá na Masojedy rozjede lajnu, kde Ryba přiloží nohy k dílu. Tak semafor jsme zvládli v grupě pěkně na zelenou a můžeme pokračovat dál v klidnějším rozjetí ne? Kdepak! Čespa na špic a jede se peklo na Vyžlovku! A fouká do zad, tak každý pěkně za své, hák tu vůbec nepomáhá. Kapr se na rozbitějším úseku stěhuje dozadu, a já začínám mít o něj strach, vím, jak důležité je dojet s čelem do Sázavy. Ale není čas a kyslík na přemýšlení, lítáme v dírách a já se kochám na budíku NP přes 320 W, to jsem tam nikdy ještě neviděl . Blíží se kritický přejezd přes hlavní, řvu na všechny, ať zvolníme, ať v tom závodním poblouznění neuděláme nějakou fatální chybu. A myslím i na bráchu, snad vlaje na konci a tohle mu přijde vhod. Kluci z Piccassa odvádějí skvělou práci, nemusíme vycvaknout a průjezd máme volný a Kapr je přede mnou, tak to je paráda!
Chtěl bych se napít, teplota atakuje tropickou 30, ale není radno se pouštět řídítek. Čespa se rozhodl, že to NP podrží snad až do Sázavy! A Ryba, Luke a Jirka Jiřinec ho v tom podporují. Neskutečná řežba, nástup střídá nástup, lezu na chvíli dozadu se napít, ale před Skalicí zase dopředu, chci vidět na rozbitou silnici. Kostky na velkou, tak jak je napsáno v propozicích a nechat tu dřinu v pokřivených obličejích zvěčnit skvělým fotografem Profesorem. Čespa konečně potřebuje dosypat palivo, vzal si omylem ionťák v prášku místo gelu, tak to má jak Vitacit . Nastane tedy klid před dojetřickou bouří?
Kdepak! Jirka J. znovu neúnavně tahá, nechci ho v tom nechat, ale moje špice je spíše na moje zklidnění. Stejně ale máme v Sázavě průměr 40 a segment Vyžlovka-pumpa Sázava nejrychlejší v mojí historii. Tohle ale budu vědět až doma při hloubkové analýze , teď jsou tu Dojetřice a já přemýšlím, koho prosejí nejdříve. Viadukt, shodit na malou, nějak nemám sílu na hrdinství. Háknout Jirku a modlit se, ať se tohle tempo jede až nahoru. Nejdříve vypadne Kapr, za chvíli Michal Běhounek a pak se podivně začne kroutit Luke. Cožééé? Luke?
Vždyť jsem mu říkal před Sázavou, že na něj vsázím, ať se drží Pepy a Jardy Halíka! A on tu není! Tak teď už to vypadá, že na řadě jsem já. Doteď nevím proč, ale prostě jsem tam nebyl. Přitom jsem viděl, že Ryba a Ondra Teplý jsou již na hraně, že bylo v mé moci je háknout, ale to bych musel zvednout zadek, vypnout mozek a pořádně zabojovat. A to z nějakého důvodu bohužel nešlo! Seděl jsem na zadku, utěšoval jsem se, že to na displeji začíná 3, ale to prostě bylo málo. Až když kluci z Piccassa spustili orange kotel, zvednul jsem se, ale bylo již pozdě. Borečci vepředu se zase sesypali do jedné grupy, a to proti nim jsem bez šance. Ještě v koloně aut, která se za námi vytvořila a teď se sunula přese mě, jsem hákoval, co se dalo, ale věděl jsem, že dnešní boj jsem prohrál. Letos jsem si dal předsevzetí, že nebudu svěšovat a čekat, co přijede zezadu, že budu bojovat až do konce, teď jsem žil tedy nadějí, že třeba někdo vypadne na Ondřejově, anebo že by je zbrzdil vlak v Choceradech?
Stejně mi to ale nedá a otočím se, jestli není Luke na dohled, ale buď jsem tak prošitý anebo byl někde schovaný za vysokou travou škarpy, prostě jsem ho neviděl. Tak sletět Vodslivy, kde málem trefím srnku z lesa a dole naberu kamaráda Ryby – Alexandera Shelopukha, který se vrací protisměrem pro něco do škarpy, ze které se před chvílí vyhrabal. Najet do hory pudinku a zkusit držet předepsanou wattáž. Ale to závodní nadšení vyprchalo, vrchařská múza odletěla, vypadá to na osamocený boj do cíle. Ale vše se rázem mění, když mě plácá po zádech Luke! Tak to je bomba, prý jel bomby ze sjezdu, jede s Alexanderem o bronz, ale je prý posekanej. Tak teď Ti milánku oplatím Doksy, koukej mi vlézt na záda a je Tě odvezu do cíle!
U pudinku ještě rozhodčí a orange kotel i s Hulisem, pořádně nás nadopovat a zvěčnit! Díky moc kluci z Piccassa za všechno! Cítím se dobře, nohy jedou, tak se snažím rozpohybovat naši trojku, Alexander útočí na kostkách, tak mu skáču do háku, nestřídám a nechám se vláčet jako závaží. Luke totiž vypadl a nechci ho tady nechat. Vidím ho v dáli za námi, jak bojuje, tak na něj mávám, je to takové déja vu z Doks v obráceném gardu. Podařilo se, Alexander zabrzděn a Třemblat tedy znovu po kupě, mám chuť jet, točit kolotoč, ať nám nepadá NP a stihneme to pod 2 hodiny . Ale Alexander moc špicím nedává, Lukemu zase říkám, ať šetří na spurt, takže to není žádná velká krasojízda. Navíc nepříjemný vítr proti, tak to pod ty 2 hodiny nedáme. A navíc když přijde Hradešín, Alexander najednou ožije a nedá nám šanci.
Tak jak to zhodnotit? Jarní legenda měla další pokračování. Sešla se kvalita, takže průměr v Sázavě byl 40km/h. Dojetřické síto, jako již tradičně, spravedlivě proselo. Vepředu zůstala silná osmička, které kraloval v kopcích McHammer. Vyhrál jak HP, tak i pak celkově na Hradešíně a zaslouženě přebral hodnotnou cenu pro vítěze, kterou věnovalo Truhlářství Vyhup Říčany O 2. místo svedl vítězný cílový spurt nestárnoucí ikona Pepa Vejvoda s čerstvým padesátníkem Jardou Halíkem. Od nás vepředu zůstal jen Ryba s Dreamerem a v závěru do celkového pořadí nepromluvili. Ale bylo to zase velký, cílový pudink chutnal, počasí klaplo, tak co více si přát.

LukeSázavák, aneb když ti to furt wodjíždí


Po krátké dovolené si pořádně naložit a doufat, že se vše vyladí na Krakonoše a Beskyda. V úterý dvoukilo v tempu, ve středu lajnování, ve čtvrtek se nechat vláčet kbelákama Posázavím. No a v pátek už jen otočit nohama a modlit se, abych to v sobotu vůbec ujel. Ale vynechat, když se těším celou zimu, no to ne. I když vedro je pěkný, zpocený záda už cestou na start a to jsem pořádně nešlápl. Registrace a debaty na startu a nějak rychle to uteče a už se jede.
Kolíkáč to rozvážně rozjíždí, než v Přišimasech přišlápne McHammer. Až tady mě dochází, že jsme nijak nestanovili taktiku. No co, tak to holt bude totální cyklistika. McHammer sjet Rybou, Doubravčice bych to rád na špici uklidnil, ale začíná úřadovat Čespa. Nedat mu ani metr, ale myslet si, že se vystřílí, by bylo bláhový. Přelet děr na Vyžlovku, tam chvíli klid, ale na Jevany už se zase letí hlava nehlava. Najít chvilku se napít a když mě to zezadu vynese na špic, tak to člověk taky rád zkusí, zvlášť, když fotograf v zaváděcím voze je připraven. Nikam to ale nevede, tak zas jen vartovat u špice. Jak se blíží Skalice, zájemců o masáž přibývá. Dnes pěkně po kostkách, hlavně se nezvedat a točit a točit. Jo neujíždí to, je to dobrý. Krásný výhled před sebe, co víc si přát. Pak konečně chvíle zklidnění, když Čespa vyklepává zbytky střelného prachu, no navlhlý se mi nezdá, i když možná po tom Čespa toužil? Teď je jasné, že do Sázavy už se nic nestane, ale co bude dál?
Dojetřice. Blbý je, že už na mostě přes řeku vím, že odpadnu. Nevím proč, ale vím to. Kapr se taky loučí, pak ještě někdo. Zaujímám poslední místo a čekám jak na smrt. Přitom prvních pár minut ideálních 320W co jsem si tak chválil na Řepíně a co bych asi normálně až nahoru vydržel a věřím, že bych tam byl. Ale nejsem. Watty padají, díra se zvětšuje a já se modlím, ať vypadnou i další lidi. Ale to nevypadá, jen Kolíkáč tam tak plandá. Ale tuším, že se zmáčkne a nahoře to sjede. Vydrápu se nahoru, za mnou nikde nikdo, před sebou mám Kolíkáče, čelo už nevidím. Kolíkáč letos nesvěšuje, tak si říkám, že to bude hezkej interní souboj. Na rovině nějak jedu, krátký špičky na nástupy přes horizont nebo ze zatáček tam jsou, tak se upínám ke sjezdu přes Vodslivy. Nahoře Kolíkáč už docela daleko, ale přes louku vidět je, spurt přes horizont a zalehnout, proletět Vodslivy a znova na max přeletět rovinku před dalším klesáním. Někoho sjíždím, ale jen nějaký turista, který neví, co se děje, když ho ve Vestci míjím sedmdesátkou a na výjezdu se zase zvedám. Pak nešáhnout na brzdy až do Chocerad a doufat. V esíčku trochu vyděsí Rybův kamarád v protisměru, ale vlastně tomu dává náboj boje o třetí místo v kategorii.
A Kolíkáč najednou na dostřel. Ještě chvilka na 320W a můžu mu eufemisticky popsat svojí situaci. Jsem mrtvej, ale teď to bude pecka, nebo ne? Tempově držím sotva 260W, víc to už nejde, zase díra. Ještě se zvednu a na prémii jsme pohromadě i s Rybovým kámošem. Aspoň rovinu nejedu sám, ale před kostkama zase odpadám. Nicméně i hlava potřebuje trénovat, je mi vedro k chcípnutí, přesně tohle nemám rád. Další důvod to nezabalit. Kolíkáč přestal střídat, takže to je jeden na jednoho. Za pilou se zase trochu přiblížím, spurt přes horizont a brdek na Třemblat zas aspoň těch 320W, tohle ještě zvládám. Blížím se na pár metrů, ale nestačí to. Kolíkáč těch pár metrů počká, aby mě přes horizont dotáhl do skupinky. Ty voléééé! Tak tohle je jak za slavnejch časů El Pistolera! Ale chtěl bych to zažít ještě jednou, až budu mít nohy. ;-)
První špic sotva projedu, ale můj stav se docela rychle lepší. Ono se totiž moc nejede a přeci jen třetí flek v kategorii je pořád ve hře. Do spurtu ale nakonec musím z první figury a nějaký extra zrychlení už nenacházím, takže po zásluze přijíždím jak leklá ryba, přesně, jak jsem se projevoval většinu druhé půlky závodu.


Vilém

Střevač

MTB Úvaly

MTB Úvaly do 14ti

Lázně Bělohrad (dvojice)

LukeLet na druhou


18 km parádního povrchu s atraktivním profilem, stoupáním přes Pecku a lahůdkový šlapavý sjezd, to celý na druhou, tedy ve dvojici. Na dvojičku s Kaprem se těším moc, takže starťák z časovky úspěšně narušuje dlouhodobý starťák ze sobotního Krakonoše. Přesun zasekanou Prahou s Kolíkáčem zvládáme díky časové rezervě, a tak jsme v Bělohradě včas. Zaparkovat a v kraťasech na kozách, jak kovbojové obhlídnout okolí a hlavně teda si nepočůrat kombošku.
Pak už tradiční navlékání, v tom vedru obzvlášť vypečené, ale zbroj do bitvy je třeba. Projet si trať a tak nějak samozřejmě probrat jak pojedeme, ono je to vlastně docela jednoduchý. Kopec v Pecce o taktice nebude, jen tam přijet v přiměřeném stavu, ale důležité je si projet sjezd. Jeli jsme ho už letos z Benecka, takže teď pěkně v závodním módu a vyzkoušet, že opravdu nikde není třeba brzdit. Koncová pasáž pak pořád klesá, ale může ještě bolet. Tak a můžeme vyrazit naostro.
Start se povedl, nacvakáváme a já si dle dohody beru na starost první úsek. Za chvíli už člověk leží v nastavcích a může se opájet hučením gald a ložisek. Chvilku nic nebolí, ale postupně se začínám těšit na první brdek v očekávání, že mě za ním Kapr vystřídá. Přesně to se i děje, chvilka oddechu vrací síly, a tak se hned zase sunu vpřed. Domluva byla, že kdo se bude cítit pojede, tak co by ne. Držíme rychlost, kterou bych sám nedržel ani náhodou, takže to rychle utíká. Najednou už stoupáme přes Pecku, tady se nohy zastavují, tak honem malou a točit a točit... Naštěstí náměstí už je tu, nejprudší část před odbočkou k hradu máme taky za sebou, teď to jen rozjet zpět na obstojnou rychlost. Cesta k horizontu se nějak prodlužuje, ale Kapr pomůže a rozjede svůj časostroj. Z kopce to letí, na špici fučí, v háku se skoro nešlape a rychle regeneruje. Kilometry utíkají po minutě, tak to je hukot. 66 km/h v zatáčce a pak brzda před křižovatkou. Odpočítat poslední brdky, ostrá pravá a zvednout se do finiše. V cíli super pocit, jak to letělo, jak to klapalo. Krásnej zážitek, díky!


Krakonošův cyklomaraton

DreamerSpalujici zar a snih v Krkonosich


Krakonosuv cyklomaraton slibuje tropicke teploty, coz budi obavy asi vetsiny ucasniku vcetne me. Hlavne je ale dulezite, ze se vubec uskutecni, pred mesicem dvema bych tomu prilis neveril. Pripravu na vedro delam v tydnu na ROUVY, kdy si zamerne davam jizdy na trenazeru v domaci saune. V patek se jdu odpoledne jeste na hodku a neco probehnout, takze na vedro bych mel byt pripraven. Ranni cesta s Mlhosem a Camrdou probiha poklidne, stihneme kafe u benzinky nekde za Hradcem. Kafe si ale setrim s tim ze ho dopiju az pred startem. Prezentace taky bez komplikaci, covid self report odevzdany. Nasleduje moje i pres upozornovani od Strejdy ze jdu spatnym smerem tradicni navsteva damskych toalet. Dnes by to asi slo na panskych, ale zvyk je zelezna kosile.

Moc se ani nerozjizdim, v tom horku ktere zacina narustat to nema cenu. A tak uz pul hodiny pred startem stojim mezi prvnimi na startu, pekne ve stinu pod reklamnim bannerem. Za chvili je plno, stojim vedle McHammera. Vidim stare zname tvare, par jich tradicne drze jde zepredu do predni lajny. O to vetsi respekt Kolikacovi a Lukovi, ktere jsem od rana nevidel a pak se najednou vedle me objevili par km po startu. Vyjezd z mesta docela v pohode, ale balik cita pres 300 jmen. Jede se mi docela dobre, ale sance napit se moc neni, prave kvuli velikosti baliku. Docela se propracuji i dopredu a kdyz prijde prvni brdek na Stachelberg, tak si rikam ze docela pohoda a najednou mam na vrcholu mensi diru. Coz si rikam ze snadno zalepim, ale kdepak, najednou se ohlednu, za mnou nikdo, prede mnou dira. Jedu tak naplno, jeste byla sance dojet M. Vodaka, ale i ten mi poodjel. Jedu tak ve dvou s jednim borcem, celni balik kde bude pres 50 lidi pred nami. Nasleduje 10min casovka dvojic naplno, ale nakonec ve sjezdu celo sjedeme, kdyz se zvolni.

Teplota atakuje 30 stupnu a vice, ale ja jsem happy v celnim baliku. Konecne sance trochu se napit, dam i gel, ale na nejake vetsi jidlo to nevidim. McHammer hlasi ztraceny bidon, dam mu parkrat loknou z meho. Jeste jeden kopecek, ale ten uz uvisim, presto se po sjezdu a pred najezdem na kopec na Pomezni Boudy po rovine obcas dost leti. I tak je cas na kratky pokec s B. Pruchou nebo V. Nezerkou. Kdyz se ale naleti do prudsi casti kopce, uz si radeji vystupuji a jedu svoje tempo. Coz bylo jedine dobre, kopec je tezky, misty hodne prudky, takze se balik stejne deli na male skupinky. Mam cas vsimnout si i zbytku snehu na Snezce, pokud me tedy nesalil zrak. Nahoru tak vyjedu v mensi skupince 3-4 lidi. Bohuzel predavka bidonu od McHammera doprovodu nevyjde, zastavuji, rozjizdim se, ale nakonec chytam bidon na obcerstvovacce. Sjezdu dolu z Pomezek, predjede nas vedouci jezdec M. Kollert z kratke trasy, ale tesne se ho nepovede zahakovat, jeste vidim, jak se za nej zavesi Vitek Novak, ktereho jsme cely kopec na Pomezky nahaneli.

Odbocka na Pec pod Snezkou, jedeme ve trech, citim ze piju malo, takze piju co jeste mam. Na jidlo porad chut moc neni. No popravde nejlip se necitim, navic mi prijde ze mi zajela tak o pul centaku sedlovka (doma po sundani nalepovaciho cipu potvrzeno), coz psychicky neprida. Nicmene vyjezd na Prazskou Boudu me letos az tolik neboli, ale samozrejme ho v tom vedru jedu v ramci moznosti s rozumem. Nahore nutna zastavka na minutku a doplnit oba dva bidony. Pokracujeme dal, rozbity sjezd, nic se tu nezmenilo. Po dlouhem sjezdu se spojime ve vetsi skupinu asi osmi lidi a valime dal. Rozjede se slusne tempo, kdy mam obcas problemy. Dojizdime M. Vodaka. S kazdym napitim vody citim, jak se hned jede lepe a je uplne jedno, ze ta voda je tepla a hnusna. Pod kopcem na Hoffmanovy Boudy dojizdime okoraleho McHammera, posleze J. Hradeckeho. Davam posledni energetickou tabletu, coz je treba, protoze kopec se porad jede slusne tempo, takze lidi postupne odpadavaji.

Zaver po rovine a pres sjezd v Hradecku se uz clovek vidi v cili, coz dodava sily. Par km pred cilem se zacne v nasi skupince nastupovat. Vsechno zachytim, ale sam uz sil moc nemam, takze v brdku pred kruhakem mi par lidi odjede, ale za mnou taky nekdo zustal. V cili 42. misto, ale minuta a pul od TOP30, takze to neni vubec spatny vysledek. V cili mam slusne vymleto, HotGeoorge ma loket od krve, Kolikac s Lukem dojizdi par minut po me a jdou se koupat do reky, kam chci jit s nimi, ale do toho mi zvoni mobil a Camrda se pta kde jsem, ze se jede domu. Jelikoz jsem nemel na rozdil od kluku krece, koupel v rece si nechavam na priste. Vyzvednu testoviny s gulasem, mam tu i to nevypite kafe, vse si vezu do Prahy. Pred Hradcem v aute mi je fakt blbe, az pustena klimatizace me vraci do hry a nez dojedeme do Prahy, dokazu snist i jedno jablko. Kafe radeji vylevam, testoviny si snim ted po sepsani reportu. Tak aspon ze to prislo az po dojezdu, protoze to horko dnes radu hodne dobrych lidi slozilo. A prave diky nemu to byl mozna nejtezsi Krakonos, co jsem jel. Dnes tak za me neslo az tak o vysledek, ale o to dojet se cti a nejit pres hranu, na ktere jsem i tak dnes chvilemi balancoval. I presto to za to dnes opet stalo a zavod splnil vsechna ocekavani!

KolíkáčUpečen do křupava!


Znovu se roztočil! Maratónský kolotoč, na kterém je jízda tak opojná a nechce se vysednout. Točit se za pocitem, který se nedá nikde koupit, ale o kterém se vypráví snad na každém švihu. Už týden před startem projíždět všechna úskalí sobotní války v Krkonoších, aby pak přišel první error při cestě tam v autě. Tak se zakecat s Lukem a Kaprem, až valíme na Náchod a směr Polsko. Do toho volá Strejda, že nám drží flek v klimatizovaných garážích. Zapnout navigaci a valit po úzkých okreskách. V 9:04h vjíždíme do chladivého podzemí a ťukáme si pro štěstí se Strejdou. Strejda a Kapr jsou moje vzory, nedívat se do občanky a nevyměknout, neskutečný, jak to furt dávají.
Prezentace a pozdravy se známými tvářemi. Namazat celé tělo chladivými emulzemi, vyrážíme do tropického pekla. Beru silniční kombošku, nechci tahat ty tradiční kšandy do těch kopců Krátký rozjezd, pozdravit Camrdu s Mlhošem a najet zezadu do koridoru. Před námi určitě 200 lidí. Ale chci být s Lukem od začátku do konce, takhle si to plánujeme celou zimu. Po hodně dlouhé době na něco čekám a koukám na ubíhající čas. Bez mobilu se to strašně vleče. Jo někde jsem to četl, že vlastně v dnešní době neumíme čekat, tak teď si to vychutnáváme. Už aspoň popáté si ťuknout pěstmi pro štěstí s týmovým kumpánem a rozdmýchat lepidlo, které nás snad bude spojovat. To je rituál, bez kterého by to nebylo ono. Konečně prásk!
Stojíme, až po hodně dlouhé chvíli se rozjíždíme. To čelo už je na prvním kruháku, letí mi hlavou. Háknout za oči Luka a sunout se dopředu. Široká silnice tomu nahrává, a i první brdek, který nám vhání do plic pořádnou dávku tepla. A daří se, najednou vidíme Dreamera a Kapra, pozdravit se a popřát si štěstí. První mini únik nějakého černého závoďáka, do sjezdu se to rozjíždí, ale točka před železničním přejezdem naštěstí v klidu. Za kolejemi čekám první kopec, ale zatím jedeme pozvolným údolím. Sledovat Luka a Dreamera, cítit vedle sebe Kapra, takhle jsme si to přáli. Občas zúžení kvůli proti stojícím autům, ale žádný smotek jsem nezaznamenal. A je tu konečně kopec, soustředit se jen na sebe, tady se možná nejvíce rozhoduje. Registruji Pavla Popiolka, Luke na blízku, zatím se nepropadám a nohy jedou. Sjezd do Prkeňáku a znovu nahoru. Už se to od čela rozpojilo, ale pro mě je důležitý Luke a Pavel. Cedule Žacléř, trpím za zadním Lukovým kolem, ale pro tuhle bolest jsem tady. Je to opojné utrpení, jelikož Luke visí za Pavlem! Tak tohle se povedlo!
Valíme přes náměstí a před námi větší skupina. Pavel, Luke + jeden si to berou na starost a po odbočce z hlavní jsme součástí skupiny, no skupiny, spíše balíku. Sjezdy jezdím zezadu, kola mlátí do rozbitého asfaltu, raději se držet dole za oblouky. Konečně rovnější úsek a hladší asfalt, napít se a spláchnout prach ze Žacléře. Vidím červená světla doprovodných aut, kdyby na špici bylo více borců se zájmem si to sjet, asi by to nebyl problém. Takhle se tam jen nadává, že se neumí jet v kolotoči. Já se dávám do kupy a připravuji se na brdek u Prkeňáku, kde mi před rokem odskočil Kapr, když to přede mnou lehlo. Tak raději si najet na špici a pozdravit se s maratónskými borci, je tu třeba starý známý Rosťa Lesniak.
Začátek se povedl, padáme znovu k Úpě, skáčeme rozbitý přejezd a na hlavní směr Svoboda se připravujeme na první hit Krakonoše a to Pomezky. A zdá se, že se připravují všichni, jelikož se vůbec nejede, znovu v dáli vidět čelo, ale není společného zájmu ho sjíždět. Navíc fouká proti pěkný horký fén a představa Lysečin, Albeřic a Malé Úpy mi nedělá vůbec dobře. Luke operuje vepředu, musím taky, zkusit jet s nejlepšími z tohoto balíku. Pavel P. taky nenechává nic náhodě a určuje vrchařské tempo. A vypadá to, že jsme motory vyladily na stejný výkon, chrochtám si blahem na převod 36x32. Spalující vedro, jen naděje, že na Pomezkách by měla být menší teplota, mě drží vepředu. Luke asi kousek za mnou, doteď nevím, co mi vlastně více vyhovuje, jestli mít tu jistotu, že je za mnou anebo se dívat na orange zadek před sebou. Další a další stojky, které pokračují v lese, dávají nohám pěkné záseky. Ale my závodíme, aspoň to tak cítím, nekoukám na budík, jen na soupeře okolo mě, je tu i Vláďa Kloz, ten, který nechytatelně odjel na Benecko před pár týdny a dnes mu rajtuji za zadním kolem. To jsou pocity!
Konečně je tu sjezd, Luke jde přes, řveme po sobě povzbudivé hlášky a padáme do Malé Úpy. Tady to nechce udělat taktickou chybu, jdou už přes nás nejlepší z krátké trasy a s nimi se po rovině dá odjet. Další 20% stojka, kde pozdraví skvěle letící Kuře z krátké a pak už jen znovu háknout Luka a valit k bufetu. Ale vypitý jen jeden bidon, na Pražskou tahat dva se nechce, tak se domlouváme, že to riskneme. Já nakonec chytnu jeden za jízdy a sletíme rychlým sjezdem na rozdělení tratí. Bohužel lidi z krátké nám dovezli soupeře, které jsme nechali na Pomezkách, takže k Peci je nás kolem 20 lidí. Je tu i pozdější vítězka Šárka Macháčková, která jede famózně a je další motivací, stejně tak jako Jirka Šrain nebo Pavel P. S Lukem si sdělujeme, že nás stav těla pomalu spěje k totálnímu kolapsu, začínají první náznaky křečí a pálení chodidel. Ordinuji si magnesium ze zadní kapsy a tu vařící břečku z bidonu, ale člověk nesmí polevit v ostražitosti, stále to mírně stoupá a každá mezera se čím dál tím hůře zalepuje. V Peci je jako v peci, už parking dělá problém se zvednout, natož, když nabouráme do té hrůzy jménem Pražská.
Zabzučí nejlehčí převod a děj se vůle boží, tady se nedá závodit, tohle je opravdu jen o vyjetí. Podvědomě sleduji ty před sebou, především bílý dres Pavla, který jede znovu famózně. Luke zapadl někam za mě, ale věřím, že to má na kousek a nejpozději ve sjezdu si mě dojede. Nemám vůbec odvahu se nějak otáčet, abych nespadl. Fandící diváci dělají skvělý kotel kolem trati, tak tohle nabíjí! Konečně se to rovná a je tu ostrá vracečka a poslední zub ikonického stoupání. Auuuu do lýtka mě něco kouslo, pomalu to rozjíždím a trpím. Tak tohle nedopadne dobře, letí mi hlavou, na bufetu musím zastavit. Ale cože to Luke říkal? Že ve sjezdu se ochladíme a do Strážného už to poté není daleko? Takže když vidím ten nával u stánku, jen olíznu oschlé rty a hlava nehlava to mydlím v dírách a v šotce.
A Luke mi klepe na záda, tak to je skvělé! Je to sen, znovu s týmovým parťákem, znovu vím, že tahle show bude zase stát za to. Ještě kousne jeden výhup, kde znovu 36x32, ale pak již zalehnout za sjezdařského ďábla z Průho. Jednoho borce jsme nabrali, před námi trojička, tu musíme sjet, a Pavel třeba nebude daleko. Díra nedíra, stín nestín, točka netočka, valíme to, až karbony zvoní, tohle umí jen závodní poblouznění! Dole se sešikujeme, síly mám, tak vlézt na špic a zkusit jet tempo, ale po chvíli zjišťuji, že už to žádná wattová hitparáda nebude, křeče jsou proti. Tak zbaběle zalézt dozadu, protahovat se, ze sedla do sedla, aby se nezakously úplně a vyžebrat drahocenné loky z bidonu od Luka. Sjeli jsme si Míru Horvátha, který už má dnes prý hotovo. Luke si znovu bere špici na starost k bufetu a já trpím na ocase.
Bufet v profi stylu, bez vycvaknutí, jeden bidon s vodou a druhý s ionťákem a valíme dále. Luke si bez držení ekvilibristiky zapíná dres a ještě zatáčí, no v těch dírách tě bůh. Nechápu, proč si ho zapíná, asi honí každý aerodynamický watt. To já kombošku rozepl před Žacléřem a nemám sebemenší chuť něco zapínat. Slétli jsme na hlavní silnici, teplota zase poskočila o pár dílků výše, velké finále je tu! Luke se stává motorem grupy, taky ještě cítím sílu, ale po chvíli raději lezu zase dozadu, jsem na hranici křečí a chodidla pálí, jak kdybych měl v tretrách rozžhavené uhlíky.
Černý Důl, ve stínu u potoka odpočívající McHammer, kterého zvedáme svými hláškami a jede s námi. Tolik a tolik mám chuť jet, zvednout zadek, zahákovat Luka a valit v týmovém souznění do cíle. Ale prostě to nejde, jestli se nechci někde opírat o jabloň a vyklepávat křečky z nohou, musím jet volně. Naštěstí i celá skupina je v podobném stavu, tak tempo je mírumilovné. Luke si prožívá svůj první cyklistický křečový příběh, komentuje to slovy, že už na něj nemám čekat. Ale ve stínu lesa před Hoffmankami se asi zbláznil, jelikož zase tvrdí muziku na špici. A pro mě je to těžký metal, jsem na limitu, v hlavě přemýšlím o Sukesových zdravotních problémech a cítím, že je mám snad taky. Děsný stavy!
Luke se vrhá do sjezdu, ve kterém nám zkušené odjíždí. Ve skupině není síly zalehnout, všichni se drží nahoře a vydýchávají ten kopec, který jsme zdolali. Do toho auta v krajnici, já jen tupě hákuji grupu, zadní kapsy prázdné, bidony s posledními kapkami drahocenné tekutiny. Nechci Luka sjíždět, třeba se fakt zbláznil, a chce si to dojet do cíle sám.
Na rovině na hlavní se ale začne otáčet a občerstvovat, jó tak to chce prožít s námi. Vedro se stupňuje, je tu Hrádeček a jeden borec jde k zemi, naštěstí bez následků. McHammer se o mě stará a dotahuje zpět do skupiny, díky! Bidon s ionťákem se nějak zalepil do košíku a nemohu ho vytáhnout. A v tom stavu si vsugeruji, že jestli ho nevytáhnu a nenapiju se, že někde skončím. Tak všemi zbývající silami ho tahám, až dostanu křeč do ruky. To je teda dnes vypečené fakt do křupava!
Do Trutnova už je to jen transport, každý si prožívá svůj příběh s křečemi. Ještě vzpomínám na náš útok s Technikem v roce 2017, tak před kruhákem za to vzít, ale auto mě zablokuje a za kruhákem, když se znovu zvednu, tak chytám další průstřely do stehen. Né dnes to fakt nepůjde. Luke nakonec vyhrává zaslouženě naší grupu a já tleskám vítězce, která zvedá ruce pár metrů přede mnou. Pak se už jen na chvíli vyjet a ponořit chodidla a kopyta do chladivé řeky. To je velké finále, které nemělo chybu! Nakonec na Dreamera 8 minut, na Pavla 1 minuta, v tomto počasí beru všemi deseti! Ale hlavně s kumpánem Lukem v grupě, ten pocit, že je na blízku týmový hráč, to se mi prostě nikdy neomrzí, díky bejku, zase bude na co vzpomínat!

LukeKrkonošské tropy


Jako loni... S Kaprem a s Kolíkáčem na start, probrat trochu toho starťáku a modlit se, aby počasí nebylo "tak hrozný". Ale tady podobnosti končí. Sice netrefíme odbočku na Trutnov a máme trochu zpoždění, ale jsem v pohodě. Strejda nám drží luxusní místo a všechno jde tak snadno. Teda krom fronty na WC, ale zase člověk má pocit, že ta rouška je k něčemu dobrá. Připravit kolo, sebe, objet náměstí a postavit se do koridoru. Vepředu teda nejsme, ale co, silnice po startu bude dost široká a lidí, kteří budou chtít vpřed a pomůžou, bude taky dost. Až překvapivě věřím, že dnes mě vedro nezabije. Bylo přece celou dobu docela v pohodě.
15 minut do startu. Za chvíli už je vedro, Garmin ukazuje 42 jak na něj praží slunce. Já jsem na tom podobně. Kolíkáč tisíckrát prohodí, že jsme hrozně vzadu, já mu tisíckrát řeknu, že to nevadí, že za městem už budeme u Kapra a Dreamera. Čas neutíká. Stíháme toho dost probrat, tisíckrát si říct, že se nečeká, ale ani jeden z nás to sám jet nechce. Je deset, moderátor to odstartoval a já to komentuji jako že "půl minutka do startu". Docela jsem se trefil. Borci vyráží vlažně, takže není problém se zvolna sunout vpřed. První brdek před hlavní je ideální na zahřátí, místa je dost, tak to nešetřím a okukuji, kdo to má stejně a pojede dopředu. Takových je samozřejmě dost. Kruháč ve stylu Tour de France taky pomůže a rázem můžu pozdravit Dreamera. Možná ještě dřív, než jsem čekal. Kolíkáč je tu taky, takže první úkol odškrtnut. Odbočka z hlavní a přejezd, jsem možná mezi 20. a 30. místem, odškrtnuto. Místo mé oblíbené levé strany jsem se zabudoval vpravo, ale nějak extra to nevadí, nakonec je tu možná větší klid jak vlevo. Za chvíli mě zdraví kolodějský guru Štája, což potěší, stejně jako Dreamer na mojí úrovni jen u levé škarpy. Tohle se prostě povedlo.
Začíná se to zvedat a trochu cukat tempo, ale mě se daří to docela vyrovnávat a šetřit drahocennou energii. Tepy vyletěly nad 190, ale pocitově jsem v klidu a přijde mi, že rezerva tam je. Ale nechci se zrušit v prvním kopci, tak si rezervu nechávám pro nějakou vypečenou grupu. Navíc Kolíkáč se motá kolem, takže tempo to špatný není. Nakonec to bylo nahoru průměrem 310W a ty supervysoký tepy asi značily, že až tak v poho to dnes nebude. Ale na Garminu sleduju jen mapu, a tak mě to netrápí. Ve sjezdu předjet pár borců a s těmi co mají chuť jet založit pěknou grupu. Plán dobrej, ale v brdku před Žacléřem Kolíkáč zahlásí: "Pavla máš támhle před sebou." Idyla tedy musí počkat, ještě trochu přišlápnout, rezerva se hodila a už se vezeme za Pavlem Popiolkem. Kdo ví, jestli před ním je jeho domestik, nebo náhodný jezdec, ale jede pěkně. Blížíme se početné grupě a borec ani nechce vystřídat. Ukazuju Kolíkáčovi, že tohle je těžká pohodička a zívačka.
Borec na špici ale zahlásí defekt, Pavel trochu potáhne a že se cítím fajny, tak zbytek sjedu. Grupa možná 40-50 lidí, borci plno sil a za chvíli vidíme koncová světla čelního balíku. Na čele se rozjíždí kolotoč, párkrát se tam taky otočím, ale samozřejmě nejedou všichni. Místo spolupráce se tam ale pár lidí začne dohadovat a nikam nejedeme. I tak je v Prkenným Dole vidíme. Jeden borec to zkouší doskočit, já si to dávám hezky z čela, s výhledem. Trochu jako revanš za loňský rok, kdy mě to tu všechno odjelo...
Pak sjezd a údolí do Maršova, tady už nejede nikdo, ale v tom vedru mě to až tak nevadí. Zimní polabské vyjížďky mají sice větší spád, ale vzhledem k tomu, co nás čeká, se nedá moc namítat. Do stoupání najíždím zase na čele, vedle Pavel a Vláďa Kloz. Pak se vpřed začne cpát pár lidí, ale v zásadě jen proto, aby pak vytuhli. Tady se nerozhoduje, tak jen držím tempo a zůstávám na chvostu skupiny, respektive toho co zbylo, možná 10 lidí. Když mě někdo odpojí, neřeším to a jedu dál stejně. Doskočit si za Kolíkáče na vrcholku se daří, ale ještě je tu rovina a stojka. Vedro si začíná vybírat svoji daň a stojka s 20 % už v mém podání moc elegantní není. Natáhlo se to a jsou mezery, ale ve sjezdu se to stejně posjíždí, tak jsem pořád v klidu.
Nestavíme, nechci vláčet další bidon, když jeden svůj mám ještě plnej. Kolíkáč souhlasí. Sjezd je teda jiné kafe než před rokem. Lehnout na rámovku a ležet a ležet a ležet. O 2:40 rychleji než loni na vodě. Ke konci nás dojede čelní grupa z krátký a přiveze dost lidí co jsme nechali na Pomezkách... no co... Směr Pec jede lidí dost, ale jet, to se nechce zase nikomu. Zkouším to rozjet, ale marně a vlastně zjišťuju, že jsem docela posekanej... ty jo, z čeho, dyť mám pocit, že jsem pořád šetřil.
Ve stejném duchu se nese i Pražská, jedu s rezervou, naskakuje mi díra, ale nepřišlápnu, protože mám pocit, že by byl brzo "engine overheated" a "game over". Sakra. Robert tancuje už o pár desítek metrů dál, no to se to rychle otočilo. Zívačka, flákačka a teď jsem mrtvej. Ale ne, mrtvej nejsem, ukazuje borec, kterej mě předjede, aby zařval au a vycvakl. Za chvíli další. Já jedu, šlapu a žiju. Jak se blížím k vrcholu pořád držím tempo, blížím se Robertovi a většinu lidí z grupy nechávám za sebou. Někdo bohužel odjel, to je škoda, tady jsem Kolíkáčovi nepomohl, mohli jsme jet s Pavlem Popiolkem.
No nezbývá, než se oklepat a valit dál. Kolíkáč na bufetu nestaví, tak o tom moc nepřemýšlím a jedu. Přes tankodrom full gaz a přežehlit dva borce, abych mohl Robertovi říct, že jsem fakt v řiti. Stálo to za to. Prý kdybych mohl ze sjezdu v klidu, aby uvisel. No to mi půjde samo, nemůžu totiž pořádně šlápnout, jsem uvařenej a jak klesáme je čím dál větší horko. Mezitím se Kolíkáč rozvášnil a drtí to na špici jak blázen, jen to máchání lokýtkem by si mohl odpustit, to po mě nemůže chtít! Naštěstí v lese mě trochu ofoukne a dám se dohromady. Dojíždím ve sjezdu další lidi a tvoříme grupu, se kterou už pojedeme do cíle.
Stoupání na Strážný se opět nejede, nejdřív mě trochu vyděsí, že si Kolíkáč leze na špic, ale žádný peklo se nekoná. Začínáme točit a od křižovatky k bufetu už mě nikdo nevystřídá. Loni jsem tu jel rychlejc...
Jsme domluvený, že už musíme zastavit, ale paní podává vodu a druhá joňťák. Pár lidí odtud zrovna odjíždí. Nepřemýšlím beru vodu i joňťák, Robert taky a valíme dál. Tohle nevyjít, tak někde pojdem ve škarpě, ale štěstí nám přeje. Zkouším rozhýbat skupinu, pořád jsem na špici, ale spolupráce vázne. Když chci Kolíkáčovi v jednom magnetu navrhnout, že pojedeme sami, dostanu pěknou křeč do stehna, který už chvíli pocukávalo. Tak asi nepojedem no. Uklidím se dozadu, ve stoje to rozhýbu a křeče se stěhují do lýtek a chodidel. Přidává se i druhá noha. Já na kole v životě křeče neměl. Tak nevím. V lýtku a chodidle to sice bolí, ale dá se jet, když se to stěhuje do stehna panikařím a zvedám se, zatím to funguje, ale děsím se, že tu někde zůstanu.
Se strachem stoupám směr Hofmanky. Ty jo poslední kopec, to musím dát. Kolíkáč jde na špic, nerad to vidím, protože z těch lidí tady vypadá rázem jako nejsilnější vrchař. Ale jede rozumně. Mineme u silnice sedícího McHammera, který se k nám nakonec přidává, aby to nejel sám. Vršek kopce zase najdu tempo bez křečí a překvapivě těch 240W stačí k jízdě na špici. Pak sjezd, jaký jsem snad nezažil. Motorka na dohled, uklízí mi auta z cesty. Nejen ty z protisměru, ale i ty co by mě brzdili. Neskutečnej zážitek, 4 km za 3:36. V Jánkách se otočím a nikdo za mnou. Projedu kruhák, poděkuju motorkáři, že to byl fakt zážitek, napiju se, najím se a teprve vidím, že se blíží zbytek skupiny. Ty snad zastavili na zmrzlinu. Beze mě! Nebýt takovýhle vedro, tak to zkusím sám, Pavel P. byl v tu chvíli možná 40s přede mnou, ale už nemám kde brát, tak poslušně čekám na skupinu. Tam se jakžtakž střídá, i když rychlost odpovídá skupině mrtvol, což jsme, takže vlastně co taky chtít. Sjezd přes Hrádeček zase z čela, ale už hodně na jistotu, bojím se písku a štěrku. Nakonec je to v pohodě, ale stejně v poslední zatáčce to borec za mnou položí. Kolíkáč je naštěstí v kousek dál, takže i tohle jsme přežili.
Je tu hlavní a do Trutnova kousek. Kolíkáč chce plánovat nějaký brdky a útoky. Já se občas zvedám, abych se vyhnul křečím. Nechci o tom ani slyšet, já už dozávodil. Kolíkáč ne, tak za to ve zmíněném brdku vezme, jeden jde po něm, tak se ho chytám, ale provoz a únava už nám nepřejí. Jenže borec prohlásí něco jako "teď chceš jet ". To mě docela dožere, protože jestli v týhle grupě někdo makal, tak jsme to byli my dva a možná další jeden člověk. Dál se zas nikomu na špic nechce, už jsme za kruháčem, a tak si říkám, že když si pojedu v tempu ideální stopu, možná mě ani nikdo nepředjede. Navíc po padáku a pravý zatáčce je za mnou menší díra, tak se stačí zvednout a do cíle si dojíždím celkem v klidu s pár metry mezery.
5 minut vytočit nohy a pak se opatrně i se všema křečkama co jsme ulovili namočit do Úpy. Tak to je snovej závěr snového dne. Pokecat se zbytkem týmu, zapít to a cestou zpět ještě zastavit na maxi točenou zmrzlinu. Díky braši, cyklistika vivat, když šlapu, tak žiju a tohle byl skvěle prožitej den!
PS: V reportu vlastně není nic moc o organizaci a zabezpečení. Je to tím, že to je tak dokonalý, že si to člověk vlastně nevšimne. Prostě se soustředí na závod. Popravdě jsem se na silnici asi ještě necítil takhle bezpečně. Poklona a velký dík všem co se na tom podíleli.


RadimKrakonošův cyklomaraton aneb poprava vedrem


Tady je "report".

Slatiny

Lázně Bělohrad-Pecka

Valná hromada a vyhlášení Šlapky

Trenér Staříkůcelkové hodnocení Šlapky 2020


1. Karl získal bodů, našlapal km, zúčastnil se 27 závodů a stál na 22 bednách. Říká se o něm, že jeho chlupy na nohou jsou hustší, než afro Jimiho Hendrixe, že jeho kolo zažilo pád Berlínské zdi, že suchými zipy jeho treter zametá prach u silnic, ale výsledek je takový, že pokud jej jeho soupeři zahlédnou, vidí maximálně jeho záda.
2. Luke získal 3259 bodů, našlapal 19454 km, zúčastnil se 47 závodů a stál na 2 bednách. V práci chvílemi neměl moc práce a tak mu šéf řekl: najdi si nějaký koníček, já si našel fotbal. A Luke nezaváhal!
3. Kapr získal 2511 bodů, našlapal 13999 km, zúčastnil se 31 závodů a stál na 13 bednách. Zahodil občanku a dokáže se rozparádit, jak kdyby mu bylo 18 let.
4. Jirus získal 2026 bodů, našlapal 11626 km, zúčastnil se 19 závodů a stál na 10 bednách. Biková legenda, kam přijede, tam se pódium většinou obarví do oranžova
5. Basko získal 1831 bodů, našlapal 15360 km, zúčastnil se 20 závodů a stál na 2 bednách. Každý výlet, každý švih chtěl zažít a objet. Přechod na novou silničku ukázal, že materiál dělá své...
6. Bobek získal 1755 bodů, našlapal 20520 km, zúčastnil se 18 závodů a stál na 1 bedně. Po celý rok ráno pověsí ručník u milované Jizery a ponoří tam své tělo. Pak sedne na kolo a zajede si na Vysočinu zkontrolovat svoji babičku
7. Vlčák získal 1740 bodů, našlapal 13787 km, zúčastnil se 21 závodů a stál na 3 bednách.
8. Ryba získal 1729 bodů, našlapal 19714 km, zúčastnil se 12 závodů. Na výlety vyráží někdy pozdějc a občas je doma dřív než zbytek, ale v závodě by se pro tým rozkrájel.
9. Kolíkáč získal 1662 bodů, našlapal 14940 km, zúčastnil se 16 závodů. Po dojetí maratonu z něj stříkají endorfiny ještě týden. Je to dobrá duše cyklistického pelotonu, která se Tě v těch nejtěžších chvílích nikdy nezapomene zeptat, jestli máš co jíst a pít. Letos z něj však stříkají nejen endorfiny, ale ve 20ti minutových kopcích watty začínající číslem 3.
10. Dreamer získal 1645 bodů, našlapal 27521 km, zúčastnil se 4 závodů. Ohromující počet km nestačil démonovi z Pancíře na lepší než 10. místo. Během covidových uzávěr totiž nehledal závody, nýbrž nové zaměstnání. Nakonec zaparkoval u jednoho z předních virtuálních cyklistických systémů - Rouvy.
11. Pistachio získal 1524 bodů, našlapal 14049 km, zúčastnil se 19 závodů a stál na 6 bednách. Dokáže jezdit hlavou, vybrat si závod tak, aby klaplo pódium!
12. Žíža získal 1310 bodů, našlapal 26195 km.
13. Igor získal 1221 bodů, našlapal 12861 km, zúčastnil se 8 závodů a stál na 2 bednách.
14. Oťas získal 1177 bodů, našlapal 13980 km, zúčastnil se 11 závodů a stál na 3 bednách. Hlavní strůjce týmové bedny v UACu, zimní stálice a dobrá duše skupiny. Tvrdí, že už se nemůže zlepšovat, ale na 170 km v Hřensku prohlásil, že letos to je nějaký pohodový.
15. Camrda získal 1116 bodů, našlapal 11386 km, zúčastnil se 10 závodů a stál na 6 bednách. Zkontroluje radary, jestli nesprchne, koukne, odkud dobře fouká a jede to tam poslat!
16. Strejda získal 1102 bodů, našlapal 13884 km, zúčastnil se 9 závodů. Maratonec telem i dusi, trasy musi znat nazpamet a mohl by o nich napsat knizku!
17. Hulis získal 944 bodů, našlapal 7744 km, zúčastnil se 11 závodů a stál na 3 bednách.
18. Mlhoš získal 865 bodů, našlapal 14412 km, zúčastnil se 3 závodů. Krakonoš ho navnadil, že když se chce, tak výzvy lze hledat v každém věku
19. HonzaB získal 831 bodů, našlapal 14738 km, zúčastnil se 2 závodů. Milovník virtuální cyklistické reality, odkud ale svoji výkonnost dokáže ukázat i v reálu. Jeho "frčíme" zní u každé pumpy
20. VSid získal 742 bodů, našlapal 14838 km.
21. Pirát získal 695 bodů, našlapal 5930 km, zúčastnil se 7 závodů. Nejtvrdší šlapka, která v zimě jezdí bez čepice a jež se řídí heslem "Když skřípu, tak žiju!". Natočila solidní kilometráž, zhubla a na závodech smetla řadu ambicióznějších šlapek. Méně je někdy více (obzvlášť v cyklistice). Kdyby jeho kolo bylo vyšperkovaný jako grafy z domácího ježdění na Stravě, ušetřil by si spousty starostí.
22. Turista získal 686 bodů, našlapal 11173 km, zúčastnil se 2 závodů. miluje socializační vyjížďky, i když s ním občas nikdo nechce jet, strašně to za ním totiž bolí!
23. Myšák získal 664 bodů, našlapal 13280 km.
24. Alf získal 598 bodů, našlapal 10447 km, zúčastnil se 2 závodů.
25. Gubor získal 593 bodů, našlapal 11865 km.
26. Yetti získal 592 bodů, našlapal 6047 km, zúčastnil se 8 závodů.
27. Profesor získal 564 bodů, našlapal 9235 km, zúčastnil se 3 závodů. Když má den, tak tam krátký šroty sází jak žufánky. A když ne, tak jde na pivo.
28. Pepa získal 486 bodů, našlapal 4248 km, zúčastnil se 7 závodů a stál na 1 bedně.
29. Pantáta získal 482 bodů, našlapal 6744 km, zúčastnil se 3 závodů a stál na 1 bedně. Jeho pevná vůle ho dostala až do závodního koridoru mezi kamarády. Mohl by být velkou inspirací pro hodně z nás.
30. Ivča získala 465 bodů, našlapal 9309 km.
31. Aqua získal 416 bodů, našlapal 7605 km, zúčastnil se 1 závodů.
32. Adéla získala 413 bodů, našlapal 1622 km, zúčastnil se 8 závodů a stál na 5 bednách. V tréninku jde do mrtva, ale na závodech už rozbrečela spoustu kluků:)
33. Kocot získal 405 bodů, našlapal 8090 km.
34. Iceman získal 392 bodů, našlapal 7847 km.
35. RiC získal 388 bodů, našlapal 6343 km, zúčastnil se 1 závodu.
36. Vilda získal 387 bodů, našlapal 1498 km, zúčastnil se 7 závodů a stál na 6 bednách. Není pumptrack a dvoják, který by krásně a čistě nezdolal. Obzvláště pak miluje skoky do kopřiv.
37. Roland získal 330 bodů, našlapal 6594 km.
38. Manch získal 311 bodů, našlapal 4120 km, zúčastnil se 1 závodu a stál na 1 bedně.
39. E-nomad získal 277 bodů, našlapal 5544 km.
40. Kocour získal 274 bodů, našlapal 3136 km, zúčastnil se 1 závodů a stál na 1 bedně. Především Běhna, která do běhání a zimního koupání překecá kdekoho.
41. Ataman získal 262 bodů, našlapal 5232 km.
42. Nick získal 233 bodů, našlapal 4660 km.
43. Barbánek získal 183 bodů, našlapal 2824 km, zúčastnil se 1 závodů a stál na 1 bedně. je pro každou šílenost, vlézt do Vltavy v lednu, přeběhnout pár brdků v Beskydech, vyčistit segmenty na sociálních sítích
44. Léňa získal 146 bodů, našlapal 1984 km, zúčastnil se 1 závodu.
45. Trungy získal 124 bodů, našlapal 0 km, zúčastnil se 2 závodů.
46. Draagon získal 114 bodů, našlapal 2281 km.
47. Balu získal 96 bodů, našlapal 1031 km, zúčastnil se 2 závodů. Neni dulezite zvitezit, ale zucastnit se!
48. Lemond získal 82 bodů, našlapal 1646 km.
49. Svorada získal 78 bodů, našlapal 1569 km.
50. Daník získal 76 bodů, našlapal 1065 km, zúčastnil se 1 závodu.
51. Hrabosh získal 69 bodů, našlapal 1387 km.
52. Rainy získal 45 bodů, našlapal 909 km.
53. Chose získal 8 bodů, našlapal 160 km.


Beskyd Tour

DreamerBeskyd Tour, kdyz se zavodi od prvniho do posledniho metru


Beskyd Tour se letos kona pouhy tyden po Krakonosovi, coz nekdo vita, nekdo ne, ale je to pro vsechny stejne. Tedy pro ty, co chteji objet oba maratony. 163 km a skoro 3000m prevyseni v krasne Beskydske krajine, to vzdycky laka. Navzdory tomu, ze cesta do Beskyd je dlouha, umorna, ale opet je to pro vsechny stejne. Tedy pro ty, co tam jedou z Prahy nebo podobne vzdalenosti. Prijizdime v patek pred pulnoci, rovnou zalehavam do postele, abych moc nebudil Nicka s Baluem, kteri uz zalehli. Vzhledem ke kvalite ubytovani je to tak nejlepsi, z toho skolniho internatu nebo co to je, prilis optimismu nikdy neproudi, ale na druhou stranu, nic moc lepsiho se v tomto miste sehnat neda.

Prekvapive se docela vyspim, nasleduje ranni snidane, netradicni kombinace ovesne kase, sucheho chleba a tri kousku frgalu. Ten si nakonec davam jen ja a to bylo reci na teamovem chatu, jak je ranni frgal povinny. Ale je pravda, ze si kluci dali do nosu o den drive. Kratke rozjeti a uz stojime na startu. Tymove foto, pokec se Standou Prokesem a v pul desate zavod zacina! Snazim se dostat dopredu pred najezdem do uzke lesni silnicky, ale moc se to nedari. Jedu tak kolem 60. mista odhadem, coz ma za nasledek, ze se silnice nekolikrat zaspuntuje, jednou tesne prede mnou pad, kdy borec odleti do lesa. No, spolecny start dlouhe a stredni trasy a rovnou do takove uzke silnice neni za me nejlepsi napad, co si budeme povidat. Sjezd uspesne prezivam, misty sterk, ale da se. Najezd na hlavni a dalsi brdek. Tolik se ale nejede, takze nahore porad cely balik, tj. tak 300 lidi.

Dlouhy sjezd uz ve Slovensku, vidim ze Luke se vetra pred balikem v jednu chvili kdy se zvolni, ale to jiz prichazi vyfrezovane useky. Tlacim se dopredu, stejne jako dalsich 300 lidi. Dari se mi tam ale zustavat, kratky pokec s HotGeorgem, letka P. Popiolka tradicne najede na celo, aby mel Pavel dobrou pozici na Kelcovske sedlo. Tam i ja najedu docela dobre a nahore mam jen par vterin ztratu na M. Kubicka nebo B. Pruchu. Parada, zmacknu se a do sjezdu predjizdim Michala! Na dohled Beda, valime to z kopce a po najezdu na lepsi asfalt jsem v pekne skupince, celni balik sice kus vepredu, ale na dohled. Michal tu neni, ale jiste je o kousek dal, stejne jako Kolikac s Lukem. Nase skupinka dojizdi celo, takze do brdku kolem vodni nadrze najizdim na konci celniho baliku, ktery ma porad tak 80 lidi. Tady jsou silnice hodne mokre, plne bordelu po bourkach, takze se balik natahuje a ja ztracim. V jeden moment to vypada, ze uz mi celo ujede, ale jeste se dotahneme. I Beda je tady na konci baliku, toho se snazim drzet.

Na rovince pred Smrckem jsme zpet v baliku, abych si v najezdu do kopce opet vystoupil. I Bedovo tempo je na me moc, J. Halik ze stredni taky mizi, byt kolem prehrady jsme jeli spolu. V pulce kopce se objevi vedle Michal Kubicek, no parada! Na vrcholu mam mensi diru, ale po sjezdu jsme spolu, Michal rika ze mu sjezdy dnes moc nesedi. Dole se sbirame do mensi skupinky, ale Beda a jeho grupa videt nejsou. Docela jedeme a to tak, ze v jedne odbocce mi borec naleti do prehazovacky, cimz kolo chvili drhne a ja se desim, ze mam po zavode. Jednou na to samozrejme taky dojde, ale dnes nechci, kdyz se mi docela dobre jede. Kolo nastesti nehaze a prehazovacka radi a nejak se rozhybala sama, mozna jen patka bude lehke ohnuta. Jet se s tim da a to je hlavni.

Na Pustevny na me Michal koukne a houkne, jestli s nim pojedu a zkusime sjet Bedu a dalsi, kteri budou tak minutku dve vepredu. Reknu mu at jede a tak Michal jede. Nevzdaluje se rychle, ale vzdaluje, preci jen je nekde jinde. Pulku kopce tak jedu v nasi rozpadajici se skupince, moc dobre se mi nejede. Predjizdi me borec ze stredni, na konci se zmacku a delam dobre, nahore jsme ve dvou, posleze ve sjezdu ve trech. Bohuzel oba jedou stredni, takze po rozdeleni trati zjistuji, ze jsem sam, kus prede mnou dvojicka, za mnou nikdo. Driv by me takova situace desila, ted vlastne ani ne, protoze vim, ze jsem schopen jet slusne tempo i sam a vubec k tomu nepotrebuji koukat na watty, tepy, na garminu mam tradicne pustenou pouze mapu. Naberu dva mensi bidony od taty Michala, diky moc za to, dnes to vyslo. Michal je pry kolem minuty vepredu. Ale nevidim ho, zato za mnou se objevuje dvojicka. Prijde mi ze vidim oranzovy dres, zeby Ryba nebo Kolikac? Na Solani predjizdim T. Cera, ale ani do sjezdu nehakuje, ja nestavim ani na kelimek vody, mam vse co potrebuji. Tusim ze dnes je to deset let Dreamerovy zatacky, tak hlavne opatrne. Jsem dole, doleva na hlavni, hodit do sebe gel, piti. Moc mi to nejede, za mnou opet dvojicka, ktera se zda se blizi, ale jak se odboci pod Kasarna, uz je zase nevidim.

Cely tenhle usek vlastne od rozdeleni trati jedu sam, do Kasaren se snazim jet slusne tempo, asi se to dari, za mnou nikde nikdo. Na obcerstvovacce stoji tri borci, nestavim, jedu opet dal a mam radost ze si mozna takhle "zadarmo" o tri mista polepsim. Jeste par brdku, sterku, rozbite cesty, ale tady se uz clovek pomalu vidi v cili. Sjezd a najezd na hlavni. Prede mnou nikdo, za mnou nikdo. Cil je dotahnout to sam do cile, to by byl sen! Prejezd hranice, stale sam. Najezd na Bumbalku, ohlednu a se neverim svym ocim! Velka skupina! No velka, jak je clovek hotovy, i cca 7-8 lidi se zda jako velky balik. Je to P. Popiolek a jeho druzina. Jedou fakt pekne, nemam sanci. Nastesti me dojizdi v te prudke casti kopce v polovine Bumbalky, takze i kdyz je to hakovy kopec, da se tu Pavla docela dobre udrzet. Takze sice me trochu stve, ze si ted zase o tech cca sedm mist v poradi pohorsim vzhledem k memu spurterskemu umeni, ale tak aspon se za odmenu na zaver svezu v baliku, kdyz jsem jel tak 35% trasy sam.

Fakt valime, ve sjezdu dokonce Pavel zkousi nastoupit, coz se mi dari zachytit. T. Satke ma krasneho Canyona v aeroroad provedeni, kdyby byl skladem, beru ho hned! Mirime do cile, kdyz jeden kilometr pred cilem dojizdime mensi skupinku. Rikam si ze vubec nejedou, ze to bude nekdo ze stredni trasy. Jenze neverim svym ocim, je tu B. Prucha, M. Kubicek a dalsi. Jak jsme rozjeti a kluci asi konsternovani, ze jsme je takhle dojeli, tak aniz bych se snazil nejak spurtovat, proste slapu naplno a do vraceccky najezdim z pate pozice odhadem, coz uz udrzim. Coz je sen, nakonec krasne 23. misto, 6. v kategorii. Skoro vyslo to, jak nekdo na startu rikal, ze bychom meli dojet podle startovniho cisla, to moje melo cislo dvacet. Takze co dodat, opravdu se vyplati zavodit od startu do posledniho metru, v aute zjistujeme s Michalem, ze od Bumbalky jsem na jeho skupinu sjeli tak 3 minuty do cile, to trochu prokaucovali. Ale tak jasne, pro nekoho neni uplna motivace jet o dvacate misto, zatimco pro druheho je to pocit, jako kdyby vyhral etapu na Tour de France. Super zajel i Kolikac, ktery stejne jako na Krakonosovi dojizdi par minutek za mnou, s Pavlem pry pod Kasarna, to taky muselo bolet! Clovek si obcas rekne, ze uz to za rok neda, ze to je daleko, je to tezke, ale mozna prave to je to, co nakonec cloveka opet prinuti jednou za rok do Beskyd vyrazit, protoze maji svoji nezamenitelnou atmosferu!

KolíkáčMezigalaktický let!


Vracím se z maratonské galaxie zpátky na zem. Ani nevím, jak to napsat, to se zase muselo zažít. Bylo to se vším všudy grandiózní představení vrcholné cyklistiky. Tak si přát letět v lajně za Kamigou týmem a ono se to splnilo. Završit asi nej závodní týden v roce, který začal tropický Krakonoš, v úterý časovka Pecka a v sobotu ikonický 27. ročník Beskyda. Budu se zase určitě opakovat, ale prostě stále nelze jinak než se hnát přes celou republiku za místy, která zní málem na každé vyjížďce. Kelčák, Smrček, Maralák, Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálka. Vyhlášené kopce, na kterých už bylo prolito tolik potu a zažilo tolik utrpení. Navždy mám v mysli svůj premiérový rok 2002, kdy jsem se drápal na Smrček na 200 km a na Pustevny na 220 km a já dojel do cíle v čase 11:47 průměrem 20,8km/h. Beskyd ve mně vypěstoval až chorobnou maratónskou touhu, tam u toho vždy být a letos po 17 jsem se postavil znovu na start dlouhé trasy.
Domluvit si s Lukem dovolenou a vyrazit již v 5:30h. v pátek z Prahy, ať se vyhneme dopravnímu kolapsu. Lukovo Subaru se proměnilo v předzávodní poradní místnost, uvelebeni v pohodlných křeslech si to hasíme po D1 a probíráme každý metr sobotní války. Palačov nesmí chybět, vystát si frontu a s komínem krabic plných frgálů vypochodovat ven. Cestu i ubytování v resortu jsme zvládli a již do sebe cpeme první frgál jako oběd.
S Kaprem ladíme rozjetí, přidává se i Pepíno a aklimatizace na horský vzduch může začít. Dáme si nejkratší trasu Beskyda, úvodních 53 kilometrů přes Slovensko. Lesní silnička je vlhká od večerní bouře, místy naplaveniny a spadlé větve a stromy, které jsou ale již odklizeny z cesty. Padáme na Slovensko, to je pocit, ta liduprázdná silnice a představa sobotního balíku … no potěš! A taky vyfrézovaná silnice s kanály to tedy bude něco. Kelčák tréninkově bolí neskutečně, zvedá se mi přední kolo a nemám sílu vůbec zabrat. Moc optimismu to nepřidalo, ale bylo to s vámi kamarádi krásné a poetické! Pak sednout do budky u konzumu a dát nohy nahoru, ať opotřebovaná krev odteče a nateče nová, čerstvá, nebeská. Luku díky za ty meditační chvíle, to čekání na sobotní start … jo budu mít navždy v paměti.
V sobotu ráno to jde jako po drátkách, frgál nedávám, nechci krkat rum ještě na Pustevnách. Hodinky Luka hlásí, že regenerace proběhla na jedničku a dnes podá fantastický výkon. Kéž by zase fungovalo naše letošní lepidlo co nejdéle! Roztočit v týmovém hloučku nohy, teplota přijatelná, zase to půjde jen v kombošce, bez spodního trika, jen krátký krátký. Plán je jasný, zkusit uviset Kamiga tým, kdo bude mít více sil na Pustevny tak zrychlí na bufet a nabere pití. Mačkáme se v natěšeném davu, ještě naposledy přelézt zábrany jako mantinel na hokeji a odlehčit si. Pěsti buší o sebe, tohle jsou okamžiky, které se nedají jinde zažít. Válka je odpálena, šikujeme se za zaváděcím vozidlem – Tatrovkou z Dakaru.
První trychtýř z hlavní na úzkou lesní cestu, podařilo se najet trochu dopředu, ale žádná hitparáda to není. Luke s Rybou jsou poblíž, vepředu svítí orange přilba Kapra, který startoval z první lajny, má to odůvodněné, vždyť asi jen jediný z nás jede zase o pódium. Neskutečný pohled na tu narvanou silničku … a první let do lesa je tu. Ale borec to zvládl a už se drápe zpět. Tradiční brzda plyn, tady se netřeba vztekat, takhle prostě jízda v balíku funguje. Hlavně držte stopu, kdo má problém, uhněte do škarpy. Masa těl a kol se valí nahoru, už odpadají první rádoby vrchaři a otevírá se cesta dopředu. To je jediné slovo, na které myslím, dopředu, dopředu. Sjezd začínáme s Lukem vedle sebe, aby mi pak pomalu odjíždí, ale nechci riskovat, věřím, že na hlavní se to sjede. Konečně ostrá levá a změna šířky asfaltu na hlavní silnici. Hned se lépe dýchá, i když je to do kopce. Registruji Pavla P. a jeho 3x Kamiga boys. Takže nic nevymýšlet a háknout ho, to je jistota. Kopce rozvážně, horizonty nástup a po rovinách peklo. To je scénář, který mě bude teď delší dobu provázet, tak jen rozepnout dres a všemi póry si to užívat a nasávat!
Hranice Klokočov, Slovensko a dlouhý široký sjezd. To je tedy mazec, osvobodili jsme silnici od uhlíkové stopy a patří jen nám. Držet se pevně za oblouky a sledovat každý problém před sebou. Natěšený maratónský balík se žene pod Kelčák, ale ještě musí zdolat vyfrézovanou silnici s vylezlými kanály. Ten scénář z nočního snu, jak to hromadně lehne se naštěstí nekoná, zaznamenal jsem jen jeden pád kousek za mnou. Obdivuji Luka, jak operuje vepředu balíku, taky si dodávám odvahy a posunuji se vpřed. A zadařilo se, 10-20 sekund slávy a vidět před sebou jen prázdnou silnici. Loket na loket a mačkat se teď uprostřed hroznu TOP20. Tady se ani nemusí šlápnout. Najíždíme pod Kelčák, Luke znovu u špice, dnes to tedy má v hlavě, počítám, že ho do cíle již neuvidím. Stoupání vlastně již začalo, je to mírné, ale stále se utahující a zakončené zabijáckou rampou přes 20 %. Boj o pozice, dopředu, dopředu. Povzbudit orange, Kapr, Luke, Ryba a Dreamer jsou tu. Pak tu byl i Nick, ale neměl náš dres, tak jsem ho nějak neregistroval. Rampa tu je, je to jako lezecká stěna, každým šlápnutím hledat opěrný bod. Jedu za Honzou Kulhánkem, který to dává celé vsedě, to mě se včera zvedalo přední kolo, tak raději jedu ve stoje. Tady se musí nahoru do vesmíru od nás vysílat mohutný sloup energie, když tu každý valí watty jako jaderná elektrárna
Přehouplo se to do sjezdu, míjí mě Standa Prokeš, tak aspoň za oči za ním. Skáču odvodňovací kanály, to dodává sebevědomí. Konečně na pěkném asfaltu a zezadu jen slyšet hop hop. Kamiga letka je tu, Pavel a za ním Luke. Tak to je sen! Tohle jsme si tak přáli a ono se to vyplnilo do puntíku! Zrychlit nejméně o 10 km/h. a zapadnout do háku za Luka, tady se bude trestat každý centimetr ztráty. Mezigalaktický let začal, míjíme jednotlivce i celé skupiny, kdo hned nezareaguje, tak z něj děláme patník u cesty. Přes Bílou stále neskutečné řemeslo, držet se dole za oblouky, schován za borcem před sebou a po očku vykukovat, jestli není před námi nějaké nebezpečí anebo nedej bože, tam někdo nedělá díru. Valíme k přehradě, je to deja vu minulého roku, teď jen nabereme Dreamera nebo ne? Rybu jsme též spolkli, jsem v euforii, to nejhorší by mělo být za námi, teď už se snad bude odpadat jen na výkonnost, a ne nějakou taktickou chybou.
Ale je tu nepříjemnost! Kolem přehrady asi sprchlo a silnice je mokrá a plná bordelu! Jsem podělaný ve sjezdech a pracně lepím díry a díky tomu jsem na limitu a vůbec si nevěřím, že s nimi dojedu dále. Luke je zkušeně za zadním kolem Pavla, já na ocase grupy zametám a dávám si jako zvíře. Tohle nedopadne dobře! Trpím, trpím, ale pomáhá mi, že v každém brdku na to stále mám si to znovu a znovu doskakovat. Technická část kolem přehrady nakonec zdolána bez ztráty pozice a najíždíme na hlavní silnici. Ale i tady je potřeba být ostražitý, Kamiga zapne turbo a valíme, jak kdyby pod Smrčkem měl být cíl. To je neskutečný, zase poslintaná brada, ale v levé vracečce stíhám zařvat své obligátní, shoďte si na malou. A na malou jde i Pavel. Úplně stejně jako před rokem, aby mě pak přežehlil na Smrčku? Jsem slušně posekaný a vůbec si nevěřím, že by to mělo být letos nějak jinak. Ale jedna změna oproti minulému roku tu je. Luke! Kumpán, který do Šlapek zapadl, jak kdyby tam byl od nepaměti.
Najíždíme do Smrčku, grupu jsme si nechali poodjet, Luke hlásí, že má dost a že to je stejně krátká trasa. Podvědomě čekám na Kamigu, ale po chvíli je Luke proti. Nasazuje tempo, které mi vůbec nechutná, ztrácím na něj najednou 5 metrů, ale tady nastal asi jeden ze zlomových okamžiků. Musím s ním! Zvedám zadek, kousnu se do jeho zadního kola a trpím a trpím. A po chvíli zjišťuji, že to jde, co, že to jde, ono to snad úplně letí! Přibližujeme se zpět do skupiny, Honza Kulhánek je naším magnetem. Kamiga nás nesmí dojet na vrchol, musíme to přeletět před nimi! Neskutečné vrchařské chvíle, v hlavě všechny ty zimní švihy, kvůli těmto prchavým okamžikům to všechno stojí za to. A navíc je tu Luke, týmový borec, který se za ty dva roky parádně zlepšil, jsme naladěni na stejnou notu a mohu to s ním sdílet. Tohle je sen, mezigalaktický let pokračuje! Stále v uších ale zní svistot Pavlova expresu, ale je to jen naštěstí pocit, který nás žene nahoru. Nesjeli si nás, letíme dolů klikatým sjezdem, tohle se prostě povedlo!
Dole mám zase obligátní ďouru, ve sjezdu mě pár lidí přejelo, Luke valí dál s Honzou Kulhánkem a skupinou, která se kolem nich vytvořila. Já si vybírám oddychovou chvilku, tohle nemá cenu sjíždět, chci si počkat na Kamigu a začít si zvykat na jejich tempo. Začínám to mít v hlavě, že Pustevny chci s nimi za každou cenu! Luke se stále otáčí, ale já to fakt sjíždět nebudu a nechci. Bidonuji, zatím jsem toho moc nevypil, tyčinka z kapsy se taky hodí. V nepříjemně rozbité točce, kde padnul Profesor a Cancellara, mě zleva vezme borec, že se málem smotáme, to člověk nepochopí… A pod Maralákem je tu zezadu hvězdná sestava ze Slovenska, roztočit nohy a skočit zase do háku. Luka jsme nabrali, taky si vystoupil od Honzy K. Ale teď už to zase budeme sbírat jako jahody ze záhonu. Ráztoka, tolik vzpomínek se na mě sype, prohodit pár slov s Pavlem a jdeme na to. Stav, který zažívám párkrát do roka, nic nebolí, nohy se točí, plíce dýchají a já stačím vysněnému tempu a skupině. Ptám se Pavla, jestli bude stavět na bufetu, on říká že ne, že takovou chybu udělal před týdnem na Krakonošovi a nehodlá ji opakovat . Furiantsky tedy hlásím Lukemu, že nahoře si zrychlím a naberu bidony, ale tuším, že na nějaké zrychlení nebude ani pomyšlení. Luke je též v rozverné náladě, hlásí, že končí a nabízí mi svůj plný bidon. To tak! Já budu nahoru tahat plný bidon, pěkně hákuj a nahoře uvidíme
Nacpat se za zadní kolo Pavla a na nic jiného nemyslet. Sjeli jsme si Honzu Kulhánka, bohužel Luke chytá odlep, ale stále věřím, že si nás docvakne anebo sjede ve sjezdu. To jsou znovu nezapomenutelné chvíle, míjíme jednoho cyklistu za druhým, ale nejsou to turisti, které jsem tady osamoceně sjížděl před rokem, tohle jsou závoďáci s číslem na zádech! Tempo Kamigy mi plně vyhovuje, bez sebemenšího náznaku problému jsem stále s nimi. Sice trochu hlasitěji dýchám na rozdíl od Pavla, leje mi do očí pot, přes brýle nevidím, ale jinak to nemá chybu Poslední točka před sedlem Pustevny, dole pod sebou vidět orange dres a zařvat Luku dávej! 1 km do prémie, tohle bere za srdce, 500 metrů, už je vidět brána a povzbuzující Jana Kaprová. Bufet musím projet, tady se prostě nestaví.
Padáme dolů a letíme pod Soláň. Bohužel bez Luka. Je mi to strašně líto a mám výčitky, ale z tohohle vláčku se tak ztěžka vystupuje, když na to máte. A ono to jede, bidon, gel a ampule magnesia, tady na rovince je na to ta pravá chvíle. I když v rychlosti k 50 km/h. je to trochu ekvilibristika, ale před Solání nutnost. Táta McHammera už balí fidlátka, bidony předal, trochu si říkám, že jsem to prokaučoval a měl mu ráno jeden dát. Ale kdo mohl tušit, že pojedeme kousek za nimi. Soláň je dlouhá, ale jsem stále součástí skupiny, vyhlížím Dreamera, kdy ho spolkneme. Znovu se opakuje ten nadpozemský stav z Pusteven, kdy je to všechno tak jednoduché a zajíždím si tady svůj historicky nejlepší čas.
Největší problémy mám ve sjezdech, ale na hraně svých možností jsem na kruháku v Karlovicích stále v háku. To více jak 3 hodinové soustředění na každé zrychlení je teď odměnou při letu pod Kasárna. Jede se znovu Kamiga řemeslo, takhle rychle mi to nikdy neuteklo. Ale nebude to všechno růžové až do cíle. Teď zpětně vím, že jsem měl dát druhou ampuli magnesia, dopít bidony a zkusit plný vyžebrat v autě z Trenčína. Takhle jsem stále ještě měl na dně trochu tekutiny a chlácholil se, že už to vydržím až do cíle bez vycvaknutí na 2 bidony. Ale když jsme nabourali do Kasáren je tu problém s nabíhající křečí v pravém stehně. Bohužel!
Naskakuje smrtících 20-30 metrů. Stále ve stoje bojuji s kopcem a se stehnem. Křeč povolila, nohy jedou, ale tu mezeru nejsem schopen dolepit. Motá se tu taky hodně aut, a navíc ten chybějící asfalt nahoře pohřbívá veškeré naděje. Kolo skáče jako koza, nejsem schopen chytnout rytmus a jen bezmocně koukám, jak o patro výše u bufetu se šikuje letka do cíle. Bufet Kamiga projíždí, stejně jako poté i já, ale už vím, že jsem navždy odpojen. Jen jsem chytnul kelímek, který jsem z půlky vylil na rozbitém asfaltu. Dávám se do kupy a jedu krokem. Je konec mezigalaktického letu. Tohle bude jen transport do cíle a mnoha minutová sekera. Naštěstí mě dojede ještě jeden borec, se kterým si vyhovíme a Bumbálku a sjezd do Bílé do cíle pravidelně střídáme. Od Kasáren jsem chytil 8 minut navíc, věčná škoda, jelikož sjeli ještě velká jména, včetně skvěle jedoucího Dreamera.
Za chvíli je tu Luke a společně pak můžeme přivítat stříbrného Kapra, který si dal 90 km sólo jízdu. Rozjíždí se pomaratonský mejdan, oslavujeme Strejdu, Nicka i Balua, který taky hrdinně zdolal Beskydy. V týmech nakonec 5.místo. Pokec a foto s ředitelem Liborem Hrdinou už je takovou krásnou tradiční tečkou v cíli. Libore, díky že to stále takto držíte!
4 dny od mezigalaktického letu, furt v hlavě Beskydy, hromaďák, maraton ... slyšet furt dokola Luka, jak mi nabízí pod Pustevnami bidon, cítit ty nohy z nebes na Pustevnách a na Soláni, trpět tou bolestí na Kasárnách, olíznout rty při vzpomínce na doplňování tekutin a energie v cíli. Strejdo, ani jsme nepoděkovali za to, co jsi pro nás připravil večer v resortu v zasedačce. To byl večírek jak od Sagvana Tofiho: jóoo Touhy prchavý jsou! Ještě to chci někdy zažít s vámi, oranžoví nezlomní maratónští bojovníci. Tohle umí jen milovaná silniční cyklistika, je to vášeň, které se nelze zbavit ...Díky všem orange, Beskydy dycky!


LukeBeskydská pohoda


Krakonoš se povedl, a tak se těším na Beskyda, kterého jsem si loni hodně užil. I letos je v plánu pozávodní tiskovka i předzávodní rozjetí. Jen aby to v práci dopadlo. Ale vše klape, takže v pátek ráno, pro mě spíš ještě v noci, valíme po D1 s Kolíkáčem do Beskyd. Cestou probereme všechny taktické varianty, takže to rychle uteče. Bez velkých ztrát už za chvíli stavíme u Anežky pro frgály. Rumová vůně probouzí loňské vzpomínky. Resort Bílá a pan recepční nás přivítají, i když ještě ani nebylo poledne. Je čas se v klidu vybalit, ztláskat první frgál a jít si projet prvních 50 km.
Kapr a Pepíno jedou s námi, kecáme. Na trati nic, co bych si nepamatoval. Na Slovensku ale rozkopaná silnice, dost obavy, ale to se nedá nic dělat. Aspoň o tom víme. Pak Kelčák, překvapivě v pohodě a hurá domů, do resortu. Oběd a skočit si do sámošky, pak sednout na lavičky a nechat se hýčkat slunečními paprsky. Bublání Ostravice, zpěv ptáků a dva magoři se starťákem. Vlastně ten stresík úplně zmizel, prostě to zítra dopadne... Nakonec týmová večeře a včas do postele. Tohle se nesmí podcenit.
Spíme pěkně, ráno je v pohodě, vše, jak má být. Roztočit nohy, zařadit se na start. Moc vepředu nejsme, ale na Slovensku se to stejně sjede. V klidu nějak akceptuju cukaturu po cyklostezce. Sjezd natažený a výhoda projetí se ukazuje, takže v poklidu míjím osobu za osobou, abych na stoupání na Konečnou najížděl vedle Dreamera. Paráda, držíme tempo, ale žádný bomby se nejedou, na horizontu to člověka samo nasaje a letí se dál. Ještě dvě zvednutí vozovky a už se řítíme Slovenskem. Držím si levou škarpu a postupně se posouvám, pokud to jde. Zakotvím kolem 20 místa, ale pak mě začnou štvát lidi, co se cpou před a jdu úplně na čelo, ať se můžu v klidu propadat podle pravé lajny. Ale čelo nejede, takže se i chvíli větrám před balíkem. Když trochu přišlápnu pár lidí to konečně vyprovokuje se přidat a můžu se zase zabudovat do čela balíku. Do prvního rozkopání tak najíždím hodně z čela, s odlepem, který se dost hodí, když si nejeden borec všímá kanálu na poslední chvíli.
Po přejetí prvního úseku se to různě přesýpá a já zůstávám vpravo docela uvězněný. Než se z toho vymotám uběhne pár minut. V mezičase vidím jak Ryba a Kolíkáč taky míří k čelu. Stejně tak opět Dreamer, který tam byl před chvílí se mnou. Já už se taky vymotal a když se to trochu otevře, cpu se úplně na špic. Načasování dobrý, protože se blíží další zúžení, takže rozhodně nehodlám ze špice slejzat. Tohle tedy odškrtnuto, pod odbočku na Kelčák se udržím na druhém fleku, ale pak už se vrchaři ženou vpřed. Snažím se to trochu zprava blokovat a držet pozici, ale stejně se mi tam cpe hodně lidí. O bednu ale nejedu, tak nemusím najíždět na Kelčák první a nevadí mi se trochu cedit. Ale dopředu chtějí najednou úplně všichni, davová psychóza, které se nehodlám účastnit.
Naštěstí to dobře dopadlo, vidím dres domestika od Pavla Popiolka. A hle, je tu i Pavel. Lezu si za něj a v klidu stoupáme. Tak tohle bylo takticky na jedna, mám ideál pozici a tohle zadní kolo je teď moje.
Sjezd jede Pavel opatrně, ještě na něj křiknu, kde byl včera štěrk, ale dnes už je to umetené. Jak skončí kanály, expres z Trenčína se složí a ten pravý závod začíná. Rovnou nástup a valíme 50 směr Bílá. Kdo nekouká za sebe, tak s námi nejede. Na Kolíkáče radši řvu s předstihem, do tohohle vlaku se nastupuje s rozběhem. Na hlavní pak před námi dvě skupinky, v té přednější je i Ryba. Nepochybuju, že je přežehlíme a děje se tak ještě před přehradou. U přehrady už vidíme koncová světla další skupiny, to už asi bude balík. Je mokro a Pavel to trochu klidní, takže nakonec do balíku nedojedeme, ale daleko k tomu nebylo. Jede se mi skvěle, sice si to musím pořád hlídat, Pavel nástupy na horizontech nešetří, ale sjezdy jezdí opatrně a já si tak připadám hodně jistý. Za každým brdkem se ale nastupuje. Bezhlavé závodění, jo tohle mě baví. Končíme s přehradou, další nástup, stejně tak po nájezdu na hlavní. Tak tady si dáváme už solidně a proč? Protože tohle prostě odjet nesmí.
Smrček a zvolnění, protože Pavel jde na wc. Skupina se rozpadá, ale mě přijde, že nahoře budeme pořád před Pavlem a nechci se tam jen plácat a čekat. Rozjíždím tempo, Kolíkáč neprotestuje. Dotahujeme Honzu Kulhánka a pár dalších lidí. Na vrcholu se tvoří skupinka, Kolíkáč si přeje sjezd s rozumem. To mu plním, ale stejně má odlepa a plán pošetřit. Já jedu se vzniklou skupinou, většina z krátký, tak se sunu dozadu a koukám co Kolíkáč. Tady asi velká chyba a nechám si skupinu odjet, když se otáčím a nevšimnu si, že borec přede mnou tam udělal díru. A já se vykašlal na to to sjíždět. Chci se najíst, ale zrovna to je pořád nahoru, dolu, zatáčky a moc toho nesním, nepiju a vypadnu z tempa. Pak mě dojede Pavel i s Kolíkáčem a dalšími, držím se zase vepředu. Pořád to jde, ale nějak jedu buď zbytečně moc, nebo málo a cedím se na konec. Před odbočkou na Pustevny borec přede mnou udělá díru a nemá se k tomu jí sjet. Přišlápnu a jsem zpět, ale to už cítím, že to není ono. Jede se možná o pět wattů víc, než bych chtěl, ale je to psychický diskomfort. Kolíkáč vtipkuje, že nahoře vezme bidony, ale možná by mě to pomohlo. Chytám pár metrů a zase se vracím, ale už vážněji nabízím svůj bidon Kolíkáčovi. Kdo ví, jestli spolu ještě promluvíme. Neukecám ho a zase chytím pět, deset metrů, pak jedu snad čtvrt hodiny stejně, chlácholím se, že tohle se ve sjezdu sjede, nebo zaspurtuje přes horizont.
Realita ale je, že díra se začíná zvětšovat a jak se tam nacpe i doprovodný auto, už je to špatný. Pořád ale doufám, že je to tak 30s, takže se přes horizont zvedám a dávám do sjezdu všechno. Jenže to bylo přes minutu, a tak jsem měl spíš zastavit a vzít si něco k pití a jíst. Místo toho se gumuju ze sjezdu, pak pomůže ještě borec z krátký, který chce točit, tak jedeme docela solidní peklo na dlouhé rovince k rozdělení. Pak už sám, ale foukne do zad a furt mi to letí dost přes 40, ale k čemu mi to je, když Kamiga tady valila určitě 50. Vzdávám se a jedu už jen udržitelné tempo. Kolíkáč nikde, ale to je vlastně dobře, protože asi pořád jede s Pavlem. Odbočka směr Soláň, otáčím se, někdo za mnou, někdo přede mnou. Všichni se sjíždíme na Soláni. Chtěl sem se najíst, ale zrovna se rodí pěkná skupina a jedeme, tak zas není čas. Vím, že zaplatím, ale nemůžu si pomoct. Pod Kasárna se tohle hodí, točíme pěkně a jede se.
Kasárna je tu, borci mají plné bidony, takže se stavět nebude. Já mám dost a vím, že zastavit už musím. Jedu si teda svoje, dávám druhý gel (fakt brzo) abych aspoň vyjel nahoru. Jsem tuhej. Začíná ta pravá maratonská bitva. Sám se sebou, s kopcem, co nikoho nešetří. A já dostávám jednu ránu za druhou, pěkně na hrubo jako zdejší asfalt, štěrk a kostky. Jo to přesně posekanej člověk nechce. I tak nakonec nejsem ze skupinky poslední. Kostky docela roztočím a na bufetu stavím v dost bizarním stavu. Hodná paní nabízí kelímky, ptá se, co chci. Nejde mi mluvit, tak jen podávám pánovi bidon a opírám o řídítka. Vypiju kelímek a je mi jasný, co mi asi chybělo. Pán, když mě vidí, uklízí sám bidon do košíku. Asi vypadám dost děsně. Žádný oranžový parťák v dohledu, tak se spokojím s koblížkem, o který taky musím poprosit, sám tam nedosáhnu a pohnout se nemůžu.
S koblížkem v ruce se zase rozjíždím, cpu si do tlamy a patlám se v marmeládě. Užívám si to. Tohle jsem potřeboval. A ještě víc otočit se a vidět borce, co jsem dojel na bufetu, že se vydal mě stíhat. Tak ty mě nesjedeš!
Už to ale pěkně bolí, ty protibrdky ve sjezdu pěkně proklínám, ale nadávka prý občas výkonu pomůže. Konečně křižovatka a jde se na poslední kopec. Snažím se držet tempo, ale daří se střídavě podle toho, jak zrovna fouká. V zatáčce občas vidím, že mě nedojíždí a to pomůže. Konečně sjezd. Trochu si odfrknout a pak v TT módu pádit do cíle. Pořád dost přes 40, pak že ty časovky jsou k ničemu. Poslední metry už v klidu. Jo. Konec. Zlepšení proti loňsku, ale čekal jsem to možná ještě lepší. Jenže to bych musel líp jíst a pít a nebloumat občas po trati sám.
Výhoda téhle akce ale je, že spokojeni jsou snad úplně všichni, dyť v takové atmosféře to ani nejde jinak. Užít si oběd, pokecat s organizátorem Liborem a zbytkem šlapek. Prostě beskydská pohoda. Program dál pokračuje večerem v resortu, který jen díky tomu zase obhájí pět hvězdiček, i když zcela nezaslouženě, protože by měli připadnout Strejdovi a jeho cateringu. Tohle zase nemělo chybu. Díky moc.


Tuchořice

Tábor

Časovka Tálín

Giro de Zavadilka

Memoriál Zdeňka Bambáska

Roudnice nad Labem

Litvínov-Lesná

RadimMost-Lesná aneb z pánve do hor


report

Kitzbüheler Radmarathon

LukeSauwetter erleben


Při plánování dovolený jsem si všiml akce s 216 km, 4600 m převýšením a cílem na kopci. To jsem ještě nejel, žádnej závod v Alpách. Láká to a přihlášení končí za dva dny. Moc času na přemýšlení není, tak čtu propozice a přihlašuju se. Závod končí na Kitzbüheler Horn, což je kopec s parametry jako Monte Zoncolan. To mě trochu vyděsí, tak beru ze zimáku 32ku kazetu, trochu víc oblečení a další cykloserepetičky, i když jsem původně na dovče chtěl jezdit max pro rohlíky nebo vytočit nohy po túře...
Jinak závod ale moc neřeším, užívám si dovču a starťák přichází až v sobotu, zvláště když vidím tu cílovou horu naživo. Au... Prezence v pohodě, sice splňuju požadavky na očkování, ale česká appka zčervenala a vypadá nedůvěryhodně, takže ještě řeším rakouskou. Tam vše svítí zeleně a není problém.
Neděle a ranní vstávání docela zabolí, přeci jen start v 6 není nic pro mě. Asi čekají, že to bude na celej den. Pro jistotu mám vypsaný časový limity průjezdů, protože jinak jsem totálně nepřipravenej. Znám jen jeden sjezd, co jsem jel před pár dny autem, a to je tak vše. Ani netuším, jak dlouho můžu kterou část jet, tohle je prostě velká neznámá. Neznámé je i počasí, předpověď říkala cosi o ranní přeháňce a od 8 snad sucho...
Na startu ale prší dost víc než přeháňka, tak vyrážím v návlekách na tretry, kolena i pláštěnkou přes dres. Jsou tu i borci v krátkým, úplně zima není, tak možná to šlo i tak? Nevím, ve sjezdech mi bylo docela chladno… Startovní blok plnej, ale nějak se zmáčknu, ale trochu mě mrzí, že se s tím člověk vypisuje a lidi tu jsou stejně jak se jim zachce. Nikdo to neřeší.
Vyrážíme a na konci města bez extra snahy visím na chvostu prvního balíku. Za námi je to dost rozsekaný, ale to vidím až z fotek po závodě. Tohle se mi povedlo, bohužel tím asi pozitiva končí. Je docela šero a dost to nahazuje, takže moc nevidím. Ono aby ne, jedeme prostě ve vodě. Po chvíli mám mokro i pod bundou a v tretrách. Říkám si, že víc mokro asi být nemůže, protože prochcaný Velotoze sem ještě neměl, ani o tom neslyšel.
Silnice se začíná nenápadně zvedat stejně jako tempo. Za chvíli už se jede regulérně do kopce a regulérně přes 300 W. Já ale na budík nekoukám, jen si přijdu děsně marnej, místo bot cítím měchy plný vody a přijde mi, že každá má o 2 kila víc než normálně. Vůbec to nejede, takže s díky přivítám, když to někdo přede mnou odpojí. Překvapivě mu ani nikdo nenadává a zbytek tvoří skupinku, která soustavným tempem pokračuje dál. Hm, tak to taky asi není úplně pro mě. Nohy mě dost bolí, ale po týdnu alpské turistiky jsem ani nic jinýho nečekal. V hlavě mám akorát první sjezd a jak mi tam v lepším případě odjedou, v horším se tam někde rozplácnu. Logický vyústění je, že je taky nechávám jet. Záchrana přichází až ve chvíli, když mě míjí další skupinka, kde se ozve "pojď, pojď". Hm, na to že jsem tu jedinej s CZE ve startovce... Ještě se dozvím, že bude líp. Doufám, že to byla narážka na počasí a ne politickou situaci v ČR, ale hákuju a se skupinkou dorážím až na vrchol. Pass Thurn (9 km 4 %) tedy pokořen a jde se na sjezd. Ten má být naštěstí pozvolný a bez prudkých zatáček. Je deset stupňů a jsem rád za všechno oblečení co mám.
Sjezd naštěstí ujde, sice vody tolik, že cítím jak protejká vším, co mám na sobě, ale netřeba moc zatáčet a přibržďují skoro všichni, takže až na pár lidí mi nikdo neodjíždí. Špatná zpráva je, že je to dnes suverénně nejlehčí sjezd. Dobrá zpráva je, že když mě to na konci začne ujíždět, tak se osmělím, taky to pustím a z těch skoro 70 km/h to před poslední zatáčkou v pohodě ubrzdím. Pak přesun pod další pas. Tvoříme grupu a já zapomínám na svoje předsevzetí až pod poslední kopec nehrábnout, pokud to nebude nezbytně nutné. V pár lidech točíme, zbytek se veze. Máme docela obstojnou rychlost, překonáme pár brdků, který na profilu vůbec vidět nejsou a jde se na další kopec. Ještě mě pochválí další borec, jak pěkně jedu. Prostě orange dres má zvuk i zahraničí, protože jinak nechápu, že chválil mě a nikoho dalšího.
Gerlos Pass (7 km, 8 %) jsou spíš takový schody, kde jeden schod má něco přes kilák a 12 %, pak chvíle po rovince a znova. Furt to lámat, nebo se snažit to roztočit po rovince, do toho se pouští ještě větší chcanec. Vážně uvažuju nad zabalením, ale překvapí mě, kolik lidí v tom "Sauwetter", jak to nazvaly místní noviny, nebo "Scheisswetter", jak prohlásila zdejší číšnice, stojí u silnice a fandí. Oni si myslí, jací jsme všichni tvrďáci a já tu přemýšlím, že jen sjedu další sjezd a zajedu rovnou do sprchy... Tak to ne. Nevím jak ze zbytku, ale tohle ze mě komplet vymlátilo všechny síly. Nahoře jsem mrtvej a nejspíš ke konci naší skupiny. První občerstvovačka, obsypaná lidma, ale ve mě převážila bojovná nálada. Navíc v dešti a devíti stupních se zastavovat moc nechce. Ke sjezdu ale ještě kus chybí, ještě chvíli se stoupá, ale pak se to rozjíždí. Zatím dost šlapavě, navíc krávy vyrazily na pastvu, tak se musí opatrně, protože prostě nepoznám, jestli budou dál stát uprostřed silnice, nebo se rozejdou, nebo jedna tak a druhá jinak... No prostě krávy. Dojíždím borce, začínáme točit. Před námi další cíle, které postupně dojíždíme. Tenhle sjezd jsem jel aspoň autem a hodně to pomáhá. První půlka šlapavá a bez brzd. Druhá půlka prudší a samá serpentina. Vytvoří se skupina možná až 15 lidí, pár jich včetně nejspíš nejlepší ženy odjíždí. Já se propracuju na čelo skupinky zbabělců. Teda zbabělců... já mám pocit, že jedu totál hranu, nemám daleko k tomu, aby mě z urputného soustředění nezačala bolet hlava, ale prostě mezera tam naskočila během sjezdu až neskutečná. Ke konci mě ještě předjede nějakej zdejší Nibali v dresu Trek-Segafredo a ukáže docela dobrou stopu. Jsme dole, přežil jsem a začínáme točit. Ještě přivalí jeden tahoun a nastavuje tempomat kolem 43 km/h. Na špici docela šrot, v závětří příjemná sprcha, k napití se stačí polknout. Rukavice se dají ždímat, najíst se nedá. Přesto to rychle utíká, v možná 5 lidech držíme solidní tempo, zbytek možná 10 se veze. Vidíme ty, co nám odjeli ze sjezdu, a blížíme se. Projíždíme pár tunelů, kde je neskutečný vedro, jak nefouká a neprší...
Míjíme sanitku, bohužel typický, na rovině po stoupání a sjezdu... pak se dozvídám, že dva hoši se proletěli vrtulníkem, tak snad jsou v pohodě. Pak mineme naši vesničku, kde fandí Kája a míříme dál. Dojíždíme před další stoupání a akorát se spojujeme s předchozí skupinkou. Kerschbaumsattel (5 km, 11 %), mimochodem po brdku, kterej by se u nás asi počítal jako samostatnej kopec, začíná ve vesnici, kde je opět kolem silnice spousta lidí. Za vesnicí dost lidí staví a sundává bundy, nebo jde na wc... trochu se divím, ale po chvíli stavím taky. Do kopce se dost pařím, navíc už jen krápe. Ono je fakt, že od startu nebyla chvilka se najíst, takže i sundám rukavice a konečně se dá sáhnout do zadní kapsy. Trochu se teda najím, ale stojí mě to dost míst. Navíc i pomalu ten kopec děsně bolí, takže jsem ani moc nepošetřil. To chce určitě příště promyslet líp. Nějak se ale nahoru doplácám a po 113 km víc jak 4 hodinách stavím nahoře pro pití a nějakej koláč. Koláč nic moc, ani nic co by mě lákalo, ale donutím se to sníst. K tomu banán, vlastní gel. Jsem zabitej, utěšuju se, že to není o moc horší jak před 50 km, takže vlastně pohoda. Přichází prudký sjezd, beru zase pláštěnku a vyždímaný rukavice. Ale za chvíli můžu ždímat znovu. Úzká silnice a hodně vody, jedu opatrně, kontroluju borce, co se sbírá, ale hlásí že je ok, jen kokot... Hm, taky si tak připadám. Pak mě předjedou dva, na širší a přehlednější silnici je zase docvaknu. Propočítávám vše na milimetry a pekelně se soustředím. Už si troufnu i lehnout na rámovku a připadám si jako profík - protože tohle přece nikdo rozumnej zadarmo nedělá...
Ve vesnici po konci sjezdu to přehledný není a ti dva mi zase mizí, ale na rovince si trošku zgumuju tlamu a už zase nasávám tyrolskou minerálku v háku borce co jede štafety a za chvíli má cíl. To je příjemný svezení, ale netrvá dlouho, pak zas chvíli sám, protože druhýho štafetář vyklepal... Zas někoho sjedu a dohromady ve třech dáme i docela velkou skupinu. Bohužel těsně před kopcem.
Teda takovej dvojkopec přes Brandenberg, 5 a 2,5 km. Skupinka se drží pohromadě a jede přijatelný tempo. Říkám si, že konečně začnu naplňovat tu taktiku ani nešlápnout, jinak ten poslední kopec ani nevyjedu. Držím se staršího borce, který k sobě má dva mladší kamarády, do kopce rozumně, z kopce svižně, zbytek skupiny je tak nějak respektuje a nesnaží se ujet. Dokonce mám čas si trochu zapřemýšlet co to vlastně dělám a proč, že už stejně asi nezávodím a holt to chce jen nějak dopatlat. Taky mě napadne, že je škoda, že si člověk nemůže říct, že tenhle závod se nepovedl, tak že by si třeba vybral nějaký defekt nebo tak, aby ho to nepotkalo, až o něco půjde...
Dvojkopec zdolán a následuje další sjezd. Dle pořadatelů nejtěžší. Držím se zkušeného borce a docela to s ním jde. Tak nějak se těším, jak si teď užiju 60 km v háku, protože žádný velekopce nás nečekají. Dalo by se říct pohoda, akorát budu muset nějak sundat bundu a rukavice, což snad půjde po sjezdu. V mírný točce trochu cukne přední kolo, za chvíli zase. Divný, koukám na to a fakt měkký. No ty ****! Takhle jsem to s tím defektem nemyslel!!! Naštěstí i z 60 km/h stíhám zastavit, nebyla tu žádná extra točka... Latexová duše odvedla svoje, krásně se prolnula s pláštěm a ucházela dost pomalu. Bohužel pak nešla moc odlepit z pláště, takže zdržení, navíc všechno zadělaný od prachu ze silnic. Ještě mrknu na mapu, že už sjezd končí, tak sundat bundu, rukavice a rovnou do sebe hodit i jeden gel a jede se dál. Přišlo mi, že mě moc lidí neminulo, ale dobrejch 15 minut jsem tam prostál.
Pak se rozjíždím a jedu tempo abych se zahřál. V krátkým to jde, navíc i přestalo pršet. Tak konečně, říkám si, teď si to užiju. Dojedu dva, po chvíli zkusím, že by vystřídali, jeden jo, druhý se omlouvá. OK, nenutím. Jeden brdek a už tu stejně není, tak nekecal. Druhý brdek a opouští mě i ten druhý. A to se snažím do kopce zvolnit. Dojíždím dalšího a ten nestřídá. Jo tohle mě začíná bavit.
Občerstvovačka, pití mám, ale všichni tam staví, tak to taky zkusím. Dal bych něco slanýho a hurá, mají chleba s tvarohem. Navíc ideál do ruky a můžu valit. Vidím dva, co odjeli před chvíli a za soustavnýho cpaní se chlebem mi neodjíždí, takže vím, že si je sjedu. Začíná se klesat a je skoro sucho. Konečně něco, co si můžu užít. Ti dva se ani nehákli, ale na konci sjezdu dojedu borce, který se hákne a ochotně střídá. Valíme pak dlouhým údolím a míjíme jednu zombie za druhou. Přijde mi, že od 50.km se cítím pořád stejně v háji a docela mi to lichotí. Po pár minutách na špici už koukám, že jedu sám. Hmmm. Pak ovšem lahůdka. Minout ceduli s 15 % a krátkej brdek, kterej kdyby byl mezi Mělníkem a Prahou, tak by tam v zimě v sobotu večer mohlo být stanoviště taxi. Totální zabijárna a jestli jsem do teď jel takové to Turistické "málo, ale pořád", tak tady jsem dojel. Dojel jsem dva, kteří taky dojeli. Nějak jsme to vylámaly, ale horší bylo pak to rozjet. Zkusil jsem se vrátit k předchozímu tempu, ale ne-e, musel jsem do háku a borci se sunuli kolem 25 km/h, já do teď valil přes 32 a s tímhle se srovnat nehodlám. Lezu si zase na špic a po prvním zhoupnutí jsem zase sám. Už fakt melu z posledního, ale pomalejc jet prostě odmítám. Zase prší, ale to je už fakt jedno. Čekám na sjezd jako na smilování, ale žádný tu není. Od dvojkopce byl jeden krátkej sjezd, teď už 30 km nic. Buď magnet, nebo rovina, nebo šlapavej sjezd, kde to bez šlapání nejede. Děs běs a fakt to žere poslední zbytky sil. Nakonec mě před posledním brdkem dojede skupina snad 15 lidí. Chjo... Stavím na občerstvovačce pod posledním kopcem, stejně jako všichni. Zbývá 9 km, odhadem přes hodinu roboty. Beru jeden bidon, to by mělo stačit.
A jde se na věc, Kitzbüheler Horn (závod naštěstí končí u lanovky, kousek pod vrcholem, takže jen 7 km, 12,6 %). Najíždím tam ve stavu jak po zimním Hřensku, zralej na vanu a čeká mě tahle bestie. Vůbec to neubíhá. Veškerou energii spotřebuje snaha nespadnout z kola a nezkolabovat, na závodění není ani pomyšlení. Někdo mě předjede, ale je mi to jedno, pak šněruje a zase si ho dojedu. Furt jedno, nezájem. Já jedu nejkratší cestou k vrcholu. Když se chci napít, tak je to tak krkolomný, že málem spadnu, zaskočí mi, málem se udusím a musím zastavit... Ne že by mi to vadilo. Jedu dál, kolem se prořítí blázen, jak bych jel, kdyby to mělo 500 m, možná ale jede štafety, utěšuju se. A asi mám pravdu, protože jinak tady moc hrdinský výkony nevidím. Občas někdo zafandí, někdo má přímo fanzónu s muzikou a občerstvením. Fakt mě to nebaví. Není tu místo na oddech, nejmíň snad 9 %. Navíc to je vždy vyváženo nějakou 15kou... U jedný chaty má někdo colu, přemýšlím, jak bych mu jí mohl ukrást, ale vyhodnocuju, že fyzickou převahu bych neměl. Odpočítávám třetinu, půlku, dvě třetiny kopce, občas cedule hlásí třeba 15 %, ale to už je jedno. Jen před nájezdem pod lanovku a poslední serepentiny je 22 % a to už je poznat. Pak už je vidět lanovka a stanice i s cílem. Nahoře už vidím Káju. Soupeř o zatáčku přede mnou a na Garminu zpráva od Káji, že ho mám wobložit. Pche, jsem rád, že jsem rád, ale zvedám se aspoň aby to na fotkách nějak vypadalo.
Cíl. Pocit mám úplně žádnej. Je konec, nejel bych to znova. Teda když to člověk takhle romanticky sepisuje, tak jo, ale v cíli určitě ne. Nic těžšího jsem nezažil. Ale měla to být zkušenost, věřím, že příště by to bylo lepší. A asi by to někdy ještě chtělo. A třeba tenhle report i někoho naláká, i když...

A pár postřehů: 32ka je furt málo. Do kopce točit a točit dokud to jde, protože ono to brzo a často nepůjde. Jak je to přes 10 % tak se nešetří nic, bez ohledu na to jak pomalu se jede. Nápad s oblékáním a svlékáním do sjezdů a kopců je super, ale čas na to není. Do 10 % si nic nesvléknu a z 10 % si nic neobléknu. Nikdo neřešil, že točí 5 lidí a 20 se veze. Chceš se vézt, tak se vez, chceš točit, tak toč - ono je pak v té skupině tak nějak větší pohoda a líp to jede.


Memoriál Jiřího Leichta

MČR SAC časovka

MČR SAC silnice Alojzovské okruhy

Český ráj

KolíkáčZemský ráj to na pohled!


Blízkost Mamuta vhání do žil tu zdravou nervozitu, ještě se pořádně unavit, ať se tělo začne připravovat na sobotní válečnou vřavu. Luke po vakcíně bez následků, kliká trasu a já bezhlavě souhlasím se zprasit v Českém ráji. Ráno zjistit, že tam ten šílenec naklikal Ještěd, Kozákov a mezi tím spousty bezvýznamných brdků a stojek, které ve výsledku hodí převýšení přes 3 litry. Safra to zase bude něco. Do Svijan hoďka autem, risknout krátký-krátký a začít hákovat repre z Průhonic. Nevím, jaké složení měla ta druhá vakcína, ale čiší z něj jen radost a natěšení na každé procento sklonu, kdežto já si ordinuji wattáž pod číslo 300, chci se nějak rozumně dožít konce tohoto výletu. Ten Český ráj je vám tedy pěkně tvrdý kraj, tady snad není metr roviny, furt nahoru nebo dolů. Ale je tu krásně! Parádní asfalty, cyklostezky, zkratky a stěny, které se blíží k 20 % sklonu. Ještěd zdolán, Luke nucen udělat průběžně pár elips, aby nahoře zbytečně nemrznul, jelikož nadmořská výška snižuje docela razantně teplotu. Jsou prázdniny, takže jsou tu mraky motorkářů a chodců, ale výhledy jsou tu stále pěkné. Padáme dolů, ani ve sjezdu nejsem schopen hákovat, tělo se nějak brání vyšší intenzitě. Na Rašovku pekelnou stojkou, volám vrahu, vrahu, co jsi to vymyslel. Ale vrchařská duše se tetelí štěstím, tohle se v okolí Prahy najít nedá. Máme 60 km, nastoupáno přes 1000 metrů a hlad jako vlci. Je to dovolená, tak proč se trápit tyčinkami, když tu servírují kuřecí nadívané kapsy s Krakonošem. A zase do sedel, užívat si alpské sjezdy a vrchařské bomby. Kilometry vůbec neubývají, za to metry do výšky zvesela přiskakují. Luke je opravdu místní znalec a na téhle trase se ani chvilku nenudíte. Romantické chaloupky zasazené v zelených kopcích a do toho se vinoucí úzké asfaltové silničky. Prostě zemský ráj to na pohled. V Semilech znovu pauza, mrkvový dort a capuccino, tohle je Itálie hodinu od baráku. A hned poté další vrchařské peklo směr Kozákov. Tohle je snad horší než Pražská! Na Kozákově si dat Fantu a pozorovat tu nádheru vůkol. Tohle je fakt výletní cyklistika nejvyšších parametrů. Luke stále při chuti, takže na špic vůbec nemusím, on mi to odtáhne už v mírném šeru a začínající zimě až k autu. Safra tohle tedy stálo za to, topení v autě naplno a vznášet se nad tím okolním světem na euforickém cyklistickém obláčku. A snít o sobotě, aby to klaplo, snad je toto úterý tím správným základem k Mamutí euforii! Bejku díky!

LukeTvrdej kraj, ale krásnej


Tělo načipováno a neprotestuje, Mamut za dveřmi a s nostalgií pročítám dojmy z poúterků (osmý den v týdnu, když se v úterý odpoledne jede na Jičínskou ligu). Sakra v úterý by to něco chtělo. Kolíkáč je pro a já vzpomínám, že jsem v dubnu něco klikal jako opáčko povedeného výletu ze Svijan. Autem je to nejblíž a většinu silnic znám, tak to není na dlouhou analýzu povrchů. Upravit to na vyhovujících 150 km a poslat Kolíkáčovi, že když se nebudeme cítit, tak Ještěd vynecháme a bude to mít jen 2500m převýšení.
Tuhle informaci úspěšně zazdil, takže když ve 12 vylézáme z auta ve Svijanech, pohledem už fixujeme první cíl. Počasí hraniční, ale krátký-krátký to snese, takže vlastně ideální počasí pro sportovní vyžití. Začínáme v pěkným protivětru a po 2 km hned i do kopce. Následuje kousek vyježděné trasy směr Český Dub, ale hned první odbočka je naše a festival kopečků začíná. Tempovej kopeček do Březové a pak luxus cyklostezka přes Budíkov do Smržova. Kolem Čertovy zdi a užít si luxus asfalt do Osečné. Tady se vyhnout známé trase a vyzkoušet panoramatickou cyklostezku z Kundratic a zkratku na Ještěd z Druzcova. Krásný asfalt s hodně širokými kanálky je vlastě docela náročnej. Pak tedy až k vysílači pobrat potřebné metry, aby to na konci dne bylo spolehlivě přes 3000...
Sjezd si užít a připravit se na další neznámou zkratku na Rašovku. Klasika po silnici už je vyhoblována až až, tak se změna nabízí. Začíná se bohužel po docela rozpadlé asfaltové cestě. Poslední kilometr s průměrem 13% už je naštěstí na pěkném povrchu, jinak by to asi vyjet ani nešlo. Kolíkáč se snaží šetřit watty, já spíš v tempu, protože v Rakousku mě přišlo, že se tím stejně nic neušetří. V Dlouhém mostě dáváme dovolenkový oběd a padáme do Mohelnice, kde začíná asi nejhezčí stoupání na trase. 3 km přes 6 % do Pelíkovic po krásně černé úzké asfaltce se spoustou zatáček a k tomu další 3 km po hřebenové cyklostezce skoro až na vrchol Kopaniny.
My ale míříme rovnou dolů do Malé Skály, pak nahoru na Vrát a zase k řece do Železného Brodu, údolím Jizery, Kamenice a Vošmendy, kde je dnešní snad jediná trochu rovina, jenže když se vesnice jmenuje Podněco (teď Podbozkov) věstí to jen další stoupání. Z dvou výjezdů na Cimbál jsem vybral ten kratší, na Stravě se jmenuje "krutě na Cimbál" a má přes 11%. Tady už začínám přemýšlet, jestli jsem byl při klikání trasy při smyslech, ale co už, na Kozákov už zbývají jen dvě takové rampy. V Semilech proto radši stavíme na další občerstvení.
A jde se na to. Úspěšně ignorujeme ukazatel Kozákov a využíváme "zkratku" přes osadu Kopaniny. 2 km stoupání, které má 9% jen proto, že je v půlce kus rovina. "To chceš po mrkváči!" Jinak to pod 10% neklesá a místy má člověk fakt strach, že se převalí vzad. Od elektrické rozvodny s výhledem na vysílač zase klesáme, abychom si užili ten nej výjezd na Kozákov - z Chuchelny. 2 km a 12 %, poprvé v životě zažívám, jak se kolo samo rozjede, když se sklon srovná na 9 %. Ani jedna zatáčka, jen stěna před vámi a sedlák s kosou na přilehlé louce. Kdo ujede vyhraje... Zbylé 2 km do 5% na vrchol už jsou jen na vytočení nohou. Užít si výhled, doplnit pití a mažeme domů.
Luxus sjezd na Turnov. Auto, co nás nejdřív v úzkém sjezdu brzdilo a pak odjelo, najednou míjím na hlavní jak patník u cesty. To je taky na zápis do deníčku dnešních "poprvé". Líznout Turnov a údolím na Ondříkovice, naposledy nastoupat metry, aby byl konec jednodušší. Znovu Frýdštejn, Kolíkáč se radostí zvedne, že už to má za sebou a mě chytne křeč do levýho stehna. Dělat, že nic a nějak to protáhnout. Ale najednou zas nic, pohoda. Poslední fotka u "Alp de Hý" a odtud jen pozvolně klesat až k autu. S hrůzou zjistit, tak ty rampy sráží průměr a cesta se dost natáhla, a tak ještě na rovinách přišlápnout, ať zbytečně nezatmíme. Nakonec jen tak tak, ale co čekat, když na Ještěd to trvalo 2h a byl na 37 km. A na Kozákově byl ještě průměr 21 km/h...
Je tu krásně, ale zadarmo to není. 6 a půl hodiny v sedle, 2 hodiny jídlo a focení, hrozně rychle to uteklo. Je to ráj, tady to mám rád, můj adoptivní rodnej kraj.


Rakovnické cyklování - děti

Mamut Tour

KolíkáčTočíme!!!


Páteční žaludeční neuróza v plném palbě, hlavou se hrnou všechny fragmenty sobotní řežby. Ani se nechce přidělávat čip, foukat kola, kontrolovat každý komponent na kole, vždyť kolik nepříjemností se může stát, aby ten týmový plán s Lukem a Kaprem nevyšel…
Sobota ráno, obětavá manželka mě veze autem na okraj Přerova, abych roztočil nohy cestou na start. I jsem si pohrával s myšlenkou, že bych těch 25 kilometrů z ubytování (skvělý Penzion Skalka - v lázních Skalka) dal ráno na kole, ale nakonec jsem to zavrhl. V Přerově mě dojíždí místní borec, ze kterého se pak nakonec vyklube Michal Smolka, letošní vítěz série Road marathon. V příjemném pokecu mě protáhne Přerovem a u výstaviště mě již nabírá oranžová letka ve složení Kapr, Luke a Strejda. Tradiční odlehčení si u Prosenice a osahat si cílový asfalt a kostky s přáním, ať se tu odpoledne v euforii sejdeme. Plánujeme to domydlit nějak na 2.bufet na 92.km, který je před rozdělením tratí a odtud rozjet týmový koncert. Já ale defétisticky hlásím, že nedojedu s nimi ani pod Tesák, a vůbec netuším, jakou kletbu jsem na sebe přivolal.
Vypít energeťák, zkontrolovat těch 32 stupňů na rozpáleném budíku, prásknout o sebe pěstmi, vyrážíme na lov Mamuta, chceme pro Kapra a pro tým podium! Nějak mi nefunguje bojovnost v hlavě, věřím si, že mi Kapr do kopce neujede, tak proč se cpát úplně dopředu, vždyť až přijdou první brdky, já si najedu bez problémů před bráchu a zkusím mu trochu pomoci. Ale realita je úplně jiná, první točka v Prosenici, zezadu přilítne, jak neřízená střela borec, který nedrží stopu a já musím na brzdy s klením na všechny strany. Tak to bylo o fous. Teď tu máme vyfrézovaný úsek se šotolinou, tak si najedu na chodník, který ale končí asi půlmetrovým obrubníkem a jsem nucen si hezky skočit. Zase ztráta pozice, tak si gumovat tlamu v lajně, která se rozjela směr kostky Radslavice. Teď se dostat dopředu už není vůbec jednoduché, je to natažené, ale pod Šišmu na 15.km se to ještě vcelku spojí, vidím orange přilbu Kapra…
Vyletět Šišmák a nahoře zjistit, že to zase prasklo. Koukat okolo sebe, kdo si to vezme na starost a sjede to. Hmm nikdo! No ty wado, balík na dohled, ale nepříjemné vlnky berou síly a zahlcují slušně naše motory. Je tu Michal Běhounek i Šárka Macháčková, ale ty to asi sjíždět nebudou. Už nás předjíždí i kolona doprovodných aut, aspoň za ně se dostat a doskákat si zpět. Ale nejde to! Nikdo se tady nechce totálně zgumovat, když víme, co nás ještě čeká. Takže v Bystřici pod Hostýnem už jen asi ve 10 lidech, podle fotek ztráta 2 minuty na čelní balík. Čumět jak vypelichaná vrána na wattmetr a přát si, ať to začíná 3 a věřit, že si kluky sjedu. Za každou zatáčkou marně vyhlížet orange zadky. Strašné to stavy, v hlavě představa cílového prostoru, jak tam čekají holky a ptají se mě, co se stalo, vždyť Luke s Kaprem tu už minimálně 15 minut jsou. Kudla, přeci jsem nejel přes půl republiky, abych to takhle vzdal. Musím bojovat, držet tu trojku na displeji a věřit a věřit v pomerančové opojení.
Teď když analyzuji Stravu, tak stejně vidím, že síla týmových kumpánů je pro mě mnohem více než nějaká čísla na budíku. Tesák jsem dal průměrně jen 287 w a jel o 30 sekund pomaleji než Kapr + Luke. Ale to jsem samozřejmě v tu chvíli nevěděl. Vytvořila se grupa, na prvním bufetu chytnout banán a hnát se na Kašavu alias Rablina climb. Tam to ale zase není žádná hitparáda: 279 w a další ztráta 10 sekund na kluky. Skupina vcelku točí a jede, ale cítím, že to není ono, když vím, jak se tady dá letět v balíku. Pravidelně aspoň jím a piju a věřím v Hadovnu, že někoho vysype. Hadovna je tu nějak moc rychle a mně se jede dobře na špici a tomu i odpovídají čísla, 297 w a o 45 sekund rychleji než Luke s Kaprem. Ale nikoho jsme nesjeli! Propadám pomalu beznaději, z první pozice sletět dolů a připravit se na Grapy.
Zabzučet si na 36x32 a absorbovat ty mega procenta sklonu. A když se zjeví výhled na tu stěnu, tak dostat do žil injekci adrenalinu. Tam nahoře, ano, je tam, orange přilba! V rytmu megahitu Heleny „Vzhůru k výškám“ drtit tuto ikonickou stojku. Začíná fungovat šlapkovský magnetismus, musím si je sjet! Teď anebo nikdy. Jóóó 294 w průměrem a o 3 minuty rychleji než oni! Zařvat jako na lesy Kapřéééé, a letět tu horní část na hranici rizika, chvílemi bordel od lesáků anebo nakladač na klády, který nám tu nechal na průjezd jen úzkou uličku. A nájezd na hlavní od Hostýna je mám tak na 50 metrů! Lukůůůůů, Kapřééééé, neslyší … Tak to poslat do potemnělého sjezdu, to není zrovna moje doména, ale dole to přeci končí ostrou levou a pak magnet nahoru. Tam si je musím doletět!
Tohle umí jen maratóny a já Z pekla samotky rovnou do týmového nebe. Plácnout si s kumpánama a vletět na špic, jak smyslů zbavený. Roztáčíme kolotoč ve 3 orange zadcích, nikdo se nám do toho neplete, ani nemá moc nárok No tak to by stačilo hoši, vždyť nás čeká ještě 120 km! Pomalu se zklidňovat a zapojovat do tempa celou grupu. Těšit se na bufet, jelikož nádrže jsou vyprázděny. Většina grupy též staví, zezadu nás dojíždí pozdější vítězka žen Šárka Macháčková. Od této chvíle to nemá chybu, tvoříme základ grupy, na dlouhou odbočujeme snad v 11 lidech, tohle je na Mamutu snové! Kapr po zimních problémech jede jako znovuzrozený, Luke jede dlouhé a bolavé špice bez známky únavy.
Přeskákat ty brdky před Foncky, tohle je možná na Mamutu to nejtěžší, hrbatý asfalt a stále nahoru a dolů. Ale skupina drží po kupě, tohle motivuje, tohle lepí, aby člověk někde zbytečně neodpadl. Dávám magnesium, teplota znovu atakuje 30 stupňů, začíná mi už chvílemi pocukávat ve svalech. Najíždíme do stínu lesa na Foncky, vzpomínky se jen sypou, povede se ještě někdy tady vidět světla zaváděcího vozu jako při spanilé jízdě v roce 2016? Letos si vlézt s Lukem na špic a určovat si tempo, aby nám Kapr neodplul do hlubin. Ale jede skvěle, vidět jeho přední kolo mezi svýma nohama, to je sen, takhle jsme si to vysnili a ono nám to plní. Sváťa Božák nastupuje, ale předem hlásí, že si jede do studánky pro vodu. To my obdivujeme excelentní vrchařku Šárku, která doslova kopce letí.
Bufet Troják zastavit a poručit si po vzoru Kapra pivko, trochu zklidnit ten přeslazený žaludek. Obsluha bufetů je příkladná, jen Luke se tam pere s nějakým šátečkem delší dobu, a tak nám dává fóra do sjezdu. Většina grupy odjela, tak rychle za nimi. Do Ratiboře znovu týmová práce, především Luka, který zde ukazuje svoji časovkářskou formu. Jsme po kupě, druhé magnézko, banán z kapsy a řádně zapít. Lázy budou bolavé a dlouhé!
A opakuje se snová situace z Foncky, Kapr znovu skvěle hákuje a ty rampy dává s přehledem. Já si znovu užívám stařecký převod 36x32 a s hrůzou koukám na borce vedle, který má vepředu jen jedno-převodník. Les nám tady trochu zmizel, tak jsou ty stojky více čitelné, ale zato nám zase slunce více zatápí. HP zdolána, letíme nebezpečným sjezdem dolů, znovu to pospojovat a v té euforii si zařvat točíme všichni, ať ještě někoho sjedeme! Vždyť je nás stále určitě kolem 7 lidí, to by se dalo využít. No jo, ale jsme na 160 kilometru, teplota se zvyšuje a síly ubývají.
Teď už si žije každý svůj příběh, vyrovnat se s únavou, vedrem a nechutnými brdky, o kterých ani nevíte. A přitom těch 36x32 se zase hodně krát hodí! Vedro se stupňuje a je potřeba se chladit zevnitř i zvenčí. (Kapr jen zevnitř, tomu vedro nevadí ba naopak). Snažíme se grupu hnát jako stádo splašených koní, věřím, že do cíle ještě můžeme někoho sjet. Pálí mě chodidla a svaly jsou na hranici křečí, ale neskutečně si to užívám. Takže i poslední bufet ztrestáme, já už do jednoho bidonu jen čistou vodu, ať mám, čím zalévat hlavu a krk. Kapr hlásí, že už je v řiti, mně cukají nohy, jen Luke se zdá v pohodě. Před Lipníkem si ordinuji gel, vypadl jsem z grupy a s hrůzou poznávám, co by to bylo za neštěstí, tady jet sám. O to větší respekt má u mě Strejda, který si to takto práskl! Já tu mám naštěstí starostlivého Lukeho, který mě docvakává zpět do skupiny a můžeme si tak zase společně zanadávat v rozbitém sjezdu do Lipníku.
Luke mi připomíná kapesník z minulého roku, letos naštěstí z nosu nic neteče a brdek na Hlinsko tak můžeme dát v plné parádě. Anebo ne? Kapr si vystupuje, a my poctivě s ním, ale já vůbec nepochybuji, že nám to Luke v závěru stejně sjede. Takže grupa pomalu mizí, my jedeme tempo pro Kapra, kterého točím svým neustálým hecovaním, abychom točili
Luke tam vkládá famózní špic, tohle se nedá prostě nikde jinde zažít, jedině na milovaných maratonech, na 195. kilometru jedeme neskutečnou podlahu, řemeslo, mačkáme ze sebe poslední zbytky sil a do Přerova sjedeme celou naši grupu a ještě další 2 lidi. Kapr se probral a na kostkách v Radslavicích tam přiloží takovým způsobem, že se stěží háknu, roztrhali jsme trochu grupu, ale po technickém průjezdu Prosenicí jsme zase po kupě. Chtěl jsem za ramena cílem, ale už nějak nebylo času se domluvit v tom kalupu, takže se jde do spurtu na kostkách. Je to za námi, užívat si ty vzácné cílové chvíle, které jsou nesdělitelné.
Od založení Šlapek jsem vždy snil o maratonské týmové skupině, a již se to tolikrát i podařilo, ale letošního Mamuta s Lukem a Kaprem řadím možná úplně nejvýše. Byla to fakt paráda, díky kluci! Podium tak zaslouženě patří stříbrnému Kaprovi a zlatému orange týmu! Poklona legendě Strejdovi, který si to práskl na samotku, věčná škoda, že se k němu někdo ze Šlapek nenajde, aby mu pomohl... Ještě trochu anonymně jel dlouhou taky Trungy, který si to též odmakal celé na špici...


LukeNejlepší tým


Další díl maratonské série, pro mě letos 4. maraton. No těším se moc, je domluvená skupina B a mě ty týmový hrátky baví a většinou mi to jede o dost líp, než když jedu sám za sebe. Navíc po Kitzbühelu mám tak nějak dobrý pocit. Dopravu domlouváme s Kaprem na pátek ráno a vše klapne na jedničku. Stavařov je jaký je, ale účelu poslouží dobře, jen na noc bylo docela horko a otevřené okno na hlavní ulici se fakt nedá. Jinak pohoda oběd, registrace a projetí startu a cíle. Zbytek odpoledne aklimatizace na koupáku a zmrzlina. Nakonec dne tiskovka s večeří jako loni a večer jsem padnul únavou a usnul i v horku. Ráno už bylo na pokoji moc horko, ale jinak pohodové ráno. Strejda s Kaprem už asi nervozitu vůbec neznají, což i mě docela uklidnilo.
Cestou na start potkáváme Kolíkáče a jdeme se rozjet do Prosenic a zpět. Domlouváme zastávky na bufetech a další nezbytnosti a Kolíkáč straší, že tam už pod Tesákem nebude. Nikdo to vážně nebere, ale pro jistotu je bod shledání stanoven na druhý bufet. Stoupáme si na start, kde moc lidí není, takže pohodlná třetí řada. Chvilka na sluníčku zatím přijde vhod, protože je po ránu docela frišno, ale víme, že dlouho to trvat nebude. Ještě sním první dnešní gel, protože tuším, že do zadní kapsy bude teď hodinu hodně daleko...
A je tu start. Zacvaknout se daří až na druhý pokus, ale rozjezd je docela v klidu, než se dosáhneme na cestovní rychlost a proletíme lesem. Před Prosenicemi se otevře možnost najet do čela a po zkušenosti z Beskyda se tomu nebráním. Vesnicí tak projíždím na čele a pozici si držím až k šotolinové šikaně, která tam je kvůli opravě silnice. Tam jsem asi 5., takže si volím ideální stopu a šotolinou nemusím. Načež se to hned zvedá a jede se přísná lajna. Konejším se tím, že vzadu to bude asi dost peklo, tak mě to ani tolik nebolí. Pak několik lidí zkouší odjet, takže tempo neupadá, naopak. Nakonec to někdo nevydrží a zahlásí "v klidu, je to dlouhý". Fakt jo? Doufám, že nejel střední… Jenže je tu první brdek, a tak se spíš přitápí. I když je fakt, že se aspoň teď tolik nenastupuje. Brdek jedu s rezervou a trochu se propadám, abych zkontroloval zbytek orange. Kapra vidím po chvilce, ale Kolíkáče ne. Není ale moc času, tak doufám, že jsem se přehlédl, ale na druhém brdku to je stejné, a tak mám docela obavy.
Na úplnou špic už se neženu a držím se kolem top 30 a známých jmen, což naznačuje, že to je dobré místo. Občas zahlédnu Kapra na druhé straně silnice, takže aspoň v tomhle směru vše v pohodě. V Bystřici jsme o víc jak minutu dřív než loni, ale dle tepů a NP to bylo v mém podání podobné jako loni, což mě jen znovu uklidní, že to dnes bude dobré. V Bystřici ještě stíhám gel, ale zrovna přes kostky to je zbytečně komplikované. Cedím se tak trochu dozadu a za chvíli už Kapr hlásí, že je tu, ale neviděl Kolíkáče. No to já už pěkně dlouho taky ne. Vezeme se už spíš ke konci balíku, protože je jasný, že se bude brzo vystupovat, což se děje chvíli po tom, co se sklon zvedne do nejprudší části. Tady se balík rozpadne. A to na čelní docela velkou skupinu, kde ale bude většina střední trasy, pak je tam skupina Pavla Popiolka a za nimi ještě jedna menší skupinka. Kapr si jede svoje tempo, já to pořádně omrknu směrem za nás, ale tam jen pár odpadlíků, ale rozhodně nic oranžového. Domlouváme se, že uvidíme na Trojáku a jedeme Kaprovo tempo. Snažím se mu to jet ze špice, krásných 270W, takže Kapr určitě 300, no pěkná forma. Dojíždíme skupinku s Rosťou Lesniakem, s kterým jsem tu dojel loni, ale letos jede střední. Tesák za námi, sjezd pod troják mě loni hodně bavil a stejně tak i letos, akorát jsem to asi trochu přehnal a všechny orval. No co, aspoň se vydýchám a na bufet dojíždíme pohromadě. Nakonec na chvilku zastavíme, což není úplně špatný, sice nedoplním ani celý bidon, ale plná nádrž je určitě lepší, než tři čtvrtě... Byla to ale rychlovka, ve sjezdu sjíždím jednoho závodníka, pak dalšího, sjedu velkou část sjezdu a pak zkusím vystřídat, Kapr si špic taky užívá dost dlouho a zbytek pochopí, že budeme dobrý spoj a přidají se. Tohle je dobrý, dojíždíme další lidi, což funguje pro všechny jako dobrá motivace, ale jak skupinka naroste stávám se hlavním tahounem. To by mi až tak nevadilo, ale přeci jen by hoši ze střední mohli trochu makat, když vidí, jaký špice jim táhne Kapr...
Kašavu pak Kapr odtáhne ze špice a nikdo neprotestuje (já tam mám furt 300W, tak ještě aby). Pod Hadovnou se pak skoro zastaví, takže to s Rosťou, kterého jsme zase sjeli, dovážíme pod kopec v pohodovém hovoru. Hadovnu jedu ze špice, jak mi to vyhovuje, nikdo neprotestuje. Za odměnu pak odtáhnu většinu pod Grapy, kde se v dobré náladě zeptám, jestli teď nemá být nějakej brdek a jde se na věc. Grapy jedeme podle Kapra, tady mám váhově dost navrch, tak se snažím pošetřit, co to jde. Většina lidí nám odjíždí, ale zase je sjedeme v horní rovnější části a ze sjezdu. Tři těžký kopce za námi, ale vlastně to byla teprve předehra dnešní velký show.
Nahoře domlouváme, že teď pojedeme v klidu, takže ve sjezdu sice dojedu na čelo naší skupinky, ale dál to nějak nehrotím, jak kdyby mi něco říkalo, že tam za námi přece musí být… Odbočka v Bystřici a další brdek. Kluk, co s námi jede dlouhou a ví, že teď záměrně netlačíme na pilu, se ptá, jestli už je tu ten náš kamarád. Odjedu si bokem a otočím se, abych kdyžtak nekecal a "ty voléééé", už jen pár metrů a Kolíkáč je tu. Přivítat se, zařvat si a Kolíkáč se hned ujímá taktovky a rozjíždí zběsilý tempo. Nálada na max, takže jedeme jako hovada, nemám s tím problém, pak ani Kapr. Zbytek jen kouká a odmítá střídat. Musíme se trochu uklidnit, naštěstí se blíží další bufet. Hlásíme, že zastavíme a nikdo neprotestuje. Staví všichni, už je pěkný vedro, do prázdnýho bidonu beru vodu, do ruky banán. Měl jsem i další velkej gel, tak snad jím i piju dost.
Při odjezdu nás dojíždí další skupina se spoustou Bčkařů, ale někdo na dlouhou se taky najde. Rozjedeme to, ale pakujeme se dozadu, přeci jen tady nedává smysl jet víc než zbytek. Dyť je tu přes 20 lidí. Do rozdělení se i tak párkrát otočím na špici a pak už nás pokračuje jen 11 a je to z větší části na nás. Kapr ve formě, Kolíkáč dobře naladěn a mě to pořád taky docela jede. Tohle je sen! Piju, jím a leju si vodu za krk a na nohy, protože se děsím dalšího Tesáku. Loni hodně bolel i když se skoro nejelo. Teď se ale taky moc nejede a bolí to míň. Uf. Většinu odtáhnu ze špice kolem 230W, což zase nikdo nerozporuje. Teda Kolíkáč přijede trochu přitopit, ale z kopců předtím vím, že Kapr kdyby chtěl jet víc, tak jede. A mě se víc je taky nechce, před bufetem mi to moc smysl nedává, takže si vypůjčím hlášku "mučíš svojich" a je jede se dál mých 230W...
Jsme nahoře, zase můj oblíbený sjezdík a na Trojáku stavíme. Beru vodu i jonťák, rohlík se salámem a vypiju i dva kelímky kofoly. Jsem tu v mnohem lepším stavu než loni, ale stejně sním, co vidím. Kolíkáč s Kaprem vyráží, že si je mám sjet ve sjezdu. Všichni už asi odjeli, jen periferně jsem si všiml, že někdo jde do sjezdu se mnou, ale po pár zatáčkách jsem byl sám. A za dalších pár už s Kaprem a Kolíkáčem. Sváťa Božák v cíli hlásil, že jsem ho tam pěkně nechal... No, nová komboška fakt pěkně letí...
Poměrně rychle dojíždíme i zbytek skupiny a pokračujeme na Lázy. To žádný festival wattů není, teda pokud nejde o watty z trouby, která je všude okolo. Teplota stoupá na 34 stupňů a sluníčko na louce pěkný svítí :). Leju na sebe vodu co pár minut, těším se na sjezd. V kopci se nic neděje a v 7 lidech pokračujeme dál. Platíme daň za to, že máme převahu a ne všichni pomůžou na špici. Někdo pomáhá, někdo se veze, někdo bohužel zbytečně kazí tempo. Škoda, tady se dalo skupiny využít ještě víc, zvlášť když nejvíc lidí bylo z kategorie 40-50 a měli 5 minut na 3. místo... Ale v hlavě pořád dobrý, tak to neřeším a soustředím se na sebe. Jíst, pít a tak, ale i tohle je pořád těžší a těžší. Odpočítávám každý km, neutíká to, je děsný vedro, žaludek už nic nechce, no budu to muset nějak doklepat a bude to ještě zajímavý. I tak se zdá, že patřím ve skupině k tomu lepšímu, minimálně asi hlavou, protože se nebojím jet. Utěšuju se tím, že o moc líp na tom asi nikdo nebude.
Někdy mě přijde, že 2 km jedeme snad 2 hodiny, přitom pořád docela frčíme, ale tělo mi připadá už hodně zničené. Ale vlastně bych si to měl užívat, dyť tohle je sen, takhle jsme to chtěli! Kolíkáče můžu potěšit, že už taky vyhlížím křeče a konečně je tu brdek, co hlásí Garmin jako předposlední kopec. Rozsekanej sjezd a přesun po pěkném asfaltu pod lom. Chci jet ověřené tempo, ale když se ohlédnu je třeba zpomalit. Zbytek ale spíš přidá a ujíždí. Srovnáme se s Kaprem a Kolíkáčem a ani nemusí nic říkat, abych viděl, že to bude v pohodě. Pořád hezký tempo, takže na vrcholu žádná velká ztráta a skoro jak kdyby na nás čekali, tak rychle jsme je dojeli. Teď už se blíží konec, tak se zase jede líp, prosím ještě o vodu na nohy, protože mě už došla. Kapr naštěstí má, tak se podělí. Roztáčím to a hecuju ke sjetí kluka z naší skupinky co odjel v kopci trochu víc. To funguje, takže za chvíli jsme komplet. Kostky roztočí Kapr přesně jak si včera vyzkoušel, Kolíkáč za ním a pak se to rozpojuje. Nedá mi to, doskočit si tu dírku a za kostkama houknout, že to zkusíme. Jenže nohy už moc nesouhlasí, žádný 400W interval se nekoná a dál než na 10m nás neodvezu. Za chvíli jsme dojeti a zase se nikomu nechce jet. Ještě to nahecujeme, že je před námi další, kterého nakonec v lese sjedeme. Po 200 km pořád poctivě závodíme a v 9 lidech se jde do spurtu, do kterého se mi ani nechce, navíc ty kostky v cíli... Ale zase nechat to lidem, co se vezli, to taky ne. Takže si podržím místo do poslední zatáčky a docela solidní watty na 210.km stačí ve skupině na 2.místo, celkem 19. Naši skupinku vyhrál kluk, co s námi jel od Tesáku a poctivě tahal, tomu to přeju.
Kapr padá do trávy, já s Kolíkáčem jdem čůrat. Každej krok docela bolí, připadám si jak po bitvě. Sednout si do stínu a když ti kamarád přinese studený pivo nebo řízek... To jsou stavy, kdy tyhle věci mají nevyčíslitelnou hodnotu. Sedíme a sedíme, vyhlášení bude až za hodinu a mě to vůbec nevadí, hodinu sedět je ten nejlepší plán, co teď mám. Totálně zničenej a přitom tak spokojenej. Všechno to ještě probrat, vzpomenout a ujistit se, že se nám to fakt nezdálo. A nakonec si zařvat na Kapra a jeho druhé místo a jít si vyzvednout i pohár nejcennější, pro nejlepší tým!
Totální cyklistika, týmová krasojízda, Kapří bedna a týmové vítězství. Díky moc za pohár, půjde na prominentní místo a bude mi každý den připomínat tři největší šlapkovský legendy, s kterými jsem měl tu čest být součástí vítězného týmu. Kapře, Kolíkáči a Strejdo, díky za všechno, co pro šlapky děláte. To díky vám jsem mohl dneska zažít pocity a emoce, o který jsem ani nevěděl, že existují. Tohle nebyl sen!!!


StrejdaMamut 2021


Pořád přemýšlím o osudech kdysi slavné skupiny A. Halo, halo, kde jste všechny? Honza, Kolbaba, HonzaA, Laco, zvaný Kocot, Fousáč, Ivča, Míša, Lenka, Hraboš, RiC, Yetti… Na koho jsem ještě zapomněl? Letos jsem zůstal definitivně sám. Že by to byl náznak z osudu, že taky to mám zabalit? Je fakt, že občas cítím, že začínám byt organizátorům na obtíž. Tak činím zásadní rozhodnutí: když na třech po sobě jdoucích závodech skončím úplně poslední – ukončím karieru. A s touto myšlenkou jdu na start Mamuta. Tady se dozvídám, že na dlouhou přihlášeno jen 50 lidi. Tak hele, konečně mám šanci na první stovku! Lepší skupina Šlapek se těsní u startovní čáry, já se nikam neženu.
Pro jistotu mam na rámu nalepenou tabulku stoupaní, ale dnes kromě délky a procenta mám tam taky svůj loňský čas na každém vrcholku.
Odstartovano, pořád hledám, za koho by tu šlo chytit, a skutečně nakonec prvních 10 kiláčku se vezu v háku, ale na prvním kopci už jedu své. Nicméně nahoře jsem o dvě minuty rychlejší, než loni. Divné, co? Kde jsem to loni flákal? Pod Tesák ještě párkrát se někoho chytnu, ale jen na chvíli, pak už zůstávám na dlouhou dobu sám. Na Tesáku mne zpravidla začíná byt jasno, jaký ono to dneska bude. Ten začátek je hektický, a nikdy nevím, na kterou stranu ono se to přikloní, bude to půjde čím dál hůř, nebo začnu se toho užívat. A letos to vypadá na tu druhou variantu. Jede se mi až podezřele dobře, na vrcholu oproti loňsku mám náskok 5 minut. Kruci, proč nikde nikdo? Loni jsem pořád nějaké další závodníky viděl… Asi fakt přijelo málo lidi.
Hadovna celkem v klidu, náskok 6 minut.
Grapy skoro bez potíží, mam k dobru 10 minut.
Tesák podruhé, ujde to, 13 minut vyhrávám.
Na bufetu dvojice, ale až mne vidí, okamžitě ujíždí. Nevadí, ve sjezdu je mám, a do Kateřinic jedeme spolu.
Lazy už docela bolí, ale zisk pořad narůstá, 15 minut, to už je něco. Přemýšlím, zda mám dojet s tou dvojicí, nebo se rvát o co nejlepší čas. A ješitnost tentokrát vítězí, ujíždím.
Akorát ten terén se mi zda byt odlišný od loňského, ale Kolikač psal, že tam malá změna. Vystřízlivím, až dojedu do Bystřice pod Hostínem. Zřejmě jsem přeskočil na jiné šípky. Tak je to asi správné, ješitnost musí byt potrestána. Otáčím to zpátky. V tu chvíli už se mi nechce bojovat, a okamžitě cítím, že sily došly. V cíli mám o 6 kilometru víc, a čas nakonec horší, než loni.
Ale Kolikač, Kapr a Luke mne vítají, skoro jako vítěze etapy na TdF. Díky, hoši, jste prostě úžasná parta! Nu a jako bonus týmové vítězství. Asi u toho ještě chvíli vydržím.


Rakovnické cyklování - kritérium

Cunkov

Kolem Posázaví

KolíkáčZávod, který umí pohladit silničářské srdíčko!


Je to v palici, ani žádné světové předpovědní radary to nemohou vymýt z hlavy. Kolem Posázaví je perla UAC, hromadný silniční závod nahoru a dolů v překrásné krajině kolem říčky Sázavy . Ráno sice bubnuje déšť do auta, ale v Ondřejově již bez deště. Teplota šla rapidně dolů oproti minulým dnům, je kolem 12-13 stupňů, ale stejně beru jen kombošku, jako kdyby byly tropy. Závodní intenzity zahřejí až běda, na 3 hodiny není třeba ladit žádné anti vodní propriety, které pak ve finále jen překáží a zbytečně moc váží
Oranžové kvarteto Luke, Kapr, Oťas, Kolíkáč se schovává pod korunami rozložitých stromů pod Hradcem, první slabý ostřik z nebe je tu. Přijeli jen ti nejvěrnější, takže balíky zejí vcelku prázdnotou, což je velká škoda... Luke odlétl již do závodního časoprostoru, já s Kaprem klepeme kosu, nohy nám pěkně vibrují. Ale stačí to kouzelné slůvko Start! a najednou je vše parádní . Hradec v poklidu na úvodní zahřátí, před Oplany si najet na čelo a do sjezdu jít z první figury, ať ho mám jen pro sebe. Silnice mokrá, nahazuje, ale tohle se v tom závodním opojení vůbec nevnímá. Kapr skvěle přejede Oplany, do sjezdu jdu zase dopředu, ať nejsou komplikace. Na Benátky se již rozjíždí solidní řemeslo, ale zatím stíháme.
Do sjezdu na Talmberk jsem už nějak nestihl přední pozice, ale všichni jedou bezpečně a ohleduplně, takže dole v levé točce jsme zase po kupě. K hájovně se to už asi bude porcovat, tak se posunout do přednějších pozic, chvílemi to štípe, ale stále to jde. A nahoře mě ťuká do zadku brácha, tak to je sen! Jsme asi v 11 lidech a mydlíme to směr Rataje. Po kostkách zase opatrně, vracečka a přežit rozbitý úsek pod viadukt. Zformovat se, začátek rozvážně, ale pak se již začíná slušně topit. Kapr jako první si vystupuje, já začínám cítit krev v puse, do prdky, snad mi neteče z nosu. Otírám rukavicí, ale na nos to nevypadá, aha to je slouplý strup na mamutím oparu Tak to moc nepřidá, potřebuji teď pár wattů k dobru, a ne řešit nějakou krev. TOP 6 pomalu odjíždí, za nimi bojuje dvojička Tomáš Ress a Jirka Šrain. Musím se teď zvednout a doskočit si je anebo se otočit a zjistit, že Kapr je nedaleko.
Chvilku se to ve mně mele, ale pak rozhoduje týmové srdíčko, pomoci Kaprovi, ať ho zezadu nikdo nesjede, vždyť si asi jede o stříbro. Brácha mě sice seřve, proč na něj čekám, ale mě to naplňuje více než jet v grupě bez orange kumpána. Valíme na Šternberk, Kapr v předpisovém háku chudák hltá vodu od mého zadního kola. Jirka s Tomášem jsou vidět, takže máme o motivaci postaráno. Na přejezdu před mostem přes Sázavu se zdá, že asi zrovna projel vlak, tak možná museli zastavit. A byla to pravda, což se dozvídáme až v cíli, Jirka Š. si je díky tomu doskočil.
Držím 270-280 wattů, to Kaprovi vyhovuje, sjezd kolem Rybiček a hurá na ikonickou Zdebuzeves. Tady už Kaprovi chutná i více wattů a Tomáš R. se nám začíná přibližovat. Cítím, jak závodíme, tohle byla fakt skvělá záležitost, kopec s parádním asfaltem a dva orange zadky směřující vzhůru. Nakonec cinklo PR, tak to je zasloužená odměna. Kapr se chce fotit u plakátovacího stromu, ale nemáme mobily. Spadnout do Kácova, zhltnout tyčinku, zapít bidonem a další kopec je tu. Strašně mě to baví, nohy jedou, krásně se dýchá, silnice oschlá, tenhle kopec zase neměl chybu! Kapr skvěle drží, Tomáše jsme sjeli a v ostrém bočáku začínáme točit. Jen ty mraky tam někde nad Ratajemi trochu přidělávají vrásek, snad tam nebude nějaký slejvák.
Podveky, Zalíbená a po rozbitějším úseku do Ratajů, kolik bitev jsme tady již zažili. Na kostkách pod hradem si nás dojíždí Jirka Jiřinec, měl technický problém a prý si nás nahání asi od 12. km. Hned nasazuje ostřejší tempo, které akceptuje jen Tomáš a pomalu nám odjíždí. Furiantsky uklidňuji Kapra, že si je stejně sjedeme. Ale moc tomu nevěřím. Vzpomínám na Úvaly – Šternberk 2014, jak jsme se Standou Vohníkem odpadli na kostkách, ale pak jsme si k Sázavě sjeli Líbu, Indiána a Honzise. Tak proč to dnes nezkusit! A hele nohy a kola jedou jak splašené, není problém tam posílat přes 300 wattů a Kapr zase visí a visí. Letíme mokrým sjezdem do Talmberka, před zatáčkou vysušit karbony, aby špalky hezky zabraly až bude potřeba. Hop hop hop a máme je! Tak to jsou okamžiky, pro které stojí za to žít!
Na Nechybu se situace opakuje, Jirka s Tomášem zase odjíždí, ale já věřím, že do Skalice je zase budeme mít u sebe! Naložit bráchu na záda a přetáhnout ho přes Vlkančice, protočit se, když je potřeba se vysmrkat nebo napít či najíst. A vzpomenout na Rampušáka 2014, když na mě počkal Kapr na bufetu a dotáhl mě do cíle. Jak tam jel špice k 50 km/h., a když jsem ho vystřídal, tak rychlost šla hned o 10 dolů a Kapr se slovy, že jedu hrozně pomalu tam zase po chvilce vlezl a roztočil peklo. To jsem si sliboval, ty woe, tohle Ti musím někdy vrátit! A tyhle chvíle přišly právě dnes!
Marjána a přání z Nechyby vyslyšeno, Jirka s Tomášem nám táhnou špice! Tak to je sen, velké finále se blíží, a já jsem docela slušně posekán. A začínám se děsit Kapra, že mu zase bouchnou cílové saze a drze mi odjede Skalické kostky jsme daly po chodníčku, a Jirka s Tomášem nám zase cukli. A zase si věřím, že na Střímelice to musíme spojit. A to se i děje, stoupáme pospolu po kočičích hlavách na ondřejovskou náves, kde nám v závěru již kluci definitivně odjíždí. Tak teď už to jen domlátit do cíle, za mohutného povzbuzování Luka a Oťase, díky kluci!
Kapr stříbrný, Oťas bronzový, nadšený Luke, který se svezl s čelem obou balíků, jo dnes to byl skvělý den. Vlastně snad ani nepršelo, možná trochu na startu mžilo, ale zase se o to lépe dýchalo, žádné křeče, mně to prostě sedlo! A ta radost byla vidět i na ostatních, tenhle závod prostě umí pohladit závodnické silničářské srdíčko. Takže poklona do Kladna, ty zajištěné křižovatky, perfektní značení, online výsledky hned v cíli, to je vizitka top závodu. Děkujemeeee!

LukePerfektní závod


Posázaví, ikonické kopce naskládané pěkně za sebe, ani chvilka nudy. To se to jede, to se to závodí, když člověk zná každý horizont a každou zatáčku. Vyježděné úseky dostanou závodní atmosféru a člověk si může užívat cyklistiku naplno a se vším všudy. Navíc letos jsem zas o něco lepší a od Mamuta cítím, že forma tu je. V týdnu dvakrát do Koloděj a zase projet většinu trasy. Do závodu jdu s dvěma cíli, které byli jasné už na jaře: Při třetí účasti konečně přejet Hradec s čelem a zase trochu zlepšit čas (tedy kvůli delší trase spíš průměr).
Na neděli jsou hlášeny přeháňky, což asi odradilo dost lidí. Musím říct, že v neděli ráno u nás nepřetržitě pršelo, až jsem se zarazil. K tomu trochu práce a ranní nestíhačka, ale nakonec vše zvládnuto. Do Ondřejova tak netradičně autem a docela pozdě, ale co. V Ondřejově už bylo sucho, takže paráda. Je sice chladno, ale nic hrozného, na start se dá bez bundy, aspoň jí budu mít po závodě v autě a nemusím jí shánět. Prezenci zařídil prezident, takže jen připnout čip a hurá na start. Ještě to probrat s Kaprem a Kolíkáčem a čas startu se blíží. Začíná mrholit, ale v hlavě to žádnou paseku nenadělá, což je důležité.
Start se odloží o pár minut, protože je nás až neuvěřitelně málo. Docela lituju pořadatele, protože ti to mají každý rok perfektně připravené a dle počasí pak mají nával anebo poloprázdný startovní prostor. Přitom 3, 2, 1 start a všechno počasí může být člověku úplně jedno.
Vyrážíme ve 23 lidech. Už v tuhle chvíli je top 20 neuvěřitelně blízko . Plně se koncentruji na první cíl, tady prostě nevypadnu i kdybych měl jít za hranu, což jsem loni nechtěl, viděl že v druhé skupině bude lidí dost a pak trochu litoval, protože se to doskočit dalo. Jenže letos se jede až překvapivě v klidu. Myslím, že neodpadl nikdo. Z lesa vyjíždíme skoro výletně a skoro po dvojičkách. Jenže tohle bylo jen takové ukolébání soupeřů a už se přitápí. Točka směr Oplany a už se jede naplno. Jen co člověk svěsí, je tu další nástup. Vhledem k tomu, kolik nás je, to člověk ani ignorovat nemůže a chtě-nechtě se musí zúčastnit. A čím víc u čela, tím menší šance, že to ujede. Oplany teda zabolí, ale jsem tam, což už všichni říct nemůžou. Dál se pořád někdo zvedá, občas ho chytnou hned, občas nechají vyvětrat. Odjede Víťa Novák s Martinem Vodákem a najednou se docela kotví. Nechci šahat na brzdy, takže se i na špici ukážu, ale jen chvilku, aby balík neztrácel rychlost. Přeci jen, to je moje hlavní starost. A na hry o vítězství tu je Xeelo a Lawi, kteří jsou ve 3. A Lawi se taky hned ujímá práce, jak mávnu loktem.
A práce to je poctivá, takže hned první brdek v lese za odbočkou na Vlkančice se zase jede úplně na max, další gumovačka a nastupuje se dál, žádný sjíždění. Kolem Benátek tyhle nástupy znamenají konec úniku a mě to zase vyplaví na špic, takže horizont přejíždím na špici váhajícího balíku, přesně jak jsem si to ve čtvrtek natrénoval. A hned za horizontem další nástupy. Musím říct, že mě to baví, ale teda ekonomická přeprava do cíle to rozhodně není. Vlastně mám pocit, že další nástup už nemůžu ustát, ale vždy to vidím včas a stihnu se zvednout a zapadnout za správný zadní kolo včas. Vlastně mě přijde docela hustý s jakými lidmi tu závodím, takže to taky dost pomáhá. Odjeli Nežerka a Kollert a asi jedou pěknou kaši, protože to za nimi rozhodně nešetříme a moc je nestahujeme. Konečně je tu pravá na Talmberk, poslední šrot a jde se do sjezdu, který se jede docela opatrně a dá se oklepnout. Cíl dojet sem v balíku jsem si splnil, i když považovat to za šetření sil asi nejde. Ale pecka to byla.
Z Talmberka levá a hned pěkně zostra, 500W tam dnes lítá pořád. Říkám si, že tady asi skončím, ale trochu se zvolňuje a zbytek kopce se jede akceptovatelně. Nahoře se přišlápne, ale už bez nástupů a já už vím, že si splním svůj sen dojet v balíku až do Ratajů. Objektivně na víc není, ale řekl jsem, že to prostě zkusím, co to půjde, takže do Ratajů na špici a do sjezdu stále u čela s výhledem. Zatáčku na kostkách v klidu, zavřít oči a modlit se v mostku pod kolejema a jde se na Podveky. A jak jsem čekal, hned 400W. To už ale nohy nedávají a výkon klesá na 370. Což ale nestačí, takže se postupně sunu ke konci skupiny. Ještě chvíli to zkouším, ale pak se loučím. Ale bylo to super.
Jen teď se z toho musím nějak oklepat, protože to bylo hodně intenzivních 40 minut. Vypotácím se vzhůru, za mnou postavička, tak jedu dál a doufám, že třeba nepojedu úplně sám. Brdky směr Šternberk vzdálenost moc nezmění, ale sjezd jedu radši opatrně a v kopci si zvolním a počkám, když vidím, že se dost přiblížil. Je to Pavel Provazník, zdvořilostně probereme náš stav a vyrážíme vstříc zbytku závodu. Zdebuzeves docela uteče, pak sjezd do Kácova a další kopec. Nahoře teda fičí nepěkně, ještě že tu nejedu sám. I tak je to tvrdej boj, než se konečně otočíme aspoň na bočák. Klesáme opatrně do Ratajů a kostky už pěkně bolej, ale to vždy. V půlce ale slyšíme auto za námi a má majáčky. Nahoře napít a najíst a čekám druhý balík, ale místo toho jen odjetá skupinka a docela valí. Posledních pár soust je o udušení, ale pod Nechybu musíme s nimi. V další skupince už se nespíš vezou naši soupeři, a tak snad nevadí se tady svézt.
Kolem přejezdu se ještě otáčím, jestli v další skupince vzadu někde nejsou orange helmy, ale nikde nic, takže když se to trochu rozpadne a zase spojí po sjezdu přes Talmberk, začínáme střídat, přeci jen trochu pomůžeme a sami se taky svezem. Stejně nejde čekat, že bychom sjeli někoho z čela, ty jsou jinde...
Nechyba od začátku dost bolí, ale ta motivace svézt se až do Skalice je velká. Za poslední zatáčkou se na tom kroutím jak snad nikdy dřív, ale tu mezírku prostě musím sjet. Neskutečný! Nechyba zdolána a dál točíme v 6ti. Vím co se sluší a patří, držet tempo, 300W, 10-20s a hop - další. Opájím se pohledem, že tam vždy těch 300W skočí. A zas. A znovu. Pavla si hned srovnali a pěkně nám to odsejpá. David Šulc vypadá z těch 4 nejvíc hotovej a trochu se bojím, že ho budou chtít nechat na Vlkančicích. Naopak Vláďa Uličný v dresu mistra SAC vypadá dobře (nejen kvůli dresu), takže držím pozici za ním, což sice znamená dostávat špic rozjetou na nejvyšší rychlost, ale taky aspoň pocit, že to neodjede. Vlkančice nakonec bez útoku a valí se dál. Teď už do Skalice dojedu, takže paráda. Říkám si, že když bych přejel i ty zpropadený kostky a dojel až do Hradce, tak to bude fakt perfektní závod. Jenže zároveň na těch kostkách jsem zatím vždy byl už úplně mrtvej a v týdnu jsem klukům říkal: "jednou bych sem chtěl při závodě dojet a nebejt úplně mrvej".
A myslel jsem to jednou, za pár let. Jenže dnes je ten den. Skalice je tu, kostky se zvedají, já si připravil převod a drtím to, co to jde. Jenže to by bylo zbytečně moc. Dá se ubrat, i když tak procento, ale i to se hodí. Vrchol po boku elity Cčka, dole na sebe jen houknou, že jedou, protože tam nechali Davida Šulce. A na dvacet metrů tam zůstal taky Pavel, což trošku mrzí, protože jinak v kopcích problém neměl a mohl to být zajímavý souboj. Ještě pořád mám sílu točit, tak do Hradce nechci jet zadarmo. V Hradci v euforii, že by mi snad nevadilo točit pravá a dát si to ještě jednou. Stejně by těmhle kopcům pořádnej maraton slušel.
Ale točíme levá směr Střimelice a jak se silnice zvedá uhybám na konec grupy, abych se nepletl do souboje o vítězství. Postupně mi naskočí menší díra, ale jinak jedu pořád stejně, což mě motivuje, sice před vesnicí už tam skočí i 400W, ale pořád jsou na kousek tak se ještě zvedám a ze Střimelic se ještě chci svézt. Proč že jsme tady v týdnu něco fotily? Hlavní, nehlavní, já zapadnu za ty tři galdy a nic víc nevnímám. Najíždíme zpět na zavedenou trasu, z dolíku pod Ondřejovem vyletí Vláďa Uličný, Míra Horváth se za ním zvedne, ale nezalepí. A Radek Plechata se už nezvedne. To vypadá na rozhodnutí, tak se mi podařilo dokoukat to až do zlomového bodu. Jedu kousek za Radkem, ještě na kostkách v Ondřejově je vidím, pak už ne. I ty kostky se mi jeli dobře (290W), navíc za mnou nikdo. Ondřejov proletím, v závodním módu minu i autobus a kolonu před odbočkou k hvězdárně. Mohl bych svěsit a jet v klidu, ale mě to pořád baví. Navíc za chvíli vidím ještě Oťase před sebou, jak dojíždí jejich zkrácenou trať a jede si pro třetí flek. Tak ještě přidám, abychom mohli projet cílovou bránou společně. No to je paráda. Líp to vyjít nemohlo!
Až v cíli zjišťuju, že jsem docela mokrej, vlastně v údolí z Talmberku cestou zpět to docela slušně nahazovalo a mokro bylo pak až do cíle. Ale myslím, že ani nepršelo, nebo ne moc. Už v Ratajích jsem měl splněno, ve Skalici bylo jasný, že to byl perfektní závod, v cíli sen. Navíc mě to bavilo od začátku do konce, a stejně tak to pořád jelo. Nakonec asi i díky tomu chladnějšímu počasí. Celkově 13. místo a hlavně přede mnou nikdo, na koho bych si mohl aspoň trochu věřit, takže naprostá spokojenost z výkonu i z výsledku.
Zorganizované to bylo na jedničku, ostatně jako vždy, tak jen škoda, že se nás tam nesešlo víc. Vlastně mě je to fuk, já si to užil naplno a možná i dobře, že bylo málo lidí. Ale mrzí to, když člověk vidí, kolik lidí se zapojí, co všechno musí zařídit a pak mají sotva třetinovou účast oproti loňsku. Přitom loni to bylo v horku určitě těžší, člověk musel řešit pití, křeče apod… Letos nic, jen sednout a závodit. Každopádně poklona a velký díky do Kladna. Posázavská perla jako vždy, jen se občas v té vodě trochu víc leskla :)


RadimKolem Posázaví aneb je libo trochu vody?


report

Zlaťák

DreamerZlatak za 350


Zlatak nesmi v sezonnim cyklistickem menu chybet a dnes na nej doslo. Kolo pripravene, hlava take, takze to nejtezsi bylo jako tradicne vstat v pul pate rano a po pate hodine vyrazit jeste skoro za tmy vstric dalavam. Garmin jeste v nocnim modu, ale protoze je jasno, brzy je docela dobre videt a blikacky vlastne ani nejsou potreba. Na Jizu sraz s Kolikacem, v Netlukach s Lukem a VT a nase ctverice miri smer Lysa a Nymburk. Po ranu frisno, ale z Livigna jsem ready, cepice, dlouhe rukavice, vetrovka, je mi fajn, protoze je kolem 12st, coz proti 8st v Italii je jeste docela komfort. Na srazu s Kaprem a Otasem jsme o neco drive, takze jim jedeme naproti. Cas taky neco posnidat a napit se, preci jen rano jsem do sebe dostal jen jeden rohlik se sunkou.

Mirime do Nymburka, kde jiz ceka Sukes. Konecne se otepluje, sundavam plastenku a navleky. Po ranu se mi moc dobre nejede, vzdycky si tu rikam, jak me na Zlate Navrsi vsichni oblozi, kdyz jsem rad, ze jsem tady ve skupine. Ale jak se otepluje a km pribyvaji, nalada stoupa a clovek tak nejak doufa, ze se nakonec rozjede. Kapr chatuje s Alzou ohledne lednicky, stacime na curaci pauzy a veskrze si uzivame si prijemny letni den. I kdyz se trochu zatahuje a Kolikac strasi s destem na Zlatem Navrsi, ja verim, ze se mu vyhneme. Pred Jilemnici trochu zakufrujeme, opravuje se silnice, takze si zajizdime par km pres vesnici s prihodnym nazvem Kruh. Ssamoska v Jilemnici nesmi chybet, davam colu a suchy rohlik. Ne ze bych byl suchar, ale pred kopcem nechci davat nic divokeho. Kolikac mi venuje kousek makove buchty, oklepu cukr abych nepribral a muzeme jit na kopec dne.

Ten ma dnes necekany prubeh! Luke za to vezme hned za kruhacem a mne se rozsviti v hlave cervene svetlo. Pozor, tohle neni radno podcenovat. Chytim odlepa, ale nastolim tempo a vidim ze se odstup nezvetsuje. Kolikac visi za mnou, zjevuje se tu i Jarda na biku, ktery nechape, co tu vyvadime pod kopcem. Ale holt zmena je zivot. Kolikac pote odpada z haku, ja se dotahnu na Luka a spradam plany na kopec. Dojizdime Kapra s Otasem, nicmene Luke zastavuje u curajiciho Kapra. Ja take zvolnim v domneni ze jako budeme zavodit dal, ale nejak to nevypada. Tak jedu dal, ohlizim se, ale Luke jak rychle a necekane zacal, stejnym zpusobem si i z kopce vystoupil. Takze jedu sam dal a protoze hlava byla nastavena jet kopec naplno, tak ho tak jedu. Samozrejme motivace o neco mensi, kdyz jedu sam, ale i tak vyjizdim na Zlate Navrsi o 2minuty rychleji nez pred rokem a zda se ze o minutu si zlepsuji svuj rekordni cas. Takze vykon slusny, unava ze Stelvia konecne zda se odezniva. Nahore tradicne pofukuje, cekam na kluky, uz obleceny opet do vetrovky. Postupne dorazi zbytek, spolecne foto a valime dolu.

Ve sjezdu jeste jedna zastavka u pana policajta, ktery zna nekoho od nas z klubu, ktereho ale my ovsem nezname, zajimave to setkani. Sjezd do Jilemnice me boli paradoxne vic nez vyjezd, hakovat kluky z kopce v plastence neni moje oblibena kratochvile. Jilemnice a zaslouzeny obed. Kureci polevka, lehky testovinovy salat a kafe. Tajemny sponzor plati utratu, na damskem WC si ulevim a doplnimt bidony a hura na druhou cast zpet. Vedle nas se formuji prehanky, ale tak nejak proplouvame mezi nimi. Rvacov, Dracov, to jsou nazvy malebnych vesnicek, kterymi projizdime. Mirime dolu, dalsi pauza v Libani, kde si Otas bere mensi krizi, ale spolecne tam za pet minut dojedeme a jde se na pivo. Krome me, ja si jdu koupit neco do potravin a vracim se s panakem zelene a slivovice v plastovem kelimku, nic lepsiho me nenapadlo koupit, protoze tohle jsem videl poprve v zivote, ze se prodavaji takhle panaky na ex. Nabizim klukum, ale nikdo si ted dat nechce, takze tyhle nakopavaky schovavam do dresu. Pak jdou nakupovat kluci, zatimco ja s Lukem si dame mensi Lopatarnu na namesti v Libani.

Legrace ale bylo dost a my mirime na Nymburk, preci jen se blizi vecer, prehanky stale hrozi a sily ubyvaji. Doprovodime Kaprika do Sojovic, dame se zavirackou v 19h zmrzlinu a zbyva dotocit posledni km do Prahy. Pred ni konecne chytam na chvili krizi a hladak, ale staci se napit a snist obradne posledni dva gumove medvidky a jsem zpet v tehle realne virtualni hre, protoze ted uz je to trochu videohra. Netluky a rozlucka s VT, ktery to objel famozne, stejne jako vsichni ostatni. Na Jizu rozlucka s Kolikacem a Lukem a to uz vim, ze dnesni ucet bude za 350 prosim pekne. Garmin se opet prepina do nocniho modu a moje rekordni ujeta vzdalenost za jeden den se objevi na displeji, cimz mohu dnesni jizdu na Zlatak ukoncit. Diky vsem, co dnes prijeli, kvuli tomuhle dni se vyplati vzit si dovolenou. Je to nezapomenutelny den, ktery kazdy rok prinese neco noveho, co cloveka obohati. A to je na tom to nejkrasnejsi!

LukeZlaťák a milion brdků


Jsou prostě dny, na které se člověk těší celý rok. Tak začínal loňský report, a tak začne i ten letošní. Vstávám trochu později, snídani dám až na kole. Mám to letos na háku. Loni jsem se pořád cpal. A to je základ úspěchu, tak nějak by to mělo být i letos. Do Jilemnice to chci na standardní stravu, ani pití nějak neřeším, prostě dovolená a užívačka. Pak se uvidí, ale rezervní gely beru.
Před půl 6 vyrážím, před Uhříněvsí vidím východ slunce a v 5:45 jsem v Netlukách, stejně jako vt. Za chvíli dorazí i Kolíkáč s Dreamerem a letíme do Polabí. Bundička a rukavice se hodí, ale dalo by se i bez. Jenže stejně na sjezd ze Zlaťáku to člověk radši veze. Do Mstětic se letos nikdo nepřihlásil, tak míříme rovnou do Lysé. Dávám první housku a i tak jsme tu dřív, tak Kaprovi s Oťasem míříme naproti. I když nás za Koloději trochu postrašila mlha, pořád svítí sluníčko a vypadá to na hezký den. Kolíkáč sice občas postraší přeháňkou, ale třeba bude štěstěna na naší straně. Ostatně jako už tolikrát...
V Nymburce padne další houska, přistoupí Sukes a valíme kolem Labe dál. Pak trochu nové trasy, Dymokury, Jakubský rybník, tudy jsem jednou jel, ale dál už je to neznámá. Před Hlušicemi další pauza, nikde nikdo, jen osvoboditelé silnic. Letošní léto se povedlo, všechno je zelené, krásné. S oranžovou to hezky ladí. Pokračujeme dál, pořád se kecá, nálada prázdninová. Hlava taky na prázdninách, tak i předem hlásím, že Zlaťák chci s někým na kecačku, pohoda... asi to zapadlo, ale o tom později.
Kapra nahání zelenej skřet, tak zastavuje a řeší ledničku. My jen volně valíme dál, Kolíkáč to prý sjede. No moc to zatím nevypadá, tak brzdíme čím dál víc. Mineme Vysoké Veselí a chvíli jedem po trase zdejší časovky. Už to chci otočit, ale Kapr s Kolíkáčem a Dreamerem jsou konečně zpět. Butoves nastolí otázku, co je to za pěkný kostel v dálce a Konecchlumí na ní odpoví. Trochu mi připomíná kostel ve Všeni, polohou i architekturou. Krajina brdkovatí, ale na náladě nám to neubírá. Ostatně má jich být milion, tak aspoň to rychle naskakuje. Na Heřmanice už je to docela kopec, ale co už čekat před Pakou.
Nová Paka a Kapr po chvíli hlásí, že je to tu všechno hrozně starý. Jak to musí vypadat ve Starý Pace? No stejně, vlastně už tam jsme. Napojujeme se na klasickou trasu směr Jilemnice a za Karlovem Kapr klasicky nastupuje. Sukese má v háku, já to ze špice chytnu tak tak.
Je to v místě jako loni, než nás zastavila objížďka. Ta už tu není, valíme dál, skoro se bojím, že chtěj být kluci první v sámošce v Jilemnici, ale rekonstrukce silnice z loňska pokračuje o kousek dál a tentokrát to mapy.cz nezaznamenali a objet to přes ves nejde. Ještě se ptáme místní paní, ptá se, kam a odkud jedeme. Že chceme do Jilemnice jí nezarazí, stejně tak info, že jedeme z Prahy. Zpětně mi přijde, že jí asi nedošlo, že na kolech... Každopádně praví, že jedině přes Kruh, což je trochu zajížďka, ale nám to určitě neublíží. Spolknu něco o 300 km a pokračujeme. Místo pár km údolím to je trasa přes 3 pořádný kopce, takže nás to trochu zabrzdí, ale aspoň trochu roztočíme nohy před Zlaťákem (teda kdybychom už neměli 140 km za sebou). Sámoška je tak na 150., což na večer slibuje zajímavá čísla...
Před výjezdem na Zlaťák dávám Magnum, protože to přece chci jet na pohodu... Oťas s Kaprem si dělají bezpečák, a tak trochu trnu, jestli mi tu vůbec někdo na pokec zůstane. Konečně vyrážíme i my, kruháč za Jilemnicí se jede nějak moc opatrně a přímo si říká o nástup. Když se proženu kolem Kolíkáče, tak se usměje, jak kdyby si myslel, že to nemyslím vážně. No, až nahoru bych takhle jet teda nechtěl, ale pocuchat trochu nervíky, to si neodpustím. Držím pro mě ostrý tempo, zpětně koukám pořád 300W. Po chvíli koukám, že mě jet asi nenechají, rozhodně nekecaj. Skoro 3 km se větrám a jsem rád, že nemusím dýl. Trochu to narušilo moje kecací plány, protože přijel jen Dreamer a ten si moc povídat nechce. Místo toho valíme dál, prostřídáme si a vyjde to akorát, že na konci hákový části dojíždíme Oťase a Kapra. Kapr staví na wc, já taky, přeci jen to chci jet na pohodu, že jo. Dreamer letí dál, já pokračuju v klidu, dojíždím Kapra, pak Oťase. Kapr si jede svoje a odjíždí, my chvíli kecáme a čekáme na Kolíkáče. Pak už Oťas moc nemluví a nejspíš ani nechce abychom mluvili my. Tak prý se přesuneme ke Kaprovi. No tak to ani náhodou, vůbec se mi nechce, ale Kolíkáč nevypadá, že by o tom chtěl debatovat. V nejprudších částech tam tak nějak dojíždíme, ale že by mě to nadchlo, to se říct nedá, stejně jako když kluci zkouší hákovat mlaďocha, co tu asi jezdí intervaly. Na nic nereaguju a přes 300W nejdu. Vlastně jsem docela v háji, no možná jsem to jídlo neměl brát tak úplně na pohodu.
Konečně vrchol, foto a sjezd. Je tu chladno, ale na zdejší poměry docela hezky. Ale větrovka se stejně hodí. Z Horních Míseček pěknej technickej sjezd a pak se jede tradiční šrot směr Jilemnice. To už se ale docela vařím, což je spíš tím, že jsem už solidně prošitej, takže když si sundavám bundu vypadám z háku. A obětavý Oťas mě v tom nenechává samotnýho. Sice jsem byl smířenej s tím, že si tam nějak dolítnu, ale tohle je mnohem přijatelnější varianta a v klidu si dojíždíme do Jilemnice sami. Tam navíc kluci nedrží trasu, která je kliknutá přímo k hospodě, takže vím, že po hlavní to bude lepší, než jejich zkratka přes centrum a taky jsme u hospody první. Teda první tu je Sukes, kterej si tam místo výšlapu vzhůru udělal "sun office" a ještě stihl obsluhu instruovat, že je vše na jeho účet. Ještě jednou díky!
Tradičně dobrý oběd, ale hlad mám minimálně na dva. Zkouším to zaplácnout ještě zmrzlinou s malinama. Děsím se zbytku trasy, ale po jídle se cítím líp. Začíná se hned přes dva kopce, co jsme jeli v protisměru objížďkou. Pak Kundratice a Košťálov, chvilku podél řeky Olešky a poslední velký kopec dnes na Stružinec. Začíná zvolna ale stoupá se pořád. Nikdo už nemá moc energie na blbnutí, tak se jede v klidu. Cpu do sebe závodní želé se správnými cukry, přeci jen už není čas na hrdinství. Ve Stružinci uvázl traktor s vlekem, prý ať jim pomůžeme. Bohužel musíme konstatovat, že v rukou sílu nemáme ani normálně, natož na 210. km. Kopec ale nekončí a utahuje se pěknou stojkou na zdejší cyklostezce.
Konečně jsme nahoře, za odměnu tu jsou výhledy na všechny strany a luxusní asfalt s mírným sklonem dolů. Pohled zpět na Krkonoše, vlevo Tábor a z lesa čouhající skokanský můstek nad Lomnicí. A při klesání výhledy na Kozákov, Ještěd, Valdštějn, Hrubou Skálu i Trosky. Prostě Český ráj, to jste mohli čekat, že vás takhle nějak protáhnu. Rváčov a Dráčov se vryjí do paměti jako jméno tohohle kousku luxusního asfaltu za evropský peníze. Díky EU!
Pak ale návrat do reality, tankodrom! Holenice si asi nepodali žádost, nebo měla formální vady. Bohužel. Libuň a známá trasa směr Mladějov, tam zas zavzpomínat na Jičínskou ligu, dát si kousek časovky a vyzkoušet stezku přes Hubojedy a Plhov. Ta je zase povedená a dál do Libáně je to z kopce, kousek zas proti směru časovky Střevač. Tady už se všichni těší na další pauzu, jen Sukes je nějak moc v pohodě, zalepuje po ostatních díry a vůbec si to užívá. Že on měl ty obědy aspoň dva?
V Libáni dáváme místní pivo, večerku a kritérium s Dreamerem na náměstí. Když on tu chce být lokální legenda, tak já chci KOM . Jo, náladička už pěkná, já bych to mohl hodit na to pivo, ale Dreamer ne... no prostě cyklistika.
Míříme dál, vyzkoušet opravenou silnici z Dětenic. Rekonstrukce se povedla a svezení je luxusní. V Prodašicích ve snaze najít něco k jídlu mi padá poslední houska na zem. Salámem na asfalt... Normálně bych jí vyhodil, ale na 250. km jen ofouknu s tím, že stejně ten bordel piju, když se závodí v dešti...
Dál panuje dobrá nálada, Sukes se loučí, v očích nadšení jak to parádně wobjel. A zbytek souhlasí s tím vzít to přes Sojovice, aby Kapr s Oťasem nemuseli jet sami... V Sojovicích ještě stihnem zmrzku těsně před zavíračkou a pak už valíme do Prahy. Do Koloděj jakž-takž v tempu, pak už jen na kecačku. Já tradičně přes jížo, dyť Zlaťák má být od úsvitu do soumraku. Chvíli se ještě s Dreamerem hecujem, že jestli dá 350, tak já chci mít o 1 km víc, ale nakonec spíš potřebuju na wc, a tak hlavně doufám, že dojedu. Tyhle řeči ale namotivovali Kolíkáče, který chce 333, a tak se mnou netradičně točí na Újezd kolem Vendyse.
Tam se loučíme a já mám doma krásných 336,6 km, taky pěkný. Navíc hned jak zalezu začíná pršet, takže dobře, že mě ta 350ka pustila... Takhle to byl celý den na suchu, jen za Plhovem na nás spadlo pár kapek, ale silnice se nestihla namočit. Při pohledu na radar jsme měli to potřebný štěstíčko, ale to si tahle bezva akce a bezva parta prostě zaslouží. Díky braši, letošní celodenní oslava cyklistiky opět neměla chybu!

Jičínská 50

LukeBajk is not dead


Víkend bez závodů, trochu si odpočinout, odreagovat se. Chystáme se na chalupu a v Jičíně netradičně v srpnu Jičínská 50. Loni jsem jel, přesvědčil se, že na bajku jezdit neumím, bojím se a bez tréninku to prostě nejde. Ale červíček hlodá, přeci jen to má atmosféru, loni to bylo pěkný a i když to neumím, poslední asi nebudu. Navíc udělat Korďasovi čárku mezi účastníky. Skvělý pořadatel si to zaslouží, takže se hlásím i letos, zbaběle na krátkou a doufám, že na trati nebude tolik lidí, což mě loni vadilo asi nejvíc. Teda taky přijdu o pár technických sjezdů, což s letošním bajkovým nájezdem 29 km je určitě plus.
Pěkně bez stresu, protože vím, že pojedu jen o to se nezabít. Stíhám si projet kousek trati, vlastně mě ani nenapadlo si jí projet celou, třeba den předem. A o tom to je, bajk je prostě celej tak trochu punk. Mrknu na zdejší ceněnou vychytávku pár km před cílem - schody pod most do potoka a průjezd korytem potoka pod mostem. Oproti loňsku se nic nezměnilo, tohle půjdu pěšky... Tím si odškrtávám jednu zrádnost a druhá je brod přes Cidlinu, tam jen suše konstatuju, že loni jsem to nějak projel. Sice poslední dobou pořád prší, ale Korďas není blázen a kdyby byla nějak extra rozvodněná, tak nás do ní nenavede... Takže znáte to, jsem v klidu, pohoda, punk!
Ještě větší punk je přijet na start 5 minut před, krásně rozjetej, na pohodu. Stojím vcelku (čti úplně) vzadu, hned za paní na trekovým kole s blatníky a pánem s batůžkem, co vypadá, že veze i deku na piknik... Je odstartováno, paní s blatníky nemůže nacvaknout (nebo se rozjet), a tak chvíli trvá, než můžu vyrazit. Nějak sem si myslel, že nebude problém se dostat rychle dopředu, ale bajkový řídítka jsou hrozně široký. Navíc dopředu se cpou i další, což by na silničce byla výhoda a člověk by se vyvezl v háku, jenže tady ti bajkeři... No stejně jako mě prospěje občas závod na bajku, měli by si dát něco v balíku. Takže děs, panika a totální neplynulost. Vyjíždíme z města a sice nějakej posun nastal, ale minutu na čelo mám. Pak si před náma někdo ustlal v první louži na trati a je to víc jak minuta a půl...
Díky tomu pádu se to ale hezky natáhlo a dá se předjíždět. Tedy směrem nahoru, směrem dolů to je horší, ale zatím bez technickejch záludností, tak to jde. Začínají přibývat louže a bahno, zatím to neklouže. Brod přes Cidlinu, která mi přijde drobet rozvodněná, všichni v pohodě projíždí, tak beze strachu jedu taky. V půlce mě proud skoro zastaví, už se vidím, jak tam sebou plácnu, ale nějak to projedu. Vody tam teda bylo si tak někam nad kotníky, když byla noha v dolní úvrati...
Tak to bychom měli, míříme do Železnice a chvíli po silnici, takže se můžu z toho punku na chvíli vzpamatovat. Po asfaltu se přesouvám o jednu skupinu vpřed, ale to už se stoupá k radnici, kde má být jakýsi slavný průjezd radnicí. Odbočujeme na stezku pro pěší, která je zpestřena schůdky směrem vzhůru. Panikařím, nikdy jsem po schodech nahoru nejel. Zbytek závodníků ale vypadá nezaujatě. Naštěstí mám dost velký kola, abych zaznamenal jen občasné drncnutí a jinak se spíš věnuju držení si odstupu od borců před sebou co vypadají, že si brzo přeloží. Ale asi maj balanc docela natrénovanej.
Za radnicí fandí Korďas, což potěší a já si zas chvíli užívám normálního asfaltu. Jenže ne dlouho a je tu sjezd po podmáčené louce, kde zas nabírám menší ztrátu, abych jí sjížděl, když se to narovná. I když cítím, že mám fyzicky na víc, technicky je tohle tak hrana, protože čím dál tím víc bahna a podkluzování působí problémy i lidem kolem. Přežívám bez ztráty kytičky. Stoupá se a dojíždím další lidi, jsem rád, že bude rozdělení tratí. Chvíle napětí a hurá, 20 lidí na dlouhou a 3 na krátkou. Ideální poměr! Po chvíli jedu sám, jsme v Brádlecký Lhotě, míjím další jezdce a trasa vede po asfaltce na Kyje, kudy vede i závod JCL na Tábor. Tady předjedu snad 20 lidí, nikdy nehákuje. Pořád silnice, i sjezd na silnici. Míjím občerstvovačku, a to už znám, konec se blíží.
Trasa zabočuje na pěšinu do lesa, vůbec nejsem zvyklej na tuhle rychlost, takže míjím nějakou cedulku s vykřičníky, ale nikde si nevšimnu, na co jsem si měl dávat pozor. Radši se ale snažím nepřitápět, což se hodí v momentně kdy vletím do pěknýho bahna, až mě to vyhodí z trati. Ale pořád se nevalím, takže jsem spokojen. Dojel mě klučík, který to má dost v ruce, nebo se nebojí. Nejspíš obojí. V každým brdku jde ze sedla a docela valí. Já sice v pohodě držím jeho rychlost, ale ve sjezdu a v bahně mě neskutečně mizí. Na louce ho zas dojedu, než mi zmizí v dalším sjezdu. Na dalším netechnickém úseku ho zase dojedu. Pak přijde další technickej tríček polem a výjezd na Zebín, kde zase ztrátu sjíždím. To ale vlastně není moc dobře, protože musím zpomalit v takové bahnivé pasáži a tohle já nějak nemusím. Nejedu si podle sebe a za chvíli už se válím v bahně. Jo, to sem tak nějak čekal. Nevadí, stejně by mi ve sjezdu zase odjel...
Pořád se mi ale jede dobře a na delší rovince se zase vracím. A to už se blíží schody do potoka. Typuju, že je taky půjde pěšky, přeci to sjíždí jen ti nejlepší... No, tak to jsem ho podcenil. Proletěl to hustě, to já mám čas prohodit pár slov s pořadateli. Prý je dobrý se s tím nemazat a nasedat rovnou v potoce. No jo, dyť mám nohy stejně mokrý, tak je to fuk...
Po další koupeli nohou už se těším do cíle a světe div se, zase se dotahuju, těsně před cílem. Proletím průjezd přes loučku, kde nějaký kluci fandí. Prý dobře valím. Jo, kdybyste mě viděli, jak jsem se válel v lese... Cíl ale není na silnici, ale po průjezdu technickým okruhem přes místní parčík. Musím přiznat, že to není novinka, jel jsem to už loni, ale pořád nevím, jak se která překážka jmenuje, ani jak by se měla správně přejet. Hošík si s tím samozřejmě poradí o dost líp, a tedy mi zas ujíždí. Já to prostě přejedu, nejspíš tím, že mám dobrý kolo, si ani nedám na držku a jsem v cíli.
V cíli jsem spokojenej, jako těžkej trénink dobrý, i bez extra ambic byla pořád chuť jet, od rozdělení žádná tlačenice, takže paráda. Oproti loňsku pro mě krátká trať určitě dobrá volba, sice jsem se pádu nevyhnul, ale loni byli dva a navíc spousta úseků, kde jsem se fakt necítil dobře. Letos jen občas bahno, ale tam jsem věděl, že když padnu, tak se mi nic nestane.

Nepoliská stovka

KolíkáčCyklistický kaviár se šampaňským!


Hromaďák! Jak se hanlivě říká kolem hnoje! Ale rovinatá trasa a týmová účast slibuje spektakulární zážitek. Že budeme tvořit závod a bojovat proti nabušenému týmu Unlimited KM Trading CZ. Nacpat se do první lajny, ať jsme vidět na fotkách a HonzaB to rozjíždí do slušných otáček. No potěš koště! Vůbec se mi nejede dobře, hrne si mi zpět snídaně, kolo vůbec nejede, ty karbonový kola snad o něco brzdí. A přidávají se další borečci, co mě chtějí hned na úvod zničit . Nástup za nástupem, já lezu dozadu a modlím se, ať nevypadnu a nohy se vzpamatují. Do toho rozšvihaná silnice, samá záplata, kde každé zvednutí sklonu slušně pálí. Ale je to pohled pro bohy, 7 orange proti blackwhitered Unlimited. Luke stále aktivně u špice sjíždí nástupy a dozadu jezdí jen aby nás seřval, co tady děláme . Jo chlapečku, mně to vůbec nejede!
Je tu další magnet po rozbitém asfaltu, konečně cítím, že tělo trochu reaguje, a to je dobře, jelikož následuje brdek ve vesnici Žlunice a všichni se zvedají! Naštěstí jsem to nějak zachytil a vezu se na konci vláčku, bohužel náš Profesor za tohle platí. Ale zůstávají tam ještě další lidi, tak snad nepojede sám. Blíží se Libáň a Kapr chce zastávku na náměstí. Někdo přitakává, ale většina chce závodit dál. Konečně se taky dostanu ke špici a pomáhám týmu. V každém zvednutí to někdo zkouší odjet, ale nemá to delšího trvání, ještě mají všichni hodně sil. Asfalt se konečně nějak vylepšil a já se konečně nějak vzpamatoval.
Vlézt na špic a taky chvíli potáhnout, Městec Králové projet v klidu, nebudeme přeci závodit mezi přechody a křižovatkami. Dloubák před Žehuní na blízku, balík v klidu, tak ukázat dres v úniku. Třeba se někdo chytne a odjedeme . To je pocit, otočit se a vidět tu ďouru za sebou. Teď tak držet 400 wattů až do cíle . Ale jsem tragik, padá to pod 300 a nějak se mi nechce. Takže se nechat sjet a zapadnout dozadu. Vladimír K. ucítil šanci a 328 climb near Žehuň chce pro sebe. Reaguji, skáču mu za zadní kolo a užívám si těch 400 wattů. A za ním to vůbec nebolí, jaká změna, když jsem před chvíli měl jet takto sám! Tak ještě přetáhnout horizont nástupem, ať to bolí ty všechny vzadu. Zatáčky v Žehuni to pospojují, i když asi někdo tam zůstal, bohužel včetně našeho Piráta .
20 kilometrů do cíle a zvedá se David Fanderlík. Jdu po něm a daří se! Odskočili jsme, ještě je tu Jan Martin a já zařvu: Točíme! Že by tohle byl ten rozhodující okamžik? To prostě nikdy nevíte, to se nedá naplánovat, to je na té cyklistice tak krásné! Ale zdá se, že oba chtějí jet a kolotoč znají dokonale. Ještě se otočit, vypadá to, že to kluci od nás kotví. Paráda, valíme, to by se mělo podařit! Další otočení a zahlédnout, jak se k nám řítí osamocený Honza Kulhánek. No pěkný! To asi muselo kousnout, ale je tu, a chce taky jet!
Kvarteto v úniku, jak opojné! Tohle jsou pocity, co nekoupíš ani za milion! Poslat tam vždy pořádnou nálož do pedálů, trhnout loktem a mít chvilku na zklidnění, a tak furt dokola. Nohy jedou, ty vysoký karbonový kola frčí neskutečně! Jó před 2 hodinami na odpis, jít si sednout do auta a teď se těšit na každou špici v totálním šrotu. Děkuji milenko pod sebou, že tohle mohu zažívat! Ještě se párkrát otočit a s uspokojením konstatovat, že nejsou vidět.
Teď jen horečně přemýšlet, jak to vykutálet v cíli. Jedu za kluky za mnou, jedu za Šlapky, co odmakaly celý závod a na mě vyšla ta závěrečná třešnička na dortu. Ale co já tam budu dělat na té cílové rovině, když miluji dojezdy na kopec No uvidíme. Ještě bych si měl zapnout rozepnutý dres, ale raději se pevně držet řídítek a soustředěně točit.
Před Nepolisy sanitka a policajti, borci z krátké se tam asi smotali, tak to pomalu objet a vybrat si zadní kolo Honzy Kulhánka, kterého tipuji na vítěze. A zdá se, že jsem si nevybral špatně, Honza nastupuje a mně se daří jet v háku. Davida a Honzu díky vychrtlým postávám moc netipuju na spurtéry a opravdu, zůstali za námi.
Ale všechno je jinak! Když už přemýšlím, že druhé místo by nemělo uniknout, a že ještě Honzu možná přelezu na lajně, tak zleva i zprava nás berou David s Honzou! No do háje! Tak to jsem to tedy pěkně prokaučoval, omluva týme!
Nevděčná brambora, chtělo to asi zapnout dres a chytnout se dole za oblouky! Co se dá dělat, jen pogratulovat lepším, ale stejně to byla paráda, souboj dvou týmů, takhle naživo, to byl cyklistický kaviár se šampaňským! Šlapky jely jste skvěle!


LukeBez spurtéra do Nepolis nelez


Pěkná účast sedmi šlapek, sice nemáme ani spurtera, ani si nikdo neřekl, že by rád zkusil odjet sám, ale co, o zábavu bude postaráno. Od startu to rozjíždí HonzaB ve velkým stylu. Myslel jsem, že to vezmeme trochu víc v klidu... Ale místo rozjetí taky dobrý. 600W tak padne už na výjezdu z Nepolis a začíná tak trochu testování kdo se dnes dobře vyspal. První hodinka je tak docela intenzivní. Hoši z Unlimited sice nastupují, ale ve finále asi nikam jet nechtěj, tak je to jen taková kočkovaná. Jen mi přijde trochu škoda, že jen pokrýváme nástupy, tak občas dojedu dozadu kluky trochu povzbudit. Ono využít rychlost a zvednout se na chvilku ve finále stojí stejně sil, jako čekat vzadu až se zvedne někdo jinej. A riziko, že to odjede, když se motáš kolem čela je menší.
Tři brdky před Kopidlnem si tak docela užíváme. Bohužel nás to stojí Prófu, který se zrovna většinou motal slušně vpředu. O to větší škoda. Pak to chvíli vypadá, že se podaří odjet více lidem, ale ani když jsem vepředu se třema Unlimited, tak jim to nepřijde jako dobrá situace a jet nechtěj. No škoda, chvíli jet a mohli se aspoň vyřešit lidi z ostatních týmů, kterých bylo jen pár.
Za Libání už se situace uklidnila. Potřebuju se trochu z té první hodinky vzpamatovat, což se daří i díky tomu, že se kluci začali víc motat kolem špice. Hlavně HonzaB a Pirát tam teď odvádí spoustu cenné práce, díky! Já se docela rychle vzpamatovávám a začínám se smiřovat se závěrečným spurtem. No uvidíme ještě co brdek před Žehuní. Kolem Městce se jede chvílema pomalu jak na výletě, jen brdky se jedou v tempu. Pak před Žehuní otočka do protivětru, kde odjíždí Kolíkáč. Já úplně vzadu jen sleduju poradu Unlimited, kde se horečně debatuje, jestli je tak dobrej, nebo tak blbej... Nakonec se za ním někdo vydává. Do konce protivětru jsou ale sjeti, zatáčka a ideální místo na další útok, ale já jsem se už nějak přepnul do módu závěrečnej spurt, tak se mi nechce.
Brdek před Žehuní je tu, dopředu míří Vláďa Kloz s Kolíkáčem za zadkem, Kapr si drží Kulhánka, tak já se hned taky někde zapojím. No slušná osobka! Brdek ale v tempu, na vlně euforie to jelo samo, ale ve finále to naši skupinu očesalo. Pak zase klid, odstřídám na konec, chci se napít a koukám, že to Kloz nějak odpojuje. Před chvíli ale v kopci hýřil silama, tak to beru jako blafování a moc to neřeším. Díra se chvíli zmenšuje a chvíli zase roste, ale pár metrů nic není, navíc když se kdoví jak nejede. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli mě chce jen vycukat, nebo je fakt v háji a když se zvednu, že si to teda doskočím, tak se to vepředu zvedá. V pohodě si doskočím konec skupiny, ale na čelo by to bylo přes závit a to se mi jít nechce, šetřím přece na spurt. No bohužel to co se dnes už stokrát sjelo najednou odjíždí a já to prováhal.
Máme tam sice Kolíkáče, ale bez podpory to ideální není. Ještě to pak trochu zkoušíme s Kaprem a HonzouB rozjet, ale to už je pozdě. Zkouším ještě přitopit když se to trochu zvedne, pořád je vidím, ale na křižovatce před Chlumcem jedou auta a musíme zastavit. To je konec. Dál už je to jen přesun do cíle, který okoření Kapr svou špicí z 3km před cílem na 250m před cílem, krásně mě to rozjel, ale já to nějak blbě odhadl a přestože rychlost byla dobrá, páska byla o pár metru blíž, než bych potřeboval.
Kolíkáč nakonec těsně 4., ale perfektně bojoval, vlastně všichni jeli parádně, měl jsem z toho super pocit a hodně mě to bavilo. Doufám, že se zase brzo někde sejdeme.

Železný dědek

LukeDědek s velkejma klukama


Železnýho dědka vlastně vůbec nějak nemám v plánu, protože se kryje s Úštěkem. Ten ale nakonec není, a tak teda hurá na dědka. V pátek si jedu projet okruh, který není tradiční, ale náhradní u Neveklova. Těžký je teda dost, asfalt hrubý, sjezdy ne moc odpočinkové... moc se mi nechce, ale závodní km jsou prostě potřeba.
V neděli ráno docela děsivej radar, takže se musím trochu srovnat s tím, že to bude další závod na mokru. Na místě naštěstí sucho, docela teplo. Spousta známých tváří a dost motivace uviset co nejvíc. Bohužel z týmu jsem tu sám, což mě docela mrzí, další skoro domácí závod...
Start je za drobného mrholení, silnice mírně vlhká, ale nenahazuje. To je na začátek dobrý. Začíná se do kopce a hned se docela jede. Držím se cca v půlce balíku a když je příležitost, tak se sunu vpřed. Po chvíli hned někdo zkouší odjet, za chvíli už jedou před balíkem Tomáš Dudek a Olda Novotný. Nikoho to moc nezajímá a držíme spíš tempo. Přede mnou si řekne o místo Kuře a odjíždí je stíhat. Mám to na kousek a dalo by se jet s ním, ale klidním se a říkám si, že bych se měl vrátit nohama na zem. Kuře odjíždí a za ním Jonáš. To jsme na konci první stoupavé části a je hotovo, ale to samozřejmě nevíme.
Přichází trocha vlnek, sjezd a jde se na první vrchařskou prémii. Vlastně mě zajímalo, jakej šrot se o ty prémie pojede, ale to se dnes už nedozvím. Nájezd do prémie mě vynese na čelo, když se mi nechce brzdit. Navíc v euforii, že jsem první část přežil a vypadá to, že to dnes půjde. Najíždím si na špic před někoho z dvojice Xeelo v mistrovských dresech (přesně sem neviděl, jestli to byl Kollert nebo Uličný) a chvíli balík potáhnu do kopce (30s skoro 600W). Pak kouknu na Garmina, dojde mi, že mi asi jeblo a jdu se radši uklidit do háku. Na vrcholu prémie tedy jedeme jen tempo a já takticky se posouvám dopředu. Sjezd chci totiž jet z čela, což je mi umožněno a do nebezpečné zatáčky a další vrchařské prémie tak najíždím na dobré pozici. Chci tedy trochu pošetřit a záměrně nejedu úplně na max (450W). Na horizontu ale už musím přišlápnout, někdo to rozpojil, a tak jsem ve finále ušetřil úplný prd. Stejně tak to někdo rozpojí v jediné trochu rovné pasáží po sjezdu směrem k cíli. Pár lidí to jakoby sjíždí, ale moc se nedaří. Cílem tak projíždíme s menší ztrátou a trochu mě mrzí, že jsem z balíku vypadl takovou blbostí, že jsem se motal na konci...
Po prvním brdku je ale vidět, že balík moc nejede. Je to proti větru, navíc pořád mírně do kopce. Tuším, že by to šlo dojet, tak potáhnu a zmenším odstup asi na půlku. Doufal jsem, že to zbytek skupinky namotivuje, ale moc to nevypadá. Takže když vidím, že to moc nefunguje, doskakuju si tam sám. Po pár minutách se tedy dotáhne i zbytek, ale taky se jim to povést už nemuselo...
Další prémie se jede trochu víc v klidu, sjezd opět mezi prvními. Druhá prémie okruhu je pod 400W a začínám si říkat, že bych to mohl objet celé. Do cíle už to je v klidu a stihnu i něco sníst.
Třetí kolo se jede v klidu, na prémiích občas krátce přes 400W, ale přijde mi, že jsem si na to zvykl. Přestalo pršet a silnice pomalu schne, stejně jako já. Sjezd na rámovce za Šmíďákem jak v Kolodějích. Jinak to hlídá Koblic z Weberu, případně jede údržbu. Těžká pohoda... až do brdku před cílem.
Tam za to bere Xeelo, tvrdě. Vkládám 600W, ale lehkost ze začátku už chybí. Brdek do čtvrtého kola zase na max, ale 600W už to není. Začíná to hodně bolet. Poměr šrotu a odfrknutí se dramaticky změnil, držím se u špice, což mi dává naději, že když se to bude dělit, dopadne to v můj prospěch. Ale všichni drží, i když někteří se kroutí víc než já. První prémie se dá, sjezd zase z čela, ale zadarmo to není. Do další prémie tuším, že se to rozdělí, najíždím si tam z čela a jedu co to jde. Ale i se 400W couvám balíkem. Docela hrůznej pohled. Kousek přede mnou zůstává Pavel Provazník, se kterým jsem jel před pár týdny Posázaví. Za horizontem ho docvaknu, nic neříkáme a hned jedeme. Sjezd docela přísně, ale balík v nedohlednu. Naopak za námi trojice odpadlíků, takže se domlouváme, že to nebudeme hrotit.
Pak v pěti, točíme, přijde mi, že na tom nejsem špatně. První prémii jedeme bez nástupů, v druhé taky, ale tempo trochu roste. Odnáší to Standa Zahorec, což dodá motivaci Jardovi Halíkovi z jeho kategorie, aby na špici trochu přišlápl. Já i Pavel taky chceme jet a ještě je tu junior Libor Švec, který s tím taky problém nemám. Takže rovinku po sjezdu dál docela jedeme. Pořadí je tedy vyřešené, kromě mojí kategorie.
Pavel se toho nebojí a v posledním brdku se zvedá, já to tak tak zalepím, ale když chce vystřídat neodmítnu a doufám, že by příjezd do vesnice z čela nemusel být extra nevýhoda. Přes horizont si tedy ještě přišlápnu a za zatáčkou z padesátky začínám sprintovat. Teorie se potkává s praxí a cíl je tu tak rychle, že se s tím vlastně asi ani nic udělat nedalo. Beru tedy první místo z odpadlíků, pak ještě Pavel hlásí, že jsme předjeli Lukáše Kindla, který vydržel v balíku dýl než my... No to jsem v tom šrotu na konci ani nezaznamenal...
Pocit fantastickej, svezl jsem se v balíku pěkně dlouho a vlastně bych řekl, že ani nechybělo moc a mohlo být i líp. I tak 80 km v tomhle terénu s velkejma klukama je pro mě splněnej sen. Začíná mě to bavit v dešti, protože se jede trochu opatrněji, navíc mi to zatím vždy jelo... Závod skvěle zabezpečen, okruh pěknej i když povrch nic moc. Ale zase spíš hrubý a nepříjemný, než díry a nebezpečný. Prostě další pěknej závod.


Rakousko, Slovinsko, Itálie

KolíkáčTyhle úlety miluji!


Tyhle úlety miluji. Před pár lety Glockner s orange partičkou, pak Mount Ventaux s Camrdou a minulý rok Zoncolan na samotku. Kopce na hodinu a více, které v Česku tak marně hledáme. V hlavě slib, že každou sezónu nějakou takovou ikonu zdolat. Letos ten čas zase letí nějak rychleji a konec tepla a léta se strašně rychle přibližuje. Luke je pro každou divočinu a stejně tak HonzaB. Tohle je punk, jak se patří! Ve čtvrtek si objednat kopce a v úterý se rochnit v nekonečných serpentinách!
Pár éček do kapsy, ale hlavně bidony, helmu, tretry a plnou tašku hadříků, kdoví, jak bude. Cesta uběhla parádně, ani jsme nezapnuli rádio, ten démon v podobě cyklistiky, který nás popadl, se sám postará o zábavu. HonzaB vychytává nejhorší úsek trati a jede tvrdou špic na vodě kolem Salzburgu. Luke to pak domydlí až před hotel, který nezklame, jo skvěle to zajistil. Stejně tak se předvádí jako bezchybný německý tlumočník. Jdeme chrnět, HonzaB špunty do uší v předtuše úterní vrchařiny.
Ráno mraky v údolí, ale chvílemi již probleskuje slunce a ozařuje ty velehory. Kontinentální snídaně rozpálí Jendu do běla, ale nakonec jsme spokojeni, obsluha nám přinese, co nám na očích vidí Já nějak ani nemám hlad a stačí mi 2 housky s marmeládou, vajíčkové hody přenechávám svým dvěma spolustolovníkům. Autem se odvézt do vesničky Arnoldstein a jdeme na to. Beru krátký-krátký a přes to ještě tenký dres a dlouhé rukavice. HonzaB naklikal trasy a zapínáme navigace. Vůbec netuším, do čeho jdu, a to je možná dobře.
Hned úvodní brdek "Wurzenpass" nás žene do pěkných wattových čísel a 36x32 je v permanenci. Rukavice do kapes, rozepnout dresy a zaplnit brýle potem. Hoši krkají vajíčka, mně se naštěstí převaluje v břiše jen marmeláda. A valíme dolů, Kranjska Gora, vyhlášené středisko, narvané turisty. Promotat se uličkami a stanout pod "Vršič climb". Tak tohle nemá chybu! Jen sledovat jednu točku za druhou, předjíždět borce na elektrokolech a obdivovat ty, co se sem vydali na normálních kolech. Třeba si včera večer u páteho piva řekli, že to dnes vyjedou a teď tu mají zábavu na celý den. Nekonečné stoupání, proložené kostkami v zatáčkách. Tohle je moje krevní skupina, tohle miluji. Zvedat se ze sedla a užívat si toho, že člověk kolu trochu něco věnoval a teď se mu to vrací . Nahoře zácpa jak na dálnici, mraky parkujících aut po škarpách, do toho autobus, no divadlo. Dáme foto s cedulí a padáme rychle dolů.
Tak tohle je další extáze! Zapnout dresik, nasadit rukavice a frčíme. Užívat si tyhle chvilky a zobat lačně jak oříšky z misky další a další točku. Sluníčko, výhledy na velehory, tohle je tedy úlet! Dáváme sámošku, čeká nás prý megahit v podobě "Mangart full Climb". Nic jsem si nepředstavoval, ale tohle je neskutečný peklo. Tohle nebude na hodinu! Navíc když to prokládáme servisními zastávkami a focením. Bývalá vojenská silnička, která byla pro turisty upravena v 80 letech. Nahoře nic, jen čistá příroda a nekonečné výhledy. A cestou samá vlásenka a nepočítaně tunýlků. A nezpevněná krajnice, žádný svodidla, jen srázy, které pro lidi trpící závratí přináší skvělé výhledy a pocity. Vždyť to nemůžu sjet dolů! Kopce nechci jet sám, a tak se mačkám, abych jel s Lukem. Ten má naštěstí v nohách zásek železného dědka, a tak si celkem vyhovíme. Sice jsem psal, že nahoře nic, jako že tady není žádná restaurace, ale je tu závora! Prý je na posledních 2 km nějaký sesuv. Luke chce dál, my s HonzouB už jsme vcelku spokojeni. Ale seshora přijíždějí cyklisti a hlásí, že to je průjezdné. Takže hurá do sedel a dokonat ikonický a majestátný Mangart na kole!
Jsme vládci hor, pocit, který se nikde nedá koupit, kamarádské objetí a sdílení té euforie. Výhledy na moře a na velikány kolem sebe. Tyhle okamžiky si budu navždy pamatovat, díky bejci za ně! Klepeme se zimou a pomalu sjíždíme dolů. Hlavně opatrně, testovat karbonové ráfky a kontrolovat jejich teplotu. Já jedu na exalithu, tak to moc naštěstí neřeším. Závratě nepřijdou, jedu raději prostředkem silnice, jen tunely se stávají problémem. Jsou neosvětlené a když má člověk sluneční brýle najednou jede v totální tmě a ztrácí rovnováhu. To se stane osudným HonzoviB, který si naštěstí již v nulové rychlosti rozšafně ustele. Tak tohle je sjezdařská show. Show málem až do vany. Ale přeci nesmíme vynechat pravou italskou pizzu. V Česku jsme již jedli lepší, ale tahle má svoje kouzlo. Máme v nohách 3300 metrů, Vrsic, Mangart, tohle nikde v jídelních lístcích jako přílohu nenajdete. Ve stodole ještě nákup na večerní pokojovou tiskovku. Žádná televize, žádná Vuelta, tady se jedou bomby 3 magorů, kteří si dnešek neskutečně užili a o zážitky není nouze.
Středeční ráno ve stejném rytmu, jen snídaně je ještě náročnější, jelikož lidí přibylo a paní nestíhá. Navíc jsem dostal nějaký větší hlad než včera a jedu ve vajíčkovém opojení. Rozloučit se s pokoji a s panem recepčním a odjet zase do Arnoldsteinu. Jendovi lososové kuličky z večerní párty, které jsme nesnědli, provoněly Berlángo, tak je raději dáme pod zadní kolo a budeme se na ně těšit po příjezdu.
Začátek středeční etapy nenápadně stoupáme, abychom pak hodně nápadně klesaly. To je tedy vypečený sjezd s parádním asfaltem a Lukovým incidentem s jedním ebikem. Ale vše nakonec snad dobře dopadlo a najíždíme na parádní cyklostezku po bývalé železniční trati. Je to děsivé údolí, tady bych žít nechtěl, i když jsou okolo alpské velikány, tak tudy vede dálnice, železnice a normální silnice, vše vzduchem po mostech a viaduktech, někdy i ve výšce věže kostela. No děs.
A další děs, ale pro cyklisty žádostivý je "Passo Pramollo". Tohle jsem jel již před rokem a dnes to chci stáhnout pod hodinu. Luke nechytatelně vystřeluje vpřed a já drtím svoje rozvážnější tempo. A setkává se to s úspěchem a po pár točkách si Luka doskakuji a začíná parádní vrchařská přetahovaná. Každý chvilku tahá pilku a nádherně se hecujeme v tom nekonečném stoupání. Tohle jsou tedy zase chvíle! Na to se bude vzpomínat! Jak kdyby nad námi kroužil vrtulník a za námi jelo týmové auto s nervózním ředitelem, který nám řve do vysílaček. Alléz alléz!!
Rozepnuté dresy a pot tekoucí ze všech pórů začíná trochu studit s přibývající nadmořskou výškou. Tak ve stylu fair play zastavit a zapnout, abychom vrcholovou prémii vychutnali za týmová ramena. A pod hodinu! Tohle jsou okamžiky, které fakt stojí za to! Pokochat se jezerem a padat dalším nekonečným sjezdem do údolí za Herr Magorem! Je po všem, nohy bolí a já mám problém si zvyknout na tempo, co kluci jedou. Zase nenápadně stoupáme k autu a mně to nějak přestalo chutnat. Geluji a bidonuji a ztěžka chytám hák. Těším se jako blázen na losové kuličky zpod zadního kola Berlánga.
Ale prd, ony tam nejsou! Někdo je našel a hodil do koše, ze kterého se rozlévá krásná vůně. Tak vzít zavděk banánem a vyvalit se do řeky, která tak krásně osvěžuje! Další nezapomenutelná chvíle, taková voda neteče v žádném x hvězdičkovém hotelu! A ten výhled!
Dáme pravé rakouské jídlo a valíme směr Praha. Tak tohle teda byly dva dny nabité pravou cyklistikou. HonzaB sice furt brblal, že je blbá snídaně, že to je moc do kopce, že to je moc z kopce, ale vnitřně si to snad taky hodně užíval, vždyť ty trasy povětšinou naklikal on. A Luke jel skvěle, navíc se stal tlumočníkem s hvězdičkou. Bejci díky, tohle ještě zase někdy chci! Budu vzpomínat!


Luke54 hodin snění


Prý letos dáme nějaký Alpy... no, nějak to nejde. Tak teď už by to chtělo, předběžně úterý, středa... ubytko připravený, trasy taky, whatsapp skupina založená, ale předpověď zlá... V pondělí bych na nás moc nevsadil, ale našel jsem v předpovědi dva dny bez deště - Villach, to je taky v Alpách, ne? Víc o tom nevím, ale Alpy tam jsou a silnice snad taky. Zatímco mokneme s Kolíkáčem na Petříkově, HonzaB roztáčí mapy.cz do vysokých otáček. Jedna trasa, druhá, jo, nějaký kopce tam jsou, víc to nikdo nestíhá sledovat, za pár hodit prý jedeme.
Balení proběhlo snad OK, bookuju hotel a před 6. vyjíždíme za děsnýho deště z Prahy. Cestou ještě koupit známku a předplatit Tauernautobahn, abychom si mohli zařvat na těch pár aut co wobložíme na mýtnici. Počasí děs, nejede se dobře, ale točíme a cesta docela utíká. Za Salzburgem konečně přestává pršet. Uf. Před půlnocí už zvoníme na zhaslou recepci. Chvíle napětí a jde se spát.
Hotel dobrej, vyspal jsem se, akorát snídaně drhne. Ale to nás nerozhodí, nebo Ale ne. Zkontrolovat Garminy, psi a jde se na věc. První den je v plánu Vršič a takový to na M. co si stejně málokdo zapamatuje i když to jede 2 hodiny. Ale ještě před tím na zahřátí takový brdek, alias Wurzenpass, ale ten je dle HonzyB v pohodě, takže ráno na snídani přihodíme ještě jedno vejce. Ty se povážlivě zavrtěj už po odbočce z hlavní ve vesnici s příznačným názvem Tschau. Jo takhle zdraví Alpy. 12 % ani nemrkneš. Ale to ještě není Wurztenpass, ten je v pohodě za vesnicí, na hlavní silnici... První 4 km mají 10.5 % a toho vejce navíc docela lituju. Hlavně za první zatáčkou, kde člověk mine ceduli 14 % a za chvíli už vidí tu stěnu do nebe. Ideální rozjezd, fakt. 14 % je ještě optimistickejch, Garmin tam na kilometru naměřil 15,5 a to prosím bez jediný zatáčky. Vypadá to, jak když jedete po skokanským můstku. Na rozhlížení to není, a tak člověk pozná, že je v cizině jen z toho, že projíždějící v autech místo ostřikovače stahují okýnka a fandí. No je k čemu, v další rampě to totiž vypadá, že vyzvu na souboj obstarožní caravellu, ale když se jí konečně podaří dostat dostat tam jedničku v odpovídajících otáčkách, tak mizí... pomalu ale jistě. Docela sem v tý prudký části makal a mám průměr 7,5 km/h. Nějak Tadej 11,8 km/h...
Tohle docela bolelo, ale po nedělním dědkovi se nedivím. A doufám, že se rozjedu. Následuje pohodový sjezd, průjezd Kranjskou Gorou a výjezd na Vršič. Ten nás zdraví cedulí "Vršič odprt", což je jistě něco pozitivního. Dle katalogu jedeme na jakési slovinské Stelvio. Serpeniny pěkné, očíslované a dlážděné spíš jak na Gothardu. S Kolíkáčem vzpomínáme na zimní rouvy výlety a užíváme si tuhle tu VIP dovolenou, kterou dává určitě míň lidí než prázdniny na jachtě. Poslední třetina už pod 10 % nejde a já musím uznat, že jsem se nerozjel. Nechávám Kolíkáče v jeho vrchařském opojení a píšu si svůj příběh. Dle roadbooku je další stoupání ještě těžší, tak využívám tu trochu náskoku na HonzuB a šetřím...
Nahoře v 1611 metrech to je jak na Sněžce. Výškou i počtem lidí. Padáme dolů sjezdem s úžasnými výhledy, ale docela velkým provozem. 3x necháme odjet autobus abychom ho za pár serpentin zase dojeli. Nakonec se ho podaří předjet. Po sjezdu do údolí odhalím pomalý defekt, a nakonec to radši vyměním. Následuje let úžasnou krajinou do Bovce (431 metrů nad mořem), kde se pomalu ale jistě začíná stoupat na dnešní hlavní monument. Mangold, teda Mangart, výjezd do 2000 metrů.
Ještě předtím dáváme pauzu u místní sámošky, kde ale skoro nic nemají. Sluníčko svítí, je krásně, to jsme to vykoumali. Pokračujeme a nabíráme další cestující. Na úpatí stoupání už má naše skupinka 6 členů, ale brzo jedeme už zas jen ve třech. Tady už není moc o co bojovat, cíl je to jen vyjet, když Garmin ukazuje 25 km na vrchol. Ale opravdový kopec je to až posledních 16 km. V prudké části sem trochu poodjel, a tak využívám vesničku s pěkným názvem Strmec k zastavení a pár fotkám. Po tři čtvrtě hodině jsme konečně na odbočce na Mangart, teď už to bude jen 10 km a skoro 1000 metrů převýšení. Hurá! Tadej to jel 35 minut, nám snad bude stačit hodina…
Nohy už jsou mrtvý, jedu s Kolíkáčem, který si chce povídat, pár metrů před HonzouB, který si asi povídat nechce. Je to docela kozí stezka, místy v lese, místy se motá mezi skalami a tunely. Po necelý hodině jsme u posledního parkoviště se závorou, dál je zákaz. Prý sesuv či co. Odmítám se s tím smířit, chci nahoru, přelezu závoru a přemlouvám zbytek. Nikomu se nechce, mě taky ne, ale představa, že bych sem někdy měl jet znova je dostatečnou motivací tam chtít, tady a teď. Pár cyklistů, co se vrací mě vysvobodí. Potvrdí, že se tam v pohodě dá jet. Hurá, tak ještě 2 km do kopce.
Nahoře krásných 13 stupňů a okolní masiv pod mrakem. Do dálky je ale vidět pěkně a mořskou hladinu rozpoznáme. Tak a teď si užít 40 km z kopce až do hotelu. Teda ze začátku to moc užívání není, navíc v tunelu hned poznáváme, jak moc je lidská stabilita závislá na obraze. A obraz světla na konci tunelu tomu moc nepomáhá. Bez brýlí ale jsou vidět aspoň odlesky na stěnách a to centru rovnováhy stačí. Vracíme se na hlavní a pokračujeme chvíli vzhůru na Passo Predel. Sice jsme v údolí viděli, že "Predel zaprt" a trochu se báli návratu za tmy přes Vršič, ale nakonec to platilo jen pro večerní hodiny. A to ještě není. Na Italské straně pak luxusní sjezd. Ten končí v romantické (čti pěkná díra) vesničce Tarvisio, kde nakonec dáme pravou italskou pizzu s českou obsluhou...
Cestou ještě spadlo pár kapek, ale hned je zase hezky. Po večeři ještě trochu přišlápneme, abychom stihl otevřený Lidl, což se daří a můžeme tak na hotelu probrat podařený den.

Druhý den se balíme a vyrážíme na další dobrodružství. Tentokrát přes Tarvisio do Itálie, kde je na programu Sella Nevea a Nassfeld. V protisměru včerejšího konce nastoupáme docela dost metrů, po 30 km tak zbývá už jen 200 výškových a Sella Nevea je dobyta. O co kratší vypadalo stoupání o to delší je sjezd. Padáme totiž až na nejnižší místo obou dnů Chiusaforte. Sjezd je to nádherný, akorát s adrenalinovou vložkou hned na začátku, kdy se přes silnici motá nějaký ebiker, který to najednou z protisměru kam odbočoval ohne zpět, aniž by se podíval. Naštěstí mi přišel podezřelej už před tímhle manévrem, tak jsem dost zpomalil. Naneštěstí ale ne dost na to, abych zastavil, a tak se musím protáhnout tím málo místem mezi skálou a jím. To se daří, i když to bylo o milimetry a už jsem se viděl, jak leštím nejdřív skálu a pak asfalt. Když pak dojíždí zbytek, slyším i německou vyšetřovací verzi s přelámanejma nohama, Lukem v rokli, hořícím tunelem a dalšíma katastrofickejma událostma, jak si to vyslechli kluci. Fakt je ten, že se dědek ani jednou nepodíval za sebe, což by u odbočování mělo být standard, u návratu do vlastního pruhu tím spíš. Díky tomu se o mě dozvěděl až když jsem ho ofoukl...
Sjezd pak pokračuje až do údolí, kde se na zdejším bývalém nádraží napojíme na cyklostezku Alpe Adria. Jedeme po bývalé železnici, neustále stoupáme, proti nám mraky elektrokol, naším směrem nikdo. Výhledy do údolí střídáme za průjezdy tunely nebo rámusící železné mosty. Docela to vtáhne a za chvíli v každém tunelu houkáme a upouštíme páru. Však se taky blíží poslední kopec, výjezd na Nassfeld alias Pass Pramollo.
Nohy po dvou dnech zničený, k tomu nedělní Dědek v nohách a e-dědek z předcházejícího sjezdu v hlavě. Nic moc kombinace, ale Kolíkáč chce zlepšit svůj čas, kdy to tu jel sám. Začínáme stoupat a v prudké části tempem kolem 280 W odjíždím, chci si pak trochu dáchnout v mírnějších pasážích. Tam mě ale Kolíkáč dojíždí, ale zákeřně trochu zpomaluje, abych ho nenechal odjet. Proti Slovinsku je tohle jezdivější kopec, a tak to docela utíká. Pravidelně se střídáme, aby nikdo moc dlouho netrpěl cizím tempem a urval si trochu výhledu na čistý asfalt pro sebe. Virtuální Primož už je sice nahoře, ale my si žijeme svojí VIP dovolenou s nataženou držkou. Výhledy parádní, krajina parádní, ale s chlazením už se to přehání. Krátká pauza na zapnutí dresu a valíme dál. Doufám, že se nebude spurtovat, ale nakonec dojezd skoro v objetí, teda kdybych měl na to se pustit řídítek...
Chvíli počkám na HonzuB a valíme do sjezdu, i tady “Primož špatnej sjezdař“ naděluje minuty. A to se psal rok 2015, co se dá dělat, no. Pak už jen 40 km rovinatý přesun k autu, který postupně začíná bolet tím víc, jak dochází jídlo a pití. Nakonec to domotáme a na zapřenou orvem pár lidí co se chtělo svézt v háku. Pak nejlepší panoramatická koupelna na světě a hurá na pořádnou rakouskou stravu, totiž ristorante Bella Italia, nic jinýho tu není. Kluci dávaj zase pizzu, já nepohrdnu kalamáry. Proti všem předpokladům tady Rakousko Itálii v gastro poráží, teda spíš Italští emigranti poráží ty co zůstali doma, což zas takový překvapení není...
Zbývá jen smutný návrat, naložit se do auta a z Dvořiště tam poslat ještě poslední špic až do Průhonic, pěkně v rytmu Alpských sjezdů... Neuvěřitelnejch 54 hodin. Díky se do jedný věty nevejdou, tak snad jen: Chci nášup!


24 hodin kolem Moravy

Španělsko

L´Etape CZ by TdF

DreamerTour de France v Cesku, s plastenkou nebo bez?


Tour de France po vice nez rocnim odkladu zavitala do Ceska v podobe jednorazove etapy. 130 km a prevyseni 1600m ze Strahova na Krivoklatsko a pres Beroun zpet, to slibovala letosni trasa. Neco na pomezi mezi maratonem a delsim UAC zavodem. Takze proc nevyzkouset novy zavod pod znackou TDF, zvlast kdyz zavodu letos moc nebylo? Rano me nabira Kolikac s HonzouB a mirime na Strahov. Autem, coz zni mozna trochu zvlastne, ale jednak je rano mokro a druhak cekame dest i v prubehu. Jo a krome toho je i zima. A to takova, ze si beru plastenku i do startovni lajny a ta jak se pozdeji ukaze, sehraje klicovou roli v mem dnesnim zavode. Jinak vse probiha v pohode, organizace je prikladna, startovni rosty sice nikdo moc neresi, ale zadna tlacenice na startu neni.

Zavod odstartuje, prvni km z Prahy ven jsou zavadeci. Plastenku i navleky na kolena jsem samozrejme sundal a dal pod dres na zada. Docela se jede, ale dari se mi zustat relativne na dohled cela. Nebezpecny je prejezd tramvajovych koleji, ale pak uz konecne najizdime na silnici mimo vetsi provoz a zacne se zavodit. Trasa je uzavrena, presto podvedome vlevo moc nejezdim, preci jen na to nejde uplne spolehat. Prichazi prvni tezky sjezd do Podkozi. Na mokru se propadam docela dost, po kamennem mustku jsem vedle Kapra a celo nekde v dali, balik je natazeny. Takze jedu srot, predjizdim kupu jezdcu a vyplaci se, nahore me dojede M. Sablikova, jde preze me, pekne se haknu a docvakneme si vetsi skupinu pred nami. Jeste vice pred nami je cca deset jezdcu z uplneho cela.

Cimz se i v nasi skupine slusne jede, ale nemusim stridat a jedu tak na konci baliku, Martina nebo Jirka Jezek se zdrzuji pobliz me. Takhle mi to vyhovuje, prichazi cas se napit a snist jeden gel. Skupine se povede sjet i uplne celo, coz sice neni zadarmo, ale aspon si na chvili muzu uzit pocit ze jsem tam. Prichazi Lany a dalsi sjezd, ktery vlastne neni vubec tezky, ale spadne mi retez z prevodniku a par metru se tam propadnu. Kolem se mihne opet Martina a prichazi protikopec. Musim jet opet srot, ale opet jsem tam, i kdyz uz trochu na hrane. No a v ten moment citim ze mi neco vypadava na zem a nekdo hlasi ze mi vypadlo obleceni. Je to plastenka a navleky na kolena. Vterinu dve resim, co ma prednost, pokracovat dal s celem nebo se vratit pro veci? Volim druhou variantu, je mi lito to tam nechat. Verim ze celo si urcite sjedu, coz se ale ukaze jako nerealne. Mam veci, drzim je v ruce, jedu srot a balik se vzdaluje. To jsou takove ty drobnosti, neco jako motyli efekt. Kdybych si byval nevzal ROUVY dres na dnesni zavod, ktery jsem si vzal, protoze me firma zasponzorovala a prislo mi slusne si vzit dnes vyjimecne tento dres. Dres je mi totiz trochu vetsi nez bych potreboval, protoze mensi zrovna nebyl a diky tomu mi je trochu volnejsi kolem pasu. Tudiz v tom zavodnim srumu mi ty veci vyklouzly. Nebo kdybych poslechl kluky na startu a veci si odlozil u Pantaty, ktery stal na startu, coz jsem ale s bohorovym "v klidu, jezdim takhle pravidelne" odmitl.

Jedu tedy dal srot sam, sjede me borec, ktery pekne vali po rovinach, doufam ze si musime celo dojet, ale za chvili uz videt neni. Borci ujedu v dalsim kopci ze Zbecna, pred sebou sice vidim jednoho dva, ale sjizdim je hodne pomalu. Jedu casovku jednotlivcu cca 30km az do Berouna, za kterym me doskoci velka skupina. Mylne si myslim ze to je kratka trasa, je to dlouha a rovnou s Kolikacem a K. Ackermannem. Chvili trva nez se srovnam, ale pak se ve skupine zabydlim opet na konci s Kolikacem. V dalsim kopci jdu i trochu na spic, ale jinak neni duvod tahat a stridat, jsou tu odpocatejsi jezdci. Verim, ze bychom mohli sjet i tu Martinu, prece bude pred nami par minut. Blizi se Praha, sily mi dochazeji, tak vypiju druhy bidon, coz mi doda posledni sily. Na jidlo cas moc nebyl, objel jsem to na jediny gel. Sjezd v Praze a rozhodujici stoupak do Motola. Tady se skupinka nadeli, respektive je pohromade, ale uz je kazdy na hrane. Na horizontu za to vezme super jedouci Kolikac a do sjezdu jdeme do uniku. Jenze pred odbockou doleva na Strahov nas zase skupina dojede. Ale je to nastesti do kopce a tak se to opet potrha. Ze skupiny dojizdim druhy, tesne pred dalsi rychlobruslarkou N. Zdrahalovou, ta take tedy jela vyborne! V cili 32. misto. Musim byt spokojeny. tretina zavodu s celem, tretina o samote a tretina ve skupine s Kolikacem. A jako bonus mam plastenku a dalsi lekci a pouceni pro priste, protoze tohle se mi za celou zavodni karieru stalo myslim poprve. Celkove se mi dnesni zavod libil, melo to naboj, nezmokli jsme, zazavodili jsme si od startu do cile, kde jsme si pote uzili peknou pozavodni atmosferu a probrali dnesni dojmy!

KolíkáčSafra, pěkný závodění to bylo!


Parking, registrace, kafčo a jde se na to! Týmoví kumpáni umějí udělat tu pravou předstartovní atmosféru, protáhnout se dvířky do svého koridoru a bavit se Dreamerovými nadbytečnými módními doplňky. Dole stačí určitě krátký, nahoru beru dlouhý dres bez spodního trika, dlouhé rukavice nechávám v autě, jdeme přeci závodit nebo ne?
Orange pěsti pro štěstí a mastíme to v mega balíku na Ladronku. Jak je trochu volného místa, tak dopředu, dopředu. Dreamer, Kapr a Mlhoš jsou tu kolem mě, občas prohodit pár slov, to dodává odvahy. Přejet pár kolejí a před Hostivicemi se nacpat hodně dopředu. Levá, retardér, magnet do Sobína a pozdravit na dálku Diabla. Břve po hrázi rybníka, tady to trochu klouzne někomu přede mnou, ale ustojí to naštěstí. Zatím to překvapivě jede bez cukání, ani jsem nezaznamenal žádný smotek. Letíme v balíku, zdá se, že to je skoro zadarmo, ale waťák nelže a čísla se tam zjevují vskutku ďábelská. Padáme do Podkozí, tady to ještě chtělo se nacpat více dopředu, ale již nebylo moc prostoru, a tak sledovat záda Dreamera a Kapra, kteří jsou kousek přede mnou. Je to vlhké, ale jede se ohleduplně, kostky na mostku a jde se na první kopec – Podkozí.
Wattový průměr 370 mi dělá parádní záseky do plic a nohou, ale nedá se nic dělat, Kapr to rozjel ve velkém stylu a nechci tady zůstat. Soused a jeho rodina skvěle zafandí a nahoře mám slušně posekáno. Jak já ty první kopce nemám rád . Ale jsem s Kaprem v jedné grupě, kde je i třeba Kamil Ackermann. Před námi skupina s Dreamerem a přes Chýňavu je snaha je sjet. Takže znovu kaše, která mi vůbec nechutná. Každé zaváhání se trestá, je potřeba si soustředěně furt gumovat držku
Samozřejmě je nesjedeme, ale někde jsme nabrali Jirku Ježka. Tak to se hned lépe jede s frajerem . Běleč a vzpomínky na všechny její okruhy. Pak zase po trase Klikáčů, jo tady se odehrávaly velké bitvy. Je nás stále kolem 40, není radno se propadat dozadu, navíc, když se blíží pověstná myší díra. Takže zase dopředu a kontrolovat skvěle jedoucího Kapra, jestli stále drží krok. Klikatým sjezdem, který je místy vlhký spadneme do Zbečna a jdeme na Sýkořičák. Nějak mi ztuhly nohy, ale po chvíli se rozjíždí. Vepředu vzniká minigrupa i s Jirkou Ježkem, za mnou zůstává Kapr a já mám dilema. Kapr mi hlásil, že měl zdravotní problémy a že se dnes moc necítí, ale znáte ho … a mě nohy jedou, nejedeme na týmové hodnocení, tak doskakuji grupu s Jirkou a pomalu se loučím s Kaprem. Všem nám tady ukazuje záda rychlobruslařka Nikola Zdráhalová, ale na rovině si ji sjíždíme. A za chvíli mě štípe do zadku Kapr! Howadoooo!
Takže týmová párty pokračuje, jedeme v protisměru Bělečských okruhů a já v hlavě únik s Kakačem a Sekerou … jo kde jsou ty doby. Do Nižbora to ještě kousne v přísném brdku před sjezdem, tady už jsem zase na limitu. A dole na přejezdu trefuji jedinou díru a koleje přejíždím v místě, kde jsou nejvíce rozeklané, jo už mám pěkně dost. Naštěstí se trochu svěsilo, takže kolem vody je čas na pokec a zadní kapsy. Průjezd Berounem je fantastický, bariéry, do kterých buší desítky diváků, tohle peklo si je třeba užívat plnými doušky. Navíc, když v dáli před námi vidíme orange postavičku. Dreamer!
Karléééé, řvu na něj v začátku stoupání směr Hostim. Bohužel měním jednoho Karla za druhého, jelikož Kapr si vystupuje. Dreamer mi líčí svoje patálie s vypadlým oblečením a já chci s ním až do cíle. Bubovičák štípe, ale jakmile se propracuji blízko k čelu grupy, hned se mi jede nějak lépe. Trochu jsem zapomněl, že to nekončí v Bubovicích, ale je tu ještě menší brdek, který je potřeba poctivě překonat, abych do pokropeného sjezdu byl součástí skupiny. Zavzpomínat na Vítání Martina a promotat se Loděnicí, kde je povrch trochu tankodrom, a ještě je tu tunýlek, který snad nebude problém pro HonzuB, po zkušenosti z Alp. Křečci začínají okusovat nohy, tak vyprázdnit pomalu bidony. Do Úhonic to vyťapkat, i když to už docela bolí, ale přeci tady nevypadnu, cíl se pomalu blíží!
Nahoře bufet, trochu nešťastně v zatáčce, na čele aktivně pracuje Jakub Holuša, to my s Dreamerem vychytrale a srabácky okupujeme zadní pozice. Což se málem nevyplatí a za Sobínem v krátké stojce máme co dělat, se vrátit zpět. Tady mi i pomůže Kamil svojí špicí, díky moc! Uzavřený jízdní pruh jen pro cyklisty, tohle je věc, v kterou jsem nikdy nevěřil, že mohu zažít v Praze. Tohle je grande finále dnešního závodu, letíme po Plzeňské a najíždíme do stoupání kolem nemocnice Motol. Zase jsme si sjeli pár lidí, včetně Laca Šindeláře, nohy už mám na odpis, ale byla by škoda to tady zabalit. Přeci si nejezdil teď v týdnu ty dlouhé kopce jen pro nic za nic! Hákuj Dreamera!
A hele ono to jde! Horizont je náš a před odbočkou do Podbělohorské si dokonce musím přibrzdit, abych neťuknul do borce přede mnou. Odskočil nám Jakub, vím, že teď je většina na limitu, tak proč to nezkusit! Jó ono to jde! To jsou chvíle! Ucítit za sebou jen Dreamera, trhnout loktem, aby Jakuba sjel na těch pár desítkách metrů. Pak je tu ale bohužel zatáčka doleva znovu do kopce, trochu prokaučuji řazení a mám moc lehký převod a zezadu je tu zpět zase pár lidí. Ale tohle je poslední brdek, tady ještě vymáčknout poslední síly. Pár lidí jde přes, Jakuba nechávám za sebou a už jen zpovzdálí sleduji, jak Dreamer bojuje o první flek z této grupy...
Safra, pěkný závodění to bylo! Skvěle zabezpečená trať, na každé odbočce pořadatelé, policisti, hasiči, vesnice a stoupání obsypané fandícími diváky, tohle byla reklama pro silniční cyklistiku! Díky Kapře, že jsem to mohl zažít!

Pařížovské okruhy

LukeRychlovka v Pařížově


Tyhle vesnický zábavy mám fakt rád. Prostě klid a pohoda, tak nějak to asi nejvíc odpovídá mojí představě o amatérském sportu. Prostě se lidi sejdou, řekne se trasa, udělaj se šipky, když má někdo kolem náladu, tak si stoupne na křižovatku a když ne... Ono tu stejně nikdo nejezdí. Takový byly i Pařížovský okruhy.
Na start s pocitem, že etapák mám za dveřma, tedy za týden, tak už to s intenzitami nebudu přehánět. Závod co se vejde pod 2 hodiny na to bude ideální. Jede se hned od startu. První brdek, druhý taky. Ve třetím mě nechají na špici, tak se snažím taky ukázat co umím. Nikdo mě pak nechce vystřídat, tak se zpomalí a někdo nastupuje. Jak tu nikoho moc neznám, náhled na tom mám jen dle počtu a přijde mi to nezajímavé... Už je neuvidíme. No kdo ví, jestli to bylo výkonností, nebo tím, že v balíku bylo dost tempokazů, ale prostě byl konec. Honza Kulhánek a pár dalších se snažilo s tím něco udělat, ale vcelku úspěšně se do toho vkládali lidi, co měli za cíl brzdit. Já se taky snažil jet, nicméně mě brzo došlo, že to cenu nemá. Nedohodli jsme se na nějaké vlastní lajně a neustále se do toho pletli lidi, co měli kotvení jako hlavní cíl a neváhali použít i docela agresivní praktiky. To mě po chvíli docela naštvalo a dal jsem si za cíl jím to aspoň udělat těžký.
Nějak jsme tedy objeli 2 kola, kdy se chvíli kotvilo a chvíli nastupovalo. Snažil jsem se aspoň z dresů přečíst, co to je za tým, ale mezi reklama jsem to prostě nenašel. Dle výsledkovky tam byl jedinej tým v přesile a to Vokolek, kterej nakonec teda v tom pětičlenným úniku měl jednoho člověka... no gratulace! A ten skončil 5... super. Nicméně po utahání soupeřů za to v posledním kole a předposledním brdku berou ve dvou, skáču jim do háku a tentokrát kotvím já. No moc dlouho je to nebavilo a vykašlali se na to. A to jsem se jen vezl a nedělal žádný jejich parádičky jako brždění na špici a odpojování... Pak se ještě loktovali o čelo před posledním kopcem a málem sundali Jardu Halíka do škarpy... fakt borci. Po tomhle extempore na finish do posledního kopce nemám náladu a dojíždím ke konci grupy. Přeci se před etapákem nezrakvím.
I tak to byl ale pěknej závod, účel to splnilo a vlastně navíc jsem si ještě odnesl tu myšlenku, že je dobrý jezdit i jako tým trochu s grácií. O to víc si cením našich polabských bitev s Unlimited!

Dobrovice

KolíkáčBenyho prasárna!


Víkendový etapák završit Benyho prasárnou. Nějak není sil něco měnit na kole po sobotním TdF, tak nechat exalith a nové pláště, defekt na tomto závodě prostě nechceš. Luke mě nabere a cestou probereme sobotní zážitky. Parkujeme vedle Kapra na louce plné závoďáků, starťák lítá všude okolo. Luke to šponuje do neskutečných výšin, když zahlásí, že nemá tretry. Za chvíli, že nemá ani helmu. Volá manželce, jestli by mu to nepřivezla. Cesta podle navigace 48 minut. Start je za 44 minut. Prý to dá! No ty wadooo! Do toho všeho syčení ucházející duše. Ne to nejsem já, ani Kapr, ani Laco Šindelář. To je zase Luke! To je tedy den!
Kapr jde za Benym, jestli by šel start o pár minutek posunout. Prý max. na 10:33. V 10:32 přijíždí Luke jako celebrita zepředu do první lajny v helmě a v tretrách. Povedlo se! Dnes prý jede na Oťase, který přivezl novou vycházející hvězdu, svého syna Ringa. Já chci jet s Kaprem. Start!
Stojím hodně vzadu a probít se vpřed je značně nesnadné. Ale věřím v první brdek, že se snad ke Kaprovi přisaji. Zatím je to brzda plyn, kecám s Honzou Kulhánkem. Ostrý start a jede se šrot. Nějak nemohu rozpohybovat nohy a valí se to přese mě. Již je tu orange vláček, který táhne Luke, za nim předpisově Oťas s Ringym. A já jen bezmocně koukám! No ty wado!
Konečně první brdek a já se sunu dopředu. Ale Kapr je hodně vysoko. Tak mám v hlavě záložní plán, že pomůžu Lukovi s Oťasem. Motám se nahoru, ale už to prasklo a Kapr je o dvě grupy přede mnou. Kolem mě se formuje skupina s Tondánem, Králem a Mirkem Tůmou. Je nás kolem 10-15, ale není sil to sjíždět. Grupa před námi se spojila s Kaprovou a zdá, že je vymalováno. Nechci přitáhnout Tondána ke Kaprovi, tak zalézt dozadu a přemýšlet co dál. Oťas nebo Kapr?
Brdek v Dolánkách se konečně cítím lépe a nohy jedou. Dostávám šílený nápad, že zkusím Kaprovu skupinu sjet, pořádně se ztrestat, za svůj tradiční tragický začátek. Vrchol Dolánek tedy nastoupit a odskočit skupině. A hned je tu polňačka, ale nohy jedou a skupina na mě nereaguje. Uááá! Kameny lítají, nohy drží a já si to začínám užívat. Na přehlednějších úsecích vidět doprovodná auta za Kaprovou skupinou. Držet furt přes 300 wattů a gumovat si držku. Jedu časovku, sliny lítají, ale zdá se, že se pomalu přibližuji. Sekat zatáčky, vesnice letět, co to jde.
Nádherných 10 kilometrů, kdy jsem chvílemi uvadal, ale zadní světla doprovodného auta mě vždy probudila. To dáš!!! A taky že jo. Doskákat mezi auty ke Kaprovi a zařvat jedeme! Michal Běhounek se ptá, v kolika lidech jsme přijeli. Odpovím, jen já sám… No fíha! Zdá se, že vůbec nejedou, po tom šrotu, co jsem jel před chvíli. Jsem pacient, kdybych zvládl začátek, mohl jsem jet s čelem . Ne, jsem spokojen, teď si jen ohlídat bráchu, kdyby náhodou měl někde problém. Ale není to třeba, jede jako z partesu. Skupina je to vypečená, včetně něžného pohlaví Pavli Havlíkové nebo Hanky Doležalové.
Mcelák jsme zvládli, i když na chvostu. Do 60 km i ty polní úseky byly bez problémové, kolo čisté, až jsem si říkal, že to je dnes nějaké jednoduché. Ale pak to přišlo. Závěrečné segmenty byly jen pro otrlé. Bahno, louže, prach, pravá klasika! Před Loučení odjel Michal Běhounek s Jirkou Baierem a ještě s někým. To byla škoda, že jsme nepohlídali. Za nimi se vydal Robert Kleiner, tak přiložit nohy k dílu na špici a po chvíli jsme ho sjeli.
Pak si s bráchou společně potvrdit, jak jsme posekaný a v posledním úseku mě vysílá dopředu, že už to nedá. Ale pod Sýčinou ho zpět přitáhne Milan Miller. Nechali jsme tam Laca a Milana Beránka. Tak aspoň něco . Cílový kopec chci pro sebe, ale už to nějak nejde. Nohy bolí a bolí a na nějaké výraznější zrychlení není. Škoda, kdybych neblbnul na začátku, možná by zbylo více do závěru. Ale i tak spokojenost, to sjetí skupiny si budu dlouho pamatovat, a jízda s týmovým kumpánem je vždy naplňující! Luke nezklamal a projevil se jako skvělý domestik. Oťas tam stál a bral bronz! Beny díky za tuhle prasárnu!


Holická 100

Sokolovská 24h

Šandovka

Třebešín děti

Osečanská šlapka

Tour de Korutany - 1.etapa

Tour de Zeleňák

RadimLegenda severu


report

Tour de Korutany - 2.etapa

Tour de Korutany - 3.etapa

Tour de Korutany - 4.etapa

Tour de Korutany - 5.etapa

Tour de Korutany - 6.etapa

Strnadova 30

Rallye Sudety

Pahorek

Dny Prahy 15

Do vrchu Klecanského

Žiželická 70

DreamerTymova symfonie v Zizelicich


V tydnu po Italskych dezertech se davam dohromady, v utery diky praci uz ani nevim, ze jsem na nejake dovolene byl. Nakonec v patek musim do Prahy, tudiz zustavam i na vikend. Odpoledne vidim ze se ladi noty na Zizelickou 70, jako kdyby to byl zavod sezony. Vypada to na rekordni tymovou ucast a tak si rikam, ze bych take mohl jet pozdravit kamarady a pripadne jim pomoci k peknemu vysledku. Odpoledne si jdu jeste pro jistotu zabehat a vecer uz se domlouvam s Mlhosem na odvozu. Nabirame Kapra a hodinu a pul pred startem jsme v Zizelicich. Tady to uz ma slusnou atmosferu, poradatel je evidentne srdcar, takze vse dokonale zajistenene, vcetne vyskladanych beden s cukrovim, kolaci. Tomu nejde odolat a prestoze jsem snidal za jizdy, jeden boruvkovy a makovy si musim dat. Rozjizdime se s kluky, vedle nas se hraje tenisovy turnaj, kde kdyz vidim jake davaji devcata rany, tipuji ze je mezi nimi budouci P. Kvitova nebo K. Pliskova. Finalni rozjeti, Luke na nove Pinarello masine se sedlem proklate nizko si zapomina prilbu, Sukes dava strategicke instrukce, jo dnes to bude velke, "Boubic a Neza" to nebudou mit zadarmo!

Ceka nas 80 km a asi 700m prevyseni, takze uplna placka to nebude. Foufa vitr, ale je sucho. Diky tomu ze je tu asi deset slapek, mame prevahu v pelotonu i nad 2Unlimited No limit teamem. Prichazi prvni brdky, peloton se tridi a je nas tak kolem 20ti. Po jednom brdku odjizdi Luke, doskakuji si ho a zkousime to ve dvou, ale balik nas jeste sjede. Az nekdy v druhe polovine prichazi finalni brdek, kde jsme nahore s odlepem Camrda, Luke, Kolikac, ja a Vlada z 2Unlimited, zaroven ztracime Kapra, HonzuB a Mlhose. Tocime co to jde, ted uz by ten unik mohl vyjit! A take ze ano, dira se zvetsuje, sice zbyva 25 km do cile, ale kdo jiny by to mel dotahnout nez nase silna petice? Vlada nejdriv nestrida, ale pak se take prida, za to mu patri velky dik. Par km pred cilem ladime strategii, zkusi to Camrda, zahy Luke a ja s Kolikacem padneme do haku Vladovi, ktereho je mi trochu lito, ale jinak to nejde. Kdybychom prokaucovali takovou presilu, tak by se nam kazdy vysmal. Vlada se ale fakt pekne snazi a skoro kluky dojede. ALe to uz je tu cil, Luke s Camrdou vitezi, Kolikac treti, ja za nim s Vladou. Vsichni jsme spokojeni, vic z toho dnes vytriskat vlastne ani neslo. Vlastne se mi nikdy nestalo ze bychom dojeli v takove tymove prevaze na nejakem zavode. Po zavode a prijezdu do Prahy ctu na chatu, jak kdo citi a neciti nohy, no ja je porad citim, tak se jdu jeste dorazit behanim, abych je take konecne citil. Opet se ukazalo, ze neni malych zavodu a Zizelicka 70 toho je krasnym prikladem!

KolíkáčNebeská orange jízda!


Poslední závodní víkendy této sezony klepou na dveře, nakonec je kalendář docela narvaný k prasknutí . Etapák Žiželice a Klikáče, ani jedno se mi nechce vynechat, na Žiželice se plánuje velká týmová účast a Klikáče, které jezdíte už málem 20 let, tak tam prostě musíte být!
V autě s Lukem a HonzouB rozebrat taktiku do posledního šroubku, dnes to musí proti Unlimited klapnout! Teplo už někam odletělo do jižních krajin, ale stejně s Lukem riskneme nejtenčí a nejkratší variantu, stejnou, jako když by byly tropy. Závod je závod, ten umí zahřát a nemá cenu tahat ani deko navíc. Žiželice žijí cyklistikou, je to docela početná veselice, včetně napečeného občerstvení. Lezeme drze do první lajny, chceme tvořit závod, zažít tady na těch polabských hnojácích ty opojné pocity z čela za zaváděcím autem.
V hlavě se mi to trochu mele, jak pošetřit na nedělní Klikáče, ale nakonec se nechám strhnout orange lavinou a hned v prvním brdku do Levína hákuji Luka, který nám pěkně sune čísla na budíku do wattových výšin. Pak si přepnout obrazovku na seznam stoupání a jen sledovat, kdy přijde nějaké navýšení sklonu. Bernardov ukazuje, že Vláďa Kloz je dobře vyladěn a chvíli jsme s ním v úniku i s Camrdou, Lukem a Dreamerem. Ale nemá to dlouhého trvání, balík je ještě čerstvý a početný, takže jsme zase po kupě. Situace se opakuje i v dalších brdcích, mezi nimi tedy trochu pošetřit, doplnit tekutiny a energii a soustředit se na závěrečný Horušice climb.
Vláďa znovu rozjíždí tempo, ale orange jsou při chuti a horizont okupujeme kvarteto Šlapek. Točíme! Točíme! Dreamer zahlásí, že jsme odskočení, a tak znovu a znovu neúnavně přikládat společnou silou na špici. Vypadá to nadějně, jsou sice vidět, ale tady máme týmové srdíčko, týmový zájem, který by je měl zlomit. Vláďa se nám do toho neplete, takže nebeský orange kolotoč se předpisově točí! To jsou nezapomenutelné chvíle! Šrotovat si chvilku nohy, a pak přepustit místo kamarádovi, který tam nechává úplně všechno. Tohohle se nedá nabažit, na tohle budeme vzpomínat . HonazB a Kapr zůstávají za námi a vezou se ve skupině, ve které jede prý slušné řemeslo především Honza Kulhánek. Proto taky jsme prý ještě dlouho vidět a až prý stojka v Týnci je zlomí.
Vláďa už taky začal střídat, tak teď jak to vykutálet ještě s ním Na metě 5 kilometrů do cíle nastupuje přímo ze špice Camrda, tak s Dreamerem to kotvíme. Po chvíli se za Camrdou vydává Luke a Vláďa musí na špic, jestli s tím ještě chce něco udělat. A on chce! Jede slušnou kudlu, s Dreamerem mu vlajeme za jeho zadním kolem, a dokonce to chvílemi vypadá, že si Luka s Camrdou dojede. Ale to už je to 500 metrů do cíle, já si ještě říkám, že by to chtělo celé orange pódium, a tak na metě 200 metrů nastupuji z háku, a ještě si málem Luke s Camrdou doletím. Povedlo se, Dreamer nakonec bere bramboru, ale poklona před Vláďou, jak to v oslabení dával! Kluci s Unlimited to vzali sportovně a vzájemně jsme si pogratulovali, vždyť stejně stále letos vedou 2:1 Rozhodne tedy Václavská jízda?

LukeOrange only


Po etapáku a dvou časovkách to vlastně už balím, od pondělí bez kola, až v pátek vyrazit pro držák na Garmina do Radotína a cestou zpět poškádlit kluky na Točný. No tam jsem byl solidně zatuhlej, tak jsem rád, že jsem si to takhle práskl, v sobotu by to mělo být lepší.
V nohách to je, po takovém létě musí, jen ta hlava už má asi po sezóně. To ale nevadí, pořád mě to baví a motivace na sobotu je jasná, pomoct klukům letos konečně urvat výhru na polabské klasice... S HonzouB a Kolíkáčem na start, tam těžko domlouvat strategii a marně namítat, že lídr do Polabí fakt nejsem. Nakonec to beru tak, že jsem holt backup za Carmdu, kdyby se něco stalo a začátek tak pojímám co nejvíc v klidu. Hned po startu se Kolíkáč ptá, jestli to nezkusíme. Tak sakra lídr snad nic zkoušet nemá, ne? První brdek po větru si ale neodpoustím, přeci tady to bolí všechny stejně a aspoň to dnes musíme udělat co nejtěžší...
Pak se jede poměrně v klidu, spíš propagační nástupy a já se snažím to neřešit. V jednu chvíli se brzdí na čele, že se vyvážím za Camrdou do miniúniku, ale hned jak je někdo za námi, tak svěšujem. Domlouváme, že to zkusíme až v druhém a třetím kopci, přeci jen je vidět, že do prvního budou mít všichni dost sil.
První kopec je tu, Kolíkáč jede na čele solidní tempo, motám se kolem a na horizontu to vypadá, že by se odjet možná dalo. Pod druhým kopcem se zas na čele zabydluje Kolíkáč a jede zas hned od paty. Je vidět, že tu není moc lidí, kterým by to úplně vyhovovalo, ze soupeřů snad jen Vláďovi K. V druhé půlce zkouším ještě přišlápnout, spíš, než nástup to je tak trochu test a demonstrace nohou. Doplní to ještě Camrda s Dreamerem a když vidím, že za námi je docela díra, tak si křiknu a rozjíždíme docela pěkný tempo ve 4 orange pod dohledem Vládi z Unlimited. Díra ale velká nebyla a předpokládám, že hlavně díky Honzovi Kulhánkovi je za chvíli balík u nás. Docela jsme se ale rozjeli a určitě v balíku proti nám nic moc neušetřili... Chvíli se pak nejede, tak potáhnu další magnet, ať úplně nevypadneme z tempa a ve sjezdu pak hákuju Honzu a Pavla z Unlimited a dole koukám, že jsme odjetý. Oni čekaj na balík, mě to nedá a jedu dál. Sice to za chvíli bude proti větru a naději to nemá, ale aspoň za mnou musí trochu jet, a ne úplně šetřit pod další kopec. Stejně jsem většinu náskoku získal zdarma ze sjezdu...
Za chvíli mě dojíždí Dreamer, aby mi řekl, že to nemá cenu. Vím ;-) Pak se zašít za Kapra a užít si ten de lux a all inclusive servis bezpečného a plynulého přesunu pod poslední kopec. Tam najíždím z čela, za chvíli mě hned střídá Kolíkáč se svým tempem a za ním Camrda a Dreamer. Říkám si, kdy přijde ten brutální nástup, ale spíš pomalu odjíždí. Podpořím to trochu tím, že zvolním a nechám to na zbytku, aby určovali tempo. A to docela opadá, takže díra vzniká docela pěkná. Před horizontem přišlápnu a zkouším, jestli někdo ještě bude reagovat. Ne. Takže to pálím přes horizont abych zapadl do háku Dreamerovi a zakřičel "jedem", dokud zbytek ještě vydýchává ten kopec. Točíme zase ve čtyřech a zase si vezeme Vláďu. Ze sjezdu se ne úplně srovnáme, tak asi něco ztrácíme. I po rovině to točíme poctivě, ale přijde mi, že tomu nějak chybí rychlost. V Týnci ještě pořád vidíme stíhací komando na námi, ale já nějak nepochybuju, že to musíme dát, když prostě pojedem, oni tolik odhodlání mít nebudou.
Po dlouhé rovince z Týnce je pak ztrácíme z dohledu a vypadá to dobře. Každý si našel svoje tempo a zdá se to už víc urovnané. Navíc Vláďa se zapojí do střídání i když asi tuší, že z toho pro něj nic nekouká. Za to fakt respekt.
To už se schováváme v lese a nejtěžší úseky proti větru máme za sebou. Cíl se blíží, a tak je třeba domluvit ještě nějakou strategii "na jistotu" a nenechat to na spurt, na který bychom si taky mohli věřit. Camrda nastupuje (i pro mě) překvapivě z čela. Tak rychlý test, co Vláďa a když nic, tak jedu taky. To už Vláďa nenechává, tak chvíli přemýšlím, jestli tenhle pokus o klidné druhé místo nebyl zbytečně hecující... Nakonec cíl ještě úplně za rohem není, tak se zmáčknu, Camrdu doskočím a ještě si pomůžeme udržet těch pár sekund náskoku. V cíli pak týmově vyrovnaní a za náma už letí Kolíkáč aby stupně vítězů dnes byly orange only. 4. Dreamer, 5. Vláďa, který ten finish měl hodně pěknej, chvíli sem se bál, že nás oba ještě sjede. Týmový úspěch pak ještě podrhne HonzaB, když vyhraje spurt skupiny pronásledovatelů, kterou s Kaprem spolehlivě hlídali.
Dnes to bylo velký, díky týmu to dopadlo naprosto luxusně, díky pořadatelům jsme měli krásnou trasu a díky soupeřům, hlavně Unlimited, jsme si fakt pěkně zazávodili.


Krajem Mirka Zbuzka

Břežanský kostitřas

Klikovy vrchy

DreamerKlikovy Vrchy s nadechem podzimu


Po dojeti Zizelicke 70 me hned Kolikac laka na nedelni UAC Klikovy Vrchy. Nechavam to otevrene, ale vecer potvrzuji ucast, protoze start je az v 11h, takze i kdyz se jde vecer ven, tak se clovek stihne vyspat a neni treba vstavat moc brzy. Rano me Kolikac nabira autem a vyrazime do obce Novy Dum kousek za Prahou. Po ceste zacina neprijemne mrholit, silnice misty mokra. K tomu zas o neco vetsi zima nez vcera, takze nalada na zavod pomalu klesa, ale uz jsme neco objeli, tak nas to nerozhodi. Registrace, kratke rozjeti a uz stojime na startu, kde se zas po delsi dobe vidim s J. Vorackem a B. Pruchou nebo J. Baierem, je tu i V. Tichy. Par minut po 11h se vydavame klesavym profilem do obce Mestecko, kde ma zacit vlastni zavod, do te doby se ma jet za zavadecim autem. Coz se sice jede, ale auto jede tak rychle, ze se vlastne zavodi uz zacatku.

Ve sjezdu trochu zaspim, byt tam nenajizdim az tak spatne, ale pres kostky jsem par pozic a cennych par desitek metru ztratil. Projedu vyfrezovany sterkovy usek, preletim koleje, kde me predjede Kolikac i J. Voracek. Zjistuji ze se me Garmin pta jestli chci navigovat na start trasy, aha, takze se mi nejak nezapnulo nahravani, ktere tedy zapinam az ted. Prichazi prvni velky kopec, celo je diky memu zabrzdenemu sjezdu o par desitek metru vepredu, nohy sice jedou, ale po vsech tech aktivitach vcera i drive ne tak, abych si docvakl uplne celo a zustal s nim. Predjizdim Kolikace, ale uz je tam dira. Mackam se, ale vic to proste nejde. Kdyz sklon povoli, je mi jasne, ze celo si sam nesjedu. Docvaknu jednoho borce a ve dvou sjedeme Cespu. Pak jeste K. Jezka a J. Jirince, ktery bude vzhledem ke svoji muskulature dobry tahoun do rovin.

Valime dal a celo na dohled. Kdyby na chvili zvolnili, sance sjet je by byla. Vidime je jeste pekny kus cesty, ale postupne je videt, ze uz to nedame. I tak se ale jede porad vysoke tempo a uznavam, ze tohle je skupina, kam dnes patrim a mam co delat, abych tu byl. Cespa take hlasi, ze v dalsich kopcich si vystoupi, vcera jel take zavod. Prichazi dalsi kopec, tam se jede docela dobre. Horsi je to ve sjezdech, kde staci chvili nedavat pozor a masina J. Jirinec nekompromisne odjizdi. Po ceste je par useku kde je vic mokro, ale neprsi, takze jen si hlidat ty sjezdy. To se mi stane malem osudnym ve sjezdu do Zbecna, kde se zamyslim a nez se rozmyslim, kluci jsou sto metru prede mnou. Nastesti za mostem a odbockou doleva si orazi, takze si je docvaknu. Do nasledneho kopce jsem aspon pekne rozjety. Nasleduji posledni km po rovine, dojizdime Rybu v rekonvalescenci a prichazi cilovy spurt. Tam uz na to nohy nemam a kluci ze skupiny jsou lepsi. Tri minuty pote dojizdi Kolikac. Placnout si rukama, natahnout vetrovku a mirime do tepla auta a domu. Byl to fajn zavod, zimniho jezdeni na ROUVY bude vice nez dost, takze kazdy realny zavod ma o to vetsi hodnotu!

KolíkáčJedeme jak o mistra světa!


Po sobotní týmové parádě v rovinatém Polabí začít hledat motivaci na nedělní vrchařský očistec kolem Berounky. Nakonec v autě jen Dreamer, ale u prezence překvapivě Ryba, Pantáta a vt. Podle webu připíchnutá stálice Strejda samozřejmě nechybí, jen chudák Oťas má nějaké rodinné problémy. Chtěl bych závodní kombošku, ale nestačila po vyprání uschnout, navíc je nějaká větší zima než včera, tak dolů krátký a nahoru dlouhý. Dreamer se zatepluje, jak kdyby jel na Pancíř. Nový Dům žije cyklistikou, konkurence se sešla navýsost skvostná! Starty za zaváděcím vozem jsou ošidné, navíc když je dole v Městečku jen letmý start.
Takže nic nepodcenit a jet pěkně vepředu. Jede se mi neskutečně bezbolestně, sebejistě, takhle se cítit, to chci vždycky! Zvládnout překopy ve sjezdu, kostky a ostrou pravou a jde se na to! Jsem sice v TOP 15, ale stejně to chtělo být ještě více vepředu, za přejezdem je tam díra a dědkovská elite nechytatelně odjíždí. Šrot na ikonickém segmentu "Městečko – Malá Buková", který většinou rozhoduje na Klikáčích! Zkoušet hákovat pomocné body jako je třeba Pepa Vejvoda, ale je to bez nároku. Stále čekám našeho Snílka, který někde zůstal za mnou, ten by mohl pomoci se tam pak na rovině zkusit vrátit. A už je tu, chvíli se přisát, ale tohle je moc! Bezradně koukám, jak mi metr po metru odjíždí. Ale musím bojovat, žádné čekání na grupu za mnou, navíc při pohledu dozadu je tam nějaké velké prázdno. Tak jsem tu zůstal na ocet, Dreamer už je ve skupině odpadlíků z čela, konečně se to narovnalo a já mám motivaci a snahu si to sjet. Ale ta skupina přede mnou je hodně vypečená, tohle nejsou Dobrovice, kde jsem si dojel Kapr-group. Bohužel, tam prostě nepatřím! Ale co to, někdo od nich odpadá, otáčí se a jako by čekal na mě. Laco Šindelář! Tak aspoň něco, točíme! Točíme! Dreamer-group je stále vidět, ale jede v 5 lidech, tohle asi nebude mít úspěch. Navíc u Panošího Újezdu nás dolítne mohutná grupa zezadu, kterou táhne borec jedoucí snad na koze. Tak teď trochu pošetřit, tuhle skupinu musím vyhrát
Prvním vrchařským testem jsou "Skryje-křižovatka U suché jedle", najet si dopředu a určovat tempo. Venca Cafourek a Laco, ti vypadají v kopci nejlépe, oba jsou v UAC, s těmi to musím na posledním kopci zkusit! Trochu jsme skupinu zredukovali, ale stále je nás přes 10 lidí, tak teď to jen bez problému přežít do Zbečna a v tom segmentu "Zbečno-Požáry" nechat všechno. Začíná foukat proti, teplota stále nic moc, a tak se těšit na magnety kolem Broum a Karlova, které zahřejí . Konečně padáme do Zbečna, já raději s bezpečnostním odlepem, ale na mostě už se zase cpát dopředu a nic nepodcenit.
Nohy jedou, žádná únava se nekoná, safra to jsou zase pocity. Vlézt na špic, vzpomenout na Romanov, kde se taky vždy rozhoduje. Laco a Venca kolem mě a za námi ďoura! Tak se přetahovat o špic a drtit pořádnou wattáž! Vysoká kola pomáhají a letí v přijatelných sklonech, musíme jim zmizet z dohledu! Píska a pravá, otočit se a zjistit, že jsou stále na dohled! Přestávám věřit, že se to povede, jsme už všichni na limitu. Ale doskakuje si k nám Jirka Halamka a to nám asi vlilo novou krev do žil. Točíme! Točíme! Vždyť za námi už jsou taky určitě na hraně a ten horizont prostě musíme jet!
Myslel jsem, že to bude do cíle nějak blíže, ale čeká nás ještě 10 kilometrů pořádné roboty. Ve 4 kusech roztáčíme kolotoč, evokuje mi to včerejšek, ale dnes to není s týmovými kumpány. Ale stejně je to tak opojné, když člověk cítí, že tohle bude mít šanci na úspěch, za námi za chvíli nikdo není vidět! Jedeme jak o mistra světa, tohle má náboj, kvůli tomuhle to všechno kolem má cenu podstupovat. Blíží se cílová lajna, jsme na tom všichni stejně, nikdo se neflákal, tak to tam můžeme poslat! Jako první se zvedá Venca, zkouším se za ním vyvézt, ale je hodně silný a výbušný, musím se před ním sklonit a pogratulovat! Ale i tak euforie, parádní trať, parádní zabezpečení, parádní závodění! Tenhle víkend jsem si dokonale užil!

RadimJízda na limitu


report

Bikeranch cup

Václavská jízda

LukeOdvážnému štěstí přeje


Po týdnu opět další lákadlo na týmový koncert v Polabí. Účast se zdá dostatečná, počasí ideální a vidina závěrečného posezení z toho činí neodolatelnou nabídku na sobotní dopoledne. Taktika se moc nevymýšlí, prý se uvidí. Na startu je asi nejmíň lidí ze 4 letošních klasik v Polabí, ale to nám určitě zábavu nezkazí.
Je odstartováno. Na čelo se nikdo nehrne, tak trochu rozjíždím balík a hlavně sebe... Pak si zajdu za Kolíkáčem domluvit, že by stálo za to trochu vyšponovat tempo na prvním brdku, což je bohužel taky nejtěžší "kopec" na trase. Kolíkáč nenamítá a před Starým Bydžovem mě odveze k čelu. Tam za to hned beru a čekám početnou účast za vlastním zadkem, jenže se otočím a všechny to nechalo v klidu...
Nevadí, počkám tedy a jede se dál. Nic moc se neděje, což je škoda, čekal jsem trochu aktivnější pojetí, když máme dnes početní převahu. Přichází brdek ze Žlunic, kde za to bere Honza Kulhánek a je třeba se zmáčknout, hlavně přes horizont, kde se nesvěšuje, ale přikládá. Tady bohužel ztrácíme Prófu. Začíná se ale aspoň něco dít a přichází další nástupy. Využívám zpomalení a taky odjíždím. Nikdo po mě nejde, tak aby to nevypadalo jen propagačně, chvíli si přišlápnu, využiju dalšího brdku a jedu pryč. Chvíli se větrám, než mě konečně dojedou a jdu se zase uklidit. Přijíždí Kolíkáč s tím, že sám neodjedu a zkusil by to ve dvou. Chvíli se dohadujeme, jestli je lepší zkusit jet ve dvou, nebo po jednom. Jeden sám odjede, ale nevyhraje, dva zase hůř nechají jet a dotáhnout to, taky sranda nebude... Bohužel se nedohodneme, příště to chce vyřešit před startem, nebo aspoň nominovat člověka co má prostě pravdu a zodpovědnost...
Pak přichází další brdek, kde se sice jede, ale nic se nestane, zkouším pozornost ještě při přejezdu přes dálnici a zas to trochu rozproudí atmosféru a následný kilometry na bočáku docela bolí. V jednu chvíli odjíždí Vláďa Kloz s Camrdou, což je pro zbytek evidentně win-win situace, takže balík sborově staví. Bohužel klukům se do žádného dobrodružství nechce, tak staví taky.
Já bych to roznastupoval, stejně už jsem začal, takže co. Čekám na otočku po větru. Hned jak se to otočí je táhlej kopec, kde jedu tempo a nahoře jsem sám s Vláďou, tak chvíli váháme, ale nakonec bychom i jeli, jenže nás zbytek docela rychle doletí. Zkouším odjet znovu, za chvíli mě doplní Kolíkáč, ale to je jak rudý hadr na býka a nemá to moc dlouhého trvání. Pak ještě jednou, ale nechávám odjet Kolíkáče samotného a až ho dojedou chci jet zase já. To už má zas délku aspoň pár minut a šetří to klukům vzadu síly.
Pak se přihlásí HonzaB, že pojede, trochu vyčkává, ale pak je to možná nejdelší dnešní pokus. No pěkný! Cíl už se blíží a v našem týmu cítím trochu rezignaci. Sám moc nevím, co si počít. Navíc krom nás a Unlimited jsou tu i dva lidi, co neznám a mám trochu podezření, že se budeme kočkovat tak dlouho, až to pak ve spurtu vyhraje někdo z nich, protože si jich nikdo nevšímá a jen se vezou... Zkouší to Kolíkáč, ale s Honzou K. za zadkem to není dobrá pozice, tak to radši zavírám. Sice se Kolík dušoval, že už bude spurtovat se zapnutým dresem, ale znáte to... Pak poslední dva brdečky, kde bych to chtěl zkusit přes horizont. Tuším, že zase s Vláďou, ale nikdo už nás nenechává, v posledním brdku naopak to chtějí zkusit všichni, tak se jede totál šrot. Přes horizont se vyvážím za Honzou K. Postupně to zkusíme snad všichni, ale zase se brzdí. Sice jsem už dost posekanej, tak to beru už jen čistě jako přidržení tlaku na Unlimited, ale jdu do dalšího nástupu. Cítím, že už to je hodně slabý a asi to cítí i ostatní, protože tentokrát se nikdo nezvedne. Naskočí tam docela díra a já se snažím to držet furt přes 50 km/h. Daří se a odbočku do cílový rovinky najíždím první s náskokem. Ještě se zvednout a cíl už je blízko, poslední otočení se, abych se na pásce nedivil, ale mám i čas zvednout ruce a cíl projet v pohodě s úsměvem.
Nakonec z té rezignace vzniklo v posledních pár kilometrech slušný peklo. Já měl teda kliku, že to vyšlo na mě, tím spíš, že jsem dneska spíš počítal, že tam někde chcípnu jako domestik nebo návnada pro soupeře a výhru vezme třeba aktivní Kolíkáč z nějakého sólo úniku... Každopádně síla týmu se opět ukázala jako klíčová, takže díky všem za účast a jejich watty.

Maraton Česká Lípa

Pocta Pacovské vrchovině

LukePocta opět nezklamala


Na tenhle závod jsem se těšil skoro celý rok. Když ho posunuli na konec září, dávalo smysl to vzít jako takovou pěknou tečku za sezónou. A v podstatě to i hezky vyšlo, že ještě jakž takž forma byla a chuť se ždímat pomalu vyprchávala. Ale nažhavit se mi po loňském zážitku problém rozhodně nedělalo. Bohužel jsem nenalákal nikoho z týmu, doufal jsem aspoň v Kapra nebo Kolíkáče, což by jistě vyprovokovalo Léňu, ale nakonec z toho nic nebylo. Trať si docela dobře pamatuju a tak rozjetí jen lehce, aby zjistil, jak cejtím nohy po včerejším Polabí, kde to byli jen dvě hodiny po rovině, ale s NP 261W.
Chvíli pokecám s Víťou z CFC Kladno a jdeme na start. Začíná se do kopce, který ale není extra těžký, takže by měl nahoře zbýt očesaný balík, ale nemělo by to ujet. Díky tomu moc neřeším místo na startu a stejně tak nestresuju, když se nepodaří zacvaknout a do kopce najíždím vlastně na chvostu. Dle předpokladů se celkem v pohodě dostávám víc dopředu a nahoře jsem na chvostu balíku, pak se jede v poklidu až pod nejtvrdší stoupání z Hrobů, které začíná docela tvrdou stojkou. Tu samozřejmě všichni jedou jak umí. Mě ani 450 W nestačí, abych byl s čelem. To jsem ale ani nečekal a navíc je to z části i tím, že čelo prostě najíždělo do kopce po sjezdu dřív. Nicméně to ničemu nevadí, protože jak se sklon trochu umoudří, dotahujeme se ještě s pár lidma do balíku. Pak chvíli pohoda jazz, než to zase trochu zabolí ke konci stoupání, následné rovince a ještě jednom horizontu. Celkem přes 10 minut kolem 300W vysvětluje, že jsem nějak neměl pomyšlení si ještě vybudovat lepší pozici než ocas balíku. Příležitost k tomu byla, ale nohy a hlava si říkali, že to bude v pohodě. Pak je to takové klesavé s pár rovinkami a brdkem v Mlýnech, který jsme přeletěli, že ani nestačil kousnout. Pak zase cílový/startovní kopec, kde jsem v pohodě vysel, když se to začalo trhat, tak se i sunul vpřed a i když se to trhlo, v prudký stojce kolem cíle jsem měl pocit, že tam ještě naskočit nebude takový problém. Ještě jsem si všiml Jirky Belfína kousek za mnou a rozhodl se, že nevsadím vše na spurt do balíku, ale dojedeme to s Jirkou. Přidali se k nám ještě 4 borci, ale ty moc nestřídali a spíš se pletli. Nakonec jsme je orvali z háku a ve dvou to mastili za balíkem. Let to byl neskutečnej, totálně jsem se rozsekal, ale balík jsme nedolítli. Stejně mě to ale hrozně bavilo. Dole pod kopcem z Hrobů nás ještě zbrzdilo nějaký nedorozumění s autem na křižovatce a dolítli nás ti zbylí 4. To mi ani tak nevadilo, protože Jirka si to chtěl dát "v časovkářském stylu", což mě v danou chvíli málem zabilo. Byl jsem rád, že jsem nějak vylámal tu stojku a ocenil, že tempo ve zbytku kopce bylo přijatelné. I tak nás nahoře místo šesti bylo pět a jelo se dál. Nejvíc tahal Jirka B., přestože měl s sebou ještě dva týmové kolegy, kteří ale povětšinu času jen kroutili hlavou a vypadali z nasazeného tempa docela nešťastní. Já a Jirka Halamka jsme docela střídali, takže se pořád docela jelo. Rychle to uteklo a najelo se do posledního kola. Poslední kopec z Hrobů začal docela nevinně, ale Jirka Belfín byl čím dál tím víc na špici, až nás prostě jen vláčel nahoru. To přestalo bavit jeho dva kolegy a ti to odpojili. Zbytek, tedy já a druhý Jirka, jsme se s tím taky docela rádi smířili, neb to nebyla naše kategorie, tak co ;-). Sice jsme přišli o tahouna, navíc zbyli na tahání jen dva, ale zase se pod poslední kopec mohlo jet trochu víc v naší režii. Z Mlýnů jsem si trochu protáhl špic a zkusil soupeře potrápit v předposledním brdku. Nohy tedy ještě nezemřeli a jelikož zbytek už předtím v kopci nevypadal úplně odpočatě, rozhodl jsem se poslední kopec jet odspodu v tempu a doufat, že nahoře budu ten nejmíň unavenej.
Poslední kopec má tři prudší části, jinak je to spíš magnet nebo rovina. První část jsem se snažil držet přes 300W, to docela šlo, tak jsem pak ještě trochu přišlápl a naznačil loktem, že by někdo mohl pokračovat. To se nepotkalo s kladnou odezvou, tak jsem si zvolnil pod 300 a čekal na další prudší část. Tam jsem zase přidal, na konci už jsme zůstali jen ve dvou a najednou tu byla vůle jet. Rád sem tedy na pár vteřin zapadl do háku a čekal na poslední stojku. Do té jsem se opřel na plno a do cíle tak dojel s pár metrovým náskokem.
S výkonem spokojenost, NP 270W takže ještě o něco lepší jak v sobotu. Po shlédnutí stravy pak trochu mrzí, že z balíku jsem odpadnout nemusel, protože jsem ten úsek kde se to rozpadlo jel stejně rychle jako čelo, jen jsem tam najížděl moc vzadu. Ale to je stará známá věc, navíc nikde není psáno, že by to nakonec vedlo k lepšímu výsledku. I tak jsem si to užil, pořád se něco dělo, což je trochu i tratí, která je zajímavá, jezdivá a nemá hluché pasáže. Už teď se těším na další ročník, tentokrát snad, do třetice, s bohatší oranž účastí.


Časovka na Truba

BarbánekPěkný Svatováclavský den!


Ročník 2021 bude,bylo na stránkách CSC klubu, takže po dvou letech se časovka Truba pojede. Pro mě domácí závod s dlouholetou tradicí a z domu na start to mám 2km,ale i tak se mi tam vlastně nechce. Tento rok skoro moc neběhám, kolo tak trochu a hlavně holdovat dobrému 🍺 vlastně žít a užívat si, to mě baví letos moc. Slovo intenzita je pro mě jako nejprostší slovo….ale které to vlastně jé!😂 Myšlenka na závod vlastně ani není, hlava tak nefunguje. Chci být jen v roli diváka a povzbudit kamarády a cpát se koláči co mají vždy ve stánku v prostoru staru 😉 Jenže z tohoto stavu mě dostává Kája, která říká máš to doma a bude tě to mrzet😂 Úterní slunečné ráno slibuje krásný den a hojná účast Šlapek tu správnou atmošku. Tělo funguje dokonale a starťák je 😂 Před půl jedenáctou vyrážím na prezentaci, kde potkávám známé tváře ale i nové, nálada všech fajnová, člověk je jako ryba ve vodě 😂prezentace a krásné číslo 66 už je na sedlovce. Přes hodinu volna využít lehkou jízdou podívat se k cíli a zafandit a zase dolů ke startu. Lehce po dvanácté hodině odhodit vše zbytečné a jít se trochu projet. Paní mi ještě říká, doufám, že mě dojdete na té široké cestě jinak křičte 😂 a odjíždí. Start se blíží zapnout Garmina a začít ukrajovat první metry na těžký převod, kde mi vycvakne jedna tretra narvu jí znovu do našlapů a jedu co můžu. Chladný vzduch pouštět do plic po tom jsem vůbec netoužil, ale jinak to nejde. Paní dojíždím v úzké pasáži a tak řvu, že jedu z leva. Chvílemi si ulevit ve stoje a pak zase sednout na prdel a točit klikami. Poslední pasáž v lese tam se snažím dát něco těžšího ale pocitově to nejede, už jsem na asfaltu a tak se zvednout a nechat tam vše, cíl. Čas na Garminu se zastavil na 6.48 min, časomíra na 6.50min. Na ty voe to není vůbec špatný. Bolest na plicích a problém popadnout normální dech si užívám hezky sám, ale kdo v tomto místě né 😂 Sjet hezky do prostoru startu a znovu pokecat. Vyhlášení a Orange přehlídka dresů na stupních vítězů byla obrovská, Gratulace všem pánové! Jonáš neskutečně 👏👏👏 a ostatní také nádhera, bylo to opět veliké!!! Po skončení pěkně s Honzisem, Harnym a Jirkou Smolou o kterým jsem věděl, že tam bude, ale netušil vůbec kdo to je 😉a že i s ním pojedu na černou svini do Kosteleckého pivovaru. Byl to pěkný Svatováclavský den😂
Škoda jen, že největší konkurence nepřijela 😢
Rok 2019: 44 let :: 67 kg :: 6.55 min
Rok 2021: 46 let :: 73 kg :: 6.50 min
Tak v člověku přeci něco ještě bude….😂

RadimPočasí bylo výstavní


report

Okolo Tábora

KolíkáčMatroš pomalu dochází a nebude!


Jako když feťáci dostanou echo, že už matroš pomalu dochází a nebude! Opojné krátké – krátké a nasávat sluneční paprsky a hladké asfalty! Tohle se neomrzí! Ještě nás doplňuje LukiDan a dodává tomu parádní šťávu! Tohle není podzimní výlet, tohle je pořádný maso! V neznámé krajině sešlápnout plynový pedál až k podlaze a hákovat co se dá! Když zbydou síly vlézt na špic a oplatit kamarádům tu rozkoš v háku. To není země, to je zahrádka! Hodinu od baráku a jste najednou na jiné planetě. Bez aut, bez provozu! Hrajeme hru, kdo najde díru v asfaltu, tak vyhrál! A takhle ji hrajeme 150 kilometrů a málokdo něco najde. Stádlec a padáme k Lužnici. Prý to bude rovina, ale tohle je pravý alpský sjezd. Sice krátký, ale o to kouzelnější místo dole u řeky.
Stádlecký řetězový most přes Lužnici stojí od roku 1975 pod městysem Stádlec a je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Původně, v letech 1848–1960, překlenoval Vltavu u Podolska. V roce 1959 byl jako Podolský most prohlášen národní technickou památkou. V letech 1960–1975 byl rozebrán a přemístěn na dnešní místo na Lužnici. Wikipedia.
Krása, dívat se na dílo našich předků. A pak už to zase drtit směr Bechyně. Tohle si prostě zaslouží pravý italský kafé se zmrzlinou a zákuskem. A větrník! Sluníčko do nás pere, tohle je fakt říjen? Sedělo by se sedělo, ale tlačí nás čas a zbývající porce kilometrů. Vítr pomáhá i k nejvyššímu bodu výletu až do výšky přes 700metrů. Tak tady už je v hlubokém lese cítit, že podzim nemilosrdně přichází. Tady nechceš defektit, to bys umrznul ve škarpě. Naštěstí to prolétneme bez zastávky a užíváme si v závodním stylu sjezd do Mladé Vožice. Takhle mě z kopce dlouho nebolely nohy. A další peklo má přijít, Řemíčov – Výlevy mi z nohou udělá totálně prázdné nohy Luke stupňuje tempo, s LukiDanem vlajeme. Kilometr do cíle a já prosím už jen o vytočení nohou, nechci k autu přilítnout na 190 tepech Safra to se to tedy povedlo, Luku díky za ukázání skvělých míst, ten okruh neměl chybu! LukiDane díky za špice a společnost!


LukeOslava cyklistiky


Prvního října, den prý cyklistice přející (jak jsem zjistil večer, mezinárodní den cyklistiky). Nějak se nedaří pověsit kolo na hřebík, nebo aspoň do trenažéru. A to je dobře. Předpověď totiž hlásá krátký a Kolíkáč chce jezdit asi dokud nenapadne sníh. Koloděje už jsou naštěstí dost krátké, aby člověka zničili na několik dní, navíc se na náš výlet chytne ještě LukiDan. Vytáhnu naklikanou trasu s názvem Belgie - málo kopců, upravím délku a přidám pár stojek, aby to nevypadalo jako rovina, i když vím, že většina bude jen o svezení. Ale moc se mi do kopců nechce a na pár stojkách v nejhorším kluci nebudou čekat dlouho.
Začínáme za Miličínem a přestože nabereme sotva 100m do výšky, prvních 15 km nás zahřeje víc než dost. Což ale nikomu nevadí, protože úplně vedro ještě není. Konečně se začíná klesat a užíváme si kýčovitý černý asfalt bez děr. Vzhledem k hustotě provozu ani nemusí být nový, srnky a bažanti do něj díry neudělaj. Obkroužíme Jistebnici, kam sice vede luxusní asfalt, ale to už jsme loni jeli. A tady není o nic horší. Neustále klesáme podél potoka, až v Nadějkově přichází první Belgická vložka. Promotat se mezi domy a po úzké polňačce stoupáme ke zdejší kapličce. Ne, shodit na malou a odfláknout to prostě nejde. Prudký sjezd ukazuje, že příště by to chtělo projet i z druhé strany. Opět se napojíme do údolí a pokračujeme v pozvolném klesání dál. Proč se místní říčka jmenuje Smutná, to v tu chvíli nemůžeme pochopit. Následuje stoupání na Radihošť, naštěstí o dost kratší než moravský skorojmenovec. Pak zas pořád na jih, s mírnou podporou sklonu a trochu větším odporem větru. Za Opařany už točíme směr Stádlec a to je další silniční klenot. Protáhnout se po hrázi rybníka, přehoupnout se přes menší brdek a pustit to dolů k řece. No pustit to úplně nejde, neb silnice je ne moc široká a dosti klikatá, ale zážitek to je intenzivní. Pak foto na mostě, který toho na most zažil nemálo a s podivem sledovat, že Lužnice pod ním utíká k jihu, i když ku Praze by to měla kratší na druhou stranu.
A hurá nabrat zpět ztracené metry, což není zadarmo a zadarmo není ani následný přesun směr Soběslav. Vítr je dnes poměrně silný a nechat si malou mezírku je i na výletě navýsost nebezpečný hazard. Euforie ale propuká vzápětí, když se naše trasa stočí po větru. To i podzimní kamenný nohy chtějí jet, co to jde. Úzká silnička k tomu vybízí, jen Tatra v protisměru občas trochu vyděsí, ne místa tady moc není. Znovu překonat Lužnici a zamířit si to do Bechyně a rovnou na náměstí. Byla tam i cukrárna, ale Kolíkáč zavelel stylově "Gelateria!". A byla to dobrá volba. Posezení jak na Gardě.
Do Soběslavi to proti větru docela zabolí, Kolíkáč docela zatápí a LukiDan zdatně sekunduje. Za to já se nějak propadám do podzimní letargie. Pomůže až průjezd lesem, kde se vítr trochu uklidní a hlavně traktor, který nás (vlastně jen mě) kousek popoveze. Ze Soběslavi tak nějak pořád stoupáme, ale začíná pomáhat vítr. Vezmeme to přes Choustník, kde se v neděli závodilo a kde je i největší provoz z celého výletu. Zemědělci nespí. Pak nás ještě prožene pán na elektrokole. Do kopce s námi drží krok a komentuje naše watty, na rovince mu chceme ujet, ale místo toho docela přiloží a jede nám pěknou špic. No dobře by se za ním letělo, pomáhá mu to prý do 50. Ve sjezdu mu ale mizíme, přeci jen by si s námi asi hodně rychle vybil baterku. Stoupáme z Hrobů směr Chýnov a Kolíkáč se nějak rozzávodil. Horizont v dálce za zatáčkou nás ale zase rychle uklidní, to by už hodně bolelo. Pak Chýnov a další stoupání, pozvolna pořád 3% a pořád aspoň 25 km/h. Občas si pochválíme, že tyhle zimní švihy na pohodu mají své kouzlo, ale jinak se moc nemluví. Nakonec se vydrápeme do 700m a užijeme si dlouhý průjezd lesem, kde už vládne podzim a lesáci. Naštěstí bylo sucho, tak těch pár míst zanesených kůrou nedělalo větší problémy. Pak se jen pohoupat směr Rodná. Začínáme se trochu kočkovat a končí to pětikilometrový sjezd do Vožice v závodním stylu. Tudy jsme jeli už loni s Turistou. Auto je dnes ale jinde, tak míříme na západ, kde v cestě stojí poslední pořádně okořeněný úsek přes Řemíčov, kde se dá nenápadně nabrat 100 metrů. Přitom ze začátku 4% nevěstí nic hrozného, jen pěknou úzkou asfaltku mezi chalupami. V lese by ale člověk už čekal konec a místo toho 11% rampa až kdo ví kam. No na podzimní výlet až až. Nahoře dvě vesnice divných jmen, jak k nim asi přišli? Hlasivské Výlevy a Řemíčovské Výlevy. Kolíkáčovi výlevy v kopci přejdu a dělám, že jsem je neslyšel. V Belgickém závodním stylu to mažeme dál, přeci jen vidina konce dodá ještě nějakou energii. Konečně Kolíkáč vyhlašuje konec a vytočení nohou, projíždíme poslední vesnicí Mitrovice, kde nám ještě z rozhlasu pustí veselou píseň na uvítanou. Tak to se povedlo, stejně jako celý dnešní den. Díky borci za společnost, krásná oslava mezinárodního dne cyklistiky.

Zbraslavská osma

Třebešín děti

Hájek

Tour de Brdy

DreamerPremierovy defekt na Brdech


Zavodni vikend pokracuje, z virtualniho sveta se presunujeme do realneho a ze to dnes je pekna tvrda realita. Trasa zavodu Tour de Brdy totiz vede v mistnim vojenskem prostoru, kde abys kvalitni silnice pohledal. Takze se doporucuje gravel, nekdo jezdi i na MTB. Ja beru aspon zimaka s 25mm plasti, zatim jsem tu vzdy mel stesti, uvidime jak to bude letos. Cesta s Kaprem ubiha rano svizne, ale jak clovek vyleze z auta, ocekavana zima se hned do nas pusti. Slunce sviti, ale je kosa. Na startu nic nehrotime a radime se hodne dozadu. Po startu se jede pres ty velke cilove kostky, takze letos je pojedeme dvakrat. Hned clovek vidi prvni vypadle bidony. Pak uz ale zacina usek lesem, kde s Kaprem a Kolikacem predjizdime dost lidi. V najezdu do kopce je celni balik samozrejme pryc, ale to se dalo cekat.

Vlastne mi to tak vyhovuje, dneska jedu jako podpora Kolikace a Kapra. Prvni kopec mame za sebou a formujeme se do pekne skupinky. Prichazi dalsi stoupani, ted se jede po peknem asfaltu, vypada to az idylicky. Po dalsim kostkovanem useku do kopce, ktery lamu na velkou, zahlasi Kolikac ze ma defekt. Posila me s Kaprem dopredu, protoze Kapr jede o bednu v UAC. Takze jedu s Kaprem. Dojizdi nas skupinka s bikery, ci gravelisty. Je tu i Vitek Tichy, ktery to pekne pousti z kopce. To ja jedu opatrne. Prichazi ostra doprava do kopce, kde letos zvladnu vcas shodit na malou placku. Oranzova sotolina na hrebeni Brd, do kopce si delam naskok, abych z kopce mohl jet vic v klidu, protoze der zacina opet pribyvat. Kolem Padrtskych rybniku se mi dari dojet skupinku odpadliku z Elite, je tu i Jirka Baier. Chytam slinu a posouvam se dopredu. Dalsi kopec po kostkach v lese, pak sjezd po asfaltce.

Ten ovsem konci dalsim usekem s dirami na mamuty a jedna z nich se mi stava osudna. Predek jeste skocim, ale zadek dopadne na hranu a procvaknu. No skoda, Brdy jsem jel tak petkrat a doted mel stesti. Jednou to prijit muselo. Hned za mnou prorazi dalsi kluk v tom samem miste. Sundavam kolo, chci menit, ale zjistuji ze mi chybi hadicka s ventilkem v pumpicce. Ona nechybi, ale je zasroubovana uvnitr a zavit je zatuhly, coz mi v tom stresu nedoslo. Takze tlacim kolo a cekam az se objevi nejaka dobra duse s pumpickou. Kapr projede, ale ma co delat, aby udrzel pozornost mezi dirami, takze si me nevsimne. Prijizdi Kolikac a dokonce hlasi, ze mi venuje posledni bombicku, no parada! Tak jen opatrne nasadit plast a vyzkouset tento zazrak techniky. Dari se, do cile zbyva 14 km, prevazne uz z kopce a po peknem asfaltu. Tim spis skoda, ze me to potkalo az takhle na konci zavodu. S Kolikacem dojedeme tymove, v cilovych kostkach jeste par lidi skocime a jsme v cili. Posledni hromadak sezony se mi libil, pri zavode zima ani nebyla. Hrebeny Brd jsou krasne. S temi dirami je to proste hop nebo trop, ono i s gravelem / mtb by to misty bylo na hrane. Tak treba zase za rok!

KolíkáčPoslední hromaďák v kategorii


Letos to nějak nechce všechno skončit, chuť stále je, připíchnout číslo na záda a pustit se do boje v Brdech. Navíc když brácha jede o zlato v celkovém UAC seriálu, tak je hned o motivaci více. Brdy jsou zrádné, bude to hlavně o štěstí nechytnout defekt. Dorazit s rodinkou, která si udělá menší výlet v nádherně nasvícené krajině. Ten podzim, tedy vychází neskutečně, i když dnes to bude hodně o nízké teplotě, ale slunce září a bude nás snad lechtat svými paprsky. Prásknout si pěstmi s Dreamerem a Kaprem u auta, pozdravit Oťase s Pilounem a vyfotit se Jirusem, který dnes jede jako vrchní domestik své dceři. S Jirusem ožívají vzpomínky na všechny ty maratónské bitvy, jó to byly časy
Úzká cyklostezka je před startovní čarou již narvaná k prasknutí, tak lezeme hodně dozadu a budeme tak nuceni se probíjet startovním polem dopředu. Chvíle pěkného asfaltu a pak hned přes louku na tvrdý tankodrom. To se ani nedá nazvat kočičí hlavy, to je prostě jen pro těžká obrněná vozidla. Ale přežili jsme to, je to krásně natažené a dá se bez problému předjíždět. Takže levá strana silnice, cítit za sebou bráchu a držet ručičku wattmetru stále přes 300. Kosíme jednoho po druhém, už jsme v lese a začínají první brdky. Ale stále to jede, má to náboj, poslintaná brada, tohle je pro mě tak naplňující, když jedu na někoho.
Čekal jsem, že nás někde Dreamer přežehlí a již ho neuvidíme, ale dnes jede s námi, tak to jsou pohledy na orange vyrovnané dresy. Ve stoupáních přizpůsobit tempo pro Kapra a na horizontu zase za to vzít, spojujeme korálky ve větší skupinu. Přichází kostkové stoupání, jede se mi navýsost dobře, moc si to užívám. Ale euforie nebude mít dlouhého trvání, měkne mi zadek! To snad ne! Defekt, fakt že jo! Dreamer s Kaprem staví, chtějí pomáhat, ale já je vysílám dopředu, všechno mám, to snad zvládnu.
Situaci, kterou nechcete, projíždějící borci kolem a jen smutné pohledy na to moje neštěstí. Ale beru to sportovně, vím, že v tomhle závodě se to ještě může pěkně přesypat v pořadí. Duše, bombička, všechno se povedlo a valíme dál. Teď jsou tu již jen jednotlivci, motivace ale je, dostat se dopředu, tak to nešetřím. Jsem tak rozparáděný, až nezaregistruji ostrou pravou, která je do nechutné stojky, mám tam slušně naloženo po sjezdu, takže nestihnu vůbec přehodit. Tak z toho slézt, zabzučet si s řazením a shodit na kašpara. Teď se rozjet je taky oříšek, ale nakonec se sápu do té hrůzy. Dojel jsem si Pilouna, přebrodil se v prachu a ve větvích přes nejvyšší bod trasy a padám k padrťským rybníkům. Je tu parádní příroda, tohle snad není hodinu autem od Prahy, to jsme v nějaké přírodní rezervaci!
Silnice jsou místy pěkný tankodrom s ostrými hranami kolem děr. A po jednom takovém úseku v krajnici náš Dreamer. Nemáš pumpičku, ptá se? Ne, jen bombičku, pojď to dáme! Tak si dát tyčku a bidon, mezitím to Karel sundává, nandává a já tam pošlu bombu se vzduchem. Zase se povedlo, zase nás předjelo mraky lidí, ale my si ten dnešek už nenecháme zkazit. Lezu na špic, táhnu Snílka do cíle, ten na pár chvilek taky vystřídá, ale ty jeho špice to chce zlepšit, to cítím dokonce i já! Cíl se nezadržitelně blíží, ještě se vysápat po tankodromu a předvést pro nás vítězné kolečko po hladké cyklostezce a za ramena se chytnout do cíle. Kapr to nakonec zvládl a bere zlato v celkovém UAC poháru, paráda brácho! Jo pěkné to bylo, i přes defekty a celkové pořadí v hloubi startovního pole jsem si to moc a moc užil, a an to vlastně nešlo jinak, vždyť to byl můj poslední hromaďák v kategorii M40…


Chomutov-Načetín

Jičín-Poděbrady-Jičín

DreamerTymova casovka v mrazivem nadechu


Nedelni rano me vita hlaskou na Whatsuppu, ze je venku mraz. Za rozbresku me nabira Kolikac a jedeme pro Kapra a pote smerem do Jicina na tymovou casovku ctveric na 90 km s prevysenim kolem 500m. Cestou na start si musim poslechnout od rady starsich, jak jsem vcera nejel tymove na Kapra. Pouceni pro priste zni, vyjasnit si co znamena hlaska na startu "jedu s vami" vs. "jedu na Kapra". Je ale pravda, ze v v posledni tretine jsem se nechal trochu unest zavodem, holt ze me asi nikdy nebude povahou "domestik" Jan Hirt. Naladu mi zvedne a ranni unavu odvane kafe na benzince a rumovy kolac z Brd. V Jicine uz nas vita Luke, posledni clen nasi vypecene sestavy. Sice se trochu "vtipne" otira o moje kolo, ktere jako jedine neni casovkarske, az si pripadam trochu jako "nechtene" dite, ale verim ze to byly jen vtipky. Samozrejme bylo ale jasne, ze vykon jako F. Ganna s mym kolem nepodam, i vzhledem k predchozim odjetym zavodum.

V podstate bez rozjeti startujeme kratce po 9h, za stale ledoveho pocasi. Slunce sviti a postupne se rozjizdime. Kolikac zacina hecovat, ja zjistuju, ze sice toho minimalne v prvni pulce na spici moc nepredvedu, ale aspon neodpadam z haku a mel bych to s kluky se cti objet, z cehoz jsem pred startem mel uprimne strach, abych od prvniho km nekricel "mooc". Jen kdyz nastoupi Kapr, tak mam co delat, abych ten hak vubec chytil. V euforii dojizdime na 20. km soupere startujici tri minuty pred nami. Jenze ouha, je tu necekana odbocka z hlavni doprava, Kapr na prvni pozici, Kolikac na druhe, ja na treti, Luke na ctvrte. Abych to zkratil, Kolikac skrtne a Kapra a bohuzel lehne. Leve rameno narazene, uprimne jsem neveril ze budeme pokracovat, ale po asi ctyrech minutach to Kolikac zkousi rozjet a rika, ze pojedeme dal. Tak jedeme, ale tempo je uz samozrejme mensi. Na zel. prejezdu se mi protoci riditka, ktera nejsou jeste dostatecne utazena po servisu a trochu mi zlobi presmykac, jinak ale Canyon drzi a jede pekne. Na otocce to vypada, ze bychom to meli dojet do cile, takze postupne nasleduji useky, kde zase docela jedeme. Ale od toho padu je jasne, ze to uz neni ono a myslenky vsech se upiraji ke Kolikacovi, aby byl v poradku. Poslednich 15km presto jeste jedeme na co kazdy ma a skoro 2,5h jizdy jsme zpet v Jicine. Kudos Kolikacovi ze to nezabalil, jak se rika pady k cyklistice patri, ale samozrejme to boli o to vic, kdyz jste toho svedkem na vlastni oci nebo to sam zazijete. Pocasi jinak nakonec bylo prijatelne, zima pri samotnem zavode nebyla. Kazdy den neni posviceni, priste se nam to urcite povede lepe!

KolíkáčKluci omluva, že jsem vám zkazil den!


V týdnu konečně impuls a rozhoupání se pořídit pořádný časovkářský hardware, tak teď jen vyladit software, aby to všechno do sebe zapadlo. Časovka družstev na 90 kilometrů, to je již předem zajištěná velká dávka emocí, navíc když jedeme ve skvostné orange maratónské sestavě: Kapr, Luke, Dreamer a já. Pořádná zima je v 9h. v Jičíně, tak volím dlouhou variantu hadříků, ani se nemá cenu až tak rozjíždět, dnes to bude dlouhý boj s chronometrem. Kapr s Lukem hned po startu roztočí řemeslo, moc dobře ví, jak se každá vteřina při časovce počítá. Taky se snažím na špici dát tomu plný kotel, ať za mnou ztěžka loví hák Dreamer jediný nemá kozu, má jen nástavce a trochu se s tím pere. Takže ho tam dlouho vepředu nenechávat, jelikož rychlost padá. Vím, že on uhákuje všechno, tak ho ani nehlídám, jestli tam za námi je a věřím mu . První brdečky, první sliny na rtech, má to grády, hecujeme se a letíme. Skvělý asfalt bez děr, přepínám si mapku na budíku, kdy bude odbočka z hlavní na Dymokury, ale zatím máme 15 kilometrů za sebou a času dost. Najednou je před námi vidět čtveřice startující 3 minuty před námi a to zvedá emoční hladinu v krvi do vysokých hodnot. Kapr drtí špic, já hned za ním a chystám se na to, až je přefrčíme. Tak jsem se na to soustředil, aby ta moje špic byla zase tvrdá a bolavá, že přišlo nějaké zatemnění mozku. Zrovna, když jsme na úrovni toho druhého týmu, koukám, že oni odbočují doprava. Kapr už se tam taky sune, ale já vím, že tenhle manévr nedám! Zařvu ještě na bráchu: jeď rovně! Ten se zase vrací do přímého směru, ale já jsem si již lízl jeho tretry a koza začne nebezpečně poskakovat. Ta reakce přendat ruce z hrazdy na brzdy prostě nebyla tak blesková, seběhlo se to strašně rychle a já jdu k zemi na levý bok. Jasně cítím, jak hlava s helmou břinkne o asfalt, nohy zůstanou zaklíněny v kole, kluci mi musí vycvaknout pravou tretru. Vnímám, hlava se nemotá, žádný otřes mozku se nekoná, pomalu vstávám a jdu se opřít o svodidla. Do pr*ele! Nadávky létají vzduchem, Boa kolečka na tretře ohoblovaná, ale koza naštěstí v pořádku až na omotávku. Chci jet dál, tohle musím dokončit, i přes tohle fatální zdržení! Sedám na to, zkouším roztočit nohy, zdá se, že to půjde, jen loket je rozbitý a do hrazdy ho nedám. Kluci jsou z toho taky skleslý, na otáčku jedeme nejedeme, furt se o mě starají, jestli jsem v pohodě. Ale jo, jen mě to strašně štve! Po otáčce už je to jen časovka dvojic, je to na Kaprovi s Lukem, točí se vepředu, my s Dreamerem se jen vezeme. Věčná škoda, taková krásná trať, sluníčko svítilo, jen to prohlížení asfaltu jsem si mohl odpustit! Kluci omluva, že jsem vám zkazil den!

Hurá v říjnu na Ještěd

DreamerSeverni rijnovy vitr na Jestedu


Koncem zari vidim, ze v kalendari chybi Hura v Rijnu na Jested. Pisu Kaprovi, jestli letos bude. Kapr naplanuje termin, trasu a vsichni se muzeme tesit na dalsi epicky cyklo vylet. Sobotni rano nas vita studenym severnim vzduchem kolem 5st, ale je pod mrakem. Pocitove je ale kosa poradna. Chybi hecir Kolikac, coz me fakt mrzi, nicmene to znamena, ze se nikdo nema k tomu jet rano po ose z Jiza. To mi dnes nevadi, po dvou Rouvy zavodech v predchozich dnech mi to bude bohate stacit ze Sojovic. Ranni cesta s obetavym Mlhosem, ktery me na posledni chvili vzal do auta a spolecne s Camrdou mirime do Sojovic. Tady uz se vsechno chysta, spolecne foto a po pul devate muzeme vyrazit.

Ackoliv mam zimni obleceni, je mi zima. Stale je pod mrakem, takze radeji jedeme vic, abychom se zahrali. Na spici se skoro nedostanu, ale ani vzadu neni o zabavu nouze. Po nejake hodine a pul prichazi prvni curaci pauza, kterou vsichni s vdekem vitaji. Stejne tak par cervenych semaforu. Cas se trochu napit, dotahnout povolena riditka, povytahnout sedlo a tak dale. Zatim vse probiha az na tu zimu dobre, obcas vykoukne slunce a vsichni zaciname ozivat. V jednom sjezdu praskne VT drat a bohuzel to musi otocit nazpet. I takove pribehy Jested pise. Zbytek po kratke pauze miri dal. Pod Jestedem pauza a instrukce, druzstvo se rozdeluje na ty, co pojedou az nahoru a na ty, co pockaji na parkovisti. Vrchol je v mracich, takze ne kazdemu se tam chce.

Po rozjeti za to vezme Camrda s Vladou K., ja se zakecam s Cespou a HonzouB, kde se ujistujeme ze dnes zadny srot nahoru nepojedeme. Zahy ale vidim, ze Luke si chce doskocit vedouci dvojici, to se mu po jednom brdku dari, mne nikoliv. S dalsim borcem z Unlimited je ale mame na dohled. Kdyz zacne samotne stoupani po hlavni k parkovisti, odpoutam se od Unlimited a dojedu Luka, ktery si vystoupil. Jak jsem se rozjel, tak jedu podle sveho tempa dal, protoze v te zime jsem usoudil, ze to tak bude nejmene bolet. Odbocka na parkovisti a zbyva posledni usek. Camrdou s Vladou jeste parkrat zahlednu, ale jedou naplno az nahoru, tak uz je nedojedu. K vysilaci prijizdim pekne zpoceny, ale spokojeny, v ramci moznosti jsem to vyjel slusne. Nahore cekame chvili na ostatni a tradicne se do nas pusti zima, byt i tady nahore na chvili vysvitlo mezi mraky slunce. Cespa nas vyfoti a letime dolu na parkoviste, kde ceka zbytek.

Padame dale dolu a ladime noty, kde bude nejaka benzinka, protoze takove to "uz je to jenom 20 ke Kaprovi" zname z lonska a nema cenu tam dojet uplne na srot. Nasleduje sjezd po uzke cyklostezce, kde jsou odvodnovaci kanalky. Tady si ustele kluk z Unlimited. Nastesti je v poradku a tak jedeme dal. Co je ale nejhorsi, ze je porad velka zima. Slunce ne a ne vylezt, klepu se porad zimou. Stavime az na benzince v Mnichove Hradisti, kde davam horkou cokoladu a snim zbytky zasob. Konecne clovek trochu rozmrza a kdyz vyjedeme, tak teprve ted se objevi na delsi dobu slunce. Pak uz se z toho stava epicky vylet, slunce sviti, zima mi neni a prestoze sil na rozdavani taky moc neni, skupinova jizda dela svoje. I tak ani tyhle posledni dve hodiny ke Kaprovi nejsou zadarmo a ta zastavka na pumpe se dnes ukazala jako spravna volba. Na cele dneska nejvic prace odvedl Camrda, Luke, Vlada K, diky za to!

Kapr si da par zkratek ve stojce po trave, aby si srovnal zada a na konci nas protahne kolem Maso Ohen Coud. Na tachometru mi chybi pet km do 200 km, takze vyprovodim kousek domu Tomase, ktery statecne jede nazpet do Prahy na kole. Dal bych to s nim asi taky, ale popravde, mam toho tak akorat dost a vynechat pohosteni u Kapra by byl hrich! Polevka, nakrajene maso, kafe, satecky a panak na zaver, bylo to deluxe. Hodinka v druznem hovoru utece jako voda a nastal cas louceni. Cespa a Unlimited odjizdi take po ose, zbytek v teple aut. Energie se mi vraci, ale stejne kdyz me Mlhos vysadi kousek od domova, pusti se do me opet zima. Dvere od bytu oteviram v 18:59 coz je jedine stesti, protoze byt to o par minut driv, jeste bych v tom rozpolozeni snad vlezl na Rouvy a dal si zavod, ktery prave zacinal. Takhle ale hned mirim do vany a horka koupel se ukazuje jako ta jedina spravna a rozumna volba. Nic se nema prehanet. Ackoliv bylo dnes pocasi spis zimni, nez podzimni, stalo to za to a byla radost videt tolik slapek i neslapek pohromade. Ttohle dokazou jen takoveto spolecne jizdy!

LukeJeštěd jak se patří


No, letos jsem to teda neodflákl a zdraví přálo, takže si můžu úspěšně odškrtnout účast na všech týmových vyjížďkách. Ne, že bych jinak na Ještěd nejel, ta atmosféra je prostě jedinečná. Tentokrát zvítězil rozum a nikdo to nehecuje z Prahy, což je do velký míry tím, že největší blázen má nakřáplý rameno a zůstává doma, ale i tak by to letos s přemlouváním jednoduchý neměl.
Sojovice tak pomalu začali přemýšlet o zavedení modrých zón, ale nějak jsme se nakonec vešli. Kaprovic převlékárna praská ve švech a HonzaB střídavě kecá a vyrábí zimní tretry. S-Works a TESA k sobě pěkně ladí, ale díky tomu kecání nabíráme trochu zpoždění. To ale pranic nevadí, protože slunce se schovává za mraky a každá minuta je vlastně dobrá, třeba už konečně vyleze.
Vyrážíme v poklidu směr Lysá, v lese je mi docela zima, holt jsem zimní variantu ještě odmítl a u rukavic a na nohou zvolil optimistický podzim. Nohy ale v pohodě, jen ruce docela mrznou, bunda naštěstí drží zbytek těla v pohodě. Za Lysou se dostanu na špic, to už je mi teplo všude a jsem rozhodnut nevystřídat, dokud nevyleze sluníčko. To naštěstí netrvá nějak extra dlouho a za přejezdem ve Všejanech už se suneme do závětří. Je nás asi 17, tak aby se dostalo na všechny. Pak přichází úsek, kde je pořád něco rozkopáno a spousta semaforů k tomu. V jednom takovém tankodromu zjistím, že se mi hla řídítka, tedy nejspíš se zas vyklepaly ty šroubky, co to drží. Dělám si bezpečák, abych to srovnal a nezdržoval. Ještě hlásím, že netřeba čekat, stačí když si na čele trochu zvolní... Dreamer se mnou počká a čekají i další, asi aby mi nechyběla motivace na dotahování zpět. Nakonec to docela chvíli trvá, ale zase je aspoň zábava. Zábava je i to, že to dojedeme akorát před dalším semaforem... ale aspoň není zima.
V Plazech překonat silnici Jičín - Boleslav a zavzpomínat na naše jarní Jičínské cyklo lázně, v Bakově se napojit na starou silnici na Turnov a nabrat severní směr a neuhnout z něj. V Mnichově Hradišti ztrácíme vt, který řeší prasklý drát. No jet s tím půjde, ale radši to rozumně točí domů. My pokračujeme dál, údolí na Český Dub má krásnou podzimní výzdobu, a to si chcete užít z první lavice. Chce to i Dreamer, a tak si užíváme výletní tempíčko s extra výhledem. Chtěl jsem tak jet až do Dubu jako záminku k tomu si pod Ještědem vystoupit, ale to nevyšlo. Zkusím to ještě za Dubem s Čespou, ale nakonec se dlouváme jinak. Lidi, s kterýma sem chtěl jet nahoru, jedou jen na Výpřež, ale většina se shodne, že závodit nebude. Těším se tedy na pokec v grupetu, ale v první stojce se to celé rozpadne. Camrda s Vláďou K. odjíždí, chtěl bych se zapojit do další větší skupiny, ale největší skupinou je teď Honza Kulhánek. A to jen proto, že je sám z nás prostě největší. Ještě nás dojede Dreamer, ale na pokec to nevypadá. Jelikož to zatím nebolí, tak si říkám, že bychom mohli doskočit ještě čelo s Camrdou a Vláďou, protože pořád máme ztrátu cca 50 m, takže o moc víc nejedou. V rovnějším úseku nás tedy zkusím přiblížit, aby to vyšlo akorát před rovinku pod serpentýny. To se daří, i když jen mě. Jak "snadno" jsem přijel mě trochu zvyklá, že bych si přeci jen zazávodil? Zatím to celý táhne Vláďa, takže by to chtělo mu vystřídat, abych pak nebyl za blbce. Což je vlastně dobře, protože původní plán byl dnes v klidu a neměl bych to měnit. Pod první serpentinou tedy děkuji za odtah a loučím se. No, když vidím, jak odletěli, tak si jen gratuluju, protože bych na to stejně asi neměl. Takhle mě ještě přežehlí Dreamer, který si nějak to nezávodění rozmyslel a zbytek se sice blíží, ale nijak razantně, takže můžu vyjet nahoru docela v pohodě a nebude se na mě čekat, což je dnes ideální scénář.
Nahoře rychlé foto a mrazivý sjezd dolů, vyzvednout kluky na Výpřeži a pomalu a opatrně novou cestou přes Druzcov. Kanálky jsem si tu nahoru pamatoval, ale dolu je to trochu oříšek, protože jsou fakt hluboký, široký a rychle za sebou, takže je to docela o synchronizaci brždění a balancování průjezdu. Pustit to trochu víc a skákat se nezdá jako proveditelné, protože jsou fakt blízko u sebe. Jedu opatrně z čela a čekám, jestli to někdo přeci jen nepustí. Nakonec mě začne předjíždět Honza Kulhánek, ale nemá u toho kolo a za chvíli už přistává. Naštěstí je v pohodě, jen si vyslechne nějaké to hodnocení od porotců. Ale samý desítky, takže uspěl. Pak už je zase teplo a v Osečný už se po polívce sluní Sukes. Nikdo mu nevěří, že sámoška má zavřeno, ale je to tak. Je tu poptávka po nejbližší pumpě po cestě a pár lidí se nějak nemůže smířit s tím, že nejbližší pumpa je v Hradišti a navíc není po cestě. Kapr slibuje max 20 a 20 minut. Ale je to dobrá hodina. Trasa je ale pěkná, přes Kotel po luxus asfaltu, pak po cyklostezkách ze Smržova do Všelibic a Hlavice. Tady se Kapr pídí po odbočce na krutopřísný kostky, co jsem inzeroval v týdnu. Popravdě mě nenapadlo, že to někoho naláká, ale slibuji odbočku ukázat. Na otázku, jestli jedu taky, ale popravdě odpovídám, že ani náhodou. A že si nemyslím, že se to dá vyjet. Nakonec se najdou jen dva odvážlivci, ale druhý úsek se jim stává osudným. Prý mokrý a moc trávy, no holt to chce jezdit na jaře jako Roubaix. Nebo klub přátel Hlavice, co by to trochu uklidil...
Dál přes Vápno a Jivinu míříme na Mnichovo Hradiště. Volání po pumpě se ozývá čím dál častěji, takže odbočit z trasy a naštěstí je jedna příhodně hned na kraji města.
Doplnit zásoby energie na poslední dvě hodiny. Na cestovatelské nouzové gely opět nedojde, ale od toho jsou rezervní. Když už mám dole krátký, tak dávám Magnum a chystám se odložit i bundu, ale až se zase rozjedeme. Zapadnu do poslední lavice k Oťasovi a kecáme. Mezitím na špici nějakej velešpicař, protože dozadu hodně dlouho nikdo nepřijíždí, až kopec z Dolního Cetna nás zase promíchá. Pak se zas dostanu dopředu a pozvednu tepy, což nepobere tepák, který už chtěl asi spát. No nemám k tomu daleko, ale Magnum je třeba spálit, než se přijede do Sojo, takže se tam ještě párkrát otočím. Tepák se probouzí, ale baterka si tedy asi říká o výměnu. To už ale naskakují známe vesničky a ve Skorkově propuká ta pravá euforie. Garmin nakonec hlásí přes 190 km, tak ještě že jsem tu autem. Navíc pohostinství u Kaprů zas za tři Michelinský. Jedou se zas docela bomby, polívka, koláčky, Argus, slivovice a vředová víla... No ještě, že tu jsem autem Hlavním bavičem tentokrát HonzaB, ale to by bylo na zvláštní report. Díky moc všem. Jako vždy krásná akce, těším se zas na jaro.

SukesIkonická 180


Ještě v úterý testuji Lukeho, zda někam než začne v kolodějském čase pršet nešvihne, ale cítí se tak švihnout s sebou do postele, ale těší se už na sobotu, zalehávám na trenažér a jedu po půl roce bez něj svůj obvyklý trénink, hodnoty znám po minutách a nazpaměť, vím, že to bývá na podzím vždy slabší, ale cítím se ještědsky namotivován a zajíždím jarní časy , neuvěřitelné, to se mi ještě nikdy nepovedlo, ale poslední týden na KOlodějích vyšel skvěle, hlava nechce končit, hlava žene nohy do závodních kadencí a hlava nedovoluje plícím vadnout, to nechávám zase až z Chocerad, hlava je na Lopatě, hlava je na mých letošních několika nejslavnějších KOlodějích, kdy se letělo páďo, kdy Robert chválí , znovu a znovu motivuje a zároveň ví jak si to užívám, kdy posečká a kdy Luke zkonstatuje za posledních 30 minut průměr 41,3 a já u toho všeho byl, jako poslední jako nejslabší , ale byl.
A teď je sobota před 8.30 a já tu znovu jsem, tentokrát na jedné z největších ikonických hranic se dotýkajících dvoustovek a mých nově posouvajících se výkonnostních hranic, nejsem tu dnes nejstarší ani nejslabší, ale vůbec nejsem na tyhle dálky trénovaný, na druhou stranu po Zlaťáku už vím, co mě čeká, těším se a to mě uklidňuje nejvíce. 17 lidí na startu a ještě cestou tuším někde kolem Loučně nabíráme 18tého. Neskutečné a současně vím, že v tomhle počtu a s Camrdou, Cespou , Lukem a Unlimiťáky na čele s Vláďou se rozhodně průměrem 27 nepojede a to mě těší dvojnásob, samo letí se průměrem přes 31, na špici proti severáku je třeba wattově přitápět, na druhou stranu mi připadá, že stále někde stojíme na semaforu nebo kontrolujeme koeficient chcaní, ale cesta ubíhá až neuvěřitelně rychle , neskutečný Kapr zná každou odbočku nazpaměť a už mě ani nepřekvapuje , že i v absolutně rovinatých pasážích dokážou v obcích najít 181 stupňové vracečky následované úzkými prudkými serpentinami jak v Andách a a už vůbec mě nerozhodí, když Luke avízuje teď už jen rovina a následuje posázaví jak na KOlodějích, ty jsou s námi srdcaři všude, vzpomínek na Roberta byla spousta...
Luke ví, že se v Dubu odpojím, Kapr láká až k parkovišti, také pár lidí nepojede až k parabole, ale já ještě tento rok raději upřednostňuji v Koruně dubu (samo v Koruně v Českém Dubu, ale šplhal jsem tam a navíc po kostkách jak k nebi... ) po 3h příjemnou přestávku s vývarem a grogem, není mi zima , ale přesto se rád prohřeju, podzim dnes o sobě dává vědět, ale silnice suché, to je hlavní, a v klídku po té vyrážím do Osečné a připadám si jak snad na Šumavě, 6km pořád do kopce , na náměstí zkontroluji, že sámoška fakt zavřená a 20 minut se vyhřívám na poledním slunku, aby už 14ka nejstatečnějších dorazila a přesto zkoušela přesvědčit nedobytné dveře sámošky, marně , valí se tedy na nejbližší pumpu, která ovšem čeká až v Hradišti, odsud pak všichni evidentně pocitově i slovně naladěnější na finální hoďku a půl . Špici nejčastěji a velmi dlouho okupují Camrda s Vláďou a valí 40 kou, velmi příjemné, vzadu na čtrnáctém místě na pohodu, tam by a to všichni zvládli i klidně 43, příště zdokonalíme, ale ve druhé lajně za nimi, které se nyní už nevyhýbám, se musí wattovat též , ale baví mě to a mám na to a tak si užívám, další pozdrav Robertovi. Nájezd do dalšího sázavského brdku, kde jsi Luku, kousek přede mnou, jo opakuji si nezapomenutelné samá rovina, ale jen v duchu, protože se mačkám tak, že nejsem schopen vydávat jiné zvuky než po dechu lapající funění a dvojice Camrda s Vláďou zase závodí a rozvěsí postupně všechny po kopci jak korálky, na horizontu čekačka jak na Kolodějích pod Robertovým velením a další pozdrav tedy směřuje na jižňák! Tempo s blížícím se cílem vystupňované, na špici opět řádí VláĎa s Camrdou , já za nimi ve druhé dvojce , valí i ve sjezdu, tam se drží lajna a v následujícím minibrdku se mačkám s nimi a vedle mě však stále prázdno, ohlédnu se a díra 30m , ti dva navíc chtějí střídat uklízí se za sebou ke krajnici , já za nimi , ale dlouho marně čekáme než někdo zaujme špic, do kopce už se nikomu moc táhnout nechce. Závěr si bere do režie Luke a valí na čele sám, jak kdyby v Sojovicích čekala prémie, no vlastně pod pergolou celý plný prémiový stůl, ale to už všichni znáte...
Dal jsem v sobotu svou druhou 180ku, moc si vše užil, čau Roberte, a chvíli mě jen večer bolelo za krkem , dnes se cítím úplně v pohodě a těším se na teplé říjnové Koloděje v následujícím týdnu.

Pečecká 10

Rožmitálský cyklokros

Vítání Martina na bílém kole

LukeReklama na wobjíždění


Poslední tradiční vyjížďka roku, tak rychle to uteklo. Navíc počasí luxusní, před týdnem v krátkým a na sobotu zase jasno a sucho, že by to snad i šlo na jednici. Ale je listopad a je třeba si to přepnout v hlavě. Co je ráno mokrý, to do večera neuschne. Beru tedy zimáka, stejně jako většina, přeci jen řešit někde uprostřed sjezdu v lese, že je najednou mokro a zabahním lidi kolem, to mě moc nebere. Nakonec se pár mokrých míst ukázalo, takže to byla dobrá volba. Navíc jsem aspoň to bílé kolo dovezl, když už se termín "záhadně" posunul o týden dřív a nenasněžilo.
Ráno ještě řeším problémy s brašnou, ale naštěstí mi trenér naordinoval snídani až po hodině jízdy, takže sraz stíhám. Experimentálně ověřuju, jak je to s těma glykogenovejma zásobama, když normální tempo je úplně v pohodě, ale zvednout zadek v kopci mě rázem přenáší pocitama kamsi pod Kasárna... aspoň mám motivaci se těmhle výkyvům výkonu vyhnout. U drátů Kolíkáč a z Chodovce pak slušná banda i s posilami z Koloděj...
Za Krčí chvíli na špici s Mnichem, trochu ho popíchnout, jestli dneska jede Mnich, Piloun, nebo kdo. Za odměnu v každým brdku zkouší moje glykogenový zásoby, až si z toho musím hrát na rozumnýho a snažit se ho trochu zklidnit. Pak se promotat přes řeku a nabrat pod mostem Dreamera a Čespu. Ideální čas na snídani, poslechnout si k tomu pár komentářů a jede se dál. Tady je silnice pěkně mokrá, takže kdo nemá blatníky chvílema šíří bláto vpřed i vzad. Nechám si větší díru a snažím si zaplout do řady blatníkářů. Tím jsem se docela zabavil, až koukám, že se blíží přejezd v Radotíně, letos ještě zablácen, ale pamatuju si, že mi to tu uklouzlo loni i předloni, takže extra opatrnost je na místě. Brzdí všichni, takže ho překonáme skoro krokem, stejně ale přede mnou padá Dreamer a ještě u toho stíhá nadávat. Fakt mi to přišlou jako dlouhá story, stejně jako můj manévr, abych se vyhl. U toho mi to opět na přejezdu ulítlo vzadu, ale jen trošku. Ještě koukám, že Sukes co jel vedle mě, se nevytočil a taky lehnul. No, v první chvíli jsem čekal, že to bude jen nepříjemná blátivá epizodka, ale nakonec teda chudák Dreamer upadl asi nejhůř jak mohl a my čekáme na sanitku.
Po nějaké půlhodince pokračujeme v ponuré náladě, kterou rozjasní až čerstvý vzduch ve stoupání na Ořech a na kopci hřející slunce. V Chýnicích zase topí Mnich, na horizontu lezu na špic a stavím, ale špicaři maj ještě léto, takže se jede dál. Jen tak tak háknu nadšeného Sukese, ale všichni rozhodně nejsme. Párkrát tedy zařvu moc, ale bez odezvy. Nechávám závodníky jet a čekám na zbytek, kde už sice operuje Čespa, ale ani tak to na sjíždění utrženého Kolodějského expresu nebude.
Tenhle problém se ale vyřeší sám, protože watty sice mají, ale trasu neznají, takže se musí vracet a naše grupa je rázem čelo. Další brdek už jsou naštěstí na špici rozumnější osoby, a tak se v klidu dostáváme až na start sprinterské prémie. Stíhám ještě sundat bundu, protože už je hezky teplo. Navíc v očekávání, že se bude závodit už od startu. Ale to se neděje. Vypadá to, že snad ani spurtovat nikdo nechce, až v poslední zatáčce zezadu utočí Čespa a za ním Camrda. Já si takticky hlídal Radka, který se zvedá, já s ním a padáme Čespovi do háku. Tedy já ne, protože protijedoucí hasiči nenechávají moc místa spurterským soubojům. Radek se ještě protáhl, já si sáhl na brzdy a počkal. Vtip celý akce pak podrtrhl HonzaB stojící a fotící u značky, takže celá ta akce s hasičskou tatrovkou stejně byla jen o druhé místo...
Pak už si užíváme místní prosluněné terasy, jaký rozdíl oproti tlačenici u krbu uvnitř. Tohle je ta pravá listopadová Mallorka i s čokoládovým dortem nakonec. Po zhruba hodince opalovačky míříme dál. Já zjišťuji, že jsem cosi zlého nabral do klik nebo středu a radši se držím vzadu, protože s mým orchestrionem mám rázem problém vydržet sám a nechci moc pokoušet ostatní. Doma nakonec rozborka-sborka pomohla, ale v první chvíli to bylo na vhození do Ameriky...
Blíží se vrchařská prémie, a tak si říkám, že to třeba soupeře rozhodí, ale ne. Jede se vcelku tempo, ale bez nástupů. Ten zkouší jen Kolíkáč, ale až moc okatě to vypadá na nástup poslední. V půlce se zvedá Viky a s ním Jirka, Radek a Čespa. Camrda s Kolíkáčem zůstávají sedět, já se ocitnu v meziprostoru, chvíli je zkouším dojet, ale pak na to dlabu. Ještě se otočím a vyhodnocuju, jestli mi stojí za to se dál nějak mačkat, nebo ne, když už mě předjede max Camrda. A hlava vcelku jednoznačně vyhodnocuje, že to v listopadu za to nestojí, takže nakonec i horší čas než loni na samotku, ale chleba se bude lámat jindy...
Pak už jde jen o přesun domů, který probíhá dle tradičního mlado-zimního schématu, kdy prostě trvá, než se všichni naladí na wobjížděcí tempo, které vyhovuje všem. Ale je to kousek, takže to nikomu nevadí a kdo chce blbnout blbne. Já se vcelku ochotně uklízím do neblbnoucí skupiny a užívám si trochu té základní vytrvalosti, která vlastně tak nějak od března vždycky chybí...
Na závěr ještě tradiční Točná, tradičně na kecačku a pohodový přesun domů, kde ještě trochu vázne domluva kdo, kam a kudy, což málem končí grande smotkou v Břežanech. Ještě tak navštívit Dreamera v nemocnici, to by bylo hodně stylové, ale naštěstí jsme se nějak vymotali. Krásnej den na kole to byl, moc rád jsem všechny zase viděl, a to je ta nejlepší pozvánka a motivace na zimní výlety. Do tý zimy se mi vůbec nebude chtít, vstávat do tmy už vůbec ne, ale přisednout do vybrané společnosti v polabském kupé, na to už se fakt moc těším. Díky!

SukesMartinská vyjížďka


Dnešní Koloděje, pardon, mírně nezvladatelné emoce, samo Martinská vyjížďka začíná už v průběhu týdne mým naléháním, aby přes všechny tradice vzaly šlapky jednice, ještě ráno to zkouším, když skoro sucho , už téměř azuro , 5 stupňů a navíc Radek definitivně potvrzuje, že dorazí a to doufám ještě ne sám. A je to tu Radek přijíždí i s Vikim a Jirkou , po dlouhé době vidíme i Roberta a ten se nestačí divit, že na Chodovci to vypadá jako na Strašíně, jo varoval jsem, Kolodějský manažer Sukes úřaduje nonstop a všude , od Barranďáku 14 lidí, fantazie, 7 dvojkařů - blatníkářů , 6 jednic resp. skoro jednic a jedna nula , v létě mi jeden , co občas jezdí na Koloděje, říká, pořád čtu tvé reporty a chtěl jsem tě konečně poznat, hned mu skáču do řeči , musíš jezdit častěji, ani ty nejlepší reporty nestíhají realitě, slibuje..., a pokračuje , ty se strašně podceňuješ, vždyť jedeš dobře, ne , pořád jsem nula, ale už VIP nula , taková, na kterou se čeká, které se pomáhá, která se posouvá, kterou nelze nepochválit. která na rovině uvisí vše, která jako nikdo dokáže organizovat zaručeně poslední Koloděje, (což ostatně slyším i dnes a na každém metru a od každého s kým se potkám ve dvojici, až tak a takhle slavný a nepodceňovaný jsem zas úplně netoužil být, ale fakt, že se nakonec jede a sejde se i 10 a více lidí mi stojí za jakékoli narážky) ,která už do téhle skvělé party prostě patří...
Přesun do Radotína se překvapivě stává soubojem a kličkováním všudypřítomným kluzkým staveništěm, všichni viditelně rozladěni, už jsme se přece měli na pohodu rozšvihávat do prvních brdků a místo toho přijde na šikmých kolejích pád Dreamera, v marné snaze dobrzdit resp. se mu vyhnout se pokládám též, ale jsem jen špinavý a spadl mi řetěz, jinak vše Ok, to Karel sténá a vyhrožuje minimálně klíční kostí, čekáme na sanitku, tahle skvělá parta drží jednolitě při sobě , při nástupu do RZ mu přejeme rychlé uzdravení a zavážíme mu kolo do Bike centra Radotín. Pak už první test ve stoupání do Ořechu, zatím na pohodu, ale je mi jasné, že bude hůř, vlastně líp, ty motorky jsem sem nahnal, abychom se ještě naposledy, ha haha zase smích, s nimi proletěli páďo, a už je to tu první únik si nenechám ujet, jsem ve střehu od začátku, Radek, Viki,Camrda, JIrka , Turista a já odjíždíme a tak rychle, že míjíme odbočku a musíme se vracet, to už si přestávám užívat, protože tihle esa, když zalehnou a bude to byť jen mírně do kopce, budu mít problém, naštěstí jsem uvisel a tihle superdomestici docvakli ostatní velmi rychle a jedeme kompaktně zase všichni dále. Nádherná krajina, spousta švihařů proti, jo tohle je též zaslíbený kraj i eliťáci se jím rádi prohání, paráda, jak už zase slyšíme od Roberta, jenž se nenechá rozhodit trpěním na blatníkách, určitě jako já má s sebou Kolodějskou múzu, ta nedovolí roztrpčit, ta je s námi všude, aby né , vždyť jsme skoro doma, na každé druhé křižovatce směrník Nučice... A na prvním místě nepřestáváme myslet na ty naše skvělé holky , které nám tolerují tyhle úlety, jak trefné v případě Radka a spol., a i v listopadu , viď Radku a spol. , ještě jednou velké díky a stejně jsme pořád na prvním místě s vámi!
A už dorážíme do Srbska, neuvěřitelně vyhřátá terasa nám nedovoluje ani pomyšlením koketovat s vnitřkem a okupujeme celý venek, jen zevnitř s námi koketují pinglice, jenž přes reproduktor , nechtěně humorně vyhlašují neskutečné menu položky, aby při hlášce dvě rakvičky , HonzaB jen vykřikl , to bude pro Dreamera, ani černý humor dnes nesmí chybět a to ještě mediální magnát Čespa si též přisadí a komentuje přes reproduktor naše objednávky. JIrka je spokojený , ale zároveň dodává, že je dnes stejně nějaký divný den. Pak už se valí na Svatý Ján , to ještě dávám, ale stoupání k lomu , místy 12%ní mě odsouvá na pozici ne VIP nuly, sice těsně , ale dojíždím poslední , resp. za mnou už jen Oťas. Rychle se otřepu z této očekávané potupy a jsem nachystán na poslední let a ten přichází , na čele Radek s Vikim stupňují tempo, hákuji , za mnou cítím JIrku, ale jak říkal divný den, nezávodí s nimi, minibrdek a oni se zvedají, visím skoro na horizont, úžasné, ale třetí nebudu, zas až natolik divný den to není, řekne si JIrka , aby skončil za mnou , a jde přes mě, skvělé aspoň mě k nim zadarmo dotáhne, ve čtveřici valíme dál jak na KOlodějích, tohle nemohlo nechat chladnými Camrdu s Turistou a dotahují se též, nádherný asfalt, do zad končící ještě účinný svit dnešního slunka a příznivý vítr, úžasné listopadové bomby, užívám si a moc , letíme Třebotovem a v 3%ním stoupání 34 km, mačkám se, to musím uviset, blíží se horizont, pokud se zvednou, končím, ale jedou plynule a závodí až v následném sjezdu. Pak už jen postupné odpojování domů a děkování všem za úžasný švih, dojíždím s Robertem a Lukášem, kteří též neopomenou poznamenat, že zítra bude podobně teplo, tudíž v 11h na Strašíně zase další nekonečné poslední KOloděje, to ne, ale jak i Míra poznamená, určitě se ještě nějaké povedou, na což hned dodávám, že ve středu má být teplo a vyhrožuji, že je písknu od 12h do 15h, buďte už teď tedy ready! Ještě jednou všem velké díky, já si to a moc zase jednou užil a hlavně hodně pozdravů na dálku Dreamerovi a brzké uzdravení a informujte , jak na tom je!

Velká kunratická

Večerní běh městem Čelákovice

KolíkáčTvrdá lekce


Touha zažít tu opojnou atmosféru oranžové večerní bitvy keckách přebíjí zdravý rozum, který říká, neriskuj, máš letos 5 kilometrů naběháno, bude to poprava těla i duše. V týmovém autě atmosféra jak před zavíračkou v restauraci, plánují se velkolepé časy a nahlíží se do historie, kdo kdy to za kolik dal. Já teprve tam zjišťuji, že nepoběžím s Lukem, jelikož on věkově dává hlavní závod, a já jsem tak odsouzen hákovat rozlítaného Kapra, který závodí v keckách každý víkend. Legenda Pavel Prchal se již na nás směje v šatnách místní školy, jó bude to velký! Cvičně oběhnout jeden okruh a vyladit se do závodního úboru, bude to na krátký – krátký. Předstartovní foto a prásk! Letíme na náměstí, běží se mi tak lehce, čumět na záda Kapra, kousek před námi Pavel, Kocour, Bobek a Camrda. Až mám chuť si nastoupit a potáhnout Camrdovi špici, aby mu čelo neodběhlo. Ale on ví, co dělá, na rozdíl ode mě. Kapr trochu ztrácí ve výběhu k vlnitému plechu, tak si vlézt před něj a chránit ho před větrem. To jsou stavy, jsem prostě talent, netřeba mně trénovat, prostě to tam zůstalo z minulých let Jeden okruh za námi, Kapr mě střídá, krásně točíme jak na kole, Luke s Kuřetem a Luckou fandí jako o život a moc si to užívám. Pavel stále na očích, věřím, že ho v závěru musíme spolknout. Další okruh za námi a mně naskakuje malá dírka, no což, to přeci umím si to doskočit. Ale najednou v pravém stehně se něco děje, sval mi někdo vyměnil za dřevěnou třísku, která mě začíná solidně bodat. Uááá to je bolest! Tak to asi nebudu talent, jak jsem si před chvíli myslel, ty wado já snad musím zastavit! Belhám se jak postřelený kůň, chytám se lešení a protahuji levou nohu. Je konec! Sundám číslo a jdu ho s ostudou vrátit? Anebo to zkusit volně znovu rozběhnout? Pere se to ve mně, přes jdou další a další borci a mně je to úplně putna. Svět se cvrknul na tu nekonečnou dálku pod cílovou bránu. Bolest trochu ustoupila z levé nohy a přesunula se do pravé. Tohle už nelze nazvat během, klopýtám a sykám při každém kroku. Lucka kouká jako z jara, co se stalo, ale stále fandí a fandí. To na mě budou čekat, jestli ještě dám ten poslední okruh, letí mi hlavou, za mnou přeci již nemůže nikdo být. Ale co, jdu si vypít kalich hořkosti až do dna, ztrestat se za to nic nedělání a užívání si palmiček, bílého písku a all inclusive. Luke s Kuřetem se řežou smíchy, když okolo nich projdu s číslem na hrudi, ale já to musím dát, nesmím si zvykat závody jen tak vzdávat. To by člověk neřekl, jak může být 1 km dlouhý, ale nakonec tu bránu vidím a padám do rozjařeného šlapkovského klubka. Bejci závidím vám, jak lítáte a gratuluji k parádním výkonům. Snad se dám trochu dohromady na mistrák do Brodu

LukeVečerní běh!


Běhám! Tedy asi tak od půlky října a většina zdejšího osazenstva by to během nenazvala. Vlastně mě to moc nebaví, ale osa Dymokury - Radotín je poměrně silná motivace, protože asi jediný opravdový přínos pro cyklistiku v běhu shledávám v tom, že namáhá a tím posiluje kosti, naprosto v protikladu ke kolu... Cíl je vlastně jedinej, uběhnout desítku v Brodě a nestrhnout na sebe pozornost místem kdesi příliš na chvostu.
Přichází slavná chvíle Garmin hodinek, kde je jakýsi trenér Greg, se kterým se prý dá domluvit na cílovém tempu a on zařídí vše ostatní (aspoň takto prezentace mé drahé polovičky). Zvědavý Greg chce vědět kolik toho tak naběhám, načež usoudí, že si radši žádný cílový tempo dávat nemám. Na oplátku mu odseknu, že budu teda trénovat jen 3x týdně a ať se snaží. Greg chvíli přemýšlí a počítá, načež se vytasí s tajemným plánem, kde první běh je test 5 minut na max, zbytek se prý uvidí.
No upřímně, nic, co bych chtěl ještě někdy opakovat. A ke konci sem toho už ani moc neviděl. Trenéra jsem evidentně zklamal a od té doby plánuje jen běhy pomalé a o něco pomalejší.
A tohle celý mi letí hlavou zhruba 3 minuty po startu večerního běhu, na který jsem se fanfarónsky přihlásil, abych po delší době zas zažil to oranžové opojení. Vlastně jsem se přihlásil i abych věděl, jakým tempem tak vlastně běžím, když běžím rychle (tedy ne rychle, ale s maximálním úsilím, jak se teď moderně říká). Na hodinkách svítí 4:40, za chvíli znovu, takže tak nějak se asi pohybuju. Čelo mi dávno uteklo a začali mě předbíhat další lidi. Říkám si, že to mě asi teď čeká do konce závodu, respektive do chvíle, než budu úplně poslední... Jenže už mě nikdo nepředbíhá a mě se běží docela dobře. Vlastně bych řekl až hodně dobře, kdybych se nebál, že to do cíle nemůžu vydržet... První seběh kopečku, snažím se hledat hák za borcem co běží stejně jak já. Jenže jak prohlásil předtím někdo v autě, hák tu funguje stejně jak na rouvy . Kašlu na to, běžím si svoji stopu ala Kapr v časovkách, ani metr navíc. A borec odpadá. Ty jo, co teď budu dělat, nemám si zvolnit? Hlavou mi šrotuje, že je to možná hodně optimistický tempo, dyť kolik já tak běhám "normálně"? No Garmin doma odpoví, že letos naběháno 65 km, průměrným tempem 7:25 (jako fakt v min/km, žádný míle). Tohle naštěstí nevím, cyklistická důvěra ve vlastní motor mi nedovolila se na to vůbec před startem podívat. Takže si to dál svištím pro mě nadpozemskou rychlostí, míjím fandící šlapky, co už to mají za sebou. Kocour křičí, ať sem v klidu, že se teprve rozjedu. A mě to oproti očekávání fakt tak připadá. V druhém kole seběh přes náměstí a následný brdek, kde bych čekal, že musím umřít, ale místo toho stahuji dva borce přede mnou. V dalším kole jim uteču, a přitom mi ani nepřijde, že bych měl pomalu umírat a chtít konec. Těším se na další kolo, další brdek a další dva co věřím, že v kopci doženu. A taky že jo, ve 3 míříme do posledního kola a já mám pocit, že musím vymyslet nějaký finish. Pak si ale řeknu, že i tak to bylo dnes pěkný, nebudu se tím stresovat a prostě poběžím jako do teď. Na horizontu se otočím a jsem sám. No ty bláho. Garmin stále hlásí tempo pod 4:40, čekal bych, že budu zpomalovat, ale ne. Převalit se přes borce co mu svítí na cestu policajti a před cílem si ještě užít povzbuzování a trochu přišlápnout. Ale ani to dneska nebolí.
Pak si užít krátkou afterparty, kde endorfíny lítaj vzduchem, oslavit Kapří bednu a nasávat tu bezstarostnou atmosféru. Ale jak se kamarádi loučí a adrenalin odplavuje, pravý stav věcí, hlavně tedy nohou, vyplouvá na povrch. Do vany to ještě jde, do postele hůř, ale pak to v noci běžím snad ještě 3x, protože ráno je to teda exklusivní. Invalidní důchod odvrací až odpolední vytočení nohou s Kolíkáčem. Jo, parádní akcička a neskutečný výkony borců, když mě předbíhali první 3 o kolo, tak z toho až mrazilo...


Valná hromada a vyhlášení Šlapky

Trenér Staříkůcelkové hodnocení Šlapky 2021


1.Luke získal 3482 bodů, našlapal 22693 km, zúčastnil se 44 závodů a stál na 8 bednách. Jeho forma roste každou sezónou a cyklistika se pro něj stala součástí života. Skvělý týmový hráč, reportér, webmaster a i výborný člen organizačního týmu! Pro Šlapky žije a šlape každý den!
2.Kapr získal 2848 bodů, našlapal 15000 km, zúčastnil se 36 závodů a stál na 12 bednách. Když táhneš na branku, je třeba dokonale znát protivníky, chytrej kluk. Jeho hláška "dneska se mi jelo dobře" je již legendární.
3.Kolíkáč získal 2343 bodů, našlapal 16193 km, zúčastnil se 28 závodů a stál na 2 bednách. Vyjížďka bez něj je jak televize bez zvuku, ale ty největší superlativy se tu snad objeví až příští rok. Osobní rekord v najetých kilometrech je toho zárukou.
4.Dreamer získal 2025 bodů, našlapal 27108 km, zúčastnil se 9 závodů a stál na 2 bednách. Letos moc nezávodil, ale stále drží tradici, co akce to report! Skvělej kluk kterého si nezaslouží žádná ženská!
5.Pistachio získal 1807 bodů, našlapal 13455 km, zúčastnil se 22 závodů a stál na 11 bednách. První rok v kategorii M50 a hned celkové vítezství v lize SAL!
6.Camrda získal 1372 bodů, našlapal 12091 km, zúčastnil se 13 závodů a stál na 6 bednách. Výborný časovkář a hlavní manager mladých šlapkovských nadějí!
7.Strejda získal 1343 bodů, našlapal 16558 km, zúčastnil se 9 závodů. Nikdo toho neví o kole, tréninku, výživě, výrobě sýrů a pečení chleba tolik. Tempomat pro všechny nezkušené maratonce a pro ty zkušené záruka, že až někde chcípnou ve škarpě, Strejda je tam najde a odtáhne do cíle!
8.Žíža získal 1294 bodů, našlapal 25883 km.
9.Bobek získal 1125 bodů, našlapal 14503 km, zúčastnil se 11 závodů. Cestovatel, který má i organizační srdíčko.
10.HonzaB získal 1119 bodů, našlapal 16047 km, zúčastnil se 4 závodů a stál na 1 bedně. Furt je něco špatně, buď je blbá snídaně, nebo je to moc do kopce anebo moc z kopce. Ale stejně všichni víme, jak si to moc užívá! Jeho poznámky, baví vždy celou společnost!
11.Ryba získal 1104 bodů, našlapal 14901 km, zúčastnil se 6 závodů a stál na 2 bednách. Štěstí mu letos nepřálo, ale Ryba se jen tak nevzdá. Jako se občas objeví po sto kilometrech zimního výletu, tak se třeba konečně nečekaně zjeví pro skupinu B v tu pravou chvíli.
12.Mlhoš získal 992 bodů, našlapal 14701 km, zúčastnil se 5 závodů. Prvním rokem v kategorii M50, nezdolný zimní jezdec.
13.Vlčák získal 978 bodů, našlapal 11556 km, zúčastnil se 7 závodů a stál na 3 bednách. S bráchou Pistachiem tvoří nerozlučné, většinou, pódiové duo!
14.Oťas získal 897 bodů, našlapal 12160 km, zúčastnil se 5 závodů a stál na 3 bednách. Místo klidného stáří si vybral jeden z nejnáročnějších sportů a k tomu bandu magorů co si myslej, že je jim furt osmnáct. Největší řízek, minimálně v Doksech, v Hřensku a na Zlaťáku!
15.Profesor získal 892 bodů, našlapal 11060 km, zúčastnil se 8 závodů. Na Peruc nejede, protože je to moc daleko a mlha. Pak se sbalí a odfrčí do Malagy v třídenním chcanci. A kdo ví, jestli to nějak souvisí s cyklistikou. Vědom si svých znalostí o 1.světové válce, nepoučil se a šel, JEL do boje!
16.Igor získal 780 bodů, našlapal 11023 km, zúčastnil se 4 závodů a stál na 1 bedně. Kolodějská velestálice.
17.VSid získal 728 bodů, našlapal 13572 km, zúčastnil se 1 závodu a stál na 1 bedně.
18.Alf získal 583 bodů, našlapal 9067 km, zúčastnil se 2 závodů.
19.vt získal 533 bodů, našlapal 2969 km, zúčastnil se 6 závodů a stál na 1 bedně.
20.Adéla získal 508 bodů, našlapala 1960 km, zúčastnila se 10 závodů a stála na 7 bednách. Drtí mužskou část populace na každém závodě a mává na ně radostně na každé akci z pódia!
21.Ivča získala 506 bodů, našlapal 10127 km.
22.Myšák získal 492 bodů, našlapal 9830 km.
23.Tailor získal 480 bodů, našlapal 9597 km.
24.Basko získal 466 bodů, našlapal 5170 km, zúčastnil se 4 závodů.
25.Kocot získal 435 bodů, našlapal 8700 km.
26.Gubor získal 428 bodů, našlapal 8550 km.
27.Aqua získal 425 bodů, našlapal 8504 km.
28.Barbánek získal 409 bodů, našlapal 6333 km, zúčastnil se 2 závodů a stál na 2 bednách.
29.E-nomad získal 408 bodů, našlapal 8158 km.
30.Pantáta získal 398 bodů, našlapal 4666 km, zúčastnil se 3 závodů. Vůně cyklistické skupiny je pro něj nejvíc! Zimní najíždění se mu vrátilo v podobě zážitku na hromadných závodech, které absolvoval.
31.Turista získal 386 bodů, našlapal 5591 km, zúčastnil se 2 závodů. Letos nás šetřil a polepšovna měla otevřeno jen pár dní v roce, o to děsivější je ale výhled do příští sezóny. Turistika s profesionálně klidným přístupem, elegance táboření.
32.Manch získal 358 bodů, našlapal 5169 km, zúčastnil se 1 závodu.
33.Jirus získal 355 bodů, našlapal 7108 km.
34.Roland získal 336 bodů, našlapal 6728 km.
35.Vilda získal 309 bodů, našlapal 1828 km, zúčastnil se 5 závodů a stál na 5 bednách. Nebojí se do toho jít na plný plyn a sbírá pódia jako na běžícím páse!
36.Karl získal 301 bodů, našlapal 5776 km, zúčastnil se 1 závodu.
37.Iceman získal 295 bodů, našlapal 5902 km.
38.Opatovický Bajkr získal 281 bodů, našlapal 5625 km.
39.Nick získal 277 bodů, našlapal 4348 km, zúčastnil se 1 závodu. Solidní sezóna. Nezávodil, avšak muší hmotnost si udržel a svý poctivý kilometry si odtočil.
40.Hulis získal 220 bodů, našlapal 3250 km, zúčastnil se 1 závodu.
41.Pepa získal 187 bodů, našlapal 3745 km.
42.Mnich získal 164 bodů, našlapal 1238 km, zúčastnil se 2 závodů. Do cyklistiky skočil jako jeho otec Oťas do rozmnožování – po hlavě! Roztočil nohy u Vltavy a hned si prásknul dvoukilo na Ještěd! Vítej u nás a vydrž!
43.Ataman získal 140 bodů, našlapal 2800 km.
44.RiC získal 138 bodů, našlapal 2754 km.
45.Trungy získal 131 bodů, zúčastnil se 3 závodů.
46.Yetti získal 117 bodů, našlapal 2345 km.
47.Pirát získal 107 bodů, zúčastnil se 2 závodů. Jezdil, ale km nezapisoval. Na závodech se vždy rve jako pitbull a tak si jednoho skutečnýho pořídil. Teď s ním běhá po Milíčáku.
48.Svorada získal 91 bodů, našlapal 1825 km.
49.Balu získal 77 bodů, našlapal 479 km, zúčastnil se 2 závodů. Moc nejezdil, vůbec nezávodil, ale na důležitejch fotkách nikdy nechyběl!
50.Krtek získal 77 bodů, našlapal 983 km, zúčastnil se 1 závodu.
51.Lemond získal 55 bodů, našlapal 1098 km.
52.Draagon získal 32 bodů, našlapal 633 km.
53.Léňa získal 27 bodů, našlapal 538 km.
54.Daník získal 8 bodů, našlapal 157 km.
55.Chose získal 6 bodů, našlapal 120 km.

STRAVA :: Fotogalerie rajce.net :: YouTube :: Facebook :: Webdesign ©2007 by JuraSOFT